2017

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O pozvání na velkou hostinu. Bůh žádného člověka nechce zachraňovat a spasit proti jeho vůli. Prostě jenom zve a dává na výběr. A člověk si vybírá. Řeklo by se – copak by si někdo se zdravým rozumem vybral svou vlastní zkázu, zavržení a pekelný svět? Bohužel, je to tak. A jsou to mnozí. A není to problém rozumu, ale víry. Či spíše nevíry. Oni totiž na žádné zavržení nevěří. A nevěří ani na nebeský život. Takže nemají motivaci k pořádnému životu, ani negativní, ani pozitivní. Pro ně je možnost nebeského života omezena pouze na tento pozemský život a svůj rozum používají jen k tomu,
aby si tu své “nebe” pro sebe dovedli zařídit – samozřejmě podle měřítek knížete tohoto světa, který nabízí: Toto všechno ti dám, když se mi budeš klanět“. A tak tu máme dvě konkurenční nabídky na dvě nebe. Jedno skutečné po uzavření lhůty pozemského života, a druhé falešné,
trvající jen do ukončení této lhůty. A lidé si vybírají. Samozřejmě, že ti, kteří si vybírají skutečné Nebe, mají často dojem, že tahají za kratší konec provazu. Samozřejmě. Protože tento hříšný svět není jejich přirozeným životním prostředím. Tady jsou doma ti, kterým prostředí hříchu naopak umožňuje dosahovat alespoň něčeho, po čem touží. Tedy – jen do skončení lhůty. Pak takoví lidé zjistí, že dosáhli něčeho, po čem vůbec netoužili. A naopak lidé zápasící se světem i vlastním hříchem, dojdou odpočinutí za stolem veliké hostiny. Cesty i cíle jsou připraveny, člověče. Zvou tě tu i tam. Teď jen, si vybrat.

Čtení z Nového zákona: Mat 2,1-12. Svátky Narození Krista
Vánoce jsou v naší krajině tradičně spojeny s jakousi poezií a jímavostí malého děťátka v jesličkách, hovoří se o svátcích míru a pokoje, o dobré vůli a tak podobně. Je to dobře, ale to všechno jsou věci, ke kterým by se mohl bez uzardění hlásit i bojovný atheista. Jistěže, křesťané vítají malého Spasitele. Ale v čem spočívá (kromě jímavé poezie) ten zázrak Jeho narození? Sám se přiznám, že jsem se to dověděl až díky pravoslavné teologii, protože západní křesťané nemají pojem zbožštění (theosis) ve svém běžném slovníku, některým dokonce připadá rouhavý. Vždyť první lidé byly vyhnáni z Ráje, protože chtěli být jako Bůh... Ale tato věta není celá (Podobně názor, že byli potrestáni za touhu po poznání). Tam je třeba doplnit, že se v obojím jedná o poznání dobra a zla. O moc nad tím určovat, co je dobro a co je zlo. Samotné zbožštění lidské přirozenosti není zapovězeným ovocem, ale naopak nejvyšší metou stvořeného člověka.
Vlastně je to jinými slovy získání svatosti. Druhá Božská osoba – Boží Slovo, neboli Logos, se vtělil v člověka (včlověčil – jak píše apoštol Jan, Slovo se stalo tělem). Logos nepřestal být tím, čím byl – Bohem , a stal se tím, čím dosud nebyl - člověkem. V malém Ježíšovi se sjednotily obě přirozenosti, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně. Božské energie Loga prostoupily a zbožštily lidskou přirozenost Ježíše tak, jako energie magnetu prostupují přilnuté železo. Železo se v své přirozenosti nikdy nestane magnetem, ale má vlastnosti magnetu. Zbožštělý člověk se nikdy nestane Bohem, ale získává Jeho vlastnosti. Proto svatí konali zázraky a vynikali nadpřirozenou láskou a pokorou. Každý člověk, který plně přilne k Bohu, může získat plody tohoto zbožštění. Jak říkají naši otcové, Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk skrze Krista mohl stát bohem. A toto slavíme o Vánocích.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,18-27. Jak člověka spoutává bohatství
Vyprávění o bohatém člověku, který chtěl slyšet, že už dělá vše potřebné, aby zdědil věčný život, je známé. Pán mu poradil, co mu ještě chybí k dokonalosti – rozdat své velké majetky chudým a následovat Krista. Pro tohoto jinak snaživého člověka to byl problém. Kterému dědictví dát přednost? Majetkům, nebo věčnému životu? Bohatý člověk má jistě o čem
přemýšlet, protože bohatství zbavuje člověka mnohých starostí, často i starosti o duši. Ale to neznamená, že kdo unikl břemenu velkých peněz, má už vyhráno. I chudý si může hýčkat v duši
své bohatství, které jej oddaluje od Boha. Někdo si může libovat v pocitech životní ukřivděnosti a nalézat v tom jakési uspokojení, jiný se zase může oddávat krásnému snění, které jej oddaluje od reality ne jen pozemské, ale i nebeské, další člověk se zase může opájet pocitem své dokonalosti či spravedlnosti - koneckonců, i na chudobu a nevýznamnost může být někdo „spravedlivě “
pyšný. A jistě je ještě mnoho témat a myšlenek, které si člověk může v sobě hýčkat jako své vnitřní “bohatství,” a tak soustředěn pouze na své pocity a na své já, žít daleko od Božích věcí. Proto nás Pán učil, že největším bohatstvím je poklad v nebi, který přitahuje naše srdce „nahoru“ a ne jen k vlastnímu já. Tak – co je mým pokladem pro můj život a kam táhne mé srdce? „Dobrá otázka“, řekl by pan Herkules Poirot.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,35-43. Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ On mu odpověděl: Pane, ať vidím“.

Slepý člověk volal za Kristem: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou“! Bylo přece jasné i prostým lidem, nemajícím prorocký dar, že chce, aby viděl. Tak proč se jej Pán ptal, co chce aby pro něj udělal a nakonec mu řekl: “Tvá víra tě uzdravila”?

Protože Bůh ve svém vztahu k člověku k němu přistupuje jako k partnerovi. Na všem, co se týká Božího díla pro člověka, chce lidskou spolupráci. Mohli bychom to moderně přirovnat k dotační spoluúčasti, kdy ten, do dostává dotaci, si část nákladů na projekt platí ze svého. Je to kvůli motivaci a také aby donátor ušetřil. Pán Bůh nepotřebuje ušetřit, ale ta motivace ke spolupráci s Bohem je důležitá. Člověk není jen tak někdo. Je Boží obraz, má svobodnou vůli a zodpovědnost. I když před Bohem jsme jen prach a popel, Bůh nás vyzdvihuje na úroveň partnerů v dialogu. Abychom se od Něho přiučili, co to je být Božím obrazem. Dobře to vynikne v porovnání s tím, jak s člověkem zachází běsi. Pokud se jim člověk vydá, je pro ně jen objekt, nástroj, nic víc. Například spiritistické médium se pasivně zcela odevzdává do působení běsů, je jen jejich nevědomý reproduktor. Bůh ale takto s člověkem nikdy nejedná. Zachovává lidskou osobnost a svobodu činnou, a spolučinnou s Ním. To je povzbudivé a zavazující.

Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10. Příběh O vrchním celníkovi Zacheovi
“Bůh si mne nevšímá!“ Myslím, že tuto úvahu každý křesťan zná. Když Pán Ježíš Kristus procházel městem Jerichem, všiml si váženého šéfa výběrčích daní v trochu nevážené pozici na stromě. A vůbec nebyla náhoda, že si ho všiml, protože mu řekl: “Dnes musím přenocovat ve tvém domě“. Už odedávna bylo určeno, že tohoto dne Pán přenocuje u Zachea doma. Tedy – pokud Zacheus bude sedět přesně tam, kde si jej Pán Ježíš bude moci všimnout. On tam totiž také sedět nemusel. V tom je to kouzlo, jak věci určené odedávna jsou vlastně možnosti připravené Bohem pro člověka. Zacheus mohl prostě jen stát v zástupu, kde by se svou malou postavou zanikl v davu. Nebo mohl zůstat doma a nezajímat se o „nějakého“ Ježíše. Ale on se zajímal a zajímal se natolik, že nechtěl splynout s davem, přes který by Pána ani nezahlédl. Kdo ani nezahlédne, nemůže zažít setkání. A Zacheus zřejmě toužil po setkání. Chtěl vidět a být viděn. Všimli si ho mnozí, u nichž jistě na tom stromě ztratil na vážnosti. Ale především si jej všiml Ježíš, protože Zacheus byl tam, kde měl být.

A jak je to s námi? Jsme v životě také tam, kde máme být? Jestli si někdy posteskneme, že si nás Pán nevšímá, neztratili jsme se ve světském davu? Nemáme být náhodou na stromě?
Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. Farizeus a celník.

Známé vyprávění o pokrytectví znalce Božího zákona ze strany farizeů, v porovnání s upřímností kajícího se celníka. Oba dva se modlili v synagoze, ale ospravedlněn odešel jen celník, protože mluvil s Bohem o svém hříchu (v té době už jen být výběrčím daně byl hřích, natožpak korupční praktiky tohoto povolání). Na celníka přišla lítost a šel prosit Boha. Farizeus ovšem, i když použil slovo”Bože”, vůbec s Bohem nemluvil. Ve skutečnosti mluvil sám se sebou. Nenechával na Bohu, aby posoudil jeho skutky, ale posoudil si je sám. Totiž ty, které podle něj za posouzení stály. Oddaně děkoval Bohu za to, že se před ním může pochlubit svou spravedlností. A proto ani, na rozdíl od zkroušeného celníka, nepotřeboval a nechtěl odpuštění hříchů. Nejspíš také měl nějaké hříchy (kdo je nemá?), ale na ty nepřišla řeč. A to je na tzv. farizejském postoji k Bohu tak nebezpečné pro duši. Kdo nevidí své hřích, ten je neřeší. Kdo neřeší své hříchy, nesnaží se jich zbavit a nežádá odpuštění. A proto mu nemůže být odpuštěno. A je málo platné, že sám sebe ohodnotil jako spravedlivého. Může se to člověku stát, že místo s Bohem se v srdci setkává jen sám se sebou a je se sebou spokojen. Je to strašlivé zbloudění, na které není lék, kromě drsného prozření - pokud není pozdě a není to prozření až na soudu. Když nás otcové nabádají „poznej sám sebe“, tak mají na mysli právě toto.

Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32. O zbloudilém synu.
Proč ten lehkomyslný mladší synek bohatého hospodáře se pustil do “užívání si světa“ s takovou důvěrou? Prostě si od otce vyžádal peníze v hodnotě svého dědičného podílu a hurá do světa, za lehkými děvami a těžkými opilci. Dokud brzy neskončil bez peněz a bez “přítelkyň” i “přátel”. Co asi čekal – že si bude užívat do konce svých dnů? Tak se asi zeptá každý, kdo je trochu zvyklý zodpovědně přemýšlet o budoucnosti. Ale tento synek moc dopředu nepřemýšlel.
Kdo ví, co bude? Jako by z oka vypadl mnohým lidem dneška. Jeho problémem vlastně nebyla “zkažená povaha”. Jak se ukázalo, dovedl – pod tíhou života, vzít za práci, i jít do sebe a kajícně hledat své nové místo v životě, mezi pouhými služebníky svého otce. Jeho problémem byla životní bezradnost. Bezcílnost. A nevědomost o skutečném životě a jeho možnostech a cíli. Tak jsou na tom i mnozí lidé dnes. Bez víry, bez poznání o Bohu, o světě a o sobě samých. To mnohým chybí a toho je i nám stále třeba. Přemýšlejme o Posledním soudu a svém postavení na něm. O pokušeních a duchovním zápasu. Pro co vlastně v tomto životě stojí za to žít? - Pro budoucí život! A ne-li, byl marný i tento pozemský, jenž se stále krátí. Kéž bychom určitě skončili jako ten polepšený syn. Přece jen našel cestu domů. Rozhodl se pokorně stát služebníkem Hospodáře a byl vyvýšen znovu na Jeho dědice. Bůh je milosrdný a zdálky nás vyhlíží.

Čtení z Nového zákona: Mar 25,31-46. O Posledním soudu.
V autoškole se, kromě jiného, musíte naučit i pravidla první pomoci. Pokud nemáte potvrzení, že jste prošli touto odbornou instruktáží, tak vás nepustí ke zkouškám. Když se tolik péče věnuje přípravě na událost, která může nastat (a nemusí), kolik péče by měl člověk věnovat přípravě na událost, která nastane určitě? Nehodu na silnici možná zažijeme, možná ne. Ale Poslední soud zažije určitě každý z nás. Nedělní čtení předcházející Masopustní neděli nás učí, jak se na to připravovat. A vůbec celé Evangelium a epištoly vlastně nejsou o ničem jiném.

