Bůh je Duch a má duše nezahyne!

(Víra pravoslavného křesťana)

I. O Bohu

Jak věříme v Boha my, pravoslavní křesťané?
Věříme v Něj především jako v Tvůrce a Stvořitele celého světa, viditelného i neviditelného, tj. hmotného i nehmotného.
Věříme, že stvořený svět není věčný, ale byla doba - před jakkoli dávnými věky - kdy svět neexistoval. Zamyslíme-li se nad podstatou hmotného světa, zjistíme, že věčným ani být nemůže. Svůj počátek musel "obdržet" od nehmotné příčiny.
Existuje však na světě vůbec něco nehmotného? Není vše, co je v nás a kolem nás, pouze hmotné?
Jistěže ne! Nehmotný svět známe daleko lépe než svět hmotný, neboť s ním máme bezprostřední a osobní zkušenost. Nehmotný neboli duchovní svět se projevuje v našem rozumu, v našich citech a vůli. Na rozdíl od hmotného světa, který je vystaven rozkladu a změně, svět nehmotný rozkladu nepodléhá a k jeho změně dochází jen tehdy, když je spojen s tělem. Duchovní svět tedy může existovat věčně.
Věříme rovněž, že náš duch je nesmrtelný, to znamená, že jeho existence nikdy neskončí. Nicméně ani našeho ducha nelze nazvat věčným, protože byla doba, kdy neexistoval. Ke svému bytí byl "pozván" JINÝM DUCHEM, onou stvořitelskou, duchovní, nehmotnou Osobou, kterou byl stvořen i svět hmotný - Bohem.
Věříme, že Bůh je dokonalý, tj. dokonale moudrý, dokonale milující, absolutně milosrdný, spravedlivý a všemohoucí.
Boží všemohoucnost ale neznamená, že Bůh může učinit cokoli. Bůh se nemůže dopustit zla, hříchu ani čehokoli nerozumného. Avšak jen proto, že jako moudrý a dobrotivý nikdy nechce učinit něco takového. Naopak vše, co chce, Bůh učinit může: nic vnějšího Jej nemůže omezit.
Bůh stvořil svět, aby mělo co možná nejvíce bytostí radost ze svého bytí, stejnou radost, kterou On sám pociťuje stále a v plné míře.
Bůh stvořil vše dobré, nestvořil nic zlého. Zlo vzniklo tím, že některé Bohem stvořené oduševnělé bytosti - andělé a lidé - zneužily své svobody volby, vybraly si zlo a odvrhly Boha i Jeho dobro.
Významný ruský filosof Vladimír Solovjov ve svých Třech rozhovorech nicméně namítá, že zlo není jen odmítáním dobra, ale že jde o aktivní zlou sílu. To je naprosto správné. Abychom pochopili tento zdánlivý rozpor, musíme připomenout, že zlo jako takové nepatří ke stvoření a nemá v sobě podstatu bytí, neboť Bůh nestvořil zlo. Zlo je sice samo o sobě pouze odmítáním dobra, jeho nositelem je však Bohem stvořená mocná bytost, která byla původně dobrá, ale ze své svobodné vůle odvrhla předobrotivého Boha, a stala se tak původcem zla. Tato prvotina stvoření, stvořená podle obrazu a podoby Boží (stejně jako později člověk), obdržela při svém stvoření od Boha maximální možnou sílu ke konání dobra.
Co Bůh jednou daroval, již nikdy neodnímá. Když si tedy ďábel svobodně vybral odmítnutí Boha a Božího dobra, začal používat svou veškerou moc k tomu, aby odtrhl od Boha i všechny ostatní bytosti, nejprve anděly a poté i lidi.
Proč to Bůh dopouští?
Nevíme. Ale věříme a vyznáváme, že se na konci věků silou Boží lásky vše obrátí v dobré.
To však neznamená, že není třeba se zlem bojovat.
Právě naopak, sám Pán vede se zlem neustálý boj a vyzývá k tomu i nás. Pán chce, abychom milovali dobro a nenáviděli zlo, abychom pochopili, že jakýkoli útok na Boží vlastnosti - na lásku, milosrdenství, na pravdu či svobodu - nevyhnutelně vyvolává útok i na samotného Boha. Tato vzpoura proti Bohu (bohoborectví) se dnes tak mocně rozšířila právě proto, že lidé odmítli dobro a zatoužili po zlu. My, pravoslavní křesťané, se však budeme modlit k našemu milostivému Bohu, aby svou svatou pravdu zjevil i těm, kteří od Něj odpadli a kteří Jej nehledají, aby i oni k poznání pravdy dospěli.


