Jeden bratr se zeptal starce: Pověz mi, co je dobré, ať to mohu udělat a díky tomu získat věčný život.“ Stařec řekl: „Co je dobré, ví Bůh. Ale slyšel jsem, že se někdo z otců zeptal zeptal abba Nistheróa Velikého, přítele abba Antonia, co dobrého má vykonat a on mu řekl: To není jednoduché. Jsou různé činnosti. Písmo říká, že Abraham byl pohostinný a Bůh byl s ním a Eliáš miloval tichost a Bůh byl s ním a David byl pokorný a Bůh byl s ním. Udělej tedy to, co vidíš, že si v souladu s Bohem tvá duše přeje a střež své srdce.“ Bratr se obrátil na abba Sisoje: „Chci uhlídat své srdce, ale nedokážu to.“ Starec mu povídá: „Jak bychom mohli uhlídat své srdce, jestliže máme otevřené dveře, to jest svůj jazyk?“ Jeden bratr se zeptal starce: „jak do duše přijde bázeň Boží?“ A starec odpověděl:“má-li člověk pokoru, žije-li prostě a neposuzuje druhé, tak k němu přichází bázeň Boží. Jeden starec řekl: „Co sám nemáš rád, nedělej druhému. Nemáš rád, když tě někdo pomlouvá? Ani ty nikoho nepomlouvej. Nemáš rád, když tě někdo nespravedlivě kritizuje? Ani ty nikoho nespravedlivě nekritizuj. Nemáš rád, když se k tobě někdo obrátí zády, nebo tě urazí, nebo ti něco ukradne, nebo udělá něco podobného? Ani ty nikomu nic takového nedělej. Tato rada stačí ke spáse každému, kdo je schopen ji zachovat.“ Abba Diadochos řekl: „Tak jako stále otevřené dveře od lázní vyvětrávají teplo rychle ven, tak i duše, která chce hodně mluvit, byť někdy mluví i krásně, ztrácí svůj vlastní žár dveřmi hlasu. Včasná mlčenlivost je tedy dobrá, protože je vpravdě matkou těch nejmoudřejších myšlenek.“ Aba Dúlos řekl: „Až nás bude nepřítel spásy pokoušet, abychom opustili vnitřní tichost, vůbec ho neposlouchejme. Vnitřní tichosti se totiž nic nevyrovná. Na pomoc proti nepříteli máme spojence i v půstu, který propůjčuje pronikavost vnitřnímu zraku. S mnoha lidmi přerušuj vztahy, aby se tvá mysl nerozptylovala a nenarušovala tvou vnitřní způsobilost k tichosti.“ Anna Neilos řekl: „Člověka, který miluje vnitřní tichost, nezraňují nepřátelské střely. Zato ten, kdo se mísí do davu, dostává rány neustále. Vznětlivost pokojných lidí se totiž zmírňuje a jejich žádostivost, je-li v klidu, si na základě rozumu zvyká dávat se do pohybu pomaleji. Každá vášeň která je v klidu a nezvedá se, se pak prostě dále dostává do rovnováhy a později úplně ustává, protože časem zapomíná na svou vlastní činnost. A když vyprchá její citová náplň, zůstávají už jen vzpomínky. Sv. Jan ze Žebříku napsal: „Kdo si znelíbil svět, unikl žalu. Kdo však cítí náklonnost k viditelným věcem, ten se žalu nikdy nezbaví.“ Kdysi poslal kyperský archiepiskopos Epifanios k abba Hilarionovi s prosbou: „Přijď sem, ať se ještě vidíme, než opustíme své tělo.“ Když přišel,vzájemně se potěšili. K jídlu jim přinesli drůbež. Episkopos vzal jednu porci a nabídl ji Hilarionovi, ale starec mu odpověděl: „Odpusť mi, otče, ale nevezmu si, protože od chvíle,kdy jsem přijal hábit, nevzal jsem do úst zabité zvíře. Epifanios mu odpověděl: „Tojá zase, od chvíle,kdy jsem přijal hábit, jsem nenechal nikoho usnout, dokud měl něco proti mně, a sám jsem také nešel spát, dokud jsem proti někomu něco měl.“ I řekl mu starec: „Odpusť mi, tvoje zásada je skutečně lepší,než ta moje.“ Jeden bratr se zeptal abba Isidora, presbytera ze Skitis: „Proč se tě démoni tolik bojí?“ Starec mu odpověděl: „Od té doby, co jsem se stal mnichem, cvičím se v tom, abych si nenechal hněv vstoupit do hrdla.“ Jan Kolobos řekl: „Když se chce nějaký král zmocnit nepřátelského města, snaží se mu nejprve zabránit v zásobování vodou a potravinami. Pak se jeho nepřátelé sami podřídí, jelikož hynou hlady. Tak je to i s tělesnými vášněmi. Jestliže člověk zachovává půst, jeho duše své nepřátele udolá. Abba Kasián vyprávěk o nějakém abba Janovi, který byl igumenem mnišské komunity. Přišel prý jednou k abba Arseniovi, který po čtyřicet let žil v nejzazší pustině a protože k němu choval silnou lásku a z pramenící důvěru, zeptal se ho: Čeho jsi dosáhl za tak dlouhou dobu, co jsi tady v takové pustině, kde tě žádný člověk nemůže hned obtěžovat?“ On řekl: „Od chvíle, kdy jsem začal žít sám, mne slunce ještě nikdy nespatřilo jíat.“ A abba Jan dodal: „A ani mě se hněvat.“ Abba Pavel a jeho bratr Timotheos dělali ve Skytis holiče a bratři je obtěžovali. I řekl Timotheos svému bratrovi: „Nač je nám naše řemeslo? Celý den nás nenechají v klidu.“ A abba Pavel mu řekl: „Klid nám stačí v noci, pokud naše mysl bdí u Boha. Abba Hyperechios řekl: „Had vyhnal našeptáváním Evu z ráje. Jemu se podobá i ten, kdo pomlouvá svého bližního. Duše posluchače totiž hyne a duše pomlouvače se tím nezachrání.