Výňatky z knihy

Kde se ocitne duše po smrti?
Proč se modlíme za zesnulé?

Svatá hora Athos, kelie sv. Mikuláše

Vážení čtenáři,
dostáváte do rukou překlad knihy, která se zrodila v klasickém řeckém pravoslavném prostředí; dá se dokonce říci ve více než klasickém, vzhledem k lokalitě „mnišské republiky“, posvátné mnišské hory Athos, kde byla sepsána.

Protože naše české prostředí je naopak převážně ateistické, mohou jak samotný námět knihy, tak i jednotlivé podrobnosti v ní uvedené vzbuzovat mnoho otázek či pochybností. Proto jsme se rozhodli opatřit knížku krátkou předmluvou, ve které se u několika z těchto témat zastavíme. Jednak u fenoménu smrti a posmrtného života, pak u (většinou) neviditelných duchovních bytostí - andělů a démonů, a nakonec se dotkneme téměř pohádkového tématu pekla a Nebe.

O smrti se v naší společnosti mnoho nemluví, přestože se jedná o přirozenou součást pozemského života. Lidé však považují za nevítané pro sebe a netaktní vůči druhým zmiňovat se o ní, natož pak o ní diskutovat či přemýšlet. Co se týče tématu duchovních bytostí, působí hned na první pomyšlení nepřirozeně či nadpřirozeně, což ale nemění nic na skutečnosti, že jsou také přirozenou součástí pozemského života. Jen o nich také tolik nevíme a nepřemýšlíme. A co se týče Nebe a pekla, nedoporučujeme držet se pohádkových představ o čertech, kteří jsou buď nemotorové, na které vyzraje i hloupý Honza, a nebo v jádru dobráci, kteří vlastně dohlížejí na spravedlivé poměry na zemi. Nic není vzdálenější pravdě.

Pozemský život je plný všech možných nejistot, takže se dá říci, že smrt je jedinou jistotou, na kterou se v životě opravdu můžeme spolehnout. Ne, že by většina lidí o to tolik stála. Zvláště pokud jsou přesvědčeni, že je to prostě konec existence a pak už není nic. Proto je nutno podívat se na věc zevrubně, abychom jednou my sami nezažili takzvaný posmrtný šok. Totiž zjištění, že moje existence vůbec neskončila, že se pouze změnily její okolnosti. A to zásadně. Že teď jsem se nečekaně ocitl v prostředí pro mne naprosto nepředvídatelném a v situaci, ve kterém vůbec nemám žádnou možnost rozhodovat o tom, co se mnou dál bude. A co více - že teď najednou chtějí nějací jiní rozhodovat o mně a já jsem jen v roli diváka. Hodně překvapeného diváka. Z toho vyplývá, že opravdu není dobré, když na tuto situaci není člověk připraven. A může to být osudné. Zde více než jinde platí přísloví: „Kdo je připraven není zaskočen.“

Tím chci zdůraznit, že na tuto situaci je skutečně možno se předem připravit. Či spíše připravovat. V pozemském životě se tomu říká poctivý křesťanský život. A speciální prostředí, v němž tato příprava probíhá, je Církev. Podle toho, jak kdo zná různé lidi hlásící se ke křesťanství, může dojít k názoru, že ne každý křesťan se snaží žít poctivě, což je velká pravda; a také je pravda, že ne vždy je Církev ve stavu odpovídajícím svým ideálním možnostem, řečeno diplomaticky. Ale přes všechny tyto nemoci a nedostatky to vždy a všude může fungovat a také funguje, pokud o to poctivý hledač životní cesty opravdu stojí. Nejspíše proto, že skutečná Církev není jen lidským organizmem, ale především Boholidským. Bůh zná lidské srdce a dovede pomoci každému člověku na jeho životní cestě, třebaže jsou její okolnosti někdy složité a nepřehledné.

Křesťanská nauka je pokladnicí důležitých informací a díky Boží prozřetelnosti dostává člověk možnost v jejím svátostném „chráněném prostředí“ tuto nauku sám na sobě vyzkoušet a realizovat. Potom může být připraven tak, aby po opuštění těla nezažil žádný šok ani překvapení, ale aby naopak, pokud možno, překvapil ty, kteří by jej chtěli soudit za všechny jeho hříchy. Zvláště když „ti oni“ zjistí, že se těch hříchů už nemohou dovolávat, protože byly vymazány ještě ve lhůtě pozemského života, jako nějakým kouzlem. Ale není to kouzlo. Takovou moc má lítost nad spáchaným zlem, odpuštění a vlastně celý svátostný křesťanský život.

A kdože jsou „ti oni“? Inu samozřejmě, démoni. Ale vezměme to od začátku procesu pozemské smrti. Pokud se skutečně jedná o smrt (a ne pouze o dočasné opuštění těla), čekají po vyjití z těla na lidského ducha dva Boží andělé, kteří jej budou doprovázet. Jsou nesmírně důležití, protože krátce na to se člověk setká ještě s jinými anděli, se zlými. Tedy s démony. Také bývali dobří, ale rozhodli se pro zlo. To je však jinde popsaná historie (doporučuji například můj spis Pravoslaví pro svět).

Zlí andělé mají jen jediný zájem. Dokázat, že člověk, který právě ukončil svůj pozemský čas, je svou povahou i skutky podobný jim samým. A že tedy bude jen spravedlivé, aby spolu s nimi také sdílel peklo.

U toho se musíme chvilku zastavit. Peklo je duchovní prostor vyhrazený pro všechny rozumné tvory, kteří si přejí, aby Bůh neexistoval. Což zároveň znamená, že si přejí, aby neexistovala žádná láska, aby neexistovala pravda, dobro, milosrdenství a tak dále. A podle toho to tam také vypadá. Není to samozřejmě dobré místo pro život. Ale pro obyvatele pekla, ať už původem andělské či lidské, je to pořád přijatelnější, než trávit věčnost v Boží blízkosti. Tam totiž není možné dopouštět se násilí, klamu, honosit se svou pýchou, nenávidět, lhát a vůbec nic z toho, co vytvářelo pocit smyslu jejich bytí a potěšení ze života.

V Nebi jsou lidé spokojení, když je má někdo rád, když mají přátele, mohou se na sebe spolehnout, nemají postranní myšlenky, těší se z dobra, a tak dále, no prostě pro zlého člověka či zlého anděla těžko přijatelné prostředí. Jak říkají otcové, kdyby přišel pyšný člověk do nebe, jeho první otázka by byla: „proč tu nejsem první?“ Také říkají, že peklo je opravdu nesnesitelné, ale pro tyto tvory patrně o fous méně, než Nebesa. A co se týče toho v pohádkách často ukazovaného pekelného ohně, je to úplně stejný božský oheň, který plane i v Nebi. Záleží jen na vnitřním duchovním a morálním stavu člověka, jak na něj tento oheň bude působit - dobré tvory osvěcuje štěstím, zlé spaluje. Takže záleží na každém jednotlivě, jaký na něj bude mít Božský oheň účinek.

Ostatně, můžeme to trochu zažít už v pozemském životě, protože díky Boží prozřetelnosti tu a tam člověk něco z působení tohoto Božského ohně vnímá, ať už k povzbuzení, nebo pro varování.

Vraťme se však ještě k tématu démonů. Oni prahnou po tom, aby pokud možno všichni lidé skončili spolu s nimi v pekle a v Nebi nikdo. Samozřejmě vědí, že každý člověk byl stvořen podle Božího obrazu a podoby. Ale touží dokázat, že právě ten či onen člověk, na kterého přišla řada, je nepovedený, prostě zmetek. Že se nepodobá svému Stvořiteli, ale mnohem více jim – padlým andělům (z jejich vlastní svobodné vůle kdysi od Boha odpadlým a tak znetvořeným). Při osobním soudu nad člověkem, který ukončil pozemskou pouť, zaujímají démoni pozici nelítostných žalobců.

To je velmi důležité si uvědomit. Mezi lidmi je totiž hojně rozšířena představa, že Pán Bůh je takový nebeský Policajt, který si zapisuje naše hříchy a už se těší, jak nás potrestá. Nevím, kde se ta představa vzala, ale nic není vzdálenějšího pravdě. Jsou to právě démoni, kteří si (obrazně řečeno) zapisují všechny naše hříchy od dětství až po hluboké stáří, aby je pak mohli vytáhnout na posmrtném soudu. A co hůř, oni nečekají, až něco provedeme, sami nás k tomu velmi aktivně pobízejí a pomáhají. Jen ať seznam roste! Ve chvíli smrti těla nadchází čas jejich sklizně, kdy se náhle vynoří jako žalobci požadující odsouzení lidské duše. Naopak Boží andělé, doprovázející duši člověka, působí jako obhájci. Proti každému hříchu, vznesenému démony se snaží uvádět dobrý skutek onoho člověka, nebo démonům oznámí, že ten či onen hřích se nepočítá, protože byl odpuštěn ještě za pozemského života v upřímné svátosti pokání, nebo odčiněn. Je ale třeba po pravdě říci, že jsou to pro člověka strašlivé chvíle, když k němu přistupují démoni. Navíc, jejich přirozený zjev je hnusný a dá se říci, že hororové příšery z filmů jsou proti nim jen nudným odvarem lidské fantazie. Ale nejhorší je to, že si člověk uvědomuje, že tihle netvoři by na něj vůbec nemohli, kdyby jim on sám k tomu neposkytl „materiál“, tedy svá zlá slova a skutky. Je to všechno o nás o lidech a je to náš problém. Démoni toho pouze s potěšením zneužívají. Proto stále připomínám, že to záleží na nás. Jak říkají otcové – ďábel zasévá, ale neví, jestli bude sklízet.

V knize se píše i o takových lidech, kteří duchovní bytosti, jak anděly tak i démony, vidí a mohou s nimi hovořit. Je však třeba si uvědomit, že se skutečnými anděly může být v kontaktu pouze člověk hluboké zbožnosti a duchovní zkušenosti. Pokud se něco takového stane běžným lidem, je téměř jisté, že propadli klamu, a že se jim nezjevují andělé Boží, ale démoni pod podobou andělů, kteří s oblibou klamou nezkušené lidi toužící po nevšedních zážitcích. Z této démonské pasti se pak člověk těžko vymotává a někdy ani nechce vymotat, neboť adrenalin pracuje podobně jako u drog nebo hraní o peníze.

Nabízí se otázka, proč je tomu u svatých lidí jinak? Odpověď je jednoduchá. Svatí lidé už během pozemského života překročili hranici mezi pozemským a nebeským světem. Běžní lidé, dobří i zlí, vidí anděly i démony až poté, co jejich duše opustí tělo, nebo někdy těsně před tím. Svatí lidé však tento svět opustili ve svém srdci již za pozemského života; ač dosud neodešli z těla, nacházejí se vlastně už v Nebi. Proto je pro ně přirozené besedovat s anděly a je pro ně bezpečné hovořit s démony. Jsou totiž, díky Boží milosti, démonům nadřazeni, podobně jako andělé. Proto jim také démoni musí říkat pravdu, ačkoli jim to jinak vůbec není vlastní. Avšak především „mysticky zvídavé“ povahy je na místě důrazně upozornit: pokud nepatříte do společenství svatých, opravdu se o nic takového ani nepokoušejte! Není na světě nic nebezpečnějšího, a spoléhat se tu na nějaké štěstí nebo snad na vlastní síly je zcela bláhové. Za takovou pýchu může Bůh dopustit, že běsi dají člověku lekci, která se může nevratně podepsat na jeho rozumu i emocích.

Z toho všeho, co jsem se snažil popsat, vyplývá tedy nadmíru zřetelně, že je potřeba se na odchod z těla a vše následující dobře připravit. A že připravit se je možno a nutno právě během času pozemského života. K tomu je vlastně pozemský život určen, se všemi jeho radostmi a starostmi, včetně schopností, které jsme dostali do vínku a prostředí a doby, v nichž jsme se narodili. Nic není náhoda. Díky Boží prozřetelnosti máme v rukou všechny prostředky k vítězství. Je-li naším úkolem dosáhnout vítězství, pak to znamená, že máme před sebou nějaký boj. Ano, v tomto smyslu se správně říká, že „život je boj“. Avšak díky Bohu, není to jen náš boj, nejsme v něm osamělými bojovníky. Vždyť celá životní výzva je o spolupráci člověka s Bohem.

Ale nejvíce rozhodující je v onom boji naše svobodná volba mezi dobrem a zlem. Pokud se rozhodneme pro dobro, pak je třeba vykročit s rozhodností a osvědčit vytrvalost a statečnost, abychom mohli pravdivě říci: „sebe, svět, ďábla přemáhám“. Kéž nám tato nevelká knížka pomůže pochopit, jak důležitý tento životní boj je a jak hluboký má smysl!

Tuto knihu s vděčností a hlubokou úctou věnujeme blahé paměti našich duchovních otců zesnulých v Pánu, hieromonachů Sosipatra, Hierothea a Methoda.

Předmluva

Poslední událostí našeho pozemského života je smrt těla. Tato událost odehrávající se na hranici věčnosti vždy vzbuzovala u lidí zájem. Při setkání se smrtí si každý z nás klade velmi závažné otázky. Kam se po smrti dostaneme? Co tam nalezneme? V jaké formě a podobě budeme žít dál? Na tyto a podobné otázky odpovídá Slovo Boží, tj. Písmo Svaté a rovněž svatí otcové naší Církve, kteří „viděli a sami prožili“. Z pravoslavného pohledu představuje smrt konec našeho pozemského života a přechod k životu jinému, začátek nového života v podobě, která je od našeho předchozího života zde na zemi zcela odlišná. Pro mnoho lidí, kteří stojí mimo křesťanskou víru je smrt událostí rozkladu a konce, je nepochopitelným a strašlivým tajemstvím, jež lidi naplňuje strachem a uvádí ve zmatek. Po celou dobu mé služby v Církvi se ke mně lidé obraceli s trýznivými a znepokojivými otázkami týkajícími se smrti. Obzvláště to byli mladí lidé, které současný způsob života často zbavuje naděje na život věčný a nedovoluje jim odevzdat se Boží lásce. Byli bychom rádi, kdyby tato kniha pomohla čtenářům nalézt odpovědi na jejich otázky týkající se smrti a posmrtného údělu duše. Obrátili jsme se k poučením svatých otců Církve, avšak snažili jsme se je podat v podobě, která by byla přístupná a pochopitelná širokému okruhu čtenářů s cílem usnadnit jim pochopení dané problematiky. Téma, o němž kniha pojednává, je takřka nevyčerpatelné. Vážné zájemce bychom proto rádi odkázali k rozsáhlé odborné bohoslovecké literatuře. Z celého srdce našim čtenářům přejeme, aby v odkazu svatých otců nalezli odpovědi na své závažné otázky a mohli duchovně následovat obětovaného Beránka, „aby měli život a měli ho v hojnosti“.

Archimandrita Ignatij
Kelie Svatého Mikuláše
Karea, Svatá hora Athos

Úvod

Podle učení svaté Pravoslavné církve, tak jak je zaznamenáno v Písmu Svatém a jak bylo zjeveno svatým otcům, přebývají v prostoru mezi nebem a zemí padlí andělé neboli démoni. Apoštol Pavel tyto padlé anděly ve svém listu k Efezským nazývá „nadzemskými duchy zla“ a jejich vůdce „vládcem nadzemských mocí“. Když křesťanská duše opouští své pozemské obydlí (tělo), provázejí ji na cestě k nebi andělé. V ovzduší společně procházejí územím duchů zloby (démonů), kteří se ze všech sil snaží znemožnit duši její cestu k Bohu a svrhnout ji do věčných pekel a to tím, že do nejmenších podrobností odhalují všechny hříchy, které zesnulý člověk během svého života spáchal.

Těmto démonským příbytkům se říká celnice, neboť na nich démoni pečlivě prověřují a kontrolují duše zemřelých, podobně jako to ve světě dělají celníci a výběrčí daní. Pro tuto náročnou část cesty duše na onen svět Církev věřící vybízí, aby se za zemřelého modlili k Pánu a k Přesvaté Bohorodici. V bohoslužebných textech, při službě půlnoční, večerní i při jiných bohoslužbách každodenně prosíme o záchranu před setkáním s „temnými a ponurými zraky zlých démonů“.

„Milostiv budiž mně, Panovníku, a kéž má duše nespatří temné zraky zlých démonů, ale kéž ji přijmou Tví andělé světlí a zářiví.“ Praví se v modlitbě svatého Eustratije při sobotní půlnoční.

Tomu, co se v onom čase odehrává s duší zemřelého, se říká putování po celnicích, které jsou jakýmisi předsíněmi Posledního soudu. Po průchodu celnicemi se duše ocitá v jistém „mezistavu“, kdy zakouší, jaký je život rajský či pekelný a očekává poslední soud Boží.

