2014

Čtení z Nového zákona: Mt 8,18-22,28-9,1 „ ... Následuj mne a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé ... „
Tentokrát se chci zaměřit na tuto zajímavou odpověď, kterou dal Pán, učedníkovi, jenž ho chtěl následovat až poté, co pochová svého otce. Následování Boží cesty Pán postavil nad synovskou úctu k zesnulému. Byl to prorocký výrok, který ukazuje na fakt, že mrtví už nemohou pro sebe duchovně nic udělat, ale my živí můžeme a máme. Ba musíme, pokud nechceme být mrtví za živa. Jak ale může být člověk mrtvý, když stále ještě mluví, chodí, přemýšlí? - Ale k čemu to je, že chodí, mluví a přemýšlí, když to nespěje k věčnému životu po smrti? Až opustí duše při smrti tělo, pak se okamžitě pozná, kdo je živý a kdo ne. Ale to už bude pozdě. Dá se to poznat včas, už teď na zemi? Myslím, že ano. Copak není, zvláště v dnešní době, dost lidí, kteří cítí, že stále nějak málo žijí? Chtějí si ten život užít, ale stále jim to nestačí. Hledají vzrušení, adrenalin, zážitky, drogové rauše, okultismus, nebo aspoň davové nadšení, ale stále se nemohou uspokojit, nasytit. Necítí, že žijí. Jejich srdce je stále prázdné, nepokojné. Ale teprve, když člověk pozná pravý (božský) duchovní život a začne jím sytit své srdce, pozná, co to znamená žít. Když má život smysl a cíl. Jak napsal blažený Augustin: „Neboť stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ Což není Bůh zdrojem života?

Čtení z Nového zákona: Mt 9, 27-35
„ ... Věříš, že to mohu učinit?... Podle vaší víry se vám staň ... „
Výše uvedené čtení z Písma vypráví o tom, jak Ježíš Kristus obcházel města a vesnice, učil o Božím Království a uzdravoval. Lidem se tak dostávala zvěst (dnes bychom řekli „zásadní informace“) o budoucím vývoji světa a jejich životů (možnost dosáhnout Božího království), potvrzovaná zázračným a symbolickým znamením uzdravování - těla i ducha. Někteří to přijali za své (věřící v Krista), někteří to znevažovali a pomlouvali (třeba farizeové brblali, že Pán vyhání démony pomocí vládce démonů). Farizeové, jako dosud vlivní vládci nad dušeni lidí, potřebovali znevěrohodnit zjevný fakt příchodu nové doby, která se ohlašovala dosti zjevnými znameními. I dnešní doba ohlašuje svou změnu dosti zjevnými znameními - morálním úpadkem (řekli bychom až systémově řízeným), odklonem od křesťanských kořenů naší civilizace, chaosem, mocným nástupem klamu a podvodu ve sféře duchovní, politické, ekonomické a vlastně jakékoli. A také se někteří pokouší to zastírat, aby si lidé nevšimli (bavte se a užívejte si ... ). Ale kdo si všímá, vidí podobnost s proroctvími o blízkosti posledních časů. A lidem zůstane buď víra, nebo klam.
Čtení z Nového zákona: J 17,1-13„ ... aby poznali Tebe, pravého Boha ... „
Tato část Velekněžské modlitby se čte na památku otců šesti všeobecných sněmů. Abychom na ně nezapomínali, protože po nich přišli přemnozí další, až do dnešních dob, věřící i nevěřící, kteří vysvětlovali a vysvětlují, kdo to byl (nebo ani nebyl?) Kristus a proč vlastně přišel. Nejlépe je ale přečíst si, co o tom říká On sám. Říká, že nebeský Otec mu svěřil, aby dal lidem věčný život. A ten je v poznání pravého Boha a Ježíše Krista. Poznat Boha znamená poznat skutečnou lásku, důvěru, štěstí, radost. (Samozřejmě s tím souvisí i poznat také sám sebe, i tam kde a jak máme k těmto věcem daleko). Poznat Boha znamená poznat konečně smysl svého života. Kolik lidí to dnes táhne ke kořenům, nechávají si zkoumat a malovat rodokmeny předků, někdo až do 18,. 17. století nazpět, nebo i dál. Kdybychom se dostali ještě dál do minulosti a až k počátkům, došli bychom až k Bohu. Ke Stvořiteli. A to je třeba, protože ten, kdo mne stvořil, ten mi taky rozumí. Zná moje dobré stránky i slabosti. Povzbuzuje mne, abych dobré s Jeho pomocí rozvíjel a zlého se zbavoval. Tedy pokud chci. A netřeba dlouhého pátrání. Stačí jen být v Kristu, v Jeho těle- boholidském společenství Církve, s jejími svatými spisy, tajinami, modlitbou a duchovním růstem k věčnému životu. Kde jinde poznat Boha, než tam kde On sám žije s lidmi?
Čtení z Nového zákona: Mt 14,22-34 „ ... Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ ... „