II. Bůh je duch

"Bůh není," tvrdí ateisté, "protože Ho nikdo nikdy neviděl." Jak nerozumná jsou však srdce těch, kteří se nechají zneklidnit takovýmto výrokem, takovýmto "důkazem" neexistence Boha!
Vždyť je tomu téměř dva tisíce let, kdy prohlásil nikoli ateista, nikoli neznaboh, ale vybraný hlasatel víry, svatý apoštol Jan Bohoslovec (Evangelista): "Boha nikdo nikdy neviděl." Tato slova nebyla vyřčena proto, aby vyvracela, nýbrž utvrdila naši víru v Boha.
Před necelými osmdesáti lety, v době, kdy se v sovětském Rusku ještě mohlo diskutovat o víře, odpověděl na tento argument o neexistenci Boha arcibiskup a pozdější mučedník Tichon. Odpověděl otázkou: "A co náš rozum - ten snad vidíme? Znamená to snad, že rozum nemáme?"
Tato otázka není jen duchaplným žertem: objasňuje samotnou podstatu věci.
Co je vlastně náš rozum? Vedle citů a vůle je to jeden z rozměrů či projevů našeho ducha.
Můžeme snad pochybovat o tom, že máme rozum, city a vůli? Jistěže ne. O tom, že mám rozum, city a vůli, vím daleko lépe než o tom, že mám tělo a že existuje svět kolem mě. Je tomu tak proto, že o existenci vnějšího světa i o existenci vlastního těla vím pouze "zvenčí", zatímco existenci svého rozumu, citů a vůle poznávám "zevnitř", svým bezprostředním a nepochybným poznáním. Ne náhodou tvrdí známá filosofická poučka: "Myslím, tedy jsem."
Jestliže rozum, city a vůle nepochybně existují, proč pro nás zůstávají neviditelnými? Protože jsou - jakožto projevy lidského ducha - duchovní, tedy nehmotné. A jednou ze základních vlastností duchovního světa je jeho neviditelnost; nelze jej vnímat vnějšími smysly ani změřit.
Proto tedy Boha nevidíme.
Bůh je Duch. To řekl sám náš Pán Ježíš Kristus, když rozmlouval u Jákobovy studny se samaritánskou ženou; učil ji tehdy, že klanět se a sloužit Bohu může člověk nejen na hoře Gerazim či v Jeruzalémě, ale na jakémkoli místě, pokud tak činí "v duchu a pravdě".
Bůh je Duch. Co to však znamená?
Znamená to, že Ho nemůžeme spatřit tělesnýma očima ani Ho slyšet tělesnýma ušima. Jak Jej tedy můžeme poznávat?
Svět kolem nás poznáváme prostřednictvím vnějších smyslů. Pomocí tělesných smyslů poznáváme dokonce i duši druhého člověka: chce-li člověk poznat myšlenky druhého člověka, je třeba, aby druhý své myšlenky vyjádřil svým tělesným jazykem a prostřednictvím materiálních zvukových vln je přenesl do našich sluchových orgánů.
Jen sebe sama člověk nepoznává vnějšími smysly, nýbrž bezprostředním vnitřním procesem. Svá vnitřní hnutí nepozoruji zrakem. To, co se děje v mé duši, nepociťuji ani sluchem či hmatem.
A právě tomuto našemu vnitřnímu, duševnímu procesu, který není svázán ani s tělesným zrakem, ani s tělesným sluchem, se odhaluje Bůh. Zkušenost osobního setkání s Bohem může člověk získat - až na řídké výjimky - jedině vnitřním procesem, pokud naslouchá onomu Božímu hlasu, který se více či méně hlasitě ozývá v duši každého člověka.
Tato osobní zkušenost, při níž zakoušíme Boží existenci, je nesmírně cenná. Ten, kdo sám osobně pocítí Boha ve své duši, bude silný ve víře. Jenže taková osobní zkušenost výjimečného člověka vždycky nestačí. Kromě vnitřní zkušenosti jednotlivců se proto v naší víře a v našem poznání Boha řídíme Jeho zjeveními, které dal vybraným lidem, v jejichž duších hovořil jasněji než v duších obyčejných lidí. A především se řídíme svrchovaným zjevením, jehož se tomuto světu dostalo v Synu Božím, který na sebe přijal lidskou přirozenost a který s lidmi mluvil tváří v tvář, obraceje se i k jejich tělesnému sluchu a zraku.
Boha tedy poznáváme způsobem vnitřním i vnějším. A budeme-li toto poznání v sobě rozvíjet, nebude nás zneklidňovat tvrzení o tom, že Bůh není, protože Ho nevidíme našima tělesnýma očima.


