2020

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O pozvaných hostech, kteří nechtěli přijít. Tento text Písma už je předvánoční. Uvědomíme si to ještě více, když si jej přečteme v podání evangelisty Matouše, kde ve 22. kapitole Pán přirovnává Boží Království ke svatební hostině, kterou Král pořádá pro svého syna. Apoštol Pavel v listě Efezským pak píše o vztahu vztah muže a ženy v manželství, že ti dva jsou jedno tělo, a že je to tajemství, které vztahuje na Krista a Církev. A o této tajemné jednotě hovoří Pán Ježíš ve své Velekněžské modlitbě: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“ Cílem našeho života je jednota s Kristem a skrze něj s Bohem Otcem. Toto sjednocení se uskutečňuje v duchovním prostředí Církve a může se přirovnat ke svatbě. Jako se při ní sjednocuje muž s ženou, takže už nejsou dva, ale jeden, tak se i v Církvi člověk sjednocuje s Bohem. A samým základem tohoto sjednocení je vtělení druhé osoby Boží Trojice v člověka, Ježíše v Betlémě. Zde došlo ke sjednocení Boží a lidské přirozenosti. A to nerozlučně, nezměnitelně, nerozdílně a neslitě, jak bylo řečeno v Chalkedonu. A proto je dnešní text předvánoční.

Někteří lidé uposlechnou Krále a přijdou na svatbu své duše s Bohem. Někteří odmítnou. Ale ti se mýlí, pokud si myslí, že prostě jen zůstanou svými pány, nezávislými na Bohu. Takový už tu jeden byl. Ne člověk, anděl. Jmenoval se Lucifer. Takže pokud někteří lidí nechtějí sedět na hostině s Bohem, možná už sedí na jiné hostině, jen o tom ještě nevědí. Kéž časem zjistí, že jim tam nechutná.
Připravujeme se duchovně na Vánoční svátky. Dobře se připraví ten, kdo, jak se říká bude sedět u toho správného stolu.

Čtení z Nového zákona: Mat 2,1-12.. Narození Krista.
Tato událost byla již „okázána“ z mnoha stran. Ale přece mne k tomu ještě něco napadá. Bude to delší.

Tím, že Pán Ježíš Kristus přišel z Nebe do našeho lidského padlého světa, tak jej svým způsobem narušil. Ukázal totiž lidem jiný svět, než ten, který ovládá zlaté tele, a který prý nemá alternativu. Zkusím to vysvětlit na podobenství, které trochu navazuje na minulé zamyšlení.

Představme si špinavou, začouzenou a smradlavou krčmu, která je ve sklepě hluboko pod chodníkem. Příjemně se v ní sedí. Časem člověk ten smrad už ani nevnímá. Někdo hraje na harmoniku veselou odrhovačku, u stolu se zasmějeme vtipům, které slyšíme každý den a zapíjíme tady, ať už lítostivě, či nazlobeně, svůj vnitřní pocit, že máme být doma a že nám v životě něco utíká. Samozřejmě, jsou tu i různé komplikace. Někdo mně tu podrazí, někdo mi dá do nosu, ale já můžu také někoho podrazit a bouchnout si, takže jsme si tu všichni rovni. Nejrovnější mezi námi je hostinský, který kasíruje tržbu a pak také provozní hospody, o němž málokdo slyšel, ale který z toho má nejvíc.

A najednou se někde nahoře otevřou dveře. Nad dlouhými, úzkými a strmými schody. A dolů do krčmy sejde někdo jiný. Někdo s čistými šaty a duší, který se tu vyjímá tak nepatřičně, jako malé dítě ve chlévě. A ten někdo, za nevraživých pohledů výčepního a štamgastů, začne mluvit s lidmi u stolů. Říká, aby šli odtud pryč. Že jim vybudoval domov. Skutečný domov, kde je čisto, bezpečně a krásně. A někdo si nechá říci. Bouchne do stolu, zvedne se, a začne stoupat po těch úzkých schodech. A někdo se zase ani nehne. „Může se tam nahoře vyfukouvat kouř druhému do ksichtu? Ani se tam nekouří. Může se plivat kolegovi do půlitru a na zem? Ani omylem. Tak si ten domov nech pro sebe.“
Jenomže problém téhle krčmy je, že postupně chátrá. Tu přestane fungovat větrák, tu praskne nějaká žárovka na lustru, přestane téct voda na záchodech... Ale co je horší, jednoho dne se ty dveře nahoře nad schody zavřou. A potom se ze sklepa vyrojí takoví podivní policajti, všem zkontrolují doklady, vezmou je za límec a dovlečou je dolů do sklepa a pak ještě do sklepa pod sklepem a pak ještě do sklepa pod sklepem... Samozřejmě popadnou i šenkýře a pro provozního, pro toho si došli jako prvního.

Možná to někomu připadá příliš drsné. Ale k přemýšlení o vánočním příchodu Pána patří i přemýšlení o jeho druhém příchodu. A to bude mazec. Vím, že některým lidem se to nelíbí. Že obviňují Boha z toho, že někoho do Nebe chce a někoho nechce. Tak se pojďme podívat, kdo tady nechce.
Stalo se ve Francii, když ještě měli dost peněz na sociální experimenty, že na železném poklopu před jedním obchoďákem se shromažďovali bezdomovci. Vespod vedl parovod, tak tam bylo teplo. Sociální pracovníci přistavili autobus, nalákali je všechny dovnitř (na šnaps), pak je umyli, dobře oblékli, každému přidělili byt a vytvořili pracovní místo. Asi do týdne většině těch lidí zase ležela na poklopu před obchoďákem. No, co naděláš? A co my? Věřím, že už jsme na tom úzkém, dlouhém, a strmém schodišti. Není to tak pohodlné, jako nalévat se u stolu. Ale nahoře jsou otevřené dveře.
Čtení z Nového zákona: Mat 2,13-23. Neděle po Narození Krista.
Ve čtvrtek oslavíme pravoslavný svátek Narození Ježíši Krista. Je to zvláštní, když „celý svět“ kolem nás už má Vánoce za sebou. O to víc si můžeme uvědomit jejich duchovní rozměr a také souvislost se starověkou Církví, která slavila Vánoce podle stejného kalendáře, který platil v době, kdy se Pán Ježíš Kristus jako malý člověk narodil. Tento svět se k němu zachoval jako k cizorodému tělesu a hned se ozval „imunitní systém“ v podobě Herodovy nelítostné krutosti. Je to předzvěst osudu, který se nějakým způsobem naplňuje na každém k Ježíšových následovníků: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“. Kdo se vydal po křesťanské cestě, nebude si na tomto světě žít kdovíjak dobře. Ale nějak to vždycky půjde. Různé tlaky ze všech stran nás vždy nakonec nasměrují úzkým průlezem k jedinému cíli. A netýká se to jen osobního života, ale vůbec situace na světě, která nás může trápit a mrzet. Že pravda, milosrdenství a spravedlnost dostává na frak. Že lež má vždy dost velkou pusu a silnou pěst, aby užvanila a přetlačila pravdu a ještě jí „spravedlivě“ šlápla na krk. Ale vždyť kdyby svět právě takovýto nebyl, tak by se do něj nikdy Pán Ježíš Kristus nenarodil! Nikdy by nedošlo ke spojení božské a lidské přirozenosti! A pokud by nebyly duše světem ohroženy, nepotřebovaly by Spasitele. Ale naše duše Spasitele mají a my to můžem slavit!

A potom, až jednou přijde smrt těla, bude odchod o to snazší. Kdo by lpěl na takovém pozemském světě, když mu shůry podává svou zářící ruku sám Bohočlověk Ježíš Kristus? Možná tak různí ti Herodové. Ale i kdyby zarývali prsty do země a drželi se jí ze všech sil, stejně z ní budou vzati. Tak jako ten Herodes, který kdysi jako první usiloval malému Ježíšovi o život.

Čtení z Nového zákona: Mar 1,1-8. Neděle před Bohozjevením.
Bohozjevením se myslí událost křtu Pána Ježíše Krista, při které se poprvé projevila božská Trojice a její posvěcující moc. Neděle před tímto svátkem je věnována osobě Jana Křtitele. Jedná se o postavu veskrze tajemnou, vlastně byl posledním starozákonním prorokem. Jeho posláním bylo volat k pokání a křtít na odpuštění hříchů. Právě proto Jan nechtěl pokřtít Pána Ježíše. Z jeho pohledu to nemělo smysl, protože Pán žádné hříchy neměl. Ale ten křest musel proběhnout právě kvůli Bohozjevení a také pro posvěcení vody v Jordánu. Od těch časů světíme vodu a každá je v tu chvíli vodou jordánskou. A prostřednictvím této vody posvěcujeme své domovy, ale i další místa a věci. Vytváříme tak uprostřed tohoto padlého světa kousek světa nám vlastního a domácího, kousek očištěného prostoru, ve kterém se objevuje něco z naší budoucnosti, z přicházejícího Božího království. Svátek Bohozjevení je připomínkou, po vtělení Krista už druhou, že naším nejvyšším životním cílem je zbožštění. A právě pokání a odpuštění hříchů ke kterému volal Jan, je cestou, kterou musí projít každý, kdo chce dosáhnout tohoto smyslu života. Ne nadarmo Pán Ježíš po vzkříšení zdůraznil apoštolům dva hlavní úkoly: křtít a hlásat pokání na odpuštění hříchů. Řeklo by se – je to stále totéž, pořád dokola. Tak to asi bude hodně důležité. Kdo chce být zbožštěn, musí být posvěcen, kdo chce být posvěcen, musí být očištěn. Kdo chce být očištěn, musí se sám vzdát své nečistoty skrze pokání. K tomu lidi připravoval Jan Křtitel a cestu k tomu otevřel Pán Ježíš svým narozením i životem, smrtí i vzkříšením a nanebevstoupením. A toto všechno je v tom svátku Bohozjevení nějak obsažené. A proto se už od věků každoročně ten svátek slaví a voda světí. Abychom i my také byli při tom. Čtení z Nového zákona: Mat 4,12-17. Neděle po Bohozjevení.

Na počátku tohoto nedělního čtení se píše o tom, že Jan Křtitel byl uvězněn. Tím se uzavírá jeho veřejné působení. Zdá se, že jeho posledním úkolem bylo poskytnout vládci Galileje Herodovi, jenž Jana uvěznil, možnost pokání. Herodes ji nevyužil a na žádost mladičké tanečnice Salome, navedené matkou, dal Jana stít. Začíná veřejné působení Pána Ježíše Krista, který vstupuje na cestu připravenou Janem Předchůdcem. A začíná podobnými slovy, jako Jan Křtitel: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Jakou můžeme mít představu o nebeském království, které se blíží? Už tam někdo byl a vrátil se, aby nám řekl, jak to tam vypadá? Několik lidí ano. Ovšem popsali ho způsobem sobě vlastním, který třeba nám mnoho neřekne. Když se Pán Ježíš pokoušel nám ho přiblížit, používal různá přirovnání a podobenství. Při naší kapacitě, dané možnostmi rozumu, vzdělání, životních zkušeností a zkušeností víry, nemůžeme o nebeském království uvažovat jinak, než v obrazech. Ale s tím nic nenaděláme. Důležité je, že se blíží. Vystoupením Pána Ježíše to začalo a stále to pokračuje tak, jak běží náš čas. A teď není důležité, jestli přijde za námi, během našeho pozemského života, nebo jestli zemi opustíme a půjdeme za ním. Na konci to vyjde nastejno. Blíží se to a my kolikrát ani nevíme jak. Ale měli bychom o tom přemýšlet. Jednat proto, že se tam nedostane každý. A my bychom chtěli. A jednak proto, že je to zdrojem naděje, ať už prožíváme v pozemském životě jakékoli trápení. Čas pozemského života se ztrácí někde za námi. Boží království je před námi. Je to naše budoucnost, budeme-li doufat a snažit se, aby to tak mohlo být. Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28. O víře ženy Kananejské.