Zkusme se na chvíli nad tím zamyslet. Kdyby mne Bůh povolal z tohoto pozemského života právě v této chvíli – jsem připraven na Poslední soud? Bůh udělal všechno proto, abychom mohli být připraveni. Kristus obětoval svůj život na kříži, abychom mohli být připraveni. A co my? Co jsme dosud pro to udělali sami za sebe? Kolik času, myšlenek a energie věnujeme pozemským věcem a kolik nebeským? Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. Obraz nosíme v sobě stále, jako pečeť, ale získat tu podobu, podobat se Kristu, to je náš úkol. To je životní program – a velice dynamický, svým způsobem dobrodružný a zajímavý. Vlastně nic na světě a v životě nemůže být úžasnějšího.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Syropustní neděle.

Biblický text, který otevírá postní dobu se týká odpuštění. Kde nastalo odpuštění, zmizela vina na Posledním soudu nemají žalobci-běsi, co předložit. A kde není žalobce, není soudce.
Odpuštění je zásadní cestou ke spáse, v aktivní i pasivní formě. V aktivní – sami máme odpouštět druhým, aby mohlo být vůbec odpuštěno nám. Zde neexistuje výjimka. A pasivním – máme si nechat odpustiti naše hříchy. Poprosit o to lidi, i Boha. To všechno je proces, který ďáblu vyrazí zbraň z ruky. Nic jiného, než naše hříchy, proti nám nemá. Samozřejmě, kromě samotného stavu hříšného srdce, na jehož proměně má křesťan stále pracovat - to jsou, spolu s vyznáním hříchů spojité nádoby.

Vyznání hříchů a udělení rozhřešení patří mezi svaté Tajiny. Tajinami se rozumí působení Božských energií založené na křestní smlouvě mezi člověkem a Bohem. Vyznačují se i tím, že mimo Církev není nic takového k dispozici. Zpověď a vyznání hříchů, to není nějaké těžké břemeno, či otravná povinnost. To je privilegium pokřtěných, je to možnost, kterou lidé mimo Církev prostě nemají. A tak odpouštějme a nechávejme si odpustit. Můžeme o tom přemýšlet a konat to po celou dobu půstu. No, a potom také.....

Čtení z Nového zákona: Mar 8,34-9,1. Neděle ke cti svatého Kristova kříže.
České přísloví o tom, že se někdo bojí něčeho jako čert kříže, jistě nevzniklo samo od sebe. Stojí za tím duchovní zkušenost. Síla oběti Bohočlověka na kříži je pro nás vlastně dost těžko představitelná. Skutečně přemáhá a zahání temné síly. Ale Pán Ježíš nás učil, že na rozdíl od ďábla, který se kříže bojí, my křesťané bychom se bát kříže neměli. Kdo chce jít na Ním, má vzít svůj kříž na sebe a následovat Ho. To znamená, že se nemáme bát utrpení pro Krista, která nás nezbytně v hříšném světě potkávají. Vzpomeňme si na Blahoslavenství. Má to svůj smysl. Ovšem pravdou je, že zdaleka nejtěžší kříž pro křesťana je takové utrpení, jehož smysl nechápe. Marně se ptá “proč”. Ale právě takový nejtěžší kříž, pokud jej neseme s důvěrou v konečnou Boží prozřetelnost, nás nejvíce přibližuje Bohu a tak ochraňuje od skutečného zla. Vzpomeňme na apoštoly ve chvílích, kdy byl Pán zatčen a kdy byl ukřižován. Také nemohli pochopit. Až když se setkali se Vzkříšeným a když pak zažili zkušenost s mocnými energiemi Svatého Ducha, začali chápat víc. Utrpení, které souvisí s křížem Kristovým, nás musí v životě potkávat, protože celý náš život souvisí s Kristem. Ať už chápeme smysl svého kříže nebo ne, Kristus ten smysl zná. I my ho jednou poznáme. U budeme možná velmi překvapeni, před čím vším, ať už viditelným, ale hlavně neviditelným, jsem byli tady na světě ochráněni právě spoluúčastí na Kristově kříži. Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Květná neděle.

Když Pán Ježíš vjížděl slavně do Jeruzaléma a davy jej vítaly jako nového židovského krále, málokdo pomyslel na to, že za necelý týden bude po nadějích. A že za tři dny potom přijde nová naděje, mnohem úžasnější, ale jen pro uzavřený okruh lidí, vymezený vírou ve Vzkříšeného. Na Květnou neděli se tak odehrál symbolický příslib věcí budoucích, ale ještě nedokončených. Zdá se, že je to častý jev. Že křesťané už už něco od Boha očekávají, mají to skoro za splněné, ale pak se ukáže, že ještě nic, že to bude jindy a jinak. Tak si vezměme čekání na druhý příchod Kristův. V mnoha dobách křesťané říkali – teď je to zralé, už to musí přijít (včetně dnešní doby a situace ve světě). Nebo si vezměte putování praotce Abrahama. Vše co měl, všechny životní jistoty opustil na Boží zavolání, procházel křížem krážem zaslíbenou zemi, ale dověděl se jen to, že jeho potomci budou ještě 400 let otročit v Egyptě a pak teprve tuto zemi získají. 400 let! Prostě svět i naše životy se ubírají Božími cestami. Včetně vyhlížených řešení a nápravy mnohých věcí. A naše lidské představy se od Božích cest přece jen často liší. Když se Jidáš pohoršoval nad plýtváním drahocenného nardu, proč mu Pán neřekl: Ty mlč o výtěžku pro naši pokladnu, vždyť z ní kradeš!” Byl by s ním hned hotov. Ale neřekl. I tyto “malé” věci se řídí Božími cestami. A poučení pro nás? Víra a trpělivost. I když z naší perspektivy se může zdát, že Bůh nic nedělá. Mimochodem, víme, jak se může z Boží perspektivy jevit naše jednání? Ale Bůh nám rozumí. Teď ještě, abychom my rozuměli Bohu.

Čtení z Nového zákona: Mat 28,1-20. Velikonoce.
I v tom nejprostším katechismu se můžeme dočíst, že Pán Ježíš se obětoval na kříži za naše hříchy. Přijímáme to rozumem jako článek víry, někteří se to snaží procítit emocemi. Ale dokud jsme v těle, musíme se smířit s tím, že nemáme žádnou šanci to v plnosti pochopit. Tajemstvím zůstává i sobotní vyprázdnění pekla, které procházel Pán svou duší a vyvedl odtud starozákonní spravedlivé. Čekali tam na něj – možná, že v “nejvyšším patře”, ale stále v podsvětí. Od Adama a Evy až k Janu Křtiteli, i velcí proroci Izaiáš, Jeremiáš, králové David a Šalamoun, i prostí, nám neznámí, ale Bohu známí spravedlivci starých dob. A proč nebyli v Nebi? Nemohli být. Když lidé skrze Adama ztratili bezprostřední společenství s Bohem, ztratili i “posmrtnou” cestu k němu. Tu zahradili běsi, kteří se na našem světě, i kolem něj, začali roztahovat, využívajíc Adamova „pozvání“. Pro duše všech zemřelých to byla jednosměrka do podsvětí. A pak přišla obětní smrt Ježíše Krista a zděšení všech démonů, když triumfálně prošel jejich peklem, osvobodil zbožné duše, a otevřel pro ně i pro všechny další znovu cestu k Nebesům. A od té doby je otevřená. Tedy, jak pro koho. Ten, jehož duše se v okamžiku vyjití z těla podobá běsům, dospěje rychle k nim do podsvětí. Ale ten, kdo “oblékl Krista”, jak zpíváme při křtu, a realizoval až do chvíle východu z těla svůj duchovní růst podle Jeho obrazu, projde tou (kdysi uzavřenou) cestou, aniž by jej závistiví běsi měli moc zadržet. A o tom jsou Velikonoce.
Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15 “Hle, teď jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo ještě něco horšího.“

