2016

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O pozvání na velkou hostinu. Dnes se od nedělního čtení odpíchnu takovým oslím můstkem k slavnosti-hostině, která je před námi, k slavení vánočních svátků. A sice k dvojímu slavení. Podle pravoslavného kalendáře vychází 25. prosinec na 7.1. západního kalendáře. Západní křesťané a někteří pravoslavní slaví narození Krista o třináct dní dříve. Pokud slavíme podle Juliánského kalendáře, který byl užíván v době narození Krista, často to řešíme tím, že máme (rodiny i kvůli dětem) napřed lidové vánoce, s tím vším shonem, spěchem, nakupováním, smažením a dárky pod stromečkem, a potom za třináct dní ty duchovní Vánoce, se svatou liturgií a poklidným rozjímáním. Rozhodně to má něco do sebe. I když kolize předvánočního půstu a doby kdy všude kolem jedí cukroví a kouří se z kachen talíři vyžaduje hodně odříkání (nebo hodně ikonomie). Co je ale důležitější, je časové propojení liturgické slavnosti, která se odehrává na zemi se slavností, která se odehrává v nebi. Pán Ježíš Kristus se jistě dívá s láskou na křesťany, kteří jeho narozeniny slaví podle západního stylu. Ale s těmi, kteří je slaví podle východního stylu, slaví i On sám. “Sedí s nimi” na slavnosti. Je to duchovní propojené analogické s jiným svátkem, Velikonocemi, kdy v noc vzkříšení každoročně v Jeruzalémě sestupuje zázračný Boží oheň aby zapálil svíce pravoslavného patriarchy. Jenom pravoslavného a jenom v tento den, v den Paschy podle východního kalendáře. Také o vánočních svátcích se spojuje nebe se zemí, i když ne tak všem na očích jako na Velikonoce. A proto bychom se měli raději držet původní tradice. Není samoúčelná. Je dobré, když se slaví narození Krista alespoň podle Gregoriánského kalendáře, ale podle Juliánského je to s plností Božího požehnání. Čtení z Nového zákona: Mat 1,1-25. Čekání na Krista

Na první stránce Nového zákona je poslední proroctví o narození Krista, řečené andělem svatému Josefovi. A předtím je vyjmenována genealogická řada Kristových předků. S polu s nimi vzpomínáme i na všechny, kteří žili nadějí na příchod očekávaného Spasitele, počínaje praotcem Abrahamem. Žili ve svých dobách vesměs v neutěšeném světě plném násilí a bezbožných myšlenek i skutků. Stejně jako současníci Ježíšovi. A stejně jako my v naší době, která je poznamenána odpadem od křesťanství k chaosu a nebezpečím, jež lidé často vnímají a pociťují ještě pod zvětšovací lupou médií. Jako by antikrist chtěl vzbudit v nevěřících lidech pocit bezradnosti a obav, aby jim mohl nabídnout svůj velký podvod, vládu, která udělá pořádek. A také novou víru, která odvádí člověka od Boha tím, že za boha vyhlásí člověka. Nikoli ale člověka zboštělého očištěním od hříšných vášní, ale naopak člověka hříšného. S lidským právem na hřích. Doba nejistot a zmatků nabízí ovšem i jiné vyústění v lidských srdcích. Někteří lidé, dříve nevěřící, začnou hledat a nacházet skutečnou životní orientaci, jistotu a pomoc právě v Bohu. A pro tyto lidi má předvánoční proroctví o příchodu Krista ještě jedno poselství. Druhý příchod Kristův. Den, který zmaří naděje bezbožných a věřícím daruje věčný život, v němž nebude po zlu ani památky. Mysleme i na tento druhý příchod Kristův, při slavení onoho prvního.

Čtení z Nového zákona: Mat 2,1-12. Narození Ježíše Krista
Ve vánočních zpěvech slyšíme, že při svém narození Kristus nepřestal být tím čím byl – Bohem, a stal se tím, čím dříve nebyl – člověkem. Od té doby je v jeho osobě spojeno Božství s naším lidstvím už nezměnitelně na věky. Co to znamená pro lidi? Jak píše apoštol Petr: možnost získat podíl na božské přirozenosti. Nejeden mocipán v dějinách člověka se považoval za boha, nebo se alespoň tak choval. Ale lidská představa, že bůh je ten, kdo si může dělat co ho napadne, žít v přepychu a radovánkách a všichni ostatní lidé mu musí pochlebovat, je mylná. Kristus nás učí, co znamená skutečné zbožštění člověka. Nenarodil se ani v rodině římského císaře či krále Heroda, ani v rodině jeruzalémského velekněze. Narodil se pokorně v chudobě a světské bezvýznamnosti. A v tomto rámci potom přinášel slovo, které mělo moc, a zázraky, které ukazovaly výše nad pozemskou realitu. V rámci pozemské reality je totiž hraní si na bohy vždy spojeno s podvodem, hříchem a nespravedlností. Podle příkladu ďábla, který jako první tuto hru začal a po němž se někteří lidé upachtěně opičí. Když apoštol Pavel píše, že Božská síla se projevuje v lidské slabosti, dává tím návod, aby se lidé nenechali nachytat na tyto pozemské představy. Skutečná podobnost s Bohem nepotřebuje pozemskou moc, ani lež. Protože nemá za cíl pozemský život. Potřebuje víru a lásku, protože to jsou hodnoty budoucího věku.

Čtení z Nového zákona: Mar 1,1-8 Jan Křtitel u Jordánu
Hned po svátcích Narození Krista čteme o Janu Předchůdci, který prorokoval bezprostřední příchod Kristův a také jej v Jordánu pokřtil. Když je člověk křtěn, děje se tak, mimo jiné, na odpuštění hříchů. Ale Kristus žádné neměl. Proč tedy křest? Bohočlověk, když se ponořil při Janově obřadu do vod řeky, tyto vody posvětil. Vlastně to byla první svěcená voda. Co se děje, když se světí voda? Není to žádný magický úkon, který mění substance. To se jenom vodě, jakožto živlu, z něhož vzešel život, vrací původní rajská čistota. V ráji, dokud nebyl náš svět znetvořen hříchem, bylo vše prosycené božskými energiemi. Lidé i příroda. Po pádu lidí (hmotných bohů hmotného světa) do hříchu, ale svět o svou čistotu přišel. I voda. A nyní se jí na tom místě v Jordánu původní čistota vrací. Stejně je tomu také při každoročním velkém svěcení vody v chrámech i v řekách a jezerech na svátek Kristova křtu (budeme slavit v pondělí). Ale posvěcením vody to nekončí. Touto vodou se posvěcuje další prostor našeho světa. Světí se pokrmy, domy a zahrady, i lidé. Je velký svátek, kdy svět vzpomíná na svůj rajský stav, než se zase časem, díky lidskému hříšnému konání, vše začne navracet do padlého stavu. Svátek Kristova křtu slavili křesťané dokonce ještě dříve, než Vánoce. Vědí že mají posvěcovat svět tím, že především změní svá srdce. Ale kdyby byla čistota světa závislá jen na tom... Proto máme i objektivní pomoc od Boha, svatou vodu, která je dotekem ztraceného Ráje.

Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10 O Zacheovi.
Když si v církevním kalendáři přečtu, že se blíží tato neděle, tak mne to trochu zneklidní, protože je to neklamnou známkou toho, že se blíží Velký půst. Ve svém hledačském mládí jsem půsty nadšeně absolvoval a propagoval, ale čím je tělo starší, tím hůře tímto obdobím prochází (zatímco si člověk tím více uvědomuje důležitost postní doby). Co je na tom nejdůležitější je to, aby v postních předpisech o jídle nezanikla myšlenka, že je to hlavně čas pokání, změny něčeho v životě, korekce cesty, která nenápadně uhnula trochu (či více) nebezpečným směrem. K tomu potřebujeme, abychom vevnitř v srdci měli něco, co tam měl vrchní výběrčí daní Zacheus, a co jej přimělo zahodit jeho dosavadní skvělou možnost tunelovat peníze svých bližních. V dnešní době by byl patrně člověkem na svém místě. Římanům odevzdal daní kolik chtěli, ale kolik skutečně vybral, či bokem dostal (jako šéf přes berňák mohl ledacos zařídit) to věděl jen on sám. Pokud si vzdycháme nad dnešní dobou - nebylo to tehdy jiné. A tohle všechno zahodil, zesměšnil se na stromě před davem na silnici a ještě se přihlásil veřejně ke Kristu, kterého jeho chlebodárci nemohli vystát. Tak co ho k tomu přimělo? Přemýšlejme. Až na to přijdeme, získáme nejkratší cestu k Bohu. Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14 Farizeus a celník.

Zatímco v minulém čtení jsme probírali rozdíl mezi hodnotami hříšného světa a Kristova království, čtení následující neděle je o situaci uvnitř církve. I sem, prostřednictvím lidských vlastností, si najdou hodnoty světa cestu, ale pod pláštíkem zbožnosti a tak nenápadně, že si toho jejich “majitelé” ani nevšimnou. Takovým „majitelem“ světské hodnoty, pýchy, byl zbožný fariseus, který se přišel pomodlit do chrámu. Jeho modlitba spočívala v tom, že se chválil za svou zbožnost a vděčně děkoval Bohu, že není jako ostatní, především ten celník vzadu za ním. Ještě připomeňme, že židé se v chrámu modlili často nahlas, takže celník to slyšel. Nebo možná neslyšel, protože byl cele upnut k Bohu, kterého prosil o smilování nad sebou hříšným. A byl ospravedlněn, na rozdíl od farizea, který vlastně o ospravedlnění neprosil. Ten byl přesvědčen, že má před Bohem své jisté. Také někteří dnešní pokřtění lidé mají takové přesvědčení. Někteří pro svou „spravedlnost“, někteří prostě jen proto, že jsou pokřtění, takže do chrámu ani nechodí a duchovním životem nežijí. Ale to je škoda, protože komu bylo mnoho dáno (křest), od toho bude mnoho požadováno. I od nás bude něco požadováno, v den Posledního soudu. Ale naštěstí máme v Písmu dobrý návod, jak získat “své jisté”. Vidět svoje vlastní hříchy a často opakovat s oním celníkem: Bože, buď milostiv mně hříšnému!“

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. Podobenství o marnotratném synu.
Často se tak toto podobenství nazývá, protože mladší se synů bohatého hospodáře si řekl otci předčasně o svůj dědický podíl a vydal se zvesela do světa, ve kterém svůj majetek utratil za marnosti. Určitě by jej tak nazval i jeho starší bratr, pracovitý a zodpovědný, ale nemilosrdný. Někdy se také toto podobenství nazývá “O ztraceném synu“. To je název, který zohledňuje otce, hospodáře, který lituje, že jeho mladší syn se ztratil nerozumně ve světě, že o něj přišel, i když ho má stále rád. Ještě se také někdy užívá název „O znovu nalezeném synu“. To je také z pohledu otce, ale ne jen z jeho. Je to i z pohledu ztraceného syna samotného, který nalezl sám sebe, potom co rozházel lehce nabyté peníze a dopadla na něj tvrdá realita života, na jehož dně se náhle ocitl. Čteme o něm v Písmu, že šel do sebe. Šel do sebe a tam se našel. Objevil, že už není lehkomyslným synem bohatého hospodáře. A už nikdy nemůže být, protože promarnil ne jen peníze, ale i toto důstojenství. Že bude rád, když bude sloužit za dostatek chleba na svém rodném statku jako nájemný dělník. To je skutečný životní obrat. Domů se vrátil někdo jiný, než z něj odešel. A proto se tam také skutečně mohl vrátit, nakonec i v plné důstojnosti. Tak rozhodl jeho otec. I člověk bojuje o svou mravní a duchovní důstojnost na tomto světě. Také konáme mnoho marných věcí, ale máme i možnost jít do sebe a tam se najít.

