Drogy
duch
a život

Jan Milan Týmal

Tato práce se v rámci bio-psycho-socio-spirituálního modelu závislosti, aniž by
chtěla opomíjet důležitost biologického, psychologického, nebo sociálního
rozměru, soustřeďuje především na její dosud málo zmapovaný rozměr spirituální
a na jeho souvislosti se životem jako takovým.

Úvod

Já vím, že o drogách už toho bylo napsáno mnoho, ale já vlastně nechci psát tak úplně přímo o drogách. Spíše o lidech.

O jejich osudech, svobodě či předurčenosti, o jejich bolestech, které si snad drogou chtějí léčit, o radostech, mezi něž snad někteří drogu chtějí zařadit. Je to problém, který se týká lidského ducha a duše, ale stejně tak těla a v neposlední řadě i sociálního prostředí, v němž je člověku dáno žít.

Problematiky medicínské se dotknu jen zpovzdálí, nejsa lékařem, více se zaměřím na duchovní, duševní a sociální problémy, konkrétně na otázku lidské svobody a odpovědnosti- měl jsem jinou možnost než vzít drogu a nebo neměl? Muselo nás tohle všechno v životě potkat a nebo nemuselo? Je to nešťastná náhoda, nebo osud? Jsou tihle feťáci neodpovědní frackové a nebo ubohé nemocné oběti životního postižení či presu? A nebo něco mezi tím?

Většinou si podobná zamyšlení, pokud nastolují takovéto otázky, nekladou (opatrně a moudře) za cíl jednoznačně na ně odpovědět a nabídnout všem zázračné řešení. Co se mne týče, chtěl bych na ně jednoznačně odpovědět a chtěl bych nabídnout všem zázračné řešení. Moc bych chtěl. Ale co se dá dělat. Ono to většinou stejně záleží víc na lidech, než na řešeních, která se jim nabízejí. A největším zázrakem je, když se člověk sám rozhodne, že opravdu chce přijmout pomoc, že chce změnit svou cestu.

Tělo (φυσισ - fyzis)

Tělo, to je stroj. Geniální konstrukce kombinující propracovanou mechaniku, chemickou továru, elektronický servis a kdo ví, co všechno ještě. Únava materiálu je redukována na minimum neustálým obnovováním většiny stavební hmoty. Stačí jen pravidelné dodávky energie a ono to šlape, bez přestávky desítky let. Není divu, že vyznavači mechanicismu byli tímto zázrakem fascinováni natolik, že celého člověka redukovali právě jen na pouhý stroj a duševním pochodům přisoudili pouze vedlejší roli, zatímco morálku a svědomí odsunuli už vůbec na smetiště náboženských přežitků. Někdo by s odstupem času řekl, že patrně uvažovali kolenním kloubem, ale když se ponoříme třeba jen do dětského anatomického atlasu, můžeme alespoň chvíli žasnout tak, jako kdysi oni. Člověk takto fascinovaný objevy vědy by byl už už nakloněn věřit tomu, že dobrá či špatná nálada, pocity deprese nebo blaženosti, jsou vlastně jen výsledkem pouhých chemických procesů. A že tudíž ovládnutí těchto chemických procesů by nám mohlo zajistit stálý přísun dobré nálady a blaženosti pomocí vhodných tabletek či vůní. Fantazie? Nikoliv. Realita. Co jiného jsou drogy? Pouze to má háček v tom, že to ještě nemáme tak docela zmapované a ovládnuté, takzvaně „vychytané“.

Všimněme si onoho slůvka „ještě“. Kdyby drogy nebyly objektivně tak společensky a zdravotně nebezpečné, myslíte, že by v tom většina lidí viděla vážnější problém? Kdo by si nedal? Kdo by té chemii v mozku nechtěl trochu napomoci? Vždyť takové látky, které do sebe mladí uživatelé drog vpravují, máme i my ostatní již od přírody v těle také. A nebo hodně jim podobné. Endorfiny, serotonin, noradrenalin, dopamin a další a další. Lidský mozek sice přenáší své signály elektrickou cestou, ale právě v místech, kde se skoro dotýkají jednotlivé mozkové buňky, se přenos nakrátko děje cestou chemickou. Mezi tykadly buněk tu fungují receptory a neurotransmitery, takové různé chemické zásuvky a zástrčky, které se propojují, abychom buď mobilizovali rezervy organismu (útok-útěk) nebo tišili bolest, nebo zvládali šok, či přehledně uspořádali (nebo rozšířili, či zintenzivnili) vnímání našeho okolí, pokud nastane situace, kdy je to potřeba. Do těch různých typů chemických zásuvek ovšem mohou zapadnout i některé chemicky velmi podobné zástrčky, které nepocházejí z našeho organismu, ale mohou se objevit odjinud. Třeba z injekční jehly, nebo z vesele barevných tabletek. A ono to také začne fungovat, i když třeba trošku jinak než by mělo. Ale o to právě jde, aby to fungovalo jinak, než obyčejně. Takže kouzelné léky, o kterých jsem psal před chvílí, jsou na světě. Svět je jich plný. I když to ještě nemáme zmapované a ovládnuté. I když je s tím stále víc problémů, i když máme tolik zdravotních, morálních a společenských důvodů se tomu bránit.

Ovšem otázkou zůstává, kdyby lidé třeba jednou šťastně objevili nějakou drogu, která by byla opravdu, ale opravdu společensky a zdravotně nezávadná, jestli by se nevyskytly zase ještě jiné nepředvídané problémy. Předpokládám, že by se vyskytly. Člověk může mít například i problémy duchovní a ty se mohou promítnout i do oblasti psychické a fyzické. Otázky, jako jsou například dobro a zlo, životní nespravedlnost, nebo spravedlnost, pravda a lež, provinění a odpuštění, vnitřní přirozený pokoj a zoufalý nepokoj, se bohužel na pouhý mechanicismus redukovat nedají. A platí to stejně o drogách přijímaných zvenčí, ať chemických či přírodních, jako o těch našich vnitřních neurotransmiterech, jejichž funkci lze trochu regulovat třeba pomocí různých cvičení. I o tom se diskutuje a v těchto věcech se experimentuje. Vedle zastánců tvrdé komerční chemie tu stojí různí šamani, kteří hájí bezpečnost a prospěšnost své přírodní cesty, vedle nich tu ještě máme zastánce jemné (nebo méně jemné) práce s možnostmi jen vlastního lidského organismu, kteří právě proto jsou přesvědčeni o zvládnutelnosti a prospěšnosti své praxe. Nakolik k tomu bude čas a síly, pokusíme se ještě k těmto věcem vrátit v některé z dalších kapitol.

Duše (ψυχη - psyché)

Když se řekne psychika, většina uživatelů drog si vzpomene na mozek, i když řecké slovo psyché znamená duši. Ale co je to vlastně ta duše a jak se od mozku liší? Zkusme si to popsat za pomoci přirovnání lidského mozku k počítači. Na základě tohoto přirovnání lze (zjednodušeně) říci, že duše se od mozku liší asi tak, jako se od hmoty počítače liší elektrický proud, který uvádí počítač do provozu a udržuje v něm „život“. Podle starých filosofů je duše jakousi energií, která oživuje tělo a dává mu hýbat se, vnímat, cítit, prostě žít.

Když má takový počítač problém, může být kupříkladu závada buď v některé hmotné mechanické součástce (podobně jako u těla v mozkové buňce), či v kabelu, kterým má protékat proud (jako u těla v mozkových receptorech) a pak v počítači není proud (je jako tělo bez duše). A nebo se může stát, že proud funguje, ale v počítači je chybný program a na obrazovce se objevují nesmysly (podobně jako u člověka např. poruchy vnímání, myšlení, emotivity).

Duše má tedy podle filosofů na starosti oživení, hýbání a také vnímání a pociťování. Proti tomu by se možná nejeden psycholog ohradil, ale to proto, že dnešní psychologie zahrnuje do svého oboru některé procesy, které spadají vlastně do oblasti duchovní (duch - řecky pneuma). Když jsou potíže s počítačem, tak může být totiž problém i v programátorovi či uživateli, který počítač používá, sleduje a hodnotí jeho údaje. A to je jako duch člověka, který užívá tělo oživené duší, sleduje a hodnotí to, co skrze tělo díky duši vnímá a cítí, přemýšlí o tom, všelicos vymýšlí, o všeličems se rozhoduje a vůbec dává smysl tomu svému oživenému tělu. ( K čemu vlastně jinak oživovat tělo?)

Takto jsme tedy jakž takž vymezili rozdíl mezi duší a tělem na straně jedné a duší a duchem na straně druhé. Jestli vám to připadá ještě stále poněkud nejasné, nic si z toho nedělejte, já to už lépe neumím. Zabrousili jsme totiž do filosofie a to je věru krajina vhodná pro pěstování nejrůznějších komplikovaností. Ještě dnes platí přísloví, že když se sejdou dva Řekové, tak mají na jednu věc dohromady deset názorů. Nicméně alespoň trochu jasno by to chtělo. Takže matku filosofii jen tak neopustíme, dokud nám přece jen nakonec alespoň něco málo nevyjasní. Dokonce si dovolím přibrat do našich úvah i něco z theologie, ale to už opravdu musíme hodně po špičkách.

Jestli ne už dřív, tak teď zajisté někoho napadne, proč se zaobírat takovými vznešenými úvahami a jestli náhodou nejsou od drsné reality drogové scény poněkud odtažité. Myslím, že nejsou. Mezi důvody propadu na tuto scénu totiž patří kupříkladu nuda, což je problém životní náplně a pocitu její smysluplnosti, patří sem pokřivení systému lidských hodnot, patří sem vnitřní zranění, někdy fatálních rozměrů, a nebo také nedostatek pocitu životního štěstí jako takového. Nejdůležitější (a nejpřehlíženější) otázkou je právě ta smysluplnost života. Život je něco tak úžasného, takový dar a příležitost, že o to tíživější je pocit, že tu šanci nějak nejsem schopen využít, že ji promarňuji, ať už vlastní a nebo raději cizí vinou. Co se pak týče duchovního pozadí drogové scény, o jeho působení mohou něco napovědět i veličiny klasického vzorce charakterizujícího drogovou závislost a její zrození: Dostupnost drogy, osobnost člověka a prostředí se spouštěcím podnětem. Zkusíme je ve zkratce z tohoto pohledu projít.

Droga sama o sobě svým působením navozuje filosofické a náboženské úvahy. Proto byla a je mnohými lidmi horlivě pěstována, získávána a ctěna. Proto je její dostupnost pro ctitele „jiných světů“ považována za cosi navýsost nezpochybnitelného, jako jejich nezadatelné právo. Mnohé skupinky kolem marihuany a halucinogenů jsou tím charakteristické a šamani (i naši čeští) jsou snad příkladem nejvýmluvnějším. Bez povšimnutí nenechme ani postřeh některých terapeutů, že droga nahrazuje v srdci některých uživatelů prázdné místo po otci. (V širším kontextu po nějaké blízké osobě). Lapidárně řečeno, droga je otec. Zajímavě s tím možná bude kontrastovat známá křesťanská modlitba Otče náš.

Osobnost člověka je, krom individuální míry náklonnosti k různým samoterapiím nebo rizikovému jednání, charakteristická i tím, že jaksi „od přírody“ se kloní k náboženskému myšlení a cítění. Programový ateismus, ve kterém jsme byli za minulých let vychováváni, pouze zkomplikoval cestu ke klasickému náboženskému životu, čímž ovšem na druhé straně podnítil vznik jakési moderní formy pohanství, které uctívá (často dosti nekriticky) lidské hvězdy místo božských, mýtické hrdiny politiky, filmu, hudby (některé popkoncerty mají vyloženě kultovní nádech) či zdravé výživy a sportu, nebo se noří do neprůzračných vod astrologie, satanismu a dalších podivných směrů a sekt. Je to dnes pěkná směsice, která se svého času vytvořila v určitém boomu po uvolnění marxistické cenzury a dosud se ještě neustálila. Jen se podívejte do výloh knihkupectví, dáte mi za pravdu. A když se obyčejnému nevěřícímu člověku něco daří, tak to alespoň zaklepe na zuby nebo dřevo, neboť i ten kdo nevěří, má nějakou tu „svou“ víru, nebo pověrčivost. To už se ale blížíme k dalšímu tématu, kterým je prostředí, v němž se pohybujeme a kde může člověk dnes narazit i na destruktivní sekty jejichž vliv na člověka se svou silou dá směle porovnat se silou drogové závislosti. Co se ovšem týče typického prostředí, které může spolupůsobit při nastartování drogové kariéry, nejčastěji se jedná o prostředí party, ať už větší (diskotéka), nebo menší, kde také fungují určité rituály a svérázné výklady světa, který se (z pohledu uživatele drog) nepřátelsky a nesrozumitelně valí za špinavými okny feťáckého bytu. V porovnání s výše uvedenou myšlenkou, že náboženskou sektu lze přirovnat k droze, můžeme říci, že to funguje i naopak, totiž že klasickou uzavřenou feťáckou partu lze přirovnat k sektě. Vždyť známe sekty nejen náboženské, ale i psychoterapeutické (např. Scientologie), politické (extremistické strany) a svým způsobem i obchodnické (... zázračný produkt, který změnil naše životy...), proč tedy ne i toxikomanské.

Snad jsem trochu obhájil užitečnost filosofických a teologických úvah nad drogou, ale vraťme se k hlavnímu tématu kapitoly, k duši, tedy k hýbání se, pociťování a vnímání. O svém hýbání uživetel drog moc nepřemýšlí, pokud se ještě alespoň trochu hýbat může. Na hýbání se, je prostě nárok, patří to k životu a on si přece (myslí si), se svým hýbáním a koneckonců s celým svým vlastním životem může nakládat jak sám chce. Až když se hýbat přestává, tak zjistí, že už s tím jaksi nemůže nakládat jak by chtěl. Ale jak jsem řekl, dokud se jen trochu hýbe, tak se tím nechce moc trápit.

