(přeložil ThDr. Pavel Aleš)
I.
V Boccacciovi1 je příběh o židu, kterého chtěl přítel křesťan obrátit na křesťanství.
Žid byl ochoten křesťanství přijmout, ale dříve než se definitivně rozhodne, chce si
zajet do Říma, aby se podíval, jak se chovají papež a kardinálové, aby shlédl život
lidí, stojících v čele církve. Křesťan, který přítele o křesťanství přesvědčoval, se
vylekal. Byl si jist, že veškeré jeho úsilí bylo marné, neboť žid se samozřejmě nebude
chtít dát pokřtít, jakmile uvidí všechny nepřístojnosti, které se v Římě páchají. Žid
odjel a uviděl přetvářku, nestydatosti a zvrácenosti, obžerství, mamonářství, které v té
době vládly na papežském dvoře a v římském duchovenstvu. Ale výsledek této
zkoušky byl nečekaný. Žid se vrátil a jeho přítel křesťan se ho ptal se strachem na
dojmy z Říma. Odpověď byla zcela neočekávaná a velice hluboká svým smyslem.
Jestliže mohla víra křesťanská vydržet všechny ty hrůzy a nestydatosti, které v Římě
spatřil, jestliže se upevnila a rozšířila nehledě na to všechno, pak to znamená, že je to
pravá víra. Žid se nakonec stal křesťanem.
Ať již měl Boccaccio svým příběhem na mysli cokoliv, ukazuje se v něm správná
cesta k obraně křesťanství. Největší výtkou proti křesťanství jsou sami křesťané.
Křesťané pohoršují ty, kteří se chtějí vrátit ke křesťanské víře. Tohoto argumentu proti
křesťanství se zneužívá zvlášť v naší době. Křesťanství se posuzuje podle křesťanů v
tomto našem malověrném století, v tomto věku široce rozšířeného nevěrectví. V
dřívějších dobách, ve stoletích víry, bylo křesťanství posuzováno především podle
jeho věčné pravdy, podle jeho učení, podle jeho odkazu. Ale náš věk je až příliš
zaujat člověkem a tím, co je lidské. Špatní křesťané jsou sami překážkou, která vrhá
na křesťanství stín. Špatné skutky křesťanů, jejich zkažené křesťanství, jejich násilí, to
zajímá lidi víc než samotné křesťanství. To se vtírá do očí víc, než velká pravda
křesťanství. A samotné křesťanství pak začnou mnozí lidé našeho věku posuzovat
podle křesťanů, a to podle nepravých, vnějškových, zrůdných křesťanů. Křesťanství je
náboženství lásky, avšak je hodnoceno podle zloby a nenávisti křesťanů. Křesťanství
je náboženství svobody, avšak soudí se o něm podle násilí, které křesťané páchali v
dějinách. Křesťané kompromitují křesťanství a „pohoršují tyto maličké" (Mat 18,6,
Mk 9,42) Častěji se poukazuje na to, že představitelé jiných náboženství - buddhisté,
mohamedáni, židé - jsou lepší než křesťané, že lépe plní příkazy svého náboženství.
Poukazuje se i na zcela nevěřící, dokonce na ateisty, že často bývají lepší než
křesťané, že jsou většími idealisty v životě, že jsou schopnější se obětovat. Avšak
všechna nehodnost, veškerá nízkost mnohých křesťanů tkví právě v tom, že křesťané
neplnívají příkazy křesťanství, že zrazují a kazí křesťanství. O nízkosti křesťanů se
vynášejí soudy podle výšky křesťanství a podle toho, co v křesťanském životě
neodpovídá této výši. Jak je možné soudit křesťanství kvůli nehodnosti křesťanů, když
jsou samotní křesťané odsuzováni, protože neodpovídají hodnotě křesťanství!
V soudech takového druhu je zřejmý rozpor. Bývají-li stoupenci jiných náboženství
nezřídka lepší než křesťané, plní-li lépe přikázání svých náboženství, pak je tomu
především proto, že příkazy jiných náboženství lze splnit snadněji, zatímco křesťanům
je to těžší v důsledku výjimečné výšky křesťanství. Je snadnější být mohamedánem
než křesťanem. A bude-li křesťan jako mohamedán, kterého vynášejí za příklad
křesťanům, pak takový křesťan bude velice špatným křesťanem, který neplní Kristova
přikázání. Ze všeho nejtěžší je uskutečnit v životě náboženství lásky, ale proto přece
samo náboženství lásky není méně vynikající a méně pravdivé. Křesťanství nenese
vinu na tom, že se jeho pravda v životě neuskutečňuje a neplní. Kristus není vinen za
to, že Jeho přikázání jsou v životě pošlapávána. Věřící židé, oddaní své víře, rádi
poukazují na to, že ohromnou předností židovského náboženství je, že jeho přikázání
jsou splnitelná. Židovské náboženství je víc přizpůsobeno lidské přirozenosti, je proto
snadněji uskutečnitelné, lépe odpovídá cílům života pozemského a vyžaduje menších
obětí.
Křesťanské náboženství je nejtěžší ze všech, je nejtíž uskutečnitelné, protože nejvíc
odporuje lidské přirozenosti a vyžaduje nepoměrných obětí. Představitelé židovského
náboženství považují křesťanství za náboženství snílků, pro život se nehodící, a proto
škodlivé.
Mravní hodnoty lidí často měříme podle jejich víry a ideálu. Když se materialista
jeví ve svém osobním životě jako dobrý člověk, oddaný své ideji, schopný pro ni
přinášet oběti, pak nás překvapuje touto svou výší a bývá kladen za příklad. Avšak pro
křesťana je nepoměrně těžší být na výši své víry, svého ideálu, neboť křesťan musí
milovati své nepřátele, musí nést svůj kříž, musí hrdinsky odolávat nástrahám tohoto
světa, což nemusí věřící žid, ani mohamedán, ani materialista. Křesťanství usměrňuje
náš život cestou nejtěžšího odporu, křesťanův život je sebeukřižování.
II.
Často nám říkají, že prý se křesťanství nezdařilo, protože se neuskutečnilo v
historickém životě. A toto tvrzení se považuje za argument proti křesťanství.
