2015

Čtení z Nového zákona: Mt 2,1-12 „ ... Narodil se vám Spasitel ..„ Pravoslavné slavení Kristova narození je oslavou Boží lásky k člověku, která je tak veliká, že Bůh nabízí člověku účast na svém božství. Kupodivu to málokoho vzrušuje. Mnozí lidé dnes nadšeně pátrají po návštěvách mimozemšťanů v dávných dobách i dnes, snaží se o kontakt s nimi, věnují tomu všechen čas i prostředky, neustále na to myslí, přejí si to - a přitom je to jenom lest padlých andělů. Ale považme, že skutečnost je daleko zajímavější a mnohem více vzrušující. V dávných dobách navštívil tuto planetu Bůh. Dokonce se stal člověkem (i když nepřestal být Bohem). A zanechal tu po sobě na Zemi zbožštělé lidi. Časem, jak přibývalo křesťanů, nějak se ta síla rozředila ve světských záležitostech, ale toho si byli lidé vědomi a tam mnozí už od 4. století utíkali na poušť, znovu tu sílu hledat. A nacházeli. Zjistili, že člověk musí mít v srdci buď Boha, nebo věci tohoto světa, ale obojí naráz nejde. Nemusíme všichni na poušť. Kdybychom ale dnes věnovali tolik času, energie a nadšení hledání kontaktu s Bohem, kolik ho vkládají do svých vlastních snah ufologové, jistě už bychom nalezli co hledáme. Je pravda, že ne každý musí dosáhnout zbožštění už na Zemi, ale musí aspoň začít, aby u Boha mohl pokračovat. U koho nic nezačne, není s čím pokračovat, ani za Zemi, ani na Nebi. Přeji požehnaný začátek nesmrtelnosti!

Čtení z Nového zákona: Mt 4,12-17 „ ... Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské ..„ Tento text je nedělní, ale především chci zmínit sobotní svátek - Křest Kristův, kdy se koná velké svěcení vody. Světí se voda v chrámech, v řekách, jezerech, mořích... Voda je fyzikálně i chemicky látka opravdu zvláštních vlastností, a což teprve posvěcená! Svěcení, to není žádné čarování s vodou. To se jen vrací vodě původní čistota, jakou obsahovala v ráji, než se objevilo zlo. Tehdy měla voda (a vůbec i hmota) jiné vlastnosti (například zářila). A posvěcením se voda proměňuje duchovně i fyzicky (zlíbí-li se Bohu, nekazí se ani po létech a za nejtužších mrazů nezmrzne - sám jsem to zažil.) Navíc má posvěcená voda úžasnou schopnost dále posvěcovat vše, čeho se dotkne. Tak to ostatně kdysi udělal Bohočlověk Kristus, když při křtu vstoupil do řeky Jordán. Posvětil ji svými Božskými energiemi. A každá svěcená voda se stává touto vodou posvěceného Jordánu.
Proto ji lidé pijí a světí s ní příbytky, zahrady, sady, no, co se dá. Ale je jedna věc, na kterou je svěcená voda krátká. Lidské srdce. To se musí posvětit zevnitř, tím že se člověk chce zbavit mrtvých skutků a začít život podle božských pravidel. Začíná to pokáním a je to mnohem větší zázrak, než kdybychom posvětili svatou vodou celý svět.

Čtení z Nového zákona: Lk 18,35-43 „ ... Pane, ať vidím! ..„
Slepec se dověděl, že kolem jde Kristus a začal na něj volat, aby se nad ním smiloval. Lidé kolem ho napomínali, ale tím víc volal. Kristus jej uslyšel a ptal se ho co chce. Pak ho uzdravil. Je tu několik zajímavých momentů. Proč lidé v průvodu slepce napomínali, aby mlčel? Neměl narušovat atmosféru, kdy se dělo něco důležitého - jde Ježíš! A přitom sám Ježíš považoval za důležití slepce uzdravit. Proč se myšlení lidí v davu tak lišilo od Ježíšova - a přitom jej doprovázeli? Chce to občas korekturu, jestli hledáme skutečného Boha, nebo jen svoje představy. Další věc - proč se Ježíš ptal slepce co chce? Vždyť se to zdá být jasné. Ale přece to slepec musel vyjádřit. Souvisí s tím i Kristova slova potom - tvá víra tě uzdravila. Hledáme Boha jen z nějakého neurčitého pocitu, nebo víme přesně, co od Boha potřebujeme? Když si to člověk pojmenuje, dostane se dál. A také s tím souvisí, co my konkrétně pro svou záchranu od zla můžeme (a někdy i musíme) udělat. Když se nad tím zamyslíme, třeba zjistíme, že budeme muset udělat i rozhodnutí a činy, do kterých se nám vlastně moc nechce. Tak co vlastně chceme a co nechceme? Řekněme to Bohu i sobě.
Čtení z Nového zákona: Mt 18,23-35 „ ... Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru ..„

K podobenství o nepoctivém správci, kterému jeho pán odpustil obrovský dluh a on pak sám nechtěl odpustit malý dluh svému kolegovi, by se hodilo i z Otčenáše: „A odpusť nám naše viny (hříchy), jako i my odpouštíme viníkům (hříšníkům) našim. Náš životní problém ( a vůbec všech lidí) je v tom, že po smrti nás čeká peklo. Totiž čekalo by, kdyby se prostě jen zvážily naše hříchy a hotovo. Někdo si tak Boha představuje. Jako policajta a soudce, který už se těší, jak nás potrestá. Omyl. Představte si Boha, který (aby nás nemusel potrestat), potrestá sám sebe a na základě toho nám pak odpustí všechny naše hříchy, aby sme mohli jít do nebe. Šílená představa. Proč by to Bůh dělal? Protože nás prostě má rád? A zasloužíme si to? Jen se na sebe , lidi, podívejme. A vida, ono je to pravda. Bůh se zachoval takto šíleně. A nebo to není šílenství, ale jediná možnost jak obrátit zlo v dobro? A teď je řada na nás. Do nebe k Bohu přijdou jen ti, kdo jsou Mu podobní. Odpouštějme lidem, kteří se proti nám provinili. Že si to nezaslouží? Jen se na ně podívejte? A milovat je? “A odpusť nám naše viny....”

Čtení z Nového zákona: Lk 11,37-44 „ ... Což Ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, ce je uvnitř? ..„
Židovští duchovní představitelé vyčítali Kristu, že nedodržuje zvyklosti, které pečlivě dodržovali oni (když je předtím vymysleli). Jednalo se o různé příkazy a zákazy, které však nemusely souviset s vnitřním duchovním stavem a myšlením člověka. Byly to vnější úkony a skutky, které snadno mohly strhnout duchovního poutníka k pouhému formalismu a pokrytectví.
Člověk tak byl sám se sebou spokojen, protože si mohl podle svých skutků „naměřit“, že je v pořádku. Automaticky předpokládal, že je s ním také spokojen Bůh. Zlé vlastnosti a vášně uvnitř člověka se nepočítaly, neboť nejsou vidět a proto nejdou touto metodou „změřit“. Je to velmi nebezpečný stav, protože člověk necítí potřebu sebepoznání, pokání a zdokonalování k podobnosti Bohu. Proto měl Kristus raději hříšníky, kteří za ním chodili, protože už tím, že jej vyhledali, dávali najevo, že nejsou se svým vnitřním stavem spokojeni a hledají pomoc. Také ji našli. Není to samozřejmě problém jenom těch dávných dob. I dnes jsou na světě (jsme na světě) stejní. Někteří zjevní hříšníci, kteří (třeba zatím) neusilují o pokání, někteří zjevní spravedliví, kteří také neusilují o pokání, a potom ti kající se hříšníci. Kampak asi patříme my?