Zato svému vnímání a svým pocitům se „toxík“ věnuje velmi soustředěně. Dalo by se říci, že se zájmem někdy hraničícím s vědeckým pozorováním. Všechno se točí kolem nálady. Je tady možnost jak nějakým způsobem náladu programovat. Zažívat pocity pohody, ba samu blaženost a také tajemno a vzrušení ze sebe samého, ze své existence, z vesmíru. Díky svým duchovním možnostem se toxikoman brzy naučí být totálním egocentristou, tedy člověkem, který za střed vesmíru považuje sebe sama. Všechny silokřivky vesmíru se soustřeďují a koncentrují v jeho já. Určitou výjimkou jsou snad jen chvíle aktuálního prožitku působení těch druhů drog, které probouzejí empatii, tedy vciťování se do druhých, nebo rozpouštějí ego, kdy „já“ nemůže být středem vesmíru, neboť žádného „já“ zde není (či spíše, je vytěsněno). Ale i tady se to týká pouze oné chvíle akutní otravy drogou. Potom se duše vychýlená drogou k empatii vrací do svého původního těžiště a setrvačností se vychyluje opačným směrem, tedy k sobectví, kterážto výchylka se častým opakováním procesu posiluje, až se postupně stává trvalou. Je to podobné jako s blažeností při začátcích drogové kariéry, která postupně slábne zatímco se stále více posilují negativní abstinenční stavy, takže nakonec člověk nebere drogu proto, aby mu bylo krásněji než ostatním, ale už jen proto, aby mu nebylo hůře než ostatním. Tak i zde v duši po velkém chápavém vciťování se, či po rozplynutí sobeckého „já“, nastává návrat a posilování opaku, takže nakonec uživatel drog ve svém „normálním lidském stavu“ má „já“ podobné veliké vesmírné černé díře, která pohlcuje všechno, co se kolem pohltit dá. „Toxík“ všechny lidi kolem sebe, i životní hodnoty a procesy, vnímá jakoby placatě, jako by žil v kině kde plátno je nataženo dokola kolem něj. Jediný on sám, uprostřed toho absurdního filmu zvaného svět, je trojrozměrný, živý, jediný on sám existuje. Proto jen on jediný může brát a zase brát z toho, co je tu kolem něj a vlastně pro něj. Divíte se, že se na vás mile usmívá a pak vám ukradne sedm tisíc? Že jde ochotně vysypat koš a vrátí se za tři dny? Ještě vám to připadá divné? Jemu ne. Pro něj je to vrcholně logické. Je to logika železná a neprůstřelná. G.K Chesterton jednou napsal, že blázen není člověk, který ztratil rozum, jak se mnozí domnívají. Blázen je člověk, který naopak ztratil všechno ostatní a zůstal mu jen jeho rozum. Ztratil spojení s okolní realitou a zůstala mu právě jen jeho vlastní železná logika.

Můžeme se zmínit také o citech uživatele drog, ani ty nejsou kompatabilní (tedy propojitelné) s city druhých lidí. Kupříkladu láska, ať rodičovská nebo jiná, je vznešený cit, který je vzácný a kterého si každý cení jako pokladu. Když ale chceme dát tento cit najevo uživateli drog, s nadějí, že jej ocení a snad i bude opětovat, on si to často vyloží po svém. Neboť my mu tím dáváme signál, že jsme touto cestou manipulovatelní a zneužitelní. Přímo jej vybízíme: zneužij mne. Možná je to i tím, že skutečná láska není vlastně předně záležitostí citu, ale vůle, sebezapření, odhodlání a oběti, což si měli možnost mnozí lidé z okolí člověka, který užívá drogy, dobře vyzkoušet.

Jinak ovšem pro uživatele drog nejsou ani tak důležité city, jako spíše jeho pocity. Je to o nich. Protože mi zvěstují, jestli jsem právě šťastný a nebo nešťastný, spokojený a nebo nespokojený. Právě teď. Protože co bylo už je pryč a co bude, to raději ať ani nebude. To neřeš. (Totiž co reálně bude. Jinak co se týče velikých plánů a snů, ty nejsou zas až tak úplně vzácné). Ale většinou je lepší na budoucnost moc nemyslet, jinak by to asi člověku zkazilo náladu a o to teď nikdo nestojí. Teď se chceme cítit dobře. Teď se chceme bavit. A chceme si zajistit, abychom se i v nejbližších chvílích (nebo dokonce dnech) mohli cítit dobře. To je náš plán, to je naše činnost, to je náš smysl. Proto se scházíme, proto spolu plánujeme, proto se smějeme, jak jsme to dobře vymysleli, házíme se do pohody a je nám fajn. Znáte ten potit, kdy člověku není moc dobře po duši, ale sám sobě nalhává do kapsičky, že se vlastně cítí právě naopak vesele, že je v pohodě? Oni to samozřejmě také dobře znají. Je to podstatnou součástí jejich života. Možná, že by se k té opravdové pohodě jednou skutečně dohrabali, kdyby se spousta věcí začala řešit. Jak může být člověk v pohodě, když je na vyhazov ze střední školy nebo z učiliště, možná už ze druhého nebo třetího, nebo když už ho vyhodili a on se jen tak fláká, doma s ním nemluví ani pes, tuhle dluží, támhle dluží, zajímá se o něj kriminálka, tuhle se rozešel, támhle se pohádal, ještě má nakonec žloutenku, nebo je těhotná ... Kdyby se tohle začalo postupně nějak řešit, tak by se možná jednou (za dlouho) k nějaké jakési pohodě došlo. Jenomže je už toho nějak moc najednou. A mezi nám toxíky se zásadně nic neřeší. Tady se jenom hřeší. Tady se nasedlo na vlak a ten jede. Tak jak se může člověk cítit v pohodě? Jedině když si „dá“ a když je mezi svými, mezi lidmi, se kterými už něco prožil, kteří mu dobře rozumí a kteří si také navzájem nemají co vyčítat.

Možná že vám toto mé líčení připadá příliš ponuré a pesimistické. Je to pravda, nastínil jsem ty horší věci (nezmínil jsem ovšem ještě těžké nemoci a smrt). Nemusí to vždycky a u všech probíhat tak dramaticky. Ale co naplat, taky může. Při tom bych rád upozornil na to, že spousta těch dětí a mladých lidí je vlastně velmi citlivých a velmi potřebují lásku, skutečné přátelství, vztah, pocit bezpečí, pocit domova. (Mnozí z nich to ani nikdy pořádně neměli a teď si to nahrazují tak, jak si to nahrazují. Jedná se u nich vlastně o jakousi samoléčbu zpackaného začínajícího života, který jim pomohli zpackat jiní a který si sami tímto způsobem stejně nevyléčí). Ale když jim sami nabídnete přesně to, co potřebují, neumějí to tak snadno vzít. To je další, řekli bychom navazující potíž. I kdybychom jim opravdu i mohli a chtěli nabídnout to co jim schází, tedy vztah a zázemí, tak jsme ještě pořád ničemu nepomohli. Uživatelé drog bývají chorobně nedůvěřiví a často jsou také už v tak nenormálním stavu, že pomoc zneužijí, i když po ní vlastně touží a vědí dobře, že ji sami takhle smetou ze stolu. Neumějí to jen tak přijmout. Problémy budou mít hlavně ti, kteří si normální šťastné dětství moc neužili a naučili se už od mala dospělým lidem raději moc nevěřit. A institucím už vůbec ne. Zvlášť těžké pořízení bude také s princi a princeznami, těmi dokonale rozmazlenými, neboť naši snahu o pomoc ani trochu neocení, protože je to přece naše povinnost, mít je rádi a všechno jim dávat a odpouštět. Ti jsou na tom vlastně ještě hůře, protože jsou zvyklí z dětství na velmi vysoký pocitový standart (pocitová inflace). Ale teď už vyrostli a vstupují do drsného dospěláckého života, který se s nimi mazlit nebude. Nic jim nebude odpouštět, bude po nich dokonce vyžadovat plnění nějakých všedních povinností. Hrůza. Tak to tedy ne. Zpátky do dětství. Zpátky na stromy. Zpátky do blažené neodpovědnosti. (Tady by bylo nejkratším řešením, kdyby si takovou rozmazlenou princeznu vzal nějaký bohatý a oddaný ctitel a rozmazloval ji dál až do konce života. Ovšem takových ctitelů je nedostatek. A také si musíme položit otázku, pokud chceme někde dospět ke zdravé osobnosti, zdali by to bylo to nejlepší, co by naši princeznu v životě mohlo potkat).

Dá se tedy takovým lidem vůbec nějak pomoci? Dá se vůbec v dušičkách těch lidí na něco navázat, někde to chytit za šťastný konec a dovést to až k úplnému uzdravení a vyřešení? Uvidíme zdali. Pojďme to ale dát do nějaké jiné kapitoly. Na to si totiž musíme trochu odpočinout.

Duch (Πνεγµα - Pneuma)

Lidský duch, to je veliké tajemství. K našemu tématu se zaměříme především na energie vůle a rozumu. Můžeme ovšem hovořit také o lidské osobnosti jako takové, nebo připomenout biblické výroky o lidském srdci, jimiž samozřejmě není myšlen jen fyzický srdeční sval, ale především jakési centrum lidského sebeuvědomění, „já-ství“, ega. Lidského ducha můžeme chápat jako kompaktní, nerozdělený jednolitý celek, v ideálním případě tvořící jakýsi neviditelný ucelený živý organismus. Jsme zvyklí uvažovat o různých složkách lidské osobnosti. O tom, že je nesmírně komplikovaná. Avšak v onom ideálním případě ani nepozorujeme tuto mnohost a komplikovanost. Naopak, vše do sebe zapadá, vše je do sebe hladce vrostlé ve vzájemné harmonii a vyrovnanosti, jako neporušená plocha vyleštěného zrcadla. Lidský duch má totiž také úlohu takového zrcadla. Živoucího zrcadla, které je nastaveno tak, aby přijímalo a dál potom své duši a tělu zrcadlilo (prostředkovalo) cosi vyššího, vznešenějšího, ušlechtilejšího. Teologicky vyjádřeno - energie Božího Ducha, filosoficky vyjádřeno - nejvyšší mravní zákon bytí, psychologicky vyjádřeno (nu, dejme tomu) jakési nad-já, nebo něco na ten způsob. Jak říkám, je to tajemství.

Za ideálních podmínek je tedy lidský duch kompaktním organismem zrcadlícím Boha, nejvyšší Osobnost, mravní zákon, ušlechtilé hodnoty jako lásku, pravdu, čest, velkodušnost, milosrdenství, obětavost a jim příbuzné. Jsou to hodnoty, které k sobě dobře jdou, navzájem se doplňují a podporují, jsou tak říkajíc „z jednoho těsta“ a tím spoluvytvářejí harmonickou jednotu ducha. Jejich charakterizující vlastností je vzájemná jednota.

Ovšem může se také stát, že toto neviditelné duchovní zrcadlo se nastaví jiným směrem než k výše uvedeným vyšším hodnotám. To je v moci lidské vůle. Je to výsostné právo lidské vůle. Je to její lidská svoboda. Může, chce-li, začít zrcadlit nižší hodnoty. Velmi neušlechtilé. Pýchu, sobectví, nemilosrdnost, lež, nepoctivost, agresivitu, a tak dále. Tyto hodnoty mají ovšem jednu nepříjemnou vlastnost, že na rozdíl od těch dobrých hodnot rozhodně nemají tak rády společnou jednotu. Nechtějí se podřizovat jedna druhé, spolupracovat, držet pohromadě spolu. A když už se k něčemu spojí, tak jen účelově a na nejkratší nutnou dobu. Jejich charakterizující vlastností je individuální mnohost. Na rozdíl od dobrých hodnot, které jsou otevřené vůči sobě navzájem, což by se dalo připodobnit vzájemné lásce, zlé hodnoty jsou naopak zaměřeny pouze k sobě samým, jsou každá proti každé, všechny proti všem a každá usiluje o překonání a podřízení těch ostatních.

Lidský duch, či chceme-li, lidská osobnost, vypadá sama přesně podle toho, co zrcadlí. A zrcadlí-li neustálé nepřátelské napětí mezi „šelmami“, nízkými hodnotami, jistě to neposiluje utváření osobnosti kompaktní, držící v pohodě pohromadě. Jednotu lidské osobnosti mohou tyto nesourodé a vzájemně kořistnické energie narušovat a rozkládat do té míry, že mohou mít svůj významný podíl na postupném procesu rozkladu a rozpadu celého „zrcadla“, tedy konkrétního lidského ducha, či, chcete-li, osobnosti. Jedním z takových úkazů by mohla být kupříkladu toxická psychóza, nemoc velmi podobná paranoidní schizofrenii, aktivovaná působením povzbudivých drog. Ale vraťme se ještě k teorii, konkrétně k vůli a k rozumu.

Úlohu vůle jsem nastínil při nastavování „duchovního zrcadla“. Je to její klíčová úloha. Na ní záleží, kam bude zrcadlo nastaveno. Na chtění. Jestli chci dobro, nebo zlo. Ovšem ani rozum nestojí stranou. Rozum slouží. Někdo by možná řekl, že rozum neslouží, ale naopak rozhoduje, kterým směrem se napře vůle. Je to věčný filosofický spor. Osobně mám za to, že člověk napřed něco začne chtít, pro něco se rozhodne, a potom to začne uskutečňovat, k čemuž právě používá svého rozumu. Rozum může sloužit cílům dobrým, i nedobrým. Rozum sám o sobě v této věci příliš nerozlišuje. Chovat se rozumně může člověk, který se v hádce ovládne, aby neublížil, stejně jako člověk, který v hádce udeří první, dřív než sám bude udeřen. Kdo z nich je rozumný? Shodnou se na tom všichni lidé?

Voltaire a jeho osvícenští kolegové přišli s termínem „úsměv z rozumu“. Šťastné zítřky, jistota lidstva, nová doba, společnost zorganizovaná podle jasných rozumných názorů, ráj na zemi. Později i komunistická ideologie posvětila za nejvyšší hodnotu lidský rozum, zdroj vědeckých úspěchů, pokroků a idejí beztřídní společnosti. Čemu všemu už tady na zemi lidský rozum sloužil? Je to prostě úžasný služebník. A když se třeba takový toxík rozhodne, že jej bude používat k zastíracím manévrům před rodiči a dospělými, nebo dokonce i sám před sebou, a je-li tím rozumem nadán výrazně (což není mezi nimi úplná výjimka), pak se úspěch dostaví. Většinou se vše provalí až když už je hodně a hodně pozdě. K tomu si ještě, jen tak na okraj, připočtěme, že obhajoba feťáckého života je v hlavě uživatele drog propojena s jeho pudem sebezáchovy (podobně jako u sektáře), takže do toho vkládá 101 procent všech svých sil a schopností, aniž se musí rozptylovat ještě jinými věcmi a povinnostmi, kterých my dospělí a víceméně odpovědní máme sto a jednu.

