Na Horu

kněz Jan

povídky o vzestupu lidského ducha

Na horu

kněz Jan

povídky o vzestupu lidského ducha

Na kopec

Klíček se probral poměrné pozdě, ale ještě chvíli zůstal ležet a zahleděl se do map na stropě. Byl to jeho oblíbený způsob jak zabíjet čas. Času na zabíjení měl ve svém krcálku jako much. Teď vypadají jako nějaká země. Nebo ostrov a kolem moře. Ostrov, kde se nedělá. Jako v ty písničce. Moře píva, nejsou tam policajti, rostou tam na stromech buřty a lahváče. A nebo tam policajti jsou, ale strašlivé blbí. Zasmál se. Ale pak se zakabonil, jsou to holt jenom pitomý fleky na stropě. Aspoň ještě poleží. Není kam spěchat. Dneska musí jenom na pracák, aby mu zachovali přízeň a podporu. Jinak je vlastně jedno, je čtvrtek nebo červenec. O takovémhle životě se mu za bolševika ani nesnilo. Tak jak to je, to prostě je a Klíček na tom nehodlá nic měnit. Teď právě hodlá jenom ležet.

Pokud ovšem leží, v pohodičce, nohy v teplo, je docela příjemné pohrávat si s myšlenkou, že by šel někam něco dělat. Už se tím zabýval nejednou. A nebo, panečku, pustit do do nějakýho podnikání? „Podnikání!“ řehtal se Kopa na celou hospodu.“ To bys musel, ty vole, umět krást na úrovni!“ Řval při tom smíchy. Hovado jedno. „Já nejsem žádnej zloděj!“ křičel na něj Klíček přes stůl. Jenomže Kopa se náramné bavil. Kdyby neměl stodeset kilo, tak by mu Klíček vylil pivo do ksichtu. Ale Kopa jo hora. Však dobře tak, když spolu seděli. Klíček není žádná vazba. Měl plný zuby těch kápů a buzerantů. Ale Kopa měl respekt. Toho si drželi od těla i bachaři. A vězeňskej doktor mu sypal klepky po kilech. Kopa se uměl rozparádit. Řval, že je na hlavu, že za nic neručí, že všechno roztříská, že za sebe přestane bejt odpovědnej, má to v papírech. Parádní číslo. Jenomže Klíček není zloděj, to teda zase ne. Když jsou lidi blbí a naletěj někomu chytřejšímu, tak je to přece jejich problém. Klíčka posadili za podvody. Ale to není žádní zlodějina. On vlastně pomáhá lidem, aby se učili chytrosti, co! A má za to svůj příjem. Ale jeho klientela jaksi neměla pochopení. Co asi by tedy měl dělat? Dělat? Leda tak jít na hospodu s Hančou. Klíček se zachechtal. Rovnou za pípu. Hanča nosí, Klíček točí. V jedenáct se zavře a jede se do rána jen pro zvané. Jo, jenomže na to může zapomenout. Leda tak pomocná síla na záchodech. Za pípu se dneska smí málem jen s hotelovou školou. Ale taky všude ne. To leda, že by měl svoji vlastní hospodu, jako podnikatel. Klíček si zase vzpomněl na Kopu a rozmrzele se otočil. Přes špinavé sklo se pavučinami tlačilo světlo, ve kterém tančily kotoučky prachu. S živobytím není zas takovej problém. Za bolševika na to byl paragraf. Dneska do toho nikdo nešťourá. Stačí, když donese paničkám na úřad pečlivě složené potvrzení, že zrovna tam, kde se byl na jejich laskavé doporučení ptát, o něj není zájem. Nevyučený? Trestaný? Litujeme. Klíček také lituje a loučí se. Leda tak veřejně prospěšné práce. Někde zametat, nebo sázet kytičky. Už se o tom dost dlouho povídá. Když mu to nabídnou, nelze odepřít, jinak se může rozloučit s podporou. „Je nám líto, pane Klíček, teď se pro vás konečně práce našla, ale vy jste do ní nenastoupi1, to znamená, že nespolupracujete s pracovním úřadem. Proto vás musíme vyškrtnout z evidence a zastavit vám vyplácení podpory. Vezměte to laskavě na vědomí a za čtvrt roku, jestli se vám bude chtít pracovat, se tu hlaste.“ Maúcta. Bez peněz do hospody nelez. Ale co, na práci se neumírá. Když to přijde, tak přijde. Možná, že už dneska. Pak ještě tak tři dny pohody (třeba ho bude bolet noha) a pak pěkně do prácičky. Budovat kapitalismus. Inu, co vlastně tady. Stejně se tu jenom fláká sem a tam. Chcípnul tady pes. Klíček tiše poslouchal dům. Teď po ránu je ticho. Všichni chrápou, nebo jsou někde zalezlí. Kromě spratků Mekových. Ti jsou věčně od rána na dvoře. Mají tam takovou hromadu kamení. Kdysi je někdo vytrhal, že jako bude na dvoře nová dlažba. Jo, zlatý voči. Barák na spadnutí a nová dlažba. V takovýmhle zapomenutým domě se nový dlažby nedělaj. Tady by nejraděj zapomněli i na lidi, co tu bydlej. Špinavá louže a hromada kamení. A na ní řvou Mekovi. Dneska je ale nějakej klid. Asi šly do školy. To je svátek. Bába je asi vyhnala. Však už tu taky ani nejni co ukrást. Klíček se zase zachechtal. Inu, jsou po tatínkovi. Tatínek je zrovna na rekreaci. Doma je jenom bába. Máma courá už dva měsíce kdoví kde. V Ostravě? V Praze? Kdo ví. Někdo jí viděl na nějakým velkým nádraží. Říkali to U Norků. No bodejť, zachechtal se Klíček. Když jí to jde, dokud je mladá, z týhle živnosti se ještě daně neplatěj. A má svý výrobní prostředky zadarmo. Klíček o tom ví taky svoje, ale do toho nikomu nic není. Včera U Špiců vykřikoval, že by na ní nesáh ani násadou od koštěte. No bodejť. Ať se každej stará o svý. Klíček si vzpomněl na Hanču. Jestli je ještě nasupená. Třeba dneska dorazí. Odhrnul deku a vykulil se ven. Z pracáku zajde ke Špicům. Hanča by tam vlastně dneska měla být určitě. Dyť už je středa.

Došoural se k vařiči a zkusil, jestli funguje. Každou chvíli někdo vypíná proud. No bodejť, když jsou pojistky na chodbě. Každej se v tom hrabe. Plotýnka se rozehřála. Špinavá, flekatá, má už svoje za sebou. V zimě se něco namakala. Klíček vzal konvici a pomalu otevřel dveře na chodbu. Pak je zase zavřel a natáhl si kalhoty. I když je to vlastně jedno. Tady na chodbě je dobrý vychování dobrý akorát tak do vitríny. Natočil na záchodě narezlou vodu a vykoukl na dvůr. Stojej tam nějaký lidi. Aha, pani Sociálka. Ta sem nepude. Ta má práci u Meků. Ale má smůlu, jsou ve škole, zrovna jako na potvoru. To z ní určitě bába vyrazí nějaký prachy. Jenže Sociálka není padlá na hlavu. Ta než pustí chlup, má řečí, že by vychovala z čerta profesora. No jo, už jde dovnitř. Však jen ať se stará. Sedí si na úřadu, pije kafíčko, penízky se jí hrnou. Jen ať se taky podívá mezi naší lepší společnost. Klaním se, zachechtal se Klíček a osvícen náhlou inspirací, napůl posměšně odtančil ke svým dveřím a s úklonou je zavřel. Postavil konvici na vařič a zašátral ve skřínce pod ním. Zase máme vymydleno. Je třeba doplnit zásoby. Zalovil mezi prázdnými lahvemi a za cinkotu vylovil nenačatou krabičku cigaret. Inu, zlatá rezerva. Ohřátá voda a dvě startky, zlatá snídané. Že by mu Hanča nedala na hospodě ani rohlík, to by se moc divil. Ale na úřad přijde pěkně hladový. Klaním se, paničky, váš hladový nezaměstnaný se hlásí. Starejte se starejte se, máme demokracii. Klíček se zase zachechtal a vzal si košili. Pak se na chvíli zamyslel, sundal ji, nalil trochu vody do plechového umyvadla na rozbité televizi pod oknem a ošplouchl se. Trochu se vymydlíme, abysme paničkám voně1i. Klíček ví, co je to slušné chování. Klíček je totiž na úrovni. Žádnej zloděj. Pan obchodník. Obchodník s lidskou blbostí. Zase se zachechtal.

Život je vlastně krásnej. Když je ještě teploučko a sluníčko nám svítí, drobňáčky v kapse vesele poskakují, pojďte, drobátka, pojďte dětičky, chrastíčkové, vyměním vás za pivečko, za ňamku s pěničkou, a když se bude Hanča usmívat, třeba mi i zůstanete kulaťoučkové moji Po ránu, to chce něco vařenýho, vyprošťovací pivo po včerejšku, ale napřed ksakru na ten pracák. Klíček si nasadil tmavé brýle se stříbřitými obroučkami a kousek se vrátil k ulici, která utíkala od náměstí. Mají to tam moc pěkně opravený, zařízený, to muselo stát peněz. Panebože, tady se všude točí takový prachy, že se o tom člověku ani nezdá. Klíček se posadil v čekárně na svoje místo a trochu se rozkoukal. Pěkná holka ale s dítětem, dva mladý kloučci, asi vylezli z nějaký školy, nějaká jakoby dáma. To půjde rychle. Zamlel se na židli a zašmátral v kapse mezi cigaretami. Tady se samozřejmě nečadí, že. Ale venku čekat nemá vejšku. To by neviděl na dveře. Jak že to řekla Hanča? Že je nízkej hajzl? Ne, tak to určitě neřekla. To by ho nadzvedlo. Ale tohle ho nenadzvedlo. Spíš se nad tím musel nějak zamyslet. Jak to řekla. Debil? Ne, to taky ne. Úplně jinak. Nízkej dacan, kterej nedovede chápat takový ty vznešený myšlenky. Tak nějak. Vznešený myšlenky. Takový ty vznešený. Co tím myslela? To jako básničky, nebo co? Je teda v týhle věci trochu ujetá. Vždycky, když jsou spolu a je jim pak fajn, tak začne o těch svejch básničkách. Klíčka to vždycky tak nějak napruží. Co pořád mele o těch pitomých věcech, ke kterým on nemá vlastně co říct? On konec konců proti tej poezii nic nemá, je mu ukradená, ať si básníci seděj na každým rohu, nebo třeba i na měsíci, ale co mu lezou do života a do postele! On si chce s Hančou povídat o věcech, o kterejch si s ní může povídat, a ne o blbostech kterým nerozumí, který prostě k životu nepotřebuje. Nechápe vznešený myšlenky. Ať si svoje vznešený myšlenky strčí za klobouk. Ať si i o nich povídá s domovnicí nebo s kostelníkem. Hanča je prostě svoje. Copak není spokojená s tím, co má? Ještě se kvůli tomu budou hádat. Vlastně už se pohádali. Kvůli pitomejm básničkám. Klíčka náhle ozářil nápad. Co kdybys, ty blbče, pro ní taky nějakou básničku složil? To by padla na zadek. To by bylo po problému. Klíček se pohodlné opřel a zahloubal se. V tom na něj kývla ta dáma, která vycházela ze dveří, že muže jít dovnitř.