III. Zápas o náboženství

V dnešním světě se vede velká, usilovná a mnohostranná bitva o náboženství a proti němu. Co je to vlastně náboženství?
Latinské slovo religio (náboženství) v původním slova smyslu znamená svazek či pouto - svazek Boha s lidmi a lidí s Bohem.
Tento svazek má mnoho vrstev. Především jde o svazek víry. Člověk se všemi silami své duše - rozumem, citem a vůlí - ujišťuje o Boží existenci, a to přesto, že svým tělesným zrakem ani sluchem Boha nevnímá. Proto se právě ve víře nejzřetelněji projevuje vítězství duchovní stránky člověka. Svým duchem, tedy rozumem, citem a vůlí, je člověk schopen Boha chápat a navázat k Němu osobní vztah. A to je základem skutečného náboženství.
Když člověk uvěří v Boha a ujistí se o Jeho bytí všemi třemi složkami svého ducha, začne se k Němu obracet v modlitbě. Modlitba je rozhovor s Bohem. Jde o druhý projev náboženství, tohoto vztahu mezi člověkem a Bohem. Avšak - co je modlitba? Rozhodně to není nějaké "doprošování se" něčeho u Boha, jak se domnívají lidé, kteří nevědí, co je víra. Prosebná modlitba zaujímá významné místo pouze u primitivních lidí. Hlavní a stěžejní náplní skutečné modlitby je rozmluva milujícího srdce s Milovaným. Dopisy zamilovaných, rozhovory upřímných přátel, vzhlížení milujících dětí k milovaným rodičům - to jsou příklady z ne-náboženského života, které se nejvíce podobají pravé modlitbě. Radost z Boha, vděčnost za Jeho milosrdenství, velebení Boha, nadšení z Jeho nesmírné moudrosti, dobroty a moci, z Boží krásy a pravdy - tím vším jsou v nejvyšší míře naplněny všechny naše modlitby, všechny bohoslužby a obřady, ale i modlitby těch nejprostších věřících. Poznání vlastní nepatrnosti, vlastní hříšnosti a provinění před Bohem představuje další podstatný prvek křesťanské modlitby. K tomu pak neoddělitelně patří prosba za odpuštění hříchů, za utvrzení a posílení víry, za to, aby nás Hospodin - navzdory naší hříšnosti - nezbavoval Své lásky.
Třetím projevem vztahu člověka k Bohu je život podle Boží vůle. Když člověk uvěří v Boha, ujistí se o Jeho bytí všemi složkami svého ducha a upevní své pouto s Ním pomocí modlitby, začíná pociťovat Boží přítomnost v každém okamžiku svého života a touží po tom, aby byl každý tento okamžik Bohu milým a příjemným. Náboženství pak prostupuje celý život člověka, celý ho prosvěcuje a činí jej hodnotným a smysluplným.
Kdo je tedy nábožensky založený člověk? Je to člověk, který má vztah k Bohu. Představme si milujícího muže, který si nikoli zatrpkle, nikoli jako otrok, jenž je k něčemu nucen, ale zcela svobodně a radostně uvědomuje, že je ve všem, v každém okamžiku svého života spojen s ženou, kterou miluje, a radostně využívá každé minuty k tomu, aby s ní rozmlouval, vyprávěl jí o všem, co se odehrává v jeho duši, aby jí vyznával svou lásku - a zároveň se snaží neučinit nic, co by ji mohlo zarmoutit. Podobně se chová skutečně věřící člověk: v neustálé radosti prožívá svůj svobodný, z vlastní vůle přijatý vztah k Bohu, snaží se být vždy v myšlenkách s Ním, vyprávět Mu o všech hnutích své duše, vyznávat Mu svou lásku - a zároveň dbá na to, aby nikdy neučinil, neřekl ani si nemyslil nic, co by mohlo milovaného Boha zarmoutit, co by Mu nebylo milé a co by mohlo narušit náš vztah k Němu. Sv. Basil Veliký, jemuž se dařilo tento ideál uskutečňovat, napsal: "Ať ani oko nečiní nic bez Boha, ať ani ruka se bez Něj nepozdvihne, ať ani srdce nepomyslí na nic, co by nebylo Bohu milé."
Tuto jednotu člověka s Bohem, naše pouto s Ním, tj. náboženství, připodobňuje Písmo svaté k manželství - k manželství Krista, Syna Božího, s každou lidskou duší. A Církev nazývá Pána "Ženichem našich duší a srdcí".
V tom tedy spočívá náboženství. Nyní už chápeme, proč se bude každý věřící člověk za své náboženství, za svůj osobní vztah k Bohu bít až do posledního dechu, všemi svými silami, proč se bude bít ještě udatněji než ten nejzamilovanější muž, který bojuje o nejkrásnější ženu na světě.