Ale zastavme se u procesu rozumového zastírání a namlouvání si, abychom si ho povšimli blíže. Je to ostatně užitečné ne jen pro oblast toxikomanie. Odborně se tomu říká racionalizace. Lidově řečeno, s prominutím, oblbnutí se. Například o alkoholu je známo, že je svou chemickou podstatou jed. Ovšem pokud si přihneme Fernetu, pijeme zdravé bylinky. To musí uznat každý, zvlášť když si to přečte na reklamním monstru. Jde o to správné zdůvodnění. Racionalizace. Slyšíte tam to ráció, tedy rozum? Jaký to protimluv, že právě pomocí rozumu se může člověk, s prominutím, oblbnout. A přece se tak děje.

Tato racionalizace jde v ruku v ruce s duchovním procesem, o němž jsme se zmínili výše, totiž s rozpadem, rozkladem duchovního zrcadla a osobnosti. Rozklad je průvodním znakem tělesné smrti. Už to nedrží pohromadě. Rozpadá se to. Ovšem člověk může zemřít i duchovně. V Bibli se hovoří o lidech, kteří jsou tělesně živí, avšak duchovně mrtví, rozpadlí, rozložení.

Samozřejmě, že o tom člověk sám musí něco vědět, nachází-li v takovém stavu, či dostává-li se do něj. Cítí, že jaksi něco není v pořádku. Ale z určitého důvodu na tom nechce nic měnit. Z určitého důvodu je pro něj něco jiného důležitější, momentálně výhodnější. Třeba právě droga. A tak člověk, aby se necítil mrtvě a smutně nad sebou, začne racionalizovat. Vysvětlovat si svůj stav jinak. Rozumně si zdůvodňovat, že příčinou jeho vnitřních nepříjemných varovných pocitů není duchovní umírání, ale třeba nespravedlnost světa, nepochopení dospělých, nebo již příliš dlouhá abstinence.

Stejně rozumně si ovšem (ruku na srdce) i my sami můžeme zdůvodnit jakýkoli svůj hřích, zlozvyk a manýru. I my dospělí to umíme moc pěkně. Dokonce na to ještě můžeme přitlačit vahou svých životních zkušeností a let. Dokonce umíme racionalizovat nejen každý sám pro sebe, ale také i společně jako celá pospolitost, a to přímo na vědecké úrovni, psychologické a filosofické. A aby toho nebylo málo, je situace složitější o to, že v současném věku jsou všichni lidé dědičně už od samého narození zatíženi duchovní nekompaktností, už od narození v sobě mají ne jen dobro ale i zlo, takže ona vnitřní ucelenost a harmonie o níž se zmiňuji, je pro každého člověka vlastně jen možností, šancí, úkolem, posláním, něčím, čeho se máme dobrat, čeho máme dosáhnout a nikoli již teď pevně danou realitou. Ta naše obyčejná běžná realita je složitá a problematická, a to i přesto (nebo právě proto ?), že je přímo vědecky zkoumaná a popisovaná. A tak se například dozvídáme, že se vnitřně rozdělujeme na všelikerá já, podjá, nadjá a možná i vedlejá, nebo že máme různá vědomí, podvědomí, nevědomí a nadvědomí, jak individuální tak kolektivní a historická a možná i s intuitivním vhledem za roušku zakrývající neznámo budoucnosti. Prostě je to složité. Filosof by asi k tomu poznamenal, že slovo „složité“ znamená, že je to složené z mnoha různých samostatných částí, a už z toho vyplývá možnost, že se to může na ty různé samostatné části zase rozložit. A protože podle Murphiho zákonů platí, že pokud se něco může pokazit, zaručeně se to pokazí, platí také, že pokud se může něco rozložit, zaručeně se to rozloží. A to je bohužel i případ nás, relativně zdravých a obyčejných lidí. I v nás všech se najde něco, co je alespoň trochu Je to i v nás všecičko tak trochu porozložené, porozdělené a porozpadlé.

Ovšem jak jsem řekl a jak osobně věřím, naším posláním a šancí je nakonec dosáhnout ucelenosti a harmonie, nejen duchovní ale i duševní a tělesné. Stojí to nečekaně mnoho námahy a úsilí, člověk v určité fázi cesty zjišťuje (pokud o takové zjištění stojí), že toho sám jen ze svých současných lidských sil a možností asi nebude schopen. Ale to kupodivu nevadí. Důležité, aby byl ochoten. Aby byl ochoten sám na sobě pracovat - to jednak, a zároveň také sám na sobě spolupracovat. Spolupracovat s něčí pomocí. S pomocí někoho, komu na člověku záleží, někoho moudrého, mocného a dobrého. Jak se ostatně často i v lidové slovesnosti říká, s pomocí Boží.

Ale jak je pro člověka tato práce a spolupráce na sobě samém cestou namáhavou a trnitou, tak je pro něj naopak velmi pohodlné a také velmi jednoduché ( ale zároveň přitažlivé), svou momentální vnitřní neucelenost ještě více rozrušovat, tu vnitřní přirozenou nerovnováhu ještě více rozkývávat a spouštět svou vzrušující spirálu vlastního rozpadu. Zdali by ti mladí toxíci brali tak zvědavě a nadšeně drogy, kdyby to nebylo hned na počátku příjemné a tak lehké a sladké? A pak jim někde na přednáškách vykládejte, jak jsou drogy ošklivé. Oni vědí svoje. Totiž, alespoň zpočátku si myslí, že vědí svoje, protože zpočátku je všechno moc fajn. Potom sice nastoupí další fáze, kdy už není všechno moc fajn, kdy nastanou problémy, ale zároveň s nimi honem nastoupí také racionalizace. Mozek si sám sobě ty problémy vysvětlí. Mozek si to zdůvodní. Mozek se rozdělí na deset částí, z nichž těch šest přesvědčí ony čtyři. Na pohublé a poďobané tváři mladého narkomana zvítězí úsměv. Úsměv z rozumu.

Jaká pomoc ?

Původně jsem chtěl už minulou kapitolu nazvat Jaká pomoc, ale po jejím přečtení jsem usoudil, že dle jejího vyznění by se asi spíše měla jmenovat Žádná pomoc. Ale to by bylo příliš smutné a také by to nebylo pravdivé. Neboť kdyby se našel jen jeden jediný člověk, kterému z drogové závislosti bylo nějak pomoženo, nedalo by se už tvrdit že není žádná pomoc. A těch lidí, který bylo pomoženo je více. Takže to jde. A jakým způsobem bylo pomoženo jim, takovým způsobem pomůžeme i všem ostatním a bude to vyřešené. Jenomže ouha. Je tu jistá komplikace, protože neexistuje jedna jediná metoda, která by se dala jednoduše aplikovat na všechny lidi. Na každého platí něco jiného, protože každý člověk je jiný. Každý měl na začátku trochu jiný problém. Každý má jinou motivaci, proč přestat a jinou výdrž, jiné (nebo žádné) rodinné zázemí atd. Proto platí obecná shoda o tom, že nabídka léčebných, terapeutických a resocializačních možností by měla být co nejpestřejší, aby se v ní zachytilo co nejvíce lidí. Proto jsou zařízení zaměřená převážně psychiatricky, psychoterapeuticky, nábožensky i všelijak kombinovaná, která se ještě vnitřně dělí do různých podtypů dle osobitých odlišností toho kterého střediska. A mladý uživatel drog, který je v takovém stavu, že dokonce už i myšlenka, že přestane brát drogy, je pro něj přijatelnější než všechno ostatní, co mu hrozí, může začít přemýšlet, že by opravdu mohl něco z toho zkusit. A jak to chodí?

Cesta z průšvihu začíná například u doktora, který zjistí cosi podezřelého, nebo v poradně, či na sociálním odboru, kam se rodiče obrátí o pomoc a často i v kontaktních zařízeních, kam klienti přijdou sami. Záleží hodně na tom, do které fáze už se problém rozvinul. Jestli jsou to nesmělé začátky, tam by se to zvládlo snadněji. Pokud už došlo k problémovému užívání, nebo dokonce k těžké závislosti, bude to na dlouho. Většinou se věc provalí až hodně pozdě. Má na tom zásluhu mladý obezřetný „toxík“ , vybavený konspiračními zkušenostmi starších zasvěcenců, ale často se na tom podílí i postoj rodičů, kteří jen neradi přistupují na myšlenku, že by v jejich rodině se opravdu objevil „tenhleten“ problém. A když už nemohou dále odkládat okamžik, kdy si tuto myšlenku připustí, nebo dokonce se na vlastní oči přesvědčí, je tu ještě obava před míněním okolí, sousedů, příbuzných a známých. Proto se někdy snaží problém udržet a řešit v rámci rodiny, potom v rámci širší rodiny, aby se to nedostalo ven. Faktem ovšem většinou je, že lidé v okolí už o tom stejně dávno vědí, protože nejsou slepí a kroutí hlavou nad tím, jak ti rodiče toho kluka, nebo holku, vychovávají, že jim tohle trpí, nebo že si toho zatím zřejmě ani nevšimli.

Každopádně může uběhnout i půl roku, nebo také víc, než se problém začne vážně řešit. A řešte to potom! Když už se v mladém uživateli drog zafixoval nový životní styl a feťácké hodnoty natolik, že se s nimi ztotožnil a útok na zneužívání drog si vysvětluje jako útok na svou osobu. A další zdržení ještě připočtěme na konto různých slibů o polepšení, které ratolest rozdává na vše strany a kterým rodiče rádi uvěří. A potom ještě podruhé a potřetí. A aby problémů nebylo málo, zjistí se někdy, že ani protidrogová léčba, do které všichni vkládali všechny naděje, nepomohla.

A často ani nemůže pomoci, dokud uživatel drog nedopadne až na dno a dokud neztratí všechno, co pro něj ještě mělo nějakou cenu. Dokud to jen trochu jde, pojede v tom až do definitivního konce, i kdyby se měl k té stříkačce vždycky už jenom doplazit, i kdyby mu na mejdanech už neřekli jinak než Šicí stroj, i kdyby prodal i vlastní postel, měl tisíce dluhů a za patami policii. To poslední bývá přece jen trochu účinné, pokud už je to vážné. Také pomáhá, když přijde už opravdu vážný strach o vlastní mozek a kontrolu nad ním a nad svými nápady a činy. Nebo když už na toxikomana někde sáhne smrt. Nebo (abychom měli také něco veselejšího), když se zamiluje do partnera či partnerky z nedrogového prostředí a dopadne to dobře (pokud to dopadne špatně tak za chvíli fetují oba). Stává se prý také, kupodivu, že někomu prostě vnitřně „rupne v kouli“ a on, aniž vědomě ví proč vlastně, dojde k názoru, že brát drogy už pro něj nemá smysl.

Většinou je to tak, že pokud na počátku léčby stojí skutečně vážná motivace, pokud člověku už i ta léčebna připadá lepší než všechno ostatní co by ho asi čekalo, pak už se s ním dá mluvit. A pak se dějí i zázraky, pak se znovu rodí lidé. A třeba i krásní lidé. Kamarádi, ochotní pomoci druhým, nejvíce těm svým bývalým kolegům, pracanti, tátové a mámy od rodin. Ale, samozřejmě, hlavně jde teď ještě o to, aby to vydrželo. Aby se nestalo, že člověk dokončí léčbu nebo resocializaci, vrátí se mezi své kámoše (protože třeba nemá ani kam jinam) a za pár měsíců kouká, že je tam kde byl, ba ještě hloub. Proto se zařizují ještě tzv. domy na půl cesty, kde se lidé učí žít „mezi lidmi“, samostatně na vlastních nohou, bydlet, pracovat a normálně žít.

Celý ten léčebný proces ale může trvat i léta. Na začátku v kontaktním centru, v poradně, nebo u lékaře dostane člověk kontakt na psychoterapeutickou komunitu, většinou pracující v rámci psychiatrických léčeben. Napřed se jde na týden až tři neděle na detox, což je uzavřená jednotka kde si člověk odžije abstinenční syndrom, zbaví se jedů v těle a trochu si to porovná v hlavě. U pervitinu stačí několik dní, s heroinem je to delší, abstinenční příznaky se mírní pomocí medikamentů. Z léčebny může po třech až šesti měsících klient pokračovat ještě přibližně rok v terapeutické komunitě. Někdy sem může nastoupit i přímo z detoxu. Je to „rodinná skupina“ ideálně tak do 15 -16 klientů kteří jsou, podle toho, jak jsou tu dlouho, rozděleni do několika fází, kterých je v různých komunitách různý počet a jsou různě dlouhé. V prvé fázi nebývá klient ještě rovnoprávným členem. Je tam spíše tak na pozorování a po skončení fáze celá komunita i s terapeuty hlasuje, jestli ho mezi sebe vezmou a jestli vypadá na to, že by se s ním tady dalo žít. Ve druhé fázi už může klient ven z objektu komunity, v doprovodu staršího klienta, v další fázi už chodí sám na nákupy, má svěřené peníze. V další fázi už si může najít zaměstnání i mimo komunitu a chodí sem přespávat. Toto schéma je vpravdě pouze schématické, mezi komunitami jsou velké rozdíly a i rozdíly mezi jednotlivými fázemi jsou daleko pestřejší a bohatší. Klienti si v komunitách sami vaří, uklízejí a perou, pracují, pokud to jen trochu jde, přemýšlejí o životě a učí se trávit volný čas. Ideální je, pokud objekt komunity není ještě dobudován, aby pracovali jako pomocníci řemeslníků (někteří z nich jsou sami řemeslníci) na svém. To lidi semkne a spojí. Když pak resocializace skončí, je někde ještě možnost nastoupit do již zmíněného domu na půl cesty, což je objekt s jednoduchými byty někde ve městě (samotné komunity jsou raději dál od lidí), kde už bydlí sám a sám zvládá práci, volný čas mezi lidmi, učí se prostě samostatně žít v běžném světě, než si zařídí už úplně vlastní bydlení, práci a život, třeba už kdekoli jinde. Někteří se vrátí k rodinám, které opustili (pokud jim vydržely), někteří si je teprve založí, někteří zůstanou zatím sami, ale v každém případě se všichni mohou občas vracet do místa komunity jako do staré rodiny, mezi své. Je to důležité.