Apoštol Petr, dokud s vírou upíral zrak ke Kristu, šel po hladině. Když pak se strachem upřel svou pozornost na vlny, začal se topit. Toto vyprávění je o pozornosti mysli upřené k Bohu, ale je i o člověku - jeho možnostech a postavení před Bohem. Byli jsme stvořeni k obrazu a podobě Boží. Máme jako lidé mnoho možností, které nejsou využity, protože máme srdce zanesená hříchem a zmítáme se v moři pozemských vášní. Ti z nás, kteří dosáhli Bohem nabízeného zbožštění, a které nazýváme svatými, také - mimo jiné - dokázali překonat hladinu suchou nohou, přemisťovat se rychle vzduchem a mnoho dalších podivuhodných věcí, z hlediska fyzikálního jaksi nemožných. Ale to byl jen vedlejší projev toho, že dokázali plně využít co Kristus přišel darovat - především dokázali překonat hřích. Nu, my asi nebudeme chodit po vodě, nebo létat vzduchem. Ale myslím si, že dostatečně využijeme toho, co nám Bůh chce darovat, když alespoň nás neovládne zcela hřích. Když budeme žít alespoň tak, abychom nakonec přece jen dosáhli spásy. Konec konců, dostat se navěky do Božího ráje je mnohem víc, než jen chodit po hladině pozemských řek a moří. Čtení z Nového zákona: Mt 17,14-23„ ...Budete-li mít víru jako zrnko hořčičné...nic vám nebude nemožné... Syn člověka bude vydán do rukou lidí ... „

Na jedné straně Ježíš Kristus koná nadpřirozené činy a učí o tom apoštoly a na druhé straně je připravuje na své ukřižování a vzkříšení. Člověk by si řekl - když Pán konal nadpřirozené činy, proč dopustil, aby se mu lidé posmívali a zabili ho? To je častá otázka mnohých, včetně, ostatně, nepřátel pod křížem. Mělo to svůj důvod v potřebě Jeho oběti za spásu lidí. I dnes je víra často vysmívána, potlačována a křesťané vyháněni z domovů a zabíjeni sebejistými pronásledovateli. Proč to Bůh dopouští? (Co by k tomu řekl Jób?) Až pochopíme toto, budeme vědět všechno o spáse a smyslu událostí. Až budeme umět ve své hlavě a v srdci složit dohromady tu skládačku úžasných činů Božích i pozemské bezmocnosti a vydanosti napospas nepřátelům, když „přijde jejich hodina“. Ale ono to vše patří k Boží prozřetelnosti. Apoštolové moc nerozuměli, když jim Pán říkal o svém vzkříšení. Ukřižování si dovedli představit, vzkříšení ještě neznali. I my si asi už dnes dovedeme představit svět těsně před příchodem Antikrista a následující hrůzy, ale nemáme tak konkrétní představu o druhém příchodu Krista. A On přece přijde. Hned chvíli za Antikristem. Zažijeme to. Ať už na Zemi, nebo jinde, kde budeme po smrti těla čekat na vzkříšení a spravedlivé (nebo raději milosrdné?) vyřešení všech věcí.

Čtení z Nového zákona: Mt 19,1-9„ ...A (Ježíš) byl proměněn před jejich očima. Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý ... „
Tři vybraní apoštolové zažili na hoře Tábor odhalení podoby lidské přirozenosti, jak byla původně (a je do budoucna) zamýšlena Stvořitelem. Působení hříchu a zla v lidech a ve světě způsobilo deformaci nejen duchovní, ale i fyzickou. Celý fyzikální vesmír, jak jej nyní známe, je vesmírem po pádu do zla. Hmota i tělesnost nezasažená hříchem má zcela jiné vlastnosti. Kupříkladu září. (Jak říkal Pán, spravedliví budou zářit v království Otce jako slunce). Bezhříšný Ježíš (v němž božská přirozenost Slova při jeho narození v Betlémě zbožštila přijatou lidskou přirozenost) odkryl vybraným apoštolům svou skutečnou podobu. Stalo se to proto, že se přiblížila „pozemská prohra“, ukřižování. Aby následovníci věděli, že i „pozemská prohra“ kristovců (často i mučednická) znamená konečné vítězství a sjednocení s Bohem. Díky nestvořeným božským energiím, které dřívější hříšníky - ve spolupráci s jejich svobodnou vůlí - proměňují v Boží děti. Je to vlastně smysl a cíl lidského života. S pomocí božských energií se osvobodit od pýchy i otročení hříchu a dosáhnout zbožštění (jak učí křesťané od počátku, např. list Petrův, 2,1-4). To si ale musí člověk trochu uspořádat životní priority. Někdy trochu víc. A nabrat směr k Bohu.
Čtení z Nového zákona: Mt 19,16-26„ ...Chceš li být dokonalý, jdi, prodej co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne ... „

