(přeložil ThDr. Pavel Aleš)
Křesťanský svět zná málo pravoslaví. Jsou známy jen vnější a většinou záporné
rysy pravoslavné církve, avšak její vnitřní, duchovní poklady lidé neznají. Pravoslaví
bývalo uzavřené. Nemělo duch proselytismu1 a světu se neodhalovalo. Dlouhou dobu
pravoslaví nemělo onen světový význam, nehrálo aktuální roli v dějinách jako
katolicismus nebo protestantství. Zůstávalo stranou náboženských bojů, které se po
staletí odehrávaly, celá staletí žilo pod ochranou velkých říší (Byzance, Ruska) a
chránilo věčnou pravdu před rozkladnými procesy světových dějin po celá staletí. Pro
náboženský typ pravoslaví je charakteristické, že nebylo dostatečně aktualizováno a
projeveno navenek, nebylo útočné a právě proto v něm nebeská pravda křesťanského
učení nejméně podlehla zkáze. V pravoslavné církvi byly momenty dějinných hříchů,
zejména ve spojitosti s vnější závislostí na státu, avšak samo církevní učení, sama
duchovní cesta zkáze nepropadla.
Pravoslavná církev je především církví tradice na rozdíl od církve katolické, jež je
především církví autority, a církví protestantských, které jsou církvemi osobní víry.
Pravoslavná církev neměla jednu vnější, autoritativní organizaci, zato však se
neochvějně udržovala silou vnitřního podání (tradice), nikoliv silou vnější autority. Ze
všech forem křesťanství si uchovala nejpevnější spojení s prvotním křesťanstvím. Síla
vnitřního podání v církvi je síla duchovní zkušenosti, síla předávání si duchovní cesty,
síla nadosobního duchovního života, v němž se každé pokolení odpoutává od vědomí,
že si postačí samo o sobě 2, a od vědomí uzavřenosti, a přistupuje k obecenství v
duchovním životě se všemi předcházejícími pokoleními až k apoštolům. V podání
(tradici) získám tutéž zkušenost a totéž poznání jako apoštol Pavel, mučedníci, svatí a
celý křesťanský svět. V podání není moje vědění jen věděním osobním, ale i
nadosobním, a já nežiji osamocen, nýbrž v Kristově těle, v jednom duchovním
organismu se všemi svými bratry v Kristu.
Pravoslaví je především pravověrnost - orthodoxie - života, nikoliv pravověrné
učení. Heretici3 jsou pro pravoslaví nejenom ti lidé, kteří vyznávají lživé doktríny, ale
i ti, kteří mají lživý duchovní život a kráčejí lživou duchovní cestou. Pravoslaví
především není doktrína, není vnější organizace, ani vnější forma chování, ale je to
duchovní život, je to duchovní zkušenost a duchovní cesta. Ve vnitřní duchovní
činnosti vidí pravoslaví podstatu křesťanství. Pravoslaví je nejméně normativní forma
křesťanství ve smyslu normativně racionální logiky4 a morálního juridismu5 - je
jeho forma nejduchovnější. A tato duchovnost a skrytost pravoslaví byla často
pramenem jeho vnější slabosti. Vnější slabost a nedostatek projevu sebe sama,
nedostatek vnější aktivity a realizace byl každému zjevný, avšak jeho duchovní život a
jeho duchovní poklady zůstávaly skryté a neviditelné. A to je charakteristické pro
duchovní typ Východu, na rozdíl od duchovního typu Západu, vždy aktuálního a
projevujícího se navenek, avšak často při této aktivnosti duchovně se ochuzujícího,
vyprazdňujícího. Na Východě v oblasti nekřesťanské je zvláště duchovní Indie skryta
před vnějším pozorováním a neaktualizuje se v dějinách. Takovou analogii můžeme
uvést, i když duchovní typ křesťanského Východu se velmi liší od duchovního typu
Indie. Svatost v pravoslavném světě, na rozdíl od svatosti ve světě katolickém,
nezanechávala po sobě /tolik/ písemných památek, zůstávala skryta. A to je příčina,
proč je tak těžko z vnějšího pohledu posoudit duchovní život pravoslaví. Pravoslaví
nemělo svůj věk scholastiky6, prožilo pouze věk patristiky7. A pravověrná církev se
až dodnes opírá o východní učitele církve. Západ to považuje za příznak ztrnulosti
pravoslaví a odumírání v něm tvůrčího života. Avšak tento fakt můžeme vyložit i
jinak: v pravoslaví nebylo křesťanství tak zracionalizované, jako bylo
zracionalizované na Západě v katolicismu za pomoci Aristotela a názorů řeckého
intelektualismu. Doktríny v pravoslaví nikdy nenabývaly takového posvátného
významu a dogmata nebyla připájena k závazným intelektuálním bohosloveckým
naukám, nýbrž byla chápána především jako mystická fakta. V bohosloveckém a
filosofickém výkladu dogmat jsme tedy zůstali svobodnější. V 19. století bylo v
tvůrčím úsilí pravoslavného myšlení v Rusku více svobody a duchovního nadání, než
v myšlení katolickém a dokonce protestantském.