“ Jednou přinesl kdosi do Skitis měch vína jako prvotinu, bratřím k pití. Jeden z bratří se kvůli tomu snažil utéct na střechu, ale ta se pod ním zřítila. Ostatní vyběhli ven kvůli rachotu a našli spadlou střechu. Začali tomu bratru spílat: „Dobře ti tak, ty domýšlivče.“ Ale abba se ho ujal a řekl: „Nechte ho, dobře udělal. Jako že je živ Pán, tuto střechu neopravíme, dokud tady budu. Ať se svět dozví, že ve Skitis spadla střecha pro pohár vína.“ Jeden bratr se na někoho rozhněval. Postavil se k modlitbě a prosil, aby dovedl být vůči tomu člověku tolerantní a aby tím pokušením prošel beze škody. A hned uviděl vyjít ze svých úst dým a tím ten hněv ustal. Zeptal se bratr jednoho starce: „Proč mne obtěžují špatné myšlenky? Vždycky je mnohokrát kárám, když mne zachvátí, ale ony neustupují. Pořád stojí na svém místě.“ Starec mu odpověděl: „Jestliže jim neřekneš: ,Pryč ode mne!' a nebudeš při tom vyhladovělý, neodejdou, ale zůstanou. Dokud totiž mají pohodlí, neodcházejí.“ Abba Matheos řekl: „Přišel za mnou jeden bratr a řekl mi, že pomlouvačnost je horší než smilstvo. Odpověděl jsem mu: ,To je tvrdá řeč.' Bratr se tedy zeptal: ,A jak myslíš, že to je?' Starec odpověděl: ,Pomlouvačnost je zlá, ale rychleji se léčí. Pomlouvač totiž často s lítostí řekne: „Zle jsem promluvil,“ ale smilstvo je jako fyzická smrt. Jeden starec řekl, že kdosi z bratří vlastnil jen Evangelium. To prodal a dal peníze na obživu chudým. Přitom pronesl výrok hodný zapamatování: „Prodal jsem i samotnou knihu, která mi řekla: Prodej svůj majetek a rozdej chudým.“ Abba Isidiris řekl: „Toužíš-li po Království, pohrdej majetkem a usiluj o božskou odměnu.“ Starci vyprávěli o jednom zahradníkovi, který tvrdě pracoval a celou svou námahu odevzdával jako almužnu. Nechával si jenom na pokrytí svých nákladů. I napověděla mu špatná myšlenka: „Nashromáždi si trochu mincí pro případ, že bys náhodou stářím nebo nemocí zeslábl a měl více výdajů“. Naplnil tedy hliněný hrnec mincemi. Pak se přihodilo, že onemocněl a zhnisala mu noha. Vynaložil ty mince na lékaře, ale bez výsledku. Nakonec přišel nějaký zkušený lékař a řekl mu: „Jestli si tu nohu nenecháš amputovat, může ti zhnisat celé tělo.“ Tak se rozhodl že si ji musí nechat uříznout. Oné noci šel ale do sebe. Zalitoval toho, co činil a s bědováním řekl: „Vzpomeň si, pane, na mé skutky, které jsem konal, když jsem pracoval a dával almužnu bratřím.“ Když to dopověděl, stanul u něho anděl Pána a řekl mu: „Kde jsou ty mince, které sis nashromáždil? Kde je ta naděje, kterou sis nastřádal?“ Tehdy vše pochopil a řekl: „Zhřešil jsem, Pane, odpusť mi. Od nynějška už nic takového dělat nebudu.“ Vtom se anděl dotkl jeho nohy a hned byla vyléčena. Proto časně ráno vstal a odešel pracovat na pole. Pak přišel podle dohody ten lékař s nástroji, aby mu uřízl nohu. Lidé mu řekli: „Ráno odešel pracovat na pole.“ Lékař byl překvapen a šel na pole, kde ten zahradník pracoval. Když ho spatřil, jak okopává zem, velebil Boha, že ho uzdravil. Jeden bratr se zeptal kteréhosi starce: „Souhlasíš, abych si ponechal dvě mince pro případ tělesné nemoci?“ Protože starec poznal jeho úmysl, totiž, že si ty mince ponechat chce, řekl mu: „Ano“ - a bratr odešel do své kelie. Trápil se ale takovými pochybnostmi: „Řekl mi starec pravdu a nebo ne?“ Vrátil se tedy zpět ke starci, hluboce se poklonil a řekl: „Pro samotného Pána, pověz mi pravdu. Trápím se pochybnostmi kvůli těm dvěma zlaťákům.“ Starec mu povídá: „Řekl jsem ti to proto, že jsem poznal, že si je chceš ponechat. Není ale dobré mít víc, než je potřeba k životu. Pokud si ty dva zlaťáky opravdu necháš, bude tvá naděje v nich, a kdyby se náhodou ztratily, Bůh už se o nás starat nebude. Hoďme tedy svou starost na Hospodina. Vždyť jemu na nás záleží.“ Kterýsi bratr se zeptal abby Theodora z Fermy: „Jestliže se zničehonic přihodí nějaké neštěstí, budeš mít strach i ty, abba?“ Starec mu odpověděl: „Ani když se nebe přitiskne k zemi, Theodoros se bát nebude.“ Ten bratr se ho na to zeptal proto, že předtím poprosil Boha, aby ho zbavil zbabělosti. O abba Theodorovi a abba Lúkianovi z Ennatu říkali, že se prý po padesát let vysmívali svým špatným myšlenkám. Říkali si: „Až přejde tahle zima, utečeme odtud.“ Když naopak přicházelo léto, říkali si: „Až skončí tohle léto, utečeme odtud.“ A tak to ti nezapomenutelní otcové dělali celý život. Bratři prosili jednoho starce, aby si odpočinul od svých velikých námah. On jim odpověděl: „Říkám vám, synové, že když praotec Abraham viděl veliká Boží dobrodiní, přinutilo ho to, aby se začal kát za to, že předtím nezápasil více.“ Jeden starec bydlel na poušti ve velké vzdálenosti (asi našich devatenáct kilometrů) od vody. Jednou se vydal naplnit si lahev, ale cestou ztratil odhodlání a řekl si: „K čemu je tahle námaha? Přestěhuji se a budu přebývat blízko vody.“ Když to dořekl, otočil se a uviděl, jak jde kdosi za ním a počítá jeho kroky. Zeptal se ho: „Kdo jsi?