Nejenom křesťané kompromitují křesťanství, kompromitují je také křesťanské
dějiny, dějiny církve. A je třeba říci pravdu, že četba knih o dějinách církve může být
velice pohoršující pro malověrné, ty knihy hovoří o boji lidských vášní a zájmů v
křesťanském světě, o převrácení a zkažení křesťanské pravdy ve vědomí hříšného
lidstva, častěji zobrazují historii církevního života, který se velice podobá životu států,
diplomatickým vztahům, válkám apod. Vnější dějiny církevního života bijí do očí,
snadno se podávají, je možné o nich vyprávět formou dostupnou všem. Avšak vnitřní
duchovní život církve, obracení se lidí k Bohu, dosahování svatosti už tolik do očí
nebije, a o tom je těžší vyprávět; vnitřní život zůstává jaksi skryt za vnějšími dějinami,
které jej zahalují. Lidé si všímají snadněji špatností než dobra, jsou vnímavější k
vnějším stránkám života než k životu vnitřnímu. Snadno se o lidech dovíme něco z té
vnější stránky - jak jim jdou obchody nebo politika, jak se jim daří v životě rodinném
či veřejném. Přemýšlíme však o tom, jak se lidé modlí k Bohu, jak probíhá jejich
vnitřní duchovní život, jaký je jejich duchovní zápas s vlastní lidskou přirozeností, jak
jsou obráceni k světu božskému? Často o tom vůbec nic nevíme, ba ani nic netušíme o
existenci duchovního života u lidí, s nimiž se setkáváme, anebo víme jen o lidech nám
blízkých, které máme rádi a k nimž jsme zvlášť vnímaví. V životě vnějším, který je
otevřen všem, lehce zjišťujeme působení hříšných vášní. Avšak jaké zápasy ducha
jsou skryty za tímto vnějším životem, jaké vzlety k Bohu, mučivé snahy o to, jak
uskutečnit Kristovu pravdu, o tom nevíme, ba ani nechceme vědět. Je nám přikázáno
neodsuzovat bližní, ale my je neustále odsuzujeme podle jejich vnějších skutků, podle
výrazů tváří, nepronikajíce do jejich vnitřního života. Ani o dějinách křesťanského
lidstva nelze přece soudit podle vnějších skutků, podle lidských hříchů a vášní, jež
deformují obraz křesťanství. Musíme mít vždy na paměti, co všechno křesťanské
národy musely překonávat ve svých dějinách, s jakými mučivými těžkostmi musely
vítězit nad svou starou hříšnou přirozeností, nad svým původním pohanstvím, nad
svým starým barbarstvím, nad polozvířecími instinkty.
Křesťanství muselo přetvářet hmotu, která nesmírně vzdorovala křesťanskému
duchu. Bylo nutno vychovávat náboženstvím lásky ty, kteří byli plni instinktů násilí a
krutosti. Kristus přišel, aby spasil choré, nikoliv zdravé, hříšníky, nikoliv spravedlivé.
A lidské pokolení, které přijalo křesťanství, je nemocné a hříšné pokolení. Církev
Kristova vůbec není povolána, aby vnějškové organizovala život a vnějším násilným
způsobem vítězila nad zlem. Církev očekává všechno od vnitrního duchovního
přerodu, vzájemně součinnosti lidské svobody a Boží milosti. Křesťanství svou
podstatou nemůže násilně zničit radikální lidské zlo lidské přirozenosti, křesťanství
uznává svobodu člověka.
Socialisté - materialisté se zvláštní zálibou mluví o tom, že se křesťanství
nepovedlo, že neuskutečnilo Království Boží na zemi. Vždyť již brzy uplynou dva
tisíce let, co na svět přišel Vykupitel a Spasitel světa, a zlo stále trvá na světe, ba ještě
vzrostlo, svět se svíjí v mukách, utrpení života se vůbec nezmenšila od toho, že se
spasení uskutečnilo.
Socialisté - materialisté slibují, že bez Boha a bez Krista uskuteční to co se nepovedlo
uskutečnit křesťanství, totiž bratrství lidí, spravedlnost a v sociálním životě mír.
Království Boži na zemi (i lidé v Boha nevěřící někdy rádi užívají výrazu „Království
Boží na zemi“). Jediný pokus o realizaci materialistického socialismu, který známe
pokus ruský, nepotvrzuje tuto pretenzi. Avšak nikoli tímto faktem se řeší tato otázka
principiálně. Slibování materialistického socialismu, že uskuteční spravedlnost na
zemi, odstraní zlo a utrpení, je založeno na tom že se to uskuteční nikoliv skrze
lidskou svobodu, nýbrž násilím nad lidskou svobodou, že se to podaří cestou vnější,
donucovací sociální organizace, která musí zlo učinit vnějškově nemožným, cestou
sociálního donucení lidí ke ctnosti, k dobru a pravdě. V tom tkví obrovsky rozdíl ve
srovnání s křesťanstvím. Takzvaný „neúspěch křesťanství v dějinách“ je neúspěch
spojený s lidskou svobodou, s tím, že se lidská svoboda vzpírá Kristově pravdě,
spojený s odporem zlé vůle, kterou křesťanské náboženství nepovažuje za možné
znásilnit a přinutí k dobru. Křesťanské náboženství to nechce proto, jelikož sama
křesťanská spravedlnost předpokládá svobodu a očekává vnitřní duchovní vítězství
nad zlem. Stát může vnějškově a násilím omezit projevy zlé vůle, ano, je k tomu
povolán, ale touto cestou ještě vnitřní zlo a hřích nejsou poraženy. Podobná otázka
neexistuje ani pro materialistický socialismus, pro něj neexistuje sama otázka o zlu a
hříchu, o vnitřním duchovním životě, pro něj existuje jenom otázka utrpení a sociální
nespravedlnosti, otázka vnější sociální organizace života. Bůh nechce znásilňovat,
nechce vnější triumf spravedlnosti, chce svobodu člověka. Proto by bylo možno říci,
že Bůh trpí zlo, neničí je násilně nýbrž pouze využívá zla k cílům dobra. Právě
Kristova pravda nemůže být násilně uskutečněna. Komunismus chce uskutečnit svou
pravdu cestou násilí, odmítá svobodu ducha, protože odmítá ducha a tudíž je pro něj
snadnější prosazovat tuto spravedlnost. Právě proto neobstojí argument proti
křesťanství, založený na neúspěchu křesťanství v dějinách.
K Božímu Království nelze nikoho přinutit. Boží Království nelze uskutečnit bez
duchovního přerodu, který vždycky předpokládá svobodu ducha. Křesťanství je
náboženství kříže, křesťanství uznává smysl utrpení. Kristus nás volá, abychom vzali
svůj kříž a nesli jej, abychom nesli tíhu a břemeno hříšného světa. Uskutečnění
Království Božího na zemi, pozemské štěstí a pozemská spravedlnost bez kříže a
utrpení je velká lež lidského vědomí, je jedním z pokušení, které odmítl Kristus v
poušti, když mu bylo ukázáno království světa tohoto a nabídnuto, aby se mu poklonil.
