2018

Čtení z Nového zákona: Luk 18,18-27. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ptal se bohatý a vysoce postavený mladík Pána Ježíše. A Pán Ježíš mu poradil dvě věci: aby se napřed zbavil toho, co mu nejvíc překáží ve svobodném rozhodování o vlastním životě (v tomto případě bohatství) a potom aby Ho následoval. Čili: napřed se něčeho zbavíš a potom můžeš něco získat. Do té rovnice si můžeme v druhé polovině dosadit věčný život a v první polovině každý z nás to, co nám v našem životě brání se svobodně rozhodnout pro tu druhou polovinu. Co nás drží při zemi? Co se nastěhovalo (a nebo jsme si nastěhovali) v našem srdci do průchozího pokojíčku, který má na dveřích napsáno „Věčný život“? A teď se tudy nedá projít, protože je tam nějaké harampádí. Tak se zamysleme. Asi to ale nebude pro každého tak jednoduché na to přijít. Ne nadarmo otcové říkali: „Poznej sám sebe“. Ten mládenec z biblického příběhu to měl o mnoho jednodušší. Prostě přišel přímo za Ježíšem a zeptal se ho a dostal odpověď. I když – podle toho, jak ho rozesmutnila, to asi tak jednoduché nebylo. Pro nás, kteří máme 2000 let zpoždění, je to složitější. Ale vzhledem k tomu, že Ježíš Kristus je stále živý a všudypřítomný, tak způsob existuje. Určitě to, pro upřímného člověka, z Jeho strany funguje. Odpověď přijde. Ale pak záleží na tom, jestli to bude fungovat také z naší strany. Dej nám Bůh odhodlání k poznání, a hlavně po poznání odhodlání!

Čtení z Nového zákona: Mat 1,1-25. Narození Ježíše Krista.
Během lidových Vánoc jsme jistě slyšeli mnoho o dojemné poezii i konzumním pozadí těchto svátků, ale blíží se Pravoslavné svátky Narození Ježíše Krista a je třeba se soustředit na to nejpodstatnější. Na sjednocení božské a lidské přirozenosti v betlémském Dítěti. Apoštol Petr píše ve své druhé epištole (2Pt 1,4), že se máme účastnit božské přirozenosti abychom tak unikli zhoubě, do které žene svět jeho zvrácená touha. A svatý Athanasios (jakož i další otcové) nás učí, že v Kristu se stal Bůh člověkem, aby se skrze Krista člověk mohl stát bohem. Když to možná trochu nadsadím, tak je tu pro člověka osudová nabídka: staň se v tomto pozemském světě bohem, nebo zahyneš spolu s ním. Ale stát se skrze Krista bohem není snadné. Pro náš rozum i srdce je tu výzva, abychom trochu pochopili, jak uvažuje Bůh a abychom viděli sebe i svět z Jeho nadhledu. Třeba otázku spravedlnosti. Jak je možné, že na tomto světě je zlo a že je úspěšné? Jak je možné, že zlo je i v Boží Církvi a že bývá úspěšné? Proč chce Bůh, abychom více ocenili, že je dobrý, než že je mocný? Jakou velikou víru a poznání vyžadují takové otázky! (A bez té víry nebude to poznání). Celý rok 2018 můžeme věnovat prosbám o dar takové víry a hledat v Písmu odpovědi, které tam jistě jsou. Třeba v podobenství o pšenici a pleveli, nebo v knize Zjevení...
Vážení přátelé - “kandidáti božství”, přeji sobě i vám, abychom běhen roku pochopili, s pomocí Boží, nejen všechny důležité otázky, ale aspoň i některé odpovědi. Vždyť v životě jde především o záchranu našich duší. A v rámci té záchrany nejde o nic menšího, než o podíl na božské přirozenosti.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,13-14. O celníkovi a farizeovi.
Tento příběh, připravující nás pomalu na příchod Velikého půstu, je o nebezpečí pýchy, která má zhoubnou moc připravit člověka před Bohem úplně o všechno. Ten farizeus byl tak pyšný na své zásluhy, že zapomněl na soudnost ve věci lidské (tedy i své) nedokonalosti. Ale pozor, abychom při čtení tohoto příběhu se nad něj v srdci také nepovyšovali. Pokud nás nepronásleduje pokušení pýchy na zásluhy, může to být i tím, že žádné nemáme. Možná se jako on postíme dvakrát týdně (horko-těžko), ale co třeba ty jeho desátky? Dovedete si to představit? Kolik vyděláte třeba za měsíc – že byste desetinu výplaty pokaždé donesli do chrámu. On to dokázal. Já vím, že to dnes Církev nevyžaduje, tehdy byla jiná doba a tak dále.... to jenom abychom nezjistili, že nad námi vysoko ční ne jen ten kající celník, ale (v něčem) nakonec i ten farizeus.

Jeho příběh je smutný v tom, že pýcha má tak velkou destruktivní moc, že zcela překryla i tak velkou obětavost. A naopak pokora, jakou prokázal celník, má tak velkou moc, že jej přiblížila Bohu sama o sobě (celníci byli obecně lidé chamtiví, kdepak dávat někam desátek - ale abychom nestavěli obětavost a pokoru proti sobě. Obojí je totiž ctnost. ) Jen ta pýcha může všechno zkazit. Možná nejsme pyšní na zásluhy jako ten celník, ale přemýšlejme, zda v nás nebují nádor pýchy z jiných příčin. Možností je mnoho. Vždyť člověk nakonec může být pyšný i na to, že není vůbec na nic pyšný.... Čtení z Nového zákona: Luk 18,13-14 . Ještě jednou o celníkovi a farizeovi.
Vážení přátelé, omlouvám se za kalendářní zmatek, ale v mém kalendáři mi vypadl jeden týden, takže platí, že úvaha o celníku a farizeovi z minulého týdne je úvahou i pro naděli nadcházející.