Tato slova řekl Pán Ježíš člověku, který předtím lehával dlouhá léta u rybníka Bethesda a marně doufal v uzdravení. Teď přišel jeho čas a Pán ho uzdravil. Z toho, co pak uzdravenému řekl, můžeme vysuzovat, že jeho dlouhá nemoc patrně souvisela s předešlým hříšným životem. Lékaři často upozorňují na nezdravý životní styl vedoucí k nemocem, ale toto je něco jiného. Zde byl příčinou nemoci přímo hřích. Ne ovšem jako trest. Staré české „Počkej, Pánbíček tě potrestá“, takto neplatí. Boží tresty nemají právní základ, ale lékařský. Člověk jimi není postižen především kvůli hříšné minulosti, ale kvůli otevřeným možnostem v budoucnosti. Nemoc má moc přivést člověka (pokud není vyloženě zatvrzelý) blíže k Bohu a k duchovně zdravému životu. V budoucnu čeká Poslední soud. A v jakém stavu na něm staneme záleží na duchovním vývoji naší povahy tady na zemi. A nemoc bývá často “urychlovačem“ pozitivních procesů. Náš čas je omezený. Mnozí svatí lidé, i v našich dobách, trpěli zvláště v posledních letech života bolestivými nemocemi a hodnotili je jako Boží pomoc. Je pravda, že my nejsme svatí a k tomuto nadhledu máme někdy dosti daleko. Ale třeba nám pomůže, když si v těžkých chvílích vzpomeneme na jejich hodnocení nemocí. To, že tomu sami nerozumíme, ještě neznamená, že nám to duchovně nepomáhá.

Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42“...Pohleďte na pole, již zbělela ke žni...“
Některé příběhy líčené apoštolem Janem mají velmi zvláštní atmosféru. Patří mezi ně bezesporu i polední setkání Pána Ježíše se samařskou ženou u studny. To setkání má pozemskou a duchovní rovinu a obě se prolínají jako dvě melodie. A člověk je schopen vnímat pouze tu, do které se zaposlouchá. Tak je tomu se slovy o vodě ze studny a živé vodě svatého Ducha, i o poli, které bělá ke žni a zvídavém zástupu lidí, kteří se blíží ze samařské vesnice. Jejich čas dozrál, aby přestali konečně vnímat pouze tu pozemskou melodii svých životů a zaposlouchali se do té paralelní, duchovní, která je až dosud doprovázela mimo jejich pozornost.

I s námi je to tak. Žijeme jakoby ve dvou světech najednou a dva životy naráz. Pozemský a duchovní. To je vlastní každému člověku, ale pokřtěným zvlášť, protože ti by měli tento „dvojživot“ prožívat vědomě a směrovat ho cíleně svou vírou a duchovním životem. Které věci jsou naprosto nezbytné pro náš život, které jej nejvíce ovlivňují? Mnoho lidí kolem nás si myslí, že je to snaha o živobytí a nějaký ten odpočinek, a také trochu toho štěstí. A tomu také věnují podstatnou část svého času a myšlenkových možností. Duchovní člověk zná Kristovo slovo: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní (pozemské) vám bude přidáno. Známe to teoreticky. Jestlipak už i my jste dozráli k tomu, zakusit to prakticky? Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38. Uzdravení slepého od narození.

Co je to pravda? Tak se kdysi zeptal politik Pilát duchovního Pastýře Krista. Nebylo to z touhy po pravdě, ale naopak ze skeptické zkušenosti, z toho, „kterak to na světě chodí“. Když Pán Ježíš uzdravil (a zrovna v sobotu) toho slepého člověka, duchovní autority k tomu přistoupily nikoli z hlediska duchovního, ale právě z politického. Vůbec se jim totiž nehodilo, že Kristus udělal zázrak, který nebylo možno jen tak zamést pod koberec. Přesto se o to pokoušeli ze všech sil. Pravidlem politiky totiž je, že není důležité, co se stalo, ale jak se o tom bude mluvit. Pravda je naprosto nepodstatná záležitost. Posvátnou krávou politiky je “správná” interpretace. Člověka nepřekvapí, že se politik chová jako politik (čest výjimkám). Ale špatné je, když se duchovní člověk, či dokonce autorita, chová jako politik. Protože Bůh samozřejmě dobře ví, jaká je pravda a co se stalo. Ale náboženský politik se chová, jako kdyby to ani Bůh nevěděl. Tou náboženskou politikou nemyslím zdaleka jen nějaké interakce církevní a státní moci. Jsou v tom i výhody podnikání v pravoslavném obřadnictví, ale konec konců, možná, že každý z nás hrajeme s Bohem občas nějakou to svou malou politiku. A přitom jedině pravda je pevnou půdou pod nohama duše. Tak nechme Pilátovi jeho pochyby a vydejme se přímo za Kristem...
Čtení z Nového zákona: Mat 10,32-38, 19,38-30 … “Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej...“

Tato neděle, která následuje po Svatodušních svátcích, je věnována připomínce všech svatých lidí. Člověk byl stvořen podle Božího obrazu a podoby. Tedy v prvé řadě jako svobodná osobnost. Ta svoboda mu umožňuje, aby během pozemského života rozhodl sám o sobě, o dotvoření své vlastní osobnosti. To můžeme udělat jenom každý sám za sebe. Jiný člověk to za nás neudělá a dokonce ani Bůh. Člověk dospěje ke skutečnému štěstí a naplnění, když s využitím pomoci Ducha svatého dosáhne co největší podobnosti vůči svému předobrazu, Bohočlověku Ježíši Kristu.