Čtení z Nového zákona: Mat 25,31-46. O Posledním soudu
V dnešním biblickém vyprávění Pán Ježíš líčí oddělení dobrých a zlých lidí na základě události běžného života, když pastýř odděloval ve stádu ovce do kozlů. Kdo je ovce a kdo kozel se v životě lidí projeví i podle toho, zda se během svého pozemského života naučili myslet na lidi kolem sebe, nebo pouze na sebe. K této události na konci pozemského času se člověk může vyjadřovat sáhodlouze, na mnoha řádcích a v mnoha knihách, ale také velmi krátce a stručně, což chci dnes zvolit já. - Přátelé, když čteme v Písmu Ježíšova slova o Posledním soudu, uvědomujeme si, že budeme u toho?

Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21 Syropustní neděle. „...Jestliže odpustíte lidem jejich hříchy, odpustí i vám váš Otec v nebesích...“
Období Velikého půstu, které začíná Syropustní nedělí, je charakterizováno pravoslavnou tradicí vzájemného odpouštění, aby křesťan vstoupil do půstu s čistým srdcem a nezatížen hněvem, či hořkostí. Právě takové věci, jako hněv, hořkost, či nenávist, působí v duši jako jed, který ji zevnitř rozleptává. A přitom člověk, který tím trpí, sám tento jed ve své duši udržuje. Proto duchovně zkušení lidé radí, abychom ve svém srdci odpustili I věci, o kterým jsme přesvědčeni, že se kvůli nim hněváme právem. Ať právem, nebo neprávem, obojí vyjde nastejno co se týče toho rozleptávání duše. Když člověk ten jed vylije, třeba I v rámci svaté zpovědi, a už nechce pamatovat na zlo, získá vnitřní mír a osvobození. Neodpuštění je jako železná hradba mezi lidmi. A stejně tak působí mezi člověkem a Bohem. Proto je Boží odpuštění našich hříchů vázáno na to, abychom my odpustili našim bližní. Je to tak důležité, že se to stalo I jednou větou modlitby Otčenáš. K čemu by bylo člověku žít v nebi, kdyby v sobě stále živil hořkost a hněv? Bylo by to nebe? A naopak, když se toho člověk zbaví, může díky vnitřnímu míry v duši zažít i trochu nebe na zemi.
Čtení z Nového zákona: Jan 1,43-51. První neděle postní

“Pojď a přesvědč se“. Tato věta apoštola Ondřeje, když lákal přítele Nathanaela, aby se šel podívat na Ježíše, že je to Spasitel, bývá někdy – a správně - spojována s tím, že člověk může pomocí postního úsilí otevřít a zjemnit své duchovní smysly tak, aby blíže poznal Boha. Ovšem postní úsilí, či alespoň snaha o něj, může zároveň pomoci člověku i k tomu, aby blíže poznal i sám sebe. Člověk přece má sám o sobě nějaké mínění, nějaký názor. Třeba, že jsem dostatečně zbožný člověk, odhodlaný pustit se s úspěchem do duchovního zápasu. Nebo, že jsem duchovně silná, pevná a zkušená osobnost. Někteří lidé hýří sebejistotou až záviděníhodnou. A pak přijde postní doba a člověk si uvědomí všechna ta pravidla, otevře ty předlouhé modlitby, přečte si, jak je třeba vyvarovat se všech špatných vlastností a krotit zákeřné vášně. Začíná to už vlastně o Masopustu, pak čtyřicet dní a pak ještě Velký týden. A pak přijdou první kompromisy. Jistěže nutné. Tlak času, slabost těla, trochu toho každodenního stresu. A už člověk poznává sám sebe. Pokud se pozná dobře, dojde k názoru, že základem realistického sebehodnocení je vědomí nedostatečnosti, důvěřivá pokora před Bohem. A pak i pokora před lidmi A to jsou ty pravé plody postního období. Čtení z Nového zákona: Mk 15,43-16,1 Neděle Myronosic.

Když byl Pán Ježíš Kristus ukřižován, všichni jeho nepřátelé měli pocit konečného vítězství. Staré pořádky byly obnoveny, a možná se mnozí lidé předháněli ve vyprávěních, jak oni Kristu odporovali, nebu mu alespoň nenaletěli. A co bude s těmi jeho následovníky ? – I na ně dojde. V těchto chvílích musel prokázat velikou osobní statečnost a víru každý, kdo se odvážil veřejně přihlásit ke Kristově památce. Ale našli se takoví. Pravda, samotní apoštolové se ze drželi spolu za zamčenými dveřmi. Však byli první na seznamu. Ale Nikodém a Josef, jeho dříve (ze strachu) tajní učedníci, nyní paradoxně strach ztratili a postarali se o Kristův pohřeb, spolu s ženami, které předtím Ježíše na jeho cestách doprovázely. Jejich příklad máme možnost následovat i my, když se zdá, že bezbožnost už zvítězila, že ďábel za pomoci pošetilých lidí dosáhl svého. I v této situaci tito opuštění učedníci cítili vztah ke Kristu, naplňovala je vzpomínka na něj a bylo to v nich silnější, ano to co bylo v ich bylo silnější, než nebezpečí, které bylo okolo nich. Toho se držme, až nás něco takového potká. Kdyby totiž ty věrné ženy nevzaly pohřební myro a nešly k zavalenému hrobu, nikdy by se nedočkaly pohledu na odvalený kámen a nikdy by nepotkaly anděly. Takže to nadpřirozené potvrzení víry přece přišlo. I nám přijde, když se ve svůj čas budeme umět vydat se cestou osamělé víry.
Čtení z Nového zákona: Jan5,1-15 „Hle, jsi zdráv, už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího“ Kolem zázračného rybníka v Jeruzalémě leželo mnoho nemocných, s nadějí na uzdravení. Náš nemocný, jak vyplývá z příběhu, měl naději jen teoretickou. Kdyby se nesetkal s Kristem, čekal by tam až do smrti. Svým způsobem je celý náš svět takový zvětšený rybník Bethesda. Je tady zázračné znamení Boží přítomnosti, je tady i Kristus, a je tady nesmírné množství duchovně chromých a nemohoucích – hříšných a smrtelných lidí. Celé lidstvo jakoby nemohoucně leží a čeká na zázrak. Nebo spíše - alespoň ti, kteří si svou nemoc uvědomují. K tomu je třeba vědět, že zázraky se dějí (doporučuji shlédnout letošní Velikonoční oheň v Jeruzalémě –
http://pravoslavnacirkev.cz/Novinky/Sestoupen-paschlnho-ohn-v-Jeruzalm/
A pak je třeba setkat se s Kristem. Zde je potěšitelné, že Pán Ježíš, když přišel k nemocným, sám tohoto člověka oslovil. I nás to čeká, nebo už se tak děje. Pokud jsme si předtí uvědomili svou duchovní nemoc, svou hříšnost, nad níž nemáme moc (ne-moc) a pokud jsme kvůli tomu začali hledat pomoc u Boha, Pán Ježíš Kristu sám přichází a osloví nás. Nějakým způsobem se to projeví na našem životě. A my nějakým způsobem odpovíme. Nebo už se tak stalo. V každém případě nesmíme zapomenout na varování, abychom i žili jako uzdravení křesťané, aby nás po novém začátku nepotkalo něco ještě horšího. Bůh nás vychovává k věčnosti a není to jen hra. Jde opravdu o život.

Čtení z Nového zákona: Jan7, 37-52. 8,12 „Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.”
Tuto neděli budeme slavit svátek seslání Svatého Ducha na apoštoly. Svatodušní svátky zůstávají trochu ve stínu Velikonoc (a ostatních velkých svátků) a to je škoda. Vlastně jsou vyvrcholením Paschy. Při obřadu křtu je člověk ponořen do smrti Kristovy a vynořen do jeho vzkříšení a pak hned následuje myropomazání – přijetí Svatého Ducha, což vlastně obráží i tuto logiku návaznosti Paschy a Svatodušních svátků. Ovšem, svatý Svatý Duch zůstává pro naši představivost trochu méně uchopitelný. Není tedy jiné cesty než poznat je j vlastní vnitřní zkušeností. Každý pravoslavný křesťan přece má od křtu v sobě Svatého Ducha. Pozná se to nějak? Proč někdo svítí nestvořenými energiemi a křísí mrtvé, zatímco jiný se sotva drží nosem nad bažinou vlastních hříchů? A oba přijali téhož Božího Ducha! Jednak je to tím, že každý z nás má od Boha vlastní povolání, ne každý je povolán ke kříšení mrtvých. Ale především je to otázka rozvíjení Božího daru člověkem v křesťanském životě. Boží Duch je vždy stejný a všem pokřtěným společný, ale lidé jsou rozdílní. Mají rozdílnou vůli a odhodlání. Pro každého platí, že máme možnost (ať už nás Bůh povolal k čemukoli), rozehřívat v sobě plamen Ducha tak, aby Ten, kdo je v nás, byl vždy silnější, než svět kolem nás. A to záleží jenom na nás, zda otevřeme své srdce Bohu a budeme (jakožto Boží obrazy) spolupracovat s Božím Duchem na pokračování našeho stvoření, nebo zda své srdce pohodlně „pronajmeme“ světu a necháme ho „vybydlet“ hříchem. Takže – jak se projevuje přítomnost Svatého Ducha v nás, záleží a bude záležet hodně na nás samotných, na našem vlastním svobodném rozhodnutí. Toužíme po svobodě? - Tady ji máme!
Čtení z Nového zákona: Mt 6,22-33 „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.”

Co je to, to „všechno ostatní“, vyplývá z jiných slov Pána Ježíše, jedná se o zajištění světského živobytí. Člověk, aby mohl splnit svůj úkol na zemi, potřebuje k tomu jíslo, pití, oděv, střechu nad hlavou a další věci. Z historie známe i svaté, kteří se bez některých těchto věcí obešli, ale v zásadě to platí. A pokud člověka zajímá, jestli má pro něj Bůh na zemi nějaké poslání a jaké, a jestli si člověk bude přát přiblížit se Bohu tím, že toto své poslání začne hledat a posléze naplňovat, může si bý jist příslibem, že o něj bude v základních věcech postaráno. Neboť i Bůh se zajímá o člověka, jestli chce a nebo nechce a jako se mu to daří. Ale co si představit pod slovy „Boží království a jeho spravedlnost“, které máme hledat? Myslím si, že je to paradoxně něco, co se na zemi najít nedá. Pozemský život má své krále, na výsluní i v zákulisí, a své vlastní zákony, i své vlastní výklady a uplatňování těchto zákonů. Jejich společným jmenovatelem je fakt, že se v nich nikde nepočítá s Bohem. Svět, ve kterém žijeme, náš „civilizační okruh“, věří, že Bůh není. Pozná se to podle toho, že mocní jednají tak, jako kdyby Bůh nebyl a jako by oni sami měli žít na zemi věčně. Někdy tak dokonce jednají i mocní v církvi, ale to už je jiná kapitola. Pokud chceme hledat Boží království a jeho spravedlnost, musíme hledat mimo „tento svět“. Nejbližší místo, které je „mimo svět“, je v mém srdci, kde od křtu bydlí Bůh. Tedy pokud se svět mou nepozorností nedostal už i tam. To by bylo konec. Takže se podívejme, každý do svého srdce, je tam Bůh a nebo svět? Jestli svět, mám práci. Jestli Bůh, mám cestu i cíl, mám kde hledat a mám co najít.