Bohatý mládenec, který se ptal Krista na dokonalost svého života, dostal od něj tuto radu. A odešel zarmoucen. Přilnul ke svému velkému majetku. Možná nebyl jen bezduchým poživačem. Možná byl pro něj majetek zárukou životní jistoty. Bezpečná pojistka pro (vždy nejisté) budoucí časy. Kdo z lidí by dnes nechtěl mít takovou pojistku? Ale jaké budoucí časy máme na mysli? Ty, které ještě stihneme na zemi, nebo ty po smrti? Jaký je rozdíl mezi pokladem na zemi (který, jak praví Kristus, zloději vykopávají a kradou) a pokladem v nebi? Snad by nám mohly napovědět zkušenosti lidí přeživších tzv. klinickou smrt, či duchovních otců, znajících tyto věci ze své duchovní zkušenosti. Posmrtní žalobci (a zároveň spolupachatelé) - démoni, kteří chtějí zahrnout každou duši do svého pekelného trestu, vypočítávají její dluhy - neodpuštěné (ve zpovědi upřímně nevyznané a nelitované) hříchy. Dokazují, že tento člověk se více podobá jim, než Bohu (podle jehož obrazu byl původně stvořen). Boží andělé se snaží ukázané dluhy vyrovnávat zlatem z pokladu oné nešťastné duše (bude-li dost?) Je to obrazné vyjádření duchovního děje, hodnotícího schopnost člověka žít v Božím světě. Lpění na pozemských hodnotách člověka Bohu odcizuje a vede postupně k duchovním dluhům. Lpění na Božích věcech člověka k Bohu přibližuje a hromadí v očištěním srdci poklady víry, dobrých činů, slov a myšlenek. To je cesta života. Není to možná tak jednoduché, jak to zní. Ale je to, s pomocí Boží, proveditelné.

Čtení z Nového zákona: Mt 22,1-14„ ...Mnoho je povolaných, málo vyvolených ... „
Mohli bychom se zarazit, možná ohradit - a kdo rozhoduje o tom, kdo má být vyvolený a kdo zavržený? Je to spravedlivé? Je proti tomu odvolání? Ale když si pozorně přečteme vyprávění o pozvaných na královskou hostinu (kteří nechtěli přijít, protože to, či ono...), tak zjistíme, že podle Boží vůle je to skutečně spravedlivé. O tom, zda budeme vyvolení, či zavržení, rozhodujeme totiž my sami. Buď přijmeme pozvání Boží k přetvoření našeho života podle původního určení (podle Božího obrazu a podoby), nebo nepřijmeme a během času vyměřeného na zemi se připodobníme vzbouřeným andělům - běsům. A podle toho bude vypadat naše věčnost. Kdo se bude podobat Bohu (a viditelný vzor této podobnosti člověka Bohu je v Ježíši Kristu), ten bude trávit nesmrtelnost ve společenství Boha, Božích andělů a Bohu podobných lidí. Kdo si zvolí opačnou cestu, bude trávit nesmrtelnost ve společenství krutých běsů a běsům podobných lidí. Prostě - svůj k svému. To je podstata Božího soudu. Bůh není žalobcem lidí a nepřeje si jejich záhubu. O to se postarají démoni. Ti jsou připraveni na každého „napráskat“ každé zlo, aby jej strhli s sebou do pekla. U někoho uspějí, někoho se podaří andělům obhájit - ale vždy na základě života toho člověka. Tedy i našeho života. Máme na výběr.

