Informace o Pravoslavném křesťanství pro dnešní dobu a svět
(aneb – stručně a asi i trochu subjektivně)

Kněz Jan

Snahou tohoto textu je přiblížit srozumitelnou formou některé informace o pravoslavném křesťanství všem lidem, kteří jsou zvědaví, co je to Pravoslaví vlastně zač, a ještě více těm lidem, kteří pociťují touhu po hluboké duchovnosti a duchovním domově, jenž má své přízemí při zemi a nejvyšší patro v nebesích. Nejsem fundovaným pravoslavným teologem. To má kromě výhody vědomé snahy o srozumitelnost i nevýhodu možných nepřesností nebo příliš odvážných teologických interpretací. Pokud na takové chyby narazí skutečný pravoslavný teolog, nechť mne upozorní, rád text upravím v zájmu pravdy. Co se týče mého duchovního domova, budu zde užívat název Církev pravoslavná, jakožto překlad starořeckého Ekklisia orthodoxa, či zkráceně Církev, nebo prostě – Pravoslaví.

1. Co bylo před začátkem?

Pravoslaví se dá charakterizovat jako duchovní cesta paradoxů (např. kdo chce svůj život zachovat, ztratí jej, kdo o svůj život přijde, ten jej zachová). Proto by náleželo začít od konce (od Posledního soudu). Ale protože je tento text určen i lidem, kteří zatím o pravoslavném paradoxu nic netuší, nechci nikoho uvádět ve zmatek a začnu zcela netypicky od začátku. Dokonce vlastně od toho, co bylo ještě před začátkem.
Tedy rozumí se, před začátkem lidské historie. Co my víme, tak před tím byla „andělská historie“. A předtím byl jen Bůh. Pokud vás napadají další otázky, jako: „co bylo před Bohem“, nebo: „kde se vzal Bůh“, nebo: „jak si představit věčnost a nekonečno“, tak si uvařte dobrou kávu či bylinný čaj (podle nátury) a oddejte se přemýšlení a snění. Rozumem nevymyslíte nic a vaše fantazie vám může poskytnout tisíce řešení. Jsme odkázáni na informační zdroje našeho pozemského, do sebe uzavřeného světa (theologicky se tomu říká „imanentního“). Bez informací pocházejících „zvenku“ (theologicky se tomu říká ze světa „transcendentního“, nás přesahujícího, ale vlastně se tím myslí od Boha), s tím prostě nepohneme. K tomu je třeba podotknout, že určitý druh informací může pocházet také od parazita na Božím stvoření, tedy ďábla a jeho běsů, ale ty jsou vlastně také z našeho uzavřeného světa. Sice z té jeho části, kterou obyčejně nevnímáme, ale pořád je to ještě „imanentní“ záležitost. Trochu zmatku do toho může vnést skutečnost, že dost často pan ďábel vydává své informace za Boží, a lidé to tak (a někteří s úžasem) přijímají. Ale to nic nemění na skutečnosti, že je to pořád ještě „místní linka“. Takže bez skutečných „transcendentních“ informací od Boha, nebo jak se také říká, bez Božího zjevení, nám nepomůže ani rozum, ani fantazie, ba ani káva a čaj. A co nám Bůh k tomu chtěl říci, to už nám řekl. Takže si asi myslí, že to stačí. Takže se na to podívejme.
Co myslím tou „andělskou historií“? Tím myslím to, že andělé byli stvořeni Bohem ještě dříve než lidé a ještě dříve než lidé dostali možnost naložit nějak se svou svobodou. Požehnání i prokletí svobody budeme probírat podrobně v rámci lidského příběhu, takže stačí jen stručně napsat, že dvě třetiny andělů se rozhodly pro zapojení do Božího života a jedna třetina si vybrala „odpojení“ od Boha existenci mimo něj, podle jenom vlastní vůle. K tomu je třeba připomenout, že to „odpojení“ není stoprocentní, protože jsou stále závislí na tom, že Bůh „technicky“ udržuje dál jejich existenci. Ovšem to, že Bůh přes všechno udržuje jejich existenci, nepovažují ďábel a jeho andělé za důvod k nějakému jejich vděku. Když se tito andělé ve své vůli „odpojili“ od Boha, tak se odpojili také ode všeho, co je Bohu vlastní. Tedy od takových energií, jako je láska, dobro, pravda a tak dále, a tak dále. Nezbylo nic, co je typické pro naši představu Boha. Když píši, že nezbylo nic, tak to neznamená, že tito odpojení andělé jsou prázdné nádoby. Zůstala jim jejich inteligence (většinou s naší lidskou inteligencí nesrovnatelně vyšší) a zůstaly jim energie jejich původních vlastností. Avšak ty se po jejich odpojení od Boha přepólovaly. Z lásky se stala nenávist, z dobra zlo, z pravdy lež, a tak dále. Hlavní energií je ovšem pýcha, matka všech neřestí. Ta je určující na prvním místě pro hlavu všech odpojených andělů, nazývanou Satan, nebo obecně ďábel. Jeho obrovská síla (tedy obrovská jen v porovnání s námi lidmi) je dána tím, že je to bývalý cherubín, tedy pochází z nejvyššího řádu andělů a před pádem do zla bylo jeho místo přímo u Boha a byl ustanoven jako nositel Božího světla (Světlonoš, latinsky Luciferos). Ale on se rozhodl, že nechce být spojen s Bohem cestou sjednocení s Boží láskou a vůlí. Nechtěl být bohem v Bohu. Chtěl být bohem mimo Boha, vedle Boha. Sám pro sebe. Problém je ale v tom, že i Satan je jen Boží stvoření. Nemá „život sám v sobě“, jak o tom hovoří Ježíš (Jan 5,26), nemá moc tvořit život a udržovat existenci. Dokonce ani svou vlastní. Pokud chce zachovat nějaký svůj otisk ve stvoření, může jen pracovat s tím, co už existuje, ale přetvářet to podle svého. Samozřejmě, protože je zlý, jeho přetváření bude vždy jen deformací. A podobně jsou na tom i jeho „soudruzi“, ostatní padlí andělé ze všech andělských úrovní, kteří se rozhodli jej následovat. Jejich prvním „tvůrčím“ činem vlastně bylo, že zdeformovali sami sebe. Vnitřně i vnějšně. Vnějšně – to znamená i svou andělskou podobu. Anděl není jen „čirý duch“, má i svou tělesnou podobu, i když jeho tělo je v porovnání s naším masitým pořád ještě „duchovní“. Podoba Božích andělů (podle tradice krásní „mládenci“ v zářivém oděvu) se změnila na pravý opak. (Svatý Serafim Sarovský, který je duchovním zrakem viděl, tuto podobu popsal jako hnusnou. Sice mají možnost podle své vůle vnější podobu snadno měnit jako masku, včetně napodobování skutečných andělů, nebo i lidí, ale jejich vlastní podoba působí na běžného člověka jako hrozivá a odporná).
Tito odpojení andělé ovšem změnili i místo své existence. V Písmu je to popsáno tak, že zápasili o svůj životní prostor v nebesích s archandělem Michaelem, ale nemohli zvítězit a byli svrženi z nebes (Zjevení Janovo 12,7-9). V souvislosti s jejich proměnou byla jako následek toho všeho zdeformována i část duchovního světa a do této části byli svrženi, protože odpovídá jejich duchovnímu stavu. Člověka asi hned napadne, že se jedná o peklo, ale ve verších Písma, které jsem popsal výše, se kupodivu nehovoří o peklu, ale o zemi. (Pokud vás napadá otázka, proč se o těchto věcech „na začátku“ píše až v poslední knize Bible prorokující budoucnost, tak si dejte kávu nebo bylinný čaj...). Důležité je, že po pokušení člověka Satanem a následujícím pádu člověka do hříchu a vyhnání z ráje, se lidé (logicky) ocitli ve stejném životním prostoru jako předtím padlí andělé. Takže teď si tu tak spolu žijeme. A to už se dostáváme k „lidské historii“.
Ještě než začnu od Adama, musím se zmínit o tom pekle – jak to s ním vlastně je? Možná někoho nepřekvapí, že peklo je – co do duchovní úrovně – vlastně takovou součástí pozemského světa. Geograficky je v tradici vnímáno jako něco „dole“. To ovšem neznamená, že když budeme dolovat uhlí a vrtat do hlubin země, že se navrtáme do prostoru hořících jezer, pláče a skřípění zubů. Popsal bych to tak, že se jedná o „alternativní prostor“, či „odlišnou dimenzi námi vnímané reality“. Ale ať je to jak chce, faktem je, že když po vzkříšení odcházel ze země Pán Ježíš Kristus, nebo když po zesnutí odcházeli duchové svatých lidí (pokud to viděli jiní svatí duchovním zrakem), tak se to odehrávalo vždycky směrem „nahoru“. A když vyprávějí lidé, kteří zažili návštěvu v pekle (ať už se jedná o některé lidi navrácené z klinické smrti, nebo o jiné případy), vždycky hovořili o směru „dolů“. Jestli je to otázka Boží duchovní symboliky pro nás lidi, nebo nějaký náznak skutečného směru duchovního povznesení nebo pádu, nevím. To si každý může přebrat, jak umí. A ještě jedna malá definice. Někdo moudrý pravil, že peklo je duchovní prostor vyhrazený pro lidi, kteří si přejí, aby Bůh nebyl (a tedy, aby nebyla ani pravda, láska a vše takové, co s Bohem souvisí). Tam se jim tedy jejich vlastní přání skutečně vyplní.

2. Co bylo na začátku?

Teď je čas, abychom se podívali do Ráje. Alespoň v myšlenkách (i když někteří svatí tam už byli a zase se k nám vrátili, ale to jaksi není náš případ, takže nám nezbývá než o něm jen přemýšlet...)
Podle východní křesťanské theologie by se mohlo (poněkud odvážně) říci, že člověk (stvořený podle Božího obrazu a podoby) byl do ráje postaven jako hmotný bůh našeho hmotného světa. Díky svému vnitřnímu duchovnímu ustrojení pak, podle Boží vůle, prostředkoval a předával celému svěřenému světu božské oživující energie. Tyto duchovní energie k člověku přicházely od Boha - Svaté Boží Trojice, a zrcadlily se v duchu člověka, který byl obrazem Božské Trojice, jakousi její ikonou. Člověk tedy v sobě zrcadlil Božské energie a byl ještě zcela mimo dosah bojů „andělské historie“, který zuřil v duchovním kosmu. Člověk ještě ani nevěděl, co je to zlo. Vůbec nechápal, že by mohlo existovat něco mimo dobra, něco co by se od dobra něčím lišilo, co by se dalo od něho rozpoznat jako cosi jiného, opačného. Ještě totiž neokusil „plod ze stromu poznání dobra a zla“. A také ani nikdy okusit nemusel. Ba dokonce nikdy neměl. („Plody ze stromu poznání dobra a zla však nejez. V okamžiku, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“ Genesis 2,16-17). Mohl se vydat na cestu k úplné realizaci svého potenciálu (Boží obraz a podoba) úplně jinou cestou než dnes, bez poznání zla. Leč rozhodl se, zcela svobodně, jinak. Podstatnou součástí Božího obrazu a podoby v člověku je totiž svobodná vůle. U toho se zastavme. Někdo si třeba řekne – proč to Pán Bůh, jestli tedy existuje a je tak všemohoucí, prostě nezařídí tak, aby na světě žádné nebylo zlo? Aby vůbec neexistovali zlí lidé? Ano, to by se jistě dalo zařídit. Jenomže potom bychom byli tak nějak naprogramovaní, spíš bychom byli roboti, nebo jak říká vladyka Sergij, otroci dobra. Nic jiného by nám prostě nezbývalo. Jakou by mělo takové dobro pro nás hodnotu? A přiznejme si - ani my sami bychom asi nechtěli být takto naprogramovaní bez možnosti svobodné volby. A co je důležité, pro Boha a pro svět mají smysl jen takoví lidé, kteří si dobro sami vyberou právě proto, že ho sami chtějí. Čímž ovšem zároveň vzniká i reálná možnost svobodné volby toho druhého - zla. Jinak by to bylo divadélko a ne svobodné rozhodnutí. Ta možnost volby zla i zlo samotné tu při té volbě musí být. Třebaže je to vlastně jen takový vedlejší produkt, z duchovního hlediska takový odpad, který na světě vzniká při nepodařené svobodné volbě dobra. A tak se mohlo stát a stalo, že tento velmi neekologický duchovní odpad přece jen zamořil naši Zemi. Nemyslím si, že by tady úplně platil Murphyho zákon, že když se něco může pokazit, tak se to také pokazí. Byla to skutečně rovnocenná volba, 50 na 50. A vůbec k tomu nemuselo dojít, kdyby nebyla stvořena politika.
Už vidím, že jsem se mýlil, když jsem tvrdil, že ďábel neumí nic vytvořit. Jednání na základě politického kalkulu je skutečně jeho dílem. Vidím to tak, že pokud nebyl schopen ovládnout celý svět andělů, zatoužil ovládnout alespoň svět lidí. Celá stvořená Země byla ovšem v harmonii s Bohem, protože byl v harmonii s Bohem její hmotný bůh, tedy člověk. Ďábel si spočítal, že kdo ovládá člověka, ovládá celou Zemi. A to je pravda, protože celé Boží stvoření, zvířata, stromy i kameny, to vše je z duchovního hlediska vlastně jakýmsi pokračováním našeho lidského těla. Co se děje s člověkem (duchovně a mravně), děje se následně i s ostatním světem. Je tu přímá příčinná souvislost (to je taková theologická ekologie).
Ďábel tedy se rozhodl, že se vplíží do Ráje a pokusí se (odtud asi slovo pokušení) trochu zmanipulovat lidskou svobodu. K takovému počínání se vždycky nejlépe hodí polopravda (vyložená lež je někdy příliš podezřelá). A tak se tedy jednoho dne zeptal pramáti Evy: „Je pravda, že vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Samozřejmě, že to není pravda. Ďábel to ví stejně dobře jako Eva. Ale přece sám nezačne hned o stromu poznání dobra a zla. Jen ať o něm začne Eva: „Nikoli, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen o stromu poznání dobra a zla Bůh řekl - nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Všimněte si mimo jiné, jak nenápadně, mezi řádky, ďábel, ten dávný Had, podrývá u Evy důvěru a lásku k Bohu ( ten je, co? To je u něj normální, takhle všechno zakazovat. To ještě uvidíte, co je zač ... a navíc, ani mu vy - lidé, nestojíte za to, aby vám řekl pravdu, jako to dělám já: „Nikoli, nezemřete, ale Bůh ví, že když pojíte z tohoto stromu, otevřou se vaše oči a vy budete jako Bůh znát dobro i zlo“. A to jsou věci. Tak my potom nezemřeme! Satan se ovšem zapomněl zmínit o tom, že člověk může zemřít i později než hned na místě, že se může stát smrtelným (ztratí přístup ke stromu života). A také se zapomněl zmínit o tom, že ten další život, který ještě pak zbývá do smrti, může být po poznání dobra a zla ne jen dobrý, ale i zlý. Ach, ta zapomnětlivost (na politické scéně se také stává, že někdo občas ztratí paměť. Ovšem důležité je, že to určitě myslel dobře). Eva asi také došla k názoru, že to s ní Had myslí dobře. Strom slibující vševědoucnost. A tak ochutnala a dala Adamovi a ten také jedl. A bylo.
Lépe asi bude, když si nebudeme představovat nějaký konkrétní strom s konkrétními jablky (to „jablko poznání“ se ve výkladech o Bibli ocitlo trochu omylem, někomu to připadalo jako příhodný symbol, protože zlo i jablko se obojí latinsky řekne malum). Také je třeba odhlédnou od ustálené představy, že se jednalo a „strom poznání“ ve vědeckém slova smyslu (zvláště komunistické příručky díky tomu argumentovaly, že církev je proti vědeckému pokroku). Jednalo se o poznání dobra a zla. Termín „poznat“ znamená v biblické mluvě mnohem víc. Například osobní blízkou zkušenost (alespoň podle toho, že je užit třeba ve větě „i poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla porodila Kaina“ Gen 4,1). Jedná se zde tedy o důvěrné poznání dobra a zla, především o poznání (a tím tedy i o posuzování) rozdílu mezi nimi (následně také o to, kdo to bude posuzovat a proč a jak).
Ptát se na to, proč si člověk dal říci, zapomněl na Boží nabádání a ochutnal „zakázané ovoce“, je podle mne stejně marné, jako pokusit se pochopit, proč dvanáctiletý školák sáhne po cigaretě, kterou mu nabízí patnáctiletý „profláknutý“ týpek. Jen si představme tu situaci. Stojí před vámi „známá firma“ a nabízí cigárko. Pokušení. V hlavě zní napomenutí rodičů: „Jestli ti někdo bude něco nabízet, třeba cigaretu, tak si od nikoho nikdy nic neber“. Ale je tu ta cigareta, opravdová cigareta. A týpek se na tebe dívá, co uděláš. Abych si ji od něj vzal, tak se napřed musím v hlavě odvrátit od toho „hlasu rodičů“ a otočit se k tváří tomu klukovi s cigaretou. Když si jí od něj vezmu, tak to není všechno. Spolu s tím totiž uzavírám s tím klukem jakési nevyslovené společenství, vzájemnou vazbu. Už to bude můj kumpán. Kumpán, který bude mít nějaký vliv na moje rozhodování, protože se nejspíš nevidíme naposledy (když už měl úspěch). U některých dospívajících získá takový kumpán se svou partou (za určitých podmínek) nakonec větší vliv, než ti rodiče.
Tak nějak podobně to mohlo probíhat i v Ráji. Člověk se neodvrátil od Boha až teprve když ochutnal. Odvrátil se už ve chvíli, kdy se rozhodl, že tu nabídku přijme. Až pak, po tom ochutnání, se Adamovi a Evě „otevřely oči“ a poznali stud a strach. I když, vlastně ještě stále nebylo definitivně rozhodnuto. Ještě stále totiž, když Hospodin volal „Adame, kde jsi!“ (člověče, kde ses to duchovně ocitl?) mohli lidé vyskočit z toho křoví, kde se schovávali před Vševědoucím a říci: „Odpusť, Bože, něco jsme provedli! Zhřešili jsme a poznali jsme něco nového - stud a strach. Dříve jsme se radovali z Tvé blízkosti, teď před Tebou, Životodárcem, prcháme. Odpusť nám to a pomoz!“ Jenomže se v té chvíli nerozhodli, že to udělají, či spíše se rozhodli, že to neudělají. Důvěra v Hospodina a v jeho odpouštějící lásku byla u lidí otřesena novým „kumpánstvím“. A teprve tady se to zlomilo. Zrodila se vina, hřích. A tato vina, dokud nebude vyznána a odčiněna a dokud tím pádem hřích nebude moci být odpuštěn, bude stále stát mezi člověkem a Bohem jako hranice.
Ale smazat vinu a odpustit hřích, to není jen tak. Pouhé popření viny, nebo přehození na druhého („žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.... had mne podvedl a já jsem jedla...“Gen 3,12-13), není totéž co smazání viny. Z Písma víme, že není odpuštění hříchu bez vylití krve. Tedy bez oběti. To už ale trochu předbíháme.
Než spolu Adamem a Evou opustíme Ráj, zastavíme se pomyslně, ještě u jednoho stromu, a to u stromu života, o kterém se poprvé píše v Gen 3.22 – 24: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.
Strom života je stejně tajemný, jak strom poznání dobra a zla. Víme o něm ale ještě méně. V Bibli je v různých souvislostech zmiňován a proto zde několik takových citací uvádím těžko z toho dělat nějaké theologické závěry, ale každý sám si nad nimi může zameditovat... Přísloví 3,18: Stromem života je (moudrost) těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží. Přísloví 11.30: Ovoce spravedlivého je jako strom života, a kdo se ujímá duší, je moudrý. Přísloví 3,12: Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života. Přísloví 15,4: Mírný jazyk je stromem života, kdežto pokřivený rozkládá ducha.
Sirach 19,19: Znalost Hospodinových přikázání, toť výchova k životu, kdo činí, co se jemu
líbí, budou sklízet ovoce stromu nesmrtelnosti.
Zj 2,7: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života
v Božím ráji.“
Zj 22,14-15: Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran
města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.
A ještě citace z Večerní liturgie ke svátku Kristova narození (24. prosince):
Pojďme, radovati se budeme v Pánu, hlásajíce uskutečněné tajemství. Přehrada zamezující přístup k Nebi byla zbořena; ohnivý meč se vzdaluje a cherubín odstupuje od stromu života, a já přijímám pokrm rajský, od něhož jsem byl odehnán kvůli neposlušnosti své. Neboť Ten, kdo je nezměnitelným obrazem Otcovým, obrazem jeho věčnosti, Syn Boží, přijímá podobu služebníka. Přichází skrze Matku, jež neokusila manželství, aniž doznal proměny; neboť kým byl tím zůstal, Bohem pravým; a čím nebyl to přijal, člověkem se stav z lidumilnosti své.

3. Za branou Ráje

Nyní ale už opusťme Ráj a věnujme se nové skutečnosti, která je výsledkem našeho lidského „pokroku“. Teď spoluurčuje lidskou vůli kumpán satan a skrze člověka ovládá i celé hmotné stvoření, které se zdeformovalo spolu s člověkem. V Ráji se zvířata nenapadala, ani nežrala navzájem. Ani člověk je nejedl. Neexistovaly tam jedovaté rostliny. Nebyly tam žádné přírodní katastrofy. A hlavně, nebyla tam bolest, nemoc, a smrt. A teď už tam nebyl ani člověk. Stal se vyhnancem z Ráje, psancem ve vlastním hmotném světě, obyvatelem zne-tvořené země, která je nyní prosycená jedem toho velikého Hada, jenž se tu skrze nás udomácněl. (Můžeme z toho vyvodit poučení, ze pokud člověk nepochopí smysl své svobody, stane se mu jeho vlastní svobodná vůle prokletím, jak praví přísloví, komu není rady, tomu není pomoci). Ale člověk teď už vypadá jinak. Podobně jako cherubín Lucifer a jeho andělé prošli deformací vnitřní i vnější. Protože následoval Lucifera vnitřně, prošel také i vnější proměnou.
V knize Genesis se píše, že Bůh udělal lidem kožené suknice. Tento kožený oděv, to je něco jako naše nynější masité tělo z venku oděné kůží. V porovnání s předchozím duchovním tělem je těžké a tupé. Ale důležité. Chrání nás totiž, protože otupilo a uzavřelo lidského ducha před mnohými duchovními vlivy z okolí. A tímto okolím je v současné době pozemský svět a těmi duchovními vlivy jsou naši spolubydlící, padlí andělé. Nevidíme je (ne jen, že by to nebylo příjemné, možná ani snesitelné) a nemáme s nimi přímé obecenství. Což ovšem neznamená, že na nás nemají alespoň nepřímý vliv. Mohou se pokoušet ovlivňovat naše myšlenky, pocity a činy. Jakým způsobem to dělají, je Boží tajemství, ale je fakt že to dělat mohou. Koneckonců, od Adamova pádu jsme s nimi duchovně příbuzní. Mohou „v nás pracovat“, protože v nás nacházejí něco, čeho se mohou chytit (mají v nás své nástroje, naše nedobré vlastnosti a vášně a z nich vycházející přání). Důležité ovšem je, že nemohou člověka ke zlu přímo přinutit (mimo případ posedlosti, ale posedlost je výsledkem procesu, kdy člověk vlastním rozhodnutím zcela rezignoval na svou svobodu ve prospěch cizího ducha). Démoni mohou člověku navrhovat, lákat a mámit, třeba i zastrašovat a vyhrožovat, ale vskutku nemohou nikoho ke zlu vyloženě donutit. Tady je člověk dostatečně duchovně vybavený, aby měl ve věcech dobra a zla stále dostatečnou míru své vlastní svobody a zodpovědnosti. Podrobněji jsou tyto věci popsány v pravoslavné asketice, zejména ve slovech a příbězích pouštních otců.