Čtení z Nového zákona: Lk 19,1-10 „ ... Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo ..„ Představte si, že byste měli z něčeho tak obrovskou radost a nadšení, že byste půlku všeho, co máte, rozdali druhým. No, někdo toho moc nemá, ale takový vrchní výběrčí daní Zacheus, toho měl požehnaně. Představme si takového dnešního ředitele krajského finančního úřadu. Vážená osoba. A taková vážená osoba vylezla ve vážených šatech přede všemi lidmi na strom, aby viděla přicházejícího Ježíše. Už v tom musel být kus nadšení. Co se asi odehrávalo v jeho srdci a hlavě? A pak to rozdání poloviny majetku. A slib, že jestli někoho ošidil, nahradí to čtyřnásobně. Prostě měl radost. Obrovskou radost, že potkal Ježíše a že Ježíš sám od sebe s ním promluvil a dokonce musí nocovat u Zachea! Zajímavé slovo od Božího Syna - musím. To ta touha Zachea po změně života. To obrovské nadšení, ta víra v Krista, způsobily, že Kristus musel. Je fakt, že my nevidíme Krista tělesně, jako Zacheus. Ale i s námi chce hovořit, i bydlet. Jenom je potíž, že k nám nepřichází to obrovské nadšení a radost, že by člověk rozdal i půlku jmění. To musela být síla! Jistě to začalo Boží milostí, na kterou Zacheus odpověděl. Ale právě v síle jeho odpovědi je patrně celé to tajemství.

Čtení z Nového zákona: Lk 15,11-32 „ ... Neboť tento můj syn byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen ..„
Říká se, že skutečnou cenu mnoha věcí si člověk uvědomí až teprve, když je ztratí. Starec Siluan se zamýšlel nad tím, jak se asi cítil Adam, když ztratil Ráj. On jediný, spolu s Evou, mohl porovnat obojí - Ráj i toto naše slzavé údolí. To my už nemůžem, jen někde v podvědomí lidí, i nevěřících, je touha po Ráji. I marnotratný syn z dnešního vyprávění toužil po ráji. Ale měl o něm vlastní představu. Jíst a pít, s ženštinami se veselit... Jenomže to nebylo nalezené štěstí. To bylo jen štěstí půjčené na dluh. A pak přišly splátky i s úroky. Jak rajsky mu teď připadal otcovský dům, do něhož se „neslavně“ vrací! A co jeho starší bratr? Na milosrdenství otce reaguje hněvem. Nerozumí slovům otce „vždyť vše co je mé je i tvé“. Pravda, starší syn nikdy neopustil otce, pracoval, poslouchal, ale ani on necítí otcovský dům jako ráj, přesto, že v něm žije. Protože má v sobě hněv a zlobu, které jej okrádají o radost. Člověk může stát uprostřed skutečného Ráje a přece z něj nic nemít, když jej nemá v sobě. A lze to i obráceně? Může být člověk uprostřed tohoto nešťastného světa a přitom nosit v sobě ráj? Šlo by to nějak vyzkoušet? Jan Zlatoústý psal, že v srdci křesťana je Nebe i se všemi anděli. Šlo by to nějak najít a poznat? Poučme se od vracejícího se syna.… Čtení z Nového zákona: J 1,43-51

„ ... uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka ..„ Dnešním dnem začíná tak zvaný Velký půst, který potrvá až do 4. května. Je to příprava na největší křesťanské svátky, Velikonoce. Délka a přísnost půstu odpovídá velikosti svátku. Pravoslavní se zdržují ne jen masa, ale i všeho ostatního, co pochází z živých tvorů, kromě medu. To znamená, že pokud je to možné, nejí ani mléčné a vaječné výrobky. Půst se týká ne jen tělesné stravy, ale i dušení (což takhle vynechat zprávy z médií, legrácky a podobná rozptýlení) a duchovní stravy - snažíme se vynechat pýchu, zlobu, závist, hněv, a tak dále. Tím vším se člověk jakoby oddaluje od reality tohoto světa a přibližuje se ve svém srdci světu Božímu. Je to moc potřeba. Nejde to sice samo, člověk musí bojovat sám se sebou, ale právě to úsilí, které do postní praxe vkládá, je motor, který nejvíce proměňuje lidské nitro. Člověk si může vyzkoušet, kam až sahá jeho síla a odhodlání. Při tom také poznává sám sebe. Ale také poznává více než jindy Boží pomoc a poznává více než jindy Boha a božské věci. Protože si na to udělal čas a něco do toho investoval. Počínaje pokáním. Se sebepoznáním totiž souvisí potřeba pokání. S pokáním Boží odpuštění a s ním i Boží blízkost.

Čtení z Nového zákona: J 10,9-16 „ ...Já jsem dobrý pastýř... znám své ovce a ony znají mne..„ Druhá neděle Velkého půstu je věnována připomínce sv. Řehoře Palamy, obhájce pravoslavné duchovní zkušenosti, s nímž ve 14. století vedl veřejný spor italský mnich Baarlám, který se vysmíval modlitební metodě “neužitečných” mnichů na hoře Athos. Na západě totiž byli už tou dobou přesvědčeni, že nebeského Boha nelze žádným způsobem osobně poznat, nebo se s ním přímo setkat. Východní mniši ale praktikovali tzv. hesychastickou modlitbu, při které pomocí dechu a tělesné polohy pracovali s tzv. nestvořenými božskými energiemi, tedy setkávali se s Bohem tak, jak On to lidem umožňuje, i když sám se od nich tak liší. Dalo by se to přirovnat k sjednocení magnetu a železa, kdy železo se sice nikdy nestane magnetem (ani člověk Bohem), ale získává vlastnosti magnetu tím, že se ho dotýká. Takto proměnění lidé (skutečně svatí) se během dějin východního křesťanství stali nadějí a cestou ke spáse pro mnohé, i když sami žili dlouho v odloučení. Tak například píše Athanasios o svatém Antonínovi, který po dvaceti letech vyšel ze své samoty: „zahalen tajemstvím jako z nějaké svatyně, zasvěcenec mystérií a božstvím prozářen“. Mnoho lidí vytáhl z životního marasmu. A to jsou možnosti křesťanské cesty.