Ale svoboda umožňuje i opačnou životní cestu, kdy člověk učiní svým pozemským cílem života jen svůj prospěch, své lidské uspokojování. Ve skutečnosti tak své úplné štěstí a naplnění nikdy nemůže najít, protože jako hříšné a tělem smrtelné stvoření prostě sám v sobě žádný zdroj štěstí a života nemá. A tak jeho soustředění na sebe sama nakonec vyjde do prázdna. Kdo nalezne svůj (pozemský) život, ten přijde o ten věčný. Protože ho nehledal.
Svatí lidé to viděli jinak. Hledali Krista, svůj předobraz, aby teprve díky Němu mohli pochopit a najít sami sebe. Některé z nich to stálo i mučednickou smrt. Ztratili pozemský život, ale nalezli věčný. Stát se svatým vlastně není až tak výjimečná věc. Každý člověk potřebuje, s pomocí Boží, stát se alespoň trochu (trošičku) svatým. Pokud tedy stojíme o to najít skutečné štěstí a životní naplnění, k němuž jsme byli stvořeni.

Čtení z Nového zákona: Mat 4,18-23 Povolání prvních učedníků
Jedná se o Petra, Ondřeje, Jana a Jakuba, mladé rybáře, které Pán Ježíš povolal od jejich lodí, aby šli s ním jako jeho učedníci. Bylo to povolání k apoštolování na plný úvazek. Nová životní cesta, nové živobytí. Možná jim někdo závidí, že teď už měli (na rozdíl od nás bloudících) se svým životem vystaráno. Ale tak jednoduché to nebylo. Oni získali jistotu správné životní cesty, ale nevěděli, jestli teď ta cesta povede na poušť nebo do vesnice, do synagogy, nebo k některému z nich domů. Kromě toho je Pán stále něčím překvapoval. Ne jen konáním zázraků, ale také tím, že občas reagoval na nějakou situaci jinak, než by to udělali oni. Měli prostě nějaké své představy, jak má asi vypadat jednání Spasitele a život jeho učedníků.
A jak je to s námi. Narodili jsme se v pravoslavné rodině? Nebo jste přišli odjinud, za nějakým hlasem? Měli jsme jako mladí, nebo začínající, nějaké představy, jaké to s Kristem (ale také v Církvi) bude, nebo jaké by to mělo být? Splnily se nám, nebo se pořád ještě divíme, jak Bůh na některé věci reaguje a nerozumíme tomu – podobně jako někdy jeho učedníci? Proč jsme vlastně pravoslavní? Vnitřní rozhodnutí, tradice nebo nejasné tušení srdce? Podstatná je ta vnitřní jistota, kterou učedníci určitě měli. Možná ji také už máme. Nebo ještě ne? Ale to není problém, protože tady ta jistota existuje a vždy bude. Pro každého.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1- 8. Odpuštění hříchů ochrnutému člověku.
Ten ochrnutý člověk se trápil ale podle toho, co mu Pán řekl, zdá se, že jej především trápily jeho hříchy. A to přesto, že nemohl chodit. Jak moc nás trápí naše hříchy? Co si vůbec o nich myslíme? Někteří lidé jsou vůči nim lehkomyslní (nikoho jsem nezabil a to ostatní mi Pán Bůh odpustí...), jiní lidé jsou zase u vědomí svých hříchů úzkostliví a zoufalí (jsem ztracen, pro mne už není odpuštění...). Tyto dva extrémní postoje jsou jako okraje lávky, z nichž hrozí každou chvíli pád. A co je tedy správný postoj?

Kdosi moudrý (už nevím kdo, třeba to někdo z vás bude vědět) rozdělil lidi do tří kategorií podle vztahu k Bohu: otroci, obchodníci a synové. Otrok se Boha pouze bojí. Plní jeho přikázáni ze strachu. To znamená, že svůj hřích vidí jako důvod k Božímu trestu a chce-li se zbavit hříchů, pak jen kvůli strachu o sebe. Kupec, ten počítá něco za něco. „Tolik mám dobrých skutků a tolik mám hříchů.” Chce-li se zbavit hříchů pak jen proto, aby mu nekazily “výdělek”, tedy Boží odměnu za dobré skutky. No a syn, ten plní přikázání z lásky k Otci. A svůj hřích vidí jako překážku společenství s Ním. Chce se zbavit hříchů proto, aby mohl být co nejblíže Bohu a spolu s ním.

Do které této skupiny patříme? Jestliže do poslední, pak bychom zpověď měli cítit jako vztahování rukou k Bohu – a rozhřešení tak, jako když Bůh naše ruce vezme do svých.
Zrovna si říkám, že sám to tak asi ještě necítím. Nu, není všem dnům konec...
Čtení z Nového zákona: Mat 14,14 – 22. Zázračné nasycení pěti tisíců.
I když hlavním příběhem dnešního biblického čtení je zázračné rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb tak, že se jimi nasytilo pět tisíc lidí, neměli bychom zapomínat, na to hlavní, co pro ně Pán Ježíš udělal. A co dělal pro všechny, kteří se kolem něj shromažďovali. Že s nimi mluvil o Bohu, o životě, o hříchu a odpuštění, o všem, co potřebovali slyšet pro svou spásu. A také uzdravoval jejich nemocné. To bylo znamení potvrzující pravdivost a sílu jeho slov. Stejným znamením bylo i to zázračné nasycení. Pán věděl, že lidé potřebují takové povzbuzení, i když za prospěšnější považoval samotné Boží slovo. Sám, jak je zaznamenáno, alespoň jednou vyčetl těm, kteří za ním šli, že za ním přišli proto, že se najedli a ne kvůli tomu, co jim říká. Na tyto skutečnosti je dobré pamatovat. Žijeme v době nelehké, kdy by se nějaký ten zázrak hodil. Ne že by se už žádné zázraky neděly, dějí se i dnes, ale největším zázrakem dnešní doby je, když člověk vytrvá blízko Bohu, ve víře a zbožném životě - přesto, co se kolem ve světě a vlastně i v Církvi děje. Podle prorockých slov Otců, právě vytrvalí věřící lidé posledních časů budou v Nebesích zářit stejně, nebo i více, než naši předkové, kteří konali zázraky v dobách minulých. Jestliže dnes, s pomocí Boží, věříme a snažíme se zbožně žít, často slabí a duchovně osamocení, jsme svědky zázraku, a dokonce sami jsme jeho součástí.