Podkapitolka o démonech

A proč se vlastně padlí andělé (jinak též běsi či démoni) tak snaží ovlivnit lidi směrem ke zlu? Řekl bych, že nejvíce ze závisti. My lidé totiž, dokud trávíme svůj vyměřený čas od narození až do tělesné smrti na této zemi, máme naději na záchranu. Dokonce tento pozemský život je přímo určený k tomu, abychom využili možnost spásy nabízenou Kristem. To o padlých andělech neplatí. U nich už je rozhodnuto. Jednomu starci běs s chechotem řekl, „my nemůžeme činit pokání“. Člověk může učinit pokání ještě v poslední chvíli pozemského života. Může se vrátit k Bohu. Dokonce, jestliže člověk už během svého pozemského života dosáhne zbožštění, bude povznesen nad bývalou úroveň padlých andělů. Jak to vypadá z pohledu běsů? Je to třeba za každou cenu zmařit! Nikdo z lidí nesmí využít svůj čas ke spáse! Jaké konkrétní strategie k tomu běsi volí, to jsem si dovolil sepsat (s poněkud symbolickým nadhledem) ve spisku Pravoslavné křesťanství a Šamanismus. Pokud jej nemáte k dispozici (a asi nemáte), pak pro jistotu tuto kapitolu uvádím i zde. Bude-li se čtenáři zdát, že popis událostí zde zabíhá do příliš černého humoru, omlouvám se předem. Je to jakási parodie na peklo a parodii se humor nevyhýbá – byť v tomto případně zajisté černý:
Nuže tedy. Představme si nějakou velmi mocnou nadnárodní akciovou společnost, monopol, trust, či korporaci, která má jediný zájem, k němuž upíná všechny své síly a schopnosti. Tato společnost se zabývá výrobou zla. A ctižádostí jejího špičkového managementu je globální uvolnění celovesmírného trhu, aby mohl být zcela naplněn a zaplaven produkty společnosti. Samozřejmě, včetně naší malé, leč z určitých důvodů velmi významné planety. Nic na tom nemění skutečnost, že jsem tuto společnost nazval Naše Dobro a.s. Koneckonců, co není dobré pro jednoho, může být dobré pro druhého. A co je dobré pro lidi, nemusí být dobré pro ďábla. Ďábel má své představy o tom, co je pro něho dobré. Proto také Naše Dobro a.s. (Jinak ovšem takové slovíčkaření ďábel nepovažuje za důležité, takže v běžném hovoru užívá pro svou společnost název Dobro a oficiální název Naše Dobro užívá jen málokdy. Vlastně ho užívá jen výjimečně. Ve skutečnosti ho neužívá vůbec). My ale, abychom se do toho nějak nezamotali, budeme raději používat skutečný název, Naše Dobro a.s., případně zkrácený název Společnost. Struktura Společnosti je poměrně jednoduchá. Majoritním akcionářem a absolutním vládcem je satan. Mimo něj už jsou jen řady drobných akcionářů, běsů a démonů různých úrovní. A pak také ještě nějací lidé ze Zemského povrchu, ti jsou už ovšem úplně bezvýznamní (nicméně je zajímavé, že si to většinou o sobě nemyslí) . Z propagačních materiálů, které jsou distribuovány mezi lidmi po celé Zemi v míře opravdu velkorysé se dovídáme, že Společnost je vedena podle pravidel absolutní individuální svobody, zaručuje svým klientům naprosto neškodné rozkoše, bezpečné a nenáročné pohodlí, bezkonkurenční zapomnění na všechny problémy a především zcela beztrestnou moc. Někdy trochu, někdy i víc. Moc a z ní plynoucí bohatství, to jsou nejžádanější produkty. Zárukou kvality a úspěšnosti Společnosti i jejích akcionářů je především bezbřehá síla a originalita jejího vůdce. Tato prezentace Společnosti je opravdu účinná a má tedy i značný úspěch. Nicméně my si pro naše potřeby poznamenáme, že jednak síla ďábla není vůbec bezbřehá ( o tom ještě bude řeč) a jednak tvrzení o jeho originalitě také poněkud pokulhává. Ve skutečnosti je dlouhodobá prosperita celé Společnosti postavena na Někomu ukradeném „neuhau“. Jakási originalita společnosti je pouze v tom, že před všechno dává znaménku mínus. Můžeme to říci i tak, že prostě parazituje na produktech, které Někdo vytvořil, tím že je buď vnějšně napodobuje (ovšem s výsledky zcela opačnými) a nebo je deformuje, případně likviduje. Při tom se všude šíří zlo, které je finálním výrobkem a jehož design je možno rozvinout do neuvěřitelného množství podob. Proto také má Společnost mnoho různých odvětví, podniků, závodů, filiálek, oddělení a sekcí. Největší investice poslední dobou zaznamenaly úseky pokrytectví, nepoctivosti, bezcitnosti a hulvátství, společně s odděleními bídy, hladu a nemocí. Standardně prosperují velmi rozvinutá odvětví sobectví a pýchy. Vlastně si ani nepamatuji, že by někdy byl některý resort v útlumu. Ale nás nezajímají ani tak jednotlivé podniky a závody Společnosti. Nás zajímá její samotné centrum a mozek, Pětiúhlá pracovna „Černého domu“, kde úřaduje sám Velký Prezident - satan a v jejímž těsném sousedství se v Šišatém sále konají ty nejtajnější strategické porady. Máme (jako autor a čtenáři tohoto podobenství) výhodu v tom, že žádná z těchto porad není pro nás ani tajná, ani nepřístupná. A toho budeme také využívat, kdykoli to bude potřebné, v rámci probírání naší problematiky. Ostatně, pokud se vrátíme do patřičně příhodné doby, uvidíme hned, že právě teď se v Šišatém sále děje něco zajímavého. Nejvyšší šéfové jednotlivých obchodních odvětví se zde pomalu a důstojně shromažďují u masivního luxusního a hlavně obřího oválného stolu a rovnají na jeho chladně černé mramorové desce svazky spisů, přiřazují k nim přílohy, vyhledávají poznámky a zapínají nezbytné tablety. Pod suverénními výrazy jejich démonských obličejů se jako obvykle tají směs obezřetného strachu z ostatních kolegů a pohrdavé nenávisti k nim. Dnes ale ještě navíc přibyla určitá nejistota, protože tato schůze je mimořádná. Podezřívavě zvědavé oči zasedajících se soustředily na postavě Nejvyššího Tajemníka, který se opatrně blíží k vyvýšenému zlatému křeslu a servilně se sklání k jeho nohám, aby přijal poslední instrukce od Velkého Prezidenta. Drobná a činorodá postava Tajemníka kontrastuje s obří a strnulou postavou na trůnu. Velký Prezident tu sedí jako vždy sebejistě a samolibě v čele stolu a aniž by věnoval jediný pohled ostatním, sklání se s pohrdavým úšklebkem k zádům Tajemníka a odpovídá krátce na jeho mnohomluvné otázky. Potom se jakoby v jednom okamžiku všechno ztiší, Tajemník se s hlubokou úklonou odplazí od trůnu, otočí se k Velkým šéfům usazeným kolem stolu a s pyšnou přezíravostí pokyne na znamení, že právě zahajuje mimořádnou poradu:
„Jménem Velkého Prezidenta vítám všechny přítomné na dnešní mimořádné a zároveň mimořádně tajné poradě. A hned v úvodu mám tu čest vám se vzrušujícím uspokojením oznámit, že Jeho Všehříšnosti se právě podařilo zcela ovládnout hmotný svět! Jenom Jeho Všehříšnost ví, jakým geniálním a originálním způsobem se mu to podařilo (Velký Prezident zkřivil tvář do spokojeného úšklebku), ale pro nás, jeho nejschopnější a nejúspěšnější služebníky, je důležitá především ta informace, že se tak stalo prostřednictvím jakýchsi primitivních tvorů, které ten jehož (z jakýchsi ohledů vůči Velkému Prezidentovi) nenazýváme žádným jménem, tedy které ten Někdo stvořil prý jako svůj hmotný obraz na hmotné zemi. Jedná se ve skutečnosti pouze o jakousi živočišnou havěť, zcela bezcennou, která však z určitých strategických důvodů, a samozřejmě pouze přechodně, má pro Jeho Velehříšnost určitou ne zcela zanedbatelnou hodnotu. Dá se dokonce, s jisto nadsázkou samozřejmě, říci, že každá jednotlivá duše z této chamradi má pro našeho Velkého Prezidenta cenu přímo astronomickou! Pánové! Tito nicotní tvorové jsou pro nás klíčem k ovládání celého hmotného světa! Vezměte to laskavě na vědomí a mějte to stále na paměti! Protože ještě zdaleka není vše vyhráno. Ta pozemská holota, ač je již zcela pod kontrolou Jeho Všehříšnosti, má v sobě, ze zcela nepochopitelných důvodů, stále ještě jakési patologické sklony hledat Někoho a pídit se po jeho existenci. To je velmi nebezpečné, protože naše geniální vítězství může být ještě pořád zvráceno! Jeho Všehříšnost dokonce disponuje určitými informacemi, že v průběhu dějin lidstva chystá onen Nejmenovaný jakýsi vrcholně nebezpečný zákrok, kterým se (samozřejmě, že marně) pokusí zvrátit situaci a potlačit naše nynější práva a spravedlivé nároky na nově získané hmotné kolonie! Je vám doufám jasné, že něco takového by znamenalo náš konec, protože hmotný kosmos je víceméně naše poslední útočiště, po tom, co se stalo ono Politováníhodné Neštěstí! (Politováníhodným Neštěstím myslí Tajemník svržení ďábla a jeho démonů z nebes po prohrané bitvě s archandělem Michaelem. To, že Tajemník porušil tabu a vůbec připomněl tuto událost a to ještě ke všemu v přítomnosti Velkého Prezidenta značí, že situaci považuje za vrcholně vážnou). „Pánové!“, vztyčil se Tajemník v celé své naléhavosti, „je vám jistě jasné, že žádný člověk se už nikdy nesmí setkat s oním Nejmenovaným. Žádný člověk se k němu nesmí ani přiblížit! Nesmí ho poznat! Nesmí o něm vědět! Nesmí o něm přemýšlet! A jestliže se stane (jak naznačují některé důvěrné informace Jeho Všehříšnosti), že Nejmenovaný sám připraví své osobní setkání s člověkem, pak jej hned a okamžitě a definitivně musí člověk zavrhnout a cele se navěky stát jen naším obdivovatelem, spojencem a otrokem! Pánové “, Tajemník přehlédl tváře všech nejmocnějších Velkých šéfů kolem celého stolu, „Jeho Všehříšnost očekávám vaše návrhy!“
U stolu zavládlo mrazivé ticho. Takové vítězství a takový strach po něm! Jak nejednoznačné a jak obvyklé v této vybrané společnosti. Ale mozky nejhroznějších démonů si nemohou dovolit zahálet. Velký Prezident je pozoruje, i když to na první pohled vypadá, že pouze přezíravě upírá oči kamsi nad jejich rohy. Napravo od trůnu, uprostřed stolu, povstal sekční šéf Oddělení podvodu a reklamy, všemi mastmi mazaný démon Dr. Clamus Reclamus Propagandus. Hluboce se uklonil směrem k Velkému Prezidentovi, směrem k Tajemníkovi učinil rovněž mírnou poklonu (s takřka nepostřehnutelným závanem lehkého pohrdání) a ujal se slova : „Vaše Všehříšnosti (Velký Prezidente), Vaše Hlubokopřeztemnělosti (Velký Tajemníku), Vaše Přeztemnělosti (kolegové), můj předřečník ve své velmi pozoruhodné řeči opomněl patřičně zdůraznit (jistě že ne z nevědomosti), že ona smrtelná cháska na zemi disponuje ne jen jakýmsi chatrným tělem, ale i nesmrtelnou duší a co je zvláště na pováženou, i duchem. Ano, pánové, i duchem! A to je věc, která by nás měla především zajímat a nikoli jejich směšná tělesnost. Duchovní schopnosti člověka totiž právě obsahují to, o čem se Jeho Hlubokopřeztemnělost opatrně zmínila, totiž obraz Nejmenovaného. Či spíše, zásluhou Jeho Všehříšnosti (opět hluboká úklona) už jen zbytky tohoto obrazu. Nicméně přesto v sobě skrývá tato duchovní schopnost člověka stále ještě jisté nebezpečí, totiž že bude hledat svůj Pravzor, svého Stvořitele. Nuže, jestliže není v našem momentálním zájmu, zabránit tomuto hledání (ve skutečnosti to není v našich silách, ale kdo by se zdržoval podrobnostmi), tedy jestliže neovlivníme to, že člověk bude Někoho hledat, můžeme ale přece velice dobře ovlivnit to, co člověk bude nalézat! Země je nyní, jak jsme slyšeli (opět hluboká úklona) v našich rukou a s ní i její pozemské duchovní sféry! Jestliže jakýkoli člověk na Zemi bude chtít začít duchovně hledat, narazí v prvé řadě na tyto naše duchovní světy! A je tedy pouze na naší vůli a libosti, jaké poznání a jaké duchovní zkušenosti získá, jaký si vytvoří úsudek o Nejmenovaném a zda je vůbec třeba, aby se o Nejmenovaném dověděl. To totiž, pánové, vůbec není třeba. To je dokonce velmi netřeba! A jak znovu zdůrazňuji, je to jen a pouze v našich rukou!“ Zatímco dusno v sále rozvířil mírný potlesk zúčastněných, zdvihl se na opačné straně stolu naproti Propagandusovi sekční šéf Referátu vášní a rozkoší Doc. Humus Chrochtus Hedonus. Rozhlédl se poněkud nazlobeně po přítomných a po patřičných osloveních a úklonách se obrátil k Prapagandusovi: „Vaše Hříšnosti, oceňuji samozřejmě nesmírně vaši iniciativu, se kterou jste se jako první ujal slova. Nicméně dovolil bych si, zde v přítomnosti Jeho Všehříšnosti (úklona), vyjádřiti určitý nesouhlas s vaším poněkud neprofesionálním podceňováním tělesné stránky člověka. Vždyť je to zlatý důl! A především nám umožňuje rozvinout naše preventivní opatření. Ano, prevence, pánové, já volám po prevenci, protože ta je vždy nejekonomičtější! Ve chvílích, kdy už člověk začne duchovně hledat, bývá pozdě a kolik drahocenné energie bychom museli vynaložit na oklamání všech takových lidí a vytvoření alespoň zdánlivě logického falešného duchovního systému! A můžete stoprocentně zaručit jeho efektivitu, pane kolego? Můžete to zaručit? Je snad v našich možnostech (proč si tu otázku nepoložit, kolegové,) zabránit se stoprocentním úspěchem pronikání duchovních produktů Nejmenovaného k lidem? Můžeme se stoprocentním úspěchem blokovat komunikaci té chátry s Ním? Nebo alespoň s osmdesátiprocentním, šedesátiprocentním? A víme vůbec s jakým? Prosím, nejsem zcela proti tomu co navrhujete, pokud už to bude nezbytně nutné, ale jako naprosto podstatné vidím odvedení pozornosti všech lidí od jakékoli myšlenky na duchovní věci! Tělesné vášně, poživačnost, chlípnost, nezdrženlivost, obžerství, pijanství, lenost, otrávenost životem a znovu tělesné vášně! S tím je třeba začít, pánové, a čím dříve, tím lépe! S některými nejvhodnějšími formami už u těch nejmenších dětí. Pak si můžeme v klidu užívat své vlády nad Zemí, protože na nějaké duchovno si nikdo z lidí ani nevzpomene. To tvrdím já!“ I Doc. Hedonus byl odměněn opatrným potleskem, do něhož se ovšem tu a tam mísilo vzrušené mumlání a hučení kolem stolu. Ale to už vstává u zadního konce, téměř naproti trůnu, nesmlouvavý démon Mgr. Ateistus Ratius Materialistus, sekční šéf Odboru nevěry a skepticismu: „Klid, pánové kolegové, klid, prosím! Vždyť řešení je tak jednoduché! Nechci sice, samozřejmě, zcela zpochybnit návrhy svých předřečníků, ale jsem přesvědčen, že nejefektivnější bude zaměřit se nikoli na ducha, nebo tělo, ale na samotný rozum člověka. A říkám-li na samotný, pak myslím doslova samotný. Rozum a nic jiného. Může člověk, pokud tedy už bude chtít o něčem přemýšlet, dojít za současného stavu Země (opět úklona k Prezidentovi) k jistotě, že vůbec Někdo existuje? Vždyť je to nesmysl! Potká snad na své ubohé Zemi někoho takového? Uvidí ho? Může si na něj sáhnout? Nikoli. Toho je třeba využít. Nemohu přece hledat něco, co není. Je zhola nerozumné toužit po někom, kdo neexistuje. A je to. Musíme lidem vnuknout myšlenku, že jejich vlastní existence je dílem sice šťastné, úžasné, možná fascinující, avšak zcela nerozumné náhody!“ Řeč běsa Ateistuse přerušil bouřlivý potlesk posluchačů, kteří mezi sebou začali vzrušeně diskutovat a vzájemně se povzbuzovat pitvornými úšklebky. „Ale kolegové!“ pokračoval dále šéf nevěry a skepticismu, „tato metoda má, prosím, ještě další zajímavý a nezanedbatelný rozměr! Jestliže pro člověka nebude existovat žádné duchovno, žádný Nejmenovaný, pak pro něho nebudeme existovat ani my samotní! Ano, slovutní kolegové, my musíme popřít i svoji vlastní existenci, protože jedině tak budeme mít na celém světě naprosto volné ruce! Jedině tak budeme moci z lidí vysávat jejich životní energii, napadat je a škodit jim podle libosti. Nikdo nás nebude z ničeho podezřívat, nikdo nám nebude v ničem bránit, protože s námi nikdo nebude počítat!“ Bouřlivý potlesk a nadšené volání ukončili projev tohoto mocného démona, který, zdá se, zatím nejvíce zaujal přítomné auditorium. Ale to už naproti němu, na straně stolu poblíže trůnu, povstal další řečník, Velký šéf Rezortu lži a klamu Prof. Maximus Podlus Ficanus, který vehementně gestikuloval a snažil se uklidnit posluchače. “Kolegové, kolegové, věnujte mi pozornost! Vím, že řešení, které navrhuje Jeho Hříšnost Mgr. Ateistus vás zaujalo svou geniální jednoduchostí. Avšak přesto bych si zdvořile dovolil oponovat a to na základě výsledků vědecké práce našeho statistického oddělení. Naše výstupní data nám potvrzují starou známou skutečnost, že jednoduchá řešení nejsou vždy ta nejlepší a nejúčinnější. Ano, pánové, z našich souhrnných čísel zřetelně vyplývá, že většina smrtelného lidstva bohužel prokazuje zcela nedostatečné dispozice k úplnému potlačení duchovního cítění a hledání. To znamená, že s nevěrou můžeme počítat pouze u menší části populace, sice statisticky významné, ale přece je části. A proto přicházím s poněkud odlišným řešením, i když jsem ochoten za určitých podmínek akceptovat myšlenku našeho utajení, která, jak se zdá, vás všechny velmi zaujala. Dobrá, můžeme chcete-li, za vhodných okolností, popřít naši existenci. Ale existenci Nejmenovaného prosím, tu nesmíme lidem zapřít v žádném případě a za žádných okolností!“ Projev Ficanuse byl přehlušen bouřlivým nesouhlasem, pískotem a výkřiky vzrušeného odporu, někteří velcí démoni jej dokonce označili za podlého zrádce a sabotéra Našeho Dobra. I sám satan na svém trůnu nelibě přimhouřil oči a Nejvyšší Tajemník uchopil svým pařátem zlaté pero, připraven okamžitě vyškrtnout jméno šéfa Rezortu lži a klamu ze seznamu vyvolených. Ale Prof. Ficanus stál pyšně na svém místě a sebejistě se usmíval. „Ale pánové“, volal s nádechem ironie, když se vřava trochu uklidnila, ale páni kolegové, copak to se dělá ve slušné společnosti, že se řečník nenechá domluvit? Vždyť vy byste se připravili o to nejlepší! Dovolte mi, prosím, abych skromně zdůvodnil svůj návrh a pak se dávám cele do rukou Jeho Všehříšnosti a vašeho rozhorlení. Nuže, pánové, pan kolega Dr. Propagandus hovořil na počátku o našich (téměř) neomezených možnostech působení v pozemských duchovních sférách. Nerad bych, aby tato velice důležitá informace zapadla bez povšimnutí, neboť pro naše vítězství je zcela podstatná. Ano, pánové, my totiž vůbec nemusíme popírat existenci Někoho, ani existenci pravdy (stejně by na to všichni neskočili) my totiž nebudeme popírat existenci ne jenom jednoho Nejmenovaného, ale mnoha Nejmenovaných a ne jenom jedné pravdy, ale mnoha pravd. Stovek a tisíců Nejmenovaných a stovek a tisíců pravd! Protože vůbec není důležité to, co lidé hledají, ale důležité je to, co najdou! A oni v nejnižších pozemských duchovních sférách teď přece najdou nás, pánové, nás! A pouze a jen na naší šikovnosti a našich schopnostech záleží, jestli s dostatečným předstihem zaznamenáme jejich poptávku, zareagujeme okamžitě vlastní nabídkou a vyřadíme Konkurenci! Máme k tomu teď (úklona k trůnu) všechny možnosti! A potom už si je sami zasvětíme do všech potřebných duchovních tajemství a pravd. Sami už je s největší ochotou provedeme naším bludištěm duchovních světů. Tím bezpochyby získáme rozhodující vliv na to, o čem začnou lidé přemýšlet, čemu budou věřit, jakou duchovní zkušenost a jaké pravdy prožijí a zanesou do svých mýtů, vyprávění a posvátných svitků! Ano, kolegové! Bylo by největší chybou popírat existenci Někoho. Jen ať si ho hledají, čím víc, tím líp, protože my jsme připraveni a oni najdou nás, kteří pro ně nebudeme svrženými a zavrženými démony a běsi, ale budeme pro ně bohy! My pro ně budeme Někdo! Nám se budou klanět, nám budou přinášet oběti, nás se budou bát a nás budou také poslouchat! Záleží jen na naší strategii a fantazii, v jaké podobě se jim představíme, jestli k nim budeme laskaví nebo krutí, jestli jim vyjevíme vznešené moudrosti, nebo zmatené nesmysly. Teď, po ovládnutí země a lidí (opět úklona směrem k Velkému Prezidentovi) se nám konečně splní to, po čem jsme vždycky toužili a proč jsme se původně pod vedením Jeho Všehříšnosti osvobodili od ponižující závislosti na Nejmenovaném. Budeme bohové! Ano, pánové, budeme bohové!“
Nadšený aplaus, hurónský potlesk a výkřiky divoké radosti. Taková byla odezva na návrh zchytralého démona Ficanuse a ještě dlouho trvalo, než se Velkému Tajemníkovi podařilo uklidnit jednací sál. Potom se tajemník přilísal k nohám trůnu a s drobnými opakovanými úklonami si zapisoval instrukce Velkého Prezidenta, jehož pohled shlížel nyní o něco shovívavěji na shromážděné arciběsy a prozrazoval určité uspokojení nad představou démonských božstev, mezi nimiž právě on vynikal svou silou a mocí. Ostatně tohoto tématu se týkaly i jeho instrukce, které si Velký tajemník zapsala s nimiž nyní opět předstoupil před již ztichlé shromáždění:
“Vážení kolegové, Vaše Hlubokoztemnělosti, dovolte mi, abych vás jménem Jeho Všehříšnosti seznámil s následujícím strategickým postupem. Naším základním východiskem bude zamlžení Někoho metodou mnoha bohů a zakrytí pravdy metodou mnoha pravd. Neboť nemůže-li být nikdo z nás skutečným Bohem, pak ať žádný skutečný Bůh není a ať je každý z nás bohem sám pro sebe! A nemáme-li my pravdu, pak ať ji nemá a nezná nikdo, zvláště pak nikdo z lidí, z nichž každý ať si najde jen nějakou tu svou. A proto nyní vy, naši kolegové, mocní veleběsi a arcidémoni, rozleťte se do všech koutů světa a rozešlete všechny své podřízené běsy a démony od nejmocnějším po nejnepatrnější. Zaplňte každé území našich kolonií na povrchu Země i v jejím ovzduší. Vytvořte a inspirujte svým mocným působením tisíce podob božstev a bohů, mýtů a legend, naplňte svou temnou mocí neživé kameny na návrších i prameny vod, stromy v posvátných hájích i rostliny a jejich plody k otevírání bran do našich duchovních světů. Zabydlete se ve zvířatech, ať lidé vzývají jejich podoby a jména, a hlavně v samotných lidech, pokud vám to dovolí. Zneužijte jejich touhy po duchovním poznání, snažte se je oklamat a přesvědčit nejvlivnější z nich, že jsou vyvolení, aby tlumočili ostatním vaši vůli. Předhánějte se a bojujte jako božstva i mezi sebou navzájem, ať chvályhodná nenávist posílí vaši ctižádost a horlivost! Pokud při tom zahynou nějací lidé, bude jen dobře. Čím víc, tím líp, není nad předčasnou smrt, na kterou člověk není připraven! Pamatujte, že každá lidská duše má pro nás cenu zlata! Neboť nemáme už nikde jinde domovské právo než jedině v tomto hmotném vesmíru a dokud budeme držet vládu nad jeho správci - nad lidmi, dokud bude lidstvo naším rukojmím, do té doby budeme bezpečni před Božím soudem, protože on, ve svém hloupém a naivním lidumilství nás nezničí spolu s nimi, protože očekává, že se k němu zase lidé vrátí. Ale to už my si pohlídáme! Musíme si to pohlídat. Ani jeden jediný člověk nám nesmí uniknout. Proto je nezbytné věnovat bdělou pozornost životu každého jednotlivého člověka na zemi, od jeho narození až do smrti. Přidělte každému jeho démona strážného. Život člověka je krátký, snadno by nám mohl proklouznout mezi prsty a potom už bychom nemohli nic napravit. Ale na druhé straně můžeme této skutečnosti velice obratně využít, protože pokud se člověk během svého života stane podílníkem naší Společnosti, ani on samozřejmě už nebude moci nic napravit a bude po smrti navždy náš. Ale pozor - lidé nesmí tušit nic o jedinečné možnosti svého pozemského času a výběru mezi záchranou a záhubou. To by mohlo zmobilizovat jejich síly. Nic takového. Ať je zde postupováno podle stejné metodiky, jako v případě mnoha bohů a mnoha pravd. Ať je zakryta neopakovatelná závažnost jejich pozemského života metodou mnoha dalších životů a stále se opakujících šancí a možností. Ať se jejich duchovní pozornost odkloní od naléhavosti a důležitosti jejich současného tělesného života a zvláště tělesné smrti jako vrcholného a rozhodujícího okamžiku pro jejich věčnou existenci. To je nezbytné, abychom nemuseli čelit jejich cílevědomému úsilí, které (a nerad to říkám) by bylo pro nás patrně nepřekonatelné. Ďáblužel, pánové, ďáblužel, opravdu nerad to říkám, ale přes všechny naše možnosti, pokud se člověk i v tom stavu v jakém se nachází po vyhnání z Ráje, pokud se rozhodne poznat Nejmenovaného a cílevědomě o to celým životem usilovat, není v našich možnostech mu v tom zabránit! Naší jedinou, ale na druhé straně velmi velikou šancí je udržel lidi v klamu, nevědomosti a lhostejnosti. Proto ještě jednou zdůrazňuji základní tříbodovou metodiku: mnoho bohů, mnoho pravd, mnoho životů. Ať na to lidé narazí všude, kam se jim samotným podaří duchovně proniknout, nebo kam je vy sami přivedete, ať je to na kterémkoli konci Země, v rámci kterékoli kultury. Vzbuďte stovky a tisíce náboženství, velkých i malých, vlivných kolosů i bezvýznamných sekt, naplňte je částečkami pravdy i klamu, skutečným poznáním i fantazií. Veďte národy k vzestupům i pádům, k prosperitě i rozvratům, ale vždycky do našeho područí a do spárů Jeho Všehříšnosti našeho Velikého Prezidenta!.“ Nejvyšší Tajemník se hluboce uklonil postavě na trůnu a poodstoupil delikátně stranou. Satan na chvíli upřel svůj vznešeně pohrdavý pohled na shromážděné superběsy, téměř neznatelně pohnul pařátem obtěžkaným zlatými prsteny a pravil: „Jděte“. A pravil to tak, že v mžiku byla celá místnost prázdná, až na Velkého Tajemníka, který se poníženě plazil u nohou trůnu svého pána.
Jak jsem již napsal výše, běsi lidem závidí možnost spásy. A mají zase svou možnost, aby každého člověka opravdu pořádně vyzkoušeli, zdali je skutečně rozhodnutý si za svou spásou jít. Skutečně rozhodnutý znamená i ochotný ledacos pro to obětovat. Tam se ukáže. Vzpomínáte na knihu Job a na satanovy argumenty před Bohem proč Joba zkoušet? (Job 1,6 2,10). Přečtěte si to. Jenže vy si to určitě nepřečtete. Tak to sem raději napíšu: Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem. Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého (jakoby Bůh říkal Satanovi – vidíš, jsi bývalý cherubín, ale na tohoto lidského tvora jsi krátký) . Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel. Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno. Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.
A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil. Pro klid duše je třeba poznamenat, že příběh Joba nekončí v tom popelu se střepem v ruce. Má to své rozuzlení, ale to už si každý může najít a přečíst sám.
Člověk Job tedy zahanbil bývalého cherubína. Sice padlého, ale stále mocného anděla. Job obstál, protože jeho víra byla autentická, skutečná. A u nás křesťanů také bude ďábel zkoušet, jestli opravdu věříme tak, jak si to o sobě myslíme, a jestli opravdu až tak toužíme po nesmrtelnosti v Božím světě. Jestli z toho podobenství o rozsévači (Mat 13,1-23) patříme až mezi ty posledně jmenované. Jak říká Kristus apoštolu Petrovi před svým zatčením a ukřižováním: Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici (Luk 22,31). Co znamená to starší české slovo tříbit? Zkusme synonymické slovníky: čistit, zušlechťovat, zdokonalovat, propracovávat... Tedy všechno, co se pro křesťany sluší a patří. A proč se tedy do toho satan tak hrne? Protože jemu nejde o ty, kteří budou pročištěni, zušlechtěni a zdokonaleni. Jemu jde o ty kteří nebudou, kteří nemají odhodlání vydržet až do konce. A doufá, že se najde mnoho těch, kteří neobstojí. Že pokud možno neobstojí žádný. Démoni se o to snaží od narození člověka až do tělesné smrti a dokonce ještě i po ní (probereme při tématu tzv. Vzdušných celnic). Každý pohodlný člověk, který nakonec svůj život promarnil, je jejich vítězstvím. A samozřejmě naopak. Na hoře Athos odkryl Pán jednomu mnichovi, který tam byl na pouti, duchovní zrak, takže viděl zástup běsů, z nichž jeden za ním vztekle volal: „Vy, mniši, chcete zabrat naše místa!“ (Že by měl pravdu ten názor, že konec světa přijde, až počet spasených „pozemských andělů“- mnichů, nahradí počet padlých andělů?) Pán Ježíš řekl učedníkům, že v nebi je mnoho příbytků. Je tam dost místa pro všechny. Jen pro ďábla a jeho anděly ne. Proto ta závist a nenávist.
Na druhou stranu, nemusíme je nijak litovat. Oni by do toho nebe ve skutečnosti totiž vlastně ani nechtěli. Stejně jako lidé libující si v hříších. Jak napsal jeden z otců - pyšný člověk nebude ani v nebi spokojený. Hned jak tam přijde, zeptá se: „Proč tu nejsem první?“ Takový je vnitřní obraz od Boha odpadlého anděla i člověka: Věčně nepokojný, věčně bez perspektivy uspokojivého životního cíle.
Nebylo by ovšem dobré, abychom si na základě toho vytvořili představu, že satan vlastně jaksi mimoděk pomáhá křesťanům k plnějšímu duchovnímu životu, a že je to vlastně takový tajný dobrák, který dělá na základě Božího příkazu nějaké to bu bu bu, ale nakonec se ukáže, že je s ním řeč a není tak špatný. Tak to bohužel není. Satan urputně dělá co může, aby co nejvíce lidem zkazil život i spásu. Že při tom mimoděk křesťanům pomáhá k duchovnímu růstu, je zázrak Boží prozřetelnosti, ale rozhodně ne satanův záměr. Jeho jednání je ve skutečnosti kruté, lstivé a nelítostné. Jiné ani být nemůže. Ví, že má omezený čas a proto útočí zuřivě a nemilosrdně, takže se někdy křesťané ve svých zápasech dostávají i do velmi bolestných a mezních situací a někdy (či často?) i selhávají a v pokušeních prohrávají. I to vše ale nakonec pokud začnou doufat a zápasit znovu, slouží jejich sebepoznání a růstu. Písmo nás ujišťuje, že Bůh nikdy nikoho nevystaví zkoušce nad jeho reálné síly. To je velmi důležité a zásadní ujištění.
Přes toto veliké ujištění je ale třeba mít na paměti, že se může stát, že tomto v duchovním zápasu některý člověk (většinou pro svou pýchu) skutečně zahyne. Není to žádná virtuální hra. Ne nadarmo přirovnává apoštol Pavel cestu křesťana k vojenské službě. Je to duchovní válka a má i své padlé. Pokud člověk vzdá svůj život (pýcha a zoufalství jsou dvě strany téže sebestředné mince), pak ho prohraje. Už tady na zemi můžeme vidět, jak to vypadá, když člověk vzdá svůj pozemský život. Někteří bezdomovci, nebo lidé závislí na alkoholu či drogách, prostě už vzdali svůj život. Přestali se jakkoli zajímat a starat o věci, které vedou k zabezpečení a udržení (neřku-li rozvíjení) života. Pokud tohle udělá člověk duchovně, pokud se přestane zajímat či starat o věci, které vedou k zabezpečení a alespoň udržení duchovního života, pak po vyjití duše z těla zjistí, že už ztratil domov na zemi, ale nemá ho ani v nebesích. A duchovní hyeny se už o něj postarají. Vlastně byl jejich kořistí už na zemi. Proto otcové tak zdůrazňují potřebu duchovního zápasu, ale hlavně ono znovupovstání k zápasu, pokud člověk prohrál nějaký jednotlivý boj. Především pak to nevzdávat. Pokud člověk v nějaké věci neobstojí, pak se z toho může (a má) poučit, že si v některé oblasti dělal o své víře iluze a někde příliš spoléhal na své lidské síly, místo na Boží pomoc. A začít znovu zápas, o něco moudřejší. Dějiny asketiky jsou plné takových nových začátků.

Podkapitola o pekelném utrpení.

V čem spočívá a proč vlastně? V Bibli čteme slova Ježíše Krista o tom, že v pekle bude pláč a skřípění zubů. Dostojevský napsal, že peklo lze definovat dvěma slovy: „Příliš pozdě.“ Příliš pozdě si člověk uvědomí, ne jen kde se na věky ocitl, ale také o co na věky přišel. Tedy pokud svůj život na zemi prožil zbytečně, marně, planě. To je problém i v pozemských záležitostech. Právníci na to mají dokonce svou definici. Pokud člověk neuspěl u soudu, může se odvolat, má na to lhůtu. Pokud se v průběhu té časové lhůty neodvolá, pak je napsáno, že ji nechal marně uplynout. Pokud by si až potom vzpomněl, že se chce odvolat, už se s ním nikdo nebude bavit. Případ je uzavřen. Trochu podobné je to na zemi s lidským životem. Pozemský život je časová lhůta, ve které člověk může a nebo nemusí realizovat svou existenci podle Božího záměru. Víme již, že jsme každý stvořen podle Božího obrazu a podoby. K této realizaci je třeba, aby se člověk vyvlékl ze závislosti na zlu a osvobodil se od vlivu ďábla. Dokud to neudělá, bude stále, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, otrokem svých destruktivních vášní a zatěžován důsledky zlých činů, které se za ním potáhnou jako závaží. Proto se hovoří o tom, že člověk má bojovat se svými vášněmi a různě se omezovat a přemáhat. Díky příchodu Krista na svět a jeho spojení s lidstvím, zvláště skrze tajinu křtu, je k tomu člověku otevřená cesta. Pak se vymaní z moci zla a může pomocí svého odhodlání a námahy realizovat své boholidské poslání. Tak je připraven na chvíli, kdy opustí tělo, lhůta zápasů skončí, a člověk vejde do světa Božího, plného takových krás a radostí, které, jak píše Pavel, oko nevidělo, ucho neslyšelo a člověku ani na mysl nepřišlo (1Kor 2.9).
Pokud ovšem člověk zavrhne úmysl, který má Stvořitel s jeho životem, může se svobodně rozhodnout, že si na zemi svůj dočasný život uspořádá podle pravidel tohoto světa, v honbě za bohatstvím, rozkošemi a potěšeními, bez ohledu na pravidla dobra či zla. Tak promarní ne jen prvotní Boží investici do svého života (stvoření své duše a těla), ale i ten život sám. Dalo by se říci, že nechá marně uplynout lhůtu svého pozemského času. A pak, nepřipraven na smrt a náhlý vstup do světa duchů, zjistí, že se ocitl v moci běsů, ale to jen proto, že už v ní byl i během svého pozemského života. Náhle s hrůzou zjistí, že jeho život, bez naděje na změnu, zůstává navěky zbytečný a zmařený a zároveň s lítostí vidí, o co všechno přišel a co navěky mohl mít v Božím světě.
Pravda, člověka vždycky potěší, když může vinu za nějaký svůj nezdar shodit na někoho jiného, ale tady to nepůjde ani v nejmenším. Není koho jiného obvinit. Člověk nemůže popřít (ani před sebou), že si za to všechno může sám. A proto ten pozdní pláč a marné skřípění zubů. „Kdybych, když jsem byl ještě na zemi, se aspoň trochu snažil...“ Jak říká Dostojevský, je příliš pozdě.
Abych tuto kapitolku trochu ilustroval, uvedu malé vyprávění člověka, u kterého také bylo málem příliš pozdě, ale díky Boží lásce a prozřetelnosti se ten člověk ještě vrátil ze zápraží tělesné smrti do našeho času aby mohl využít zbytek své lhůty k něčemu smysluplnému: Ocitl jsem se náhle v jakémsi paláci, nebo chrámu. Byl to veliký tmavý sál, v jehož čele stál vysoký osvětlený trůn a na něm seděla překrásná královna v ozdobených zářivých šatech. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, jaká z ní vycházela síla a důstojnost. Vyzařovala z ní jakási veliká blízkost k mé osobě. Chtěl jsem k ní hned jít blíž, ale náhle mne někdo chytil za šaty a táhl mne stranou do tmy, pryč od trůnu. Otočil jsem se a uviděl jsem jakési nechutné stvoření, dosahovalo mi sotva po pás, shrbené, podobné člověku, ale tvář mělo téměř nelidskou, tlusté tělo stálo na tenkých nožkách, které připomínaly nohy prasečí. Bylo oblečeno v hadrech a strašlivě páchlo, takže jsem se mu chtěl vysmeknout a utíkat ke královně, která mne tak přitahovala. Ale to stvoření se mne nechtělo pustit a upíralo na mne své vypoulené oči jako na svého nejdůvěrnějšího přítele a bratra, jako bychom měli patřit k sobě navždy. Když jsem chtěl učinit další zoufalý pokus vytrhnout se mu, uslyšel jsem odkudsi mocný hlas, který mne oslovil jménem a řekl: „Viděl jsi tu královnu na trůnu?“ „Viděl“ odpověděl jsem, i když jsem nevěděl komu. A ten hlas pravil: „To je tvoje duše. Tak vypadala, když jsem ti ji pro tebe stvořil na začátku tvého života. Ale teď se podívej na to odporné stvoření, které se tě tak úporně drží. To je nyní tvoje duše. Toto jsi z té královny udělal během svého života ty sám. Nyní už na věky jsi svázán s touto podobou, která je tvým vlastním dílem.“ A já jsem v tu chvíli ztratil jakoukoli naději, že se ještě uvidím onu královnu a byl jsem tažen tou malou ohyzdnou obludou pryč, do temnoty, svázán s ní navěky.

Trochu o Nebesích

Zamýšlíme se tady nad démony a peklem, ale pořád nic neříkáme o Nebesích. Jakou o nich máme, nebo můžeme mít představu? To je těžké. Ve světě plném zlořádu a utrpení není problém udělat si nějakou představu o pekle, například lidové pohádky včetně zfilmovaných jsou toho dokladem. A když už máme dost hrůz, tak se uchýlíme k romantickým představám, podle kterých je v pekle ta správná zábava (víno, ženy a zpěv), nebo alespoň že čertiska jsou takoví přívětiví kumpáni, či alespoň slabomyslní troubové. Naproti tomu v Nebi je zřejmě nuda, lidé plují na obláčku, občas tam někdo drnká na harfičku a malíř Josef Lada k tomu přidal krmení čerstvými koblihami. Ale přesto je to vážně zajímavá otázka. Kde je vlastně Nebe a jak to tam vypadá? Je to otázka ne jen zajímavá, ale také důležitá, protože jasnější lokalizace Nebe a přesnější představa o něm u člověka automaticky posiluje víru, zatímco nejasná představa o Nebi automaticky usnadňuje nejistotu a možné pochybnosti. Naši předkové ve starověku a středověku se prostě podívali na oblohu a bylo jim jasné, v souladu s tehdejším vědeckým názorem, že Nebe je relativně blízko. Později letci a kosmonauti nenarazili na Nebe ani na nebi, ani ve vesmíru a tak vznikaly myšlenky, v souladu s dalším vědeckým názorem, že Nebe je v jiné dimenzi naší fyzikální reality. Další názory pro jistotu tvrdí, že Nebe je prostě jen duševní (duchovní) stav. S tím jak se vyvíjí vědecké a filosofické názory, budou se asi vyvíjet i takové úvahy, ale vcelku je to nepodstatné, protože spíše než různé teorie nám může pomoci Boží zjevení v Písmu a křesťanská duchovní zkušenost našich světců, kteří z Boží prozřetelnosti dočasně opustili tělo.
Za všechny připomeňme evangelijní slovo Ježíše Krista k učedníkům: V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo (Jan 14,2), nebo z Apokalypsy, která popisuje věci budoucí (a nebo i již přítomné?): A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“ A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. A řekl mi: „Tato slova jsou věrná a pravá; Pán, Bůh dávající Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby oznámil svým služebníkům, co se má brzo stát: Hle, přijdu brzo. Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy.“ To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval. Ale on mi řekl: „Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!“ A řekl mi: „Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko. Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži. Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zj kap 21 a 22,1-17).
Co se týče duchovní zkušenosti věřících během dějin křesťanství, často je zmiňováno svědectví blázna pro Krista, Andreje Konstantinopolského:
Jednou v čase kruté zimy, kdy svatý Andrej ležel na ulici, umrzlý a blízký smrti, ucítil v sobě náhle vnitřní teplo a uviděl překrásného mládence s tváří zářící jako slunce, který jej odvedl do ráje a do třetího nebe. „S Božím svolením jsem se nacházel dva týdny v sladkém vidění.... ocitl jsem se v překrásném a podivuhodném ráji. Myslí i srdcem jsem se divil nevýslovnému půvabu a užíval si rozkoše chodit po něm. Bylo tam množství zahrad plných vysokých stromů, které kolébaly svými vrcholky a obveselovaly mé oči, a od jejichž větví se šířila libá vůně... ty stromy nelze připodobnit podle krásy ani k jednomu z pozemských stromů. V těch zahradách bylo bezpočtu ptáků se zlatými, sněhobílými a pestrobarevnými křídly. Sedali na větvích rajských stromů a zpívali tak překrásně, že kvůli jejich sladkému zpěvu jsem zapomněl sám na sebe.... Potom všem na mne padla jakási bázeň, zdálo se mi, že stojím na vrcholu nebeské klenby, přede mnou chodí jakýsi mládenec s obličejem svítícím jak slunce, oděný do purpurového pláště... Když jsem za ním chodil, tu jsem uviděl kříž, veliký a překrásný, podle vzhledu podobný duze, kolem něj stáli zpěváci ohniví jak plamen a opěvovali sladkými písněmi a chvalozpěvy Pána, kdysi rozpjatého na kříži. Mládenec, který šel přede mnou, poodešel ke kříži, políbil jej a dal znamení i mně, abych i já políbil kříž... Políbiv jej, byl jsem naplněn nevýslovnou duchovní sladkostí a ucítil libou vůni silnější nad rajskou. Když jsem prošel kolem kříže, podíval jsem se dolů a uviděl pod sebou jakoby mořskou hlubinu. Můj průvodce se obrátil ke mně a řekl: Neboj se, neboť je nutné, abychom se vydali ještě výš“...
Zatímco peklo je, bohužel, součástí našeho padlého pozemského životního prostoru (byť třeba v té alternativní dimenzi), Nebe je úplně mimo náš svět, vesmír i čas. Cesta do něj je sice (pokud tak Pán rozhodne) naprosto přirozená a jednoduchá (stejně jako opuštění těla při smrti), ale vede za hranice našeho současného chápání. A stejné je to i s tím jak to „tam“ vypadá. Aby to současný pozemský člověk mohl pochopit a dokonce dalším lidem vylíčit, musí uvažovat v obrazech známých ve své době z pozemského života. A chápe-li to tak, pokouší se líčit něco, co nám sice dá nějakou informaci, ale stejně jen odvozenou, přes ty nám známé pozemské věci. Na druhou stranu, neměli bychom být až příliš poplatní čistě „duchovnímu“ pojetí, které odmítá jakoukoli konkretizující představu, takže nakonec je v představách těchto odmítačů představ Nebe redukováno jen na jakýsi vnitřní pocit. Pokud svědkové, kteří tam byli „návštěvou“, hovoří o nesrovnatelně krásné krajině, zahradách, stromech, nebo nádherném ptačím zpěvu a především o vzájemném podivuhodném společenství Boha, andělů a lidí, nemusí to být jen čistě obrazné symboly. Pokud každý člověk, jednou Bohem stvořený, je nesmrtelný, platí to pode mne i o ostatním stvoření, které s člověkem souvisí. Myslím, že každý konkrétní strom, který na Zemi zahynul (třeba i kvůli nám), žije dál v Božím světě, ovšem v dokonalé podobě nepoznamenané deformací přírody vyplývající z hříchu lidí. Stejně tak zvířata i ostatní příroda. V proroctvích se píše, například, že v Božím světě lev ztratí svou dravost a bude býložravcem, had ztratí svůj jed. Takže proč by tam, jářku vlastně nemohly ty stromy zahrady ptáci a vše ostatní být spolu s lidmi? Pokud je původní Ráj nazvaný zahradou, určitě to nebude náhoda.

4. Co bylo po začátku?

Tak se zase vrátíme k té vypravěčské linii - před začátkem, na začátku a po začátku. (Trochu jsem se v tématech zatoulal, ale člověk chce tu něco dovysvětlit, támhle doplnit...). Pokud máme sledovat křesťanskou pravoslavnou duchovní cestu k Bohu, bude moudré vrátit se do časů, v kterých má vzývání Boha a cesta k němu své kořeny. Jaký byl vztah lidí k Bohu po pádu a opuštění Ráje?
V Písmu se můžeme dočíst, že po odcizení lidí od Boha začalo na „nové“ Zemi vzývání Boha až za jakéhosi Enose. Z temnot prastarých dějin lidstva se pak postupně vynořují jednotlivé postavy (Noe) a rody (Abrahamův), jako semeno pozdějšího národa (Izraele), který nese svědectví o existenci Nejvyššího Boha mezi ostatními národy na Zemi. Ve vhodném čase se pak toto národní svědectví stalo mezinárodním (Církev), jako společné dědictví lidstva díky sestoupení Bohočlověka Krista. Ten po svém ukřižování rozrazil bránu podsvětí a vyvedl zpět do Nebe spravedlivce ze všech časů před jeho příchodem na Zem. Tak se dostává záchrany ne jen lidem, kteří zažili Krista a uvěřili v něho a jejich pozdějším potomkům, ale i všem spravedlivým ze všech dřívějších dob, včetně té nejstarší před Enosem. Tady se ale naskýtá otázka: podle čeho byla posuzována spravedlnost lidí žijících v těch dávných dobách, kdy ještě nebyl znám psaný Boží zákon? To je především věc Božích soudů, které jsme dnes jen málokdy schopni chápat. Od apoštola Pavla víme alespoň tolik, že lidé v národech, které neznají Boží zákon zjevený Mojžíšovi a naplněný v Kristu, mají přece jen jakýsi vnitřní Boží zákon ve svých srdcích a tím je lidské svědomí. A podle toho budou na posledním soudu obviňováni, či obhajováni. Dále Pavel píše o tom, že každý rozumný člověk může sám poznat mnoho věcí o Bohu i tím, že bude pozorovat velikost a moudrost Boží skrze jeho stvoření, které máme všichni denně na očích. Dodává však, že lidé jen málo využívají této možnosti a místo aby ctili Stvořitele, klanějí se výtvorům svých vlastních ruku, neživým předmětům ve zhotovené podobě lidí i zvířat, a své přirozené lidské jednání (podle svědomí) zaměnili za nepřirozené. Často samotní pohanští bohové (např. v řeckých či římských bájích) byli stejně nemorální, nebo ještě horší, než lidé, kteří se jim klaněli. Proto bylo tak důležité, aby na Zemi existovalo svědectví o existenci pravého Boha, o podobě pravého uctívání tohoto Boha a o pravidlech života, která vedla lidi k tomuto Bohu. A proto bylo tak důležitá existence a poslání starého Izraelského lidu, který už od Mojžíše měl k dispozici Desatero přikázání a další pravidla posvěceného života.
Je ovšem pravdou, že ani v prostředí Izraelského národa nebyli vždy všichni lidé věrnými a horlivými uctívači pravého Boha. Pokušení pohanských božstev okolních národů, zvláště pokud tyto národy byly pozemsky úspěšnější (mocnější a bohatší), svádělo k „duchovnímu smilstvu“, tedy k praktikování pohanských kultů. Pokud čteme o životě Božích mužů a proroků, které Bůh posílal k nápravě svého lidu, získáme dojem, že věrných a zbožných byla spíše menšina, někdy i jen malá hrstka těch, kteří nesklonili svá kolena před běsi v podobě pohanských božstev.
Proroci napomínají, hrozí a slibují, jsou někdy respektováni, někdy trpěni a někdy pronásledováni, ba i zabíjeni. Bůh proto přivádí často svůj lid do časů nepříznivých a tísnivých. Protože – jak sami víme, dokud se člověku daří dobře, často si myslí, že Boha nepotřebuje. Až když je ouvej, tak si uvědomí, že nemá život sám ze sebe, ani ve svých rukou. A ouvej bylo proto často. V takových chvílích proroci svůj lid opět nabádali ke zbožnosti, utěšovali budoucím vysvobozením zbožných z těch zlých časů. Z jejich slov a proroctví postupně vyvstává jedno zvláštní zaslíbení, které se stane velikou nadějí pro celý vyvolený národ. Zaslíbení, že se jednou narodí kdosi Vyvolený, který se stane mocným Zachráncem (nebo, jak se říká, Spasitelem) Božího národa a to definitivním. Potom se všechno změní, národ si oddechne a stane se slavným, nastanou pokojné časy, Bůh bude všem lidem blízko jako jejich Otec a cesta k němu bude všem lidem známá a otevřená. Tento očekávaný Zachránce byl nazýván různými tituly, z nichž nejznámější je Mašiach (v češtině Mesiáš). Znamená to Pomazaný. Tím se myslí ten, kdo má Boží zmocnění k tomu, aby vládl. Toto Boží zmocnění se vyjadřovalo tím, že každý nový král (a bylo to známo i u proroků a kněží) byl na hlavě pomazán vzácným posvátným vonným olejem. My tento titul známe spíše z jeho řeckého překladu Christos (v češtině Kristus). Konkrétní proroctví s příslibem Mesiáše slyšíme už u proroka Izaiáše, takže Kristus byl očekáván už nějakých osm století před svým narozením. Ovšem představy lidí, jak bude tento Mesiáš vypadat a jak svůj lid vysvobodí a do budoucna zajistí, byly samozřejmě různé. Tak jako jsou různí lidé, kteří po něčem touží, k něčemu se upínají a na něco se připravují. Bude ten Mesiáš spíše mocný král, nebo zázračný prorok, nebo velekněz? Protože bylo předpovězeno, že bude potomkem krále Davida, spíše to tedy vypadalo na mocného krále. A pokud si přečteme proroctví Izaiáše z šedesáté kapitoly (60, 3-12) a představíme si v tu chvíli, že jsme členy vyvoleného, leč zároveň paradoxně porobeného národa, snadno jeho slovo pochopíme jako proroctví o pozemském politickém vítězství: K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy. Kdože jsou ti, kteří přilétají jako oblak? Jako holubice ke svým děrám? Ke mně s nadějí vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele, který tě oslavil. Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Bil jsem tě ve svém rozlícení, se zalíbením se však nad tebou slitovávám. Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále. Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zhynou. Takové pronárody propadnou úplné zkáze.
Tentýž prorok ovšem podává i jiný obraz Mesiáše, který nás odkazuje k mnohem hlubšímu a duchovnějšímu pohledu (52,13 – 53,11): „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.“ Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo , nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Neodporují si ta dvě proroctví navzájem? Bude Mesiáš vítězný král, nebo trpící oběť? Jak by bylo tehdy možné, bez naší dnešní znalosti událostí Kristova života, představit si, že by mohl být obojí? Trpící oběť na kříži i vítězný nebeský Pantokrator (Vševládce) po svém vzkříšení z mrtvých?
Nemůžeme mít mnoho zpráv o tom, jak si lidé z Izraelského národa během různých časů vysvětlovali tato (a mnohá další) proroctví, ale máme poměrně dobrou představu, jak si ho vysvětlovali v době Kristova pozemského narození a života. Tedy přesněji jak si ho představovali lidé, kteří v té době v Izraelském národě něco znamenali, ať už politicky, nebo nábožensky. Tu politiku jsem nedal na první místo náhodou. Jak jsem již napsal, V roce 0 byla politická situace Izraele neutěšená. Země byla okupovaná pohanskou Římskou říší. Bylo potřeba jako sůl, aby už Mesiáš přišel a jako zázračný král porazil mocné Římany a ustavil věčné království Božího lidu. V těch dobách se dokonce vyskytlo několik vzbouřenců proti Římu, kteří se o to pokusili, a lidi to inspirovalo k myšlenkám, zdali ten či onen z nich není ten přislíbený Mesiáš. Zhruba již 160 let před narozením Krista povstal Juda Makabejský proti nadvládě pohanských řeckých Selekuovců, kteří chtěli helenizovat Izraelskou zemi včetně náboženství. A Judovi bratři skutečně vybojovali pro svou vlast svobodu, o kterou je připravil až v roce 63 před Kristem římský vojevůdce Pompeius. Dále pak přímo v Písmu, ve Skutcích apoštolských, zmiňuje rabi Gamaliel jakéhosi Theudase, který o sobě tvrdil, že je vyvolený a shromáždil kolem sebe 400 mužů a také dalšího (neúspěšného) vzbouřence Judase Galilejského. Vzbouřencem proti Římanům byl i Barnabáš, kterého si židovští předáci vyžádali od Piláta, když jim nabízel propustit buď jeho, nebo Ježíše. A ještě 130 let po narození Pána vedl velikou vzpouru Bar Kohba, kterého rabi Akiva nazval pomazaným králem, tedy Mesiášem.