Čtení z Nového zákona: Mt 16,13-19. Svatí a všechvalní přední z apoštolů Petr a Pavel Tak zní celý název tohoto svátku. Je to jeden z hlavních svátků především v Řecku a v místech, kde v prvním století oba přední apoštolové působili a zakládali místní křesťanské církve. Naším domácím ekvivalentem by mohl být svátek Cyrila a Metoděje, kteří mají podobně jako někteří další misionáři v různých zemích titul “apoštolům rovní“. Slovo apoštol souvisí se slovem epištola (poselství, dopis) a znamená posel. Ten, kde je někam a za nějakým účelem poslán. V tomto případě samotným Kristem. Pán Ježíš posílal své učedníky se zprávou o něm a o jeho učení už za svého pozemského života. Apoštol Pavel se setkal s Kristem až po vzkříšení a mnozí další apoštolům rovní také. Buď se stali Kristovými posly při setkání se Vzkříšeným osobně, nebo prostřednictvím Kristova těla - Církve. Přemýšleli jste někdy, jestli byste chtěli být apoštolem či apoštolkou? Museli byste mít velikou víru a vnitřní sílu. Ale tu apoštolové neměli předem,jako nutný předpoklad svého poslání. To všechno dostali až při tom, či spíše potom co zaujali své místo v životě a Božím plánu. Bylo to vlastně totéž. Setkání s Bohem a naplnění vnitřní jistotu a silou přímo souviselo s tím, že člověk našel toto své místo v životě. Začal se věnovat tomu, pro co se narodil. Je to něco výjimečného? A to je zajímavé, vlastně není. Každý z nás totiž má nějaké své místo v životě, které pro nás Bůh připravil. Někdo se tomu začne věnovat, jiný se vzpírá a hledá své cesty. Obojí přístup umožňuje naše lidská svoboda. To první ale vede k setkání s Bohem a nalezení životních jistot. To druhé vede k neustálé nespokojenosti se životem. Každý člověk může být svým způsobem Boží apoštol. Každému z nás už před narozením Bůh vytvořil smysluplnou životní cestu. Jestli se po ní člověk vydá, nebo nevydá a kdy, to už je jeho vlastní přínos k dotvoření svého života. Čtení z Nového zákona: Mt 9,27-35 ...”Věříte, že to mohu učinit? … podle vaší víry se vám staň” ... Tato slova byla určena dvěma slepcům, žádajícím o uzdravení. Když lidé slyšeli, co jim Kristus říkal, cítili, že už jenom samotná jeho slova mají moc. A nadto ještě dotvrzoval obsah svých slov zázračnými činy. Nebylo to ale automatické. Od lidí vyžadoval spoluúčast. Nikoli finanční, ale duchovní. Víru. To je to jediné, co tito lidé ve své situaci skutečně mohli dát. Mohli, pokud chtěli. Našli se i tací, kteří na Kristova slova a činy reagovali nepřejícně a nepřátelsky. Tak i v našem úryvku Písma čteme o židovských náboženských autoritách, které šířily názor, že Kristus vyhání démony ve jménu ďábla, knížete démonů. Když už neumíme mluvit jako on a dělat zázraky jako on, pomluva se vždycky hodí. Na jedné straně tu máme lidi, kteří věří, že Kristus je od Boha a jdou za ním, ma druhé straně tu máme lidi, kteří mají na věc svůj názor, protože věří, že Kristus není od Boha a jdou proti němu. Už tenkrát Kristus rozděloval lidskou pospolitost a rozděluje neustále až podnes. Každý člověk, který se o něm dočte nebo doslechne, který se seznámí s jeho slovy a činy, musí k tomu zaujmout nějaké stanovisko, protože tady se jedná o smrt a nesmrtelnost, a to se týká každého z nás. Dokonce i názor, že je mi to jedno a nestarám se o to, je zaujetí stanoviska. Když už jsme u toho, určitě existuje rozdíl mezi názorem a vírou. A to i v církvi. A jestli mám na svět křesťanský názor, nebo jestli věřím v Krista, se nejlépe ukáže v životních krizích. Názor nikdy nebude mít sílu víry. Víry, která umožňuje uzdravení. Mimochodem, jak jsme na tom? Je naším životním kompasem víra v srdci, nebo názor v hlavě?

Čtení z Nového zákona: Mt 14,22-34 ...”Petr vystoupil z lodi,vykročil na vodu a šel k Ježíšovi!” ... To nebylo u břehu, to bylo uprostřed hlubokého jezera. Pán Ježíš se zdržel na břehu a učedníci na lodi zápasili s větrem a vlnami, když si všimli, že za nimi jde po hladině. A pak Petra něco napadlo. Zatoužil po nové duchovní zkušenosti a Pán Ježíš mu ji neodepřel. Jenomže když Petr napodobil Pána a vystoupil na vodu, začal si po chvíli všímat hrozivého větru a vln více, než Ježíše, ke kterému měl namířeno. A v tu chvíli „něco“ přestalo působit a Petr se začal potápět. Kristus ho musel zachránit. “Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“. Jakou velikou moc má strach. Může zastínit i víru, když se jím člověk nechá opanovat. Když člověk podlehne strachu, tak nemůže zvítězit v žádném životním zápasu, protože totiž ani nezačne bojovat. Možná by někde uspěl, něco vydržel, překonal, zvítězil nad „osudem“, nebo sám nad sebou, ale vzdal to ještě dříve než se o to pokusil, protože jej přemohl strach. Vidíme na tom, že strach je jednou z nejdůležitějších zbraní ďabla, i když to není žádná reálná síla. Je to jen klam, stav mysli. Něco jiného je opatrnost, obezřetnost, to jsou vlastnosti které člověka chrání před tím, aby se dostal lehkovážně mimo realitu. Ale strach člověka takto nechrání, naopak pokřivuje jeho vidění reality. Jak se dá strach přemoci? Proč zpočátku Petr šel po hladině? Protože si nevšímal toho, co nahání strach, ale díval se na Krista. Kristus dává odvahu, smysl i cíl. Jsme totiž jako lidé stvořeni podle Božího obrazu a On je Bohočlověk. Patříme k němu. Jen si to uvědomit, jen tomu uvěřit, jen za Ním jít.

Čtení z Nového zákona: Jan 19,6-11, 13-20,25-28,30-35. Svátek Povýšení svatého Kříže.
Tento veliký svátek připomíná dvě historické události. Jednak (v podstatě archeologické) nalezení Kristova kříže císařovnou Helenou r. 335 v Jeruzalémě a potom navrácení tohoto památného kříže do Jeruzaléma císařem Herakleiem r. 628 (poté, co jej v roce 614 ukořistil při válečném tažení perský král Chosreos II). Také nám ale tento svátek připomíná význam Kristovy oběti na kříži za naše hříchy. Hřích je slovo, které se už tak často nepoužívá, nebo se užívá spíše v nějakém odlehčeném kontextu. Ale je to vážná věc. Doslova smrtelně vážná. Když kvůli tomu zemřel Kristus, tak to asi muselo za to stát. Jeden ze základních významů slova hřích je „minout cíl“. Nejde tedy jenom o mravní poklesek, nebo provinění. Jde o mnohem víc. O zacílení lidského života. Každý člověk chce být šťastný. Máme to nějak v genech, jako vzpomínku na dávný Ráj. Ale dvě věci nám to kazí. Zlo a smrt. Zlo nám otravuje život vezdejší a smrt ho úplně ukončí. A kde zůstalo to štěstí? Je tu nějaká naděje, že má vůbec smysl se o něj snažit? A proto je tu Kristův kříž. Řeší zlo (a především naše vlastní zlo) tím, že otevírá možnost jeho odpuštění a tím také činí smrt neúčinnou. Smrt totiž vznikla jen proto, aby se lidské zlo nešířilo bez omezení. Když je zlo vyřešeno, smrt už není třeba. Když se změní srdce člověka a očistí od zla, otevře se nesmrtelnost. A tady začíná to štěstí. Ovšem nezapomeňme, že Kristus také řekl: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne...” cesta za štěstím předpokládá proměnu lidského srdce. A to nenastane lusknutím prstu. Někdy to bolí. Asi musí. Ale když pro nás trpěl Kristus, proč bychom se my neměli přetvářet a pročišťovat utrpením, když to vlastně děláme sami pro sebe?

Čtení z Nového zákona: Jan 20,19-31. Antipascha, neděle “nevěřícího Tomáše“.
Apoštol Tomáš se stal takovým teologickým otloukánkem. Kde kdo poukazuje na jeho nedůvěru, opatrnost, či váhavost. Já si tedy myslím, že apoštol Tomáš ve skutečnosti hrozně moc chtěl uvěřit, ale bál se zklamání. Že by z celého srdce chtěl, aby TO byl pravda a byl by ten nejšťastnější člověk na světě. Jenomže to bylo až podezřele krásné. Z Murphyho zákonů víme, že pokud se něco může pokazit, tak se to také skutečně pokazí. Ale kolik máme zkušeností, že to funguje i naopak? Člověk také už lecos zažil, měl také krásné své sny, své touhy a plány, jenomže pak přišla tvrdá realita a bolestná zklamání. A kdyby Tomáš investoval všechnu svou touhu a naději do toho, že Kristovou smrtí na kříži to neskončilo, že zase žije, existuje, všechno jde dál a dokonce o „level“ výš, no a pak by se ukázalo, že zase nic... oj, to by bolelo. A přece – co když je to pravda? Copak alespoň jednou v životě se nemůže splnit něco dobrého, ba skvělého? Tak rád by uvěřil, jen kdyby mu k tomu něco pomohlo, alespoň maličko. A tak mu pomohl Pán. Přišel za ním a řekl: „Přesvědč se“. A Tomášovi jen stačilo říci: “Můj Pán a můj Bůh.” A Ježíš mu řekl: „Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili.“ No, a to už se netýká Tomáše, ale nás. Co všechno vede boj proti naší víře! Celá ta realita hmotného světa. Ale, položme si otázku – jaká je to vlastně realita? Čtení z Nového zákona: Mar 15,43-16,8. Neděle Myronosic.

