Abba Panbo se zeptal abba Antonia: „Co mám dělat?“ A starec odpověděl: „Nespoléhej na vlastní spravedlnost. Nelituj toho, co už proběhlo, a ovládni jazyk a břicho.“ Mniši vychvalovali před abba Antoniem jednoho bratra. Když jednou přišel k Antoniovi on sám, podrobil ho starec zkoušce, zda strpí potupu a zjistil, že ji nesnese, a potom mu řekl: „Podobáš se vesnici, která je zepředu vyzdobená, ale zezadu zpustošená od lupičů.“ Abba Antonios řekl: „Člověk, který ková kousek železa, přemýšlí nejdřív, co chce dělat. Jestli srp, nůž, nebo sekeru.Tak i my máme uvažovat, za jakou ctností jdeme, abychom se nenamáhali nadarmo“. Nějací bratři přišli za abba Antoniem, aby mu řekli o nějakých zjeveních, která měli, a aby se od něj dozvěděli, jestli jsou pravá, nebo od běsů. Měli osla, který jim cestou pošel. Když pak přišli k tomu starci, předběhl je otázkou: „Jak ten malý oslík na cestě umřel?“ Oni na to: „Odkud to víš, abba?“ On povídá: „Běsi mi to předvedli.“ A oni řekli: „A my jsme se tě přišli zeptat, protože míváme zjevení, a často bývají i pravdivá, tak abychom se snad nenechali svést.“ A tak je starec na příkladu toho osla ujistil, že jsou od běsů. Jeden člověk lovil na poušti divoká zvířata. Uviděl abba Antonia, jak žertuje s bratřími,a pohoršilo ho to. Starec ho chtěl ujistit, že je potřeba se čas od času sejít, a povídá mu: Přilož si na luk střelu a napni ho.“ On to tak udělal. Zas mu řekl: „Napni ho víc.“ A on ho ještě napnul. A zas mu říká: „Napni“. Ale ten lovec povídá: „Když ho napnu příliš, zlomí se.“ Abba Antonios řekl: „Tak je to i při Božím díle. Jestliže bratry příliš přepínáme, brzy se pochroumají. Je proto potřebné se s nimi čas od času sejít. „Když to ten lovec uslyšel, naplnil ho lítost a odešel od starce s velkým duchovním prospěchem. Když Abba Antonios nahlédl do hlubiny Božích soudů, zeptal se Boha: „Pane, proč někteří lidé umírají mladí a jiní zase velmi zestárnou? A proč jsou někteří lidé chudí a jiní bohatí? A proč jsou nespravedliví bohatí a spravedliví chudí?“ A ozval se hlas, který mu říkal: „Antonie, starej se o své věci, protože tohle jsou soudy Boží a tobě není k užitku, abys je znal“. Abba Antonios jednou řekl: „Viděl jsem po zemi rozprostřené všechny ďáblovy nástrahy a tak jsem zanaříkal a řekl: ,Kdo jim unikne?' A slyšel jsem hlas, který mi řekl: ,Pokora.“ Jeden bratr řekl abba Antoniovi: „Pomodli se za mne.“ A starec mu řekl: „Neslituji se nad tebou já, ani Bůh, jestliže se neslituješ sám nad sebou a nenajdeš zalíbení v Bohu.“ Abba Antonios řekl: „Bůh na toto pokolení nedopouští takové zápasy s nepřítelem, jako za starých časů. Ví totiž, že jsou to lidé slabí a nevydrželi by. Abba Antonios řekl o pokoře: „Znám mnichy, kteří po mnoha námahách padli a přišli o rozum, protože vložili svou naději (příliš sebejistě) do svých vlastních skutků, jako by byly milé Bohu, a pohrdli přikázáním Toho, který řekl: ,Zeptej se svého otce a oznámí ti, svých starců a řeknou ti'“. Abba Antonios řekl: „Člověk, který ková kousek železa, přemýšlí napřed, co chce udělat, jestli srp, nůž, nebo sekeru. Tak i my máme uvažovat,za jakou ctností jdeme, abychom se nenamáhali nadarmo.“ Když abba Antonios nahlédl do hlubiny Božích soudů, zeptal se Boha. „Pane, proč někteří lidé umírají mladí a jiní zase velmi zestárnou? A proč jsou někteří lidé chudí a jiní bohatí? A proč jsou nespravedliví bohatí a spravedliví chudí?“ A ozval se hlas, který mu říkal: „Antonie, měj starost o sebe, protože tohle jsou soudy Boží, a tobě není k užitku, abys je znal.“ Abba Antonios řekl: „Poslušnost se zdrženlivostí krotí divoká zvířata.“ Abba Antonios řekl: „Viděl jsem po zemi rozprostřené všechny nástrahy ďábla a tak jsem zanaříkal a řekl: „Kdopak jim unikne?“ A uslyšel jsem hlas,který mi řekl: „Pokora“. Když kdysi svatý abba Antonios sídlil na poušti, propadl duchovní omrzelosti a velmi temným myšlenkám. Řekl Bohu: „Pane, já chci dosáhnout spásy, ale ty špatné myšlenky mi to nedovolí. Co mám dělat v tomhle svém trápení? Jak dosáhnu spásy?“ Pak vyšel ven a uviděl tam kohosi, kdo seděl jako on a pracoval, pak vstal od práce a modlil se a zase si sedl a vyráběl provaz a potom sase vstával k modlitbě. Byl to anděl Pána, který byl poslán, aby Antonia napravil a upevnil. I zaslechl hlas toho anděla: „Takto jednej a budeš spasen.“ Když to Antonios uslyšel, dostal velikou radost a odvahu a jednal tak a byl spasen. Abba Makarios přišel na poušť k abba Antoniovi a zaklepal u něho na dveře. On vyšel ven a zeptal se: „Kdo jsi?“ Starec odpověděl: „Já jsem Makarios.“ Antonios mu dveře zase přibouchl, šel dovnitř a jeho nechal stát venku. Když ale viděl jeho vytrvalost, otevřel mu a vesele povídá: „Už dlouho tě toužím spatřit, protože jsem o tobě hodně slyšel.“ Pohostil ho a nechal ho odpočinout, protože měl za sebou velikou námahu. Když nastal večer, namočil si abba Antonios trochu palmových listů. Abba Makarios mu řekl: „Můžu si i já nějaké namočit?“ On odpověděl: „Namoč si.“ I udělal si velký svazek a namočil ho. Od večera pak spolu seděli a rozmlouvali o věcech, které prospívají duším. Přitom pletli provaz a ten sjížděl oknem do jeskyně. Ráno vešel blažený Antonios dovnitř a spatřil, jaké množství provazu upletl Makarios. Užasl nad tím zlíbal mu ruce a říká: „Z těchto rukou vychází veliká moc.“