Jak jsem již řekl, komunity jsou zaměřené různě, některé se orientují třeba na zážitkovou terapii, jiné na náboženský životní styl, některé na obojí. Ale v každém případě musí člověku něco nového pro život nabídnout a dát. Pokud by se totiž člověk měl vrátit zase jen do toho světa a života, ze kterého předtím utekl k drogám, bylo by to málo, snadno by se mohlo stát, že se vše bude opakovat znovu. A kdo ví, zda s tak šťastným koncem, s vyléčením a předsevzetím, jak je tomu ještě tentokrát?

Právě u tohoto důležitého tématu, u něčeho nového pro život, řekněme rovnou u nového smyslu života, se ještě trochu pozdržíme a do příští kapitoly k němu opět, (a to opravdu musíme) přizveme na pomoc vznešené vědy a nauky.

Co dál a proč dál?

Někteří lidé jsou tady na tom světě naprosto spokojení. Je to pravda? Můžeme to tvrdit?

Nebo je každý člověk, který žije na světě alespoň trošku nespokojen? Řekněme to takto: někteří lidé jsou na tomto světě relativně spokojení. Mají k tomu ovšem různé důvody. Jsou lidé, kteří jsou spokojení proto, že jsou poctiví a skromní a nic moc od života nežádají. Jiní lidé jsou zase spokojení proto, že jsou nepoctiví a poživační a dovedou si to tady zařídit. To jsou, dejme tomu dva nejvzdálenější póly, mezi nimiž je mnoho nejrůznějších stupínků. Ale pořád jsme u relativně spokojených lidí. Také ještě můžeme vyzkoušet vymezit si určitou polaritu mezi "východním" a "západním" člověkem. Slyšel jsem takové přísloví, že západní člověk bude šťasten až bude mít všechno (co potřebuje), zatímco východní člověk bude šťasten, až nebude (potřebovat) mít nic. Také zajímavé. Spokojenost v životě je do značné míry otázkou životního stylu a zaměření.

Pojem „štěstí“ (a nebo pocit šťastna) náleží spolu s pojmem „riziko“ ke klíčovým pojmům drogové scény. Cesty ke štěstí existují v rámci našeho tématu dvě základní. Ta první se vůbec s drogami nesetká, protože je ke štěstí nikdy potřebovat nebude. Bude mít své štěstí, jaksi prosté, životní. Ta druhá cesta vede ke štěstí po tom, co člověk už drogy vyzkoušel a své štěstí tam nakonec nenašel. Ale potřebuje ho najít, protože jinak se mu ty drogy, i když v nich to pravé štěstí není, budou jevit pořád ještě jako to nejlepší ze všeho, co až dosud na světě musel prožívat a zvládat. Pokud se ovšem už definitivně nerozhodl, že od života jiné štěstí, než drogové, ani nechce.

Někteří lidé jsou totiž na světě naopak nešťastní. Z nejrůznějších důvodů. Někteří proto, že tomu obyčejnému životu nějak nestačí, někteří zase proto, že ten obyčejný život jim nějak nestačí. Jiní zase proto, že jsou jiní. Tyto důvody, proč a jak být šťastný či nešťastný, bychom měli trochu propátrat, abychom uviděli, kde se to vlastně bere, ta potřeba drogového náhradního řešení a jaké jsou možnosti, když už proběhla úspěšná léčba, najít ten pravý smysl života, aby za drogou bylo možno udělat hodně tlustou čáru.

V jakém světě žijeme?

S odvoláním na myšlenky z předešlé kapitoly si budeme všímat světa „západního“, který nás obklopuje, ba valí se na nás a který naše děti nyní již od mala dýchají. Ačkoli, samozřejmě, nelze říci, že svět „východní“ na nás nepůsobí, nebo tu není přítomen skrze různá společenství, duchovní cesty, nauky, nebo i typy osobností. Vždyť koneckonců i křesťanství je svým původem východní duchovní cestou (zrodilo se na Blízkém východě), lidé „východní“ i „západní“ se setkávali často na jednom místě a není výjimkou přerod jednoho typu v druhý či alespoň vnitřní ochota k němu, jak nám ukazuje příběh filosofa Diogéna a vojevůdce Alexandra. Jistě to znáte. Když dobyvatel Alexandr Makedonský navštívil se svými vojáky město Korinth, zavedli jej také k místní pozoruhodnosti, podivnému mudrci, který odmítal majetek, ba veškeré pohodlí, přebýval v sudu a nedávno zahodil i hrnek, když viděl malého chlapce, jak pije z dlaně. Alexandr si vážil mudrců a proto se zeptal Diogéna, co pro něj může udělat. A Diogenés měl vskutku k velikému vojevůdci jednu prosbu. Aby ustoupil kousek stranou a na filosofa mohlo svítit sluníčko. Jak jednoduchá prosba k vojevůdci, před kterým se třásl celý svět. Ustup mi ze slunce. Alexandr se na drzouna nerozhněval, nýbrž zanechal v dějinách větu: „kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogénem“. Řečeno řečí našich úvah, kdybych (v této chvíli) nebyl západním člověkem, který je spokojený, protože se mu daří dobýt celý svět, chtěl bych východním člověkem, který je spokojený, že se včera mohl zbavit i hrníčku.

Ovšem Alexandr byl vychován filosofem Aristotelem, nebyl tedy nafoukaným mocipánem, jakých jsme v dějinách zažili od těch dob mnoho. Na druhé straně Diogenés, který byl představitelem filosofické školy kyniků, nebyl rozhodně cynikem v tom smyslu, v jakém se nám význam tohoto slova jeví dnes. Inu, moderní doba. Je opravdu tak skvělá a nebo lepší (a nebo horší) než ty předchozí? To nás vrací k otázce, kterou jsme položili na počátku: v jaké době, v jakém světě žijeme?

Liší se nějak ony dva světy, které jsou od sebe odděleny sklem televizní obrazovky? Hloupá otázka. Pojďme si tedy spíše povídat o tom, čím vším se liší a čím ještě a čím už ani ne. A proč začínám televizí? Je to (spolu s počítačem) symbol doby. Monstrózní symbol, magické zrcadlo, o jehož moci se dávným mágům ani nesnilo. Kdo ovládá televizi, ovládá duše, sny a představivost miliónů lidí. Ba co víc, ovládá jejich názory a přesvědčení. Merlin byl proti ní úplný břídil. Pojďme tedy odvážně poodhalit tajemství za onou skleněnou oponou.

Všimli jste si už někdy, že když je v televizi reklama, tak je zvuk najednou hlasitější? Upozorňuji předem ta no, že jsem proti tomuto druhu programu zaujat, neboť slovo reklama odvozuji od slova klamat, přičemž je známo, že předpona „re“ se užívá tam, kde se něco děje znovu a já bych řekl, že opakovaně a pořád dokola. Reklama vyrábí dokonalý uhlazený svět, svět mladých a krásných lidí, vrcholných produktů, šťastných úsměvů, akčního života a spokojeného stáří. Dokonalý svět naprosto zbytečných hloupostí, bez jejichž vlastnictví jsme ovšem beznadějně ztracenými nulami, na pokraji krachu, nervového zhroucení a smrtelné choroby. V porovnání s reklamním světem jsme jako lidé nezajímaví, ustaraní a neúspěšní. A ne jen v porovnání s ním. Také s nejrůznějšími seriály, v nichž se to hemží boháči (případně bohatými zločinci), či jejich bezstarostnými synky a dcerami (jejichž starosti bychom tak chtěli mít).

Magické zrcadlo televize odráží nejnovější ideologii vyrábění a spotřebovávání, produkování a konzumu. Nový pohled na svět. Ne už úsměv z rozumu, ale úsměv z konzumu. Nikoli již štěstí ze vztahů, z vytváření a dávání užitečných či krásných věcí, nýbrž z pouhého hrnutí směrem k sobě. Ve sporu „být“ či „mít“ se pozornost kloní na stranu B. Konzumovat mohu čokoládovou tyčinku, nekonečný televizní seriál, nebo pervitin. Předměty konzumu jsou zde různé, ale vzorec v hlavě je víceméně tentýž. Konzumní vzorec chování roztáčí na bankovních kontech určitých lidí spirálu zisku a tito určití a vlivní vědí, že se jim vyplatí onen konzumní vzorec v hlavách lidí udržovat a rozvíjet. Pokud na to lidé mají, aby se podle tohoto vzorce mohli chovat, hovoříme o moderním způsobu života. Pokud na to nemají, hovoříme o frustraci, případně o kriminalitě. Že bych byl na moderní dobu až tak zlý? Asi ano. A to se pouštím do kritiky procesu, který má ještě jakž takž svoji logiku. Ale jakou logiku má na obrazovce (a i před ní) například násilí (nejefektivnější způsob řešení konfliktu), arogance (ukázka zdravého sebevědomí) chytrá nepoctivost (nejefektivnější způsob řešení finanční situace) a podobné projevy životních radostí? Má tohle logiku? Někde to asi musí nějakou mít, jinak by něco takového snad Hommo Sapiens jistě nedělal, ale ještě jsem na to nepřišel. Jsem zkrátka pozadu. Ještě pořád se například divím, když děti mluví s rodiči stejným způsobem jako se svými otravnými vrstevníky. Ale dosti nářků. Nějakou logiku tomu dejme. Třeba logiku noradrenalínu. Vzrušení. Logiku jakéhosi vnitřního "organického" pervitinu. Vyrábíme si ho v těle, když vidíme potoky krve, když hrajeme automaty, když srazíme autem na obrazovce počítače co nejvíce chodců, když sledujeme v televizi plížícího se Drákulu, když křičíme na fotbale. Je to organický pervitin. Když se na něm stanu závislým, může se u mne projevit i tzv. tolerance na drogu. Dosavadní dávka už mi nestačí. Nestačí mi krev přes sklo. Nestačí mi prohrát u automatu jenom svou výplatu, nestačí mi bát se jenom jako nebo někoho strašit a přepadat jenom jako, nestačí mi jít na fotbal jen jako slušňák, bez vlajky a klacku. Chce to něco opravdového. To všechno je toxikomanie. Také už se (a není to nová věc) stalo drogou nakupování. Lidé nakupují v kvantech i to co vůbec nepotřebují. Když na to nemají, tak to kradou. Zdá se, že jsme již svědky konzumního způsobu života dovedeného k naprosté dokonalosti.

Samozřejmě, že každý tlak vytváří protitlak. Je spousta lidí, kteří se brání konzumu a jdou cestou tvořivosti, snahy o hezké vzájemné vztahy a návratu k přírodě. Alternativní cestou touhy po vnitřní svobodě a hodnocení člověka ne podle toho, co všechno a jak kvalitního má, ale jaký sám uvnitř je. A tak si mladý člověk přece jen ještě může vybrat, co se mu na světě bude líbit a k čemu se přidá. Ovšem nutno dodat, že ta druhá alternativa je přece jenom trochu stranou a že je obtížné se v její spleti svobodomyslných tvořivců, prázdných žvanilů a všech někde mezi nimi, pořádně vyznat. A proto vedle mladých (a vlastně ne jen mladých) lidí zcela pohlcených bludným kruhem konzumu na straně jedné a vedle lidí oddaných tvořivému přístupu ke světu na straně druhé, je tu ještě spousta dalších, kterým se to první tak úplně nelíbí a to druhé tak úplně nechápou. Plácají se a placatí, ptají se a experimentují. Jsou vhodným soustem pro drogového dealera. Je v nich ještě dost konzumního vzorce, aby chtěli řešení snadno a rychle a zároveň jsou dost nekonformní a vzpurní, aby nechtěli žít „jako ostatní“. A svět si jich moc nevšímá. Nemějme mu to až tak za zlé, má dost svých starostí. (Když už jsme u toho, naše doba by se vůbec asi dala charakterizovat slovem starost. Starost, trochu oddychu (úniku) a zase starost. A někde i úzkost, útěk od reality a pak zase úzkost. Víte, že v Americe je dobrým zvykem mít svého takřka rodinného psychologa, který vás vždycky jednou za čas dá dohromady? Tady v Čechách jsme ještě trochu pozadu. Ale my se snažíme a doženeme to.)

Tak tedy - v jakém světě to vlastně žijeme? Odpovím na svou otázku trochu provokativně, leč inspirativně. Žijeme ve světě bez nebe. Vím, že je to takhle řečeno dosti zkratkovitě. Věnujme tomu tedy příští kapitolu.

Svět bez nebe.

Na obálce jednoho řeckého časopisu jsem viděl takovou zvláštní ikonu. Kristus po vzkříšení opouští peklo, jímž procházel a lámal petlice a zámky. Pekelné podsvětí v jeskyni pod jeho nohama je ale vystřiženo a na jeho místě vidíme centrum nočního velkoměsta. Jako by nám to peklo bylo něčím blízké.

Když se lidé zamyslí, jaká všechna možná utrpení by mohla být v pekle, tak by se z toho daly složit velmi barvité popisy kypící nepřebernou fantazií. Ale když si někdo chce představit nebe, tak to skončí u andílka s harfou na obláčku a Josef Lada k tomu ještě přidal čerstvé koblihy. Naše životní zkušenost se zlem a utrpením je bohatá. Mnohem bohatší než s dobrem a štěstím. I z mnoha zlidovělých písniček zvíme, že v pekle je ta správná zábava, zatímco v nebi je patrně nepředstavitelná nuda. Na rozdíl od pekla, svoje představy o nebi nemáme moc čím inspirovat. Nemáme pravzory, zkušenost. Ale máme touhu. Touhu po zlaté době, která podle jedněch už byla a podle jiných teprve bude. Ale právě teď, jaksi nic. Našemu světu chybí nebe. Někteří tvrdí, že se ztratilo, jiní pro jistotu prohlásí, že nikdy nebylo. Jako v pohádce, bylo - nebylo. Jak to vlastně bylo?