IV. O životě po smrti

Věříme, že pouto mezi člověkem a Bohem se po smrti nepřeruší. I za prahem smrti bude duše, která Boha milovala a zachovávala Mu věrnost, žít ve veliké radosti a štěstí, prožívajíc nepřetržité společenství s Bohem. Věříme, že ve společenství s Bohem spočívá nejvyšší radost a veškeré myslitelné štěstí, jež je člověku dostupné. Někteří lidé tvrdí, že křesťanská víra je víra zištná, že v Boha věříme a sloužíme Mu pouze ze strachu ze smrti a hrůzy, kterou nám smrt může přinést; anebo říkají, že v Boha věříme jen ze zištné naděje na odměnu v blaženosti, kterou nám Bůh po smrti daruje za to, že jsme Mu sloužili během svého pozemského života.
Tak tomu jistě není.
Všichni křesťanští učitelé, kteří se touto otázkou zabývají, hovoří o tom, že sloužit Bohu ze strachu z pekla nebo z touhy po rajské odměně není důstojno pravého křesťana. Avva (otec) Dorotej, jeden z dávných a uznávaných učitelů mnišského života, praví, že sloužit Bohu ze strachu znamená být otrokem, sloužit Mu za odměnu znamená být nádeníkem, a jedině tehdy, když člověk slouží Bohu kvůli Bohu samotnému, z lásky k Němu, dosahuje vpravdě křesťanského a jedině důstojného postavení - stává se synem, díětem Božím.
Kdyby bylo křesťanství založeno na strachu z pekla a na očekávání rajské odměny, jistě by o tom Kristus i apoštolé mluvili daleko více.
Nicméně jak evangelia, tak apoštolské listy hovoří o této věci jen velmi málo. O věčných mukách, připravených pro ďábla a jeho anděly a také pro hříšníky, kteří neučiní pokání, se Pán Ježíš Kristus zmiňuje jen krátce. Zmiňuje se i o věčném radostném životě, který čeká na spravedlivé, ale ani tuto rajskou blaženost podrobně nepopisuje. Když o ní hovoří apoštol Pavel, pouze stručně opakuje slova starozákonního proroka: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří Ho milují." (1Kor 2, 9)
Co je důvodem této stručnosti Pána a Jeho apoštolů, pokud jde o popis života v ráji? Jistě ne obava z nařčení, že svým zvěstováním sledují zištné cíle. Důvodem je to, že naším lidským jazykem nelze popsat a naším trojrozměrným vnímáním nelze pochopit charakter jiného, netělesného bytí. Z této stručnosti, ba mlčení Evangelia o podrobnostech rajského života můžeme vyvodit, že poslání křesťanství spočívá v něčem zcela jiném.
Základním příslibem Pána pro všechny, kdo v Něj věří a kdo Jej milují, jsou tato Jeho slova: "vezmu vás k Sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem Já" (Jan 14, 3). Očekávání takovéto odměny jistě nelze nazvat nádenictvím. Je to projev lásky. Jen milující totiž dokáže ocenit, že může být tam, kde je jeho milovaný. Jestliže tedy křesťan slouží Bohu proto, aby s Ním mohl být na věčnosti, pak není nádeníkem, ale dítkem Božím.