Nicméně, abych to neodbyl jen několika řádky, chtěl bych se ještě vrátit je svátku Zjevení Páně, kdy slavíme křest Ježíše Krista, při němž posvětil vody Jordánu. Každým obřadem svěcení vody se tato voda stává jordánskou a má moc dále posvěcovat. To je moc důležité, protože my potřebujeme v tomto světě držet se svatých věcí, přijímat posvěcení a především posvěcovat svá srdce a myšlenky. Bez této pomoci od Boha je totiž na světě často smutno, pokud člověk stále chce doufat, že svět sám od sebe půjde k lepšímu. Zvláště dnešní doba je, zdá se, charakterizovaná činností mnoha lidí, o nichž apoštol Pavel prorokoval, že budou klamat a budou klamáni. Samozřejmě, že se nemáme dát těmito lidmi zviklat a strhnout, ale zároveň se také nemáme soustřeďovat na rozladěnost z toho stavu svět, bědování, či odsuzování. Protože čím víc se takto špatností světa zabýváme, tím více ji držíme, ba zadržujeme, ve své mysli. Musíme přijmout Boží posvěcení a vidět svět s nadhledem. Vždyť jsme tu jen na návštěvě. A nejsme to my, kdo bude svět soudit. Náš život má vlastní smysl a cíl. Tak ho nezanedbávejme, chopme se ho a těšme se z něj, s pomocí Boží.

Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32 . O ztraceném synu.
Syn se ztratil tak, že svého otce vesele opustil a teprve po marném rozházení svého živobytí si uvědomil, že je najednou proti světu a životu sám. I my se můžeme podobně ztratit Bohu. A možná někdy jsme více nebo méně ztracení? Podle čeho se to pozná? Zkusme takový testík. Třeba podle toho, že se člověk bojí smrti. Nemyslím tím obavy např. pouštních otců – ti pod slovem smrt viděli poslední účtování, což je vedlo k pokoře. Myslím tím strach ze samotné fyzické smrti. Podle psychologů je prý přirozený. To ovšem platí pro nevěřící, kteří věří, že fyzická smrt je zánik a konec všeho. Křesťan se může bát umírání, například bolestného, nebo osamělého, ale když už duše opustí tělo, tak se to vše naopak rázem vyřeší. Nebo další věc – obavy z budoucnosti (chudoba, nemoc, neštěstí). Myslím, že zde je ukazatelem „zatoulanosti“ když člověk kvůli aktivitám, které mu mají budoucnost „pojistit“, zanedbává třeba návštěvu chrámu, modlitbu, nebo se prostě na zbožný život nemůže pořádně soustředit. Když jsme blízko Boha, tak na nás přirozeně takové starosti nedoléhají, protože důvěřujeme Tomu, koho známe a je s námi, což se odrazí na našem duchovním stavu. Když se ale kvůli světským starostem (nebo radostem) zatouláme pryč od Boha, náhle nás obklopí samota plná nejistoty. Když to zjistíme, udělejme to, co syn v onom příběhu. Šel do sebe a rozhodl se vrátit s pokornou myslí. No a jak to dopadne, to už si můžeme v tom podobenství přečíst.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Syropustní neděle.
Touto nedělí vstupujeme do Velikého půstu, který má svou symboliku v chrámu i v liturgice a svou praxi „suché“ stravy. Nemělo by ale zůstat jen při tom. Snad proto je hned na začátku nedělního čtení Kristovo slovo o důležitosti odpuštění. V tento den prosí pravoslavní křesťané vzájemně o odpuštění a i já vás o ně prosím, pokud jsem se někdy svými řádky někoho dotkl nebo někoho zarmoutil. Postní čas je také nevhodnější k hluboké důkladné zpovědi, zamýšlením se nad sebou a zdokonalením. A to zdokonalení křesťanského života souvisí jak s našimi vnitřními myšlenkami, tak i s vnějších chováním, včetně té postní stravy. Osobně mám raději pozitivní přístup, kdy člověk přesahuje, třeba i jen o málo, svoje limity a tak roste. Je mi trochu vzdálený ten přístup negativní, kdy si člověk jako základní normu stanoví postní dokonalost a každé zaváhání, či narušení, jakési “odčítání” té dokonalosti v něm budí nervozitu či malomyslnost. Jsou možná lidé, pro které je to nakonec užitečná cesta. Ale v našem bezbožném světském prostředí a při omezeních které mají lidé stravující se v závodních jídelnách či restauracích, je myslím ten pozitivní přístup lepší. Stanovit si základní normu (třeba v žádném případě maso) a k té potom, podle svého odhodlání „přičítám“ další svá zpřísnění, jak postupuji od jednoduššího k těžšímu. To se může týkat i omezení alkoholu, kávy, televize, počítače... no a také těch zlých myšlenek. A jsme zase z pět i u toho vnitřního.