“ On řekl: „Jsem anděl Pána. Byl jsem poslán, abych spočítal tvoje kroky a dal ti za ně odměnu.“ Když to starec uslyšel, jeho odvaha a horlivost vzrostla a přesunul se ještě o osm kilometrů hlouběji do pouště. Jeden bratr Hésichasta (usilující i vnitřní klid) žil v koinobiu (společném obydlí mnichů) a neustále tam byl popuzován k hněvu. Řekl si tedy: „Odejdu a budu poustevničit v samotě a když nebudu s nikým nic mít a budu žít v tichosti, moje vášeň mne přejde.“ I odešel a usadil se sám v jeskyni. Jednoho dne naplnil lahev vodou, postavil na zem a ona se zničehožnic převrhla. Vzal ji tedy, naplnil podruhé, ale zase se převrhla. Naplnil ji potřetí – a spadla zase. V návalu hněvu ji popadl a rozbil. I uvědomil si, co udělal a pochopil, že ho démon napálil a řekl si: „ Podívejme, žiju si o samotě a stejně jsem podlehl. Vrátím se tedy zpět do koinobia. Všude přece musí člověk zápasit a všude potřebuje vyrovnanost a Boží pomoc. A odešel do svého koinobia. Jeden bratr oznámil svému abba, že ho obtěžují myšlenky, aby odešel z kláštera. On po řekl: „Běž a posaď se ve své kelii. Poskytni jejím stěnám jako záruku svoje tělo a nevycházej odtamtud. Nech svou mysl, ať si myslí co chce, jen nenech odejít z kelie své tělo. Jeden starec řekl, že to vypadá, jako by žebrák Lazar nevykázal ani jednu ctnost. Nacházíme u něj jen to, že ve svém stavu nikdy nereptal proti Pánu a netvrdil, že mu neprokázal milosrdenství, ale s děkováním snášel své trápení. Proto ho Bůh přijal. Jeden bratr bojoval devět let s myšlenkou opustit společenství bratří. Každý den si sbalil k odchodu svou ovčí kůži když nastal večer, řekl si: „Zítra odsud půjdu.“ Ráno ale té myšlence řekl: „Přemozme se a vydržme kvůli pánu ještě tento den.“ Když takto uběhlo devět let, Bůh ho toho pokušení zbavil. Byl jeden starec a ten byl neustále sužován nemocemi. Pak se stalo, že neměl jeden rok žádné potíže. Strašně se proto rmoutil a plakal: „Bůh mne mne opustil, nenavštívil mne“. Kdosi z otců vyprávěl: Když jsem byl v Oxyrynchu, přišli tam v sobotu večer chudí pro almužnu. Lehli si a byl mezi nimi jeden, který měl jen rohož. Půlku nad sebou a půlku pod sebou. Bylo tehdy velmi chladno. Když jsem vyšel k vodě, zaslechl jsem ho, jak se trápí zimou a povzbuzuje sám sebe: ,Děkuji ti, Pane. Kolik boháčů je právě teď ve vězení v poutech. Jiní mají nohy sevřené v kládě a ani vodu si nemohou sami opatřit. Zato já jsem jako král. Natahuju si nohy, chodím si kam chci.' Když tohle říkal, já jsem se zastavil a poslouchal. Pak jsem se vrátil dovnitř a vyprávěl to bratřím. Oni to vyslechli a měli z toho velký duchovní prospěch.“ O jednom svatém říkali, že v dobách pronásledování vyznal víru a byl proto velmi mučen. Dokonce ho prý posadili na rozpálený kovový trůn. Mezitím se ale stal císařem blažený Kónstantinos a křesťané byli propuštěni. I tento světec se po uzdravení vrátil do své kelie. Jak to všechno ale uviděl z odstupu, řekl: „Běda! Dostal jsem se zase do velikého utrpení.“ To řekl kvůli duchovním zápasům a bojům proti démonům. Abba Alónas řekl: „Jestliže si člověk v srdci neřekne: ,Na světě jsem jenom já a Bůh ́, nebude mít klid.“ Abba Petr řekl: „Nedbalost a výčitky vůči druhým nedovolují mysli spatřit božské světlo.“ Abba Petr řekl: „Bojuj, abys unikl těmto třem vášním, které ničí duši. Totiž lakomství, ctižádosti a pohodlnosti. Protože když ty nad duší zvítězí, zabrání jí v pokroku.“ Abba Theónas řekl: „Materiální vášně nás odvlékají od patření na Boha do svého otroctví, kvůli zaneprázdnění naší mysli.“ Abba Jan Kolobos řekl: „Podobám se člověku, který sedí pod velikým stromem a vidí, jak k němu přilézají šelmy a hadi. A protože se proti nim nedokáže postavit, rychle vyleze nahoru na ten strom a zachrání se. Tak i já sedím ve své kelii a vidím nad sebou špatné myšlenky a když už je přestanu zvládat, uchýlím se k Bohu s pomocí modlitby a tak se zachráním před nepřítelem.“ Abba Kasianos vyprávěl o nějakém starci, který bydlel v poušti. Ten poprosil Boha, aby mu dopřál, že při žádné duchovní rozmluvě nikdy neusne. Ale když někdo zkusí vést nějaké pomluvy, nebo plané řeči, upadne do spánku hned, aby jeho uši takový jed neokusily. Říkával, že ďábel podporuje plané řeči a odporuje každé duchovní výuce. Dokládal to takovýmto příkladem: „Když jsem mluvil k nějakým bratřím o duchovním prospěchu, přepadl je tak hluboký spánek, že ani víčky nehýbali. I chtěl jsem odhalit to ďábelské působení a tak jsem něco jen tak plácl a přitom se hned radostně probrali. Tak jsem řekl: Doteď jsme mluvili o nebeských věcech a oči vás všech se zavíraly spánkem, ale když mi uklouzlo plané slovo, všichni jste se čile vzbudili. Proto vás, milí přátelé prosím, abyste rozpoznali působení zlého démona a dávali si na sebe pozor a chránili se před dřímotou, když děláte nebo posloucháte něco duchovního.