Podívejme se na dějiny lidského přemýšlení. Nejsem ovšem odborník na dějiny filosofie. Jenom tak obecně. Například v Bibli se dočteme, že kdysi žili lidé v Ráji. Ne jen jako v ráji, ale v Ráji.

Pak se to nějak zamotalo a už v Ráji nežijeme. Co se o tom můžeme dočíst a jak tomu můžeme ropzumět? Podle východní křesťanské theologie by se mohlo (poněkud odvážně) říci, že člověk byl do ráje postaven jako hmotný bůh hmotného světa, který díky svému vnitřnímu duchovnímu ustrojení celému světu prostředkoval a předával božské oživující energie. Tyto duchovní energie k člověku přicházely od Boha - Svaté Boží Trojice a zrcadlily se v duchu člověka, který bvl obrazem Božské Trojice, jakousi její ikonou. Člověk tedy zrcadlil Božské energie a byl zcela mimo dosah lítého boje, který zuřil v duchovním kosmu, boje vzbouřených andělů s knížetem Zla ve svém čele. Člověk totiž ještě ani nevěděl, co je to zlo. Vůbec nechápal, že by mohlo existovat něco mimo dobra, něco co by se od dobra něčím lišilo, co by se dalo od něho rozpoznat jako cosi jiného, opačného. Člověk totiž ještě neokusil plod ze stromu poznání dobra a zla. A také ani nikdy okusit nemusel. Ba dokonce nikdy neměl. ( „Plody ze stromu poznání dobra a zla však nejez. V okamžiku, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“) Mohl se vydat na cestu k dokonalému obožštění sebe a svého hmotného světa úplně jinou cestou než dnes, bez poznání zla. Leč rozhodl se jinak. Podstatnou součástí Božího obrazu a podoby v člověku je svobodná vůle. Možnost se rozhodnout. A člověku přišla určitá velmi lukrativní nabídka, která měla cosi společného s oním novým poznáním. Přišel s tím Had. Kdysi jeden z nejvznešenějších a nejmocnějších andělů. On sám se kdysi také rozhodl. Dostal tu možnost. Všichni andělé dostali tu možnost. A někteří se rozhodli pro zlo, v čele s tímto nejvyšším andělem, nositelem Božího světla. (Světlonoš, v překladu Lucifer). Ten se ve své svobodné vůli rozhodl k tomu, že podíl na Božím božství cestou pokory, lásky a sjednocení s Bohem se mu nelíbí. Totiž líbilo by se mu to, ale bez té pokory a lásky. Bez té závislosti na Bohu. Opakem závislosti nemusí být jenom svoboda. Opakem závislosti může být i pýcha a vzpurnost. Především pýcha. A v některých případech dokonce ne jen že může, ale musí. Není totiž na výběr. Jestliže nechci být bohem s Bohem a v Bohu, který je Pravda, Láska a Život, zbývá mi už jen snažit se být bohem vedle, mimo Boha. Mimo společenství s ním. Jen tak bohem sám o sobě. Je to pokus o něco, co nelze dost dobře realizovat a pokud to někdo přeci jen chce za každou cenu zkusit, narazí nutně na určité problémy. Jedním z nich je, že jediný Bůh je Stvořitel a Udržovatel stvořeného. A ono udržované stvoření jsou ne jen lidé, zvířata, ptáci, kameny, hlína a stromy, ale také mimo jiné i sám satan. Proto, mimochodem, také satan tolik nenávidí život. Především svůj vlastní život, protože jej navěky dostává od jím nenáviděného Boha. A další věc - satan, protože je pouhým stvořením, nemá žádnou vlastní stvořitelskou moc. A co zbývá padlému andělu, který chtěl být bohem a nemůže nic tvořit, nežli alespoň parazitovat na tom, co už je stvořené a různě to pozměňovat k obrazu svému, deformovat to a nebo alespoň ničit? Skutečně není na výběr. Satanu zbývá opak Božího. Pýcha, lež a nenávist. To je něco nového. To tu ještě před vzpourou andělů nebylo. Tedy přece jen - jakési „tvoření“. A tak na tomto zvráceném zrcadle Božích energií založil ďábel svou říši, své „božství“, svou parodii na bytí. Jeho všemocenský plán má však jednu trhlinu. (Má jich spoustu, ale teď nás zajímá tato). Hmotný svět. V duchovním světě strhl na svou stranu třetinu andělů různých úrovní, kteří se v okamžiku odpadu od Boha zdeformovali - podle vnitřního stavu své zlé vůle - v běsy. Ale hmotný svět zůstával nedotčen. Správce hmotného světa, jeho hmotný bůh - tedy člověk, byl stále v harmonické jednotě se Stvořitelem a prostředkoval z Ráje celému hmotnému vesmíru životodárné Boží energie. Ďábel ve své pýše nesnesl pomyšlení, že vůči této části Božího stvoření je bezmocný. (A navíc, v nebeském světě, odkud pocházel, ztratil domovské právo, stal se psancem. A kdo ovládá člověka, ten ovládá celý hmotný svět i se všemi duchovními sférami, které se k němu váží). A tak se rozhodl, že se vplíží do Ráje a pokusí se (ostud asi slovo pokušení) zneužít pro svůj záměr lidskou svobodu. K takovému počínání se vždycky nejlépe hodí polopravda (vyložená lež je někdy příliš podezřelá). A tak se jednoho dne zeptal Evy: „je pravda, že vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Samozřejmě, že to není pravda. Ďábel to ví stejně dobře jako Eva. Ale přece nezačne hned o stromu poznání dobra a zla. Jen ať o něm Eva začne sama: „Nikoli, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen o stromu poznání dobra a zla Bůh řekl - nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Všimněte si mimo jiné, jak nenápadně, mezi řádky, Had podrývá u Evy důvěru a lásku k Bohu ( ten je, co? To je u něj normální, takhle všechno zakazovat. To ještě uvidíte, co je zač ... a navíc, ani mu vy - lidé, nestojíte za to, aby vám řekl pravdu, jako to dělám já): „Nikoli, nezemřete, ale Bůh ví, že když pojíte z tohoto stromu, otevřou se vaše oči a vy budete jako Bůh znát dobro i zlo “. A to jsou věci. Tak my potom nezemřeme! Satan se ovšem zapomněl zmínit o tom, že člověk může zemřít i později než hned na místě, že se může stát smrtelným (ztratí přístup ke stromu života). A také se zapomněl zmínit o tom, že ten další život, který pak ještě pak zbývá do smrti, může být po poznání dobra a zla ne jen dobrý, ale i zlý. Ach, ta zapomnětlivost. Na naší politické scéně se také stává, že někdo občas ztratí paměť. Ovšem důležité je, že to myslel dobře. Eva asi také došla k názoru, že to s ní Had myslí dobře. Strom slibující vševědoucnost. A tak si kousla a dala Adamovi a ten také jedl. Proč se Adam na nic neptal? Nevíme. Víme ale, co následovalo. I když, vlastně ještě stále nebylo rozhodnuto. Ještě stále totiž, když Hospodin volal „Adame, kde jsi!“ (kde ses to duchovně ocitl?) mohli lidé vyskočit z toho křoví, kde se schovávali před Vševědoucím a říci: „odpusť, Bože, co jsme to provedli! Zhřešili jsme a poznali jsme něco nového - stud a strach. Dříve jsme se radovali z Tvé blízkosti, teď před Tebou, Životodárcem, prcháme. Odpusť nám a pomoz!“ Jenomže se v té chvíli nerozhodli, že to udělají, či spíše se rozhodli, že to neudělají. Důvěra v Hospodina byla u lidí otřesena důvěrou v Hadovu lest. A teprve tady se to zlomilo. Tím že se člověk nevrátil k Bohu, vyvolil si nového pána. Kdepak svobodu. Nyní spoluurčuje lidskou vůli satan a skrze člověka ovládá i celé hmotné stvoření, které se zdeformovalo spolu s člověkem. V Ráji se zvířata nenapadala, ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam žádné přírodní katastrofy. A hlavně, nebyla tam bolest, nemoc, a smrt. A teď už tam nebyl ani člověk. Stal se vyhnancem z Ráje, psancem ve vlastním hmotném světě, obyvatelem zne-tvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada, jenž se tu udomácněl. (Můžeme z toho vyvodit poučení, ze pokud člověk nepochopí smysl své svobody, stane se mu jeho vlastní svobodná vůle prokletím, jak praví přísloví, komu není rady, tomu není pomoci). Ovšem Ráj nezanikl. Je pořád. Pořád existuje nebeský svět a člověk je do něj pořád zván, ovšem až. Až potom, co se už jednou naučí nakládat se svou svobodou tak, aby v tom nebi uměl žít. Aby tam všichni lidé spolu společně uměli žít. Šťastní a nesmrtelní. Člověk v současné době umí své životní prostředí a vztahy spíše devastovat. Ale pokud by na to jednou chtěl jít jinak, tak mu Někdo rád pomůže. A člověk ve své spolupráci s Něčí pomocí (všimněme si, že svoboda člověka je stále v činnosti) se změní z devastujícího na tvořivého, z pozemského (někdy až pekelného) v nebeského. A ne jen člověk jednotlivec. To je důležité. Jedno přísloví také praví, že do pekla si může jít každý sám, ale do nebe jen spolu s ostatními. Tolik tedy krátce z Bible. (Ještě připomenu, že na rozdíl od biblického Boha je na světě mnoho jiných činitelů, kteří by jej chtěli zastoupit a jejichž jediným cílem je svobodu člověka naopak obejít, vyřadit ze hry. Ať už zastrašením, obelháním, nebo ukolébáním ve falešném ráji. Sem patří samozřejmě i drogy, sekty, opojné pohanské nauky a vše co za nimi duchovně stojí).

I národy postavené na jiné než křesťanské tradici, případně v předkřesťanských tradicích, mají a měly svá vyprávění o dobrých časech. Někdy je konec zlaté doby zdůvodněn zlou sudbou, náhodou nebo prostě jen špatnou náladou či zlými rozmary a nebo spory bohů, ale o něčem lepším kdysi, kdesi, nebo jednou, se každopádně ví. Všimněme si blíže zvláště antického Řecka, protože jeho filosofie se střetla s křesťanstvím a osudově poznamenala, ať se nám to líbí nebo ne, způsob myšlení našeho euroamerického světa.

V antickém Řecku vládl nezměnitelný osud. I olympští bohové byli ve vzájemných sporech, jak ukazuje případ Tróje, nakonec odkázáni na jeho tajemnou vůli. A fátum osudu bylo tíživé, neúprosné, většinou tragické, marně se proti němu človíček i božíček vzpíral. Vděčné téma mnohých řeckých tragédií. (Naprosto nevím, proč moderní evropští obdivovatelé pohanské antiky viděli na ní tolik rozkošně optimistického). Víte, že na divadelních soutěžích předkládal autor vždy tři tragédie a jen jednu komedii? Ani tady se toho humoru nějak nedostávalo. Ovšem mýtická vyprávění, ať smutná nebo veselá, se postupně vyčerpala a lidé přemýšliví se zahleděli trochu výš, nežli jen k bohům, kteří se až příliš podobali lidem. Zrodila se filosofie, v oněch dobách totožná s vědou. Když jsme začali v ráji od Adama, začněme v Řecku třeba od Sokrata.

Je to úžasné, že tři největší filosofové antiky, kteří tak výrazně ovlivnili dnešní evropské myšlení, nejsou rozeseti po různých dobách a zemích starověku, ale byli všichni z jednoho místa a byli žáky jeden druhého. Aristoteles Platónův a Platón Sokratův. A přesto se od sebe výrazně lišili. Sokrates nezanechal jediný spis, zato Platón s Aristotelem vybudovali soupeřící filosofické systémy, kterými se dodnes dají charakterizovat základní tendence filosofického myšlení.

Sokrates byl moralista, vtipálek a prorok mezi filosofy. Neměl rád lež, chytrou manipulaci se slovy (a lidmi) a hloupost. Dokonce ne sám, ale i se svou ženou Xantipou vstoupil do dějin, ačkoli ona o to patrně sotva stála. Xantipa se stala symbolem všech hašteřivých a panovačných žen. Ale buďme k ní trochu spravedliví. Zřejmě byla jednoduchou praktickou ženou zaměřenou na domácnost a byla by raději, kdyby ten její, když už není žádný krasavec (a to prosím prý Sokrates nebyl), se držel ve své zděděné sochařské dílně a přinesl domů nějakou tu drachmu, než aby se potuloval po ulicích a nechal se zvát na cizí hostiny kde tlachal s váženými tlučhuby a mladými nadšenými intelektuály. (Ještě že Platón ty tlachy zapsal). Ale chudák Xantipa nebyla jediná, kdo neměl vůči Sokratově činnosti porozumění. Také athénští radní projevili smysl pro pořádek a jednoho dne postavili Sokrata před soud pro bezbožnost a kažení mravů mládeže (vidíte, už tenkrát v Athénách ...) a ačkoli se z obojího obhájil, odsoudili jej k smrti vypitím jedu. Mimochodem, stalo se tak na základě obvinění, které vznesl jakýsi nadějný sofista Meletos, který patrně, jako mnozí, nebyl sto obstát v diskusi se Sokratem čímž zajisté utrpěla důstojnost tohoto mladého a úspěšného muže. Nikoli Sokrates, ale Meletos měl vstoupit do dějin. Neboť to byl on, kdo pro lidstvo objevil způsob, jak jednou provždy dokázat, kdo měl tehdá pravdu. Jednu dobrou věc to ale přece jen přineslo už tehdy. Platón, který pomýšlel na dráhu veřejného činitele, (a měl k tomu osobní předpoklady i osobní známosti) byl po odsouzení svého učitele tak znechucen politikou, že se rozhodl věnovat se napříště raději už jen filosofii.