Všechno, o čem bude dále řeč, je vylíčeno prostřednictvím našich nepřesných pozemských pojmů a obrazů, a tudíž nemůže představovat plný a výstižný výklad. Toto omezení se obzvláště týká popisu ráje, neboť je jasné, že nelze vyjádřit, „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“.

Co je to duše
Výklad blaženého Andreje Jurodivého

Lidská duše v sobě zahrnuje vše – to ona vlastně tvoří člověka. V duši spočívá život a síla našeho pomíjivého těla. Bůh naši duši obdařil schopností oživovat a ovládat naše tělo, dopřávat mu spočinutí a hřát jej vnitřním teplem. Bez duše by tělo nebylo nic než hlína, pouhý prach a popel. Ze své podstaty je duše duchem rozumným, lehkým, moudrým, jemným, tichým, mírným, krásným a majestátným, duchem, který je roven andělům. Z počátku duše všech lidí září jasněji než slunce. Avšak postupně, jak stárneme, jsou naše duše poznamenávány prožitým životem a našimi skutky. Pokud svůj život naplňujeme úsilím o ctnost a skutky spravedlnosti, stávají se naše duše ještě zářivější a čistší, pokud hřešíme, uvalujeme je do temnoty a špíny. Mimochodem, duše spravedlivých lidí nezáří všechny stejně, neboť síla a povaha jejich světla závisí na tom, nakolik se člověk vynasnažil žít tak, aby se zalíbil Bohu. Podle míry námahy je osvětlena i duše, neboť čím těžší je trápení a námaha, kterou člověk podstupuje pro Pána, tím výše se člověk povznáší a přibližuje k Bohu. A čím blíže Bohu se lidská duše ocitá, tím více se osvěcuje a jasněji září, až se nakonec sjednocuje s Bohem skrze blahodať Boží a působením Svatého Ducha.

S lidskou duší je tomu podobně, jako když vezmeme černé a studené železo, vložíme je do ohně a vidíme, jak železo v ohni rudne, začíná planout a zářit. Oheň – to je Duch Svatý a to černé železo jsme my. Čím více se oddáváme půstu, bdění a modlitbám, čím více svůj život naplňujeme zdrženlivostí, námahou a prací, jak káže Pán, tím více se očišťujeme a osvěcujeme. Ti však, kdo svou duši zatemňují hříchem, podléhají opačnému procesu.

Při početí, před narozením i při narození a v dětství je lidská duše čistá a září podivuhodným světlem. Avšak jak člověk roste a z vlastní vůle začíná hřešit, záře jeho duše pohasíná a čím hlouběji se člověk noří do tmy hříchu, tím neprostupnější temnota začne halit i jeho duši. Proto se stává, že když duše opouštějí tělo, jsou některé z nich jakoby samá rána, jiné jako by tonuly v bahně, další jakoby malomocné, jedny temné a ponuré jako mouřeníni, jiné černé jak dřevěné uhlí. Duše vyčítavých zlopamětlivců se podobají démonům, duše ješitných domýšlivců leží v hluboké temnotě a duše lidí žádostivých, sodomitů a modlářů jsou na tom ještě hůře.

Vzpomínky Sofianie

Vyprávění o divuplném vidění zbožné Sofianie, v mnišské schimě monachyně Sofronie

…Spatřila jsem před sebou ohnivý trůn a pod ním lidskou ruku držící vyvážené váhy, které se nenakláněly ani na jednu ani na druhou stranu. Trůn obklopovalo nesčíslné množství andělů sestupujících a vystupujících po cestě, po níž jsme sem přišli. Andělé s sebou přiváděli duše mužů, žen i dětí a vybízeli je k pokloně. Všichni se před trůnem skláněli až k zemi a stejně tak i já. Vysoko na trůnu v blankytném rouchu trůnil Panovník Kristus obklopený zářivými oblaky. Oslňující záře mi nedovolovala pohlédnout mu do tváře. Ve výšinách se vznášeli zářivé andělé a neustále zpívali: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plna jsou nebesa i země slávy Tvé.“ Jiní zpívali: „Věčný a předvěčný Bůh se stal člověkem.“ Andělé, kteří tu byli s námi, ohlašovali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Další volali: „Aleluja, aleluja, aleluja,“ a jiní zase: „Amen, amen, amen.“ Jejich písně a slavosloví zněly bez konce a bez přestání.

Napravo od Panovníka stála Přesvatá Bohorodice a zleva Jan Předchůdce, jak se většinou zobrazují na ikonách. Když andělé skončili své písně, sklonili hlavy a poklonili se Pánu a Pán zdvihl své přečisté ruce a žehnal jim. Z pravé strany Božího trůnu vyvěraly proudy drahokamů a perel a pokrývaly zemi, zatímco z levé strany plály ohnivé jazyky. Když jsem to spatřila, zmocnila se mě bázeň. Sbírala jsem odvahu zeptat se svého průvodce, co to všechno znamená, ale on mne předešel, řka: „Sofianie, vidíš ty perly a drahokamy, které proudí od Panovníkovy pravice a naplňují zemi? Ty značí nevýslovnou, nekonečnou milost a nepřekonatelnou lásku Boha k lidskému pokolení. Představují požehnání a dary, které Pán sesílá do příbytků spravedlivých střežících čistotu své víry. Těm, kteří činí pokání, zpovídají se ze svých hříchů a drží se daleko od ďáblovy vůle, Hospodin žehná a chrání je ode všeho zlého. Milosrdní a ti, kdo milují své bližní, přijímají už v pozemském životě dary a požehnání a po smrti zde získávají rajské příbytky a věčnou radost. Ohnivé jazyky pak znamenají pohromy a strádání dopuštěná Pánem na ty, kteří se k bližním chovají nespravedlivě. Takoví lidé hubí svou duši i tělo a jejich domy budou vyhlazeny z tváře země. Ztrácejí všechno nejen v pozemském životě, ale i v životě věčném, a ocitají se ve věčném pekle, kde se přidávají k démonům – trýznitelům.“

Po levé straně trůnu a vah se nacházelo velké prostranství, z něhož vystupoval smrdutý dým. Bylo odtamtud slyšet pláč a skřípění zubů. Andělé přiváděli ze země duše lidí a vedli je k vahám. Tam se otevírala kniha života, v níž byly zapsány všechny skutky lidí, dobré i zlé. Dobré skutky kladli andělé na jednu misku vah a zlé skutky na druhou. U mnohých duší byl jejich stav zjevný. Duše spravedlivých se bez meškání obracely ke světlu a kráčely k zářivé zlaté bráně. Zlé duše se samy odebíraly do podsvětí a netoužily jít za Božím světlem. Ze spravedlivých duší se andělé radovali, velmi se však trápili a rmoutili nad dušemi směřujícími do podsvětí.

Mezi dušemi, které andělé přiváděli, byla jedna, jejíž zlé skutky a hříchy významně převažovaly ty dobré, a zdálo se, že odejde do podsvětí. Přesvatá Bohorodice a Jan Křtitel se však k Pánu obrátili s prosbou: „Pane, smiluj se a přijmi tuto duši! I když byla hříšná zachovávala víru.“ Andělé poukazovali na její milosrdenství, prosfory, svíce, olej a dary na modlitby za zesnulé. Připomínali také modlitby kněží, kteří se za duši modlili při bohoslužbách, modlitby chudých a těch, kterým se dostalo její pomoci. Tato duše se díky modlitbám svatých a zastání andělů obrátila k Pánu a šla k Němu. Náhle však k nešťastné duši dolehl nářek, křik a rouhání jejích rodičů dosud žijících na zemi, kteří hořekovali nad ztrátou dcery a tupili Boha, neboť nevěřili ve vzkříšení, nevěřili slovům vyznání víry, kde se praví: „Očekávám vzkříšení z mrtvých.“ Když duše uslyšela tento pláč a křik, odvrátila se od Pána a sama se odebrala do pekla za velkého nářku andělů, kteří ji doprovázeli.

Tehdy jsem se osmělila oslovit svého průvodce: „Pane můj, proč se andělé tak velice rmoutí, když duše odchází do pekla?“ On mi odpověděl: „Zde se rozcházejí cesty spravedlivých, směřujících k Pánu, a těch, kteří se od Něj odvracejí. Ti, kteří se Pána zříkají, zatvrzují se v zlobě, a tím se sami odsuzují k věčné záhubě. My, kteří duše provázíme životem, ze srdce plesáme nad spravedlivými dušemi a stejně tak se hluboce rmoutíme nad dušemi zbloudilými, mířícími do propasti.“

Tu se k nám donesl zvuk hlučného veselí. To kolem procházel zástup andělů, radostně provázejících jednu duši zpěvem, kadidlem a lampádami. I sama ta duše prožívala velikou radost a přišlo ji vítat mnoho dalších spravedlivých duší. Šťastná duše byla oblečena do krásných, zářivých šatů, připomínala slunce a nenesla na sobě žádnou pečeť hříchu. Oděv, do nějž byla oděna, byl rouchem svatého křtu, který se uchránil čistý a zářivý. Když tato duše přistoupila k trůnu, aby se poklonila, andělé zvolali mocnými hlasy: „Děkujeme ti, Pane, svrchovaný Panovníku, že jsme získali duši čistou, prostou všeliké nečistoty a hříchu!“ Tehdy Pán pravil: „Vezměte tuto duši a upokojte ji se svatými.“ Potom ukázal na mne a řekl: „Proveďte Sofianii a ukažte jí příbytky svatých. Ve světě o ni prosí, proto ji navraťte, aby se i jiní ke svému prospěchu a spáse mohli dovědět o tom, co viděla. Po dalších třech letech života v duchovním zápase a ctnostech bude tato duše hodna ještě větší cti.“

Zjevení skrze anděla abba Makariovi o skrytých a neznámých tajemstvích
a o modlitbách za zesnulé

Anděl starce vyzval: „Ptej se mne, otče!“ Starec se zeptal: „Pověz mi, svatý anděli, zda se zesnulí ve věčném životě navzájem poznávají.“ Anděl mu odvětil: „Poslyš, svatý otče, tak jako na tomto světě ti, kteří celou noc spali, po procitnutí opět poznávají lidi, jež předchozího dne viděli, s nimiž se zdravili a s nimiž mluvili, a radují se z opětovného setkání a rozmlouvají spolu, tak i na onom světě je tomu tak. Duše se navzájem poznávají a rozmlouvají spolu. A podobně, když se někdo vydá na trh, vidí tam knížata či chudáky a ptá se, kdo je ten a kdo je onen, a tak poznává dosud neznámé lidi, i ve věčném životě je tomu stejně. Ale to se týká pouze spravedlivých, neboť hříšníci jsou i o toto připraveni.“

Tehdy se starec zeptal: „Řekni mi ještě, prosím tě, co se děje po odloučení duše od těla a proč konáme modlitby za zesnulé?“ Anděl odvětil: „Poslyš, všečestný otče. Po odloučení duše od těla vezmou andělé duši a třetího dne ji nesou do nebe, aby se poklonila našemu Pánu Ježíši Kristu. Od země k nebi vede žebřík a na každém jeho schůdku číhají hordy démonů. Tomu se říká celnice. Na nich zlí běsové po duši žádají, aby se vyrovnala za vše, co v pozemském životě spáchala zlého, vytáhnou své záznamy a předkládají je andělům se slovy: »Tak, toho a toho dne tato duše spáchala krádež, smilstvo, nebo cizoložství, nebo někoho oklamala či svedla ke zlému a tak dále, a tak dále.« Do posledního hříchu všechno démoni andělům předloží. Pak je zas řada na andělech, aby zlým duchům ukázali, co kdy duše činila dobrého: tu dala almužnu, tam se věnovala modlitbě či navštívila bohoslužbu, oddávala se bdění nebo učinila jakékoli jiné dobro. Tímto je zváženo vše dobré a zlé. Pokud se ukáže, že dobrodiní je více, andělé se s velkou radostí ujímají duše a ubírají se s ní k dalšímu stupni, zatímco démoni skřípou zuby a co rozlícení vlci se snaží vyrvat nebohou duši z rukou andělů. Duše se krčí strachem, skrývá se v objetí andělů a bývá při tom mnoho povyku, dokud andělé nešťastnou duši z ďábelských rukou nevysvobodí. Pak se s ní vydávají vstříc dalšímu stupni a tam nalézají další celnici, horší a strašlivější, než byla ta první. A opět jsou tu velké rozpaky, stud a taková trýzeň, že ti to ani vypovědět nedokážu. Kdo si jen ubohou duši odvede? Démoni ji s kvílením prověřují a vřeští: »Kampak se hrneš? Copak jsi nesmilnila? Nezostudila jsi snad svůj křest? Copak jsi neposkvrnila andělskou schimu? Kam ses teď vydala? Obrať se zpátky do temného pekla! Do ohnivé geheny, kde červ neusíná!« Pokud se v té chvíli duše obrátí nazpět k peklu, démoni ji uchvátí do temné propasti. Lépe by pro ni bylo, kdyby se nikdy na svět nenarodila. Jak jen popsat svatý otče, jak těžko je duším na onom ponurém místě!

Stane-li se, že duše je čistá a bezhříšná, vznáší se s velkou radostí vzhůru. I vítají ji andělé s lampádami a kadidlem a objímají ji. Potom se společně odeberou k trůnu našeho Pána Ježíše Krista, aby se mu poklonili. Tehdy duše spatří chóry andělů, svatých apoštolů, svatých mučedníků a svatých otců i devět andělských řádů, naslouchá překrásnému andělskému zpěvu a hledí na všechnu tu nebeskou nádheru, která se slovy ani vypovědět nedá.

Ptáš se na modlitby za zesnulé, proč a jak se za ně máme modlit. Jak už jsem říkal, po třech dnech od tělesné smrti duše stoupá k trůnu Vševládce, proto se také tři dny modlíme s mimořádným úsilím, abychom bližnímu pomohli. Pomáháme tím duši obrátit se k Pánu. Poté, co se pokloní před Božím trůnem, sestupují andělé s duší k zemi a ukazují jí všechna místa, kde během svého pozemského života přebývala. Připomínají jí její skutky dobré i zlé řkouce: »Tady jsi zhřešila, odsoudila, smilnila, zabila nebo ses k někomu zachovala nespravedlivě, zde jsi vzala peníze, a tady jsi byla opilá nebo jsi cizoložila či někoho zarmoutila.« Pak zase připomínají dobré skutky: »Zde jsi projevila milosrdenství, postila ses, tady jsi činila pokání, zde ses modlila na božské Liturgii nebo v noci na kolenou, zde jsi neodplácela za zlé, tady ses ovládla.« To vše pokračuje až do devátého dne, kdy se opět vydávají vzhůru, aby se poklonili jako třetího dne. Modlitby konané za zesnulé se vznášejí k Pánu jako prosby za obrácení duše zesnulého k Pánu. Lidé mohou duši hodně pomoci svými modlitbami na bohoslužbách, na božské Liturgii či dobrými skutky. A tato pomoc bývá tak mocná, že člověka dokáže vytáhnout i z pekla.

Po druhém klanění vezmou andělé duši a ukazují jí nebeské příbytky, olivové háje, lůno Abrahamovo a místa upokojení všech spravedlivých. Když spravedlivá duše uvidí všechnu tu krásu, pocítí velikou radost, zatouží přebývat tu stále a prosí anděly, aby jí tu zanechali spolu se spravedlivci. Hříšná duše se však od této krásy odvrací. Nepřeje si tu zůstávat podobně jako zločinec si nepřeje žít společně s lidmi počestnými. Potom andělé ukazují duši i nesnesitelné peklo a praví: »To je ohnivá řeka, a tu červ neusínající; zde černočerná tma, tu pláč a skřípění zubů.« Avšak do těch nejhoroucnějších a nejstrašlivějších pekel se, všečestný otče, propadají prostopášníci a zlosynové, obzvláště prostopášné mnišky a mniši, kněží a mátušky.