“ Abba Serapion řekl: „Jako se císařští vojáci neodvažují pohlédnout napravo ani nalevo, když stojí před císařem, tak ani člověka, který stojí před Bohem a má před ním bázeň, nedokáže v žádné chvíli vyděsit žádný nepřátelský úklad. Amma Synkitis řekla: „Musíme se vyzbrojit proti démonům. Oni přicházejí dovnitř i podněcují zvnějšku a tak se duše jako loď jednou potápí vnějším působením vln, podruhé se zase dostává pod vodu proto, že dovnitř zatéká. Tak i my jednou hyneme pro hříchy při vnějším jednání, podruhé nás poskvrňují vnitřní špatné myšlenky. Musíme tedy dávat pozor na vnější útoky zlých duchů a vyčerpávat zevnitř nečistotu špatných myšlenek.“ Abba Hyperechios řekl: „Tvé rozjímání ať je ustavičně v království nebeském a brzy ho zdědíš.“ Jeden bratr se zeptal druhého: „Kdo tě naučil Ježíšovu modlitbu?“ Ten řekl: „Démoni.“ Jak je to možné?“ „Samozřejmě. Bojovali proti mně hanebnými myšlenkami a já se bránil tím, že jsem odříkával Ježíšovu modlitbu. Tak jsem si na ni zvykl a naučil se jí.“ Abba Orsisios řekl: „Myslím si, že když člověk nedá pozor na své srdce, zanedbá a zapomene všechno, co uslyšel a pak si v něm najde místo nepřítel a porazí ho. Vždyť jestliže se do lampy, která je připravena a svítí, nedolije olej, lampa pomalu uhasíná a sílí nad ní tma. A ne jen to, ale když třeba kolem ní obchází myš a chce sežrat knot, dokud olej nedohoří, nemůže to udělat. Jestliže ale uvidí, že už lampa nemá světlo ani horký oheň, klidně ji převrátí, protože chce sežrat ten knot. A když je lampa hliněná, rozbije se, když je kovová, hospodář ji znovu opraví. Stejně jako když se zanedbává duše, Duch svatý z ní pomalu mizí, až její teplo vyhasne úplně. A nepřítel pak pohltí horlivost té duše a zničí skrz neřest i tělo. Kdyby ale byl člověk v dobrém stavu před Bohem a kdyby ho prostě jen postihla nedbalost, milosrdný Bůh do něj vloží bázeň před Sebou a vzpomínku na tresty a tak způsobí, že bude člověk opět bdělý a s velkou neochvějností si na sebe dá pro příště pozor, až do Božího navštívení. Starec řekl: „Vždycky uvažuj o krásných věcech, abys je i dělal. Lidská myšlenka totiž nezůstává Bohu utajena, proto ať je tvá mysl čistá ode všeho zla.“ Starec řekl: „Dejme se do boje za budoucí dobra, připravme se na odchod a neutrácejme svůj čas nadarmo.“ Starec řekl: „Jestliže někdo ztratí zlato, nebo stříbro, může za ně najít náhradu. Kdo ztrácí čas, už ho nenajde.“ Starec řekl: „Ve všem svém jednání, ve skutcích malých i velkých, musíme myslet na cíl. Na to, co naše jednání zrodí, ať už v myšlenkách, nebo v činech.“ Starec řekl: „Jako nemůže nikdo ublížit člověku, který je nablízku císaři, tak ani satan nemůže dělat nic s námi, jestliže je naše duše blízko Bohu. Vždyť Bůh říká: ,přibližte se ke mně a Já se přiblížím k vám. ́ Protože se ale ustavičně necháváme rozptylovat, nepřítel naši ubohou duši lehko odvleče do nepočestných vášní.“ Starec řekl: „Člověk musí své dílo chránit, aby nezaniklo. Jestliže totiž někdo dělá hodně, ale nic neuchrání, nebude mu to k ničemu. Jestliže ale někdo udělá málo a uchrání to, tak jeho dílo zůstane.“ Starec řekl: „Ve všem svém jednání, ve skutcích malých i velkých, musíme myslet na cíl. Na to, co naše jednání zrodí ať už v myšlenkách, nebo v činech.“ Starec řekl: „Když spíš a probouzíš se nebo děláš cokoli jiného a máš při tom před očima Boha, nemůže tě nepřítel ničím vyděsit. Jestliže v člověku tahle myšlenka vytrvá, zůstává při něm Boží moc.“ Starec řekl: „Když ráno vstáváš, říkej si: Tělo, dej se do práce, aby ses najedlo a ty, duše, buď bdělá, abys zdědila nebeské království.“ Bratr řekl nějakému starci: „Nepozoruji ve svém srdci žádné stopy zápasu.“ Starec mu povídá: „Máš čtyři brány a kdo chce, leze ti jimi dovnitř i ven a ty to nepozoruješ. Jestli máš dveře a zavřeš je, a nepřátelům – to znamená žádným špatným myšlenkám – nedovolíš, aby se usadily uvnitř, pak teprve uvidíš, jak stojí venku a bojují s tebou.“ O nějakém starci vyprávěli, že když mu říkaly špatné myšlenky: „Dnes si ulev, pokání budeš dělat zítra,“ on jim odporoval: „Ne, pokání budu dělat dnes a zítra ať se stane vůle Boží.“ Starec řekl: „Satan je provazník – pokud mu dodáš vlákno, on ho bude splétat.“ To řekl o špatných myšlenkách. Někdo ze starců říkal: „Když se dobytčeti zakryjí oči, tak otáčí žernovem, jestliže se mu nezakryjí, otáčet jím nebude. Tak i ďábel, jestliže stihne zakrýt oči lidského srdce, pokoří člověka každým hříchem. Když však oči srdce dostanou světlo, může člověk před ďáblem lehko utéct.“ Vyprávělo se, že na hoře abba Antonia bydlelo sedm lidí. V období datlí vždy jeden z nich hlídal, aby plašil ptáky. A byl tam jeden stařec, který když ve svůj den hlídal, křičel: „Kliďte se špatné myšlenky zevnitř a ptáci zvenku!