Připadá vám to celé takové smutné? A pořád stejné? Tak si nakonec poslechněte jednu veselou: Vypráví se, že jednou za Sokratem přiběhli jeho žáci s radostnou novinou, že jakýsi velmi uznávaný řečník, který právě hovoří na náměstí, zmínil se ve svém proslovu o Sokratovi velmi pochvalně. Když to filosof uslyšel, jeho tvář zachmuřila a začal naříkat. Žáci se divili: "Ale učiteli, proč jsi zarmoucený, když jsme ti přinesli takovou příznivou zprávu?" Ale Sokratés bědoval dál: „Co si o mně moji přátelé pomyslí, když uslyší, největší hlupák z celých Athén mne veřejně chválí?“

Sokrates otevřel nad Athénami nebe, z něhož kanula poctivost a morálka. Smetl opovážlivě antické nemorální bohy a bohyně (což bylo obžalobou bráno za bezbožnost) a propojil „něco nad námi a nad antickými bohy“ právě s onou pravdivostí a ctností. A tomu také učil své mladé následovníky. Vzhledem k tomu, že uvažování a mravy jeho nepřátel byly v řádném souladu s příklady výše uvedených antických božstev, tedy byly plné smilstva, poživačnosti a intrik, musela jim mládež vedená k ctnosti a pravdě připadat zkažená opravdu na nejvyšší míru.

Co vlastně Sokrates učil a říkal, víme od jeho žáků, především od Platóna. Ten ovšem nehovořil pouze za svého učitele. Pokročil dále ve vlastních úvahách, od země až k nebeskému světu ideí. Tedy skutečností věčných, dokonalých a neměnných, které dávají možnost, aby na zemi existovalo něco, co je připomíná. Samozřejmě jen nedokonale a dočasně. Kdyby nebylo těch idejí nahoře, nebylo by ani na zemi vůbec nic. Jenom ty ideje nahoře jsou něco skutečně existujícího. To co dole na zemi máme a známe, co si můžeme ošahat a prohlédnout, to je pouze fyzické promítnutí ideí na zem, jejich odvozenina, či nedokonalý odraz. Jejich pouhý tělesný stín.

Platón zkrátka zpracoval do uceleného filosofického systému myšlenku, že to důležitější je nedostupně nad námi. Nebylo to ještě nic o osobním vztahu k Bohu. Platónův bůh je pouze neosobní nejvyšší ideou. Nemůže se laskavě sklonit k člověku, protože je dokonale nehybný. Je nepohnutě dokonalý, neboť kdyby se pohnul, tak by se tím už změnil. A když se změní něco dokonalého, tak se to může změnit už jedině k horšímu. Aby tedy zůstal idea-bůh dokonalý pořád, tak se prostě hýbat a měnit nikdy nemůže. Nemůže nic dělat. Nekomunikuje. Jenom je. Je daleko Nahoře. Mezi námi lidmi je tu jenom jeho stín, odvozenina, jeho přírodní zákon a mravní řád.

(Toto pojetí se velmi blíží představám židovské náboženské cesty farizeů, kteří odmítli Boha, jenž přišel sám až za nimi na zem v osobě Ježíše Krista. Jejich myšlení je svým pojetím „bezpečné vzdálenosti od živého Boha“ lákavé i pro dnešní moderní duchovní spekulanty a konzumenty inspirované /většinou přes Ameriku/ neosobním náboženstvím dálného východu. Ačkoli Platón sám měl sotva na mysli právě něco takového, když tenkrát obrátil oči Řeků k vysokému nebi.)

Aristoteles, jeho žák, to ovšem všechno viděl odlišně. Nikoli kdesi nahoře, v horním světě ideí, ale zde na zemi má každý předmět a tvor svou ideu, která jej formuje nikoli shůry, ale zevnitř. Aristotelovo slovo „forma“ vnímáme dnes trochu jinak, jakoby při pohledu zvenčí. Snad podle sklářských nebo slévačských forem, které dávají věcem vnější tvar. Ale Aristotelova forma sídlí uvnitř věci a odtud ji tvaruje. Představme si to asi tak, že kupříkladu kapesník má prostě vnitřní formu kapesníku. Když vezmeme jakousi pomyslnou neviditelnou pinzetu a touto neviditelnou pinzetou vyjmeme z kapesníku jeho neviditelnou formu, přestane být kapesníkem a zhroutí se nejspíše do původního beztvarého chaosu prahmoty. Pokud někam dovnitř té hromádky chaosu vložíme jinou neviditelnou formu, třeba plnícího pera, tak se ta hromádka prahmoty uspořádá do tvaru a funkce plnícího pera. A to o velikosti právě takové, kolik bylo k dispozici prahmoty z původního kapesníku. To je Aristotelova forma. Je to vlastně Platónova idea, kterou ovšem jeho nezvedený žák Aristoteles strhl z nebe na zem. Všechno důležité je na zemi, nikoli nad námi. Aristoteles je praotcem západoevropského racionalismu a pradědečkem ateismu. A tím, že středověká církev na západě vmontovala v osobě Tomáše Akvinského právě aristotelské vidění světa do základů své věrouky, umetla cestu všem bouřlivákům, kteří v pozdější takzvané moderní době právě tuto věrouku smetou a připraví půdu pro nekonečné množství demokraticky relativních pravd doby po-moderní. Ovšem teoretické aristotelské paradigma by k tomu samo nejspíše nestačilo. Ještě muselo logicky přijít něco, co rozpadu „křesťanské Evropy“ napomohlo i prakticky. Něco jako duchovní a mravní vyprázdnění západního křesťanství, které se odseklo od svých orientálních kořenů při velikém rozkolu

r. 1054 a dále se orientovalo jen na franckou (potažmo německou) teologii. Frankové, drsní to seveřané, měli pramálo zkušeností s jemnou vytříbeností antiky. Na rozdíl od církevních otců východu, jako byli Basil Veliký či Jan Zlatoústý, nechodili jejich myslitelé jako děti do antických škol. Neznali tak důvěrně sílu antiky, ale ani její myšlenkové slabiny a bludné kruhy. Východní otcové, kteří byli dětmi doznívající antické filosofie i dětmi rodicí se křesťanské teologie, dobře věděli, co z křesťanské zvěsti mohou přeložit svým spoluobčanům do jejich antického způsobu myšlení a jazyka, ale také věděli, co z křesťanství se nevtěsná do žádného vzorce myšlení který tu dosud byl. Původem neantičtí Frankové to nemohli vnímat tak citlivě. Když přes islámské a židovské myslitele začala do Evropy pronikat znovu objevená aristotelská filosofie, byli nadšeni. O co méně v ní bylo nesnadné mystiky, o to více tu nalézali přímočaré (vpravdě aristotelské) logiky. Tomu Němci rozuměli. Nevnímali ovšem, že do západní teologie tak postupně pronikají myšlenkové principy (svět bez nebe), které tuto teologii později přivedou do hluboké krize. A tak se stalo, že zatímco na východě přijali v prvních stoletích z platónské pohanské filosofie některé základní pojmy, které použili v nových souvislostech a naplnili křesťanským významem, na západě tomu bylo na přelomu tisíciletí vlastně naopak. Některé již vytříbené základní křesťanské pojmy byly zpětně ovlivněny pozadím aristotelského - pohanského myšlení. To mělo mnoho dalších důsledků. Například pokud to důležité (Bůh) je (svou podstatou) na zemi (třeba v papežovi a jeho hierarchii) chápeme už, proč bylo potřeba méně pokorné zbožnosti směrem vzhůru a více praktické politiky směrem dolů. Mělo to dva osudové dopady. Jednak, jak jsem již zmínil, bylo do budoucna zaděláno na krizi křesťanského pojetí světa, ale zároveň už bylo přichystáno něco místo tohoto křesťanského pojetí. Předkřesťanská antika se stala v Evropě časovanou bombou, která jednou rozmetá křesťanský chrám a odhalí trosky pohanských svatyní pod ním, připravené k rekonstrukci. (Nebo renesanci?) Říká se tomu regrese. Návrat k předchozímu stádiu. To se stává, pokud se poslední stádium vývoje nezvládlo. Zpozemštělé křesťanství nedalo na západě lidem to, co od něj právem očekávali. Následovala tedy regrese k pohanství. Zpočátku jen k jeho nejvytříbenější a nejestetičtější formě. Antika nebyla ve skutečnosti tak silná a krásná jako křesťanství. Kdyby byla, tak by si ji antičtí lidé ponechali a křesťanství by je nelákalo. (První tři století nebyl nikdo tlačen k přijetí křesťanství státem, naopak bylo samo pronásledováno). Ti lidé přesto křesťanství přijímali za své a to proto, že ho jednak poznali v jeho původní podobě a síle a jednak proto, že také samozřejmě dobře znali svou starou dobrou antiku. Mohli si na místě porovnat obojí. To později na západě už lidé udělat nemohli. Křesťanství znali takové, jaké znali, ale především už neznali původní skutečnou antiku. Představovali si ji. Snili si ji. Byli (tito drsní seveřané) příliš fascinováni představami o její kráse, vytříbenosti a jejím věčným středozemním jarem. A také, pravda, její uvolněností a nevázaností. Abychom tak řekli, spolkli návnadu i s háčkem. A na tom antickém háčku se dnes bezmocně třepetáme i my. Nezdá se vám to? Tak jen se na to podívejme. V době, kdy Michelangelo tesá z mramoru svého biblického Davida (kterého by jeho kolega Sokrates na první pohled patrně považoval za pohanského Apollóna), zjevuje „božský“malíř Botticelli na svém plátně zrození Venuše. Zrození pohanské bohyně uprostřed katolické Itálie. Jen náhoda? Pouhý umělecký rozmar? A kde se tedy vzaly po celé křesťanské Evropě ty sochy, obrazy a fasádní reliéfy Afrodit, Athén, Martů, Amórků a Bakchů, kentaurů, satyrů a nynf? Ten obdiv vážených patriciů k mladým pastýřkám a přítulným chlapcům? Kde se vzala ta postrománská poživačnost u kněží, ba dokonce i biskupů a papežů? Co se stalo s důstojnou, mravní a laskavou sílou křesťanství? Jak je možné, že pokřtění a křesťansky vychovaní lidé dali přednost poetické romantice řeckých hájů a pastvin? Ano, ano, Hovořím o renesanci. Nevychvaluji ji, to udělali už mnozí. Já si jen dovoluji tvrdit, že renesance je návratem západní křesťanské Evropy k ideím antického pohanství. Duchovně, kulturně i společensky. A humanismus pak je návratem filosofickým. Kde by se vzala v křesťanské Evropě myšlenka sofisty Protágora, že člověk je mírou všech věcí? Tedy už ne Bůh a jeho Desatero? Tady se někde láme věk. Tady v renesanci se, přes masivní leč marnou snahu pozdější barokní ideologie, otevřely ony opojně lákavé dveře až k lidskému optimistickému nadšení moderní osvícené doby, vystřídanému kocovinou zklamání, skepsí, nihilismem a morálním relativismem, ve kterém se najednou ušlechtilé myšlenky a ideje zdají v porovnání s realitou až příliš neskutečné, naivní a trapné. To už je naše, doba v níž žijeme. Doba tak blízká časům konce Římského impéria rozkládajícího se vnitřním marasmem i nájezdy barbarů. Doba, v níž masová kultura útočí na nejnižší pudy člověka, o cizincích, kteří se tu stále více usazují, uvažujeme často v kriminálních kategoriích a sliby politiků o světlé budoucnosti vyvolávají jen trpký úsměv. To je doba, kdy obchod s drogami je druhý nejvýnosnější na světě hned po zbraních, kdy organizovaný zločin je vždy o krok kupředu před policií, jak je ostatně vidět v televizních seriálech dnes a denně. Tak mne napadá, co my od těch mladých vlastně chceme? Co jsme jim nabídli tak skvělého, abychom po nich mohli vyžadovat morálku, úctu a vyrovnaný přístup k životu? Tak jako renesanční Evropa byla nadšena příběhy z antického bájesloví, tak dnešní nekonformní mládež je nadšena pohanskými hinduistickými knihami, keltskými bardy a moudrostmi šamanů. Stavy rozšířeného vědomí se zdají být jen předstupněm pro další nový zlatý věk lidstva, jak jej nabízí hnutí New Age, Nový věk. A rozšířené vědomí, to je marihuana, to je LSD, to jsou houby Lysohlávky, ale to je i jóga, holotropní dýchání, meditace nad Krišnou a nebo nad Vesmírem. Prožíváme vlastně renesanci renesance. Je to totéž, jako bych řekl, že pijeme vývar z vývaru. Dnes už nejde ani o tu klasickou poetiku antiky. Když vidím dětské Gambooky, „hrací knihy“, tak se ptám sám sebe, jakou úctu mají vlastně jejich autoři k realitě postav a hrdinů oněch antických příběhů, které přece jen také tvoří jakési evropské kulturní dědictví, když své autorské fantazie používají jako mixéru, v němž rozcupují na kousky vše o čem kdy slyšeli, mýty a báje ze všech koutů světa a dob, z toho poslepují efektní zrůdičky, nažhaví to v troubě jednoduchých akčních klišé a krmí tím naše potomky. To je už opravdu jenom bídný odvar antiky. A pije se všude, mezi dětmi je úžasně oblíben, ve své knižní i počítačové podobě. Tisíckrát převařený čaj pro bílé psy. Drsné mortalkombaty, barvité mýticko vesmírné epopeje plné fantastických lidooblud, brutálních střetů a efektních zázraků virtuální reality. Jak nahoře, tak dole. Jak na obrazovce, tak v duši. Tajemné i dobrodružné. A musí to být stále tajemnější, drsnější a dobrodružnější. Je to jako u heroinu. Tolerance vůči působení stoupá, to co ještě včera uchvátilo, už je už dnes trochu nudné. Lidé jsou zmlsaní stále nákladnějšími efekty. Je to kulturní odraz reality nenasytného darwinovského kapitalismu, který vytrvale zrychluje tempo života a vysává z lidí energii někdy až na hranici jejich možností. Jak snadné a lehké je tedy prostě vplout do drogového bezčasí, na odkladiště černých koní, dole u paty naší šíleně rotující zlaté (a vytunelované) pyramidy, kde začíná poklidný bahnitý močál lidského marasmu. Není-li žádný Bůh, všechno je dovoleno. Platí to jak na vrcholu pyramidy, tak dole pod ní, ale tady dole aspoň nikdo od nikoho nic nečeká. Všichni vědí, že všichni jsou (s prominutím) svině, a tak jsou si všichni rovni. A tam nahoře, na strmých stěnách pyramidy, i na samém vrcholu, je vše stále aktivnější, nervóznější, náročnější a srdcem smutnější. Lidé už tuší, že nedosáhnou svého všeho. Ti, kteří dosáhli všeho co chtěli, chtějí ještě víc. A ti, kteří mají ze všech nejvíc zjistili, že štěstí se s tím jaksi asi automaticky nedostaví. Ale ti, kteří jsou pod nimi to ještě nevědí a tak jim to stejně závidí, aby posléze, pokud se náhodou také dostanou na vrchol, teprve zjistili, že to opravdu nefunguje. Asi jsme zde narazili na mez, na limit, na strop štěstí konzumního "západního" člověka. Takže v jakém světě to žijeme? V nešťastném. Kdyby dnešní lidé byli ještě aspoň trochu lidmi antickými, neprožívali by štěstí alespoň z toho, že jsme pro ně učinili toto poznání, tedy štěstí z hodnoty poznání jako takového? Asi sotva, že. Tak vidíte, že dnes nejsou lidé v Evropě už ani těmi antiky. Co tedy my, postmoderní Evropané jsme?