Poté, to už je čtyřicátého dne, duše opět předstupuje před Boží trůn. Proto se čtyřicátého dne na službě modlíme, aby se duše obrátila k přeblahému Bohu a odvrátila se od svých vášní a hříchů, kterých nabyla a které spáchala na zemi. Duše přebývá v tom stavu, v jakém žila na zemi, až do všeobecného vzkříšení (druhého příchodu Krista), kdy tělo povstane a přijme svůj konečný úděl.“

Tu si starec povzdychl a s hořkým pláčem pravil: „Bože můj, jak bídný je člověk! Smutný je den jeho zrození!“ Anděl potvrdil: „Ano, otče, vskutku je tomu tak. Smutný pro hříšníka, ale blažený pro spravedlivého.“

Tehdy starec poprosil: „Řekni mi, prosím tě, zda utrpení těch, kdo přebývají v pekle, má kdy konce?“ Anděl odpověděl: „Nikoli, otče. Jak Království Boží, tak i podsvětí jsou bez konce. Kdyby někdo sebral jednou za tisíc let na břehu moře jedno zrnko písku, směl by doufat, že jednou sebere všechen písek, ale peklo konce nemá.“

Nato se starec otázal: „Pověz mi, prosím, kteří svatí jsou k lidem nejmilostivější, aby se k nim člověk ve své bídě mohl obracet s prosbou o pomoc?“ Anděl odpověděl: „Všichni svatí jsou k vám lidem milostiví, avšak lidé sami se k nim ve své zaslepenosti neobracejí a nehledají u nich pomoc. Ba i svatí andělé jsou k člověku velice milostiví, protože znají strádání těch, kteří odpadli od Boha. Sama pak přesvatá Bohorodice, naše Vládkyně, chová k lidskému rodu velké milosrdenství. Avšak lidé přebývající v hříchu raději vstupují do obecenství s ďáblem, který do nich zasévá nevděčnost a odcizení. Náš svět posud stojí jen díky modlitbám Bohorodice. Ale lidé se k Bohu a k jeho svatým obracet nechtějí.“

Starec se dále anděla zeptal: „Pověz nám ještě, svatý anděli, který hřích je ze všech nejtěžší a nejhorší?“ Anděl odpověděl: „Každý hřích, všečestný otče, vzdaluje člověka od Boha. Nicméně mezi hříchy, které samy o sobě mohou člověka od Boha vzdálit a vrhají jej do pekelných muk, vyniká neodpuštění a rouhání.“ Nato se starec otázal: „Který hřích nejvíce ze všech vzdaluje člověka Bohu?“ Anděl odvětil: „Domýšlivost. Tento jediný hřích zahubil celý svět. Kvůli němu byly všechny farizeovy skutky marné. Pokud se člověk nakazí touto vášní, těžko se z ní léčí.“ Starec se dále zeptal: „Kteří lidé nejvíce trpí?“ Anděl odpověděl: „Jak už jsem ti řekl, prostopášníci a rouhači. Ještě ti povím, že ještě více než oni trpí prostopášní kněží, mniši a mnišky. Poněvadž, všečestný otče, ze ctnostných kněží, mnichů a mnišek má být sestaven nový pluk andělů, který nahradí anděly padlé a bude zářit velikou slávou. Ke strašlivým mukám však sami sebe odsuzují zpronevěřilí mniši a kněží, kteří nechovají v úctě božské zákony bytí, kteří místo aby hříšníky poučili, pokrytecky od nich berou úplatky, kteří odbývají modlitbu a služby Boží a raději se věnují světským starostem. Jak jen kněz bude trpět i kvůli jediné Bohoslužbě odsloužené bez posvátné úcty!“

Starec promluvil: „Pověz mi ještě, jaký úděl čeká ty, kteří nectí svatý nedělní den?“ Anděl odpověděl: „I tito lidé prožívají muka, všečestný otče! I oni velmi strádají. Běda tomu, kdo nectí svatý nedělní den! Kdo se odvrací od Hospodina, ten nectí nedělní den. Kdo Boha miluje, ctí i Jeho den. A kdo miluje svaté, ctí dny jejich památky a proslavení. A svatí pak odpovídají na modlitby lidí, kteří je milují a ctí. Ale lidé často zapomínají na bázeň před Bohem a netouží se přátelit se svatými ani se samotným Bohem, nýbrž zabývají se jen pozemskými potřebami a sami sobě škodí. Věz, přečestný otče, že žádný člověk, ať už kněz, mnich, nebo člověk světský – žádný člověk, který nectí svatý nedělní den, nevidí Boží tvář a nemá naději na spásu. A nyní, pokud se, otče, chceš ještě na něco zeptat, ptej se – ne-li, nastal čas, abych se odebral slavit svého Boha.“ Tehdy starec vzdychl a s pláčem pravil: „Běda nám! Hle skutečný služebník Boží, anděl nepomíjející a bezhříšný, spěchá oslavit Boha, zatímco my, pomíjiví a hříšní, o svou spásu vůbec nedbáme a pohrdáme jí.“

A starec se anděla otázal: „Pověz mi, která modlitba je pro mnicha nejlepší?“ Anděl odpověděl: „Je-li mnich gramotný, pak žaltář krále Davida a dále: »Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.« Tato modlitba, pronesená s pozorností a se srdcem zkroušeným, je mimořádně silná. Mnozí mniši, i studovaní, kteří se takto modlili, došli spásy pouze skrze tuto prostou modlitbu. Tato modlitba každému pomáhá udržet mysl pozornou – muži i ženě, dítěti, mnichovi i mnišce, vzdělanci i člověku prostému, zkušenému i nováčkovi. Kdo jen touží po spáse, ať chová tuto modlitbu ve své mysli ve dne v noci, v kelii i na cestě, když stojí i sedí, při chůzi i při práci, ať ji stále pozorně udržuje v mysli. Neboť tato jednoduchá modlitba má moc změnit a spasit každého, kdo po spasení touží.“

Starec se dále zeptal: „Přišel jsi poučit mne, hříšného a ztraceného, řekni mi ještě: naučí li jeden člověk druhého něčemu dobrému, odvrátí-li ho od hříchu a přivede na cestu pravdy, co získá?“ Anděl odpověděl: „Kdo tak činí, spasí se, avšak kdo strhne druhého ke zlu, uškodí si a svou duši hluboce raní. Není horšího hříchu než podnítit někoho ke zlému dílu. A naopak je spasitelné, když někomu napomáháš obrátit se k dobru.“ Nato se starec zeptal: „Řekni mi ještě, je-li v dnešní době na zemi mnoho svatých. A budou tu až do konce pozemského věku?“ Anděl odpověděl: „Až do konce věku, všečestný otče, budou na zemi svatí, ale ani služebníci satana nevymizí. Avšak věz, že v posledních časech skuteční služebníci Kristovi nebudou konat veliké zázraky, jak je tomu dnes, ale budou se s vírou a pokorou držet prosté cesty. Poněvadž tehdy, v posledních časech, nebudou svatí vydávat svědectví skrze zázraky, aby lidé hledíce na ně nalézali v nich inspiraci pro vlastní skutky víry. To proto, že pastýři a vládci lidu budou ležet v naprosté nevědomosti a beze cti. Ba naopak – budou to požitkáři, mamonáři, ješitové a domýšlivci. Nebudou s to jít lidem příkladem, ale budou vzbuzovat jen pochybnost a pohoršení. Tak dojde k všeobecnému odpadnutí od Boha. Ctnosti ze světa vymizí. Světu bude vládnout mamon a lačnost po penězích. Běda těm, jimž působí radost jen hromadění peněz a kteří netouží spatřit tvář živého Boha! Běda mnichovi či světskému člověku, který si nespravedlivě pomáhá k penězům! Takoví lidé velmi trpí. Lidé dávají přednost věčným mukám před ctnostmi, jakými jsou milosrdenství a láska projevovaná k oslavě Boha a našeho Pána.“

Zakončiv svou řeč k abba Makariovi, anděl se starci poklonil řka: „Požehnej, všečestný otče, a odpusť mi.“ Tehdy starec padl tváří k zemi, políbil anděla a pravil: „Odejdi v pokoji stanout před svatou Trojicí a pamatuj na mne!“ Anděl se vzdálil do nebes. Abba Makarios vzdal díky Bohu a odešel do kelie, aby o všem, co zažil, vyprávěl svým bratřím a druhům v duchovním zápasu, a s vděčností oslavoval Boha.

Výroky církevních otců

Světitele Jana Zlatoústého

O předsmrtném stavu člověka světitel Jan píše: „Stává se, že těsně před koncem se lidé, jako by chtěli smrti uniknout, snaží vyskočit z postele, jiní skřípou zuby, třetí se bijí v čelist a další, když sledují, co se s jejich duší děje, zmateně kmitají očima. Nic není v tu chvíli pro umírajícího potřebnější, než když jeho duši doprovází pláč a počestnost. Jestliže plánujeme cestu, hledáme si zpravidla společníky; o co potřebnější jsou nám takoví společníci, když se vydáváme na tuto poslední, strašlivou cestu – společníci, kteří nás budou chránit před zákeřnými démony, které nezajímá zlato a bohatství, ale jedině záhuba lidské duše? Tehdy bývají dobrými souputníky milosrdenství a láska. Ty mohou naši duši zachránit před záhubou. Dobrými druhy na cestě do Božího království bývají také ubožáci.“
V 53. slově svatý otec poznamenává: „Copak nevíte, jak před smrtí trápí naši duši hříchy? Jak trýzní naše srdce do nejhlubších hlubin? Tehdy nám v paměti, jako slunce uprostřed zimy, vyvstávají naše dobré skutky a utěšují naši zkroušenou duši. Žijeme-li počestně, pak nás tato bázeň provází po celý život. Avšak pro naši nedbalost a lhostejnost na nás tento strach bezpochyby dolehne ve chvíli, kdy budeme svět vezdejší opouštět. Vždyť i vězně v žaláři přepadá hrůza, když ho vedou k soudu. A vůbec nejvíce se bojí, když už sedí vedle vyšetřovatele a má složit účty z toho, co spáchal. Proto se můžeme doslechnout o strašných věcech a viděních, která si my lidé, jakkoli údělem každého z nás je smrt, ani nedovedeme představit. Stává se prý, že umírající sebou na lůžku prudce cuká a s velkým strachem hledí na přítomné kolem, neboť jeho duše začíná nazírat hlubiny sebe samé, děsí ji, že se má rozloučit s tělem a nepřeje si vidět anděly, kteří za ní přišli. Poněvadž jestliže při pohledu na hrozné lidi nás zachvacuje strach, stejně se duše děsí, když spatří anděly, kteří jsou jí nablízku ve chvíli odloučení od těla. I začíná hořekovat a rmoutit se nad svým údělem, ale marně. Vždyť ani boháč z podobenství neměl pražádný užitek z toho, že po smrti truchlil nad svým životem.“

Abba Izajáše

Můj drahý bratře! Každý, kdo v tomto světě začíná nějakou práci (jejíž výsledek jednoho dne stejně vezme za své) a dílo se mu daří, takže je zdárně dokonáno a nese užitek, nevzpomíná víc na námahu, kterou ho práce stála, ale raduje se z plodů svého díla. Pokud tomu tak je v záležitostech světských, pomysli, kolik radosti obdrží ten, kdo se rozhodne pro život v Bohu a své dílo dokončí! Až jeho duše bude opouštět tělo, budou takového člověka provázet jeho ctnosti a andělé se budou radovat spolu s ním, když spatří, že tento služebník Boží se vymanil z moci zlých sil. Neboť je známo, že když duše opouští tělo, doprovázejí ji andělé, avšak zároveň k ní přistupují i síly zla a snaží se zadržet duši u sebe. Běsi sledují, nevykonal-li kdy člověk něco podle jejich rad. Jejich výslechu se andělé neúčastní, pouze ctnosti ochraňují duši, takže zůstává zlým silám nedostupná. Andělé se pak neobyčejně radují, když je duše shledána spravedlivou, a radostně zpívají doprovázejíce ji k Bohu. Tehdy duše zapomíná na veškeré světské starosti a pozemské lopocení.
Inu, blažená a šťastná je duše, v níž nebude nalezeno nic příbuzného silám zla. Radost, důstojenství a upokojení takové duše jsou nevýslovné. Zaplačme tedy ze všech svých sil před Bohem, aby na nás spočinula Jeho milost a seslal nám svou pomoc, abychom při vlastním maximálním úsilí byli s to postavit se zlým a zákeřným silám, jež se ze všech sil snaží zničit a zahubit naši duši. Kéž se vynasnažíme se vší náležitou vážností, prostotou a upřímností obrátit naše srdce a naši vůli k Bohu, abychom se v okamžiku své smrti, na cestě k Nebi, vymanili z moci zla.
Snažme se o získání všech níže uvedených ctností, poněvadž hodnoty jim opačné se stanou velkou překážkou pro výstup naší duše k nebi. Obraťme se k lásce k bližnímu a nuznému bratru, abychom se odvrátili od lásky k penězům. Začněme žít v pokoji a míru se všemi, mladými i starými, abychom se uchránili před nenávistí. Kéž nás naplní slitovnost ke všemu stvoření, abychom se vyhnuli bezcitné a opovážlivé lehkomyslnosti. Odstupme od veškeré nenávisti a odplaty a zamilujme si všechny své bratry – to nám pomůže přemoci závist. Zamilujme si pokoru a snášejme soudy svého bližního, byť by nás jeho slovo ranilo či uráželo, a to nás ochrání před pýchou. Bližnímu vzdávejme čest, nikoho neodsuzujme a neponižujme – to nás zachrání před pomlouvačností a odsuzováním. Pohrdněme tím, co svět považuje za nejvyšší blaho a nejvyšší čest, abychom ze sebe shodili neřest. Kéž naučíme svůj jazyk zabývat se Bohem, počestností a modlitbou, abychom se ohradili před lží a každým hříšným a bezmyšlenkovitým slovem.
Chceme-li pomoci své duši, nestačí se jen vyhýbat špatným vlastnostem, nýbrž je nezbytné s námahou a úsilím pěstovat a rozvíjet jim protikladné vlastnosti dobré, protože zatímco špatné vlastnosti budou duši po opuštění těla překážet, dobré jí budou naopak pomáhat. Vždyť kdo z rozumných lidí by si přál odevzdat svou duši smrti, aniž by se zbavil všeho zla? Proto vynaložme všechny své síly na život spravedlivý, neboť náš Pán Ježíš Kristus má moc pomoci naší pokoře. Náš Pán totiž ví, že se člověk nalézá v padlém stavu, a proto jej zatím nevolá k soudu, ale ponechává jeho duši v těle, a člověk zatím dýchá, neboť Hospodin je milostivý a dává nám čas a možnost k pokání.

Svatého otce Theofana Zatvornika

Dny života každého z nás jsou omezeny. Blaze tomu, kdo žije v neustálém očekávání smrti a každodenně se na ni připravuje. Neboť kdo může říci: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty?.6 Jen ten, kdo se ve svém životě staral a stará, aby se líbil Bohu. Pro takového člověka je smrt jen přechodem do života jiného, plného útěchy, kde může zpívat: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.“7 Když se blíží smrt, může nás samozřejmě přepadnout strach. Ale buďme smělí! Pán zvítězil nad smrtí a dá zvítězit i každému věřícímu člověku. Nepřítel útočí naposledy. A věřící, který se připravoval na smrt, se ho nezalekne, nýbrž se odevzdá Bohu. Andělé budou stát při něm a ochrání ho od každé ďábelské síly. Nevydáváme se na cestu do neznáma a naše naděje nás nezklame.
Pokud pro vás skutečně nadešel čas odchodu z pozemského života a pokud se stanete hodnými vstoupit do nebeského království, pomodlete se za nás hříšné, aby nám Pán daroval pokání a nápravu. Kéž s vámi přebývá Boží požehnání!

