Metropolita Hierotheos (Vlachos):
Život po smrti: O duchovních celnicích I.

Téma duchovních celnic je velice důležité nejen proto, že se s ním setkáváme napříč celou biblicko-patristickou tradicí a že je svědectvím o skutečné realitě. Jeho význam spočívá také v tom, že nám pomáhá náležitě se připravovat na tíživou hodinu naší smrti. K tomu, co již bylo uvedeno, se vztahuje také učení sv. Písma a sv. Otců o duchovních celnicích. Toto téma zde budeme zkoumat velmi pečlivě, protože se vztahuje k velikému tajemství smrti. Jeho význam spočívá také v tom, že nám pomáhá náležitě se
připravovat na tíživou hodinu naší smrti. Následující řádky nejsou napsány proto, aby vyvolaly strach, nýbrž aby vedly k pokání, jehož ovocem je naopak radost. Protože ten, kdo má dar Ducha Svatého a je sjednocen s Kristem, se hroznému setkání s démony celníky vyhne.

Duše podle nauky církevních Otců v okamžiku, kdy opouští tělo a také ve chvílích těsně před svým odchodem, pociťuje přítomnost démonů, kterým se říká celníci (τελώνια) a je přemožena strachem, protože musí projít jejich celnicemi.
Samozřejmě hned na začátku musíme zdůraznit, že tito samozvaní „celníci“ – démoni nemají žádnou moc nad spravedlivými, nad těmi, kteří jsou sjednoceni s Kristem.
Spravedliví nejenže nemusí jejich celnicemi procházet, ale ani nepociťují hrůzu, kterou v člověku způsobují. Vše se nám ozřejmí jasněji, když lépe pochopíme přirovnání, kterého Otcové užívají. Popis putování duše celnicemi, v němž místo celníků „pracují“ démoni, vychází ze skutečné praxe výběrčích daní tehdejších časů. Můžeme se na ně v krátkosti podívat, abychom tomuto obrazu lépe porozuměli.
Ve starověku byl titul celník udělován lidem, kteří „skupovali právo na veřejné daně od státu a poté je vybírali od lidí“ [G. Konstantinou, Dictionary of Holy Scriptures, ed. Grigori.] Byli rozděleni do dvou tříd. První tvořili tzv. „publikáni (exekutoři)“ nebo „výběrčí desátků“. Ti byli tou nejbohatší a nejvlivnější společenskou vrstvou. Druhou skupinu tvořili prostí „výběrčí daní“. Publikáni byli veřejní činitelé, kteří obchodovali se státními daněmi, zatímco výběrčí byli jejich placení zaměstnanci, kteří pro ně od lidí vybírali daně.

Celníci či výběrčí daní byli nespravedliví, protože od lidí požadovali víc peněz než kolik měli odevzdat svým zaměstnavatelům, a proto měli ve starověkých společnostech velmi špatnou pověst. Platón zmínil, že celníci se chovali tyransky ani ne tak při výběru cla, „ale hlavně, když pečlivě vyhledávali to, co bylo skryto a pletli se lidem do jejich záležitostí“. Proto Theocritus na otázku, kdo jsou nejkrutější šelmy, odpověděl: „V horách jsou to medvědi a lvi, ve městech celníci a patolízalové.“

Celníci ve své snaze vybrat tolik daní, kolik jen bylo možné – a zejména proto, aby jim neunikli ti, kteří nebyli schopni odvádět vysoké a neoprávněné daně – osnovali všemožné pasti: na úzkých pěšinách číhali na pocestné, přepadali je a nutili odevzdat vše, co u sebe měli. Jejich praktiky byly ve starověku velmi obávané a nenáviděné. A právě tento všem dobře známý příklad násilného a krutého jednání Otcové použili k tomu, aby lidem své doby přiblížili hrozivé tajemství smrti a děsivé věci, které duše zažívá, když se začne připravovat na svůj odchod a především v okamžiku, kdy opouští své tělo. Sv. Makarios Egyptský říká výmluvně: „Stejně jako celníci čekají u cest a lapají kolemjdoucí a utiskované, tak i démoni trpělivě vyčkávají a chytají duše, když odcházejí ze svých těl. Ty duše, které nejsou zcela očištěny, démoni chytají a nedovolují jim vystoupat do nebeských příbytků a setkat se se svým Pánem.“ [Sv. Makárius Egyptský, Homilie 49,3.]

