2019

Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10 “Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě“
A proč vlastně Pán Ježíš musel zůstat v domě šéfcelníka Zachea? Není to divné, že Bůh něco musí? Jediným důvodem je Boží láska, která sama sobě tento „mus“ uložila. Je to zvláštní. Bůh musí a člověk nemusí? Znáte orientální příběh o marném útěku před smrtí? Mladík ve vinárně v Damašku si všiml, že od dveří na něj upřeně hledí smrt. Okamžitě běžel ke svému koni a štval jej nocí přes poušť do Buchary. U studny v Buchaře se chtěl napít a tu opět viděl smrt. „Co tu děláš?“ Zeptal se jí. „Vždyť jsem před tebou právě prchl z Damašku.“ Smrt odpoví: „Také jsem se divila, když jsem tě tam viděla. Naše setkání mělo přece vždy proběhnout tady, u studny v Buchaře.“

Tento příběh hovoří o nezvratném a nezměnitelném osudu (v islámu „kismet, nebo v pohanská antice „fátum“). Ale my křesťané víme, že člověk se na vývoji svého osudu spolupodílí s Boží prozřetelností. Ano, ze strany Boží bylo dáno, že se k setkání Pána Ježíše a Zachea mělo vždy dojít u toho stromu před Jerichem. Ale ze strany Zachea to bylo na jeho rozhodnutí. Co kdyby na tom stromě nebyl? Co kdyby zůstal schovaný někde v davu u cesty, nebo kdyby prostě zůstal doma? Co by se pak dálo, se už nedozvíme, protože Zacheus se rozhodl vyjít vstříc Boží prozřetelnosti. Asi mu nějaký vnitřní hlas radil, aby to udělal. Všichni máme takový vnitřní hlas. A pro každého z nás má Bůh svůj záměr, jak nás zachránit z tohoto světa, který se řítí do záhuby jako stále zrychlující vlak bez strojvedoucího. Ten Zacheův strom je dobrá zpráva. Pokud my sami neodmítneme záměr, který s námi Bůh má, není čeho se bát, ať se děje cokoli.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14 “Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“
Když se nepochválíš sám, nikdo to za tebe neudělá. Tak to asi viděl ten farizeus, který byl spolu s celníkem v chrámu. Napřed pěkně poděkoval, že je lepší než ostatní lidé, a kdyby si náhodou Hospodin nevšiml, tak mu připomenul všechny své zásluhy. A Hospodin si, pravda, všimnout nemusel, protože ho právě rozptyloval vzadu ten celník svými prosbami o smilování nad sebou hříšným.
“Jak jsem to žil!” Tak by se možná mohl vyjádřit pocit celníka, který právě v chrámu měnil svůj život. Farizeus, coby osoba spravedlivá, nic měnit nechtěl a o žádné smilování nežádal. Takže ho ani nedostal, na rozdíl od celníka. Farizeus, ve svých očích spravedlivý, odešel domů neospravedlněn. Na rozdíl od celníka. Jak ale bude vypadat nový život tohoto bývalého hříšníka? Sílu pokání už poznal. Co bude dál? Začne se teď třeba i postit dvakrát za týden a dávat desátky ze všeho co vydělá? Abychom se nemýlili, problém farizea nebyl v půstu a v desátcích, ale v jeho pýše. Někdo by možná řekl, že pokorné pokání stačí ke spáse a dalšího již netřeba. Vždyť už to, aby člověk pokořil svou pýchu, je nesnadný čin. Jiný by třeba namítl, že pokání je potřeba spojit i s nějakou životní snahou a obětí (těla i peněženky), protože skutečné pokání nevyjde člověka tak lacino.

A jak jsme na tom my? Jak se na to dívám? A jak žiju?
Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32. Neděle marnotratného syna.
Vlastně měl štěstí, ten nezdárný syn, že po rozházení svého dědictví skončil hladový mezi vepři. Vlastně to byla Boží milost. Kéž by se jí nám také dostalo! Dostal totiž druhou šanci. Nový začátek života, a nebo začátek života nového člověka. Trochu mi to připomíná příběhy nedbalých hříšníků, kteří se po smrti a opuštění těla dostali mezi hrůzy následků svých činů, ale díky Boží milosti se mohli vrátit zpátky do těla a začít žít úplně jinak. Také dostali druhou šanci. A blahoslavený ten, kdo ji využil.

Faktem ovšem je, že většinou se to nestává. Většinou máme v tomto smyslu každý jen jednu šanci. Tak bychom alespoň měli o těchto věcech vědět a díky tomu přemýšlet a čas od času zhodnotit svůj život, jeho způsob a směr. Protože dokud žijeme, máme možnost na změnu života k lepšímu. Dokonce bych řekl, že máme právo na takovou změnu. Píši to tak proto, že onen starší a „spravedlivý“ syn z podobenství, svému mladšímu a dříve nezdárnému bratru toto právo upíral. I když se ze světa vrací proměněný člověk, pro staršího bratra je to stále floutek, který s děvkami prohýřil otcovo jmění. Tedy je fakt, že peníze jsou fuč. Ale naštěstí to byly peníze otcovy, nikoli staršího bratra, a jen otec sám rozhoduje, jak to se synem vyřeší. Ještě že náš věčný osud i zhodnocení našich návratů záleží na rozhodnutí Božím. Kdyby to bylo na “spravedlivých” lidech..., když už jsme u toho, možná také umíme být k sobě milosrdní, ale vůči druhým zásadoví a “spravedliví”.... má člověk před začátkem půstu o čem přemýšlet.

Čtení z Nového zákona: Mat 25,31-46. Masopustní neděle.
K Masopustní neděli patří už tradičně text Písma o Posledním soudu. Konkrétně o podmínkách, za kterých bude člověk buď proslaven, nebo zahanben. Člověk by si to měl přečíst a začít podle toho žít rozhodně ještě dříve, než ten Poslední soud přijde. Nejde ale o to, udělat si podle dnešního textu seznam položek, které je nutno plnit, pak se ji zaškrtávat a na konci předložit Pánu Bohu jakýsi účet, nebo potvrzení dobrého chování. To bychom se až příliš podobali farizeovi z onoho podobenství probíraného nedávno. Jde spíše o to, aby se člověk ve svém životě osobně seznámil, sblížil, a sjednotil s Kristem. On je pro nás ve své lidské přirozenosti předobrazem dokonalého lidství, stvořeného podle Božího obrazu a majícího i Boží podobu. Potom všechno to chování, které je zde popsáno a mnohé jiné dobré, bude samo a přirozeně plynout z osobnosti člověka, obnoveného v Kristu. Prostě se člověk chová podle toho, jaký skutečně je.

Potřebujeme takoví být, stejně jako potřebujeme, aby v Nebesích byli ostatní lidé také takoví. Jak by to jinak bylo Nebe, kdyby tam byli lidé svou povahou i pyšní, nebo sobečtí? O to tady jde. Na konci Pán oddělí ovce od kozlů.

A co je na tom ještě důležité? Především to, že to vlastně nebude na konci, ale na začátku. Náš dosavadní svět i život sice skončí, ale jiný svět i život teprve začne. A o ten jde především. Vždyť bude mnohem delší, než všechno co bylo. Ať už v Nebi, nebo v pekle, budou tam lidé žít nekonečně dlouho. Ne jen nějakých padesát let, nebo sto, tisíc, milión, nebo jen tisíc miliónů let. Prostě nekonečně. Dovedeme si to vůbec představit? Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Syropustní neděle.

V prvé řadě je o odpuštění. A odpuštění, to je vlastně překonání vášně hněvu. Trochu provokativně bych napsal i překonání vášně spravedlnosti. Otcové totiž, když hovoří o překonávání hněvu, říkají, že v první fázi se člověk musí naučit překonávat nespravedlivý hněv. A hned druhým krokem je překonávání spravedlivého hněvu. I spravedlivý hněv je vášeň. Dejme tomu, že někdo mi ublížil, nebo někomu koho mám rád. A teď si v klidu žije, nedělá si s tím starosti, a já se tou nespravedlností trápím. Tím pádem jsem ale k tomu člověku připoután. Pokud mu odpustím (i když si to vlastně vůbec nezaslouží), tak osvobodím v první řadě sám sebe. A tak je třeba, protože všechny soudy i odplaty náležejí do kompetence Boží. Pokud na někom ulpí má vášeň hněvu a já nejsem schopen odpustit, pak se ten můj hněv, byť spravedlivý, stává pro mne něčím velmi důležitým, čeho se nemohu a nechci vzdát. Snad by to šlo přirovnat k pokladu, kterého si člověk cení natolik, že se s ním nemůže rozloučit? A kde je náš poklad, tam bude i naše srdce. Pokud je mým pokladem vášeň hněvu, těžko se jedná o něco, co mám uloženo v nebi. Ale pokud se donutím k odpuštění a osvobodím se, pak to moje odpuštění se stane skutečnou součástí nebeského pokladu. Já vím, je to těžké, ale nemůžeme být zástupci Boží spravedlnosti na zemi, už jen proto, že nejsme schopni zastupovat ani svou vlastní. I ta je totiž dílem Boží milosti.

A tak vás, přátelé, i já dnes prosím o odpuštění, při vstupu do Velkého půstu. Vždyť člověk něco napíše a někoho se to může dotknout, zarmoutit. A přeji požehnaný postní zápas - kéž rozmnoží letos ten poklad, který si, doufejme, střádáme v Nebesích Čtení z Nového zákona: Jan 10,9-16. 2. neděle postní.
“Já jsem dobrý pastýř“, říká Pán Ježíš Kristus. Co to pro nás znamená? V dnešní době, kdy vládne filosofie individualismu a alespoň oficiálně ideál liberalismu (tedy svobodomyslnosti) se zdá, že o nějakého “pastýře” mnoho lidí nestojí. Je to ponižující, lépe je spoléhat na sebe a snažit se naplňovat (více či méně ohleduplně k ostatním) své touhy a přání. Ale i takový svobodný jedinec je proti životním problémům a nejistotám světa přece jen malý a sám. Proto hledá sobě podobné, houfuje se na sociálních sítích, ve fanklubech sportovců, umělců, či v politických stranách. A dohaduje se, mimo jiné, kdo bude symbolizovat naši grupu, kdo bude v čele. Kdo bude naším pastýřem. A už je pastýř na světě. Jistěže mnozí z nejrůznějších pozemských pastýřů, ne-li všichni, hlásají, že „já jsem dobrý pastýř“. No, kdo tomu věří, ať jde za ním. Zklame li se, může hledat dalšího a pak zase dalšího. Situace, kdy se ukázalo, že pastýř byl vlastně ve službách jakéhosi vlka, nejsou výjimkou. Tady, v pozemských ovčincích, člověk jistotu nenajde. Sice je pravda, že i v církevním prostředí se mohou najít “vlci v rouše pastýřském“, ale v Církvi je to, na rozdíl od světa, cizorodé těleso. A ať se takový třese před Pastýřem nejvyšším. Protože Pán Ježíš Kristus je skutečně naší jedinou jistotu, která nikdy nezklame. Prozřetelnost jeho pastýřské hole nás vodí někdy cestami křivolakými, jak je nám třeba, ale vždycky k živé vodě. Čtení z Nového zákona: Mat 4,25- 5,12. 4. Postní neděle - Kristova blahoslavenství. Vlastně se jedná o takový návod k dobrému křesťanskému prožití (na Zemi) a završení (v Nebesích) života. Řeklo by se, z hlediska duchovního – úspěšného života. Samozřejmě, i tento padlý svět má své návody k úspěšnému životu, často ve formě příruček, nebo školení na klíč. Schválně, jak by asi vypadala Blahoslavenství z pohledu světského usilování o úspěch? Asi by na počátku nestálo „blahoslavení“, ale naopak „ubozí“. Zní to až hrozivě:
Ubozí chudí v duchu, neboť nedostanou v životě šanci.
Ubozí ti, kdo pláčou, neboť jsou to slaboši.
Ubozí tiší, neboť je každý převálcuje.
Ubozí, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť se ničeho nedočkají.
Ubozí milosrdní, neboť je každý zneužije.
Ubozí, kdo mají čisté srdce, neboť nechápou, jak to na světě chodí.
Ubozí, kdo působí pokoj, neboť si na ně někdo brzy došlápne.
Ubozí , kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť se jich nikdo nezastane.
Ubozí budete, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli Kristu, neboť za to na světě nic nebudete mít.
Hořekujte a plačte, protože protože jste všechno v životě ztratili; ostatně, stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
A já si myslím, že je dobré, být takto ubohý. Kdo je ubohý, ten je přece “u- Boha”. A o to právě v tomto životě (a hlavně po něm) jde. Z pohledu světa vše vypadá opačně, ale my, kteří víme k čemu všechno nakonec spěje a jak to dopadne, si můžeme říkat: „Blahoslavení ubozí...“

Čtení z Nového zákona: Luk 7,36 – 50. Pátá postní neděle – Sv. Marie Egyptské Následující neděle nás přivádí blíže k pokání a odpuštění hříchů. Jednak v samotném biblickém textu a jednak v příběhu podivuhodné svaté Marie Egyptské, která je příkladem, že jeden člověk může stihnout za svůj život ujít tak dlouhou cestu, jako je cesta z pekelných okovů až do Nebes mezi zástupy svatých. Pokud to bylo možné v případě Marie Egyptské, pak na cestu do Nebes má jistě šanci každý další, člověk, každý z nás. A nezáleží na tom, zda by se někdo chtěl poměřovat s hloubkou jejích předešlých hříchů (to by se nejspíš mohl cítit “lepší” ), ale je důležité se poměřovat s velikostí jejího pokání a duchovní síly. A to je otázka, zda bychom se tady také mohli cítit lepšími. Pokání je totiž teprve začátek, který otevírá cestu k duchovnímu zápasu. Pokud člověk hřeší a nic neřeší, žádný zápas nemá. Pokud člověk hřeší i přesto, že se chce snažit o lepší život, zápas už začal, ale stále ještě „muší váha“. Skutečný duchovní zápasník je takový, který zahanbuje běsy a je zdrojem jejich pravidelné frustrace (patří jim to).
Ale nezoufejme. Pokud nepokračujeme od vítězství k vítězství, musíme mít na paměti, že prvním vítězstvím je už to, pokud se nezhoršujeme. Vždyť svět kolem nás jde stále k horšímu a pokud se nezhoršujeme spolu s ním, už to je vlastně náš pokrok, protože i tím se mu vzdalujeme (nebo on nám, ale to vyjde nastejno). Všechno navíc je o to větší vítězství. Tím se můžeme povzbudit a takto povzbuzeni, vstoupit do dalších a větších duchovních zápasů. S pomocí Boží, protože nejsme na to sami.

Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Květná neděle.
Květná neděle je dobrá neděle. Ač v době postní, slouží se ve světlém rouchu, protože, jak se říká, jsou ta takové malé Velikonoce. Už už to vypadá, že Pán Ježíš zvítězí a jeho protivníci, církevně-političtí papaláši, se budou muset s hanbou klidit. Jenomže tak to na našem světě nechodí. Takoví papaláši bývají životem protřelí a všemi mastmi mazaní, takže se klidit rozhodně nehodlají a mají své osvědčené cesty a způsoby, jak se co nejdéle držet u vesla. Samozřejmě způsoby hodné tohoto světa, tedy nečestné a drsné. Ne nadarmo Pán Ježíš svým učedníkům připomínal: “Vy nejste z tohoto světa“, a dodával, že kdyby byli z tohoto světa, svět byl miloval co je jeho, ale protože nejsou, svět je bude nenávidět. Takže pokud se uprostřed poměrů tohoto svět necítíte dobře a jste hrubě nespokojení s jeho stavem, či dokonce pokud snášíte omezení (včetně postního), nebo vás lidé tohoto světa vytěsňují, nesnáší, či poškozují, protože jste prostě jiní, tak to je naprosto v pořádku. Zní to sice dost hrozně, ale křesťané nejsou na tomto světě proto, aby tu byli spokojení a bez problémů. To by byla známka toho, že s naší vírou a cestou ke spáse něco skřípe. Jsme tu proto, abychom se trápili se a lopotili s duchem tohoto světa s vlastní tendencí k hříchu. A kde je nějaká ta útěcha? Počkejme si ještě do 28.4....