„Tak co, pane Klíček, byl jste tam?“ Vybalil pečlivě složená potvrzení. „Snažil jsem se, paní Kusá, vždyť víte, že nejsem žádnej flákač. Už mi to leze na hlavu, pořád sedět doma!“ „A to si ani nezajdete ani na pivo? Neříkejte, pane Klíček, třeba ke Špicům?“ „Tam chodím akorát někdy na jídlo, pani Kusá. To víte, nemůžu si vařit jenom sám. Ale taky tam nemůžu bejt pečenej vařenej. Je to drahota. A ta podpora, pánbu za ní zaplať, je to přece jen málo peněz.“ „Pane Klíček, představte si, že dneska vám můžeme pomoci k nějaké lepší výplatě. Určitě budete mít radost. Co byste říkal veřejné prospěšným pracem? Peníze dostanete na ruku každý den hned po práci. A od zítřka můžete nastoupit.“ A spadla klec. Klíček se ovšem rozzářil vděčnou radostí. Klíček ví, co se sluší a patří. Možná nechápe vznešený myšlenky, ale na úřadě ho nikdo neočurá. Nesmírné vděčen. „Hned zítra tam letím, paní Kusá!“ Jo, zlatý voči . „Ale paní Kusá, víte, že mám tu nohu, zase mě to začíná zlobit, bolí jako čert. To je s tím podzimem. To budu teď moct jít za podnikovým doktorem, že jo.“ „Pane Klíček, snad byste nešel první den v práci marodit?“ „Paní Kusá, nerad bych, ale to víte, zdraví si nikdo nekoupí ani za první vejplatu. To jenom náhodou, kdybych jako hned zejtra nenastoupil, abyste věděli,že jsem se na to nevyflák.“ Jo, zejtra na městským úřadu. Samozřejmě. Klaním se. Už teď si tam jdu stoupnout do fronty na košťata. Klíček se zachechtal a nasměroval to rovnou ke Špicům. Příjemná náladička v hajzlu. A1e vždyť to věděl. A konec konců život je změna. Takže život je fajn. Akorát ten pracák a ty básničky by nemusely bejt. Básničky! Ještě než dorazí, měl by nějakou mít, aby jí na Hanču rovnou vybalil. Sedne si do parku, tam se hezky přemejšlí. Zalovil v kapse mezi cigaretami. Oheň už není. Ksakru, sirky. Kašlu na básničku. Odpálím si u stolu. Že du do práce, to je konec konců novina, až až.
Voska a Salinger už tam seděli. Hanča otevřela před chvilkou a ti dva už samozřejmě čekali přede dveřmi. Houkla na ně, jestli by si nechtěli před hospodou postavit stan, že by jim tam nosila pivo i v noci, ale oni se nechali slyšet, že by v tom případě ta obsluha nemusela zůstat jen u piva. Hanča jim na to řekla něco o prasácích a za této přátelské konverzace vešel Klíček do sálu. „Čau domácí,“ vítali ho hosté. Klíček mrknul po Hanče, to se ještě uvidí, jestli je dneska domácí. Hanča nic, ani se nějak zvlášť nemračí, točí mu pivo. „Dneska bude veselo,“ vysunul pro něj Voska židli. „Včera tu vyhmátli Čerta, sotva jsi odešel.“ „No co,“ řekl Klíček, „však ho zejtra pustěj.“ Kouká přitom po Hanče, ale ta dělá jako by se nic nestalo. Poděkoval slušně za pivo. Slušně odpověděla. Z rádia nad pultem bylo slyšet nějakou přitroublou hudbu někomu na přání. Hrálo to od rána do večera, vypínali to, jenom když zapli v rohu televizi. „Poslyš, Hančo, mám po tebe novinu.“ „To jsem opravdu zvědavá.“ Otočila se a rovnala tatranky za sebou. „Zejtra du makat.“ „Neříkej, to je mi tě opravdu líto.“ „To skoro vypadá,“ na to Klíček, „že už jsme zase kamarádi.“ „Kamarádi možná,“ odpověděla a zabublala pulitry v dřezu. „Nono,“ zazpíval po svém Salinger, „vono nebude tak zle.“ „Jenže to vypadá na lázně,“ pokračuje Voska. „Šli docela na jisto“ „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Já v tomhle nejedu, je mi to jedno a Čert je vůl“ „Ale na soud pudeš, ne? Je veřejnej.“ „Já mám chlapče jiný starosti. Dneska je poslední den svobody. Zejtra tady budu obíhat s koštětem. Hančo, kočičko, dones mi rumíka!“ „Ty seš nějakej bohatej“ ozvalo se od pultu, aby bylo jasno, že dneska jede Klíček na vlastní účet. „No bodejť. Když bohatej, tak bohatej. Však už taky skoro zaměstnanej. Ono se dá taky s pár pivama vydržet až do večera, když na to přijde. A s dobrejma kamarádama se člověk v hospodě neztratí. Večer začne teprve ten správnej šrumec. Někdy odpoledne, kolem druhé hodiny se začnou trousit postavičky, a v šest už to hučí jako v úle. Klíček by tuhle hospodu neměnil za nic na světě. Tady je domov. Sem prostě patří. Tady má svůj stůl, svojí židli, svoje kamarády. Tady všechny zná, viděj si až do talíře, dovedou si pomoct. O tomhle ty slušný a nafoukaný lidi venku nemaj ani tušení. Ti si tak akorát odplivnou, když jdou kolem. Ale tady je to pravý kamarádství, ten pravej život. A sranda. Tady se žije. Tady by byl námět pro seriál. Tohle sepsat, tak je člověk slavnej. Kam se hrabe Hrabal. Třeba zrovna teď přišel Káňa. Nedá se říct, ze by to měl v hlavě kdoví jak srovnaný, ale nikomu neubližuje. Pendluje od Norků ke Špicům, jako hodiny. Sedne, poručí si kávičku a kolu, čučí, poslouchá jak se debatuje, nebo si dá karty, pak se zvedne a volným krojem zamíří k Norkům. Tam sedne, dá si kávičku a kolu a tak dál pořad dokola. Vlastně príma chlapík. V života neměl ženskou. Chudák. Každej sme nějakej. Nebo takovej Hnůj. Moc pěkná přezdívka. Pravdivá. Žere k pivu prášky jako chleba. Ale má je prej předepsaný. Když se dostane do toček, tak vidí trpaslíky, nebo se mu zdá, ze ho pronásledujou koně. Nebo že sedí v hospodě s Hitlerem. Ani nevím, kde dělá. Tuhle si stěžoval, že dovolená stála za houby. Měsíc dovolený a prej vypil jen osmadvacet flašek rumu. Možná si taky vymejšlí. Ale hlavně má žaludeční vředy. Blbec. Nebo takovej Pete. Šikovnej kluk. Dovede malovat obrázky. Úplně fantastický. A vůbec přitom neni nafoukanej. Řekneš mu: „Pete, namaluj nahatku“. Pete se zasměje, zamyslí, namaluje ženskou. Chlapi se o to perou. Jednou takhle namaloval i Hanču. Nikomu to neukázala. Ani Klíčkovi. Jenomže Klíček jí nepotřebuje namalovanou. Zachechtal se. Nebo si sedneš před něj ke stolu, chvíli čučíš do blba, on čmárá po papíru, a seš to ty. Nebo vyrazí někam ven, courá po lese, maluje stromy, nebo řeku, může za to chlastat celej večer. Už dlouho nic nenamaloval. Nedávno povídal, že ho bolí duše. Jak může někoho bolet duše? Co je to duše? Udělá to pšík a člověk není? Nejhůř je na tom ale malej Makak. To je fakt. Vod tý doby už tu dlouho nebyl vidět. Má takovej mindrák, že je pod míru, nebo co, kdo ví, jak to bylo. Jeho syn taky nemoh zavadit o ženskou. Pak jedna konečně přijala na inzerát, odněkud z daleka. Starej Makak přijde v noci domu, jako že je ještě chlapík, nebo že to mladého naučí, nebo co, začne se na ní sápat. Sbalila se ještě v noci a odjela. A ráno synáček voběšenej. Jo. Srandy kopec. Ale tady v hospodě se to nějak všechno přežije. Když si člověk naleje hlavu a je mezi svejma, tak se dá zapomenout . Však má každej co na zapomínat. I Klíček má na co zapomínat. Na celej ujetej, zatracenej a zpackanej život. Někdy ho to tak nějak popadne. Nějaká lítost, nebo co. Mohlo to bejt s nim taky všechno jinak? Mohl taky mít bejvák a auto a dětičky a jezdit k moři na dovolenou? Nebo chodit na melouchy a topit se v prachách? Zdravit sousedy, vyrážet na chatu, čučet v televizi na fotbal s lahváčem před sebou, nebo chodit na kulečník, nebo do divadla na známý herce a možná bejt vystudovanej? Nebo zdědit barák, tak to ne, to tedy nemoh. Máma mu odkázala akorát suchý z nosu a jestli měl někdy nějakýho tátu, tak ten určitě jenom dluhy. Měl zkrátka blbej start. Za všechno prostě můžou okolnosti. Nebo zkrátka osud. Někdo se někde narodí, něco podědí, nějak je vychovávanej, to je prostě daný. Už nějak dopředu daný. A jak to chceš předělat? Co na tom změníš? Kdo ti říkal od mala abys nekrad? Kdo tě třískal, když jsi lhal? Nikdo. Kdo si s tebou dal ve škole nějakou práci, aby tě piplal, když ti bylo do breku? Všichni tě odepsali. Kdo se o tebe chtěl starat, když jsi neměl co do huby? Starali se, postarali. Tady si dejchej kostkovanej vzduch prosejvanej přes mříže. Blbej osud. Tim je to daný. „A nebo taky blbej pohodlnej Klíček, línej na tom něco změnit. Nelži si do kapsy, máš jí tak nacpanou kecama, až ti z ní lezou cigára. A nelituj se tolik, nebo rozbrečíš celou hospodu. Však jsi byl taky pěknej lupínek a tu trochu snahy, která občas mámu zachvátila aby z tebe něco bylo, jsi vždycky s přehledem odpálkoval,“ ozval se odněkud malej Klíček, zalezlej vevnitř jako štěnice v kožichu. A velkej Klíček se málem polekal, protože tohodle malýho kamaráda neslyšel už pěkně dlouho. Naposledy snad před soudem. Už na něj skoro zapomněl. I když kamarád, to je silný slovo. Šťoura. Kecal. Věčně nespokojenej. „A ty seš spokojenej?“ „To je moje věc. Já si to vobrečim, když bude třeba, jako vždycky a ty zalez, tebe k tomu nepotřebuju.“ Klíček zaslechl na půl ucha, jak někdo křičí, aby bylo ticho, že začíná večerníček a najednou si uvědomil, že je u stolu sám a že před ním stojí Hanča a nějak divně se na něj dívá. Nebo se on divně díval? Postavila před něj pivo. „Tady máš to svý ode mě, ty boulo.“ „Dík, Hanči,“ povídá, „ale to pivo mě asi teďka moc nevytrhne.“ „A co by tě vytrhlo?“ Díval se do pěny jak popraskává a pomalu si sedá. „Potřeboval bych se asi narodit eště jednou, vod začátku. Někde jinde. A někomu jinýmu.“ Nikdy nepochopí, proč se toho dne probudili tak brzy. Ještě byla skoro tma. Ranní paprsky přelézaly parapet Hančina přízemního pokojíku a plazily se nahoru po stěnách a drobném nábytku. Hanča měla všechno zařízeníčko promyšlené do detailu. Skříňky, malá kredenc, stolík, dečka, lampička, šití, křesílko, obrázky, tapety, hrála si s tím, byl to její svět, tady byla svou paní, středem, kolem kterého všechno kolovalo, sluníčkem malého vesmíru v přízemí. Vlastně byla básníkem domova, ale kdo ví, jestli to věděla, jestli o tom někdy uvažovala. O něčem ale uvažovala určitě, protože ležela tiše, do sebe, jako by byla na celém světě sama, jen občas se pohnula a naznačovala, že bere svět na vědomí, nebo dokonce, ze mu chce něco říci. Konkrétně Klíčkovi, protože svět, ochotný naslouchat, byl teď Klíček. Ale Klíček se nechtěl moc ptát, protože měl takové tušení, že to nebude jen tak. Že se něco blíží, něco jako tornádo, nebo povodeň, nebo zemětřesení, nebo prostě něco, po čem už to nebude tak jako to bylo před tím. Ale zároveň cítil, že to tak nakonec stejně musí bejt. No bodejť. Vlastně s podivem zjistil, že je mu to z jedné strany skoro jedno. Takže se ani nějak zvlášť nevzrušil, když se nakonec rozhoupala a řekla mu, ze U Špiců včera skončila. Nikomu to nepovídala, vědí to jenom na podniku. Byla to rychlovka. „Prostě jsem do toho praštila. Musela jsem. Dál už jsem to nedokázala táhnout. Já už bych to pak nikdy neudělala. Já tam nepatřím, nejsem tam doma a nikdy jsem vlastně pořádně nebyla. Vždycky jsem věděla, že to není napořád. Já chci začít žít, chci někam do světa, někam, kde se dá dejchat, kde jsou jiný lidi, jiný řeči, jiný věci, jinej vzduch. Rozumíš tomu?“ No bodejť. Aby nerozuměl. Klíček tomu rozuměl až moc dobře. Však věděl, proč nespěchal s ptaním. Jiný věci, jiná parta, jinej chlap do života, všechno jiný. Takže konec, pánové, konec srandy, konec sladkýho života U Špiců, konec pana domácího. Klíček ležel jak kláda, nataženej, koukal na vzorky na stropě a přemejšlel, jestli se má rozeřvat, nebo jí začít snažně a trpělivě vysvětlovat, že život není peříčko a hospoda holubník, že tam má svý lidi, že jí to přejde, že toho bude litovat, že se stejně nakonec vrátí a ještě ráda, ale zase zjistil s podivem, že ho to vlastně tolik nebolí. Že se ho při tom všem zmocňuje pocit, jako kdyby se ho to vlastně nějak zvlášť netýkalo, jako když je ve vzdálenosti od toho všeho, jako kdyby to byl příběh někoho jinýho, cizího, a on je jenom tak nějak při tom, nebo nad tím, nebo vedle toho. V takovém klidu, v takovém podivném smíření s tím vším. A taky zjistil, že tomu vlastně docela dobře rozumí. Básničkám možná nerozumí. Ale tomuhle rozumí. A v té chvíli se mu trochu zachtělo praštit do toho taky. Rozjet se někam dál, jinam. Zvednout krovky a spolu s Hančou vyrazit dírou do jiného života, spokojeného, kde se všechno vyvrbí. Kde se všechno vyplní. A nebo možná taky ne? Nebo už je pozdě? Neprošvih už to dávno? Není už na to všechno starej? Nejspíš asi jo. „Asi jo.“ Povídá Hanče. „Asi to chápu. Ale asi už jsem starej. Já bych možná docela rád s tebou. Ale vono mi to nějak nejde. Nejde to. Někde hluboko sedím a sem unavenej. Nechce se mi pohnout. Na tenhle kopec nevylezu. Nebo možná, že někdy. Že ještě někdy vylezu. Kdo ví. Rozumím. Co bych nerozuměl. Prostě klidně jdi. Se mnou si nedělej starosti . Já jsem vlastně v tuhle chvíli docela spokojenej. Můžu si vo tom přemejšlet, vlastně pořád. Dneska nebo zejtra du makat, zůstane mi ode všeho tak akorát. Jo. Přesně akorát. A kam vlastně jdeš?“ „Do Jídelny na nábřeží.“ „Hm, pro našince luxus.“ „A za chvíli už tam musím bejt.“ Rychle se oblékla, postavila mu na vařič čaj a ukrojila, dva chleby, vůbec jim nijak zvlášť nepřipadlo, ze jsou spolu takhle naposled, že je tady Klíček naposled. Kdo ví? „Ahoj,“ řekla jako vždycky. „Až půjdeš pryč, tak hoď klíče do schránky.“" Pozoroval ji oknem, jak odchází, tou svojí houpavou chůzí, kolem baráků, který z tohodle pohledu už dobře znal. Co udělá Klíček? Vstane, pěkně se nasnídá, ještě tu Hanče uklidí, to nikdy nedělal, ale dneska by moh, a potom půjde, nebo nepůjde do práce. A potom? Vrátí se zpátky ke svejm. Kam by šel? Jsou tam všichni. Voska a Salinger, Káňa a Hnůj, Pete a Makak. Tam má pořád ještě ty svý. Nebo aspoň, z toho, co na světě má, ty svý nejbližší. Pozoroval ji z okna, jak jde skoro sama ranní ulicí. Trochu se závistí. Jako starej tuberák kluka, kterej radostně běží do kopce, na kterym je nádhernej výhled do krajiny. „A co. Já jí to přeju“.