“ Starec řekl: „Bratři, buďme bdělí a v modlitbách střízliví, věnujme se Bohu, abychom byli spaseni, když budeme dělat to, co se mu líbí. Voják se v boji stará jen o svou duši, podobně i osamělý lovec. Připodobněme se jim. Ten, kdo žije podle Boha žije s ním, neboť je psáno – usadím se v nich, budu v nich žít, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ Někdo řekl: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatným myšlenek a lidí, kteří pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec na kříži byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš, který patřil mezi apoštoly, za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kteří kladli důvěru v sebe, padli v jediném zlomku okamžiku. Starec řekl: „Jestliže uvidíš, jak bratr hřeší, nepřipisuj ten hřích jemu, ale tomu, kdo proti němu bojuje. A říkej – běda mi, že tak jako podlehl on, podlehnu možná zítra i já. A naříkej a hledej Boží pomoc a měj soucit s tím, kdo nedobrovolně padl. Proti Bohu totiž nechce hřešit nikdo, ale všichni se necháváme oklamat.“ Starec řekl: “Tak jako domovník nemůže uvést dovnitř cizince, dokud mu to pán neporučí, tak ani nepřítel nevleze dovnitř, není-li přijat. Když se tedy modlíš, říkej – Pane, Ty víš všechno, já jsem jen ovce, nevím nic. Tys mne přivedl do tohoto spásného řádu, zachraň mě, Pane. Já jsem jen služebník, syn tvé služebnice. Pane, svou vůlí mě zachraň.“ Starec řekl: „Jsou dva velké a silné kořeny. Jestliže je člověk s milostí Boží ochrání, vyzraje na všechny vášně. Je to mít v srdci bázeň před Bohem a pokoru.“ Někdo z otců vyprávěl o jednom pečlivém bratrovi, že si na sebe dával pozor, ale jednou to trochu zanedbal. Za tu nedbalost se odsoudil a řekl: Duše, jak dlouho ještě budeš zanedbávat svou spásu a nebudeš se bát Božího soudu? Ať nejsi při té nedbalosti přistižena koncem a předána do věčných trestů!“ To si v duchu říkal a tak se povzbuzoval k Božímu dílu. Když pak konal denní modlitbu, přišlo démoni a zneklidňovali ho. Ale on jim řekl: „Jak dlouho mě ještě budete trápit? Nestačila vám ta minulá nedbalost?“ Démoni mu řekli: „Když jsi byl nedbalý, ani my jsme o tebe nedbali; když jsi proti nám znovu povstal, povstali jsme i my proti tobě.“ Když to uslyšel, povzbuzoval se ještě víc k bázni před Bohem a dělal pokroky milostí Boží. Někdo z otců řekl: „Jestliže nejdříve nezačneš nenávidět, nebudeš pak moci milovat. Jestliže nezačneš nenávidět hřích, nebudeš dělat spravedlnost, jak je psáno: Odvrať se od zlého a dělej dobro. Ale i v tom všem je to úmysl, co Bůh všude hledá. Vždyť Adam byl v ráji a přestoupil tam Boží přikázání, zatímco Jób seděl na hnojišti a zachoval ho. Bůh tedy žádá od člověka dobrý úmysl, a aby měl vždy bázeň Boží. Bratři se zeptali abba Agathona: „Otče, která ctnost je v našich životních zásadách nejnamáhavější?“ On jim odpověděl: „Odpusťte, myslím, že žádná námaha není taková, jako neustálá modlitba k Bohu. Vždycky přece, když se člověk chce pomodlit, nepřítel se ho snaží vytrhnout, poněvadž ví, že mu nic jiného nepřekáží tolik, jako modlitba k Bohu. A když se člověk vytrvale cvičí v jakékoli životní zásadě, dosáhne odpočinku. Ale modlitba je zápas až do posledního dechu.“ Stařec řekl:“Jestliže klesáš na myslí, modli se, jak je psáno: Modli se s bázní a chvěním, střízlivě a bděle. Člověk se tak musí modlit zvláště kvůli těm našim zvráceným a povalečských neviditelným nepřátelům, kteří nám při tom chtějí škodit.“ Abba Lot přišel za abba Josefem a říká mu: „Abba, dělám podle svých sil malý půst, modlitbu meditaci a žiju v tichosti a podle svých sil očišťuji svou mysl. Co tedy můžu udělat víc?“ Stařec vstal a vztáhl ruce k nebi. Jeho prsty byly jako deset ohnivých pochodní a řekl mu: „Jestli chceš, proměň se celý v oheň.“ O abba Tithoovi říkali, že když stál v modlitbách, jeho mysl by bývala uchvácena vzhůru, kdyby nebyl hned spustil své ruce dolů. Jestliže se tedy modlil s nějakým bratrem, snažil se spouštět rychle ruce dolů, aby nebyla jeho mysl uchvácena a nezůstala dlouho pryč. Nějaký bratr přišel ke starci, který měl dar duchovního vidění a prosil ho: „Pomodli se za mne, otče, jsem totiž slabý.“ Starec na to tomu bratru povídá: „Někdo ze svatých řekl, že kdo si dává na ruku olej, aby pomazal nemocného, zakusí jakost toho oleje nejdřív sám. Tak i ten, kdo se modlí za bratra, dříve než prospěje jemu, okusí pro svůj láskyplný úmysl duchovní prospěch sám. Začněme se tedy modlit za sebe navzájem, můj bratře, abychom se uzdravili. K tomu totiž radí i apoštol: Modlete se za sebe navzájem, abyste se uzdravili.“ Jeden starec řekl: „Modlitba bez přestání vede mysl rychle k nápravě.