V dějinách lidstva ovšem najdeme příklady daleko vyššího stupně služby Bohu. Jde o jedince, kteří se natolik oddali Bohu a natolik Jej milovali, že byli ochotni zříci se radostného přebývání s Ním a vydat sebe samé mukám, spočívajícím v odloučení od Něho - a to jen proto, aby splnili Jeho úkol. Když např. svatý prorok Mojžíš prosil Boha o odpuštění hříchů pro svůj národ, zvolal: "Můžeš-li jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze Své knihy, kterou píšeš." (2M 32, 32) Také apoštol Pavel říká: "Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za svůj (Židovský) lid" (Řím 9, 3) Ano, nezměrně milující člověk se dokáže zříci i svého největšího životního štěstí, kterým je pro něj společenství s tím, koho miluje - jestliže to milovanému přinese užitek. A to je vrchol sebeobětování člověka! Nesmíme však směšovat sebeobětování spravedlivého Mojžíše a apoštola Pavla s ochotou hříšníka obětovat vlastní spásu, tj. budoucí společenství s Bohem, výměnou za oddání se hříchu a pokušení. V prvním případě vidíme překypující lásku k Bohu a oddanost Jeho dílu, v případě druhém jen lhostejnost k Bohu i k vlastní duši. Stejně tak nelze směšovat oběť milující matky, která se dokáže odloučit od svého nade vše milovaného dítěte, pokud je to nezbytné pro jeho dobro, s trestuhodnou nedbalostí nemilujících rodičů vůči nemilovaným dětem.
Křesťan tedy neslouží Pánu ani ze strachu z pekla, ani ze zištné touhy zasloužit si nebeskou blaženost. Slouží Mu jedině z lásky k Němu a ví, že Pán odplácí v nekonečné míře za lásku láskou a že neopouští duši, která mu zůstává věrnou, ani ve stavu nejhlubší bídy, ale vždy ji přitáhne k Sobě - aby se naplnilo Jeho slovo: "abyste i vy byli tam, kde jsem Já".
Špatná je nevěsta, která se vdává nikoli z lásky k ženichu, ale protože doufá, že u něj nalezne bohatství a potěšení. Pokud však dychtí po svém ženichu z lásky a zároveň ví o jeho bohatství a blahosklonnosti, takže si je jista svým budoucím štěstím - pak je to jen přirozené a dobré. Právě takový má být podle učení Církve vztah pravého křesťana k Bohu.
Přesto si nemysleme, že Kristova slova o věčné blaženosti a věčných mukách jsou v křesťanství brána na lehkou lehkou váhu. Jako každé slovo Pána mají i tato slova veliký význam, a to především na okraji Církve - zde může strach z věčných muk zadržet ruku člověka, chystajícího se učinit nepravost, zde může touha po věčné blaženosti probudit duši, jež usnula duchovním spánkem, nebo pobídnout lenivého křesťana, aby začal uskutečňovat svůj životní úkol.
Pravoslavná Církev vychovává lidské duše k tomu, aby jejich cílem nebylo jen spasení od muk či dosažení blaženosti, ale především získání lásky Boží. Aby křesťanská duše směřovala k Bohu bez postranních úmyslů, jen a pouze kvůli Němu samotnému a aby si byla vědoma, že tam, kde je On, je i rajská blaženost, neboť tam je i plnost lásky.