Čtení z Nového zákona: Mk 8,34-9,1 „ ...Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne...„ Ve čtvrtek 27.9. slavíme svátek Povýšení svatého kříže. Vzpomínáme na nalezení Kristova kříže císařovnou Helenou i na jeho navrácení do Konstantinopolu poté, co byl uloupen Peršany. To je historický impuls k tomuto svátku. Jeho obsah je ovšem mnohem hutnější. Připomíná, že nutně potřebujeme získat prospěch z Kristovy oběti na kříži za lidské hříchy, pokud chceme uvažovat o nesmrtelnosti v tom pozitivním slova smyslu. Znamená to mít účast na Kristově utrpení. Tím, že své hříchy „pověsíme“ na Kristův kříž, přijmeme v životě také část jeho bolesti a tíhy. Ta bude totiž lékem na náš celkový duchovní stav. Je to jako recept u lékaře. Chtěl bys nehřešit a nedokážeš to? Hrozí ti peklo? Tady ti Bůh předepíše trochu pozemského utrpení, které upraví fungování lidského ducha. Samozřejmě při dodržování léčebného režimu. Říká se mu víra, Boží přikázání a rady duchovních otců. Většinou má půdorys modlitba, dobročinnost a půst. Nebo se také dá říci vztah k Bohu (nalezení lásky), vztah k lidem (uskutečňování lásky) a vztah k sobě (spolupráce s Bohem na utvoření zdravé osobnosti - Božího obrazu). Kristův Kříž je lék. Velmi drahý lék. A přesto se Bůh rozhodl, že jej vytvoří a nabídne lidem. Tak ho spolkněme, a nevyplivovat.
Čtení z Nového zákona: Lk 16, 19-31 „ ... Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých ..„

Opět se dostáváme při tomto vyprávění k věcem posledním, od kterých bychom měli začít duchovní život. Ve čtení se nemocný žebrák Lazar po smrti dostává do blízkosti Boží, zatímco bezcitný a lhostejný boháč končí v pekle. Co je na tom slově z Písma závažné, je především to, že se jedná o stav definitivní. Nebo, dejme tomu, téměř definitivní. Po odchodu duše z těla už se jenom v plné pravdě vyjeví duchovní stav člověka. Kam člověk svou myslí a svými skutky dospěl. Co ze sebe „vytvořil“. Poctivě se snažící křesťan může, s pomocí Boží, vytvořit ze sebe bytost podobnou Bohu a připravenou na věčnou existenci v Boží blízkosti. Křesťan nepoctivý, nebo člověk bez potřebné víry a podoby života, vytvoří ze sebe „zmetek“ nepodařenou bytost, neschopnou snést Boží blízkost a tíhnoucí k věcem, které jsou Bohu a božím lidem nepříjemné. Přesto ale je určen k věčné existenci. Avšak bude to existence promarněného života. Věčná frustrace, a již marné obviňování sebe sama a litování promarněné příležitosti. Toho si buďme vědomi, dokud je čas duchovního vývoje a šance potřebných změn nás samotných. Co je proti tomu ta trocha sebekázně a odříkání marných potěšení, které tento svět dočasně nabízí? Čtení z Nového zákona: Lk 8, 41-56 „ ... Neboj se, jen věř ..„

Jairos, otec mladé dívky, prosil Pána za její uzdravení, ale mezitím zemřela. Jairovi přátelé mu vzkázali: „Už Mistra neobtěžuj“. Jako, že už to nemá cenu. A Pán Jairovi říká: “Neboj se, jen věř.“ Jako, že to má cenu. Kristus jí vrátil život a z nějakého důvodu k tomu byla potřeba i Jairova víra. Jedna vážně nemocná žena dokonce ani Kristu nic neříkala, jen věřila, že se uzdraví, když se Ho dotkne a sám Ježíš poznal, že s něj vyšla uzdravující síla. Nezlobil se na tu ženu. Řekl jí: „Tvá víra tě uzdravila.“ Ne, že by sama lidská víra bez Boží síly stačila. Ale je něčím důležitá, pokud chce člověk Boží pomoc. Na druhé straně, lidská víra bez Boha, víra v něco, co si člověk sám vymyslel (třeba komunismus, nebo jiné pokrokové „spravedlivé“ ráje), přináší škodu místo pomoci. Takže je potřeba obojí. Lidská víra i Boží moc. Kdybychom my, lidé, měli všichni skutečnou víru v Boha - jak dobře by se na světě žilo! Ale to je asi stejná utopie, jako komunismus. Všichni věřit v Boha nebudou. Dokonce ani většina ne. Ale my měli zkusit takovouto víru umět. Protože přináší poznání Boha a spoustu dalších životodárných věcí. Možná se s tím budem cítit trochu osaměle. Dnes lidé odmítají víru křesťanů, i když jsou jinak ochotni uvěřit v ufouny a v kdeco. Ale ta oživující síla křesťanské víry za to stojí.