Evangelijní svědectví nezapomnělo na několik žen nesoucích myro (vzácný vonný olej) a další náležitosti k dokončení pohřebních obřadu ukřižovaného Ježíše. Musely do těchto věcí (a zvláště vonného oleje) investovat nemalé prostředky. A především museli investovat svou nemalou víru. Když přijdou k hrobu zavalenému podle zvyku kamenem (a to mohl být kruhový kámen v průměru 1.5 metru, i širší), jak se dostanou do hrobu? K čemu jim bude drahé myro a jejich víra? A přesto se na tu cestu ke hrobu vydaly. Věděly, že dělají to co je správné a co pro Ježíše udělat musí. Tím kamenem by těžko pohnulo několik chlapů, protože by ho museli vytlačit skalním žlabem do kopce. Nevím, jestli je možné z teologického hlediska považovat anděla za chlapa, ale stačil na to jeden. Ony se vydaly s myrem k hrobu, nedbaje na zřejmou marnost svého počínání, a přitom, ještě než se na tu cestu vydaly, problém už byl (od půlnoci) vyřešen. A víc než to, hrob byl ne jen otevřený, ale i prázdný. Myro už nepotřebovaly. Ale víra byla oslavena. Přesně toto od té chvíle opakovaně zažívali různí věřící lidé. Když uposlechli svou víru, protože věděli, že je správné to udělat (a neřešili až tolik, zda je to i uskutečnitelné), problém se vyřešil nějakým úplně nečekaným způsobem. Bůh má pro nás a pro naše životy různé nečekané způsoby řešení. A když budeme mít odhodlání jaké projevily Myronosice, můžeme zažít podobná překvapení jako ony. Když to “fungovalo“ u nich, když to „fungovalo“ u dalších věřících během časů, proč ne i u nás? Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. Uzdravení ochrnutého.

Po neděli Myronosic jako by náhle končily velikonoční nedělní texty a začal běžný církevní rok, ale není tomu úplně tak. Příběh o setkání ochrnutého člověka s Kristem má totiž také velikonoční rovinu. Každý biblický příběh má významovou část přímou – to co se skutečně stalo, a obraznou, co nám to ještě přináší za poselství pro duši. Obrazná rovina zde přivádí ke Spasiteli člověka ochrnutého hříchem. Člověka nemocného zlem a neodvratnou smrtí, jehož ochrnutí je především v tom, že si od toho sám nedokáže pomoci. Navzdory všem humanistickým teoriím, že pomocí ušlechtilých ideálů (pro zefektivnění raději i pomocí ušlechtilé diktatury), přivede parta osvícených “polobohů“ lidský rok k dokonalosti. To vše je marný klam, něco jako krutý žert. Člověk je vůči vlastnímu zlu ochrnutý. Ale na rozdíl od fyzického ochrnutí, to duchovní ani nemusí lidé vnímat. Jak může člověk, který nikdy nepocítil skutečnou svatost – duchovní zdraví, vůbec poznat, že mu něco takového to chybí? A tak, když přišel velký Lékař a začal diagnostikovat u lidí duchovní smrt, nechtěli nic slyšet a zbavili se ho. Ale přece, pro nás, kteří vnímáme své vnitřní ochrnutí, přináší díky svému ukřižování a vzkříšení, lék nesmrtelnosti. Pokání a svatou Eucharistii. Až do konce světa je Církev duchovní nemocnicí a Kristus zázračným lékařem našich duší, a ano – někdy i těl. Čtení z Nového zákona: Jan 4, 5-42. O živé vodě.

To není název pohádky. Živá voda zjevně existuje, jinak by ji Pán té Samařance u studny nenabízel. Ale co to je za nápoj, kterého se ho člověk napije a už nikdy nebude mít žízeň? Začněme od té žízně. Já myslím, že je to touha. Touha po štěstí, po Bohu, po lásce, po ráji. A lidé se snaží tuto touhu uhasit různě. Jedna španělská komunistka, když vzpomínala na dobu, kdy prchali před Frankovou diktaturou do Argentiny a jí se pak po dohodě Stalina s Hitlerem zpochybnila její komunistická víra, řekla zajímavou myšlenku. Člověk přece musí mít ideál, musí něčemu věřit. Ale dnešní svět vypadá tak hrozně, že už není možné ničemu věřit. Ta komunistka hovořila o svém ideologickém přesvědčení jako o víře. Ona svou touho po štěstí a lepším světě hasila vírou v komunismus, jiní ji dnes hasí vírou v eurounijní liberalismus, někdo věří kartám, nebo vyhledává „kouče“, někdo věří tomu, že všechno zachrání Amerika, nebo mimozemšťané. Jenom ne najít tu živou vodu, přinášející do srdce vnitřní mír, který zůstává v srdci nezávisle na čemkoli, co se ve světě a v životě děje. A ta živá voda existuje. A my o ní víme. Někdo již pije plnými doušky, někdo je ještě spíše jen jako “na kapačkách“. Ale kdo se snaží o následování Krista, ten se s ní setká. A to, že všichni lidé mají od přirozenosti žízeň po naší (či spíše Kristově) živé vodě, je pro nás velkou výzvou a šancí ke službě. Jsou ovšem, pravda, doby, kdy Církev nevypadá moc přitažlivě a důvěryhodně. Ale – kupodivu, ta živá voda i přesto stále nějak funguje. Vždyť je Kristova. Budiž to pro nás povzbuzením.

Čtení z Nového zákona: Jan 9, 1-38. O uzdravení slepého od narození.
V tomto vyprávění můžeme nalézt spor dvou přístupů k Bohu a k víře. Představitelé náboženských elit židovského národa byli pobouřeni jednak faktem, že Pán Ježíš uzdravil slepého od narození v sobotu a jednak tím, že ho vůbec uzdravil. Odmítali to jako fakt přijmout. Dodržování sobotního klidu a všech ostatních životních pravidel a příkazů pro ně znamenalo udržování lidu v poslušnosti Bohu zachovávání národní identity vyvoleného národa. Spousta těch příkazů a zákazů vlastně přímo od Boha nebyla, ale byla od představitelů duchovních elit, kteří se zaštiťovali Boží autoritou. Že by sám Bůh mohl mít na tyto věci jiný názor bylo za hranicemi jejich představivosti. A náhle přichází živý Bůh, který klade důraz na vnitřní opravdovost víry oproti formálnímu dodržování pravidel. Dokud nesestoupil Bůh na zem, byli bohem oni, představitelé duchovních „elit“. Ale byli bohem vzdáleným od Boží reality natolik, že skutečného Boha označili za svého nepřítele. Neodpovídal naprosto jejich představám. Nepodpořil „elity“ v jejich pozemském náboženství opřeném o pokrytectví, peníze a moc.

Čas od času i v Církvi nastane podobný konflikt. Peníze lákají, moc opájí. Formálnost vše zaštiťuje. Dej Bůh, abychom uměli odolat těmto pokušením. Budeme-li dnes stát na straně „odmítaného Boha“, On se postaví na naši stranu v den poslední.

Čtení z Nového zákona: Jan 17, 1-13. Velekněžská modlitba
Poslední velká modlitba Pána před ukřižováním, jakýsi Jeho odkaz, se objevuje během roku ve čteních vícekrát. Dnes se chci zamyslet tím, proč Pán prosí za své učedníky a následovníky zůstávající na tomto světě a přitom zdůrazňuje, že za tento svět neprosí. Je to asi podobné, jako když se ve stejné modlitbě zmiňuje o Jidášovi. Zná budoucnost. Věděl už předem, jak se Jidáš rozhodne a jak dopadne. A také ví, jak dopadne svět. Slovem svět má Pán Ježíš, podle svědectví evangelisty Jana, na mysli všechno v lidském světě, co nechce mít nic společného s Bohem. Svět byl Bohem stvořen, Bůh do svého světa přišel, ale svět Ho nepřijal. Tak čteme už v úvodu evangelia podle Jana. Nepřijal Boha v lidském těle, protože nechce přijímat Boží vůli a řídit se jí. Není tím myšlena příroda, ani zvířata – to vše trpí kvůli člověku a čeká na své vysvobození. Nejsou tím ani myšlení všichni lidé, protože někteří Krista přijali. Jsou tím myšleni lidé, kteří určují světu svá bezbožná pravidla života, ekonomická i politická, a ti lidé, které baví podle takových pravidel žít, protože z toho nějak profitují. Zneužívají toho, že v prostředí tohoto světa je možné přechytračit či přetlačit spravedlnost a pravdu. Proto Pán prosil za křesťany, kterým bude dáno žít právě v takovém světě. A proto neprosil za svět. Dokud svět odmítá mluvit s Bohem, nemůže pro něj ani Bůh nic udělat. My jsem se naučili s Bohem mluvit. V modlitbě, v pokání, ve snaze o zbožný život. A proto také za nás Pán svého nebeského Otce prosil a stále prosí, abychom byli zachováni od zlého, tedy od zavržení. A víme, že mu Otec nic neodepře.

Čtení z Nového zákona: Jan 7, 37-52. 8,12. Svátek seslání Svatého Ducha.
Svatodušní svátky zůstávají trochu ve stínu Vánoc a Velikonoc. Asi proto, že narození malého Ježíška i dramatické události Velikonoc si dovedeme dobře představit jako historické události, ke kterým se vážou jejich duchovní souvislosti. Ale Duch svatý je příliš tajemný a pro naši představivost těžko uchopitelný. Ale možná je to dobře. Pouštní otcové neměli lidskou představivost moc rádi. Fantazie může člověka zavést daleko od reality, a to platí i pro realitu duchovní. Proto ve všem upřednostňovali zkušenost. Představivost je něco, co se týká jenom mne samotného, ale zkušenost, to je dotek s jiným. Zkušenost s působením Svatého Ducha v lidském srdci je totéž, jako potkat se s Kristem, i když nežiji v jeho době a nebydlím v Jeruzalémě. Proto také Pán, když hovořil o svém odchodu z tohoto světa k Otci, zdůrazňoval učedníkům, jak je důležité, aby je opustil: “pokud neodejdu, Duch Svatý nepřijde, ale odejdu-li pošlu Ho k vám.” Je to vlastně další „level“ duchovní zkušenosti. Ve starém zákoně byl Bůh v nebi nad svými lidmi. V Novém zákoně byl Bůh i na zemi vedle svých lidí. A v době Církve je Bůh uvnitř svých lidí. Učedníci se sice mohli Krista dotýkat, ale stále byl “jenom” vedle nich. Bůh Duch Svatý sestoupil s vstoupil dovnitř, do lidských srdcí. A je důležité, že to platí stejně i pro nás, narozené již dobré 2000 let po tom, co se to stalo. A jak se to pozná? Někdy si toho ani nevšimneme. Možná, že své vnitřní odhodlání, sílu, energii, nezvratnou naději, víru, a takové stavy, považujeme za sobě vlastní. Ale nemylme se. Bez Ducha Svatého jsme v tomto světě jako zplihlá vlajka bez větru. A někdy se projeví i dramatičtější věci. Ale to už se nás tak netýká, to se týká svatých..…
Čtení z Nového zákona: Mat 10, 32-38. 19,27-30. Svátek všech svatých.

V tomto čtení zaznívají neobvykle tvrdá slova o tom, že kdo miluje otce, matku, sestru, dům, nebo pole víc nežli Krista, není jej hoden. Je ale třeba vnímat je v kontextu toho, čím celé nedělní čtení začíná, totiž že Kristovo poselství lidem způsobí mezi nimi rozdělení, a to někdy i v rodinách. A v takovém případě je třeba rozhodnout se pro Krista, pokud třeba i lidé jinak nejbližší jej odmítají či nenávidí. Co by člověku prospělo, kdyby sice zachoval dobré vztahy s lidmi na zemi, ale přitom ztratil věčný život? K čemu by to nakonec bylo? Ve svých slovech Pán zdůrazňuje, že láska, klid a mír a stálá radost čekají křesťana především v Božím království, ale na zemi nejsou samozřejmostí. Dokud zde budou žít i lidé, kteří Krista odmítají, nebo přímo nenávidí, tak to prostě nepůjde. A takoví na zemi žijí a je jich mnoho. Křesťanská cesta je často přirovnávána k zápasu. Člověk zápasí s ďáblem, se světem, i s vlastním hříchem. Každý den se mu to trojí připomíná a tříbí jeho víru. Aby člověk měl dost energie, inspirace, naděje a síly, potřebuje neustále čerpat božské energie z Písma, ze svatých tajin, z modlitby, z chrámu, ze životů svatých, z osobní zkušenosti s Kristem. To je dennodenní křesťanská realita. Tak věřící člověk žije a ví o tom, že žije. A náš život už nikdy neskončí. Jednou skončí všechno zlé, ale život ne. Máme přece vyhlídku na život věčný, mezi obrovským množstvím všech Božích svatých.