Čtení z Nového zákona: Mat 17,14 – 23. “Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice...”
Zkuste si představit, že jste na místě apoštolů. Právě se pokoušíte napodobit svého Mistra a vyhnat běsa z malého chlapce. Marně. Všichni lidé kolem se na vás dívají a vám to nejde. Až všechno zachrání Mistr, na kterého se zoufalý otec obrací. Na více místech Nového Zákona je zmínka, že učedníkům ještě něco nešlo, nebe ještě něco nechápali. Stejně jako my. V té době apoštolové ještě nebyli připraveni na to, co je čeká, ani si to nedovedli představit. Stejně jako my. Ale oni ještě tehdy nemuseli být připraveni. Pán je připravoval průběžně na jejich budoucí samostatnou apoštolskou službu, její těžkosti a u některých i mučednickou smrtí. Vrcholem přípravy bylo naplnění Svatým Duchem.

I my máme každý nějaké své poslání od Boha na tomto světě a také nás Pán během života připravuje. A samozřejmě i na to nejdůležitější, abychom obstáli v ten den, kdy bude hodnocen náš život a stav našeho srdce. Cílem této přípravy není, abychom byli v našem pozemském světě sebevědomí a sebejistí. To je spíše známka bludné či bezbožné cesty. Cílem je, abychom byli Boho-jistí. Abychom nedoufali v sebe, což v poslední den opravdu nepomůže, ale v Boha. A tato příprava se může velmi dobře dařit, pokud neklademe do cesty překážky své pýchy, tvrdohlavosti a nedůvěry. Možná že je to jedno z největších duchovních umění – nepřetahovat se s Bohem o naši vlastní duši. K čemu by nám také bez Boha byla?

Čtení z Nového zákona: Mat 18,23-35. O nemilosrdném služebníku.
Většinou je tento služebník, o kterém je v Písmu řeč, označován jako nemilosrdný. Ale jeho nemilosrdenství je výsledkem jiného problému, který měl v duši. A tím je ztráta soudnosti. Byl tak zahleděn do své vlastní hamižnosti, že mu vůbec nedošlo, jak velkoryse se k němu ještě před chvílí král zachoval a jaký v kontextu toho, bude mít jeho nemilosrdnost vůči kolegovi v realitě dopad. Jeden filosof razí tezi, že pohnutky k našim činům mohou být sice velmi subjektivní, ale jejich dopad na život je vždy objektivní. To znamená, pokud nemáme soudnost a řídíme se jen svými sny či představami, v realitě to bude mít zlé následky, které ovšem nebudou jen vysněné či představované, ale skutečné. Ztráta soudnosti je jedním z nejhorších Božích dopuštění. Myslím, že takto vznikaly mnohé bludy a sekty, že takto se třeba i mnozí politici vzdalují skutečnému životu. A pokud ztratí soudnost duchovní pastýř, který má zodpovědnost za své stádce, Bůh mu buď milostiv. Varujme se pýchy a tvrdohlavosti, dokonce i kdyby nám běsi našeptávali, že jde o spravedlivou a svatou věc. Nejlepší prevencí je božská pokora, která člověku pomáhá udržet si v životě nadhled, dokonce i nad vlastními nápady a myšlenkami. Udržet si v dnešním světě zdravý rozum a soudnost je stejně důležité, jako udržet si víru.

Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-26 “Co mi ještě schází?“
To není otázka člověka omámeného moderním konzumním náboženstvím spotřeby. Tuto otázku položil Pánu Ježíši člověk sice bohatý, ale usilující o něco úplně jiného. „Co mi ještě schází, abych získal věčný život?“ Ale takovou otázku si může samozřejmě položit i chudý člověk. I člověk zdravý i nemocný, český i japonský. Prostě úplně každý. Když si ji může položit úplně každý – už jsem si ji položil i já? A proč si klást takovou otázku? Protože proto se každý člověk narodil, aby mohl získat věčný život. Protože proto přišel Pán Ježíš na Zemi. A proto se také nechal pro nás ukřižovat a vstal z mrtvých. Na světě není jiná otázka, která by byla důležitější než tato. Možná zde platí přísloví „Kdo se moc ptá, moc se doví“. Ano, ten bohatý člověk se dověděl to, co asi slyšet nechtěl. Ale vždyť získání věčného života je o proměnách povahy, duchovního stavu a srdce člověka. O životních proměnách. A každému z nás schází přesně to, v čem se chceme měnit nejméně, protože jinak bychom to přece už dávno změnili. Určitě už jsme na sobě něco změnili, v touze po věčném životě. No, a něco jsme třeba ještě nezměnili a bylo by to potřeba. Vždyť je to obrovská příležitost, koruna lidského života, smysl lidského života – věčnost. A jestliže někomu uteče mezi prsty, kvůli nedbalosti, nevěře, či co, a potom uvidí, o co ve skutečnosti přišel - divíme se, že v pekle bude pláč a skřípění zubů? Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-26 “Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“

Co je úhelný kámen? V jedné části Itálie stavěli z kamene na sucho kulaté domky s vysokou trychtýřovou střechou. Nad klenbou vstupních dveří měl každý domek pečlivě označený úhelný kámen. Když se jednou ročně blížil výběrčí daní za dům, úhelný kámen vytáhli a celý dům se hned zřítil. Za hromadu kamení se daň neplatí. Po odchodu výběrčího si každý svůj domek postavil znovu, i s úhelným kamenem na svém místě. K takovému domku můžeme přirovnat Bohem stvořený svět, nebo třeba Boží vyvolený lid, nebo i každého člověka a jeho život. Všechno to může držet pohromadě díky tomu, že úhelný kámen, Ježíš Kristus, je na svém místě. Když jej odstraníme, všechno se zřítí. Protože Boží stvoření má svou setrvačnost a nelze ho zmařit tak rychle, neprobíhá zhroucení okamžitě. Ale spustí se proces, který vede k záhubě. K množení zla a hříchu, ke smrti, k peklu. Samozřejmě, je to škoda. Proč to Bůh dovolí? Takhle si nechat kazit stvoření. Je v tom velké tajemství, které se nazývá svobodná vůle. Člověk se může svobodně rozhodnout pro Boha a dosáhnout všeho proč byl stvořen - tedy zbožštění a nebeské nesmrtelnosti spolu s Bohem, anděli i dobrými lidmi. Člověk ovšem také může toto vše svobodně zavrhnout, s vyhlídkou, že se bude realizovat ve všem co je mimo Boha. Odstraní úhelný kámen. A tak jsme, z Božího rozhodnutí, každý stavitelem našeho života.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. Největší přikázání.
Proč se píše, že některé přikázání je největší? Nejspíše proto, že je nejdůležitější pro spásu. Říká se mu dvojpřikázání lásky – milovat Boha ze všech sil a bližního jako sám sebe. Dá se přikázat, nebo nařídit, aby někdo někoho miloval? Copak to není záležitost citu, že se to prostě „nějak stane“? Ne. To, že je v Písmu láska přikázána, není nedopatření. Podstatná je totiž dobrá vůle k lásce. Nám lidem, po Adamově pádu hříšným, totiž není láska vlastní. Tedy skutečná láska – pro příklad, v pohádce o Mrazíkovi nebyl Ivánek zbaven medvědí hlavy proto, že miloval Nastěnku, ale proto, že se zamyslel nad tím, jak bude stařenka chodit bez své hole. Takovou nezištnou lásku popsal v Písmu apoštol Pavel. Je to nejbližší vztah k Bohu, kdy má člověk například dobrý vztah k druhým lidem ne jen ze strachu před Božím trestem (ale alespoň tak), ani ne jen z touhy po odměně od Boha (ale také dobře pro lidi), ale z touhy po samotném Bohu. Ale mohu toužit po Bohu, o němž vlastně ani moc nevím a těžko si ho můžu představit? Myslím, že je to záležitost pokání a poznání. Napřed pokání, aby mezi člověkem a Bohem nebyla žádná nežádoucí překážka. A potom přichází poznání, skrze modlitby a životní události a možná i další způsoby. A potom, až se s Bohem skutečně setkáme, blaze nám, pokud bude jasné, že toto opravdu je Ten, kterého jsme už na Zemi poznávali a začali mít rádi.

Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28 „Ženo, tvá víra je veliká.“
Tento příběh z Nového zákona je jeden z největších teologických oříšků. Pán Ježíš, když odmítá a uráží zoufalou pohanskou matku, jako by tím popíral všechno co říkal předtím i potom. Pokud mají zavilí bezvěrci nějaké oblíbené místo v Bibli, pak je to nejspíše tohle. A tak nám nezbývá, než pokusit se tomu porozumět na základě našich duchovních zkušeností s Božími cestami v našem životě. Copak se vám nikdy nestalo, že jste se modlili (někdy dost zoufale) za správnou věc a Bůh byl hluchý? Mně se to stalo několikrát a přel jsem se s Bohem: „Bože Ty sám přece víš, že je to správná věc a že je to potřeba, já vím, že je to správné a potřebné, proto se za to modlím. Oba víme, že to tak je. Tak proč se nic neděje a nic se nemění k lepšímu, nic se neřeší?!“ To je opravdu těžká věc. I když bych řekl, zpětně, že k posouzení celé té věci mi chyběli některé informace. Mám totiž ten handicap, že nejsem vševědoucí. Ale jsou chvíle, kdy bych rád zaměstnal Boží všemohoucnost. Prostě, Boží cesty převyšují naše lidské cesty. A některé ty informace, které nám chybí (třeba o možných variantách budoucího vývoje, pokud by bylo po našem) jsou docela zásadní. A tak mi z toho vychází, že na to, aby byl někdo všemohoucí, musí být zároveň i vševědoucí. Takže si musím zvyknout, že některým věcem prostě během pozemského života neporozumím. Ta žena to vše vyřešila velikou vírou. Že by cesta?

Čtení z Nového zákona: Luk 15,1-11.Zázračný rybolov.
Bůh má svůj tajný plán. Tedy, alespoň tak to vypadalo, když rybáři na slovo Pána Ježíše vypluli se sítěmi na jezero, ačkoli to odporovalo letitým zkušenostem i zdravému rozumu. Inu, za pomoci víry začali získávat nový druh zkušenosti. Zkušenost s Bohem. A zažili, že Pán Ježíš už předem věděl, co neobvyklého chce zařídit. Měl svůj plán. Stejně jako Bůh Otec, když poslal Syna na svět, a když byl Pán Ježíš ukřižován a vstal z mrtvých. Divili se tomu ne jen lidé, ale i andělé. Ani oni nic netušili. A což teprve démoni, jak ti se divili! Také o konci světa ví jenom Bůh Otec. Pán Ježíš řekl, že to nevědí ani andělé, ani on sám. A samozřejmě ani lidé. Vždyť neznáme (až na výjimky Božích přátel), ale den a hodinu své smrti. To všechno je Boží plán, pro nás tajný, protože neznámý. Událost rybolovu nás ale odkazuje na konkrétní druh Božího tajného plánu – nečekané vyřešení situace, která nám díky všem zkušenostem a zdravému rozumu připadala neřešitelná. A najednou, jako by se otevřely skryté dveře, objeví se řešení. Pro naši životní situaci, nebo pro církev, nebo prostě pro kohokoli, kdo to potřebuje. Můžeme se trochu vrátit i k minulé úvaze – to, že nám něco připadá neřešitelné, je dáno prostě tím, že nemáme všechny potřebné informace. A ani mít nemůžeme. Jsou tajné.

Čtení z Nového zákona: Luk 6,31-36. O lásce k nepřátelům
Pán Ježíš Kristus nás nabádá, abychom dobře činili těm, kdo nás nenávidí, půjčovali těm, kteří nám to nevrátí a milovali své nepřátele. Připomíná, že tak budeme podobni Bohu Otci, který je dobrý i k nevděčným a zlým.

Ovšem, abychom o něčem takovém začali uvažovat, to bychom se napřed museli smířit vnitřně právě s tím, že Bůh je dobrý k nevděčným i zlým. Tomu ale brání naše přirozená touha po spravedlnosti a správném uspořádání řádu světa. Tedy - pokud takovou vnitřní touhu máme (a jako křesťané bychom měli mít). Copak je tedy Bůh nespravedlivý? Je to jedno, jestli jeden koná dobro a druhý zlo? Nikoli, Bůh není nespravedlivý a není jedno, jestli je někdo dobrý, nebo zlý. Posláním nás křesťanů ale není, abychom to soudili. A ani abychom posuzovali, jestli to Bůh dělá dobře, když dává těm zlým ještě pořád šanci (podle nás často zbytečně). Souvisí to totiž s tím, že Bůh dává šanci i nám, ačkoli také nejsme vzorem dokonalosti. A proč nám dává šanci? Abychom dosáhli svatosti (ovšem často zbytečně). Pokud tedy nedokážeme už tady na zemi dosáhnout svatosti, selhává nám možnost podobat se Bohu (a vejít tak do Nebes). A proto nám milosrdný Bůh dává ještě jinou možnost, jak se mu začít podobat. Totiž právě v Jeho milosrdenství. To bychom snad mohli dokázat, je to o dost snazší. Prostě nesoudit jiné lidi a nechat to na Bohu, který také řekl: „Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi“.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. O rozsévači a rozličné půdě.
V zemědělství se kvalita půdy označuje hodnotou takzvané bonity. Jinou bonitu má ornice, jinou louka, bažina, nebo úhor. Představme si na chvíli, že by někdo lidská srdce, na základě dnešního podobenství, hodnotil co do kvality. Třeba andělé by shlíželi z nebes a říkali by si: „Ten je tak na trojce, tamten má šest, a ejhle - devět, a támhle zase sotva dvojka...“