Do vrchu

Od řeky už nepříjemně táhlo, ale v Jídelně na nábřeží bylo teploučko. Vzadu u téměř mramorového obložení stálo několik stolů, které měly zpravidla své stálé hosty. Však už nad jedním z těch stolů se dávno měla skvět pamětní deska (nejlépe samozřejmě zlatá), že právě zde sedávala místní Bohéma, která sloužila s neutuchajícím nadšením ke zkulturnění návštěvníků Jídelny, jakož i celého jejího širokého okolí, včetně Ašského výběžku a Slovenského pomezí. Sedávala, sedávala a jistém slova smyslu sedá i nadále. Časy se změnily a někteří z Bohémy byli odváti do nových zítřků, další přiváti z jiných, kulturně drsnějších krajin, ale jádro Bohémy jakž takž odolávalo, posilováno občasnými srazy jejích mýtických zakladatelů a vzpomínkami v časopisu nevšední úrovně, který šířil zář povzdělanosti v temnotách kulturního pohanství města a regionu.
Vlastně to začínalo kdysi v obyčejné partě, sedající s dívkami a kytarami na klíně, v trávě v ohbí řeky, jejíž proudící a zamyšlená atmosféra dodávala inspiraci jejich básním a melodiím, malůvkám a výtvarnůstkám. Libý kouř z bohémských dýmek se tehdy snoubil s podvečerní mlhou, nemluvné ryby naslouchaly pod břehem objevným moudrostem, snášejícím se jako rosa na travnatou stráň a krasosmutnému světabolu, jenž se linul z téměř mistrovsky ovládaných nástrojů. Jo jo, kde jsou ty doby. Možná, že to vůbec takhle nebylo, ale vzpomínat na to právě takhle - není to krásné? Nedá se ze vzpomínek žít alespoň tolik, aby se staly seménkem sobě podobné budoucnosti? Kdo ví. Faktem zůstává, že přišel jednou jeden podzimní, barevný, leč syrový a mokrý den a mladá Bohéma, čistý to květ na křehkém stromu místní omladiny, se přesunula vzhůru od břehu na nábřeží za teplem do Jídelny. A potom zase přišlo jaro, rozesmáté táním, povzbudivé a rozpukající, ale zpátky na po
břeží se už z Jídelny tolik nechtělo. Už to bylo jaksi všechno trochu jinde. A nebo ten první rok ještě nebylo? Jak to může hodnotit člověk, který si za pět nebo více let už vyseděl důlek na židli u stolu, nad nímž stále chybí zlatá deska s oslavným nápisem? Hlavně, že nechybí nápady. Nápady, které nás nesou pořád dopředu, dál, jako ta řeka kdysi odnášela naše sny a plány do divokých peřejí života. A nebo ty nápady po těch pěti či více hospodských letech připadají geniální už jenom nám? Že už jsme zchudli o ty nápady i sami o sebe? Ale nebuďme pesimističtí. A nevracejme se tam, odkud už zpátky nic nepřipluje. Proud řeky také nikdo neobrátí.
Těmito vznešeně smutnými a věčně platnými myšlenkami se zabýval Veršek, sedící až v samém rohu, kde téměř mramorové obložení tvořilo útěšlivou náruč prohřátou radiátory skrytého topení. Před sebou na stole měl půllitr a zápisník. Obojí prázdné. Většinou zde platila úměrnost nepřímá, kdy ve sklenkách ubývalo a na papíru přibývalo, a tak si objednal další pivo a s tužkou v ruce čekal, až oné úměry bude dosaženo. Myšlenky se mu honily v hlavě jako vítr prázdným strništěm a ať se namáhal sebevíc, nemohl z jejich ozvěn, tříštících se o dutinu lebeční, porozumět ničemu, co by bylo hodno jeho zápisníku a jeho jména. V takovém případě byla záchrana v tom, že se tvořilo kolektivně, nejlépe ve dvou, či ve třech. Jeden nakousl verš, druhý dokončil a nakousl svůj. Tak se na bohémském stole rodila díla někdy nevalné úrovně, jindy však nesmrtelná. Veršek připadl ještě na jeden, již nyní použitelný inspirující prostředek a vyňal významným pohybem ze záňadří dýmku, Modrého Ronsona a paklík kvalitního tuzemského tabáku. Dýmneme si, podumáme. Začal nacpávat, pozorně a soustředěně, neboť nacpávání je obřad. Když se špatně nacpe, netáhne. Nebo člověk nasaje na jazyk pálivé žhavíčky, což nebývá okamžik až natolik inspirativní. I když kdo ví, všichni velikáni umění přece těžili z hluboké studnice svého životního utrpení. Zasunul tabák do spořiče, tak aby o několik milimetrů převyšoval číšku a něžně dodusal ťapťátkem. Přiložil hořící sirku k horní části paklíčku a se zálibně přimhouřenýma očima očekával vonný dým. V obdélníku vstupního zádveří se mihl stín a Veršek zpozoroval koutkem oka, jinak bez jakéhokoli vyrušení, přítele Myšlena, kterak se blíží sloním krokem ke svému místu. Vida, zde je básník do kolektivu, z toho se možná zrodí veliké dílo skvělé úrovně, pokud se ovšem podaří dokončit dílo právě započaté a neméně důležité. Myšlen bodře pozdravil a usednuv na bolestně vzkřiknuvší židli, pozoroval Veršeka s jemným pobavením . Sám byl mistrem dýmkového obřadu a jak se Veršek pokoušel rozdýmat Ronsona, usadil se Myšlen o něco pohodlněji, vyňal svůj notes a začal cosi psát. „Zadrž!“ Procedil Veršek mezi dýmkou a zuby. „Doufal jsem, že tento skotský vřes (z něhož je hlavička dýmky vyřezána) bude inspirovat mne a nikoli tebe.“ „O dýmce to nebude,“ odtušil Myšlen, „ta je v tom nevinně“, a věnoval se psaní. „Doufám, že mi to potom dáš přečíst.“ „Lituji, Veršeku,“ odvětil Myšlen, „ale obávám se, že by to ode mne nebylo moudré.“ U stolu se vzápětí objevil i pan Fim, decentně pozdravil a decentně usedl. Pan Fim dělal všecko decentně. Když spolu šli jednou přírodou, z jakéhosi vlastivědného výletu, skutálel se pod tíhou zkonzumovaných lihovin příkré ze stráně na cestu pod nimi a než k němu dorazili, stačil vstát, upravit si brýle, kravatu a dýmku a pokračovat v cestě s takovou důstojností, jako by právě vyšel z vysokoškolské studovny. Však také vystudoval filosofii a vyučoval ještě relativně nedávno moderní dějiny z pohledu marxismu-leninismu v krajské metropoli. Myšlen měl odlišné osudy. K jeho vyšším studiím měli kdysi pánové z StB jakési připomínky ... Jsou to stejně zajímavé paradoxy. Jeden málem disident, jeden marxista, jeden farář, ano i farář, ale daleko a má pracovní neděle. Ke stolu dorazil pan Vítr a opřel si housle do rohu vedle Veršeka. „Dobrý den, pánové, jak jde dobývání živobytí?“ „V tomto ranně barbarském stadiu kapitalismu poněkud neuspořádaně,“ odvětil Fim a vytáhl historický a kulturní měsíčník, jehož byl spoluredaktorem. „Dovoluji si vás upozornit, pánové, na článek mé maličkosti , který pojednává o našem zapomenutém rodáku a básníku, knihkupci a vlasteneckém radním panu Mojmíru Peškovi-Kosowském, kterým jsem se zabýval už jednou, před několika lety. Nalezl jsem v archivu některé jeho osobní dopisy, které velmi výmluvným způsobem ilustrují jeho dobu, to jest přelom devatenáctého a dvacátého století, v našem utěšeném městečku.“ „Ona byla zdá se, i celá ta doba utěšenější,“ pravil Vítr a zapůjčil si brožuru k listování. „Inu, jak se to vezme,“ podotkl Fim, „bídy života bylo vždycky dost.“ „Což o to,“ připojil se Veršek, dnešní doba a tehdejší, jsou možná málo srovnatelné, co do životní úrovně, ale hovořme, přátelé, také o dalších věcech. Tehdejší člověk by z našeho dnešního životního tempa nejspíš umřel. A přece nejsme o nic šťastnější. Obávám se spíše, že naopak. Hovořme, přátelé, o chudobě nikoli materiální, ale o chudobě duševní a to nikoli tehdy, ale dnes!“ Veršek, jak měl ve zvyku, pozdvihl hlas i ruce v širokém gestu básníka: „Lidská masa odkojená obrazovkou není již více schopna vychutnat a ocenit skutečné umění. Jenom sedí s odklopenými hlavami před přístrojem a nechávají na sebe dopadat jakousi superpředžvýkanou extraimitaci skutečného života.!“
„Člověče, ty mi mluvíš z duše,“ vmísil se do rozhovoru Igor, řečený Poustevník, který doplnil společnost u stolu. „Ještě jde za mnou Šminka, na těchto místech návštěva již vzácná, smrskněte se trochu, já poprosím naši slečnu Haničku, jestli si můžeme přisunout židli.“ „To víš, že můžeme,“ odvětil Myšlen, „ale poprosit ji můžeš v každém případě, protože je to osoba této pozornosti hodná.“ „Hohó,“ zasmál se Fim, „zdá se, že za ten krátký čas, co zde čepuje, již ztekla tvé srdce!“ „Mé srdce náleží múzám, milý příteli a kromě toho i Almárce, jak je ti jistě známo. Nicméně z čistě estetického hlediska připouštím, že příchod slečny Haničky na naši základnu je určitým přínosem.“ „Pojďme se bavit o něčem zásadním,“ žádal zvýšeným hlasem Veršek. „Jistě,“ odvětil Myšlen, „třeba o tom, že jsi mi slíbil už před týdnem článek do našeho Občasníku a zatím jsem ničeho neobdržel.“ „Dobrá, dobrá, spojme tedy příjemné s užitečným a rozpruďme přímo zde u stolu debatu o mravní zkáze dnešní prohnilé technokratické společnosti! Já pak zaznamenám nejgeniálnější myšlenky, což pro mne nebude problém, protože to budou ty, které jsem pronesl já, a mohu ti to tu zítra předat rovnou na disketě.“ „Pokud mohu vhodit v plen prvé moudro, přátelé,“ pravil Igor, řečený Poustevník, „pak tvrdím, že dnešní společnost nahradila již definitivně mravní hodnoty hodnotami ekonomickými.“ „Dovol, příteli, abych ti oponoval,“ zvolal Šminka, kdysi dvorní malíř Bohémy, nyní poměrně úspěšný manažer, který přicházeje, zaslechl poslední slova. „Formuloval bych to spíše tak,“ pravil usedaje, „že současné hodnoty ekonomické vytvářejí mravním hodnotám (které jsou v podstatě něčím jen teoretickým) nezbytné reálné mantinely.“ „Tak nevím, zasmál se Veršek a podusal doutnající obsah Ronsona, „jsi člověk nadšený západní kulturou, ale hovoříš jako marxleninista z Divokého východu.“ „Jen pro upřesnění, když už jsme u toho,“ odtušil Fim, „Marx s Engelsem, jakož i Hegel a Schleiermacher byli Němci, tedy lidé západní kultury. A Lenin získal své inspirace a ambice jejich studiem v době svého exilu na západě. Na východě to pak už jenom vyzkoušeli.“ Dobrá, dobrá,“ opáčil Šminka a usadil se pohodlněji na přisunuté židli, „na východě možná dospěli, tím že vše podřídili ekonomickým normám, ke katastrofě, protože tam neznali klasickou demokracii, ale na západě jsou výsledky zcela opačné. Právě demokracie, když už jsme u toho, je v podstatě onou morálkou a mravností, v mantinelech vytvořených ekonomickou realitou - což si musím zapamatovat, neboť jsem právě, zdá se, vytvořil docela podařenou definici.“ Fim objednal u Haničky pivo i pro Šminku, potáhl významně z dýmky a s modrým dýmem vybafl na manažera otázku: „Poslyš, Šminko, tou západní mravností v rámci ekonomické reality bezpochyby míníš značně vysokou kriminalitu, drogy a prostituci, potoky krve linoucí se z televize a neutuchající aféry v demokraticky zvolených institucích.“ „Milý příteli, opáčil Šminka a vypustil s nadhledem svůj první modravý kotouč, „já jsem nikdy netvrdil, že západní společnost je ideální, ale je to ještě pořád to nejlepší, čeho lze mezi lidmi dosáhnout. Uznávám, že má své ruby a stíny, ale není to nic jiného než respektování přirozeného vývoje. Poučme se od moudré přírody. Tam funguje zákon přirozeného výběru, zákon silnějšího, či spíše schopnějšího a kvalitnějšího. A jen díky tomu je v přírodě vývoj a neustálá rovnováha. Jsou to jasná a naprosto reálná pravidla hry. Vybočíš z nich - skončíš. Respektuješ je - prosperuješ a jdeš nahoru.“ „To mi ovšem připomíná zařazení se do jakési zarovnané poslušné masy,“ odtušil Veršek při obřadném čištění dýmky, k němuž používal vždy výhradně nepoužitých štětiček. „To jseš ovšem vedle! Žádná kultura neklade takový důraz na individuální svobodu, jako například Americká. Tam si naopak můžeš dělat co chceš. Záleží jen na tvých schopnostech, síle vůle a cílevědomosti. „Dobrá,“ nedal se Veršek a neklidně poposedl, ale nikde přece neexistuje záruka nějaké přímé úměrnosti mezi lidskou schopností, silou vůle, či cílevědomostí na jedné straně a morálkou na straně druhé.“ „Samozřejmě, ale s tím nic nenaděláš, to je běh života. Jen díky tomu vyplavou nahoru ti, kteří se tam nejvíc hodí a budou si vědět rady se všemi balíky problémů a civilizace půjde dopředu.“ „Nu, nevím, nevím, přátelé,“ pravil zamyšlený Igor, „jestli tuto složitou otázku tady vyřešíme. Ale pojďme spíš začít hovořit o nás, jak my sami se teď zařazujeme, či zařadíme do tohoto proudu, nebo naopak proti němu. Člověk by přece neměl být jen jakýmsi pasivním paňákem, ale měl by o něco sám usilovat. Nějakým směrem, pro který se sám svobodně rozhodne.“ „V tom ovšem, bohužel, zůstáváme osamoceni,“ připojil se Myšlen a zhoupl se spokojeně na židli. „Zdá se mi, že pro spoustu lidí je mnohem pohodlnější a jednodušší zůstávat stále takovými pasivními paňáky a nechat za sebe (při vší reptavosti) myslet a rozhodovat jiné.“ „Což o to, navázal Veršek, „to je docela dobrý postřeh, ale nějak mi to úplně neladí s tím obrazem svobodného člověka, jak nám ho tady maloval Šminka.“ „To bude možná tím“, přisadil si Fim,, „že každá věc má dvě strany. Subjektivní a objektivní. Subjektivně se cítí svobodnými individualitami, ale objektivně jsou ovládanou masou.“ „Podívejte,“ odpověděl Šminka, „na tom, jací lidé jsou a jací konec konců sami chtějí být, nikdo nic nezmění. To je jejich problém. Nejsem takový snílek, abych realitu té masy, jak říkáte, nevnímal. Ale já prostě vidím uskutečnění toho ideálu v té užší vrstvě osvícených lidí, kteří na něco mají, kterým opravdu o něco jde a kteří nejsou přírodou předurčeni k tomu, aby se nechali někým manipulovat, ale sami naopak mají v sobě dost vůle aby dosáhli svého cíle, neřku-li třeba i svého společného cíle.“ Šminka se mohutně napil a u stolu na chvíli zavládlo ticho, ovšem ticho relativní, protože z útrob Jídelny sem doléhaly útržky rozhovorů a hučivý životní dech odpolední restaurace. „Ta předurčenost se mi nelíbí,“ ozval se Igor Poustevník. „I když připouštím, že člověk je do určité míry určován prostředím, ve kterém se narodil, buď v rodině kriminálníka, nebo v rodině profesora morálky, přece má svobodu rozhodnout se nakonec sám alespoň mezi tím zásadním - mezi dobrem a zlem. Důkazem toho jsou lidé, kteří vyšli z podsvětí, nebo skoro z podsvětí a dokázali se přesto vyškrabat o kus výš, nebo naopak lidé z nóbl rodin, kteří spadli tam dolů.“ „I když,“ odtušil Myšlen, těch prvých asi nebude tolik jako těch druhých.“ „To bude tím,“ doplnil Igor, „že přitažlivost zla působí na člověka asi jako přitažlivost zemská. Dolů to jde snadno, ale nahoru se to musí rvát.“ „Přátelé,“ pravil Šminka, abychom se nepohybovali v oblacích: ty, Igore, znáš snad osobně někoho, dejme tomu, polepšeného?“ „Je-li to tak důležité, znám.“ „A mohl bys tedy říci, kdo to je?“ „Nemohl, protože to není můj příběh ale její příběh a nevím, jestli by byla ráda, kdybych o tom někomu vyprávěl.“ „Dobrá, to koneckonců nechme stranou,“ usměrnil hovor Fim a podal Haničce prázdné sklenice. „Všeobecně můžeme mít za to, že takoví lidé existují, ale nechme Poustevníka dokončit myšlenku.“ „Děkuji ti, šlechetný příteli. Tedy trvám na tom, že každý člověk má svou svobodu a že se může obrátit i proti své zdánlivé předurčenosti, i proti obecné morálce, či spíše - v dnešní době - nemorálce své doby. A že to za to stojí, i když je jasné, že se ten člověk bude muset na téhle cestě proti proudu trochu víc snažit a někdy možná o dost víc snažit a občas zvažovat, jestli to má ještě pro něj cenu a opakovat si, že mu to za to stojí. Já bych to zkusil symbolicky vyjádřit slovy jednoho dnešního mudrce. Když za ním přišel jeho žák a ptal se, jak má žít, odpověděl mu: Láska k lidem a poctivost v díle jsou bez diskuse. A potom už je to jednoduché. Podívej se, jak dnes žije svět. Dělej všechno naopak a získáš mír v duši.“ „To se mi ovšem zdá vyjádřeno poněkud zkratkovitě,“ pravil Veršek prohlížeje si Šminku přes stůl skrze žlutavý přísvit plného půllitru. „Je to jen ilustrace,“ odpověděl Poustevník, „ale myslím, že jsme na jejím základě všichni pochopili, co chci vyjádřit.“ „Pochopili,“ pravil Šminka, „ale pochopení neznamená souhlas, příteli. Právě tím, že jsme tě pochopili, můžeme s tebou o to víc kvalifikovaně nesouhlasit.“ „Počkej, milý Šminko, mluv za sebe,“ ohradil se Myšlen. „Já si vyprošuji své právo na souhlas i nesouhlas i na čas, kdy tak učiním. Ale pochopil jsem jednu věc, že totiž v duši našeho přítele Poustevníka se rozezněly nové tóny, které nejsou tak docela nezajímavé.“ „Co tím myslíš?“ optal se Vítr. „Myslím tím, že Igor vlastně přešel volně od tématiky mravní k filosofické a od tématiky filosofické k náboženské, není-liž pravda. Četl jsem nedávno sbírku zajímavých básní od Udo Goleda s podobnou tematikou a ten mudrc a žák mi tam zarezonovali. Jak se vlastně Igore, nejsme-li daleko od tématu, díváš na život a smrt a řekl bych, posmrtí?“ „Tedy o posmrtí nepovažuji za užitečné diskutovat a vystupuji z hovoru,“ pravil Šminka a důstojně vyklepal svou dýmku. „Dobrá. Posmrtí třeba není nejpřiléhavější slovo, ale dejme tomu, nesmrtelnost, duchovní život a jeho souvislost s morálkou a realitou,“ upřesnil nové téma Igor. „Ještě jako post scriptum žádám veřejně,“ prohlásil Šminka, „aby slovo realita nebylo vláčeno v těchto kalných vodách.“ Záleží ovšem na tom, co vnímáš jako realitu,“ vstoupil do hovoru Veršek. Četl jsem kdesi, že nedávno studovali fyzikové takový zajímavý jev, že celý vesmír a my v něm, jakoby pulzujeme v čase. Chviličku všechno existuje a chviličku nic neexistuje. A tedy i my, jak tady jsme u stolu, v nepatrných a člověkem nezachytitelných časových intervalech kmitáme mezi bytím a nebytím. Ha! Poslyš, Šminko, jak je to s tou tvou realitou?“ „Potvrdí-li to fyzikové, pak se to stane jen další součástí mé reality, nic víc.“ Shodou okolností vím,“ připojil sel Igor Poustevník „a to jistě nebude bez zajímavosti, že to, o čem diskutují fyzici v dnešní době, znali staří poustevníci už v dávnověku. A učili o tom, že kdo se dokáže určitým způsobem duchovně velmi zjemnit, dokáže také tuto pulsaci sám vycítit.“ „To jsou věci mezi nebem a zemí.“ pravil Fim. „Leze mi z toho mráz po zádech a vzdávám se rovněž dalšího hovoru na toto a jiná podobná témata.“ Myšlen se lačně napil z nového piva: „Já si naopak myslím, že je to mrazení svým způsobem příjemné. Pokračuj, Igore, nenech se zmást těmi neznabohy!“ „Ó nikoli, přátelé, toto jsou věci, o kterých by určitě bylo škoda hovořit jen tak pro momentální zajímavost. A vlastně by bylo příhodnější besedovat o nich v jiném prostředí a v jiných souvislostech. Nebo alespoň po nějakém tom už ušlapaném kuse životní cesty, která vede pěkně do vrchu a začíná právě u takových věcí jako je morálka, lidumilnost a čisté svědomí, nenahlodávané červem ekonomických nepřelezitelností. Ale především se zatím necítím jako ten pravý, kdo o tom může něco druhým povídat. V této záležitosti bych si spíše dovolil pozvat vás do příjemné duchovní společnosti, kde o těchto věcech podávají výklad lidé zasvěcenější.“ „Jo? Co je to za společnost a kde se schází?“, zajímal se Vítr. „ Schází se Na Chlumu. Bydlí tam jedna paní, která poskytuje své prostory k takovým setkáním.“ „To asi nebude u mne připadat v úvahu,“ pravil Veršek. „Obávám se, že kdybych chtěl něco takového brát vážně (a jinak nemá cenu tam chodit), že by to znamenalo najet dříve či později na určitý životní styl, o kterém nevím, jestli by mi tak úplně sedl.“ „Já bych naopak nebyl proti,“ přiznal se Vítr. „Člověk přece může přijít kamkoli jen tak se podívat, posoudit a ohodnotit.“ „Nevím jak později,“ pravil Myšlen, „ale zatím také ještě necítím tu pravou potřebu vydat se v plen společnosti takového zaměření. Myslím, že člověk si může o těchto věcech dumat sám a nemusí se vázat na jakékoli, byť možná i příjemné společenství. Čímž ovšem nevylučuji, že tam někdy s tebou nezavítám.“ „Budiž, přátelé,“ uzavřel Poustevník. „Já jsem tento skromný návrh učinil i naší slečně Haničce a neodmítla.“ „Haničce!“ Fim ani nedonesl pivo k ústům, “poslyš, příteli, tato druhá novina je ještě větší bomba než ta první. V každém případě musím říci, že pro ni vyjadřuji daleko větší pochopení. Mimochodem, doufám, že pozveš naši Haničku mezi nás i na sraz Bohémy.“ „Na sraz Bohémy! Hrome, na to jsem úplně zapomněl. Už jsem si domluvil jednu akci s tou příjemnou duchovní společností.“ „No jo, ale přece jim nedáš přednost před srazem Bohémy. Přijedou ze všech koutů a ty bys odjel?“ „Hm, když ona je ta akce také svým způsobem docela výjimečná a ne dost snadno zopakovatelná. To skoro, ač vás, přátelé raním, sraz Bohémy oželím.“ „Bídný Jidáši!“ ozval se v odpověď Vítr, „v tom případě tě dnes zanechávám tvému setkání a zůstávám zde solidární s Bohémou.“ „Jak chceš, myslím, že by tě to tam mohlo zaujmout, ale buďsi. Každý nechť činí, co sám uzná za nejlepší. Nicméně, přátelé, je čas, kdy naše Hanička střídá směnu a tedy i já se zvedám, abych ji doprovodil na Chlum a loučím se s prastarým pozdravem Bohéma s vámi!“ „I s tebou, Igore,“ „Odpověděl za všechny Myšlen, „a pozdravuj své nové přátele od svých starých přátel.“

Starší číšník zvaný Pantáta, který dorazil před chvilkou, si oblékl svou červenou vestičku a zapnul od pultu zářivky. Jejich neznatelně mihotavé světlo se snášelo na kopečky pivní pěny aby osvítilo myšlenky líně pulzující prostorem mozkových závitů, jako kotoučky vonného namodralého dýmu, které se mu z lulek vznášely vstříc, aby se rozplynuly beze zbytku někde pod stropem. Čas pokročil, venku se stmělo, hvězdy hlásily svých chladným zrcadlením v hladině pod okny, že vlády se ujal dumný a poněkud přetěžký čas podvečerních přemítání. „Nezdá se vám, přátelé,“ zhlasil své úvahy Šminka, „že Igor Poustevník se začíná vzdalovat svému rodnému ostrovu Bohémy a vydává se na nebezpečná a vzdálená moře?“ „Je tak,“ odtušil Myšlen. „Je poměrně příjemné, sledovat jej z útulného bezpečí našeho utěšeného ostrova, ale přesto bych byl nerad, a cítil bych se možná i něčím ochuzen, kdyby nám zmizel až za obzorem.“ „Nebo spíš, přiznal se Vítr, bych se cítil jako člověk, který prošel kolem pootevřených dveří a teď bude marně hledat vchod, který minul. A čím dál se za svým cílem vydává, tím mu bude vzdálenější.“ „Přátelé, nebuďme sentimentální,“ pravil Fim. Jsme přece spojeni poutem věčného bohémství.“ „Ostatně,“ obrátil se s mírnou poťouchlostí Šminka k Vítrovi, „kdo ti brání, aby ses vydal stejnou cestou, jako Poustevník, za svou tušenou příležitostí, jestli ti to opravdu tak stojí za to?“ „Hm,“ broukl Vítr, „v tom to právě vězí. „Zdá se a obávám se, že si bráním sobě sám. Právě proto, že ještě nevím, jestli mi to opravdu tolik stojí za to. Ovšem děsím se té možnosti, že bych to ještě pořád nevěděl ani ve chvíli, kdy Igor Poustevník už možná bude mizet za obzorem.“ „Pak to ale znamená, že nejsi šťasten, ač jsi tu s námi, zatím co on je patrně šťasten, ač je bez nás tam,“ podotkl Myšlen. „Tak jest. Ale pro sebe si připisuji alespoň ten plus, že mu to nezávidím a že přece jen se té příležitosti, kterou nám nabídl, do budoucna zcela definitivně nezříkám.“