K duchovnímu typu pravoslaví patří také prvotní a od počátku pevný
ontologismus8, který je jevem pravoslavného života a dále potom pravoslavného
myšlení. Křesťanský Západ šel cestou logického myšlení, v němž byl subjekt stavěn
proti objektu a byla porušena organická celost myšlení a organické spojení s životem.
Síla Západu je ve složitém rozvíjení jeho myšlení, v reflexi a kritice, v zjemnělém
intelektualismu. Avšak právě zde bylo narušeno spojení poznávajícího a myslícího s
prvobytím a prvoživotem. Poznání bylo vyvozováno ze života, myšlení bylo
vyvozováno z bytí. Poznání a myšlení neprocházelo v duchovní celistvosti člověka, v
organickém spojení všech jeho sil. Na této půdě Západ dobyl velkých úspěchů, avšak
od toho pochází i rozklad původního ontologismu myšlení, myšlení se neponořovalo
do hlubin jsoucna. Odtud pramení scholastický intelektualismus, racionalismus9,
empirismus10, krajní idealismus11 a pragmatismus12 západního myšlení. Na půdě
pravoslaví zůstalo myšlení ontologické, spojené s bytím, a to se jeví v celém ruském
nábožensko - filosofickém myšlení 19. a 20. století. Pravoslaví cítí racionalismus a
juridismus13 jako prvky cizí, je mu cizí jakýkoliv normativismus. Pravoslavná církev
není definována v racionalistických pojmech, nýbrž je chápána pouze těmi, kdo v ní
žijí a jsou spojeni s její duchovní zkušeností. Mystické typy křesťanství nelze podrobit
žádným intelektualistickým definicím, nemají příznaky juridické, právě tak jako
nemají příznaky racionální. Opravdové pravoslavné bohoslovecké myšlení je
bohosloví duchovně zkušenostní. Pravoslavní většinou nemají scholastické učebnice.
Pravoslaví si je vědomo, že je náboženstvím Svaté Trojice, nikoliv abstraktní
monotheismus 14, nýbrž konkrétní trinitarismus 15. V duchovním životě, v
duchovní zkušenosti a v duchovní cestě se odráží život Svaté Trojice. Pravoslavná
liturgie se počíná slovy: „Blahoslaveno budiž království Otce i Syna i svatého Ducha".
Všechno přichází z výše, od svaté Božské Trojičnosti, z výše Jsoucího, a ne od
člověka a jeho duše. V pravoslavné představě sestupuje sama Božská Trojičnost,
nikoliv, že vystupuje člověk. V západním křesťanství je daleko méně vyjádřena
Trojičnost, neboť toto křesťanství je christocentričtější16 a antropocentrické17. Tento
rozdíl je patrný už ve východní a západní patristice, z nichž patristika východní
theologicky vychází od Božské Trojice, zatímco západní vychází od lidské duše. Proto
Východ odhaluje ponejvíce tajemství dogmatu trojičného a dogmatu christologického.
Západ pak většinou učí o milosti a svobodě a organizaci církve. Na Západě bylo větší
bohatství a různost myšlení.
Pravoslaví je totiž křesťanství, v němž se též nejvíce projevuje Duch Svatý. Proto
nepřijala pravoslavná církev „filioque"18, protože v něm vidí subordinacismus19 v
učení o Duchu svatém. Přirozenost Svatého Ducha je v dogmatech a učeních odhalena
nejméně, avšak pro svoji činnost je nám Duch Svatý nejblíž, ze všech tří Osob je
nejimanentnější20 světu. Duch Svatý bezprostředně působí na stvořený svět a
proměňuje stvoření. Toto učení odhalil velký ruský světec Serafim Sarovský.