Křesťanství vůbec neslibuje, že by mělo být nutně uskutečněno a mělo zvítězit na
zemi. Kristus dokonce pochybuje, zda najde na zemi víru, až přijde na konci času,
předpokládá vymizení lásky.
Lev N. Tolstoj myslel, že uskutečnit Kristova přikázání je snadné, že k tomu stačí si
uvědomit jejich pravdivost. Ale to byl omyl jeho příliš rozumářského vědomí, jemu
bylo skryto tajemství svobody a tajemství milosti, byl to optimismus, jenž je v rozporu
s hlubokou vážností a tragičností života.
Apoštol Pavel říká: „Dobro, které chci, nečiním, ale zlo, které nechci, dělám.
Jestliže dělám to, co nechci, už to nečiním já, ale hřích ve mně žijící." (List Římanům
kap. 7,19-20). Ano, toto je svědectví největšího z křesťanů, který nám odhalil hlubinu
lidského srdce. Z toho chápeme, že „nezdar křesťanství" je lidský nezdar, ne však
nezdar Boží.
III.
Křesťanské lidstvo ve svých dějinách spáchalo trojí zradu křesťanství. Nejprve
kazilo křesťanství a špatně je uskutečňovalo, potom docela odpadlo od křesťanství a
posléze - a to byla nízkost nejhorší - začalo proklínat křesťanství za všechno to špatné,
co samo lidstvo páchalo v křesťanských dějinách.
Když je křesťanství kritizováno, kritizují se hříchy a poklesky křesťanského lidstva,
kritizují se kazy a neplnění Kristovy pravdy lidmi. A právě pro tyto lidské hříchy a
poklesky mnozí odpadli od křesťanství. V Kristových slovech, v Kristových
požadavcích, v Písmu svatém a ve svaté Tradici, v učení církve, v životech svatých
nenajdete nic z toho, co namítají kritikové proti křesťanství. Je nutno ideální princip
poměřovat ideálním principem, reálný fakt reálným faktem. Bylo by možné obhajovat
i komunismus, poukázat na to, že se v praxi špatně uskutečňuje a je pokažen, podobně
jako se i křesťanství v praxi velmi těžko uskutečňovalo a bylo kaženo. Komunisté
prolévají krev, páchají násilí, lžou, aby uskutečnili své cíle. Ale i křesťané prolévali
mnoho krve, páchali násilí a lhali, aby uskutečnili své cíle. Porovnávat na tomto
základě komunismus a křesťanství by bylo zjevnou chybou. V Evangeliu, v
Kristových přikázáních, v učení církve, v příkladech světců, v lidech, kteří dokonale
uskutečnili křesťanství, najdete blahou zvěst o příchodu Božího Království, výzvu k
lásce, pokoře, sebeobětování, k službě bližním, k čistotě srdce, a nenajdete zde výzvy
k násilí, zlobě,
pomstě, nenávisti, kořistění. U Marxe, inspirátora komunismu, najdete v jeho samotné
teorii, v jeho ideologii, výzvy k násilí, k zlobné nenávisti jedné třídy vůči druhé třídě,
výzvy k pomstě, kořistnickému boji za své zájmy, ale pranic nenajdete o lásce,
sebeobětování, pokoře, duchovní čistotě. Křesťané v dějinách páchali i násilí a také
rozsévali zlobu, mstili se a projevovali se kořistnicky. Nezřídka se přikrývali
Kristovým jménem, ale nikdy v takovém případě neplnili to, co jim Kristus odkázal.
Odpůrci křesťanství rádi poukazují na to, že se křesťané také často uchylovali ke
krvavým skutkům násilí v obraně i šíření křesťanské víry. Jde o fakt sám o sobě
nesporný, ale dokazuje jenom to, že křesťané byli plní vášní, že jejich přirozenost
nebyla prozářena světlem, že svou hříšností kazili tu nejsprávnější a svatou věc a
nechápali, jakého jsou ducha.
Když Petr ve snaze bránit Ježíše vytrhl svůj meč a udeřiv veleknězova služebníka
uťal mu ucho. Ježíš řekl: „Navrať svůj meč na své místo, neboť všichni, kteří berou
meč, mečem zahynou" (Mt 26/51-52).
Božskou pravdu křesťanství přijímají lidé, a tato pravda se stýká v hříšné
přirozenosti člověka s jeho omezeným chápáním. Křesťanské zjevení a křesťanský
náboženský život, jako ostatně i celé zjevení a jakýkoli náboženský život, předpokládá
nejenom bytí Boha, ale i bytí člověka. A přece právě člověk, ačkoliv je ozářen
světlem blahodati(2), která vychází od Boha, samo Boží světlo přijímá v souladu s
ustrojením svého duchovního oka. Boží zjevení ukládá do hranic své přirozenosti,
svého vědomí. Bůh sebe odhaluje židovskému národu, o tom se vypráví v Bibli. Ale
hněv, krutost, žárlivost, pomstychtivost, které v Bibli projevuje Bůh - Jahve, nejsou
přece vlastnosti Boží, vyplývající z vnitřní přirozenosti Boha, nýbrž pouze tím
obrazem Boha, jaký prolnul do vědomí hebrejského národa, a to způsobem, jak
přijímal Boha lid, jemuž byl natolik vlastní hněv, krutost, žárlivost, pomstychtivost.
Pravdu křesťanskou nejen přijímali lidé omezeně, ale navíc ji také deformovali.
Lidmi bylo zkaženo i učení o Bohu: Boha si často představovali jako orientálního
despotu, absolutistického monarchu, a učení o vykoupení si představovali jako
rozhodnutí ze soudního procesu, který byl vyvolán uraženým a rozhněvaným Bohem
proti člověku kvůli porušení boží vůle. A toto zvrácené, lidsky omezené chápání
křesťanských dogmat(3) vedlo k odpadu od křesťanství.
Lidé kazili i sám pojem církve. Chápali církev vnějškově, ztotožňovali ji s
hierarchií, s obřadem, s hříchy křesťanů - farníků, viděli v ní převážně instituci
(zařízení). Hlubší a niternější chápání Církve jako duchovního organismu, jako
mystického těla Kristova (což je definice apoštola Pavla) odsouvali do pozadí, a to
bylo dostupné nemnohým.