Čtení z Nového zákona: Mat 4, 18-23. Povolání apoštolů Ježíšem Kristem.

Představte si, že by Pán Ježíš vyhlásil výběrové řízení na pozici apoštolů. Kdo by se mu asi přihlásil? Nejuznávanější znalci Božího zákona? Farizeové, saduceové, nebo někdo z královského dvora Herodova? A nebo také nikdo. Pán Ježíš přece nebyl ještě známý. Než stát se jeho žákem, to už je jistější držet se svého řemesla, třeba chytat ryby. Petr s Ondřejem a Jan s Jakubem asi počítali s tím, že budou celý život rybařit na Galilejském jezeře, jako jejich otcové a dědové. Ale přišel Pán Ježíš a svou autoritou je povolal, aby se stali jeho učedníky. Tedy těmi, kdo tady zůstanou, až on po svém ukřižování a vzkříšení odejde. Podle čeho si je Pán vybral? Proč i Jidáše? Jaká měl od svých učedníků očekávání? Určitě nebylo kritériem nějaké odpovídající vzdělání a praxe. Kde by to vzali. Patrně podle srdce. Podle nějakého kritéria si Pán povolal i každého z nás. Většinou si lidé myslí, že se rozhodli pro víru sami. Přemýšleli, zvažovali, až zavrhli ateismus a vybrali si Krista. Často se narodili ve věřící rodině, ale stejně v dospělosti museli projít fází vědomého rozhodnutí. Něco od Boha očekáváme. V něco doufáme. Ale ono je to vlastně tak, že napřed si Kristus povolal nás. Co asi od nás očekává? V co asi doufá? O to bychom se měli zajímat. Až na to přijdeme, nalezneme smysl svého života a skutečné životní štěstí.
Čtení z Nového zákona: Mat 6, 22-33 „...Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní (pozemské) vám bude přidáno...“

Člověk by řekl, že není příliš zodpovědné nestarat se o to, co budu jíst a pít, čím se budu oblékat, případně kde budu bydlet. Ano, není to moc zodpovědné a ty, kteří se rozhodli takto žít, někdy potkáváme mezi žebrajícími lidmi bez domova. Existuje ovšem jedna výjimka. Velmi důležitá, kdy se jedná o zodpovědný krok. V případě, že na prvním místě se ve svém životě staráme o Boží království. Co tím ale Pán Ježíš říká? O všechny věci v životě se nám může postarat Bůh a snadno. Kromě jedné jediné, o kterou se nám Bůh postarat nemůže a je to jen na nás. A to je naše životní směřování k Němu. To je totiž výsadou lidské svobody. Bůh do této věci člověku nemluví, ani to za něj nezařídí. Všechno ostatní pro nás může udělat. Ale jen tato jediná věc je pouze naším úkolem. Jen jediná věc v životě. Tak proč se o to tak málo lidí stará, když vlastně nemají v životě nic jiného na práci? Protože mají na práci starat se o pozemské živobytí. A kvůli tomu snadno „prošvihnou“ věčnost. Proto Pán hovoří o tom, že o ty pozemské věci se nám postará. Ale věříme tomu? Spolehneme se? Soustředíme se pouze na jedinou skutečnou životní starost – Boží království? A víme vůbec, jak na to?

Čtení z Nového zákona: Mat 8, 5-13 ...ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven...“ To řekl římský setník Pánu Ježíši. Pán mu slíbil přijít a uzdravit služebníka, ale Říman, coby pohan, se necítil hoden přijmou jej pod svou střechu. Vždyť stačí jen slovo poslané na dálku. Překvapivá pokora u vysoce postaveného okupanta. A překvapení je zde víc. Už to, že mu (pohanovi) Pán přislíbil pomoc. Vždyť jindy odmítal pohanskou matku s tím, že je poslán jen za dětmi Izraele. Vystavil ji tenkrát těžké zkoušce, aby ji přivedl k takové pokoře, která posunuje hranice stanovené Bohem. Měl setník tak velkou víru a pokoru, že zkoušku nepotřeboval? Ano, tu pokoru projevil hned na počátku a jeho vírou byl sám Pán překvapen. A další překvapení je v tom, jak pokorný a věřící setník změnil Boží rozhodnutí. A ještě za to dostal pochvalu. A nebo nás může překvapit už jen to, že Bůh zasahuje do běhu světa, i do našich osobních starostí a bolestí. Ano, jsme na to zvyklí na stránkách Bible ale ve skutečném životě? Často to člověka překvapí. A přece to tak funguje.

Prosme Boha o tak velikou víru a pokoru, jakou měl ten setník. Je to velký dar, dokázat měnit i Boží rozhodnutí, tak jako Abraham před Sodomou. Ale pro začátek možná postačí, když napřed dokážeme měnit naše vlastní rozhodnutí – ta špatná na dobrá. I to je docela zázračná věc a ne zas tak samozřejmá.

Čtení z Nového zákona: Mat 8, 18-22;29-9,1 „...nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé a následuj mne....“

Tak odpověděl Pán Ježíš jednomu člověku, který ho chtěl následovat, ale ještě předtím pochovat svého otce.

Jednou mi jeden zajímavý člověk, který vedle mne krátce seděl v autobusu, při loučení popřál příjemný zbytek života. A mne to překvapilo. Samozřejmě i to nezvyklé rozloučení, ale hlavně to slovo zbytek. Jaký zbytek? Lidská duše – i moje duše, je přece nesmrtelná. Je to rozhodnutí Stvořitele a nikdy to nikdo nezmění. Přemýšleli jste o tom někdy? Jakmile se člověk jednou narodí, už bude žít (tak či onak) na věky. A přesto se v Písmu hovoří hned o dvou způsobech smrti. Tu tělesnou chápou všichni, je na očích. Ale duchovní smrt, bohužel, pro každého člověka tak zjevná není. V pokračování námi probíraného evangelního čtení se píše, že v pohanské krajině Pán potkal dva krutě posedlé, kteří bydleli v hrobech. Lepší ilustraci duchovní smrti si snad ani člověk nemůže přát. Tito lidé byli už za tělesného života obyvateli hrobů. A co by čekalo jejich duše po vyjití z těla a ukončení lhůty? Těžko o tom hovořit. Ovšem lidé duchovně mrtví mohou žít i ve velmi luxusních příbytcích. A lidé mající v sobě Boží život? Věčnost? Ti mohou žít třeba u nás, nebo u vás doma. Dej Bůh, abychom to byli i my. Věčnost.... nic jiného už nás nečeká... jaká bude?

Čtení z Nového zákona: Mat 9, 1-8„... buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.... “
Tak pravil a učinil Pán Ježíš ochrnutému, přinesenému přáteli. Až když se židé pohoršovali nad tou smělostí, uzdravil jej i tělesně, protože to byl zjevný zázrak – aby viděli, že má moc odpouštět hříchy. Ovšem odpuštění hříchů je také zázrak, ale není zvenku vidět. A zvláště v dnešní době je toto uzdravení ducha ceněné a vyhledávané mnohem méně, než uzdravení těla. A přece je to neviditelné duchovní zdraví tak důležité pro naši budoucnost. Ale i pro budoucnost těch lidí, kteří vyhledávají různé lékaře, aby si prodloužili a zkvalitnili pozemský život, zatímco kněz, kterému bylo svěřeno tajemství duchovního zdraví, je zajímá pramálo. Stejně jako kvalita věčného života. “Jaký věčný život? Zavřeš oči a konec. Tak to říkali ve škole.” Jak se asi cítí člověk, který věří ve smrt, když zjistí, že smrt nenastala? Jenom to své tělo vidí zvenku a ocitl se v neznámém světě duchů. Bude ten svět přátelský, nebo nepřátelský? Tento stav by se dal pojmenovat posmrtný šok. A jestli ten nový neznámý svět bude přátelský, nebo nepřátelský, to záleží na tom, jestli se člověk duchovně podobá spíše Bohu (jako Jeho obraz), nebo spíše démonům. Jestli je duchovně zdravý a nebo nemocný. Jak je na tom se svým srdcem, s ctnostmi a hříchy. Jak rád by v té chvíli člověk slyšel: „buď dobré mysli, tvé hříchy byly odpuštěny“. A kdo měl na zemi ducha kajícího, kdo vyhledával léčbu ducha, uslyší.....

Čtení z Nového zákona: Mat 9, 27-35 „... ve jménu démonů vyhání démony .... “

Tak hartusili židovští vykladači Božího zákona, když Pán Ježíš – z lidského pohledu zázračně - uzdravoval nemocné na těle i na duchu a mnoho lidí již o tom vědělo. Opravdu je možné, vyhánět démonskou silou démony? Možné to není, jak se k tomu vyjádřil i Pán, když mluvil o vnitřně rozděleném království. Ale je možné démonskou silou takové věci napodobit. Například různí okultní léčitelé také ulevují lidem v nemocech, někdy i obdivuhodně, ale zároveň je duchovně infikují démonskými energiemi. A člověk hledající a dostávající tělesnou úlevu často nevnímá duchovní zatížení. A nebo mohou běsi odhadovat podle dějů vypozorovaných na různých vzdálený místech budoucí vývoj událostí a nabízet lidem různá “proroctví“. Případně předpovídat natolik variabilně, aby se to dalo v budoucnu interpretovat jako naplnění proroctví – třeba jako v antických Delfách. Obecně mají démoni větší možnosti předvádět různé zázračné kejkle, kterými mohou vzbudit úžas a mnozí duchovně nezkušení lidé to mohou zaměňovat s Božími zázraky. Zřejmě i z toho důvodu je pravoslavná tradice opatrná na přílišné spoléhání na zázračné děje. Vždyť největším zázrakem je obrácení člověka k Bohu. A tento zázrak je plně v moci člověka. Pouze člověka. Bůh do toho člověku mluvit nechce, jen jej povzbuzuje a démon to zmařit nemůže, jen se snaží odrazovat. Ale to konečné rozhodnutí, to je zázrak, který pouze v rukou člověka. Obdivuhodná věc. Čtení z Nového zákona: Mat 14, 14-22 „... vy jim dejte jíst .... “

Tak takovou odpověď učedníci určitě od Pána Ježíše neočekávali. Přišli za ním s obavou, že těch pět tisíc lidí, kteří se shromáždili kvůli Kristu na jednom místě, je třeba propustit již před večerem, aby se stačili ještě doma najíst a nezemdleli po cestě, nebo aby se rozešli opatřit si v okolí jídlo. Učedníci přišli za Kristem jako vždy, protože měli zkušenost, že všechno zařídí a vyřeší. A co udělal Pán? Hodil to na ně. Vy jim dejte jíst. To je ale nemožné. Mají s sebou jen pět chlebů a dvě ryby. Náhle se ocitli v situaci, kdy moudrý a spolehlivý Mistr chce po nich něco, co není možné udělat. Nezdá se vám, že už jste se na životní cestě víry někdy ocitli v takovéto situaci? Bůh postavil člověka do situace, která je bezvýchodná. Nebo která nemá dobré řešení. Jen samé špatné možnosti. Nebo vůbec žádné. Copak to Pán Bůh neví? Ale Pán Ježíš už věděl, co chce udělat. Použil těch pět chlebů a dvě ryby k zázračnému rozmnožení pokrmu pro všechny a ještě zbylo. Jenom učedníky zkoušel, nebo spíše jim umožnil aby si sami sebe vyzkoušeli, jak v takové situaci zareagují a zda jejich důvěra v Krista tuto situaci unese. Je to takový trénink na horší časy (včetně těch nejdramatičtějších - třeba mučednická smrt, také to vypadá bezvýchodně. Zradit, nebo zemřít. Ale copak právě mučednická smrt není vítězný východ? Odchod z trpícího těla a světa k Bohu?) Vždycky, v každé životní krizi, v každé životní zkoušce, existuje Boží východisko, Boží řešení. To je dobré vědět.

Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34 „... Pojď .... “
O čem to asi bude, když je to uvedeno jen jením slovem. Ale to slovo v sobě obsahuje zmocnění člověka ke skutku, který je nad lidské možnosti. Učedníci viděli z lodě na vzdálené noční hladině postavu kráčející po vlnách. Děsili se démonů, uklidnili se, že je to Pán, ale neudivili je to. Nejspíše ale byli překvapeni, když Petr požádal Krista, aby mu směl jít po vodě naproti. Démoni mohou chodit po vlnách, vždyť létají i povětřím. Bůh samozřejmě může cokoliv. Ale člověk Petr? A jak se asi divili, i on sám, když vystoupil z lodi na vodu a šel. Jak kdosi řekl – Petr vlastně nešel po vodě, ale po Kristově slově. Pojď. Dokud byl soustředěn na Krista a nedbal o rozbouřenou vodu, tak šel. Pak ale ztratil spojení s Pánem a s Jeho “pojď“, když se myslí zaměřil na pozemskou realitu, či spíše vodní realitu, ty vlny a vichr. Už nešel po Kristově slovu, už šel jen po vodě a po té člověk jen tak chodit nemůže. A tak se začal topit. Ještě, že se obrátil ke Kristu o pomoc a ten jej zachránil. Tuto událost si můžeme promítnout i do našich životů. Někdy si ani neuvědomujeme, jak
zvládáme těžkosti pozemského života pomocí Boží blahodati. Ale když se vzdálíme myslí od Boha, “ztrácíme nit“ a najednou nás pozemská realita začne „topit“. Ale Boží moc je veliká. Může nám dát životní sílu, která je skutečně nad naše skromné možnosti. Jen abychom si to uvědomovali. Abychom uměli poprosit o pomoc a abychom co nejlépe uměli žít s myslí upřenou ke Kristu. On pak člověk opravdu podivuhodně překoná ledacos.

Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34. Svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice
Je to velký svátek, jeden ze čtyř v roce, jemuž předchází delší půst (spolu s Velikonocemi, Vánocemi a svátkem apoštolů Petra a Pavla). Proč je tak významný? Ne jen pro významnou osobu přesvaté Bohorodice, ale i z dalšího důvodu. Panna Marie je totiž první z lidí, která dosáhla pro svou víru a lásku už zde na zemi stavu theosis, tedy zbožštění (či snad lépe probožštění?). Pán Ježíš Kristus při svém narození zbožštil lidskou přirozenost, do níž se vtělil. Od té doby jsou skrze něj božská lidská a přirozenost nezměnitelně sjednoceny. K tomu, co uskutečnil Pán Ježíš se svou lidskou přirozeností, jsou nyní zváni i lidé pokřtění v jeho jméno, kteří přijali Svatého Ducha. Tak jako zmagnetizované železo získává vlastnosti magnetu, i když se nemůže samo stát magnetem, tak i člověk, i když se nikdy nemůže stát Bohem, může přece získat božské vlastnosti. Jak pravili otcové, “Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk v Kristu mohl stát bohem”. Proto svatí lidé mohou konat zázraky, přestože jsou lidmi jako my. Ale ono vlastně nejde jen o zázraky. To je jen vnější znamení. Ono jde o stav lidského srdce. Tam se má člověk podobat Bohu. Byli jsme stvořeni k Jeho obrazu a podobě. A o to může (a musí) každodenně usilovat každý z nás, i když přes vodu chodíme raději po mostě. Nebudeme souzeni za to, že jsme nechodili po vodě. Ale na stav našeho srdce se nás zeptají.

Čtení z Nového zákona: Mat 18,23-35. O odpuštění
Proč je odpuštění tak důležité? Je přímo klíčové pro náš osud. Mnohým lidem může připadat, že se jedná pouze o slova. Odpusť mi, odpouštím ti. V našem lidském světě to opravdu může vypadat jako pouhá slova, protože do jiného člověka (skoro) nikdo z lidí nevidí. Ani do duchovního světa. Ale právě v duchovním světě mají tato slova velice důležitý dopad. Člověk svázaný vinou je skutečně svázaný. Je připoutaný navždy ke své vině a je pro něj nemožné přiblížit se k Bohu a jeho věčnému životu. Ale když přijde odpuštění, přijde i vysvobození z těchto pout. A to se netýká jen mezilidských vztahů. Každý člověk je také spoután hříchem, vinou vůči samotnému Bohu. No co, řeklo by se, Bůh je přece milosrdný, však on odpustí. Ale co ty, hříšníku? Jsi také milosrdný? Podle Božího úradku je odpuštění našich hříchů vázáno na to, abychom i my sami dokázali druhým odpustit. Pokud to nedokážeme, blokujeme zároveň odpuštění Boží nám. Pokud bychom byli ve všem dokonalí, mohlo by nám to být jedno. Ale to skutečně nejsme. Hrozné pak je, když člověk dojde k názoru o své dokonalosti. A svou dokonalostí nemilosrdně poměřuje druhé. To bude překvapení na posledním soudu! Buďme tedy milosrdní k druhým a Bůh jistě bude k nám. Nechme se na Posledním soudu raději překvapit tím, co všechno nám Bůh za náš život odpustil.... Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-26 „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatec vešel do Božího království.

Tím problémem a překážkou ke vstupu do Božího království ovšem není bohatství jako takové. Problémem je vztah člověka k majetku. I když, pravda, bohatství samo o sobě veliký pokušitelský potenciál. Může k sobě připoutat duši člověka ne jen pocitem velkopanské poživačnosti, ale i jakoby pozitivním pocitem zodpovědnosti za správu jmění, pro jeho vlastní hodnotu. Nebo může nabízet pocit životní zajištěnosti, protože na majetek, který mám před očima, mohu spoléhat snáze než na Boha, kterého nevidím. Bohatství má prostě mnohá úskalí a málokterý bohatý člověk duchovně i morálně své bohatství před Bohem ustojí. Asi jediný správný postoj je ten, že všechno bohatství světa patří Bohu a kdo ho má více, má ho jen půjčené, svěřené jako hřivnu, aby s ním hospodařil ve prospěch majitele – tedy Boha a Jeho vůle. A co chudí lidé? Maji to jednodušší? Někteří ano, dokonce prý žijí subjektivně šťastnější život. Ovšem i některý chudák může být připoután k bohatství – k tomu které nemá a chtěl by mít. Ale co je asi nejdůležitější – Pán Ježíš hovoří v Písmu jednak o tom, že vše pozemské nám bude přidáno, pokud budeme hledat především Boží království, a také o pokladech, které si máme shromažďovat v nebi. To je stav našeho srdce a všechny myšlenky a skutky, které vytvářejí náš budoucí domov u Boha. A právě v tomto smyslu nám všem přeji, abychom se „topili v penězích“. Dejž to Bůh.

Čtení z Nového zákona: Mat 21,33-42. Podobenství o nepoctivých vinařích
Vinařem v tomto podobenství není vlastník vinice, ale nájemník. Vinice totiž znamená Boží lid (církev) a vinaři – kněží a znalci Písma, jsou jen dělníky, kterým Bůh svěřil péči o své věřící. Ale náboženské autority Ježíšovy doby se často považovali za majitele Boží pravdy a proto si také nárokovali nejvyšší autoritu. Vždyť Bůh je vysoko, je přítomen vlastně jen skrze Svaté texty a kdo tyto texty zná a vykládá, je pro prosté věřící bohem na zemi. Nebyli jistě první, ani poslední, kdo takovému pokušení podléhali. Vždyť i dnes jsou někteří významní hierarchové (ale i nevýznamní kněží) přesvědčeni, že jsou to oni, kdo určují co je pravda a spravedlnost a nařizují, co by kdo měl věřit, obětovat a konat. Pán Ježíš Kristus ale, jako živý Bůh, ukázal na podobenství o vinařích, jak dopadnou ti nájemníci, kteří místo o prospěch vinice pečují o svůj vlastní. Ale Církev není firma na vytváření zisku, ani pozemská mocnost. I v dnešním životě Církve je přítomna její Hlava – Kristus a její duše Duch svatý. A spolu s hierarchy a kněžími je to Boží lid, který je strážcem spasitelné víry a životní praxe. Jak veliký je rozdíl mezi duchovní cestou a církevní politikou, tak veliký je rozdíl mezi nebem a zemí. A vlastně, pokud se podíváme trochu do budoucnosti, i mezi nebem a peklem.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1-14. Podobenství o svatební hostině.
Král vystrojil svatbu svému synu – Bůh připravil sjednocení lidí s Božím Synem – Kristem. Ale ti, kdo byli pozvaní jako první (vyvolený lid Izrael), odmítli, ba pohrdli pozváním, dokonce některé posly (proroky) vyhnali či zabili. Proto se král rozhněval, poslal vojsko, vrahy zahubil a jejich město vypálil (proroctví o zničení Jeruzaléma za císaře Vespasiana). A přikázal pozvat náhradní hosty – pohany. Všechny, dobré i zlé. Ale pozor, při svatební hostině narazil na hosta, který neměl svatební šat (nebyl oblečen v Krista – viz křestní tropar). A ten byl uvržen do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů. Jako by tento text navazoval na minulou neděli, kdy se hovořilo o tom, jak lidé zavrhli Boha. Člověk na to má právo, protože má svobodnou vůli. Se svobodou má ale i zodpovědnost za svůj vlastní život. A pokud zavrhne Boha, Dárce života, zavrhne zároveň i ten svůj vlastní život. V Písmu se o takovým lidech píše, že zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl. Tedy důvod, proč byli stvořeni. Jaká věčnost čeká takového člověka? A netýká se to zdaleka jen lidí mimo Církev. I v Církvi - v hodovní síni, se najdou lidé, kteří tam podle Hostitele nemají co dělat. Ať už prostí věřící, kněží, nebo biskupové. Lidé to o nich možná neví, nebo to jen tuší, ale Bůh to ví určitě. Ano, kdo ví, co v Církvi vlastně hledají? Hlavně, že my víme, co v Církvi hledáme. Nebo (doufám), aspoň usilujeme o to, abychom byli „oblečeni v Krista“. Vždyť je to úžasná věc. A jak úžasná, to teprve poznáme, až z nás opadne špinavá pěna pomíjivých dní tohoto světa. Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. Největší přikázání.