Ze spisů svatých otců

Abba Eliáš říkal: „Jsou dvě věci, kterých se stále obávám a třetí mě děsí: chvíle, kdy se duše bude loučit s tělem; setkání s Kristem; a aby se mě Kristus nezřekl.“
Jiný starec pravil: „Jakému by jen všichni propadli strachu, kdyby ke druhému příchodu Pána mělo dojít již dnes! Copak je možné zůstat netečným, když se otevřou nebesa a zjeví se Pán obklopen nesčíslnými zástupy nebeských andělů a všichni lidé, shromážděni na jednom místě, stanou před tímto zjevením? Toho bychom měli být stále pamětlivi a v každém okamžiku života si uvědomovat, že jednou nás čeká smrt. A také je třeba mít stále na mysli, že každé naše slovo i každý náš skutek nás buď k Bohu přibližují, nebo od Boha vzdalují.“

Jakýsi starec vyprávěl: „Jistý mladík se chtěl stát mnichem, ale matka mu bránila. On se však svého přání nevzdával a stále tvrdil: »Chci spasit svou duši.« Jeho matka, ač se snažila, jak mohla, nedokázala ho od jeho záměru odvrátit a nakonec se s tím smířila. Chlapec se stal mnichem, leč vedl nedbalý život.
Po nějaké době matka zemřela. Po několika dalších letech i její syn v monastýru těžce onemocněl a umíral. V nemoci upadl do bezvědomí a zdálo se mu, že se ocitl v pekle a potkal tam svou matku. Když ho matka spatřila, velmi se podivila a povídá mu: »Kde se tu bereš? Copak jsi neříkal, že se vydáváš cestou spásy?
Když to syn uslyšel, zastyděl se a neměl, co by jí na to řekl. Po procitnutí pak za toto vidění vzdal díky dobrotivému Bohu, jenž dbá spásy každého člověka.
Po svém uzdravení se uchýlil do kelie, kde se zcela oddal pokání a pláči nad svými hříchy a hořce litoval času, který prožil jako lajdák a bohapustý lenoch. Jeho pokání bylo tak hluboké, že mnoho bratří se obávalo, aby si neustálým pláčem nepřivodil něco zlého. On se však ohradil:
»Nesmírné hoře mi působí pomyšlení na hořký úděl mé matky. A co já? Co bude se mnou, hrůza pomyslet, až jednoho dne stanu před Pánem a jeho svatými?«
Proto i my, bratří moji, buďme pozorní a snažme se žít v souladu s požadavky svého mnišského stavu. Tím obdržíme milost ku pomoci svým příbuzným a blízkým, které jsme kvůli Pánu Bohu opustili. Pokud (nedej Bože!) povedeme nedbalý život, jak jednoho dne staneme před Pánem? A co si o nás pomyslí naši příbuzní a blízcí, které jsme opustili s tím, že odcházíme za Kristem? Jak pravil jistý světec, zkrátka by se ukázalo, že naši příbuzní nás zrazovali oprávněně, když tvrdili, že opouštíme světský život zbytečně, neboť ačkoli jsme z pozemských rozkoší pranic neužili, nezískali jsme užitek ani z mnišského života, jakkoli jsme do něj vstupovali s bohulibými záměry.“

Stalo se, že jeden starec-asketa opustil poušť a vydal se do města prodat své výrobky. I usedl po cestě u dveří jednoho boháče, a ten právě umíral. A jak tak seděl, spatřil náhle dvě černé postavy hrůzyplného vzezření na černých koních, s ohromnými kyji v rukou. Jezdci přijeli k domu, seskočili z koní a zamířili do boháčova pokoje. Jakmile je nemocný uviděl, začal zděšeně volat: „Můj Bože, pomoz mi!“ Ale oni mu řekli: „Teď, když slunce stojí na západě, sis vzpomněl na Boha. Ale dokud byl den, neobrátil ses k Němu ani jednou. Teď už je pozdě. Pro tebe už není pomoci ani útěchy.“ Zmocnili se ho a zmizeli.

Ze Synaktaria

Ze života Antonína Velikého

Stalo se, že když jednoho dne před jídlem, o deváté hodině8 stanul svatý Antonín k modlitbě, dostalo se mu vidění. Z ničeho nic uviděl sám sebe jakoby ze strany a kdosi jej unášel vzhůru k nebesům. Tu se kolem něj objevila jakási děsivá a odporná stvoření a bránila mu v cestě. Postavili se jim andělé, ale stvoření dotírala a ptala se, zda s nimi nemá Antonín nějakou přízeň. Démoni připomínali jisté skutečnosti z Antonínova raného mládí. Andělé však stáli na svém a ujišťovali, že Antonín s démony skutečně nic společného nemá, neboť svůj život cele zasvětil Bohu. Démoni ho napadali, v další cestě však nikterak andělům zabránit nemohli. Poté svatý viděl, jak se jeho duše jakoby znovu vrací do těla.
Po tomto vidění zapomněl svatý Antonín na jídlo a zbytek dne i celou noc strávil v modlitbách a sténání. Uvažoval, kolika jen protivníkům musíme čelit na cestě spásy a kolik námahy je třeba vynaložit na boj s nimi. Pomyslel si, že snad právě toto měl na mysli apoštol, když pravil: „svůj boj vedeme proti vzdušným knížatům a mocnostem v podnebesí“. Nepřítel totiž umí jaksepatří škodit lidským duším, které usilují o spásu! Proto také svatý Antonín ve svých naučeních kladl zvláštní důraz na apoštolova slova: „Přijměte plnou Boží zbroj, abyste se v den zlý mohli postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“9.
Jindy zas, stalo se to v noci, poté, co ukončil se svými hosty rozpravu o posledních záležitostech duše, jak duše opouští tělo a kde přebývá po skončení vezdejšího života, uslyšel svatý Antonín, jak na něj někdo volá, řka: „Antoníne! Vstaň, vyjdi ven a pohleď!“ I vyšel svatý Antonín v poslušnosti ven, pohlédl vzhůru a spatřil až k oblakům sahající postavu děsivého vzhledu. Vysoko nad ní, jakoby na křídlech, vznášely se jiné bytosti. Ten dlouhán jim ale bránil. Některé se mu na okamžik podařilo zadržet, jiné kolem něj prolétly a bez sebemenšího zdržení pokračovaly v cestě. Pár se mu však přece jen podařilo srazit dolů. Na ty, kterým se podařilo uniknout, se zlobil, zatímco z padajících se radoval.
Svatý sledoval tento výjev a náhle uslyšel hlas: „Rozuměj tomu, cos viděl!“ Tehdy se mu otevřely oči a on pochopil, že ve vidění spatřil, jak lidské duše přecházejí k Bohu, a ten strašný a vysoký, že je sám ďábel nenávistný vůči lidskému pokolení: sobě blízké si ponechává u sebe, ostatní nemůže zadržet, takže duše kolem něj procházejí bez překážky. Od té doby byl svatý Antonín Veliký stále pamětliv tohoto vidění a o to usilovněji se modlil a každý den činil pokroky v duchovním životě.

Jednoho dne se svatý Antonín Veliký vydal navštívit svatého Pavla Thibejského, a když o třetí hodině10 byl už nedaleko jeho jeskyně, na vlastní oči spatřil podivuhodné zjevení, jež je dáno vidět pouze lidem, kteří od Boha obdrželi mimořádnou blahodať. Viděl apoštoly, proroky, mučedníky a mezi nimi duši svatého apoštola Pavla nad sníh bělejší a zářivější. A ti všichni se ve veliké radosti vznášeli k nebesům.

Ze života svatého Andreje, pro Krista jurodivého.

Pohřeb velmože

Stalo se, že když jednoho dne svatý Andrej stanul k modlitbě, uviděl opodál procházet pohřební průvod. Zesnulým byl jistý velmož a rakev vyprovázelo množství lidu. Slavnostní zpěvy a hlasitý pláč příbuzných se nesly do dáli. Bylo to velké procesí s množstvím svící a kadidla. Služebník Boží Andrej dlouho stál a tiše obřad sledoval. Náhle uviděl, že v čele průvodu táhne tlupa temných démonů, kteří svým křikem přehlušují vše ostatní. Démoni třímali v rukou cosi jako svíce ze síry, smrduté kadidelnice a nádoby plné popela. Poskakovali v tanečním reji, křepčili a chechtali se jako nestydaté nevěstky a vydávali zvířecí skřeky. V bujarém veselí si slastně užívali všeho, co se dálo kolem. Někteří z běsů přicházeli k nebožtíkovi a polévali jej blátem a všelijakými nečistotami. Z rakve i z těla samotného se linul odporný smrad. Rovněž konec průvodu uzavírali běsi se svým skřehotáním a tancem. Pozůstalí však neměli ani zdání, co se kolem děje. Zpěvákům se démoni pošklebovali: „Ani jeden z vás, vy hloupí křesťané, neuvidí světlo. Jak si troufáte o tomhle psovi zpívat: »S duchy spravedlivých upokoj duši služebníka svého?« Jak se opovažujete nazývat služebníkem Božím tohohle odporného zvrhlíka?“ Náhle se objevil pohlavár všech těch démonů a jeho vzhled byl strašlivý. V rukou držel oheň živený sírou a dehtem, kterým se zjevně chystal tělo nešťastného nebožtíka hned po pohřbu sežehnout a tím je zneuctít.
Úplně vzadu, jako posledního ze všech, uviděl svatý Andrej jednoho mládence s jasnou tváří. Šel v hlubokém zármutku se svěšenou hlavou. Svatý si pomyslel, že to asi bude někdo z příbuzných zemřelého a zamířil k němu, aby ho potěšil. Položil mu ruku na rameno a řekl: „Pro Ježíše Krista, řekni mi, proč pláčeš a proč tolik truchlíš? Jsi jediný, koho tu vidím hořce oplakávat zemřelého. Řekni mi, prosím, co se stalo?“
Ukázalo se, že mládenec je andělem ochráncem zemřelého knížete. Svatému Andreji odpověděl: „Pláču, protože jsem knížete nedokázal přivést k pokání. Ztratil jsem ho, on se odevzdal ďáblu a já teď truchlím.“
„Teprve teď jsem pochopil, kdo jsi!“ vykřikl blažený. „Řekni mi, prosím, co to bylo za člověka?“
„Řeknu ti to, Andreji, neboť jsi Bohem vyvolený. Tvá duše svítí jako ryzí zlato. Pohled na tebe tiší mé těžké hoře. Tento člověk byl jedním z dvořanů samotného císaře. Vedl hříšný, zvrácený život. Zmítaly jím mnohé vášně – smilstvo, cizoložství, sodomský hřích, nemilosrdenství, pýcha. Byl to podvodník, velice mstivý, plný nenávisti, křivopřísežník a úplatkář. Své služebníky mořil hladem a surově je bil. V zimě je nechával nahé. Mnoho z nich zabil a jejich ostatky smísil se zvířecími kostmi. Mnohé služebníky poskvrnil svou zvrácenou touhou. Avšak i pro něj nadešel čas sklizně a smrt ho zastihla, aniž se kál ze svých hříchů. Po pohřbu bude teď jeho poskvrněné tělo odsouzeno ke spálení. Jak nemám naříkat nad zbloudilou duší?“
„Buď té lásky,“ pravil svatý, „zanech smutku a pláče. Tento člověk, jak žil, tak svůj život i dokonal. Ty však nyní budeš přebývat u Boha Nejvyššího v blaženosti Jeho Království.“ Zatímco svatý hovořil, anděl se vzdálil do nebes.
Lidé v pohřebním procesí si všimli, že svatý s někým hovoří, ale neviděli s kým. Nebyli hodni vidět anděla. Říkali si vespolek: „Podívejte na blaženého – mluví se zdí!“ Přistoupili k němu a ptali se: „O čem jsi, ty blázne, mluvil se zdí?“ Odháněli ho pryč a strkali do něj. Svatý si jich nevšímal. Usmál se a poodešel stranou. Potom si zase vzpomněl na zemřelého a hořce se rozplakal, až mu z usedavého pláče oči zčervenaly. I začal se modlit: „Pane, ty jsi nepopsatelný a veliký, Tvůrce a Pán nekonečných věků, Ochránce a Počátek vší moudrosti a vědění, Vznešenost slávy a svatosti, spoluslavený s Otcem a Duchem, zrozený ve věčnosti z Otce a přebývající v jeho slávě. Nedopusť, aby tělo toho nešťastníka bylo vydáno dehtu a ohni. Prosím tě, Pane, jeho nečistá duše se od tebe odvrátila a smrt ji sevřela do svých pout. Uchraň alespoň jeho tělo takové potupy a démonovi, který by chtěl spolu s duší pohltit i tělo, nedopřej radosti…“
Během modlitby svatý pocítil, jak na něj sestupuje Boží blahodať. Zdálo se mu, jako by se ocitl v rakvi spolu se zesnulým velmožem. Vtom z nebes jako blesk sestoupil Hospodinův anděl, v rukou třímal ohnivé žezlo, kterým odehnal nečisté duchy a zabránil jim sežehnout mrtvé tělo. Svatý vroucně děkoval Bohu, že tak rychle vyslyšel jeho prosbu.
Když procitl z vytržení, byl už večer. Pokřižoval se a opustil to místo. Celou noc pak probděl v modlitbách.

Neřestná farizejská duše

Jednoho dne, jak míval ve zvyku, sázel svatý Andrej na dostizích. Lidé, kteří to viděli, se nad ním pohoršovali, někteří ho proklínali, rouhali se, ukazovali si na něj a nazývali ho posedlým. Jistý kolemjdoucí urozený velmož dokonce na blaženého plivl. Na to se svatý Andrej, jemuž se otevřela pravda o velmožově životě, ohradil řka:
„Ty zhýralý prostopášníku a hanobiteli církve! Tváříš se, že jdeš do chrámu? Říkáš: »Jdu na jitřní,« ale ve skutečnosti spěcháš za satanem páchat další odporné skutky. Ty zvrhlíku! Vstáváš o půlnoci, abys hanobil Boha! Avšak nadchází hodina, kdy za své činy přijmeš spravedlivou odplatu; nebo si snad myslíš, že se můžeš skrýt před strašlivým a vševidoucím okem Božím?“
Když to velmož uslyšel, pobídl koně a odcválal, aby nebyl zostuzen ještě víc. Pocházel z Amastry a zastával místo dozorčího nad výběrem daní od přímořských národů. Po několika dnech od této události velmož těžce onemocněl a doslova scházel před očima. Příbuzní jej nechávali přenášet z jednoho chrámu do druhého a od jednoho lékaře k druhému, ale nebylo to nic platné. Jedné noci svatý uviděl, jak k velmožovu domu od západní strany sestupuje Boží anděl. Jeho tvář byla, co plamen ohně. Anděl přistoupil k nemocnému a shůry zazněl hlas: „Mluv k tomu člověku, který se ode mne odvrátil, a ptej se: Chceš nadále páchat hříchy a poskvrňovat své bližní? Budeš dál vyhledávat ďábelskou hanebnost, předstíraje, že jdeš na ranní bohoslužbu? Nebo se konečně obrátíš k Bohu?“
Anděl začal plnit, co mu bylo poručeno. Byl slyšet jen jeho hlas, on sám vidět nebyl. Když velmož ta hrozná slova uslyšel, jen se ve svých ukrutných bolestech ještě více rozlítil a odsekl: „Ani za nic se neobrátím! Budu dál žít tak, jak jsem žil a basta!“ Tři dny a tři noci se mučil v tělesných bolestech a chtíčích, se zlobnou umíněností: „Nechci se k tobě obrátit. Odejdi ode mne!“ I skonal velmož ve zlobě a strašných mukách. To vše jsem, přátelé moji, napsal k užitku vašich duší. Abyste viděli, jak strádá duše, která se odvrací od Boha a jeho svatých.
„Který hřích vlastně toho velmože trýznil?“ zeptal se svatého Andreje Epifanij. „Ovládala ho vášeň smilstva a nikdy z ní nečinil pokání. Nepovažoval smilstvo za špatnost. Od rána do noci žil ve svém hříchu, neustále hledal uspokojení své vášně a tím jí sloužil. Mnozí jeho služebníci a služebnice proto trpěli. On sám, aby ochránil svou moc a čest, docházel pravidelně, jak se sluší, do chrámu Božího. Řada lidí, kteří ho znali z chrámu, jej považovali za ctnostného křesťana, vychvalovali ho a dávali za příklad ostatním. Avšak ať už se navenek zdál sebepočestnější, jeho duše si libovala v neřesti. Takoví lidé nemají v duši nic svatého a Boha nevzývají.“

Soud budoucího věku

„Jak budou lidé souzeni při Druhém příchodu?“ otázal se Epifanij.
„Cožpak neznáš apoštolova slova: »Ti, kteří nemají zákon a zhřešili, zahynou mimo zákon; a ti, kteří zhřešili pod zákonem, budou souzeni podle zákona?«.11 Židé, kteří žili od Mojžíše po Krista, budou po vzkříšení souzeni podle Mojžíšova zákona. Ti, kteří žijí po Kristu a jimž bylo zvěstováno Evangelium, budou souzeni podle Evangelia. Blaze těm, kteří byť i zhřešili, činí pokání! Blahoslavený je i každý pohan, který sice Evangelium nezná, ale žije podle zákona zapsaného ve svém srdci (tj. podle svědomí). Nejvíce ze všech budou trpět heretici a nekajícní hříšníci. Při všeobecném vzkříšení budou spravedliví zastiňovat svou září slunce, avšak nekajícné hříšníky bude halit temnota, a pouhý pohled na spravedlivé je bude přivádět k ještě větší zuřivosti, budou se bít do hrudi a naříkat, ale zbytečně. Bůh vzkřísí všechny národy. Tehdy vstanou Ábel, Šét, Henoch, Noe, Abraham a Izák, Jakub i podivuhodný a slavný Josef a učiní se viditelnou výtkou všem hříšníkům, kteří sice znali Boží zákon, ale nedrželi se ho. Tehdy ti, kteří se skrze hřích spojili s hanebnými démony, propadnou démonským mukám. Lidé, kteří neznali zákon, budou souzeni mimo zákon. Ti však, kteří zákon znali a žili pod ním, budou souzeni podle zákona. Vstanou z mrtvých všichni proroci a apoštolové, aby usvědčili dvanáct pokolení Izraele. Vstanou i učitelé Církve – Basil Veliký, Řehoř Bohoslov a Jan Zlatoústý a stanou se viditelnou výtkou všem, kteří slyšeli a znali jejich nauku, ale zůstali k ní lhostejní. Tehdy přijdou k soudu i heretici různých směrů se svými zakladateli. K nim se Pán obrátí se slovy: »Hle, kam vás zavedly nauky vašich pastýřů! Neznám vás. Odejděte ode mne!«“
„Všečestný otče,“ zajímal se dále Epifanij, „jak jen Hospodin může shromáždit všechny národy ze všech končin země? Jaký jen pohled budou skýtat nedozírné šiky všech národů a všech pokolení, až se sejdou »v údolí slzí, v místě, které určil«!“
„Nedej se svést myšlenkou, že by něco mohlo být Bohu nemožné,“ odpověděl blažený. „Stačí, aby Hospodin vyslal jednu legii andělů, a v jediném okamžiku bude veškeré lidstvo shromážděno na určeném místě.“