Jen krátce připomenu, že se jedná o pohanskou ženu, která prosila Pána Ježíše o pomoc pro svou posedlou dceru, a ačkoli jej oslovila po židovsku mesiášským titulem, Pán Ježíš s ní jednal (nezvykle) velmi příkře. Zejména připomněl, že je poslán k duchovně hynoucím židům.

Zkusme si představit nehistorické „kdyby“. Tedy kdyby se většina vyvoleného národa v čele s duchovními i politickými elitami zachovala jinak, než jak je psáno, když „zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl“. Dejme tomu že Pán Ježíš přichází do svého a jeho vlastní ho přijali. Velekněz Kaifáš i Ananiáš spolu s veleradou oficiálně vyhlašují v Jeruzalémě Ježíše za Mesiáše. Izraelské náboženství by tím došlo svého naplnění, všichni by se stali křesťany a poté by začali druhou fázi – jako vyvolený národ by šířili by křesťanství mezi pohanské národy, až by se celý svět stal křesťanským. Nebylo by žádné napětí mezi židy a křesťany, nevznikl by žádný islám. Tedy, to je původní plán. Mimo jiné, bez pronásledování Krista a křesťanů. Nebyla by ani žádná Jidášova zrada, ani zatčení Pána Ježíše, odsouzení, ukřižování a Vzkříšení. No jo, ale kam jsme se to dostali? Jak by to bylo s Kristovou obětí za hříchy světa? Jak by Pán prošel vítězně peklem a vstoupil na Nebe? Jak a kdy by přišel Duch svatý a zrodila se naše Církev? To by se z toho člověku zamotala hlava. Člověku ano, ale Pánu Bohu ne. On předvídá lidská rozhodnutí a vše vede svou Prozřetelností. Bůh věděl, že žádné ahistorické „kdyby“, nebude.

Ne jen kvůli špatným lidským rozhodnutím, ale zejména kvůli hříchu, který za nimi stojí, došlo k oběti Pána Ježíše Krista a všemu co následovalo. A tak jako Pána utrpení bylo důležité pro svět, tak i utrpení jeho následovníků je důležité pro každého z nich. Následovat někoho znamená projít jeho cestou. Každý po ní jdeme svým vlastním způsobem. Neseme kříž a dočkáme se vzkříšení. A dejž Boží milost, že i nanebevstoupení.

Čtení z Nového zákona Luk 18,35-43. O slepém na cestě.
Jeden z pouštních otců si prý přetáhl kapuci přes oči se slovy: „Proč mám vidět světlo tohoto světa?“ Slepý Bartimaos volá na Krista: „Pane, ať vidím!“ Řeklo by se, naprostý protiklad. Ale jen zdánlivý, vzhledem k tomu, že Bartimaos, poté co prohlédl, šel cestou za Kristem. Prohlédl i duchovně. Řeklo by se, měl štěstí, jako jeden z deseti. Vzpomeňme na deset malomocných. Ale nebylo to jen štěstí. Byla to víra.
Zázrak s uzdravením tělesných očí je dobrý. Křesťana povzbudí. Ale až překonání duchovní slepoty vede ke spáse. To tehdy, když si člověk uvědomí, že všechny sliby tohoto světa o šťastném životě a o vítězství pravdy a lásky jsou jen reklamou. Klamavou reklamou. Vnitřně slepí lidé stále doufají a věří, že alespoň jednou to nebude podvod. Vedle nich jsou ještě jiní, kteří to sice prohlédli, ale neobrátili zrak ke Kristu. Stále hledí ke světu, obrnění cynismem, v doufání, že pro sebe utrhnou alespoň kousíček prospěchu z toho velkého podvodu. A pak jsou lidé, kteří už nechtějí upínat své naděje k tomuto světu a obrátili zrak ke Kristu. Právě jim říká Pán: Vy nejste z tohoto světa, jako ani já nejsem ze světa. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval co je jeho.“ Říká to lidem, kteří získali duchovní zrak a tak vidí, že Kristus má pravdu, když říká, že je světlem světa. Ten pouštní otec nepotřeboval vidět tento svět v jeho světle, protože měl uvnitř v srdci jiné světlo, skutečné. Skutečné proto, že nikdy nezanikne. Na rozdíl od pozemského světa, i se vším co slibuje a čím se chlubí.

Pojďme se soustředit na to, co nikdy nezanikne. Na věčný život. Pán přece řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“
Čtení z Nového zákona Luk 19,1-10. O Zacheovi.
V dnešním textu, tak známém, je velmi důležitá především poslední věta, kde Pán praví, že přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo.
I v dnešní době je mnoho lidí, kteří hledají Boha. Někdo dokonce tvrdí, že lidská duše přirozeně tíhne ke svému Stvořiteli a podvědomě ho hledá neustále. Dnes ale čteme, že je to především obráceně. Bůh hledá člověka. A to je dobře. Jedině tak máme naději. Protože člověk, pokud je odkázán jen na vlastní schopnosti, může sice chtít hledat Boha, ale sotva udělá první krok, vstoupí do duchovního bludiště křivých zrcadel. Existuje spousta nauk a náboženství, které slibují setkání s Bohem. Ale pokud člověk směřuje život, medituje a provádí různé praktiky podle jejich návodu, setkává se v lepší případě jen s vlastním podvědomím. V horším případě pak přímo s běsi, kteří ho vodí na nitkách tajemných „poznání“ a vzrušujících pocitů. Prostě adrenalin.
Proto je tak důležité že Bůh sám hledá člověka. Jedině proto může pro nás platit: „Kdo hledá, najde a kdo tluče, tomu bude otevřeno“.
Řeklo by se – tak to už máme vyhráno. Bůh si nás najde sám. Ale má to jeden háček. Lidské ego, poplatné hříchu, se ne vždy chce nechat najít. Protože to by znamenalo smrt ega, smrt „starého člověka“ a nutnost znovuzrození nového. A to se neobejde bez bolestného přerodu lidského ducha („kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž...“). A tak si někdy hrajeme s Bohem na schovávanou. Ano, chtěl bych najít Boha. A jak! Ale nejraději takového, který by mi vyhovoval. Co když se ale setkám se skutečným Bohem a on bude chtít, abych se skutečně změnil podle Jeho obrazu a podoby? A tak se člověk někdy chová a schová jako starý Adam, na něhož Bůh v Ráji volal: „Kde jsi. Adame?“ Měli bychom se překontrolovat. Jestli se také náhodou, alespoň trochu, neschováváme před Bohem. Zkusme si tam místo Adama dosadit naše jméno. Co upřímně odpovíme?
Čtení z Nového zákona Luk 18,10-14. Neděle celníka a farizeje.
Celník znamená totéž to hříšník. Výběrčí daní pro římskou říši byli pohrdáni hned dvakrát. Jednak se bratříčkovali s okupanty a jednak byli bohatí. Pohříchu často proto, že ždímali se svých spoluobčanů víc, než byli povinni odevzdat Římanům. Proto se také ten farizeus v chrámu díval na celníka, stojícího u dveří, patřičně svrchu.
Ten farizeus se při modlitbě řídil cimrmanovským: „Když se nepochválíš sám, nikdo jiný to za tebe neudělá.“ Neprosil Boha o odpuštění, protože se necítil hříšný. To je past na duši. Když je mysl člověka spojená s egem, tak se všechno točí kolem „já“. Z perspektivy svého „já“ byl farizeus bezproblémová duše.

To byl možná celník dřív také. Ale něco se stalo. Něco ho přimělo, aby svou mysl odloučil od ega a pozdvihl ji k Bohu. A když viděl své „já“ z nadhledu, ze směru, z jakého to vidí Bůh, uvědomil si spoustu věcí, které dříve nevnímal. Především svou hříšnost, kterou dříve možná ani neřešil, protože ji, podobně jako farizeus, neviděl.
Tato neděle je už přípravou na postní období, které je věnováno, mimo jiné, i hlubšímu zadumání nad vlastním duchovním stavem. Měli bychom se zamyslet nad svou myslí. Tedy, kde v nás sídlí. Je-li egocentrická, tedy spojená s „já“, nebo má-li potřebný nadhled. Neboť nadhled může mít jedině tehdy, pokud se pozdvihuje k Bohu.
Farizeus nerozuměl tomu, proč se hříšný celník vůbec odvážil Bohu na oči. Pokud tomu my porozumíme, bude to dobrý vstup do postního období.
Čtení z Nového zákona Luk 15,11-32. O marnotratném synu.
Pán Ježíš vyprávěl tento příběh proto, aby ukázal rozdíl mezi Bohem a farizejskými učenci té doby v přístupu k člověku. Zároveň ale také může posloužit k chápání různých fází duchovní cesty člověka. Alespoň tak jsem o tom četl. Dejme tomu, že ta první fáze je stav člověka, který je spjat s Bohem ještě před vědomým rozhodnutím víry. Tak jako mladší syn žil společně s otcem a moc o tom nepřemýšlel. Tak na tom byli Adam s Evou v Ráji před pokušením. Nebo třeba dítě od mala vyrůstající ve věřící rodině. Druhá fáze je, řekli bychom emancipační. Syn chce své dědictví, aby se mohl vydat vlastní cestou. Tak i člověk se často vydává na cestu snahy porozumět věcem víry po svém a konfrontovat je se svou vůlí. Pak je fáze té marnotratnosti. Nebezpečná, ale nutná. Pokud člověku jde o skutečnou pravdu víry, zde se přesvědčí, že jen vlastními lidskými silami to nepůjde. Jistě nějakou dobu to jde, dokud člověk ještě žije z duchovní síly načerpané z dob, kdy byl s Bohem. Ale protože (často s hrdostí) má za to, že Boží pomoc a požehnání jsou vlastně zásluhy jeho chytrého rozumu a nezdolné vůle, Bůh mu požehnání odepře. Uč se, synku. Náhle se nedaří. Přicházení životní prohry, smůly a problémy, které člověku přerůstají přes hlavu. Čím je ve svých představách a vůli „zaťatější“, tím je to delší a horší. Čtvrtou fází je poznání, že Bůh se nebude měnit podle mých představ, ale že je to naopak. Zkroušený návrat a pokání zde není prohrou a ztrátou, ale vítězstvím a ziskem. Především sebepoznání a moudrosti. Pátá fáze je znovusjednocení s Bohem. Ale úplně na jiné rovině, než to bylo na začátku. Svobodné a uvědomělé.