Jsme všichni feťáci?

To je opovážlivý nadpis, že? Ale berte to prosím s rezervou. Jenom jako takový šproch. To není nesmysl, to je podle přísloví „na každém šprochu - pravdy trochu“. Tak trochu totiž má v sobě to feťáctví zakódované každý z nás od přírody. Stejně jako závislost. Ale feťáctví a závislost nemusí být totéž. K tomu se ještě vrátíme. Teď se budeme držet toho prvního. Co všechno se může stát drogou a proč?

Cukr, káva, čokoláda, horolezectví, rychlá jízda autem, sex, nakupování, pátépřesdeváté. Ať uvedu snad cokoli, budu mít pravdu. Už dávno někdo řekl, že drogou se může stát všechno. Takže odpověď na první otázku je jednoduchá. A proč se může stát drogou všechno? Protože jsme takoví. Kdybychom si mohli vybrat ze všech knih na světě a bylo by to úplně a úplně naše tajemství asi bychom sáhli po příručce "Štěstí snadno a rychle". A nebo většina lidí by po ní sáhla. Mohla by se aktuálně jmenovat "Peníze snadno a rychle, "Pohodlí snadno a rychle", jakkoli podobně, ale hlavně tam nesmí chybět ono "snadno a rychle". Tak jako voda si vždy hledá nejkratší cestu dolů, tak my máme nejraději nejsnazší řešení. Problémů, i zábavy. Tak je to správné. Každá prodleva a komplikace je nepříjemná. Nemáme rádi nepříjemné věci. Takové se musí bud hořce zkousnout (možná i jako lék), nebo hodit za hlavu. Zapomenout, nechat se opojit něčím příjemnějším. Máme raději opojné zapomnění, než hořký lék. Teď nehovořím o naší běžné praxi. Víme přece, že to tak v životě vždycky nejde. Ale hovořím o našich (společných) nejtajnějších sklonech srdce. Takoví jsme my. Všichni se utíkáme od životní zátěže ke svým radůstkám. Když jsou nějaké problémy, utíkáme se k radůstkám víc (pokud máme tu možnost). Když jsou velké problémy, utíkáme se k nim ještě víc (a nebo k lékům v domácí lékárničce?). Mnozí lidé, když jsou unaveni dnem a životem, tak sebou prostě plácnou před televizi a nechají na sebe působit ten proud vjemů, myšlenek, smyslností i nesmyslností. Vlastně to ani pořádně nevnímají (vědomě). Jen tak sedí pod sprchou. (Sledování TV prý v našem mozku podporuje tvorbu endorfinů, které působí /samozřejmě mnohem slaběji/ podobně jako heroin). Prostě v každém z nás, v koutku každé dušičky, je uschován nějaký ten feťáček. To se ví, že nemusí být vůbec ošklivý, zašpiněný, zapáchající a plný vředů. To je až poslední stádium těch skutečných feťáků na plný úvazek. Ona většina lidí zneužívajících drogy vůbec takhle nevypadá. Některé holky na pervitinu, pokud vyjdou mezi lidi, vypadají jako panenky ze superhračkářství. I ten malý vnitřní feťáček spořádaného a slušného člověka může vypadat slušně a spořádaně. Ale ten sklon, to tíhnutí, ta možnost, je v každém z nás. Stejně jako smrt. A tak, prosím, neohrnujme nos nad těmi našimi feťáckými kolegy, kteří to prostě jen dotáhli dál. Já vím, že jsou nezodpovědní, vychytralí, zlí, prolhaní a cyničtí. Ale věříte, že jsou také někdy vděční za každé dobré slovo, citliví na upřímnost či pokrytectví nás slušných, překvapivě přemýšliví, toužící po skutečné lásce, reálné pomoci a deptaní svým vlastním selháváním? Kdo ví, jak bychom na tom byli my, kdybychom měli takovou startovní čáru, takové dětství, takovou psychiku, takové životní podmínky, jako oni. Třeba jsme měli jen „větší štěstí“ na rodiče, na kamarády, na učitele, na zdraví. To já jenom tak, abychom v životě nerozlišovali jenom na černou a bílou.

Ještě jsem slíbil, že se podíváme na závislost a na to, že nemusí být totožná se zneužíváním drog. Jestliže výše uvedené „feťáctví“ můžeme a zajisté i budeme vnímat jako jev nedobrý a nebezpečný, u čisté závislosti jako takové to může být kupodivu jinak. Závislost totiž není jen špatná možnost, na kterou si musíme dát pozor. Závislost je vložena do programu člověka jako nedílný prvek jeho existence. Člověk je od samého počátku zkonstruován jako závislá bytost. Otázkou života není, zda být nebo nebýt závislý, ale otázkou je, na kom, nebo na čem být nebo nebýt závislý. A od čeho a k čemu být (a k čemu vlastně být) svobodný. Totální svoboda a nezávislost lidského tvora je mýtus, který vyhnal člověka z ráje. Nebezpečný mýtus zrozený lidskou pýchou, nezodpovědností a nevědomostí. To je rána! Nevěříte?

Jeden profesor pravoslavné teologie měl po sametové revoluci besedu na střední škole. V ročníku byla převaha dívek. Všechny byly tak svobodomyslné a nezávislé, že jim na konci musel říci: „děvčata, vždyť vy se takhle ani nevdáte“. Už malinký človíček v těle matky je závislý. Bytostně. Když přijde do našeho světa, je na tom stejně. „Nezávislé“ dítě by nemělo šanci přežít. Potom se ovšem stane dospělým a hrdě setřese všechny dříve životodárné vazby, aby vzápětí zjistil, že je závislý na svém zaměstnavateli, jak k němu bude slušný, na politicích, co tam nahoře o něm rozhodnou, na úřednících a jejich pohledu na jeho problém, na štěstí, jestli vyhraje v té sportce, nebo jestli mu neukradnou kolo, na počasí, jestli mu neodplaví dům, na svém zdraví jestli udělá co měl v úmyslu, na své rodině a ona zase na něm ... A to není všechno. Člověk má také nějaký názor na život, aby tomu světu trochu rozuměl a cítil se v něm (trochu) bezpečně. A tu je závislý na úrovni a závěrech vědeckého poznání (které se vyvíjejí nebo i úplně mění a to i ve výkladu minulosti), na pravdomluvnosti novinářů a vůbec médií, která mu vykládají přítomnost a v neposlední řadě i na nezaujatosti historiků a politologů, kteří mu vysvětlí, komu či čemu do budoucna věřit a proč. Ano, člověk samozřejmě potřebuje i víru. Čirý atheismus je patologický jev a ve skutečnosti také vlastně žádný neexistuje. V Rusku vydávali po revoluci časopis Bezbožník, ale všichni v jeho redakci byli hluboce věřící. Věřící ve Stalina a komunismus. Bezbožník není člověk, který nevěří v Boha. Bezbožník je člověk, který si přeje, aby Bůh nebyl. A v tom je rozdíl. Každý člověk něčemu nebo někomu věří a stejnou měrou k tomu ať vědomě či nevědomě upíná i svou závislost. Teď jde ale opravdu o to, ke komu, nebo k čemu. Jsou věci, (nemyslím jen věci v hmotném slova smyslu), ke kterým člověk vzhlíží a povznáší se k nim, a jsou věci, ke kterým se člověk snižuje a klesá. Na obojím může být závislý. (Na jednom z toho bude závislý). Čím vyšší bude smysl a cíl mého života, tím více se k němu povznáším a rostu k němu i já. Jsem-li závislý na Bohu, začnu se časem měnit k jeho obrazu. (Bůh je mimo jiné i svobodný). A naopak, čím nižší a pokleslejší bude smysl a cíl mého života a čím méně bude hoden tvora jménem člověk, tím více budu sám sebe k tomu svému cíli snižovat a ztrácet ze svého lidství. Jsem-li závislý na heroinu, stanu se za čas jeho obrazem a stínem. Chodícím heroinem, troskou dřívějšího člověka. Takže, ještě jednou, otázka nezní, zda být závislým. To je už jaksi vyřešeno. Otázka zní šestým pádem. Na kom, na čem.

Opilost světem

Je to trochu vzletný název kapitoly, ale časem se k jeho smyslu dopracujeme. Začneme připomínkou již zmíněného faktu, že člověk je velmi náchylný (zvláště v naší moderní civilizaci) ke konzumnímu způsobu života, jehož symbolem je, dejme tomu, třeba ta televize. Když člověk odpadne od průměrné populace k droze, tak vlastně jenom přepne na jiný kanál. Droga je televizí uvnitř těla. Vnitřní realita, reálněji prožívaná než realita okolo. Mozková akce silnější než akční film a fantastičtější, barevnější. Už to není za sklem jako v TV. Už to není ani jen před očima, jako v běžné realitě. Už je to uvnitř, v mozku. Je pravda, že to nejde honem vypnout, když se nám to nelíbí. (Totiž jde to vypnout, ale pak už se vypne všechno). Ale je to prožitkovější. Jde o ten prožitek. Žiju.

Proč mají někdy někteří lidé dojem, že pořád nějak málo žijí? Jak je přivést ke skutečnému životu, tomu pravému a pravdivému? Běžná realita - je to už ten pravý a pravdivý život? Nebo je ještě něco vedle ní či nad ní? Co nabídnout lidem sahajícím po vnitřní televizi?

Co takhle například společný prožitek něčeho dobrého? Třeba trochu dobrého lidského vztahu. Útěšnou vzájemnost s někým přátelským a příjemným, která by byla zdrojem naděje, energie a inspirace, zdrojem pocitu bezpečí a uspokojení, ba naplnění, štěstí a chuti žít a něco dál dělat, něco vytvářet, třeba za nějakým společným účelem a cílem. Stačilo by to? A jak se k tomu dobrat? Kde najít tolik dobrých lidí, konkrétně třeba ke společenství s mladými uživateli drog? (A kde vůbec najít tolik dobrých lidí?) A čím je vybavit a posílit? Vždyť k tomu, aby lidé zůstávali pokud možno stále a pořád dobrými, přátelskými a příjemnými, a to i tehdy, když jsou spolu dlouho a pořád pohromadě, je třeba síla přímo nadlidská. Tak jak se tedy k něčemu takovému dobrat?

V minulé kapitole jsme hovořili o směřování člověka nahoru nebo dolů. A ještě předtím o zrcadlení dobra nebo zla, které se odráží v naší duši jako ve vnitřním zrcadle, ale také se v ní obtiskuje a působí na ni, proměňuje ji. O zrcadlení hodnot dobrých, vzájemně tíhnoucích k jednotě a harmonii a o zrcadlení hodnot zlých, vzájemně se svářících a rozpolcujících své zrcadlo.

Na světě existují různá společenství, která se sdružují právě za takovým účelem, aby všichni v nich zrcadlili shůry i sobě navzájem to dobré. Takovým společenstvím je kupříkladu i Církev, kde křesťané mohou a mají zrcadlit Boha. Samozřejmě je tu reálný problém, který to trochu ztěžuje, že lidé v takových společenstvích mohou ve skutečnosti zrcadlit také něco úplně jiného než tvrdí. A někteří to mohou dokonce dělat i zcela záměrně a vypočítavě. Ale to je především jejich vlastní problém. Problém lidí potřebujících pomoc je to jen do té míry, nakolik je to pohoršuje a odrazuje. A především nakolik si v Církvi sami dovedou pro sebe vyhledat někoho poctivého. (Neboť, pokud chce někdo opravdu najít a zrcadlit něco dobrého, pak to bude nejspíše dělat tam, kde se to má a jak se to má, ať už se kolem vyskytují pokrytci a nebo ne. A naopak zase, pokud sám úplně nechce dát si tu odříkavou práci se zrcadlením dobra a proměňováním sebe sama podle něčeho vyššího, pak bude jenom rád, že se měl na co nebo na koho vymluvit). To jenom tak, abychom věděli, že nějaké možnosti jak pomoci by tu nejspíše byly. A také, mimo jiné, možnosti dobrat se skutečné reality.

Vzpomínáte si na Platóna a jeho ideje? Na skutečnou realitu nad námi a na její stín tady na zemi který my považujeme za svou normální realitu? Považujme to za příhodný model, který nám umožňuje pochopit, jak určité věci fungují. Předem upozorňuji, že netvrdím, že to tak je. To je jako s modelem atomu od pana Bohra. Nikdo neví, jak to v atomu ve skutečnosti vypadá. Ani pan Bohr to nemůže vědět. Ale když lidé pracují s atomy na základě jeho modelu, tak to funguje. A to stačí. My budeme teď chvilku pracovat s realitou na základě modelu pana Platóna. Netvrdím tedy, že je všechno tak, jak to Platón napsal. Ostatně jeho vyprávění jsem si dovolil i trochu upravit a zkrátit pro naše potřeby.