“ Někdo z otců říkal: „Jako není možné, aby někdo viděl svou tvář v bahnité vodě, tak se ani duše nemůže začít modlit nazíravou modlitbu, jestliže se nejdřív neočistí od cizorodých myšlenek.“ Jeden starec přišel na horu Sinaj. A když odtud odcházel, potkal ho na cestě bratr a s nářkem mu povídá: „Abba, sužuje nás sucho.“ A starec mu říká: „Proč se nemodlíte a neprosíte Boha?“ Bratr mu řekl: „Modlíme se a děláme procesí, ale ono neprší.“ A starec říká: „ Jistě se nemodlíte vroucně. Chceš poznat, že to tak je? Postavme se k modlitbě.“ A vztáhl ruce k nebi a pomodlil se a hned začal padat déšť. Když to bratr uviděl, dostal strach, padl na zem a poklonil se mu. A starec odtamtud hned utekl. Jeden poustevník uviděl démona, kterak pobízí druhého démona, aby šel a probudil nějakého mnicha. A slyšel, jak ten druhý říká: „Nemůžu to udělat, protože když jsem ho kdysi vzbudil, vstal a spálil mne zpěvem žalmů a modlitbou.“ Zeptali se starce: „Co znamená modlit se bez přestání?“ A odpověděl: „Prosbu vysílanou k Bohu přímo z hloubi srdce, aby žádala o prospěšné věci. Nemodlíme se totiž jen tehdy, když stojíme v modlitbách, ale pravá modlitba je, když se můžeš stále modlit sám v sobě“. Jeden starec řekl: „Je divné, že své modlitby konáme tak, jako by byl Bůh přítomen a slyšel naše slova, ale když hřešíme, jednáme, jako by nás neviděl.“ Někdo se zeptal jednoho starce: „Proč svou duši zanedbávám, když jdu ven pracovat?“ A starec mu říká: „Protože nechceš vyplnit to, co je psáno. Písmo přece říká: Budu neustále velebit Pána, jeho chvála je v mých ústech ustavičně. Ať už jsi vevnitř, nebo jsi venku, kamkoli jdeš ,nepřestávej velebit Boha. Slav svého Panovníka ne jen činem a slovem, ale i myslí. Božství totiž není ohraničeno místem, ale je ve všem a svou božskou mocí drží všechno pohromadě.“ Starec řekl: „Jako cizinec ze sousedství nemá právo uvést hosta do tvého domu, tak ani duchovní nepřítel nevstoupí, není-li přijat. Když se modlíš, říkej: ,Ty víš, Pane, jak tě získám. Já jsem jen ovce, Tys mne přivedl do tohoto spásného řádu, zachraň mne.“ Abba Abrahám přišel za abba Arem. Když spolu seděli, přišel za starcem ještě jiný bratr a řekl mu: „Řekni mi, co má dělat, abych dosáhl spásy.“ A starec mu řekl: „Jdi, tento rok jez pokaždé jen večer a jen chleba a sůl. Pak zase přijď a já ti řeknu další.“ On odešel a udělal to tak. Když uplynul rok, přišel ten bratr za abba Arem znovu. A zase tam byl abba Abrahám. A starec znovu tomu bratrovi řekl: „Jdi a posti se tento rok každý druhý den.“ Když ten bratr odešel, říká abba Abraham abba Arovi: „Proč všem bratřím dáváš lehké jho a tomuhle bratrovi nakládáš břemena těžká?“ Starec mu odpověděl: „Bratři vždycky odcházejí s tím, co přišli hledat. Tenhle je horlivý dělník a přichází vyslechnout slovo kvůli Bohu a všechno, co mu řeknu, horlivě dělá. Proto mu také říkám slovo Boží.“ Starec řekl: „Na počátku svého učení měl Spasitel soužení a bídu. Ten, kdo se vyhýbá počátku, vyhne se poznání Boha. Jako se dětem na počátku vzdělávání předávají písmena, aby měli vědění, tak se také mnich stává spoludědicem Kristovým a synem Božím, když má poslušnost v námahách a souženích.“ Abba Izaiáš řekl: „Zalíbení v lidské slávě plodí lež, zato obrátit to v pokoru, zvětšuje v srdci bázeň před Bohem. Nechtěj se přátelit se slavnými lidmi tohoto světa, aby v tobě neochabla sláva Boží.“ Starec řekl: „Udělej všechno, abys byl nedůležitý, aby ses mohl oddat pláči nad svými hříchy, a ze všech sil se postarej, aby ses nedostal do hádek o víru a o věroučné názory, ale následuj nauku všeobecné Církve. Božství totiž nikdo nemůže pochopit. Starec řekl: „Moudrost není mluvit. Moudrost je poznat čas, kdy je třeba promluvit. S poznámím mlč, s poznáním mluv. Dávej pozor, než promluvíš, a odpovídej, co musíš. Staň se neznalcem s poznáním, abys unikl mnoha trápením. Poněvadž ten, kdo dává své poznání najevo, přivádí sám na sebe trápení. Neholedbej se svým poznáním, vždyť nikdo nic neví. Cílem všeho je kárat sám sebe, být níž než bližní a lnout k božství. Abba Mathéos řekl: „Čím víc se člověk přiblíží k Bohu, tím většího hříšníka v sobě vidí. Vždyť když prorok Izaiáš uviděl Pána, řekl o sobě, že je ubohý a nečistý.“ Jednou přišel archiepiskopos abba Theofilos do Skitis. Když se bratři shromáždili, řekli abba Pambóovi: „Řekni vladykovi nějaké slovo, aby tady měl duchovní prospěch.“ Starec jim odpověděl: „Jestliže mu nepomáhá moje mlčení, ani mé slovo mu nepomůže.“ Jeden bratr přišel za abba Sisojem na horu abba Antonia, a když spolu mluvili, zeptal se abba Sisoje: „Tys ještě, otče, nedosáhl úrovně abba Antonia? A starec odpověděl: „Jak bych mohl já dosáhnout úrovně toho světce? Kdybych měl jedinou myšlenku abba Antonia, a to ještě ne tu nejlepší, byl bych celý jako oheň. Ovšem, znám člověka, který jeho špatnou myšlenku unést s velkou námahou dokáže.