Čtení z Nového zákona: Mk 9,17-31 „ ... Můžeš věřit? Všechno je možné věřícímu..„
Víra má asi mnoho podob. Mohu věřit, že zítra bude hezky, nebo že udělám zkoušku z matiky, i když jsem se neučil. Někdy se uvádí citát: Věřit znamenán považovat něco za pravdu. Křesťanská víra se ale od toho všeho liší jednou podstatnou skutečností. Umožňuje osobní zkušenost s tím, čemu jsem uvěřil. Pán se ptá nešťastného otce, zda věří, že může uzdravit jeho syna. Často se ptal lidí, jestli věří tomu, že může udělat to, co po něm žádali. Že by bez toho nemohl vykonat zázrak? Jistě mohl, ale tady jde, jako vždy, o spolupráci Boha a člověka. Jde tu vlastně o dva zázraky. Jedním z nich je uzdravení člověka. Ale víra v Krista je také zázrak. Jako by Pán říkal člověku: Udělej zázrak a já taky udělám zázrak. Uvěř ve mne a já dám uzdravení. Ten první zázrak - víra v Krista, je totiž důležitější, protože má dosah až za smrt. Uzdravení nemocného má význam jen pro pozemský život. Ale víra v Krista má význam pro věčnost. A proto ten první zázrak je větší než druhý. Proto tak často se Pán Ježíš na tu lidskou víru ptal a povzbuzoval k ní. K takové víře, která vede ke změně myšlení i života. A pokud se nám to někdy špatně daří, i když bychom chtěli? Pak můžeme zvolat s člověkem v dnešním četní: „Pomoz mé nedověře!“
Čtení z Nového zákona: Mt 8,18-22,28-9,1 „ ... Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé..„

To odpověděl Kristus člověku, jenž ho chtěl následovat, ale až po pohřbu svého otce. Proč Pán tak divně odpověděl? Jak může mrtvý pochovat mrtvého? Duchovně mrtvý tělesně mrtvého. Jak si ale představit duchovně mrtvého? Vždyť mnozí si dnes nedovedou představit ani duchovní život, natož duchovní smrt. Duchovně mrtvý člověk je něco jako zombík. Chodí, mluví, užívá si ale v duši nicota. Až doběhne setrvačník tělesného života, nebude pro něj místo ve světlé Boží věčnosti. Nic by tam totiž neviděl, neslyšel, nevnímal. Skutečná radost a štěstí jsou duchovní povahy a souvisí s přiblížením se k jejich zdroji - věčnému Bohu, který křesťany nazývá svými přáteli. Na druhé straně zloba, smutek, zoufalství a podobné věci, jsou příznakem osudové vzdálenosti od Boha, která sice umožňuje na zemi dočasnou radost z hříchu, nespravedlnosti a sobectví, ale izoluje člověka od důležitého zdroje věčného života, a tedy od veškeré naděje do budoucnosti - a to s sebou vleče tu zlobu a frustraci, označenou v Bibli jako „pláč a skřípění zubů“. Takový člověk bude mít na věky před očima fakt, že mu něco důležitého uteklo. Utekl mu život. Sám sebe zahrabal v pekle. Tak bychom skončit neměli. A ani nemusíme. Díky Bohu.

Čtení z Nového zákona: Mt 9,1-8 „ ... Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy ...“ Toto slova uslyšel od Krista ochrnutý člověk, kterého přinesli přátelé v očekávání, že začne chodit. Co očekával sám ochrnutý? Není napsáno, že by protestoval, nebo byl zklamán, když dál zůstal ležet, zbaven hříchů. Co ho tak tížilo, že mu odpuštění bylo vzácnější než zdravé nohy? Dnes se slovo hřích už ani moc nepoužívá. Lidé mají za to, že dneska už lecos není hřích, nebo že naopak všichni nějak hřešíme, tak o nic moc nejde (asi jako - všichni máme AIDS, tak už to ani není nemoc). Ale hřích je nemoc. Duchovní nemoc a smrtelná. U stromu poznání dobra a zla právě příchod hříchu do světa způsobil smrtelnost lidí i všech tvorů. Nebo se také hřích přirovnává k dluhu. „Synu, jsou ti odpuštěny všechny dluhy”. Kdo by to v dnešní době předluženosti a exekucí neslyšel rád? A přece co se týče hříchu, všichni jsme zadluženi a exekutor s kosou čeká. A čeká i věčné vězení pro dlužníky. Tedy - pokud to dlužník hodí za hlavu. Ale my spíše mějme své hříchy dluhy dobře před očima, abychom je včas vyřešili. Těžko je všechny vypořádáme, ale máme možnost jejich odpuštění. Stačí jen málo. Trocha upřímného pokání. Trocha strachu z pekla. Trocha touhy po ráji a Bohu. Až opustíme tělo, už bude jedno, jak bylo nemocné či zdravé. Půjde o zdraví ducha. O příbuznost s Bohem. Už na věky.

Čtení z Nového zákona: Mt 9,27-35 „ ... Věříte, že to mohu učinit? ...“
Dva slepci věřili, že je Kristus může uzdravit a přijali uzdravení. Nejde tady jen o lidskou víru (jeden člověk mi řekl, že mu pomáhá, když věří, aniž záleží na tom v co, jde jen o ten pocit víry). Ani se nedá říci, že tato víra znamená cítit jistotu. I zde by si člověk mohl představit jen vlastní snahu dodat si pocitu jistoty. To všechno je jen taková lidská hra. Sice upřímná, ale jen hra. Náhražka. Skutečná víra, která je schopna přijmout (ba umožnit) zázrak, je od Boha. Vlastně je to duchovní zkušenost. Zkušenost zvláštního druhu. Většinou totiž sbíráme zkušenosti na základě toho, co jsme prožili, co se stalo. Ale tato víra je duchovní zkušenost s tím, co se teprve stane. Člověk ví, že to přijde a co to bude. A proč se tomu vůbec ještě říká víra? Protože se to ještě týká budoucnosti. Takovou víru může člověk získat jako dar jako Boha. Ovšem jen pokud bude připraven. Jestliže se říká, že štěstí přeje připraveným, o Božích darech to platí dvojnásob. A já se připravuji. Jednak vím, že v Boží stvořitelské mysli je moje dokonalá, svatá podoba. A já jsem se rozhodl o ni usilovat. A druhá věc, protože se mi to daří bídně, je pokání a očištění od hříchů, které mou podobu deformují. Tak je má budoucnost v rukou Božích a zároveň v mých. Jsem závislý i svobodný. A to platí o nás všech. Kéž také všichni získáme dar pravé víry!