Čtení z Nového zákona: Mt 28,1-20. Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista.
Překvapení! To nemyslím jako zvolání při americké oslavě narozenin. Myslím to jako prostý fakt, který se týká všech zúčastněných, kromě Pána Ježíše samotného. Překvapení byli apoštolové a další následovníci Pána Ježíše, protože si nedovedli moc představit, o čem mluví, když prorokoval své zmrtvýchvstání. Překvapení byli i jeho nepřátelé, židovští církevní politici (strana saduceů) i vykladači Zákona (farizeové). Představte si tu jejich situaci, když už si oddychli že to s pomocí Piláta a davu zvládli, už budou mít pokoj a jejich svět bude zase v pořádku – když tu najednou přijdou vyděšení hlídači hrobu s tím, že je tam prázdno a potom se začnou šířit zprávy o zjeveních vzkříšeného Krista. A ještě ke všemu jejich snahy tyto zvěsti potlačit nebo označit za fake news se nesetkávají s úspěchem. Jak to vypadá, tak člověk, ať už se rozhodne následovat Krista, nebo bojovat proti němu, z překvapení nevyjde. Ovšem to jedno překvapení je radostné a plné naděje, ale to druhé žalostné a plné strachu. To se ovšem netýká jen faktu Kristova zmrtvýchvstání, Bůh nám připravuje různá překvapení i během celého pozemského života a to největší překvapení zažijeme až po jeho konci. Někdo příjemné (co oko nevidělo a ucho neslyšelo...), někdo nepříjemné (k čertu, ona to byla pravda...).
Tak oslavme Kristovo zmrtvýchvstání a snažme se žít tak, aby to poslední překvapení bylo pro nás radostné. Bude to napořád...

Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese! Christos anesti! Al Masíh kám!
Čtení z Nového zákona: Jan20,19-31. Nevěřící Tomáš.
Jestliže události Velikonoc jsou o tom, co učinil Ježíš Kristus, události povelikonoční neděle jsou o tom, co dělali lidé. Měli nějakou představu o tom, že Pán Ježíš skutečně vstane z mrtvých, jak předpověděl? A jak to bude vypadat? Protože Myronosice šly v neděli ke hrobu, aby dokončily pohřební obřady přerušené sobotou, asi tomu vzkříšení moc nevěřily. Apoštol Tomáš tomu nechtěl uvěřit ani potom, co mu ostatní apoštolové svědčili o setkání se Vzkříšeným. Možná si říkal, že je to až příliš krásné, na to, aby to byla pravda. Zkušenost většiny lidí s dnešním světem je také spíše skeptická vůči dobrým koncům a u lidí poučených delší životní zkušeností bývá jedním z nejodvážnějších pozitivních postojů „opatrný optimismus“. A protože, ač nejsme ze světa, žijeme tady v něm, býváme do „rozumné životní skepse“ také namočeni až po uši.
A přesto se i dnes dějí věci, které jsou příliš krásné, na to, aby to byla pravda a ona je to pravda. Vlastně se nikdy dít nepřestaly, ale nemohu se jimi těšit všichni lidé. Když se Pána Ježíše zeptal apoštol Juda, jak to, že se chce (po vzkříšení) ukázat jim a ne světu, řekl Pán, že kdo jej miluje, k tomu přijdou i s Otcem a učiní si u něho příbytek. A to je o hodně víc, než jenom v Krista věřit, nebo „jenom“ ho vidět. Svět nemiluje Krista a proto se s ním nemůže setkat. Ale kdo jej miluje, může v srdci i v životních okolnostech zažít podivuhodné věci. A ne jen v srdci. Na konci věků (nebo i po smrti těla, podle toho, co bude dřív), uvidí Krista i ti, kteří jej nemilují. Možná si také budou říkat, že to snad ani nemůže být pravda. Vlastně si to v té chvíli také asi řekneme. Ale někomu to bude připadat krásné, někomu ne. To už záleží na tom stavu srdce.

Čtení z Nového zákona: Mar 15,43-16,8 - Neděle Myronosic
Když se ženy nesoucí vonné myro a další ingredience k dokončení pohřebních obřadů potkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem, zprvu ho nepoznali. Neměl „obyčejné“ lidské tělo, ale jiné. Mohl procházet zamčenými dveřmi, ale přitom s apoštoly jedl rybu. Mohl se objevovat a mizet, ale přitom Tomášovi ukazoval své rány od ukřižování. Přemýšlení nad touto věcí není jen teologické teoretizování, protože se týká i nás. Apoštol Pavel píše, že po našem vzkříšení z mrtvých budeme Kristu podobni (1Kor 15,45-49).
Podoba našeho duchovního těla bude ovšem velmi souviset se stavem našeho ducha. Zde na zemi mohou žít lotři či podvodníci s tak důvěryhodným zjevem, že mohou kdekoho oklamat, ale v duchovním světě je vnější podoba přímo úměrná stavu ducha. Proto je, samozřejmě, také možné, že mnozí lidé nebudou mít podobu blížící se té Kristově, ale naopak nehezkou, ba ošklivou a odpuzující, takže budou podobni spíše démonům, jimž už zde na Zemi sloužili. Někdo vyslovil názor, že člověk po čtyřicítce už může za to, jak vypadá. Když tedy dáme stranou výjimky podvodných „poctivých tváří“, o nichž jsem psal výše, je fakt, že ten vnitřní duchovní stav se s přibývajícím věkem většinou na člověku nějak podepíše. A tím spíše bude znát poté, co zazní polnice a všichni mrtvý znovu vstanou k velikému soudu. Můžeme si položit otázku – jaká bude v té chvíli moje podoba, kterou všichni uvidí? Je to dobrá otázka, protože nás inspiruje k tomu, že dokud žijeme, můžeme a máme, s pomocí Boží, na této naší věčné podobě pracovat.

Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. “Chceš být zdráv?“
Kdo by nechtěl, a zvláště člověk nepohyblivý již 38 let, jako byl ten u rybníka Bethesda. Je tak trochu biblickým obrazem naší hříšné přirozenosti. Nejsme obvykle ochrnutí tělesně, ale vnitřně. Naše duchovní schopnosti jsou omezené, duše slabá, srdce zmítaná mezi nadějí a nejistotou. Možná toužíme po Bohu, po dobru, po věčnosti, ale kromě té touhy potřebujeme ještě schopnost toho všeho dosáhnout. A tady nás zrazuje a zneschopňuje naše vlastní hříšná přirozenost, jak o tom dobře píše apoštol Pavel. Když si vyzkoušíme všechny možné způsoby, ve kterých jsme spoléhali na svůj rozum, intuici, nebo vůli, a které nikam moc nevedly, jste připraveni odpovědět na Ježíšovu otázku: „Chceš být zdráv?“ s nezbytným pocitem vlastní nedostatečnosti a prosbou o pomoc. Protože v rámci našeho světa a života prostě nutně potřebujeme nadpřirozenou pomoc. To je v naší situaci cela „přirozené“. A pomoc tu je a Pán s tou nabídkou přichází. K tomu ovšem ještě potřebujeme dostatek pokory, alespoň tolik, aby převážila nad celkem běžnou umanutostí a sebestředností. A taková pokora je vlastnost, která není člověku úplně přirozená. Vždyť se rodíme do pozemského světa, kde slušnost je často považována za slabost a s pokorou je to stejné. Jenomže pozemský svět i život budou mít svůj konec, včetně pozemských pravidel. A tak bychom se měli snažit, aby pokora před Bohem byla pro nás stejně přirozená, jako ta potřeba Boží pomoci. A pak se začnou dít věci, až přijde jejich čas...
Čtení z Nového zákona: Jan 4,5- 42. Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus, ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten který k tobě mluví“.
Setkání Pána Ježíše se samařskou ženou u sycharské studny je plné duchovních významů, jak už ostatně v evangeliu podle apoštola Jana bývá. Dnes mne zaujaly zejména ty dvě věty uvedené. My přece také víme, už ze stránek Písma, zejména z Apokalypsy, že přichází Mesiáš zvaný Kristus. Jenom nevíme přesně kdy. A protože nevíme přesně kdy, a už asi dva tisíce let se nic neděje, tak to mnozí věřící v praktickém životě vnímají tak, že vlastně nepřichází. A to má svoje důsledky na sílu důvěry v Boží jednání a řešení různých životních problémů, kde spíše spoléháme na vlastní síly a možnosti, než na Boží prozřetelnost. Jenomže nic z toho, co prožíváme, není náhoda. Ani to, že se Pán Ježíš „nějak zdržel“. Samozřejmě, že přijde a tento svět skončí. A nebude-li to brzy, jistě relativně brzy skončí můj pozemský život a to je pro mne skoro stejné, jako konec světa. Takže, buď přijde Mesiáš ke mně, nebo přijdu já za ním, ale stane se to v dohledné době a já s tím musím počítat a podle toho žít.
A ještě malé zamyšlení. Když Pán řekl té ženě “Já jsem to“, odkazuje na Boží jméno, kterým se Hospodin představil Mojžíšovi – “Jsem, který jsem“. Vlastně to vůbec není jméno. Bůh nepotřebuje žádné jméno. Je to vyjádření Božího bytí. Jsem ten, kdo existuje. Kdo jediný skutečně existuje a dává všemu život. V tom kontextu rozumíme, když Ježíš říká, že Otec má život sám v sobě a dal to i Synovi (Jan 5,26). Nikomu jinému. A asi rozumíme, když Pán s tou ženou u studny mluví o živé vodě, že se v člověku stane „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému....

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38
„Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“
Tak se zeptali farizeové člověka, dříve slepého, kterému Pán Ježíš navrátil zrak. On jim odpověděl: „Je to prorok.“ A oni se rozzlobili. A co vlastně čekali , že jim odpoví ten člověk od narození slepý, který náhle vidí? Čekali snad, že uslyší: „Je to bídák, hříšník je to, ten kdo mne uzdravil...“ takhle nějak to chtěli slyšet? Není to nesmyslné? Samozřejmě, stejně jako jejich další jednání. Zavolali si totiž jeho rodiče a zjišťovali, jestli byl opravdu slepý. Byl (k jejich nespokojenosti). Tak si ho zavolali znovu, aby jim ještě jednou všechno vyprávěl (a zas to říkal, kupodivu, stejně). Tak na něj křičeli různá obvinění (zatímco on byl v klidu), a nakonec upevnili svou pravdu tím, že ho vyhnali.

To je problém způsobu uvažování lidí, kteří se neopírají v srdci o Boha, ale o svoje ideje a lidské myšlenkové konstrukce. Mohou být v klidu, jen dokud mají pozemskou moc,
politickou, kulturní, nebo ideologickou, která jim zaručuje, že jim nikdo nebude odporovat. Ale pokud je jejich pravda zpochybněna, tak okamžitě ztratí klid a sebejistotu, a to dokonce i v situaci, kdy stále mají onu mocenskou převahu. Naproti tomu lidé, kteří se v srdci opírají o Boha, mají v sobě klid i tehdy, když jsou tísněni světskou mocí. Například o vladykovi Gorazdovi II. a jeho spolumučednících sami nacisté ve svých spisech přiznávali, že z nich stále vyzařoval klid. Jestli náš současný stav života a světa způsobuje, že nemáme v srdci pokoj, jsme na tom vnitřně hůře, než vladyka Gorazd před popravou. Pak musíme hledat ve svém srdci, jak ho mít skutečně opřené o Boha. Pokud najdeme (a proč by ne), a pokud v tom vytrváme, nic nás nevyvede z klidu ani nyní na světě, a hlavně ani potom, na soudu Božím.

Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52;8,12. Svátky seslání Boha - Svatého Ducha. V neděli jsme vzpomínali otců prvního všeobecného sněmu v Nikaji, který řešil Ariův blud zpochybňování Kristova Božství. Dodnes máme proto ve vyznání víry slova „..Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného...“. Ve vyznání víry ovšem máme i to, že věříme “v Ducha svatého, Pána oživujícího”. A také tam o Duchu svatém vyznáváme: „jenž z Otce vychází“. To všechno spolu souvisí. Stejně jako Ježíš Kristus, je i Duch svatý Božskou Osobou. Když se v sedmém století začal na Západě objevovat (v rámci dobře míněného boje proti arianismu) názor, že Duch svatý vychází i z Ježíše Krista, bylo tímto „teoreticky teologickým“ činem zaděláno na Západě na praktický problém v duchovním životě. Z lidského vnímání Boha – Ducha svatého se začal vytrácet osobní rozměr, Duch svatý se pro mnohé stal jen jakousi neosobní božskou energií, silou. Proto se také začaly vytrácet modlitby k Duchu svatému (zatímco na Východě beze změny znějí takové modlitby, např. „Králi nebeský, Utěšiteli a Duchu pravdy“). Toto zapomnění na osobní vztah k Duchu svatému vedlo postupně k druhé krajnosti, časté v dnešní době, kdy se na Západě jako houby po dešti začaly rodit skupiny a hnutí zaměřené vlastně výhradně na vzývání Svatého Ducha (tzv. Charismatická obroda, letniční hnutí), kde ovšem vládne velká teologická improvizace a za působení Ducha svatého je považováno opravdu ledacos. Jistě, nás v Pravoslaví to nemusí tolik trápit. Ale je tu věc, která by nás trápit mohla. A to je u každého z nás osobní vztah k Bohu-Duchu svatému. Jedině přes modlitbu a osobní vztah s Ním můžeme bezpečně poznat a vědět, co na světě a v životě je od Boha a co nikoliv, a co mám udělat a jak věci řešit tak, aby to bylo opravdu podle Boží vůle. A jestliže to potřebuje vědět každý věřící, pak jejich duchovní pastýři by to měli vědět tím více.
Čtení z Nového zákona: Mt 10,32-38; 19,37-30. Neděle všech svatých.
Nedělní text následující po Svatodušních svátcích zřejmě ne náhodou hovoří o pozemských ztrátách, utrpení, sebezapírání a mučednictví. A také o vítězství a „ziscích“ ve věku budoucím. Nic z toho by nebylo možné božské moci Svatého Ducha. Jen si vezměme situaci učedníků po ukřižování Pána, jak se ve strachu scházeli tajně za zamčenými dveřmi. A náhle za několik dní vycházejí na střechy domů a nebojí se veřejně a otevřeně kázat o Ukřižovaném. To by bez pomoci Boha – Svatého Ducha, vůbec nebylo možné. Žádné kázání, žádně uzdravování, žádné získávání dalších učedníků a růst Církve a také žádné ukamenování Štěpána a pronásledování křesťanů Saulem z Tarzu, žádné obrácení Saula na apoštola Pavla atd.... Prostě by se splnilo, co říkal rabbi Gamliel na veleradě. Pokud toto hnutí není od Boha, rozpadne se samo. A také dodal, že pokud je od Boha, marně proti tomu budou bojovat. Duch svatý je tvůrcem Církve i tvůrcem osobní cesty každého křesťana. Přichází do našich srdcí po křtu při myropomazání a umožňuje nám vytrvat na složité křesťanské cestě a realizovat naše lidství podle Božího obrazu a podoby. Ne každý z nás dosáhne už na zemi svatosti, ale cesta k ní může a má být otevřena. Ne všichni zažijeme ve svém životě velké zázraky, ale každý sám za sebe zažije působení Ducha Utěšitele a průvodce životem. Podobně jako na odvrácené straně lidé praktikující okultismus zažívají energetickou vyčerpanost a smutky bez zjevné logické příčiny, tak naopak upřímní křesťané zažívají zdroj síly a nadějného odhodlání i tam, kde k tomu není žádný zjevný důvod, uprostřed těžkých životních okolností. Pečujme o tichou holubici Ducha svatého v našich srdcích. Je plachá před zlobou a pýchou, ale pokorným dává sílu a radost, které nejsou z tohoto světa a kterou tento svět nemůže člověku vzít.