Začněme od jeskyně. Nikoli pračlověkovy (byl-li jaký), ale od tajemné jeskyně Platónovy. V té jeskyni sedí v řadě vedle sebe několik lidí. Sedí zády k širokému vchodu a hledí do tmy před sebou. Před vchodem do jeskyně hoří oheň a vrhá trochu svého matného rudého světla do nitra jeskyně přes hlavy sedících. Takže oni vidí na stěně jeskyně před sebou přece jenom trochu světla a také nějaké stíny určitých tvarů. Ty stíny jsou důležité, protože jsou to stíny věcí, které jsou nošeny za zády sedících po cestě mezi ohněm a vchodem do jeskyně. Ty stíny se rýsují v matném světle na stěně jeskyně před sedícími. A protože tito lidé musí sedět jak sedí a nemohou ani pohnout hlavou aby se otočili, nevědí o vchodu za sebou a o skutečných věcech tam venku. Proto považují právě ty stíny před sebou za skutečné věci. Protože je vidí. Rozeznávají jednotlivé tvary a učí se v nich orientovat. Třeba tvar židle, meče, stromu, hlávkového salátu, koně, dítěte, atd. Někteří jsou v tom rozpoznávání velmi dobří. A tu se stane zvláštní věc. Jeden z těch lidí se nějak uvolní z pout, otočí se a všimne si východu z jeskyně. Vstane a jde se podívat, co to je. Vyjde z jeskyně ven a tu spatří úžasné věci. Spatří totiž věci. Ty věci nošené kolem ohně, jejichž stíny viděl v jeskyni. Ty skutečné věci. Samozřejmě ne hned, musí se rozkoukat, aby oči postupně přivykly jasu ohně před jeskyní, bílého dne za ním i slunce na nebi. A pak to všechno uvidí. A protože je ušlechtilého ducha, rozhodne se, že si to nemůže nechat pro sebe. Sestoupí hned do jeskyně a všem oznámí, co viděl. Ale to neměl dělat. V jeskyni jsou totiž lidé, kteří stínům dobře rozumí, rozhodně lépe, než jim rozuměl on, než viděl co viděl. A to nejde, aby najednou někdo bezvýznamný přišel a všechno bylo jinak. Aby najednou jejich skutečnost stínů, všechna jejich realita a jistota stínů, se zhroutila jako domeček z karet a náhle ničemu nerozuměli a nic nechápali, kromě tohoto jistého jednoho člověka. I vyzvou jej, s patřičnou vážností, aby jim tedy na stínech před nimi vysvětlil, co že to viděl. Ale běda. Jeho oči jsou stále ještě oslepené nevídaným jasem slunce. Nevidí si v té tmě jeskyně ani na špičku nosu, natož aby rozeznával stíny na stěně, neřku-li aby je rozeznával lépe než všichni ostatní. Jen stojí a zírá do tmy. Nemůže jim vysvětlit vůbec nic. Zná svou pravdu, ale jak ji dokázat, předat, sdělit? Odpovědí je mu hněv a smích ostatních. Stará pravda stínů je opět upevněna a ona prý jakási skutečná realita, o které jim bájil, byla zajisté jen výplodem jeho chorobné fantazie.

Svět ve kterém žijeme, náš dobře (relativně dobře) známý trojrozměrný svět, je světem stínů. Stínů v Platónově jeskyni. To neznamená, že není reálný, že není skutečný. Náš svět je realita, ale zdaleka ne celá. Tak jako stín patří reálně ke své věci, ale není to věc sama. To co známe, co si můžeme osahat, změřit a prozkoumat, je jenom malá část skutečnosti. A to zdaleka ne ta nejlepší. I když samozřejmě také ne ta nejhorší. Ale jenom část. A docela malá, neschopná samostatné existence bez spojení s tou ostatní realitou, tak jako stín nemůže existovat bez věci, která jej vrhá. Nevěříte? Tak buďme ještě moderní a vezměme si na pomoc vědu. Například fyzikové hovoří o tom, že celý náš vesmír pulsuje. Takovým docela zvláštním způsobem. Jeden okamžíček všechno je tak jak je a druhý okamžíček není nic. A nebo je něco kdoví co. A tak se to pořád střídá. Jsme, nejsme, jsme, nejsme. V nepostřehnutelných mžitcích vteřiny. Vesmír je, není, je, není. Někteří si to vysvětlují i jako prolínání dvou vesmírů zároveň, vesmírů, které se nikdy (patrně) nesetkají. A nebo setkají? Co když náhodou se můj puls porouchá, já se o mžitek opozdím a ocitnu se v nicotě, nebo v jiném vesmíru? To jsou věci, to jsou věci. A představte si, že o těch věcech věděli už staří mniši v prvních křesťanských stoletích. Duchovně zjemnělí lidé tuto pulsaci vycítili. Tak co, jak je to s tou naší dobře známou realitou, s naším dobře známým stínem? Už jste trochu znejistěli? Postrašil jsem vás? Bravo! Nejistota je motivem k touze po dalším poznání.

Naše realita je jakýmsi stínem, jakýmsi odrazem, matným obrazem ideální a skutečné skutečnosti. Vraťme se k obrazu duše - zrcadla. Obraz v zrcadle může být čistý a rovný, ale třeba také různě pokřivený, deformovaný, zastřený, nejasný. Čím dále ve tmě se zrcadlo nachází od světlé reality, kterou má odrážet, tím je to s odrazem horší. Čím dále je náš svět a hlavně naše duše a naše svědomí od skutečné reality, pravdy, lásky, a krásy, tím je to s námi horší. Tím více se z reality stává polo-realita, z pravdy polo-pravda, z lásky polo-láska, z krásy polo-krása, ze svobody polo-svoboda, z jistoty polo-jistota, ze spravedlnosti polo spravedlnost, z poctivosti polo-poctivost, ze cti polo-čest. A ještě dál od zdroje už je to jen čtvrt-realita a čvtr-pravda a čtvrt-láska a čtvrt-krása (to už je třičvrtěošklivost) a tak dále a ještě dál jsme na nule a pak v mínusu u nesmyslnosti, lži a nenávisti, zrůdnosti, závislosti, nejistoty, bezpráví, nestydaté nepoctivosti a podlosti. Čím blíže ke světlu (...já jsem Světlo světa...) tím harmoničtější osobnost složená ze vzájemně se sjednocujících (integrujících) energií. Čím hlouběji ve tmě, tím rozháranější osobnost rozkládaná vzájemně si konkurujícími kořistnými energiemi. Osobnost nemocná.

Je to tady na našem světě namícháno všechno dohromady a toho pokřiveného a zlého je tu hodně. A podobně, jako rozkládající se ovoce kvasí v lihovinu, tak v našem světě všechny dobré hodnoty jsou napadány rozkladnými energiemi hodnot temných, jakoby zvláštním druhem kvasinek zla. A kvasí to a kvasí, po celou dobu lidské historie. A tak na světě kolem nás to čpí duchovním lihem. Nejoblíbenější je číše „Užij dne“, toho známého starořímského zvolání „Karpe diem!“. Opojná, silně kořeněná vůně užívání si, řekněme přesněji poživačnosti, nezdrženlivosti vášní, peněz, moci, sobectví, pyšné majetnické síly, otravuje vzduch a lidstvo se v něm potácí jako opilé, zhulené a zfetované. Někteří více, někteří méně, někteří s výčitkami vůči sobě samým, někteří bez výčitek, s prázdnotou v nenasytných očích. Opilí až do závrati touhou mít, opilí hrabivostí a nepoctivostí, úspěchem i závistí, majetkem a strachem o něj, přepracovním zápřahem i otrávenou leností, pýchou svého já i jeho úzkostmi, lechtivým smilstvem očí i těla, egocentrismem, smělou neodpovědností a opojně vyzývavou bezcílností života. Opilost světem. Proto jsem tak nazval tuto kapitolu. Jednou, při rozhovoru s horlivým zájemcem o drogy a duchovno Jiřím X. Doležalem, jehož mám svým způsobem rád a s nímž v mnoha věcech vřele nesouhlasím, jsme narazili na tuto zajímavou věc. Mluvili jsme o životní filosofii, o poznání skutečné reality. A on se mne pořád ptal, kdy jsem byl naposledy sjetý. Nemohl uvěřit, že tuto cestu za účelem poznání reality opravdu nepraktikuji. On to vidí tak (alespoň jak jsem porozuměl), že člověk se musí „bejt sjetej“, aby se od tohoto světa dostal k pravé realitě. A já to zase vidím přímo opačně. Tento svět je sám o sobě už dost opilý a sjetý. Z tohoto světa se musí naopak umět vystřízlivět. Ne nadarmo, konec konců, píše apoštol Pavel o střízlivém víně Svatého Ducha.

Vystřízlivět, obrátit své zrcadlo ducha správným směrem, vyčistit ho a pak se přibližovat stále víc ke zdroji Světla, ke svému Praobrazu. Od stínů a polostínů k realitě. K celé, plné realitě. To je moje nabídka pro uživatele drog a samozřejmě ne jen pro ně. Ať si to přebere každý po svém. Ale dokud nepoznám tu skutečnou realitu světa a života, pro kterou vlastně stojí za to žít, a o dost jinak žít a třeba něco kvůli ní i vystát, tak nenajdu svůj klid a nebudu šťastný. Pořád se budu ptát ve svém srdci proč mám jednou umřít. Proč nevinní trpí a lumpové se mají jako prasata v žitě, proč mému pocitu života pořád chybí odpověď na nějakou důležitou otázku, kterou už jsem taky zapomněl. Duše žíznivá a hladová po smyslu života bude pořád hltat jakési přeslazené a převoněné koktejly tohoto světa namísto čisté vody poznání, vábivé, avšak hladové a povrchní laskominy namísto skutečné potravy, k cestě životem bude užívat místo vlastních nohou extra super vozítka, které ho zaveze vždycky nejkratší cestou dolů, a k vidění skutečnosti růžové slepecké brýle namísto svých vlastních očí. Pouhé příjemné náhražky, jež stejně nemohou uchlácholit člověka, který nespokojeně cítí, že zůstává stále jen svým vlastním stínem, aniž by někdy přemýšlel o tom, kdo ten stín vrhá.

Pokud se ale naopak přiblížím té skutečné realitě a poznám ji, budu mít možnost stát se očištěným vyrovnaným zrcadlem, odrážejícím svým vlastním a neopakovatelným způsobem svůj Pravzor, ideálního Boho-člověka. A pak se budu moci i já stát obožštělým člověkem - sám sebou a najít svůj mír. Ten Bohočlověk jednou řekl (kromě: „ve světě budete mít soužení“) také: „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. I od fetu, i od důvodu k fetu, od deprese života, i od opilosti světem.

Realita

Co je ale vlastně míněno tou střízlivostí, o které pořád mluvím? Co tam najde člověk, když vyjde z „Platonovy jeskyně“ ven na čerstvý vzduch? Tak to se moc ptám. Připomeňme si kapitolu o světě bez nebe, kde jsem dumal nad tím, že lidé si snadněji představí pekelná muka nežli slasti nebeské. Ono je to tady podobné. Spíše bych mohl vyjmenovat spoustu toho, co tam člověk nenajde. Tento theologický úkaz nazvali východní otcové apofatickou theologí. Tedy negativní theologií. Negativní v tom smyslu, že například o Bohu můžeme daleko snáze říkat, kým on není a jaký není. Je to daleko určitě bezpečnější (vzhledem k pravdivosti a možnostem našeho chápání) než hovořit o tom kdo je Bůh a jaký je.

Přisoudíme-li na chvíli mravenci filosofické schopnosti, můžeme říci, že mravenec se může spolehlivě vyjádřit o člověku, když řekne, že člověk není mravencem, že nežije jako mravenec, že jeho mraveniště nejsou taková jako mravenčí mraveniště. Ale co je člověk, když není mravencem, jak vlastně žije a jak vlastně fungují jeho mraveniště, o tom se mravencům uvažuje asi těžko. Je tady až příliš mnoho prostoru pro mravenčí fantazii, představivost. A představivost je nepřítelem pravdy, protože nectí realitu. Nepotřebuje ji. Proto je fantazie nepřítelem teologie, která se zabývá skutečnou realitou, i nepřítelem duchovního života, který je cestou do skutečné reality. Představivost je bludiště křivých zrcadel. O Bohu se dá (jistěže) fantazírovat, ale není to k ničemu. Pokud by mohli mravenci fantazírovat o člověku, to bychom se o sobě dozvěděli asi zajímavé věci. Ono ostatně úplně stačí, když lidé fantazírují jeden o druhém. Natož o Bohu.

Přece však víme, že se v Bibli píše o tom, že člověk byl původně stvořen jako obraz Boha. Bůh se nazývá Otcem člověka. Takže přece jen bychom mohli najít něco společného. Dokonce se v Bibli píše, že Bůh sám se člověkem stal a ostatní lidé ho viděli, mluvili s ním, ptali se ho, učili se od něj, stali se jeho žáky. Zachovala se památka na jeho činy, jeho slova, podobu. Dodnes se jeho slova i činy předávají z generace na generaci a podle jeho podoby se zhotovují ikony mezi lidmi, kteří jsou žáky jeho žáků. Vzhledem k této (vnitřní, duchovní) podobnosti Boha a člověka můžeme pozitivně přisoudit Bohu to, co je na člověku nejvznešenější, nejkrásnější a nejlepší, po čem nejdokonalejším člověk touží. A stejně tak můžeme oné vyšší, skutečné realitě, přisoudit to, co je na naší pozemské realitě nejkrásnější, nejšťastnější, nejlepší. Takové hodnoty, jako láska, nesmrtelnost, pravda, krása, štěstí, plnost života, tu mohou zaznít bez obav. Není to pouhá představivost. A samozřejmě svoboda, když hovoříme o drogách a o životě. Mnoho lidí klade právě svobodu na přední místo mezi svými hodnotami.

Ale nejde jenom o to, že může být člověk osvobozen a od čeho všeho může být osvobozen. Jde také o to, k čemu může být osvobozen. K jakému účelu. K čemu je to vůbec dobré, aby byl člověk svobodný. K čemu je toho třeba. A je-li to opravdu potřebné, je-li to opravdu tak důležité, aby o to člověk tolik stál. Třeba to ani nestojí za to, být svobodný. Vždyť dosáhnout pravé svobody, to stojí spoustu úsilí. Práce na sobě, trpělivost, sebezapření, to je nejtěžší ze všeho. Třeba je opravdu lepší ta zapomínavá otupělost, jejíž bolestná a neklidná probuzení se dají rychle řešit zase další otupělostí, vnější i vnitřní televizí. Užij dne, vejdi a zapomeň.

Ale takové otázky nemají moc velký význam, pokud si je nepoloží každý sám a pokud na ně sám od sebe nechce najít odpovědi. Nemá cenu je někomu nutit. A odpovědi už vůbec ne.