Čtení z Nového zákona: Mt 17,14-23 „ ... Budete-li mít víru jako zrnko hořčice...
Apoštolové se snažili vyhnat démona tak, jako to dělal Kristus, ale neuspěli. A Pán k nim opět hovořil o víře. Měl na mysli tu víru, o níž už jsem psal, božskou víru, která je zároveň i poznáním a účastí na budoucnosti. Začněme usilovně hledat takovou víru, prosit o ni Boha a získávat ji věrohodným životem podle Božích pravidel. Budeme ji totiž velice potřebovat. Svět ve kterém žijeme se stále více odvrací od Božích cest a způsobů jednání. Tento odvrat trvá sice již od Adamova hříchu, ale s růstem lidských možností (technika a různé vědy, přírodní i společenské) nabývá na rychlosti a intenzitě. Lidé méně touží po překročení hranic smrtelnosti a padlého lidství (směrem k Bohu) a stále více je začíná zajímat překračování hranic v oblasti zážitků a potěšení (směrem jen k sobě samým). Na otázky po smyslu života se jim rychle nabízí jediná odpověď:
užívat si, dokud to jde. A chovat se tak, aby to šlo. Takoví lidé jsou snadno ovladatelní, zastrašitelní, manipulovatelní. A proto je třeba najít a zachovat si Božskou víru. Jednak kvůli nám samým, abychom světu kolem nás rozuměli, a jednak kvůli ostatním, abychom pro ně mohli být (případně) nadějí. Již otcové říkali: „Ďábel zasévá, ale neví, jestli bude sklízet“.
Čtení z Nového zákona: Jan 3,13-17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“.

Francouzský osvícenec Voltaire (jenž se v mnohém mýlil), řekl prý zajímavou větu: „Kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si ho vymyslet“. Jak by ovšem vypadal takový lidmi vymyšlený Bůh? Třeba kdyby přišel mezi své lidi na zem – tak jako přišel Ježíš? Narodil by se ve chlévě v malém městě, nebo v císařském paláci? Vyrůstal by v rodině tesaře, nebo velekněze? Zemřel by (pokud vůbec) na kříži se zločinci, nebo v utěšeném stáří, obklopen pozemskou úctou a slávou? Proč se případný lidmi vymyšlený Bůh tak liší od skutečného? Protože se od skutečného Boha tak lišíme my, lidé. V lidském světě tak často vládne zákon džungle, kde láska je slabostí (jak hlásal Nietzsche) a pokora patologickou úchylkou, obětavost pro druhé je dobrá jen do dojemné reportáže v TV, a pojmenování pravdy je nekorektní neslušností. Na vrcholu uznání bývají v praxi násilí a vychytralost. Pokud bychom podle tohoto vzorce sestavili lidskou představu boha, byl by to spíše mix boha s ďáblem. Nekřesťanští bohové jsou často takoví. Skutečný Bůh, právě proto, že je ze všech nejmocnější, může si dovolit lásku, pokoru, pravdu a obětavost. A my, Bohem stvoření lidé, se mu máme podobat. A když se o to budeme snažit, budeme zahrnuti do Boží ochrany a síly, která se v potřebné míře projeví i během pomíjivé pozemskosti, ale hlavně na konci země a začátku nebe (… a Bůh jim setře každou slzu z očí - Apokalypsa 7,17)

Čtení z Nového zákona: Mt 22,35-46 „ ... Miluj Boha z celého srdce, z celé své duše a z celé své mysli... miluj bližního svého jako sebe samého ...“
O tomto dvojpřikázání lásky Pán Ježíš řekl, že je to nejvyšší přikázání, které obsahuje vše ostatní co se píše v Bibli. Všimněme si, že se zde neříká: “měj strach ze svého Boha“, i když jinak se o bázni Boží píše často, a když už člověk nekoná dobro z lásky k Bohu, měl by alespoň nekonat zlo ze strachu před Bohem, aby se přiblížil spáse. Také se tu neříká pouze: “měj soucit s bližním“, nebo “nech bližního na pokoji“. Hovoří se přímo o lásce. A láska je věc velmi silná a bouřlivá, tvůrčí a inspirující. Máme tedy milovat Boha ze všech sil. Ale jak to dokázat, když Ho nevidím? Když o Něm tak málo vím (a to co vím - je li vůbec pravda či dohady). A milovat bližního jako sám sebe? Vím já vůbec, jak mám rád sám sebe? To se asi poznává v mezních situacích. A moji bližní - no, u některých by mi to trochu šlo, ale u některých jiných... a tak člověk nakonec narazí na starou pravdu, že láska je Boží dar. Když ten dar přijde, tak to začne fungovat. A když nepřijde - můžu já za to? Co vlastně tady záleží na mně? Nu, kdyby nezáleželo, tak by to Bůh po nás nechtěl. Co tedy záleží na mně? Ochota k dobru. Chtěl bych vůbec milovat Boha celým srdcem? A bližního svého jako sebe samého?

Čtení z Nového zákona: Lk 7,11-16 „ ... Mládenče, pravím ti, vstaň. ...“
Tato slova neřekl Pán Ježíš nemocnému na loži, ale mrtvému na marách. Byl to od něj čin pomoci ne jen zemřelému, ale i jeho matce. Byla totiž vdovou a v zemi bez „důchodového systému“ přišla předtím o manžela - živitele a nyní jediného syna - živitele. Také to byl čin prorocký, ukazující na jeho slavné zmrtvýchvstání v duchovním těle. Je to vzkaz i pro nás, kteří se ke smrti stavíme různě. Lidé, kteří věří, že smrt znamená konec všeho, totiž čeká „posmrtný šok“, až zjistí, že vědomí stále trvá a že je konfrontováno se svými dobrými i zlými činy a se svým duchovním stavem. To je varovné zvláště pro sebevrahy, kteří spoléhali na to, že posmrtné „nic“ vyřeší jejich problém. Lidé, kteří znají postup smrti a následných událostí (a pravoslavní k tomu mají všechny potřebné dostupné informace), se mohou už teď na toto finále připravovat a snažit se přetvářet svou osobnost podle Božích rad. Ne že by to bylo bezbolestné, vzhledem k všeobecnému lidskému dědictví hříšnosti (a proto i smrtelnosti), ale Bůh nám nedal k dispozici jenom své rady ale i sám sebe. Dokonce v lidském těle. Dokonce v ukřižování a projití branou smrti. A také máme k pomoci některé lidi kolem nás, kteří se rozhodli pro stejnou cestu. Buďme rádi a vděčni, že tato cesta existuje. Pojďme po ní společně s ostatními a s Kristem.

Čtení z Nového zákona: Lk 8,26-39 „ ... O legii démonů . ...“
Vyprávění o setkání Pána Ježíše s posedlým člověkem který bydlel v hrobech a téměř ztratil lidskou podobu a povahu, je z počátku velmi smutné. Čteme, že když ho zachvacoval běs, místní lidé se ho snažili poutat řetězy i okovy a hlídat, ale on železo nadlidskou silou přelámal a byl hnán pryč do pustých míst. Měl své vnitřní okovy. Když se člověk spolčí se zlem, vždy skončí jako spoutaný a zbavený lidství - toho lidství, které bylo stvořeno podle obrazu Boha. Svět běsů je odvrhnutím tohoto obrazu a Božího záměru se stvořením. Nemohou se sice zbavit Božího daru života (ostatně, i lidská duše je nesmrtelná), ale mohou se zbavit Boží podoby. Tak padlí andělé stvořili svět běsů a někteří lidé se vydali stejnou cestou. Takoví lidé jsou vnitřně omezení jen na sebestřednost a kořistnictví, jsou plni nepříjemného neklidu a neutěšeného tušení budoucího krachu vlastní existence. Někteří jsou pudoví a primitivní, jiní jsou jemně inteligentní, výřeční a zákeřní. Ale všem je nepřístupné Boží světlo, milosrdenství, vnitřní radost a naděje na neustálý duchovní rozvoj k Božímu obrazu. Někteří z nich však stále, dokud žijí, mohou najíst znovu cestu k lidem a k Bohu, po mnohých strádáních a vnitřní proměně. Jiní zůstanou na svém až do konce. Nebojme se jich, ani je nezatracujme. Jen se snažme držet se co nejdál od jejich duchovní cesty. Ostatní je v rukou Božích.