Přiznání běsa

Zatímco spolu svatý Andrej a Epifanij rozprávěli, objevil se běs a líčil na Epifanije past. Démona viděl pouze blažený.
„Táhni odsud, ty potvoro nečistá!“ křikl na něj blažený.
„V celém městě neznám většího prašivce a mizeru, než jsi ty,“ odsekl mu běs. „A abys věděl, není tak daleko doba, kdy už nebudu muset dělat zhola nic, protože lidé budou horší než běsi a předčí nás ve všem. Malé děti budou zkaženější než dospělí. Pak už nebudeme muset lidi pokoušet a svádět, protože se ke zlu budou obracet sami.“
„A odkud to prosím tě víš?“ zajímal se svatý.
„Inu, my v pekle máme zkušeného tatíka!“ chvástal se démon. „V pekle si sedí a prý do budoucna hledí, a nás se tomu také snaží přiučit, protože my sami o sobě nejsme s to rozpoznat věci příští.“
„Které hříchy vám působí největší potěšení?“ zeptal se blažený. „Pohanství, magie a čarodějnictví,“ chechtal se běs. „A pak taky závist a ukřivděnost, z nichž pramení všemožné další zlo. A ještě sodomie a cizoložství.“
„A co když se někdo od vašeho běsovského díla odvrátí a upne se k Hospodinu, co pak cítíte?“
„Copak ty nevíš, jaký odpor a hněv to v nás vzbuzuje? Ale pořád tu je šance, že takový člověk se stejně ještě podrobí naší vůli; vždyť mnozí z těch, kteří se nás nejdřív naoko zřekli, se k nám nakonec ještě rádi vrátili.“
Po těchto slovech blažený foukl, a běs se stal neviditelným.

Ze života svatého Nifona, biskupa Konstantiany Alexandrijské

Rady a poučení

Vystoupal Nifon vysoko po žebříku ctností a plody jeho duchovního zápasu byly pozoruhodné. A mnoho lidí jej vyhledávalo v touze spatřit ho a obdržet od něj radu. I otázal se jeden bratr svatého:
„Otče, Hospodin dává světlo tvé moudré mysli a ty radíš prozíravě. Buď tak laskav a pověz mi, zda duše, když opouští tělo, prožívá bolest a násilí či zda odchází mírně a pokojně?“ „Dosud jsem sám neumíral, takže ti to nemohu říci úplně přesně,“ opáčil s úsměvem svatý. „Ale povím ti to, co jsem sám vyslechl a přijal. Stává se, že lidé spravedliví umírají těžkou a bolestnou smrtí, zatímco lidé hříšní odcházejí lehce. Nicméně člověka spravedlivého těžká smrt očišťuje od trpkých hříchů, jichž se za života dopustil. Neboť nikdo není bez hříchu kromě Hospodina Boha našeho. A naopak – lehká smrt tuto možnost očistit se před smrtí od všeho spáchaného zla člověku hříšnému nedává. Tak se stává, že spravedlivý se očišťuje, zatímco hříšník se propadá do ještě větší nepravosti. Měj na paměti, synu můj, že ačkoli smrt spravedlivého se může zdát těžká, brzy pomine a po smrti takový člověk vstoupí do věčné radosti a blaženosti. Zato hříšník, jakkoli se zdá, že umírá lehce, ve skutečnosti prožívá trýzeň a tato trýzeň přechází i na věčnost.
Ovšemže existují i lidé hříšní, kteří umírají těžce a v duševních mukách a jejich utrpení pokračuje i po smrti. A na druhou stranu jsou i lidé spravedliví, kteří odcházejí smrtí požehnanou a zde i po smrti přebývají v radosti, jsou šťastni na zemi i ve věčnosti. Vidíš, že Hospodin každému člověku přeje spásu. Každému člověku Hospodin posílá takovou smrt, která je pro jeho spásu nejlepší. My víme, že smrt sama o sobě není tak hrozná jako zkoušky, které přicházejí po ní. Když duše opustí tělo, obklopí ji množství andělů a běsů. Andělé poukazují na její ctnosti, zatímco démoni na hříchy a vášně. A člověk sám se před tváří Boží buď obrátí k démonům, když během svého života otročil vášním a hříchům, nebo se přimkne k andělům, pokud se i za života upínal k Bohu a svůj život posvěcoval ctnostmi. Dokážeš si představit, jaký strach v tu chvíli duši přepadá? Duše se bojí, aby před tváří Boží nepřilnula k hříchu, neodvrátila se od Boha a neodevzdala se zlovolným démonům. Rovněž andělé trnou strachem o duši a nepřestávají doufat v její spásu, zatímco démoni dělají všechno pro to, aby duši zahubili.
Inu, čím se duše během svého pozemského života přioděla, takovým směrem se vydává – buď vstříc spáse v Bohu, nebo do věčné záhuby. S bázní a chvěním, synu můj, dbej, aby ses nevzdálil Bohu a neodsoudil se k věčné smrti a strádání! Pozemská smrt je přirozená. Ta čeká nás všechny. A tak, abych shrnul odpověď na tvou otázku – ano, duše při svém odchodu z těla prožívá bolest a pociťuje násilí.“
Když svatý zakončil svou řeč, stanul k modlitbě, neboť nikdy nezanedbával své hlavní dílo. I když byl obklopen lidmi, stále se v mysli modlil. Bez ustání, i při jídle nebo během rozhovoru, se v hloubi srdce nepřestával modlit žalmy. Považte, že i během spánku jeho světlá mysl neustále přebývala v modlitbě…

Jak duše vystupují na Nebe

Stalo se jednoho dne, když svatý vladyka stál na modlitbách, že povznesl zrak k nebi a byl oslněn božským světlem. Spatřil svatého anděla v diakonském rouchu. Anděl držel zlatou kadidelnici a okuřoval nejdřív nebe a pak svatého. Náhle se otevřela nebeská brána a svatý vladyka uviděl množství andělů, kteří jako včely poletovali tu vzhůru, tu dolů, doprovázejíce duše zemřelých lidí. Zlí duchové podnebesí se snažili duší zmocnit a svrhnout je do podsvětí. Avšak andělé jim v tom bránili, stojíce na stráži ku spáse lidských duší.
Tu vladykův pohled spočinul na jedné duši, která byla na cestě k nebi zadržena na celnici nemravnosti. Náčelník celnice zuřil: „Jakým právem odnášíte do nebe duši, která patří nám?“
Andělé mu odpovídali: „Dolož nám svou moc nad tímto člověkem!“ „Tento člověk,“ skřehotal běs, „až do své smrti žil vědomě ve všeliké neřesti a aby toho nebylo málo, ještě všechny kolem sebe odsuzoval. Může snad být něco horšího?“ „Máš pravdu, tyto vášně jej skutečně ovládaly, ale on se jich před svou smrtí zřekl a činil pokání,“ zastávali se nebohé duše andělé.
„Ne, ne! Tak to není!“ přidávali se s křikem další běsi. „Ten umřel bez sebemenšího pokání! Do svého posledního nadechnutí páchal nepravosti, z nichž se nikdy nevyzpovídal. Ten vždycky byl a je náš, a to se vším všudy!“ Na to se jeden z andělů ohradil:
„Tobě, poskoku a služebníku lži, věřit nebudeme. Přizveme raději anděla ochránce této duše, ten nám sdělí skutečnou pravdu.“
I zavolali anděla ochránce – anděla, který s duší přebýval až do posledního okamžiku, než se odloučila od těla. Andělé se ho otázali:
„Pověz nám, bratře, zda se tato duše kála ze svých hříchů, či zda zemřela bez pokání. Sděl nám, prosím, celou pravdu!“
A anděl jim odpověděl, řka: „Nejsem člověk, ani temný duch, abych skrýval pravdu. Před tváří Boží vás ujišťuji, že tento člověk, jak jen ho postihla nemoc, a než ho skolila na lože, pomyslel na smrt a zamyslel se nad sebou. Tehdy si připomněl všechno zlé, čeho se v životě dopustil, a v pláči přinášel Bohu pokání za spáchané hříchy; se sepjatýma rukama nepřestával úpěnlivě prosit Nejvyššího o smilování. Pán si přeje jeho spásu a bude-li chtít, smiluje se nad ním.“
Když andělé slyšeli tuto řeč, zmocnilo se jich svaté rozhorlení a pomlouvačné běsy rozmetali. Tím byla duše zachráněna před úklady svých nepřátel.
Poté se svatý vladyka obrátil a spatřil jinou duši stoupající k nebi. Byla to duše bezbožníka a rouhače. Démoni na ni tvrdě útočili, vynášejíce každé rouhavé a hanebné slovo, které tento člověk během života vyslovil. Andělé je však odháněli s námitkou, že i tento člověk může být spasen, jelikož pokaždé, když něco zlého spáchal, zamýšlel se nad tím a pozastavoval, kál se a vyčítal si zlé úmysly. Často se trápil pro své hříšné sklony a někdy pro ně i hořce plakal. Čas od času projevil milosrdenství k chudým. Svou řečí se světlí andělé snažili přesvědčit duchy temnoty, že Pán se nad touto duší smiluje. Avšak démoni jim plni nenávisti odporovali:
„Tento člověk od samého mládí páchal křesťanům nepřístojné ohavnosti. Poskvrňoval se všemožnými hříchy, dokonce i hříchem sodomským. A to nemluvíme o sprostotě a hněvu, které v sobě bez ustání živil. Jen si vzpomeňte – dopustil se i vraždy! Pokud i takový člověk má být spasen, pak si můžete rovnou odnést celý svět a všechny lidi a celé naše pachtění na zkáze lidského rodu je k ničemu.“
Andělé rozhorleně namítali: „Vězte, že tento člověk všech hříchů svého mládí, které jste uvedli, zanechal a Pán mu odpustil. A jestliže se i pak dopustil čeho zlého, pokaždé se očišťoval pokáním. Co víc byste chtěli, vy pomatenci? Snad odsouzení této duše? To není možné!
Poněvadž vše, z čeho se lidé s pláčem a v zármutku kají, Hospodin odpouští. »Neboť vše, co se stává zjevným, je světlo.« Jako nezhojitelná rána na duši ulpívají pouze hříchy, z nichž člověk pokání nečiní.“
Tak andělé zlomili moc démonů a spolu s očištěnou duší vstoupili do brány nebeské. Boží stvoření bylo zbaveno ďábelských úkladů. A Spasitel této duši zadarmo daroval svou spásu.
Tu spatřil svatý vladyka další duši stoupající k nebi. Byla to duše zbožná, plná pokory a bázně Boží, která celý život prožila v čistotě a mírnosti, projevujíc lásku k bližním ve skutcích milosrdenství. Se skřípěním zubů se k ní přiblížili zlí duchové podnebesí. Avšak duše byla pod mocnou záštitou Božích andělů, kteří ji s láskou ochraňovali. Duše vystoupala až k nebi, kde ji obklopily zástupy světlých andělů, objímali ji, sladce líbali a radostně provolávali: „Buď Bohu sláva, že tato duše došla spásy!“
Toto vidění naplnilo svatého vladyku velikou radostí. A vskutku – světlí andělé se vždy radují a jásají nad každým spaseným křesťanem. Když duše stanula před trůnem Přeblahého, přistoupila k podnoží trůnu a stala se hodnou poklonit se svému Otci. I byla naplněna blahodatí Svatého Ducha. Poté byla svěřena archandělu Michaelovi, knížeti Zákona Božího, aby ji doprovodil do věčného odpočinutí. A tak se i stalo.
Dále svatý služebník Boží uviděl duši, které se zmocnili zlí běsi a vlekli ji do propasti. Byla to duše sloužícího, který se oběsil. Za běsy v hlubokém zármutku nad zkázou tohoto člověka kráčel jeho anděl ochránce a s pláčem volal:
„Ó, vy zlí, zákeřní běsi, kteří svádíte lidi ke zlým skutkům!“
Bylo známo, že tento člověk byl od svého pána surově bit a trápen hladem, až jednoho dne propadl zoufalství, vzal provaz a oběsil se.
„Běda mně nebohému, běda, běda!“ hořekoval anděl. „Ten, koho mi Hospodin při křtu svěřil do ochrany, upadl do rukou nelítostných běsů a ti jej teď svrhnou do propasti. Jak jen teď, já nešťastný, předstoupím před Hospodina? Jak jen mu pohlédnu do tváře, když jsem sám pln hoře a zármutku nad zkázou té ubohé, zmařené duše?“
Zatímco anděl hořekoval, objevil se z nebes jiný anděl.
„Náš Otec, Hospodin zástupů,“ pravil, „ti káže odejít do Říma, kde právě probíhá křest jednoho chlapce z urozeného rodu. Stůj při něm a ochraňuj jej Duchem Božím, darovaným při křtu. Já se ujmu pána toho nešťastného služebníka a poučím jej, aby své služebníky už víc neponižoval, nebil a nemořil hladem.“
Tak pravil Hospodinův anděl a vzdálil se do nebes. Zatímco první anděl se poslušen nebeského pověření vydal do Říma.
Tu svatý Nifon uviděl, jak andělé vynášejí vzhůru jinou duši, zkroušenou a rozjitřenou. Rojila se kolem ní mračna běsů a hlasitě povykovala, jak se těšila, že ji brzy uchvátí. Byla to duše kněze, který žil bezbožný život, ba i vraždil a neznal pokání. Své zločiny páchal většinou v noci, kdy vraždil a loupil. Jeho duše uvízla na čtvrté celnici, kde se vzdala běsům, ti se jí zmocnili a vrhli ji do propasti ke knížeti tmy. Tam, kde už za života přebývala, bude se sobě rovnými přebývat dál až do všeobecného vzkříšení. Běsi, kteří tuto duši vrhli do propasti, se vraceli a spokojeně se chvástali:
„Jsme my to ale chlapíci! I služebníky Nazaretského přemáháme a svádíme na svou cestu!“
Avšak jeden z běsů si povzdechl:
„Teď se chlubíme, že jsme jednoho z nich zahubili, ale je tu mnoho jiných kněží ověnčených ctnostmi, ke kterým se, ať se snažíme, jak se snažíme, nemůžeme ani přiblížit.“ „Kdyby jen nebylo toho Ježíšova Kříže a ochrany, kterou poskytuje svým věrným, to bys koukal, co bychom dokázali!“
„A proč se vlastně máme bát toho kousku dřeva, na kterém byl ukřižován Nazaretský? Jsme snad úplní slaboši?“
„Ne, tady nejde o strach ze dřeva, ale o strašlivou sílu, která z kříže vychází.“ „A já vám říkám – nejhorší na tom je, že ta síla, která nás spaluje, vychází nejen ze samotného dřeva kříže, ale i z křesťanů, kteří se s vírou, modlitbou a posvátnou úctou znamením kříže žehnají.“
Běsi se chtěli svému druhovi vysmát, a tak se ho otázali: „Odkud to, prosím tě, všechno víš? Zažil jsi to snad?“
„Povím vám, že v Konstantinopoli žije jeden náš nesmiřitelný protivník, který se jmenuje Nifon. Vrhnul jsem se na něj už za jeho mládí a nejen já – bylo nás víc. Každodenně jsme mu strojili nejrůznější úklady a pokušení. Snažili jsme se tak usilovně, že se nám nakonec podařilo vtáhnout jej do hříchu a on padl. Ale zatímco jsme se ze svého vítězství radovali, on se začal z hloubky srdce kát, odsuzoval se a zkroušeně naříkal: »Běda mně hříšnému, běda! Kvůli tomuto tělu, které jednou sežerou červi, se oddávám zlé žádosti. Já nešťastník! Vždyť má žádost mne vrhá do ohně a působí mi trápení.« Sténal a hořekoval jako úplný blázen. Ze začátku jsme se mu smáli. Ale on byl chytrý, předvídal naše úklady a řekl nám: »Jen počkejte, vy zlí démoni!« Vstal a vlastnoručně nás poznamenal znamením kříže. Rázem jako by do nás někdo kopí vrazil – v mžiku jsme se rozprchli. Jen jeden z nás zůstal stát opodál, aby sledoval, co se bude dít dál. Nifon se bez meškání vydal do chrámu, udělal tři poklony a obrátil se k Hospodinu se slovy: »Pane, jsem hříšný člověk, posud mladý věkem, ale snažím se zápasit se svými vášněmi a s žádostivostí těla. Nepočítej mi, prosím, tento můj poklesek. Ty jsi Pán Všemohoucí a jediným svým slovem můžeš odpustit všechny naše hříchy.« Po těchto slovech se zjevil anděl a vložil mu na hlavu věnec za jeho upřímné pokání a zkroušenost. Ale Nifon,“ pokračoval ve vyprávění běs, „jako by to nevnímal – dál se zoufale bil do prsou. Pak vztáhl ruce k nebi a takto se modlil k Hospodinu: »Ty jsi Bůh veliký, rodící Syna, ty všechny a vše oživuješ svým Svatým Duchem. Vyslyš mne hříšného a zažeň ode mne nečisté duchy, kteří mě chtějí přemoci. Vždyť před Tebou jediným jsem zhřešil, já nečistý a neřestný.« Po těchto slovech nás anděl, který ho předtím ověnčil, jedním rázem rozehnal a vykázal od Nifona pryč. Přitom nám pravil: »Táhněte, vy zloduši, a víckrát se neopovažujte služebníka Božího ani dotknout. Nechte ho na pokoji!« Nevýslovně jsme trpěli už jen samotnou přítomností anděla. Proto se od té doby raději držím od Nifona dál a bojím se k němu byť jen přiblížit.“
Když běsi vyslechli toto vyprávění, rozchechtali se a vypravěče označili za strašpytla. A Nifon se nad vším tím běsovským blábolením jen pousmál.
Po chvíli spatřil svatý vladyka anděla v zářivém rouchu sestupujícího do Konstantinopole. Toho času tam ve velkých bolestech umíral jeden člověk. A ten člověk byl bezbožný lichvář. Znal svatého vladyku, ale ten jej vždy jen popuzoval a dráždil svou spravedlností. Lichvář vladyku pomlouval a nadával mu do heretiků a farizeů. Říkával: „Co zas vyvádí? Zbláznil se snad?“ Sám na sebe se podívat neuměl, zato lidi kolem sebe bedlivě sledoval a odsuzoval je. Nedlouho před smrtí se mu zjevil Hospodinův anděl a stanul u jeho lůžka. Vyzval umírajícího lichváře, aby činil pokání ze všeho, čeho se dopustil, a obrátil se k Hospodinu, jak káže zvěst svatého Evangelia. Lichvář však odsekl: „Jdi pryč a neotravuj mě! Já se nechci kát. Nemyslím si, že bych co špatného v životě spáchal. Nechci tě ani vidět, natož pak tvého sluhu Nifona.“ Po těchto slovech anděl od toho člověka odstoupil. V tu chvíli lichvářova duše opustila tělo. Umíral za strašlivého křiku a po smrti se obrátil k démonům-trýznitelům, kteří ho odnesli do svého hrůzyplného příbytku.
Zpráva o lichvářově konci svatého Nifona zarmoutila. Uchýlil se do své kelie a uvažoval: „Ach, kolik jen bezbožnosti se v nás hříšných a prokletých skrývá! A jak hořce a potupně končíme svůj život! Stáváme se služebníky hříchu a tím se odsuzujeme k věčným mukám. Je třeba ze všech svých sil hledat spásu a nutit se ke spravedlivému životu. Jedině tak máme šanci obrátit se k Bohu.“ Po těchto slovech svatý povznesl svou duši k Bohu a takto se modlil: „Hospodine, Bože můj, v tebe jsem složil veškerou naději, zachraň mne před těmi, kdo si přejí mou záhubu. Nepřítel lidského rodu hledá, jak by nás zahubil, jako lev si přeje uchvátit mou duši. Zachraň mne, Bože, svým Duchem Svatým. Blaze tomu, kdo slouží tobě, který ses tak ponížil pro naši spásu. Neboť takového člověka ochráníš od zákeřných duchů zla, až mu stanou po boku podobni zlým vyšetřovatelům, strohým soudcům a nemilosrdným drábům prahnoucím po zkáze ubohé a bídné duše. Vladyko, veliký a všemohoucí, který daruješ život veškerému stvoření, vytrhni svůj křesťanský rod z moci těchto tyranů! Smiluj se, Přesvatý, nade všemi, kteří složili svou naději v tebe. Odpusť všem, kdo těžce zhřešili, kdo zahálejí, kdo se dopouštějí těžkého bezpráví a tím tě přezírají a rouhají se tvému milosrdenství!“ Po tváři svatého vladyky ještě stékaly slzy při vzpomínce na nešťastného lichváře, jehož duše se obrátila k peklu a propadla zatracení. Přemýšlel o tom, jak trpká byla jeho smrt. Jak těžce se zatvrdila jeho duše. „Což je vůbec možné, že by za celý svůj život neudělal nic dobrého?“ uvažoval svatý.
V těchto úvahách se svatý obrátil k Hospodinu:
„Smiluj se, Hospodine, nad tou duší a odpusť jí všechny její hříchy!“ Tu z výšin zazněl hlas: „Hleď, on sám se odvrátil od Pána! Vykonal-li kdy co dobrého, jeho srdce zůstávalo chladné a uhýbalo před ctností. On sám odmítl cestu pokání. Sám nad sebou se nikdy nezamyslel, zatímco všechny kolem odsuzoval. Pamatuj si, Nifone – nikoho nesmíme odsuzovat!“
Vše, co viděl a prožil, vyprávěl pak Nifon svým duchovním dětem, uděluje jim radu a poučení:
„Buďte opatrné, děti moje, nikoho neodsuzujte. Zvláště ne Boží služebníky. Chraňte se, prosím vás, tohoto hříchu. Hleďte pouze na sebe, abyste viděli své vlastní hříchy a nedostatky. Budeme-li bedlivě sledovat sami sebe, poznáme své hříchy a obrátíme se k pokání. Stává se, že někteří služebníci Boží slouží Pánu zjevně, a jiní potají. Ti smělí mezi nimi bývají často odsuzováni. Avšak ten, kdo odsuzuje, svým klamným soudem velmi ubližuje sám sobě. Neboť Hospodin zná své služebníky, kteří nedbají na lidskou slávu, a posílá je v prvních řadách přede všemi ostatními, aby otevřeně vyznávali svou víru a tím pomohli mnoha dalším lidem. Pán praví: »Ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce v nebesích.« A naopak, o těch, kteří si více než Hospodina a jeho přikázání zamilovali lidskou slávu, Ježíš Kristus praví: »Amen amen, pravím vám, už dostali svou odměnu.« Ješitný a domýšlivý člověk si nežádá pokání ani spásy. A tak, mějme toto vše na paměti, děti moje, a nikoho neodsuzujme. Pomlouvačů a klevetníků si nevšímejme. »Nesuďte!« káže nám Pán. Kdo právě sedíš na trůnu, nepohrdej svým služebníkem, neboť v duši tvého služebníka může přebývat Duch Boží, a ty by ses tak nevědomky stal protivníkem Boha.“
Na závěr své řeči svatý vladyka ještě jednou naléhavě žádal, aby každý hleděl sám na sebe a neodsuzoval nikoho z bližních. Zmínil se rovněž o tom, jak je nebezpečné sloužit pozemskému bohatství. Vždyť jaký užitek má člověk z toho, když o sobě tvrdí, že je křesťan, a přitom celý svůj život zakládá na hromadění zlata? Takový člověk neskládá svou naději v Bohu. Veškerá jeho naděje spočívá v majetku. Takový člověk je modlář. Touha po majetku mu působí trýzeň a člověk ničí sám sebe neustálou starostí o pozemské věci. Ani spánek mu nepřináší klid. Až nakonec přijde smrt. Jaké je to jen bláznovství!