A tak vám, přátelé, všem přeji hodně sil, Božího požehnání a postního duchovního růstu v překračování svého vlastního stínu, byť jen po krůčcích.
Čtení z Nového zákona: Mat 4,25-5,12 . 4. neděle postní Když si přečteme biblický text na tuto neděli, tak zjistíme, že jej důvěrně známe ze svaté liturgie, kde každou neděli při Malém vchodu zpíváme Kristova blahoslavenství. Pán v nich žehná lidem takto žijícím a spojuje je s Královstvím nebeským. Ne náhodou, protože tento způsob myšlení a jednání je společným znakem života na zemi, i v Nebesích. Můžeme si ho symbolicky (a trochu starosvětsky) představit jako božské lano (nebo žebřík), které vede od země vzhůru, pak se nám ztrácí někde tam, kde už nedohlédneme, a pokračuje až do Nebes. Tento způsob života nikdy nepomine. Apoštol Pavel píše, že různá proroctví pominou (tím, že dojdou naplnění), že pomine i víra (protože se změní v poznání), že pomine i naděje (protože dojde naplnění), ale láska zůstane na věky. A to, co čteme v Blahoslavenstvích, je praktické uskutečnění lásky k Bohu a k lidem. Lidé chudí v duchu, plačící, tiší, hladovějící, po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, šiřitelé pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost a pro Krista – tito lidé by takoví vůbec nemuseli být. Stačilo by jen relativně málo – pokleknout před Satanem, který za to nabízí všechna království světa. Ale tito Boží lidé, jak by řekl Martin Kabát v pohádce Hrátky s čertem, jsou na poklekání před ďáblem “moc tuhý v kolenou”. A takoví buďme a zůstaňme i my. Ostatně, v Písmu nejsou jen Blahoslavenství, jsou tam i Běda. A tak si každý zvolme svou cestu, držme se svého, každý se také svého dočkáme. Dejž to Bůh!

Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Květná neděle.
Zamyšlení nad Květnou neděli už jsem psal loni a tak se dnes chci věnovat obecnějšímu významu tohoto svátku a sice tomu, že ačkoli mnozí lidé, včetně apoštolů, jásali nad Kristovým triumfálním vjezdem do Jeruzaléma, Pán už vyhlížel ukřižování a po vzkříšení vstup do Jeruzaléma nebeského.

Na této zemi nemůžeme očekávat ráj, spravedlnost, šťastný život, nebo něco takového dokonce, nedej Bože, se pokoušet nastolovat. Víme, jak dopadl pokus o komunistický ráj na zemi, nebo jak vypadají pokusy tzv. neoliberálního pokroku. Začíná to vzletnými představami a končívá to nenávistnými sváry, nebo totalitou. Každý máme na zemi svou cestu a ta zde nekončí. Náš lidský duch po smrti těla pokračuje dál a mysl by měla jít s ním. Někteří pravoslavní autoři upozorňují na smutné nebezpečí takových situací, kdy mysl člověka ulpěla na pozemských věcech, duch – až pokud to jde, bloudí po zemi, lituje ztracených pozemských hodnot, a je zcela neschopen a nepřipraven na setkání s žalujícími běsi a s Kristem na trůnu.

Nečekejme od tohoto světa to, co nám může dát jenom Nebe - pokud do něj, s pomocí Boží, vstoupíme. Kdybychom se na už tomto světě cítili tak dobře, že bychom byli spokojení, že je všechno jak má být, nebo alespoň že bude všechno jak má být, bylo by z hlediska duchovního opravdu podezřelé. Jak řekl Pán - kdybychom byli ze světa, svět by miloval, co je jeho. Ale Kristus nás ze světa vyvolil. Proto se v mysli nepřidržujme pozemského davu, který dnes může volat „hosana“ a zítra „ukřižuj“, ale hleďme s Pánem ke svému příštímu Domovu.

Čtení z Nového zákona: Mat 27,1-62; Mat 28,1-20; Jan 1,1-17.
Velikonoce
Jak přemýšlí o životě a smrti současný svět? Když se podíváme do televize, tak se to tam ve filmech často hemží “tvrďáky“ s pistolemi a smrt je ukazována jako definitivní řešení sporu. Ať ten mrtvý byl v právu nebo ne, ať říkal pravdu nebo ne, prohrál. Protože je mrtvý. Pro svět – a zvláště náš civilizační okruh, není v současné době důležité, jestli je člověk spravedlivý, nebo bezcharakterní. Důležité je, jestli je živý, nebo mrtvý. V podobném duchu můžeme toto měřítko rozšířit na chudý-bohatý, úspěšný- neúspěšný, slavný-neznámý, mocný-bezvýznamný, a tak dále. Je tu ale jedna věc, která to všechno staví na hlavu. Kristovo vzkříšení. Ještě v pátek a v sobotu si také židovská elita, politická a náboženská, myslela, že prohrál, protože je mrtvý. Ale od neděle už to neplatí. A co více, ne jen vzkříšení, ale i ta samotná jeho smrt má najednou smysl a počítá se k vítězství, jak ostatně později dosvědčily zástupy křesťanských mučedníků. Toto se světu vymyká z rukou. To by tak hrálo, aby je na konci světa soudil někdo, kdo přece prohrál, protože byl mrtvý! Co s tím svět udělá? Zpochybní tu víru, zakáže ji, vymyslí lákavější hodnoty - jako by tím mohl na realitě Kristovy oběti za naše hříchy a na jeho vzkříšení (a na Posledním soudu) něco změnit. Tak jen ať si to myslí, dokud mohou. Zatím na to mají “pátek a sobotu”. Až přijde Pán podruhé (nebo opustíme-li dříve tělo ve smrti), začne Neděle. Přeji všem požehnané svátky Velikonoční!