Pravoslaví je nejenom ve své podstatě trinitární, ale vidí svůj úkol v tom, aby tento
život byl proměněn podle vzoru Svaté Trojice, je tedy v podstatě pnematologické 21.
To mluvím neustále o hlubinách tajemství v pravoslaví, nikoliv o jeho povrchu, o
různém proudění theologických směrů. Pneumatologická theologie očekává nová
vylití na svět Ducha Svatého a vzniká nejsnadněji na pravoslavné půdě. To je
významná zvláštnost pravoslaví: z jedné strany je konservativnější než katolicismus a
protestantismus, avšak z druhé strany v hlubině pravoslaví žije vždy velké očekávání
náboženské novosti na světě, vylití Ducha Svatého, zjevení Nového Jeruzaléma.
Pravoslaví ostře rozlišuje hranice božského a lidského světa, Božího Království a
království císařova, a nepřiznává zde žádné možné analogie, k nimž se často uchyluje
katolická theologie. Božská energie působí v člověku a ve světě skrytě. O stvořeném
světě není možno říci, že je božstvem anebo, že je božský, není však ani možno říci,
že je vně božského. Bůh a božský život se nepodobají přírodnímu světu a přírodnímu
životu, zde není možno provést analogii. Bůh je nekonečný, přírodní život ohraničený
a konečný. Avšak energie Božství se přelévá do světa přírodního, působí naň a
prosvětluje jej. A právě toto je pravoslavné vidění Ducha Svatého. Pro pravoslavné
vědomí je například učení Tomáše Akvinského o přirozeném světě, které staví
přirozený svět do protikladu světu nadpřirozenému, formou sekularizace22 světa.
Pravoslaví je ve svém principu pneumatické a v tom je jeho osobitost. Pneumatičnost
je totiž důsledný trinitarismus, dovedený do konce. Milost není prostředníkem mezi
nadpřirozeným a přirozeným, milost je činnost Božské energie působící na stvořený
svět, je to účastenství Ducha Svatého ve světě. Zejména tato pneumatičnost pravoslaví
činí z něho nejméně zakončenou formu křesťanství, vyjevuje v něm převahu
novozákonních prvků nad prvky starozákonními. Pravoslaví ve svém vrcholu chápe
úkol života jako úsilí o získávání milosti Ducha Svatého, jako duchovní proměnění
tvorstva. A toto chápání je ve své podstatě v protikladu k zákonickému chápání, podle
něhož svět božský a nadpřirozený je zákonem a normou světu stvořenému, hmotnému
a přirozenému.
Pravoslaví je především liturgické. Učí lid a vzdělává jej ani ne tolik kázáními a
předkládáním norem a zákonů chování, jako samým liturgickým děním, v němž je dán
předobraz proměny života. Učí lid rovněž vzory světců, tu vzniká kult svatosti. Avšak
vzory svatých nejsou normativní. Je v nich dáno prosvětlení milostí a proměna
stvoření působením Ducha Svatého. Pro tuto nenormativnost pravoslavného typu se
stává pravoslaví daleko těžší cestou lidského života, cestou dějinami, málo vhodnou
pro jakékoliv organizování a tvořivost kultury. Skryté tajemství působení Ducha
Svatého na stvoření nebylo aktuálně převedeno na cesty historického života.