Čtení z Nového zákona: Mt 4,18-23. Neděle všech svatých našich zemí.
Po neděli Všech svatých je druhá neděle po svátku Padesátnice věnována právě památce všech našich místních svatých. Na rozdíl od tradičně pravoslavných zemí jich nemáme moc, ale jsou pro nás důležití. Jak moravští – sv. Rostislav, Cyril a Metoděj, sv. Gorazd I. a jeho druhové, tak i čeští, sv. Ludmila, Václav, Ivan Český a Prokop Sázavský. Pak je na dlouhá staletí „prázdno“, které někteří překlenují památkou Jana Husa a Jeronýma Pražského, až do sv. Gorazda II. a jeho druhů, včetně srbského Dositeje (a pro někoho i Andreje Kolomackého) a někdo vzpomíná i Alexie Karpatského, z dob, kdy Podkarpatská Rus patřila k naší republice. Není zde prostor na podrobnější vzpomínky, ale život každého z jich je zajímavým příběhem a pozoruhodným svědectvím. Vydali se na cestu, o níž měli na začátku určitě jiné představy. Stejně jako apoštolové v dnešním Evangeliu. Věděli, co všechno je čeká? Zažili blízkost Bohočlověka, jeho slova i činy, ale také pronásledování a mučednictví. Když odhodili rybářské sítě a vytáhli čluny na břeh, měli o tom tušení? A co my sami? Každý z nás už jistě na cestě za Kristem ledacos zažil. Tušili jsme to před léty, že to tak bude? A víme, co nás na cestě ještě čeká? Nic v našich životech není náhoda. Ano to dobré, ani to zlé. Všechno má svůj smysl a jsou to krůčky, kterými nás Boží prozřetelnost vede do Království. A máme jen tušení, jen stín představy, co nás čeká tam? … Ale jako jsme se dočkali svých věcí tady na Zemí, i tamtěch se dočkáme, bude-li to naše odhodlání, pomocí Boží.

Čtení z Nového zákona: Mt 6,22-33. “Hledejte nejprve Boží království“.
Čtení této neděle nás nabádá, abychom kvůli starostem o zabezpečení pozemského života nezapomínali na starost o zabezpečení toho nebeského. Samozřejmě, teoreticky, tomu všichni rozumíme a souhlasíme. Ale v praxi to znamená přenechat Bohu péči o i záležitosti, které se nás bytostně dotýkají. A jejichž podcenění může mít pro náš pozemský život osudové následky. Někdy nenapravitelně. Jistě - Bůh je všemohoucí a na druhé straně my sami máme někdy velmi omezené možnosti jak běh svého života ovlivnit. Ale je to opravdu tak snadné tu starost svěřit Bohu? A je to vůbec možné? To totiž předpokládá ne jen teoretickou víru v Boží existenci, ale i velmi reálnou důvěru v to,“že to bude fungovat“. Opravdu to zvládám? Bůh je totiž někdo jiný než já. Svěřím svůj život někomu jinému? Sám sobě věřím, že se vždycky budu snažit to pro sebe udělat dobře, i přesto, že mám omezené možnosti a špatné odhady. Ale i přesto si věřím , že to se sebou myslím dobře. Věřím totéž o Bohu? Opravdu? Opravdu věřím tak pevně, že Bůh je a že se i o ty moje nejdůležitější věci opravdu postará? Tedy, že to bude fungovat? Jsou dvě možnosti, jak na to přijít. Jedna souvisí se svatou odhodlaností, jakou měl třeba sv. Antonios, když se vydal do pouště. Druhá souvisí s Božími cestami, kdy se dostaneme do situace, kdy prostě nemáme na výběr a musíme to nechat na Bohu. A ono to „začne fungovat“. Někdy možná jinak, než bychom to zařídili my, ale - jak se časem ukáže, o to lépe. Já tu zkušenost mám. Také to znáte?

Čtení z Nového zákona: Mt 8,5-13. “Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi do tmy...“
Mezi těmi mnohými, kteří jsou pozvání stolovat s židovskými praotci v Božím království, jsme na základě své víry i my. Zatímco synové království – dřívější nositelé izraelské víry a původní účastníci první Boží smlouvy s lidmi, budou vyvrženi do tmy, pro svou nevěru. To vyjádřil Pán Ježíš i svým slovem, že jeruzalémský chrám bude židům zanechán pustý. Už tam nebude přebývat Bůh a později už nebude ani žádný chrám. To je také obsahem velikonočního zpěvu, že zanikl význam plemene hebrejského.
Izrael, Boží vyvolený lid, existuje stále, ale již na něm nemají podíl lidé, kteří zavrhli svého Mesiáše, Krista. Pokračujícím Izraelem je nyní Pravoslavná Církev. V našich chrámech, zvláště ve slovanském prostředí, je to často vyjádřeno i tím, že na Prestole hoří sedmiramenný svícen.

To jistě neznamená, že Hebrejci jsou vyloučeni z Boží Církve napořád. Sám Pavel píše, že před koncem věků mnozí židé přijmou Krista. Vlastně se tak děje v nějaké míře neustále. Dá se říci že teprve ten žid, který přijme Krista, se stává skutečným židem protože přijal svého Mesiáše. Ti, kteří jej nepřijímají, stále ještě na jeho příchod čekají a není zde kompromisu. Buď už přišel, nebo ještě nepřišel.

Existují věřící, hlásící se ke Kristu, zvláště mezi protestanty, kteří, nemaje vlastní hlubokou tradici, nějak tíhnou k starozákonnímu židovství. Ale to je opačný směr cesty, než ukázal apoštol Pavel.
Myšlenka, že Pravoslaví je nový Izrael a v současné době jediný Izrael, může budit nesouhlas nebo i pohoršení, ale je důležité, abychom o tom věděli a pamatovali na to. Je to důležitý kontext naší víry na cestě k Božímu stolu.

Čtení z Nového zákona: Mt 8,18-22...28 – 9,1 Vyhnání běsů ze dvou posedlých.
Není náhoda, že téměř hned poté, co Pán hovoří o tělesně živých ale duchovně mrtvých lidech, se setkává v pohanské krajině se dvěma posedlými. Jak je to vlastně se skutečným životem a smrtí? Od Pána Ježíše víme, že nebeský Otec má život sám v sobě (a dal to i Synovi). Vlastně On je jediným zdrojem života pro všechno, co se považuje za živé. To vše, i my lidé, je živé jen jaksi podmíněně. Nemáme v moci zdroj svého života, jsme minutu od minuty zcela závislí na Stvořiteli. Ale na druhé straně je zjevně nyní v naší moci rozhodnout o našem věčném životě. Můžeme ho získat a být spojeni s Bohem, zdrojem života, nebo si tu šanci můžeme nechat proklouznout mezi prsty, když se k Bohu, zdroji života, otočíme zády. Tak to udělali i někteří andělé, kteří se tím změnili v běsy. A stejně na tom byli i jejich dva lidští kumpáni, které potkal Pán na hřbitově, když vystoupil z lodě. Vypadalo to, že v sobě mají málo toho lidského. Zřejmě se, jako mnozí pohané, zabývali magií a různými okultními praktikami, takže dali své duše dobrovolně běsům k dispozici. Pán Ježíš je osvobodil, protože to vše udělali z nevědomosti.

Dnes už je jiná doba. Zatímco tehdy se Evangelium blížilo, dnes jakoby odcházelo. Pro mnohé lidi se pohanství, okultismus a magie stávají atraktivními. Tak se ptám sám sebe: Proč my, kteří máme podíl na věčném Božím životě, nejsme pro ně tak atraktivní? Jistě to má více důvodů. Není jedním z nich, že ten můj vnitřní božský život je pořád ještě jako ten poklad ukrytý v poli?

Čtení z Nového zákona: Mt 9,1-8. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“. Toto čtení Písma na následující neděli je dobrým příkladem pro pochopení situací, kdy Pána Boha o něco prosíme, ale děje se něco úplně jiného a úplně jinak. A ještě ke všemu je to tak dobře. Tak si to vezměme: Čtyři lidé se snaží dopravit před Krista svého chromého přítele. Pán vidí jejich víru, ale neobrací se k nim, nýbrž k mlčícímu. Všichni čekají, že jej uzdraví, ale to on vůbec nedělá. Čemu vlastně ti čtyři věřili? Že jejich přítele uzdraví, nebo že mu odpustí? Sám chromý neříká nic, ani o nic neprosí. Zřejmě se ale trápí, protože mu Pán říká: Buď dobré mysli.“ A zřejmě se trápí především svými hříchy. Pán ho nakonec uzdravil i tělesně, ale především pro svědectví reptalům.

Zde se můžeme poučit, proč Bůh někdy nedává hned lidem tělesné uzdravení a jak nebezpečné je zklamaně pak chodit pro uzdravení k různým léčitelům a babkám. Představme si, že by ti čtyři přátelé nešli za Kristem, ale vyhledali by nějakého mága, aby se kamarádovi ulevilo. A mág by mu ulevil. Může se stát. Jak by se ale ten chromý dočkal odpuštění hříchů po kterém toužil nejvíc? Nedočkal. Už by ho ke Kristu nenesli. Někdy nám Pán ponechává tělesný neduh, protože nám to přinese duchovní prospěch. Vzpomeňme třeba na apoštola Pavla a jeho “osten”.

Až budeme zase Pána o něco prosit, spokojme se s tím, co přijde. My víme, co bychom chtěli, On ví, co nám pomůže. Ne nadarmo se modlíváme v liturgii k Bohu i za své blízké, aby splnil jejich přání „k prospěchu jejich.“

Čtení z Nového zákona: Mat. 14, 14 – 22 „ ...Dejte vy jim jíst...“
To řekl Pán Ježíš učedníkům, kteří navrhovali rozpustit shromáždění pěti tisíc lidí, aby si stihli nakoupit jídlo. Tím ale postavil apoštoly do neřešitelné situace. Ačkoli sám věděl, co chce udělat. Což ale oni nevěděli. Možná se vám také stalo, že během vaší duchovní cesty jste najednou viděli, že vás Bůh staví do podobné životní situace. Člověk ví dobře, co by bylo třeba udělat, jak něco vyřešit, ale také dobře ví, že ze svých lidských sil na to nemá žádný vliv, nebo jen nepatrný. A vypadá to, jako by Bůh říkal: Vyřeš to. To je těžká zkouška. Proč Pán Ježíš takto zkoušel apoštoly? Protože jako učitel je připravoval na to, aby se uměli na něj spolehnout. Dokud je s nimi. Dokud ho vidí a mohou spolu mluvit tváří v tvář. Aby se uměli na něj spoléhat i v době, kdy už s nimi nebude, kdy už ho neuvidí. To je těžší. Proto Pán říká: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. To říká o nás. My Krista nevidíme, nemůžeme za ním přijít a ptát se na cokoli tváří v tvář. Jsme odkázáni na jiný způsob komunikace, na modlitbu. A to je komunikace, která člověku někdy připadá jednostranná. Ale Bůh s námi komunikuje. Mimo jiné třeba tím, že nás učí, abychom se na něj uměli spolehnout. Tedy tím, že jsme někdy postaveni před problém, u kterém víme, že bychom se s Bohem snadno shodli na řešení podle Jeho vůle, ale Bůh nic nedělá a my a nic udělat nemůžeme. Možná se také někdy mýlíme v tom, co je řešení podle Boží vůle, ale vždycky platí, že Bůh ví, co chce udělat. A udělá to. V čase, který sám určí, způsobem, který uzná za nejlepší, ale udělá.

Čtení z Nového zákona: Jan 10,9-16. 2. postní neděle – sv. Řehoře Palamy „Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk mohl stát v Kristu bohem.“ Také tímto citátem svatých otců by se dal připomenout teologický zápas svatého Řehoře Palamy, který vedl ve 14. století proti lidem zpochybňujícím pravoslavnou starokřesťanskou duchovní cestu. Byli to lidé ovlivnění západním“moderním“ myšlením, které na základě aristotelského uvažování hlásalo ne jen nemožnost poznání Boží podstaty (která je pro nás vskutku nedostupná), ale i nemožnost osobní zkušenosti, setkání přímo s Bohem.
Pravoslaví ale zná takové setkání a zná i cestu ke zbožštění člověka. Nad slovem „zbožštění“ se každý správný západní teolog otřese posvátnou hrůzou. Protože nerozlišuje dobře Boží podstatu a energie. Ve skutečnosti je to jako s magnetizovaným železem. Železo se nestane magnetem, ale získá jeho vlastnosti. Tak ani lidská přirozenost se samozřejmě nikdy nestane božskou, ale získá její vlastnosti. Důkazem jsou svatí, kteří konali skutky nemožné pro běžného člověka.

Řeklo by se, že tyto teologické spory jsou daleko od obyčejného života, ale nejsou. Zbožštění je totiž jediným skutečným cílem a smyslem lidského života. Buď, že se realizuje už na Zemi, nebo se alespoň otevře cesta k němu. Většina lidí, i nevěřících, cítí potřebu najít smysl svého života. Jinak mají v duši frustrující prázdno. Buď se snaží ho zaplnit náhražkami, od jemných filosofických po nejhrubší materiální, nebo přehlušit zábavou a „adrenalinem“. Marně. A jak jsme na tom my křesťané? Máme úžasný smysl života na dosah. Informaci o něm i možnost zkušenosti. Právě postní období, kdy má člověk poodstoupit „od světa“ nám to připomíná.

Čtení z Nového zákona: Mar 8,34 – 9,1. Třetí postní neděle – uctívání sv. Kříže. Jak se modlíme v 9. hodince: „Uprostřed dvou lotrů jako spravedlivá váha se nám jeví Tvůj kříž; jednoho přivádí do pekla pro tíhu rouhání, druhého pozvedá ze hříchů k poznání blaženosti.“ Pokud jsme skutečně věřící, pak je pro nás i každé životní utrpení smysluplné a přibližuje nás Kristu a Ráji (kdo chce jít za Mnou, vezmi svůj kříž a následuj Mne...). A naopak, nevěřícímu člověku ani ty nejveselejší rozkoše nepřinášejí skutečný smysl života a srážejí ho stále hlouběji. Pro věřícího člověka je Kříž ochranou před skutečným zlem a povzbuzením tam, kde prožíváme chvíle, který se zdají zlé z pohledu tady a teď, ale které se zhodnotí, až přijde čas. Myslím, že dobrým vyjádřením nedělního svátku je text modlitby ke svatému Kříži, který zde uvádím:
„Ať povstane Bůh, a rozprchnou se nepřátelé jeho. Ať se rozutečou před jeho tváří ti, kdo ho nenávidí. Ať vymizí jako dým; jako se vytratí vosk v ohni, tak ať zhynou běsové i před očima těch, kteří milují Boha, žehnají se znamením + kříže a radostně praví: Buď pozdravený, přečestný a životodárný kříži Pána, jenž vyháníš démony silou našeho Pána Ježíše Krista na tobě + ukřižovaného, který sestoupil do pekla, přemohl za nás moc ďábla a daroval nám tebe, svůj ctihodný kříž, k vyhánění všech nám škodících nepřátel. Ó přečestný a životodárný + kříži Pána, pomáhej mi se svatou Paní, Bohorodicí Pannou, a se všemi svatými, amen.“ Zkuste se pomodlit tuto modlitbu každý den. A ten kdo to zkusí, ten něco zakusí....