Ale pak je tu ještě starší syn z podobenství. „Spravedlivý“, spokojený sám se sebou. Nevěří, že se k Bohu vrátil člověk úplně jiný mladší bratr,než který před časem světácky odešel. Nevěří v sílu pokání a ani v potřebu odpuštění. I takoví křesťané se občas vyskytují. Ale ti jdou úplně jinou cestou a jinam.

Blížící se dobu půstu máme využít k tomu, abychom pochopili svůj duchovní stav a cestu. Přidržme se tedy zkušeností mladšího bratra, a před tím starším prchejme, co nám nohy stačí.

Čtení z Nového zákona Mt 25,31-46. O Posledním soudu.
Tak už je to tady. Tedy, ne ještě ten Poslední soud, ale Masopustní neděle, která o něm pojednává. Pán Ježíš řekl, že přesný čas Posledního soudu nezná ani on sám. Jen Bůh Otec. Možná je to proto, jak říkají naši církevní otcové, že není pevně stanoven, ale že záleží na míře lidské zloby na světě. Jednou pohár přeteče. Podobné je to i s okamžikem tělesné smrti. Také ho lidé předem neznají, s výjimkou některých svatých. Ani tady možná není konec předem daný. Prý Pán Bůh ví, ve své Prozřetelnosti, ve které životní chvíli mu bude člověk nejblíže, nehledě na věk. Tedy kdy na tom bude nejlépe vzhledem k svému soukromému soudu.

Co se týče Posledního soudu, máme sice naději, že se ho dožijeme, ale žádnou záruku. A přece by někteří, možná mnozí, ho už uvítali, aby konečně skončil ten zlý zmatek a chaos světa. Samozřejmě za předpokladu, že by oni sami na tom velkém soudu, z milosti Boží, obstáli. Což nás vede k tomu, že nemáme mít největší péči o stav světa, ale především o stav vlastní duše. Protože co se týče našeho soukromého soudu, tu máme ne jen naději, že se ho dožijeme, ale i záruku. Dříve nebo později zanecháme tělo této zemi a pak to pro nás začne. Všechno. Ne jen soukromý soud, ale i věčnost, nesmrtelné bytí. Jak blízko, či daleko vůči Bohu budeme věčně žít? Je to dost aktuální. Nejsou to abstraktní stovky a možná tisíce let do Posledního soudu. Jsou to jen desetiletí, možná jen roky. Či snad dny? Smažím se na to připravovat a vřele to doporučuji všem. Pak už nepůjde nic vzít zpět. Nic změnit. Jen si každý z nás řekne: „Tak. Už je to tady.“

Čtení z Nového zákona Mat 6,14-21. Syropustní neděle.
Představme si, že by existovala pravoslavná počítačová hra o duchovním vzestupu člověka, a vy byste se v ní chtěli dostat na vyšší úroveň. Hráči takových her se totiž pořád chtějí dostat na vyšší level. Museli byste se vydat do začarovaného lesa, kde byste museli podstoupit zápas s různými příšerami, které by vás rentgenovali rudýma očima a hledaly vaše vnitřní slabiny. Třeba neodpuštění, zlobu, lenost, pýchu, závist a takové. A pak by se snažily je podněcovat, co to udělá. Nebo vy vás sváděly, abyste si pěstovali mlsnost, duchovní netečnost, nebo různé vášně. A vy byste, jako utržení ze řetězu, mlátili do klávesnice, abyste zvítězili nad těmi příšerami a získali cenné body. Protože bez těch bodů se člověk na vyšší úroveň nedostane.

Postní období, které je před námi, je taková příležitost k vylepšení člověka. K postupu na vyšší úroveň. Jistě, člověk si řekne: „Na to nepotřebuji zvláštní dobu, to můžu dělat kdykoli.“ Ale když si tohle člověk říká, tak to většinou neudělá nikdy. Je dobré mít na to zvláštní dobu, k tomu určenou. Dobu, kdy si děláme násilí na své vůli, abychom se vypořádali se vším, co máme v srdci nepěkného. Se vším, co je příbuzné všem možným příšerám. Protože ony se hlásí k tomu „svému“ v nás. A my s nimi bojujeme, vice či méně, a získáváme bodíky. Více, či méně.

Jestli si někdo říká, že je škoda, že taková pravoslavná počítačová hra neexistuje, nemusí se tím trápit. My takovou hru hrát nepotřebujeme. My ji žijeme.
Čtení z Nového zákona: Jan1,43-51. Oslava Pravoslaví.
Právě první, úvodní neděle Velkého půstu, je věnována oslavě Pravoslaví. Je uvedena čtením z Janova evangelia, snad proto, že právě u Jana čteme mnoho o tom, co je Pravoslaví: „Život věčný je v tom, že poznají tebe, jediného pravého Boha... nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa... sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni... aby všichni byli jedno jako jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... aby v nich byla láska kterou máš ke mně a já abych byl v nich...“ Tato slova ze 17. kapitoly vystihují, co je Pravoslaví. Neustále se v Janově evangeliu opakují slova o vzájemné jednotě a propojenosti Otce, Syna a těch, kteří jsou jeho. Je to obdivuhodný duchovní domov, ke kterému tento svět nemá co říci a jemuž nerozumí. Je to místo, kde člověk nalezne Boží útěchu. A potřebuje ji, protože žije ve světě, který se mu nelíbí, dějí se kolem něj a s ním věci, se kterými nesouhlasí a stále zápasí s tím, aby na skutcích světa a na jeho duchu neměl podíl. Děti tohoto světa, považující se za spravedlivé, by zvolaly: „Tak ten svět změň! Neschovávej se ve vnitřní emigraci! Kdo jiný než my?“ Ale svět, ve svých dějinách, usvědčuje sám sebe, že je to marná cesta, vedoucí jen k dalším nepravostem. Křesťané znají Písmo, znají předpovědi o běhu světa a vědí, že pro něj není léku, že to s ním půjde stále k horšímu. To už je dáno. Co ale ještě není dáno, to je osud každého jednotlivého člověka, každé duše. Ten, kdo si vybral dobro, má během života jiné plány, než měnit svět. Mění sám sebe. A není sám. Má Boha, má Spasitele a ty, kteří jsou jeho. Má duchovní domov a pomoc. Má Pravoslaví.

Čtení z Nového zákona: Jan10 9-16. 2. postní neděle – sv. Řehoře Palamy
Svatý Řehoř je znám a ctěn jako obhajitel učení a praxe podílu člověka na Božské přirozenosti (2 Pt 1,4), skrze nestvořené Božské energie. Křesťanský západ je považoval a považuje za stvořené, od Boha odlišné, a tedy neschopné přivést člověka ke sjednocení se samotným Bohem už za pozemského života. Těžko tomu porozumět, ještě tíže to uskutečnit. Vědci tvrdívají, že člověk využívá svůj mozek na nějakým 5 či 10 procent. Co by se stalo, kdybychom to dělali na 100 procent? Jestliže průměrná inteligence člověka je podle stupnice IQ mezi 90 – 110, jak by to bylo s námi a se světem, kdyby lidé uměli využít plný potenciál a měli inteligenci 1000 IQ? A teď si místo mozku dosaďme lidského ducha. Nakolik hříšný člověk po Adamově pádu využívá svůj duchovní potenciál? Stále přece platí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. Kdybychom si vymysleli třeba stupnici PQ (P podle řeckého pneuma – duch), kolik bych asi měl já PQ? Kolik vy? A kolik by mohl mít třeba svatý Antonios, svatý Mikuláš nebo Serafim Sarovský? Pán Ježíš po svém ukřižování, vzkříšení a seslání svatého Ducha nabízí pokřtěným, aby plně využili svůj duchovní potenciál. Každý podle svých životních podmínek a osobního poslání daného Prozřetelností. Nestálo by za to podívat se blíže na učení Řehoře Palamy? Asi ho ale nemáme každý doma v knihovně. Nevadí. Bibli máme. Třeba pro začátek stačí přečíst si podobenství o hřivnách...

Čtení z Nového zákona: Mar 8, 34 – 9,1. III. postní neděle – uctívání svatého Kříže. Téma této neděle souvisí s duchovním poznáním a růstem, o němž učil sv. Řehoř Palama. Řeklo by se: je-li to tak lákavé téma, získávání Božských energií, proč se hesychii věnuje tak málo lidí? Ano, je to lákavé, ale není to snadné. Je to dokonce bolestné a přímo se to příčí lidské přirozenosti. Tedy současné hříšné lidské přirozenosti. Proto se hovoří o nesení Kristova kříže a proto otcové radí, že si musíme činit násilí. Má-li v nás zemřít starý člověk a zrodit se nový, nebude patrně stačit jen změnit své chování tak, že se budu snažit žít poctivě, víc odpouštět druhým, pomáhat, dodržovat modlitební pravidlo. To člověk celkem zvládne, zvlášť když mu přináší duchovní pokoj a vyrovnanost. Máme ale v sobě skryté hlubiny hříchu, srostlé s naším egem, které se nedaří vykořenit jen tím, že si člověk řekne: „Od zítřka už budu jiný.“. Na něco jsme prostě slabí, jinak bychom se nemuseli zpovídat ze stále ze stejných hříchů. Musíme na to jinak, abychom se nepodobali zahradníkovi, který když chce aby květina rostla, chytne ji za vršek a tahá nahoru. Ale ono se musí dělat něco, co s růstem kytky podle logiky zdánlivě vůbec nesouvisí. Rozlévat kolem ní vodu. Stejně tak duchovní růst vyžaduje práci, která přímo nesouvisí s povznesenými duchovními pocity a vnitřním pokojem. Práci, která přináší pocity nepříjemné a vyžaduje mnoho jednoznačné vůle a energie. Kvůli těm zakořeněným hříchům a vášním. Člověk si činí násilí, aby jim nevyhověl. Nechává vyhladovět k smrti kus své vlastní pozemské přirozenosti. Jako když napravený narkoman odmítá staré zvyky i přes bolestné abstinenční příznaky. Jak praví otcové, křižuje své vášně. Kříž má velikou moc. Působí i tam, kde lidské předsevzetí nestačí samo o sobě na smrt starého člověka. Na smrt je třeba kříž. A teprve potom se může člověk zrodit znovu, podle původního Božího obrazu a podoby, schopný bez překážek přijímat užitek z Božských energií.