Pro pravoslaví je charakteristická svoboda. Tato vnitřní svoboda nemusí být ani
patrná z vnějšku, avšak je rozlita všude. Idea svobody jako základu pravoslaví byla
odhalena ruským náboženským myšlením v 19. a 20. století. Uznání svobody svědomí
velmi odlišuje pravoslavnou církev od církve katolické. Avšak chápání svobody v
pravoslaví je odlišné i od chápání svobody v protestantismu. V protestantství, jako v
celém západním myšlení, se svoboda chápe individualisticky, jako právo osobnosti,
která se chrání před ovlivňováním, před dotekem jakékoli jiné osobnosti a určuje sama
sebe autonomně23. Individualismus je pravoslaví cizí, je mu vlastní osobitý
kolektivismus. Náboženská osobnost a náboženský kolektiv nestojí proti sobě, nejsou
spolu ve vnějším vztahu. Náboženská osobnost je uprostřed náboženského kolektivu a
náboženský kolektiv ani není vnější autoritou pro náboženskou osobnost, není
autoritou, která by z vnějšku ovlivňovala osobnost učením a zákonem života. Církev
je jednotou lásky a svobody v milosti24. Pravoslaví je cizí autoritativnost, protože tato
forma otvírá propast mezi náboženským kolektivem a náboženskou osobností, mezi
církví a jejím členem. Bez svobody svědomí, svobody ducha, není církevní život, není
možná dokonce ani představa o církvi, neboť církev netrpí ve svém nitru otroky, Bůh
chce jen svobodné. Ale opravdová svoboda náboženského svědomí, svoboda ducha se
odhaluje nikoliv izolované autonomní osobnosti, utvrzené v individualismu, nýbrž
osobnosti, která si uvědomuje sebe v nadosobní duchovní jednotě, jednotě duchovního
organismu, v těle Kristově, tj. v církvi. Moje osobní svědomí neleží vně nadosobního
ani proti nadosobnímu svědomí, svědomí církevnímu: moje svědomí se odkrývá
pouze uvnitř církevního svědomí. Avšak bez aktivního duchovního prohlubování
vlastní duchovní svobody se život církve neuskutečňuje, neboť tento život církve
nemůže být pro osobnost vnějším životem, aniž by byla bez spojení s církví. Žít v
církvi vyžaduje větší duchovní svobodu nejen od prvního momentu vstupu člověka do
církve, což přiznává i katolictví, ale v průběhu celého života. Svoboda církve ve
vztahu k státu byla vždy ohrožena, avšak svoboda uvnitř církve trvala v pravoslaví
neustále.
V pravoslaví je svoboda organicky spojena se sborovostí25, to znamená s působením
Ducha Svatého na náboženský kolektiv. Sborovost byla v církvi nejenom v době
všeobecných církevních sněmů (sborů), ale vždy. Sborovost totiž v pravoslaví
znamená život církevního lidu. Sborovost neměla vnější juridické příznaky, měla
příznaky pouze vnitřní, duchovní. Dokonce všeobecné sněmy (sbory) nevládly vnější
nezvratnou autoritou. Neomylnost autority byla přiznána pouze církevnímu celku. Ve
všech údobích dějin nositelem a ochráncem této církevní autority je všechen církevní
lid. Všeobecné sněmy mají autoritu ne proto, že odpovídaly vnějším juridickým
podmínkám zákonnosti, nýbrž proto, že církevní lid, celá církev je uznala za
všeobecné (universální) a pravé. Pouze ten všeobecný sněm je pravý, v němž došlo k
vylití Svatého Ducha. Vylití Svatého Ducha nemá vnější juridická kriteria26, církevní
lid tento fakt poznává podle vnitřního duchovního svědectví. To vše ukazuje na
nenormativní a nejuridický charakter pravoslavné církve. Spolu s tím pravoslavné
vědomí chápe církev nejvyšší mírou ontologicky, čili vidí v církvi především nikoli
organizaci a zařízení, nejen prostou společnost věřících, ale náboženský duchovní
organismus, mystické tělo Kristovo.
Pravoslaví je kosmičtější27 než západní křesťanství. Ani v katolictví, ani v
protestantství nebyla dostatečně vyjádřena kosmická podstata církve jako těla
Kristova. Západní křesťanství je převážně antropologické. Avšak církev je též
kosmos, proniknutý a posvěcený Kristem. V ní podléhá činné milosti Ducha Svatého
celý hmotný svět. Kristovo zjevení má kosmický, kosmogonický28 význam: znamená
jakoby nové tvoření, nový den stvoření světa. Ze všeho nejcizejší se pravoslaví jeví
juridické chápání vykoupení, když se podává jako vyřešení soudního procesu mezi
Bohem a člověkem, zato
mu je vlastní jeho ontologické a kosmické chápání vykoupení, jako zjevení nového
tvoření a nového člověčenstva. Centrální a pravou ideou východní patristiky byla idea
„Theose" - zbožštění (obožštění) člověka a všeho stvořeného světa. Spása je
zbožštění. A zbožštění podléhá celý svět, celý kosmos. Spasení je proměnění a
prosvětlení tvorstva, nikoli soudní ospravedlnění. Pravoslaví je obráceno k tajemství
vzkříšení jako vrcholu a poslednímu cíli křesťanství.