Nahoru

Vašek si musel přiznat, že se pod ním klepou kolena. Ale už stál pod velkým oknem vedle dveří a možná, že už ho zevnitř viděl. A nebo možná ani neviděl, ale přesto už ví, že tady stojí, před jeho domem. Od řeky studeně zafoukalo a vítr téměř nehlučně pohnul větvemi, čnějícími jako obrovské kostnaté ruce nad obloukem rozeschlých vrat. Škvírami mezi začernalými prkny bylo vidět do malého zabláceného dvora s rozviklanou plaňkovou brankou vedoucí do zahrádky za stavením. Na holých větvích nad vraty plandalo už jen pár pohnědlých zapomenutých listů. Jeden z nich se uvolnil a snášel se jako křehký pozdrav tichým kroužením k Vaškovým nohám. Dům vypadal staře a zapadle, jako by ho už dávno nikdo neobýval, přestože ze dvorka bylo občas slyšet zakdákání nebo psí zakňučení. Šedivá a oprýskaná omítka navazovala na řadu podobně vyhlížejících stavení, která vedla od cesty kolem řeky přes malou náves s několika velikými stromy a kamennou lavičkou, vzhůru úzkou zahnutou ulicí k málo používanému předměstskému kostelíku.
Vašek vzhlédl k vrcholku věže, k velkému kříži, na jehož zrezlém povrchu byly ještě znát zbytky zlacení a vzpomněl si na svoji včerejší návštěvu u paní Věry. Zrovna o tom mluvili a nemohli se shodnout jak by se to vlastně mělo brát. Je to téma k přemýšlení. Tyhle večerní sedánky na Chlumu byly vůbec velice zajímavé a o taková témata na nich nebylo nouze. Ve vzduchu přívětivě prosyceném vonnými tyčinkami a nad stolem, z něhož stoupala vůně dobrého bylinného čaje, se to dobře přemýšlelo o různých tajemných věcech a neviditelných silách, které působí na náš život a ovlivňují náš osud. Když se rozsvítilo jenom malé světlo, tlumené stínítkem s obrovským červeným drakem, aby se člověk pohroužil do hlubokého proudu meditativní hudby, nebo se nechal vést přívětivým hlasem paní hostitelky, hned se ocital všem těm věcem blíž, hned to prožíval, čerpal energii. A hlavně měl pak z toho takový dobrý pocit, že na sobě pracuje, že se snaží všemu tomu líp porozumět a že se mu to taky určitě podaří. A přitom vůbec vlastně nebylo důležité, aby všichni měli na všechno stejný názor. Nejsou přece svázáni nějakými dogmaty. Jako právě s tím křížem. Zvláštní symbol. Jednoduchý, a přitom působivý. Paní Věra ho nemá moc v lásce. Vlastně vůbec ne. Podle jejího mínění je tohle znamení veliký omyl, který usvědčuje všechny církve z nepříjemné pravdy, že se dostaly na úplně falešnou cestu. Je to vidět z toho, že si zvolily k uctívání symbol smrti. Kříž, na kterém závistiví a neosvícení lidé zavraždili Ježíše, jednoho z největších světel lidstva, když mu bylo sotva přes třicet let. Kdyby se byl dožil aspoň šedesáti, nebo i osmdesáti, mohl by vykonat tolik krásných a ještě úžasnějších věcí, než o něm víme. Zabili ho ještě jako mladého, na začátku, po pouhých třech letech činnosti. A křesťané, místo aby toho litovali, tak se ještě chlubí jeho popravčím nástrojem, nosí ho na krku, na rouchách, mají ho na věžích. Paní Věra, vždycky když o tom mluvila, a to bylo kupodivu často, tak jí pohasly oči, jindy tak přívětivě teplé, a její hlas, který byl hebký a sametový, jako našlapování kotěte, i když to bylo kotě už čerstvě v důchodu, zněl najednou jinak, zastřený podivným smutkem, či steskem. Vaškovi vždycky připadalo, přesto, že si paní Věry vážil a hodně na ni dal, že je v té věci nějaké hlubší tajemství, důležitější, a asi skrytější. Kupříkladu Oleg se symbolu kříže naopak zastával a hájil přesvědčivě názor, že kříž má zvláštní magickou sílu a moc. Už přece staří Egypťané, a vůbec i jiné národy, užívali různé kříže jako znamení života, životní síly a nesmrtelnosti. Křesťané to nějak převzali, ale zřejmě bez toho, aby o tom něco věděli a hlouběji tomu rozuměli. Vašek tenhle názor sám zcela nezavrhoval, ale přece mu to nepřipadalo jako úplně vysvětlené. Jako by ještě něco scházelo. Přece tak staré a mocné hnutí jako církev, si nezvolí za hlavní symbol jen tak něco bez hlubšího porozumění, a když by už, tak by to určitě nevydrželo celých dva tisíce let. Všelijakých duchovních symbolů přece bylo fůry, ale zůstaly někde v zapomenutých knihách, nebo se objevují sem tam. Ale ten kříž se tvrdošíjně vyskytuje všude. Umínil si, že se na to podívá do Bible. Nedá velkou práci ji sehnat. Ale ještě před tím se může zeptat osvíceného člověka, ten mu může poradit nejlépe, protože takovým spisům, jako je Bible, se přece musí rozumět.
Snad i proto se dnes vydal právě sem, na doporučení paní Věry (a to bylo nějaké doporučení!), aby se na to vyptal přírodního léčitele, člověka, který ví a umí věci, o kterých obyčejný smrtelník nemá ani tušení. Nebo prostě by chtěl od něj vědět a slyšet víc o čemkoliv, o jakýchkoli věcech. Je to přece všechno nesmírně zajímavé, a je dobře, že se narodil a začal brát rozum právě v takovéhle době, která je tomu všemu najednou otevřená, kde záleží jen na tom, kolik do toho sám člověk vloží úsilí a vůle.
Okno nad jeho hlavou se s houknutím otevřelo a na Vaška hleděl postarší, ale zatím cizí obličej. Ještě nikdy se nesetkali, a tak Vaškovi trochu déle, než chtěl, trvalo, než překoktal své přání, s mnoha omluvami za zdržování a úpěnlivě toužícíma psíma očima. „No dobře,“ odpověděl pan Varta, „tak pojte nahoru,“ A okno se zavřelo. Vašek zkusil dvířka ve velkých vratech. Dostal se na začvaňhaný dvorek a mezi nejrůznější domácí drobotí prošel ke kamenným schůdkům bez zábradlí, které vedly k oprýskaným dveřím, zřejmě do předsíně. V předsíňce si sundal slušně boty (a z přemíry slušnosti málem i ponožky) a chvíli se rozhodoval, jestli nalevo, nebo napravo. Pak si představil, na kterou stranu je to okno a po nesmělém zaťukání otevřel dveře, a pak z druhé strany ještě další. Pan Varta seděl za stolem, na kterém měl rozesety papíry s jednoduchými náčrtky lidské figury, mezi nimi ležela malá fotografie a tužka. Výzdoby v místnosti si Vašek ani nestačil moc všímat, vnímal jenom jakýsi sedmiramenný svícen a nějaké obrazce na stěnách. Oknem, přes hustou záclonu, sem pronikalo tlumené a detaily zastírající světlo, jako by se nepatřilo, aby denní jas se mísil s tajemnými věcmi v pokojíku a jeho atmosférou. Vašek měl dojem, že i kdyby dovnitř oknem naplno zasvítilo slunce, místnost by dál zůstávala stejně šerá a potemnělá. Neměl pocit nějaké zvláštní přívětivosti, ale na vybídnutí se posadil a řekl, že by chtěl něco vědět o biblických zázracích, jak a zda se dějí, a tak dále, a tak dále. Vlastně chtěl vědět mnohem víc. Chtěl vědět všechno, co jen bylo možné. Ale tušil, že to nejde tak snadno, a od něčeho se začít musí. „Tak vy byste chtěl vědět, čím se to všechno děje.“ Pan Varta se pohodlně opřel a jeho oči, které Vaškovi připadaly krásně čisté, se na něj upíraly s předměstskou sdílností. „Podívejte se, někdo se celej život snaží, cvičí jógu, medituje, snaží se někam dostat. Třeba obyčejnej kus kamene (ležel mu na stole jako těžítko), září, vydává určitou energii. Já to cítím. Spousta lidí se k tomu, aby to taky cítili, dopracovává všelijakejma těmahle metodama. Dělají všechno možný. Já jsem se o něco takovýho nikdy nesnažil, ani jsem se o to nezajímal. Ke mně to přišlo samo. Já vám to řeknu rovnou. Já jsem ty svoje schopnosti dostal od ďábla. Škoda, že jste nepřišel o dvě hodiny dřív. Měl jsem tady na magneťáku ještě furt nahranej jeho hlas. Ale nakonec jsem se rozhod ho smazat a udělal jsem to právě před dvouma hodinama. Já jsem ale napřed samozřejmě nevěděl, od koho to je. Jenom tady jednoho dne po celým domě najednou byla taková záře, i v noci, já jsem s pomocí toho třeba vařil, ani jsem nad tím nemusel přemejšlet, co mám do toho hrnce hodit, ono to vařilo za mě. Komunikovalo to se mnou takovým hlasem, kterej jsem měl tadyhle v krku.“ Pan Vatra ukázal někam pod ohryzek, a pokračoval: „Chtěl mne přesvědčit, abych uvěřil, že jsou to všechno moje schopnosti. Že jsem něco výjmečnýho, hrál to na mojí pýchu. A já jsem to napřed vůbec nepoznal. Třeba mi povídá, připrav se, pojedeme do Příbonic. Já si říkám, že ve tři žádnej autobus nejede. Ale on, že kvůli mně pojede. A skutečně, přišel jsem na zastávku a tam už čekali lidi, i když tam nikdo neměl bejt. A pak opravdu přijel autobus. Ale to není všechno. Když jsme všichni nastoupili a měl se rozjet, tak mi ten hlas povídá - teď se bude čekat pět minut. A opravdu, řidič měl hlavu na volantu, jako by spal. Pak hlas povídá - dávej pozor, teď se rozjede. Řidič zved hlavu, jako by se probudil a rozjel se. Tehdy jsem si to nedoved vysvětlit. Až teď vím, že autobus jel úplně normálně ve svůj čas, ale já si myslel, že jsou tři hodiny. Ten hlas mi prostě poplet vnímání času, abych si myslel, že se to děje jen kvůli mně. Ty věci, které se se mnou a kolem mne děly, byly naprosto dokonale zrežírovaný. Až když mi řek, že nesmím sedm let za sebou jít do kostela, tak mi to začalo vrtat hlavou a teprve tehdy mi došlo, od koho to asi je. Tak jsem ho prostě přestal poslouchat, už jsem si ho vůbec nevšímal. A od tý doby už mám pokoj. Ten hlas se ztratil. Ale ty schopnosti, které jsem od něj dostal, už mi zůstaly. A tak já je užívám k tomu, abych pomáhal lidem. A to si myslím, že je úplně v pořádku. Víte, on ten ďábel je stejně nakonec takovej nejposlednější Boží služebník.“ Vašek byl připravený na ledacos, ale na tohle určitě ne. Jenom ho uklidňoval léčitelův klid a přehled, s jakým o tom mluvil. To musí znamenat, že to má zmáknutý. Že je nad tím, že už nehrozí žádné nebezpečí z téhle strany. Trochu se mu chtělo, pravda, zvednout se a jít, pan Varta ho nedržel. Někde v hloubi cítil, že je to žádoucí řešení, jestli nechce riskovat namočení do věcí, o kterých dosud nic neví. Ale právě to, že o nich dosud nic neví, ho zase zdržovalo tady. Konec konců, co by mu mohlo hrozit, když právě sedí v přítomnosti člověka, který to určitě překonal, který ví, co se má dělat v případě, že by začalo něco hořet a od kterého se může dovědět mnohem a mnohem víc. Co když v samotném Vaškovi nakonec dřímají takové schopnosti, ne od nějakého ďábla, ale prostě od přírody? To velice chtěl, toužil po něčem takovém. Objevit to, zesílit, rozvinout, využít. To by byl smysl života! Samozřejmě k dobru ostatních. Nějaká osobní pýcha, nebo sláva, by musela zůstat stranou. Vašek upřel na léčitele své pozorné oči. Venku začalo jemně pršet a obloha se zatáhla. V takovém čase se nezvykle brzy smráká. Jakoby večer přicházel dřív, než s tím člověk počítal. Pan Varta rozsvítil stolní lampu a ukázal: „Podívejte se, třeba tady. Já dělám diagnózu jedné holčičky, která leží v Praze v nemocnici. Vypadá to na rakovinu. Tady mám její fotografii, na tu položím jednu ruku a tak se i přes těch sto kilometrů dostanu do kontaktu. Přitom jedu druhou rukou takhle s tužkou nad papírem tadyhle s tou figurínou, a kde je něco v těle té holčičky v nepořádku, tam se ta tužka sama přitlačí a vyčárkuje to. Vidíte ? Tady.“ Vašek sledoval, jak tužka pana Varty vyznačuje některá místa v nákresu figuríny. Měl přitom takový zvláštní pocit, jakoby jej náhle ze spodu od holení ke kolenům a stále výš pomalu naplňovala nějaká chladná vlna, až skončila v hlavě. A i když se dověděl ještě horu zajímavých věcí, o tom, jak tu před chvílí stála jedna paní na osobní váze, a když pan Varta dal nad ni ruku a zvedal, jak na váze ubývalo, taky o jeho čerstvě zemřelém strýčkovi, kterému tu v domě ukradl nějaký příbuzný, když tu nocoval, rádio z pozůstalosti, a jak ho za to mrtvý strýček přišel v noci škrtit, o tom, jak je možné chodit po vodě, stát se neviditelným, roztrhnout vlastní duchovní silou menší mrak na obloze, a nebo o polointeligentních duchovních shlucích v astrálních světech, jako například vojsko svatého Václava, které mohou pomocí automatického psaní (pan Varta to i předvedl, prostě mu ruka něco psala, on nevěděl co a pak si to přečetl) odpovídat i na různé otázky, přes to všechno právě tohle pomalé, od spodu stoupavé naplnění podivnou studenou vlnou nebo energií tam u stolu, si odnášel jako svůj největší dnešní zážitek.
Když pak stál, skoro už za tmy, zase před vraty, s přesvědčením, že se sem určitě zase brzy vrátí, všiml si hejna havranů, na podzim tak nápadných, kteří se pohupovali na holých větvích jako veliké černé plody bezlistých, jakoby neživých stromů. Nikdy dřív si nevšiml, jak jsou mu tihle ptáci blízcí, milí srdci. Takoví bratři. Potěšen a povznesen touto novou sounáležitostí, vydal se domů k městu, kolem plazivého ztemnělého proudu řeky, nad kterou se pod bezhvězdným nebem, jež občas proťal osamělý tichý blesk, převalovaly těžké sychravé kotouče mlhy, jako stvořené pro nějaký tanec bludných vil.