Čtení z Nového zákona: Mar 15,43 – 16,8. Neděle Myronosic
O této neděli vzpomínáme Josefa z Arimatie spolu s Nikodémem a také Marie Magdalské s jinou Marií a Salome. Tito lidé prokázali víru v Krista a v pravdu ve chvíli, kdy to bylo z „praktického“ hlediska naprosto zbytečné. Josef byl členem židovské velerady a ačkoli věřil Kristu, bál se to přiznat - vždyť se nacházel v kruhu jeho nejzavilejších nepřátel. Také Nikodém navštívil Pána pro jistotu v noci. To byl ještě Ježíš Kristus mocný prorok slovem i skutkem. Přesto se k němu veřejně nepřiznali. A teď, v situaci kdy Pán Ježíš byl přemožen a zabit, najednou oba vystupují ze stínu. Bez ohledu na následky. Ale teď už se jich přece nikdo nezastane. A přece je v nich něco silného, co jim dodává odvahu k činu. Víra, že všechno to, co přinesl Ježíš Kristus, co říkal a konal, co představoval, je tak silné a nenahraditelné, že je třeba to zvednout a nést dál. Patřit k tomu, až už se stane cokoli. Stojí to za to.

Podobně i ženy, které se vydaly k hrobu s vonnými mastmi, aby dokončili pohřební obřady přerušené sobotním klidem, prokázali velikou víru a vytrvalost v přesvědčení o výjimečnosti Krista. Nakoupili drahé (hodně drahé) myro, připravili si věci, a přitom ani nevěděli, jak a jestli vůbec se dostanou do hrobu. Ale šly.
Možná se také někdy v životě dostaneme do situace, kdy to bude vypadat, že přiznat se ke Kristu je „nepraktické“ a udělat něco pro něj beznadějně zbytečné. Ale vida. Ono to tak není. Když vytrváme i v těch chvílích ve víře, možná také potkáme anděla.... Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42 . O živé vodě.

Aby nevznikla mýlka nechystám se vyprávět pohádku. Protože nedělní text vypráví o setkání Ježíše Krista se Samařankou u Jákobovy studny a o živé vodě, vezmu to bez okolků rovnou k tématu zbožštění. Protože o to tady jde. O Kristův dar vnitřního pramene, který v člověku vyvěrá k věčnému životu. I když jsem to určitě již někde uváděl, nebude na škodu připomenout si „model“ pochopení zbožštění na příkladu magnetu a železa. Magnet je jiné přirozenosti, než železo. Má sám v sobě tajemnou sílu. Železo ji nemá. Ale když se železo přitiskne k magnetu (podobně jako třeba člověk k Bohu), tak i to pouhé železo je prozářeno silu magnetu a samo získává jeho vlastnosti – i když se nikdy nestane magnetem, stejně jako člověk se nikdy nestane Bohem. Ale jeho lidská přirozenost je prozářena Božskými energiemi a získává božské vlastnosti. Takové lidi jsme si v Církvi zvykli nazývat svatými.
Nějakým způsobem – každému člověku zcela vlastním, podle naší cesty na Zemi, jsme každý, kdo byl pokřtěn, povoláni ke zbožštění. „Nežiji už já, žije ve mně Kristus“. Záleží ovšem na tom, jak blízko máme v praxi k Bohu, nebo jak daleko. To je na nás. Pokud naší největší pozemskou starostí bude sjednocení s Bohem, můžeme zažít to, o čem zatím jen čteme...

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38 „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu“.
To prohlásili někteří zástupci židovských duchovních autorit o Pánu Ježíši, když uzdravil slepého od narození. Znalci Písma a židovské tradice samozřejmě čekali na příchod Krista. Jak rádi by ho uvítali! Ale měli o něm své představy. A tyto představy Pán Ježíš nesplňoval. Každý máme nějakou svou představu o Bohu, o Kristu, co by měl či neměl dělat, dopouštět, nebo trestat či odpouštět... Problém je v tom, že naše představy mohou být někdy daleko od skutečnosti. Důsledkem pak mohou být naše “problémy s Bohem”, či s vírou. A kromě toho máme nějaké představy o druhých lidech, co by podle našeho mínění měli či neměli dělat, jací by měli, či neměli být. To se týká i biskupů, kněží, bratří a sester v chrámu, sousedů, kolegů v práci. Samozřejmě, naše představy a očekávání od Boha či od lidí nebereme jen tak ze vzduchu. Mají nějaký podklad v Písmu, v etice, či tak podobně. Ale přesto mohou být mylné. Dobrým receptem, jak se při našich představách držet co nejblíže reality, je vzít vážně modlitbu z Hodinek (V každé době a každou hodinu...), kde mimo jiné prosíme za očištění mysli. Tam je základ reálného hodnocení světa. I sebe. Máme přece nějaké představy i sami o sobě. S čistou myslí můžeme vše vnímat pravdivěji. Sebe, druhé lidi, a svým způsobem i Boha a jeho cesty. Můžeme pak žít, navzdory všemu co se kolem děje, ve větším pokoji sami se sebou, s druhými lidmi, i s Bohem.

Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52 a 8.12, Svátky seslání Svatého Ducha.
Ve skutečnosti může o Svatém Duchu mluvit a psát málokdo. Takoví lidé, jako byl například svatý Serafim Sarovský. Aby to bylo zřejmější, najděte si přes Google známý rozhovor svatého Serafíma s Motovylovem o Duchu svatém. A nebyl to jen rozhovor, byla to i osobní zkušenost. Určitě si to přečtěte, i když to má sedm stran. Nikdo jiný nic takového nenapsal.

Sám za sebe snad jen několik osobních myšlenek. Pán Ježíš, když odcházel do Nebes, slíbil, že místo sebe pošle Utěšitele – Ducha svatého. Zjednodušeně řečeno mne napadá, že v dobách Starého Zákona byl Bůh nad svým lidem (nebo kráčel před ním), v době Nového Zákona byl Bůh skrze Krista přímo vedle svých věřících a s nimi. A skrze Ducha svatého, díky křtu a myropomazání, je Bůh uvnitř křesťanů. Svatý Paisij říká, že každý pokřtěný člověk má teoreticky možnost konat veliké zázraky, i sv. Serafím to říkal - jen záleží na odhodlání. A snad také na tom, k čemu je člověk konkrétně povolán.

