Jako jinde i v Pravoslaví se člověk může setkat se služebníky Božími kteří nesplňují jeho
očekávání (protože ve skutečnosti neslouží Bohu, ale sobě). Aby nebyl duchovní poutník za
pravdou překvapen, nebo zklamán, rozhodl jsem se připravit takový malý popis obřadatele,
(nebi-li podnikatele v obřadech) k prostudování. Neboť kdo je připraven, není zaskočen.
Obřadatel je (patrně) nevěřící člověk oblečený jako
pravoslavný kněz. Vykonává pravoslavné obřady za účelem
vlastního obohacení. Zpravidla se jedná o osobu jejíž
svědomí je ve fázi spíše latentní a jejíž uvažování o
Posledním soudu a Boží odplatě je na úrovni předmětů neživé
přírody. Na své podnikání se může připravovat v rámci
klasických teologických studií i mimo ně. Po ukončení
přípravy (nebo i bez ní) si někde „sežene“ kněžské svěcení,
nebo alespoň papírový doklad o něm. V další fázi přípravy se
obřadatel rozhodne získat důvěru místních rozhodujících osob
(pomocí důvěryhodného vystupování, odvoláváním na známé
známých, finanční výpomocí/vstupní investicí apod.). Této
fázi bezprostředně předchází tzv. obhlédnutí terénu a
vytipování místa vhodného k podnikání. Z toho důvodu zahájí obřadatel zbožnou pouť po
chrámech, pozoruje kolik tam chodí lidí, vyptává se nenápadně na výši tržby v kasičce a
hodnotí, jakým jezdí místní pop automobilem. Patrně z nedostatku informovanosti o místní
církvi navštěvuje pouze větší a bohatší chrámy. Po vytipování možného místa vhodného k
podnikání navštíví klíčové osoby, postěžuje si pohoršeně na poměry ve vytipovaných
lokalitách a nabídne své služby spojené s neutuchající věrností a pravidelným odvodem
vděčnostního poplatku. Může postupovat i pomocí jiných strategií, ale vždy cílících k
nástupu do služby ve vytipovaném chrámu.
Obřadatel se chová k věřícím s tak úžasnou důstojností, která by mohla někomu
připomínat přezíravost či pohrdání, kdyby to ovšem u popa bylo myslitelné. Pro nejběžnější
liturgické úkony mívá často pevnou taxu k zaplacení a pokud nejsou chudší věřící schopni
vyhovět, vyžene je z chrámu za účelem uchování cti a důstojné cenové hladiny účinkování
duchovenského stavu.
Obřadatel potřebuje v rámci uchování téže stavovské cti nadstandardní bydlení a automobil.
Pokud toho nemůže dosáhnou, trpí frustrací, závistí a nechutí k nevděčným ovečkám. Aby
obřadatel dosáhl splnění svých snů o pořádném životě, neváhá užívat nejrůznějších metod a
postupů, které sice pohoršují a odrazují od Pravoslaví mnohé z návštěvníků chrámu, ale to
je bohatě vyváženo upevněním jeho pozic, což je v astrálním smyslu obohacením všech
jeho věřících.
Za účelem upevňování pozic se obřadatel někdy potřebuje dohodnout s jinými obřadateli.
Obsah jejich dohod bývá většinou neveřejný a dá se odhadovat pouze podle počtu vypitých
lahví, nakolik významně převyšuje počet lahví vypitých jen samotným obřadatelem při
jiných příležitostech (např. při realizaci obřadatelských aktivit).
Obřadatel je trvalým obohacením pravoslavné spirituality, neboť jeho nevykořenitelná
všudypřítomnost tvoří jednu z nepomíjejících pevných jistot v nejistotách naší překotné
doby.
Třešničkou na dortu tohoto životního stylu je pak polooficiálně organizované
svatokupectví, (a tedy smrtelný hřích), kdy biskupové nabízejí kněžské místo na farnosti v
jakési aukci a kněz, který za to musí zaplatit (a i později odvádět nějaký ten obolos) to
vnímá jako investici, která se mu samozřejmě musí vrátit a zajistit mu živobytí. A jak se mu
to vrátí? No samozřejmě od věřícího lidu, od oveček. A že vždycky všechno odnesou věřící,
až už v podobě nehodného pastýře, který pase sám sebe, nebo zneužití jejich darů pro
církev? Koho vlastně zajímají? Ale je tu jeden, koho určitě zajímají. A to je Bůh. A na
Poslední soudu to najednou začne zajímat i všechny ty obřadatele. I když, pravda, příliš
pozdě. Ještě pro doplnění, takové svatokupectví má prastaré kořeny, proto se k němu
vyjadřovala i Církev na všeobecných sněmech. Jeden příklad za všechny, z pátého pravidla
sedmého všeobecného sněmu: "Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen penězi obdrží
tuto hodnost, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil, a budiž zcela odsečen od obecenství
jako Šimon Mág mnou Petrem." Rovněž podle druhého pravidla ctihodných otců našich v
Chalcedoně, jež zní: "Jestliže některý biskup za peníze udělí rukopoložení a neprodejnou
milost obrátí na předmět prodeje a za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa nebo
kněze nebo jáhna nebo kohokoliv z příslušejících k duchovním, nebo ustanoví někoho za
peníze ekonomem nebo ekdikem nebo paramonarem nebo vůbec udělí jakýkoliv církevní
úřad pro svůj hnusný zisk, kdo se tak odváží a bude usvědčen, podléhá zbavení vlastní
hodnosti, a ten, kdo byl ustanoven, nikterak neužívá koupené ustanovení nebo povýšení,
nýbrž nechť bude bez hodnosti nebo funkce, jíž získal za peníze. Jestliže někdo byl
prostředníkem v tomto hmotném a nezákonném kupčení, je-li kněz, budiž svržen se svého
stupně, je-li laik nebo mnich, budiž odloučen z obecenství církevního."