Marek byl zvláštní člověk. Na Chlumu byl jenom párkrát, ale Vašek si všiml hned, že je nějaký jiný, než všichni ostatní z téhle společnosti. Z nich bylo cítit (pokud nebyli teprve čerstvě příchozí, jako třeba Igor s Hanou), jakési tlumené podbřehé světélko, zatímco z Marka vyzařovala všemi póry energie života a akceschopného přesvědčení. Vašek rád přijal pozvání do jeho společenství (Marek totiž měl vlastně své společenství, na Chlumu se jen tak mihnul). Ne že by chtěl Vašek všechno nekriticky hltat, ale nemohl popřít, že s názory, které Marek měl, se bude muset prostě nějak vypořádat a vůbec s tím vším, co z něj vyzařovalo, nějak srovnat. Byla to taková autorita a jistota, kterou nebylo radno nechat minout bez povšimnutí, i když s tím člověk třeba se vším nemohl dost dobře souhlasit. A že nemohl, to je jasné, protože Marek neměl zrovna dobrý názor na léčitelství, do kterého Vašek čerstvě pronikal, ba přímo se příkře stavěl proti němu a zahrnul Vaška nejrůznějšími příručkami, ve kterých se léčitelství a všechno co s tím souvisí vysvětluje na základě biblických textů jako nástroj ďáblův. „Jestli chceš něco vědět o zázracích, které se dějí i dnes a o Pánu Ježíši, jak ho lidé dnes poznávají, tak přijď mezi nás. Věříme tomu, co je v Bibli a jednáme podle toho. A to stačí. Nepotřebujeme k tomu žádné magické pomůcky, ani virgule a tělesné cviky, ani astrologii nebo spiritismus. O těhle věcech se Písmo vyjadřuje jasně. Žádný, kdo se tímto zabývá, nevstoupí do Božího království. Chceš ještě něco vědět?“
Vaškovi to bylo trochu líto, že Marek těmhle věcem tak málo rozumí, i když nějaká fakta z těch svých příruček vyčetl, ale na druhé straně musel uznat, že v něčem možná bude mít pravdu. U léčitelů se Bible citovala jen jako jeden ze zdrojů informací, nebo pro ilustraci, spíš se léčitelskými postupy vysvětlovaly některé věci v Bibli. Marek to dělal úplně naopak. Větami z Bible porovnával a vysvětloval současnost. Ale kdo má pravdu? Léčitelé umí člověka zázračně uzdravit, Marek říká, že u nich se to děje taky. A přitom se vzájemně nemohou shodnout, dokonce ani cítit, vycházejí z úplně rozdílných principů. Vedle obavy, že na něj bude působit něco cizího, rostla ve Vaškovi zvědavost. A kromě toho poslední dobou nějak nebyl ve své kůži. Cítil takové nějaké znepokojení. Nebo spíš ani ne tak znepokojení, jako strach. Co, strach, spíš hrůzu. Biotronika je nesmírně zajímavá věc, ale zřejmě má i svoje úskalí, když se v tom člověk úplně neorientuje. Nevěděl čím to je, že poslední dobou se u něj objevovaly všelijaké smutky bez nějakého vnějšího opodstatnění, vycucanost a deprese. Ani některé sny nebyly zrovna povzbudivé, a od té doby, co se mu zdál ten poslední, byl rozhodnut, že se musí udělat něco radikálního. Ještě nevěděl co, protože v tomhle mu zřejmě ani pan Varta moc neporadí, ten jeho názor, že to bylo příznivé znamení duchovního přerodu, ho moc nepřesvědčil, ani ho nezbavil strachu, který v něm zůstával od té doby, co se to přihodilo. Kdykoli si na to vzpomene, je to tak živé, jako by se právě probudil. Napřed se mu zdálo, že je v sále jakéhosi gotického kamenného chrámu, či hradu, pamatuje si jenom stěny z velikých šedivých kvádrů, sem tam osvětlené pochodněmi. Pak z jedné temné chodby, která z pravé strany ústila do sálu, neslo šest jakýchsi zakuklených postav na márách jednu taky takovou postavu, v dlouhé tmavohnědé kutně. Blížili se obřadným krokem směrem k Vaškovi. A potom byl jakoby střih, a ten na těch márách, to byl Vašek, ležel a cítil, jak ho nesou. A najednou, někdo zezadu, vzal kapuci od jeho kutny a přetáhl mu ji přes hlavu. Úplně slyšel, jak to zašustilo. Bylo to, jako nějaké gesto, nebo ortel. A bylo mu, jako by ho překlopil ne jen tou kapucí, ale zároveň ucítil za zády, nebo nad sebou, takové strašně zlo, takové strašné nebezpečí, že se z toho okamžitě probudil. Ale z toho strašného nebezpečí se neprobudil. Sen byl pryč, ale ta zlá přítomnost byla pořád tady. Obalila ho celého, byla všude v místnosti i těsně kolem něj, nebylo obrany, nebylo ochrany. Jasně vnímal noční ložnici, zčásti osvětlenou pouliční lampou z venku, a bál se udělat cokoli, pohnout rukou, palcem u nohy, očima, ale bylo to úplně jedno, protože stejně byl tak jako tak vydán na pospas. Napadlo ho, že člověk je normálně asi nějak chráněn před takovými věcmi, ale teď se ta ochrana úplně zhroutila. Teď klidně může přijít nějaký upír, nebo něco takového, skrz okno, nebo dveře (stejně byly otevřené, ale i kdyby nebyly). Prostě něco tady je, nějaké zlo, nějaké osobní, nebezpečné zlo, v této chvíli téměř všemocné, proti kterému můžeš klidně střílet kulometem, kdybys ho měl, nebo třeba házel atomové bomby, a ono se ti vysměje. Ale přece musí existovat nějaká pomoc. Vašek se v zoufalé odvaze opatrně nadzvedl na posteli, dělal, jako by nic, a nahmatal lahvičku s vodou vysvěcenou v katolickém kostele, vycákal něco kolem sebe a potřel si čelo a ruce. Nezdálo se, že by to nějak zvlášť pomohlo. Dodal si další odvahy, rozsvítil stolní lampu, načež se mu trochu ulevilo, vytáhl Bibli a začal si předčítat vybrané „ochranné“ žalmy. Nebezpečí tu bylo pořád, jakoby trochu zastíněné nějakou duchovní tlumící stěnou. Vzal si ze stolku růženec a modlil se po kuličkách bez přestání jeden Otčenáš za druhým. Už si nepamatuje, jak a kdy usnul, ale ráno mu bylo jasné, i ve ztěžklé a nesoustředěné hlavě, že se něco musí stát, že tohle dál nejde. Jenom ještě nevěděl co, ale ať by to bylo cokoliv, jestli to pomůže, přijme to vděčně.
I proto nejspíš nakonec přišel na domluvené místo, jak se s Markem dohodli a šel s ním až do nějakého sálku v domě, kde se shromažďovala jeho církev a nechal se bez nějaké vlastní iniciativy zatáhnout až doprostřed shromáždění, mezi ostatní. Přál by si stát spíš někde na kraji, nebo vzadu, ale co měl dělat, držel se tedy Marka a čekal, co bude.
A bylo. Ani se nestačil rozkoukat, a už mu všichni kolem podávali ruce, smáli se na něj, „ahoj“, a představovali se. Jména si vůbec nezapamatoval. Jenom si všiml, že většinou jsou mladí, jen pár tam bylo lidí středního věku, nebo starších, ale i ti se chovali velice mladě. Všichni se zdravili a někteří i objímali, kolem byla radostná a taková otevřená, velká atmosféra. Shromáždění začalo tím, že dopředu si stoupla skupina s několika kytarami, a začali zpívat. Písničky o Ježíši, o chválení, děkování, o víře. Zpívali všichni v sále, i Marek. Vašek si připadal trochu blbě, i když musel uznat, že je to síla. Někteří přítomní zvedali při zpěvu ruce nad hlavu a Vašek nevěděl, jestli to není nějaká tichá extáze. Vidět starou babičku, jak se uprostřed ostatních takhle pohupuje s rukama nad hlavou, to bylo dost silné koření. Ale Vašek měl toho večera okusit ještě silnější, a peprnější dávku. Na pódium ve předu vystoupil mladší pán v dobrém obleku, decentní kravatou a mikrofonem (ačkoli pro tak malý sálek Vaškovi připadalo ozvučení zbytečné) a vyzval přítomné k modlitbě. Zřejmě to byl kazatel, nebo někdo takový, prostřídalo se jich tam za ten večer víc, Vašek v tom neměl moc přehled. Začaly modlitby, jednotliví lidé se modlili i nahlas, jak je to právě napadlo, bylo to takové hodné citové. Mluvili k Ježíšovi, jako by ho skutečné viděli, nebo nějak vnímali. Za chvíli se k nim přidávali další a další, až se zdálo, že se snad modlí všichni najednou, a ne jenom normálně, ale i nějakou divnou řečí, každý jinou, takové nějaké drmolení to bylo, nebo bleptání, nebo nějaká svahilština, Vašek z toho trochu dostal strach, ale cítil, jak se ho jakoby dotýká něco, co na něj ukazuje, bylo to na jednu stranu příjemné, povznášející, ale na druhou stranu cítil takovou úzkost a bylo mu jasné, že sem asi nepatří. Je to rozhodně síla, ale není to nic, co by cítil jako sobě vlastní, i když je to něco duchovně mocného, to bezpochyby. Pak se dověděl, že je to mluvení v „jazycích“, jak se o tom píše v Bibli ve Skutcích apoštolů, které je znamením toho, že člověk získal dary Ducha svatého. Mimochodem, mezi tyto dary se počítá taky dar uzdravování, proroctví, a podobně. Prostě něco, o čem Vašek dosud vůbec neslyšel a nic nevěděl. Kazatel otevřel Bibli, přečetl z ní něco o tom, že jme skrze kříž vykoupeni z hříchu, a začal kázat. Vašek zbystřil, protože názor těhle lidí na tu věc ho zajímal. Slyšel o tom, že člověk se díky neposlušnosti praotce Adama stal hříšníkem a od té doby se lidé touží zase dostat z nadvlády Zlého zpátky k Bohu, že to lidé sami od sebe nedokážou, že to dlouho bylo slibováno, až pak, když se naplnil čas, přišel Ježíš Kristus, kázal o tom, a na kříži obětoval svůj život, jak bylo prorokováno, jako oběť za hříchy všech lidí. A kdo tomu věří a dá se pokřtít, tomu budou odpuštěny všechny hříchy a ten bude od té chvíle jako znova narozený (tím ale sotva myslel převtělování), bude Božím dítětem a patří do Božího království. Teď jde jenom o to, aby vytrval ve víře, modlil se, chodil do shromáždění, studoval Bibli, dělal misii a pomáhal bližním. Potom se kazatel pomodlil modlitbu, ve které tak trochu zopakoval to, co bylo v kázání a vyzval ke chválení Pána písněmi, a začalo se zpívat. Tentokrát to bylo ještě odvázanější, lidé kolem mávali rukama, tleskali, tancovali, nakonec zase zpívali v těch divných jazycích. Vaškovi bylo, jako by ho někdo popadl a vynesl vysoko nad jejich hlavy a nad střechu baráku, ale pořád se cítil být zároveň dole. A najednou pocítil i takovou úzkost, kterou už dobře znal, když na něj chodily jeho smutky, nebo když bez nějakého vnějšího důvodu se cítil úplně vyčerpaný, vycucaný. Ale tentokrát ta úzkost byla hrozně hluboká, kdyby nebyl uprostřed sálu mezi ostatními, tak by se snad sebral a utekl. A ten nepříjemný stav přetrval i potom, co už se dozpívalo a nastalo ticho. Cítil, jako by kolem něj stále houstlo nějaké veliké napětí, a najednou promluvil nahlas někdo kousek před ním, a při tom jeho hlasu, i když ho vůbec neznal, se Vaškovi zdálo, že na něj něco nalehlo, myslel, že mu snad povolí kolena a že sebou praští, když slyšel: „Je tu mezi námi člověk, který dnes poprvé přišel, a který nosí v srdci těžké břemeno, které jej spoutává strachem a nedovolí mu vztáhnout svobodně a radostně ruce k Pánu Ježíši a jeho spáse. Tento člověk navštěvuje léčitele, učí se od něj a i sám činí věci, které jsou před Hospodinem ohavností. Tobě, bratře, nabízí Pán Ježíš svou lásku a spásu, protože ví, že tvé srdce nyní již touží po pomoci a pravdě. Tobě nyní pán Ježíš praví: ,I k tobě chci přijít a uzdravit tvé srdce. Ale z tvého hříchu narostlo kolem tebe zlé osení, které mi brání. Nemohu k tobě, pro to osení. Nemohu a nechci. Proto zanech svého hříchu a vystup z toho osení, pojď za mnou a já se tě ujmu, moje ruka tě uchopí a ty se jí uchop a drž pevně a nikdy, za žádných okolností, už se jí nepouštěj!´ Toto je, bratře, slovo Pána pro tebe a proto neváhej a vyhledej po skončení shromáždění bratra kazatele, on si s tebou promluví o těchto důležitých otázkách tvého života, a poradí ti, co máš udělat“.
Do Vaška jakoby vrazil nůž. Úzkost a tíha z něj spadla, ale cítil se jako maličký mraveneček, který náhodou vlezl někam do zlatého obřího paláce, kde už na něj čekali, aby mu oznámili jeho osud. Do konce shromáždění už ani nic moc nevnímal, ani nevěděl, jak se vlastně ocitl na židli v malé kanceláři nebo komůrce, kde nad ním jeden kazatel, několik bratří ze shromáždění a nějaký člověk s katolickým kolárkem, vztahovali ruce a modlili se zase v těch podivných jazycích. Pocítil někde hluboko v krku takový pálivý oheň, že málem přede všemi vykřikl úzkostí a potom mu ze srdce něco spadlo, jako kus těžké skály, pod zavřenými víčky svých očí vnímal, jak je prostor kolem něj po dvou nebo třech vlnách světlejší a světlejší. A najednou si uvědomil, že předtím vůbec nepozoroval, jak byl nepřetržitě smutný, neuměl se od srdce zasmát. A ve spoustě dalších věcí cítil potom ještě později změnu, vnímal úplně jinak přírodu, k havranům přestal pociťovat cokoli, ale zato si všímal, jak je tráva zelená a stromy, a všechno kolem pestré. Noční neklidy zmizely. A cítil v sobě jakýsi impuls, jakousi jistotu, že všechno má svůj řád, že všechno dobře dopadne. Jistotu přítomnosti něčeho, či spíše Někoho, kdo o něm ví, kdo ho vede, kdo má dobrý plán pro jeho život, a pro život další spousty lidí. A že Pán Ježíš ho vlastně takhle vyhledal a sám ho k sobě přivedl, ještě než Vašek stačil sám někomu (kdyby věděl komu) říci, že potřebuje pomoci, splnilo se to samo díky Božímu řízení. A byl v té chvíli šťastný a věděl, že už našel, co hledal. Rád prosil Boha o odpuštění všeho zlého, protože věděl, že se na něj může spolehnout, i na celé tohle společenství, které najednou poznal, a se kterým byl rozhodnutý dál žít. Aleluja!