V časech Pontia Piláta

Pokud si budeme klást otázku, proč přední muži Izraele a většina národa nepřijali právě Ježíše Krista jako svého Mesiáše, pak všichni tito vzbouřenci nám budou odpovědí. Podle tehdejších představ byla úloha očekávaného Mesiáše vnímána především politicky. Měl to být Bohem pomazaný král a vojevůdce, vybavený zázračnou mocí, aby mohl porazit římskou válečnou mašinerii. Vždyť i v Evangeliu podle sv. Jana čteme, že lidé, poté co se Pán Ježíš zázračně projevil při nasycení pěti tisíců, se ho chtěli zmocnit a provolat ho králem (Jan 6,15). A když na Květnou neděli vjíždí Pán na oslátku do Jeruzaléma, vítají ho zástupy voláním: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Jaké zklamání pro předáky a národ, že tak zázračně mocný Ježíš nechce svůj lid osvobodit od Římanů, nýbrž „jen“ od hříchu! Co to je, osvobození od hříchu, a proč vůbec? Izraelští velekněží a znalci Písma byli přesvědčení, že hřích není jejich problém. Všechno přece funguje, oběti v chrámu, plnění mnoha velmi detailních denních předpisů (viz příběh o farizeovi a celníkovi v chrámu, L 18,10-14). Co tím myslí, tím osvobozením od hříchů? Jaký byl způsob uvažování velekněží a nejvyšší rady vidíme i z toho, jakým způsobem jednali o Kristu mezi sebou a poté i s Pilátem. Báli se, že příliš známý a lidmi následovaný Ježíš probudí nežádoucí pozornost Římanů, kteří v tom budou vidět riziko další vzpoury: Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ (Jan 11, 47-48). Rozumíme jejich obavám. Samozřejmě jim rozumíme. Tedy pokud se na věc budeme dívat politicky. Když Pilát nabízel Židům, že jim u příležitosti velikonočních svátků Pána Ježíše, jejich „krále“ propustí, volali na něj, že nemají krále, jen (římského) císaře. Dokonce křičeli, že Ježíš se chtěl provolat králem a když jej Pilát propustí, ukáže se, že není přítel císařův. To by se samozřejmě u Piláta rovnal politické (a možná i fyzické) smrti. Jistě by se našel mezi představiteli židovských elit člověk, který by o tom informoval ta správná místa v císařském paláci.
Celý soud nad Pánem Ježíšem Kristem, ať už před židovskou veleradou, nebo u Piláta, i jeho ukřižování, to je (spolu se Vzkříšením) ústřední bod duchovních dějin spásy, kdy Bohočlověk přinesl jednou provždy oběť za lidské hříchy a otevřel lidem cestu ke spáse a ke zbožštění. (Slušelo by se jistě rozepsat se více o významu slov a činů Ježíše Krista, o jeho poslání a pomoci lidem, ale o tom už psali velmi mnozí a lépe.) Z pohledu židů a Piláta se ale jednalo jednoznačně o politický proces. Pokud si někdo z pamětníků vybaví například politické procesy v Československu v padesátých letech, tak ví, že ohroženi v těchto procesech nebyli jen samotní „viníci“, na které někdo ukázal, ale i jejich manželky a děti, spolupracovníci a přátelé. Proto není divu, že i po vzkříšení Pána se jeho učedníci ze strachu scházeli za zamčenými dveřmi. A teprve po předpovězeném přijetí Boha – Svatého Ducha, najednou bez bázně vyšli na střechu kázat. Duchovní Boží moc jim pomohla překonat lidský strach, stejně jako mnohokrát později. A přicházeli za nimi další lidé, kteří hledali očištění od hříchu už předtím u Jana Křtitele, přicházeli i ti, kteří dobře rozuměli kázáním Ježíše Krista o pravé duchovní svobodě a spáse a ti, kteří uvěřili skrze svědectví apoštolů. A tak vzniká nový Izrael, nový Boží lid, který přijal Ježíše za spasitele světa a tomuto světu nyní o tom nese svědectví mezi všemi národy.
O protikladu dvou pohledů na Krista a na Církev, jednoho duchovního a druhého politického, jsem se rozepsal proto, že od té doby jsou to dvě určující hlediska, která ovlivňují i život Církve a její cestu staletími. Tyto dvě síly jsou vzájemně ve vztahu nepřímé úměry, to znamená, pokud jedna sílí, druhá slábne. Jedna je od Boha – to je duchovní moc a pravidla duchovního života, a druhá je od ďábla – to je církevní politika, tedy politická moc a pravidla určovaná touto mocí. Křesťanský Západ se od vyhlášení svrchované moci římského papežství vydal po cestě upřednostňování církevní politiky. A to až do té míry, že papež chtěl poroučet králům a sám se také stal politickým vládcem svého vlastního papežského státu. Pokud má někdo politickou moc, to znamená i právní a vojenskou, necítí až tak nutnou potřebu Boží pomoci. Nepotřebuje ji. Použít tu politickou je rychlejší a jednodušší v tom, že o účelu a způsobu rozhoduje sám mocný člověk. U Boží moci je to trochu problém – tam se mohu modlit, prosit, navrhovat Bohu různá řešení, ale Bůh se rozhoduje po svém, co učiní. Je to často hodně zdlouhavé a prakticky to nikdy nezaručuje ten efekt, který by člověk potřeboval. Chceš jedno – Bůh udělá druhé. Kdežto u politické moci komplikace odpadají. Sice je pravda, že se také ne vždy dosáhne naplánovaných výsledků, někdy to dokonce končívá hodně špatně, ale ono se vždycky něco vymyslí. Při těch zdrojích, které máme k dispozici... Výsledkem je, že namísto nejvhodnějších duchovních pastýřů se za biskupskou katedru a za kněžský prestol mohou dostávat lidé na základě jiných měřítek než duchovních, v rámci vyvažování vlivu těch či oněch zájmových skupin. Že s penězi, které věřící darují církvi se nehospodaří v zájmu podpory slabších a potřebných, nýbrž v zájmu mocenských ambicí toho či onoho. Není tajemstvím, že z peněz věřících se financovala i válečná dobrodružství. Dalším důsledkem církevní politiky je touha po seberealizaci v Církvi nikoli cestou modlitby a duchovního růstu, ale cestou zdůrazňování důstojnosti toho či onoho, jeho slavné autority, lesku a slávy. To jsou potom zářící kříže na hrudi stříbrné i zlaté, s ozdobami a i zdvojené, mitry a roucha, z nichž zrak přechází, luxusní auta a přepychové příbytky. Rozepisuji se o tom proto, že tato rakovina pronikla samozřejmě i do Pravoslaví. I přes pojistku, že i ten nejvyšší kněz má být ve světských záležitostech podřízen světské moci. Příklad moci a lesku papežského ideálu je velmi lákavý. A pak, v dnešní době je všechno byznys. Jen tak mimochodem, víte, kdo je to obřadatel? Přečtěte si to jako doplněk vzdělání. To je podnikatel v oblasti obřadů, který považuje věřící v chrámu za zákazníky a peníze v kasičce za tržbu. Možná se vám ten popis bude zdát trochu přehnaný, ale může to tak být. V prostředí, kde jsou velké duchovní dary, jsou i velká pokušení.

Obřadatel je (patrně) nevěřící člověk oblečený jako pravoslavný kněz. Vykonává pravoslavné obřady za účelem vlastního obohacení. Zpravidla se jedná o osobu jejíž svědomí je ve fázi spíše latentní a jejíž uvažování o Posledním soudu a Boží odplatě je na úrovni předmětů neživé přírody. Na své podnikání se může připravovat v rámci klasických teologických studií i mimo ně. Po ukončení přípravy (nebo i bez ní) si někde „sežene“ kněžské svěcení, nebo alespoň papírový doklad o něm. V další fázi přípravy se obřadatel rozhodne získat důvěru místních rozhodujících osob (pomocí důvěryhodného vystupování, odvoláváním na známé známých, finanční výpomocí/vstupní investicí apod.). Této fázi bezprostředně předchází tzv. obhlédnutí terénu a vytipování místa vhodného k podnikání. Z toho důvodu zahájí obřadatel zbožnou pouť po chrámech, pozoruje kolik tam chodí lidí, vyptává se nenápadně na výši tržby v kasičce a hodnotí, jakým jezdí místní pop automobilem. Patrně z nedostatku informovanosti o místní církvi navštěvuje pouze větší a bohatší chrámy. Po vytipování možného místa vhodného k podnikání navštíví klíčové osoby, postěžuje si pohoršeně na poměry ve vytipovaných lokalitách a nabídne své služby spojené s neutuchající věrností a pravidelným odvodem vděčnostního poplatku. Může postupovat i pomocí jiných strategií, ale vždy cílících k nástupu do služby ve vytipovaném chrámu.
Obřadatel se chová k věřícím s tak úžasnou důstojností, která by mohla někomu připomínat přezíravost či pohrdání, kdyby to ovšem u popa bylo myslitelné. Pro nejběžnější liturgické úkony mívá často pevnou taxu k zaplacení a pokud nejsou chudší věřící schopni vyhovět, vyžene je z chrámu za účelem uchování cti a důstojné cenové hladiny účinkování duchovenského stavu.
Obřadatel potřebuje v rámci uchování téže stavovské cti nadstandardní bydlení a automobil. Pokud toho nemůže dosáhnou, trpí frustrací, závistí a nechutí k nevděčným ovečkám. Aby obřadatel dosáhl splnění svých snů o pořádném životě, neváhá užívat nejrůznějších metod a postupů, které sice pohoršují a odrazují od Pravoslaví mnohé z návštěvníků chrámu, ale to je bohatě vyváženo upevněním jeho pozic, což je v astrálním smyslu obohacením všech jeho věřících.
Za účelem upevňování pozic se obřadatel někdy potřebuje dohodnout s jinými obřadateli. Obsah jejich dohod bývá vetšinou neveřejný a dá se odhadovat pouze podle počtu vypitých lahví, nakolik významně převyšuje počet lahví vypitých jen samotným obřadatelem při jiných příležitostech (např. při realizaci obřadatelských aktivit).
Obřadatel je trvalým obohacením pravoslavné spirituality, neboť jeho nevykořenitelná všudypřítomnost tvoří jednu z nepomíjejících pevných jistot v nejistotách naší překotné doby. Třešničkou na dortu tohoto životního stylu je pak polooficiálně organizované svatokupectví, (a tedy smrtelný hřích), kdy biskupové nabízejí kněžské místo na farnosti v jakési aukci a kněz, který za to musí zaplatit (a i později odvádět nějaký ten obolos) to vnímá jako investici, která se mu samozřejmě musí vrátit a zajistit mu živobytí. A jak se mu to vrátí? No samozřejmě od věřícího lidu, od oveček. A že vždycky všechno odnesou věřící, až už v podobě nehodného pastýře, který pase sám sebe, nebo zneužití jejich darů pro církev? Koho vlastně zajímají? Ale je tu jeden, koho určitě zajímají. A to je Bůh. A na Poslední soudu to najednou začne zajímat i všechny ty obřadatele. I když, pravda, příliš pozdě. Ještě pro doplnění, takové svatokupectví má prastaré kořeny, proto se k němu vyjadřovala i Církev na všeobecných sněmech. Jeden příklad za všechny, z pátého pravidla sedmého všeobecného sněmu: "Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen penězi obdrží tuto hodnost, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil, a budiž zcela odsečen od obecenství jako Šimon Mág mnou Petrem." Rovněž podle druhého pravidla ctihodných otců našich v Chalcedoně, jež zní: "Jestliže některý biskup za peníze udělí rukopoložení a neprodejnou milost obrátí na předmět prodeje a za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa nebo kněze nebo jáhna nebo kohokoliv z příslušejících k duchovním, nebo ustanoví někoho za peníze ekonomem nebo ekdikem nebo paramonarem nebo vůbec udělí jakýkoliv církevní úřad pro svůj hnusný zisk, kdo se tak odváží a bude usvědčen, podléhá zbavení vlastní hodnosti, a ten, kdo byl ustanoven, nikterak neužívá koupené ustanovení nebo povýšení, nýbrž nechť bude bez hodnosti nebo funkce, jíž získal za peníze. Jestliže někdo byl prostředníkem v tomto hmotném a nezákonném kupčení, je-li kněz, budiž svržen se svého stupně, je-li laik nebo mnich, budiž odloučen z obecenství církevního." Že jsem se od politiky dostal k penězům není náhoda. Takový církevní politik, to je vlastně velkoobřadatel.
A jako matka všech ilustrací poměru mezi vírou a politikou (i zvláště církevní politikou) ještě citace z rozhovoru mezi Pánem Ježíšem Kristem a Pilátem: Pán Ježíš (Jan18,37-38): „Přišel jsem, abych vydal svědectví pravdě.“ Pilát: „Co je to pravda?“ Tato Pilátova věta vypovídá o politice více, než všechny definice z učebnic politologie.
Proč to vlastně všechno takto hrůzně popisuji a vystavuji se nebezpečí, že pokud to bude číst někdo zajímající se o křesťanskou cestu, hned jej to od Pravoslaví odradí? Právě proto, aby se odradit nenechal. Dříve, nebo později, totiž stejně na něco takového u nás narazí, ať už v míře větší, nebo menší. Přátelé, nenechte se tím otrávit. Pravoslaví, to totiž rozhodně nejsou jen církevní politici a obřadatelé. Ti přicházejí a odcházejí, ale duchovní síla a hloubka neviditelného bohatství naší Církve pravoslavné se nemění. Je stejná v prvním století jako dnes. Je to přítomnost (a ne jen virtuální) množství svatých lidí, kteří zrealizovali své zbožštění, i jejich slova, modlitby a činy, které nás provázejí. Je to úžasná nauka o duchovní cestě, jejích zádrhelech, tajemstvích a výšinách, uchovaná od samotného Krista a apoštolů a rozvíjená pro uši a duše věřících všech dob našimi církevními otci. Jsou to dobří lidé, kteří tvoří základ Církve pravoslavné a vydávají svědectví o skutečném lidství, či spíše boholidství. To vše je v Pravoslaví možné, a dá se říci, že něco z toho je možné pouze v Pravoslaví, zatímco církevní politika a obřadatelství jsou možné všude. Přes všechno to vnější pošpinění pozemskou hlínou je Pravoslaví duchovním pokladem, který stojí za to získat a vyměnit za něj vše, co jsme předtím považovali za něco. Kdo hledá pohoršení, určitě ho objeví, kdo ale hledá Krista určitě se s ním setká. Záleží na tom, co je můj cíl.

Církev bez poskvrny a vrásky

A co je možná nejpodstatnější a co je třeba říci lidem hledajícím: To co se děje v Církvi pravoslavné pohoršlivého nemá kupodivu na duchovní život tak zlý dopad, jak bychom se obávali podle toho, co vidíme. Protože z neviditelné moci Boží prozřetelnosti se děje mnoho dalších věcí, které nevidíme. Přirovnal bych to k činnosti na počítači. Uživatel počítače ani neví, kolik programů běží tak zvaně na pozadí. A na pozadí pozemského života Církve pravoslavné probíhají Boží soudy nad každým, kdo do ní vnáší pohoršení a také zároveň povzbuzení pro všechny poctivé, kterým zápas o víru v tomto prostředí může být k užitku. On ten zápas o Církev bez poskvrny a vrásky se vedl vlastně už od samého počátku. Jen si vezměme co se natrápil s církevními obcemi apoštol Pavel, je to všude v jeho listech. Nebo vzkazy sedmi církvím popsané v Apokalypse apoštolem Janem, co Pán Ježíše Kristus vzkazuje představeným církví v Pergamu, v Thyatyrech, v Sardách, nebo Laodikii (Zj 2,12 – 3,2). A připomeňme z druhého století spis Hermův pastýř, v němž je popisováno zjevení Církve pravoslavné v podobě ženy, a to napřed staré a slabé, pak mladší a veselejší, byť se stařeckými vlasy a nakonec mladé a krásné, se vznešenou tváří. Hermovi bylo řečeno, že podoba Církve závisí na duchovním a tedy i mravním stavu věřících.
Chtěl bych moc, aby naše dnešní Církev pravoslavná byla bez poskvrny a vrásky, aby byla už napohled v takovém stavu, že by se věřící člověk mohl jen radovat a okolní svět by ji mohl jen obdivovat. A v dějinách to tak občas určitě bylo. Většinou ale ne. Vzpomeňme třeba na dobu z přelomu 8. a 9. století, kdy císařové Římanů, s pomocí některých biskupů, kněží i laiků (ale hlavně vojáků) kvůli sporům o uctívání ikon pronásledovali jiné biskupy, kněze i laiky a plenili kláštery (a zabírali církevní majetek). Ve dvou vlnách to trvalo téměř devadesát let. A teď si představme, že bychom žili někdy v roce 780, kdy už to trvalo nějakých šedesát let. To mohly být tehdy dvě - tři generace. Nezoufali bychom si, že vnitřně rozbitá Církev pravoslavná může něco takového vůbec přežít? A ona s pomocí Boží přežila, stejně jako jiná hrůzná období, naposledy v Rusku komunistický teror, kdy z původních 163 biskupů zůstali jen 4 a jak to bylo s kněžími a laiky, těžko spočítat. Zatímco na druhé straně jiní biskupové, kněží i laici, se více či méně dobrovolně shromažďovali v tak zvané Živé církvi, pokrokové, a alespoň navenek hledající společné hodnoty s komunismem. Tehdy šlo o život. Ale to jde vždycky, někdy i o ten tělesný, ale každopádně vždycky o ten věčný. A to je třeba zdůraznit. Protože ty Boží programy „na pozadí“ začínají především u každého jednotlivého člověka, jak se ve své víře nebo nevěře rozhodne postavit k zápasům své doby. Pro laika je důležité jeho konkrétní životní poslání. Pro kněze je důležité jeho dílo na konkrétní farnosti. Protože právě tam, v chrámech a kapličkách, se odehrává skutečný život Církve pravoslavné a „dílna spásy“. Celkový stav Církve pravoslavné v té které zemi, či dokonce ve světě, už je v rukou Božích. Někteří lidé jej ve své pošetilosti kazí, jiní jej svou drobnou prací napravují. Ale na plnění jejího poslání nemají ten vliv, jak by se z lidského pohledu zdálo. Vzpomeňme si na knihu Ester (4,13-14), když šlo o záchranu vyvoleného národa před pogromem ve staré Perské říši. Královna Ester mu mohla zabránit, ale váhala kvůli nebezpečí jež jí hrozilo, objeví-li se před králem bez pozvání. Tehdy jí bylo vzkázáno: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete.“ Tady jde, podle mne, o to, že Boží prozřetelnost se nespoléhá na rozhodnutí a konání toho či onoho člověka, byť třeba s velkým vlivem. Ať už se lidé rozhodnou konat dobro či zlo, Boží cesty a osud Církve pravoslavné to ve skutečnosti neovlivní. Ovlivní to pouze osudy právě těch jednotlivých lidí, co se týče spásy nebo zavržení. Bůh na světě stále udržuje spásonosný prostor - Církev pravoslavnou, a bude to tak až do konce světa. Je to jeho dílo. A bez Božího pověření není třeba bojovat marně proti jejím škodičům, nebo se bezmocně trápit jejím stavem. Náš boj vedeme především proti vlastním vášním a zlu v nás samotných. Ať naše mysl není zbytečně zaměstnávána obrazy zlých věcí nebo lidí, ale naopak usilujme o společenství s Bohem. Snad proto také jeden ze starců napsal, aby se křesťané nesnažili v posledních časech podepírat svou slabou rukou Církev pravoslavnou, ale svůj drahocenný čas zaměřili na péči o spásu vlastní duše. Možná někomu připadá, že vyzývám k přílišné pasivitě tváří v tvář zlořádům, ale každé dílo musí mít Boží požehnání. Ne všichni v Izraeli byli proroky jako Izaiáš nebo Jeremiáš, ne všichni v Církvi byli bojovníky za čistotu Pravoslaví, jako Maxim Vyznavač, nebo Řehoř Palama. Boží povolání k takovým úkolům a obětem mají jen někteří. Ale povolání k péči o vlastní duše a ke spáse máme všichni. Dnes nežijeme v té nejlepší době a podobě Církve pravoslavné, ale určitě ani v té nejhorší. V kterékoli době a situaci ale stále platí slovo Pána ke každému z nás:„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno (L11,9)“. A dokonce říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou (Zj 3,20)“.

5. Zápas o poklad

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mat 13,44-46).
Bylo by krásné, kdyby od počátku křesťanství až dodnes všichni měli stále stejnou společnou víru a společný život ústící v nebeském království. Představte si – nemusela by existovat žádná dogmata. Nemusely by se scházet církevní sněmy a upoceně formulovat v lidském jazyce božská tajemství a vyznání víry! Všichni by prostě přirozeně pravdu znali a žili. Ráj na zemi. Ne, že by to takhle teoreticky nemohlo vypadat, ale prakticky to tak prostě nevypadá. Vždycky se do toho nějak zamotají různé lidské vlastnosti, představy a názory, a i když jsou úmysly, zdá se, nejčistší a snaha o pochopení nadpřirozených věcí nejhorlivější, bez Božího Ducha, který má moc rozšířit vnímání člověka za hranice šedé kůry mozkové, to prostě nejde. Bůh – Duch svatý, který sestoupil na apoštoly o Letnicích, je jakousi duší Církve pravoslavné, stále v ní přítomný, stále tajemně vyučuje Boží lid a společně všem věřícím ukazuje cestu. To slovo společně je podstatné. Boží pravda není svěřena žádnému jednotlivci, i kdyby byl sebevzdělanější a sebemoudřejší. Je svěřena vždy jen Církvi pravoslavné jako celku a to ne jen biskupům a profesorům theologie, ale všem, kteří ve křtu a víře tvoří mystické tělo Kristovo. Kdo jde jako solitér se „svou pravdou“ samostatnou cestou, je duchovní partizán. Může sice oslovit a najít následovníky, třeba je i vytrhnout z těla Církve pravoslavné, ale stále je to partizánská skupina, která nereprezentuje celé Kristovo učení a Evangelium. To je vždy jen uvnitř Církve pravoslavné, protože tam je i Kristus jako její mystická Hlava. Když se budeme ptát, kdy začal myšlenkový a duchovní zápas o nezkreslenost Evangelia, možná nás překvapí, že vlastně hned od počátku. Pán Ježíš Kristus to předpovídá a už na stránkách Písma. V dopisech apoštolů a ve zjevení svatého Jana o tom nalezneme doklady, z nichž některé uvádím, protože z těchto řádků mnohé pochopíme. Například Apoštol Pavel píše křesťanům do velkého města Korintu:
Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu – ano, snášejte mne. Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly! I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí; to jsme vám pokaždé a v každém ohledu ukázali. Nebo jsem se snad dopustil hříchu, když jsem sám sebe ponižoval, abyste vy byli vyvýšeni, že jsem vám totiž evangelium zvěstoval zadarmo? … Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky! (2. list Korintským začátek 11.kapitoly).
Apoštol Jan přímo zmiňuje obsah jednoho z prvních bludů, kdy se původem helenističtí věřící v srdci zcela neodpoutali od řeckého filosofického pohledu na svět, v němž dokonalý Bůh je protikladem pozemské pokleslé hmotnosti a proto se nikdy nemůže s hmotou spojit, natož pak dokonce tělesně trpět na kříži. Jenomže právě tělesné utrpení obětujícího se Bohočlověka je pro lidi jedinou možností očištění od hříchů. Jan Píše: Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích. (Druhý list Janův, 7-11)
V Apokalypse jsou zapsána slova Pána Ježíše k představenému místní církve ve městě Efezu: Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny: „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky nikolaitů stejně jako já. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“ (Zjevení Janovo 2,1-7)
Nevíme, co přesně učili nikolaité, ale můžeme si být jistit, že to, co učili, nebyla skutečná pravda o Kristu. Zaváděli své posluchače stranou, jak se výstižně říká, na scestí, a tedy mimo možnost dojít k cíli. Tady nejde jen o tříbení názorů a hledání převahy v učených disputacích. Tady jde o život. A ne jen o pozemský život. O věčný život. Proto byla Církev pravoslavná na výskyt herezí vždy tak citlivá. A že jich bylo. A přišla doba, kdy si církevní otcové řekli – nemůžeme pořád jen říkat heretikům „tak to není“, Musíme se, co se dá dělat, pokusit (nakolik je to v hranicích lidského vnímání a jazyka možné), formulovat víru pozitivně - tedy říci, jak to je. Tak aby se všichni společně, pod duchovním vedením Boha – Ducha svatého, shodli, že tomu tak společně rozumí, že takto věří a o takto formulovanou víru se mají opírat i generace budoucí. A tak se ve městě Nikáia roku 325 sešel první všeobecný církevní sněm .Vlastně úplně první sněm je popsán v Bibli ve Skutcích apoštolských a po jeho vzoru se schází ten Nikajský a pak během času další a další. Nemá smysl se zde o nich rozepisovat, každý si to může vyhledat, pokud jej to bude detailněji zajímat. Řešilo se velmi mnoho různých názorů a ty, které zkreslovaly pravdu, byly vyhlášeny za necírkevní a jejich hlasatelé za lidi stojící mimo Církev pravoslavnou (což bylo často provázeno i tím, že horlivý císař Římanů tyto lidi nechal poslat do vyhnanství až na hranice říše. Byl to jakýsi politický pokus o podporu čistoty církevní nauky, ale během dějin se moc nevyplatil, protože když pak z druhé strany hranic přišli dobyvatelé, například arabští, tak obyvatelstvo hraničních oblastí mnohem snadněji přijímalo islám. Pokud nebyli mysticky napojeni na sílu Ducha svatého a nerozuměli v srdci jedinečnosti křesťanské cesty spásy, bylo to pro ně víra jako víra...)
Nicméně to, že hlasatel pozměněné nauky stojí mimo Církev pravoslavnou je třeba mít na paměti stále. Totiž pokud nemáme zrovna po ruce mocenské nástroje abychom ho zahubili, vyhnali, či jinak umlčeli. Během dějin křesťanství se to dělo a myslím, že to nikdy nepřineslo dobré ovoce.
Každý člověk má totiž svou svobodu a může se rozhodnout pro jakoukoli víru nebo nevíru, pro kteroukoli nauku, nebo si vymyslet úplně vlastní, ale vždycky, jak se říká, „za svoje“, tedy na vlastní triko. Je ale zavádějící a nepravdivé, pokud se takový člověk schovává za Církev pravoslavnou. Například, mohu jako pan XY věřit i učit, že Ježíš je převtělený Buddha. To klidně můžu, ale je tu jeden důležitý detail. Musím popravdě říci, že toto hlásám já jako XY a toto je víra moje, tedy Ixa Ypsylona. Jakmile začnu tvrdit, že toto hlásá Církev pravoslavná, nebo že toto je pravoslavná víra, tak je to lež. A to se, bohužel, stávalo. Se zkreslenou vírou a naukou přicházeli velmi často různí křesťané, ba i biskupové, ba i císařové, kteří neváhali použít své úředníky a vojáky aby pravoslavné věřící „přesvědčili“. Ostatně, mnohé hereze měly politické pozadí (třeba pokus o kompromis s agresivním islámem, nebo s vládci Západu). Nakonec se, a samozřejmě díky Bohu – komu jinému, pravoslavná víra udržela a je na světě, abych tak řekl, „k dispozici“, a bude až do posledního dne. I když byla velmi často pronásledována, nebo alespoň přehlížena. Ale nese si svůj poklad, který nemá žádné jiné náboženství a – pokud se nemýlím, ani žádné jiné křesťanské vyznání. Pokud bych měl vyjádřit jakousi tresť Kristova Evangelia uchovávaného v Církvi pravoslavné, pak je to zpráva lidem o tom, že Bůh v podobě lidského dítěte přijal lidskou přirozenost, aniž odložil svou božskou. Došlo tak k dosud nemyslitelnému sjednocení Boha a člověka v osobě Ježíše Krista. A kdo je pokřtěn v jeho jméno, získává podíl na tomto sjednocení. Církev pravoslavná učí, že Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk skrze Krista mohl stát bohem. A tak vlastně na Zemi vznikl nový lidský druh. Ne už „homo sapiens sapiens“ (člověk rozumný), ale „homo theosiens“ (člověk zbožštěný). Že tento rozdíl mezi starým a novým lidským druhem není na spoustě vlažných křesťanů moc znát, tím se nenechme mýlit. Důležité je, že to na mnoha jiných křesťanech znát bylo a je. Zvláště na skutečně svatých, kteří dosáhli zbožštění už během pozemského života.
Toto veliké tajemství je ovšem třeba alespoň trochu pochopit, aby si ho člověk mohl alespoň trochu umět představit a snadněji v něj věřit. Tím se dostáváme na tenký led křesťanské dogmatiky.
V Pravoslaví je ovšem dogmatika úzce propojena s mravností a hloubkou duchovního života, jak píše řecký autor Geórgios Kapsánis v knize Teologie a duchovní život: Teologie a duchovní život jsou v Pravoslavné církvi vzájemně úzce propojené. Dogma a mravnost se vzájemně prolínají. Správný duchovní život je nemyslitelný bez pravoslavné víry a vyznání víry předpokládá pravý duchovní život. Vybočení v jednom obvykle způsobí i vybočení v druhém. Duchovní život se nevyčerpává jen zachováváním některých vnějších náboženských povinností, ale má mnohem hlubší význam. Podle učení Církve a na základě zkušenosti Otců je duchovní život účastí na zbožšťující blahodati Svatého Ducha. Poznání Boha se uskutečňuje prostřednictvím duchovního úsilí (νηπτική εργασία), které je jedinou bezpečnou cestou odevzdanou nám svatými Otci. Jiné cesty „duchovní dokonalosti“ jsou vyloučené, protože narážejí na dogma Církve a vedou na nebezpečné cestičky, které s určitostí vzdalují člověka od pravého poznání Boha.
U nás doma ovšem slovo dogma není příliš populární, protože je to prostě předložený názor, o kterém se nepochybuje. A člověk, zvláště Čech, by si tak rád zapochyboval a zadiskutoval. No proč ne, pokud na to budeme mít nějakých dva tisíce let času a neztratíme se při tom v mlhách duchovního science-fiction (trochu rozumové vědy, trochu vlastní fantazie). Ono totiž to, co se dnes nazývá dogmatem, je už během dějin víry propochybované a prodiskutované až běda. A pak je tu ještě rozměr přesahující možnosti lidského poznání a představivosti, kvůli kterému se také říká, že dogma je zjevená pravda. Pokud by ji totiž Bůh lidem nezjevil, tak by neměli žádné jiné možnosti, jak to zjistit. A to, že se jedná o pravdu přesahující možnosti lidského přirozeného poznání, znamená zároveň, bohužel, že se jedná o pravdu přesahující možnosti přirozeného lidského rozumu. Proto s tou pravdou bylo vždy tolik trápení. Různé bludy a hereze, to je totiž vlastně takový duchovní populismus. Často se dnes mluví o politickém populismu, kdy se má za to, někdo lidem na složité problémy nabídne jednoduchá (a často nerealistická) řešení. Duchovní populismus je o tom, že nadpřirozené skutečnosti zjednoduší tak, aby byly lehce pochopitelné lidským rozumem. Za tím lidé jdou, protože je to prostě srozumitelné, (i když, běda, nepřesné a nepravdivé).
Protože se tomu, kvůli porozumění významu Kristova vtělení, nelze vyhnout, pokusím se (jen málo populisticky), pojednat o základních dogmatech pravoslavné víry. Ať mne při tom ochraňují všichni svatí.

Trojjediný Bůh

Jak může být Bůh zároveň jeden a přitom tři? Tento logický rozpor vedl z více důvodů k mnohým snahám o jeho zjednodušení. Třeba aby lidé snadněji přijímali (nebo neopouštěli) křesťanství, pokud jeho nauka nebude znít proti logickému (a hlavně pokrokovému) rozumu. Z tohoto důvodu, jak jsem výše uvedl, vznikly mnohé hereze, protože po tom zjednodušení už to vlastně nebylo křesťanství. Protože křesťanství s dogmatem o Svaté Trojici stojí a padá. Možná se dá říci, že je to vlastně jediné existující dogma, protože všechna ostatní se od něj odvíjejí. Pokus o pochopení trojičního tajemství musíme začít zdůrazněním důležitého rozdílu mezi pojmy „osoba“ a „přirozenost“. Mnohým lidem, ba i theologům, zdá se, se tyto dva významy překrývají, nebo splývají. Pak je zaděláno na problém: Tak je jeden Bůh, nebo tři Bohové, tož jak je to? Dobrá, a jak je to s námi lidmi? Kolik je lidí na světě? Řekněme, že nějakých osm miliard? Kolik má těch osm miliard lidí přirozeností? Jen jednu - lidskou. Všichni jsme lidé, sobě rovní. I když někdo je prezident a někdo třeba pošťák. Teologicky by se to dalo vyjádřit tak, že člověk je osmimiliard-jediný. Osm miliard osob, jediná přirozenost. A teď se přesuneme k rodinné skupině. Třeba táta a dva bráchové. Trojjediná skupina. Tři různé osoby, jedna společná lidská přirozenost. Ti dva bráchové jsou tátovi podřízení, poslouchají ho, ale ve svém lidství jsou si s ním rovni. A vida, už nám začíná svítat. Už začínáme chápat, proč Ježíš Kristus někde říká „Já a Otec jsme jedno“, a jinde zase říká: „Otec je větší než já“. V prvním případě je řeč o společné Božské přirozenosti, v druhém případě o vztazích Osob v Trojici. Z nějakého důvodu, kterému nerozumíme, a do kterého nám nic není, se Bůh Otec rozhodl, že bude sdílet své Božství s dalšími dvěma Osobami. Nevíme od kdy a jak to funguje a nikdy to nejspíš vědět nebudeme. Jenom se to snažíme teologickým jazykem vyjádřit tak, že Bůh Otec (stále) rodí Boha Syna a že zároveň z Boha Otce (stále) vychází Bůh Duch svatý. (Ta jména Syn a Duch svatý, používáme proto, protože je tak používal Ježíš Kristus). Někdy se také dává k dobru obrazné vyjádření, že Bůh-Syn a Duch Svatý jsou jako pravá a levá ruka Boha. Jsou to všechno jenom pomocné představy a obrazy, musí nám to stačit, protože to stejně nemůžeme úplně rozumět. Čemu ale rozumět můžeme a máme a je to důležité, je fakt, že Bůh Otec není stvořitelem Syna a Ducha. Klíčové je to slovo stvoření. Bůh Syn a Bůh Duch svatý nejsou jen pouhá Boží stvoření (jako třeba andělé nebo lidé). Jsou to Osoby nestvořené, stejně jako Bůh Otec, Osoby mající stejnou Božskou přirozenost, jako Bůh Otec. A že to není ani tak, že by na Božské přirozenosti nějak až postupně získali podíl (jako je to možné u člověka). Všechny tři Osoby Boží Trojice sdílejí úplné a věčné Božství. Každá z Osob je celý a dokonalý Bůh. No, a kromě toho se Bůh-Syn v Betlémě stal stal úplným a dokonalým člověkem

Dvě přirozenosti v osobě Ježíše Krista

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému dogmatu. Už v dobách působení Ježíše, nazvaného Kristus, se mnozí lidé ptali, kdo to vlastně je. Vykladači Božího zákona se ho ptali, co ze sebe dělá. To je další velké tajemství, které není snadné pochopit a proto bylo stejně často zjednodušováno do různých herezí, možná i častěji, než tajemství Trojice. Model osoby a přirozenosti je zde opačný, než u Svaté Trojice. Tam je jedna přirozenost a více osob. Zde je naopak jedna osoba a dvě přirozenosti. Nazýváme ji Boží Slovo (Logos), nebo Bůh Syn. Bůh - Syn, o němž ve Vyznání víry říkáme, že je nestvořený, ale z Otce narozený přede všemi věky“ se lidsky narodil i jako malý člověk Ježíšek kdesi v zapadlé provincii Římské říše. Nebyla to žádná náhoda, bylo to předpovězeno mnoha proroky – ale o tom už jsme mluvili. Můžeme si to ale alespoň přiblížit nějakou představou, nebo obrazem? Tak třeba: Bůh Syn, věčně spokojený, ba blažený v nebeském Božství, se v poslušnosti Otci rozhodl vstoupit do bolestného, zlého a hříšného světa lidí. Vstoupit fyzicky. To není jako když dneska puberťák zapne počítačovou hru a vytvoří si v ní postavu. Když ho zabijí, tak co, udělá si jinou. On není v té hře uvnitř, je jenom venku za sklem. Ale Bůh Syn nezůstal venku (nebo spíše Nahoře). Snad by se to také dalo přirovnat k tomu, kdyby nějaký královský syn odešel ze svého příjemného paláce, třeba právě z přepychové recepce, od stolu s lahůdkami a vonnými květinami, a přišel do zaplivané smrduté hospody 4. (nebo spíše 5.) cenové kategorie, kde nejlepší z rozviklaných stolů patří největšímu kriminálníkovi. A začal by těm štamgastům vyprávět o tom, že mají se sebou něco dělat, aby mohli přijmout jeho pozvání na královskou recepci. No, někdo by se nad sebou možná zamyslel, někdo by se ho chtěl začít ptát, někdo by po něm plivl nebo hodil pulitrem, někdo by ho chtěl strkat ven ke dveřím, taky by mohl chytit nějakou tu ránu...
Ale dosti obrazů. Vrhněme se na teologii. Bylo jen logické, že se lidé snažili porozumět tomu, jak to tedy je s tím Ježíšem a Bohem. A ptali se – byl to jen obyčejný prorok jako mnozí před ním ? (Tak to dodnes chápe třeba islám). Proč říkal, že Bůh je jeho otec? Myslel to obrazně ? (jako že Bůh je „otec“ všech lidí). Nebo naopak byl jako Bůh jen zdánlivě člověkem a zdánlivě trpěl a zemřel? Jak by se asi mohla v jeho osobě poskládat Božská a lidská přirozenost? Tak nějak napůl, jak to lidé znali z bájí o antických a polobozích? Lidi to vážně zajímalo a trápilo. Nejvíce proto, že Pán Ježíš skončil v pozemských měřítkách dosti špatně. Trpěl na kříži a byl zabit. Můžou lidé porazit Boha? Může Bůh trpět a být zabit? Dnes nám tyto otázky mohou připadat méně zajímavé, ale pro lidi Ježíšovy doby, i pro pozdější časy, byly velmi důležité. Právě kvůli té smrti na kříži. Byla to oběť za hříchy lidí? Platila by taková oběť za hříchy všech lidí a všech časů, kdyby ji přinesl jenom obyčejný člověk? Proč by ale musel přinést Bůh nějakou oběť za lidi vlastně sám sobě? Už se nám z toho točí hlava? Tak se pokusme o nějakou tu odpověď.
Pomůžeme si zase přirovnáním. Představme si školní magnet – to je takový placatý váleček z magnetitu a vedle něj třeba plechový knoflík. Magnet, na rozdíl od plechu, má zvláštní sílu, že přitahuje jiné magnety. Kromě toho přitahuje i plech a železo vůbec. Plechovému knoflíku tato vlastnost není dána. Když se ale knoflík přimkne k magnetu, najednou do sebe načerpá jeho zvláštní energii a také začne přitahovat plech a železo. Takže co do přirozenosti, plech knoflíku zůstal plechem, ale získal magnetické vlastnosti. Podobně můžeme trochu pochopit tajemství zbožštění (theosis), kdy člověk, který se přimkl k Bohu, získává božské vlastnosti, i když jeho lidská přirozenost zůstane beze změny. Takové lidi potom Církev pravoslavná nazývá bohonosnými, nebo prostě svatými. Dokáží konat věci, které nejsou pro pro člověka přirozené. Ale pro ně už přirozené jsou. Protože se stali novým lidským druhem – jak už jsem psal výše. Homo theosiens. Jak je ale možné, že je něco takového možné? To umožnil zázrak vtělení Boha Syna, kdy se jeho Božská přirozenost sjednotila s lidskou přirozeností malého dítěte Ježíše. Pokud Vás zajímá jakým způsobem, tam mohu posloužit vyznáním 4. sněmu Církve v městě Chalkedonu (r. 451):
My pak, následujíce svatých Otců všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, (který má) rozumovou duši a tělo, společné podstaty (přirozenosti) s Otcem co do božství a společné podstaty s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu, jenž byl počat přede všemi věky z Otce podle božství a v těchto posledních dnech za nás a za naši spásu narozeného z Panny Marie, Matky Boží, co do lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného. Aby (lidé) uznávali, že má dvě přirozenosti, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně a neodlučitelně, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. , jak o něm od počátku (stanovili) proroci a jak nás sám Pán Ježíš Kristus naučil a jak nám to předalo Vyznání svatých Otců.
Všimněme si, toho „ne“ na začátku každého slova, které jsem zdůraznil tučně. Je to ukázka moudrého přístupu k Božím tajemstvím, takzvaného „apofatického“, kdy na základě našich pozemských zkušeností se méně spleteme, když budeme říkat co Bůh není, než když se budeme pokoušet mluvit o tom, co Bůh je. (Pokud na základě svých pozemských zkušeností nerozumíte ani tomu, co se píše v Chalkedonském vyznání, nic si z toho nedělejte. To chce čas a trochu zkušeností v pravoslavném duchovním prostředí.)
Každopádně sjednocení Božské a lidské přirozenosti (do té doby nemožné a nemyslitelné), je nejdůležitějším poselstvím Vánoc. Samozřejmě, klid a mír, poezie, radost v dětských očích.... no jistě, ale na to Vtělení se občas nějak zapomíná. A to není všechno. Když Bohočlověk Pán Ježíš Kristus po svém vzkříšení opustil naši nešťastnou Zem a vrátil se k Bohu Otci, tak tady na Zemi svou lidskou přirozenost nezapomněl ani ji nikam nevrátil. Odešla spolu s ním a v něm na Boží trůn. On je totiž i v Nebesích stále Bohočlověkem. Vzpomeňme si: „neodlučitelně“. Ne náhodou píše už apoštol Petr ve svém druhém listu: Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha (1,4).