Čtení z Nového zákona: Lk 8,41-56 „ ... Neboj se, jen věř . ...“
Pán Ježíš zázračně uzdravil malou dívku, protože její otec se otevřel víře. Žena ze zástupu dokonce ani s Pánem napřed nemluvila, jen se k němu s vírou přiblížila a byla uzdravena. Co je to takováto víra? Nemá nic společného s autosugescí. Je to výběr ze dvou realit. Ze dvou možností, jak se život bude ubírat dál. Jedna je „přirozená“, bez zvláštního Božího zásahu, ponechaná jako možnost “samostatnému” člověku. Druhá je nabídnutá Bohem cestou lidské víry. Člověk, který Bohu uvěří si zvolí jinou realitu. Je to trochu podobné, jako kdysi představení Laterny Magiky, kdy lidé v určitých fázích filmu volili z různých variant pokračování. Nebo je to podobné různým epizodám sci-fi seriálů (Červený trpaslík, Pán času a pod.), kde člověk také může ovlivnit něčím směr vývoje, třeba i v minulosti. (Je zajímavé, že i v křesťanství lze měnit minulost - pomocí zpovědi a smazání zlých činů.) A lze ovlivňovat i budoucnost a výběr různých možností reality. Jenomže tady to není sci-fi. Zde se jedná o skutečnou realitu. O možnost vybrat si vírou a přestoupit do jiného, paralelního života. Dát mu nový směr. Nevládne nám neúprosný osud. Je možno prosit Boha a je možno vírou stisknout to zázračné tlačítko v lidském srdci. A pak už se nikdy nestane to, co by se jinak stalo a stane se něco, co by se jinak nikdy nestalo.
Čtení z Nového zákona: Mk 2,1-12 „ ...Synu, odpouštějí se ti hříchy . ...“

Čtyři lidé přinesli ochrnutého ke Kristu a doufali v pomoc. V co doufal sám ochrnutý nevíme, ale něco můžeme vysoudit z toho, že mu Kristus odpustil hříchy. Pro tohoto člověka bez možnoti pohybu nebyl patrně tento svět tak zajímavý. Jeho vnitřní svět mu byl mnohem blíž. A s ním i znepokojivá otázka vlastního duchovního zdraví či ochrnutí. Člověk může být i duchovně ochrnutý, neschopný pohybu směrem k Bohu a k srdcím druhých lidí. Jako otroci mívali na nohách řetězy, může být člověk vnitřně zotročen vášněmi, neovladatelným dychtěním, které nelze nikdy zcela uspokojit. Zcela se vytratila důstojnost Božího obrazu v člověku. Takto dokáže na člověku zapracovat hřích. A i když člověk konečně zatouží po změně a po dosažení původního Bohu blízkého stavu, zůstávají minulé hříchy a jejich následky jako koule na noze. Věčná obžaloba. Možná ten ochrnutý věděl, že ve chvíli tělesné smrti se zbaví problému orchnutí těla, ale kdo ho zbaví hříchů? Vždyť smrt, konec lhůty, je zapečetí jako (téměř) definitivní stav. Farizeové, kteří u toho seděli, nebyli rádi, když mu Kristus jeho hříchy odpustil (rouhání!), ale ten ochrnutý zřejmě rád byl. A my buďme také rádi, že takováto možnost i pro nás existuje.

Čtení z Nového zákona: Mt 28,1-20
Ukřižování a Vzkříšení Ježíše Krista.
Velikonoce jsou největší křesťanské svátky, protože jde také o nejvíce. O život. Přesněji o věčný život. Týden před svým zmrtvýchvstáním Pán Ježíš vzkřísil z hrobu svého přítele Lazara. Tradice praví, že od té doby se Lazar nikdy neusmál. Co zažila jeho duše po opuštění těla? Když byl pak v pátek ukřižován Kristus za hříchy lidí, jeho boholidská duše během soboty prošla všemi úrovněmi podsvětí a vyvedla z něj duše spravedlivých. A svým nedělním vzkříšením Pán otevřel lidem opět cestu k Nebi. Ta byla totiž od doby Adamova hříchu uzavřená. A Lazar zemřel ještě před Velikonocemi. Proto viděl po smrti, co viděl. Proto už se nemohl smát. Vzkříšením Krista se ale vše změnilo. Kdo přijme vírou a křtem jeho oběť za naše hříchy a vítězství ve vzkříšení a snažil žít podle Božích pravidel na zemi, má cestu k Bohu otevřenou. Ale platí i to, že kdo Kristovu oběť a jeho vítězství nad smrtí odmítá, pro toho se Velikonoce nestaly. Pro toho Kristus nikdy neexistoval. Takový člověk je na tom stejně jako Lazar ještě před tou velkou změnou. Kdyby to ti lidé věděli, asi by se taky už nikdy neusmáli. Ale nevědí to. Nevěří. Proto je tak důležitá víra, která teprve umožňuje získání duchovní zkušenosti. Pak už neplatí: „Dokud to neuvidím, neuvěřím”, ale platí: „Uviděl jsem to, protože jsem uvěřil.“ Požehnané Velikonoce!
Čtení z Nového zákona: Jan 20, 19-31 „O nevěřícím Tomášovi“.

Náš hmotný svět, který si můžeme osahat, změřit a zvážit, je jenom jedna malá část reality. A rozhodně ne ta nejlepší (i když také ne nejhorší). Ale jenom část. Člověk, který uznává jen materiální svět, je uzavřen v kleci hříchu a smrti. Protože bere v úvahu jen malý díl skutečnosti, má málo důležitých informací k tomu, aby se dobře rozhodl, jak uspořádat svůj život. Jak ale získat přehled o tom, co není vidět očima, co nenahmatáte rukou? Tady pomůže jedina víra. Ale věřit se dá ledasčemu. Která víra je věro-hodná? Jediná možnost jak ověřit víru je získání duchovní zkušenosti. Ale jinou zkušenost mají křesťané, jinou buddhisté, nebo třeba šamani. Která zkušenost reality, jež není vidět i když existuje, je věrohodná? Snad nejlepším kompasem je Boží láska. Bůh se rozhodl vzít na sebe přirozenost vlastního stvoření, které se chybným rozhodnutím vydalo zlu a smrti. A ne jen to, nechal se od lidí zajmout, odsoudit a popravit. Aby umožnil každému z nich udělat nové rozhodnutí. Je to největší láska, nebo největší nesmysl? Obojí. Tak velký nesmysl by si o Bohu lidé sami nevymysleli. S tím přišel sám Bůh. A proto i velká láska. Dokonce i tomu nevěřícímu Tomášovi byl Pán ochoten dovolit, aby si tedy sáhl do jeho ran. A když pak Tomášovi řekl: “Že jsi mne viděl, věříš, požehnaní, kteří neviděli a uvěřili“, myslela tím jeho láska i na nás. Na nás, kteří čteme tyto řádky.