Proto centrálním svátkem v životě pravoslavné církve je svátek Paschy, Světlého
Kristova vzkříšení. Zářivé paprsky vzkříšení pronikají pravoslavný svět. V
pravoslavné liturgice má paschální svátek daleko větší význam než v katolicismu, kde
vrcholem je svátek Kristova Narození. V katolickém prostředí se setkáváme
především s Kristem ukřižovaným, v pravoslaví s Kristem vzkříšeným. Kříž je cesta
člověka, avšak po ní spěje, jako i celý svět, ke vzkříšení. Tajemství ukřižování může
snad zastínit tajemství vzkříšení. Tajemství vzkříšení je mezním tajemstvím
pravoslaví. Tajemství vzkříšení je nejenom lidské, ale i kosmické. Východ byl vždy
kosmičtější než Západ. Západ je lidštější, v tom je jeho síla a význam, avšak zároveň i
jeho ohraničenost. Na duchovní půdě pravoslaví se projevuje tíhnutí k všeobecnému
spasení. Spasení je chápáno nejen individuálně, ale i obecně (sborově), společně s
celým světem. Z pravoslaví by nikdy nemohla vzejít slova Tomáše Akvinského29,
který řekl, že spravedlivý v ráji bude pociťovat radost nad mukami hříšníků v pekle.
Podobně na půdě pravoslaví nemohlo vzniknout učení o předurčení, nejenom jako
forma krajního kalvinismu 30, ale i v té podobě, jak je vyjádřil blažený Augustin31.
Velká většina východních učitelů církve, od Klimenta Alexandrijského32 až k
Maximu Vyznavači33, zastávala apokatastasi - všeobecné spasení a vzkříšení. A to je
charakteristické i pro (současné) ruské náboženské myšlení. Pravoslavné myšlení
nikdy nebylo tlumeno idejí božské spravedlnosti a nikdy nezapomínalo na ideu božské
lásky. A hlavně, nikdy neurčovalo člověka z hlediska Boží spravedlnosti, nýbrž
myšlenkou proměnění a zbožštění člověka a kosmu.
A konečně je nutno vidět ještě jeden závažný rys v pravoslaví - jeho
eschatologické34 vědomí. Uvnitř pravoslaví se nejlépe zachovala prvokřesťanská
eschatologičnost, očekávání druhého příchodu Kristova a přicházejícího vzkříšení.
Eschatologičnost pravoslaví znamená jeho nezávislost na tomto světě a na pozemském
životě, a větší zaměřenost k nebi a věčnosti, tj. ke Království Božímu. V západním
křesťanstvu péče o aktualizaci křesťanství v dějinných cestách a soustřeďování se na
uspořádávání světa a pozemské organizace zastínily eschatologické tajemství,
tajemství druhého příchodu Kristova. V pravoslaví právě důsledkem jeho menší
historické aktivity bylo uchováno velké eschatologické očekávání. Apokalyptická35
strana křesťanství zůstala v jeho západních formách nejméně vyjádřena. Na Východě
v pravoslavné půdě, a zejména na půdě ruského pravoslaví vznikly proudy
apokalyptické, očekávání nových výlevů Ducha Svatého. Pravoslaví je nejtradičnější,
nejkonservativnější forma křesťanství, neboť chránilo dávnou pravdu, avšak je v něm
zárodek možnosti největších náboženských novot, nikoli ovšem novot lidské
myšlenky a kultury, která je velká na Západě, ale novosti náboženské proměny života.
Primát tohoto celostného života nad diferencovanou kulturou byl vždy
charakteristický pro pravoslaví. Na půdě pravoslavné nevznikla tak veliká kultura jako
na půdě katolicismu anebo protestantismu. A snad to bylo proto, že pravoslaví je
soustředěno ke Království Božímu, které se zjeví nikoliv jako důsledek historické
evoluce, ale jako výsledek tajemné proměny světa. Ne evoluce, ale proměna světa - to
je charakteristický rys pravoslaví.
Pravoslaví nelze poznat z theologických traktátů, které zůstaly, pravoslaví se
poznává v životě církve a církevního lidu, nejméně však se pravoslaví poznává v
pojmech. Pravoslaví však musí vystoupit ze stavu uzavřenosti a izolovanosti, musí
aktualizovat své duchovní utajené poklady. Jedině tehdy získá světový význam.
Přiznání výlučného významu pravoslaví jako nejčistší formy křesťanství nesmí v něm
však zrodit pocit sebeuspokojení a vést k odmítání významu západního křesťanství.
Naopak, musíme uznat západní křesťanství a mnohému se u něho učit. Musíme
tíhnout ke křesťanské jednotě. Pravoslavné křesťanství nejméně podlehlo sekularizaci
a proto může mnoho dát pokřesťanštění světa. Christianizace světa nesmí znamenat
zesvětštění křesťanství. Křesťanství nemůže být izolováno od světa, musí v něm být
činné, aniž by se od světa oddělovalo nebo v něm setrvávalo.