V. Naše duše zná Boha

Lidská duše zná Boha. I kdyby se vlny bezbožných lží vzdouvaly sebevýš, i kdyby se člověk sebehůře posmíval a rouhal Božímu jménu - nic naplat, vědomí Boha, byť naprosto nerozvinuté, zůstane nesmazatelně zapsáno v duši člověka. Vždyť s tímto vědomím byla duše stvořena, a byla stvořena právě proto, aby je v sobě rozvíjela. Bůh je plnost dobra. On sám je dobrý a také vše, co tvoří, je v nejvyšší míře dobré. Proto můžeme říci, že pokud lidská duše tíhne k dobru, tíhne také k Bohu.
Dobro není výsadou žádné politické strany, společenské vrstvy, rasy či národa, žádné skupiny lidí či jednotlivce. Dobro je všechno to, co patří Bohu. Jeden z významných ruských biskupů, zesnulý metropolita Antonij Kyjevský učil, že veškeré dobro, ať je uskutečňováno kdekoli a kýmkoli, nezměnitelně přísluší Bohu. Lidská duše to cítí. Člověk proto tíhne ke každému dobru, kdekoli se projeví. Jestliže je člověk k druhým i k sobě upřímný, jestliže si nic nenalhává - ať už ze strachu, pro zisk, či z jakýchkoli jiných důvodů - pak velmi zřetelně cítí rozdíl mezi dobrem a zlem.
Člověk miluje dobro. Patří k člověku, že k dobru tíhne, těší se z něho, že je miluje a brání, a to často bez ohledu na vlastní prospěch.
I ten nejobyčejnější člověk projevuje souhlas, když vidí, že druhý přispěchal na pomoc někomu, kdo je v nouzi. Raduje se, když slyší, že někde na světě zvítězila spravedlnost. Dokáže se sklonit před hrdinským činem.
Pokud se ovšem člověk vydá na cestu zkázy své duše, záhy se u něj objeví příznaky pádu: nejprve zrazuje dobro ze zištných úmyslů a posléze se u něj projeví ďábelská vlastnost - radost ze zla.
S naprostým pohrdáním dobrem a s nenávistí k dobru jako takovému se však - díky Bohu - nesetkáváme u lidí tak často. Je to příznak jen nemnoha jedinců, kteří zašli příliš daleko ve strašném procesu démonizace, v procesu proměny lidí v démony.
Zdravá lidská duše zná a miluje dobro. I kdyby se nepřátelé naší víry sebevíc snažili vysvětlovat dobro jako něco jiného, než čím ve skutečnosti je, prohlašovat za dobro příslušnost k určité společenské vrstvě, politickému systému, straně či lidské rase - nebylo by to nic platné: většina lidí s tím nebude nikdy souhlasit, nikdy neztratí schopnost rozpoznat dobro a usilovat o ně.
Miluje-li člověk dobro, miluje Boha, neboť Bůh je plnost Dobra.
Ale Bůh je i plnost Pravdy, plnost Moudrosti a plnost Krásy. K tomu všemu tíhne každá lidská duše, která ještě nepodlehla naprosté zkáze.
Jednou z největších radostí lidského života je vidět, jak dobro a pravda vítězí a zlo je poraženo, setkat se s projevy opravdové moudrosti a povznášet se krásou. V takové chvíli člověk zapomíná na svůj prospěch, a dokonce i ti nejziskuchtivější lidé jsou schopni obětovat část svého bohatství, aby si dopřáli krásné věci nebo aby podpořili činy, které pokládají za spravedlivé.
Co vlastně v člověku vzbuzuje tuto vzácnou schopnost třeba jen na chvíli odložit své vlastní kalkulace a nezištně se kochat vítězstvím pravdy, dobra a krásy?
Pramenem této schopnosti lidského nitra je jeho - tu vědomá, tu nevědomá - náklonnost k Pánu Bohu, který stvořil člověka proto, aby poznával Boha a vše, co Bohu patří, aby se z Něho mohl těšit, radovat a oslavovat Jej.
Dokonce i tehdy, když zlé síly odtrhnou člověka od jeho Stvořitele, takže zapomene na samotné Boží jméno, i tehdy se ještě dlouhou dobu v jeho duši ozývají nadpozemské motivy lásky k dobru, pravdě, moudrosti a lásce. Ještě dlouho zůstává v člověku uchráněna posvátná schopnost lásky k Božím věcem. Lidská duše se tak snadno nezkazí, pokud nezačne sama pracovat na své zkáze.