Liturgii, tajiny(4 )brali jako vnější obřad a jako k obřadu se k nim chovali. Hluboký
tajemný smysl liturgie zůstával skryt vnějším křesťanům. A proto snadno odcházeli z
církve, pohoršovali se nad poklesky duchovenstva, nad nedostatky církevních
(vnějších) zařízení, tak příliš se podobajících institucím státním, nad povrchním
vztahem církevních údů k víře, nad licoměrností předváděné zbožnosti.
Vždy je třeba mít na paměti, že v církvi je božská stránka a že je v ní i lidská
stránka, že život církve je boholidský život, vzájemné působení Božství a lidství.
Božský základ církve je věčný a neomylný, svatý a čistý, ten nemůže být pokažen,
brány pekelné ji nepřemohou. Božská stránka církve - to je sám Kristus, Hlava církve,
to je učení Evangelia, to jsou základní principy naší víry i dogmata církve, tajiny,
působení blahodati Ducha svatého v Církvi.
Ale lidská stránka církve je omylná, proměnlivá, v ní, v samotném církevním
lidství, mohou být zkaženosti, neduhy, úpadek, ochladnutí, právě tak jako tam může
být i tvůrčí pohyb, rozvoj, obohacení, obrození. Hříchy církevního lidství, církevní
hierarchie, nejsou hříchy církve, bereme-li ji v její božské podstatě, a nikterak
nezmenšují svatost samotné církve. Křesťanství se brání lidské přirozenosti, dožaduje
se jejího prosvětlení a proměny, a lidská přirozenost se protiví křesťanství, pokouší se
je zkazit. Dochází k neustálému zápasu mezi božským a lidským, zápasu, v němž tu
božská stránka prosvětluje lidskou, tu lidská stránka kazí ono božské. Křesťanství
člověka pozvedá, staví ho do středu světa. Syn Boží se stal člověkem, vtělil se, a tím
prosvětlil lidskou přirozenost. Křesťanství ukazuje člověku vyšší cíl života, mluví o
vyšším původu člověka a jeho vyšším poslání. Ale křesťanství na rozdíl od mnoha
jiných učení se nevlichocuje lidské přirozenosti v jejím hříšném, pokleslém stavu(5),
ale vyžaduje od člověka hrdinné překonání sebe sama.
Lidská přirozenost, raněná prvotním hříchem, má velice malý objem. Obtížně
dokáže obsáhnout božskou pravdu křesťanství, těžce chápe boholidskou pravdu,
zvěstovanou zjevením Krista Bohočlověka. Kristus učí, abychom milovali Boha,
abychom milovali bližního, člověka. Láska k Bohu a láska k člověku, lidské bytosti, je
propojena vzájemně a nerozlučně. Skrze Jediného Otce milujeme bližní, naše bratry, a
skrze lásku k bratrům, bližním, se nám odhaluje i láska k Bohu. „Milujeme-li se
navzájem. Bůh v nás přebývá a láska Jeho je dokonalá v nás." (l. list sv. Jana, kap.
4,12).
Kristus byl Syn Boží i Syn člověka. On nám odhalil dokonalé spojení Boha a
člověka, odhalil lidskost Boha i božskost člověka. Avšak přirozený člověk jen těžko
chápe tuto plnost boholidské lásky. Chápe lépe Pravdu po částech, klikatě. Tu se k
Bohu vrací, ale odvrací se od člověka, je připraven milovat Boha, ale k člověku se
chová s neláskou, lhostejností a krutostí. Tak tomu bylo ve středověku. Tu se obrací k
člověku, je připraven milovat člověka a sloužit mu, ale odvrací se od Boha a osnuje
nepřátelství k samotné ideji Boha, jakoby prý škodlivé a odporující blahu lidí. Tak
tomu bylo v novověku, v humanismu, v humanistickém socialismu. A lidé, tím že
roztrhli boholidskou pravdu, odtrhli lásku k člověku od lásky k Bohu, zaútočili na
křesťanství, a právě oni obviňují křesťanství v tom, na čem nesou sami vinu.
IV.
Nesnášenlivost, fanatismus a krutost, které nejednou projevovali křesťané v
dějinách - právě to byl důsledek neschopnosti lidské přirozenosti obsáhnout plnost
křesťanské pravdy o lásce a svobodě. Člověk si osvojil část křesťanské pravdy a
zatočila se mu z ní hlava, avšak plnost pravdy, plnost světla se stala dostupnou jen
nemnohým. Člověk má schopnost všechno pokazit, i tu nejvyšší pravdu učinit
nástrojem svých vášní. Dokonce i apoštolově, kteří obklopovali samotného Božského
Učitele a setrvávali v paprscích světla, vycházejícího z Jeho Osobnosti, i ti mařili
křesťanství, pravdu Kristovu chápali příliš pod vlivem vášní, příliš lidsky, vnášeli
všude omezenost svého židovského názoru na svět.
Když někdo útočí na křesťanství středověku, vytýká křesťanské víře, že zažehla
plameny hranic inkvizice, vytýká násilí páchané na svědomí, fanatismus a
nesnášenlivost, kruté vztahy k lidem, i zde se otázka klade nesprávně a obvykle se
nechápe dostatečně zřetelně, co vlastně říká. Utočit na středověké křesťanství z pozic
konstatování nepochybných faktů, byť někdy i zveličených, vůbec neznamená
napadení křesťanství, nýbrž jde o středověké lidi, křesťany, nikoliv však napadení
křesťanství. Lidé konec konců útočí proti sobě samým. Středověkému římskému
katolicismu byl vlastní lživý theokratický princip, podle kterého církev chápali jako
něco, co je stejné jako stát, a papežům byla připisována moc nad světem. Avšak
nebyla to katolická církev, nýbrž opět barbarská přirozenost člověka, kdo má vliv na
středověké krutosti a nesnášenlivosti. Byla zde snaha organizovat tento barbarský svět
s jeho sklonem k anarchii, zjemnit jeho kruté instinkty, pokřesťanštit jej. To se však
církvi dařilo vždy jen částečně, protože odpor neosvícené lidské přirozenosti byl
vždycky příliš velký. Středověký svět se formálně považoval za svět křesťanský, ale
ve skutečnosti byl polokřesťanský, polopohanský. Na tom neslo vinu nikoliv
křesťanství, které přece násilím nemohlo udělat svět křesťanským. Sama církevní
hierarchie ve svém celku byla hříšná, vnášela do života církve lidské vášně, byla lačná
moci a nezřídka komolila Kristovu pravdu. Ale opět ani na tom nenese vinu sama
Kristova pravda - to byla vina křesťanů, a ne křesťanství. Božský základ církve zůstal
lidmi nedotčen, nezkažen a nadále lidi osvěcoval. Kristův evangelijní hlas zazníval v
dřívější čistotě. Bez církve, bez křesťanství by se barbarský a krutý středověk zalkl v
krvi, duchovní kultura by zanikla definitivně. Vždyť antická řecko-římská kultura ve
svých nejvýznamnějších výbojích byla uchována církví a odevzdána nové době.
