2021

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O veliké (nebeské) hostině a pozvaných, kteří nechtěli přijít.
Tento příběh nám ukazuje tři zásadní problémy, které my lidé tohoto věku máme:
Přeceňujeme, podceňujeme a nedoceňujeme.
Přeceňujeme sebe. K tomu nám pomáhá věrná pomocnice hříchu pýcha, a též sebevědomá víra ve své kdesi skryté či již zjevné schopnosti, a naivní víra ve svou šťastnou životní hvězdu (a pak, že je těžké věřit…)
Z tohoto sebepřeceňování vyplývá, že podceňujeme ďábla. Jeho nenávist k lidskému rodu, lstivost, chladnou inteligenci a znalost lidských slabostí. To vše mu dává velikou moc oklamat všechny pyšné a naivní, kteří žijí v představě že ďábel buď vůbec není, nebo je tajný dobrák, nebo že právě já jsem mu díky svému mozku a duchovní síle rovnocenným partnerem (tedy kdyby na to přišlo, ale ono na to stejně nepřijde…)
A naposled, nedoceňujeme význam Boha pro náš život. Počínaje naším počátkem,
protože jsme sice přijali myšlenku, že nás stvořil, ale stejně nějak působí ta školní naučení, že jsme z opice. Co se týče přítomnosti, její tíživost a zmatečnost na nás doléhají natolik, že Bůh je nějak vzdálený. Jakou o něm máme představu? Šáhnout si na něj nemůžeš. Na peníze (zatím) ano. A budoucnost? Když z médií na nás pořád vykukují bubáci a strašáci - co bude příští rok, co za deset, co za dvě stě let. I těch dvě stě let si nějak dovedu představit, i ten hrozný nebo zachráněný svět. Ale věčnost, či Nebe – jak si představíš? Těžko za pozemského života takové věci docenit.

A přece je to možné. Nepřeceňovat, nepodceňovat a docenit. Každou neděli se můžeme zbavit vší temnoty a jíst svého Boha. Toho, který slíbil, že si udělá příbytek přímo v našich srdcích. Nic přece není na světě člověku bližšího, než jeho srdce.
Čtení z Nového zákona: Mat 1,1-25. Neděle před narozením Pána Ježíše Krista. Pojednává o posledních přípravách Pána Boha pro narození Bohočlověka v našem hmotném světě. Ovšem Bůh tuto událost připravoval už velmi dlouho a pečlivě.
Vzpomeňme jen na proroky, kteří už nějakých 500 let před Kristem na to Izraelský národ připravovali. Otázkou je, jak byl připraven Boží lid ze své strany. Pravda, v době o níž se jedná, o tom mnozí lidé uvažovali. I Jana Křtitele se ptali, jestli už není Mesiáš (nebo-li Kristus). Ale přesto jen malá část izraelitů Pána Ježíše přijala jako Krista, když skutečně přišel. Ostatní, a jejich potomci, na něj dodnes stále čekají. Zřejmě se tehdy nedostávalo přípravy v lidských srdcích. Něco o tom říká i text minulé neděle o pozvaných na hostinu, a jejich odmítnutí.

Podobné to může být i s Kristovým druhým příchodem na zemi, k poslednímu soudu. I tento příchod, stejně jako první, je už dlouho připravován a jistě stejně pečlivě. Jen datum nevíme. Jistě ne náhodou. Bude to asi stejné jako s datem smrti. Člověk už je takový, že by nějakou přípravu nechal určitě až na poslední chvíli, pokud by to vůbec stihl. Ale protože tu chvíli neznáme, měli bychom se řídit heslem: „Vždy připraven“. Někteří otcové mají za to, že o chvíli druhého příchodu spolurozhodují lidé. Aniž to vědí. Že to záleží na míře lidské zloby ve světě. No, myslím, že my, jako křesťané, bychom se na to měli chystat určitě trochu jinak než svět. Vědomě a ne moc liknavě. To, že neznáme datum, neznamená, že to nepřijde. Rozhodně už se to pečlivě chystá.