Čtení z Nového zákona: Lk 10,25-37„ ... Jeden Samařan šel tou cestou, uviděl ho... slitoval se... a měl o něj péči ..„
Na teoretickou otázku „kdo je můj bližní“, odpověděl Pán příběhem. Představte si, že by dnešní Palestinec z pásma Gazy uviděl na cestě ležet izraelského poutníka zbitého pouštními lupiči a nepovšimnutého jinými Izraelci. Místo, aby jej dorazil, ošetřil ho a zaplatil za něj v hostinci, aby se o něj starali. A Pán se ptá: „Kdo byl bližním tomu zraněnému?” A tazatel odpovídá: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ V těžkých dobách není snadné prokazovat milosrdenství. Kristus předpověděl, že v posledních dobách se rozmůže nepravost a proto vychladne láska mnohých. Trochu to připomíná dnešní „blbou náladu“. Ale přesto je zajímavé, že když se lidé v Čechách dovědí o někom skutečně potřebném, jsou ochotni a schopni skutečně pomoci, poslat peníze, nabídnout věci. Pro národ, který ztrácí ne jen pravou víru, ale i pojem o pravé víře (je neslušné a nekorektní říkat „já mám pravdu“, nebo „mám pravou víru“), je toto milosrdenství veliká šance před Bohem. Na Posledním soudu bude totiž milosrdenství hodnocené velmi vysoko. A tak to vnímám jako pozitivní zprávu, jako šanci na „lepší umístění“ v duchovním světě pro lidi už příliš vzdálené přemýšlení o pravdě a spáse. Kéž by tito lidé poznali i pravou víru, aby se mohli vědomě obohatit Božím přátelstvím.

Čtení z Nového zákona: Lk 13,10-17„ ... Je šest dní, kdy se má pracovat, v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, ne v den sobotní! ..„
Tato slova rozhněvaně prohlásil představený synagogy nikoli před ordinací lékaře, ale ve své synagoze, kde Kristus uzdravil ženu z osmnáctileté nemoci. Nepozastavoval se nad tím, že Ježíš uzdravuje - u proroka to byla součást jeho práce, ale že pracuje v sobotu, den posvátného klidu. Na ten měli tehdy spoustu předpisů, kolik se smí ujít kroků, co se smí jen v nouzi (např. vytáhnout zvíře z jámy kam spadlo) a pod. Pro tehdejší učitele víry bylo dodržování sobotního klidu zpřítomněním Boží moci, bylo to jejich přiblížení se Bohu. Jakási až posvátně úřednická mystika. Takto úřednicky pojatý Bůh má ovšem tu výhodu, že si ho můžeme utvářet trochu i podle svých představ. Vydáme (v dobré vůli) takové nařízení a ještě takové nařízení... ale tady byl Kristus, ten opravdový a živý Bůh. A najednou se ukázalo, že to není stejné. Že jejich úřední Bůh a ten skutečný Bůh se liší. A to byl pro tehdejší představitele víry šok. Proto se museli jednoho z nich zbavit. A co my? Snažme se skutečně v modlitbách a životě víry poznat skutečného živého Boha. Abychom, až se s Ním jednou setkáme, také neprožili šok. Abychom prožili radost ze setkání s Tím, koho přece již známe!

Čtení z Nového zákona: Lk 18,18-27„ ... Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království! ..„
Co si o tom myslet? Když se apoštolové po těchto Kristových slovech zděsili s otázkou: “kdo tedy může být spasen?” odpověděl jim Pán: “u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko”. Tedy i spasit boháče. Ale je k tomu zapotřebí více Boží milosti, aby člověk, který má bohatství, odolal obrovskému pokušení sebestřednosti a zajištěnosti svého života. Pokud se mám sám dobře, moc dobře, těžko se vžívám do kůže těch, kteří se dobře nemají. A pokud se cítím sebejistý a zajištěný, pak snadno pustím ze zřetele, že to platí jen do smrti. Pak už jsou k užitku poklady nebeské, nikoli pozemské. Takže záleží na přístupu k bohatství. Byli lidé, kterým jejich bohatství zatemnilo duši a byli lidé, kteří s ním hospodařili jako s půjčeným od Boha. Pomáhali potřebným, stavěli chrámy, financovali vzdělávání... Většina z nás asi dnes nemusí řešit otázku co s bohatstvím. Ale i tak hrozí nebezpečí. Člověk může být tak okouzlen mocí peněz a touhou po nich, že jich má plné srdce, i když fyzicky žádné nemá. Touha po penězích a po moci je příčinou všeho zla. Pokud té příčiny nevlastníme tolik, nezoufejme. A pokud jí vlastníme trochu víc, neradujme se, spíše se bojme. Ne těch peněz, ale sebe sama.