Ojedinělí učenci, filosofové, kulturní středověcí lidé byli mniši. Díky křesťanství se
mohl také utvářet typ rytíře, v němž barbarství a hrubost byly změkčeny a
zušlechtěny. Ba i samotné přírodní barbarství středověkého člověka bývalo lepší než
mechaničnost dnešního civilizovaného člověka.
Taková je pravda i o katolické církvi, nehledě na to, že v samotné organizaci
církevní a v teologické nauce došlo z pravoslavného hlediska k chybám a deformacím.
Pravoslavná církev ovšem neznala inkvizici, neznala násilí takového rázu ve věcech
víry i svědomí, nebyl jí vlastní fanatismus. Násilí u nás pravoslavných vycházelo
převážně ze státní moci. A historický hřích církve pravoslavné (z její lidské stránky)
byl v příliš velké podřízenosti státní moci. Lidské hříchy a kazy byly i v katolické i v
pravoslavné církvi. Ale nedostatky křesťanství ve světě byly vždycky vadami
křesťanů, nedostatky lidskými, a ne Božími, neúspěch křesťanství byl neúspěchem
lidským, a ne Božím. Jestliže neuskutečňujete spravedlnost a kazíte pravdu, máte vinu
vy, a ne pravda.
Lidé pro sebe vyžadují svobodu, nechtějí, aby je někdo nutil k dobru. Ale za
následky nadměrné svobody, dané jim Bohem, obviňují Boha. Kdo nese vinu na tom,
že lidský život je naplněn zlem? Cožpak křesťanství nese vinu, snad Kristus je vinen?
Kristus neučil ničemu, za co je kritizováno křesťanství, kvůli čemu lidé nemají
křesťanství rádi a odmítají je. Kdyby lidé šli za tím, co učil Kristus, pak by v
křesťanském světě nebylo to, kvůli čemu se proti křesťanství vystupuje. Spisovatel
Wells kdesi uvádí dialog mezi lidmi a Bohem. Lidé si stěžují, že život je plný zla a
strádání, válek, násilí apod., že život je nesnesitelný. Bůh odpovídá lidem: „Vám se to
nelíbí, tak to nedělejte!" Tento rozhovor, svou jednoduchostí tak obdivuhodný, je
velice poučný.
Křesťanství existuje ve světě za strašného odporu sil zla, křesťané působí v temném
živlu. Nejenom zlo lidské, ale i zlo nadlidské se protiví křesťanství. Proti Kristu a
Jeho církvi vystupují síly pekla. A tyto síly pekel působí nejenom mimo církev a
mimo křesťanství, ale i uvnitř církve a křesťanství, aby církev rozkládaly a křesťanství
rozvracely. Ohavnost spuštění je na místě svatém, ale proto přece není to místo méně
svaté, naopak ještě silněji svítí. Kdyby lidé měli duchovní zření, asi by spatřili, že
kazíce křesťanství, zrazujíce křesťanství a proklínajíce křesťanství za to špatné, za co
křesťanství nenese vinu, znovu právě oni křižují Krista. Kristus věčně prolévá svou
krev za hříchy světa, za hříchy těch, kteří ho odmítli a přibíjejí ho na kříž. O pravdě
nelze soudit podle lidí, ba dokonce podle těch lidí, kteří z nich jsou ti nejhorší. Je třeba
přímo pohlédnout do tváře Pravdě, spatřit světlo, které z ní vyzařuje. V lidských
zrcadlech by se pak mělo o pravdě usuzovat podle apoštolů a mučedníků, asketů a
světců, ne však podle ohromné masy polokřesťanů - polopohanů, kteří dělají všecko,
aby zkazili obraz křesťanství ve světě.
Dvě veliké zkoušky byly seslány na křesťanské lidstvo ve světě: zkouška
pronásledováním a zkouška vítězoslávou. První zkoušku, zkoušku skrze
pronásledování, křesťané vydrželi a projevili se jako vzory mučedníků a hrdinů.
Křesťané se osvědčili v samém počátku existence křesťanství, i když byli podrobeni
pronásledování od římského státu, a vydrží pronásledování i v našich dnech, kdy v
Rusku pronásleduje křesťany komunistická moc. Ale o mnoho těžší je vydržet
zkoušku vítězoslávou. Když se císař Konstantin sklonil před Kristem a křesťanství se
stalo náboženstvím vládnoucím, státním, tehdy započalo druhé období zkoušky
vítězoslávou. A tuto zkoušku už křesťané nevydrželi tak dobře jako zkoušku
pronásledováním. Častěji se sami křesťané měnili z pronásledovaných v
pronásledovatele, nechali se zlákat královstvím tohoto světa, panováním nad světem.
A právě tehdy vnesli křesťané do křesťanství ty kazy, které se staly předmětem
obviňování křesťanství. A opět - není to křesťanství, které nese vinu na tom, že lidé
nedokázali unést radost nad jeho vítězstvím ve světě a že toto vítězství převrátili na
pokažení samotného obrazu křesťanství. A tak znovu byl Kristus přibíjen na kříž těmi,
kteří se považovali za jeho služebníky na zemi, ale nechápali, jakého jsou vlastně
ducha.
V.
Lidé dnešní doby, kteří se od křesťanství vzdálili, si často myslí, že křesťanská
církev se musí skládat z lidí dokonalých, lidí svatých, a odsuzují církev za to, že v ní
je tolik lidí hříšných, nedokonalých, tolik špatných křesťanů. To je přece ten obvyklý
argument proti křesťanství, stále týž argument. Jde však o velké nepochopení povahy
církve, zapomíná se na její podstatu. Církev existuje právě především kvůli hříšníkům,
je zde pro nedokonalé, pro hynoucí. Církev vždycky sestupuje do hříšného světa a
působí uprostřed živlů světa, ponořených do hříchu. Církev je nebeská, co do svého
původu, a věčná, co do svého základu, ale působí na zemi a v čase, nezůstává na
výšinách daleko od hříšného světa, který se svíjí v křečích bolestí. Církev musí
především tomuto světu pomoci, tento svět zachraňovat pro věčný život, pozvedat jej
do nebe. Podstata křesťanství spočívá ve spojení věčnosti a času, nebe a země,
božského a lidského, nikoliv v odtržení od času, od země, od lidského. Časné, lidské
musí být nikoliv odmítáno a zavrženo, ale prosvětleno a proměněno.