Kříž

Tak dobrá, řekneme si, spása člověka od zla a hříchu je otevřenou možností ke zbožštění člověka skrze Krista. Proč tedy bylo ještě třeba, aby Bůh Syn, který o Vánocích spojil božskou a lidskou přirozenost, musel zemřít na kříži? Copak už to, že se Bohočlověk narodil v provizorních podmínkách a chudých poměrech bylo málo? Nebylo by pro Boha vhodnější vtělit se do dítěte narozeného v královském sídle, nebo v rodině velekněze? Copak by nebylo mnohem vhodnější, kdyby se dožil požehnaného věku a zesnul pokojně obklopen oddanými následovníky a oplakávaný vděčným lidstvem? Všechny tyto myšlenky jsou vlastně dosti logické, že? Ale kam pak na Pána Boha s naší logikou. Jako bychom trochu zapomněli, že Vtělení je pouze otevření možnosti záchrany lidské duše. Zatím je to otevřeno jen ze strany Boha. A co člověk? Má problém. Chalkedonští otcové zdůraznili, že Kristus byl ve všem jako my, kromě hříchu. Ale člověk je prostě člověk včetně hříchu.
A co že je to vlastně hřích? Už jste o tom někdy přemýšleli? Hřích je vlastně odmítnutí Boha a všeho, co Bůh představuje. A toto odmítnutí Boha nese dnes v sobě každý člověk už od narození a má to zakódování v každé buňce těla, řekl bych, skoro geneticky. A to od chvíle, kdy se v Ráji nechal oklamat Hadem, což z hlediska duchovního způsobilo genetickou mutaci člověka. Zmutoval do duchovní podobnosti svému novému „kumpánovi“, ďáblu. Pokud jsem v některých přirovnáních použil pojmenování lidského druhu jako Homo sapiens- člověk rozumný, je to pojmenování, které si pro sebe vymyslel člověk sám. Trochu namyšleně, řekl bych, když se podíváme, jak to na světě vypadá. Když se podíváme, jak to na světě vypadá, možná by nebyl od věci název realističtější, homo daimoniens, člověk démonický. Naštěstí ale Boží prozřetelnost nikdy nedopustila, aby dílo zdémonizování lidí bylo tehdy hříchem v Ráji dokonáno. To podstatné totiž závisí na vlastnosti, která přes to všechno je v nás připomínkou původního Božího obrazu a kterou nelze od člověka oddělit. A tou je svoboda. Svobodná vůle. Samozřejmě, že se může člověk během pozemského života zdémonizovat a zcela se disponovat pro peklo. Může, když bude chtít. Ale také nemusí, když nebude chtít. Má totiž na výběr. Totéž platí i pro odmítnutí Zlého a návrat k Bohu. Člověk se může, jistěže s Boží pomocí, osvobodit od zla, odmítnout ďábla a přijmout Boha. To „s pomocí Boží“ jsem nenapsal ze zvyku. Nebýt Kristovy oběti na kříži, tak by člověk mohl chtít jak by chtěl, ale k ničemu by to nebylo. Náš žalobce ďábel má totiž proti každému důkazy. Důkazy, že je člověk ovládaný hříchem jako drogou a není schopen se z toho dostat. Jenomže když člověk přijme křest, čímž se ponořením do křestní lázně ponoří do smrti Kristovy a vynoří jako nové stvoření, tak se v té lázni ty důkazy ztratí. Utopí se, zmizí. Otcové to vyjadřují i tak, že Kristova obětní krav smazala seznam hříchů tohoto člověka. Už nesdílí démonskou přirozenost, ale božskou. Máš smůlu, ďáble. A co na to ďábel? Jako, že se ještě uvidí. Jako, jestli to tomu nového člověku vydrží. Jestli je skutečně tak rozhodnutý využít celého toho potenciálu, který ve křtu a v myropomazání (přijetí Boha- Svatého Ducha) získal. Jako že ho teď bude tříbit jako pšenici. Poňoukat ho, lákat k návratu k minulým hříchům, sem tam ho skřípne a přitlačí ke zdi, zkusí ho pomlouvat u Boha a zase Boha pomlouvat u toho člověka, no, ledacos. Vzpomeňme si na podobenství o rozsévači (Mat 13,1-23) . A ono se uvidí, jak to ten nově pokřtěný má. A když se ukáže, že to bude mít dobře, vykročí skutečně reálně na cestu zbožštění. Ne, že by dokázal úplně nehřešit, ale donutí se chodit ke zpovědi a rozhřešení (odhřešení) a tak se trpělivě znovu a znovu očišťovat. A bude přijímat Kristovo obětované Tělo a prolitu Krev a tak může postupně sílit v theosi, tedy v onom zbožštění.
Takže lidská svoboda. Ta je příčinou, proč to všechno utrpení Boha muselo být. Asi nás má Bůh rád.


Ale stejně si někdo může říci – vždyť ale Bůh je všemohoucí. Může všechno. Copak by nestačilo jen jedno jeho slovo a mohlo se to prostě stát i bez toho Vtělení, Ukřižování, Vzkříšení, Nanebevstoupení a Seslání Svatého Ducha? Mohlo. Samozřejmě, že mohlo. Ale pro koho? Pro roboty, kteří nemají vlastní rozum a vůli? Bůh nás nechce za roboty. Pokud už se někdo pro Něj rozhodne, tak to musí udělat vědomě sám za sebe a musí to být doopravdy. Tady bych si dovolil uvést jedno své theologumenon. V Pravoslaví je totiž možné mít na něco svůj vlastní teologický názor, tedy pokud popravdě řeknu, že je to můj názor, nikoli názor a učení Církve pravoslavné. Já mám k této věci takové své malé theologumenon. Že totiž Pán Bůh není všemohoucí. A je to venku. Totiž, že – abych to upřesnil, že dočasně Pán Bůh není všemohoucí. Protože část té své všemohoucnosti svěřil člověku. A to je právě ta svoboda. A spása člověka prostě bez zapojení té člověčí svobody není uskutečnitelná. To dočasné omezení Boží všemohoucnosti platí až do Posledního soudu. Pak už budu zase bez theologumenon. Ale teď se právě nacházíme v procesu, který teprve k tomu Poslednímu soudu směřuje a na Zemi ještě probíhá „čas vládce tmy“, jak píše apoštol Pavel. (Ef 6,12 ).
Mimochodem, když už jsem se toho dotkl, jak je to s tím tajemstvím zla? Na to mám také svoje theologumenon. Ale kdo ví, třeba to tak skutečně je? Nabídnu vám ho v následujícím příběhu.

Proč je na světě zlo?

Kyril šel po cestě, která ho spolehlivě zavedla úplně jinam než chtěl, tedy nejspíš, protože už by to tu dávno mělo být. Lesy kolem Berounky přece snad nejsou tak hluboké, aby se v nich ztratila poustevna, kterou už jednou našel. I když, pravda, přesně neví, jak. Takže zpátky, směrem k silnici a hledat pěšinu, na kterou měl odbočit. Směrem od silnice napravo, takže teď naopak směrem nalevo. Hledal očima každý náznak pěšiny, až jedno místo se mu zdálo podezřelé, při dobré vůli by to mohla být i pěšina. Zkusí to. Do kopce hustým lesem nebyl moc rozhled, kam až to vede, ale tam nahoře už prosvítal konec lesa a za ním bude loučka s potokem. Poznávací znamení. Je tu dobře. Za vyvýšeninou s nízkým porostem borovic se krčila dřevěná chatka s rovnou střechou, před ní stůl s lavicí sbitý jen tak z pár prken. Zrychlil chůzi. „Posaď se, chlapče, hned přijdu“ slyšel Kyril hlas otce Jury, odkudsi za chatou. „O čem že jsme to minule mluvili?“ Kyril se posadil ke stolíku a zavolal k chatce: „Chtěl jsem se zeptat, otče Juro, proč je na světě zlo!“ „Aha! Aby lidé byli šťastní, synku“, ozvalo se za chatkou. „Šťastní?“, podivil se Kyril: „To jsou přece nešťastní. Kdyby bylo jenom dobro, tak by přece byli šťastní.“ Starý otec Jura se objevil s vonící a ještě prskající pánvičkou v ruce:“ Lidé, chlapče, aby byli šťastní, tak musí být svobodní. A jak můžeš být svobodný, když nemáš na výběr?“ Trochu ochutnal z pánve jídlo, které právě dokuchtil: „Hm, myslím, že je to dobré. Už ti nesu nějaké pohoštění.“ Postavil pánvičku na stolík před Kyrila. Tak, tady máš dnešní dobrotu, můžeš si vybrat.“ „Vybrat z čeho?“ podivil se Kyril. „No, tady máš před sebou moc dobré jídlo, tak si ho vyber“. „Moc děkuji, otče, voní to skvěle a jaký pak výběr, žádné další jídlo nevidím.“ „Á máš pravdu,“ vyskočil křepce stařík. „hned přinesu ještě něco.“ Za chvilku se vrátil s hrnečkem. „No, zbylo mi tu něco z minulého týdne, ale obávám se, že už to nebude dobré. Koukám, při okrajích je to trochu plesnivé.“ Malinko ochutnal. „No jo, fuj!“ „Postaví to před Kyrila. „Tak, teď si můžeš vybrat.“ „To je snadný výběr,“ neváhal Kyril, „dám si samozřejmě tu čerstvou dobrotu.“ „Výborně,“ zaradoval se starec, „tak já to odnesu“. Popadl hrnek, ale ještě se zastavil a zatvářil se trošičku lišácky: „Ale kdybys chtěl vědět jako já, jak to chutná obojí, můžeš to zkusit. Když to totiž odnesu, už to bude pryč. To nejsi ani trochu zvědavý na ten rozdíl? Když to teď odnesu, už to nikdy nezjistíš. Pochutnáš si na dobrotě, ale už nikdy nebudeš vědět, jaké by to bylo, to druhé. A budeš vědět, že to už nikdy nebudeš vědět!“ „No tak dobrá,“ pravil Kyril velkomyslně, „tak to tu nechte, třeba si trochu přičuchnu, abych tedy o něco nepřišel.“ „Á, výborně,“ řekl stařec, „tak já odnesu tu dobrotu. Tímhle jsi ji totiž navždy ztratil“. Popadl pánev, otočil se ke Kyrilovi zády a volal: Dobrou chuť!“ „Kyril byl trochu vedle: „Ale počkejte, otče, vy jste neřekl, že to dobré jídlo odnesete!“ Starec se otočil: „Aha, no zapomněl jsem ti to říct. Promiň, trošku jsem tě podvedl.“ A odnášel jídlo. „Ale proč jste to udělal?“ volal hned Kyril. „Nu, víš, ďábel tenkrát v ráji Adama s Evou také trošku podvedl. Člověk znal dobro, ale nebyla to jeho volba. Byla to nutnost. Byl by na věky zůstal otrokem dobra. Šlo jenom o to, aby dobro mohlo být také jeho svobodná volba. Svoboda je moc důležitá, synku. Pokud si zvolíš dobro svobodně, pak má teprve tu správnou chuť. Pak je to teprve skutečné dobro. Něco, co sám chceš a ne něco, co jenom musíš. Ale to předpokládá, že si můžeš, nebo dokonce si musíš, z něčeho vybrat. Že si můžeš klidně svobodně zvolit i něco jiného. Musí tu být ještě nějaká jiná možnost, že. Něco, co není dobro. Tedy řeknu ti, byl to tenkrát od Pána Boha risk. Takhle nechat člověka se rozhodnout. No, nepovedlo se. Člověk si zvolil to, co ty. Bylo to 50 na 50. Zůstal nám všem blivajz.“ Opět se otočil ke zády a zmizel s pánvičkou někde za chatou. „ Definitivně?“ Volal Kyril. „No, vlastně ne“ odpovídal otec Jura trochu namáhavě kdesi za chatkou“. „Na to má Pán Bůh člověka moc rád, synku. A tak se můžeme rozhodnout ještě jednou. Co by sis teď vybral?“ „No to dobré jídlo, samozřejmě“, snažil se mluvit nahlas Kyril. „ Tak si ho vezmi“, otec Jura se zase objevil, trochu udýchaný. „Je támhle na střeše. Zrovna jsem ho tam dal. Ještě bude teplé.“ Kyril nevěřícně obešel chatku a podíval se vzhůru, kde na okraji nevysoké střechy trůnila pánvička. „Vy jste ale shodil žebřík.“ „No vidíš, tak to se nedá nic dělat, budeš se muset víc snažit. Ale když se budeš snažit, tak tam vylezeš. Nebudeš litovat. Ale, pokud nechceš, nemusíš tam lézt. Ještě máš na výběr ten hrneček na stole.“ Kyril chvíli poměřoval chatu, střechu a nakonec vyskočil na zábradlíčko verandy a po sloupu se vyšplhal nahoru. Ale dolu se mu s plnou pánví slézat nechtělo. Dovolil se, sedl si na střechu a pustil se do jídla. „Tak co, jak je ti, synku,“ ptal se starec. „No, docela dobrý. Jídlo je dobré, pěkný výhled.“ Starec se opět ze zdola optal“ „A dovedl sis to odsud představit, že to takové bude? „No, úplně ne.“ „Musel jsi mi věřit, viď“, usmíval se starec. „Víra je moc důležitá věc. Kdybys mi nevěřil, že tam vylezeš a že nebudeš litovat, tak by ses nikdy nedostal výš. Trčel bys dole s blivajzem.“ „Teď mě napadá,“ na to Kyril, „kdybych si už na začátku vybral tu dobrotu, tak bych měl sice dobrotu, ale seděl bych s ní dole.“ „Aha!“ okomentoval to o. Jura a odnášel blivajz. „Tak jaký máme výsledek? Máš dobrotu, kterou sis sám vybral a dostal se výš, protože ses snažil. Už jsi pochopil, proč je na světě zlo?“ „No jo,“ zavrtěl se trochu Kyril, „ale ta možnost, že si člověk definitivně vybere zlo, to přece není jen kulisa k výběru. To je reálná možnost.“ „Tak chlapče. To je reálná možnost. Všechno je to doopravdy.“ „A ďábel si také vybral zlo?“ „ Ten byl první.“ „A proč to dělal?“ „To je zase jiná kapitola, odpověděl starec. „Necháme to napříště. Ale dám ti takový domácí úkol. Přemýšlej do příště, co máme ty a já, tamten strom a tamten kámen, společného s ďáblem. Schválně, jestli na to přijdeš.“
II.
Na příští setkání dorazil Kyril ke starci velmi rozrušený. „Copak se stalo, hochu?“ podivoval se o. Jura. Kyril byl celý vyvalený: „Představte si, otče, cestou k vám jsem potkal nějakého mnicha, byl takový vysoký, mohutný a hned jak mne viděl, pustil se do mne. Že prý my "hledači" jsme jen otravové, nic nemyslíme vážně, rušíme život mnichů, že tady není žádná půjčovna duchovních zážitků, skoro na mě napřáhl ruku, jak se zlobil, šel z něho strach, vůbec mne za vámi nechtěl pustit. Ještě teď se z toho překvapení třesu.“ „Starec se podivil. „No vidím, vidím, hochu, pojď, posaď se, připravil jsem si pro tebe zase nějaké pohoštění, aby sis tu odpočinul a nabral sílu. To víš, myslel jsem na tebe. A toho mnicha si nevšímej, otec Serafím je trochu nevrlý. Možná ho bolí zuby, kdo ví. Jistě to tak nemyslel. Já vím, že přemýšlíš o věcech poctivě a snažíš se. Jestlipak jsi už přišel na to, co máme ty a já, tenhle strom a tenhle kámen, společného s ďáblem?“ „To je, otče, těžká otázka. Já vím, že mám společného s ďáblem to, že něco špatného vyvedu, co máte vy s ním společného, to opravdu nevím a co strom, nebo kámen, to už teprv ne.“ Starec se usmál. „Aha, no jo, tak já ti to povím, synku. Víš, ďábel, stejně jako ty, já a celá příroda, to všechno je Boží stvoření. Dalo by se říci, pouhopouhé Boží stvoření. V porovnání s Bohem je to jako nic. To říkám hlavně proto, že mnozí si myslí, že zlo je stejně silné, jako dobro, nebo, že je i silnější. Jako kdyby byl ďáběl stejně mocný jako Bůh, a pral se s ním o svět. Ale tak to vůbec není. Ďábel je opravdu jen Boží stvoření. Pravda, v porovnání s námi je velice mocný, stejně jaké Boží archandělé jsou v porovnání s námi velice mocní. Však je ďábel také bývalý archanděl.“ Starec vyndal z kapsy magnet a kousky železa. „Minule ses mne zeptal, proč si ďábel vybral zlo. No, to bysme se měli zeptat spíš jeho. Asi se mu zalíbila pyšná představa, že by přeci jen mohl být jako Bůh. A také to poradil lidem, aby se pokusili stát bohy na ďáblův způsob. Víš to, že my lidé jsme ve skutečnosti povoláni ke zbožštění? Ale trochu jinou cestou, než na to šel ten Zlý. My jsme povoláni sjednotit se s Bohem a ne postavit se proti němu. Jako se železo sjednotí s magnetem a získá jeho vlastnosti. Vidíš? Tenhle kus železa přicvaklý k magnetu přitahuje další železo. Když se připojí, přitahují další železo. Kdyby tu bylo deset kousků železa, všechny se spojí a bude je prostupovat síla magnetu. Tak mohou být s Bohem spojeni lidé. Zůstanou samozřejmě stále lidmi, tak jako železo zůstalo železem, ale získají božské vlastnosti a život, protože se s Bohem sjednotí. Takoví jsou svatí. Ale tohle ďábel nechtěl. On chtěl být bohem sám pro sebe, mimo Boha, vedle Boha. Proti Bohu. Jenomže pouhé Boží stvoření zůstane vždy jen pouhým stvořením. A protože se nechtěl přicvaknout k Bohu, jako železo k magnetu, ale oddělil se od něj úplně, nezbylo v něm nic z toho, co je pro Boha typické. Tedy ani nic z dobra. Zůstal prázdný. A prázdnota po dobru, to je zlo. Jediné, co ďáblovi zbylo, je jeho původně stvořená andělská síla a moc. Totiž bývalá andělská, nyní ďábelská. A tak tu máme dvě síly, které na člověka působí. Ďábel chce, aby ho člověk obdivoval a bál se ho, protože je oproti člověku silný. Bůh je samozřejmě mnohem a mnohem silnější. Ale protože má rád naši svobodu, dělá to jinak. Chce, aby ho člověk měl rád ne pro jeho sílu, ale pro jeho dobrotu. Proto ďábla kvůli nám nepřeválcuje okamžitě. To by byla jen síla proti síle. Ale tady jde o víc. Člověk se musí naučit najít v sobě smysl pro dobro, i když se jeví jako slabé. Protože teprve potom může bezpečně získat i tu sílu. Síla bez dobra, je totiž k ničemu, chlapče. Neprospěje ani nám, ani světu.“ Kyril se zeptal: „Ale proč tedy hodně lidí dává přednost pouhé síle a moci před dobrem?“ „To víš,“ usmál se starec. „To bysme se museli zeptat jich. Asi si myslí, že dobro je příliš svazuje nějakými pravidly. Je to jejich pojetí svobody. Peklo je plné takových. Peklo je duchovní prostor pro lidi, kteří chtějí, aby nebylo dobro. Aby nebyla láska. Aby nebyl Bůh. A toto jejich chtění se jim tam splní. Otec Jura se zvedl a došel pro misku lesních jahod. „Ale to je smutné povídání. „Když jsi potkal otce Serafíma, tak ses ho asi bál, že, když tak křičel a hrozil.“ „No, to věru“, přitakal Kyril. „A když jsi přišel ke mně, přijal jsem tě dobře, aby ses tu cítil dobře. Doufám, že ses cítil doře?“ „Ano, otče bodejď by ne“. „Kdyby sis měl vybrat mezi posezením u mne a u o. Serafíma, co by sis vybral?“ „No, určitě tady u vás.“ „No vida. A přitom o. Serafím je mnohem silnější než já. Jé, ten by mne zmydlil, kdyby chtěl. A přesto bys byl raději u mne. Protože sám intuitivně dáváš přednost dobru před pouhou silou. Děláš to, co je původně pro člověka přirozené. Ďábel i takoví lidé, kteří chtějí být jako on, to dělají proto, že jsou nemocní, mají nemocnou vůli, nemocné představy o sobě, o světě, o Bohu. Ty sis sám vyzkoušel, že si vybíráš jinak než oni a to jsem rád.“ „Jak jsem si to vyzkoušel? Podivil se Kyril. „Nu,víš, poprosil jsem otce Serafíma, když u mne posledně poseděl, aby ti šel naproti a trochu na tebe spustil, abys zažil pořádnou sílu. No a pak jsem tě přijal a pohostil, abys zažil i trochu dobra. On je jinak otec Serafím velmi laskavý člověk. Až půjdeš domů, vezmi to kolem jeho domku, u brodu přes potok, dej mu, prosím tě, tuhle misku jahod a řekni mu, že mu děkuji, že na tebe tak pěkně křičel.“ Kyril se nevzpouzel, i když byl trochu vyveden z míry. Bude muset starci věřit, že o. Setafím je skutečně laskavý člověk. Tu ho napadlo: „Starče, a jak jste vlastně věděli, že už k vám jdu? „Ále“, utrousil otec Jura na cestě do své chatky, „to otec Serafím. Viděl tě ze střechy!“ (U starce, a neb proč je na světě zlo, úryvek z knížky Na Horu)
A ještě bych si dovolil uvést vyprávění bohonosného starce Paisije Athonského, protože otázka zla se velmi dotýká otázky Boží spravedlnosti:
Starec Paisij, když chtěl poukázat na to, jak se Bůh stará a uvažuje o svém stvoření, i když my se často zlobíme a nechápeme Jeho energie, nám vyprávěl podobné příběhy: Jeden asketa, když viděl nepravost, která je ve světě, modlil se k Bohu a prosil Ho, aby mu zjevil důvod, proč spravedliví a zbožní lidé jsou nešťastní a neprávem se trápí, zatímco nespravedliví a hříšníci se obohacují a daří se jim. Když se asketa modlil, aby mu Bůh zjevil toto tajemství, uslyšel hlas, který mu řekl: - Nežádej to, co nemůže pochopit tvůj rozum a na co nestačí tvé znalosti. Ani nehledej skryté věci, na které není možné přijít. Ale když jsi se to chtěl dozvědět, jdi do světa, zůstaň na jednom místě a dávej pozor na to, co uvidíš, abys díky této malé zkoušce pochopil malou část Božího soudu. Poznáš, že prozřetelné panování Boha nade vším je neprozkoumatelné a nerozluštitelné.
Starec odešel do světa a přišel na louku, kterou přetínala hustě frekventovaná cesta. Byl tam pramen a starý vykotlaný strom, do kterého se schoval.
Po chvíli přijel jeden boháč na koni. Na chvilku se zastavil u pramene, aby se napil a oddechl si. Když uhasil žízeň, vytáhl ze své kapsy měšec se sto zlatými a začal je přepočítávat. Když je spočítal, chtěl je zase uložit zpátky do kapsy, ale měšec mu spadl do trávy.
Najedl se, oddychl si, zdříml si a potom osedlal koně a odjel, aniž si všiml, co se stalo se zlaťáky.
Po chvíli přišel k prameni jiný pocestný, našel měšec se zlaťáky, sebral ho a utekl po louce. Uplynul nějaký čas a přišel jiný pocestný. Také on, jelikož byl unaven, zastavil se u pramene, nepil se trochu vody, vytáhl z ubrousku kousek chleba a posadil se, aby se najedl. Ve chvíli, kdy tento chudý člověk jedl, objevil se rozhněvaný bohatý jezdec s tváří plnou zlosti a vrhl se na něho. Rozčileně křičel, aby mu vrátil jeho zlaťáky. Chudák neměl ani potuchy o zlaťácích a přísahou se ho pokoušel ujistit, že je neviděl. On ho však v zuřivosti začal bít, až ho zabil. Potom prohledal celé oblečení chudáka, ale když nic nenašel, celý zarmoucený odjel.
Onen starec všechno viděl z vykotlaného stromu a žasl. Byl velmi smutný a plakal kvůli nespravedlivé vraždě, kterou viděl a s modlitbou se obrátil k Bohu: - Pane, co to znamená, tato Tvá vůle? Dej mi vědět, prosím Tě, jak může Tvá dobrota snést takovouhle nepravost? Jeden ztratil zlaťáky, jiný je našel a další byl nespravedlivě zabitý!
Zatím co starec se v slzách modlil, sestoupil anděl Pána a řekl mu: - Nebuď smutný, starče a ať se ti to ani nezdá zlé a nemysli si, že se toto všecko děje bez Boží vůle. Ale všecko, co se děje, děje se buď kvůli shovívavosti, něco jiného kvůli výchově a další kvůli prozíravému Božímu vedení. Poslouchej tedy: Ten, co ztratil zlaťáky, je sousedem toho, který je našel. Ten měl zahradu v hodnotě sto zlatých. Boháč, protože byl chamtivý, ho donutil, aby mu ji prodal za padesát. Chudý nevěděl, co má dělat, proto prosil Boha, aby vykonal odplatu. A Bůh to zařídil tak, aby dostal dvojnásobek. A zase ten chudák, unavený, který nic nenašel a byl nespravedlivě zabitý, měl na svědomí vraždu. Upřímně se však kál a skutky v celém jeho dalším životě byly křesťanské a bohumilé. Neustále prosil Boha, aby mu odpustil vraždu, které se dopustil a říkal: „Bože můj, jakou smrt jsem způsobil, tu samou dej mně!“ Samozřejmě mu Bůh odpustil od první chvíle, kdy vyjádřil své pokání. Byl však zvláště „dojatý“ upřímností svého dítěte, které se snažilo ne jen zachovávat jeho přikázání, ale chtělo dokonce zaplatit své staré provinění. Dovolil, aby zemřel násilným způsobem - tak jak od Něho žádal - vzal ho k sobě a daroval mu i zářivý věnec za jeho upřímnost!
A nakonec ten poslední, chamtivec, který ztratil zlaťáky a vraždil, byl by potrestnán na posledním soudu za svou chamtivost a mamonářství. Ale Bůh jej nechal upadnout do hříchu vraždy, aby se trápila jeho duše a aby se začal kát. Díky tomuto podnětu teď zanechává svět a odchází, aby se stal mnichem!
Tak tedy, ve kterém případě vidíš, že byl Bůh nespravedlivý, nebo tvrdý a nemilosrdný? Proto v budoucnu příliš nezkoumej Boží soudy, neboť on je koná spravedlivě a tak jak Sám ví, zatímco ty je považuješ za nespravedlivé. Věz též, že mnohé další věci se ve světě dějí ve shodě s Boží vůlí a z důvodů, které lidé neznají. A tak je správné, aby každý říkal: „Spravedlivý jsi, Pane, a přímé jsou cesty Tvého práva.“ (Z knihy Starec Paisij od Christodula Svatohorského, Prešov 1999)

6. Církev pravoslavná a svět

Mnohým lidem už je jasné, že velké množství sociálních, státoprávních a ekonomických procesů má své politické pozadí. Ale málokdo si je vědom toho, že naopak všechny tyto procesy mají především zase své duchovní pozadí. Jeden příklad z mnohých: V roce 730 císař Římanů Leon III. vydal edikt zakazující úctu k ikonám. Patrně byl k tomu veden motivy politickými, protože vedl obranné boje proti muslimům, kteří zakazovali zobrazování čehokoli a doufal, že to podpoří jeho diplomatické úsilí.
Kdo by byl čekal, že tento císař, i jeho následovník prolijí tolik křesťanské krve, a že se naopak najde tolik křesťanů ochotných ji prolít, jen kvůli problému úcty k obrazům? To proto, že ikony jsou otevřená okna mezi Božím a naším světem. Mají velkou duchovní sílu. A o tuto božskou sílu v našem světě jde. Zdálo by se, že rozhodnutí Leona III. o náboženské otázce mělo politické pozadí. Ve skutečnosti ale, jak říkám, každé politické rozhodnutí má naopak duchovní pozadí. A to i u lidí naprosto nevěřících. Jen si vzpomeňme na ďáblovu nabídku Kristu, když ho pokoušel, že mu dá všechna království světa, pokud se mu bude klanět (Mt 4,8 9). A naproti tomu stojí slovo Kristova duchovně nejbližšího apoštola Jana, že „ten, který je ve vás je silnější, než ten který je ve světě“(1Jan 4,4).
K tomu ještě můžeme říci - ať už mocní, bohatí, či rozumní tohoto světa říkají, konají, či vysvětlují cokoli a ať už se nám zdá tento svět spravedlivý, nebo nespravedlivý - nenechme se tím příliš zaujmout. To vše jsou jen pokusy jak odklonit a zaměstnat naši mysl věcmi, které nejsou pro spásu nejdůležitější. Člověk křesťan, pokud chce obstát, má jen jedinou potřebu a povinnost. Ve spolupráci s Duchem Svatým se starat především o to, aby neustále a až do konce, ten, který je ve mně, byl silnější, než ten, který je ve světě.
Ovšem tento svět a jeho deep state vládce - ďábel, se samozřejmě bránil existenci Církve pravoslavné už od počátku. Pronásledovali ji židovští předáci (včetně budoucího apoštola Pavla), stejně jako pohanští římští císaři, jakož i vládci okolních zemí. A pak přišel, alespoň v pohledu světa, zásadní zlom.

Konstantinovský obrat

Císař Římanů Konstantin po své vítězné bitvě u Milvijského mostu (r. 312) a upevnění moci v říši, prohlásil křesťanství více méně státním náboženstvím. Tím se následovníci Krista dostali do zcela nové situace. Sice ustal tlak zvenčí, ale začal se stupňovat tlak zevnitř, jak do jejich řad začali vstupovat lidé z vypočítavosti, hledající své nebe už tady na zemi. V dobách předchozích nebylo tak snadné stát se křesťanem. Jednak, samozřejmě, kvůli obavám z pronásledování, ale také proto, že křesťané se chovali konspirativně. Pokud se scházeli k Bohoslužbám, pak u dveří chrámu (ale často i nenápadného domku) stával dveřník (služebník nižšího svěcení), který dbal na to, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. Vstup měli otevřený lidé, kteří prošli zasvěcením křtu a lidé, kteří se na to připravovali, katechumeni. I ti však museli posvátný prostor a děj opustit, když skončila první část liturgie věnovaná vyučování a než začala druhá část, tak zvaná liturgie věrných s přijímáním tajemství Eucharistie. Ani přístup ke křtu nebyl samozřejmý. Každý zájemce musel mít svého ručitele z řad věrných (kmotra), který ručil ne jen za prospívání nováčka ve víře, ale mimo jiné i za to, že umí držet jazyk za zuby, co se týče společného shromažďování, neřku-li, že to není špeh státních orgánů. Na veřejnosti se k sobě křesťané hlásili nenápadně (známé je kreslení symbolu ryby na zemi – kdo věděl, ten poznal. Ryby proto, že řecký výraz pro rybu ICHTHYS byl kryptogramem počátečních písmen Iésús Christos Theú Hyiós, Sótír - Ježíš Kristus Syn Boží Spasitel). Zvláštní zvyky vládly i uvnitř Církve. Nejznámější je asi tradice společného majetku, ale stávaly se i takové paradoxy, že za biskupa místní církve byl věřícími zvolen člověk v postavení otroka a že jeho křesťanský majitel a pán mu při obřadech líbal ruku. Po takzvaném konstantinovském obratu se mnohé mění. Z pronásledovaných biskupů se stávají svým způsobem státní úředníci a z temných vlhkých žalářů se náhle ocitají v zářivých komnatách císařských audiencí. Místo konání Bohoslužeb už není nutné utajovat, ale císař pro sloužení Liturgie otevírá státní basiliky (řecky se císař řekne basileos), tedy ohromné budovy určené původně pro městské trhy, nebo veřejná soudní shromáždění. A otevřela se cesta k dalšímu (nevítanému) paradoxu, že ctižádostiví lidé, kteří dříve podporovali pronásledovaní křesťanů, se nyní hlásili do jejich řad – takový už je světa běh. Tento světa běh se ovšem nelíbil mnoha lidem toužícím po následování Krista v nezměněné a „nerozředěné“ formě. Nechtěli, aby se Církev pravoslavná začala zabydlovat na tomto světě jako doma (neboť domov máme v nebesích). A tak se v té tobě začal masověji objevovat další zajímavý jev, který ovlivnil život Církve až do dnešních dnů a to je mnišské hnutí.

Mnich

Mnich (v originále monachos, od řeckého slova monos-sám) věnuje téměř 100% svého času a energie vztahu s Bohem. Svět ho ruší. Poušť, či pustina, naopak nemá žádné rušivé vlivy na mysl. Předobrazem poustevníka byl již Jan Křtitel (a předtím různé podobné postavy či hnutí, ale to nechce teologům). Mniši a mnišky se postupně začali usazovat v Judské poušti, v egyptských pouštích, v syrských pouštích, prostě všude, kde byly vhodné podmínky (podobně jako dříve předkřesťanské komunity Essénů v Palestině, nebo Therapeutů v Egyptě). První známí průkopníci poustevnictví (jako např. sv. Antonios) se mnišskému smýšlení a pravidlům učili od svých andělů, další se učili od těch prvních a předávali si v posloupnosti umění žít. Později vytvářeli malé komunity na sobě nezávislých pousteven, jejichž obyvatelé se společně scházeli jen k sobotní a nedělní Liturgii, a také první monastýry, kde už bylo organizované spolužití s určitou charismatickou hierarchií. To všechno jsou ovšem pouze vnější znaky. Podstatné na mnišství je jeho vnitřní obsah, který jsem si nazval „umění žít“. Tedy žít v lidském těle život podobný andělskému. Nejlépe to lze přiblížit naší představivosti pomocí jednotlivých literárních obrazů. Uvádím zde několik. Je jich samozřejmě mnohem více, v různých publikacích věnujících se východním pouštním otcům a mnichům od prvních staletí až do dnešní doby. Doporučuji velmi dohledat si je a okusit trochu jejich života alespoň takto zprostředkovaně:
Abba Mathéos řekl: „Satan neví, která vášeň může duši udolat. Rozsévá sice, ale neví, jestli bude sklízet. U jednoho to zkouší se smilstvem, u jednoho s pomlouváním a podobně i s dalšími vášněmi. A ke které vášni se duše začne klonit, na tu pak míří.
Učedník se zeptal: „Otče, co mám dělat, stále mne trápí běsi. Ať se snažím sebevíc a stále je odháním, neodcházejí. Starý poustevník mu odpověděl: Máš v sobě něco, co je jejich. Nosíš v sobě jejich nástroje (vášně). Zbav se těch nástrojů a budeš mít klid, protože pak nebudou mít čím v tvém srdci pracovat.
Abba Amún z Raithú se svěřil abba Sisojovi: „Vždycky, když čtu Písmo, snaží se má duše ozdobit si řeč jeho slovy, abych dovedl odpovídat na otázky.“ Starec mu řekl: „To člověk nepotřebuje. Má si pochopení i schopnost mluvit získat očištěním mysli.“
O našem svatém abba Makariovi Velikém se vyprávělo, že když dosáhl pokroku ve ctnostech, dostal od našeho Pána Ježíše Krista velikou sílu zasahovat proti nepřátelským duchům. Ti se ho děsili a třásli se před ním pro tu sílu,která v něm byla.
Aba Poimen řekl o abba Kolobovi, že prý poprosil Boha, aby byl zbaven svých vášní. Byl pak bezstarostný. Přišel k jednomu starci a řekl mu: „Pozoruji, že jsem úplně klidný. Nemám žádný zápas.“ Starec mu řekl: „Jdi a popros Boha, aby v tobě nějaký zápas začal. Duše totiž dělá pokroky jen skrze zápasy.“ Když pak na něj přišel zápas, už se nemodlil, aby ho byl zbaven, ale řekl: „Dej mi, Pane, v zápasech vytrvalost.“
Abba Makarios pravil, že později přijde doba, kdy se budou posmívat těm, kteří zůstanou v mnišské kelii a naplní se slova svatého Antonia – Jestliže uvidí někoho, kdo není blázen, postaví se proti němu a budou říkat „Ty jsi blázen“, a to jen pro jeho odlišnost. A já ti říkám, můj synu, že kdyby kdysi Mojžíš nevstoupil do oblaku, nebyl by dostal desky smlouvy napsané Boží rukou.
A nakonec slovo sv. Izáka Syrského: „Pokorný člověk není nikdy ukvapený, uspěchaný, nebo vzrušený, nikdy nemá žádné prchlivé, nebo nestálé myšlenky, ale stále zůstává pokojný. I kdyby nebe mělo spadnout a přitisknout se k zemi, pokorný člověk se nevyděsí.“ Samozřejmě, že mnišský oděv mohou nosit i lidé, kteří dělají mnišské cestě ostudu, ale těmi nemá cenu se zabývat. Nakonec, oddělit plevel od zrna je privilegium Boží. Vždycky, když se o to pokoušeli lidé, či celé instituce, tak to nějak špatně dopadlo ....
Dodnes existují různé možnosti jak žít mnišský život. V poustevně o samotě, nebo s tzv. skytu, tedy v menším okruhu jednotlivých pousteven s chrámem jako centrem liturgického života, nebo v již více organizovaném monastýru (klášteře), kde je jasně daná hierarchie a rozdělení činností. Způsob mnišského života se většinou řídí pravidly která dal dohromady svatý Basil Veliký (4. století) na základě zkušeností s mnišským životem jeho doby. Každá mnišská komunita i monastýr mají ovšem (vycházejíce z Basilových pravidel) svůj vlastní, pro sebe typický „typikon“, kterým se místní společenství řídí. Některé západní prameny užívají pro východní mnišství název Basiliáni (analogicky k západním řádům, např. Františkáni, Dominikáni, Cisterciáci...), ale to je nesprávné označení, ovlivněné právě západním pohledem (jako mnoho dalších neporozumění východní Církvi). Pravoslavné mnišství není rozdělené do různých (a třeba si i konkurujících) řádů. Nejsou to Basiliáni. Jsou to prostě mniši.