V dobách Kristových měli vykladači Písma takový zvyk, že si občas navzájem dávali všetečné otázky a čekali, jak ten druhý odpoví, aby ho případně nachytali, či se předvedli moudřejší odpovědí. Tak to zkoušeli i na Pána Ježíše, který jim ve druhé části dnešního čtení také položil otázku z místa v Bibli (které hovořilo o něm) a ukázalo se, že nevědí, jak odpovědět. Ale pro nás je důležitá jeho odpověď na jejich otázku. Které přikázání je v Zákoně největší? O takové věci by se asi mezi sebou mohli dohadovat hodně dlouho, ale Pán odpověděl stručně asi takto – miluj Boha ze všech sil a bližního jako sám sebe. To je dobrý návod pro život tady i v budoucím věku. A ne jen pro situace, kdy nám za to Bůh žehná a bližní oplácejí svou láskou. Platí to i pro chvíle, kdy nerozumíme Božímu jednání a kdy lidé nám oplácejí tím nejhorším. Pročež máme tendenci na Boha reptat a na bližní se vztekat. Ale ruku na srdce – opravdu nám to pomůže? U Božích cest, pro nás nevyzpytatelných, jistě ne. A u lidí? Vždyť oni ani někdy nevědí, že na ně máme vztek. Je to rozrušující energie, kterou si pěstujeme jen sami v sobě a škodí především nám samým. Kde je pokoj a pohoda, kterou bychom chtěli? Vím, že není snadné to zvládnout, ani pro mne. Ale opravdu vnitřním hněvem škodíme především sami sobě. Když se tu člověk zachová podle rady Kristovy, přijde mír. Když ne mezi lidmi, alespoň v nás. Stačí.

Čtení z Nového zákona: Mat 25,14-30. Podobenství o hřivnách
Hřivna byla tehdy váhová (platební) jednotka. Přeneseně se jedná o něco, co má člověk dáno do vínku, třeba talent (talent byla také váhová-platební jednotka). Ti služebníci z podobenství, kterým pán před odcestováním svěřil různé počty hřiven, jsou jako my. Získali jme do života nějaké vlohy, někdo víc, někdo míň, sklony k dovednostem, úplně každý něco má. Někdo to ale nevyužívá ke svému osobnímu růstu a prospěchu ostatních (nehledě na to, že to někdo naopak využívá k osobnímu zisku a neprospěchu ostatních). Člověk z podobenství, který nepracoval se svěřenou hřivnou, všimněme si, za výsledek své pohodlnosti obviňuje pána (kdybys ty nebyl takový a makový...). Ale jde jen o vlastní pohodlnost, které, bohužel, dnešní doba vychází vstříc (jen ty reklamy: „zabav se... užij si... ). Ale nejde jen o problém promarněné životní šance - pohodlnosti, který tak dobře prokoukli pouštní otcové. Jde naopak i o to, že každý člověk, pokud chce, může najít své místo na tom Božím světě, svůj význam, svůj smysl, svou důležitost existence - v tom, co může, chce-li v sobě rozvíjet a prospět ostatním, protože má. Každý od Boha něco má. Úplně každý. Nějakou hřivnu, talent, něco co by na světě bez něj chybělo. A když to objeví a kultivuje, tak je to, jako když zapojíte zástrčku do zásuvky. Začne proudit božská energie....
Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28 “Ano, ale i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů“

Tak pohotově odpověděla pohanská matka Pánu, když prosila o zázračné vysvobození své dcery a Pán namítal, že není dobré vzíti chléb dětem (lidu Izraele), a hodit jej psům (pohanům). Kdo z nás by čekal od Pána Ježíše tak tvrdou a urážlivou řeč? Kdo z nás by se nepohoršil za tu prosící pohanskou matku? Ale hle, ona sama se nepohoršila. Proč a co se tam mezi nimi stalo? Jistě, matka byla v zoufalé situaci, to člověk překousne ledacos. Ale ta její odpověď, to nebyla jen slova milující matky pokorně smířené s urážkou. To byla slova duchovně poučené ženy, která věděla, jak překonat bariéru mezi lidským a božským. Všimněme si, že volala na Krista “Synu Davidův”. A to byl mesiášský titul, který používali věřící židé. Ta žena už o židovské víře a duchovní cestě něco věděla a jako pohanka byla na prahu oddělujícím dva myšlenkové a duchovní světy. Aby ten práh mohla překročit, vystavil ji Pán velmi těžké zkoušce. A ona ten práh překročila. Ne proto, že by byla rodem dcerou Izraele, protože nebyla, ale protože uvěřila. “Tvá víra je veliká, dcero, staň se, jak chceš”, řekl jí Pán. Později bude apoštol Pavel psát mnoho o důležitosti takové víry pro pohany, kteří vstupují do dědictví vyvoleného národa. I naše víra bývá někdy zkoušena, abychom překročili nějaký ten svůj práh a přiblížili se Bohu. Čím blíže se s Němu dostaneme na zemi, tím více to oceníme v Božím království.

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. Zázračný rybolov a povolání učedníků.
Když Pán požádal rybáře Petra a Ondřeje, aby jej vzali na loď a odrazili kousek od břehu, odkud pak kázal, neviděl se s nimi poprvé. Poprvé ale měli ti dva rybáři (spolu s druhy Janem a Jakubem) v přítomnosti Krista tak silný duchovní zážitek. Po zázračně úspěšném (proti všem rozumným předpokladům a zkušenosti) rybolovu prožili skutečný úžas z Boha. I to jistě přispělo k tomu, že opustili svou živnost a přijali nové povolání - „učiním z vás rybáře lidí“.
A tak mne napadlo - s čím bychom se museli setkat my osobně, abychom zažili úžas z Boha? Nebo už se nám něco takového stalo? Asi to nezažije ve svém životě úplně každý křesťan. Něčí víra třeba není tak bouřlivá, ale je naopak klidná, rozvážná, stabilní, bez otřesů a hrozivých srázů pokušení, ale i bez vrcholů. A někdo naopak prožívá velmi silné zápasy i stejně silné, ba silnější, mystické vzlety. Co bychom si pro svůj život vybrali, kdyby to bylo jenom na nás? Já bych si nejspíš vybral silné zážitky Boží přítomnosti, útěchy a porozumění, ovšem bez pokušení, bez trápení a temných zápasů. Ale ono to asi nejde. Jak říkají otcové, kdyby nebylo pokušení (a s pomocí Boží vítězství v nich a tím i duchovního růstu), nikdo by nebyl spasen. Takže - až zase budeme zápasit a trápit se, pamatujme na to, že nás čeká i úžas z Boha a blízká setkání s Ním. Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Podobenství o rozličné půdě
Jistě to znáte o rozsévači, jehož zrno (Boží slovo) padlo buď na ušlapanou cestu (tvrdá srdce), nebo na tenkou vrstvu země na skále (nevytrvalost ve víře), či do dusivého trní (pozemské starosti a radosti) a nebo do dobré půdy (upřímná víra). No, a ta rozličná půda jsou lidé, jejich srdce. I do nás bylo zaseto Boží slovo. Je to sémě stejně kvalitní u všech lidí, liší se snad jen množstvím souvisejícím s prozřetelností (vzpomeňme na podobenství o hřivnách). Záleží ovšem velmi na tom, co my s tou Boží setbou uděláme. Jestli ji vůbec vezmeme na vědomí, jestli si ji obhájíme v těžkých situacích, jestli jí dáme dost prostoru vedle pozemských záležitostí. Je to zvláštní věc – je tu cosi Božího, co je v našich rukou. Proč to tak Bůh dopustil? Protože ve věci spásy nechce na nikoho tlačit, nechce tlačit na lidskou svobodu. To Boží sémě potřebujeme, protože bez něj nemůžeme být spaseni. Ale potřebujeme k tomu i sami sebe. Teoreticky by asi šlo, že by Bůh prostě všechny spasil, dobré i zlé, nikoho by se neptal a prostě by bylo. Jenomže ti zlí by nepřestali být zlí. Neměli by důvod. Neproběhlo by pokání, obrácení, návrat k lásce. Kvůli lidské svobodě by to nefungovalo. Svoboda může člověka zahubit. Ale ona jediná může také skutečně rozhodnout o spáse. Tak buďme tou dobrou půdou pro Boží sémě.

Čtení z Nového zákona: Luk 7,11-16. Vzkříšení mrtvého mládence z Nain
Jistě i v dalších městech a vesnicích se stávalo, že zemřel mladý člověk. Tento byl ještě i živitelem, neboť jeho matka byla vdova (neměla živitele manžela). Byla to náhoda, že Pán s učedníky šel právě kolem tohoto pohřebního průvodu a že se rozhodl mladíka vrátit do pozemského života? Náhoda to nebyla, protože náhody neexistují. Byla v tom Boží prozřetelnost, která přizpůsobuje vše nejvhodnějším způsobem ke spáse toho kterého člověka. Stejná Boží prozřetelnost, která dopouští, že mnozí jiní mladí lidé, kteří zemřeli, se do pozemského života již nenavrátí, zatímco další lidé se dožívají velmi vysokého věku. Slyšel jsem, že Bůh, (který zná i věci budoucí a duchovní stav i vývoj lidí) k sobě (a tedy i k účtování pozemského života) povolává každého člověka právě v té chvíli, kdy je Bohu za svůj život (či možný další život) nejblíže, a tedy i nejblíže spáse. Pokud tedy člověk o spásu stojí. Snad z toho důvodu zde na zemi Boží trpělivost ponechává velmi dlouho i lidi zjevně dosti hříšné (kteří se tak dožívají „pěkného“ či „požehnaného“ věku), zatímco někteří lidé dobří a zbožní odcházejí „příliš brzy“. No, i my máme svůj čas určený. Ale jaképak obavy. Pokud se snažíme žít zbožně, ať odejdeme dříve či později, kdo by se netěšil, až uvidí na vlastní oči Krista a jeho svaté?

Čtení z Nového zákona: Luk 8,26-39. Vyhnání legie běsů z posedlého člověka.
Takzvaná moderní západní teologie, jakožto i moderní myšlení vůbec, nevěří ve skutečnou existenci démonů, ani ďábla (což je asi jeho největší propagandistické vítězství, neboť co neexistuje, proti tomu se nezápasí). Ovšem, tvrdit s vážnou tváří, že neexistují zlí duchové, je totéž, jako tvrdit s vážnou tváří, že neexistují zlí lidé. Od běsů či andělů se jako lidé lišíme jen tím, že jsme duchové v těle, zatímco oni bez těla. A ještě v jedné věci – že jejich svobodná volba mezi dobrem a zlem již byla definitivně učiněna, kdežto my lidé, dokud žijeme v těle, stále ještě máme možnost „měnit strany“ a to oběma směry. Tak může člověk, který zpohodlněl a zpyšněl, ztratit nakonec plody svého duchovního úsilí, nebo naopak v poslední vteřině života se zachránit upřímným pokáním, třeba jako onen lotr na kříži. A je to vždy jen naše volba. Běsi sice mohou pokoušet, působit na mysl i pocity, ale nemohou za nás rozhodnout, co uděláme. Jak praví otcové, satan zasévá, ale neví, jestli bude sklízet. A sklízí-li, pak jen díky lidské pošetilosti. Jeden z řeckých bohovidných mnichů viděl na zídce u cesty démona, jak sedí a kýve si nohama. Bylo mu to divné (neboť ďábel ví jak málo času mu zbývá) a tak se ho zeptal, proč se nic nesnaží. A běs odpověděl: „Proč bych se snažil, lidé sami se snaží. Mně jen stačí sedět, pozorovat je a kývat si nohama.” Takže lidské srdce je ten hlavní problém, ne démoni. Pamatujme na to. Žijme ďáblu k marné zlosti, Bohu k radosti a sobě ke spáse.