“ Bratr se obrátil na abba Sisoje: „Vidím, že má paměť zůstává u Boha“. A starec mu řekl: „To není velká věc, že je tvá mysl s Bohem. Velké je toto – vidět, že jsi nižší, než všechno stvoření, poněvadž tohle, spolu s tělesnou námahou, jsou průvodci k pokoře.“ Nějaký člověk posedlý běsem a s hrozivou pěnou u úst, udeřil do tváře jednoho starce – mnicha a poustevníka. Starec nastavil druhou tvář a démon, protože nesnesl žár takové pokory, se od něj hned vzdálil. Starec řekl: „Když se do tebe vplíží myšlenka namyšlenosti, nebo pýchy, zkoumej své svědomí, jestli jsi zachoval všechna přikázání, jestli miluješ nepřátele a cítíš zármutek z jejich škody a jestli pokládáš sám sebe za neužitečného služebníka a za člověka ze všech nejhříšnějšího. Nikdy na sebe nebuď namyšlený, jako bys všechno dokázal ty sám. Víš přece, že taková myšlenka všechno zkazí.“ Jednou přišli nějaké lidé do Thébaidy k jednomu starci a přivedli s sebou posedlého, aby ho uzdravil. Když starce dlouho prosili, říká démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Ale běs starci povídá: „Vyjdu, ale zeptám se tě na jednu věc. Řekni mi, kdo jsou ti kozlové v Evangeliu a kdo jsou ty ovce.“ A starec řekl: „Ti kozlové, to jsem já. Své ovce zná Bůh.“ A když to démon uslyšel, zakřičel silným hlasem: „Vidíš, odcházím kvůli tvé pokoře.“ A v tu chvíli vyšel. Starec řekl: „Při žádném pokušení si nestěžuj na nikoho, než sám na sebe a říkej: To se mi stalo pro mé hříchy.“ Jednomu bratrovi se zjevil ďábel převlečený za anděla světla a říká mu: „Já jsem archanděl Gabriel a byl jsem poslán k tobě.“ On mu řekl: „Podívej se, jestli nejsi poslán k někomu jinému. Já si totiž nezasloužím spatřit anděla.“ A on hned zmizel. O jednom starci vyprávěli, že žil a zápasil ve své kelle, zřetelně vídal démony a pohrdal jimi. A ďábel viděl, jak tomu starci podléhá a tak přišel a zjevil se mu a říká: „Já jsem Kristus.“ Když ho starec uviděl, zavřel oči a ďábel mu řekl: „Proč zavíráš oči? Já jsem Kristus.“ A starec mu odpověděl: „Já tady na zemi Krista vidět nechci.“ Když to ďábel uslyšel, tak zmizel. Jednou starci démoni říkali, aby ho oklamali: „Chceš uvidět Krista?“ On jim řekl: Buďte prokleti vy i s tím, co říkáte. Já věřím svému Kristu, který řekl: „Jestliže vám někdo řekne: Podívej, tady je Kristus, nebo tam, nevěřte mu.“ A oni hned zmizeli. O jednom starci říkali, že po sedm let prosil Boha kvůli nějakému charismatu a dostal ho. I šel za nějakým velkým starcem a to s tím charismatem mu oznámil. Když to ten starec uslyšel, zarmoutil se a povídá: „Velká námaha.“ A pak řekl: „Běž, a dalších sedm let pros Boha, aby ti ho odebral, protože ti to neprospívá.“ On tedy odešel a dělal to, dokud mu nebylo odebráno. Bratr řekl: „Mám raději prohru s pokorou, než vítězství s pýchou.“ Lidé konají zlo a vysmívají se každému dobrému skutku, protože neznají pravdu, ani ji nehledají, ani po ní netouží. Jsou otroky zla, svých zlých myšlenek, svých zlých tužeb a návyků. Kristus říká: „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí. Když lidé poznají pravdu, budou se radovat z každého dobrého skutku, ale nejdříve musí přestat být otroky ďábla, který je otcem zla. Jen tak dosáhnou Boží svobody a budou umět rozlišovat dobro a zlo. Jen tak je možné pochopit, jaký význam má pravda pro svobodu v Kristu. Čím hlouběji pochopíme pravdu, tím více můžeme od lidí snášet nenávist, pomluvy a zesměšňování. Převzaté z knihy: Zozuľak, J.: Nikolaj Velimirovič, Nový Zlatoústy. Prešov 2003 Žijte jednoduše, ne v blahobytu a s touhou po mnohých věcech ve svém životě. Pravidelně navštěvujte chrám, zpovídejte se, modlete se s vírou a pokorou. Prokazujte lásku vůči bližním i vůči našemu Kristu, a všemohoucí Bůh vám zaklepe na dveře. Když byl abba Makarios v Egyptě, přistihl nějakého člověka se soumarem, kterak loupil v jeho kelii. A sám stál jako někdo cizí u vchodu a pomáhal toho soumara nakládat a s velikým klidem ho vyprovázel a říkal: „Nic jsme si do světa nepřinesli. Pán všechno dal a jak on chtěl, tak se i stalo. Pán buď za všechno požehnán.“ Abba Pavel Holič a jeho bratr Timotheos žili ve Skitis a docházelo mezi nimi z různých důvodů k hádkám. A abba Timotheos mu povídá: „Buď ta laskav, až někdy půjdu zase proti tobě, snes mne a až ty půjdeš proti mně, i já tě snesu.“ Tak to začali dělat a pro zbytek dní získali odpočinek. Jeden z otců řekl: „Jestliže tě někdo urazí, požehnej mu. Jestliže tě přijme, je dobře pro oba. Jestliže tě nepřijme, on dostane od Boha nadávky a ty požehnání.