Čtení z Nového zákona: Mar 9, 17 – 31..4. postní neděle – sv. Jana Řebříkovce Existují pěkné ikony znázorňující učení sv. Jana Klimaka o duchovním výstupu člověka po jednotlivých příčkách žebříku do Nebe. Jsou tam andělé, kteří mají připravené koruny pro vítěze, ale i běsi, kteří se snaží strhávat lidi dolů. Vypadá to, že největším nebezpečím pro duchovního zápasníka jsou právě ti hnusní démoni, ale ve skutečnosti to tak není. Jistě, setkání s démonem může být pro člověka hrůzné a paralyzující, ale jsou to jen planá stašení a pouťové triky, pokud člověk nemá v sobě něco zlého, čeho se ten běs může chytit. A co se také může pokoušet rozvíjet. Proto, ať už jsou běsi jakkoli strašní, nejsou pro nás tak nebezpeční, jako naše vlastní zlé vášně, sklony a vlastnosti, které plodí zlé myšlenky, slova a skutky. Protože to všechno nás činí zranitelnými a příbuznými s démony. Člověk byl stvořen podle Božího obrazu a během života má pracovat na podobnosti Bohu, aby s Ním na věky sdílel věčný život v Nebi. Ale může tuto cestu i svobodně zavrhnout a dopracovat se časem podobnosti s ďáblem. Pak mají běsi v člověku co uchvátit a on bude s nimi sdílet věčnost v pekle. Nebo také může chtít být podobný Bohu, ale zanedbávat to, duchovně lenošit. A nebo skutečně zápasit s vlastním zlem, aby běsi po marném boji museli odejít s hanbou, tak jako v případě velkých asketů svatého Antonína, nebo Makaria. My, samozřejmě, nejsme takoví duchovní borci jako oni. Ale také nezápasíme s tak mocnými běsi jako oni. Naši duchovní nepřátelé jsou spíš na úrovni drobných kapsářů a pouličních podvodníčků. Že bychom se jimi nechali oklamat a přemoci? Pojďme se pustit do duchovního zápasu. Udělejme si duchovní diagnózu, které jsou naše milované zlozvyky a vášně. Zbavujme se jich včas, pomocí vnitřní rozhodnosti, zpovědi a svatých tajin. Jak je pěkně vyobrazeno na té ikoně, pro každého člověka, tedy i pro nás, je už připravována vítězná koruna. Jenom vzít vážně ten zápas o podobnost Bohu. Není to nejlepší a nejsilnější smysl života?

Čtení z Nového zákona: Mar 10, 32půl – 45. Pátá postní neděle – sv. Marie Egyptské. Jak často se naše představy o Bohu a o světě míjí se skutečností. To nám pak přináší spoustu trápení. Ale ani samotní apoštolové na tom nebyli lépe. Když je Pán Ježíš opakovaně připravoval na to, že bude vydán do rukou hříšných nepřátel, ponižován, nespravedlivě odsouzen a zabit, nerozuměli tomu. Jen tak je možné, aby hned po tom, co Pán Ježíš o tom opět s apoštoly mluvil, přišli za ním Jakub a Jan (postrčeni jejich starostlivou matkou), aby požádali o dvě nejvyšší místa v Kristově slávě. Obecný lid té doby měl jasnou představu, že Ježíš, pokud je skutečně Mesiáš, se stane židovským králem, usedne na trůn v Jeruzalémě a zázračně vyžene římské legie i s Pilátem ze Svaté země. Ani jeho nejbližší učedníci to zřejmě nevnímali o mnoho jinak. Proto je psáno v Evangeliích, že lidé chtěli Ježíše prohlásit za krále (Jan 6,15), hned poté co zázračně rozmnožil chleby s ryby. A když pak vjížděl slavnostně do Jeruzaléma (jak slavíme na Květnou neděli), bylo jim všem jasné, že přijíždí nový král. První, kdo pochopil, že žádná pozemská vláda nebude, byl Jidáš (Mt 26,6-16). A také se hned podle toho zařídil. Špatně, protože jen přeběhl k jiným pozemským autoritám, podle něj vítězným. Až po Vzkříšení pochopili věrní učedníci Pána, o jak obrovské a nekonečné Ježíšovo království se jedná.

Měli bychom to mít na paměti. Jinak budeme stále doufat, že Bůh už konečně na Zemi udělá pořádek. A že jestli tamto ještě snesl, tak tohle už snášet nemůže. Ale On snesl i Pána Ježíše na kříži. Na Zemi nikdy pořádek nebude, ani žádný nový zlatý věk pravdy a lásky. Jediná spravedlnost, která se pozemského světa týká, bude Poslední soud. Možná za dlouho, možná brzy. A tak bychom se na to měli dívat. A také o to mít péči, abychom jednou sami na něm obstáli.

Čtení z Nového zákona: Jan 12, 1-18. Květná neděle.
Dnešní zamyšlení bych chtěl začít veršem, který už se do nedělního čtení nevešel, devatenáctým, kde farizeové bědují: „Vidíte, že nic nezmůžeme. Celý svět se dal za ním.“ Tím mysleli za Pánem Ježíšem Kristem, který právě veřejně a slavně vjížděl do Jeruzaléma a davy lidí po cestě ho vítali jako nového krále. Už jsme hovořili o tom, jak nesprávně a pozemsky to tehdy lidé chápali, možná včetně apoštolů. Ale ne jen oni. Stejně mylně to chápali i Ježíšovi nepřátelé, farizeové, král Herodes, a konec konců i démoni a běsi, jejich neviditelní spojenci. Ti všichni byli přesvědčeni, že se jim to vymklo z rukou, a byli v panice, že se jejich plány hroutí. Jediný Pán Ježíš Kristus věděl, jak rychle se všechno otočí. Jidáš vytrhne farizejům trn z paty. Dav dnes volající hosana bude brzy volat ukřižuj! Učednící kteří se dnes kupí kolem Ježíš na oslátku, se od něj rozutečou. Nepřátelé se budou radovat, démoni si oddychnou, Jidáš bude přepočítávat třicet stříbrných a apoštolové budou ve zmatku a panice, protože se jejich sen hroutí. A zase, už podruhé, to budou všichni chápat špatně.

My žijeme už dávno po těchto událostech. Po Vzkříšení, po vzniku Církve a její dvoutisícileté historii. Všechno už to víme, co, jak, a proč. Zkusme v duchu předstoupit před Pána, jako kdysi ten mládenec a zeptat se ho: „Pane, co mi ještě schází?“
Čtení z Nového zákona: Mt 28,1-20. Velikonoce.
Abychom mohli skutečně pochopit, co pro nás znamená Kristovo vzkříšení z mrtvých, a k čemu je nám prospěšné, musíme napřed pochopit, co pro nás znamená jeho ukřižování za naše hříchy. A abychom to mohli pochopit, musíme napřed pochopit, kdo je člověk a kdo je Bůh. A tady se dostáváme do úzkých. Asi jako mravenec, který by se snažil pochopit, kdo je člověk. My lidé se snažíme představovat si Boha všelijak. Třeba jako někoho, kdo je podobný člověku, ale mocnější a může mi zařídit šťastné zítřky, nebo jako nějaký mluvící vesmír, nebo je to ten mimozemský Policajt, který se raduje nad mým hříchem, aby mne mohl potrestat. Žádná taková představa nám nepomůže k pochopení, kdo je Bůh. Ani náš malý mozek. A přece nás Bůh stvořil tak, abychom toho byli nějak schopni. Díky duchovnímu srdci můžeme s Bohem „udělat zkušenost“ Navázat s Ním vztah, spojení. A na základě rozvíjení toho vztahu a postupně rostoucí zkušenosti s Bohem, nám to všechno může začít aspoň trochu docházet. Bez toho totiž celé Velikonoce vypadají jako úplný nesmysl. Pro židovské starší v Jeruzalémě byl ukřižovaný Mesiáš rouháním, pro řecké filosofy v Athénách bylo vzkříšení z mrtvých nesmyslem.

Co můžeme udělat proto, abychom z vlastní zkušenosti věděli, že se hrubě mýlili ti i oni? Čtení z Nového zákona: Jan 20,19-31. Neděle apoštola Tomáše
Většinou se zamyšlení k této neděli věnují „nevěřícímu Tomášovi“, ale za zmínku stojí i důležitá věta, kterou Pán řekl apoštolům: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“. Zdá se to trochu nevyvážené. Bůh Otec poslal do světa Boha Syna. Ale Bůh Syn posílá jen obyčejné lidi. Hned v další větě jim ovšem Pán požehnal božským dechem a řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ Už to tedy není tak nevyvážené. Jako Pán Ježíš ve světě konal mocné činy, tak je mohou a budou konat i lidé. Ale zázraky nejsou tím hlavním posláním. Protože Pán hned pokračuje: „Komu odpustíte hříchy tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpušteny nejsou.“ A tady se ukazuje, o co vlastně celou dobu šlo. Bůh Otec poslal Boha Syna na svět proto, aby bylo umožněno odpuštění hříchů. Ne nadarmo hovoří Pán u Poslední večeře o své krvi, že se vylévá na odpuštění hříchů. A teď z toho důvodu posílá Pán do světa apoštoly. A pak během času apoštolové předali toto poslání svým nástupcům v místních Církvích, biskupům. A ti zase biskupům po nich nastupujícím a jejich kněžím. Tato linie apoštolské posloupnosti umožňující odpuštění hříchů trvá až dodnes.
Ostatně, stejně jako přijetí Ducha svatého v myropomazání, které se týká ne jen biskupů a kněží, ale všech pokřtěných. Kdyby měla Církev tak dobrou paměť a záznamy, tak by každý pokřtěný přes svého kněze, biskupa a minulé biskupy, došel zpětně až ke konkrétnímu apoštolovi, přes něj ke Kristu a přes Krista k Bohu Otci. Každý z nás. A to všechno - abychom se vrátili k tomu nejdůležitějšímu, kvůli možnosti pokání a odpuštění hříchů. Protože hřích v Ráji přerušil Boholidské obecenství a pokání s odpuštěním ho opět obnovuje. A jestli to nevyužijeme, tak jsme žili zbytečně. Jestli to využijeme, budeme žít stále. Jak řekl Pán (Jan 6, 57): „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.

Čtení z Nového zákona: Mar 15,43- 16,8. Neděle svatých žen Myronosic.
Nesly vonné myro aby dokončily pohřební obřady Ukřižovaného, a jako první se setkaly se Vzkříšeným. Byla to pro ně dobrá zpráva (ev-angelion), ale nikoli už pro židovské starší, veleradu a všechny ty, kteří už za celou záležitostí spokojeně udělali kříž a chtěli se věnovat jiným starostem. Docházelo jim to postupně. Jak během času rostl počet následovníků Krista, namísto aby vymizeli, jak apoštolové začali konat veřejně zázraky ve jménu Krista ukřižovaného, jak se šířily zvěsti o tom, že se zjevuje a je nějak podivuhodně živ. Co s ním asi mohou udělat teď? Znovu se ho pokusit chytit a zase ukřižovat? Neúčinné. Zkusit ho někam zavřít, když prochází dveřmi jak se mu zachce? Marné. Katastrofa. Nemůžou na něj. Už nikdy. Co se dá dělat? Můžou na ty Jeho následovníky! Zastrašit se, pozavírat, zabít, ano zabít, protože to je definitivní řešení. Takhle lidé tohoto světa uvažují dodnes. Stačí jen zahlédnou ve filmu, jak jeden s pistolí v ruce a sveřepým výrazem prostřílí toho druhého jako řešeto a příběh tím končí. Smrtí přece všechno končí. Nebo že by ne?

Pán Ježíš připravoval své následovníky na to, co přijde. „Jestliže pronásledují mne, i vás budou pronásledovat.“ A také: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale víc už nemají, co by udělali.“ Opravdu nemají. I kdyby se na hlavu stavěli. A v tom je ten jejich problém ve válce s Kristem. Nemůžou na něj, ale on může na ně. I oni jednou opustí smrtelná těla a stanou před soudem Božím.