7. Strom Církve

Podobně, jako Pán Ježíš Kristus je Bohočlověk, i jeho mystické tělo – Církev, je Boholidský organizmus. Říká se, že Kristus je hlavou tohoto těla a její duší je Duch svatý, který vnitřně Církev oživuje nadpozemskou silou. Zatímco svět podléhá zákonu navyšování neuspořádanosti a chaosu (růst entropie, viz druhý zákon termodynamiky), Církev je schopna žít podle Božího řádu a udržovat životaschopnost pro své věřící až do posledního dne tohoto světa. Věřící jsou posilování svatými tajinami (svátostmi), zvláště zpovědí a Eucharistií. Duch svatý vede věřící k možnosti poznat pravdu a držet se jí. Díky tomu je Církev jako celek neomylná. Tím se myslí jako obecenství všech věřících. Jestliže západní křesťané udělili statut neomylnosti pouze jednomu člověku, byť na vrcholu hierarchické pyramidy, z hlediska pravoslavné církevnosti to nedává smysl a v praxi to často vede k mylným rozhodnutím a procesům. O věcech důležitých pro víru a cestu spásy vždy učil Duch svatý křesťany, coby Boží lid a konkrétně se to projevovalo ve vzájemné shodě na věcech, které v Církvi vyznávali „všude, vždy a všichni“.
Jako příklad si třeba vezměme proces ustanovení kánonu Svatého Písma. Otázka zní: co patří a co nepatří do Bible? Co je důvěryhodné jako Boží slovo a co je naopak nehodné důvěry? Proč máme v Novém Zákoně čtyři Evangelia a ne tři nebo pět? V době počátků křesťanství vzniklo více spisů, které si činily nárok na kanonicitu jako pravdivá svědectví o slovech a působení Ježíše Krista. Některá jsou známa i dnes (třeba Tomášovo Evangelium, Mariino, dokonce i Jidášovo). A co se týče proroctví o konci světa – proč máme v Bibli jenom jednu Apokalypsu, Janovu, když jich bylo a je známo více? Protože křesťané se ptali u jiných křesťanů – co u vás, ve vaší místní církvi považujete za důvěryhodné? Co je vaší živou tradicí přijatou od apoštolů? Čemu a proč věříte? Ono se to poznalo, při modlitbách, při životě podle víry. Nehlasovalo se o tom. Lidé to nosili v srdci a na čem se v místní církvi postupně v Duchu svatém společně shodli, a pak společně s dalšími místními církvemi a i se vzdálenějšími, to časem ustanovili jako tzv. kánon. Tedy to, co je spolehlivé jako vodítko pro víru a život. A také to bylo vírou a životem prozkoušeno a potvrzováno. Biskupové a vzdělanci, kteří měli na starosti vyučování ve víře, cítili pedagogickou potřebu sestavit seznamy důvěryhodných spisů, aby na jejich základě mohli mnozí další pokračovat ve vyučování a liturgickém čtení (např. Athanasios Alexandrijský r. 367, kde vypočítává 27 spisů Starého i Nového zákona). Tento proces probíhal zhruba do 8. století, tedy byl to skutečně proces, což platí i pro celý růst podoby Církve. Jinak vypadala a byla organizována v době těsně po Vzkříšení Ježíše Krista a seslání Svatého Ducha, kdy dá se říci, se skoro všichni znali navzájem, jinak vypadala v dobách prvních století, kdy rostly počty křesťanů, ale zároveň i vnější tlaky a pronásledování, jinak samozřejmě po vyhlášení křesťanství oficiálním náboženstvím Římské říše a jinak po pádu této říše pod náporem barbarů, ať už na Západě v (dejme tomu) 5. století, nebo na Východě r. 1453.
Růst Církev můžeme přirovnat k růstu stromu. Jiný tvar má sazenice, jinak vypadá mladý stromek a jinak vzrostlý strom. Důležité je ovšem říci, že v určité fázi strom doroste do své definitivní podoby a již se nemění (leda nemocemi, nebo působeném škůdců).
Kdy se o Církvi se dá říci, že dosáhla svého dospělého vzrůstu a definitivní podoby? Na to žádné datum neexistuje, v různých sférách života to bylo různé (dogmatika, liturgika, architektura, správní otázky). Určitě to souviselo se všeobecnými sněmy, takže se nezmýlíme, pokud řekneme, že to bylo v ještě v časovém rámci prvního tisíciletí.

Církev jako organizace

Co se týče té lidské stránky Církve pravoslavné, jakožto organizace, jako svorník nejen duchovní, ale i organizační správy zde stojí biskup se svými „odvozeninami“ kněžími a pomocníky - diakony. Tak jsem pěkně vyjmenoval všechny zásadní stupně kněžského svěcení od nejvyššího. Pokud někde budete číst o arcibiskupech, metropolitech, nebo patriarších, to jsou tituly odvozené od církevně správní funkce toho kterého biskupa. Stejně jako tituly arcikněz (protopresbyter) nebo arcidiakon (protodiakon).
Biskup (episkopos - dohližitel) stojí v čele své oblasti zvané eparchie (slovo pochází z řečtiny, titul eparcha měl původně císařský správce města Konstantinopolu). Eparchie se dělí na jednotlivé farnosti, které spravuje prodloužená ruka biskupa – kněz. Eparchie mohou být malé či velké (v Řecku má každé městečko svého biskupa, na širé Rusi jsou zas eparchie velmi rozlehlé.) Několik eparchií v rámci (většinonu jednoho státu nebo kultury) tvoří místní Církev pravoslavnou. Nejmenší možný počet eparchií pro samostatnou místní Církev pravoslavnou jsou tři. Maximální počet je neomezen. Všechny místní Církve pak tvoří celosvětovou pravoslavnou Církev.
Jen pro krátkou informaci, místních samostatných Církví je dnes 14. Na čelním místě jsou jmenovány historické partiarcháty Konstantinopolský (v dnešním Turecku), Alexandrijský (Afrika), Antiochijský (Malá Asie) a Jeruzalémský. Na prvním místě byl původně Římský patriarchát (do roku 1054, dokud byl pravoslavný). Tato hierarchie není dána duchovním významem, ale významem sídelních měst v říši. Řím jako město velikého císaře měl nejčestnější postavení a Konstantinopolský patriarchát vznikl poté, co tam císař Konstantin přenesl hlavní město říše (a odsunul na třetí pozici význam egyptské Alexandrie). Pokud by pořadí cti bylo dáno duchovním významem, první by byl samozřejmě Jeruzalém, který je však takto, bohužel, poslední. K tomu je třeba dodat, že postavení Konstantinopolského patriarchy není totožné s postavením římského papeže v katolické církvi. Jedná se o čestný primát, nikoli mocenský.
Dále následují Církve pravoslavné ustanovené jako samostatné později, tedy patriarcháty Moskevský, Srbský, Rumunský, Bulharský a Gruzínský. Další místní Církve nemají v čele biskupa s titulem patriarchy, ale pouze arcibiskupa (případně metropolitu, tedy metropolitního arcibiskupa): Řecká církev, Kyperská, Polská, Albánská a naše, tedy Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku.
Pravoslavní křesťané žijí samozřejmě i v jiných zemích, které nemají svou samostatnou místní Církev, ale jsou tam zastoupeny různé místní Církve pravoslavné svými chrámy a komunitami, například v Německu nebo Japonsku či v USA (byť zde existuje i Pravoslavná církev Ameriky vzniklá z původní ruské misie zahájené na Aljašce, kterou však jako samostatnou uznávají pouze někteří).
Kromě pravoslavných místní Církví existují ještě další křesťanská společenství, která mají s Pravoslavím společné kořeny (například koptové v Egyptě, nebo orientální církve v Malé Asii, či Arménská církev). Během dějin formulování víry (velmi obtížné, jak jsem psal výše), se oddělili od Pravoslaví a žijí samostatným životem, i když samozřejmě existují vzájemné kontakty a stálé disputace o formulaci orthodoxní víry.
Místní pravoslavné Církve udržují jednotu pravoslavného světa společnou víru a praxí udělování tajin (svátostí). Hlavy všech místních Církví pravoslavných na světě se během každé Bohoslužby modlí za sebe navzájem. Všechny Církve společně respektují ustanovení všeobecných sněmů (tzv. posvátné kánony). Zároveň ale každá z místních Církví má svou svébytnou tradici a praxi (například užívání národních jazyků při liturgii, nebo pro sebe typické zvyky, architekturu a pod).

Dospělý strom Církve

U té architektury se trochu zastavíme, protože lze pomoci ní dobře vyjádřit smysl podobenství Círke jako stromu. Poslouží k tomu jedna zajímavá úvaha, která je o to zajímavější, že údajně pochází z mimopravoslavného prostředí: Představme si, že by v Řecku, v nějakém místním chrámu nebo kostelíku, dejme tomu v 9. století, nějaký člověk uprostřed Bohoslužby usnul zvláštním staletým spánkem a probudil by se v tomtéž chrámu, ale až dnes v 21. století. Opět by probíhala Bohoslužba a on by se probral v té části Liturgie, při níž před staletími usnul. Kdyby se pořádně rozhlédl (ale proč by se rozhlížel, když se má soustředit na Bohoslužbu, že), tak by ho možná udivilo, že jsou lidé jinak oblečeni, než byl zvyklý, ale jinak by mohl prožívat pokračování v Bohoslužby jak ji zná, a chrám nebo kostelík (koneckonců i jiný, třeba nově postavený) by byl architektonicky zcela stejný, i jeho vnitřní výzdoba, i zpěvy, kázání v duchu stejné víry, prostě nic se nezměnilo. Kdyby ale ten podivný spáč usnul v 9. století někde v západní zemi, třeba ve Franské říši, a probudil by se dnes v Německu v nově opraveném či postaveném moderním kostele, či modlitebně, tak by asi zažil velké překvapení. To, že jsou lidé jinak oblečení, je to nejmenší. Zjistil by, že vůbec nerozumí Bohoslužbě, kostel, ve kterém se nachází, by vypadal úplně jinak, možná by mu připadalo, že to ani není kostel, a kdyby jazykově rozuměl tomu, co kněz říká z kazatelny, nejspíš by se divil ještě více. Z tohoto přirovnání lze dobře odvodit, jak na Východě strom Církve dospěl ve svém vývoji do dospělé fáze a dále už se nemění, pouze nese plody. Získal takovou podobu, kterou určoval jednak zevnitř genetický (boholidský) kód v jeho semeni a jednak zvenčí pozemské kulturní a společenské podmínky, dané, konkrétně třeba v Řecku, povahou, vzdělaností a kulturou východní části Římské říše. Samozřejmě, že jinou vnější podobu získala Církev oblastech kolem Alexandrie či Damašku, jinou v keltském Irsku, nebo v Arménii. I když je zajímavé, že nehledě na rozdílné kultury a velké vzdálenosti, se od sebe zase až tak zásadně neliší (alespoň dnešní tradice pravoslavných Řeků, Rusů, egyptských Koptů, či východních Arménů; ty společné kořeny jsou opravdu hluboké).

Ikona

Pro další výklad bude důležité, abychom se zastavili u pojmu ikona a pochopili princip jejího působení. Ikona je oknem, které je možno otevřít směrem do Božího světa. A odtud naopak proudí do našeho světa Božské energie. Z toho důvodu se ikona nemaluje jako běžné umělecké dílo, podle uměleckého pohledu malíře na svět a na základě jeho pocitů.
Zhotovování ikony se řídí přísnými pravidly, které je možno přirovnat k jakési výtvarné gramatice. Ikony se vlastně nemalují, ale píší a neříkáme, že se prohlížejí, nýbrž, že se čtou. Proto se zhotovují podle vzorů, které se nemění, stejně jako se nemění tvar jednotlivých písmen, mají-li zůstat i budoucím generacím srozumitelná. Ikona se vědomě brání procesu, který se v západní kultuře nazývá vývojem stylů a slohů. Individualistický subjektivismus není vnímán jako výraz umělecké svobody, ale jako komplikace sdělnosti. Na ikoně budeme také marně hledat renesanční perspektivu a hloubku obrazu, kopírující fotograficky realitu tohoto světa v níž se dvě kolejnice za obzorem stýkají. Ikona má perspektivu obrácenou. Dvě kolejnice se za jejím obzorem rozbíhají. Zatímco silokřivky např. barokního obrazu se stýkají v jeho středu a tvoří jakési jeho pomyslné dno, silokřivky ikony se stýkají v srdci toho, kdo před ní stojí a směrem od něj do ikony se rozestupují za její obrys a hmotu do reality jiného světa, než je náš pozemský. Jiné pojetí perspektivy na ikoně umožňuje, abychom některé objekty viděli naráz z různých úhlů (jako by se v ní člověk procházel), obsahuje také množství symbolů ve tvarech i barvě. Tyto informace nám pomohou pochopit, proč se třeba architektonické rozvržení pravoslavného chrámu příliš nemění neboť chrám je také ikona. Při slově ikona v souvislosti s Pravoslavím jsme zvyklí představit si deskový obraz nebo mozaiku, ale uplatnění významu „ikona“ je mnohem širší. První ikonou byli Adam a Eva. Protože člověk byl stvořen jako Boží obraz, tedy Boží ikona. Pravoslavná liturgie je ikonou andělské Bohoslužby probíhající neustále v nebesích a zpřítomňováním boholidských dějin spásy. A pravoslavný chrám je ikonou nebes a obráží svým půdorysem a tvarem nebeský svět. I chrám podléhá pravidlu ikonopisu v následování ikonopisného vzoru, který zabezpečuje neměnnost struktury a proto i účinnost zobrazování nebeských věcí na zemi a prostředkování Božských energií. Z deskových ikon tuto energii cítíme a když vstoupíme do pravoslavného chrámu, cítíme ji rovněž, velmi silně.
Svůj význam má chrámová předsíň určená katechumenům a kajícníkům, následuje chrámová svatyně pro všeobecné kněžstvo – tedy Boží lid, a za ikonostasem (stěna z ikon), který při Liturgii odděluje viditelné děje od dějů neviditelných je velesvatyně určená pro kněžský řád odvozený od biskupů jako nástupců Kristových apoštolů. (Toto prostorové dělení souvisí s dělením starozákonního chrámu v Jeruzalémě – chrámová předsíň, svatyně a velesvatyně oddělená od svatyně chrámovou oponou). Směrem vzhůru je na ikonostasu a stěnách chrámu místo pro řády svatých (zbožštěných) křesťanů i pro řády andělské i pro Bohorodici a v nebeské kupoli je Kristus jako střed vesmíru a jeho Logos, stvořitelské a udržující Boží Slovo. Tato architektura se nemůže měnit, protože by přestala plnit svůj účel. Dá se říci, že architektem každého pravoslavného chrámu je Architekt celého stvoření. Jaký je to rozdíl, v porovnání s moderním přístupem západních architektů při stavbě kostelů a modliteben! V TV jsem několikrát viděl, jak ten či onen architekt před novým kostelem říká: „Já jsem tím tvarem chtěl vyjádřit.... nebo já jsem tím interiérem chtěl navodit... to „já“ je výsledkem západního individualismu, který osvobodil umělce od zažitých konvencí, ale v případě architektury (i církevního umění) je připravil o smysl jejich díla. Vyjadřují cosi podle představy některého „já“, ale neprostředkují Božské energie. Některé už napohled připomínají Boží chrám jen vzdáleně, některé už vůbec. Vnitřek pak připomíná mnohdy spíše posluchárnu, nebo zajímavě pojatou koncertní síň, či divadelní prostor s náznakem oltáře jako s připomínkou starých časů.
Ale to je až současný vrcholný výsledek západního směřování po Velkém rozkolu roku 1054 mezi Východem a Západem. Po tomto rozkolu se totiž Západní křesťanství začalo měnit a dá se to dobře demonstrovat právě na střídání architektonických a uměleckých slohů. Můžeme začít u románského (tedy římanského). Na Západě zůstal jako dědictví prvního tisíciletí a západo/východo římského světa. Již v druhé půli 12. století se však objevuje nový styl, gotický (vlastně německý, podle Gótů). Gotická architektura je bezesporu vznešená a impozantní. Říká se, že prosvětlila a provzdušnila temné románské chrámy. Tolik umělecký dojem. Jaký je dojem duchovní? Co se týče světla, napadá mne zajímavý příměr. V anglickém Essexu je pravoslavný chrám bez oken. Když se na to nějaký návštěvník zeptá, dostane odpověď, že na stěnách chrámu jsou přece ikony, a to jsou okna do nebes. Světlo tohoto světa přináší dobrý pocit, ale je to jen světlo tohoto světa. Křesťanský chrám je svým určením kousek nebe na zemi. Není jeho účelem, aby dovnitř proudil „tento svět“, ale naopak, aby z chrámu do světa okolo vycházelo svědectví o Bohu. To ovšem předpokládá, že Bůh v chrámu přebývá. Vzpomenete si na slova Kristova k židům o Jeruzalémském chrámu (Mt 23,38)? „Váš dům (židovský chrám) se vám zanechává pustý (prázdný, bez Boží přítomnosti).“ .Vzpomněl jsem si na to, když jsem přemýšlel, jak se gotické klenby odvážně vzpínají k Bohu a k nebesům. Pravoslavné chrámy, až na výjimky, neaspirují na výšku a vzpínání se k Bohu. Protože to nepotřebují. Bůh je tam uvnitř. Gotické chrámy na mne působí jako touha po Bohu, který jako by se již uvnitř nenalézal. Interiér gotického kostela se také změnil. Některé sochy madon mají tak odvážné výstřihy, jako by se ani nejednalo svým účelem o duchovní umění. Jako by do stánku modlitby vplížila pozemskost, která podivně kontrastuje s tou touhou po Bohu vzdáleném ve výšinách. Další změna a vzdálení se od původního obrazu křesťanství se zrodila ve 14. století v italské Florencii s názvem renesance. Slovo renesance znamená cosi jako obrodu, či znovuzrození. Jednalo se o znovuzrození zájmu o antické dědictví. Bohužel však nikoli o dědictví prvních století křesťanského světa v (Řecko) Římské říši, nýbrž o dědictví antiky pohanské a to zejména v poetice antických bájí, v ideálu humanismu a znovuobjevení aristotelské filosofie, která nahradila dosud oblíbenou filosofii jeho učitele, Platóna. Úloha filosofie v té době nebyla ledajaká. Měla postavení dnešního vědeckého paradigmatu a lidé si skrze ni vytvářeli porozumění i pro náboženské učení víry. Zdá se, že právě aristotelský způsob myšlení, spolu s humanistickým individualismem, tehdy zasely zárodky dnešní krize západního křesťanství. Zastavme se trochu u pana Aristotela. Zaslouží si to.

Trocha filosofie

Mám za to, že na rozdíl od Platóna byl přesvědčen, že nikoli kdesi nahoře, v horním světě ideí, ale zde na zemi má každý předmět a tvor svou podstatu, která jej formuje nikoli shůry, ale zevnitř. Aristotelovo slovo „forma“ vnímáme dnes trochu jinak, jakoby při pohledu zvenčí. Snad podle sklářských nebo slévačských forem, které dávají věcem vnější tvar. Ale Aristotelova forma sídlí uvnitř věci a odtud ji tvaruje. Představme si to asi tak, že kupříkladu kapesník má prostě vnitřní formu kapesníku. Když vezmeme jakousi pomyslnou neviditelnou pinzetu a touto neviditelnou pinzetou vyjmeme z kapesníku jeho neviditelnou formu, přestane být kapesníkem a zhroutí se nejspíše do původního beztvarého chaosu prahmoty. Pokud někam dovnitř té hromádky chaosu vložíme jinou neviditelnou formu, třeba plnícího pera, tak se ta hromádka prahmoty uspořádá do tvaru a funkce plnícího pera. A to o velikosti právě takové, kolik bylo k dispozici prahmoty z původního kapesníku. To je Aristotelova forma. Je to vlastně Platónova idea, kterou ovšem jeho nezvedený žák Aristoteles strhl z nebe na zem. Všechno důležité je na zemi, nikoli nad námi. Aristoteles se tak dá nazvat praotcem západoevropského racionalismu a pradědečkem ateismu. A tím, že středověká církev na západě implantovala v osobě Tomáše Akvinského právě aristotelské vidění světa do základů své věrouky, umetla cestu všem bouřlivákům, kteří v pozdější takzvané moderní době právě tuto věrouku smetou a připraví půdu pro nekonečné množství relativních pravd doby po-moderní. Ovšem teoretické aristotelské paradigma by k tomu samo nejspíše nestačilo. Ještě muselo logicky přijít něco, co rozpadu „křesťanské Evropy“ napomohlo i prakticky. Něco jako duchovní a mravní vyprázdnění křesťanství, které se odseklo od svých orientálních kořenů a dále se orientovalo jen na franckou (potažmo německou) teologii. Frankové, drsní to seveřané, měli pramálo zkušeností s jemnou vytříbeností antiky. Na rozdíl od církevních otců východu, jako byli Basil Veliký či Jan Zlatoústý, nechodili jejich myslitelé jako děti do antických škol. Neznali tak důvěrně sílu antiky, ale ani její myšlenkové slabiny a bludné kruhy. Východní otcové, kteří byli dětmi doznívající antické filosofie i dětmi rodící se křesťanské teologie, dobře věděli, co z křesťanské zvěsti mohou přeložit svým spoluobčanům do jejich antického způsobu myšlení a jazyka, ale také věděli, co z křesťanství se nevtěsná do žádného vzorce myšlení který tu dosud byl. Původem neantičtí Frankové to nemohli vnímat tak citlivě. Když přes islámské a židovské myslitele začala do Evropy pronikat znovu objevená aristotelská filosofie, byli nadšeni. O co méně v ní bylo nesnadné mystiky, o to více tu nalézali přímočaré (vpravdě aristotelské) logiky. Tomu Němci rozuměli. Nevnímali ovšem, že do západní teologie tak postupně pronikají myšlenkové principy (svět bez nebe), které tuto teologii později přivedou do hluboké krize. A tak se stalo, že zatímco na východě přijali v prvních stoletích z platónské pohanské filosofie některé základní pojmy, které použili v nových souvislostech a naplnili křesťanským významem, na západě tomu bylo naopak. Některé již vytříbené základní křesťanské pojmy byly zpětně ovlivněny pozadím aristotelského - pohanského myšlení. To mělo mnoho dalších důsledků. Například pokud to důležité (Bůh) je (svou podstatou) na zemi (třeba v papežovi a jeho hierarchii) chápeme už, proč bylo potřeba méně pokorné zbožnosti směrem vzhůru a více praktické politiky směrem dolů.
Mělo to dva osudové dopady. Jednak, jak jsem již zmínil, bylo do budoucna zaděláno na krizi křesťanského pojetí světa, ale zároveň už bylo přichystáno něco místo tohoto křesťanského pojetí. Předkřesťanská antika se stala v Evropě časovanou bombou, která jednou rozmetá křesťanský chrám a odhalí trosky pohanských svatyní pod ním, připravené k rekonstrukci. (Nebo renesanci?) Říká se tomu regrese. Návrat k předchozímu stádiu. To se stává, pokud se poslední stádium vývoje nezvládlo. Zpozemštělé křesťanství nedalo na západě lidem to, co od něj právem očekávali. Následovala tedy regrese k pohanství. Zpočátku jen k jeho nejvytříbenější a nejestetičtější formě.
Ve skutečnosti nebylo antické pohanství tak silné a krásné jako křesťanství. Kdyby bylo, tak by si ho už tehdejší antičtí lidé ponechali a křesťanství by je nelákalo. (První tři století nebyl nikdo tlačen k přijetí křesťanství státem, naopak bylo samo pronásledováno). Lidé prvních staletí přesto křesťanství přijímali za své a to proto, že ho jednak poznali v jeho původní podobě a síle a jednak proto, že také samozřejmě dobře znali svou starou dobrou antiku. Mohli si na místě porovnat obojí. To ale později už na Západě lidé udělat nemohli. Křesťanství znali už v jeho porozkolové podobě, ale především už neznali původní skutečnou antiku. Představovali si ji. Snili si ji. Byli příliš fascinováni představami o její kráse, vytříbenosti a jejím věčným středozemním jarem. A také, pravda, její uvolněností a nevázaností.
V době, kdy Michelangelo tesá z mramoru svého biblického Davida (kterého by jeho sochařský kolega Sokrates na první pohled patrně považoval za pohanského Apollóna), zjevuje „božský“ malíř Botticelli na svém plátně zrození Venuše. Zrození pohanské bohyně uprostřed katolické Itálie. Jen náhoda? Pouhý umělecký rozmar? A kde se tedy vzaly po celé křesťanské Evropě ty sochy, obrazy a fasádní reliéfy Afrodit, Athén, Martů, Amórků a Bakchů, kentaurů, satyrů a nynf? Ten obdiv vážených patriciů k mladým pastýřkám a přítulným chlapcům? Kde se vzala ta poživačnost u kněží, ba dokonce i biskupů a papežů? Co se stalo s důstojnou, mravní a laskavou sílou křesťanství? Jak je možné, že pokřtění a křesťansky vychovaní lidé dali přednost poetické romantice řeckých hájů a pastvin? Proč došlo k návratu západní křesťanské Evropy k ideím antického pohanství? A to komplexně, duchovně, kulturně i společensky. A humanismus pak byl návratem filosofickým. Kde by se jinak vzala v křesťanské Evropě myšlenka sofisty Protágora, že člověk je mírou všech věcí? Tedy už ne Bůh a jeho Desatero?
Proto by bylo možná přesnějším pojmenováním pro renesanci právě slovo regrese. Domnívám se, že Západ začal po Velkém rozkolu trpět duchovní podvýživou. Gotické křesťanství je důstojné, vznešené, ale chladné. Bez lásky, která člověku dává radost i v podmínkách strohého života. A tak se civilizace vrací k překonané formě, která nabízí životní heslo Carpe diem! Užij dne! Božské radosti možná existují, ale moc vysoko. Pozemské jsou zde.
Na takový stav věcí museli samozřejmě vrcholní představitelé západních křesťanů reagovat, a teď mám na mysli představitele římského katolicismu, protože vedle nich se náhle objevila nová skupina křesťanů, protestanté, kteří se jednak hlásili k humanistickým ideím, ale zároveň chtěli navrátit stav křesťanského života do dob biblické čistoty a prvokřesťanských ideálů. Jediný problém byl, že biblické doby už samozřejmě nikdo nepamatoval a co jsou prvokřesťanské ideály odvozovali protestanté z Bible (a ponejvíce pouze z Bible). Ale protože Bible je zvěstí o záchraně člověka Bohem, nikoli „operačním manuálem“ popisujícím do všech podrobností prvokřesťanský život, byli odkázáni buď na jednotlivé a kusé informace o životě prvních křesťanských obcí, nebo na svou představivost, která na základě humanistických ideálů tyto střípky svědectví doplňovala v ucelený systém. A protože představivosti se meze nekladou, nevznikl pouze jeden protestantský směr, ale hned několik, postupně se dále štěpících na další a další. Na to vše tedy musela římskokatolická hierarchie a teologická elita reagovat a proto byl svolán Tridentský koncil (1545), který inspiroval příchod nového společenského životního stylu, baroka.
Baroko je velkolepě zdobné, bohaté na tvary i na citovou vypjatost výjevů. Lesk baroka byl odpovědí na anticko-pohanské zpochybnění víry a na její nezávislou protestantskou interpretaci. Přes bohatost a velkolepost baroka, soch zachycujících živý pohyb, dunění varhan, vemlouvavá kázání vzdělaných jezuitů a poutavé spisy protobarokních karmelitánských mystiků, si však dovolím říci, že více než náboženského zanícení mělo v sobě náboj ideologický. A to je důležité, protože mezi náboženstvím a ideologií je jeden nepřekonatelný rozdíl, který je činí navzájem neslučitelnými.
Pro náboženství je určující to, že v jeho centru je živý Bůh, který mne stvořil, na kterém jsem závislý, který se stará o svět i o mne samotného a pokud prožívám těžké chvíle, pomáhá mi a zastává se mne. U ideologie je v centru idea, ne už živý Bůh, ale jeho neživá představa. Idea Boha (ale obecně i čehokoli jiného), kterou jsem si stvořil ve své představivosti já (nebo my jako skupina). A protože idea je neživá, je závislá na mně, abych ji prosazoval a pečoval o ni zastával se jí. Skutečné náboženství, zodpovědné před živým Bohem, vylučuje taktiku, že účel světí prostředky (tedy že pokud vyhlásím účel svého jednání za posvátný, můžu užít i zločinné prostředky k jeho dosažení). Naopak pro jakoukoli ideologii je tato taktika přijatelná a násilí se stává běžným postupem. Jen vzpomeňme na Islám.
Posledním životním stylem, který z duchovního hlediska stojí za zmínku, je osvícenství, které je vlastně navázáním na předbarokní renesanci a v podstatě popřením duchovních principů křesťanství. Ačkoli po osvícenství následovaly další slohy a styly, nepřinesly v této otázce nic nového, protože z osvícenstvích principů žije naše „civilizace bílého muže“ dodnes. Možná by se dalo spíše říci, že skomírá. Osvícenství v podpoře individualismu a ve zbožštění pokroku umožnilo rozvinout pozemskou prosperitu, na úkor duchovního vyprázdnění, které vede k postupné degeneraci, podobně jako ve starověkém Římě v době rozpadu morálky a přicházejících barbarů.
Proto moderní kostely a modlitebny připomínají tak málo pravoslavné chrámy prvního tisíciletí, i s jejich duchovní silou. Pravoslavné chrámy vydávají svědectví o víře už tím, že stojí a že na ně pohlédnete.
To, že se stále vracím ke zmínkám o prvním tisíciletí není náhoda. Čas od času ožije mezi západními i východními křesťany důležitá myšlenka opětovného sjednocení všech křesťanů na světě do jediné Církve. Ale jak by taková jediná světová Církev měla vypadat? A tehdy pravoslavní řeknou: „Pojďme se vrátit do prvního tisíciletí před Velký rozkol. Theologicky, liturgicky, organizačně, prostě vším. Protože to byla poslední doba, kdy byla Církev jednotná (přesto že ne unifikovaná). Pro Pravoslaví by to žádný velký problém nebyl, jak už víme i z toho zvláštního snu a probuzení o němž jsem psal výše. Ale pro západní křesťany by to byl nelehký úkol, protože by museli mnoho svých věcí, i důležitých, zásadně změnit, zrušit, předělat... A tak se toho sjednocení asi nedočkáme. Pro římskokatolickou církev by to asi byl posun příliš dozadu, pro protestantské zase málo dozadu. Věřím, že by se raději navrátili do těch dob biblických. Jenomže to by bylo asi stejné, jako kdybychom chtěli po vzrostlém stromu, aby se vrátil do podoby malé sazenice a už v ní navždy zůstal (když navíc ani sami nevíme, jak vlastně ta sazenička celá přesně vypadala). A tak asi už do konce světa zůstanou křesťané rozděleni. Přesto stále mnozí v jednotu doufají, dokonce existuje hnutí k tomu směřující. K tomu je ale třeba přistupovat s rozmyslem.
Pokud někoho zarazí, či rozladí, že k následujícím tématům vyjadřuji někdy nezvykle nekompromistě, omlouvám se za to, ale jednoznačné a nezastřené vyjádření má svou hodnotu, tam kde je to skutečně důležité.
Líbí se mi vyjádření Jana Pavla II., že pravda bez lásky je fanatismus. Tak to skutečně může být. Ale musíme si prohlédnout i druhou stranu mince – co je láska bez pravdy? Není to snad, nakonec, vděčně přijímaný klam?

Ekumena

Toto slovo původně u starých Římanů, včetně východních, označovalo známý obydlený svět. V současné době se stalo označením spolupráce křesťanů různých vyznání na procesu sjednocení, nebo alespoň přiblížení. V rámci Pravoslaví se názory na takovou spolupráci různí, i když převažuje určitá opatrná skepse. Má své důvody, přestože se dnes často hovoří s optimismem o setkávání různých kultur, včetně náboženských a o jejich vzájemném sbližování a obohacování. Lidé se snaží za každou cenu vyhnout konfrontačnímu tónu, protože plody náboženské nesnášenlivosti jsou až příliš zřetelné. Co když se ale vyskytne člověk, který se ohrazuje proti ekumenismu? Máme ho chápat, jako nesnášenlivého a netolerantního? Nemůže mít ke svému neekumenickému postoji ještě nějaký jiný důvod, kromě nevraživosti, či dokonce nenávisti?
Pravda, různé křesťanské (ale i světové náboženské) systémy mají už na první pohled mnohé věci společné. Je ale také pravda, že čím se jde v jednotlivých duchovních cestách do větších hlubin, tím zřetelněji jsou vidět rozdíly mezi nimi. Nejvíce společného je právě jen na povrchu. Z toho plyne, že křesťané, (nebo dokonce i další náboženství) kteří by se chtěli sbližovat na základně svých podobností, se nutně musí držet právě jen toho svého povrchu a to jako nejdůležitější věci, jako něčeho pro všechny podstatného. Musí samy programově zpovrchnět. Ztrácejí tak svou hloubku, duchovní sílu a cit. Odseknou se od vlastní podstaty, od vlastních duchovních kořenů. Ty se pak sice dají nahradit jakýmsi všekřesťanským (nebo všenáboženským) pocitem, (pro mysticky založené i jakousi všeobjímající meditací) ale jenom pocitem, bez konkrétního uceleného duchovního obsahu. Když se na to člověk dívá z této strany, asi nezůstane pouze nekritickým přítelem vzájemného ekumenického sdílení. Co ale může na druhou stranu nabídnout takový „neekumenista“ jako alternativu vzájemného sbližování různých, napovrch podobných, ale podstatou neslučitelných duchovních cest, aby nebyl podezírán z netolerance? Odpověď je jednoduchá. Právě tu toleranci a to v pravém slova smyslu. Její doslovný překlad je snášenlivost. Hodně realisticky bych to vyjádřil asi takto: když už nedokážeme přesvědčit všechny ostatní o své pravdě, nezbývá nám, než abychom uměli všechny ostatní vedle sebe v míru snést. Prostě je tolerovat. Někomu to může připadat málo. To je pravda. Ale tento postoj se netýká a vůbec nemusí týkat jen osobních mezilidských vztahů ( také mám přátele různých vyznání). Týká se to vztahů různých nauk, duchovních cest a ideologií. Po mnohých předchozích osobních zkušenostech v ekumenickém hnutí jsem došel k přesvědčení, že pokud vůbec někdy dosáhneme opravdu upřímné tolerance, to znamená, že sneseme existenci těch druhých bez jakýchkoli postranních úmyslů či skryté nevole, pokud se (třeba podvědomě) nebudeme vnímat jako konkurenti, pak si myslím, že je to v holé realitě života naprostý vrchol možného. Snad to někomu opravdu připadá málo. Ale já si myslím, že i samo ekumenické hnutí, i při všech svých aktivitách, zůstává tomuto cíli stále dosti dlužno. Není totiž podstatné to, kolikrát se s ekumenickými bratry scházím a s jaký úsměvem s nimi jednám, ale podstatné je to, co si o nich skutečně myslím. Jako student husitské fakulty jsem se zúčastnil mnoha ekumenických zasedání (i celosvětových a mezináboženských) a mohu říci, že mezi tím o čem se mluvilo na fóru a „v kuloárech“ byl značný rozdíl. Popsal bych to tak, že pro jedny byl ekumenismus příležitostí k prosazování sebe a přetahování ke své víře, pro jiné k opuštění „zastaralého“ křesťanství a vytvoření „nadnáboženství jakési beztvaré množiny pravd s rozplyzlými okraji, pro další to byl zdroj nemalých finančních dotací. Možná, že dnes je to už jinak. Možná, že dnes je v centru věci opravdu upřímná touha po smíření a přátelství. To by bylo dobře. Ale to je důležité především v osobní mezilidské rovině. Na úrovni církevních nauk se z toho může snadno stát podnět ke kompromisům a ke zpovrchnění, jak jsem se už zmínil.
A co je také důležité zdůraznit, že pro snahu o upřímnost je těžkou zkouškou situace, kdy nevím přesně, o co „těm druhým“ vlastně jde, jaký důvod je skutečně vede k ekumenismu a když ,konec konců, nemám jistotu ani sám u sebe, co ještě mohu a co už nemohu, čím ještě získávám a čím už ztrácím. Proto je třeba ve vztazích s jinoslavnými křesťany mít na paměti dvě věci. Jednak jednoznačně oddělit osobní lidskou rovinu od instituční. A co se týče úrovně instituční je třeba se stát pro ostatní církve bezpečně čitelnými, aby všichni měli dobré povědomí o tom, kdo my pravoslavní opravdu jsme a co od nás vlastně mohou nebo nemohou očekávat. A říkat to tak, jak to je. Já třeba sám za sebe bych to vyjádřil tak: Pokud s námi budete jednat, můžete od nás očekávat tvrzení, že jsme bezprostředními pokračovateli prvotní apoštolské Církve. Můžete od nás očekávat tvrzení, že každý poctivý pravoslavný křesťan bude spasen. Můžete od nás očekávat ochotu hovořit o křesťanské víře a sjednotit se se všemi křesťany v duchovní nauce a praxi nerozdělené Církve, tedy Církve prvního tisíciletí. Naopak ale nemůžete od nás očekávat tvrzení, že všichni mimo Pravoslaví jsou rovněž bezprostředními pokračovateli prvotní apoštolské Církve. Nemůžete od nás očekávat tvrzení, že všichni jinoslavní budou zaručeně spaseni (toto náleží pouze Bohu, proto to dnes nemůžeme ani vyloučit, ani zaručit). Nemůžete od nás očekávat tvrzení, že každá jinoslavná víra má svou vlastní pravdu a ideálem bude sjednotit vše na základě všeobjímajícího (leč povrchního) kompromisu. Nemůžete od nás očekávat ani to, že se budeme podílet na společných bohoslužbách a tak se duchovně sjednocovat s vaší vírou a vás sjednocovat s Pravoslavím (což ale jistě ani sami nechcete). Můžete od nás ovšem očekávat, že se ve svých soukromých modlitbách budeme modlit i za vás. Především ale od nás můžete očekávat toleranci. A my stejnou toleranci očekáváme od vás. Žijme tu pokojně vedle sebe, ať každý věří podle svého přesvědčení a dělá co umí, až do dne posledního soudu. Jinak to prostě na světě nejde. Samozřejmě, že rádi uvítáme v Pravoslaví každého, kdo po tom zatouží, ale nebudeme nikoho nutit a byli bychom rádi, kdyby také nás nikdo nenutil přijmout jinou víru, ať už přímo nebo nepřímo. Ať poslední slovo o pravdě zůstane vždy Hospodinu.
Hodnota pravdy je vůbec poslední dobou opomíjena (ostatně, abych byl také trochu ekumenický, upozorňoval na to i synodní senior Českobratrské církve evangelické Dr. Smetana po zasedání Fóra 2000. Někdo může mít pocit, jako by snad za různý fanatismus a náboženský terorismus mohla právě pravda, už tím že existuje a tak dává záminku ke svému zneužití. Ale je to tak? To raději budeme opatrně tvrdit, že pravdu je nemožné zcela poznat a vlastnit a že všichni mají svůj kousek pravdy, nebo že naopak ji nemá a nemůže mít nikdo? Opravdu to tak čteme v Písmu? V ekumenickém hnutí se někdy dokonce stává, že lidé na pravdu úplně rezignují. Řeknou si - je to příliš složité a my se chceme sbližovat už nyní v praxi a nečekat, až se složité teologické problémy vyřeší. Ale co nás k tomu napadne? Nenapadne nás snad, že pokud lidé rezignují na pravdu, aby mohli být spolu, je jim pak málo platné, že jsou spolu, když pravda zůstala stranou? Ale pravda souvisí s poznáním a poznání souvisí s duchovní cestou. Co když na mne někdo jednou před Božím soudem ukáže prstem a řekne: „Tento člověk mi zamlčel svědectví o své jistotě, že Pravoslaví je skutečnou Boží Církví a u ostatních vyznání žádnou jistotu nevidí. Kdyby to tehdy řekl otevřeně, přemýšlel bych o své cestě. Ale takto jsem spokojeně až do smrti žil mimo křesťanskou plnost.
Já vím, zní to hrozně "nekorektně" vůči jiným křesťanům a vírám. Ale kdokoli z jiné křesťanské církve to může formulovat ze svého stanoviska také tak. Je to jeho víra a cesta, ke které se rozhodl. Protože jsem pravoslavný, formuloval jsem to z pohledu mé víry a teologie a takto si za tím také stojím a musím stát. Ostatně mám za to, že když otevřeně a s úctou ke všem řekneme co si myslíme a jací jsme, ocení to ostatní křesťané mnohem víc, než když budeme „ze slušnosti“ zamlžovat své názory, obcházet otázku pravdy, nebo dokonce zpochybňovat kvůli tomu svou vlastní tradici. Tím bychom v ostatních křesťanech zanechali spíše pocit nejistoty a nedůvěry, nežli dojem z naší ochoty a dobré vůle.
A tak docházím k názoru, že dobré vztahy s ostatními křesťany nezáleží na tom, jak často je vidíme a čeho se účastníme nebo neúčastníme. Dobré vztahy lze budovat na tom, když budeme k ostatním pravdiví, s veškerou úctou a láskou k nim. Není umění budovat dobré vztahy tam, kde se rozpory obchází a zamlčují. Znakem upřímnosti je naopak budovat a udržovat dobré vztahy přesto, že o svých rozporech dobře víme. To je pak skutečné. A je to i možné, s pomocí Boha, který zná lidská srdce a bude mít ve všem poslední slovo.
Samozřejmě, mnozí lidé na Západě považují takový postoj k ekumenickým snahám za projev pýchy, či namyšlenosti. Ale to je nepochopení věci. Pravoslavní nehájí výlučnost své Církve jako organizace, nebo jenom nějakého názoru. Děláme to z přesvědčení, že hájíme pravidla pro život, která jsou nezbytná pro orientaci mezi dobram a zlem v tomto světě, kde je obojí namícháno jako v koktejlu. Pravidla pro způsob života, který vede k účinnému zápasu s vlastním hříchem a omezeností, k rozvoji osobnosti podle vzoru Krista a (alespoň směřování) ke zbožštění. Lidská duše je sice nesmrtelná sama o sobě, ale nesmrtelnost může být požehnáním i prokletím. Podle toho, v jakých podmínkách a jakým způsobem bude člověk svou věčnost a nesmrtelnost trávit. A to záleží na tom, co se člověk během života dověděl a jak se podle toho zachoval.