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38 “... Jedno však vím. Že jsem byl slepý a nyní vidím...“ Tak odpověděl dříve slepý člověk židovským učencům, kteří nechtěli věřit tomu, že ho Ježíš uzdravil. Stále znovu se ho ptali, ptali se i jeho rodičů. Potřebovali by alespoň jednou slyšet, že to tak nebylo. Aby jejich starý známý svět byl zase jejich starým a jim známým světem. Světem, kde oni rozhodovali, co je Boží vůle. Vlastně se ukázalo, že skutečného Boha nepotřebují, že si bez něj vystačí, a to až do té míry, že ho ukřižovali, když je přišel v lidském těle navštívit. Toto biblické čtení je o slepotě. Tělesné, duševní a duchovní. O tělesné slepotě víme, co obnáší. Duševní slepota je, když člověk popírá zjevné skutečnosti prostě proto, že nechce, aby to byla pravda. Například, když chce praktické životní zákonitosti nahradit ideologickými poučkami a směrnicemi, nebo kvůli moci či zisku lakuje lež na pravdu a naopak. Nejhorší je ale duchovní slepota, kdy člověk, ačkoli ve svědomí cítí, že se někde do jeho činnosti zapojilo zlo, z nějakých důvodů dělá, že to nevidí a obhajuje myšlenku, že tomu tak není. Dobře to známe z pohádek, kdy chtivý člověk upsal duši ďáblu, ale ono to není jenom v pohádkách. Tato duchovní slepota se často objevuje ruku v ruce s výše uvedenou slepotou dušení. Je velmi nebezpečná. Zvláště proto, že takto slepým lidem se v životě často daří a proto je nic nenutí k tomu, aby se nad sebou zamysleli. Snažme se proto mít upřímně pro pravdu i pro Boha oči otevřené (i kdyby se nám v tomto světě nemělo dařit kdo ví jak).

Čtení z Nového zákona: Mt 18,23-35 “ Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru “

Odpuštění je jeden z nejpodstatnějších prvků duchovního života. Ale koneckonců i duševního. Vždyť, když mi někdo něco provede, co mu hodně nechci (takzvaně „nemohu“) odpustit, tak ten skutek pořád v sobě přiživuji. Možná, že ten člověk už dávno všechno hodil za hlavu a já jsem ten jediný, kdo se tím užírá. Tak prodlužuji své trápení. Kdybych to také hodil za hlavu, prostě bych odpustil, ať už si to ten člověk zaslouží nebo ne, měl bych klid. Odpuštění je také důležité pro zastavení řetězce zla. Neodpuštěné křivdy volají po pomstě, která vyvolá další nepřátelství a volání po pomstě a tak dále a dále. Když do toho vstoupí odpuštění, zastaví se to (podobně, jako když nepošlu dál pomluvu, skončí to u mne). To byl také důvod Kainova znamení. Už žádná další smrt, byť by tím mrtvým byl vrah Kain. A nejdůležitější důvod k odpuštění – Bůh sám svázal své odpuštění nám s naším odpuštěním lidem. Bůh opravdu odpouští viny. To je také jediná naše šance dojít do cíle. Ale v tom cíli, v Nebesích, mohou zůstet jen ti, kteří jsou jako Bůh. A kdo není schopen odpustit, není ani schopen života v Nebesích. Ztrácí podobnost s Bohem. A na takové podobnosti musíme u sebe pracovat (tak jak umíme). Jinak by věčnost v Nebesích byla naplněna stejným neřádem jako pozemský život. A to by nemělo smysl.

Čtení z Nového zákona: Mt 21,33-42 “ Zlé vinaře Hospodář zahubí, a vinici odevzdá jiným, kteří mu z ní budou přinášet užitek, až přijde čas sklizně “

Když si pořídíme mobil a on nefunguje, je nám k ničemu a chceme ho spravit nebo vyměnit. Když někoho napálí podvodný prodejce, už s ním nechce nic mít. Přístroje, které neplní svou funkci se k ničemu dobrému nehodí a s lidmi je to podobné. Ne jen s prodejci. Každý člověk má od Boha nějaké osobní poslání, své místo v životě, které je důležité pro jeho spásu i pro svět kolem. Pokud to člověk najde a naplňuje, je vnitřně šťastný a směřuje ke spáse. Když se ale rozhodne, že si své štěstí bude hledat jinde a jinak, ztratí jeho život smysl. Přestane být užitečný, stejně jako náboženští předáci národa v době příchodu Krista, protože místo aby vedli lidi k Bohu, vedli je jen k sobě samým. Podobně, když “postmoderní” člověk během života nechce směřovat k Bohu, ale jen k sobě samému, nemůže tím pádem najít ani věčný život, protože jeho pramen v sobě sám člověk nemá, ani radost, protože duše tuší, že je něco špatně. Proto heslo „dělej si co chceš“ může přinést pocit svobody, ale nikoli vnitřní štěstí. Člověk to zjistí, až když se stane otrokem svých vášní. Pak už se k ničemu nehodí ani Bohu, ani světu, ani sám sobě. A jak jsme na tom my? Ztratil jsem směr a měl bych začít znovu? Nebo už jsem našel své místo podle Boží prozřetelnosti? Nebo ho aspoň hledám? (Hledejte a naleznete...)

Čtení z Nového zákona: Mt 22,35-46: “ Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj bližního svého, jako sám sebe.“

Možná by už ani nebylo třeba k tomuto citátu z Písma psát nějaký komentář. Ale přece. Podle Pána Ježíše je milovat Boha největším přikázáním. Ale jak může člověk milovat na příkaz? Člověk přece buď miluje, nebo nemiluje. A neporučí si. Tak to alespoň známe z romantických filmů. Jenomže zatímco romantika je oblastí citů a pocitů, v Písmu jen o ně nejde. Tam jde hlavně o rozhodnutí vůle. Když se rozhoduji mezi dobrem a zlem, není to u rozumného člověka jen záležitost pocitů. Přemýšlí o tom a rozhoduje se. Stejně tak láska k dobru i k Bohu je věc vnitřního rozhodnutí. Člověk zde není závislý na citových vlnách. Je to životní postoj. A láska tohoto druhu je tak mocná, že mnohé křesťany přenesla k Bohu i přes strázně mučednické smrti. Je to láska, kterou si sami můžeme zvolit a vybrat. A jak je to s druhým přikázáním? Nakolik milujeme sami sebe? Možná by se dalo odpovědět, že bezvýhradně. Pokud není člověk ovlivněn nějakou duchovní nemocí, přirozeně má sám sebe rád. Pán Ježíš v tomto případě asi nemá na mysli sobeckou sebezahleděnost, ale cosi přirozeného. Nevidí to jako problém, pokud úplně stejně budeme mít rádi i ostatní lidi. Tedy bezvýhradně. To je ale moc těžké. I milovat Boha celým srdcem je moc těžké. Ledacos se ale dá dokázat, když se člověk otevře Božímu spolupůsobení.