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. Boháč a Lazar.
O tom boháči z Evangelia víme, že se skvěle oblékal a skvostně hodoval (kromě toho, že zcela ignoroval nemocného žebráka Lazara u svých dveří). Ubohý Lazar pro něj nebyl důležitý. Pro něj bylo důležité oblečení a jídlo. Možná ještě společenská prestiž a pocit naprosté spokojenosti s takovýmto životem. Každý člověk má něco, co je pro něj v životě nejvíce důležité a tomu pak podřizuje všechno ostatní. Co je v našem životě důležité pro nás? Tak důležité, že tomu podřizujeme všechno ostatní? Nemyslím teoreticky (protože to je nejspíše získání spásy), ale prakticky. Odpovídá naše praxe teorii? Co je pro nás skutečně důležité pro to, abychom byli se svým životem spokojeni? Pro Lazara bylo nejspíše důležité, aby se najedl a ulevil si od bolesti. Ale ne zase tak, aby propadal beznaději a obviňoval Všemohoucího, že to tak dopouští. Měl v sobě nějaké zvláštní nasměrování a vědomí, že tento pozemský život a svět není jediný, ani definitivní. Což se také ukázalo. Ukázalo se to Lazarovi, i tomu boháčovi. Až tam ten boháč pochopil, co bylo (či spíše mělo být) v jeho pozemském životě důležité. Příliš pozdní pochopení. A přitom měl všechny podstatné informace na dosah. Slova Mojžíšova i proroků...). Kéž v nás Boží milost rozsvítí, abychom všechny tyto věci pochopili dobře a včas.
Čtení z Nového zákona: Luk 11,37-44. O pokrytectví farizeů.

Farizeové byli členy náboženské skupiny vzdělaných vykladačů Písma, kteří často posvátnost svatých textů zaměňovali s posvátností svých vlastních myšlenek a osobností. Jejich sebejistota šla někdy tak daleko, že vnější znaky zbožnosti považovali za dostatečné pro spásu, ať už si mysleli co chtěli. Jejich chování se stalo symbolem pokrytectví, před kterým Pán varoval. I pravoslavní věřící mohou propadnout pokryteckému přesvědčení, že vnější projevy zbožnosti (a že jich není v Pravoslaví málo), ukolébají Boha natolik že o skutečný stav srdce netřeba se starat. Ovšem v ještě větším nebezpečí jsou kněží. Kolik jen se nabízí vnějších projevů duchovní důstojnosti! Kříže na prsou zlaté i s ozdobami, raději hned dva vedle sebe, zdobené mitry na hlavách (snad odtud název nebezpečné duchovní choroby „mitróza”?). Zdobená roucha, ovšem k tomu také veliká a důstojná auta, a tak dále a tak dále. Ovšem, aby si skutečně člověk zařídil takové důstojné nebe na zemi, na to potřebuje trochu více peněz a trochu více vlivu v rámci církevní politiky... Pán Ježíš velmi varuje před takovým pokušením, jak prosté věřící, tak kněze a hierarchy. Pokrytecký člověk totiž nežije v duchovní realitě. Sám sebe vnímá jinak, než jak jej vnímá Bůh. A pak přijde překvapení, až se duch člověka po upuštění těla se skutečnou realitou setká. Chraňme se před pokrytectvím a vyhledávejme pokoru, která je jedinou protilátkou proti této nemoci.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení Jairovy dcery.
Představený synagogy Jairos poprosil Pána, aby uzdravil jeho nemocnou dceru. Po cestě k němu ale dostali vzkaz, že dcera zemřela. Tím se pro všechny z Jairova domu věc uzavřela. Uzdravit nemocnou? No prosím. Ale už je mrtvá. Konec. Když pak Pán řekl, že nezemřela, posmívali se mu, protože, jak je psáno, věděli, že zemřela. Tenkrát měli zkušenost se smrtí v kruhu rodiny. Věděli dobře a byli si jisti, že už není pomoci. Z lidského hlediska. S Božím hlediskem a zásahem se ještě tito lidé vlastně za celý svůj život nesetkali. To se změnilo s příchodem Pána Ježíše Krista. Získali novou zkušenost. Od té doby něco nového věděli. Naše běžné lidské vědění a zkušenost má některé limity, za které už nesahá. Smrt je jedním z nich. Jsou jistě i různé další. Třeba znalost budoucnosti, nebo porozumění smyslu života, či smyslu spravedlnosti či nespravedlnosti v pozemském životě. Bez Bohočlověka, který je naším Veleknězem – prostředníkem mezi lidmi a Bohem, tyto limity zůstanou nepřekonatelné. Ale my můžeme získat vědění i zkušenost, že za každou nemožností něco vyřešit, či něčemu porozumět je další pokračování, ukryté lidským zrakům. Nemůžeme už potkat Krista na ulici tak, jako Jairos. Ale můžeme ho potkat v Jeho těle – Církvi, i ve svém srdci a ve své mysli, protože Kristus chtěl, aby to bylo možné a zařídil to. Bude to tak, když ho oslovíme a půjdeme za ním.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37. O milosrdném Samaritánovi.
Každý správný Samaritán , jakožto příslušník svého národa, nenáviděl národ židovský, nebo jej alespoň ignoroval. Zbožný židovský poutník, který si krátil cestu do Jeruzaléma přes nebezpečné samařské území, na to doplatil. A přece se našel jeden Samařan, který v sobě neměl nenávist, ani smrtelně raněného neignoroval. Nejen, že mu sám pomohl, ale ještě zaplatil, aby se o něj starali další lidé. Říká se, že ten smrtelně raněný poutník je také obrazem lidského rodu, hříšného člověka, hluboce zraněného zlem a hříchem, neschopného sám sobě pomoci. A ten dobrý Samařan je obrazem Krista, který – ačkoli hřích učinil z člověka Božího nepřítele, nedbá na to a pomůže, dokonce za to zaplatí. Smrtí na kříži.

Asi jsme se jako věřící lidé, alespoň někdy, snažili žít dokonale, vyhnout se hříchu. Ale hříchu se člověče zcela nevyhneš, protože ho máš sám v sobě. Všude je s tebou. Tak co s tím? Buď všechno v zoufalství vzdát a čekat na peklo (a ještě si něco užít...), nebo sám sebe již prohlásit za spravedlivého, s pocitem, že mám vyhráno. Nebo přijmout Kristovu pomoc a hlavně podmínky této pomoci. Nechat se léčit Bohem a sám dodržovat léčebný režim. Ani zoufalství, ani pýcha, ale důvěřující pokora. V našem světě je to nepopulární životní styl. Ale Kristus přece zemřel proto, aby mělo smysl činit pokání. Pokání není nepříjemná povinnost. Pokání s rozhřešením je úžasná možnost a privilegium pokřtěných.

Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. O bohatství pozemském a nebeském
Boháč si liboval, že díky přebohaté úrodě může žít bezstarostně po mnoho let. Ještě tu noc ale zemřel. A začaly mu starosti. Žít na této zemi bezstarostně a šťastně, to je sen mnoha lidí. Ale tady se asi ukazuje určitá pravdivost přísloví, že optimista je člověk, kterému chybí správné informace. Bezstarostné dny života jsou dny promarněné. A my máme dnů omezený počet. Bezstarostný člověk je jako loď na moři bez kormidla. Ale my potřebujeme velmi naléhavě udržovat stále kurz lodičky svého života směrem k Bohu. Ne jenom proto, abychom získali ráj, ale také proto, abychom se zároveň vyhnuli peklu. Dost na tom, že tento pozemský svět někdy připomíná předpeklí. Ne náhodou. Vždyť je plný hříšných lidí (včetně nás). A kdo má všech pět pohromadě, spočítá si, jak asi vypadá existence v pekle, které je plné hříšných lidí a ještě k tomu hříšných démonů. Kdo chce svou lodičku nasměrovat jinam, musí se starat. Něco pro to aktivně udělat. Zbavovat svou povahu a duši hříchu. (Sebepoznání, pokání, přijetí odpuštění ...) Aktivovat vědomě jinou podobu mysli a jiný způsob života, podle vzoru Bohočlověka Krista. Tak člověk získává nebeské bohatství. To nehnije, nerezaví, nikdo je nemůže ukrást. A až Bůh dá, a budeme Tam, tak Tam už můžeme navěky žít bezstarostně. V nebeských podmínkách to není luxus na úvěr. Tam to přirozeně patří. Až tam. Tak se teď o svou duši starejme. Dává to smysl.

Vánoce a Vánoce
O duchovním významu svátků Narození Krista budeme jako pravoslavní hovořit až za 20 dní. Protože však na tuto neděli připadá 25.12. podle Gregoriánského kalendáře, kdy slaví Vánoce “západní svět“, řekněme si něco o příčinách tohoto rozdílu. Začít mohu rovnou tím, že přesné datum narození Pána není známo. Křesťané začali tento svátek slavit někdy v polovině 4. století v den, kdy pohanský Řím slavil svátek neporazitelného slunce. To „umělé“určení data nebyl velký problém, podle římského práva bylo běžné, že pokud např. občan neznal den svého narození, byl mu úředně určen. Zpočátku ovšem měly Vánoce v liturgickém kalendáři menší význam, než starší svátek Zjevení Páně, slavený 6. ledna (podle západního kalendáře 19.1.). O pravoslavných Vánocích má většina jinoslavných informaci, že je slavíme 7. 1., což je ovšem nesprávné. Slavíme je 25. 12., ovšem podle kalendáře, který platil v době Kristova narození. Tak je slavili i věřící na západě, ale roku 1582 rozhodl papež Řehoř XIII. kvůli astronomické reformě kalendáře, že po tehdejším čtvrtku 4.10. bude následovat pátek 15.10. Během staletí se v procesu přestupných roků nastřádaly další 3 dny rozdílu, proto je to dnes 13 dnů. Řeklo by se – když se stejně neví, kdy se Pán narodil, není tedy jedno, podle jakého kalendáře se to slaví? Možná by to bylo jedno, kdyby ovšem čas Vánoc nebyl liturgicky spjat s ostatními svátky, třeba právě se Zjevením Pána, kdy se posvěcuje (a někdy zastavuje) Jordán, a zejména s Velikonocemi a dnem každoročního sestoupení blahodatného ohně v Jeruzalémě. Tady totiž nejde jen o vědeckou kalendářní teorii, ale o skutečné duchovní děje a to nikoli malé. A protože do pozadí těch různých Božských dějů zas tak moc nevidíme, musíme si dát přece jen při různých reformách pozor, aby to, co je logické pro náš lidský rozum, mělo logiku i ve světle Boží spasitelné prozřetelnosti. Tak tolik zatím o Vánocích.