Moderní hodnoty

Pokud už jsme hovořili o vztahu Pravoslaví k ekumenismu, je na místě se vyjádřit i k dalším otázkám, které dnes v tzv, ekumeně, ale i v celé společnosti rezonují a rozdělují v teorii i praxi nejen různá společenství hlásící se k Ježíši Kristu, ale i celou společnost. Mám na mysli zejména otázku liberálního přístupu k posuzování lidských práv sexuálních menšin, imigrace a ekologie.
K úvodnímu tématu zde na prvím místě uvádím prohlášení českých pravoslavných biskupů k otázce homosexuality a dalších témat týkajících se rodinné i osobní integrity člověka: Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích.
Prohlášení biskupů Pravoslavné církve v českých zemích k problematice homosexuálních svazků a k některým v současné době rozšířeným hříchům.
Ve snaze následovat našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, apoštoly a učení pravoslavné církve, jsme vážně znepokojeni snahou některých bratří a sester z jiných křesťanských vyznání, kteří se snaží přizpůsobovat slova a skutky našeho Pána, o nichž mluví Evangelia, některým neblahým společenským jevům současnosti a svým vlastním představám. Zejména se jedná o problematiku vzájemného soužití lidí stejného pohlaví a o přijetí homosexuálních svazků církví a společností.
Ještě více nás znepokojuje, že tito bratři a sestry neváhají k hlásání svých názorů velmi vzdálených od učení Evangelia a také od původního etického učení a postojů církve, využívat prostor přidělený křesťanům v české veřejně právní televizi a dalších prostředcích masové komunikace a tam své představy uvádět jako stanoviska pro všechny křesťany přijatelná a jako ta, která jsou v souladu s duchem a učením Evangelia.
Bible zaujímá k problému homosexuálních vztahů jednoznačný postoj: "Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost" /3M 18, 22/. Sv. apoštol Pavel dále mluví o "hanebných vášních" a také o tom, že: "Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoji zcestnost". Apoštol nám dále připomíná, že Božího odsouzení se dostane také těm, kdo takovéto jednání schvalují /Ř 1, 18-32/. V listu ke Korintským se dokonce mluví o tom, že tito lidé nezdědí věčný život: "Nemylte se: Ani smilnící, ani modláři, ani cizoložníci, ani modloslužebníci ani zvrhlíci …nebudou mít účast v Božím Království" /1 Kor 6, 9- 10/.
Biblické texty odmítající homosexualitu formovaly a spoluvytvářely křesťanskou morálku a kulturu a vzdělávaly mnoho generací. Popírání přímého smyslu slov sv. apoštola Pavla některými křesťany je v protikladu ke dvoutisícileté křesťanské tradici a v protikladu biblickým textům. Homosexuální vztahy jsou z pohledu Bible i z pohledu učení církve hříchem, který odděluje člověka od Boha. V současnosti jsme ale v této věci svědky u mnoha lidí přijetí postojů, které jsou ve zjevném protikladu k učení církve a jeví se také jako nezdravé a nebezpečné pro další vývoj rodiny a společnosti.
Bylo by však velkým omylem vybrat si z mnoha hříchů, kterým lidé dnes podléhají a které jsou velmi rozšířeny pouze jeden (například praktikování homosexuálních svazků) a nemluvit o mnoha dalších, které jsou dnes ve společnosti a dokonce někdy i v církvi pokládány za přijatelné.
Zde musíme mluvit o velmi rozšířeném sobectví a individualismu a nepamatování na Boha, zrovna tak jako o rozšířené praxi mimomanželských styků, manželské nevěře, rozvodech a o častých potratech, které nemají ani zdravotní a ani sociální odůvodnění. V současnosti tolerovaným, avšak závažným hříchem vedoucím k destrukci mezilidských vztahů, duševnímu a duchovnímu úpadku je mezi mladými lidmi rozšířené nemírné holdování alkoholu a návykovým látkám. Do popředí vystupuje také hřích konzumního způsobu života, vedoucí ve svých důsledcích k destrukci Božího stvoření.
Církev a křesťané nesmí omítat pomoc lidem, rodinám a společenstvím, pokud jsou hříchem a hříchy postiženy. Nesmí se ale také přizpůsobovat situacím majícím svůj základ v mravním a etickém relativismu, nihilismu a úpadku a prohlašovat projevy nemoci za projevy zdraví, případně před věřícími z jakýchkoliv účelových a politických důvodů zakrývat skutečnost, že hřích a přetrvávání ve hříchu přivádí člověka a lidstvo na duchovní scestí a k zatracení. Bůh v osobě svého Jednorozeného Syna přišel spasit hříšníky a ne spravedlivé. Bůh je láska a křesťané se proto musí modlit za všechny lidi a přát jim spasení. Církve a křesťané jsou povinní ve své službě Bohu a každému člověku otevírat cestu k obrácení, pokání a k duchovní vyléčení. Na druhé straně se však nesmí bát pojmenovat hřích a to především proto, aby ti, kteří mu propadli, nalezli cestu k Bohu a ke spáse.
Pro nás, biskupy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, není možné schvalovat úpadek lidské přirozenosti, která byla stvořena samotným Bohem a nemůžeme ani schvalovat, aby stanoviska skupiny lidí postižené jakýmkoliv hříchem zpochybňovala a přizpůsobovala osobu samotného Bohočlověka Krista - Boha a Spasitele své představě a prezentovala jej jako toho, který je hříchem postižen. Takovýto názor jednoznačně odporuje církevnímu učení.
Pro pravoslavné věřící zůstávají nadále v platnosti kánony církve, které jsou i dobách mravnímu úpadku a ztráty duchovního horizontu normou, o dodržení které by měl každý pravoslavný křesťan podle svých sil a možností s Boží pomocí usilovat v zájmu svého duchovního pokroku, spásy a věčného života v království nebeském.
Členové Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: Arcibiskup pražský a českých zemí Kryštof a biskup olomoucko-brněnský Simeon (Text prohlášení je možné publikovat pouze v celku. Publikování jednotlivých částí a výňatků prohlášení je možné pouze se svolením Posvátného synodu biskupů Pravoslavné církve v Českých zemí a na Slovensku. )
Všimněme si, že toto prohlášení se obrací k pravoslavným křesťanům. Neobrací se k lidem z tak zvaných sexuálních menšin, nechce je peskovat, ani přetvářet. Každý člověk má svou svobodu a pokud chce, je mu dána možnost třeba i žít v jednopohlavním partnerství, aniž by si lámal hlavu tím, co je napsáno ve svaté knize křesťanů. Ti, kteří vědí, co je tam napsáno, ovšem také vědí, že kdo žije ve společenství s člověkem stejného pohlaví, je odloučen od společenství s Bohem. Křesťané si to nevymysleli. Prostě je to v Písmu opakovaně řečeno. Není to proto, že by Bůh tyto lidi neměl rád. Má je rád. Dokonce je miluje, tak jako každého. Ale na vzájemné společenství musí být dva. Jistě to znáte, když se pohádáte s někým blízkým, máte ho stále rád, ale cítíte, že teď je mezi vámi jakási překážka, která brání porozumění a bezproblémovému společenství. Taková překážka existuje i mezi těmito lidmi a Bohem. Mnohým z nich je to třeba jedno. Pak je třeba to respektovat a dát prostor možnému duchovnímu zrání. Naše pastýřské vymezení proti duchovně destruktivnímu způsobu života se nesmí přenášet na kteréhokoli člověka. Každý má svůj příběh a je hoden úcty jako Boží obraz. A každý člověk má samozřejmě i svůj zápas. Pozoruhodné je, že kdo dostal do vínku právě takovýto vnitřní zápas, bývá často na druhou obdarován vlohami a dovednostmi, (například uměleckými), kterých se mhohým lidem nedostává. V životě lidí můžeme vysledavot takové pravidlo vyváženosti mezi zápasem a obdarováním. A jazýčkem na těchto vahách je lidská touha, chtění, neboli vůle. Některým lidem takto žijícím ale třeba není jedno, co je napsáno v knihách křesťanů. Třeba o tom přemýšejí. A pokud budou chtít vědět, jak se na to vše dívá jejich Stvořitel, neměl by jim to nikdo zamlčovat jen proto, že v současné době je považováno za nekorektní.
Co se týče problematiky imigrace, je dobré postupovat analogicky podle rady pouštních otců v otázce duchovní pomoci. Totiž, že člověk nesmí zahubit svoji duši ani z důvodu pomoci bližnímu. Pravoslavná Církev poznala v dějinách mnohokrát emigraci i imigraci tak říkajíc na vlastní kůži. Záleží ovšem na důvodech, proč lidé, někdy v obrovském množství, odcházejí ze svých domovů a proč je v jiných zemích v takovém množství přijímají. Jde-li někomu doma o přežití (například je nepravedlivě pronásledován), je dobré, pokud najde záchranu tam, kde na něj jeho domácí nepřátelé nemohou. Pokud někdo hledá jinde novou smysluplnou existenci, měl by dostat šanci, má-li v úmyslu činit tak podle pravidel platných v novém domově. Je ovšem otázkou, zda ony statisíce současných běženců odcházejí z těchto důvodů, nebo jdou jen za vidinou ráje ve světě přebohaté a změkčilé civilizace, kde dostanou všechno zadarmo a kde si mohou užívat radostí života podle libosti. Samozřejmě, že je to falešný obraz. Ale obchodníci s lidmi jim to rádi naslibují. Pak se ale takoví lidé cítí u nás podvedeni a frustrováni. Mohou se sice zlobit na ty obchodníky s rájem na zemi, ale ti zůstali daleko. Tak se někdy zlobí na nás. Co se týče důvodů, proč všechny přijímat, i když je jich tak mnoho a proč se snažit všechny integrovat, i když je obtížné, či nemožné, hovoří se důvodech humanismu, o lidských právech, o našich moderních hodnotách. Možná ale není od věci otázka, jestli za tím vším není také pocit evropské pýchy a nadřazenosti. Jako bych někde v podtextu slyšel toto: "Pojďte, ubozí zaostalí lidé, pojďte a obdivujte naši úžasnou společnost, my vás všechny absorbujeme, protože jsme na vrcholu všech civilizací, my na to máme, my to zvládneme..." Ovšem, může to být samožřejmě jen můj dojem... Ještě bych rád upozornil, na fenomén, na který zase mne upozornil jeden syrský křesťan. Týká se přistěhovalců z muslimských zemí. Ať už jsou chudí, nebo bohatí, vzdělaní či nevzdělaní, každý cítí vnitřní závazek, větší či menší, šířit islám. A tito lidé rozhodně neobdivují evropskou společnost. S porovníním s jejich normami (např. zákon šaríja), je naše civilizace dekadentní, úpadková, nemravná a bezbožná. Rozhodně nemají žádnou chuť nechat se přesvědčit vyspělostí evropských hodnot, jak někteří politici doufali. Zajisté zdejší bohatství již brzy Alláh po zásluze předá do rukou věřících (tedy věřících v Alláha, samozřejmě).
V této souvislosti si také nelze nevšimnout určité duchovní schyzofrenie některých aktivistů, kteří se zastávají muslimské imigrace a svobody pro šíření Islámu. Často jsou to totiž stejní lidé, kteří zároveň bojují za práva mnoha desítek pohlaví. Pro pravověrného muslima jsou ovšem takovéto myšlenky rouháním a aktivisté od nich mohou čekal ledacos, ale vděk a spolupráci na nové Evropě, to by bylo asi naivní očekávání.
Pravoslavný pohled na ekologii už jsem zmínil výše. Vychází z duchovního propojení lidí, coby Božích obrazů na zemi, s živou i neživou přírodou, která je vlastně součástí našeho lidského těla. Dění v přírodě ovlivňujeme a nastavujeme především tím, jak právě vypadá náš duchovní stav. Ať se jedná o katastrofy, sucha, povodně, epidemie, všechny tyto zlé věci souvisí se zlem v našich srdcích. Jestliže lidé znečišťují, otravují a ničí přírodu, dělají to proto, že mají hrabivá nebo netečná srdce. Ale to je jen část problému, který na ty největší karastrofy a nerovnováhu působí nepřímo. Duchovní stav lidí vůči Bohu, a to, jak plní a nebo neplní lidstvo své původní určení "Božích domovníků" působí na přírodní dění bezprostředně. Heslo, že stav přírody ovlivňuje lidskou budoucnost nepostihuje zdaleka celou realitu. Především totiž platí opak. Duchovní stav člověka ovlivňuje budoucnost přírody a jejího života. A duchovní stav člověka v posledních staletích není dobrý.

Tajiny, neboli svátosti.

Pokud jsme se zastavili v rámci moderních hodnot u tématu stejnopohlavních párů, je potřeba zmínit se samozřejměm také o tajině manželství. A pokud už probereme tajinu manželství, proč se aspoň krátce nevěnovat všem ostatním tajinám, tedy křtu, myropomazání, zpovědi, Eucharistii, svěcení kněžstva a pomazání svatým olejem k uzdravení. Vyjmenoval jsem jich sedm, protože v našem západním kulturním okruhu jsme zvyklí na sedm svátostí. Ve skutečnosti ovšem není počet pravoslavných tajin přesně určen a ani není přestě dána hranice mezi tajinou a jinými svátostnými úkony (třeba modlitby za zesnulé, svěcení domů, pokrmů, vstup do mnišského stavu a podobně). V rámci této práce se však budu, z potřeby určité struktury obsahu, držet oněch sedmi výše zmíněných.
Při tajině manželství jsou v pravoslavném chrámu snoubencům nasazovány koruny. V obřadu je zmíněno, že člověk je korunou tvorstva a také, že manželé se při obřadu stávají jedním tělem. To proto, že už na počátku Písma je řečeno: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gen 1,27), a Ježíš Kristus v Markově Evangeliu připomíná: „Proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10, 7-9). Tato slova jsou zásadní pro pochopení manželství. Teprve muž a žena dohromady tvoří skutečného člověka a obraz Boha na zemi, korunu všeho stvoření. Sám muž a sama žena ještě nejsou úplným člověkem. To až společně a dohromady. Samozřejmě se někdo může ptát – a co mniši, což nejsou sami po celý život? To jsou a být musí. Ale muž, či žena přijetím mnišství přijímají už za pozemského života účast na budoucí přirozenosti, jež je přirovnána k andělské. Jak pravil Pán: „Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“(Mat 22,30). Mniši tedy, jakoby už na zemi odkládali účast na současném obrazu lidskou přirozenosti. Co se jí týče, platí až do tělesné smrti, že člověka tvoří muž a žena. A protože se při svatbě opakovaně připomíná Kristovo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, znamená to, že spolu ti dva v jednom těle musí vydržet až do konce dobré i zlé. Není to snadné. Ne nadarmo se při svatebním obřadu také zpívají tropary mučedníkům. Manželství přináší i utrpení a nemůže nepřinášet. Je třeba při vzájemném soužití (a ne jen těch dvou, ale pak i s dětmi a příbuznými) obrušovat hrany lidského ega, podvracet základy sebestřednosti a sobectví, což jsou běžné pozemské lidské vlastnosti. Ale člověk, aby vstoupil na nebesa, musí mít vlastnosti nebeské. A analogicky k mnišské cele, i manželství a rodina se stávají duchovní dílnou, kde je získává, jak postupně slábne pýcha se sebestředností a sílí ohleduplnost a vstřícnost. Totiž pokud tady funguje láska. Pokud funguje láska, funguje i dílna, která jako tajemný pohádkový mlýn přemílá pozemské na nebeské. Pokud nefunguje láska, společné tělo se časem rozpadá. Podobně jako při smrti, když odejde oživující prvek duše.
Tajina křtu je branou k ostatním tajinám. Pokud není člověk pravoslavně pokřtěn, ostatní pravoslavné tajiny pro něj nemají význam, nebo mu dokonce mohou uškodit (např. nehodné přijímání). Nejsou totiž kompatabilní s jeho duchovním uspořádáním. Při tajině křtu je člověk vtělen do duchovního organismu Pravoslaví a duchovně uspořádán do nové kvality. Která je paradoxně starou, původní kvalitou, pokud se na křest díváme rajskou perspektivou směrem od Adama a Evy. O tom všem byla už dříve řeč. Co první Adam hříchem ztratil pro sebe i pro budoucí lidi, to druhý Adam, Ježíš Kristus, získal pro lidi svým narozením, obětí na kříži a nanebevstoupením. Jak je psáno, křtem se člověk ponořuje do smrti Kristovy a z křestní vody se vynořuje jako obnovený člověk, podle Božího obrazu. Okamžikem ponoření se člověk zbavuje dědictví Adamova hříchu, i všech osobních hříchů, kterých se do té doby dopustil. To má velký význam zvláště při křtu dospělých. Z křestní lázně vystupuje člověk v takovém duchovním stavu, v jakém byli Adam s Evou v ráji ještě před hříchem. Důležité je počítat s tím, že tím ještě není vše vyhráno. Člověk musí pečovat, aby zachovával tento posvěcený duchovní stav a už nehřešil. Což je teorie. Praxe je taková, že člověk musí v upřímnosti pečovat, aby křestní čistotu neustále obnovoval a udržoval díky tajině pokání a odpuštění hříchů. V této péči je mu ku pomoci Boží blahodárnost, kterou člověk získává v následující tajině myropomazání. Prostřednictvím tajiny pomazání svatým myrem získává člověk dar sestoupení Boha Ducha svatého do srdce. Jsou to takové osobní Letnice. Pán Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23). A apoštol Pavel připomíná věřícím: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3.16). To vše pro křesťana začíná při myropomazání. Začíná to ale jako možnost. Jako potenciál, který můžeme přirovnat ke svěřené hřivně. Je třeba s touto hřivnou hospodařit. Rozehřívat v sobě plamen Ducha osobním vztahem k Bohu, bohumilým vztahem k lidem, modlitbou, přiměřenou askezí a vírou vedoucí ke skutkům. Nebo, jak by řekli otcové, uměním duchovního díla. Pokud člověk dar Ducha svatého nechá uhasnout, dopadne jako ten z podobenství, který zakopal svěřenou hřivnu a doufal že to pak nějak „okecá“. Neokecal.
A také nesmíme zapomenout na slova našeho Pána: „Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo“ (Jan 7,38). Což souvisí s dalším jeho slovem: „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě (Jan 5.26). Stvořitel je ten, kdo má v sobě zdroj života. A tento zdroj sdílí uvnitř Svaté Trojice s Bohem-Synem a Bohem-Duchem. My lidé, i celé živé stvoření, jsme jen příjemci života. Nic víc. Ale kdo věří v Krista a přijme dar Ducha svatého, prochází proměnou. Získává zárodek podílu na zdroji života, má život sám v sobě, podobně jako Stvořitel. Píši zárodek, protože to souvisí s duchovním dílem, s rozehříváním ohně svatého Ducha v srdci. To dokázali ve vrchovaté míře lidé, kterým říkáme svatí. Na jejich životech je vidět, co dokáže člověk s darem oživujícího Ducha, člověk ve stavu zbožštění.
Tajině zpovědi se říká druhý křest. A to v tom, smyslu, že se člověk očišťuje ze svých hříchů. Je to to nejdůležitější, proč Pán Ježíš sestoupil k nám na zem. Přinesl oběť za naše hříchy. Důležitá rada pouštních otců „poznej sebe sama“ znamená především poznej své duchovní slabosti, své vášně, temné vlastnosti a hříchy. Protože kdo nepozná, nemůže vyznat. Nemůže ani politovat a prosit o odpuštění. A komu nebude odpuštěno, nebude očištěn a spasen. Pak na tom, bohužel, bude stejně jako běsi. Jednomu mnichovi démon s chechotem řekl: „My běsi nemůžeme činit pokání“. To, že mají křesťané chodit ke zpovědi, to není nepříjemná povinnost. To je privilegium! To je Boží dar daný Církvi a vyvoleným, aby měli nástroj na očišťování srdce. Slyšel jsem některé lidí říkat: „Nepotřebuji pokání nebo zpověď. Já si svoje hříchy před Bohem čestně zodpovím.“ Jenomže člověk se nebude zodpovídat před milosrdným Bohem. A to je ten problém. Na Posledním soudu, ale už i na tom osobním, po vyjití ducha z těla, budou jiní žalobci, kteří budou připomínat kdejaký náš hřích, v naději, že na jejich obžalobu nebudeme mít co odpovědět. Běsi chtějí, aby na tom byli lidé jako oni. Pokud možno všichni, nebo co nejvíce lidí. Proto si každý hřích člověka dobře pamatují. Ostatně, právě oni k hříchům dávají podnět a s lidmi se jich účastní. Pokud ale člověk během pozemského života vyznal hříchy v tajině zpovědi, běsi nemají, co by mohli použít. Stalo se totiž něco zvláštního. Vyznané hříchy jsou smazány, jako kdyby se nikdy nestaly. Je to zázrak, protože se změnila minulost. Jedno přísloví říká: co se stalo, už nejde odestát. Tedy, že minulost nelze změnit. Ale tajina zpovědi to dokáže. Samozřejmě, pokud démoni přece jen vyšťourají něco, co jsme z nějakého důvodu zapomněli vyznat, lze to vyvážit zase něčím dobrým z našeho života. O to se starají andělé, kteří mají v rukou „duchovní poklad“ našich myšlenek a skutků i jejich dobrých následků. Přesto, mnozí lidé, kteří prošli krátce branou smrti a zažili takový osobní soud, hovořili pak o tom, že se našel hřích, na který neměli co říci a nebylo jej čím vyvážit. Zachránilo je jen to, že z Božího úradku se navrátili do těla, aby mohli ještě napravit život. Takže nejspolehlivější prevencí proti duchovním zkáze je především a právě tajina zpovědi. Někdo si možná řekne: „Proč tedy Bůh dovolí běsům, aby na nás lidi shromažďovali takové „kompro“? Jenže spása člověka a jeho život u Boha je otázkou duchovního stavu. A za svůj duchovní stav je zodpovědný každý sám, protože máme dar svobody. Na Božím soudu se pouze vyjeví skutečnost jaká je. Marno si stěžovat na běsy, či dokonce na Boha. Je to naše dílo. A proto je tajina zpovědi tak, řekněme přímo strategicky, důležitá. Je to naše šance a Kristus prolil krev, abychom ji dostali.
Pokud zůstáváme v Církvi pravoslavné, v těle Kristově, jsme pod duchovní ochranou. Ne nadarmo se Církev nazývá společenstvím svatých. Pokud člověk ztratí tuto svatost tím, že spáchá hřích, ocitá se vnitřně mimo Církev pravoslavnou. A právě skrze tajinu zpovědi se do ní navrací. Z toho důvodu se také pravoslavní mají zpovídat zase jen u pravoslavného kněze stejně jako jinoslavní u jinoslavného. Pokud by se pravoslavný člověk zpovídal u katolického kněze, nebo naopak katolík u pravoslavného, do kterého duchovního těla se tím tedy navrátili a nebo nenavrátili? Člověk se nemůže navrátit do církve, ve které předtím nebyl. Připomínám to jen proto, že někteří méně poučení, nebo lhostejnější věřící, tak činí, a dostávají se do vnitřního zmatku, protože jejich problém se takto provedenou zpovědí nevyřešil.
Tajemství Eucharistie souvisí s tajemstvím Kristovy oběti. Evangelista Matouš cituje slova Ježíše Krista pronesená při tak zvané Poslední večeři (26,28): „Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu (míní se mezi Bohem a lidmi) a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Podobně hovoří i o chlebu, jako svém těle. Dá se říci, že věřící v chrámu se během probíhající Eucharistie ocitají v onom večeřadle spolu s Kristem a jeho apoštoly. Existují různá theologická vysvětlení, jak se předložené dary, chléb a víno, stávají Kristovým Tělem a Krví. Lidé by tomu chtěli logicky porozumět. Ale to není snadné, protože některé věci, které nechápe mravenec jsou pochopitelné člověku, a některé věci, které nechápe člověk jsou pochopitelné Bohu. Nejsnadnější cesta je vzít to tak, jak to Pán Ježíš řekl. Křesťanská zkušenost ví, že s chlebem proměněným v Tělo Kristovo a s vínem proměněným v jeho Krev, a kolem nich, se dějí věci, které se s obyčejným chlebem, a vínem nedějí. A že věřící skutečně „jedí svého Boha“ a na jejich životě je to znát. Ať už v dobrém, pokud byli připraveni, nebo v nedobrém, pokud byli nehodni přijímání neboť Boží rady by se neměly podceňovat. Tak už to chodí. Jestliže by se neměla podceňovat pravidla pozemské životosprávy, pak té duchovní už vůbec ne.
V Pravoslaví se traduje, že naše víra je v souladu s naší Eucharistií a naše Eucharistie je v souladu s naší vírou. To znamená, že při svatém přijímání každý věřící přijímá do svého vědomí i víru svého společenství, podílí se na ní ne jen rozumově, ale i v hloubce srdce, jako součást společného organismu. Proto také pravoslavní nepřijímají u jinoslavných, ani nikomu z nich naši Eucharistii nevysluhují. Někteří křesťané vidí společné sdílení svátostí mezi různými církvemi jako projev lásky a vstřícnosti, ale to je nedorozumění. Je to totiž chápáno pouze na rovině humanistu, lidské vzájemnosti. Theologická rovina je jiná. Jen jednoduchý příklad: Pokud pravoslavný přijímá tuto svátost v římskokatolickém nebo řeckokatolickém kostele, přijímá zároveň i do srdce víru, že římský papež je hlavou všech křesťanů. A samozřejmě to platí i naopak. Pokud by přijímal u protestantů, přijímal by zároveň do srdce i víru, že úcta k Bohorodici je rouháním. A protestant přijímající v pravoslavném chrámu by si naopak odnášel někde ve svém podvědomí úctu k Bohorodici. To může později způsobit duchovní zmatky v jeho srdci. Praxe je taková, že pokud by člověk jinoslavný, nebo nepokřtěný omylem přijal pravoslavnou Eucharistii, má být okamžitě pokřtěný, protože se stal pravoslavným. Není to proto, abychom rychle „chňapli dušičku“. Je to proto, že přijímal nepřipravený (viz pojednání o křtu) a tedy může být reálně ohrožen jak na duchu, tak na těle. Vzpomeňme na slova apoštola Pavla z prvního dopisu Korintským, kde v jedenácté kapitole pojednává o Večeři Páně. Jsou i lidé, kteří přijímají ve všech možných církvích se slovy, že Bůh je přece jenom jeden. To je ale zjednodušení, které může mít zhoubné následky. Krev je přece také jenom jedna. Ale přesto se nesmí spolu míchat různé krevní skupiny, protože to může vést až ke smrti. Svátostné úkony každého společenství jsou prosyceny jeho duchovními energiemi a ty jsou podstatně ovlivněny vírou toho či onoho společenství. A ty se od sebe různě liší, podobně jako ty krevní skupiny. Někdy mají dokonce protichůdné prvky. Dalším nebezpečím pak je, že pokud člověk bude žít podle hesla „Bůh je přece jenom jeden“, kde je hranice? Jenom uvnitř křesťanství, nebo přibereme ještě židovství a Islám, přestože odmítají učení o Svaté Trojici jako rouhání? Na tak zvaných ekumenických setkáních ve světě se ostatně setkávaly s modlitbami křesťanů, židů a muslimů i obřady dalších světových náboženství, včetně pohanských šamanů. Apoštol Pavel píše, že tak zvaní bohové, kterým se klanějí pohané, jsou démoni (1 Kor 10, 20 21). A je to skutečně tak.
Ještě stojí za zmínku, že věřící, kteří přijímají Kristovo tělo a krev, získávají tím příbuzenství s Kristem i spolu navzájem. Jsou jedné krve. Tak se všichni přijímající stávají jednou velkou rodinou, a vzhledem k Božímu Synu, rodinou královskou. A tak jako v královských a šlechtických sídlech mají na zdech obrazy svých slavných předků, i my je v chrámech máme. Jsou to ikony našich svatých, z dob dávných i nedávných, kteří nás předešli do Božího království. Skrze hodně přijímanou Eucharistii jsme tedy, my hloupí a nehodní, příbuzní s Bohem.
Kněžské svěcení je vlastně podíl na kněžství Pána Ježíše Krista, který je nejvyšším křesťanským veleknězem a biskupem. Svým způsobem mají podíl na jeho věčném kněžství všichni věřící, kteří byli pokřtěni a myropomazáni. Hovoříme zde o všeobecném kněžství. Jedním z projevů tohoto všeobecného kněžství je, že pravoslavný kněz nemůže sloužit svatou Liturgii sám, bez přítomnosti věřících. Tuto Bohoslužbu, jejímž centrem je Eucharistie, totiž slouží všichni společně. (Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich, Mt 18.20). Jeden věřící sám o sobě, byť by to byl biskup, netvoří místní Církev. Svátostné kněžství má svůj počátek mezi apoštoly. Pán Ježíš si, jak víme, mezi následovníky vyvolil některé do okruhu svých nejbližších. V Písmu se hovoří o Dvanácti (z nichž Šimon Petr pak Ježíše Krista zapřel a Jidáš zradil; Petr byl navrácen do okruhu apoštolů trojím vyznáním lásky ke Kristu, Jidáš se oběsil a byl později nahrazen Matějem). Při četbě Evangelií můžeme ovšem vyrozumět, že z oněch Dvanácti tři apoštolové (Šimon zvaný Petr Skála a bratři Jakub s Jan zvaní Boanergis -Synové hromu) tvořili ještě jakýsi užší kruh kolem Pána; k některým příležitostem bral s sebou pouze tyto tři. A naopak později vznikl ještě širší okruh apoštolů, jichž bylo sedmdesát, které Pán posílal kázat a uzdravovat.
Před svým ukřižováním zavázal Pán při Poslední večeři apoštoly, aby na jeho památku konali Eucharistii. Po svém vzkříšení pak při jednom zjevení Dvanácti jim všem dal moc odpouštět hříchy. Před svým nanebevstoupením dal svým učedníkům poslání získat všechny národy a křtít je ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. V tom je podstata svátostného kněžství. Křtem přivádět lidi všech dob do Církve, v Církvi jim zpřítomňovat Kristovu oběť za naše hříchy a tyto hříchy také odpouštět. Jistěže, kněží konají mnohem víc tajin a svátostných úkonů. Ale toto je základní poslání bezprostředně související se spásou a nesmrtelností. Zvláštní postavení má v díle kněží také kázání Božího slova a vyučování. Ovšem ne nezbytně. Pro zajímavost – v Řecku někteří vesničtí kněží nižšího vzdělání v chrámu přinášejí oběť a káže místní učitel (řečtí učitelé získávají i theologické vzdělání). Od kněží se také očekává, že budou moudrými duchovními rádci a průvodci životem. Ale opět ne nezbytně, toto poslání mohou plnit i Bohem naučení laici, například mniši, mezi nimi zejména tak zvaní starci. Apoštolové a jejich spolupracovníci šli tedy mezi národy, získávali učedníky, křtili a zakládali místní církve, ve který se věřící scházeli k vyznávání hříchů, Eucharistii a naučení Božím slovem. Takových místních církví založil každý z apoštolů více. A protože nemohl být všude, pověřil některé osvědčené bratry, zkušené, většinou staršího věku, aby za jeho nepřítomnosti dohlíželi na život své místní církve, aby se vše dělo podle řádu uloženého Kristem. Takový dohlížitel se řecky nazýval episkopos (což je v řečtině prostě dohlížitel). Z toho pochází české slovo biskup. Někdy se též takový člověk nazýval presbyteros, vzhledem ke svému věku, tedy prostě starší. Zpočátku byly pojmy episkopos a presbyteros zaměnitelné. Později se ustálil pro představeného místní církve název episkop a jeho pomocníci byli presbyteři. Dodnes se v Pravoslaví kněz běžně nazývá presbyterem. Mezi biskupy a kněžími nebyl původně takový rozdíl jako dnes, výraznější hierarchizace Církve se vyvíjela postupně s větším počtem věřících a chrámů, kde biskup byl představeným hlavního (mateřského) chrámu a kněží byli představenými menších okolních chrámů, jako jeho prodloužená ruka. Biskup je v takovém uspořádání vnímán jako přímý nástupce apoštolů s příslušnou zodpovědností za Bohem svěřený lid. Nástupnictví po apoštolech není jen symbolické. Kněžské svěcení všech základních stupňů (biskup, kněz, diakon) existuje v systému posloupnosti vkládání rukou. Teoreticky by každý biskup mohl, při zachování archivů a tradice, při zpětném pohledu dojít ke konkrétnímu apoštolovi, od něhož se odvíjí jeho svátostná linie předávání duchovního zmocnění k vykonávání tajin. Stejně tak kněží a diakoni, kteří byli vysvěceni tím kterým biskupem. Několikrát jsem již zmínil diakony (jáhny). Jedná se o tak zvané nejnižší kněžské svěcení, jehož účelem je především služba v oltáři (pomoc pro kněze) a služba lidem (pomoc potřebným). Služba diakonská je odrazem služby andělské a v Pravoslaví není jen předstupněm k vyšším svěcením, ale samostatnou službou a celoživotním posláním. Podle staré tradice, kterou známe i z Bible, sloužily v Církvi i diakonisy, zbožné ženy, panny a vdovy. Jejich diakonská služba měla samostatné poslání. Asistovaly při křtu dospělých žen, plnily pořádkovou roli dveřnic při ženském vchodu do chrámu a především se věnovaly charitativní činnosti.
V rámci řešení otázek ženské rovnoprávnosti se některá křesťanská společenství rozhodla k ustanovení žen ke kněžské službě, či alespoň otevřela diskusi o tomto tématu. V Pravoslaví je kněžské svěceni vyhrazeno mužům. I když v Písmu svatém nalézají po celém světě mnozí zastánci ženského svěcení i jeho odpůrci řadu nepřímých argumentů pro i proti, záleží vždy na tom, co chce člověk v Bibli najít. Žádné konkrétní a jasné vyjádření k této věci tam však není, protože Bohem inspirovaní autoři biblických knih otázku svěcení žen neřešili. Od prvních knih Starého zákona až k poslední knize zákona Nového se dočítáme, že kněžské poslání vždy plnili muži. Boží lid se právě i tímto odlišoval od pohanských národů, u nichž kněžky místních kultů plnili důležitou roli. Samozřejmě si můžeme klást otázku, proč tomu tak je. Ale lidé, kteří už mají nějakou zkušenost s duchovním životem a s dějinami vztahu mezi Bohem a jeho lidem, to respektují jako Boží rozhodnutí. Už jsme se naučili, že je moudré a prozíravé je respektovat, i když ne vždy známe jejich důvod. Není to otázka rovnoprávnosti, stejně jako není otázkou rovnoprávnosti, že muži nejsou od přírody způsobilí k rození dětí. Muži a ženy se od sebe liší fyziologicky i psychologicky. Tuto různost Bůh stvořil a požehnal z nějakého důležitého důvodu, podobně jako hierarchické uspořádání ve společnosti a mezilidských vztazích. Není moudré pokoušet se lidskými silami prosazovat za každou cenu rovnost ve všem. Je to sice humanistické, ale není to realistické. Příroda k tomu není uzpůsobena, ani lidská populace. Proto se také časem ukazuje, že všechny takové ušlechtilé snahy přinášejí dříve nebo později kyselé plody. Vzpomeňme například na ideu vědeckého komunismu. To jsou samozřejmě spíše všeobecné úvahy, které s kněžstvím přímo nesouvisejí, ale nejsou úplně od věci, vzhledem k tendencím tlakům dnešních časů. Je třeba myslet i na to, že pokud někteří západní křesťané (i theologové), došli k názoru, že dnes už je jiná doma, máme pokrok a nové hodnoty, tak je třeba vzít v úvahu, že stejné argumenty vedli například ke zrodu atheismu. A člověk nevěřící a necírkevní má tento problém vyřešen. Nepotřebuje kněžství ani mužské, ani ženské, ba ani věčný život.
Důležité je ovšem zmínit, že v Pravoslaví, kromě kněží – presbyterů, máme i presbyteridy, ženy, kterým se ve slovanském prostředí říká mátušky. Souvisí to s tajinou manželství, o které už jsme pojednávali. Církev nesvětí svobodné mládence. Buď se kandidát na kněze stane před vysvěcením mnichem, nebo se ožení. Pokud se ožení, pak jeho manželka získává na tajině jeho kněžského svěcení svůj tajemný podíl neboť jsou jedno tělo. Mátuška, čili presbyterida, získává Boží požehnání a blahodárnou milost k působení na farnosti po boku svého muže. Pokud ji Bůh povolá k sobě a kněz ovdoví, nemá se už podruhé ženit. Nová manželka by totiž už nemohla mít žádný podíl na jeho dříve uskutečněném svěcení. Neměla by tedy Boží požehnání a milost z toho plynoucí pro duchovní dílo po boku svého kněžského manžela.
Tajina pomazání nemocných má u nás na Západě trochu strašidelný nádech, protože její jinoslavná alternativa je známa jako svátost posledního pomazání. A když od někoho odcházel „panáček“ po posledním pomazání, tak všichni na vsi věděli, že už je s ním ámen. V Pravoslaví je chápána jako tajina pomazání k uzdravení. Či spíše k vyjevení Boží vůle, neboť někdo se uzdraví, někdo nikoli. Je to tedy věc úmyslů Boží prozřetelnosti s nemocným. Tajina se zakládá na slovech apoštola Jakuba z páté kapitoly jeho dopisu věřícím (od 13. verše) a odkazuje se na různá místa Bible, především na podobenství o milosrdném Samařanovi (Luk 10,30-37). Pomazání posvěceným olejem k uzdravení je, nikoli náhodou, přímo spjato se zpovědí a odpuštěním hříchů. Tím se liší od medicínského procesu. Naše tajina ovšem není jakousi konkurencí pro lékaře, nebo náhražkou jejich péče, vždyť se často modlíme se i za práci lékařů. Tajina pomazání nemocných je prostě tajina, otevírající duchovní rozměr nemoci i uzdravení, který svět nemůže nabídnout.
Podle apoštola Jakuba tuto tajinu provádějí starší církve (presbyteři), neboli kněží, podle tradice ideálně v počtu sedmi. Pro případ nemožnosti shromáždění tolika kněží, existuje u nás i zkrácený obřad pro jednoho vysluhujícího. Obřad jinak není nikterak krátký a jeho podstatnou část tvoří mnohá čtení ze Svatého Písma a příslušné modlitby. Tajina se uděluje zpravidla nemocnému v tíživé situaci, ale také preventivně věřícím v chrámu, alespoň jednou do roka. Všichni totiž máme své neduhy, ať už fyzické, nebo duševní, ale samozřejmě i duchovní, takže máme z čeho se vyznávat a proč přijímat odpuštění. Vzhledem k charakteru tajiny jako vyjevení Boží vůle, může ji věřící přijmout během své nemoci pouze jednou. Ať už se uzdraví, nebo ne, je pro něj důležitá.
Stává se, že pokud lékařská péče nevede k uzdravení, nebo je prognóza nejistá, chytají se trpící a vystrašení lidé někdy jakýchkoli „stébel“, včetně šarlatánských, nebo i magických s démonskými souvislostmi. Pokud pravoslavný člověk přijme tajinu pomazání nemocných, může si být jist, že podle výsledku buď může být vděčný za své uzdravení, nebo se může učit být vděčný i za nemoc. Ve své individuální životní cestě opravdu získal přesně to, co mu bude největší pomocí pro projití těsnou branou do věčného života.
A na závěr – nezapomeňme, že ve srovnání s nesmrtelností je pozemský život jen mikroepizodou. Tedy se týče času, nikoli významu. Každý máme v sobě nějakou touhu žít na Zemi co nejdéle. Přesto v Pravoslaví existuje, pro výjimečné případy, i modlitba na odchod duše z těla. Vše je opět otevřeno pro projevení konečné Boží vůle, není to tedy jakási duchovní alternativa euthanasie. Pán Bůh ví dobře, proč tady koho nechává dlouho nebo krátce, proč si někdo nemá na co stěžovat a jiný má pořád nějaké problémy. To je stejné, jako proč je někdo bohatý a jiný chudý, proč je někdo neřád a jiný dobrák, případně proč je ten neřád bohatý a zdravý jaké řípa a dobrák chudý a soužený neduhy. Jednou se na něco podobného ptal Pána Boha svatý Antonín. A bylo mu odpovězeno, že je to věc Božích soudů a pro Antonínovu cestu ke spáse není užitečné, aby je znal...