Čtení z Nového zákona: Mt 15,21-28 “Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z droptů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“

Svou odpovědí Pánu projevila pohanská žena velikou pokoru. Z hlediska světa je pokora opovrhovanou slabostí. Ale existuje i božská pokora, která má vyšší moc a potenciál, než jakákoli jiná síla, protože její zdroj je nadpřirozený. K typickým projevům božské pokory patří neobyčejný vnitřní klid. Projevuje se tím, že člověk nemá strach z žádných životních podmínek, ani z budoucnosti, protože spoléhá na Boží prozřetelnost, která ho chrání ode všeho zla. Co o tom píše sv. Izák Syrský: „Pokorný člověk není nikdy ukvapený, uspěchaný, nebo vzrušený, nikdy nemá žádné prchlivé, nebo nestálé myšlenky, ale stále zůstává pokojný. I kdyby nebe mělo spadnout a přitisknout se k zemi, pokorný člověk se nevyděsí.“ Opravdu zvláštní věc. Člověk neznalý Boha by si asi těžko představil, že pokora může člověku přinést naprostou vnitřní vyrovnanost. Jak se taková pokora dá získat? Napřed se člověk smíří s tím, že bude pokorný před Bohem a hodí za hlavu všechny vlastní představy o právu a spravedlnosti vůči sobě i na světě obecně. (Stejně nás mnohé z toho trápí či popouzí k hněvu, aniž s tím ve skutečnosti můžeme cokoli dělat). Jestliže nějaké zlo dočasně na světě dopouští Bůh, musím ho „dopustit”i já. No a pak se musím ve všem spolehnout na Boží prozřetelnost a moudrost. Mám li sám do běhu věcí zasáhnout, tedy jen jako Boží služebník, nikoli služebník vlastních představ a pocitů. Těžko to zprvu rozeznat. Ale cvičením sílí ne jen svaly, nýbrž i duch. Udělejme si v srdci duchovní posilovnu, pak se můžeme vydat na tajemnou cestu božské pokory.

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11 „...Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný...“
Účelem všeho, co Kristus říkal nebo dělal je, aby se lidé k němu přiblížili, protože se tak přiblíží i spáse. Proč mu tedy Petr říká, „Pane odejdi ode mne, protože jsem hříšný člověk“ ? Protože Petr měl duchovní cit a vědomí, že člověk, který se přiblíží k Bohu v hříchu, bude spálen žárem Boží svatosti. Na světě mnoho lidí touží přiblížit se k Bohu, ale někteří z nich jsou ve stavu hříchu, někdy těžkého, a přesto si nedělají starosti. Chybí jim totiž ten duchovní cit, duchovní rozlišení. Vyhnali ze srdce Svatého Ducha a tak se pohybují v klamu, jehož závoj spadne až ve chvíli tělesné smrti. Běda jim. Jak se toho uchránit? Jak získat tento duchovní cit? I na to má Pán radu. „Zajeď na hlubinu”. V Písmu se tím myslí především hlubina duchovní. Soustředěný, pravdivý a pokorný duchovní život, který otevře srdce Božímu působení. Když se duchovní srdce člověka začne rozehřívat ohněm Svatého Ducha, ztrácí se nebezpečí, že setkání s Bohem bude tragické. Jak by mohl člověka spálit Boží oheň, když ten samý oheň už v člověku hoří? Při pozemských požárech v lese či v krajině zapalují hasiči tzv. protioheň, aby se vytvořil pás sežehlé půdy, na které se požár zastaví. V duchovním životě můžeme udělat něco trochu podobného, aby setkání s Bohem bylo nadpozemskou radostí. Zapalme v sobě duchovní protioheň. I když to slovo „proti“ v tomto příměru trochu pokulhává. Vždyť cílem je naopak sjednocení.

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31 “ ...Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých...“

První, co člověka napadne po přečtení této části Nového zákona je, že je to o posmrtném životě. Ale tento příběh vyprávěný Kristem obsahuje mnohem víc. Je to také o přímé příčinné souvislosti našeho pozemského života s naším životem posmrtným. Poživačný a sobecký boháč žádá přes propast mezi peklem a nebem svatého Abrahama, aby poslal zesnulého Lazara zpět na zem, aby tam varoval boháčovy bratry před nezřízeným životem. Co má větší sílu přesvědčivosti? Slova Bible, nebo zjevení zemřelého? Podle boháče jsou slova Bible slabá. Slýchal je každý týden v synagoze a přece skončil v pekle. Kdyby se ale vrátil někdo z mrtvých... Abraham namítá, že by to stejně nepomohlo. Má pravdu. Vždyť nejmocnější z těch, kteří zemřeli, se na zem vrátil. Kristus po svém vzkříšení hovořil s mnohými. Na důkaz toho potvrzoval slova svých následovníku i divy a znameními. A stejně mnohé nepřesvědčil. Nepřesvědčil mnohé z Božího lidu, kteří dělají dodnes ostudu Jeho jménu (nejsme také někdy plevel mezi pšenicí?) a tím spíše mnohé mimo církev. Zde je to tajemství svobody, o němž byla řeč minule. Ale kdo chce i v této pohoršlivé a rozvrácené době Boha hledat, najde ho a přesto. To je zase tajemství Boží ikonomie.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,26-39 “...Jaké je tvé jméno? Odpověděl: ,Legie', protože do něj vešlo mnoho zlých duchů...“

Vypráví se, že jeden svatý mnich viděl na zídce u cesty sedět démona, který si tam kopal nohama. „Co tu sedíš?“ Zeptal se mnich. „Nemáš co na práci?“ „Proč bych pracoval?“, odpověděl démon. “Lidé sami za mne pracují. Mě stačí jen sedět tady, pozorovat je a kopat si nohama“. V Písmu se hovoří o neviditelných bytostech, které svou inteligenci dali do služeb zla. Původně byli stvořeni jako andělé se svobodnou vůlí, s možností rozhodnout se mezi dobrem a zlem. Tak jako existují zlí lidé, existují i zlí andělé. Běžně je vlastně ani nevnímáme, i když na nás může mít (třeba nevědomý) vliv jejich pokoušení ke zlu. Přímou zkušenost s nimi mají hlavně takoví lidé kteří se s nimi nějak zapletli pomocí magických praktik, drog, nebo okultismu. A jsou to setkání hrozivá. Na druhé straně ovšem dal Bůh některým lidem moc, aby oni sami – jako lidé, nad démony vítězili. Někteří svatí byli přímo postrachem démonů, kteří před nimi prchali. Kde se v obyčejných lidech vzala taková síla? Napřed oni vzali vážně Boha a cíl lidského života – získávání Boží svatosti. Možná bychom také mohli - když to dokázali jiní lidé, proč ne i my? Alespoň s tím začít. Určitě je to mnohem moudřejší počínání, než nechat se bezmyšlenkovitě táhnout hříšnými sklony a “pracovat za démony”.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56 “ ...Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla...“