Poučení svatých otců

Svatého Řehoře Dvojeslova

Svatý Řehoř Dvojeslov nás učí tomuto: „Není žádné pochybnosti o tom, že novorozené děti, pokud zemřou pokřtěné, přebývají v Božím království. Avšak se staršími dětmi, které již začali mluvit, je tomu jinak, neboť překážkou na cestě ke spáse se jim stávají rodiče, kteří nedbají o jejich výchovu.“
V jednom městě žil jeden člověk a ten měl pětiletého syna, kterého neustále rozmazloval a jehož výchovu zanedbával, prý z veliké lásky k němu. Od jisté doby se chlapec začal rouhat Bohu. I stalo se, že chlapce sklátila nemoc a zanedlouho zemřel. Ti, kdo byli při tom, pak vyprávěli, že když otec držel umírajícího syna v náručí, obklopili chlapce zlí duchové a strašně jej vyděsili. Chlapec se třásl hrůzou a volal: „Otče, zachraň mě, zachraň mě!“ A tiskl svou tvář na otcovu hruď, aby se před běsy schoval. Otec se chlapce ptal, co vidí, a ten mu odpověděl: „Přišli za mnou černí lidé a chtějí mě odnést.“ Pak ještě pronesl několik rouhavých slov proti Bohu a zemřel.
Hospodin dopustil, aby dítě zemřelo pro hřích, k němuž byl otec za chlapcova života netečný, a tak otci ukázal, kvůli kterému hříchu bylo dítě vydáno služebníkům tmy. Bůh nechal toto dítě žít a zemřít v rouhání, aby si otec dobře uvědomil, že výchovu svého syna hříšně zanedbal, když se nevěnoval péči o jeho duši.
Jak jen porozumět případům, které se nezřídka stávají, kdy duše opustí tělo a člověk zemře, avšak po nějaké době se duše do těla navrací a člověk opět ožívá? Tyto případy jsou nám dány k ponaučení od milosrdného Boha, který nám všem přeje spásu. Tím, že se duše některých lidí po smrti vracejí zpět k životu, chce Hospodin tyto lidi přimět k péči o vlastní duši. Lidé spatří, co je po smrti čeká, spatří to, o čem dříve slýchali, ale nevěřili tomu.
Jeden mnich jménem Petr odešel ke starci, který žil jako poustevník v lese. Starec se jmenoval Euvassa. Vyprávěl, že předtím, než se usadil v lese, byl nemocen a po krátké době zemřel. I uzřela jeho duše peklo a strašlivá muka hříšníků a starec se vyděsil při pomyšlení, že by se tato trýzeň měla stát i jeho údělem. Tu se mu zjevil zářný anděl, odvedl jej od propasti a pravil: „Odejdi odsud a hleď, abys dobře pečoval o svou duši!“
Poté se starec navrátil k životu, jeho údy a celé tělo ožilo. Po svém uzdravení všem vyprávěl, co se mu stalo. Jsa pamětliv své smrti, cele se oddal přísnému duchovnímu životu – postu, bdění a mlčenlivosti. Celý jeho život svědčil o tom, jak velice se změnil. Hospodin Bůh ve své prozřetelnosti dopustil dočasnou smrt tohoto člověka, aby ho zachránil před smrtí věčnou. A vskutku – někteří lidé mají tak zatvrzelá srdce, že se nedají poučit a přimět k pokání jinak, než že sami poznají, co jsou to věčná muka. Ti však, kterým se sice takové výsady dostalo, avšak ani po svém návratu do života na svém životě nic nezměnili, nemohou už čekat žádného ospravedlnění.
Často se stává, že pokud člověk vede hříšný život, zažívá jeho duše pekelná muka působená zlými duchy i za života v těle.
Jeden lehkomyslný mladík Theodor následoval svého bratra do monastýru. Udělal to spíše z nouze, neboť neměl z čeho žít, než že by toužil po životě v ústraní a svatosti. V monastýru pak vedl bohapustý život. Na žádná napomenutí nedbal, o spásu duše se nestaral, ani slyšet o ní nechtěl. I stalo se, že se v tom kraji rozmohla strašná epidemie. Nemoc sklátila i Theodora a ten se ocitl na pokraji smrti. Celé tělo mu ochrnulo, pouze hruď se ještě zdvihala, takže mohl dýchat. Bratři z monastýru se kolem něj shromáždili, aby se za umírajícího společně modlili k nejmilostivějšímu Bohu. V modlitbách Hospodina žádali, aby se rozvzpomenul na svého služebníka Theodora a po jeho smrti jej přijal k sobě. Znenadání začal umírající pronikavě, zběsile křičet:
„Odejděte! Všichni ven! Vydal jsem se démonům a vy jim překážíte. Jděte pryč a netrapte nás! Nechte je, ať dokončí svou práci! Dobrovolně jsem se jim vydal a nechci se tu dál trápit!“
Polekaní bratři ho nabádali:
„Pokřižuj se, bratře! Udělej na sobě životodárné znamení Pánova kříže!“ „Rád bych, ale nemohu, spoutali mi ruce!“ odpověděl jim Theodor. Když to bratři uslyšeli, všichni poklekli a začali se horoucně a s pláčem modlit za záchranu bratra. Po dlouhé modlitbě se nemocný náhle probral:
„Vzdejte díky Bohu, mí drazí! Hospodin vyslyšel vaše modlitby a vysvobodil mne z moci démonů. Pomodlete se, bratři, za odpuštění mých hříchů! Poproste Boha, aby mi odpustil a přijal pokání svého hříšného služebníka.“
Po nějaké době se Theodor uzdravil a změnil se k nepoznání! Z celého srdce se nyní obrátil k Bohu a změnil se, byť ho to stálo mnoho tělesných i duševních sil. Ve svůj čas pak pokojně zesnul v Pánu.
Jeden bohatý a ve své době významný člověk jménem Chrisarios žil ve velkém přepychu a oddával se všemožným vášním. Byl neobyčejně pyšný, liboval si v rozličných tělesných hříších a smilstvu a coby chamtivec a mamonář celý svůj život zasvětil péči o hromadění majetku. Jednoho dne se Hospodin rozhodl učinit jeho zlému životu přítrž, a dopustil, že toho bídného člověka postihla smrtelná choroba. Na smrtelném loži, když už měl smrt na jazyku, začal Chrisarios pozorovat, jak se kolem něj shromažďují temní a strašní duchové a čekají na jeho smrt. Při pohledu na démony se Chrisarios vylekal, roztřásl se a pot z něj tekl proudem. Třesoucím hlasem se obrátil ke svému synu:
„Maxmiliáne, rychle pojď sem! Nikdy jsem ti nic zlého neudělal. Pomoz mi!“ Jeho syn, s nímž jsem se seznámil později, když už byl mnichem a vyprávěl mi o této události, stál tehdy vedle otce spolu s ostatními lidmi z domu a viděl jeho muka. Viděl, jak ho zlí duchové trápí, i když samotné duchy nikdo kromě nemocného neviděl. Nemocný pořád křičel, škubal sebou a převracel se ze strany na stranu. Zdálo se, že se snaží odvrátit od démonů, ale ať pohlédl, kam pohlédl, všude je viděl. Nakonec se Chrisarios úplně vyčerpal. V poslední chvíli svého života křičel na běsy, kteří ho trýznili: „Dejte mi čas aspoň do rána, ještě aspoň do rána!“ Hospodin dopustil, aby Chrisarios zemřel touto strašnou smrtí, aby ostatní lidé viděli, komu slouží a s kým se spojuje člověk propadlý vášním a hříchům.
Jednou mi hieromonach Athanasios vyprávěl, že v Ikoniu, odkud pocházel, je monastýr zvaný Galation. Tam žil jeden mnich, o kterém si všichni mysleli, že dosáhl vysokého stupně duchovnosti. Nicméně po jistém čase si někteří všimli, že ve skutečnosti to s ním může být úplně jinak. Tak například – přede všemi se tvářil, že se přísně postí, ale potají si dopřával, co se hrdlo ráčí.
Když jednoho dne pocítil, že se blíží jeho smrt, sezval všechny bratry k sobě. Všichni se dostavili v očekávání, že od velikého starce (za kterého jej považovali) uslyší poslední ponaučení. On se ale celý třásl a zkroušeně pravil: „Bratři, jakkoli jsem se tvářil, že jsem duchovní starec, ve skutečnosti jsem vedl veskrze hříšný život. Je to tak. Svůj život jsem vydal zlému démonu trýzniteli. A on teď stojí vedle mě a čeká na mou smrt.“ To řekl a zesnul. Rovněž v tomto případě bylo úradkem Božím, aby se bratři stali svědky této smrti a čerpali z ní poučení. Když člověk v námaze slouží Pánu Bohu, pracuje zároveň i pro blaho vlastní duše. Vždyť duše, která má účast v Bohu, bývá šťastná. A naopak – pokud má duše účast na hříchu, snoubí se s démony trýzniteli, kteří ji drásají, aby jí v posledku přivodili úplnou zkázu.
Člověk Boží jménem Benedikt jednou ve své cele pozdvihl oči k nebi a uviděl svatou duši své sestry, jak v podobě zářné holubice stoupá k nebi. Svatý zajásal v Duchu Svatém a vzdal díky Bohu. Poté bratřím oznámil, že jeho sestra zemřela a poslal několik lidí, aby přenesli její čestné tělo do monastýru. Místo, kde sestra v námaze a sebezapření sloužila Hospodinu, se nacházelo nedaleko kláštera, v němž svou službu pro Hospodina nesl Benedikt. Když bratři na toto místo dorazili, skutečně ji nalezli už zesnulou a přenesli její tělo do monastýru. Svatý Benedikt ji pochoval v hrobě, který si připravil pro sebe. Těla těch, kteří byli jedné mysli v Duchu Svatém, se nerozdělila ani po smrti a pohřbu.
Jindy zase v noci při modlitbě pozvedl svatý Benedikt svůj zrak vzhůru a spatřil pozoruhodnou záři. Byla tak silná, že noční tma úplně zmizela a prostor kolem svatého se rozzářil víc než za denního světla! Pak bylo svatému zjeveno i další pozoruhodné tajemství – uviděl celý svět jakoby v záři jediného slunečního paprsku! Benedikt v úžasu hleděl na nebeskou krásu světla, když tu náhle spatřil duši biskupa Germanica Capuiského (z jižní Itálie), jak podobna ohnivému blesku letí v doprovodu andělů vzhůru k nebesům. Nazítří svatý Benedikt poslal několik bratří do města Capuy a ti mu sdělili, že právě ve chvíli, kdy měl toto vidění svatý biskup Germanicus zesnul.
Copak je možné, aby byl celý svět shromážděn v záři jediného slunečního paprsku ještě před všeobecným vzkříšením? A jak je možné, že jeden člověk může vidět celý svět?
Pro duši, která skrze blahodať Boží hledí na Stvořitele, se celý svět stává dosažitelným. Jsouc účastna božského světla, povznáší se mysl člověka nad veškeré stvoření, a dokáže pojmout celý svět. V jediném okamžiku může člověk poznat a vidět to, co není schopen poznat a vidět ve svém obvyklém, tělesném stavu.
To, co se přihodilo svatému Benediktovi, není tudíž vůbec nemožné. Jestliže přebýval v božském světle a byl tímto světlem proměněn a povznesen, pak skutečně mohl před sebou v jediném okamžiku spatřit celý svět. Nebylo to zjeveno jeho tělesným očím, nýbrž on sám byl mocí božského světla povznesen k Bohu, takže jeho mysl mohla toto vidění spatřit. Vždyť vše, co existuje, existuje v Bohu. Duše svatého byla božským světlem povznesena k nebi a odtamtud byla jeho duchovnímu zraku ukázána duše svatého biskupa Germanica. Zároveň svatý zřel, jak nicotná jsou všechna pozemská blaha v porovnání s nebeskou krásou.
Když svatý Benedikt pocítil, že se blíží jeho smrt a nadchází čas, kdy opustí tento život a odebere se do jiného světa ke společnému žití s Bohem, oznámil to bratřím – těm, kteří žili s ním, i těm z okolí. Sdělil jim, že dostanou znamení, podle něhož bezpečně poznají, že jeho duše opouští tělo. Šest dní před svou smrtí svatý nařídil, aby mu otevřeli rakev. Jakmile to udělali, stoupla mu teplota, takže celý hořel a po nějaké době přišel o zrak. Šestého dne svým učedníkům nařídil, aby se shromáždili v chrámu. I jeho samého přivedli do chrámu, kde přijal svaté tajiny. Pak povstal uprostřed svých učedníků, jsa jimi podpírán, pozdvihl ruce k nebi a v modlitbách vypustil ducha.
Tou dobou měli dva bratři, kteří právě prodlévali daleko od monastýru, vidění. Spatřili na východě zářivou stezku vycházející z kelie svatého Benedikta a vedoucí k nebi, ozdobenou překrásnými květy a koberci. Stezku majestátně vroubila řada spanilých mladíků s hořícími svícemi v rukou. Jeden z nich se obrátil k těm dvěma bratřím a zeptal se jich: „Víte, komu patří ta překrásná cesta, na niž s takovým údivem hledíte?“ Oni odpověděli, že nevědí, a anděl pokračoval:
„To je cesta, po níž bohulibý Benedikt stoupá k nebi!“
Tu bratři procitli z vidění a pochopili, že jejich starec Benedikt zesnul a oni na vlastní oči viděli, s jakou slávou vystupoval k nebi.