V prvních stoletích křesťanství byl církví prohlášen za sektářství takzvaný
montanismus, který tvrdil, že se církev skládá výlučně z dokonalých a svatých, a žádal
o vyvržení z církve hříšníků a nedokonalých. Církev byla pro montanisty
společenstvím lidí, kteří získali zvláštní dary Ducha svatého. Tím se velká část
hříšného křesťanského lidstva ocitla mimo církev. Pravé církevní vědomí však
montanismus odsoudilo a potvrdilo názor, že církev je společenstvím hříšníků,
získávajících spásu. Svatí jsou štítem a oporou církve, ale nejenom z nich se skládá
církev. K ní patří lidstvo všech stupňů dokonalosti, lidstvo, které se zachraňuje od
hříchů. Církev na zemi je církev bojující, zápasící se zlem a hříchem, nikoliv však už
církev oslavená. Kristus sám pobýval u celníků a hříšníků, a za to ho odsuzovali
farizeové. A církev Kristova se musí podobat Kristu, nemůže být jenom s čistými a
dokonalými, musí být především s těmi, kteří hynou. Křesťanství, které by uznávalo
jenom čisté a dokonalé, by bylo křesťanstvím farizejským. Soucit, ohleduplnost,
milosrdenství k bližním se všemi jejich hříchy a nedokonalostmi je věcí křesťanské
lásky, je požadavkem křesťanské dokonalosti. Odsuzovat křesťanství za zdejší
pozemskou špínu, která se nalepila na církev během její pozemské cesty, je farizejství.
A pak, sotva jsou ti, kteří ji odsuzují, sami tak čistí a dokonalí.
Montanismus je příkladem lživého maximalismu v křesťanství. Ale takovýto
maximalismus odhaluje svou nekřesťanskou podstatu, je to vždycky maximalismus z
nedostatku lásky a z duchovní pýchy, je to lživý moralismus. Lež maximalismu se
projevuje v tom, že maximalistické požadavky nekladete na sebe, ale na jiné lidi, když
odsuzujete jiné lidi za to, že neuskutečnili maximální čistotu, dokonalost, svatost,
avšak vás ani nenapadne, abyste takovou maximální čistotu, dokonalost, svatost sami
uskutečnili. Ti pak, kteří sami skutečně dosahovali maximální dokonalosti a svatosti,
obvykle druhé neodsuzovali. Svatí, starci, jsou velice shovívaví k lidem. Maximální
požadavky je třeba klást především na sebe, a ne na druhé. Maximální požadavek na
druhé je obvyklá licoměrnost a farizejství. Křesťanství je náboženství lásky a spojuje
v sobě tvrdost a přísnost s maximálním uplatňováním požadavků především k sobě, se
shovívavostí, milosrdenstvím a laskavostí ve vztahu k bližním. Těm však, kteří
odsuzují křesťanství na základě hříchů křesťanů, se samým nechce uskutečňovat vyšší
požadavky křesťanství, ba ani se o to nepokoušejí. Našim současníkům je takové
odsuzování pouze záminkou k vyjádření svého nepřátelství vůči křesťanům a k
ospravedlnění své zrady křesťanství. Přikrývají se falešným moralismem.
Křesťanství se v této věci velice liší od učení stoupenců Lva N. Tolstého, učení
abstraktního moralismu. Lev N . Tolstoj radikálně a krutě kritizoval takzvané
historické křesťanství a často byla jeho kritika fakticky nespravedlivá. L. N. Tolstoj
říká, že křesťanství bylo vyznáváno jako abstraktní učení a nebylo uskutečňováno v
životě, nebyl plněn Kristův odkaz. Tolstému samotnému se křesťanství zúžilo na
Kristovo mravní učení, na Kristova přikázání, zatímco tajemná, mystická stránka
křesťanství je mu nepochopitelná a protivná. Myslel, že všechno záleží na pravdivém
vědomí a že je snadné uskutečnit to, co si uvědomujeme. Že když si uvědomíme
pravdivý zákon života, zákon Hospodáře života, tj. Boha, už tím prý budeme mít sílu
jej snadno uskutečnit. L. N. Tolstoj neuznával svobodu člověka a necítil zlo, založené
v hlubinách lidské povahy. Zlo mu bylo vždycky důsledkem falešného vědomí,
chybné chápání života. Pramen zla viděl ve vědomí, nikoliv ve vůli, nikoliv ve
svobodě. Proto k vítězství nad zlem nepotřeboval Boží pomoc, stačila mu jen změna
vědomí. L. N. Tolstému nebyl Ježíš Kristus Vykupitelem a Spasitelem, viděl v něm
jenom velikého učitele života, zvěstovatele životních pravidel, mravních příkazů.
Tolstému se zdálo, že uskutečňovat křesťanství v životě je snadné, že je snadnější žít
podle zákona lásky, než podle zákona nenávisti, jako žije svět, že je to jednoduché,
výhodné a rozumné. Říkal, že Kristus učil, abychom nedělali hlouposti. Křesťanství se
neuskutečnilo v životě, Kristova přikázání nebyla splněna, protože prý tomu vadilo
lživé teologické učení, upírající veškerou svou pozornost na samotného Krista,
kladoucí vše na vykoupení, které On dokonal, na Boží milost. A Lev N. Tolstoj se
hrubě pustil do církevního křesťanství.
Měl pravdu, když žádal zodpovědný vztah ke křesťanství, když volal po
uskutečňování přikázání Kristových v životě, ale strašně bloudil, když myslel, že
učinit to je snadné, že k tomu postačí jen správné vědomí a že je to možné učinit bez
Krista - Spasitele, bez milosti Ducha Svatého. L. N. Tolstoj snadno vyžadoval od lidí
maximalismus při uskutečňování Božích přikázání a upadl do lživého morálního
maximalismu. Ani jemu samotnému nebylo už tak snadné uskutečnit v životě učení,
které vyznával, nedokázal to až do své smrti. A proto právě před smrtí odešel od své
rodiny a stal se poutníkem alespoň na několik dní.
Učení L. N. Tolstého a jeho životní cesty jsou v našem tématu velmi poučné. L. N.