Čtení z Nového zákona: Mat 2,1-12. Narození Pána a Bohočlověka Ježíše Krista.
Když se Pán Ježíš chystal zpět k Bohu Otci, ptal se, zda-li – až přijde na svět podruhé, nalezne na zemi víru. Při oslavách narození Krista se může stát, že kolorit lidové poezie a veselosti překryje skutečný význam a smysl této události. Že se Bůh stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. A skutečná křesťanská víra je cestou, která k tomu vede. Jan Hesychasta naši víru, v návaznosti na předchozí otce, vyjádřil větou: Dej krev, dostaneš Ducha. To znamená, že skutečná křesťanská víra souvislí s poznáním sebe, s pokáním, s poznáním božských věcí, s bolestným trápením duchovního zápasu a s nalezením radosti a úžasnosti Ráje. Současníci a duchovní autority v době narození Pána Ježíše měli o víře jiné představy. Úplně jiné představy. Nemluvě o králi Herodovi a jemu podobných. To ale bylo ještě před událostmi ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení Pána. Po tom všem a především po seslání Ducha svatého už lidé vědí mnohem víc. Ale přesto tak málo lidí, zvláště dnes, se zajímá o cestu víry. A tak málo z nich, zvláště u nás, je pravoslavných. A jen Bohu je známo, zda všichni pravoslavní, včetně kněžského stavu, se zajímají o něco vyššího než jen o peníze a zdraví. Když Pán Ježíš hovořil o tom, že se Bohu zalíbilo dát lidem Boží království, uvedl to slovy: „Neboj se, malé stádečko.“ Abychom se nebáli, měli bychom do toho malého stádečka patřit. Nemusíme možná, tak jako starci, zápasit na hraně fyzických a psychických možností. Nemusíme ani zažívat už tomto v tělesném životě úchvatná Boží tajemství a Ráj. Ale měli bychom se alespoň snažit. Alespoň trochu se snažit. Bůh totiž, prý, hledá jakoukoli záminku, aby mohl člověka spasit.

Čtení z Nového zákona: Mar 1,1-8. Neděle po Narození Pána.
V té době (naneštěstí i na štěstí) ještě lidé neznali internet, ba ani televizi či rádio. Masové šíření nějaké zvěsti se dělo tam, kde se shromažďovalo hodně lidí naráz, třeba na tržišti, nebo v synagoze. Tedy pokud šlo o zprávy tzv. hlavního proudu. Je zajímavé, že aktuální zprávy od Pána Boha většinou k mainstreamu nepatřily. V takovém případě je zajišťovali proroci, k tomu účelu Bohem povolaní. Samozřejmě mohli vystoupit i na tržišti, nebo v synagoze, či dokonce v královském paláci, ale riskovali. Což byla zřejmě součást jejich povolání.

Právě takový byl i Jan Křtitel. Říká se, že byl posledním starozákonním prorokem. Patrně podle slov Ježíše Krista, že všichni proroci prorokovali až do Jana (Mt 11,13). Jan Křtitel vystoupil veřejně daleko od tržišť a synagog, u řeky Jordán, kde byl dostatek vody. Ale chodilo za ním do té pustiny mnoho lidí z vesnic i měst. Vyzýval k pokání a křtil na odpuštění. Připravoval národ na veřejné vystoupení Krista.

Všechno, co tak dlouho připravoval Bůh za kulisami pozemské reality, se začíná pomaličku uskutečňovat i viditelně, pro svět. Můžeme si při těch začátcích jistě položit i otázku, kde to může končit. Nejužitečnější odpověď bude, že přímo u mne. U každého z nás. Od těchto začátků se odvíjí řekou času osobité vlákno Boží péče až dnes ke mně a ke každému z vás. Boží zvěst o spáse konkrétního člověka. A jak to skončí? Dobře nebo špatně? To záleží na každém onom člověku na konci vlákna.

Čtení z Nového zákona: Mat 3,13-17. Svátek Zjevení Páně – den Svaté Trojice.
Chceme lepší svět! Kdybych to napsal na transparent, asi by se přidalo hodně lidí. Náš svět není pěkný. Od pádu prvních lidí v Ráji se změnil k nepoznání. Při křtu Pána Ježíše se ale stalo něco zvláštního. Vodě v řece Jordán se vrátila rajská čistota prvotního stvoření. A když dnes světíme vodu a vodou pak sebe i okolní svět, toto požehnání se rozšiřuje jako rajská vzpomínka. Proč se ale na celý svět nevrátí Ráj? Brání tomu lidská vůle. Žije zde příliš mnoho lidí, kteří používají zlo, aby získali výhody a z nich uspokojení. Pýcha, je nutí vyvýšit se a získat moc, majetek a sláva, a sobectví jim zajišťuje, aby moc nevnímali zlo, které druhým působí. Není asi divu, když nic nechtějí vědět o jiném lepším světě, o který tím přicházejí. Člověk se spíše diví, že se takoví najdou i v Církvi, přestože musí o těchto věcech alespoň něco vědět. Inu, tajemství lidské duše.