Obraz celníků a jejich působení zcela jistě odpovídá realitě tehdejších časů. Učení o démonech snažících se uchvátit lidskou duši v okamžiku smrti je však zmiňováno na mnoha místech sv. Písma a ve spisech sv. Otců. Z předcházejících kapitol víme, že duše spravedlivých jsou po smrti předány andělům a duše nekajících hříšníků zase démonům. S nenávistí, kterou vůči lidem chovají, by démoni nejraději opanovali každého člověka a měli ho navěky ve své moci. Nad spravedlivými ale vládu mít nemohou.
Hlavní pasáž, ke které sv. Otcové odkazují, když mluví o celnících – démonech, jsou slova, která Kristus pronesl krátce před svým ukřižováním: „… neboť přichází vládce tohoto světa. Na mně však nemá nic.“ (J 14,30). Vládcem tohoto světa je ďábel. Je tak nazýván nikoliv proto, že by byl skutečně vládcem světa s neomezenou mocí, ale proto, že vládne nad světem nespravedlivých. Kristus prohlašuje, že ďábel nad Ním nemá žádnou moc. Bezpochyby zde mluví o ďáblu a okamžiku své smrti.
Sv. Pavel, mluvíce o duchovně mrtvých lidech žijících bez Boží milosti, uvádí: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládci nadzemských mocí v povětří, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2, 1-2). Tyto verše ukazují, že lidé jsou umrtvováni hříchy a působením ďábla.

Krom toho zde ďábla sv. Pavel popisuje jako vládce povětří, protože se pohybuje v atmosféře, tedy v oblasti mezi zemí a nebesy a vede proti lidem nepřetržitý boj. Přesně tento obraz měli Otcové na mysli když tvrdili, že duše po opuštění svého těla prochází atmosférou, směřuje k nebesům a setkává se s vládcem nadzemských mocností. Podle citovaného biblického verše je zřejmé, že tento vládce nyní působí v těch, kteří vzdorují Bohu.

Ve Starém Zákoně je celá řada pasáží, které Otcové používají k vykreslení toho, co nazývají „proclením“ duší. Rád bych zmínil dvě z nich. První je z Žalmu, kde král David mluví k Bohu slovy: „Hospodine, Bože můj, na tebe spoléhám, zachraň mne, od všech pronásledovatelů mne zbav! Jinak jako lev uloví moji duši a nebude nikdo, kdo by mi pomohl!“ (Ž 7,1-2 LXX). Druhý verš je z knihy proroka Jeremiáše: „…je jako oheň v mých kostech zavřený; nemohu ho v sobě zadržet, neovládnu se! Od mnohých, kteří mne obklopují slyším obvinění!“ (Jer 20, 9-10 LXX).
Po uvedení biblických pasáží, ke kterým Otcové odkazují, se nyní podíváme, jak s nimi ve své nauce o proclívání duší pracují. Nejdříve představíme jejich nauku a poté budeme mluvit o mystickém výkladu tohoto fenoménu. V následujících řádcích uvidíme zcela jasně, že duše spravedlivých díky Boží milosti, která v nich přebývá, nejsou ovládány strachem a zlí duchové nad nimi nemají žádnou moc. Duše neobrácených naopak zažívají velikou úzkost a strach, neboť jsou vystaveny jak působení démonů, tak i spalujícímu žáru svých vlastních vášní. Obraz celnic, kterými duše procházejí, nezahrnuje jenom útoky démonů, ale také působení našich osobních vášní na duši. Na tento prvek nesmíme zapomínat. Pokud ho nebudeme mít na paměti, naše pojetí této problematiky nebude správné. Čtenář této kapitoly musí být obzvláště pečlivý při studiu patristických textů.

Sv. Basil Veliký ve své interpretaci části Žalmu: „…zachraň mne, od všech pronásledovatelů mne zbav! Jinak jako lev uloví moji duši…(Ž 7,2) říká, že odvážní lidé, kteří po celý svůj život bojovali proti neviditelným nepřátelům, na konci svých dní „projdou prozkoumáním u vládce tohoto světa“, aby je mohl uvrhnout do zajetí, pokud na nich nalezne sebemenší známku porušení, poskvrny či hříchu. Když ale budou shledáni čistými a neporušenými, „Kristus jim jako svobodným a nepřemoženým dá odpočinutí“. Proto každý, kdo je v moci smrti a ví, že „jeden je Spasitel, jeden je Vykupitel“ volá ke Kristu zachránci: „Vysvoboď mne v okamžiku kdy budu procházet výslechem, jinak jako lvi rozsápají moji duši.“ Kristus, protože byl bez hříchu, mohl říct: „přichází vládce tohoto světa. Na mně nic nemá.“ (J 14,30) Pro nás je dostatečné, když budeme moci říct, že přichází vládce tohoto světa, ale na mě má „jen něco málo“. [Sv. Basil Veliký, PG 29, 232B.]

Hodina smrti je strašná nejen proto, že se člověku připomínají jeho hříchy, ale také proto, že spatřuje děsivé věci. Sv. Jan Zlatoústý dosvědčuje, že je mnoho lidí, kteří podrobně popisují otřesná vidění, která umírající nedokážou ustát. Jsou tak děsivá, že „samotná postel, na které umírající leží, se třese a on upírá svůj vyděšený pohled na okolostojící“.