Naplníme své povolání? (A kolik procent “dáme”...) Myslím si také, že je to právě Svatý Duch, který má tu moc otevřít člověku duchovní oči a cestu z tohoto našeho pozemského světa do nebeského. Člověk nic takového nemůže. Člověk bez pomoci Svatého Ducha vůbec máloco může. Cítíme někdy Jeho pomoc a působení? Pokud si myslíme, že ne, možná se budeme jednou divit, čeho všeho bychom nebyli schopni bez Jeho pomoci.... Čtení z Nového zákona: Mat 4,18-23 Povolání prvních učedníků.

V případě rybářů to tak výrazné není, ale představme si, když Pán povolal Leviho, sedícího na celnici, že bychom četli - I pravil Lévi: “Dovol mi, pane, napřed musím předat pokladnici šéfovi svému a počet ze zápisů vypořádati...“ Nic takového ale v Písmu není. Naopak,vzpomeňme si, že na podobnou žádost Pán odvětil jednomu povolávanému: „Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“. Myslím ,že je to proto, abychom měli na paměti, pokud přijmeme povolání od Krista (tedy pokud o tom takto přemýšlíme, že jsme byli osobně povoláni a řekli jsme své“ano“), pak se to povolání týká všech činností našeho života, do kterých spadají i radosti i starosti, i zodpovědnosti vůči kdekomu. Neplatí to jen pro část našeho života, tu nedělní, nebo “zbožnou“. Levi si také neřekl: V sobotu, v pondělí a ve čtvrtek budu chodit s Pánem a jinak budu sedět na celnici a vydělávat na živobytí.“ I o to živobytí nakonec pečuje Pán. Všední dny i svátky prosvětluje Jeho světlo v našem srdci a vede Jeho prozřetelnost. Abychom měli dost času být Jeho učedníky. Učedník se učí od svého Mistra, aby pak uměl vše co je třeba a dělal to už sám. Učíme se „v každém čase?“ Už něco umíme? Už to i děláme? Než se nás na to jednou Mistr zeptá, ptejme se čas od času sami sebe....

Čtení z Nového zákona: Mat 8,18-22 a 28-9,1 „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé... Dva posedlí lidé, kteří přebývali v hrobkách, to je opravdu extrémní příklad lidí, kteří jsou fyzicky živí, ale duchovně mrtví. Byli ještě živí a už byli v hrobech. Ve skutečnosti ovšem vůbec nemusí duchovně mrtvý člověk vypadat tak nápadně. Třeba lidé, kteří si rádi užívají, ale přitom neumí žít. Co je to – umět žít? Lépe to můžeme pochopit, když si připomeneme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a podobě a povoláni k tomu, abychom žili nesmrtelně v duchovním světě, ve „společné domácnosti“ s Bohem a jeho (i našimi) svatými. A zde v těle a podmínkách pozemského života, kam jsme se narodili jako děti Adamovi, se máme tomuto budoucímu životu začít učit. Abychom v Božím království uměli žít. Protože tam nebudou žít lidé zlí ani pyšní, lháři, podvodníci, a tak dále. Byli by v Nebi nešťastní. Nelze tam totiž promýšlet a konat zlo, pyšnit se, lhát, podvádět a tak dále. A přitom je to jejich jediné potěšení, jinak už žít ani neumí. Neumí skutečně žít. Skutečně umí žít ten, kdo užívá svůj pozemský čas smysluplně, aby se připravil na věčnost. A naopak neumí žít ten, kdo svůj přidělený pozemský čas promarní. Čas nestojí. Jednou uplyne. Abych se vrátil na hřbitov - nad branou některých bývá nápis: “Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“. Takový nápis by klidně mohl být i nad branou nebeskou nad branou pekelnou – jak pro koho.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1-8 „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“. Tato slova, pronesená Pánem Ježíšem k ochrnutému člověku, pobouřila místní náboženské autority (co si to ten Ježíš dovoluje, rouhá se!). Aby jim Pán dokázal, že si to může dovolovat a nerouhá se, řekl tomu chromému i další slovo – “vstaň, vezmi své lože a jdi domů”. A protože se ten člověk skutečně postavil na nohy, a se svým lůžkem šel domů, bylo všem kolem jasné (snad kromě náboženských “odborníků”), že Kristus odpouštět hříchy může.

Bylo by určitě úžasné, kdybychom uměli dokázat nevěřícím pravdu Evangelia pomocí nějakého zázračného uzdravení. Nevím, jak komu, mně to nejde. A myslím, že v dnešní době není mezi pravoslavnými mnoho lidí, kteří to dokážou. A to se jedná o věci tělesné, které si umíme představit alespoň teoreticky. Víme zhruba, co a jak by se dělo, jak by to vypadalo. Ale co se týče odpuštění hříchů – dovedeme si, byť jen teoreticky, představit, co se děje a jak to v duši člověka a v duchovním světě vypadá, když jsou člověku odpuštěny hříchy? Má se naše představivost čeho chytit? Těžko. A teď si představme, že tento duchovní tajemný zázrak je nám v praxi mnohem přístupnější, než ten první, tělesný. Každý kněz, kterému důvěřujme natolik, abychom u něj vykonali tajinu zpovědi, má tu moc, aby odpustil hříchy. A na to nezapomínejme. Naše tělo každopádně jednou umře, i kdyby předtím bylo stokrát uzdraveno. U lidského ducha je to jinak. Může umřít, a nebo nemusí. Proto je duchovní uzdravování – očišťování od hříchů, tak moc důležité. Čtení z Nového zákona: Mat 9,27-35. Ale farizeové říkali: “Ve jménu knížete démonů vyhání démony”