Pravoslavná duchovnost a mystika

V pojednání o tajinách jsme se přiblížili slovu tajemství. K duchovní cestě tajemství patří. Někteří lidé, kteří díky Bohu mají zájem o duchovní život, se ohlížejí po tak zvané mystice, protože doufají, že právě mystické zážitky je k Božím tajemství přiblíží a upevní jejich víru. Z toho důvodu zde dávám prostor i tématu, které mnohé zajímá. Jaká je vlastně pravoslavná mystika?
To slovo mystika v názvu kapitolky je vlastně trochu provokace. V tradičním Pravoslaví se totiž tento výraz tak často neužívá. Asi proto, že v sobě zahrnuje představy o poznávání duchovního tajemna, které je přečasto bludištěm křivých zrcadel. Poznávání světa, který se otevírá za hranicemi lidského těla a fyzikálních zákonitostí je velice zajímavé, vzrušující a fascinující. Je to adrenalín a velmi snadno se stává stejně návykovým, jako gambling, nebo jiné návykové procesy. Píšu to proto, že jsem to sám zažil, v době mladosti a duchovního hledání jsem byl totiž rovněž jakýmsi mystikem. Teď mám na mysli mystiku v širším slova smyslu, mystiku svou povahou okultní (řecké slovo mysterion a latinské slovo occultus mají fakticky stejný význam – tajemství, tajemno). Má mnoho podob, ať už se jedná o tzv. lidové léčitelství s psychotronickým pozadím, různé předpovídání budoucna z koulí či karet, spiritismus, astrální cestování, různé přírodní kulty založené na paranormálních zážitcích, ani se to nedá vyjmenovat všechno najednou. Skutečná mystika nezná hranic církví, ani náboženských systémů. A bohužel, ani hranic mezi pravou a lží, mezi duchovní realitou a klamem. Pokud se nadšený mystický badatel, který je otevřený jakémukoli poznání, pomocí různých praktik pouští do poznávání těchto tajemství, pak by měl vědět, že (pokud se jedná o skutečný průnik do duchovního světa), vstupuje na cizí hřiště. Tak, jako cestovatel, který se vydá do vzdálené země s odlišnou kulturou a jazykem, je vlastně vydán na milost a nemilost jejím obyvatelům, tak je to i s duchovním badatelem. A obyvatelé duchovního světa hraničícího s naší pozemskou realitou (nebo spíš prostupujícího naši pozemskou realitu), jsou duchové inteligentní, schopní a ochotní komunikovat s pozemským turistou, ale jsou zlí. Jsou zlí buď vulgárně prvoplánově, nebo „civilizovaně" lstivě, ale zlí. Zde jsou totiž doma bývalí andělé, nyní démoni a běsi. A těmto démonům nic neudělá takovou radost jako nový návštěvník, zcela odkázaný na to, co mu předvedou jako tajemnou pravdu a velké divy, do jakých mouder a mysterií jej zasvětí. Samozřejmě, že mystik si, poučen četbou, může říkat, že si bude dávat pozor, bude opatrný, nebude hned důvěřivě všechno hltat. Co naplat. Nemá šanci. Jak říkám, je na cizím hřišti, v cizí zemi, a že by jeho inteligence byla srovnatelná, nebo snad vyšší, než inteligence běsů, to samozřejmě ani náhodou. Když budou chtít, uvidí peklo, když budou chtít, uvidí nebe. Uvidí boha a nebo bohy, anděly, duše zesnulých slavných i neznámých, cokoli. Mohou ho utvrdit v tom, že je pravda vše co četl v okultních knihách, nebo mu zjevit zcela nové učení. Takhle vznikaly obsažné spisy mysticky tajemné i duchovně-vědecké, tak vznikala osobní přesvědčení mnohých mystiků, ale i celé společenské, kmenové či civilizační náboženské systémy, popisující světy bohů i podsvětí, astrální rovina (či Místo2 a podobné), tady se rodily různé Knihy mrtvých.
Pokud se budeme ptát, jak se tedy staví pravoslavná spiritualita k mystickým zkušenostem, pak je tu jedna jednoduchá rada, ve které se shodují všichni významní duchovní otcové: nikdy takové zážitky nevyhledávat. A pokud přijde takový zážitek samovolně, či se bude nabízet nějaké zjevení, byť třeba i andělů, nebo samotného Krista, tak to vše ignorovat. A to naprosto, nevšímat si toho, dokonce ani tomu aktivně neodporovat (protože už to je zahájením komunikace). Prostě ignorovat. Protože v této komunikaci nemáme rovnocenné šance. „No jo", řekne si třeba zájemce o duchovní život, „tak ti pravoslavní všechno duchovní odmítají? To tedy vlastně žádný duchovní život nemají?" Jistěže mají, a velmi hluboký, ale jeho podstatou je zbavování se vášní, které zotročují ducha, přičemž se člověk zároveň očišťuje pro božské ctnosti a připravuje ke zbožštění. Základem je sebepoznání, z něho vychází potřeba pokory a pokání a pak rozvíjení vlastního vztahu s Bohem skrze Krista a odevzdání se do rukou Božích. Jestli při tom člověk sem tam vidí, nebo slyší cosi nadpřirozeného, nebo snad navštěvuje skutečné nebe či peklo, to je vlastně vedlejší a nepodstatné. Podstatný je hluboký vztah s Bohem, který má moc – ve spolupráci se svobodnou vůlí člověka, proměňovat toho člověka podle Božího obrazu a podoby.
Před poznáním je třeba upřednostnit pokání a před „spirituálním konzumem" je třeba upřednostnit askezi. Proto je v Pravoslaví tak ceněn půst, jehož podstatu vystihl metropolita Antonij: Půst, to je především hnutí, činnost ducha, boj se strnulostí, leností, rozmazleností, ochabnutím vůle a těla. Je to zápas o život, o svobodu ducha od obvyklého otroctví. Pro ilustraci k tématu duchovního života uvádím citace z několika knih. První je o klamném duchovním světě, jak ho ve 3. století poznal bývalý „elitní" antiochijský mág Kyprián. Ten byl od svých deseti let vychovávám pohanskými mágy na hoře Olympu a později ve třiceti letech u Chaldejských mágů. Teprve když zjistil, že ani nejmocnější běsové nedokážou kvůli znamení kříže prosadit uskutečnění zlého skutku, (který mág slíbil zařídit), přišel na to, že moc běsů je ne jen omezená, ale proti síle víry i bezmocná. Stal se křesťanem později i knězem a zemřel mučednickou smrtí. Druhá citace popisuje následky neopatrného poklonění se běsům v přeludné podobě Krista a andělů ze života sv. Izáka Pečerského (12. století) a třetí je o Božských energiích a o jejich získávání člověkem, jak o nich hovoří poustevník a divotvůrce svatý Serafin Sarovský.
Pokud se některým čtenářům bude zdát, že události a procesy zde popsané přesahují lidské možnosti, či neodpovídají přírodnám zákonům, je nutno dodat, že – jak už se mnohokrát a opakovaně prokázalo, v životě svatých lidí a kolem nich se platnost fyzikálních zákonů ukazuje jako věc poměrně relativní. Ale nesoustřeďujme na to svou pozornost. Zázračné události zde sice mají své místo, ale v životě svatých určitě nejsou tím nejdůležitějším. Je dobře známo, že šamani primitivních kmenů vcházejí v mimotělném stavu do kontaktu se vzdušným světem padlých duchů a po zasvěcení mohou svět duchů navštěvovat a komunikovat s jeho obyvateli. To samé zakoušeli i zasvěcenci mystérií antického pohanského světa. V životopise svatého Kypryána a Justyny (svátek 2. října) máme svědectví z první ruky od bývalého mága o tomto království: Na hoře Olympu se Kypryán naučil všem ďábelským moudrostem: osvojil si rozličné běsovské proměny, naučil se měnit vlastnosti ovzduší... Viděl tam nesčetné hordy běsů s knížetem tmy v čele, před nímž byli nastoupeni: jedni běsové mu sloužili, jiní provolávali svému knížeti slávu, další byli posíláni do světa, aby sváděli lidi. Tam viděl také v předstíraných podobách pohanské bohy a bohyně, ale také různá zjevení, jejichž vyvolávání se učil v přísném čtyřicetidenním půstu... Tak se stal mágem, čarodějem a dušehubcem, velikým druhem a věrným otrokem knížete pekel, s nímž rozmlouval tváří v tvář a byl jím vyznamenám velkou poctou, jak to sám otevřeně dosvědčil „Věřte mi“, říkal, „že jsem viděl samotného vládce tmy... vítal jsem ho a mluvil s ním i s jeho pobočníky... A sliboval mi, až opustím tělo, že mne ustanoví knížetem a během pozemského života že mi bude ve všem nápomocen... Jeho zevnějšek byl podoben květu; jeho hlava byla ověnčena korunou, tvořenou (ne ve skutečnosti, ale přízračně) ze zlata a třpytivých kamenů, díky čemuž bylo ozářené i celé prostranství. A jeho oděv byl podivuhodný. Když se otáčel na jednu nebo na druhou stranu, celé to místo se otřásalo; množství zlých duchů rozličných úrovní stálo pokorně u jeho trůnu. Jemu jsem se i já cele oddal do služby, pořídiv se všem jeho rozkazům“.
Svatý Kyprián nezmiňuje přímo, zda měl tyto zkušenosti v mimotělném stavu: je zcela možné, že zkušenější mágové a čarodějové nemusí opouštět tělo, aby vešli do přímého styku se vzdušným královstvím. Swedenborg dokonce v zápiscích o svých dobrodružstvích tvrdil, že většina jeho setkání s duchy se naopak odehrávala v těle, ale při otevřených „dveřích vnímání“. Charakter tohoto království a „dobrodružství“ v něm zůstávají tytéž, nezávisle na tom, zda se vše děje v těle, nebo mimo tělo.
(Z knihy Duše po smrti, autor Serafima Rouse, originál v angličtině, vydáno v ruštině Sretenským monastýrem 1997. (Celý příběh se dá najít v životopisech svatých – Utrpení mučedníků Kypriána a Justiny, svátek 2 /15. října).
Další příběh je ze známého Pečerského monastýru. Pokud se vám jeho příběh bude zdát hodně drsný, je třeba vzít v potaz, že celá mnišská cesta je drsná. Můžeme ji přirovnat k horolezeckému výstupu po strmé stěně na vrchol svaté hory. My, světští křesťané putujeme na tuto horu po cestě možná kamenité a trnité, ale stoupající vzhůru mnohem mírněji. Když takový světský poutník škobrtne a upadne, není to příjemné, ale snadno se otřepe a jde dál. Když na skále uklouzne horolezec, a zřítí se dolů, je to jiná káva. Pokud přežije, chvíli mu trvá, než se dá dohromady, nasbírá síly a začne lézt znovu. Pokud ovšem horolezec při výstupu neuklouzne, nebo ne fatálně, dostane se na své cestě mnohem výš a rychleji, než my poutníci. Je to ale skutečný boj, žádná romantika. Jedno rčení praví: Kdyby lidé předem věděli, co všechno čeká mnicha na jeho strastiplné pozemské cestě, nikdo by se mnichem nestal. Ale kdyby lidé věděli, jaká odměna a sláva čeká na konci úspěšného zápasu, všichni lidí by se chtěli stát mnichy. Byl tam jeden mnich, jmenoval se Izakij. Když žil ještě ve světě, byl bohatý, neboť to byl kupec původem z Toropce. Jakmile se rozhodl být mnichem, rozdal svůj majetek potřebným a klášterům, odešel k velkému Antoniovi (Pečerskému) a poprosil ho, aby z něho učinil mnicha. Antonij ho přijal, vložil na něho mnišský oděv a dal mu jméno Isakij.... Tento Isasij vedl přísný život: oblékl si žíněnou suknici....zavřel se v jeskyni, v jedné z chodeb do malé cely dlouhé čtyři lokte a zde se bez přestání modlil se slzami k Bohu ve dne i v noci. Jedl jen jednu prosforu (liturgický kvašený chléb) a pil nemnoho vody. Vše mu přinášel veliký Antonij a podával mu to okýnkem, do něhož se vešla pouze ruka... A tak žil sedm let, aniž by vyšel na světlo, aniž by si lehnul na bok, ale seděl, a spal jen málo. A když jednou byl večer a on se jako obvykle klaněl a zpíval žalmy až do půlnoci, unavil se a posadil se na své sedadlo. A jak podle svého zvyku seděl a uhasil svíci, náhle v jeskyni vzplanulo světlo jako Slunce, až oslepovalo lidský zrak. K Isakiovi přistoupili dva krásní mládenci, tváře jim zářily jako Slunce a řekli mu: „Isakiji! My dva jsme andělé a k tobě nyní přichází Kristus s anděli.“
Isakij vstal a spatřil zástup, jejich tváře byly jako Slunce a jednomu z nich zářila tvář nejvíce. Pravili mu: „Isakiji, to je Kristus, padni a pokloň se mu.“ Ten nepochopil, že je to běsovské působení, zapomněl se přežehnat křížem, povstal a poklonil se jako Kristu běsovskému mámení. Běsové vykřikli a řekli: „Už jsi náš, Isakiji.“ Zavedli ho do cely, posadili se a začali si sedat kolem něho – cela i jeskynní chodba jich byly plné. Jeden z běsů, zvaný Kristus, řekl: „Vezměte píšťaly a bubny a gusle, zahrajte na ně, ať nám Isakij zatancuje.“ Zahráli na píšťaly, gusle a bubny a začali se s ním bavit. Unavili ho, zanechali ho sotva živého, zhanobili ho a odešli.
Ráno, když se rozednilo a nadešel čas, kdy se jedl chléb, přišel Antonij k okénku jako obvykle a řekl: „Požehnejte, otče Isakiji!“ Neozval se však žádný hlas a nebylo nic slyšet. Antonij se mnohokrát ozýval, ale nedostal odpověď. Antonij pravil: „Hle, už zesnul.“ Poslal do kláštěra pro Feodosie a bratry. Prokopali se tam, kde byl zazděný vchod, vstoupili tam, vzali ho, neboť ho měli za mrtvého, vynesli ho a položili před jeskyní. A viděli, že žije. Igumen Feodosij řekl: „ Stalo se to z běsovského působení.“ Položili ho na lože... Byl, totiž oslabený na těle i na duchu, nedokázal se obrátit na druhou stranu, nedokázal vstát a ani sedět, ležel jen na jedné straně, často pod sebe močil, takže se mu od moči objevily pod bedry červi. Feodosij ho svýma rukama omýval, převlékal ho a tak se o něj dva roky staral. To byl podivuhodný zázrak, neboť dva roky ležel, neokusil chleba, vody, ani žádného jiného jídla a ni ovoce, nepromluvil, ale němý a hluchý ležel dva roky. Feodosij se za něho modlit, pronášel nad ním modlitby ve dne i v noci a Isakij třetího roku promluvil a začal slyšet, začal vstávat na nohy jako malé dítě a chodit. Vyhýbal se chrámu, pouze z donucení ho přivlekli k chrámu a tak ho pomalu učili. Poté se naučil chodit na liturgii; posadili ho odděleně od bratrů, položili před něho chléb, ale on si nebral, dokud mu ho nedali do rukou. Feodosij však pravil: „Položte chléb před něho a nedávejte mu ho do rukou, ať jí sám.“ A Isakij nejedl týden, pouze se trochu ohlížel, pak začal jíst chléb a tak se naučil jíst. Feodosij ho tak zbavil ďábelských úkladů a klamů.
Isakij se poté vrátil k odříkání a přísné zdrženlivosti. Když Feodosil zemřel a Stefan nastoupil na jeho místo, Isakij pravil. „Už jednou jsi mne, ďáble, přelstil, když jsem seděl na jednom místě. Už nebudu zavřený v jeskyni, ale půjdu do kláštera a zvítězím nad tebou.“ Oblékl si žíněnou košili, na žíněnou košili hrubou halenu, začal činit bláznovství, pomáhat v kuchyní a vařit pro bratry. Na jitřní chodil první ze všech, a stál tam pevně a nehnutě. Když přišla zima a kruté mrazy, stál v botách s prošlapanými podrážkami, takže mu nohy přimrzaly ke kamenům, ale nehýbal nohama, dokud neodzpívali jitřní. Po jitřní chodil do kuchyně, rozdělával oheň, připravoval vodu a dříví a pak přicházeli kuchaři z řad bratrů. Jeden z kuchařů, který se rovněž jmenoval Isakij, posměšně řekl: Isakiji, támhle sedí černý havran, jdi a vezmi ho.“ Ten se mu poklonil až k zemi, šel chytil havrana a přede všemi kuchaři mu ho přinesl. Všichni užasli a pověděli to igumenovi a bratrům. A bratři ho začali mít v úctě. On však netoužil po lidské slávě, začal bláznit, škodil tu igumenovi, tu bratřím, tu světským lidem, takže ho někteří bili. Začal pak chodit po světě a dělat ze sebe blázna. Usídlil se v jeskyni, v níž žil dříve, neboť tehdy Antonij zemřel, shromáždil kolem sebe děti, vkládal na ně mnišský oděv, a přijímal rány od igumena Nikona nebo od rodičů těch dětí. To vše snášel, přijímal rány i nahotu, i chlad ve dne i v noci. Jednou v noci roztopil pec v chaloupce u jeskyně, pec se rozhořela a protože byla puklá, začal plamen šlehat prasklinami. On však neměl nic, čím by pukliny ucpal, proto se postavil na plamen bosýma nohama a stál na plameni, dokud oheň v peci nedohořel, a pak slezl. Vyprávěli o něm mnoho jiných věcí a jiné jsem viděl i sám. Takto zvítězil nad běsovskými silami jako nad mouchami, nedbal na jejich zastrašování a pokoušení a říkal jim: „Poprvé jste mne přelstili, protože jsem neznal vaše úklady a zlobu. Nyní mám Pána Ježíše Krista, našeho Boha, a přímluvu našeho otce Feodosije, důvěřuji v Krista a zvítězím nad vámi.“ Běsové mu často škodili a říkali mu: „Jsi náš, poklonil ses nejstaršímu mezi námi.“ On však jim odpovídal: „Nejstarší mezi vámi je antikrist a vy jste běsové.“ Požehnal se křížem a oni zmizeli. Někdy k němu přicházeli v noci, strašili ho viděním, ve kterém přicházel velký dav s motykami a lopatami, a říkali mu: „Rozkopáme tuto jeskyni a zasypeme to tu.“ A jiní říkali: „Utíkej, Isakiji, chtějí tě tu pohřbít.“ On jim však říkal: „Kdybyste byli lidé, přišli byste ve dne, ale vy jste tma a ve tmě chodíte.“ Přežehnal se znamením kžíře a oni zmizeli. Jindy ho strašili podobou medvěda, nebo divokého zvířete, jindy volem a jindy se zase k němu plazily zmije, nebo žáby, myši a veškerá havěť. Nemohli mu však nic udělat. Řekli mu tedy: „Isakiji! Zvítězil jsi nad námi.“ On jim odpověděl: „Poprvé jste nade mnou zvítězili v podobě Ježíše Krista s anděli, aniž byste byli hodni takového vidění. Teď se objevujete v podobě zvířecí, dobytčí, zmijí a hadí, neboť sami jste nečistí a odporní na pohled.“ Tak zničil běsy a od té doby mu neškodili a on sám říkal: „Tři roky jsem s nimi vedl válku.“ Pak začal žít v přísnosti a odříkání, postech a bdění. Tak žil a tak i skončil svůj život. Když se v jeskyni roznemohl, odnesli ho nemocného do kláštera a osmého dne zesnul v Pánu. Igumen Ivan a bratři uložili jeho tělo a pohřbili ho. (Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, Pavel Merhard, Červený Kostelec 2014).
A nakonec o vzpomínce, kterou zapsal kupec Motovilov:
Důvěrný vztah otce Serafima ke Svatému Duchu vzbuzoval údiv. Tato požehnaná přítomnost Ducha Svatého, jenž v ctihodném starci zázračně přebýval a jenž se skrze něj zázračně projevoval, činila ze svatého Serafima autentického „Duchonosce“. Poslechněme si nyní záznam vyprávění starce Serafima o cíli křesťanského života a síle Svatého Ducha, jak jej v paměti uchoval kupec Motovilov, s nímž starec často besedoval...
Stalo se to jednoho listopadového čtvrtku v roce 1831. Byl mlhavý den, země byla pokrytá silnou vrstvou sněhu a k tomu ještě padaly velké sněhové vločky. Otec Serafim se dal se mnou do řeči na palouku hraničícím s jeho poustevnou blízko řeky Sarovky. Přikázal mi, abych se posadil na kmen stromu, který sám nedávno porazil, a dřepl si naproti mně. „Bůh mi zjevil, že jsi už od dětství toužil poznat smysl křesťanského života a často jsi tuto otázku kladl významným duchovním osobám,“ řekl mi. Když mi bylo 12 let, velice mě ta otázka znepokojovala, a opravdu jsem se obracel na mnohé duchovní, ale nikdy jsem nedostal uspokojivou odpověď. Starec to ale nemohl vědět. „Nedostal jsi přesnou odpověď. Radili ti, abys chodil do chrámu, modlil se a snažil se o konání dobrých skutků. Protože – jak ti bylo řečeno – to je cílem křesťanského života. Někteří ti dokonce řekli: „Nehledej to, co tě přesahuje!“ Takže, i když jsem jen ubohý Boží služebník, vynasnažím se ti ukázat, jaký je ten cíl. Modlitba, posty, skutky milosrdenství, to jsou samozřejmě velmi dobré skutky, ale slouží jenom jako prostředky, nejsou cílem křesťanského života. Skutečným cílem je získání Svatého Ducha.“ „V jakém smyslu mluvíš, otče, o jeho získání? Jak tomu mám rozumět? „Dostat nějakou věc znamená ji získat,“ odpověděl mi starec. „Rozumíš, co znamená získat peníze? Podobně je možné se vyjádřit též o získání Ducha Svatého. Pro některé lidi je cílem života získávání peněz, přijímání poct, pocit vlastní výjimečnosti. Získávání Ducha Svatého je také ziskem, ale ziskem věčným. Pán Ježíš přirovnává náš život k obchodování a to, co v životě vytvoříme, ke koupi. Cožpak neřekl: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato vyzkoušené v ohni, abys zbohatl...“ (Zj 3,18) A také: „Vykupujte čas, protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,16) Jedinou hodnotou této země jsou dobré skutky konané z lásky ke Kristu. Díky nim získáváme blahodať Ducha Svatého. Dobré skutky jsou účinné jen tehdy, jestliže je konáme v tomto duchu. Sám Pán Ježíš řekl: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje.“ (Luk 11,23) Pošetilým pannám z podobenství, které si s sebou nevzaly olej do lamp, bylo řečeno, aby šly k prodavačům a koupily si jej. Ale když hledaly prodavače, dveře byly zamčeny a ony se nedostaly včas na svatební hostinu (Mt 25, 1-13). Nedostatek oleje bývá vysvětlován jako nedostatek dobrých skutků. Myslím si, že takové vysvětlení není správné. I přestože byly pošetilé, byly natolik moudré, že uměly ocenit a zachovat si své panenství. A panenství je jedna z největších ctností, je to stav, kterým se „stáváme podobnými andělům“ a umožňuje získání všech ctností. Proč by jim měly chybět dobré skutky? I přesto, že jsem toho nehodný, dovoluji si tvrdit, že měly nedostatek blahodati Ducha Svatého. Zásadní věc je mít Ducha Svatého jako nevyčerpatelný poklad, a ne konat dobro pro dobro. Proto olej, kterého měly nedostatek, symbolizuje blahodať Ducha Svatého, ovoce veškerých ctností, bez kterého nemůže být řeči o spáse. Cožpak nečteme v církevních hodinkách, že každá duše znovuzrozená skrze Ducha Svatého nabývá čistoty a osvěcuje ji tajemství Boha jediného a trojjediného? Všemohoucí Duch Svatý je nám dán pod podmínkou, že ho dokážeme získávat. Tehdy v našich duších začíná jeho činnost, a on tak připravuje duše i těla na Otcovo přebývání v nich v souladu se slovy proroka: „Budu přebývat s nimi... a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (Num 26,11; 2 Kor 6,16; Ez 37,27) Za každý dobrý skutek konaný z lásky ke Kristu dostáváme blahodať Svatého Ducha, ale nejvíce ze všeho nám dává modlitba, protože ji máme stále v rukou jako zbraň k získávání Ducha. Možná že chceš jít do chrámu, ale žádný se v blízkosti nenachází. Anebo toužíš pomoci chudému, ale chybějí ti potřebné prostředky anebo ho jednoduše nepotkáš. Toužíš zachovat čistotu, ale slabost přirozenosti tě svádí k tomu, abys podlehl pokušení. Modlitba je však přístupná všem a každý se jí může věnovat, bohatý i chudý, učený i prostý, silný nebo slabý, zdravý i nemocný, hříšník stejně jako spravedlivý člověk. Její účinnost je nesmírná a více než jiné věci nám přináší blahodať Ducha Svatého. Musíme se tedy modlit tak dlouho, až nám bude udělen Duch Svatý a nepřestávat, dokud tento Božský Utěšitel nebude s námi a v nás.“
„Otče,“ řekl jsem v tu chvíli, „stále se mnou mluvíš o modlitbě. Ukaž mi ještě jiné dobré skutky, které mohou být vykonány ve jménu Ježíše Krista.“ „Samozřejmě,“ řekl otec Serafim, „že můžeš získat blahodať Ducha Svatého také skrze jiné dobré skutky. Ukládej svůj kapitál do nebeské banky a všímej si, z čeho můžeš mít největší zisk. Máš velký užitek z modlitby a rozjímání? Rozjímej a modli se. Jestli z postu, posti se. Anebo snad z almužny? Dávej tedy almužnu. Víš, že patřím do kupecké rodiny z Kurska. Dokud jsem ještě nebyl v monastýru, zabýval jsem se obchodem spolu se svým bratrem. Kupovali jsme a prodávali stále stejné zboží, to, ze kterého byl největší zisk. Dělej totéž, protože pro nás křesťany není smyslem života rozmnožovat dobré skutky, ale získávat z nich ten největší zisk: dary Ducha Svatého. Tuto blahodať pak rozdávej dalším lidem jako svíce, která svítí a své světlo odevzdává dalším svícím, přitom však sama nezhasne. Když se toto děje s pozemským plamenem, co můžeme očekávat od ohně Přesvatého Ducha Božího? Když rozdám pozemské dobro, vyčerpám se, zatímco poklad Boží blahodati se ve mně ještě rozmnožuje, když jej rozdávám. Proto Ježíš řekl ženě Samaritánce: „Každý, kdo se napije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. A voda, kterou mu dám já, se v něm stane pramenem vody proudící do věčného života.“ (Jan 4, 13-14)
„Otče,“ přerušil jsem jej, „stále mi vykládáš o blahodati Ducha Svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak si mohu já sám představit, co je ta blahodať? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak je možné vidět Ducha Svatého? Podle čeho poznám, že ve mně je nebo není?“ Starec mi odpověděl: „V našich časech už víra lidí tak ochladla a zabírá tak málo místa v jejich životě, že se lidé úplně vzdálili od Krista. Proto je jim zcela cizí obsah Písma Svatého, jako např. tato věta: „Adam slyšel kroky Boha, který se za denního vánku procházel po zahradě“ (Gen 3,8), anebo verš ze Skutků svatých apoštolů, že Svatý Duch zabránil Pavlovi hlásat slovo Boží v Asii a nasměroval ho do Makedonie (srov. Sk 16,6-10). Na mnoha jiných místech se v Písmu Svatém připomíná toto Boží zjevení. Někteří říkají, že tyto texty jsou nepochopitelné, anebo je popírají, jako by vidět Boha tělesnýma očima bylo nemožné. Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje. Bylo řečeno o Abrahámovi a Jakubovi, že viděli Boha, že k nim mluvil a Jakub dokonce s Bohem bojoval. Mojžíš viděl spolu se všemi lidmi Boha zahaleného rouškou oblaku, který byl vlastně blahodatí Svatého Ducha, provázející Izrael přes poušť. To nebyl sen ani extáze anebo chorobná představivost. Ne, to byla ta nejpravdivější skutečnost. Stali jsme se lhostejnými vůči dílu naší spásy, a proto nevnímáme tak, jak je to potřebné, smysl Božích slov. Neusilujeme o Boží blahodať a naše pýcha ji nepropouští do naší duše. Proto nám chybí Boží světlo, které uděluje Bůh těm, kdo ho očekávají horlivě a s touhou po pravdě. Když náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání ráčil dokonat dílo našeho vykoupení, seslal na apoštoly dech života, který Adam ztratil, a vrátil jim blahodať Ducha. V den Letnic (sv. Padesátnice) je obdaroval mocí Svatého Ducha, která je pronikla v podobě vichru a ohnivých jazyků. Tak byli věřící naplněni mocí jeho blahodati. Stejné ohnivé vdechnutí dostávají věřící při křtu. To se stává jakoby charismatickou pečetí na údech jejich těla, činíc je vnímavými ke vlivu Boží blahodati. Proto při pomazání myrem říká kněz slova: „Pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato blahodať je tak velká, tak nevyhnutelná, tak oživující, že nemůže být nikomu odebrána. Dokonce i odpadlík si ji zachovává až do smrti. To ti pomůže porozumět tomu, že kdybychom po křtu nehřešili, byli bychom svatí, osvobození od každé poskvrny těla a duše, jako spravedliví v nebi. Naneštěstí s přibývajícími léty nerosteme v blahodati a moudrosti, ale naopak, z důvodu své zvrácenosti se vzdalujeme od blahodati Ducha Svatého a stáváme se velkými hříšníky. Boží milosrdenství je veliké! Boží moudrost stále usiluje o naši spásu. Když je člověk pohnut Boží moudrostí a jde za jejím hlasem a rozhodne se z lásky k ní trpět, když koná dobré skutky a dochází k pravdivé zkušenosti, tehdy v něm působí Duch Svatý a umístí do jeho duše Boží království. Blahodať Ducha Svatého, která byla dána nám všem věřícím v Krista v tajině sv. křtu, je zpečetěná tajinou myropomazání. Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo i přes naše pády a temnotu v naší duši. Ona v nás volá k Otci: „Abba, Otče!“ Ona oblékla duši do nezničitelného oděvu, který nám utkal Duch Svatý. Pro lepší pochopení tohoto tématu ti musím říci, že Bůh částečně zjevil působení této blahodati těm, které posvěcoval a osvěcoval. Vzpomeň si na Mojžíše po rozhovoru s Bohem na hoře Sinaj: lid se na něj bál pohlédnout, protože jeho tvář zářila, a Mojžíš ji zahaloval závojem, aby tento úkaz skryl. Také si vzpomeň, jak se v době proměnění na hoře Tábor Kristova tvář „zaskvěla jako slunce“, tak, že „učedníci padli na svou tvář a velmi se báli.“ (Mt 17, 6) Když se potom zjevil Mojžíš a Eliáš a mluvili s ním, zahalilo je světlo a potom oblak, aby tento jas neoslepil učedníky. (viz Mk 9) Hle, to se vlastně blahodať Ducha Svatého zjevila v tomto nevyslovitelném světle těm, kterým ji Bůh chtěl darovat.“
„Ale odkud se dozvím,“ zeptal jsem se, „zda ve mně takto působí blahodať Ducha Svatého?“ „Příteli Boží,“ odpověděl otec Serafim, „to je velmi jednoduchá věc. Protože všechno je jednoduché pro ty, kdo věci chápou. Celé neštěstí je v tom, že se nestaráme, abychom měli moudrost pocházející od Boha. Apoštolové věděli, kdy v nich přebývá Duch Svatý, a tehdy směle vyznávali, že jejich dílo je svaté a Bohu milé. Protože měli tuto základní jistotu, posílali dopisy, které jsou výrazem nezpochybnitelné pravdy, potřebné všem věřícím. „Vidíš, příteli Boží, jak je to jednoduché!“ Tehdy jsem řekl: „Přes to všechno stále nechápu, jak je možné být si absolutně jistý, že žiji v Duchu Svatém? Jaký je pro to důkaz?“ Nato starec odpověděl: „Už jsem ti řekl, příteli Boží, že je to velmi jednoduché. Popsal jsem ti, jak byli někteří naplněni Duchem Svatým a byli si jisti jeho přítomností. Co ještě chceš?“ „Abych tomu dokonale rozuměl...“
… Tehdy mě otec Serafim pevně uchopil za ramena a řekl: „Příteli, teď jsme oba v moci Svatého Ducha!... Proč se na mě nepodíváš?“ Odpověděl jsem: „Nemohu se na tebe, otče, podívat, protože z tvých očí srší blesky. Tvoje tvář je jasnější než slunce a mě to oslepuje.“ „Neboj se, příteli Boží, ty v tuto chvíli záříš stejně jako já. Ty také prožíváš plnost milosti Svatého Ducha jako já, protože jinak bys mě takového nemohl vidět.“ Starec ke mně naklonil hlavu a potichu mi pošeptal: „Poděkuj Pánu Bohu za jeho nevýslovnou milost k tobě. Jistě sis všiml, že jsem se ani nepokřižoval, ale pouze ve svém srdci jsem se pomodlil k Pánu Bohu a v duchu jsem si řekl: ‚Pane, uděl mu tu milost, aby jasně viděl na vlastní oči takové sestoupení Svatého Ducha, kterým prokazuješ čest svým služebníkům, když se jim chceš ukázat ve světle své velkolepé slávy.‘ A vidíš, příteli, Pán okamžitě vyplnil pokornou prosbu nehodného Serafima... Cožpak můžeme neblahořečit Pánu za tento jeho nevýslovný dar nám oběma! Neboť, příteli můj, náš Pán nezjevuje vždy ani velkým poustevníkům svou milost. Tato Boží milost prokázala milosrdnou útěchu tvému zkroušenému srdci jako matka milující své děti, na přímluvy samotné Bohorodice... Ale, příteli, proč se mi nedíváš do očí? Zvedni zrak a neboj se, Pán je s námi!“ Povzbuzen těmito slovy jsem se na starce podíval a přepadl mě ještě větší pokorný strach. Představte si, že vidíte uprostřed slunce, v nejoslnivějších poledních paprscích, tvář člověka, který s vámi hovoří. Vidíte, jak se mu pohybují ústa, mění se výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že vás někdo objímá kolem ramen, ale jeho ruce nevidíte, nevidíte ani sami sebe, ani jeho tělo, vidíte jen oslňující světlo, které se rozlévá daleko kolem vás a svým svitem rozjasňuje sněhový povlak, který pokrývá rovinu a sněhové vločky, které padají na vás a na velikého starce. Dokážete si představit ten stav, v jakém jsem se tehdy nacházel?
„Řekni, co teď cítíš?“ zeptal se mě otec Serafim. „Mám neobyčejně dobrý pocit!“ odpověděl jsem. „Jaký přesně?“ Odpověděl jsem: „Cítím takové ticho a klid ve své duši, že to ani žádnými slovy nelze vyjádřit!“ „Toto je, můj příteli,“ řekl otec Serafim, „ten pokoj, který slíbil Kristus svým učedníkům, když jim řekl: ‚A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, střežiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.‘ (Fil. 4,7) Pán dává pokoj, který teď v sobě cítíš, lidem, které celý svět nenávidí, ale které si Hospodin vybral; ‚pokoj‘, který podle slov apoštolů ‚převyšuje všeliký rozum‘. Tak ho popisuje apoštol, protože nelze slovy popsat blažený stav duše, který nastává u lidí, do jejichž srdcí jej Pán sesílá. Kristus Spasitel jej nazývá pokojem jeho vlastní štědrosti, a ne pokojem, který pochází z tohoto světa, protože žádný časový, zemský blahobyt nemůže dát lidskému srdci takový pokoj: ten je darován shora pouze od samého Pána Boha, proto se také nazývá pokojem Božím... A co ještě pociťuješ?“ zeptal se mě otec Serafim. „Neobyčejné potěšení!“ odpověděl jsem. Otec pokračoval: „To je to potěšení, o kterém se mluví v Písmu Svatém: ‚Tučností domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je.‘ (Ž 36,9) Teď toto potěšení naplňuje naše srdce a rozlévá se všemi žilami s nevýslovnou radostí. Tímto potěšením jako by naše srdce tála, a my jsme oba naplněni nejvyšším štěstím, které nemůže být ani popsáno slovy... A co ještě cítíš?“ „Neobyčejnou radost v celém svém srdci!“ Otec Serafim pokračoval: „Když sestupuje Svatý Duch na člověka a posvěcuje ho plností svého vnuknutí, tehdy se lidská duše naplňuje nevýslovnou radostí, protože Svatý Duch rozradostňuje vše, čeho se dotkne. Je to stejná radost jako ta, o které hovoří Pán Ježíš ve svém evangeliu: ‚Žena, když rodí, zármutek má, nebo přišla hodina její; ale když porodí dítě, již nepamatuje na soužení, pro radost, že se narodil člověk na svět. Protož i vy zármutek máte nyní, ale opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše, a radosti vaší žádný neodejme od vás.‘ (Jan 16,21) Radost, kterou teď prožíváš, je nicotná v porovnání s tou, kterou popsal sám Pán Ježíš ústy svého apoštola, že taková radost, kterou ‚...oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1 Kor 2,9) Nyní dostáváme příslib budoucí radosti, a když už teď prožíváme takovou blaženou radost, jakou může duše pociťovat, co říci o štěstí, které je připraveno na nebesích pro ty, kteří pláčou zde na zemi!? I ty jsi, příteli, mnohokrát plakal zde na zemi, a všimni si, jakou radostí tě Bůh utěšuje ještě v tvém pozemském životě... Co ještě cítíš, příteli Boží?“ Odpověděl jsem: „Neobyčejné teplo!“„Co to říkáš příteli, jaké teplo? Sedíme zde uprostřed lesa. Zima je v plné své síle, pod nohama máme sníh a na nás je také hromádka sněhu a stále padá další... Jaké zde může být teplo?!“ Odpověděl jsem: „Takové teplo, jaké je v lázni, když polévají horký kámen a z něj syčí pára...“ „A cítíš také vůni,“ zeptal se mě, „takovou jako v lázni?“„Ne,“ odpověděl jsem, „na zemi není podobné vůně. Když jsem ještě za mlada jezdíval tancovat na plesy, maminka mě vždy navoněla nejlepší voňavkou z módního obchodu v Kazani, ale ani taková voňavka se nevyrovná vůni, kterou cítím...“ Tehdy se otec Serafim usmál a řekl: „Vím to vše, příteli, cítím totéž, ale potřeboval jsem se ubezpečit o tom, co prožíváš, a proto jsem ti kladl tyto otázky. Je úplná pravda, co říkáš, příteli Boží! Žádná vůně této země se nevyrovná té, kterou teď cítíme, protože nás nyní obklopuje vůně Svatého Ducha Božího. Nic pozemského se mu nevyrovná!... Všimni si, milý příteli, že i když jsi mi řekl, že cítíš kolem nás teplo, ani na mě ani na tobě se sníh nerozpouští a tak je tomu i pod námi. To teplo není ve vzduchu, ale v nás samotných. To je to vnitřní teplo, pro které nás Svatý Duch vyzývá, abychom volali k Pánu Ježíši: ‚Žárem Svatého Ducha zahřej mě!‘ Tímto žárem zahřátí poustevníci a poustevnice se nebáli krutosti zimy, protože je ochraňovalo roucho milosti Svatého Ducha. Tak tomu musí být, protože Boží milost přebývá v našem srdci v samé podstatě, neboť Pán řekl: ‚Vždyť království Boží je mezi vámi!‘ (Lk 17, 21) Pán Ježíš chápal Boží království jako milost Svatého Ducha. Toto království Boží v nás teď přebývá, i milost Svatého Ducha, z vnějšku nás osvěcuje, zahřívá nás, naplňuje vzduch kolem nás neuvěřitelnou vůní, přináší našim citům nebeské potěšení, napájí naše srdce nevýslovnou radostí. Nyní se nacházíme v takovém stavu, o kterém řekl apoštol: ‚Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.‘ (Lk 9,27) Vidíš, milý příteli, co znamená plnost Svatého Ducha. Sv. Makarios Veliký o tom píše, že byl úplně vtažen do vln milosti Svatého Ducha. Touto milostí jsme dnes byli obdarováni, i když jsme toho nehodní. Myslím si, příteli, že se už na totéž ptát nebudeš. Cožpak si nezapamatuješ dnešní zjevení neproniknutelné Boží dobroty, kterou jsi dnes zakusil?“ „Nevím otče, zda mi Bůh zachová v paměti vzpomínku na jeho milosrdenství navždy tak živou, jaká je v této chvíli, a to kvůli mé nehodnosti.“ „Co se mě týká,“ odpověděl otec, „jsem si jist, že ti Bůh pomůže zachovat si stálé vzpomínky na tyto prožité chvíle, protože jinak by jeho dobrota nebyla tak rychle vyslechla pokornou prosbu nehodného Serafima. Tím spíše ti nebylo toto zjevení dáno, aby sis ho nechal pro sebe, ale abys jej odevzdal světu a posilněný láskou mohl sloužit bližnímu.“ Skutečnost, že já jsem mnich a ty světský člověk, není vůbec důležitá. Ve vztahu k Bohu má význam skutečná víra v něj a jeho jediného Syna. Proto je nám udělena milost Svatého Ducha. Bůh hledá srdce naplněná láskou k němu a k lidem. To je trůn, na kterém chce zasednout a zjevit se v plnosti své slávy. ‚Synu, dej mi své srdce,‘ řekl Pán, ‚a ostatní ti bude přidáno. Boží království má své sídlo v srdci.‘ A proto, Boží příteli, když jsi pochopil, jak velká milost ti byla dnes udělena, mluv o tom se všemi, kteří usilují o spásu. ‚Žeň je hojná, ale dělníků málo.‘ Jsme povoláni ke spolupráci s Bohem na jeho díle, a proto nám uděluje své dary. Tím, že pomáháme vejít svým bratrům do království, přinášíme Bohu ovoce jeho milosti a naší žně. Následuj proto příklad věrných sluhů, kteří odevzdali svému pánovi získaný kapitál i s výdělkem. Pán je blízko všem, kteří jsou mu věrní a kteří ho milují z celé duše. Stejně tak vyslyší modlitbu mnicha stejně jako světského člověka za předpokladu, že jsou oba pravoslavní. Tak dovoluje jednomu i druhému hory přenášet, ‚protože u Pána není nic nemožné.‘ (Mk 9,23,27). Takto, Boží příteli, budeš moci získat od Boha vše, oč jej požádáš pro jeho chválu, anebo pro dobro bližního. Nakonec, cokoli uděláš pro druhé, vztáhne on na sebe, jak dobře víš, v souladu s tím, co sám řekl: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ (Mt 25,40) A teď jsem ti už řekl a ukázal vše, co ti Pán ráčil zjevit skrze svého nehodného služebníka Serafima. Jdi v pokoji a ať Pán i se svou nejsvětější Matkou zůstanou s tebou nyní i vždycky až na věky věkův.“
Po celou dobu naší besedy, od okamžiku, kdy tvář otce Serafima začala zářit, trvalo toto vidění bez přerušení po celou dobu, co ke mě hovořil. Nevýslovnou záři, která z něj vycházela, jsem viděl sám na vlastní oči, a mohu to odpřisáhnout.
(Uveřejněno v časopise Dobrý pastýř (číslo 10/2005 a číslo 11/2006), který vydává Pravoslavná církevní obec v Brně.)