Tolstoj odsuzoval celé křesťanství, které bylo před ním, a považoval za pravdivé
jedině své vlastní křesťanství. Odsuzoval valnou část lidí za nemravnost, za to, že se
nezříkají svého vlastnictví, nezabývají se fyzickou prací, jedí maso, kouří atd. Ale sám
nebyl schopen uskutečnit mravní maximalismus ve svém životě. Láska se mu změnila
v zákon, postrádající milost, a ve zdroj odsouzení. L. N. Tolstoj vyslovil velikou
kritickou pravdu a řekl mnoho správného o hříších křesťanského světa, o hříších
křesťanů. Spravedlivě demaskoval nekřesťanský charakter společnosti a kultury. Ale
samotné křesťanství v křesťanech neuviděl, neprohlédl k němu přes hříchy,
nedokonalosti a zvrácenosti křesťanů. Pýcha rozumu mu zabránila stát se vnitřně
křesťanem, nepřijal Krista do svého nitra, Kristus mu zůstal jen vnějším učitelem
života. L. N. Tolstoj byl člověk geniální a jeho hledačství Boží Spravedlnosti bylo
veliké. Ale obrovské množství lidí, kteří neměli ani jeho genialitu, ani jeho žízeň po
Boží Spravedlnosti, odsuzuje spolu s křesťany i samotné křesťanství, bez jakékoliv
vlastní snahy uskutečnit v životě dokonalost a aniž se trápí otázkou o smyslu a
oprávněnosti křesťanství.
VI.
Byla by to lež, kdybychom si mysleli, že je snadné uskutečnit Kristův odkaz nebo
že křesťanství není pravé náboženství, protože křesťané špatně uskutečňovali
přikázání svého náboženství. Ale nikoliv menší, naopak ještě větší lží by bylo,
kdybychom si mysleli, že není třeba se už vůbec snažit o uskutečňování křesťanství v
celé plnosti života, že není nutné se ani jenom snažit o dokonalost podobnou
dokonalosti Otce nebeského, jelikož tak jako tak prvotní hřích nám nedovolí dojít k
dokonalosti. V každém okamžiku svého života se má křesťan snažit o dokonalost,
která by byla podobná dokonalosti nebeského Otce, a má směřovat ke Království
Božímu. Celý křesťanův život by měl probíhat v tomto znamení. Hledejte především
Království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno. Vůle k dokonalosti, k pravdě
Boží, ke Království
Božímu, nesmí být paralyzována s odůvodněním, že lidská přirozenost je hříšná a že
tak jako tak dokonalost na zemi je nedostižitelná. Člověk musí uskutečňovat Boží
pravdu nezávisle na tom, zda se tato pravda uskuteční v plnosti života. I když jen málo
lidí na zemi uskuteční Kristovu pravdu, i když ji člověk uskutečňuje byť jen jeden
den,
hodinu svého života, neznamená to, že by se neměla uskutečňovat. Jsou-li licoměrné
neustálé výtky lidí kvůli neuskutečňování křesťanství v životě, což přechází až k
odmítání křesťanství samotného, pak o nic menší licoměrností nebude odmítání
realizace Kristovy spravedlnosti s odůvodněním, že je stejně neuskutečnitelná.
Pravdivá cesta tkví právě v úsilí o uskutečňování Kristovy pravdy a v hledání
Království Božího, bez odsuzování jiných lidí, svých bližních.
Křesťanství vstoupilo do zcela nové epochy, kdy už nebude možné ke své víře
zaujímat jenom vnějškové stanovisko a omezovat se na obřadovou zbožnost, kdy
křesťané budou muset mnohem vážněji brát uskutečňování svého křesťanství v celé
životní plnosti, budou hájit svou víru celou osobností, svým životem, svou věrností
Kristu a jeho odkazu, láskou, která stojí proti zlobě světa. V naší pravoslavné církvi
dnes dochází k výběru nejlepších, nejupřímnějších, nejvroucnějších, nejlépe
připravených se obětovat, nejvěrnějších Kristu, i k odpadu těch lidí, kteří byli jenom
vnějšími pravoslavnými, zvykovými pravoslavnými, nechápajícími smysl své víry i
toho, k čemu víra zavazuje.
Bylo by možné říci, že končí období směšování křesťanství s pohanstvím a začíná
doba čistšího křesťanství. Křesťanství bylo velice zkaženo tím, že bylo vládnoucím
náboženstvím a církev se dala svést césarovým mečem, k němuž se uchylovala v
násilí nad těmi, jejichž víra byla jiná, nesouhlasící s vírou vládnoucí. Proto ve vědomí
mnoha lidí křesťanství přestalo být náboženstvím Kříže, proto se s křesťanstvím začal
spojovat obraz pronásledovatele, a ne pronásledovaného. Křesťanství příliš mnozí lidé
přijímali jako posvěcení pohanských zvyklostí bez skutečného osvícení a proměnění.
Ale nyní nastupují chvíle, kdy se křesťanství znovu stává pronásledovaným, a proto se
od křesťanů vyžaduje více heroismu a obětavé lásky, více soustředěnosti a
uvědomělosti při vyznávání své víry. Přicházejí doby, kdy křesťané přestanou být
pohoršením na cestě ke křesťanství.
VII.
Křesťanská víra nás volá, abychom hledali nade všecko Království Boží a Boží
dokonalost. Avšak křesťanské víře je cizí snění a utopismus, je jí cizí laciný
maximalismus. Křesťanství je realistické a svatí otcové vždy vyzývali k duchovní
střízlivosti. Křesťanské vědomí vidí všechny těžkosti, které stojí na cestě dokonalého
života, ví, že Království nebeské se získává silou(6). Křesťanství nás především
vyzývá, abychom vždy kráčeli od vnitřního k vnějšímu, a ne od vnějšího k vnitřnímu.
Žádnými vnějšími, násilnými cestami se nedá dosáhnout dokonalého života osobního i
společenského. Je nutný vnitřní duchovní přerod. Vnitřní duchovní přerod je však
dílem svobody a milosti, nikdy však není věcí nutnosti a donucování. Dokonalé
křesťany a dokonalou křesťanskou společnost nelze vytvořit žádnými donucovacími
způsoby. Je nutná skutečná, reálná změna lidských duší a duší národů. Z toho, že lidé
nosí jméno křesťanů, ba dokonce ani z toho, že vyznávají křesťanskou víru, proto
ještě nevyplývá, že dosáhli dokonalého života. Uskutečnění křesťanské dokonalosti v
životě je nekonečný a těžký úkol. Pouze nemnozí asketové (7 ) se pozvednou na
vrchol dokonalé křesťanské lásky. Odmítat křesťanství, založené na nedokonalosti a
špatných vlastnostech křesťanů, je v podstatě neznalost a nepochopení prvotního
hříchu. Pro ty, kdo si uvědomují prvotní hřích, se stává pochopitelným, že nehodnost
křesťanů může jedině potvrdit, ne však vyvrátit hodnotu křesťanství. Křesťanství je
náboženství vykoupení a spasení z hříchu, křesťanství hlásá pravdu o tom, že svět leží
ve zlu a že člověk je hříšný. Různá jiná učení se domnívají, že je možné dosáhnout
dokonalého života bez skutečného, reálného vítězství nad zlem. Ale křesťanství si to
nemyslí, křesťanství vyžaduje reálné duchovní vítězství nad zlem, duchovní přerod a
obnovu, vyžaduje toto naléhavěji a radikálněji než všechna jiná učení.