Ostatně, stejně jako my. Možná si během života pro víru v Krista ještě od na tomto světě něco užijeme, stejně jako naši předkové ve víře, jak o tom víme. Někdo víc, někdo méně, někdo byl povolán a vyzbrojen k mučednictví, někomu i tělo zabili. Podle podivuhodných cest Boží Prozřetelnosti, ale vždy podle pravidla, že na nikoho není vložen takový kříž, který by nemohl unést. Ale ať už odejdeme z tohoto světa jakkoli, buďme si jisti, že potom už na nás nikdo nemůže. Už nikdy. Na věky věků. Vstal z mrtvých Kristus!
Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42. O živé vodě.

Pán Ježíš použil při rozhovoru se Samařankou u Jákobovy studny přirovnání o živé vodě, když hovořil o tajemství života. Na jiném místě Písma říká Pán Ježíš, že má život sám v sobě, stejně jako Bůh Otec. Já, který píšu tyto řádky, i vy, kteří je čtete, také žijeme. Ale jen odvozeně, oživovaní odjinud. Nemáme život sami v sobě. Proto je také člověk smrtelný. Dokonce dvakrát. Tělesně a ještě i duchovně. Když Pán říká jednomu člověku: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“, má na mysli právě toto. Jsme dosti ubozí tvorové. Také to cítíme. Mnozí lidé zkoušejí dělat všechno možné, aby si dodali pocit, že žijí. Vnitřní prázdnota je ukazatelem absence života. Ale díky jednomu Božímu rozhodnutí to s námi tak bídné být nemusí. Dokonce je možné, že člověk bude už tělesně mrtvý, ale přesto skutečně živý a na věky. Už tady na zemi můžeme zakoušet pocit skutečného božského života. To souvisí s tím co říká Pán Samařance, že se v ní jeho živá voda může stát pramenem vyvěrajícím k životu věčnému. Přímo v ní samotné. Asi tomu tehdy mohla těžko rozumět, ale my můžeme. Ve vyznání víry nazýváme Boha-Ducha svatého, oživujícím Pánem. Každý kdo byl pokřtěn a pomazán svatým myrem přijal do svého nitra tohoto oživujícího Pána. A teď záleží na tom, jestli člověk bude chtít skutečně spolupracovat s Bohem na své spáse. Jestli bude konat Boží vůli. Pán Ježíš říkal učedníkům u té studny, že je to jeho pokrmem. K Samařance mluvil o nápoji a k učedníkům o pokrmu. Obojí spolu souvisí i v našem životě. Kdo se sytí pokrmem Boží vůle, ten se také napájí z pramene věčného života. Jeví se to tak prosté...

Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42: „Jak ti otevřel oči?“
Pán Ježíš Kristus udělal dobrý skutek a farizeové se na něj rozzlobili. Ne jen proto, že tentokrát uzdravil slepého od narození zrovna v sobotu. Už dlouho jim Pán Ježíš ležel v žaludku. A teď ještě tohle. Nejraději by byli, kdyby ten skutek bylo možno popřít, ale už o tom vědělo moc lidí. Kdyby to alespoň šlo nějak zpochybnit. A tak se uzdraveného ptali, jak to bylo, pak jeho rodičů, jestli je to on a zda se vůbec narodil slepý a pak zase znovu jeho, jak to bylo, pořád dokola. Třeba se tím něco změní. Chtěli, aby se věci odvíjeli podle jejich představ. Aby Pán Ježíš Kristus, když už káže a dělá zázraky, mluvil a jednal podle jejich představ. Aby Bůh byl podle jejich představ. Protože takovému Bohu, který by byl podle jejich představ, rozuměli. Měli jasno. S takovým Bohem by se vždy mohli nějak dohodnout, kdyby na to přišlo.

Už je to dávno, ale ta touha a potřeba, aby Bůh byl podle lidských představ, žije přece jen někde uvnitř lidských srdcí. A myslíme i to dobře. Někdy jsme přímo přesvědčeni, že chceme něco, co určitě musí chtít i Bůh. Třeba aby Církev byla bez problémů, bez poskvrny a vrásky. A jsme zaskočeni, pokud se věci vyvíjejí jinak a Bůh dopouští to, co by podle nás přece neměl. Jak píše Jan Zlatoústý, u některých věcí si musíme počkat až na konečný výsledek. Ať už zde na Zemi, nebo dokonce až na Posledním soudu. A to se týká ne jen velkých událostí, ale i těch malých každodenních v našem životě. Všechno se děje v Boží prozřetelnosti s ohledem na cíl. A cílem našeho života je, abychom byli podle Božích představ. Protože v tom je spása. Nemá to být naopak.

Čtení z Nového zákona: Luk 24,36-53; Jan 17,1-13. Svátek nanebevstoupení a velekněžská modlitba.
Existuje televizní seriál, který ukazuje, jak obyvatelé Británie hledají nový domov na kontinentu. Většinou se stěhují na důchod do vybrané země, ke které mají nějaký vztah. Jak to souvisí s našimi biblickými texty? Nás totiž také čeká takové stěhování. Každého člověka, ať chce, nebo nechce. Když se člověk má vydat do neznámé země, tak se snaží něco o ní zjistit. I kdyby tam jel jen na čas, natož když tam musí přesídlit. Pokud by totiž nic nevěděl o tom, jak to tam chodí, jak se tam domluvit, jaké tam mají způsoby a které zákony tam platí, to by se se zlou potázal. Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě prosil za své věrné, které zanechává na Zemi. A pak odešel. Přestěhoval se do Nebe, odkud předtím přišel. Ujistil ale své věrné, že se přestěhují za ním, až přijde jejich čas. I nás čeká přesídlení, až přijde náš čas. Doufejme, že vskutku do Nebe, a že se před Božím trůnem nepotážeme se zlou. Tedy, pokud se na to přestěhování dobře připravujeme. V Nebi je prý nekončící slavnost. Dobře se tam žije. Ale jenom těm, kteří tam zapadnou mezi své. Čtení z Nového zákona: Jna74,37-52; 8,12. Svátek sestoupení Svatého Ducha a svátek Svaté Trojice.

Pán Ježíš přirovnal nás, své následovníky, k vinným ratolestem, které musí zůstat spojené se svým kmenem (Kristem), aby neuschly, ale nesly ovoce. Toto spojení mezi Bohem a každým z nás se děje péčí Svatého Ducha. Někdo si třeba v té souvislosti představí emotivní či mystické zážitky. Ty však mohou být zavádějící, neboť i ďábel, nebo i jen naše fantazie, dovedou takové zážitky nabídnout. Proto se někdo raději drží logiky a rozumu. Ovšem i lidský rozum může člověka dovést na scestí, pokud chybí Boží vedení, či spíše pokud rozum, fascinovaný sám sebou, na Boha nedbá. Naše city, rozum, i vůle, nás mohou snadno oklamat. Jinak je tomu ovšem, pokud člověk má možnost získat pomoc Svatého Ducha a pokud s Ním začne spolupracovat. Protože Bůh stvořil náš rozum, city, i vůli, zná jejich pravé poslání a jejich účel sloužící spojení člověka s Bohem. A pokud chce člověk jít upřímně tomuto Božímu záměru naproti, Duch svatý osvěcuje rozum, city i vůli takového člověka a všechno v něm usazuje na své místo. Tak je následovník Krista chráněn před bludy, lítými duševními bouřemi a osudově chybnými rozhodnutími. Důležitá je ale ta upřímnost, jak v první den, tak i v poslední. To neznamená, že takový člověk si pak už jen žije jako v nebi. Pán totiž také řekl, že takovou ratolest, která nese ovoce, Bůh Otec čistí, aby nesla ještě hojnější ovoce. Z Božího pohledu čištění, z našeho pohledu trápení. Ale máto smysl. Ano, dává to smysl.

Čtení z Nového zákona: Mt 10,32-38; 19,27-30. Svátek všech svatých.
Stejně dobře by se k tomuto svátku hodil text Mt 6,33: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno“, nebo Zj 3,20: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“. Všichni svatí, co jich Církev zná a nebo ani zatím nezná, žili a dožili podle těchto slov. Je to tak těžké, abychom nemohli žít a dožít jako oni? Je to těžké. Asi ano, protože se nám to (alespoň mně), zatím moc nedaří. A stojím o to vůbec? Představuji si to tak, že Pán Ježíš tluče zvenku na ty moje dveře, ale já neslyším, protože právě naslouchám svým myšlenkám, které se točí kolem „toho ostatního“ a jsou často naléhavé, důležité, nezbytné… A nebo právě slyším a rád bych spěchal otevřít, ale ty dveře jsou z mé strany zastavěné různým harampádím. Je tam zrovna pod klikou lítost z neporozumění Božím cestám, jsou tam jedna přes druhou navršené různé vášně a taky vlastní rozumy a plány. Člověk by se pustil do odklízení, ale znáte to – tohodle je škoda, tohle by se ještě někdy mohlo hodit, k tomuhle se vážou vzpomínky… No, ale svatí lidé z nějakého důvodu dokázali uslyšet Kristův hlas i zbavit s rozhodností toho duchovního harampádí. Stálo jim to za to. Věřili v něco lepšího. Měli tu víru, tu duchovní představivost, tu naději. Jako by viděli neviditelné. Kéž nám Bůh – Duch Svatý, otevře duchovní oči, abychom viděli to, co viděli svatí.

Čtení z Nového zákona: Mt 8, 5-13: „Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;
ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Co nejspíše očekával izraelský národ od svého Boha? Požehnání ke spokojenému životu a zastání a ochranu před pohanskými národy. V modlitbách připomínali Bohu, že pokud jsou ujařmeni, padá tato potupa mezi národy i na izraelského Boha. Bůh ovšem neuváděl svůj národ do ujařmení bez důvodu. Proroci často upozorňovali Boží lid, že pokud se odvrací od Božích přikázání, stává se podobný pohanům, kteří žádná Boží zaslíbení nemají. Dalo by se říci, že sice stále zůstávají židovským národem, ale přestávají být Izraelem. Protože jméno Izrael je výsadou a označuje lid svázaný s Bohem smlouvou a tuto smlouvu plnící.

V době příchodu Pána Ježíše Krista byl také národ ujařmen. Mnozí si říkali: „Kde je Boží zastání? Kde je zaslíbený Mesiáš, který nás osvobodí?“ Jaké bylo jejich zklamání, když Kristus, který vyháněl běsy a křísil mrtvé, místo zázračně vítězné války proti Římu přišel s bojem proti hříchu a s osvobozením od vášní? Takového Mesiáše, podle svého mínění, nepotřebovali a neuznávali. Proto už za svého života Pán prorokoval vznik nového Izraele z pohanských národů. My, křesťané, jsme nový Izrael. Nesmíme ale udělat stejnou chybu a myslet si, že tím už automaticky máme všechno v suchu. Pravoslavný křest není zárukou spásy. Je jen nadějným začátkem boje s hříchem a osvobozováním od vášní. V tomto smyslu také býváme někdy ujařmeni a vedeme svatý boj. Ne však proti znepřáteleným lidem či národům, ale proti nepřátelům duchovním, kteří jsou mnohem nebezpečnější, a také, v neposlední řadě, sami se sebou.