Pán Ježíš Kristus kázal a přitom uzdravoval a vyháněl běsy. Když takto potvrzoval pravdu svých slov, jeho náboženští „konkurenti“ mohli proti tomu postavit jen závist a hněv. Proto jej také osočili. Když už nemohou zázraky popřít, mohou je alespoň „interpretovat“ (kteréžto umění znají i mnozí politikové). Pán Ježíš jim na jiném místě odpovídá, že to není pravda, protože pak by byl ďábel rozdvojen a bojoval by sám proti sobě. A tak to je.

Protože však i ďábel ovládá umění interpretace skutečnosti, může někdy navodit u lidí iluzi, že také pomáhá. Zde se dotýkáme okultních schopností mnoha léčitelů, psychotroniků, babek a zaříkávaček, astrologů a věštkyň. Je to častější na východ od nás, ale ani v našich zemích to není vzácností. Protože v dobách svého duchovního hledání jsem tím sám prošel, vím o čem mluvím. Jsou zde aktivní nebezpečné a nelítostné duchovní síly, které omotávají duši okultisty i jeho „pacienta“ pavučinou klamu. Snad by se to dalo přirovnat působení tzv. mafiánské “ochrany”. Napřed zkomplikují majiteli restaurace život a pokud splní jejich podmínky, komplikace ustanou. Podobně i člověku trápenému neduhem se může po okultní léčbě ulevit. Přistoupil na podmínky - vystavil se okultnímu působení. Dvakrát horší je to v případech, kdy Bůh dopouštěl na člověka nemoc kvůli jeho duchovnímu prospěchu. Nenechme se proto zmást nabídkami a úspěchy okultistů. Kde prospějí tělu, tam uškodí duši. Čekejme vše od Boha. Od něj je prospěšné obojí a v pravý čas; i trápení, i vysvobození.

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. Zázračný rybolov.
Zázračný byl proto, že jednak budoucí apoštolové nachytali tolik ryb, až se lodě potápěly a hlavně proto, že oproti letité rybářské zkušenosti všechno bylo naopak. Každé dítě v rybářské vesnici vědělo, že ryby berou v noci a na mělčině. Tuto noc ale nic nechytili. A pak jim Pán Ježíš (ten tesař) poradí, aby lovili ve dne a na hlubině. A takový úlovek! To není normální. Také to rybáře Šimona (Petra) vedlo k poznání, že ani Pán Ježíš není “normální člověk“ a cítil se vedle něj nepříjemně hříšný. Ovšem, co je to vlastně „normální člověk”? Pro mnohé lidi ten kdo věří v Boha není normální. Je tedy normální člověk který v Boha nevěří? Který žije hříšným životem? Slovo „normální“ souvisí se slovem „norma“. Podle které normy posuzovat člověka? A znamená to, že norma je tvořena podle většiny? Když většina lidí hřeší a nevěří v Boha, je to rozšířené, ale není to normální. Kdyby třeba 70 procent lidí mělo zápal plic, tak by také nebylo normální. Normou je totiž tělesné zdraví a nikoli nemoc. Stejně jako věřit v Boha a snažit se žít zbožně je normální a duchovně zdravé. A i kdyby na světě zbyl poslední věřící člověk, tak to bude poslední normální člověk. Rybáři Šimon a Ondřej a Jakub a Jan v době rybolovu nebyli normální, ale následováním Krista se duchovně uzdravili. A tak se také snažme udržovat si duchovní zdraví. A každý večer, když při modlitbě zpytujeme svědomí se zeptejme: „Jsem normální?“.

Čtení z Nového zákona: Luk 6,31-36. „Milujte své nepřátele“.
Člověk si řekne – dobře, snad by to i šlo, chovat se podobně jako Bůh, kdybych byl například ještě k tomu také všemohoucí, nebo vševědoucí, to by pak šlo všechno jinak. Ale pozor na to. Kdybychom byli třeba vševědoucí, ale ne všemohoucí, to bychom se asi natrápili. A naopak, kdybychom byli všemohoucí, ale ne vševědoucí, to by asi nebylo dobré pro druhé. Jistě - zvláště pro ty zloděje a lháře, podvodníky a darebáky, co je Pán Bůh pořád nechává dýchat. Jak často máme chuť jim ukázat, zač je toho Boží loket! Ale co to slyšíme? Že je máme mít rádi? Že máme odpouštět, pomáhat jim a vůbec být v tom podobni Bohu, který je dobrý k nevděčným i zlým? A kde je potom nějaká ta Boží spravedlnost?
Já bych ji viděl už v tom zaslíbení, že naše odměna bude hojná a že budeme syny Nejvyššího. Podívejme se na příklad svatých, kteří to vzali za dobrý konec. Začali tím, že smýšleli a chovali se podobně jako Bůh. A najednou zjistili, že jsou více vědoucí, než ostatní lidé a že mohou více věcí, než ostatní lidé. Ono to spolu nějak souvisí. A když je člověk více vědoucí a více mohoucí, tak už najednou nemusí řešit to palčivé dilema pozemské spravedlnosti. Protože ví. A když se budeme snažit mít rádi i nevděčné a zlé, tak třeba také časem budeme vědět. Kdyby nic jiného, tak třeba to, že jejich hřích je hlavně jejich problém. A že my máme zase svoje problémy...