Jeden rozdíl v hodnocení tu ovšem je. Půda sama od sebe nemůže měnit svou kvalitu. To záleží na přírodních podmínkách a kultivační činnosti člověka. Ale lidská srdce nemusí být tak pasivní. Píši, že nemusí – nikoli, že nemohou, protože - bohužel, některá mohou. Vlastně teoreticky všechna. Všichni můžeme být, co do duchovního růstu, pasivní. Ale někteří nechceme. A o tom to celé je. Někomu je duchovní život k smíchu, někomu je lhostejný, někdo se snaží jen když ho to baví a někdo postupuje systematicky i přes různé námahy a těžké chvíle. To by nám všem mělo stát za to, protože nejde jen o nás, ale také o Rozsévače. Proč to vlastně všechno dělá? Proč se o lidi stará? Protože nás v nebi nějak nutně potřebuje? On to dělá proto, že nás má rád a že právě proto nás v nebi chce. Takže my jdeme Někomu vstříc. Někomu, kdo nám drží palce a pomáhá nám a těší se na nás. Není to úžasné?

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. O boháči a Lazarovi.
Toto vyprávění Pána Ježíše o posledních (či spíše po–posledních) věcech člověka bylo již vykládáno mnohokrát. Co kdybychom se dnes zaměřili na poněkud nepopulární problematiku pekla, o němž se v příběhu také hovoří? Na jiném místě Pán připomíná, že tam bude pláč a skřípění zubů. Myslím si, že to bude kvůli zbytečnému promarnění životní šance. Člověk byl stvořen podle Božího obrazu a podoby a díky svému vlastnímu svobodnému konání by se měl ve spolupráci s Bohem k Němu přibližovat a posléze dosáhnout zbožštění. Ale mnozí lidé to – také zcela svobodně – vidí jinak. Každý touží po štěstí a každý si ho nějak vysní a představuje. Někdo – jako ten boháč v podobenství, si užívá štěstí v luxusu a na hostinách. Jeho psychika je takto zaměřena a nic jiného jako zdroj štěstí nechce/neumí vnímat. Jiní lidé to takto mají třeba s penězi, nebo s politickou či ekonomickou (nebo jinou) mocí nad druhými. Myslí si, že se takto mohou šťastně „seberealizovat“. (Byť problém je v tom, že nikdy dosyta). Posláním člověka ale je, aby se „bohorealizoval“. A dosyta. Jenomže to je záležitost nad prahem vnímání těch, co se seberealizují. Až duše opustí tělo, jejich vnímání se rozšíří, ale nepotěší je to. Tehdy pochopí, kdo je Bůh a jak je pro ně teď už nedosažitelný a co jim zbylo z jejich pozemských seberealizací. Nechali se svobodně oklamat ďáblem. Boha nezískali a sami sebe ztratili. Promarnili tu životní šanci. Co potom člověku zbývá, když je s touto skutečností trvale a neustále konfrontován? Pláč a skřípění zubů.... (Smutné, že? Prý je to na věky. Ale kdo ví... dodávám hereticky).
Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení Jairovy dcery.

Připravte se na vzkříšení! Teď mám na mysli jiný druh vzkříšení než zažila Jairova dcera, nebo Lazar, kteří se vrátili zpět do pozemského života. Mám na mysli vzkříšení před Posledním soudem, jak o něm hovoří Apokalypsa (20,13): “Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydali své mrtvé a všichni byli souzeni podle svých činů”. Mám tedy na mysli vzkříšení, které opravdu zažijeme úplně všichni, kdy se naše duše, která byla při tělesné smrti oddělená od těla, opět spojí se svým znovu vzkříšeným tělem. Bude to tělo, které apoštol Pavel nazval duchovním, jaké měl po svém vzkříšení Pán Ježíš. Ta příprava na vzkříšení nespočívá v tom, že bychom si dopředu představovali, jaké to asi bude. Protože to není v našich možnostech. Ostatně, ani si nedovedeme moc představit, jaké to bude po „pozemské“ smrti, až opustíme tělo. Mnozí lidé tomu dokonce ani nevěří, takže je čeká tzv. „posmrtný šok“, až zjistí, že sice už umřeli, ale existují dál v jiných podmínkách. A další šok přijde, až se budou probírat myšlenky, slova a činy. A toho se právě týká ta příprava na vzkříšení. Co nás čeká po něm? I sv. Izák Syrský, který věřil, že nakonec budou (snad) všichni spaseni, se děsil představy pekla. Prostě vzkříšení máme sice všichni jisté, to rozhodl Bůh. Ale jaké to bude potom, to si musíme rozhodnout a vybojovat (s pomocí dobrého Boha) my sami, tvorové svobodní a zodpovědní.

Čtení z Nového zákona: Luk 17,12-19 „Šlo mu vstříc deset malomocných“.
Ti malomocní, to jsme my. V porovnání se schopnostmi, jaké měl první Adam, tedy určitě. Chybí nám nesmrtelnost (jejíž součástí je i neonemocnitelnost), chybí nám prvotní duchovní nevinnost, nevládneme pomocí duchovních schopností všemu Božímu stvoření a ani nemáme schopnost být dobrými hospodáři (hmotnými bohy) hmotného světa. S Bohem se sotva známe. Teď mám na mysli nás, věřící křesťany. Ponechávám stranou nevěřící a jinak věřící, protože chci psát o lidech, kteří jsou vstříc Kristu. A to jsme přece my. Zdálo by se, že těm malomocným stačilo poprosit Krista o uzdravení a je to. Ale proč tedy jen tomu jedinému, který se vrátil poděkovat, řekl Pán, že je zachráněn? Protože nestačí uzdravit tělo, je třeba uzdravit i duši. A toho se ten jeden z deseti dočkal proto, že získal ne jen jedno uzdravení, ale našel zdroj všech uzdravení, i života vůbec. Pro ty ostatní byl Kristus možná jen cosi jako automat na uzdravení. Vhodíš tam modlitbu, vypadne uzdravení. Ježíš, nebo kdokoli jiný, hlavně, když jsme zdraví a začíná nám nový (pozemský) život. Ten jeden z deseti ale přenesl svůj zájem od sebe sama k Ježíši Kristu. Pochopil, že setkání s Kristem má větší hodnotu, než jen vyléčení hrozné nemoci a nová kvalita pozemského života.

Jakou hodnotu má pro nás setkání s Kristem, návštěva chrámu, Eucharistie? Je to jen automat na poukázky k lepšímu pozemskému žití, nebo jde o nesmrtelné přátelství s Bohem a novou kvalitu věčného života?