Čtení z Nového zákona: Luk 7,36 – 50. Pátá postní neděle – Sv. Marie Egyptské.
Na tomto nedělním textu jistě člověka zaujme i snaha apoštolů Jakuba a Jana (podle dalšího zdroje především jejich starostlivé matky), aby po vítězství Pána Ježíše Krista, jakožto předpovězeného Mesiáše, získali Jakub a Jan čestná místa po Pánově pravici a levici. Tedy tím se myslí čestná místa vedle Jeho trůnu a s tím spojené úřady. Možná nám to přijde trochu nezvyklé, ale mnoho lidí té doby uvažovalo i ve věci Mesiáše stále především v pozemských (potažmo politických) souvislostech. Předpověděný Mesiáš měl přece vyhnat ze země římské okupanty a obnovit království Izraele. Ne nadarmo nedělní text končí slovem Pána k apoštolům o tom, že musí být naopak svými nepřáteli napřed zajat, zemřít a potom vstát z mrtvých. Připravuje na to, že Jeho království nebude pozemské a politické, ale všeobecné, nebeské a věčné. Ale kdo by tomu v té době rozuměl? Lidé si dovedou představit různé scénáře budoucnosti podle toho, s čím už mají dnes zkušenost. A ta je pozemská. Proto také Církev neustále pronásleduje pokušení zaměňovat nebeského „holuba na střeše“ s pozemským „vrabcem v hrsti“. Římskokatolická církev to svého času dovedla k dokonalosti, když se papež stal i vládcem vlastního pozemského státu. Sice maličkého, ale mocného. I v Pravoslaví známe toto pokušení, zvláště po ztrátě Konstantinopolu, kdy různí hierarchové toužili navázat ne jen na jeho duchovní dědictví, ale i na zaniklé císařství. Ale jejich úkolem od Pána není stát se malými císaři, byť toto pokušení tu bude až do konce dnů. Vždy musíme myslet na to, že tento konec dnů bude znamenat i konec všeho, co tu na zemi platí. Pak budou najednou platit jiné zákony a pravidla. Svaté Marii Egyptské to Pán připomněl velmi dramaticky. Kéž i my si to stále připomínáme. Připravujme se na věčnost. Kdo je připraven, není zaskočen.

Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Šestá postní neděle – Květná Květná je od květů, většinou „kočiček“, připomínky palmových ratolestí, které obyvatelé Jeruzaléma prostírali na cestu, kudy měl přijet na oslátku Mesiáš. Bylo to královské uvítání. Ale když dva (a nebo mnozí) dělají totéž, není to totéž. Mnozí měli při tom svá vlastní očekávání toho co teď přijde. Většinou omezená na pozemskou skutečnost. Proto se dá předpokládat, že alespoň někteří (ne-li mnozí), volající dnes radostně „sláva!“, za pár dní hněvivě volali „ukřižuj!“ Byli zklamaní a pohoršení, protože tenhle Mesiáš nesplnil jejich vlastní představy, plány a sny. Kdyby byl čas, mohl s nimi Pán pohovořit a zkorigovat jejich představy, podobně jako u Jakuba a Jana (viz minulé kázáníčko)Ale na to čas nebyl. A tak možná mnozí z nich si hořkost svého zklamání a zlobu vůči Ježíšovi (a jeho následovníkům), nesli až do smrti. Teprve po smrti těla je člověk konfrontován s tím, nakolik se lidské představy Bohu (nebo o mně a Bohu) liší od skutečných Božích cest. Co si z toho můžeme vzít za ponaučení? Určitě jsme někdy zažili situace, kdy bylo naprosto jasné, co se musí a nebo co se nesmí stát, aby to bylo správně. Bylo naprosto jasné, že Bůh to přece chce (podle všeho, co o něm vím) a i já to chci. Ale přesto se stalo to, co podle nás nebylo správné, co bylo naprosto zjevně špatně. A náprava v nedohlednu. Nerozumíme tomu. Jsme zklamaní A nejistí. Pro někoho je to skutečná zkouška víry. Ve skutečnosti to ale není krize víry. Jeto krize našich představ o Boží prozřetelnosti. Abychom ji znali dokonale, k tomu nemáme dost informací, ani mozkových a duchovních kapacit. Nemáme znalosti o plodech minulosti, o kontextu současných událostí, ani o budoucnosti. Prostě, jsme jenom lidé. Někteří lidé kvůli tomu na Krista zanevřeli, někteří (třeba apoštolové a první křesťané) nikoli. Jak se jim podařilo duchovně přežít krizi svých představ o Bohu? To všechno se dozvíme, až nastane druhý příchod Kristův ve slávě. Ale pro nás, dosud na zemi, by bylo užitečné, kdybychom to pochopili mnohem dřív. A Pán říká: „Hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“.

Čtení z Nového zákona: Mat 12,1-18 27.55-61 a 28,1-20. Ukřižování a zmrtvývstání našeho Spasitele Ježíše Krista
Minulou sobotu jsme vzpomínali vzkříšení Lazara, v neděli budeme slavit vzkříšení Krista. Mezi těmito událostmi je jeden zásadní rozdíl. Lazar byl vzkříšen zpět do našeho světa a ještě jednou ho čekala smrt. Navíc jeho posmrtná zkušenost rozhodně nebyla nebeská, protože Pán Ježíš Kristus až při svém zmrtvýchvstání otevřel cestu k Bohu, dosud uzavřenou pro Adamův hřích. Pán Ježíš byl, na rozdíl od Lazara, vzkříšen do duchovního světa. A vzal běsům „právo“ na blokování nebeské cesty. A to díky svému ukřižování, při němž přinesl oběť za lidské hříchy, od Adama až po posledního věřícího člověka na konci našeho věku.

My si nemusíme klást otázku, zda nás po opuštění těla čeká vstup do duchovního světa. To máme jisté. Vzhledem k nesmrtelnosti duše to každý člověk má jisté. Tedy i lidé, kteří v Krista vůbec nevěří. Jejich problém je ovšem v tom, že zažijí posmrtný šok, protože vůbec nebudou schopni se v nové dimenzi orientovat a nebudou tušit, co se děje. Někteří se sice mohou utěšovat knihami dr. Moodiho a podobnými, slibujícími nebe skoro každému, ale skutečná realita je jiná. Když to zjednodušíme, tak má jen dvě podoby - „nahoru a dolu“. I když to „dolu“ opravdu nikomu nepřeji, Pán Ježíš varoval, že mnozí lidé, ba většina, bude převážena a stržena právě tam. Protože do záhuby je cesta široká a mnozí po ní kráčejí, ale ke spáse jen úzká a málokdo ji nalézá. Posmrtný život skutečně není automaticky jakousi duchovní rekreací. Tady jde skutečně o život.

Křesťané, kteří znají Písmo a snaží se podle něj žít, nezažijí posmrtný šok. Překvapení jistě, i úžas, stejně jako horké chvíle soudu. Ale víme, jak se tam orientovat a víme, o co jde, víme, na Koho se odvolat. A to je pro život to hlavní. Vlastně je to to jediné, na čem skutečně záleží.

Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých.
Christos vosktese! Voistinu voskrese!
Christos anesti! Aleftiu anesti!
Al Masíh kám! Al Hakkam kám!
Čtení z Nového zákona: Jan 20,19-31. Tomášova neděle.
Kdyby nebylo duchovního pohledu na věc, tak zvaně „z Boží perspektivy“, jak by asi celá situace vypadala? Učedníci Páně zamčení spolu v jedné místnosti. Ze strachu před Židy. Židovští přední muži přece nebyli žádní političní amatéři. Dobře věděli, co je třeba. Ježíše, zvaného Kristus, se zbavili, ale teď je třeba posvítit si na jeho následovníky. A to apoštolové věděli. Alespoň, že zůstali pospolu. Vždyť se také mohlo stát, že by se rozešli každý za svým původním živobytím. Jíst se musí. Ale přece to, co spolu prožili, když chodili s Pánem Ježíšem, je drželo pohromadě. Čekali, co bude. A dočkali se toho, že na další neděli za nimi přišel vzkříšený Pán. A tady začíná ta Boží perspektiva. Proti tomuto vývoji političtí mocnáři těžko něco udělají. Už nemohou bojovat proti Vzkříšenému. Teď začíná jiný boj. O duši každého jednotlivého člověka. Snad proto, z Boží prozřetelnosti, nebyl tu neděli apoštol Tomáš s ostatními pohromadě. Neviděl Vzkříšeného, jen o něm slyšel. A uvěřit se mu nechtělo. Že Pán Ježíš žije? Viděli ho? Mluvil s nimi? Přišel přes zamčené dveře? Taková pravda by byla příliš krásná na to, aby to byla pravda. Ale nakonec, jak rád uvěřil, když viděl! A jak říká Pán, požehnaní ti, kteří neviděli a uvěřili. Pokud se rozhodneme uvěřit, přesněji řečeno, pokud se rozhodneme chtít uvěřit, staneme se součástí reality, která přesahuje tento svět. A proto jsou proti ní mocní tohoto světa bezmocní. Mohou věřícím znepříjemňovat život. Mohou je utiskovat, ožebračovat je, mohou jim i sáhnout na život. Což je definitivní vítězství z pohledu člověka, který věří, že smrtí všechno končí. Ale tohle definitivní vítězství si už vyzkoušeli na Kristu. A nějak jim to nevyšlo. Vstal z mrtvých Kristus!

Čtení z Nového zákona: Mar 15,34-16,8. Neděle Myronosic.
K této neděli mám zvláštní vztah. Na neděli Myronosic byla před 26 lety poprvé sloužena v Jindřichově Hradci pravoslavná Liturgie. Ještě bez ikonostasu, takříkajíc v polních podmínkách, ale s příslibem věcí příštích.

Co se týče samotných Myronosic, ty měly spíše na mysli dokončení věcí posledních. Mezi následovníky Pána Ježíše Krista bylo mnoho velmi věrných a odhodlaných žen. Některé neváhaly doprovodit Pána až na popraviště. Nyní se Marie Magdalská, Marie Jakubova a Salome rozhodly, že dokončí pohřební obřady, které musely být přerušeny s nástupem sobotního svátku. Nakoupily potřebné (a drahé) vonné masti a vydaly se k Ježíšovu hrobu.

Pokaždé si kladu otázku proč k tomu hrobu šly, když dobře věděly, že se dovnitř nedostanou. Ne nadarmo si říkaly: Kdo nám odvalí kámen od hrobu?“ Takový kámen mohl mít v průměru jářku i dva metry. A byl kulatý, aby ho i jeden člověk mohl spustit z kopce zvláštním žlabem před vchod a zatarasit jeskyni, tedy hrob. Že by se ještě někdy s kamenem hnulo, s tím se nepočítalo. Proč také. Ať mají mrtví klid. Tak proč tam ty ženy pořád šly? Proč se nezastavily a neřekly si, zcela rozumně, že to nemá cenu? Kdyby aspoň požádaly chlapy, apoštoly. Kdyby se jich pár do toho opřelo... Jenomže apoštolové byli společně schovaní a zamčení. Tak kdo ten kámen odvalí?

My už víme, že našly kámen odvalený a hrob prázdný a viděly anděla. Kdyby se zachovaly rozumně, nic z toho by nezažily. Co je to vedlo dopředu? Víra? Nebo nějaké tušení, že když dělají dobrou a potřebnou věc, tak se jim cesta nějak otevře? Možná jsme už v životě podobnou situaci zažili. Funguje to. Ovšem je důležité vědět, že to funguje především podle Boží vůle a prozřetelnosti. Vždyť nakonec se ukázalo že ty vonné masti ani nebudou potřebovat a dokončení pohřebních obřadů se vlastně nekoná. Ale to, že je k tomu hrobu přivedla láska ke Kristu, jim otevřelo zcela nové obzory.

Možná nás také někdy povede láska k Bohu k nerozumnému konání. A otevřou se nové obzory... Všimli jste si už někdy, když na nás útočí pokušení nevěry, nebo nedůvěry v Boha, jak často sahá k rozumným a logickým argumentům?

Čtení z Nového zákona: Jan 5, 1-15. O mrtvicí raněném.
Ještě stále zpíváme “Vstal z mrtvých Kristus“, ale při čtení z Písma jsme se náhle ocitli od textů z velikonočních událostí u vyprávění „z obyčejného života“, které s Velikonocemi nijak nesouvisí. Člověk ochrnutý, raněný mrtvicí, již léta marně čeká na uzdravení. A tomu udzravení vždy zabrání právě to, že je ochrnutý. Začarovaný kruh. Až přichází Pán Ježíš a zázračným uzdravením tento kolotoč marnosti ukončí. Ono to ale souvisí s Velikonocemi. S obětí Pána za naše hříchy a s jeho vzkříšením, které i nám otevírá další životní, vpravdě věčnou, perspektivu.

Písmo svaté rádo pracuje se symboly. A tak jistě nebudeme vedle, když si řekneme, že člověk ovládaný hříchem je na tom stejně, jako ten ubožák s mrtvicí. Když má někdo ochrnutou nohu, tak může vynakládat celou svou sílu vůle, ale nepodaří se mu s nohou pohnout. Není to v moci jeho vůle. A stejně tak, pokud je někdo ovládán hříšnou vášní, i kdyby se snažil, odolat není to v moci jeho vůle. Jen když si vzpomenu, kolikrát jsem se pokoušel přestat kouřit a s jakým ostudným výsledkem. Až se mi to jednou podařilo s podivuhodnou pomocí Boží. Ale to je minulost. I v současnosti stále zápasím s jinými pokušeními a někdy prohrávám. Jistě to znáte. Ale zápasím stále, protože mám naději v Kristu a vím, že se musím hrabat nahoru. Pán Ježíš svou obětí na kříži zbavil hřích jeho absolutní moci nad lidmi. Nad těmi, kteří se k této oběti hlásí.

Takže jsme vyléčeni z duchovního ochrnutí. Což se v praxi projevuje podle toho, jakou příčku duchovního žebříku, jsme právě zdolali. Totiž abychom se nedivili, že stále ještě nejsme bezhříšní a že někde už sice vítězíme a někdy ještě prohráváme. To už ale souvisí s Boží pedagogikou, která nás učí jednak pokoře a jednak usilování o duchovní pokrok. Fakt ale je, že nebýt Kristovy oběti a zmrtvýchvstání, toto všechno by byl jen marný sen. Čtení z Nového zákona: Jan 4, 5-42. O živé vodě.

To zní jako název pohádky. Ale ona to nemusí být jen pohádka. Když hovořil Pán Ježíš u starobylé Jákobovy studny s jednou ženou ze samařské vesnice, nabízel jí živou vodu. Zcela jinou, než je v té studni. A ne jen, že člověk může dostat napít této živé vody, ale dokonce přímo v člověku otevře pramen vyvěrající k životu věčnému. Co to může znamenat? Nejspíš veliké věci. Totiž pokud to nějak souvisí – a já myslím že souvisí, s tím, co říkal pán Ježíš židům (Jan 5,26): „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.“

Celé stvoření je oživováno Bohem, ale sám život, pramen života, má v sobě jen Bůh sám. Otec, který se před věky podělil o tento zdroj života se Synem a Duchem svatým (Duchem oživujícím). Že jen sám Trojjediný Bůh je zdrojem a pramene života, to chápeme. Ale najednou Pán Ježíš nabízí prosté ženě u studny, že jí dá vodu živou, která se v ní stane pramenem vyvěrajícím z věčnému životu. A to ta žena byla ke všemu Samařanka. Tedy nejen že nepatřila do svazku Božího vyvoleného lidu, ale vlastně patřila mezi jeho nepřátele.