Pokaždé po obrovské zkušenosti, která přesahuje obyčejný život, se člověk cítí nějak důležitě. A Vaškovi k tomu ještě přibyla veliká euforie. Rázem viděl všechno vyřešené, nebe budoucnosti před ním bylo bez mráčku, modré a růžové, bez rozmyslu přijímal všechno, co společenství považovalo za dobré, přijímal společný styl slušného oblečení, způsob mluvy, gesta, úsměv, argumenty. Někdy vespod možná zůstávaly ještě nějaké pochyby a váhání, nějaká nejasnost při nekonvenčním výkladu Bible, podiv nad některými skutečnostmi a postupy popsanými v brožurkách od slavných amerických kazatelů, otázka nad trochu zjednodušeným přístupem ke zbožnosti jiných církví a kultur i ke konvenční kultuře vůbec, ale to všechno rád obětoval té nádherné ulehčující jistotě, tomu zřetelně danému životnímu plánu. Tak to aspoň bylo po nějakou dobu. A ta doba byla dlouhá, protože měl být za co vděčný. Přece ale tušil, někde hluboko, že mezi ním a Bohem ještě nebylo řečeno vše. Rostla v něm povznášející touha přiblížit se na dotek, přiblížit se k Bohu nějak ještě víc. Pociťoval žízeň po nějaké ještě jiné, hlubší a trvalejší jistotě, po bezpečí, spočinutí. To, čím nyní žil, bylo mocně působivé, bezpochyby dobře míněné a také horlivě a snaživě žité, ale bylo to stále snad jakoby jakési provizorium. Život ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu, jak právě Duch vane, jak Duch dá, jak démoni útočí a pokoušejí. Nic trvalejšího, s delším, takovým uklidněným, časovým výhledem do budoucna, třeba až do věčnosti, Možná, že na tom něco je, že je to i takové programové provizorium, kdo ví, jsme tu přece jen na chvíli, ve srovnání s věčností, ale to se týká jenom světa, ale ne církve. Církev, společenství věřících, kde už teď se máme snažit žít jako v nebi, to přece žádné provizorium není. A nemůže být, ba ani nesmí být. Alespoň ne v tom co považoval za nejdůležitější. V upokojivé jistotě Božího domova, domova pro něj a pro všechny další Boží děti. Byla to touha pro Vaška velice důležitá, kterou ale jeho společníci ve víře snad za tak důležitou nepovažovali, nebo ji považovali již za vyplněnou těmi možnostmi a cestami, které jim jejich způsob víry a života dával. Ale prostě Vaškovi nedával. Bylo mu to moc líto, a cítil se snad i nějak provinile vůdci nim. Ale to se přece nedá nic dělat. Nebo dá? Jak to může zhodnotit? Je to u něj ochladnutí, odpadání od víry, nebo je to další vývoj, potřeba dalšího růstu, která ho vede někam jinam, někam dál za hranice tohoto společenství? Vašek neměl většinou vůbec nic proti tomu, co se konalo, rád se na tom podílel, pokud se nepřipravovalo právě stadiónové vystoupení, nebo pouliční misie či průvod víry, to se mu nezdálo přirozené k povaze toho, jak křesťanství sám chápal, ale spíš postrádal něco, co se nekonalo, co stále chybělo, nějakou zklidňující hlubinu, kterou by mohl nasát všemi póry duše, ustálenost a moudrost duchovního života, prověřenou a prozápasenou mnohými, kteří byli, a třeba už dávno, před námi. Opravdu se za to někdy i styděl a vyznával to Pánu jako hřích, že není spokojený s tím, co má, že chce ještě něco a ani pořádně neví co. A vědět vlastně ani nemohl. Slovo tradice bylo ve společenství už při pouhém vyslovení něčím odsouzeníhodným, co hrozilo připravit všechny o bezprostřední a živou přítomnost Ducha. Společenství žilo bezprostředností, prožívalo Pána jako výbuchy neviditelného ohně, když se zpívalo, mluvilo v jazycích, prorokovalo, uzdravovalo, vykládalo Písmo, bylo to dynamické, napjaté, prožívané, hlasité, radost se stala normálním stavem a dřívější normální stav upadl do stínu ztrátovosti, malé víry, problémů, které je třeba řešit ještě teď, hned. Ale Vašek, ačkoli proti tomu v zásadě nic neměl, toužil spíš po hluboké klidné řece, než po ohňostroji, nechtěl se denně probouzet do radostného, leč vypjatého a stále se opakujícího zápasu a večer počítat poražené démony jak ovečky před usnutím. Jako by mu něco říkalo, že tohle nemůže být všechno, že tohle nemůže nabídnout dnešnímu člověku jako poslední verzi křesťanství, protože někde chybí nějaká pevná zem. Viděl, jak do společenství přicházelo mnoho mladých nadšených lidí, ale také po nějaké době jich mnoho zase odcházelo jinam, nebo zpátky do světa. Nějakou dobu je drželo společenství, jako parta dobrých, slušných a veselých lidí, bylo kam jít, bylo co dělat, bylo to zajímavé, člověk si ledacos ujasnil, ledacos duchovně prožil. Ale potom přicházela fáze, nebo potřeba hlubšího studia a zapojení do díla sboru a s tím i větší, obtížnější myšlenkové a duchovní zápasy, kde člověk potřeboval, specielně na tu svou životní situaci, poradit. A tak najednou připadaly Vaškovy rady od starších nějak pořád stejné. Stejné, jako dostával, když začínal. Byly to jistě dobré rady. Postavené na Písmu. Ale tlačily Vaška někam, kde už byl. Chtěly ho jako by udržet uprostřed cesty, ale tlačily ho ne jen ze stran, ale i ze předu. Ale on měl přrce dopředu jít. Cítil, že musí jít. Že musí jít celé společenství, a nebo prostě aspoň on sám. Nebyla zde žádná tradice, ale jakoby chyběl i vývoj, i když určitě i ten byl, ale nějaký pomalý a chaotický, mnohdy cestou pokus - omyl. To mohlo spoustu lidí odradit, i když se to dalo odmávnout s tím, že to byla jejich chyba, nevydrželi, málo věřili, nechtěli činit upřímné pokání... kdo ví, možná také. Ale všichni? Nejeden večer strávil Vašek přemýšlením, co nabídnout lidem, aby se nezklamali kvůli našim různým nedostatkům dřív, než pochopí, o co vlastně jde. Když na takového člověka vyhrkneš, že skoro všechna moderní hudba je démonická, počínaje Beatles, kteří za slávu uzavřeli smlouvu s ďáblem, tak odpadne po první větě. A přitom je spousta křesťanských skupin, které hrají stejnou muziku, jenom k tomu zpívají jiná slova. Vašek si pomalu začínal uvědomovat věčný svár moderní misie. Buď jít vstříc lidem, převyprávěním křesťanství modernímu člověku tak, že už to vlastně není úplné křesťanství, ale on tomu rozumí - jako to dělají různí němečtí evangelíci či modernističtí katolíci, nebo naopak trvat na všech gruntech starého křesťanství s tím, že je to dneska světu nesdělitelné, a spoléhat se na to, že křesťanství ze kterého se nic neztratilo má ještě jinou přitažlivou sílu než jen ve slovech - jak to dělají konzervativní katolíci a pravoslavní. Vaškovo společenství bylo v něčem tak a v něčem onak, trvalo na nejzákladnějších věcech v Bibli jasně napsaných, ale hustilo to do lidí bigbítem. To by vypadalo na první pohled jako vcelku zdařilá kombinace, ale při tom moderním americkém podání se Vaškovi zdálo, že ty staré a dávné biblické pravdy znějí nějak zploštěle a neúplně. Jako by se prostě do našeho supermoderního myšlení už celé nevtěsnaly. Je to problém křesťanství, že už není schopno oslovit moderního člověka? Nebo je to problém moderního euroamerického, reklamního a trochu uspěchaného myšlení, že už není schopné vnímat ty hlubší hodnoty? Dneska je přece všechno super a extra, cokoli obyčejného ztratilo cenu. Takže vlastně všechno super a extra je už dnes něčím obyčejným a pro to neobyčejné budeme muset hledat nějaká nová slova. Slovo vůbec ztratilo hodnotu. Podlehlo inflaci. Už se mu nevěří. Když slyšíte reklamu, tak přece víte, že to není úplná pravda, už s tím počítáte napřed. A to se přenáší i do života. Jak v tomhle může obstát křesťanství, které se chce světu přiblížit nějakými novými, moderními slovy, styly a slohy? Touhle cestou už prostě téměř není co sdělit. V ústech moderních církví nemají slova o mnoho větší hodnotu než v reklamách. To je ovšem dost tragické. To ovšem ale taky znamená, že pravdu mají spíše ti tradičníci, zahledění do sebe, nebo kam, kteří když něco řeknou, tak to zní nějak jinak, je to něčeho plné, ale které nikdo ve splašeném světě neposlouchá a poslouchat ani nechce. Ale co na tom. Jestli mají opravdu pravdu, tak co Vašek dělá tady? Proč není katolickou konzervou, nebo pravoslavným? Jenomže to také není tak jednoduché. Být katolíkem s papežem a celými těmi dějinami zamazanými od krve a začouzenými od popravčích hranic, nebo být pravoslavným ve ztuhlém brokátovém rouše s nejbližší farou někde na Balkáně, to nejsou zrovna lákavé představy. To raději možná nakonec obětuje všechny ta své pochyby a bude se snažit poctivě se vyrovnávat se vším a žít tam, kde právě je. A nebo má skočit po hlavě do vod hledání a jak papírová lodička na řece se nechat unášet s nadějí, že Pán Bůh ví kam a doufat prostě jen ve svou upřímnou touhu a Boží spolehlivost? Kdo ví. Ráno je moudřejší večera. A zvlášť ráno nedělní.

Kdyby všichni lidé byli moudří jako nedělní ráno, jak by byl ten život jednoduchý. Když po shromáždění naznačil Markovi, co se mu v hlavě motá, a trochu s nadsázkou pravil, že by nejraději šel k pravoslavným, dověděl se takových věcí, že mu z toho šla hlava kolem. I když z toho ale nezmoudřel. Jenom od té doby ví, že pravoslavní, to je ještě něco horšího než katolíci, jsou s nimi na jedné prohnilé a bloudící lodi spolu s Pannou Marií a svatými, které uctívají jako nějaké menší bohy, klaní se jejich obrazům a pálí před nimi svíčky za mrtvé, zatímco o živé se vůbec nestarají. Od Vojtěcha, který sem do společenství chodil od katolíků a vlastně se pořád katolíků zastával, se zase dověděl, že spousta katolíků prožívá také obnovu Duchem svatým a přitom nikdy nezavrhli tradici a s těmi těžkými dějinami se už dávno s pokáním vyrovnali, zatímco pravoslavní mají sice s katolíky stejné kořeny a také hlubokou tradici, ale odpadli kdysi od jednoty s papežem a zůstali trčet v prvním tisíciletí a od té doby už nemají světu co říct. A jestli Vašek chce, že může zkusit najít svou duchovní cestu v jejich katolické farnosti, kde mají bezvadného kněze a príma společenství mladých, jezdí spolu opravovat kostely a zažijí spoustu legrace. Co by Vašek nechtěl. Samozřejmě, že by chtěl. Vždyť na to čekal, jestli mu někdo něco takového řekne. Vlastně mu tak Pán Bůh ukazuje cestu, zase je o kousek blíž svému cíli, nebo o pořádný kus, a nebo dokonce už ho našel? Je mu to prostě určitě bližší než společenství, kde je teď. Ale ještě než se definitivně rozhodne, tak by rád vyzpovídal nějakého pravoslavného, aby s ním pěkně všechny ty věci probral. Potom bude mít alespoň pocit, že nic nevynechal, bude mít pokoj a s klidným svědomím stráví zbytek života pod papežem. Dokonce dostal od Vojtěcha typ, kam si za jedním pravoslavným dojet. A přání hodně štěstí, i když se při tom Vojta tvářil trochu tak, jako když si o té dětinské zvídavosti myslí svoje.

Na Horu

Byl to křest pořádný. Dlouhý, jak se patří, ponořením úplně pod vodu, modlitby a obřady. Byl při něm tak vykulený, že ho vlastně prožívá až teď zpětně. Příprava na něj nebyla jednoduchá, i při křtu byly nějaké technické komplikace a nově narozený a nově pojmenovaný Prokop tušil, že jisté „technické komplikace“ ho čekají i v dalším životě. Konec konců, v rámci křtu se v obřadu plive na ďábla a ďábel si to na člověka asi moc dobře pamatuje. Takže křesťanský život, či spíše zápas, není zas až tak jednoduchý. Ale konec konců, když se člověk obrací od země k nebi, od zla k dobru a od sebe a k Bohu, co by na tom mohlo být jednoduché? Cesta ke spáse je cestou proti proudu, proti sklonu světa, naklánějícího se pomalu ke svému zániku. A člověka strhává jeho vlastní hříšnost taky tam. Proto je třeba, aby v nás rostl a sílil ten obnovený vnitřní člověk, abychom se nechali proměnit Kristem, který se v nás při křtu narodil, aby naše lidská přirozenost byla prostoupena jeho božskými energiemi.
Tak meditoval nově osvícený Prokop, když se v duchu vracel k okamžiku, kdy byl otcem Jiřím ponořen do křestní vody. Na křest se připravoval, jak uměl. A snad dostatečně - ostatně, to už posoudil sám duchovní otec, když po necelém roce katechumenátu řekl, že přišel čas. Vlastně, když si to uvědomí, se na to připravoval už mnohem dřív. Snad už jako děcko. Člověk, když se ohlédne zpět po životě, tak vlastně až z většího odstupu začne chápat a vidět ty okamžiky Božích náznaků, tenkrát ještě vůbec nechápaných, ale teď, když to pozoruje, při vědomí toho, co se od té doby stalo a jak spolu věci souvisejí, náhle je mu to jasné, a už lecčemus rozumí. Dokonce i tam, kde prožil něco zlého a nepříjemného, i tomu člověk už rozumí. A je najednou i rád (tedy, když už je to pryč a už to má za sebou) a chápe to, že to mělo a asi muselo být. A také nahlíží ty své křivolaké cestičky. Ne, že by musel slepě tudy, kudy Pán Bůh ukáže - člověk může vybrat vlastní cestu – i tu Boží cestu si musí vybrat sám, ale Prokop vidí, že nakonec se přeci jenom vydal, kudy bylo třeba. Ne vždycky. Někdy, pravda, a tohle je člověku teď líto, toho ztraceného času, bylo to i pár let, ale nakonec našel nějakou tu pěšinku, na které našel sebe. Aby byl teď tady, kde je. A všechno to už začínalo tam u toho malého kluka. A potom dál, přes různé vzlety a pády a pak také toho hledání a důvěřování a zklamávání. Hledání velikého mistra v lidech kolem a pak v sobě samém, a melancholická beznaděj a nové vstávání, i naivní přesvědčení se (kolikrát už?), že konečně našel v Labyrintu světa ráj srdce. Musel se naučit přemýšlet o nových skutečnostech a na ty dosud známé se dívat úplně jinak, než nás naše západní euroamerická „křesťanská“ civilizace naučila. Křesťanství je duchovní cesta zrozená v orientu. A východní pojetí duchovnosti je pro ni neodmyslitelné, jestliže to chceme pochopit. Možná napomohlo, že si byli s otcem Jiřím generačně blízcí. Možná také ten prožitek naplněnosti, pokoje, útěchy a neosiřelosti, možná některá neobvyklá znamení prostupující život ortodoxních křesťanů a dotýkajících se každého až v jeho vlastním životě, znamení božské přítomnosti. (Rád by o tom věděl mnohem víc, ale otec Jiří se jenom usmíval pod svými mohutnými vousy). A možná vysoká náročnost na každého křesťana, který to chce vzít vážně. (Pro ty, kteří to nechtějí vzít vážně, je tato náročnost spíš odpuzujícím, či nemoderním jevem, ale jestli nemám dát vše co můžu, pak také nemohu přijmout vše, co můžu).
Prokop se cítil ve svých úvahách naplněn. Ale tak je to stále. Když se stal katechumenem, cítil se naplněn, že je katechumenem, teď se cítí naplněn, že je pokřtěným, a kdo ví, jaké naplnění ho čeká dále. On to ještě neví. Ale už jméno, které přijal, ukazuje na jeho vnitřní touhu a povolání, jež zatím ani v obrysech nerozeznává, ale které se v něm rozezní jednoho nedělního odpoledne kdy, podle bohulibé místní tradice, po Svaté liturgii a společném obědě zasedli na faře k čaji. Vlastně se to už trochu rozeznělo, vlastně už se tomu poprvé podivil (nebo se toho zalekl?) Pokud můžeme spolu s ním nahlédnout do jeho duše, začíná vidět před sebou směr a cestu nesmírně svobodnou, prostou zbytečností, zasvěcenou vztahu, kterému nikdo nikdy nemůže rozumět, jen ten člověk a Bůh, jen Bůh a ten člověk. Prokop se dnes, ani když už se ostatní rozcházeli, nezvedal. Rozhodl se, že pojede posledním vlakem, nebo až zítra, to je teď jedno. Točil si v ruce prázdným hrníčkem, a pak se opatrně zeptal: „Otče Jiří, je možno ještě dnes, a v podmínkách našeho místního pravoslaví nastoupit cestu mnišství?“ Otec Jiří, který ještě něco dodělával na počítači požádal o chvilku strpení a za čtvrthodinku se vrátil ke stolku, aniž by byl otázkou nějak překvapen; „Cítíš v sobě povolání k mnišství?“ „To já ještě nevím přesně, potřeboval bych se asi s někým poradit. Cítím ale, že chci být sám, ale takovou samotou, kdy člověk není sám. Nechci snižovat ostatní způsoby a cesty, ale chtěl bych to aspoň vyzkoušet.“ „Otec Jiří se trochu zamyslel: „Ideální by bylo, přijmout poslušenství a strávit nějaký čas v monastýru v některé tradičně pravoslavné zemi. Tam se po určité době můžeš stát i mnichem, pokud tě k tomu uznají způsobilým, a potom se vrátit sem. Ale je to velmi těžká cesta, a zvlášť pro nás. Mnišská cesta už sama o sobě je cesta strmá. Nejstrmější, jak je jen možno. Vede rychle vzhůru, ale za cenu nesmírného úsilí. Staroslověnština pro to má termín podvig, což by se dalo v našem, mnohem méně duchovním jazyce, přeložit snad jako nadzdvihávání sebe sama, ale stále dosti nevýstižně. Je to prostě úsilí. A kromě toho, ta cesta je tajemstvím, které nemůže znát nikdo, kdo sám není mnichem. Proto ti já v té věci nemohu radit zcela kompetentně. Musíš jít za mnichem.“ Dobrá. Když za mnichem, tak za mnichem.