“ Jeden starec řekl: „Jestliže si někdo vzpomene na toho, kdo mu přinesl trápení, kdo ho zneuctil, zarmoutil, nebo poškodil, má na něj pamatovat jako na lékaře (svých vášní), kterého poslal Kristus a má ho pokládat za dobrodince – poněvadž právě to, že se při takových věcech trápíš, je známkou nemocné duše. Kdybys totiž nebyl nemocný, netrpěl bys. A musíš mít z bratra radost, že s jeho pomocí odhaluješ svou nemoc a musíš se za něj modlit a přijímat to, co dělá, jako uzdravující lék, který ti poslal Kristus. Jestliže se ale nad tím zarmoutíš, je to, jako bys říkal:“ ,Nechci si brát tvé léky, chci shnít ve svých zraněních.‘ Jeden starec řekl: „Kdo se chce uzdravit ze strašlivých duševních zranění, musí vydržet, co mu lékař podává, aby se zbavil nemoci. Vždyť ani tomu, kdo je nemocný tělesně, není příjemné řezání a braní projímadla, ale vzpomíná na to s odporem. Přesto však přesvědčuje sám sebe, že se bez toho nemůže své nemoci zbavit, a snáší, co mu lékař podává, protože ví, že se tou trochou nepříjemností zbaví dlouhé nemoci. A Ježíšovým skalpelem je ten, kdo tě tupí, nebo tě uráží. On tě zbavuje domýšlivosti. Ten, kdo se vyhýbá prospěšnému pokušení, vyhýbá se věčnému životu. Kdo dal svatému Štěpánovi takovou slávu, jakou získal skrze ty, kteří ho kamenovali?“ Ještě řekl: „Díváme se na Kristův kříž a čteme o jeho utrpení, ale sami žádnou urážku nesneseme.“ Jednou přišli do poustevny jednoho starce lupiči a řekli mu: „Přišli jsme si vzít všechno, co je v tvé kelii!“ On říká: „Chlapci, vezměte si všechno, co chcete.“ Sebrali proto všechno, co v té kelii našli a šli pryč. Zapomněli ale na váček, který tam byl schovaný a starec ho vzal a běžel za nimi a volal: „Chlapci, vezměte si to.“ Oni se podivili starcově trpělivosti a všechno mu do kelie vrátili a řekli si: „Toto je člověk Boží.“ A dali se na pokání. Někteří vyprávěli, jak jednou chtěli filosofové vyzkoušet mnichy. A přišel jeden dobře oblečený mnich a oni mu říkají: Pojď sem, ty!“ On se rozhněval a zahrnul je urážkami. Pak vstoupil další velký mnich z Libye a říkají mu: „Pojď sem, ty zatracený starý mnichu!“ A on ochotně přišel a oni ho udeřili do tváře a on nastavil i druhou. A oni hned vstali a poklonili se mu a říkali: „Vidíte? Pravý mnich.“ Posadili ho mezi sebe a ptali se ho: „Co děláte v té poušti víc než my? Postíte se? I my se postíme. Zachováváte čistotu? I my ji zachováváme. Všechno, co děláte vy děláme i my. Co tedy děláte navíc, když žijete na poušti?“ Starec jim odpovídá: „My doufáme v milost Boží a hlídáme svou mysl.“ Oni říkají: „To my zachovat nemůžeme.“ A tak získali duchovní prospěch a propustili ho. Jeden starec měl osvědčeného žáka. Z bezohlednosti ho jednou vyhnal ven a ten bratr venku vytrvale seděl. Když starec otevřel a našel ho tam, tak se mu poklonil a řekl: „Petře, tvá pokora a trpělivost přemohla mou bezohlednost. Pojď dovnitř. Od nynějška jsi starec a otec a já jsem chlapec a žák, protože svým skutkem jsi překonal mé stáří.“ Sv. Marek Asketik Bůh si cení skutků podle jejich záměrů. Neboť je řečeno: „Hospodin ti dá podle tvého srdce“ (Ž 19:5) ... Proto kdo chce něco udělat, ale nemůže, je považován za toho, že to udělal Bůh, který vidí úmysly našich srdcí. To platí pro dobré i zlé skutky. Sv. Řehoř Dvojeslov Je-li záměr nečistý, skutek, který z něj plyne, bude také zlý, i když se zdá dobrý. Svatý Marek Asketik Naše dobré skutky? Jedno zlo dostává sílu od druhého. Stejně tak i dobré skutky klíčí jeden od druhého a ten, v němž se nacházejí, roste. Sv. Marek Asketik Pokud chcete, aby Pán skryl vaše hříchy, tak nemluvte s lidmi o tom, jaké máte ctnosti. Protože jak se ztotožňujeme se svými ctnostmi, tak se Bůh týká našich hříchů. Svatý Marek Asketik Kdo má duchovní dar a soucit s tím, kdo ho nemá, střeží svůj dar skrze svůj soucit. Kdo je ale hrdý na svůj dar, ztrácí ho skrze vlastní názor. Sv. Jan Chrysostom Pokaždé, když hřešíme, narodíme se z ďábla. Ale pokaždé, když konáme dobro, jsme zrozeni z Boha. Zůstáváme v Bohu, pokud nehřešíme. Srbský Mikuláš, Zapomeňte na své dobré skutky co nejdříve ... Nezaznamenávejte své dobré skutky, protože pokud je zaznamenáte, brzy vyblednou. Ale pokud na ně zapomenete, budou zapsány na věčnost. Sv. Mojžíš z Optiny I malý dobrý skutek má cenu Pokud někdy někomu projevíte slitování, bude milosrdenství prokázané i vám. Pokud projevíte soucit s tím, kdo trpí (a samozřejmě to není velký skutek), budete zařazeni mezi mučedníky. Pokud odpustíš tomu, kdo tě urazil, nejenže ti budou odpuštěny všechny hříchy, ale budeš dítětem nebeského Otce. Pokud se budete z celého srdce modlit za spásu - byť jen trochu - budete zachráněni. Budete-li se kárat, obviňovat a soudit se před Bohem za své hříchy, s citlivým svědomím, i za toto budete ospravedlněni. Pokud zarmoutíte své hříchy, nebo pláčete, nebo vzdycháte, váš povzdech nebude před Ním skrytý a, jak říká svatý Jan Chrysostom: „Pokud budete jen lamentovat nad svými hříchy, tak On obdrží toto pro vaši spásu. " Kde je Světlo, je naděje vždy přítomna ve všech věcech.