My křesťané už od zrodu Církve získáváme tento dar při křtu a myropomazání. Někdo si snad řekne: „Hm, nic zvláštního v sobě necítím.“ Mnozí starci hovoří o tom, že tento dar může v člověku zůstat nevyužitý (na svědectví proti němu) a nebo jej člověk může rozvíjet. Podle známého principu synergie, spolupráce Boha a člověka na spáse. Vzpomeňme si na podobenství o rozličné půdě. A pokud v sobě křesťan ten pramen vyvěrající k životu věčnému necítí, měl by začít o tom podobenství honem přemýšlet. A pokud v sobě, například, cítí vnitřní naději překonávající jakékoli pozemské situace, měl bych ji začít synergicky rozvíjet.

Čtení z Nového zákona: Jan 9, 1-38 „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“. K zamyšlení je v tomto příběhu samozřejmě mnoho věcí. Jednak – jen na okraj, otázku apoštolů, zdali se ten člověk narodil slepý proto že zhřešil, vykládají někteří nepoučení lidé jako náznak tématu reinkarnace v Písmu. Což tak opravdu není. Podle učení farizejské náboženské strany se totiž člověk mohl dopustit hříchu již v těle matky. Proto se na to učedníci ptali. Když už jsem zmínil farizeje, vždy mne v tomto příběhu zarážela jejich neochota připustit si, že Pán skutečně učinil zázrak. A když už to opravdu nešlo popřít, tak to alespoň bagatelizovali. Tento přístup můžeme samozřejmě právem odsoudit. Ale možná nás překvapí zjištění, že tím odsuzujeme často i sami sebe. Problém je totiž v tom, že někdy rozumíme Boží vůli tak, že (jak se pak i ukáže), to vlastně nebyla tak úplně Boží vůle. Že to jsme si mysleli my, že je to Boží vůle. A mysleli jsme si to poctivě a celým srdcem. Ale byly to jen naše představy. Což někdy vede k tomu, že se tato naše „Boží vůle“ nesplní a my jsme pak zmateni, či dokonce ztrácíme důvěru v Boží cesty. Pozor na to. A není to jen problém jednotlivých lidí a jejich představ. Bývá to i problém celých společenství a duchovních cest. I mnozí farizeové si byli jisti, že vědí, co je Boží vůle a jak má vypadat Kristus a podle jakého jednání se pozná, že je to On. A když se s Ním skutečně setkali, tak ho pohoršeně odmítli.

Ale člověk, který skutečně hledá Boží vůli a živého Boha se nepozná podle toho, jak je sebejistý. Pouštní otcové často radili, abychom nevěřili svým myšlenkám. Moderní psycholog by se z toho asi osypal, ale oni měli na mysli přesně toto. Hledejme živé splečenství s Bohem. Když budu mít vnitřní jistotu ve společenství s Bohem, nepotřebuji sebejistotu.

Čtení z Nového zákona: Luk 24, 36-53. Svátek Nanebevstoupení Pána.
Ve čtvrtek slavíme jeden z velkých svátků Církve, kterým se vlastně završuje Pascha. Význam této události pro naši spásu pochopíme nejvíce ve chvíli kdy opustíme své smrtelné tělo a vydáme se vzhůru do Boží náruče. Ale ne každý tam dorazí. Na cestě je duch člověka zadržován závistivými běsy. Ti sice vědí, že člověk byl stvořen podle Božího obrazu a podoby. Ale také vědí, že mnozí lidé svou zlou vůlí znetvoří svého ducha do podoby, která je spíše příbuzná jim, démonům. A pak mohou po právu říci: „Ten je náš.“ Proto každého zkouší a tříbí. Pokud je člověk očištěn vírou v Kristovu oběť a pokáním, tedy pokud se úspěšně snažil udržet v době Boží podobu, nemohou jej nakonec běsi zadržet. To ovšem platí až od doby, kdy Pán Ježíš přinesl oběť za naše hříchy a vystoupil zpět k Otci. Do té doby totiž nikdo z lidí, ať už zbožných nebo bezbožných, neměl žádnou možnost skrze hradbu běsů projít. Kvůli prvorodnému hříchu. Proto také v našich knihách čteme a na ikonách vidíme, že po Vzkříšení Pán Ježíš prošel peklem a vyvedl odtud Adama s Evou a všechny duše toužící po Bohu. Ano, byli v pekle. Možná v jeho „nejvyšším patře“, ale stále ještě v pekle. Právě Pán Ježíš byl první po dlouhém věku tmy, který jako Bůh i jako člověk – nový Adam, rozrazil onu hradbu běsů a vzal jim právo zadržovat duše zbožných křesťanů na cestě do Boží náruče.

My jsme se narodili už mnoho let po Kristově oběti. Máme možnost po opuštění těla přijít, s Jeho pomocí, až na Nebesa. Jen abychom v těle žili tak , abychom toho potom vskutku využili. Dejž to Bůh.
Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52;8,12. Padesátnice - Svatá Trojice. Proč je svátek seslání Svatého Ducha na apoštoly zároveň svátkem Svaté Trojice? Dalo by se říci - mají společné to, že je na obojí rozum krátký. Ale také proto, že Svatý Duch toho dne začal působit ne Zemi jako třetí Osoba Božské trojice. Pokusím se to nějak neuměle načrtnout. První Osoba, kterou nazýváme Bůh Otec, stvořila náš svět a stanovila pravidla. Druhá Osoba, kterou nazýváme Bůh Syn, se vtělila při narození člověka Ježíše a jako Kristus zachránila svou obětí na kříži ty lidi, kteří přinášejí pokání za porušení pravidel Boha Otce. Třetí osoba, kterou nazýváme Duch Svatý, přichází do srdcí křesťanů a postupně pracuje (s jejich spoluprací), na přeměně hříšných lidí zpět k Božímu obrazu a podobě. Tajemství tří Osob a Jediné společné Boží přirozenosti je vlastně také jediným pravoslavným dogmatem, ze kterého všechna ta ostatní vychází. Křesťanská víra v Trojjediného Boha je proto základem naší spásy. Zdůrazňuji křesťanská, protože občas někdo tvrdí, že máme společného Boha s judaismem a islámem. Není to pravda. Ani židé, ani muslimové, nevyznávají Boha Trojjediného. Odmítají víru v takového Boha. Proto také nevyznávají cestu zbožštění, která je možná jen v Kristu. Na druhou stranu zase mnohá další náboženství hovoří o jakémsi zbožštění, nebo božském osvícení, ale to, co považují za božství, vnímají spíše neosobně, jen jako duchovní energii. Proto také nemůže být totožné s osobním Bohem křesťanů. A jen tam, kde se setkají dvě osoby, se může zrodit skutečná láska.

Usilujme o to, abychom se my, osobně, setkali s naším Bohem. Vždyť proto Duch Svatý přišel do našeho světa a chceme -li, i do našeho srdce.

Čtení z Nového zákona: Mat 10,32-38; 19,27-30. Neděle všech svatých.
V pravoslavném kalendáři máme památku mnoha světců a světic. Tento svátek ovšem pamatuje ne jen na ně, ale i na všechny svaté, o kterých ví jen Bůh. Při té příležitosti by možná stálo za to zamyslet se nad svatostí jako takovou. Pod pojmem „svatý člověk“ si hodně lidí vybaví člověka mravného. Je pravdomluvný, čestný, milosrdný, a tak podobně. Ve skutečnosti ovšem mravnost není cílem usilování o svatost. Je pouze samozřejmým jevem, který se svatostí souvisí. Ale skutečnou podstatou svatosti je zbožštění. Stav, kdy člověk beze zbytku naplní lidský úkol – být Božím obrazem a podobou. Je to možné díky tomu, že v Ježíši Kristu došlo ke sjednocení Božské a lidské přirozenosti. Je to možné díky Duchu Svatému. Je to možné, když je člověk plně zaujat Bohem, takže vše ostatní v životě, své starosti i radosti, odsune na druhou kolej, nebo opustí úplně. Když věří tak, jako by Neviditelného viděl. Když se stane Božím přítelem a na zemi žije a rozhoduje se tak, jako už by byl s Bohem v nebi. A pak světu a lidem prostředkuje Boží lásku, naději a pomoc všude tam, kde je to lidem ke spáse.

Možná bychom pocítili vůni svatosti, kdybychom všechno co prožíváme, my i svět, viděli od konce, směrem od Božího soudu k nám. Tam se totiž pochopí, vysvětlí a napraví vše co bylo. Otázkou samozřejmě je, jestli nás to ještě bude zajímat. Jestli v té chvíli už nad tím vším, co na světě bylo, nemávneme rukou. Vždyť budeme na prahu věčnosti a nového podivuhodného života. Představme si, že bychom to dokázali už teď. To mávnutí rukou. Jako kdybychom už teď stáli na prahu věčného života. A vlastně, když se to tak vezme, uprostřed bídy tohoto světa – nestojíme na prahu věčnosti už od chvíle, kdy jsme přijali křest a dar Svatého Ducha?

Čtení z Nového zákona: Mat 10,32-38; 19,27-30. Neděle všech svatých našich zemí. Mnozí lidé mají o Pravoslaví v našich zemích představu, že jde o jaký cizorodý východní prvek, dovezený z Ruska. Nic není vzdálenější pravdě. Naše Pravoslaví má velmi hluboké historické kořeny spojené s konstantinopolskou misií svatých bratří Cyrila a Metoděje. A teprve zde vznikla slovanská duchovní literatura a ritus, později uplatněný na Rusi a v dalších slovanských zemích.

Přesto nemáme celé zástupy našich svatých, tak jako jinde, protože posloupnost Pravoslaví byla u nás násilně přerušena „na tisíc let“ (s pozoruhodnou středověkou událostí, kdy utrakvistické poselstvo, při památce na Jana Husa a zvláště Jeronýma Pražského, jednalo s Cařihradským patriarchátem o sjednocení, ovšem v době, kdy sultán Mehmed už stál tak říkajíc před hradbami).
Přece se ale z Boží vůle ve svůj čas Pravoslaví do našich zemí vrátilo a k našim starým světcům (Cyril a Metoděj, osvětitel Moravy Rostislav, vladyka Gorazd I. se svými druhy, mučedníci Václav a Ludmila, poustevníci Ivan Český a Prokop Sázavský), přibyla i nová světla, vladyka Gorazd II. a jeho druhové v utrpení. Protože v době „první republiky“ patřila k našim zemím i Podkarpatská Rus, můžeme počítat i mučedníka pravoslavno uniatských sporů Alexie Karpatského. Za zmínku ovšem stojí i dávná iroskotská misie, předcházející cyrilometodějské období. Málokdo ví, že keltské křesťanství (nežli bylo pohlceno Římskou jurisdikcí a latinským ritem), mělo svou povahou blíže k východním křesťanům nežli k Římu. Rozhodně v v některých prvcích spirituality. A my vlastně nevíme, jestli některý z keltských křesťanů nedovršil právě zde u nás svou cestu svatosti. Dnešní povídání nebylo moc duchovní, spíše takové dějepisné. Tak aspoň na závěr jedno duchovní povzbuzení: když těch našich místních svatých není moc, neměli bychom se trochu více snažit? ...

Čtení z Nového zákona: Mat 6,22-33. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.
To vyžaduje velikou víru, ve světě, který si oblíbil přísloví, že peníze jsou až na prvním místě. Na druhou stranu, znamená to snad, že se máme přestat starat o cokoli a čekat, až nás Bůh nakrmí a poskytne šaty a střechu nad hlavou? Pokud nejsme přímo k takové duchovní cestě Bohem povoláni (jako třeba svatý Antonios), tak nikoli. Hledat nejprve Boží království znamená, že nepodlehneme „duchu světa“ a jeho pravidlům. Pokud tedy věříme, že tento svět není jediným světem a tento pozemský život jediným životem. Připravujeme se na život v Božím království. Jak bychom tam také na věky mohli žít, kdybychom nebyli připraveni? Lidé, kteří věří pouze v tento svět a pozemský život dělají to, o čem jsou přesvědčeni, že je pro ně nejlepší. Ještě než umřou, snaží si pro sebe urvat kus světa, aby si ho mohli užít. Někteří se snaží pokud možno poctivě, v rámci místních (nedokonalých) pravidel, jiní si s pravidly nedělají hlavu. A jiní se zase jen bojí a třesou a zlobí se, že se stanou jejich obětí. Ti alespoň cítí, že na tomto světě a životě je něco špatně a mohou začít hledat jiný, vyšší. A my, kteří už hledáme a snad i nalézáme, se musíme jen snažit, abychom se s pomocí víry a pomocí Boží udrželi nad vodou. V Písmu je totiž zmatek tohoto světa někdy přirovnávám k rozbouřenému moři. A my, kteří už něco víme a Boha už trochu známe, bychom se neměli do toho moře nořit a potápět (jak tehdy apoštol Petr, když přestal hledět ke Kristu). A když, tak zase hned nahoru. To přeji sobě i Vám, od této chvíle až do té naší pozemské poslední: Buďme nad vodou! Když to s pomocí Boží zvládneme, tak pak budeme za vodou!

Čtení z Nového zákona: Mat 8,5-13. O víře setníkově.
Víra má pro osud člověka velikou moc. V té době to byla konkrétně víra v Ježíše Krista jakožto Mesiáše. Tedy, že právě on je tím Spasitelem, který byl předpovězen proroky. S touto vírou měly problém duchovní autority židovského národa, ale ne tak lidé prostí. Nebo dokonce pohané. Onen setník z dnešního vyprávění byl vysoce postavený důstojník (plukovník, nebo tak) okupační armády. Ale i mezi nimi se našli takoví, kteří byli osloveni vírou v jediného Boha. A ten setník věřil, že Ježíš je Spasitel a tedy že má moc ten zázrak učinit. Když Bůh vyjde člověku vstříc, člověk pomocí víry zase vyjde vstříc Bohu. A tak se setkají přesně tam, kde je to možné a potřebné.

Dnes je jiná doba než tehdy. Dalo by se říci, plná pochyb. Někteří lidé kácejí staré jistoty a věří tomu, že přicházejí nové, světlé, šťastné a spravedlivé. Takové revoluce už tu byly mnohokrát. Nikdy to neskončilo dobře. Protože hříšní lidé nemohou vybudovat bezhříšný svět. „Stará“ víra v Boha a v jím poslaného Spasitele Ježíše Krista je dnes vzácná a je jisté, že v plánovaném novém věku tohoto světa nemá být vítána. No nevadí. My věřící stejně očekáváme úplně jiný nový věk. A tohoto světa se moc netýká. Takže není nic divného na tom, že tu nejsme vítáni. Křesťanství je v současnosti nejvíce pronásledovanou vírou. A ne jen v dalekých koutech světa. Budiž nám to poučením a povzbuzením. Nevím, jestli nadšení nositelé nových ideí se dočkají svého ráje na Zemi. Všimněme si, jak velmi tomu věří a jdou za svou vírou pilně a neúnavně. A co my? Je naše víra podobně silná a nadšení neúnavné? Kéž by tomu tak věru bylo! Bůh nám jde ve své lásce vstříc. Ale my také musíme ujít ten svůj kus cesty. Cesty, které vede do skutečného Ráje!

Čtení z Nového zákona: Mat 16,13-19. Svátek předních z apoštolů Petra a Pavla.
Zvláště v řeckém církevním světě se jedná o velký svátek. Vždyť je tam mnoho měst, kde oba tito apoštolové kázali a zvláště Pavel zde zakládal místní církve. Lišili se od sebe jak jen to bylo možné. Petr, prostý rybář, který chodil s Pánem od počátku. Pavel, vzdělaný intelektuál, který se s Kristem setkal až po Vzkříšení. Měli spolu i spory o přístup k lidem pokřtěným rovnou z pohanství, ačkoli paradoxně Petr pokřtil první z nich (setník Kornelius) a Pavel byl vychován v přísně farizejském směru. Ale také se navzájem podporovali, byli neúnavní misionáři a oba zemřeli mučednickou smrtí. Oba dva měli velikou lásku ke Kristu, umocněnou osobním selháním na počátku. Petr třikrát zapřel, že Krista zná a tak vypadl z kruhu apoštolů (neboť jak může být Kristovým apoštolem ten, kdo se k Němu nezná?) Po vzkříšení jej Pán navrací mezi apoštoly slovy „Pas mé beránky“. Apoštol Pavel zase nejprve krutě pronásledoval Církev a teprve zjevení u Damašku jej přimělo, aby se stejnou horlivostí Církev hájil a šířil Evangelium.