Prokop šel po cestě, která ho spolehlivě zavedla úplně jinam, než chtěl, zřejmě, protože už by to tu dávno mělo být. Lesy kolem Berounky přece snad nejsou tak hluboké, aby se v nich ztratila poustevna, kterou už jednou našel. I když pravda, přesně neví, jak. Takže zpátky, směrem k silnici a hledat pěšinu, na kterou měl odbočit. Směrem od silnice napravo, takže teď naopak směrem nalevo. Hledal očima každý náznak pěšiny, až jedno místo se mu zdálo podezřelé, při dobré vůli by to mohla být i pěšina. Zkusí to. Do kopce nebylo skrze stromy moc vidět, kam až to vede, ale nahoře už vpředu prosvítal konec lesa. A za ním loučka s potokem. Poznávací znamení. Je tu dobře. Za kopečkem s nízkým porostem borovic se krčila dřevěná chatka s rovnou střechou, před ní stůl s lavicí sbitý jen tak z pár prken. Vydal se k ní.
„Posaď se, chlapče, hned přijdu“ ozval se hlas otce Jury, odkudsi za chatou. Zřejmě ho viděl přicházet. „O čem že jsme to minule mluvili?“ Prokop se posadil ke stolíku a zavolal k chatce: „Chtěl jsem se zeptat, otče Juro, proč je na světě zlo!“ „Aha! Aby lidé byli šťastní, synku“, ozvalo se za chatkou. „Šťastní?“, podivil se Prokop: „To jsou přece nešťastní. Kdyby bylo jenom dobro, tak by přece byli šťastní.“ Starý otec Jura se objevil s vonící pánvičkou v ruce: „To máš tak. Lidé, aby byli šťastní, tak musí být svobodní. A jak můžeš být svobodný, když nemáš na výběr?“ Trochu za chůze ochutnal z pánve jídlo, které právě dokuchtil: „Hm, myslím, že je to dobré. Už ti nesu nějaké pohoštění.“ Postavil pánvičku na stolík. Tak, tady máš dnešní dobrotu, můžeš si vybrat.“ „Vybrat z čeho?“ podivil se Prokop. „No, tady máš před sebou moc dobré jídlo, tak si ho vyber“. „Moc děkuji, otče, voní to skvěle a jaký pak výběr, žádné jiné jídlo nevidím.“ „Á máš pravdu,“ vyskočil křepce stařík. „hned přinesu ještě něco.“ Za chvilku se vrátil s hrnečkem. „No, zbylo mi tu něco z minulého týdne, ale obávám se, že už to nebude dobré. Koukám, při okrajích je to trochu plesnivé.“ Malinko ochutnal. „No jo, fuj!“ „Postaví to před Prokopa. „Tak, teď si můžeš vybrat.“ „To je snadný výběr,“ neváhal Prokop, „dám si samozřejmě tu čerstvou dobrotu.“ „Výborně,“ zaradoval se starec, „tak já to odnesu“. Popadl hrnek, ale ještě se zastavil a zatvářil se trošičku lišácky: „Ale kdybys chtěl vědět jako já, jak to chutná obojí, můžeš to zkusit. Když to totiž odnesu, už to bude pryč. To nejsi ani trochu zvědavý na ten rozdíl? Když to teď odnesu, už to nikdy nezjistíš. Pochutnáš si na dobrotě, ale už nikdy nebudeš vědět, jaké by to bylo, to druhé. A budeš vědět, že to už nikdy nebudeš vědět!“ „ No tak dobrá,“ pravil Prokop velkomyslně, „tak to tu nechte, třeba si trochu přičuchnu, abych tedy o něco nepřišel.“ „Á, výborně,“ řekl stařec, „tak já odnesu tu dobrotu. Tímhle jsi ji totiž navždy ztratil“. Popadl pánev, otočil se k Prokopovi zády a volal: Dobrou chuť!“ „Prokop byl trochu vedle: „Ale počkejte otče, vy jste neřekl, že to dobré jídlo odnesete!“ Starec se otočil: „Aha, no zapomněl jsem ti to říct. Promiň, trošku jsem tě podvedl.“ A odnášel jídlo. „Ale proč jste to udělal?“ Volal hned Prokop. „Nu, víš, ďábel tenkrát v ráji Adama s Evou také trošku podvedl. Člověk znal dobro, ale nebyla to jeho volba. Byla to nutnost. Byl by na věky zůstal otrokem dobra. Šlo jenom o to, aby dobro mohlo být jeho svobodná volba. Svoboda je moc důležitá, synku. Pokud si zvolíš dobro svobodně, pak má teprve tu správnou chuť. Pak je to teprve skutečné dobro. Něco, co sám chceš a ne něco, co jenom musíš. Ale to předpokládá, že si můžeš, nebo dokonce si musíš, z něčeho vybrat. Že by sis mmohl klidně svobodně zvolit i něco jiného. Musí tu být ještě nějaká jiná možnost, že. Něco, co není dobro. Tedy řeknu ti, byl to tenkrát od Pána Boha risk. Takhle nechat člověka se rozhodnout. No, nepovedlo se. Člověk si zvolil to, co ty. Bylo to 50 na 50. Zůstal nám všem blivajz.“ Opět se otočil zády a zmizel s pánvičkou někde za chatou. „ Definitivně?“ Volal Prokop. „No, vlastně ne“ odpovídal otec Jura trochu namáhavě kdesi za chatkou“. „Na to má Pán Bůh člověka moc rád, synku. A tak se můžeme rozhodnout ještě jednou. Co by sis teď vybral?“ „No to dobré jídlo, samozřejmě“, snažil se mluvit nahlas Prokop. „ Tak si ho vem“, otec Jura se zase objevil, trochu udýchaný. „Je támhle na střeše. Zrovna jsem ho tam dal. Ještě bude teplé.“ Prokop nevěřícně obešel chatku a podíval se vzhůru, kde na okraji nevysoké střechy trůnila pánev. „Vy jste ale shodil žebřík.“ „No vidíš, tak to se nedá nic dělat, budeš se muset víc snažit. Ale když se budeš snažit, tak tam vylezeš. Nebudeš litovat. Ale, pokud nechceš, nemusíš tam lézt. Ještě máš na výběr ten hrneček na stole.“ Prokop chvíli poměřoval chatu, střechu a nakonec vyskočil na zábradlíčko verandy a po sloupu se vysunul nahoru. Ale dolu se mu s plnou pánví nechtělo. Dovolil se ,sedl i na střechu a pustil se do jídla. „Tak co, jak je ti tam nahoře, synku,“ ptal se starec. „No, docela dobrý. Jídlo je dobré, pěkný výhled.“ Starec se optal ze zdola“ „A dovedl sis to odsud představit, že to takové bude? „No, úplně ne.“ „Musel jsi mi věřit, viď“, usmíval se starec. „Víra je moc důležitá věc. Kdybys mi nevěřil, že tam vylezeš a že nebudeš litovat, tak by ses nikdy nedostal výš. Trčel bys dole s blivajzem.“ „Teď mě napadá,“ na to Prokop, „kdybych si už na začátku vybral tu dobrotu, tak bych měl sice dobrotu, ale seděl bych s ní dole.“ „Aha!“ okomentoval to o. Jura a odnášel blivajz. „Tak jaký máme výsledek? Máš dobrotu, kterou sis sám vybral a dostal se výš, protože ses snažil. Už jsi pochopil, proč je na světě zlo?“ „No jo,“ zavrtěl se trochu Prokop, „ale ta možnost, že si člověk definitivně vybere zlo, to přece není jen kulisa k výběru. To je reálná možnost.“ „Tak chlapče. To je reálná možnost. Všechno je to doopravdy.“ „A ďábel si také vybral zlo?“ „ Ten byl první.“ „A proč to dělal?“ „To je zase jiná kapitola, odpověděl starec. „Necháme to napříště. Ale dám ti takový domácí úkol. Přemýšlej do příště, co máme ty a já a tamten strom a tamten kámen, společného s ďáblem. Schválně, jestli na to přijdeš.“
Na příští setkání dorazil Prokop ke starci velmi rozrušený. „Copak se stalo, hochu?“ podivoval se otec Jura. Prokop byl celý vyvalený: „Představte si, otče, cestou k vám jsem potkal nějakého mnicha, byl takový vysoký, mohutný a hned jak mne viděl, pustil se do mne. Že prý my "hledači" jsme jen otravové, nic nemyslíme vážně, rušíme život mnichů, že tady není žádná půjčovna duchovních zážitků, skoro na mě napřáhl ruku, jak se zlobil, šel z něho strach, vůbec mne za vámi nechtěl pustit. Ještě teď se z toho překvapení třesu.“ „Starec se podivil. „No vidím, vidím, hochu, pojď, posaď se, připravil jsem si pro tebe zase nějaké pohoštění, aby sis tu odpočinul a nabral sílu. To víš, myslel jsem na tebe. A toho mnicha si nevšímej, otec Serafím je trochu nevrlý. Možná ho bolí zuby, kdo ví. Jistě to tak nemyslel. Já vím, že přemýšlíš o věcech poctivě a snažíš se. Jestlipak jsi už přišel na to, co máme ty a já, tenhle strom a tenhle kámen, společného s ďáblem?“ „To je, otče, těžká otázka. Já vím, že mám společného s ďáblem to, že něco špatného vyvedu, co máte vy s ním společného, to opravdu nevím a co strom, nebo kámen, to už teprv ne.“ Starec se usmál. „Aha, no jo, tak já ti to povím, synku. Víš, ďábel, stejně jako ty, já a celá příroda, to všechno je Boží stvoření. Dalo by se říci, pouhopouhé Boží stvoření. V porovnání s Bohem je to jako nic. To říkám hlavně proto, že mnozí si myslí, že zlo je stejně silné, jako dobro, nebo, že je i silnější. Jako kdyby byl ďábel stejně mocný jako Bůh, a pral se s ním o svět. Ale tak to vůbec není. Ďábel je opravdu jen Boží stvoření. Pravda, v porovnání s námi lidmi je velice mocný, stejně jaké Boží archandělé jsou v porovnání s námi velice mocní. Však je ďábel také bývalý archanděl.“ Starec vyndal z kapsy magnet a kousky železa. „Minule ses mne zeptal, proč si ďábel vybral zlo. No, to bysme se měli zeptat spíš jeho. Asi se mu zalíbila pyšná představa, že by přeci jen mohl být jako Bůh. Ale ne tak, jako je to s námi, lidmi. My jsme povoláni ke zbožštění, abychom se sjednotili s Bohem, jako se železo sjednotí s magnetem a získá jeho vlastnosti. Vidíš? Tenhle kus železa přicvaklý k magnetu přitahuje další železo. Když se spojí, přitahují další. Kdyby tu bylo deset kousků železa, všechny se spojí a bude je prostupovat síla magnetu. Tak mohou být s Bohem sjednoceni lidé. Zůstanou samozřejmě lidmi, nestanou se bohy, ale získají božské vlastnosti a život, protože se s Bohem sjednotí. Takoví jsou svatí. Ale tohle ďábel nechtěl. On chtěl být bohem sám pro sebe, mimo Boha, daleko od Boha. Jenomže pouhé Boží stvoření zůstane vždy jen stvořením. A protože se nechtěl přicvaknout k Bohu, jako železo k magnetu, ale oddělil se od něj úplně, nezbylo v něm nic z toho, co je pro Boha typické. Tedy ani nic z dobra. Zůstal prázdný. A prázdnota po dobru, to je zlo. Jediné, co ďáblovi zbylo, je jeho původně stvořená andělská síla a moc. Totiž bývalá andělská, nyní ďábelská. A tak tu máme dvě síly, které na člověka působí. Ďábel chce, aby ho lidé obdivovali a báli se ho, protože je proti nám silný. Bůh je samozřejmě mnohem silnější. Ale protože má rád naši svobodu, dělá to jinak. Chce, aby jej člověk měl rád ne proto, že je silný, ale hlavně proto, že je dobrý. Proto ďábla nepřeválcuje okamžitě. To by byla jen síla proti síle. Ale tady jde o víc. Člověk se musí naučit najít v sobě smysl pro dobro, i když se zdá slabé. Protože teprve až potom může získat i sílu. Síla bez dobra, je totiž k ničemu, chlapče. Neprospěje ani nám, ani světu.“ Prokop se zeptal: „Ale proč tedy hodně lidí dává přednost pouhé síle a moci před dobrem?“ „To víš,“ usmál se starec. „to bysme se museli zeptat jich. Asi si myslí, že dobro je příliš svazuje nějakými pravidly. Je to jejich pojetí svobody. Peklo je plné takových. Peklo je duchovní prostor pro lidi, kteří chtějí, aby nebylo dobro. Aby nebyla láska. Aby nebyl Bůh. A toto jejich chtění se jim tam plní. Je tam jen síla bez dobra a bez lásky. Mocná síla, která je všechny drtí na věky.“ Otec Jura se zvedl a došel pro misku lesních jahod. „Ale to je smutné povídání. „Když jsi potkal otce Serafíma, tak ses ho asi bál, že, když tak křičel a hrozil.“ „No, to věru“, přitakal Prokop. „A když jsi přišel ke mně, přijal jsem tě dobře, aby ses tu dobře cítil. Doufám, že ses cítil dobře?“ „Ano, otče bodeď by ne“. „Kdyby sis měl vybrat mezi posezením u mne a u otce Serafíma, co by sis vybral?“ „No, určitě tady u vás.“ „No vida. A přitom otec Serafím je mnohem silnější než já. Jé, ten by mne zmydlil, kdyby chtěl. A přesto bys byl raději u mne. Protože sám intuitivně dáváš přednost dobru před pouhou silou. Děláš to, co je původně pro člověka přirozené. Ďábel i lidé, kteří chtějí být jako on, to dělají proto, že jsou nemocní, mají nemocnou vůli, nemocné představy o sobě, o světě, o Bohu. Ty sis sám vyzkoušel, že si vybíráš jinak a to jsem rád.“ „Jak jsem si to vyzkoušel? Podivil se Prokop. „Nu,víš, poprosil jsem otce Serafíma, když se tu zastavil, aby ti šel naproti a trochu na tebe spustil, abys zažil pořádnou sílu. No a pak jsem tě přijal a pohostil, aby zažil i trochu dobra. On je jinak otec Serafím velmi laskavý člověk. Až půjdeš domů, vezmi to kolem jeho domku, tudy u brodu přes potok, dej mu, prosím tě, tuhle misku jahod a řekni mu, že mu děkuji, že na tebe tak pěkně křičel.“ Prokop se nevzpouzel, i když byl trochu vyveden z míry. Bude muset starci věřit, že otec Setafím je skutečně laskavý člověk. Tu ho napadlo: „Starče, a jak jste vlastně věděli, že k vám jdu? „Ále“, utrousil otec Jura na cestě do chatky, „to otec Serafím. Viděl tě ze střechy!“

Prokop seděl doma u okna, ale nic z něj neviděl, díval se do sebe. Co si vlastně z návštěv u otce Jury a otce Serafíma odnesl pro své rozhodování? Zdálo se mu, že skoro nic. „Jestli chceš být mnichem, musíš se k tomu v prvé řadě rozhodnout ty sám. Pak už nic nebude jenom tvoje věc, ale tohle je poslední a nejdůležitější tvoje vlastní rozhodnutí. Musíš to vyzkoušet. Dělej pro to všechno, ale čekej na to trpělivě, protože je to tvé rozhodnutí, ale okolnosti kolem toho nezáleží jenom na tobě.“ To je jistě pravda.. I když Prokop sám cítí, že by chtěl co nejdříve znát rozuzlení, neměl by se vzrušovat. Ale co on sám proto může teď udělat? Jak se připravovat a na co vlastně? „Kdyby lidé, kteří se chystají na mnišství, předem věděli, co je během takového života čeká, nikdo z nich by se nechtěl stát mnichem. Ale kdyby lidé věděli, jakého cíle dosáhne člověk na konci mnišské cesty, všichni lidé by se chtěli stát mnichy.“ Tak dobře. Asi musí počkat, až se dozví víc a až dostane trochu blíž k tomuhle tajemství. Zatím může alespoň zpětně probrat a trochu promyslet svůj život. A také ještě zbývá pár rozhovorů, dokončit pár myšlenek s lidmi, se kterými v minulosti tu a tam něco nakousli a nedopověděli. Je to dnes zvláštní doba, že lidé, duchovně toužící a otevření, v ní bloudí jako ovce bez pastýře. Ještě že se mu podařilo vysvětlit to Igorovi s tou energií. Na světě prostě neexistuje žádná neutrální duchovní energie, kterou jeden léčitel, či mág, užívá ke zlému, a jiný k dobrému. To je jako u nás ve hmotném světě. Zhmotnělá energie, to jsou peníze. Tak jako se v duchovních sférách vše točí kolem životní energie a jejího získávání, tak se v našem světě (bohužel) většinou všechno točí kolem peněz. A na světě neexistují peníze, které nikomu nepatří. Všechny peníze někomu patří, nějakému člověku, či lidem. A v duchovních světech každá energie také někomu patří. Jak ji komu dává Bůh, který nechává svému slunci svítit na zlé i dobré, a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. (A jak se někteří duchovní dravci mezi sebou pak o ni poperou.) Každý díleček té energie od Boha patří některé duchovní bytosti, andělské, či démonské. A jako se špinavými penězi nemůže člověk vykonat požehnaný čin (Církev si vždycky má dávat pozor, od koho přijímá peníze), tak ani s démonskou energií nemůže nikdo vykonat nic dobrého, i kdyby se tvářil jako lidumil a lidé na jeho pokyn odhazovali berle. Prokop ví z minulosti svoje o uzdravených tělech a ochořelých duších. Ale odkud měl Igor tohle vědět? V tom dnešním duchovním kvasu, po čtyřiceti letech ateistického půstu, člověk tak snadno pochytí mnohé věci, často i podivné. Zlatá tisíciletá zkušenost Otců. Ale je ten svět stejně docela malý. Zamotaný, ale malý. Není to ani tak dávno, relativně, co se s Igorem a Hanou míjeli, no, vlastně je to už dost dávno, tenkrát u paní Věry. Hodně dávno. Jako by to už ani nebyla pravda. Někdy si ještě vzpomene i na pana Vartu. Slyšel o něm pak párkrát od známých. Skončil prý chudák špatně, schizofrenie. Je to duševní nemoc a nebo duchovní? Občas prý zazvonil u jejich dveří, vykoktal nějaké proroctví nebo nesmysl a šel dál. Ještě než umřel, říkal jim taky, že pochopil, že musí existovat Boží Trojice. Ale mluvil o všem už dost zmateně, těžko si z toho něco dávali dohromady. Bůh buď milostiv jeho duši. Co všechno se od té doby změnilo! Jako by to všechno bylo v nějakém jiném životě. Jako by to Prokop už ani sám nebyl prožil.