Smrt a opuštění těla

V souvislosti s předchozím se nemůžeme vyhnout otázce smrti, kdy lidský duch (a nebo jak někdo říká "dušička"), opustí tělo. Pod slovem smrt se v naší kultuře obecně míní fyzická smrt. Ale k tomu je třeba poznamenat, že se vlatsně o žádnou smrt nejedná. Je to skutečně pouhé odloučení duše a lidského ducha od těla. Co se týče duše, pro potřeby tohoto spisku ji můžeme definovat jako oživující sílu, která za pozemského života drží tělo pohromadě. Po jejím odchodu se tělo začne rozkládat, což je pro pozemšťany právě ten viditelný příznak smrti (tělo zapáchá, vyloženě smrdí. Etymologicky jsou slova smrdět a smrt příbuzná). Mimochodem, je pravda, že těla některých svatých lidí se nerozkládají, ale to souvisí s otázkou theose, protože zbožštění se týká celého člověka, tedy i těla). Jinak, jak víme, je rozklad pravidlem. Jenomže, pokud člověk zemřel, jak to, že si po smrti uvědomuje, že zemřel a hodnotí svůj nový stav? Protože lidský duch je nesmrtelný. Ten můj (tedy já, moje osoba), stejně jako ten váš (tedy vy, vaše osoba). Takže jakápak smrt. Přece ale skutečná smrt existuje a je mnohem horší, než fyzická. Pán Ježíš Kristus říká v Písmu: Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej (Mt 16,25). Skutečně existují dva životy, vedle fyzického i duchovní. Ale také existují dvě smrti: Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,22). A nebo také: Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero (Zj 20,14). Člověk může být fyzicky ještě živý, ale duchovně mrtvý. To se naplno projeví právě až po opuštění těla. Tady na Zemi je ještě promícháno dobro i zlo, lidé usilující o dobro často trpí zlem a lidé zlí mají stále ještě podíl na dobrých věcech. Ale po oddělení ducha od těla to končí, neboť se oddělí světy dobra a zla. Tehdy se duchovní mrtvost teprve projeví naplno. Těžko to popsat, stejně jako je těžké si skutečně představit peklo (o představách Nebes nemluvě). Ale můžeme si pomoci příměrem. Když je člověk hodně nešťastný, nic se mu nedaří a lepí se na něj jedna smůle za druhou, tak si někdy postěžuje: „Tohle není žádnej život“. Myslím, že lidé, kteří fyzicky zemřou ve stavu kdy už byli duchovně mrtví, to jednou poznají a pochopí. Ale kdo by o takové poznání a pochopení stál, že? Přesto ale, jak praví Písmo, to některé lidi nemine a bude to mít souvislost s tím, co ze sebe v čase pozemského života udělali, jakou podobu bude mít v posledním okamžiku, který ještě prožili v pozemském čase jejich lidský duch. Pak se čas zastaví. A zastaví se (i když ne absolutně) i možnost změny podoby lidského ducha. Už jsem k tomu uváděl vyprávění v kapitolce o pekelném utrpení, vzpomeňme na dvě alternativně možné podoby duše – krásnou královnu a odpornou zrůdu.
Pro lepší ilustraci uvedu ještě další zkušenosti lidí, kteří se navrátili od prahu tělesné smrti. Možná nás překvapí, že i poté, co opustili tělo, hovoří dále o svých očích, rukou či nohou a vůbec zjišťují, že stále mají jakési tělo, které se ovšem hodně liší od těla fyzického, jak svým "materiálem", tak svými vlastnostmi:
Náhle „jsem nad sebou uviděl zářící světlo; zdálo se mi podobné slunečnímu, ale bylo mnohem silnější. Tam se patrně nalézalo nějaké království světla. Ano, opravdu království, kde vládne samo světlo - tušil jsem nějakým zvláštním smyslem, co jsem ještě neviděl, myslel jsem si to, protože u toho světla nebyly žádné stíny. ,Ale jak může být světlo beze stínu'? Teď se s údivem projevily moje pozemské představy. Náhle jsme se rychle přenesli do sféry tohoto světla a to mne doslova oslepilo. Zavřel jsem oči, zakryl si rukama tvář, ale nepomohlo to, protože moje ruce nedělaly stín. Co tu znamenala taková ochrana? ,Bože můj, co to je, co je to za světlo? Vždyť pro mne bylo stejné jako tma. Nemohl jsem vidět, stejně jako nic nevidím ve tmě...'
Tato nemožnost dívat se, vidět, zvyšovala můj strach z nejistoty, kterou jsem přirozeně cítil, když jsem se ocitl v pro mně neznámém světě a já jsem si s obavou říkal: ,Co bude dál? Jestli se z této světelné sféry brzy dostanu, má-li nějakou hranici nebo konec?'
Ale stalo se něco jiného. Majestátně, bez hněvu, ale kategoricky a nezvratně zazněla slova: ,Není připraven!'
A pak... pak okamžité zastavení našeho letu vzhůru a rychle jsme začali sestupovat dolů“ A nakonec, aby bylo možné posoudit, jak nesamozřejmé a nesnadné je pro člověka, který opustil tělo, odejít přímo k Bohu, uvádím zmínku o „nebeských celnicích“ z knihy od o. Serafim Rose Duše po smrti:
Jakkoli nejapnou se chytrákům zdá myšlenka o celnicích, jejich projití je nemine. Po čem slídí tamní celníci u procházejících? Po tom, nemají-li u sebe jejich zboží. Jaké je jejich zboží? Vášně. Kdo má srdce čisté a prosté vášní, u toho nemohou najít nic, čeho by se mohli chytit; naopak, ctnosti, které jsou protikladné vášním, je budou samotné zasahovat jako modlitební střely. Co k tomu napadlo jednoho z učených: celnice se jeví jako cosi strašného; vždyť je docela možné, že běsi namísto něčeho hrozivě působícího (a o tom je též mnoho svědectví) předvádějí něco svůdně okouzlujícího. Okouzlující svůdnosti, na všechny způsoby vášní, předvádějí procházející duši jednu za druhou. Pokud jsou ze srdce během pozemského života, vyhnány vášně a zasazeny tam jim protikladné ctnosti, tehdy ať si předvádějí okouzlující svůdnosti, duše nemající k tomu žádné sklony, to pomine a s odporem se od toho odvrátí. Jestliže však srdce není očištěno, pak ke které vášni živí nejvíce sklonů, právě k tomu se duše vrhá. Běsi se jí chopí, jako kumpáni, a už vědí, kam ji strčit. Je tedy vskutku pochybné, že by duše, pokud v ní ještě zbudou sklony k předmětům nějaké vášně, nebyla na celnicích zahanbena. Zahanbení zde spočívá v tom, že duše sama se vrhá do pekla.
Jistěže se dá najít, zvláště v knihách Dr. Moodiho či Kybel - Rossové, mnoho svědectví lidí navrátivších se z klinické smrti, kteří, ať už žili dobře nebo špatně, hříšně nebo zbožně, měli shodně krásné zážitky s laskavým světlem a nebeskou krajinou. Zažívali rajské zahrady, nebeská města i hudbu, provázeli je přátelské duchovní bytosti, i jejich dříve zemřelí příbuzní; ani se vrátit nechtěli.
Ale tady je problém, že existuje něco jako duchovní klam, který je velmi sofistikovaný. Démoni jsou ne jen inteligentní, ale v porovnání s délkou jednoho lidského života, oni se pohybují v našem životním prostoru už tisíce let. Pozorují lidi, jejich slova i činy a mají už obrovskou zkušenost s bludištěm křivých zrcadel lidské psychiky. Pokud člověk opustí tělo, je jeho duchovní zrak otevřen pro věci, které dříve tělesnýma očima nevnímal a může se účastnit dějů, o jejichž existenci neměl v těle ani tušení. Pro takové „návštěvníky“ ve světě duchů mohou démoni připravit kdesi v ovzduší našeho světa své kulisy a herce falešného nebe. Není to tak překvapivá aktivita, vždyť i lidé na zemi uměli zorganizovat něco podobného. Například v letech 1948 – 1951 probíhala v Československu tajná akce STB zvaná „Kámen“. Jednalo se o past pro oběti předem vyprovokované k (tehdy zakázanému a tedy ilegálnímu) opuštění státu. STB ještě na našem území vytvořila zdání falešné hranice, a lidé, kteří už byli přesvědčeni, že se jim podařilo utéci do tehdejšího západního Německa, zde byli vyslýcháni na falešných německých celnicích a v domnělých úřadovnách americké vojenské kontrarozvědky. Kávička, cigaretka, úsměvy … už jste svobodným člověkem... a jak se vám to povedlo a kdo pomáhal... A zde narážíme na podobnou taktiku. Falešné nebe … už jste v ráji, štěstí a úsměvy … a jestli jste dobrý nebo zlý, co na tom sejde? A co je účelem? Když duše opustí tělo, tak démoni ještě neznají Boží úradek nad člověkem, jestli je to definitivní smrt, a nebo jestli se člověk ještě navrátí zpět do těla a bude potom ostatním lidem vyprávět, co viděl. A jestliže se navrátí a bude pak vyprávět, že je vlastně jedno, jestli člověk na zemi žil zle a nebo dobře. A třeba se najdou lidé, které to oklame a přestanou usilovat o hledání Boha, pravdy a dobra. Spolehnou se na ta svědectví, ale skutečnou pravdu zjistí až pozdě. Démoni jsou neúnavní. Nic jiného jim nezbývá, protože sice zasévají, ale nevědí, jestli budou sklízet. A tak to zkoušejí stále znovu, ona se některá rybička chytí....
A tak se vracíme na začátek, kde jsem psal, že důležitým úkolem Pravoslaví je neustupovat od pravidel života, která člověka učí odlišovat pravdu a klam. Jak ve věcech pozemských, tak zejména duchovních, včetně těch posmrtných. Zatímco západní křesťané činili a stále více činí různé kompromisy s názory, pravidly a ideologiemi, podle kterých žije tento svět, Pravoslaví zůstává z velké části stále ještě „nechutně“ nepokrokové a konzervativní. A to je třeba, protože konzervativismus, to neznamená hájit něco, co platilo včera. Konzervativismus znamená hájit něco, co platilo vždycky a taky vždycky platit bude – a to i na Božím soudu.

8. A na konec

A nakonec by se mělo psát o věcech posledních. Tím nemyslím jen předpovězený a mnohokrát promýšlený konec světa. O tom nikdo neví, kdy přijde (ani Kristus to nevěděl, přece řekl, že to ví jen Otec – zde mimochodem vidíme příklad rozdílu mezi Osobami).
A protože nevíme přesně kdy, a už asi dva tisíce let se nic neděje, tak to mohou lidé v praktickém životě vnímají tak, že je to kdo ví jak (Bůh vysoko, konec světa daleko). A to má svoje důsledky na sílu důvěry v Boží jednání a řešení různých životních problémů, kde lidé spíše spoléhají na vlastní síly a možnosti v rámci pravidel tohoto světa, než na Boží prozřetelnost. Jenomže nic z toho, co prožíváme, není náhoda. Ani to, že se Pán Ježíš „nějak zdržel“. Samozřejmě, že jednou přijde a tento svět skončí. A nebude-li to brzy, tak jistě relativně brzy skončí můj pozemský život a to je pro mne skoro stejné, jako konec světa. Takže, buď přijde Kristus jako soudce na náš svět, nebo přijdu já na soud za ním. Jak píše apoštol Pavel: každý člověk jen jednou umírá a potom bude soud, (Žid 9.27) A když si to člověk uvědomí, tak zjistí, že už nejde o tisíciletí či staletí, ale vlastně jen o roky. Když už jsme u toho, každý člověk byl stvořen k tomu, aby na tomto pozemském světě žil a zemřel jen jednou. Má to svou lineární logiku (na rozdíl od cyklické, ve víře v převtělování). Člověk je stvořen v těle matky spolu s duší a těch 9 měsíců je první fáze života, která končí porodem. Zde je zajímavé, že jeden z nemnoha lidí pamatujících si i tento okamžik, apačský náčelník Geronimo prý řekl, že v okamžiku porodu byl přesvědčen o tom, že umírá. Ono se dá najít mnohem více analogií mezi prenatálním a pozemským životem. Každopádně ona analogie, kdy je člověk přesvědčen, že umírá, ale přitom se rodí, se jistě dá snadno přenést na smrt fyzickou, kdy se rodíme do duchovního světa. Tak jako je prenatální stav přípravou na pozemský život (v těle matky se vytvářejí fyzické orgány potřebné pro pozemskou existenci), tak zase pozemský život je přípravou na věčnost a jeho cílem je vytvořit v člověku „duchovní oči“ a další smysly vnímání pro duchovní a mravní připravenost člověka na příští život s Bohem a spasenými lidmi všech věků.
Když už jsem zmínil převtělování, udělejme malý exkurs, protože to dost lidí zajímá. Myslím, že západoevropští lidé mají o něm trochu nepřesné představy, jak by to bylo fajn, že by si člověk užil na Zemi další a další život. Ovšem pro samotné hinduisty je převtělování naopak prokletím, které představuje nekonečný řetěz utrpení, protože i když si člověk dobrým životem polepší a vystoupí do nebes, po vyčerpání dobré karmy se opět řítí dolů do koloběhu. Proto také Buddha přišel s novou nadějí, že objevil cestu přerušení tohoto nekonečného prokletého koloběhu, cestou vyhasnutí. Z hlediska křesťanského pohledu na svět bychom ovšem toto vyhasnutí mohli vyjádřit jako duchovní sebedestrukci, protože osobnost člověka, aby se zbavila vnímání utrpení, se musí zcela demonovat a rozplynout v neosobnu. V neosobnu sice již není možné osobní utrpení, ale není zde možná ani osobní láska. Trochu to připomíná rozhodnutí člověka, který své trápení na tomto světě chce vyřešit sebevraždou. (Jaká hrůza, až zjistí, že jeho osobnost po vyjití z těla žije dál a problémy si odnesla s sebou, ale bez možnosti je vyřešit v rámci pozemského času).
Jak je to vůbec s těmi problémy a hříchy, které si při fyzické smrti osoba člověka odnáší s sebou? V rámci víry v převtělování za ně má trpět v následujícím pozemském životě. Ovšem vlastně ne přímo, protože duše je zde vnímána jako neosobní nositel identifikace a přechodná osoba (tedy přechodné „já“), je dočasný pozemský konstrukt, v novém pozemském životě zcela odlišný od osoby („já“) v minulém pozemském životě. Takže za zlo spáchané minulým a již zaniklým „já“ trpí po převtělení zcela jiné a cizí „já“.
Podle zjevení a zkušenosti křesťanských svatých je osobnost, moje „já“, Bohem stvořená, trvalá a neměnná. Není účelem ji nechat vyhasnout, nebo vyměnit za jinou. Účelem křesťanské cesty je, aby toto „já“ vyzrálo a stalo se skutečnou osobností podle Božího obrazu. Protože Bůh je Láska, jak je psáno. A skutečná láska je láska vzájemná a je možná jen mezi osobnostmi. Lidská osobnost ovšem trpí na Zemi deformací zlem, hříchem. Pokud se nerozhodne o uzdravení následováním Krista, pokud žije jako nerozumný pacient, který nedbá na rady lékaře a léky (především křest, pokání a Eucharistii) odmítá, či pokud dokonce svůj nemocný stav ještě zhoršuje a libuje si v něm, pak si svou nemocnost zlem odnáší i na zkoušku posmrtného soudu. A jak tento soud probíhá? Kdo je tu žalobcem, obhájcem a soudcem?
Poslechněme si svědectví člověka, který to alespoň částečně zažil:
V knize „Pro mnohé neuvěřitelné, ale pravdivé svědectví“ je možné seznámit se s reakcí vzdělaného člověka našich časů na setkání s celnicemi v době jeho 36 hodinové klinické smrti: „Andělé mne vzali pod rukama a vynesli přímo skrz stěnu pokoje na ulici. Už se stmívalo, tiše padal těžký mokrý sníh. Viděl jsem ho, ale chlad, nebo změnu mezi teplotou v pokoji a venku jsem ani nepocítil. Bylo zjevné, že podobné věci ztratily pro mé změněné tělo svůj význam. Začali jsme rychle vystupovat vzhůru. A čím výše jsme vystupovali, tím více a více se mým očím otevíral prostor, který nakonec nabyl tak děsivých rozměrů, že mne zachvátil strach z vědomí mé nicotnosti před tou nekonečnou pustinou… Povědomí o čase se mi vytratilo z mysli a nevím, jak dlouho jsme ještě stoupali vzhůru, když najednou bylo slyšet nějaký nejasný šum a potom se odkudsi zjevila, a s křikem a chechtotem se rychle blížila horda jakýchsi zrůdných bytostí.
,Běsi!' – velice rychle jsem si to uvědomil a ztuhl jsem nějakou zvláštní, dosud nepoznanou hrůzou. Běsi! Ó, kolik ironie, kolik nejupřímnějšího smíchu by ve mně ještě před několika dny vyvolala nějaká zmínka ani ne o tom, že někdo viděl na vlastní oči běsy, ale že by vůbec připouštěl jejich existenci jako opravdového druhu bytostí!
Jak se slušelo na vzdělaného člověka konce 19. století, rozuměl jsem pod tím názvem špatné sklony, lidské vášně, čímž to slovo samo mělo u mě význam ne jako pojmenování, ale jako termín, definice pro určitý pojem. A najednou tato „definice pro určitý pojem“ přede mnou stanula živě ztělesněná!... Běsi nás s křikem a rámusem obklíčili ze všech stran a požadovali na andělech, aby mne předali jim, snažili se nějak se mne zmocnit a vyrvat mne z rukou andělů, ale očividně to nesměli učinit. Uprostřed jejich nepředstavitelného skučení a rámusu, tak odporného pro sluch, jak byli sami odporní pro zrak, jsem občas zaslechl slova a celé věty. ,Je náš, odřekl se Boha!' Náhle trochu nejednohlasně zavyli a spustili na nás s takovou opovážlivostí, až se mi hrůzou na okamžik zastavily myšlenky.
„To je lež! To není pravda!“ Chtěl jsem křičet, když jsem se vzpamatoval, ale moje úslužná paměť mi svázala jazyk. Jakýmsi nepochopitelným způsobem se mi najednou vybavila taková drobná, nevýznamná událost, ke všemu ještě náležející do už dávno minulé doby mé mladosti, na kterou jsem si, jak se zdálo, ani nemohl vzpomenout.“
Zde vypravěč vzpomíná na příhodu z doby studií, kdy jednou v rozhovoru na abstraktní téma, jak to u studentů bývá, jeden z jeho kolegů vyjádřil své mínění „Proč bych měl věřit, když stejně tak mohu věřit i tomu, že Bůh není. Vždyť je to pravda, ne? Bůh může být, i nemusí.“ Načež on odvětil: „Může tak být, i nemusí.“ Teď, když stál na celnici před běsy - žalobci, si vzpomněl: „Ta věta byla v plném slova smyslu „prázdným tlacháním“, pobloudilá řeč mého přítele ve mně nemohla vyvolat pochybnost o existenci Boha, dokonce jsem ten rozhovor nijak zvlášť nesledoval - a tu se teprve ukázalo, že toto prázdné tlachání se nerozplynulo beze stopy ve vzduchu, bylo třeba se ospravedlnit, hájit se proti obvinění proti mně vznesenému a tak se potvrdila slova Evangelia o tom, že i kdyby ne z vůle Boha, znajícího tajnosti našeho srdce, tedy pro zlobu nepřítele naší spásy, se skutečně budeme muset zodpovídat i z každého prázdného slova. Toto obvinění bylo, jak se zdálo, pro běsy nejsilnějším argumentem pro mou záhubu, jako by z něj načerpali novou sílu ke smělosti útoků na mě a hned kolem nás se zuřivým řevem zavířili a přehradili nám další cestu. Rozpomenul jsem se na modlitbu a začal jsem se modlit, vzývaje na pomoc všechny svaté, které jsem znal a jejichž jména mi přišla na mysl. Ale mé nepřátele to nezastrašilo. Ubohý ignorant, křesťan jen podle jména, skoro prvně jsem si vzpomněl na tu, která je nazývána obhájkyní křesťanů. A mé vzplanutí k ní bylo patrně tak horoucí a má duše byla patrně tak naplněna hrůzou, že jakmile jsem si vzpomněl a pronesl její jméno, objevilo se kolem nás jakési bílé mračno, které začalo rychle zakrývat zrůdný dav běsů. Skrylo jej před mými zraky, než se od nás stačil vzdálit. Jejich řev a chechot bylo slyšet ještě dlouho, ale jak postupně slábl a stával se tlumenějším, mohl jsem začít chápat, že strašlivý hon ustal“.
Začněme tím, jaké je v rámci soudu „procesní“ postavení nově zemřelého člověka. V podstatě pasivní, protože v této chvíli on sám už pro sebe nemůže udělat nic. Všechno pro sebe udělal (a nebo neudělal) už za pozemského života. Na Zemi totiž plyne čas. A proč je ten čas důležitý? Právě proto, že plyne. Tedy pohybuje se. A tím umožňuje změnu. Změnu buď k lepšímu, nebo k horšímu, podle toho, jak člověk této možnosti využije. Tam ve světě duchů již pozemský čas neplyne. Už se nedá nic zkazit, ani napravit. Jenom se dívat, být divákem osudového sporu o vlastní duši.
A kdo je žalobcem? No přece jeho nejvěrnější kumpáni při všech hříšcích a zlech, kterých se (i na jejich inspiraci, jak se ukazuje), dopustil. V pozemském právním řádu se tomu říká provokovaná trestná činnost, kdy je člověk napřed vyprovokován k trestnému činu a pak za to odsouzen (jako při té akci „Kámen“). Samozřejmě, člověk je náchylný k hříchu sám o sobě a určitě k tomu našeptávání démonů nutně nepotřebuje, ale co by běsi asi tak dělali? Oni se také snaží ze všech sil využít náš čas a mají naspěch (neboť ďábel ví, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12.12). Tolik lidí se stále rodí a všichni nějak přemýšlejí o dobru a zlu, ptají se po Bohu, hledají cestu. Každý člověk, který dojde do Božího Ráje je pro běsy prohrou. A protože pokud člověk skutečně chce, tak tam také skutečně dojde, zkouší u každého člověka míru jeho odhodlání a náchylnosti k odpadnutí od Boha a cesty pravdy. A proč to dělají? Proto, aby právě v této vrcholné chvíli soudu měli argument: „Tento člověk by chtěl k Bohu? A opravdu se mu podobá? Vždyť se dopustil toho a onoho, má v sobě ty a ony zlé vlastnosti, nám sloužil během svého života, my byli jeho pány a ne Bůh. Vidíte přece, že se podobá spíše nám, démonům, s námi je duchovně příbuzný a ne s Bohem. S námi ať tedy tráví náš úděl v pekle, máme na něj své právo!“ A skutečně to právo mají. Vzpomínáme si na ta Kristova slova Petrovi, že si ďábel vyžádal, aby směl křesťany tříbit jako pšenici? Tak tedy už víme, kdo je žalobcem. Démoni. Jak naivní je zde lidová představa, že žalobcem (a nejvyšším policajtem, soudcem a žalářníkem) našich životů je prý Bůh, který přísně a škodolibě čeká na každé naše škobrtnutí? Jak to lidi mohlo napadnout? No nejspíš běsovská inspirace. Řecké slovo diabolos znamená pomlouvač, nebo překrucovač. Jako pomlouval Joba před Bohem, pomlouvá i Boha před lidmi a pomlouvá lidi před posmrtným soudem. Role žalobce (i nespravedlivého) mu sedí.
Ale kde je žalobce, musí být i obhájce.
Tím obhájcem je pro každého z nás náš anděl. Někdy se říká anděl strážný. Ten se staví proti běsům a uvádí na pravou míru jejich argumenty, někdy dokonce určuje pravidla diskuse. V tom je zajímavá zkušenost sv. Antonína. Svatý Athanasij Veliký ve svém životopise svatého Antonína Velikého popisuje, jak se jednou „při příchodu deváté hodiny začal modlit před jídlem a byl náhle uchvácen Duchem a vynesen anděly do výše. Vzdušní démoni se stavěli na odpor jeho průvodu; andělé se s nimi přeli a žádali vysvětlení důvodu jejich odporu, protože Antonín neměl žádné hříchy. Démoni se snažili předložit hříchy, kterých se dopustil od samého narození, ale andělé zavřeli pomlouvačům ústa připomenutím, že nemohou vypočítávat jeho hříchy od narození, zahlazené Kristovou milostí, ale ať předloží, jestli mohou, hříchy, kterých se dopustil poté, co se přijetím mnišství zasvětil Bohu. Démoni ve své obžalobě vznášeli mnoho drzých lží, ale když jejich pomluvám chyběly důkazy, tu se Antonínovi otevřela volná cesta. V tu chvíli přišel k sobě a viděl, že stojí na stejném místě, na kterém stál při modlitbě. Zapomněl na jídlo a celou noc probděl v slzách a sténání, přemýšleje o množství nepřátel člověka, o boji s takovým vojskem, o obtížnosti cesty k nebi skrze ovzduší a o slovech apoštola Pavla, který řekl: svůj zápas nevedeme proti tělu a krvi, ale proti vzdušným knížatům a mocnostem (Ef VI,12; Ef II, 2), a který věděl, že vzdušné mocnosti se snaží ze všech sil dosáhnout pouze toho a jen o to se starají a usilují, aby nás připravili o volný průchod k nebi a který říká: přijměte plnou Boží zbroj, abyste se mohli postavit na odpor v den zlý, aby nám protivník nemohl nic vyčíst a byl zahanben“.
Andělé se tedy člověka zastávají všude tam, kde jej běsi nespravedlivě pomlouvají. Ovšem mohou existovat (a jistě existují) i takové argumenty běsů, ve kterých se opírají o skutečná hříšná slova nebo činy onoho člověka. A pak andělé oproti tomuto morálnímu zadlužení dávají na misku vah naše duchovní bohatství – dobrá slova a skutky, zvláště milosrdenství. (Aby tomu tak bylo, tak ale musíme nějaké duchovní bohatství mít. Pokud andělé nemají k dispozici nic, čím by mohli hříchy vyvážit, odstoupí od duše a běsi se jí skutečně zmocní). Úloha našich obhájců před Bohem je tedy důležitá, ale to aby měli k dispozici nějaký materiál pro naši obhajobu, je ještě důležitější. A samozřejmě naprosto nejdůležitější je v této souvislosti tajina svaté zpovědi, při které jsou upřímně vyznané hříchy knězem odpuštěny a jejich existence vymazána, takže ani běsi je nemají ve svých „záznamech“.
Pokud jsem psal, že se běsi zmocní duše, která nemá argumenty k obhajobě, tak to ještě není definitivní Boží soud. Ten přijde až na konci věků. Toto zajetí duše běsy bych snad přirovnal k pozemskému „vzetí do vazby“.
Každá lidská duše po vyjití z těla opustí náš pozemský svět a na určením místě čeká až do chvíle kdy nastane Velký soud. V prvních dnech po opuští těla se prý ještě může pohybovat po Zemi, po místech, která jí byla milá, ale pak nastoupí poslední cestu. Někteří hovoří i o tom, že v rámci posmrtné čtyřicetidenice navštíví každá duše, dobrá i zlá, v doprovodu andělů, oba rozdílné duchovní světy. Nebe (kde se pokloní Kristu) i peklo, kde se seznámí se stavem moha lidí, z nichž některé třeba předtím i znala na zemi. A teprve po završení čtyřiceti dní je rozhodnuto, ve kterém duchovním světě a v jaké úrovni toho duchovního světa bude trávit čas do Posledního soudu. Nejspíše v takovém světě a v takové úrovni, které odpovídají přesně jejímu duchovnímu stavu a její duchovní úrovni ve chvíli smrti. To se po opuštění těla už moc nemění. Protože už skončil čas, který umožňuje změny. Či spíše se dá říci, že sám člověk už pro sebe nemůže nic udělat. Od opuštění těla už je jenom divákem. Může už jenom sledovat, co se s ním bude dít. Jakékoli změny (k horšímu, nebo raději k lepšímu) záleží na dalších plodech a výsledcích procesů, které za svého života na zemi uvedl do pohybu. A také na modlitbách příbuzných a přátel během panychid, nebo modlitebního vzpomínání ať už v rámci liturgie v chrámu, nebo domácích modliteb.
A potom bude soud. Všechny duše se opět spojí se svými těly. Jak je psáno, země vydá své mrtvé a moře vydá své mrtvé. A všechny skutky a jejich motivy (i ty nejtajnější) všech lidí budou veřejně zjeveny. Když si vezmeme, kolik od počátku světa na zemi žilo a ještě po nás může žít lidí, tak to asi bude dlouhý soud. Píše se totiž, že každý člověk bude buď zahanben, nebo proslaven, před celým světem lidí, i před anděly. Ale tam, kde není náš pozemský čas, na času nezáleží. Všichni se dozví všechno, co jsme o druhých říkali (i za jejich zády) a co oni říkali o nás. Co jsme proti druhým lidem tajně dělali a co oni proti nám. Ukážou se motivy i průběhy všech nejtajnějších politických i obchodních intrik a strategií, podstata a důvod všech falešných zpráv a manipulací, to všechno veřejně před celým vesmírem. Jak řekl Pán, „Co se šeptalo v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech“(Luk 12.3). To bude překvapených! Ale i zahanbených. Tak jen pozor, abychom k nim také nepatřili. A všechno se bude odehrávat před tváří nejvyššího soudce, Ježíše Krista. A nikdo nebude pochybovat, že jeho soud je spravedlivý. A proč? Protože, jak řekl Pán, nebude nás vlastně soudit On, ale naše vlastní slova a činy. Když si toto všechno člověk uvědomí, asi nemusí dlouho přemýšlet nad otázkou, co je vlastně v životě nejdůležitější, že?

Konec a Bohu sláva!