Zdá se, že v lecčems lidském se nám vlastně podobají a my jim. A možná i v duchovním? Pravda, nemáme rozhodně jejich horlivost a mučednickou odvahu. Ale také jsme se nikdy nesetkali s Pánem tak intenzivně, jako oni. Máme svou menší horlivost i duchovní zkušenost, v rámci našeho osobního života. To ale neznamená, že by to bylo před Bohem méně důležité, než dílo velkých apoštolů. Každý křesťan je pro Krista důležitý a má svoje vlastní poslání. A jednou, dejž Bůh, se spolu sejdeme i s apoštoly Petrem a Pavlem a bude dost času to všechno probrat...

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1-8. „Odpouštějí se ti hříchy“.
Ten příběh je známý. Čtyři přátelé nesoucí chromého na lůžku se chtějí prodrat k Pánu Ježíši do jednoho domu. Protože to pro tlačenici není možné, napadne je vylézt na plochou střechu, kus rozebrat a spustit nosítka přímo před Krista. A Pán, vida jejich víru, řekne chromému, že jsou mu odpuštěny hříchy. Což nečekali přítomní farizeové (ta drzost, co drzost – přímo rouhání. Jen Bůh může odpouštět hříchy!) a nečeká to ani čtenář příběhu, protože předpokládá, že Pán toho chromého uzdraví. Což se stane, ale později, jako důkaz pro farizeje, že Pán tu moc k odpouštění hříchů má.

Představme si, kdyby se to stalo dnes u nás v Čechách. Asi by přítomní nepovažovali odpuštění hříchů za rouhání. Spíš by si řekli: „No, to jsi mu moc nepomohl“. Vlastně slovo „hřích“ už se ani v běžné řeči moc nepoužívá. Lidé většinou nevěří v Boha (a v Boží soud), nebo jsou přesvědčeni, že si svoje činy před Bohem zodpoví (vysvětlí Mu to). A pokud není člověk čistý atheista, pak raději věří v Něco. Docela to naplňuje jakousi spirituální potřebu a Něčemu se člověk zodpovídat nemusí.

A my jako křesťané uprostřed toho všeho žijeme. A ať chceme, nebo nechceme, má to na nás nějaký vliv. Nejsou výjimkou křesťané, kteří při zpovědi usilovně přemýšlí, co by vlastně měli říci. V Písmu je řečeno, že pokud budeme soudit sami sebe, nebude nás soudit Bůh. A tak, třeba vždycky večer, udělejme si takový malý samosoud s pokáním. Čas se krátí. A kdo je připraven, není zaskočen.

Čtení z Nového zákona: Jan 17,1-13. Památka otců šesti všeobecných sněmů.
Asi znáte hru na tichou poštu, kde na začátku někdo pošeptá sousedovi slovo „rendlík“ a k poslednímu v řadě se to slovo přes „knedlík“ a „pudl“ dostane ve tvaru „nudle“. A to může trvat jen pár minut. Teď si představme, že něco podobného trvá mnoho století. Že důležitá (protože spasitelná) pravda Kristova Evangelia se předává z generace na generaci tak, aby v roce 1 i v roce 2020 to byl pořád „rendlík“. Téměř nemožné. Proto už apoštolové, kteří si pamatovali a věděli, určili za své nástupce spolehlivé žáky, aby na jejich odkaz víry dohlíželi (řecky episkeptesthai). Tak vznikli episkopové, česky biskupové. A především ti se pak scházeli na všeobecných sněmech, když hrozil efekt „tiché pošty“. Většinou proto, že chtěl někdo víru rozumně přiblížit co nejvíce lidem. Jistě, že to mysleli dobře. Jako třeba, když v jedné moderní církvi hlásali, že Pán Ježíš chodil po hladině moře tak, že si tam napřed připravil prkna. Chtěli víru přiblížit lidem, kteří se vysmívali zázrakům. Během staletí se vždy našel někdo, kdo chtěl rozumně a jednoduše přiblížit lidem tajemství božství Ježíše Krista a svaté Trojice, nebo vzájemného poměru božské a lidské přirozenosti a nebo vůle v Kristu. Dnes se nám to může zdát trochu nedůležité. V době, kdy mnoho lidí tvrdí, že žádný Bůh není, se diskuse o víře posouvají na úplně jiné hřiště. Ale přesto se v těchto otázkách ukrývá spasitelná síla křesťanství. A s odklonem od původní víry se ztrácí. Proto jsem my pravoslavní tak konzervativní a nechutně ustrnulí v minulosti. Kéž by nám to vydrželo až dokonce. Protože člověk hledající v tomto světě pravdu musí mít vždy šanci najít životní cestu, která je spolehlivá. Buďme její součásti pro sebe i pro druhé. Čtení z Nového zákona: Luk 4,22-30 Svátek proroka Eliáše.

Je považován za největšího z proroků. Při proměnění Pána na hoře Tábor se apoštolům zjevil po boku Ježíšově spolu s Mojžíšem. A stejně jako Henoch se nedočkal pozemské smrti, ale byl i s tělem vzat k Bohu. Žil v 9. století před Kristem, v době kdy Boží lid byl rozdělen do dvou království. Ale jakýpak Boží lid. Sám Eliáš si stěžuje Hospodinu, že Izraelci opustili smlouvu s Hospodinem, jeho oltáře pobořili a proroky povraždili mečem. Říká: „Zbývám už jen sám a i mně ukládají o život.“ To asi nebyly dobré časy. Král Achab, který ze svého titulu měl být ochráncem víry, měl za manželku thyrskou princeznu Jezábel, která sloužila pohanské modle Baalovi a po celé zemi svou víru prosazovala bez skrupulí, s královým souhlasem. Není divu, že si Eliáš přál i umřít, protože ztrácel naději. A přece ho nakonec Bůh posílil a všechno se jako zázrakem změnilo k lepšímu. Jezábel i Achab zahynuli, na místo Eliáše nastoupil prorok Elíša a království se očistilo od nejhoršího vlivu Baalových kněží a falešných proroků. Také se nám dnes zdá, že jde všechno jen k horšímu a nějaké reálné obrysy naděje nevidět? „Nejsem lepší, než moji otcové“. Říká Eliáš Bohu ve chvíli skleslosti. Ani my nejsme lepší, než Eliáš. Ale Bůh je pořád tentýž, tehdy i dnes. I Jeho prozřetelnost. Bezbožníci teď mají své časy. Bohem vyměřené a omezené. My máme své obavy a doufání. Bůh má své plány. Někde se to sejde.

Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34. Kristus kráčí po moři.
Už si ani nevzpomínám kdy jsem naposledy šel po vodě. Nejspíš proto, že nikdy. Ani si nevzpomínám, že by někdo z mých známých šel po vodě, nebo že by si někdo aspoň pamatoval někoho takového. Naši profesoři na „husovce“ na tom byli jistě stejně. Proto se soustřeďovali na symbolický výklad tohoto příběhu. Chyběla nám zkušenost s něčím takovým a ani jsme neznali celou zkušenost církve. Například pouštních otců, kteří v prvních staletích přecházeli Nil, když bylo potřeba.

Z pravoslavného prostředí máme ostatně mnoho zkušeností, že fyzikální zákony nejsou absolutní. A že Boží prozřetelnost prostě nás, lidi občas něčím zaskočí a překvapí. Což se netýká jen fyziky. Nám věřícím to může přinést dvojí potěšení. Jednak nám to v nějaké situaci vytrhne trn z paty a jednak to zkomplikuje život bezbožníkům, kteří se buď tvrdohlavě snaží prosadit své pojetí pozemského ráje (končícího zpravidla peklem), nebo rovnou mají zlé a promyšlené plány na nějakou lotrovinu. Kdyby takových Božích zásahů do pozemského běhu věcí nebylo, asi by se na zemi žilo o dost hůř, byť ani dnes to není žádná sláva. Ale to je dobře. Nereptejme. Kdybychom si tu na Zemi žili spokojeně, kdo by se vůbec staral o nějaké Nebe? (Kromě několika minut před smrtí). A to si vezměme, že i při té bídě se někteří pozemšťané zařizují, jako by tu měli být na věky. Ne ne, na věky budeme jinde. A kdykoli nás tady něco potrápí či zarmoutí, vzpomeňme si na to, že věčnost a Nebe je jinde. A že se máme jen o to starat, abychom tam skutečně dorazili. Prostě jako ten Petr. Když budeme hledět jen Kristu, budeme nad vodou. (A jednou i konečně za vodou.) Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34 „Takový duch nevyjde jinak, než modlitbou a půstem.“

Dnes už půstu moc nedám. Ale když jsem to ještě uměl, poznal jsem zajímavou moc, kterou půst má. S přáteli jsme se tenkrát postívali od pátečního rána až do nedělního přijímání. A člověk se cítil takový duchovně lehčí, povznesený a zároveň jako by vybavený silou pro boj s nepřáteli z duchovního světa. Dnes namísto půstu přicházejí nemoci. Ale každý věk má svůj boj. Pokud za ně děkujeme Pánu a moc nebrbláme, také je to kousek askeze.

Když se apoštolové (neúspěšní při vymítání běsa) ptali Pána, proč se jim nedařilo, slyšeli odpověď „pro vaši malověrnost“. A malověrnost je věru komplikace na duchovní cestě. A přitom žili v době a prostředí, kdy o existenci Boha nikdo nepochyboval ani ve snu a projevy víry (byť ne vždy upřímné) byly vidět na každém nároží. Dnešní svět je postavený na hlavu. Zpochybňování Boží existence už je dávno vžité, dnes se zpochybňuje celý Bohem daný životní řád, včetně rodiny. A co má dělat človíček? Když učedníci Pána byli malověrní, což teprve člověk dnešní doby?

Asi to souvisí s tím, co jsem psal výše, že každý věk mé své zápasy. To se netýká jen jednoho lidského života, ale i časů tohoto světa. Slyšel jsem o slovu, že v posledních časech ti lidé, kteří si uchovají v srdci víru, budou postaveni na roveň dávným otcům, kteří konali zázraky. My tedy nemusíme konat zázraky (ne, že by se občas nějaký nestal). Ale pro nás je podstatné držet se za každou cenu srdcem v Boží blízkosti a uchovat víru až do konce. Jestliže v některých dobách bylo údělem křesťanství zažít i v tomto světě velké úspěchy, dnešním údělem bude přežít velké neúspěchy. Ale co. Neúspěchy v rámci tohoto světa nejsou znamením neúspěchů ve světě duchovním, že....

Čtení z Nového zákona: Mat 18,23-35. O nemilosrdném služebníku.
Tento biblický příběh se nás týká více, než si myslíme. Souvisí přímo s posledními okamžiky našeho života na této zemi. Či spíše s prvními okamžiky našeho života po odchodu duše z těla. Protože to je čas, o kterém mnozí hovoří jako o času prvního, tzv. „soukromého“ soudu nad právě dokončeným pozemským životem. Nemyslím tím teď ten zážitek „životního filmu“, o kterém hovořívají lidé, kteří přežili tzv. klinickou smrt. To s tím soukromým soudem nesouvisí. Protože to nebudu já sám, kdo bude posuzovat vlastní život. Náhle se odněkud vynoří žalobci (běsi) a budou tu i obhájci (andělé). A já budu už jen divák, který co mohl vykonat už vykonal a co nenapravil už nenapraví. Jak bude tehdy záležet na Božím odpuštění!

Ale vlastně se ukazuje, že všechno bude především záležet na tom, zdali jsem já byl ochoten a schopen odpustit druhým. A ne jen lidem, které jsem znal a třeba mi nějak ublížili. Týká se to i lidí, které vlastně moc neznám, ale protože byli na zemi něčím důležití a zpronevěřovali se svým úkolům, často jsem je za to soudil. Ve jménu spravedlnosti, správnosti. Že ztěžovali lidem život tam, kde nemuseli, že někteří i přinášeli pohoršení a jméno Kristovo a Církve bylo kvůli nim „v potupě mezi národy“. Člověk má tak velkou tendenci je soudit, nebo dokonce si říkat, že jejich jednání je věru neodpustitelné. Ale pozor na to. Žádný z nás není soudcem druhých, protože soud je v rukou Božích. V našich rukou a v našich možnostech je právě to odpuštění. Ať už našim nejbližším, či vzdáleným. Nepočítejme křivdy, jakkoli bolí, a nedovolávejme se spravedlnosti. Protože pak, až my budeme stát na tom soukromém soudu, jak budeme za to vděčni, když ani nám to nebude „spočítáno“. A budou to ne jen věci, o kterých máme nějakou povědomost. Budou to i věci, které jsme už dávno zapomněli, nebo věci o kterých jsme my mysleli, že to ani žádné hříchy nejsou. Kéž nám vše Bůh odpustí! Podle slov modlitby: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme viníkům našim.“

Čtení z Nového zákona: Luk 10,38-42, 11,27-28. Svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice. Když je pro nás někdo důležitý a máme ho rádi, tak by se řeklo, že budeme více slavit jeho narození, než jeho odchod z tohoto světa. Zesnutí přesvaté Bohorodice je tak velký svátkem proto, že sice zesnula, ale tento svět neopustila. Jsou nesčetná svědectví o zjeveních přesvaté Bohorodice, o její pomoci a ochraně jak jednotlivých lidí, tak i celých národů. Vlastně by se dalo říci, že ač je obyvatelkou nebes, tráví více času s lidmi na zemi, než v nebesích.

To vše je umožněno tím, že právě ona, jako první z lidí, se dočkala zbožštění. První z nás. A proto je ten svátek tak významný. Zbožštění je výzva, která stojí před každým člověkem, který přichází na tento svět. Někteří ho již během pozemské pouti získali, mnozí se odhodlali alespoň k němu směřovat, i když během života na cíl nedosáhli, nechávajíce jeho dosažení na milosti Boží. Je to výzva i pro nás. V nebesích je dobře. Vlastně je tam úžasně. Ale přece si dovedu představit ještě jeden úkol pro spaseného člověka, alespoň dokud tato země trvá. Úkol, který na sebe vzala Bohorodice i všichni svatí. Pomáhat pozemšťanům ke spáse. Představte si, že už máte sami za sebe vyhráno. Už se nemusíte obávat ničeho zlého, ani běsů. Naopak oni se vás bojí a mračí se na vás, protože všude, kde se pozemšťané modlí o pomoc, máte otevřené dveře k tomu, abyste mařili běsům jejich temné dílo.

Pokud by se některý duchovní bojovník chtěl chystat na něco takového, je tu možnost. Usilování o zbožštění. Kdo na této zemi porazí běsy ve své mysli, ten nad nimi tím více může vítězit jako spasený. A práce je, věru, dost.
Čtení z Nového zákona: Mat 21,33-42. O nepoctivých vinařích Známe to – hospodář (Hospodin) vysadil vinici, vybavil vším potřebným a pronajal ji vinařům. Ti mu ale odmítali odvádět co se zavázali, k služebníkům hospodáře se chovali zle a když za nimi poslal svého Syna, napadla je zajímavá myšlenka: „Zabijeme ho a dědictví bude naše“. To je velmi důležitá věta. Zejména to „dědictví bude naše“.