Celé tělo je zachváceno strachem, který zakouší duše. Člověk se celý chvěje a zmítá s sebou. Sv. Jan Zlatoústý dodává, že pokud nás děsí zkušenosti cizích lidí, o kolik víc budeme zděšeni v okamžiku naší vlastní smrti, když naše duše opustí naše tělo a staneme tváří v tvář „vyhrožujícím démonům a krutým mocnostem“. Duše, jež byla oddělena od těla, již naříká zbytečně. [Sv. Jan Zlatoústý, 44. Homilie na Matoušovo evangelium.] Sv. Symeon Nový Theolog především zdůrazňuje, že ten, kdo má v sobě Boží světlo, poráží démony, kteří se k němu přibližují. Démony Boží světlo totiž spaluje. To stejné se děje i za tohoto života, když člověk dosahuje zkušenosti vidění Boha a je oblečen v Jeho světlo. O mnoho více to bude platit v okamžiku, kdy duše člověka bude opouštět tělo. Sv. Symeon říká, že křesťan nedosáhl žádného užitku z duchovního zápasu, pokud nespálil ďábla Božím světlem, které svým duchovním snažením získal. Z toho plyne, že podstata a cíl duchovního života je být sjednocen s Božím světlem. Sv. Symeon píše: „Pokud by přicházející vládce temnoty, neuviděl Tvoji slávu, jež mne obklopuje a nebyl by jí zcela ochromen – on, temný celý jsa spálen Tvým nepřístupným světlem – a pokud by všechny nepřátelské mocnosti neprchly, jakmile by spatřily otisk Tvé pečetě ve mně, zatímco já bych směřoval neohroženě vpřed, důvěřuje v Tvoji milost, přibližujíce se k Tobě a sklánějíce se před Tebou, jaký užitek bych měl z toho, čím právě procházím?“ [SC 174, s. 310.]

Démoni, kteří se snaží uchvátit duši člověka dokonce i v jeho nejposlednější chvilce, jsou sv. Diadochem z Fotiki popisováni jako vládci Tartaru, tedy vládci podsvětí. Člověk, který miluje Boha, se však nebojí, protože láska vyhání všechen strach a těmto „tartarským nájezdníkům“ unikne. Duše člověka, která se raduje v Boží lásce, bude v hodině své smrti „pozdvižena anděly pokoje nad všechny duchy temnoty“. [Sv. Diadoch z Fotiky, Philokalia I, s. 295.]

Sv. Otcové se nespokojují jen s tím, že upozorňují na existenci démonů a na jejich nenávistné běsnění proti člověku. Poukazují také na způsob, jakým je možné z osidel zlých duchů uniknout. Vyznáním všech hříchů se člověk uvolňuje ze strachu a úzkosti, naplňuje se Kristovou láskou a osvobozuje se od všeho zlého. Ďábel pak nad ním nemá žádnou moc.

Abba Izajáš nazývá démony, kteří se v okamžiku smrti k duši přibližují, „vládci temnoty“ a „vládci zla“. Učí, že když duše člověka opouští tělo, doprovází ji andělé. Současně ale přichází také mocnosti zla a chtějí ji ovládnout. V tento okamžik andělé s démony nebojují, ale postaví okolo člověka hradbu, jejímiž stavebními kameny jsou dobré skutky, které daný člověk během svého života vykonal. Když člověk svými dobrými skutky porazí démony, „andělé se potom s takovým člověkem budou radovat, když ho uvidí vysvobozeného z moci temnot“. To je důvod, proč nás Abba Izajáš povzbuzuje, abychom si zamilovali pokoj, měli lásku k lidem, přemýšleli o Bohu a o Jeho spravedlnosti. Nehledali žádostí světa, ani jeho slávy. [Evergetinos, s. 99.] Ve výrocích Otců pouště nalezneme mimo jiné následující poučení arcibiskupa Theofila. Ten uvádí, že v okamžiku odchodu duše z těla dochází mezi anděly a démony k soudnímu sporu. Démoni předkládají „seznam všech hříchů, úmyslných i neúmyslných, spáchaných od narození až do poslední hodiny svého života“ a vznášejí proti dané osobě obvinění. Podobným způsobem andělé předkládají dobré skutky, které člověk během svého života vykonal. Duše během tohoto soudního procesu zažívá velký strach. Pokud zvítězí démoni, uslyší slova: „Odveďte tuto bezbožnou duši nehodnou spatřit slávu Boží“. Pokud ale ze soudu vyjde vítězně duše, je osvobozena a démoni jsou zahanbeni. Andělé pak obklopí duši a uvedou ji v „nepopsatelnou radost a slávu“. [Evergetinos, s. 102-103.]

::::::___ Přeloženo z angličtiny s přihlédnutím k řeckému originálu: Metropolitan Hierotheos (Vlachos), Life After Death, Levadia, 1995, s. 62-71