Náš současný svět je příliš poznamenán tímto zlem, a také smrtí, nemocemi, přírodními katastrofami a postupným chátráním. Není už proto vhodným místem pro věčný život. Kdo chce dobrý věčný život, musí hledat nějaký jiný svět. A Pán Ježíš se proto narodil a proto posvětil vody Jordánu, aby o něm vydal svědectví. Bůh Otec má už teď pro nás stvořený a připravený jiný svět. Dobrý, který je často přirovnáván ke svatební hostině spasených lidí s Bohem. Sbližme se s Bohem. Připodobněme se Mu, jak nás učil Pán Ježíš a jak nás k tomu vede Duch Svatý. Je to naše investice do budoucnosti, až tento svět vezme za své. Chtějme lepší svět!

Čtení z Nového zákona: Luk 18,18-27. Snáze projde velbloud uchem jehly.
Ten bohatý pán určitě nechtěl slyšet od Pána Ježíše takovou odpověď. Zřejmě si uprostřed svého velikého bohatství udělal takový „pelíšek“, ze kterého se těšil svým majetkem. Byl šťastný. Ale v takové pasti se mohou ocitnout i jiné lidé, než ti bohatí. V našem neuspořádaném a nespravedlivém světě se mohou lidé utíkat k různým potěšením. Někdo si udělá pelíšek z dobrého jídla či dalších tělesných požitků, někdo se těší přírodními krásami, či kulturními, jinému stačí ten majeteček. Ale pelíšky mohou být i nehmotné, Třeba může člověk pohrdat konvencemi a všemi, kdo je dodržují, nebo naopak pyšně shlížet na všechny ze svých morálních výšin, nebo aspoň mít ten svůj klid u sbírky motýlů. Je toho mnoho. Nejspíš každý z nás nějaký svůj pelíšek má. A nemáme rádi, když nás z nich někdo vystrkuje. A Pán Bůh nás z nich vystrkuje. Problém takových pelíšků je totiž v tom, že jsou vždy nějak spojeny s tímto pomíjivým světem. Zahynou spolu s ním. A v nich mohou snadno zahynout ti, kteří si v nich hoví. Proto nás z nich Pán Bůh vyhání, šťouchá do nás, třepe jimi a boří nám je. A my bychom se na něj za to neměli zlobit. Někdy k tomu šťouchání a bourání používá různé nepříjemné lidi. A my ty bychom se, tím pádem, také na ně neměli zlobit. Neboť snáze projde velbloud uchem jehly, než aby vešel do Božího království člověk, který si zvykl na potěšení a „relaxaci“ v pozemském pelíšku. Relaxovat se bude v nebi. A hodně. Náš pozemský svět je zápasnickou arénou pro zápas ducha s tělem a duchů dobrých proti zlým. A copak v aréně, tváří tvář protivníkovi, si někdo hoví a odpočívá? V Písmu je mnoho zaslíbení pro kdy, kdo zvítězí. A bez zápasu se člověk ke svému nebeskému pelíšku nedohrabe…

Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10. O Zacheovi.
Kdo by to neznal. Velmož velký úřadem leč malý postavou, bohatý ředitel finančního úřadu (neboť něco takového byl), vyšplhá na strom nad hlavy lidí v davu, aby také mohl vidět Pána Ježíše. A Pán se zastaví pod stromem a řekne pozoruhodnou větu, že dnes musí zůstat v jeho domě. Copak Pán Ježíš, vtělený Bůh, něco musí? Co by musel. Bůh nic nemusí. A přece tak to bylo. Co přimělo Pána Ježíše, že, alespoň jak řekl, něco musel udělat? Byla to Zacheova touha vidět Krista, nebo dokonce setkat se s ním? Ale takovou touhu měli jistě i mnozí, které Pán nenavštívil. Nejspíš to bylo Zacheovo odhodlání překročit svůj stín. Kvůli Kristu se donutil k podivuhodným věcem. Před chudáky v davu se zesměšnil, když při svém postavení, věku a jistě v pěkně drahých šatech, šplhal na strom jako malý kluk. Před boháči, zvláště farizei, kteří měli rádi peníze, se zesměšnil, když slíbil, že se vzdá spousty peněz, jenom proto, že dříve jako výběrčí různých daní a poplatků někoho šidil (to přece dělali všichni celníci, že, s tím se počítá, proč najednou ta poctivost...). Zkrátka Zacheus překonal sám sebe a donutil se kvůli Kristu překročit ne jen svůj stín, ale i hlavně svou pohodlnost, hrdost, lásku k penězům a kdo ví, co ještě. Pokud chceme, aby náš život za něco stál, musíme také přimět Pána Boha, aby si nás všiml a navštívil nás. A to se dá udělat jedině způsobem „na Zachea“. Prostě se kvůli Kristu k něčemu donutit. Jan Hesychasta opakuje radu otců, když píše: „Dělejte si násilí“. Začít se dá od maličkostí, třeba tím, že se donutíme k pravidelné modlitbě, když jsme právě líní, že nebudeme odkládat nějaký potřebný dobrý čin na jindy, že půjdeme do chrámu, i když by bylo jinde potřeba to či ono…. když se sami vyženeme ze svých pelíšků. Kristus pro nás udělal mnohem víc. Co jsme odhodláni udělat my kvůli němu (a tím i pro sebe)?

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. O Celníku a farizeovi.
O této věci hovořil Pán Ježíš tak jednoduše a přímo, že mám dojem, že vlastně a ni není co k tomu dodat. A tak snad jen je třeba pohovořit o tom, proč je pokání tak důležité. Onen celník přišel do chrámu před Boha patrně pod tíhou hříchů, které jej stále víc tížily. Nejspíš neměl ani žádné povědomí o tom, jak se po smrti těla staví duši do cesty hordy mračných duchů, kteří mají podivuhodně dobře zdokumentovány všechny nepravosti a snaží se každého člověka ještě naposledy zadržet na cestě do Božího království. Připomínají všechny hříchy úmyslné i neúmyslné, skutečně spáchané, i jen v té chvíli vymyšlené. Doprovázející andělé tehdy uvádějí vše na pravou míru. Vymyšlené hříchy ignorují a u těch skutečných kazí běsům radost tím, že připomínají upřímné pokání a Boží odpuštění. Samozřejmě jen u těch hříchů, které byly skutečně olitovány a odpuštěny. U těch, ze kterých se člověk nekál, tak činit nemohou. K velké radosti běsů. Tam mohou jen vyvažovat zlé věci těmi dobrými, které člověk vykonal. Jsou-li, a dostačí-li. Ne-li, pak běda tomu člověku. Pokud v něm převážila temnota, sám se odvrací od ochraňujících andělů a vydává se do rukou démonů.

Velmi špatné je, pokud je člověk přesvědčen, že ani nemá z čeho by se kál. A jsou tací lidé i mezi pravoslavnými. Démoni jim, bohužel, jednou osvěží paměť. Proto nám Pán říká, abychom následovali příklad kajícího se celníka a nikoli farizea. Proto máme činit pokání z hříchů úmyslných i neúmyslných, vědomých i nevědomých. My o nich možná nevíme, nebo už nevíme, ale pekelní úředníci ano. Ještě že máme možnost zpovědi. Je to veliká, úžasná věc.