VI. Proč se vedou spory o víru?

Proč jsou vědecké pravdy tak nesporné a jasné, zatímco pravdy náboženské vzbuzují takové množství sporů?
Na tuto otázku odpověděl před třemi sty lety francouzský vědec a filosof Blaise Pascal. Tehdy řekl: "Kdyby se geometrické poučky dotýkaly lidských tužeb a vášní stejně jako pravdy víry, pak by geometrie vyvolávala stejné množství námitek jako náboženství."
Vědecké poznatky obvykle zůstávají čímsi vnějším. Jestliže se naučíš poučku o přeponě a odvěsnách, uloží se ti v paměti, ale nijak neovlivní tvůj život. Jestliže však uvěříš, že existuje Bůh a že odmění vše, co ve svém životě vykonáš, pak jsi povinen změnit celý svůj život, podřídit svou vůli, své vášně i svá nejtajnější přání Božímu zákonu. Jenže člověk se nerad zříká svých tužeb. A tak začíná zištně přemýšlet, co a jak by v nezměnitelném Božím zákoně pozměnil, aby se stal slučitelnějším s jeho vlastními touhami.
Lidé mají mnoho tužeb, které jsou neslučitelné s Božím zákonem. V těchto tužbách se lidé velmi různí, a snaží se proto různými způsoby změnit Boží zákon. Vedle nich však vždycky existují i jiní lidé, kteří zůstávají věrni Božímu zákonu a kteří jej stavějí nad vlastní přání a sklony.
Zde je důvod, proč vzniká v náboženství různost názorů, spory a rozkoly. Když pak proti víře vystupují jedinci, kteří se ve své bezuzdnosti řídí pouze vlastními tužbami, nezavrhují pak jenom jednotlivé, zdánlivě nepříjemné stránky Božího zákona, ale Boží zákon jako celek.
Tak vzniká bezvěrectví, ateismus.
Kdyby byl Boží zákon chráněn pouze lidskými silami, lidé by jej už dávno překroutili, vytlačili ze své paměti a raději se oddali svým vášním. Boží zákon však chrání Boží ruka, a mezi lidmi se vždy najdou hrdinové ducha, kteří neváhají podstoupit duševní i tělesné utrpení, ba i smrt, jen aby uchránili pravdy víry a věčný Boží zákon.
S takovými duchovními hrdiny jsme se mohli setkat i ve 20. století, které přineslo nesmírně kruté pronásledování víry v Boha na mnoha místech světa. Je známo, že i světská věda má své mučedníky za pravdu, kteří byli podrobeni těžkým životním zkouškám a leckdy i smrti. I jejich hrdinství si samozřejmě vážíme. Avšak utrpení těchto lidí často zůstává pouze jejich osobním hrdinstvím: v životě většiny lidí se přece mnoho nezmění, když si začnou představovat, že Země obíhá kolem Slunce a nikoli naopak. Naproti tomu přijetím víry - ať už v Krista, Buddhu či Mohameda, uznáváním či odmítáním církevních svátostí (tajin), a ještě více uznáváním či odmítáním základních pravd víry, tj. Boží existence, nesmrtelnosti duše a posmrtného života - tím vším se od základů mění lidský život. Proto tedy existuje tolik pochybností, tolik rozporů v náboženských otázkách. Věčné pravdy víry však stále září ve světě: je to světlo tiché, nezemské, nadlidské, nadpozemské. A pokud je lidská duše upřímně hledá, pokud je tak jako evangelní kupec připravena zříci se všeho, aby dosáhla drahocenných perel pravdy - jistě je vždy a znovu nalezne.