Stáli uprostřed řeckého pravoslavného chrámu v monastýru Iviron na Svaté hoře Athos a se zbožnou trpělivostí čekali, až skončí Večerní. Asi by bylo vhodnější říci, že se nadšeně ponořili celou svou bytostí do tajemného liturgického děje na tomto vytouženém a posvátném místě a vlastně si to předem přesně tak představovali, ale co naplat, měli za sebou dost úmornou, náročnou a dlouhou cestu z Čech do Řecka a na Athos a k tomu večer, na smrt unavení a hladoví. Prokop s otcem Jiřím a dalšími poutníky dorazili do monastýru právě v čase, kdy začínala Večerní, a tak je mniši ani neuvedli do hostinských pokojů, ani k jídlu, ale pozvali je rovnou s sebou do chrámu. To znamená ještě tak hodinku ve stoje. Ale co, vždyť proto sem přece přijeli. Atmosféra je silná a slavnostní, zpěv mnichů krásný, a promodlený chrámový prostor, osvětlovaný živým plameny mnoha malých svíček, je vítá do své náruče. Z vysokého přítmí nad nimi se občas zaleskne zlacení starých ikon, ozařovaných tu a tam mihotavým světlem stovek svic z obrovského kulatého lustru, který se pomalu točí dokola pod klenbou a postupně osvěcuje různé ikonické postavy a děje. Ve předu před ikonostasem představený monastýru se svým pastýřským žezlem, jeho mantie vlaje, diakoni s kadidlem, kněží v bělostných rouchách a mniši v řízách splývajících s přítmím chrámu, s dlouhými vlasy spletenými do těžkých copů, a ty tváře v jemném přísvitu, zajímavé a produchovnělé obličeje, každý z nich je příběhem. Otec Jiří, znalec všech liturgických obřadů i v řečtině, odhaduje, že už by měla Večerní pomalu končit. Ale mniši přidávají další zpěvy, asi nějaký místní zvyk, nebo oslava místního svátku. Každý monastýr má svou osobitou tradici. Bohoslužba stále pokračuje, nezměněným starobylým tempem. Už to trvá přes dvě hodiny a v Prokopovi se, přes všechen respekt a úctu ke svatému místu, pomalu začíná přece jenom cosi vnitřně znepokojovat a tiše bouřit. Duch je odhodlán, ale tělo je slabé. Hlavou se začínají honit lítostivé myšlenky. Copak si mniši neuvědomují, že mezi sebou mají hladové a unavené poutníky? Což oni, jim je hej, jsou zvyklí, zpívají takhle celý život, ale co chudák malý český člověk, který přijel z daleké západní duchovní pouště načerpat energii a radost? Prokop se chvíli snaží utišit reptání, i když takhle si to nepředstavoval. Poslední zbytky energie vyčerpává na to, aby se vůbec udržel na nohou a to, co uvnitř cítí se opravdu nadšením a radostí nazvat nedá, o modlitebním rozpoložení nemluvě. Čas od času pozoruje po očku mnichy, jestli i na tváři některého z nich nerozpozná cosi jako záblesk netrpělivosti, nebo alespoň náznak, že už se blíží závěr. Ale všichni jsou soustředěni k oltáři a zaujati liturgickým dějem, zpívají stále stejným monotónním hlasem nekonečné řecké zpěvy (kdyby jim aspoň člověk rozuměl). Prokop tedy opět sebral síly a snaží se zbožně soustředit. Ale za chvíli jej opět začíná zdolávat tiché zoufalství. Už skoro tři hodiny. To nejde. Tohle prostě nejde. Pane Bože, co já tady vůbec dělám! Že já jsem nezůstal sedět doma. Do Řecka, na Athos, srdce Pravoslaví. Postel, jídlo, normálně sebou praštit a spát jako dřevo. Já sem tak ještě někdy pojedu. Já tak ještě někdy vůbec někam pojedu! Kdyby to alespoň nebylo tak monotónní. Kdyby aspoň se mohl podívat na chvilku někam z okna ven, na chvíli se rozptýlit. Ale tady žádná okna nevidí a venku je stejně tma jako v pytli. Čas plyne a Prokop už samotnou únavou pomalu začíná rezignovat. Odejít nemožno. Ani by nevěděl kam. Zbývá jenom být, přežít. Zůstat a vydržet. A tak už jen pasivně stojí, občas se tiše sám pro sebe modlí, odevzdán osudu. Už se ani vnitřně nebouří, nereptá, nemá to cenu, prostě se musí počkat. Pořád to nekončí. Možná už čtyři hodiny. Nebo pět? Nechce už myslet na nic. Necítit žádné útrapy. Necítit nic. Chce být jen jako hadrový paňák, nebo jako pařez, ať si na něm třeba štípou dříví. Je mu všechno jedno. Úplně. Kdyby teď třeba někdo přišel a položil mu ruku na rameno a řekl „tak, přišli jsme tě popravit,“ tak by mu snad i to už bylo jedno. „Nojo, tak jdem na popravu.“ Je to jedno. Na nic nemyslí, nic neví a tak je vlastně docela spokojený. Prokop nemá představu, jak dlouho takhle stál, ale potom se v něm náhle probudilo něco zvláštního. Najednou, jakoby se kolem něj i v něm samotném něco zvedlo, nebo spíš něco protrhlo směrem vzhůru, jakoby náhle nasál do sebe celý obrovský chrám i s kopulí nahoře, celý duchovní prostor i to co je nad chrámem, anděly a nebe, jakoby sám náhle stál, nebo vznášel se uprostřed toho posvátného prostoru, mohl dosáhnout rukama od jedné stěny chámu ke druhé a přitom kolem vnímal nekonečný prostor. Nekonečno plnosti Boží, pokoje a tiché radosti, zvláštní stav, kdy člověk neví, je-li v těle či mimo tělo. Ztratil přehled o plynutí času. Mniši mezitím už skončili, zpěv ustal, bylo ticho, všichni odcházeli. Prokop ale nijak zvlášť netouží odejít. Klidně by takhle zůstal, ještě pár hodin postál v chrámu, necítí žádnou únavu, žádný hlad. Nakonec přece jen jde s ostatními, v podstatě spíš ze slušnosti, když je mniši pozvali na oběd.
„Ani nemám nějaký velký potit hladu a necítím únavu,“ svěřil se otci Jiřímu v jídelně pro hosty. „Klidně bych se šel ještě někam projít.“ „Doporučil bych ti naopak, aby sis šel teď odpočinout a pokud možno se aspoň chvíli prospal,“ radil otec Jiří. „Já udělám totéž. Zítra ráno si užijeme procházky až až. Čeká nás dost dlouhá túra podél ostrova do oblasti jeskynních kelijí, kde žije otec Prokopios. Dostali jsme na něj doporučení, aby ses na něj obrátil ve své věci. Totiž, jestli chceš, protože je to bohovidný starec.“ „Cože? Jestliže je to starec, opravdový starec, tak to je jasné, že chci. Proč bych neměl?“ „No, u starců je zvykem, že pokud je někdo požádá o radu, musí ji pak v každém případě uposlechnout, ať se mu ta rada líbí, nebo ne.“ „Aha. Ale to bude asi tím, že je to v podstatě rada od Boha. A tu já přesně chci a potřebuju, takže jasně, ráno se jde za starcem.“

Tady je i na každém kameni znát, jak se za něj někdo modlí. A občas ta zvláštní duchovní vůně, kterou nevnímáš nosem, ale jakoby přímo mozkem, naplní vzduch tak, že máš opravdu zvláštní pocit, že je jiný. Jako v chrámu člověk dýchá jiný vzduch, vzduch z jiného světa, tak to člověku připadá i tady, na Svaté hoře. Jak dlouho asi ještě bude stát tento poloostrov na svém místě, než se potopí do Středozemního moře, jak praví dávné proroctví? Kdo ví? A kdo na Hoře ví, ten nepoví. Ale Prokop tu není proto, aby pátral po místních tajemstvích. Je tu proto, aby se buď stal, a nebo nestal mnichem. S otcem Jiřím si cestou prohlíželi celou tu krásu, ve které se starodávné monastýry snoubí se skalisky, jako by z nich přímo vyrůstaly, či jako by se samotné skály díky modlitbám mnichů za 1000 let tu a onde přetvořily v kláštery. Rozprávěli spolu o čisté vodě a vzduchu, velkých lávrách i malých poustevnách, lesních pramenech a vyprahlých cestách podél propastí mezi skalními obydlími mnichů. Tady tepe srdce duchovního života Pravoslaví. Duchovní zahrada. Opravdu duchovní, ve skutečné zahrady se tu mění jenom záhony za zdmi monastýrů a políčka kolem nich. Jinak je tu vedro a sucho, poutník je za čas unaven nekonečnou kamenitou a horkem sálající cestou, skoky dolů a zase šplháním nahoru, někdy dost namáhavým, mezi nezdolnými chomáči ostrotrnných keřů. Ale když má před očima cíl, co je do námahy? V noci tu bývá snáz. Vlahý vítr, hvězdy, moře, světýlka v oknech monastýrů, klepání symandronu probouzejícího k modlitbám. Ale poutníkovi se nedoporučuje, i když to zrovna láká, aby si poležel někde na trávě v borovém lesíku, nebo dokonce nocoval pod velkými hvězdami uprostřed přírodní scenerie. Místní havěť kouše, někdy i nebezpečně. Takhle nocovat si může mnich, kterého nechají na pokoji, ale ne ty, evropský civilizovaný poutníče. Ty už dávno, i přes své, možná veliké nadšení, do přírody nepatříš. A nevoníš jí, což ti dává najevo pomocí svých malých hemžíčků. Mniši asi do přírody patří. Jako kdysi Adam v ráji. Mají holt smlouvu se vším živým a možná i neživým. Prokop si vzpomněl na úsměvné vyprávění o jednom místním poustevníku, jemuž ve vousu bujel lišejník. Tady by se Zelení mohli učit o splynutí s přírodou. Jenomže oni nevědí, že člověk s tím musí začít napřed ve svém srdci, něco udělat napřed se svou vlastní duší, neboť lidský hřích to byl, který všechno rozdělil, i člověka a přírodu a postavil proti sobě. A v lidském srdci je klíč k obratu. Co se děje s člověkem, děje se potom i s přírodou, a nikoli naopak.
Na konci cesty si Prokop všiml jeskyně, mezi bělostnými výstupky skály na dosti příkrém svahu asi dvacet metrů nad jejich hlavami. Byl tady k ní asi jediný přístup. Z druhé strany skály, hluboko dole, je slyšet moře, dál asi cesta nevede. „Všiml sis?“ optal se otec Jiří a vzhlédl vzhůru. „Tak to je cíl našeho putování za starcem Prokopiem.“ „Tahle jeskyně?“ „Je to jedna z dnes mála obydlených pousteven. Ale pokud tě přijmou za poslušnika, pochybuji, že bys žil tady u něho. Je to příliš náročné i pro zdejší zkušené mnichy. Ale to není tvá starost. Teď si jenom dobře prohlédni ten vchod do skály. Protože to jsou dveře. Nejsou viditelné, ale jsou tam. Dveře, jimiž se prochází do jiného světa. Kdybys jimi prošel do páté dimenze, nebo jiného vesmíru, nebyl by to snad takový rozdíl. Jimi se totiž vchází do andělského světa. A starec Prokopios, jako každý mnich, žije v jejich společenství. Nahoře se mihl stín, a starec vyšel na malou plošinku před jeskyní. Byl v říze, kdysi černé, teď již zrezivělé sluncem, s pletenou čepičkou neurčitého tvaru a vousem stejně neurčitých kontur, který se bělostně odrážel od řízy, pozadí jeskyně, i jasných plošin skály vystavených slunci, mezi nimiž vetchý stařec sestupoval k pomyslné cestičce, na které stáli, aby se s nimi přivítal. Prokop určitě nezapomene na jeho první, otcovské obětí. Poznal, že bude ochoten učinit cokoli, opravdu cokoliv pro to, aby do této náruče měl stále otevřený přístup. Stařec na něj pohlédl jasnýma očima, ale Prokop si spíše sám v té chvíli připadal jako průhledný, jako ze skla, a bylo mu jasné, že starec v té chvíli vidí všechny jeho hříchy. Ale nepocítil strach. Spíš si uvědomil, že teď se rodí něco, co dosud ještě nezažil. A najednou zaváhal, jestli to má cenu, jestli se tohle dá doopravdy zvládnout, nebo spíš jestli on osobně to zvládne. Když vystupoval za starcem a otcem Jiřím k jeskyni, sumíroval si v hlavě, co vlastně přesně a jasně všechno musí starci o sobě říci. Hlavně nevynechat nic důležitého. Ale copak se dá celý život a hlavně to hodně důležité, vylíčit stručně a jasně za jeden rozhovor, aby to starec pochopil přesně tak, jak to Prokop prožívá a cítí? A to všechno ještě k tomu v jeho chabé angličtině, přičemž angličtina starce Prokopia možná také nebude (jak otec Jiří opatrně naznačoval) dokonalá? Až když se usadil na dřevěné stoličce ve starcově kelii, před malým stolkem se skromným pohoštěním a starou ikonou Spasitele opřenou v rohu stolu o zeď, s poklidným věčným světýlkem v malé hliněné misce, s úlevou si uvědomil, že to půjde. Pokusil se sice hned na začátku něco vykoktat, něco, co si připravil o svém životě, zápasech, pohnutkách a nadějích, ale najednou kolem nich zavládla taková divná zvláštní atmosféra, v níž Prokop pochopil, že starec tohle všechno ví. Že vůbec nepotřebuje, aby mu Prokop o sobě něco složitě vykládal. Že zná jeho život i všechny problémy, které sebou na Horu přinesl. A co je důležitější, že zná i odpovědi na ně, protože z nějakého důvodu rozumí jeho životu lépe, než Prokop sám. Takže se dál už ani nenamáhal cokoli říci. Tiše a spokojeně seděl a čekal, co bude. Cítil se svobodně a bylo mu dobře. Slunce venku už pražilo naplno a svěžest mořského povětří, jako by sem v tuto chvíli nedosahovala. Prokop o ničem nepřemýšlel, nevnímal, jak plyne čas a o čem všem ještě hovořili starec s otcem Jiřím. Nakonec se k němu stařec obrátil a řekl, že důležité je především to, aby byl trpělivý, aby Bohu zcela důvěřoval a pak že se vše vyřeší tak, jak to bude skutečně nejlepší.
Když po rozloučení a požehnání strace sestupovali dolů na skalnatou cestu, měl Prokop, pravda, tvář poněkud protaženou zklamáním. „Dobrá rada, věru,“ říkal v duchu, „jistě, nic proti tomu. Ale to jsem si mohl říct i u nás doma sám, na to jsem nepotřeboval cestovat až sem na Athos. Jestliže stařec o mě tolik ví, i věci, které ještě ani já sám nevím, to by přece mohl říci něco jiného, něco konkrétního a důležitého!“ Ale najednou si s velikým údivem uvědomil, že má jasno. Tedy ne, ještě v té otázce svého mnišství, ale že má jasno v tom, že prostě bude mít jasno. Že tomu věří. Nebo spíš, že to ví. Že se cítí být naplněný takovým zvláštním pokojem, takovým klidem, všechna nejistota pryč. Kdyby mu byl starec pravil, že se má vrátit domů, najít si ženu, postavit dům, zasadit strom a mít deset dětí, tak by to teď udělal s naprosto stejným klidem v srdci a pokojem. Bylo to v té chvíli tak silné, že ho dokonce napadlo, jestli už náhodou teď se nedočkal všeho, po čem v životě toužil. Tak byl najednou naplněný jistotou, Boží důvěrou v budoucnost, vyrovnaný, upokojený a tak zvláštně šťastný.
„Jak je to možné,“ ptal se Prokop otce Jiřího, když spolu opět seděli v místnosti pro hosty v monastýru Iviron nad stolem s malým pohoštěním a sladkou řeckou kávou, „že když já sám jsem si tohle pro sebe říkal, nesčetněkrát, že to byla jen prázdná sláma, prostě jen prázdná slova, jako bych si neřekl nic? Jako bych se jen tak povinně utěšoval?“ Čím to je, že když to řekne starec, který mě v životě neviděl, že to má takovouhle sílu? V čem je to jiné, kde je ten rozdíl?“ „Asi,“ usmíval se otec Jiří, „nezáleží tolik na tom, co se říká, ale kdo to říká.“ „No právě! Ale to je přece přesně to, co chci. Já chci taky aby, když něco řeknu, to mělo takovouhle sílu! I u těch úplně obyčejných věcí, nebo spíš právě i u těch obyčejných věcí. Já to chci mít taky v sobě, být jako on, protože tohle má smysl! A to je to samé i u čtení Bible. Já mám přece teoreticky načteno všechno už několikrát, i výklady různých duchovních otců, teoreticky všechno to důležité přece už dávno vím. A přece to všechno někdy vnímám, jako fráze, nic to se mnou nedělá. Tak to asi ta fráze bude někde ve mně. Čím to je, že ve starci Prokopiovi není? V čem je ten rozdíl? Tohle chci pochopit a tím se chci stát. A jestli je právě tohle Boží cesta pro mě, tak já jí beru!“ „No počkej, brzdi, příteli“, usmál se otec Jiří: „Rozlišuj tenhle svůj cíl, od cesty, která k němu vede. Ty vlastně hovoříš o svém cíli, ale o cestě k němu určitě ještě moc nevíš. Nevíš, co tě na ní může čekat za těžkosti, překážky, boje a bolesti. Ono se to snadno řekne, já to beru. Ale víš vůbec, co bereš?“ Já znám nadšení začátků, je dobré, ale pozor. Podle slova našeho Pána Ježíše Krista si Satan od Boha Otce vyžádal, aby směl křesťany tříbit jako pšenici. To znamená zkoušet kvalitu, prosívat, hledat v duši nekvalitní příměsi, tak jako se zkouší zlato v ohni. A zvláště co se týče mnichů, Kristových vojáků. Věř, že přijdou chvíle, kdy se budeš cítit zmatený, marný a doslova zkopaný do kuličky. Říkám věř, protože takovou zkušenost si zatím nedovedeš představit.“ Prokop se nechtěl nechat zastavit: „Copak ale ten cíl nestojí za to? Ten si už dovedu představit. Kdybych ho neznal, nevěděl o něm předem, nebo jen něco málo, asi by mi ta cesta připadala mnohem nejistější a těžší. Možná by mi ani nestála za to. Ale když už dopředu o tom cíli vím, vím o co jde, tak to prostě stojí za to. Cesta jednou skončí, cíl je napořád.“ „Nu,“ usmál se opět otec Jiří,“ vidím, že ses rozjel, Prokope.“ „Rozjel, máš pravdu, už jsem se dal do pohybu. Doufám, že to není jen to nadšení začátečníka. Pomůžeš mi u nás doma vyřídit všechny potřebné náležitosti?“ „Hlavně je třeba vyřídit je tady, jestli se sem chceš vrátit.“ „To v každém případě. A doufám, že brzo. Totiž, jestli to, o čem jsem teď mluvil a co v sobě cítím, skutečně znamená stát se mnichem. Co když bude chtít Bůh, abych k tomuhle cíli došel úplně jinou cestou?“ „Nu baže,“ pokývl významně otec Jiří, „co když Bůh ví, že ke svému cíli dojdeš úplně jinou cestou než skrze mnišství?“ „Tak k němu určitě dojdu, ať tak a nebo tak. O to už se nebojím. Slyšíš mne? Mohl jsem takhle mluvit, než jsme sem jeli? Nemohl. Ani by mi to z pusy nemohlo vyjít.“ „To bude asi tím svatohorským vzduchem,“ usmál se otec Jiří a dolil Prokopovi ještě trochu monastýrské kávy.

Otec Gerasimos vedl Prokopa k malému domku pod kamenitou strání, vedle shluku nízkých borovic nad tenkým potůčkem. „Toto je teď tvá kelie, milý bratře. Bude třeba tu a tam něco pospravit. Otec Adam, náš všeuměl, ti pomůže. Dlouho byla prázdná. Naposledy tu zápasil a zesnul otec Daniil. Dobrý mnich. Před ním tu žil jakýsi otec Lazar, toho jsem neznal. A před tím mnoho dalších duchovních zápasníků. Otec Gerasimos otevřel nízké dveře a ukázal donvitř: Tvůj nový domov, synu. Tvá ohnivá pec. Odtud až do Ráje.“
Prokop se s úklonou rozloučil s otcem Gerasimem, vstoupil do malé nízké místnosti a zavřel za sebou dveře. Rozhlédl se kolem. Postel z holých prken, malé okno, v roku stolek s prázdnou miskou a skleněným olejovým světýlkem, nad ním na zdi ikona Bohorodice Jeruzalémské. Odložil na lůžko svou malou tašku a vyňal z ní plováček s knotem a nádobku oleje, kterou si přinesl s trochou chleba z monastýru Iviron. Zapálil světýlko. Pokřižoval se, poděkoval Bohorodici. Ještě jednou se rozhlédl kolem. „Tak.“ Řekl si. „Odtud až do Ráje.“