Čtení z Nového zákona: Mat 8,18–22; 28– 9,1 … vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit… Nevím jak dnes, dříve se říkávalo, když se někdo těžce opil, že je zpitý pod obraz. Tím se myslelo, pod obraz Boží. Každý z nás jsme se, díky prvorodnému hříchu, narodili do stavu, který neodpovídá skutečné lidské důstojnosti, stvořené podle Božího obrazu a podoby. Během života může každý z nás tento stav zlepšit, nebo zhoršit. Pro zlepšení je jen jeden způsob. Křest a život v Kristu. Pro zhoršení existuje mnoho způsobů. Ne jen pomocí alkoholu a dalších vášní, ale i pomocí okultních praktik, což byl patrně případ těch nešťastných pohanů z dnešního čtení.

Démoni nemají dnes mnoho důvodů k radosti, protože patří (z vlastního svobodného rozhodnutí) mezi vyvržence neschopné pokání a směřující tam, kde bude pláč a skřípění zubů. Ale nějakou tu radost přece mají. To když můžou deformovat a rozbíjet Boží obraz v lidech a přizpůsobovat je obrazu svému (když my do pekla, tak ať oni taky). Zkouší to u každého. A pokud uspějí, pokračují až na samu hranu tak, jak jim člověk dovolí, ve snaze opanovat ho docela. V podstatě podle vzorce popsaného v Písmu u opilosti: „Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije (Přísl. 23,31-32).

Možná by nebylo na škodu, kdybychom si každé ráno připomněli, že jsme stvořeni podle Božího obrazu a podoby. Třeba nám to bude oporou v některých rozhodnutích nadcházejícího dne.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,27-35 … Věříte, že to mohu učinit?…
Theologicky vědecky se tomu říká synergie. Tedy spolupráce, myslí se spolupráce člověka s Bohem na díle spásy. Člověk není jen tak někdo. Je to tvor stvořený podle Božího obrazu a podoby. A v Božím díle spásy je člověk Boží partner. A to až do té míry, že Bůh omezil svou všemohoucnost v otázce lidského svobodného rozhodnutí mezi dobrem a zle. Je to možná trošičku hereze a takové moje theologumenon, že Bůh není všemohoucí. Tedy, jen dočasně, do chvíle Posledního soudu. Pak už se nebude řešit zápas o spásu lidských duší a svobodného rozhodování lidí pro Boha a nebo proti němu.

Často se ptal Pán Ježíš potřebných lidí, věří-li mu, věří-li, že jim může pomoci. A jiných se ptal, co chtějí, aby pro ně učinil. Naše víra a přání a rozhodování jsou důležitá. Bůh je respektuje, a to až do té míry, že člověk může sám sebe svobodně zničit a zahubit, bude-li chtít. Ne,že by to Bohu nebylo líto. I rodičům je často líto, pokud nezbedné dítě spěje do záhuby. Ale nemají tu moc, aby mu mohli pomoci, pokud to dítě samo nebude chtít, aby mu pomohli. Podobné je to s lidmi a Bohem. Jestliže budeme nedbalí, Bůh nás může uvádět na pravou cestu po dobrém i po zlém, ale nemůže za nás učinit to konečné rozhodování mezi dobrem a zlem.

A tak je dobré vědět, jakou osudovou moc má naše svoboda. Nad tím by se mohli pozastavit lidé, kteří pořád volají po svobodě, ale vlastně ještě nevědí, k čemu je skutečně důležitá.

Čtení z Nového zákona: Mat 14,14-22 .„Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Tak odpověděl Pán Ježíš Kristus učedníkům, kteří měli starost, jak se večer nasytí obrovské množství lidí naslouchajících Kristovu učení. Na tu výzvu Pána si učedníci nevěděli rady. Vždyť měli jen pět chlebů a dvě ryby. Ale Pán věděl, co chce udělat. Věděl, že chce udělat něco, o čem učedníci nemají ani zdání a co si ani nedovedou představit. Bůh vždycky věděl, co chce udělat a udělat to tak, aby to bylo dobré. Někteří lidé také vědí přesně, co chtějí udělat, ale ty výsledky nemusí být vždy nejlepší. U Boha je tomu jinak. Věděl přesně, co chce udělat, když tvořil svět. Dokonce i když stvořil tvora – člověka a obdařil jej svobodnou vůlí. Což byl trochu, řeklo by se, risk. Vzhledem existenci toho stromu poznání dobra a zla. Bůh k němu přístup neznemožnil. Jen dal důležitý příkaz. A také věděl proč to dělá. Nakonec, pro koho to byl risk? Především pro člověka, který se ne jen svobodně rozhoduje, ale také nese své následky.

Aby se ty následky ještě mohly napravit, Bůh se stal člověkem a přišel mezi nás. Věděl, proč to dělá, i když to znamenalo jeho lidské utrpení a smrt. Dal nám k tomu i svá přikázání. Abychom se, jako Boží obrazy, také naučili, že máme věděl co dělat a proč, a dělat to tak, aby to bylo dobré. Vždyť ruku v ruce s Bohem můžeme dělat a prožívat věci, které jsme si dříve ani nedovedli představit. A to ne jen v tomto věku, ale především v budoucím.
Čtení z Nového zákona: Luk 10,38–42; 11,27–28. Svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice.
Asi už jste slyšeli, že někteří poutníci navštěvují ostatky svatého Mikuláše v Bari. I u nás se konají tu a tam poutě k uctění místních světců, například sv. Ivana Českého, jehož ostatky z milosti Boží máme i v Jindřichově Hradci. Už jste někdy slyšeli, že někdo koná pouť k ostatkům přesvaté Bohorodice, nebo že mají její ostatky v některém, chrámu, třeba v Řecku? Neslyšeli. A ani jste nemohli. Ostatky přesvaté Bohorodice nikde nejsou, protože opustila náš svět i se svým zbožštěným tělem, stejně jako Pán Ježíš Kristus po svém vzkříšení. Ovšem naše Paní nebyla Bohočlověkem. Byla pouhým člověkem, jako vy, nebo já. A přesto opustila svět i se svým tělem. Ona jako první dokonale využila všechno to, co pro nás lidi vykonal její Syn ve svém, vtělení, oběti na kříži, vzkříšení a nanebevstoupení. Jistě proto, že měla k našemu Pánu nejblíže, ale také i proto, že zcela otevřela své srdce Bohu a přijala v plné míře Boha – Svatého Ducha. Dokonale tak realizovala to, o čem píše apoštol Pavel, že naše tělo je Boží chrám. Naše společná Matka a Paní je příkladem i nám. Jako prostí lidé nerozhodujeme na tomto světě o mnoha věcech. Ale jako křesťané máme moc rozhodnout o tom, jak blízko chceme být Bohu a jak moc mu otevřeme své srdce. V takové míře také budeme schopni přijmout energie Svatého Ducha a stát se chrámem Božím, ne jen srdcem, ale i tělem. V „provozu“ dnešní doby není zbožštění snadno představitelné. Člověk bude možná rád i za to, když vejde do Božího království s odřenýma ušima. Ale ta možnost, ta možnost tady je.

Čtení z Nového zákona: Mat 18,23–35. O nemilosrdném služebníkovi.
Ve staré pohádce „Hrátky s čertem“ říká anděl kajícímu se loupežníkovi, že mu Bůh odpustí, pokud mu odpustí také alespoň jeden z lidí, které oloupil. Tato pohádka (na rozdíl od mnohých) je z duchovního hlediska dosti realistická. Člověk má skutečně v rukou důležitou moc, co se týče odpuštění, nebo neodpuštění. Až takovou, že Bůh podmiňuje odpuštění našich vlastních hříchů tím, že my sami odpustíme. Z duchovního hlediska zatím ani nedohlédneme, jaký význam to má. Ale co se týče našeho vlastního osudu, je tato vazba na Boží odpuštění zřejmá a mnohokrát v Písmu připomínaná - a odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme viníkům našim.

Co nám často brání, abychom byli ochotni odpustit? Třeba skrytá pýcha a ješitnost. Někdy také touha po spravedlivém zadostiučinění. Zvláště opodstatněně to vypadá tam, kdy nebylo ublíženo nám osobně, ale třeba našim blízkým, nebo nevinným lidem, kteří nemají dovolání, nebo také Církvi, a vůbec, Božímu řádu. Je ale třeba vědět, že všude tam, kde se nás to netýká osobně, nejsme povoláni k postavení žalobců, ani soudců. Bůh není pouhá neživá idea, kterou musíme hájit. Sám dovede zjednat právo a řád, podle pravidel své Prozřetelnosti. Nu a tam, kde se nás to týká osobně, je to s odpuštěním velmi jednoduché. Nebo ne? Ne. Není to vždy jednoduché. Ale čím je člověk Bohu blíže, tím je to jednodušší. A to je fakt.

Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-20. „Snáze projde velbloud uchem jehly“.
Než aby bohatý člověk vešel do Božího království, můžeme si doplnit. Ale můžeme si doplnit i cokoli dalšího, jakoukoli pozemskou hodnotu, věc, nebo činnost, která má potenciál, aby na ní člověk kriticky ulpěl svým srdcem. Bůh nás má rád, a při našem nešťastném hříšném stavu nám přímo „umetá cestičku“, abychom se stali schopnými vejít k němu do jeho Království. Po tajemné oběti Pána Ježíše na kříži už není nic, co by ještě Bůh mohl udělat. Je ale mnoho překážek na straně lidí. Řeklo bych to tak, že máme v srdci tajemný „konektor“, přes který se můžeme spojit s Bohem, jehož jsme pozemskými obrazy. Ale problém nastává, pokud ten konektor bude obsazen spojením s něčím pouze pozemským. Pokud bude obsazen a neodhodláme se od toho pozemského odpojit, není možné spojit se Bohem. Jak říká Pán, nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu. O bohatství je řeč proto, že má v lidských srdcích asi největší potenciál obsadit Boží konektor. To neznamená, že všichni bohatí křesťané se musí vzdát majetku. To znamená mít povědomí, že ten majetek mají od Boha svěřený, půjčený, aby jej užili podle Boží prozřetelnosti. Stejné je to s dalšími možnými pastmi, jako pozemská moc, nebo umělecké nadání. Pokud si ovšem člověk vezme do hlavy, že je to jen jeho „milášek“ a že sám rozhoduje, jak s tím naloží, pak snáze projde velbloud uchem jehly...