Čtení z Nového zákona: Mat 25,31- 46. Masopustní neděle.
Tato neděle je jako úzká brána, kterou nalézají jen věřící. Kdo ve víře projde, ocitne se v čase a stavu, ve kterém se člověku otevírá Boží království. Neboť to je pravým důvodem postního snažení, aby se člověk duchovně povznesl.
Řeklo by se – když duchovně, tak co s tím má společného věc tak tělesná, jako jídlo? Je tedy pravdou, že při slově půst nás asi napadne cosi o jídle. Změnou jídelníčku to začíná, ale pak se postupuje od jednoduššího k obtížnějšímu. Rozeznat šunku od brokolice není těžké. A dát si na talíř to či ono zvládne i dítě. Složitější je, když má člověk o mnoho větší chuť na tu šunku, než na brokolici. Tady už musí nastoupit snaha, usilování, tedy jedná se o práci mysli a vůle. A to už jsme u věcí netělesných. Nějakým tajemným způsobem Pán Bůh zařídil, že kdo se vycvičí v úsilí zvládat v půstu chuť na tu šunku, zároveň zvládá lépe i duchovní vášně. Například pýchu, hádavost, mamonění a další duchovní energie, které jsou nepatřičné pro pokřtěného člověka, ale zato je máme společného s běsi. A jak již víme, běsi je budou v nás jednou vyšťourávat a vytahovat na veřejnost před anděli i lidmi. Takže postní úsilí je velmi užitečné. Byť je nesnadné a obtížné. Proto se také na postní období všichni lidé netěší. A já bych je chtěl povzbudit. Přátelé, já se také netěším. Nemám půst moc rád. Někdy ho hodně nemám rád. Ale přesto se snažím a zápasím jak to jde. Musím. Věřím svatým otcům, kteří radí: „Dělejte si násilí“. Všechny ty naše špatné vlastnosti a energie samy nikam neodejdou. Jestli nám to za to stojí, musíme je vytlačit z duše ven. S pomocí Boží. A snad mohu trochu květnatě, leč pravdivě říci, že do toho prázdného místa v duši, které po nich zbyde, se nastěhuje Bůh. Vždyť to slíbil.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Neděle syropustní.
Vážení přátelé, prožíváme těžké chvíle a máme těžká srdce. S ohledem na historii můžeme říci, že jsme svědky války bratra proti bratru, pravoslavného proti pravoslavnému. Těžko tomu rozumět. Z médií se hrnou zprávy a komentáře, ale podstatu věci se dozvíme možná až za léta, až se usadí prach a začnou se vynořovat informace „ze zákulisí“. Ale to není podstatné neboť se jedná se o „zákulisí“ pozemské. Zde se budou snažit odkrývat i zamlžovat politologové, ekonomové či sociologové. My jako věřící máme výhodu, že můžeme k té smutné věci přistupovat theologicky, neboť víme, že existuje i „zákulisí“ nebeské. Nic na světě se neděje náhodou a všechno má své příčiny především duchovní.
Jako křesťané máme velkou moc, pomocí modlitby, do tohoto dění zasáhnout. Proto se také mniši na Athosu neustále modlí za svět. Slyšel jsem, že pokud někde vznikne konflikt a boj, všechny energie, které při tom lidé vydávají ve formě nepřátelských a zlých myšlenek a emocí, se soustřeďují kdesi nad jejich hlavami jako jakési temné mračno. A toto mračno má vlastnost, že zpětně posiluje všechny zlé vášně pod sebou a tak se obojí cyklicky posiluje. Pomocí modlitby je ale možné to mračno rozpouštět a tak vše upokojovat. A tak se modleme. Modleme se za všechny, kteří tímto konfliktem trpí, ať už přímo sami nebo strachem o své blízké. Otec Josef Hesychasta napsal, že pokud lidé trpí nějakou bolestí či trápením, odpouštějí se jim při tom mnohé hříchy. A tak se modleme za odpuštění našich i jejich hříchů. Modleme se i za spásu duší těch lidí, které Bůh vyvolil, aby kvůli tomuto konfliktu opustili těla stanuli před jeho tváří. Neboť každý má předem určený svůj čas. Modleme se i o Boží milost k brzkému ukončení všech těchto bojů, za uzdravení duší a těl a také vztahů.

Z Písma víme, že ne jen války, ale i další strádání mají za účel vytvořit možnost, aby se lidé obrátili k Bohu a vyzráli ve vnitřních zápasech v osobnosti podle Božího obrazu. Ostatně i naše osobní trápení a zápasy mají stejný účel. Někdy je tento účel naplněn, někdy není. To záleží na člověku. A také víme, že Bůh nikdy nepřivede na člověka takovou zkoušku, kterou by nedovedl unést. I všechny naše vlasy na hlavě jsou spočteny. Modleme se tedy za všechny, kteří to potřebují a důvěřujme Bohu, neboť on přivede všechno k pravdě a ke správnému konci. A pamatujme, do čeho vkládáme největší naději. Nebeské hodnoty nemají alternativu v žádném pozemském režimu.