Ještě než totiž začneme uvažovat o nevěřících, kteří, ač stvořeni Bohem, odmítají v něj i jen věřit, musíme si říci, že toto podobenství se týká především božích služebníků. Ti vinaři z podobenství měli vinici pronajatou. Měli s hospodářem smluvní vztah. Třeba takový, který uzavírá člověk s Bohem během tajiny křtu. Co všechno jsme tam naslibovali! A nebo třeba takový, který má s Bohem pastýř jeho oveček. Ať už malý, nebo veliký. Běda takovému, který se shlédne v té myšlence „dědictví připadne nám“. To totiž znamená, že nájemník na vinici, který má svou smlouvu s Bohem, z té smlouvy Boha odstranil. Už to není Boží. Už je to moje. Samozřejmě, že se mohu odvolávat na to, že co říkám, nebo co chci, říká a chce Bůh. Ostatně, lidé vědí, že jsem jeho nájemce. Ale je to moje.

Mnozí nevěřící neví o Bohu nic a jedinou Biblí pro ně je to, že pozorují život křesťanů, kteří tvrdí, že podle Boha žijí. To je velký závazek. Smluvní. A což teprve pastýřové. Boží vůlí či autoritou už se v dějinách zaštiťovali mnozí. Ale jednoho dne bude Hospodář vyžadovat zúčtování, zdali jeho služebník svými řečni i skutky ve jménu Božím neklamal sebe i ostatní. Jestliže je poctivý, či alespoň se snaží, je psáno: „Blaze služebníku, který tak činí...

Čtení z Nového zákona: Mat 21,33-42 „Ale pozvaní nebyli jí hodni“.
Čeho nebyli hodni? Svatby, kterou uspořádal král svému synu. Kteří pozvaní? Ti, kteří pozváním pohrdli. V tomto podobenství především elity židovského národa, ale i mnozí věřící. Za nimi přišel Pán Ježíš Kristus, poslaný Bohem Otcem. Dokonce je v podobenství zmíněno přímé proroctví o dobytí a zničení Jeruzaléma římským vojskem roku 70.
(„...jejich město vypálil“). Je to zmíněno ne jen v přímé souvislosti s odmítnutím Pána Ježíše, ale i s odmítáním a pronásledováním Božích proroků během dějin („...chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je“). Dá se říci, že toto podobenství o svatební hostině navazuje na podobenství o nehodných vinařích, které jsme probírali minulou neděli. Všechno je to o lidské svobodě a o tom, co právě člověk pro sebe považuje za nejlepší. Mohu pro sebe považovat za nejlepší umravňování vlastní vůle a upřednostňování vůle Boží. Mnozí tak činí a vědí proč. Nebo mohu pro sebe považovat za nejlepší následování své vůle a chytrosti, nehledě na Boha. To dělají přemnozí a také si myslí, že vědí proč. Ale výhody tohoto jejich rozhodnutí končí okamžikem, kdy se duše odpoutá od těla. Pak každý brzy zjistí, že by také rád „na svatbu“. Co ale dělat, jestliže také brzy zjistí, že patří mezi ty, kteří jí nejsou hodni? Co se „tam“s tím dá dělat? Už nic. A to je ten problém.
Samozřejmě, že se s tím dá dělat mnoho, ale tady. My dosud žijeme v těle a na Zemi. Dosud stále pro nás platí pozvání na svatbu. A můžeme se svobodně rozhodnout, co je pro nás nejlepší. Čas běží. A přesto, že se jedná o tentýž čas, může mít různé kvality. Těm, kteří se rozhodli dobře, se to blíží. Těm, kteří se rozhodli zle, se to krátí.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. O největším přikázání.

Vlastně se dá říci, že je to takový návod na přežití. Na přežití uprostřed tohoto světa plného pokušení, zmatků a pohoršení. Na duchovní přežití až do chvíle, kdy opustíme tělo a pokušení, zmatky i pohoršení tohoto světa pro nás přestanou platit. Pak už budou důležitý jenom celkový výsledek. Ovšem, zdá se, že většina lidí na světě se snaží přežívat jinými způsoby. Láska k Bohu z celého srdce a k bližnímu jim jako návod k přežití zřejmě nepřipadá dost důvěryhodný. Tento svět má dokonce svou vlastní teorii o přežití. Věřící darwinisté jsou přesvědčení, že vždy přežije ten silnější, schopnější, chytřejší. Existuje i výraz „sociální darwinismus“, který popisuje užívání tohoto způsobu boje v mezilidských vztazích.

Mezi Božím a lidským návodem na přežití jsou, samozřejmě, zásadní rozdíly. Věřící darwinisté uvažují pouze v čase a místě pozemské existence. Což nemá z našeho pohledu úplnou logiku. Proč má dinosaurus nebo člověk urputně bojovat o přežití, když stejně umře? (Nebo vymře)? A nebo je výhodou, že některé druhy přežijí až do konce světa? No jo, ale pak stejně přijde ten konec. A druhá věc, mnohem důležitější: Podle darwinistické víry musí každý živý tvor či druh soupeřit a bojovat o místo na slunci s jiným tvorem či druhem. Vždy proti někomu. Ale duchovní zápas o přežití záleží v tom, že člověk bojuje sám proti sobě. Proti svým vášním, hříšným sklonům a vnitřní nečistotě. Proti druhým nebojuje, protože je má rád. K čemuž mu dopomáhá láska k Bohu.

Tak nám všem přeji, ať se nám v tom boji daří. Ať se nám s pomocí Boží podaří přežít ten čas zápasů s pokušením, zmatky a pohoršením tohoto světa. Až na konec času, a pak ještě dál...

Čtení z Nového zákona: Jan 19,6-11;13-20;25-28;30-35. Povýšení svatého Kříže Staré české přísloví praví, že koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Tím křížkem je míněno trápení a utrpení. Možná to nějak souvisí s veršem knihy Přísloví (13,24): „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo ho miluje, trestá ho včas“. Pán Bůh nás vychovává pro Boží království. Asi to jinak nejde. Kdyby to šlo jinak, tak bychom se už za pozemského života měli jako v ráji, protože bychom měli duši jako andělé. Asi nemáme.

Kromě toho apoštol Petr ve svém prvním listě (4,13) říká: „Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ Člověk tedy nemusí nést trápení jen za svou hříšnost, ale také za svou zbožnost, tam kde svědectví o Kristu vzbuzuje nepřátelství temných sil. Temné síly se nestaví proti Kristovu kříži bez důvodu. Obětí za naše hříchy totiž Pán Ježíš na kříži vzal ďáblu a démonům jediný důvod, který je opravňoval k nadvládě nad lidmi a celým pozemským světem.
Člověk si říká – proč se to neprojevuje nějak víc? Asi by se mi líbilo, kdyby Kristovo vzkříšení bylo zároveň hned také Posledním soudem. To by židovská velerada zírala! A všichni ti, kteří volali: Ukřižuj!“ Ale namísto toho členové velerady (patrně) dožili v relativním klidu. Samozřejmě jen do okamžiku smrti a osobního soudu. Ale to už je za obzorem našeho vnímání. Ono se asi vůbec spousta Božích věcí děje za obzorem našeho vnímání.
A tak to asi bude chtít od nás trpělivost a víru, že moc Kristova Kříže ve světě působí a pracuje, ať už je to zjevné, nebo pro nás skryté. A že každé naše utrpení má svůj smysl. No, zkrátka, koho Pán Bůh miluje...

Čtení z Nového zákona: Mat 25,14-30. O svěřených hřivnách.
Někde se také mluví o svěřených talentech, nebo prostě schopnostech. To jistě souvisí s tím, co dal Pán Bůh každému z nás do vínku při narození a to zase souvisí s tím, že každý máme na světě nějaký svůj úkol, svoje poslání, které se nám daří plnit hůře, či lépe. Někdo také dostal více, někdo méně. Ale kdo dostal více, ať se nevynáší, protože od něj zase bude víc požadováno (Luk 12,48). Samozřejmě, jsou i lidé, kteří příliš neřeší souvislost svých schopností s osobním životním posláním, ale žijí podle toho, co se jim samotným zdí a líbí. To všechno se uvidí až na konci, až Pán začne účtovat.

Mne k tomu ovšem napadá, že my lidé to často děláme obráceně. Že chceme účtovat s Pánem Bohem, jako bychom mu my něco svěřili k dílu. Tedy, víme, že jsme mu nic nesvěřili, ale máme svoje představy o tom, jaký Bůh je a co by mohl a měl jako všemohoucí a dobrotivý na světě konat a jakým způsobem. Také jsem se tím trápil, pak jsem ale s tím účtováním (skoro) přestal. Napřed jsem vzdal stav světa. Dobrá, stejně je určený k záhubě. Je zlý svou podstatou, ráj na zemi čekat nelze. Ale jak je to s Církví? Neměla by uprostřed zlého světa být bez vrásky a poskvrny, jako útěšné útočiště? Měla. A není. Komu za to přijde účet? A pak si člověk říká, vždyť přece kdo upřímně chce, ten v Církvi najde Boha, cestu k věčnosti i dobré lidi, spolupoutníky. To Pán Bůh zabezpečí vždy. Ostatní je věc poctivosti či nepoctivosti správců Božích tajemství. A komu za to přijde ten účet? Špatná otázka. Ta správná zní: jaký účet přijde mně? Dostal jsem schopnosti, dary a životní cíl. Tady se mám starat. O to ostatní se určitě postará Bůh.

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. Svátek knížete Václava.
On se vlastně jmenoval Věnceslav (odtud pak ruské Vjačeslav, či latinské Wenceslavs). Dnes je v povědomí národa spojován s římskou církví, ale ve skutečnosti byl pokřtěn ve slovanském ritu (protože byl i postřižen) a také byl jako světec nejprve uznáván v pravoslavném prostředí. (První životopis i liturgické služby byly staroslověnské a např. v Rusku jméno Vjačeslav zcela zdomácnělo, podobně jako Ludmila).

Hlavním rysem svatosti českého knížete nebyla jen vskutku křesťanská podoba jeho života, ale i křesťanská podoba jeho vlády a politiky. Tak se mu podařilo uhájit relativní samostatnost českého knížectví (za cenu každoroční daně do Saska). To vedlo ovšem k nespokojenosti jeho bratra Boleslava a patrně bylo i důvodem mučednické smrti. Boleslav na trůnu totiž záhy daň vypověděl a vedl čtrnáctileté boje s Otou I.). Svatý Václav nebyl nakloněn válkám (ačkoli byl osobně zručný v boji s mečem i jízdě na koni). Vzorem mu byl sám Pán Ježíš, který odmítl doufání mnohých svých současníků v politického mesiáše (Jan 615), neboť přišel osvobodit národ především od hříchu a věčné smrti, nikoli od navlády Říma.

Svatý Václav stavěl Boží chrámy. A to jak kamenné, tak i vnitřní, v lidských srdcích, svým osobním životním příkladem. Protože národ, který nosí Boha ve svém srdci, dobře přežije úklady tělesných i duchovních nepřátel. Ovšem, ti duchovní jsou nebezpečnější. Jednoho dne budou souzeni všichni, kteří nespravedlivě prolévali krev a utiskovali druhé. Ale protože soud začne od domu Božího (1Pt.1,17). Pečujme především o to abychom měli Boha v srdci, podle příkladu svatého Václava.

Čtení z Nového zákona: Luk 6,31-36. O lásce k nepřátelům.
„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi.“ To je tak logická věta, že ji těžko může zpochybnit i člověk nevěřící. Ovšem dnešní část Písma jde dál a vyžaduje od křesťana ještě větší aktivitu, totiž jednat s ostatními lépe, než oni s námi. Dokonce odplácet nenávist láskou. To už je hodně „silná káva“. V době, kdy člověk třeba čerstvě uvěřil a má období, „první lásky“, jak píše apoštol, byl by toho ochoten a snad i schopen. Ale „ubíjející“ život uprostřed marnosti a zloby světa postupně uhasí první žár. Někdy si člověk říká, že je vítězstvím, pokud sám neklesá, natož aby měl sílu pozdvihovat se, či dokonce druhé lidi. A přesto nám jsou slova Kristova stálou připomínkou.

Abychom se mohli alespoň snažit je naplnit, musíme začít pravidelnou péčí o vlastní duchovní sílu a stabilitu. Prosadit si sám na sobě pravidelnou modlitbu. Tři krát denně je minimum. Mezitím Ježíšova modlitba, kdykoli si na ni vzpomenu. I kdybych ne vždy byl schopen se plně soustředit. Je lépe modlit se nesoustředěně, než se nemodlit vůbec. Pokud zvítězí pravidelnost, i soustředěnost se stane zvykem. Denně se občerstvit čtením Písma nebo svatých otců. Při vytrvalosti člověk začne postupně pociťovat sám na sobě proměnu. Ne díky síle vlastní vůle, ale díky Boží pomoci.

Obklopuje nás svět, který duchovně vysušuje, jako pouštní vítr. Proto je třeba občerstvovat se při každé možné příležitosti. Vždyť nejde o nic menšího, než o věčný život. Čtení z Nového zákona: Jan 17,1-13. Památka otců sedmého všeobecného sněmu.

Hned několik pravidel II. Nikajského sněmu řeší otázku svatokupectví, kdy se církevní úřady získávaly za peníze. Zřejmě to bylo inspirováno světskými poměry v úředním aparátu Římské říše. Ani Církev, nevěsta Beránkova, nezůstala už tehdy ušetřena „poskvrny světa“. Ostatně, přečtěme si apoštolské listy, jak často se tam takové „poskvrny“ řeší! Asi není duchovně moudré pohlížet na Církev romanticky, protože kromě Krista a svatých ji tvoří i lidé, a to ne vždy poctiví. To je ale jejich problém, protože tím zmarňují svůj život a svoji šanci na Nebeské království.

Lidský život má smysl a hodnotu jedině tehdy, pokud je užitečný Bohu. Pak je užitečný i sobě samému, protože míří do Nebes. Možná je příkré takto hodnotit cenu lidského života, ale vzpomeňme na podobenství o hřivnách (Mt 25,30): „A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů“. Pokud chce být člověk užitečný především jen svým vlastním zájmům, je jeho život plevelný a beze smyslu, i kdyby rozhodoval o osudech mnoha jiných a topil se v penězích.

V Evangeliu podle Lukáše (7,30) se píše o farizeích a zákonících, že zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl. S každým z nás má tedy Bůh svůj úmysl. Dobrý úmysl. Aby jej člověk mohl přijmout za svůj (nebo zavrhnout), musí ho poznat. To je namáhavé, lákavé, unavující, i dobrodružné. Máme na to jeden lidský život. Kéž není plevelný, ale smysluplný a užitečný Bohu i nám, i bližním.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Vyšel rozsévač... semenem je Boží slovo.
Co to vlastně Pán Ježíš zasévá do lidských srdci? Člověk by řekl, že naději. Naději na odpuštění hříchů, na nesmrtelnost, na zbožštění člověka. Ale to jsou úžasné věci! Kdo by to nechtěl? Kupodivu to nechce spousta lidí. Proč to? Protože ničemu takovému nevěří. Zvláště, když to vyžaduje u člověka upřímnost i k sobě, krocení vášní a skromnost. Z (komunistického) školství si dobře pamatuji, jak nám často o kněžích vyprávěli, že slibovali lidem jakousi nebeskou blaženost, když budou tady na zemi poslušní vrchnosti a chudí. Takhle klamali vykořisťovaný lid! Zatímco ateisté slibovali lidem nebe už tady na zemi. Problém byl možná v tom, že sami kněží někdy nechtěli čekat až ty nebeské blaženosti a kážíce vodu, sami víno pili. Jenomže ateistům ta pozemská naděje nevydržela ani tři generace. I dnes mnozí hlasatelé nových údělů zdvihají prapory pozemských nadějí. Jak dlouho to vydrží?