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1-14. Podobenství o pozvání na královskou hostinu. Jednou jsem byl na recepci na nějakém ministerstvu. Ale myslím, že by se to nedalo srovnat s nějakou královskou hostinou. I tak člověk nevěděl, jak se tam pořádně chovat. Ale nějaká královská hostina se určitě zase nedá srovnat s věčnou Boží hostinou. Život v Božím království se v Písmu přirovnává k hostině, nebo ke svatbě. A dobrá zpráva (nebo-li evangelium) je, že patříme mezi zvané. Ovšem ta pozvánka není nic exkluzivního. Mezi pozvané totiž patří kde kdo. Vlastně každý, kdo bude chtít. Dosti nezvyklé a podivné, když se jedná o tak významnou recepci. Ovšem stejně podivné a nezvyklé je, že většina lidí toto pozvání odmítá. Zřejmě nemají žádnou představu o tom, o co se jedná. Pokud je člověk úplně nevěřící, nebo vrtkavý, nebo zahlcený pozemskými záležitostmi (viz podobenství o rozsévači), hodí takovou pozvánku do koše. Nebo na druhou stranu mohou lidé vědět celkem dobře, o co se jedná, ale právě proto nemají zájem. O tom jsme četli minule. Ovšem problém je, že jednoho dne se ti všichni k Hostiteli stejně dostanou, ať chtějí, nebo nechtějí. Jen s tím rozdílem, že za stolem už pro ně nebude místo. Pro nás stále ještě zbývá místa dost. Ale pozor nestačí jen tam přijít. Na takové recepci se také člověk musí umět chovat. Zvláště, když je věčná. A my máme možnost se to naučit. Můžeme se radovat, že máme v rukou přímo od Hostitele učebnici správného chování. A to je Evangelium.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. O největším přikázání.
Jeden člověk, který se v době Ježíšově zabýval výkladem Božího zákona, se ho zeptal, které přikázání je v Božím zákoně nejvyšší. Bylo by pěkné, kdyby se našeho Pána zeptal proto, aby se mohl právě na nejvyšší přikázání soustředit a podle něj žít. Ale v Písmu je psáno, že se ho zeptal proto, aby ho pokoušel. Jakože Pánu Ježíši ukáže, kdo je tady odborník na Písma svatá. Vykladači zákona, ať už farizejského či saducejského směru, chtěli zeslabit vliv Pána Ježíše na lidi, nebo úplně odstranit. Jeden ze způsobů byl, ukázat lidem, že jsou učenější a v Písmech zběhlejší než on, nějaký nevzdělanec z Galileje. Je to pokušení některých theologů, že poklad Božího slova, který mají v rukou, jim někdy časem zevšední a oni se soustředí spíše na svou učeneckou prestiž, než na pokorné následování Božích přikázání.

Ale v podobném pokušení jsme vlastně všichni. Může se stát, že někdy přistupujeme k Pánu Bohu v modlitbě s podobnou neupřímností jako ten znalec zákona? Otázka zbožná, úmysl postranní. Nesnažíme se někdy Pána Boha „dotlačit“ ke splnění naší vlastní vůle, pod záminkou těch nejzbožnějších důvodů? A pak se třeba člověk diví, že Bůh mlčí, nebo že namísto jednoho se stalo druhé… I taková obyčejná věc, jako modlitba, má svá úskalí, díky naší nedokonalosti. Ale když se budeme řídit podle toho nejvyššího přikázání, půjde to všechno mnohem snáz.
Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11 „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“
To se týká rybářských bratrů Šimona a Ondřeje Jonášových a Jana a Jakuba Zebedeových, hned poté, co Pán Ježíš řekl Šimonu - Petrovi, že od této chvíle bude lovit lidi. Pro nás, kteří známe výplody moderní kinematografie s nájemnými zabijáky to nezní moc dobře. Ale apoštolové nebyli povoláni k tomu, aby někoho připravili o život. Naopak byli vyučeni a posláni, aby každého, kdo bude chtít, připravili pro život věčný. Stali se z nich Boží rybáři lidských duší.
Ovšem s lidmi je to trochu jinak než s rybami. Ryby se chytí, nebo nechytí, podle toho, jestli mají štěstí nebo smůlu. Na jejich rozhodnutí to moc nezáleží. Ale u lidí je jejich rozhodnutí zásadní. Můžete je rybařit jak chcete, mluvit s nimi o Kristu, příklady uvádět, do chrámu vodit, záleží na tom, jak se v srdci postaví k tomu, co Bůh dává a co bere. A pokud nechtějí přijít o to, co Bůh bere (hlavně asi štěstí z hříchu), tak je Bůh nenutí násilím ani lstí. To hlavní je prostě na nich.
Je tu ovšem ještě jeden takový, který také rozhazuje sítě. Pán o něm řekl, že je otcem lži a proto klame, straší a svádí. Rád by použil i hrubší metody a na vůli lidí se moc neohlížel, ale to nemůže. Bůh mu určil hranice, za které nesmí jít a ty jsou dány opět lidskou svobodou. A tento lovec má políčeno především na křesťany. Takže na to mysleme, a chraňme si svou křesťanskou svobodu. Pokud totiž začne být člověk ve víře lhostejný, rezignuje na ni a za čas se už neliší od těch ryb. Pak už záleží opravdu jen na tom, jestli bude mít štěstí, nebo smůlu.
Čtení z Nového zákona: Luk 6,31-36 „Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“
Spisovatel Vladislav Vančura napsal kdysi svou prvotinu o pekaři Marhoulovi, který se kvůli své dobročinnosti zadlužil tak, až přišel o majetek a přes všechnu poctivost a pracovitost se i jeho další život vyvíjel a skončil špatně. Do této své novely ovšem autor nezapracoval jeden důležitý prvek. Boží prozřetelnost. Ono vůbec v mnoha uměleckých dílech Bůh chybí. Ale to nevadí, neboť jsou to věci vymyšlené. Ve skutečnosti platí, že Bůh doprovází život každého člověka a že jsou spočteny i všechny vlasy na naší hlavě. Vzhledem k této jistotě nás Pán Ježíš vyzývá k takovému životu, abychom se svými vlastnostmi co nejvíce podobali Bohu. Když se budeme v prvé řadě starat o toto, Bůh se postará o nás.
Dobře se o tom píše a dobré by bylo, kdybychom to skutečně také dokázali. Ale není to tak snadné. Okolní svět nás stále ovlivňuje. Pokud by se dal charakterizovat stav dnešního světa jedním slovem, možná by se hodilo slovo „nejistota“. A nejistota vzbuzuje strach a strach je nejmocnější ďáblovou zbraní. Ale na druhou stranu, pokud tento svět, nedbaje Boha, dělá všechno možné aby se zabezpečil a stejně končí v nejistotě, jakou má cenu spoléhat na jeho metody? Nebude už lepší spolehnout se doopravdy na to Boží zaslíbení? Čtení z Nového zákona: Luk 7,11-16. Vzkříšení mládence z Nain.

Většinou se tak onen příběh z Písma nazývá, protože právě vzkříšení zemřelého mládence, kterého už nesli ke hrobu, se nás nejvíce dotýká. Každý máme nějaký vztah ke smrti, zvláště k té své. Podle toho, kolik nám toho v hlavě třeba ještě uvízlo z ateistické výchovy nebo z ozvěn z tohoto světa, který se na tělesnou smrt dívá jako na tragickou hranici za níž je „nic“.

V době, kdy zemřel onen mladík z města Nain, byla ovšem tělesná smrt skutečně tragickým předělem, protože každá lidská duše, která opustila tělo, neměla jinou cestu, než do podsvětí. To až Pán Ježíš po své oběti na kříži „rozlomil závory pekelné brány“ a vyvedl z pekla Adama s Evou a všechny spravedlivé.
Ale ani dnes, v čase po Vzkříšení Pána, není radno brát tělesnou smrt a vše co po ní následuje na lehkou váhu. Ne proto, že by pak bylo ono „nic“, ale právě proto, že nenastane žádné „nic“. Nastane celoživotní účtování. Díky Pánu Ježíši Kristu nás po smrti nečeká jednosměrka do podsvětí. Jsou tam teď dvě cesty. A kterou se nakonec vydáme, záleží vlastně jenom na nás. Jistěže také na Boží milosti, ale tím základem pro konečné rozhodnutí bude náš pozemský život. Budou tam naše hříchy, které jsme nevyznali při zpovědi, budou tam naše dobré skutky, ale především tam budeme my a budeme čekat na ortel. A ať už to bude probíhat dobře nebo špatně, určitě budeme litovat, že jsme se na tuto chvíli nepřipravili lépe. Mladým lidem se vštěpuje, že by měli být dobře připraveni na život. Ale pro všechny, mladé i staré, platí, že by měli být dobře připraveni na smrt. A všechno co k tomu potřebujeme, máme v Pravoslaví k dispozici, jako na prostřeném stole.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Podobenství o rozsévači.
Apoštol Petr píše ve svém druhém listě (1,4): „Tím nám (Kristus) daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.“ Slovo o účasti na božské přirozenosti nám připomíná jak vznešeným tvorem je vlastně člověk. A nebo spíše může být; mohl by být, kdyby mu to za to stálo.

Jací jsou to lidé, kterým to za to stojí a jací jsou to lidé, kterým to za to nestojí? Na to nám odpovídá podobenství o rozsévači.
Každý z nás hledáme své štěstí. A každý z nás máme nějakou touhu, nějakou představu, kde bychom ho mohli najít. Podle toho vedeme svůj život a reagujeme na to, co nám život nabízí. Tedy, to se o životu jen tak říká. Nabízí někdo konkrétní. Jeden z otců pouště říká: „Ďábel zasévá, ale neví, jestli bude sklízet.“ Tak vida. Jsou tu dva rozsévači. Na rozdíl od ďábla Pán Ježíš zná budoucnost a ví, jak jeho slovo kdo přijme. Ale nechává to na svobodě člověka. Bůh chce ctít naši svobodu a ďábel musí. Ať se každý sám rozhodne, co mu stojí za to, aby tomu věnoval myšlenky, čas, úsilí, peníze, i své srdce. Chceš vládnout svým vášním, nebo ovládat druhé? Chceš kupit a rozhazovat milióny, nebo si střádáš poklad v nebi? Chceš si užívat radostí světa dokud to jde, nebo radostí božských, až to půjde? Co ti stojí za to? Kdo si umí na tuto otázku správně odpovědět, přinese úrodu. Vzpomeňme na Kristova slova (Jan 15,5): „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce;“ Souvisí s tím, co psal Petr, neboť kdo zůstává v Kristu a Kristus v něm, stává se účastným božské přirozenosti...