V následujícím týdnu budeme číst kající kánon svatého Ondřeje Krétského. Kéž nám to dá duchovní zkušenost, abychom pochopili mnohé.
Čtení z Nového zákona: Jan 1,43-51. Neděle Pravoslaví.
První neděle Velkého půstu je věnována všemu, co pro nás představuje naše víra a též k jejímu upevnění. To potřebujeme vždy, ale zvláště v těžkých dobách, kdy se lidská srdce plní pozemskými obavami, hněvem, zmatkem a dalšími energiemi, které mají tendenci tisknout nás k zemi a zakrývat nám perspektivu věčnosti a nesmrtelnosti. A ta je pro nás důležitá, protože je jediným skutečným světlem naděje. Naděje na konečné vítězství opravdového dobra, pravdy, spravedlnosti a života. Protože na tomto světě se ničeho takového dočkat nemůžeme. Ani ten nejmocnější člověk, ať sedí kdekoli a ani ta nejmocnější říše, ať už se rozkládá napravo nebo nalevo, nemůže (a ani vlastně ani nechce) stvořit na zemi dokonalý život pro její obyvatele. Ale na druhou stranu nemají lidé ani tu moc, aby život zničili. Proto říká Pán Ježíš: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28).

Na celém světě mám jen jednoho nepřítele, který může ublížit mé duši. A to jsem já sám. Jak praví Pán: „Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale svou duši ztratil? A za co získá člověk zpět svou duši?“(Mk 8,36-37). Zásadní otázka.

Na našem světě lidé bojují mezi sebou o mnoho věcí. V otevřeném boji, i v tom zákulisním. Může se nám zdát, že se bojuje o domy, o území, o ložiska nafty či o světové trhy. Ale to není celá pravda. Při tom všem se bojuje především o duše. Každý člověk se musí v čase těchto pozemských bojů, ať už je uprostřed nich, nebo opodál, vnitřně rozhodovat. Vyzápasit si to hlavně sám se sebou. A pak se nějak zachovat a potom znovu a znovu, a během života utvořit svou duši do nějaké podoby. A jednou přijde čas na takové veliké váhy, duše se otevřou a všechno se zváží a rozsoudí. A bude mnoho překvapených, neboť jak praví Pán: „... vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech“ (Luk 12,3).
A kdo má víru, ten má možnost předem toto všechno vědět a znát. Má možnost se podle toho zařídit a rozhodnout. A pokud se rozhodne správně, bude také dobře vědět a znát, za co a proč ve svém životě, s pomocí Boží, zápasí. Na to všechno můžeme myslet při nadcházející neděli Pravoslaví.

Čtení z Nového zákona: Mat 8,34-9,1. Uctívání svatého Kříže.
Málokdo asi touží po tom, aby měl v životě samé trápení. Člověk by raději prožil život co nejspokojeněji, šťastně a vesele. V takovém případě by ale asi neměl být křesťanem. Měl by být spíše nevěřící, aby mohl hledat štěstí podle svých představ, nebo si alespoň ulevit žehráním na osud (nebo na Boha, v kterého nevěří), když se to nedaří. Nebo by mohl být buddhistou, či jiným zastáncem meditací a utíkat pomocí duchovních opiátů od všech nepříjemností ke svému povznášejícímu já. Skutečný křesťan má smůlu, protože nic takového dělat nemůže.

Ale možná to není smůla. Možná je to naopak štěstí. Protože může objevit tajemství Kristova kříže. Protože bez tohoto kříže by byl náš život přesně takový, jak ho popisují pohanské řecké tragédie. Ať by se člověk snažil jak chtěl, vše by neodvratně spělo ke špatnému konci. Ještě, že doba pohanských tragédií je pryč. Alespoň pro křesťany, kteří znají cenu a smysl Kristova utrpení, a také cenu a smysl utrpení našeho. Nakolik pamatujeme na slovo Pána: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mk 8,34). Náš kříž je hořký lék, který uzdravuje padlou lidskou přirozenost. Nic jiného nezabírá. Ne náhodou mi jeden drogový dealer z vězení napsal své životní poznání, že člověk je ochoten se měnit jen pod tíhou utrpení. Každý potřebujeme z něčeho vyléčit, než naše pozemská léčebná kůra skončí. Ale jak se říká, člověk vydrží mnoho, má-li cíl. A to my vskutku máme. Pokud skutečně, se svým křížem na ramenou, půjdeme za Kristem, naše cesta bude neodvratně směřovat k dobrému konci.