VII. "Pane, smiluj se" (Hospodi, pomiluj)

Všechny bohoslužby pravoslavné Církve jsou proniknuty úpěnlivou modlitbou:
"Kyrie eleison - Hospodi, pomiluj - Pane, smiluj se!"
Je to nejstarší lidská modlitba. Církevní tradice říká, že poté, co naši prarodiče Adam a Eva zhřešili a byli vyhnáni z ráje, usedli "před rájem" a volali právě tuto kajícnou modlitbu: "Smiluj se!" "Milostivý, smiluj se nade mnou padlým!" Vykročili tak na požehnanou cestu pokání, umožňující, aby byl lidský rod spasen Kristem.
V nejposvátnějších starozákonních textech - v žalmech a proroctvích - se neustále opakuje slovo "smiluj se": "Smiluj se nade mnou, ó Bože, podle velikého milosrdenství svého" (50./51. žalm). "Tak tedy proste Boha o shovívavost, aby se nad námi smiloval," říká prorok Malachiáš (Mal 1, 9).
První modlitba, která byla vyslovena v prvním na zemi zbudovaném chrámu pravého Boha, zněla: "Pane Bože, vyslyš nás a smiluj se!" (1.Král 8, 50).
Je to první modlitba, kterou se učí pravoslavné dítě, a zároveň poslední modlitba, kterou před smrtí opakuje slábnoucí vědomí umírajícího.
Ve dnech spokojenosti, v močálu našeho každodenního života, vyslovujeme modlitbu "Pane, smiluj se" velmi často lhostejně, jako všední, do omrzení se opakující refrén. Jinak je tomu ve chvílích, kdy naší duší otřásá nebezpečí, bolest či palčivé vědomí hlubiny našeho hříchu - v takových chvílích se tato krátké modlitební zvolání rázem naplní nejhlubším smyslem a silou. A podobně jako k smrti odsouzený člověk, který hledá v očích svého soudce poslední naději na smilování, podobně jako těžce nemocný, prosící lékaře, který ho může zachránit - začíná i lidská duše volat ke všemohoucímu Bohu: "Pane, smiluj se!"
Lidé vytvořili již mnoho hlubokých a výmluvných modliteb. Když ovšem člověk pohlédne do očí smrti nebo když jeho duši spaluje nesnesitelný oheň hanby, tehdy v sobě nemůže najít sílu, aby opakoval poklidná slova modliteb, ale namísto toho všeho zvolá: "Pane, smiluj se". V těchto dvou krátkých slovech se mu odkrývá hlubinný základ všech modlitebních proseb.
A když se navzdory vší beznaději ukáže, že tato prosba byla vyslyšena, když Milující Ruka odvrátí zdánlivě nevyhnutelné smrtelné nebezpečí nebo vyvede duši z bezvýchodné slepé uličky, tehdy si zachráněná duše navždy zamiluje tuto nejkratší ze všech modliteb: "Pane, smiluj se" a začne se k ní vracet, již klidně a s jasnou myslí, ve světlých i temných, bolestných i radostných hodinách svého života. Proto jsou tedy všechny pravoslavné bohoslužby prodchnuty refrénem "Pane, smiluj se". Metropolita Antonij učí, že Pravoslaví je především náboženství pokání; podle jeho slov představuje svatyni pro celé lidstvo a vše, co je na tomto světě vpravdě dobré, hodnotné a spravedlivé - ať by se to nacházelo kdekoli - je ve své podstatě součástí pravoslavné Církve. Je-li tomu tak, musí být právě zde, v pravoslavném chrámu, v pravoslavné modlitbě, v nesčíslných modlitebních prosbách, přítomna základní modlitba celého lidstva: "Pane, smiluj se" - ať už jako nářek lidské duše na pokraji záhuby, či jako tiché a radostné díkůvzdání.
Jednotliví lidé, národy i celé lidstvo stáli už mnohokrát na pokraji zkázy, a mnohokrát byli zachráněni milující Boží Rukou. Proč tolik lidí alespoň jednou nezvolá: "Pane, smiluj se"? Proč člověk stále váhá s těmito osvědčenými spasitelnými slovy... právě dnes, kdy se zkáza přiblížila lidstvu na dosah, kdy nabyla již zcela zřetelné podoby a hledí nám přímo do tváře?
Můžeme s jistotou předpokládat, že se tato první modlitba lidského rodu, vyslovená Adamem a Evou v hořké chvíli jejich vyhnání z ráje, stane i poslední modlitbou, kterou vyřknou lidská ústa. Stane se tak ve chvíli, kdy bude v ohni a bouři, za zvuku archandělské polnice, završena historie lidstva a ve strachu z posledních okamžiků člověku nezbudou síly ani čas na jiné modlitby - kromě této nejkratší a propastně hluboké: "Pane, smiluj se, zachraň nás a smiluj se!