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. O boháčovi a chudém Lazarovi.
Je to trochu strašidelné vyprávění, protože je o pekle, kde bývalý boháč prožívá krušné časy. Na světě znal jen přemíru dobrého jídla, pití a životního luxusu. Jistě si pochvaloval, jak se má dobře. Ale neměl. Už na zemi prožíval zlé časy. Jenom to ještě nevěděl. Zlé byly v tom, že Bůh jej ponechal jeho vášním. Apoštol Pavel píše o takových (Řím 1,24). Člověk by si řekl – co je na tom hrozného, když Bůh člověka nechá, aby si užíval podle toho, co se mu líbí? Hrozné je na tom to, že zatvrzelému hříšníkovi Bůh přestane napomáhat jeho spáse. Přestane ho vychovávat. Má-li některý hříšník v sobě alespoň trochu snahy o lepší život, aspoň trochu lítosti, Bůh mu začne pomáhat. Začne ho trápit a vychovávat. No, známe to všichni. Ale když už nad někým Bůh zlomí hůl, je to zlé. Takový člověk si žije tady na zemi spokojeně, jako prasátko v žitě. Svědomíčko ušlapal, srdce řádně zatvrdil, dobře se mu žije. A lidé si říkají: „Podívejte, takový lotr a jak mu všechno vychází. V penězích se topí, každý mu jde na ruku. Jaká je to na světě spravedlnost?“ A lidé netuší, že tento člověk nemá žádné bohatství v nebi. Za to něco málo dobrého, co snad vykonal, už získal už svou odměnu tady na zemi. Lidé neví, že po vyjití z těla už ho nikdy nic dobrého nečeká. Ani on sám to neví. A tak si říkám, že má pravdu to přísloví: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Až nám bude ouvej, vzpomeňme si na to.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,26-39. O vyhnání legie zlých duchů.
Jako malým dětem nám dospělí říkali, že strašidla nejsou a jistě se to dětem říká dodnes. Ale děti stejně si myslí, že jsou. A mají pravdu. Ten nešťastník, který bydlel v hrobech, měl jich v sobě celou legii. Jak je to možné, že si démoni mohou jen tak zařídit bydlení v lidské bytosti? Oni to sice mohou, ale není to jen tak. Má to svoje pravidla. Člověk napřed musí svého ducha démonům otevřít. Ať už záměrně, nebo z neopatrnosti. Nevíme, proč jim otevřel své srdce ten člověk z evangelního vyprávění. Byla to pohanská krajina a pohanské kulty byly (a jsou) postavené na kontaktu s běsy, které považují za božstva. Anebo byl vyloženě mág a čaroděj. Tehdy, stejně jako dnes, se lidé věnovali okultním záležitostem, různým věštěním, zaklínáním, vyvolávání duchů, astrologií a podobnými praktikami. Říká se, že kdo s čím zachází, tím také schází. Ne každý samozřejmě skončí tak dramaticky, ale už to, že takové lidé žijí v duchovním klamu je smutné.

Řeklo by se, že v Pravoslaví takové nebezpečí nehrozí. Ve skutečném Pravoslaví určitě ne. Ale setkal jsem se, bohužel, s okultními praktikami u některých prostých věřících, kteří například návštěvu u lidové léčitelky (tak zvané babky) a návštěvu Bohoslužby považují za cosi srovnatelného. Spíše pověrčivost, než víra. Ovšem největším nebezpečím pro pravoslavného jsou vášně. Pýcha, chamtivost, zloba a podobné. To se to pak běsům chodí po takových cestičkách! Buďme na naší duchovní cestě pozorní, nepodceňujme svatou zpověď a milujme Boha. Protože pak si u nás udělá příbytek, jak je psáno. A kdo pozná Boha na zemi, bude od něj „poznán“ v nebi.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Ale Ježíš řekl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.“
Toto nedělní čtení pojednává také o ženě trpící vleklou nemocí, která se uzdravila tím, že se dotkla Kristova šatu. Podle Matouše (9.21) si s vírou řekla: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Matouš píše také o dalších lidech: „ ...a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni.“ (14,36). Ve Skutcích apoštolů zase čteme o apoštolu Pavlovi: „Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli.“ (19,11-12). Na podobné události narazíme i v příbězích svatých. Souvisí to s darem zbožštění. Božské energie naplňují ne jen duše a tělesné schránky svatých, ale prostupují i předměty, které souvisí s jejich životem, nebo s Bohoúctou vůbec. Někteří jinoslavní nechápou, proč ctíme ostatky svatých, ikony, nebo znamení svatého kříže. My ale ctíme především nestvořené božské energie, které skrze ně působí. Tento svět je odvrácen od svého Stvořitele. Ale díky životu Církve a božským energiím, které s jejím působením souvisí, je tento svět stále prosvěcován, a to dokonce skrze svou vlastní hmotu. Děje tak tomuto světu na svědectví a nám k posile víry. A to je důležité zmínit, protože to vše by nám nebylo nic platné, pokud nebudeme mít víru - což nás vrací opět na počátek, k té nemocné ženě. Prokázala takovou víru, že ji Duch Svatý uzdravil, i když se v té tlačenici neodvážila oslovit a zdržovat Pána Ježíše Krista, který spěchal do Jairova domu.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37 „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ten učenec, který položil Pánu tuto otázku, to nemyslel vážně. Byl – coby znalec Písma, přesvědčen, že má věčný život zajištěný. Ptal se proto, aby vyzkoušel, zdali Pán bude umět před lidmi dosti chytře odpovědět. Když už na ně působí svými zázraky, co kdyby se třeba ukázalo, že neumí tak dobře odpovědět na biblické otázky? Vykladači zákona tehdy studovali Písma dnem i nocí a předháněli se v moudrých výkladech.

Jenomže v tom se jistota věčného života neukrývá. Ve svém příkladu Pán Ježíš ukázal, že skutečný zájem o druhého člověka a laskavý vztah k lidem otevírá cestu k Bohu. Každý člověk je přece stvořen k Božímu obrazu. Dokonce i ten, kdo nemá Boha rád, dokonce i ten, kdo nemá rád nás. A protože i já a vy jsme stvořeni k Božímu obrazu, pokud máme dobrý vztah k jiným Božím obrazům, cosi tajemného se v nás otevírá a přibližuje nás k Bohu. Neboť podobné přitahuje podobné. Pokud si myslíme, že někteří lidé jsou Božího obrazu nehodni a prostě to nejde mít je rád, je to lidsky pochopitelné. Ale není to božské. Svatí lidé nějak uměli v tomto poskočit o level výš. Nějak se s tím uměli vyrovnat a něco vyššího pochopili.

Měli bychom se na to podívat. Aby se nám nestalo, že sice známe Písma i církevní pravidla, ale do nebeské brány nás přeskočí někdo, kdo prostě jen dovedl prokazovat lásku všem možným i nemožným Božím obrazům...
Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
Přece dětí, nebo příbuzných… kdo šetří má za tři… Vlastně se toto podobenství nemusí vztahovat jen k nenasytným uctívačům mamonu. Také se může týkat i lidí, kteří prostě jen cítí tíhu zodpovědnosti za zítřek, třeba ne jen svůj, ale i těch dětí. Doba je zlá, ba i šílená…. Ale podstatou tohoto tématu je fakt, že je o nás o všechny velmi dobře postaráno. Jak praví Pán, i vlasy na naší hlavě jsou sečteny. A také nám radí, abychom pečovali především o Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33).
Problém je ten, že velmi často se to v životě tak nejeví. A teď je otázka, jestli je to problém Boží, nebo náš. Nezanedbal snad Bůh něco? Když má teď na starosti asi sedm miliard lidí najednou? A k tomu ještě ještě světovou politiku, stav přírody a všelijaké ty nemoci? Nezdá se mi někdy, že na mě zapomněl, že něco dohání na poslední chvíli? Co když to příště nedožene? A nebo je ten problém ve mně, že vůbec nechápu nebeské cesty Boží Prozřetelnosti a jejich pozemský stín? Ano. Často nechápeme. Zde se ukazuje výhoda prosté víry. Ale máme li víru slabou? Je jedna věc, která nám může pomoci. Pán řekl apoštolům, že nemá žádná tajemství před svými přáteli (Jan 15,15). Pokud budeme žít tak, abychom se stali a zůstávali Božími přáteli, jistě pak mnohé pochopíme.
Čtení z Nového zákona: Luk 13,10-17. „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“

S těmito hněvivými slovy se obrátil představený synagógy na věřící, když Pán uzdravil shrbenou ženu. Přímo proti Kristu se obrátit neodvážil, ale přesto na něj se zlobil nejvíce. A nebyl sám. Představitelé tehdejší starozákonní Církve, včetně nejvyšších, od počátku kladli Kristu tuhý odpor. Je to paradoxní ve srovnání s reakcí démonů, kteří se Pánu podřizovali většinou bez řečí, jen snad jednou se ohradili: „Přišel jsi nás trápit dříve, než nastal čas!“ (Mt 8.29). Démoni, kteří nejsou uzavřeni v pozemském času, totiž věděli, koho se sluší poslouchat, protože přítomnost Krista byla pro ně počátkem příchodu Božího království.
Lidští nepřátelé Krista, přestože i za jejich působením stojí démoni, to ale ještě nevnímali. A dodnes nevnímají. Je to zvláštní druh lidské duchovní slepoty. Například Jidáš měl určitě jinou představu o své budoucnosti, než jaká byla nakonec realita, pozemská i věčná. A s ostatními protivníky Pána Ježíše a jeho věřících, ať už vně Církve a nebo uvnitř, je to stejné. Kde jsou dnes pohanští římští císaři, ikonoborečtí císaři a biskupové druhého Říma, turečtí sultáni, nebo komunisté? Jsou pryč a Církev žije dál. Samozřejmě, i dnes mají křesťané mocné a lstivé protivníky, kteří mají nějaké své „důležité“ důvody k nenávisti ke Kristu a křesťanům. Zatímco jejich duchovní sponzoři, ďábel a démoni, už vědí, jak to skončí, lidé tohoto světa to ještě netuší.

Ale víte co? To není naše starost. My máme mít péči především o svou duši. I tak je to dost práce do konce života. A pak, kéž nám Bůh otevře své Království!
Čtení z Nového zákona: Luk 17,12-19 … šlo mu vstříc deset malomocných...
Musel to být smutný pohled na deset nakažlivých vyvrženců putujících krajinou. Měli u sebe zvonečky, aby se jim každý zdaleka vyhnul.

Máme s nimi společného víc, než si myslíme. Ne kvůli dnešnímu covidu. Kvůli tajemství hříchu, tohoto malomocenství ducha. Kdybychom nebyli duchovně malomocní, neznali bychom vůbec žádnou nemoc. Neznali bychom smrt. Nevěděli bychom nic o zlobě, pýše, násilnosti, nebo lsti. Jako první lidé v Ráji před ochutnáním. Zdraví jako rybky po všech stránkách a šťastní. Ty zatracené plody poznání dobra a zla všechno proměnily.
Ale potkali jsme Lékaře. Tedy potkali ho mnozí, aspoň jednou, a ještě více lidí o něm slyšelo. Ale jen někteří se rozhodli k němu přijít, vrátit se, držet se ho.
Když už jsme zmínili Ráj, můžeme zmínit i peklo, kterým prošel Lékař vítězně po své oběti za naše hříchy. Svým křížem nám otevřel cestu k úplně jinému rajskému stromu, dosud lidmi nepoznanému, ke stromu života. Nemusíme už si všímat toho stromu poznání dobra a zla. Nechme ho za zády. Naším cílem je ten druhý, nový tajemný strom. A cestu k němu zná jen Ježíš Kristus. Neboť on sám řekl“ „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14.6). A jdouce touto cestou, musíme se rozloučit se vším, co v nás ještě zbylo po tom těžko stravitelném plodu toho prvního stromu. Kdo se bude obracet zpět, jako Lotova žena, ztratí cestu.
Vydržet stále hledět ke Kristu není vůbec snadné. Ale máme si na to stěžovat? Vždyť buďme rádi, že o ní vůbec víme. Jiné cesty není.