Čtení z Nového zákona: Luk 7,11-16 “...Veliký prorok povstal mezi námi ...“
Když Pán Ježíš Kristus vzkřísil mrtvého mladíka – jediného živitele své matky, udělalo to na mnoho lidí veliký dojem, takže se zaradovali, že Izrael má opět velkého proroka. Během dějin Církve mnozí svatí jménem Kristovým křísili mrtvé (např. Sisoj Veliký) a učili lid, takže tato moc Boží stále pokračuje. Přesto se zdá, jako by se v dnešní zmatené době nedostávalo proroků. Mnozí lidé, kteří hledají Boha a dokonce i mnozí, kteří už jej pro svůj život našli, se občas cítí jako ovce bez pastýře. Lidem v našem civilizačním okruhu se vede (nebo nám to alespoň někdo tvrdí) materiálně stále lépe, délka života (nebo délka stáří?) se prodlužuje, vědecký pokrok kráčí vpřed... ale nějak chybí ty životní vize. To co slibují politici už málokdo bere vážně a tomu co slibují ekonomové stejně málokdo rozumí, zvláště když se dohadují mezi sebou. Jako by nazrál čas na příchod velkého proroka. Ale pozor. Pán Ježíš Kristus nejen, že už přišel, ale on náš ani svět ani po nanebevstoupení neopustil. Je stále s námi. A my to můžeme poznat cestou intenzivního duchovního života a přijímání tajin. Uprostřed všeho, co se děje, se můžeme radovat z toho, že máme stále svého velkého proroka. Na svět totiž má přijít ještě jeden, jakoby podobný. Ale to nebude od Boha. To bude Antikrist. A hrozí velké nebezpečí, že zmatení lidé, lidé neznající ve svém srdci Boha, se jej chytí jako své veliké naděje. A budou se radovat, že „ veliký prorok povstal mezi námi“...

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31 “...Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo už všeho dobrého za tvého života ..“
Jestliže ikony jsou okna směrem od Boha do našeho světa, o tělesné smrti můžeme říci, že je oknem, či spíše dveřmi, vedoucími opačným směrem. Pokud se nejedná o pouhé opuštění těla, pak je průchod těmito dveřmi téměř vždy jednosměrný. Za dveřmi ovšem, dá-li se to tak říci, jsou hned dvoje schody. Jedny nahoru, jedny dolů. Pro nás, věřící, to není nic neznámého. Ale člověk nevěřící považuje pozemský svět za jediný existující a tento život za jediný, který žije a bude žít. Proto není divu, že si ho chce užít co nejlépe. Podle toho také seřadí své hodnoty. Naopak náš křesťanský způsob života není určen pro tento svět. Stačí si přečíst Blahoslavenství. Křesťanský životní styl je určen pro svět příští . A pokud se někdo považuje za křesťana, ale přitom žije pro pozemský svět a tento čas, je člověkem nevěřícím, ať už je laikem, nebo patriarchou. A takový člověk uslyší to, co uslyšel bezcitný boháč z dnešního čtení. Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo už všeho dobrého za tvého života.
Až projdeme dveřmi smrti, v jedné vteřině zmizí vše, co se tu zdálo tak důležité, naléhavé a nevyhnutelné. Definitivně. A za dveřmi je nový život a svět duchů, pro nás neznámý. A nebo ne až tak neznámý? Pro bohatce byl absolutně neznámý. Ale pro nás? Vždyť se na to připravujeme životem podle Krista. Životem tak nevhodným pro pozemský svět. Tak se připravujme. Těmi dveřmi projdeme všichni.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37. Podobenství o milosrdném Samařanovi.
Čtení začíná otázkou: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Nevím, jestli ten zákoník, který ji Pánu položil, ji myslel vážně. Předpokládám, že – jako mnozí jeho kolegové a farizeové, vůbec nepochyboval, že má věčný život v kapse. Prostě zkoušel, jak si Pán Ježíš povede s odpovědí. A Pán odpověděl právě podobenstvím o milosrdném Samařanovi. Tedy o milosrdném „nevěřícím“, který už proto, že byl Samařan a nikoli Žid, neměl na věčný život žádnou naději. Tedy podle mnohých tehdejších členů vyvoleného národa.

Kvůli tématu milosrdenství bychom ovšem neměli zapomenout na tu počáteční otázku. Protože je to i naše stále živá otázka a měli bychom ji brát vážně. Jsme patrně jedni z mála lidí v naší zemi, kteří si ji kladou. Většina lidí, žijících v nevěře, spíše řeší problém co dělat, aby měli podíl na zisku, moci, či nějakých výhodách. Ale přece i mezi nimi se najdou hledající, kteří obracejí svůj pohled k hranici smrti a za ni. Ale neptají se často v pravoslavném chrámu. Možná o něm pořádně ani nevědí. Nebo je od Pravoslaví odradilo setkání s pokryteckým věřícím, či nehodným knězem. Zůstávají jako ovce bez pastýře, ale chtěli by vědět co dělat. Mám takové své soukromé theologumenon, že jejich nadějí může být právě milosrdenství. Ten Samařan také nebyl účastníkem vyvoleného národa. Byl za čárou. Ale jako člověk přirozeně milosrdný je Pánem dáván za vzor. Má-li milosrdenství takovou moc, chovejme se i my podle tohoto vzoru. Ušetří nám to spoustu jiných (často teoretických) otázek a problémů. Blaze milosrdným, protože oni dojdou milosrdenství. Možná ne vždy u lidí, ale jistě u Boha. A to je o tom věčném životě. Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. O bohaté úrodě bohatství v Bohu.