(Poznámky pod čarou opatřila redakce knižního vydání - Pravoslavné vydavatelství
Olomouc, 2001)
1 Proselyté ve Starém zákoně byli lidé obrácení k židovskému náboženství z jiných věr.
Autor myslí na proselytismus v dnešním chápání, jímž je např. cílené obracení lidí k
určité náboženské skupině často nevybíravými prostředky.
2 Autor užívá termín vědomí "samodostatečnosti".
3 Věřící a učící jinak než tradiční křesťanství, zpravidla odsouzení církevním
společenstvím, bludaři.
4 V theologickém myšlení vyvozující všechno z rozumových pravidel.
5 Právnicky chápaný mravní život.
6 Období školské teologie na křesťanském Západě po jeho odklonu od pravoslaví
(rozkolem r. 1054), je charakteristické příklonem k filosofickým autoritám, zejména
Aristotelově.
7 Učení svatých církevní otců, zejména od 4. do 8. století v období velkých, tzv.
všeobecných církevních sněmů, ale tvořivě rozvíjené i později.
8 Z řeckého on - onthos, jsoucí, jsoucnost: myšlení, které nikdy nespouští ze zřetele
základní otázky bytí.
9 Spoléhání pouze na schopnosti a výkony lidského rozumu.
10 Spoléhaní na lidskou zkušenost.
11 Kromě světa idejí nic reálně neexistuje.
12 Pragmatismus - filosofie založená na definitivní spolehlivosti věcí a věcných postupů.
13 Právnický způsob myšlení.
14 Monotheismus - učení o jednom Bohu, abstraktní monotheismus vytváří pojem Boha
jako myšleného Absolutna bez vnitřních osobních vztahů.
15 Učením o osobním trojičném Bohu.
16 Soustředěné na Krista a učení o něm.
17 Řecky anthropos - člověk, soustředěné na lidství.
18 Učení, že Duch Svatý vychází nejenom z Otce, ale FILIOQUE (I ZE SYNA), kterým
bylo doplněno znění Symbolu víry nicejsko - cařihradského, jež bylo zakázáno
jakkoliv měnit, což se stalo předmětem věroučných sporů mezi Východem a
Západem a stanovisko západní theologie, zakotvené do Symbolu přivedlo nakonec
kromě jiného k schismatu v r. 1054.
19 Podřízené - subordinační postavení Ducha Svatého vůči Otci a Synu ve Svaté
Trojici.
20 Imanentní (opak transcendentního - přesahujícího lidské bytí) je něco, co je
lidskému bytí a poznání přístupné.
21 Řecky PNEUMA - Duch, zakotvené v přítomnosti Svatého Ducha.
22 Zesvětštění, přizpůsobování se časnosti, podlehnutí dočasnosti.
23 Nezávisle.
24 Doslova blahodatnou (blahodať = milost) jednotou lásky a svobody.
25 Ruské slovo „sobomosť" má v sobě pojem shromáždění, např. „sobor" znamená
naše sněm - tedy: církevní sněm, ale i sborový, katedrální chrám, v němž společně
slouží duchovenstvo vedené biskupem spolu s lidem. Pojem konciliarity se i v
západním církevním světě dnes opět aktualizuje a nabývá na významu jako vyšší
autorita.
26 právní měřítka, podle nichž může být posuzován a zařazen do řady s ostatními
sněmy.
27 Z řeckého kosmos - celý svět, vesmír, celé stvoření.
28 Světotvorný.
29 Tomáš Akvinský (asi 1225-1274) západní filosof a scholastický theolog, ovlivněný
Aristotelem.
30 Kalvinismus - podle Jana Kalvína (Calvin), švýcarského reformátora (1509-1564).
31 Blažený Augustin (Aurelius Augustinus), biskup hipponský v Africe v letech 395-430,
nejvlivnější církevní učitel na křesťanském Západě.
32 Kliment Alexandrijský žil v letech 150-215, přední učitel alexandrijské katechetické
školy.
33 Jeden z nejvýraznějších východních theologů v letech 580-662.
34 Eschatologie - část dogmatické nauky církve pojednávající o posledních věcech
člověka a světa.
35 Apokalypsa - zjevení, v biblickém novozákonním písemnictví Zjevení sv. Jana
Bohoslovce, poslední prorocká kniha Bible, zde míněno soustředění na poslední věci
světa, provázené zkouškami a otřesy.