“Tvá víra tě zachránila”, “neboj se, jen věř”. To jsou slova, kterými povzbuzoval Pán Ježíš své věrné a která souvisí s tou větou v úvodu. Pán se ptal: „Kdo se mne to dotkl“ v situaci, kdy se na něj tlačil zástup lidí ze všech stran. Však mu to také Petr připomněl. Ale Pán se ptal na zvláštní dotek, který byl spojen s velkou vírou nemocné ženy v uzdravení. Jindy o tom vždy rozhodoval On, kdy z něj vyjde uzdravující síla. Ale v této jediné situaci o tom rozhodl člověk, věřící žena. Má opravdu víra takovou sílu? Ne náhodou se Ježíš ptával lidí žádajících pomoc: “Věříš, že to mohu učinit?“ Různí polověřící badatelé to vysvětlují pomocí autosugesce – člověk si vsugeruje, že to pomůže a pak zapůsobí jakýsi placebo-efekt. Ale tady se jedná o skutečnou božskou energii. Pán cítil, jak z něj vyšla samovolně, vyvolána vírou člověka. Jak často si stěžujeme, že prosíme Boha o to či ono – a jsou to věci někdy opravdu důležité, ale nic z toho se nám neplní? Ale tady ta žena ani Pána o nic neprosila. Netroufala si. Jenom se rozhodla věřit a dotkla se Spasitele. Možná, kdybychom měli takovou víru jako ona, nemuseli bychom si stěžovat, že se nám modlitby neplní. Jenom bychom se pomocí té víry dotkli Boha. A Bůh by poznal, že z něj vyšla síla a my bychom to poznali také. I pro nás by platilo: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji“. Dobrá. Bud opravdu věřme, nebo si holt stěžujme sami na sebe. To první je samozřejmě lepší. A ještě jedna věta z Evangelia: Věřím, Pane, pomoz mé nedověřě“.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37 Podobenství o milosrdném samaritánovi.

Toto podobenství je vždy vykládáno jako příklad nezištné lásky k bližnímu. Dokonce k nepříteli – je to ekvivalent toho, kdyby dnes Palestinec z pásma Gazy uviděl u silnice zraněného židovského osadníka a nezištně se o něj postaral. Je to Kristova odpověď na otázku jednoho církevního učence:“Kdo je můj bližní“. A Kristus odpovídá otázkou: „Komu já jsem bližním?“ Ale neměli bychom zapomínat na vůbec první otázku toho učence, kterou celé toto vyprávění začalo: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Na to Pán odpovídá: “Miluj svého Boha celým srdcem, duší a silou a svého bližního jako sám sebe.“ Dnes existuje mnoho vládních i nevládních organizací, které se zabývají sociálními programy a pomocí člověku. Starají se o to lidé věřící i nevěřící. Opravdu, pokud chce člověk pomáhat člověku, nemusí milovat Boha? Nemusí tam být to první přikázání? A nebo nevěřící člověk, když nezištně pomáhá, vlastně nevědomky miluje Boha, podle slov Pána: „Cokoli jste udělali pro toho nejmenšího, pro mne jste udělali?“ Třeba někdo nepoznal učení křesťanů, nebo ho odradili. Bůh ví, jak to je. Ale pro nás, kteří učení známe, je ta první část přikázání podstatná. Ne jako nevyhnutelná povinnost. Jako šance. Jako privilegium, které je nevěřícím nedostupné.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,12,16 -21 “I řekl mu Bůh: ,blázne, ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'......“

Tím bláznem myslí Bůh člověka, který se cítil být tak dobře zajištěn majetkem, že si maloval před očima bezstarostnou budoucnost na mnoho let. Měla však trvat jen několik hodin. Za minulého režimu byli za blázny považováni věřící lidé. Ostatně, stále to platí. “Mluví k někomu koho nevidí. Poslouchají nějaká nařízení od někoho kdo ani neexistuje. Neužívají si svobodu, nemůžou si dělat co chtějí.” Bezbožníkům ani nedojde, že věřící lidé dělají přesně to, co chtějí. Protože nedůvěřují lidem a procesům tohoto světa a nechtějí se nechat manipulovat až k záhubě duše. Ten člověk, který spoléhal na svůj majetek, měl životní rozhled omezený pouze na tento svět. Jaký to musí být pro takové lidi šok, když zjistí po smrti těla, že existuje jiný, skutečný svět? Říkám tomu „posmrtný šok“. Myslím, že člověk v takové situaci by moc rád dal veškerý majetek, který na zemi vlastnil, aby si za něj mohl pořídit spásu. Jenomže tam mají hodnotu jiné věci. Z Evangelia víme které. A tak, přátelé, shromažďujme si už teď poklady v nebi. O těch totiž Pán řekl, že je tam mol ani rez nežere a zloději nevykopávají a nekradou. Nakonec, každý máme i svůj osobní zápas víry a svou duchovní cestu, na které můžeme nalézt i vytvořit takové poklady, které Bůh ve své lásce přichystal právě osobně pro každého z nás.

Čtení z Nového zákona: Luk 17,12-19 “ … Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch devět?......“
Pán Ježíš uzdravil deset malomocných a jen jediný z nich (cizinec) se vrátil, aby mu poděkoval. Ostatních devět patrně považovalo toto uzdravení za cosi samozřejmého. Vždyť byli občany vyvoleného národa. Možná si mysleli, že když už se potkali s prorokem, tak mají na uzdravení prostě nárok. Pokud nám to připadá trochu přitažené za vlasy, můžeme se zkusit zamyslet nad tím, co všechno my sami bereme jako samozřejmost. Že jsme byli stvořeni (že stále, ač hříšníci, žijeme). Že máme schopnost přemýšlet. Že jsme někdy i docela zdraví a spokojení (což je – v rámci duchovních zákonitostí- ve stavu naší hříšnosti nelogické, vlastně je to malý zázrak). Také jsme si možná utvořili samozřejmou představu, že Církev Kristova je společenství, ve kterém jsou pouze poctiví, čestní, milí a láskyplní lidé. Jistě by to tak mělo být. Ale je to samozřejmost? Nikoli. Jen si vzpomeňme na podobenství o pšenici a plevelu. Někdo třeba považuje za samozřejmé, že Bůh všechno odpouští. Tedy, něco jako samozřejmou Boží povinnost (my také, samozřejmě, všem stále odpouštíme). Když se na tom člověk takhle, tak se ochuzuje o pocit vděčnosti vůči Bohu. A je to hrozná chudoba, protože vděčnost vůči Bohu otevírá cestu k blízkému osobnímu vztahu s Ním.