Nakonec ta víra v nebeskou blaženost je nejrozumnější. U té pozemské už víme, že nefunguje. U té nebeské to nevíme. Mohla by, že! A kromě toho je tu svědectví lidského srdce. Lidská srdce se od sebe liší, stejně jako ta rozličná půda, na kterou padá sémě Božího slova. A kdo je tou dobrou půdou, ten tomu vnitřnímu svědectví srdce dobře rozumí. Ať si nevěřící svět hlásá a co chce.

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. O boháči a chudém Lazarovi
Při výkladu tohoto příběhu se vždy zdůrazňuje, a právem, rozdíl mezi nemilosrdným boháčem a pokorně trpělivým Lazarem. První z nich po smrti skončil v pekle, druhý u Božího přítele, Abrahama. Ještě to nebylo v Nebesích, protože ještě nebyla otevřena cesta, zavřená po Adamově pádu. Tu Pán Ježíš otevřel až svou obětí na kříži, po níž prošel podsvětí a vyvedl spravedlivce všech věků od Adama počínaje. Podle všeho, tedy i otce Abrahama a žebráka Lazara. Zatím nám zůstává tajemstvím, v jakém duchovním světě se nacházeli, protože Pán Ježíš to místo, kde se před vyjitím na Nebesa nacházel Abraham, zřetelně odlišuje od pekla plného utrpení.

Co je ale podstatné, že bohatec se neocitl v tom pekle až náhle po smrti. On měl totiž to peklo ve svém nitru už během života. Byl nemilosrdný, netečný k utrpení druhých, pyšný a plný tělesných vášní. A to jsou přece vlastnosti, kterých je peklo plné. Mají je běsi i lidé jim podobní. I peklo je nemilosrdné. Na druhou stranu, žebrák Lazar už za života nosil v sobě vnitřní svět, jaký nalezneme v Nebesích. Neslyšíme o něm, že by si na svou bídu stěžoval, nebo záviděl bohatci, či ho nenáviděl. Měl v sobě obrovskou trpělivost, božskou pokoru a víru.

A tak je i s námi. I my nosíme v sobě peklo, nebo Nebesa. Většinou obojí, ale něčeho víc. Měli bychom si svého vnitřního světa hledět. Vnější svět pomine, ii všechno, co se pyšní zdejší důležitostí. Ale život našeho ducha je nesmrtelný. A po opuštění těla přijdeme přesně tam, kde už vlastně jsme. Pečujme o svého ducha, ve víře, v pokání a v naději na velkou Boží lásku. Jak píše apoštol Pavel: „Co oko nevidělo … co člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují....

Čtení z Nového zákona: Luk 8,26-39. O vyhnání legie zlých duchů.
Existence neviditelných běsů a jejich působení na člověka zůstává povětšinou zahaleno tajemstvím. Podle zkušeností duchovních otců se démoni stále závistivě snaží nalézt v lidech něco sobě příbuzného, chytit se toho v duši člověka a využít toho k pokušení. V dnešní době by se dalo použít takového příměru (nevím nakolik přesného přesného, leč srozumitelného): Dejme tomu, že za počítačem sedí člověk. Ten počítač představuje mozek a vůbec duchovní srdce. Běs sedí na vedlejší židli a snaží se nějak převzít klávesnici, a používat počítač. Sem tam člověk nedává pozor a běs mu tam sáhne. Pokud ovšem se běsovi povede úplně vystrčit člověka z jeho židle a dostane se ke klávesnici, může zadávat příkazy a počítač ovládne. To může být obrazem posedlosti.

Pro moderní dobu jsou běsi trochu problém. Uznávaný psychiatr či psycholog, který by o nich veřejně vážně uvažoval, by spáchal profesní (a možná i společenskou) sebevraždu. Proto raději, pokud se dostanou k biblickým tématům, místo o běsech hovoří o vášních, zlých vlastnostech a sklonech, o rozdvojení či rozpadu osobnosti a tak podobně (popisuji to zjednodušeně). Pokud se pokoušejí léčit takové duchovní nemoci, nemohou jít na kořen věci. Vlastně léčí jen průvodní jevy, příznaky.

Při své práci s drogově závislými jsem měl možnost se s lidmi, kteří byli takto duchovně postiženi, setkat. Nebyli pány své vůle. Soudobá léčba drogových závislostí často nabízí sanaci vášní. Výměnu destruktivních zážitků za nedestruktivní. Přesměrování vášně z osobně a společensky nepřijatelných prostředků na přijatelné. Podle nich nelze opustit drogu a zanechat prázdnotu. Pravoslaví má opačnou radu. Askezi. Odříkání nikoli nedobrovolné a frustrující, ale programové. S tím, že prázdnota bude naplněna božskými energiemi. Svým způsobem ovšem je to platné pro kohokoliv. Možná na tom nejsme tak strašně jako drogově závislí, ale vášně v sobě nosíme. Jsou otevřenými brankami pro pokušení. Kdo pomocí duchovního života zavírá tyto branky, najde osvobození a vnitřní mír, po němž všichni tak toužíme.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení Jairovy dcery.
Ačkoli toto čtení z Písma hovoří o vzkříšení, chci se dnes zamyslet nad smrtí. Už proto, že Jairova dcera byla navrácena do života, který opět byl opět ukončen smrtí. Mnoho věcí v lidském životě je nejistých. Některé věci v životě nezažijeme vůbec, u dalších nevíme, zda se nám podaří, či zda nás dostihnou. Ale ve věci smrti máme jistotu, že ji zažijeme všichni. Na základě toho by člověk čekal, že se lidé budou o smrt zajímat více. Že se na ni budou zodpovědněji chystat. Ale hovořit o smrti se považuje za necitlivé. Kdyby dnes nebylo strachu z korony, bylo by téma smrti na okraji zájmu.

Představte si skupinu lidí v autoškole. Celé dny řeší osnovy a styl výuky, kvalitu barev na obrázcích učebnic a podobně. Ale nikdo z nich se nechystá za zkoušky, ani nepřemýšlí o tom, že má skutečně jezdit autem. Přitom autoškola trvá pár týdnů, ale autem se jezdí celý život. Podobně se dnes chovají mnozí lidé dnešní „pomoderní“ společnosti. Lidská duše je nesmrtelná. Těch prvních pár desítek let života na Zemi je jako nic, ve srovnání s věčností. Každý máme svůj vyměřený čas. Někdo víc, někdo méně. Přesně tolik, abychom se stihli připravit na zkoušku a na život v úplně jiném světě. V autoškole musí člověk zvládnout pravidla silničního provozu a získat základní dovednosti řízení a údržby vozidla. Jinak narazí. Nejspíš ne jen obrazně. I věčný život má svá pravidla. Známe je z Desatera, z Blahoslavenství a vůbec z Písma a od svatých Otců. Máme vyměřený čas abychom je zvládli. A abychom získali základní dovednosti skutečného duchovního života. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem seděl poprvé v autě jako řidič sám. Malá dušička a obrovská zodpovědnost. Na posledním soudu také bude stát každý sám za sebe. Někteří budou připraveni a zvládnou to. Někteří narazí.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37. O milosrdném Samařanovi.
Vlastně to začíná otázkou židovského intelektuála, které Boží přikázání je největší. Načež sám odpovídá, že je to láska k Bohu z celého srdce, celou duší, celou svou silou a celou svou myslí. A také láska k bližnímu jako k sobě samému. Je zajímavé, že ten farizeus se dále ptá: „A kdo je můj bližní?“. Ale tu první část, která hovoří o lásce k Bohu, už nerozvádí. To se nemohl zeptat alespoň“: „Jak něco takového vůbec můžu dokázat?“ Ale to nechme na jindy. Zastavme se u vyprávění o milosrdenství, které uvedl Pán tomu farizeovi v odpověď. Samařan jde po cestě. Má svůj cíl a časový plán. Asi obchodní. Kdo ví, co se mu honí hlavou. Když tu spatří nepřítele svého národa, sotva živého. A najednou začne jednat jako jeho nejlepší přítel, najednou má spoustu času, i peníze se najdou na péči v hostinci. Podivné jednání. S podivným motivem. Proč píši o podivnosti? Protože ten Samařan ještě nebyl v nebi. Vše se odehrálo na zemi a v našem pozemském světě se vyzdvihuje mnoho věcí jako perspektivních, ale milosrdenství mezi ně nepatří. Možná tak řečnit o něm. Ale praxe našeho světa a naše doba je nemilosrdná. A sotva kdy tomu bylo jinak. Přece jen, pýcha a sobectví jsou příhodné vlastnosti pro zbohatnutí a získání a udržení moci. Jenomže ve skutečnosti je to právě milosrdenství, které má budoucnost. Právě tato vlastnost umožní člověku, aby se ve věčném Božím království těšil z přítomnosti ostatních a pociťoval z ní štěstí a radost. Kdo nemá dnes na zemi milosrdné srdce, nebude mít schopnost takové věci na věčnosti vnímat. Nemilosrdenství přináší do budoucí podoby nesmrtelnosti věčnou samotu a i kdyby v pekle byly milióny lidí, každý z nich tam bude sám.

A jak se stát milosrdným? Tak, že s tím začnu. Ona se příležitost najde. Třeba to pomůže i v té lásce k Bohu. Jak píše apoštol (1 Jan 4,20): „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ No, a zase naopak.....

Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21: „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši“ Jak se říká, nevíme dne, ani hodiny. Vyprávěl mi jeden kolega o svém strýci, který už měl svůj věk a nějaké choroby. Šel na vyšetření a protože se nestačil objednat, musel čekat v čekárně. A než ho sestřička konečně zavolala, tak mezitím umřel. A nebo mi vyprávěli o jednom člověku, který doma prováděl svářečské práce, ale měl pod nohama nepořádek. O ten nepořádek zakopl a spadl do studny. Řeklo by se, jsou to nečekané věci nebo náhody, dokonce i zaviněné nepozorností. Ale náhody ve skutečnosti neexistují. Všechno je prozřetelnost Boží a každý máme určený svůj čas, který se Božím řízením za nějakých okolností naplní. Zatím vím snad jen o jediném způsobu, kterým může člověk tento běh věcí sám ovlivnit a to je sebevražda. I proto je v Církvi hodnocena tak negativně, protože Bůh má pro každého připravený plán s dobrým koncem, ale zneužitá lidská svoboda jej může zmařit (ale to se vlastně netýká jen tak extrémního příkladu).

Hospodář z našeho příběhu měl také svůj plán: „Mám tučné zásoby na mnoho let, teď už si budu jenom bezstarostně žít.“ Mnoho lidí touží po bezstarostném životě. Ale u některých to, bohužel, znamená i zahodit starosti o následky hříšných činů. I kdybychom neměli v životě jinou starost (jako, že máme), tak starost o zajištění věčného života má být stále na prvním místě. Já vím. Kdo má pořád myslet na budoucnost, kterou si ani nedovede představit a o které ani nevíme, kdy a jak přijde. No, nevíme. Nevíme. Ale přijde. A možná i nenadále.

V pozemském životě není neobvyklé, když se lidé obávají, že přijde na rodinu nějaký nečekaný velký výdaj, na který nemají nastřádáno. Nestačili tak moc ušetřit, neměli z čeho. A jak je to u tak zvaného nebeského pokladu? Víme, kolik máme na nebeském účtu? Člověk si možná řekne: „Dost času na zbožnost, musím si ještě něco užít.“ Ale jak praví otcové, není dobré zemřít nečekaně bez pokání. Pořád je tu otázka. Až to přijde, a možná i nečekaně, budu mít nastřádáno?

Čtení z Nového zákona: Luk 13,10-17: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, ne v den sobotní!“
Těmito slovy napomenul pobouřený představený synagogy své věřící, když Pán Ježíš při sobotní bohoslužbě uzdravil ženu, která byla hrbená již osmnáct let. No jistě. Uzdravování je přece také práce. Truhlář řeže dřevo, zedník skládá cihly a prorok uzdravuje. Ale ne v sobotu, holenkové. Je pozoruhodné, že představený synagogy nevynadal přímo Pánu Ježíšovi, který v sobotu uzdravoval, ale přítomným lidem. Kteří, nota bene, ani původně nepřišli nechat se uzdravit. Rozhněvaný představený synagogy si je zvolil jako náhradní cíl, protože na Pána Ježíše si netroufl. Ještě by mu mohl prorok něco způsobit, nebo říci. A také, že i tak řekl.

Všimněme si, že podobně jako ten nepřátelský představený synagogy se chová i Satan a jeho andělé. Oni nenávidí Boha a samozřejmě i našeho Spasitele. Ale netroufnou si na ně. Ani nemohou, protože jsou pouhá Boží stvoření. I když v porovnání s námi lidmi jsou silnější. A tak volí náhradní cíl. Někoho slabšího, než jsou sami. Útočí na lidi, kteří věří v Krista. Někdy ovšem se stává, že kosa padne na kámen. To když věřící člověk získá duchovním zápasem a z milosti Boží božské energie. Pak běsi prchají i před člověkem. Většina věřících ovšem tak blízko Bohu není a jsou cílem běsovských pokušení a útoků. Pán Ježíš Kristus to předpovídal. Upozorňoval nás na to předem .Ale díky Boží prozřetelnosti je většina křesťanů vystaven jen takovému boji, ve kterém mohou zvítězit. Budou-li v pokoře spoléhat na Boha. Jsou i případy, kdy člověk útok nemůže ustát. To zase dopouští Bůh proto, aby jej té pokoře naučil. Pokora je opak pýchy a pýcha způsobila Satanův pád. Naopak božská pokora vynáší člověka k nebi. Jak bylo zjeveno svatému Antoniovi, ona jediná přemůže všechny temné mocnosti. Je dobré to vědět. Máme po ruce takovou zbraň, proti které i mocní běsi jsou bezmocní.

Čtení z Nového zákona: Luk 17,12-19: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Řekl Pán Ježíš Kristus člověku, kterého uzdravil z malomocenství, a který mu jako jediný z deseti přišel poděkovat. Toto čtení Evangelia je o uzdravení, ale přesto začněme zamyšlením nad nemocí. České přísloví říká: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Což souvisí s tím, že Boží prozřetelnost stále působí u každého z nás tak, aby nás přibližovala k Bohu a ke spáse. A podle našeho duchovního stavu a životních okolností se to u lidí děje různými způsoby. Jedním z nich je nemoc a trápení. Pro člověka je to šance přiblížit se k Bohu. Někdo ji využije, v trpělivosti a pokoře, jako třeba žebrák Lazar. A někdo ji promarní zlobou na Boha a život (Proč zrovna já - známe to, někdy i od sebe). Stejně tak je příležitostí k přiblížení se Bohu a spáse i uzdravení. Nebo i vysvobození z těžké životní zkoušky. Pán Ježíš uzdravil deset malomocných. Ale těch devět se ztratilo někde ve světě. Jen jeden se vděčně vrátil ke Kristu. Slyšel jsem příběhy o lidech, kteří byli mocí Boží uzdraveni, ale také se ztratili ve světě. Vděčnost i nával zbožnosti rychle vyprchaly. Asi bylo třeba dohnat všechnu práci nebo zábavu, které člověk nestihl kvůli nemoci. A také jsou naopak lidé (a vyje třeba znáte), které takové uzdravení přivedlo k hluboké víře a změně života. Prostě člověk dostane od Boha nějakou příležitost a buď ji využije, nebo ne. A vlastně se to netýká jen nemoci a uzdravení. Vzpomínám si na slovo Evangelia o lidech, kteří zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl. (To se týkalo Janova volání ke křtu a pokání). Člověk by řekl: „No, tedy Bůh nimi“ Ale to je právě ten problém, že Bůh s nimi není. Respektive oni nejsou s ním.

Boží Prozřetelnost se stále stará, abychom byli s ním. Vytváří šance. Dost různé. Někdy i drsné. Je dobré je umět (nebo chtít umět) rozpoznat a využít. Bůh s námi!