Tou stránkou v křesťanství, která byla mnohem víc popírána, byla skutečnost, že je
pro příliš mnohé a že mnozí nosili na sobě vnější křesťanské nálepky a znaky, ale
nebyli reálně křesťanští. Není nic odpornějšího, než je lež, přetvářka a licoměrnost.
Právě to vyvolávalo protest a odpor. Stát se nazýval křesťanským a nosil symboly a
znaky křesťanství, ale reálně křesťanským nebyl. Totéž by bylo možné říci o
křesťanské zvykovosti, o křesťanské nauce a umění, o křesťanském hospodářství a
právu, o celé křesťanské kultuře. Všechno si dávalo jméno křesťanské, ale tomuto
pojmenování neodpovídalo reálné proměnění a prosvětlení. Křesťanstvím
ospravedlňovali dokonce vykořisťování člověka člověkem v životě sociálním, hájili
bohaté a mocné tohoto světa. Starý pohanský člověk, v němž kolotaly vášně, žil v
křesťanském světě a byl povolán, aby křesťansky budoval život. Církev vnitřně na
něho působila, ale nemohla násilně zvítězit nad jeho starou hříšnou přirozeností. To je
proces vnitřní, skrytý a nebijící do očí. Království Boží přichází nenápadně.
V křesťanském světě se navršilo mnoho pokrytectví a lži, mnoho podmíněnosti a
rétoriky. To nemělo zůstat bez protiakce. Povstání proti křesťanství a odpad od
křesťanství znamenal častěji vyjádření pravdivého přání, aby se všechno vnější
podobalo vnitřnímu. Není-li křesťanství uvnitř, pak by nemělo být ani navenek.
Jestliže stát, společnost, kultura nejsou vnitřně křesťanské, pak není zapotřebí je
nazývat křesťanskými, nemělo by docházet k přetvářce a nemělo by se lhát. V tom
protestu byla i jistá vlastně dobrá stránka - neláska ke lži, láska k pravdě. Avšak spolu
s pravdivostí a upřímností, s protestem proti lži a pokrytectví se objevuje i nová lež,
nová licoměrnost. Na tom základě, že lidé a společnost byli nikoli reálně, nikoliv
skutečně, ale falešně, pokrytecky a vnějškově křesťanskými, se začalo tvrdit, že
samotné křesťanství je nepravda a lež, a zlo lidí se začalo považovat za zlo samotného
křesťanství. A při tom ovšem sebe začali považovat (tito kritikové) za vrchol, za
dokonalost, za vyznavače nejpravdivějšího světového názoru. Na místo pokrytectví
křesťanského se vytvořilo pokrytectví. Odpůrci křesťanství se domnívají, že oni jsou
sami lepší než křesťané, že jsou osvícenější a lépe znají pravdu. Ve skutečnosti jsou to
lidé, které svět svedl, kteří se zřekli Pravdy, protože se nechali uchvátit tím, jak lidé
zkazili Pravdu, více než samotnou Pravdou. Jsou horší než křesťané, protože ztratili
citlivost vůči hříchu. Filosof Nietzche vášnivě vystupoval s nenávistí proti křesťanství,
protože viděl jenom znetvořené vnější křesťany, křesťanství samotné však neviděl a
nechápal.
Křesťanský svět prožívá krizi, která jím otřásla až do nejhlubších prazákladů.
Vnější křesťanství, přetvařující se, lživě řečnící, nemůže už déle existovat, jeho věk
končí. Spojení víry v obřady s pohanskou nepravdou života je nadále nemožné.
Přichází věk skutečného realismu, kdy duše lidská stojí přímo tváří v tvář tajemství
života a smrti.
Podmíněnosti vnějšího zvykového bytí, politické a státní reformy, zrelativizovaná
vnější morálka, abstraktní ideologické teorie, to vše už ztrácí svůj dřívější význam.
Lidská duše chce proniknout do hlubiny samotného života, chce znát to
nejpodstatnější a potřebné, chce žít pravdou a spravedlností. V naší době pod vlivem
všech prožitých otřesů se rodí duše, které chtějí především ničím nepřekrytou a ničím
nezkaženou pravdivost. Člověk je unaven lží, rozkolísaností, vnějšími znaky a
formami, které jsou náhražkami opravdových realit života. A duše lidská touží uzřít
Pravdu křesťanství bez prostřednictví oné lži, kterou do něho zavlekli křesťané, ráda
by vstoupila do společenství se samotným Kristem.
Kvůli křesťanům se zapomínalo na Krista, přestali ho vidět. Křesťanská obroda
bude právě a především obratem ke Kristu, k samotné Kristově Pravdě, osvobozené
od lidských kazů a přizpůsobování. Vědomí nepřekonatelnosti prvotního hříchu by
nemělo oslabit v člověku vědomí i své vlastní zodpovědnosti za věc Kristovu ve světě
a nemělo by paralyzovat energii, určenou službě této věci. Reálné uskutečňování
křesťanství, Kristovy Pravdy a Kristových přikázání se někdy lidem zdá být
neunesitelným beznadějným úkolem. Ale vždyť samo křesťanství nás učí, že pouhými
lidskými silami nemůže být křesťanství uskutečněno v životě. Co je nemožné u lidí, je
možné Bohu. Věřící v Krista ví, že není sám, že Kristus je s ním a že Kristovu Pravdu
je povolán uskutečňovat v životě spolu se samým Kristem, svým Spasitelem.
1 Giovanni Boccaccio (1313-1375), italský renesanční spisovatel, autor Dekameronu
(Pozn. překl.)
2 milosti
3 pravd
4 svátostí
5 stavu pádu do hříchu
6 Autor má na mysli výrok Pána Ježíše Krista (Mt 11,12) „Ode dnů Jana Křtitele až
podnes království nebeské trpí násilí..."( v ruském překladu „bere se silou", tj.
získává se s obtížemi namáhavě. Pozn. překl).
7 Duchovní hrdinové, rus. „podvižniki"