Slova Bůh a bohatství spolu souvisí. Jako, že Bůh toho někomu nadělil hodně. Už z toho ale nepoznáme, za jakým účelem toho Bůh člověku nadělil hodně a jestli ten člověk s tím dobře naložil. Člověk v našem podobenství se rozhodl, že s tím naloží dobře pro sebe, aby měl zjištěný bezstarostný život na mnohá léta. V noci umřel. A tu před obžalobami zlomyslných běsů přichází ke slovu otázka na jiný druh bohatství, duchovní. Svatí, kteří nám zanechali svědectví o tomto dění říkají, že se andělé některé nevyznané hřích člověka vykupují zlatem a že tím zlatem jsou jejich dobré skutky, zvláště milosrdenství. A pak je také bohatstvím v Bohu to, že se člověk ve své duši sám Bohu nějak podobá. Protože byl původně stvořen k Božímu obrazu a podobě. Jak si v tom asi vedou naše duše? Starejme se o to, protože to nám ani smrt nevezme. Na rozdíl od peněz. Ekvivalentem dnešních stodol jsou banky, kam si lidé ukládají peníze. Opravdu peníze? Opravdu tam nějaké jsou? Nejsou to spíše jenom čísla v počítači? Jak snadno mohou najednou taková čísla zmizet z obrazovky, jako králík z klobouku! Takovým kouzelníků je mezi bankéři habaděj. Ale pokud máme v sobě něco, co nám nemůže vzít ani smrt, tak nám to těžko může vzít nějaký bankéř, politik, nebo kdokoli jiný. Tady si střádejme především. Jestli jsme někdy slyšeli slovo investice, tak je to tohle. (Jen si to představte: “Hele, do čeho ty investuješ?” Ále, do věčného života...“)

Čtení z Nového zákona: Luk 18,35-43. O uzdravení slepého.
Začněme od konce, protože ten je pro nás podnětný. Samozřejmě, že je důležitá samotná událost navrácení zraku člověku, ale myslím, že neméně důležité je to, co potom ten člověk udělal: šel za Kristem. A to by měli udělat všichni lidé na celém světě. Ale většinou buď o tom mnoho nevědí, nebo nechtějí. A přece každý člověk vnitřně touží po štěstí, po překonání útrap, po nějaké spravedlnosti a bezpečných pravidlech pro život a (pokud se zamyslí) určitě i po nesmrtelnosti. V co vkládají naději lidé kolem nás, kteří nejdou za Kristem? V čem vidí své štěstí a bezpečí? Doufají v nějakou celosvětovou dohodu všech lidí dobré vůle? Nebo v humanistické (či jaké) ideály EU? Ve slavné politiky? Nebo v horoskopy, karty či okultní nauky? V různá světová či krajová náboženství propojená s okultismem nebo s nesmlouvavou disciplínou či barvitou filozofií? Či snad v peníze (nebo spíše dnes jen čísla na monitoru)? Nebo v nějakou svou životní štěstěnu? Když se podíváte kole sebe – zkuste si vypozorovat, v co různí lidé doufají a čemu nebo komu věří. A co jim asi brání věřit Bohu? Nebo někdo nevěří ničemu na co si nesáhne ( jako by si někdy mohl ohmatat vlastní rozum)? A ještě na jednu věc se můžeme zeptat, tentokrát sami sebe: Jak by dnes vypadl můj život, kdybych nešel za Kristem? Jak bych se v dřívějším životě rozhodoval. Nebyl bych dnes v úplně jiné životní situaci? Jaké bych měl hodnoty, povahu, v co bych já doufal a na co spoléhal, čeho bych se bál a na co bych se těšil? Je to poučné.

Čtení z Nového zákona: Luk 11,37-44. Co je důležité a co je nedůležité.
Pán Ježíš Kristus rozhněval učené a zbožné farizeje tvrzením, že jejich zbožnost je především vnější a nikoli ze srdce, že se věnují mnoha věcem určeným pro oči druhých lidí a pro lidské posuzování či oceňování. Ale skutečně důležité pro život (zvláště budoucí) je to, co vidí Bůh v nitru člověka.
Každý z nás má v životě nějaké měřítko, co považuje za úplně nejdůležitější, co za docela důležité, méně důležité, a tak dále. Je to mnoho věcí a některé z nich se týkají duchovního života, některé čistě světského živobytí, relaxace, či „seberealizace“. Ačkoli je jich mnoho, Pán v Písmu říká, že existuje vlastně jen jedna jediná věc, která je pro lidský život důležitá a potřebná. Jen jedna jediná(Luk 10,42). Tou věcí je následování Krista ke zbožštění, cesta člověka ke svatosti. Když se to takhle napíše, tak to vypadá, při našich možnostech, dosti ambiciózně. Tak to můžeme zkusit vyjádřit jinak. Musíme (a to opravdu musíme), žít tak, aby náš život nebyl marný. Zbytečný. Jaká je to hrůza, když o svém zrádci říká Pán, že by pro něj bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil!(Mt 26,24). Lidský život je zázračná věc. Rozum, svědomí, emoce. Jsme stvořeni podle Božího obrazu a podoby. A musíme žít tak, abychom tady na zemi alespoň nakročili na cestu realizace tohoto poslání. To je skutečná „seberealizace” člověka. A každému z nás Boží prozřetelnost upravuje a připravuje cestu k úspěchu v této seberealizaci. Někteří lidé ale odmítnou plán, který Bůh s nimi měl. K čemu to může vést? Škoda o tom přemýšlet. Raději přemýšlejme každý sám u sebe, jaká je ta moje životní cesta, upravená a připravená Boží prozřetelností?