„Smilujte se nade mnou!“
Hlas vojvody z hrobu (7. století po Kristu).

Za vlády císaře Herakleita a patricia Nikitase, r. 625 po Kristově narození, žil ve městě Kartágu v severní Africe jeden vojvoda. Město tehdy postihla strašlivá epidemie. Ve snaze vyhnout se nákaze a smrti, utekl vojvoda spolu s ženou na venkov. Tam zcizoložil s manželkou jednoho pastýře. Zanedlouho poté se nakazil smrtelnou chorobou, zemřel a byl pochován. Tři hodiny po pohřbu byl náhle z hrobu slyšet křik: „Smilujte se nade mnou!“ Lidé otevřeli hrob a našli vojvodu živého, nebyl však schopen slova. Když se mu po třech dnech řeč vrátila, vyprávěl:
„Když jsem byl na pokraji smrti a má duše opouštěla tělo, uviděl jsem jakési tmavé mouřeníny strašlivého vzezření. Všemožně mě trýznili. Tu při mně stanuli dva zářiví, spanilí mladíci. Jak jsem je spatřil, celý jsem pookřál a má duše zajásala při pohledu na ty překrásné bytosti. Mládenci mne uchopili a začali jsme se vznášet k nebi. Cestou jsme míjeli celnice ovládané zlými duchy, kteří mě vábili k sobě. Byly tam celnice lži, závisti, chamtivosti. Andělé, kteří mě doprovázeli, se mne snažili z těchto celnic zachránit, dokládajíce mé dobré skutky a všechny situace, kdy jsem se těchto hříchů a vášní zřekl. Těsně před nebeskou branou stála celnice smilstva a cizoložství. Tu se tyto hříchy přede mnou zjevily ve vší své přitažlivosti a svůdnosti. Tentokrát jsem se nedokázal ovládnout, opustil jsem zářné mládence, k bráně nebeské se otočil zády a obrátil se k běsům, kteří mi umně předváděli všechny „půvaby“ těchto hříchů. S nimi jsem se odebral do propasti. Strašlivé místo! Přebývali tam lidé ovládaní žádostmi těla a strašlivě trpěli. Toužili ukojit své žádosti, ale nemohli to udělat, protože neměli tělo. Celí hořeli touhou, ale uspokojení nikdy nedosáhli, neboť to, po čem bažili, nemohli uskutečnit. Zlomyslní démoni jejich muka ještě znásobovali, když v těchto nešťastnících jejich vášně a touhy stále více rozdmýchávali. Ta strašná muka se nedají vypovědět! Když jsem to vše viděl, začal jsem se modlit, plakat a naříkat. Náhle při mně opět stáli ti zářiví mládenci a já je prosil, zda bych ještě mohl dostat čas k pokání. Tehdy se jeden mládenec zeptal: »Chce se opravdu kát tak upřímně, jak o tom mluví?« Druhý mu odpověděl: »Ano, chce.« Pak mě vzali a vrátili do těla. Když jsem pohleděl na své mrtvé tělo ležící v rozkladu, nechtělo se mi do něj vracet, ale andělé mi řekli: »Nemůžeš činit pokání, aniž bys k tomu nepoužil tělo, v němž jsi zhřešil.« A tak jsem ožil v těle a začal křičet.“
Lidé, kteří se stali svědky této události (kdy mrtvý najednou ožil a křičel: „Smilujete se nade mnou!“), byli ohromeni. Mnozí z nich uvěřili v Pána. Viděli vojvodu stát na nohou, zcela proměněného. Jako by před nimi stál jiný člověk. Nabídli mu jídlo, ale on se hned vydal do chrámu, padl na zem a hlasitě volal: „Bože můj, Bože můj! Odpusť mně hříšnému! Jak strašný je úděl těch, kteří žijí bez pokání!“
Po čtyřiceti dnech strávených v půstu, bdění a pokání, poté, co mnoha lidem ze svého okolí vyprávěl o tom, co prožil, čímž řadu z nich obrátil k Pánu, vojvoda v pokoji zesnul.

Prožívání posmrtného života

Přítomnost zlých duchů

Přestal jsem vnímat čas a nevím, jak dlouho jsme stoupali vzhůru. Náhle jsem zničehonic uslyšel prazvláštní hluk a hned na to se před námi zjevila horda odporných bytostí a za ohlušujícího křiku a bouřlivého chechotu mířila k nám.
„Démoni!“ Došlo mi v tu ránu. Ztuhl jsem jakousi zvláštní, dosud nepoznanou hrůzou. Je to tak – démoni! Ó, kolik ironie, kolik nejupřímnějšího smíchu by ve mně toto slovo vyvolalo ještě před pár dny, ba co víc – před několika hodinami! Kdyby se mi někdo svěřil, že padlé duchy viděl na vlastní oči! A nejen to, že je skutečně viděl, nýbrž i pouhá víra v jejich existenci vzbudila by ve mně jen smích a pohrdání. Jak se na vzdělaného člověka konce 19. století sluší, považoval jsem takové smýšlení za projev nevzdělanosti a pověrčivosti. Vždyť jen prostí a nevzdělaní lidé mohou věřit v něco takového jako je existence „zlých duchů“. Tento výraz neznamenal pro mne nic jiného než projev těch nejtemnějších pověr. A tu najednou tato tak zvaná „pověra“ stanula přede mnou ve vší své „kráse“. V celé své odporné a zjevně reálné podobě. Dosud to úplně nechápu, jak jsem mohl okamžitě pochopit, že přede mnou stojí skuteční odporní „démoni“. Ale zjevně se to stalo a pouze výraz „démoni“ může výstižně vyjádřit to, co jsem spatřil.
Bylo to něco úplně protichůdného řádu světa, něco, co leží za hranicemi smyslu a logiky. Neboť kdybych něco takového spatřil za jiných okolností či ve snu, neváhal bych to nazvat výplodem své choré fantazie. Nebo bych to označil za cokoli, co leží za hranicemi jakékoli myslitelné reality, za něco, co rozhodně neexistuje a ani existovat nemůže. Avšak tehdy, v onom okamžení, napadl mě výraz „démoni“ tak rychle, že jsem o něm ani uvažovat nemusel. Jako bych spatřil něco, co jsem už znal a co jsem dávno považoval za nezpochybnitelnou skutečnost. Vzhledem k tomu, že mé vědomí bylo prosto vší pochybnosti, jsem ihned pochopil, že odporné chování těch bytostí není něčím, co by plně vyjadřovalo jejich povahu. Jejich nesnesitelně hnusné šklebení ve mně zjevně mělo vyvolat strach. Doslova v mžiku jsem pocítil, jak bylo zasaženo mé sebevědomí. Styděl jsem se za sebe a za lidi vůbec, neboť i my se často utíkáme k podobným způsobům, chceme-li vyvolat strach. Tito duchové dělali totéž. S příšerným křikem a rámusem nás obklíčili ze všech stran. Dožadovali se andělů, aby jim mne vydali napospas. Snažili se mne zmocnit, odtrhnout od andělů, avšak cosi jim bránilo. Z jakéhosi důvodu si netroufali neprodleně uskutečnit svůj záměr. V jejich zběsilém skřehotání, jež bylo stejně odporné a hnusné jako i celá jejich podoba, jsem tu a tam rozpoznával několik slov: „Ten je náš! Popíral existenci Boží!“ Řvali jeden přes druhého.
Náhle se na nás vrhli tak prudce, že jsem strachy div neztratil vědomí. A v tu chvíli jsem procitl. Chtělo se mi křičet na celé kolo.
Co jsem to vlastně zažil? Bylo to blouznění, přízrak? Či to všechno byla ta nejskutečnější pravda? Při vzpomínce na tyto prožitky se mi pokaždé stahuje hrdlo. Náhle mi vytanula na mysli jedna příhoda z dávných dob mého mládí, které jsem dosud nepřikládal žádnou zvláštní důležitost a na níž bych byl úplně zapomněl, kdybych neprožil to, co jsem vám právě vylíčil.

Zázrak Přesvaté Bohorodice

Za času mých studií se nás jednou sešla větší společnost v domě jednoho z přátel. Když jsme si trochu popovídali o svých studentských záležitostech, přišla řeč i na různá abstraktní témata. Někdo tehdy prohlásil: „Řeknu vám, že jakkoli si v obecných a abstraktních idejích nelibuji, uznávám, že v daném případě máme co do činění s jevem naprosto mimořádným. Jsem ochoten věřit v existenci nějaké přírodní síly, která zatím nebyla prozkoumána. Totiž – mohu připustit její existenci, ačkoli nechápu její podstatu, ani zrakem nevnímám žádné její působení. Mohla by to být nějaká celkem nevýznamná síla, jejíž účinek je navýšen spolupůsobením dalších sil a z tohoto důvodu je těžké ji pochopit a popsat. Avšak uvěřit v Boha jako v určitou všemocnou Osobu, aniž bych zřetelně pozoroval nějaký jeho projev – to je z mého hlediska zcela nemožné a bláznivé. Lidé mi říkají: „Prostě věř!“ Ale řekněte mi, proč bych měl věřit v existenci Boha, když stejně tak dobře mohu věřit i tomu, že Bůh není. Copak nemám pravdu? Vždyť možná je nemožné i to, že by Bůh nebyl.“
Když přítel zakončil svou řeč, obrátil se ke mně, jako by z mé strany očekával stvrzení pravdivosti svých slov.
„Ano, skutečně, možná, že neexistuje…“ pronesl jsem nerozhodně. Moje reakce vskutku nebyla ničím jiným než „prázdným tlacháním,“ poněvadž vratká logika argumentace mého přítele ve mně v žádném případě nemohla vyvolat pochybnosti o existenci Boží, a to tím spíše, že jsem ani plně nechápal, co má můj přítel na mysli. Nicméně se ukázalo, že toto mé tlachání nezaznělo jen tak do prázdna, nýbrž zanechalo v mé duši stopu. V jisté chvíli jsem opravdu začal pochybovat, že Bůh existuje, a nakonec jsem se ocitl v situaci, kdy jsem měl ukázat, na čí straně stojím. Čelil jsem obvinění ze zrady. Vzpomněl jsem si na Písmo svaté, konkrétně na Nový Zákon, kde se praví, že se budeme zodpovídat z každého svého prázdného slova. Tehdy jsem pochopil, že Pán skutečně zná a vidí vše, co je skryté v lidské mysli a v lidském srdci. Proč se musíme zodpovídat? Je to vůle Boží, anebo to jen protivníci naší spásy prahnou po naší záhubě a připomínají nám naše slova?
Toto mé „prázdné slovo“ vytáhli teď zlí duchové jako zjevný důkaz toho, že jim patřím, že jsem jejich. S divokým křikem se na mě vrhali a čekali, že se jim odevzdám. Ale já si v té chvíli vzpomněl na jednu modlitbu a začal se modlit. Pak jsem se rozvzpomenul na jména několika svatých a prosil je o pomoc. Nebylo to však nic platné. A tak jsem si já, který se sice nazýval křesťanem, avšak ve skutečnosti jím byl pouze podle jména, náhle, a vůbec poprvé za celý svůj život, vzpomněl na tu, která je nazývána Přímluvkyní křesťanů, na naši Přesvatou Bohorodici.
Podle všeho byla má modlitba k ní vskutku silná a má duše se naplnila hlubokou bázní, neboť jakmile jsem pronesl její jméno, zahalil nás podivuhodný světlý oblak, jakási zářivá a světlá mlha, v níž se postupně rozplynul celý ten zběsilý a odporný zástup nestvůr. Po chvíli zmizeli úplně, takže ačkoli jejich divoké skřehotání bylo ještě dlouho slyšet, doléhalo k nám odkudsi z dáli a postupně zanikalo. Tehdy jsem pochopil, že se od nich vzdalujeme a že jsme byli z moci té démonské tlupy vysvobozeni.

„Nechte mě být … já nejsem vaše…“

Dostal jsem zprávu, že moje matka umírá. Na smrtelném loži už nikoho z nás, svých dětí, nepoznávala. Oči měla zavřené, jen těžký, sípavý dech svědčil o tom, že v ní posud vězí jiskřička života. A právě tehdy, těsně před skonáním se rozpoutal boj, strašlivý, mně dosud neznámý boj. My, její děti, jsme byli svědky tohoto zápasu. Matčiny oči byly zavřené a ona nepoznávala naše hlasy, ačkoli nás viděla. Viděla však i někoho dalšího. Koho? Někoho, kdo k ní přišel, a ona, poté co jej spatřila, začala křičet: „Jděte, odejděte proboha pryč! Já nejsem vaše! Nic jsem neudělala…“
Která z učených věd – psychologie, sociologie, nebo snad filozofie, může vysvětlit, co svýma zavřenýma očima viděla ta nebohá žena a s jakými bytostmi se setkala? Co s ní otřáslo natolik, že nepoznávala ani vlastní děti? Ano, bezpochyby je tomu tak. V minutu naší smrti k naší duši přistupují duchové – buď dobří andělé, nebo zlí běsové.

O tom, jak velký užitek přináší modlitby a skutky milosrdenství, které jsou konány za zesnulé

Římský papež svatý Řehoř Veliký, zvaný též Dialogos čili Dvojeslov, zaznamenal příhodu, která se udála v jeho monastýru a která svědčí o tom, jak velikou moc má modlitba za zesnulé. Jistý bratr z tohoto kláštera byl za těžký hřích a pro výstrahu ostatním podroben přísnému trestu, který spočíval v tom, že po jeho smrti nesměly být konány žádné modlitby za jeho duši. Trest byl vyhlášen několik dní po jeho smrti. Bratři však zákaz nedodrželi – za zesnulého se modlili a vzpomínali jeho jméno při každé Liturgii. Zesnulý mnich se pak zjevil jednomu svému příbuznému a řekl mu: „Než se za mne bratři začali modlit, byl jsem se ve strašlivém stavu. Teď už jsem na tom díky jejich modlitbám daleko lépe.“
Svatý Řehoř dále vyprávěl o jednom zesnulém člověku, který se prý zjevil knězi a žádal jej, aby se za něj modlil a vzpomínal ho při Božské Liturgii. Na základě těchto svědectví, shrnuje svatý Řehoř, je zcela zřejmé, jak mocnou pomoc představuje modlitba za duše zemřelých, zvlášť je-li konána při Božské Liturgii.
Svatý Jan Milostivý, patriarcha alexandrijský, se při Božské Liturgii často modlil za zesnulé a říkal, že tyto modlitby jsou velikou pomocí pro jejich duše. Aby své tvrzení doložil, vyprávěl tento příběh.
Jeden člověk se dostal do vězení. Jeho rodiče se však domnívali, že zemřel, proto třikrát do roka žádali kněze, aby za něj sloužil Liturgii. Po několika letech byl vězeň propuštěn a vrátil se k rodičům. Vyprávěl jim, že třikrát do roka jej ve věznici navštěvoval jakýsi zářivý člověk a snímal z něj na jistou dobu jeho těžká pouta. Dále vyprávěl, že v té chvíli se cítil, jako by byl na svobodě. Ukázalo se, že tajemný člověk vězně navštěvoval právě v ty dny, kdy se rodiče za svého syna úpěnlivě modlili na Liturgii.
Jeden svatý starec jménem Luka vyprávěl, že měl poslušníka, který se stal mnichem, avšak žil nedbale a jednoho dne, nepřipraven na smrt, nečekaně zemřel. Svatý starec si přál dovědět se, jaký je úděl duše zesnulého bratra. Jednou v noci, během modlitby, znenadání uviděl, že duše jeho bratra vězí ve spárech běsů. A to pár dní před tím našli bratři v cele zesnulého hromadu peněz a různých cenností. Z toho vyrozuměli, že bratrovu duši poutala vášeň lásky k penězům. Onen mnich za svého života k smrti nerad rozdával almužny. Když to starec Luka viděl, vzal všechny nalezené peníze a rozdal je chudým s prosbou vroucně se pomodlit za duši zemřelého. Po nějaké době svatý starec při modlitbě spatřil Boží trůn a zářné anděly, jak vítají bratrovu duši. Běsi však na Pána pokřikovali: „Nad Tvůj soud prý spravedlivějšího není – tak suď! Podívej, tato duše se skrz na skrz oddala hříchům a vášním, a proto patří nám!“ Andělé běsům namítali, že duše se z moci hříchů a vášní osvobodila a obrátila se k Bohu díky horoucím modlitbám a almužnám starce. Ale běsi se duše nechtěli jen tak vzdát: „Copak to byl on, kdo rozdával almužny? Nerozdával snad ty peníze jeho starec?“ Starec jim odvětil: „Neprokazoval jsem milosrdenství kvůli sobě, ale za duši bratra.“ Po těch slovech se běsové ztratili. A svatý starec pochopil, že duše jeho bratra byla omilostněna.
Byl jeden výběrčí daní jménem Petr. Žil v době Římské říše za časů císaře Justiniána v polovině šestého století. Byl vojenským patriciem, správcem celé Afriky. A k tomuto Petrovi jednou přišel žebrák a prosil ho o pomoc. Petr byl člověk tvrdého srdce – nejenže nic žebrákovi nedal, ale jak ho od sebe odháněl, popadl bochník chleba, který mu právě přišel pod ruku (procházel totiž zrovna kolem krámku s pečivem) a hodil ho po žebrákovi. Žebrák chléb sebral a utíkal s ním pryč.
Po dvou dnech správce daní vážně onemocněl. V agónii měl vidění, že stojí před soudem Božím a jeho skutky jsou váženy na vahách. Po levé straně vah stáli démoni, kteří na levou misku vah kladli jeho vášně a hříchy a váhy se nakláněly vlevo. Po pravé straně stáli v zářivých řízách andělé, kteří neměli nic, co by na svou stranu vah položili. Tu jeden z nich, váhavě položil na pravou misku vah bochník chleba – právě ten bochník, který správce Petr v rozčilení hodil po žebrákovi. A váhy se najednou přehouply vpravo! Správce procitl ze sna. To, co viděl, jím natolik otřáslo, že jen co se uzdravil, rozdal veškerý svůj majetek žebrákům, včetně oděvu, který měl na sobě. Poté měl jiné vidění, v němž spatřil samotného Krista oblečeného do svých šatů. Když rozdal vše, takže mu nezbylo zhola nic, prodal i sám sebe jednomu kupci do otroctví a utržené peníze rozdal chudým. Bál se však, aby nebyl poznán, a tak chtěl od svého pána odejít. Ten kupec měl strážníka, který byl hluchoněmý. Petr, jenž o jeho nemoci nevěděl, se k němu obrátil s prosbou: „Pro jméno Kristovo, prosím tě, otevři mi bránu!“ V tu chvíli začal hluchoněmý slyšet i mluvit a radostně otevřel otrokovi bránu. A tak se bývalý správce celé Afriky vydal do Jeruzaléma a odtud pak do Konstantinopole, kde zesnul ve čtvrti nazývané Voos, v místech, která mu kdysi náležela.

Kdy je dobré zapalovat svíčku za zesnulého

Svatý Serafim Sarovský zapaloval svíce za zesnulé i před ikonami ve své kelii. Tudíž i my tak máme činit a zapalovat svíce na památku zesnulých před ikonami u sebe doma. Samozřejmě i u hrobu zesnulého a co je zvláště důležité – v Božím chrámu, zvláště v čase svaté Liturgie. Svíce za duši zesnulého slouží jako oběť Bohu. Pokud svíce hoří, především v době konání Božské Liturgie, a my se přitom za zesnulého modlíme, velmi mu tím pomáháme. „Dokud planou tyto svíce před Bohem a svatými Jeho, odpouštějí se hříchy zesnulým i živým,“ pravil velkomučedník Dimitrios jednomu ze starších svého chrámu.
To, o čem mluvil svatý Dimitrios, spatřil ve vidění i jeden současný mnich: „Dokud hořela svíce při svaté Liturgii, ti, kteří přebývají v pekelných mukách, pociťovali jistou úlevu.“ Toto svědectví symbolicky vyjadřuje, kolik užitku přináší duším zesnulých modlitba a zapalování svíček.

Lampáda

Vše, co bylo řečeno o svíci, se vztahuje i na lampádu, kterou zapalujeme u hrobu zesnulého. Proto si i sám zesnulý přeje, aby lampáda u jeho hrobu stále hořela.
Jistá venkovanka z Makedonie vyprávěla, jak jí zemřel dvacetiletý bratr. Zpočátku se za něj večer co večer modlila a zapalovala u jeho hrobu lampádu, ale potom přestala. Její bratr se pak ve snu zjevil jednomu ze starších obce a stěžoval si: „Zeptej se mé sestry, proč se za mne přestala modlit a zapalovat lampádu?“
Svatý Jan Damašský se ptá: „Kdo spočte všechna svědectví vydávaná nám k poučení v životech svatých a mučedníků? Kdo zkoumá životy těchto mužů a žen, nalézá v nich mnoho Božích zjevení, která jasně ukazují, jak velký užitek má zesnulý z modliteb, jež jsou za něj konány při Liturgii, stejně tak jako ze skutků milosrdenství a duchovního zápasu lidí, kteří jej milují.“

Modlitba umírajícího od svatého Nifona, biskupa konstancijského

Jednoho dne pozdvihl svatý Nifon ruce k nebi a pronesl tuto modlitbu: „Hospodine zástupů, hrozný ve své velikosti, štědrý, přeblahý, milostivý a milující!
Skloň se a vyslyš mne bídného a hříšného! Tys zachránil Jonáše z útrob velké ryby a Daniela ze lví tlamy. Zachraň i mne, Kriste Bože můj, v hodinu mé smrti před ponurým příbytkem knížete tmy. Nedovol běsům přiblížit se k loži Tvého služebníka. Kéž má duše, Bože můj, nespatří běsovskou temnotu! Kéž ji neuzří ani zde, ani ve věku budoucím, ani na smrtelném loži, ani při svém výstupu k nebi! Kéž zlořečení běsové nezostuzují mou bídnou duši, až bude vycházet ze smrtelného těla!
Pane můj, Kriste Bože můj, nedovol nečistým duchům, aby se mne zmocnili a uvrhli do propasti! Bože a Vládce nebe i země, kéž mé oči nespatří jejich temný a ohavný vzhled! Vladyko můj Svatý, Trojsvatý a Přeslavný, daruj mi v hodině smrti svou milost a ospravedlnění! V onu hodinu mi, prosím, sešli zastánce – archanděly Michaela, Gabriela, Uriela a Rafaela – veliké a zářné vojevůdce i s jejich trojsvatým vojskem, aby prokláli zuřivého draka podsvětí, toužícího uchvátit a zničit Tvé služebníky. Až bude má duše vycházet z těla, zažeň, prosím, zlého démona i s jeho temnými a nečistými voji tam, kam patří – do temnoty, kde je pláč a skřípění zubů.
Pane můj, Ježíši Kriste! Sešli mi v hodinu smrti milostivého Ducha Utěšitele, Ducha Božího, Ducha Pravdy. Kéž Jej můj duch přijme ve své lůno k posvěcení a síle, aby se stal účasten Jeho věčné svatosti! Kéž mi Boží Duch dá sílu a pečeť své moci k přemožení všech zlých sil a bezbožných běsů!
Budou-li tito hanební a podlí duchové vrženi do pekla, budu smět bezpečně a bezbolestně projít cestu k nebi a přistoupit k Tobě, Trojslunečnému Světlu. I bude mi dopřáno padnout před Tvou milostí, zulíbat Tvé přečestné nohy, naplnit se Tvým Duchem a opěvat Tvé nespočetné divy, darované mně z převeliké Tvé milosti. Svatým andělům budu vyprávět o Tvých divuplných činech – jak jsi mne přivedl k pokání, oživil mne a pozvedl z hlubin země. Ó, kéž mne tehdy obklopí světlo nevýslovné božské radosti a já Ti zazpívám tu nejkrásnější z písní pohlcen nesmírnou radostí z omamného dechu Tvé blahodati a krásy!
Vyslyš mne, Bože můj, mne, který neustále hřeší před Tvou tváří. Vyslyš mne, Vladyko a Spasiteli můj! Učiň mne hodným vejít do Tvé slávy!
Dnem i nocí vzývám Tvou nesmrtelnou a životadárnou velebnost. Z celého srdce Tě prosím: Pane Ježíši Kriste, při mém skonu mi pošli na pomoc jasnou a přečistou Pannu Bohorodici, svatou schránu bohatství svého. Pošli mi svatého Předchůdce a Křtitele Jana a své planoucí hvězdy – apoštoly, proroky, mučedníky, vyznavače a evangelisty, své ctihodné a spravedlivé služebníky.
Dobrý můj Pane! Vyslyš mne hříšného a učiň mne hodným přebývat v Tvé nevýslovné, trojsvaté a nepomíjející slávě.
Pane Bože můj, dej, ať Tví služebníci lehce projdou vší předsmrtnou trýzní!
Této mé modlitbě, prosím, daruj sílu porážet bezbožné běsy. Své protivníky, Hospodine, rozdrť silnou paží, rozežeň je svým znamením, sežehni je ohněm své moci a svým světlem! Kéž tato modlitba pomůže každému, kdo stojí na prahu smrti! Kéž mu bude osvěžením a útěchou, mírným snem a pokojem, libou vůní a radostí, silou a útočištěm, kéž všem Tvým služebníkům dodá odvahy a poskytne pomoc!
Dobrý můj Pane, Bože otců našich, kteří před Tebou chodili od pradávna až do našich dnů. Neopovrhni mou prosbou, Svatý! Nepřeslechni mé volání, Všemilostivý! Vlož do této mé modlitby nebeské símě plné milosti a všelikého dobra, símě přemáhající každou démonskou moc.
Stane-li se pak, že umírající bude obtížen mnohými hříchy a bude k Tobě volat slovy této modlitby, ulehči mu v hodině jeho smrti, Hospodine, odeber tíhu hříšného břemene, smiluj se nad jeho duchem a posvěť jeho cestu. Ověnči ho svou dobrotivostí a zapiš do knihy své milosti, daruj mu radost svého Království! Přehlédni, Hospodine, jeho přestoupení pro nezměrnou velebnost štědrých darů své milosti. Odpusť mu, smiluj se nad jeho bídnou duší a spasiž ho. Smiluj se, pomoz, omilostni, ochraň a zachovej jej pro velikou milost svou! Prokaž mu své milosrdenství a sešli anděly pokoje, popatři na něj svou přečistou láskou, otevři mu přeslavnou náruč svou! Ovaň jej libou vůní svou, aby od něj odstoupila veškerá démonská moc! Tu obrať v prach v ohnivém pekle, Hospodine, vždyť nešťastné a bídné duši nahání strach a nedá jí pokoje. Kéž se tak stane, Hospodine, všude tam, kde zazní tato moje pokorná modlitba! Ach Pane můj Ježíši Kriste, Světlo světa, vyslyš mne, Přeblahý, a obdař tuto mou modlitbu blahodatí a milostí! Daruj mi sám Sebe a staň se pomocníkem, ochráncem a spasitelem každého, kdo mne bídného bude vzpomínat ve svých modlitbách. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, Lidumile, vyslyš mne, Svatý, a neotálej vyplnit mou prosbu! Amen.“ Svatý Nifon zakončil svou modlitbu a tu se vše vůkol naplnilo podivuhodným světlem. V tom světle se svatému zjevil samotný Pán Ježíš Kristus a třikrát jej políbil svatým políbením. Svatý Nifon mu pln radosti odvětil:
„Amen, amen, amen!…“
Načež mu Pán pravil:
„Blaze tobě, služebníku dobrý a věrný! Vyslyším tvou prosbu a štědře daruji vše, oč prosíš pro spásu křesťanů. Všem upřímně se kajícím budu pomocníkem ve všech pokušeních a nástrahách posledních okamžiků života. Smiluji se nade všemi, kteří mne budou oslavovat a vzývat v modlitbách. Každého, kdo se ke mně v pokání a se zkroušeným srdcem obrátí, pozdvihnu a daruji mu sílu. Vzdálím od něj veškeré démonské útoky a voje. A až se jednoho dne ty sám budeš loučit se životem, zjevím se i Já se svými anděly. Přijmu do svých rukou ducha kajícníka a upokojím jej v lůně Abrahamově.“
S těmito slovy Pán svatému požehnal, naplniv celou jeho bytost svou ryzí a božskou blahodatí.