Čtení z Nového zákona: Mat 4,25-5,12. Blahoslavenství.
Text Blahoslavenství máme asi takzvaně naposlouchaný, protože jej slyšíme při každé svaté Liturgii. Když ta Blahoslavenství tedy pořád slyšíme, napadlo nás někdy, že bychom se měli zkusit podle nich zachovat, když na to přijde? Třeba si vybrat alespoň jedno z nich a říci si (podobně jako jeden z pouštních otců): „Tento rok budu zvláště zaměřen na zachovávání prvního. Další rok přibyde druhé a třetí rok třetí a už za deset let žiji životem blažených (tedy v budoucím Království). Na zemi je žití podle Blahoslavenství dosti nepraktické. Ale také tedy nejsme navěky.

Zkusme tedy začít letos s tím prvním. Být chudý duchem znamená podle starých svědectví, skromnost a odstup od vlastní „významnosti“. Tedy nepovyšovat se, nebýt důležitý a nevozit se po druhých, třebaže mám k tomu majetek, hodnost a nebo prostě jen příležitost. Pán Ježíš radí, abychom, i když v jeho moci něco vykonáme a něco se nám povede, stále se považovali za neužitečné služebníky. Vykonali jsme to, co jsme byli povinni vykonat. Z toho žádná zásluha, ani velikost, neplynou. V tomhle byl dobrým příkladem apoštol Pavel. Úplně to asi neladí s představou popa, který při chůzi chrastí množstvím zlatých křížů s drahokamy a řadami různých medailí, ale tím se nenechme mýlit. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a vsadím boty, že Bůh medaile nenosí. Při vší své slávě. Apoštol Pavel píše Římanům (8,19): „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“ Ano, také všechny věrné Bohu čeká oslavení. Ale tato Boží sláva, když se ponoří do temnoty pozemského prostředí, jeví se zde jako chudoba duchem. Tak se jevil i Bohočlověk při svém vtělení do našeho světa. A co se týče nás, sluha není nad svého Pána. Čtení z Nového zákona: Lk 7,36-50. Neděle svaté Marie Egyptské.

Před námi je neděle, která pojednává o změnách v lidském životě. Konkrétně se to týká duchovního stavu. Starec Jan Hesychasta hovoří o třech základních. O nadpřirozeném, přirozeném a protipřirozeném. Zjednodušeně řečeno, v nadpřirozeném byl Adam v ráji, stvořený k Božímu obrazu, před pádem do hříchu, kdy ho ještě neovládaly vášně. V přirozeném jsme my, lidé vyhnaní z Ráje, kteří se snažíme (s větším či menším úspěchem) žít podle Božích pravidel a Boží obraz neztratit, či obnovit. A v protipřirozeném jsou lidé, kteří jsou k Božím pravidlům lhostejní, či jimi pohrdají a tak ztrácejí Boží obraz v sobě. Taková byla zpočátku i Marie Egyptská, která pak z Boží milosti během krátké doby prošla proměnou, zatoužila žít podle Božích pravidel a pak během dlouhého zápasu na poušti se povznesla do stavu nadpřirozeného. Úžasná životní proměna. Ale samozřejmě je třeba mít na mysli i to, že změny mohou probíhat také opačným směrem. Jan Hesychasta hovoří například o nadějných mniších, kteří po počátečních duchovních úspěších propadli sebeklamu a z různých příčin, mám za to, že nejčastěji z pýchy, nebo zoufalství (což jsou dvě strany jedné mince) opustili své místo a cestu k Bohu.

To mám za důležité. Ať se děje cokoli, ať cokoli slyšíme, vidíme, nebo prožíváme, nikdy neopouštějme své místo, na které nás Bůh postavil při naší duchovní cestě. Důvěřujme jeho Prozřetelnosti víc, než vlastním pochybám a úsudkům, neboť člověk je snadno ovlivnitelný, pokud zapomene na Boží přítomnost a lásku. Jen tak můžeme zůstat ve společenství s Tím, který odpouští hříchy. A pokud z Boží milosti jednou dosáhneme, nějakým Bohu známým způsobem, stavu nadpřirozeného, sláva Bohu za vše!

Čtení z Nového zákona: Jan 12, 1-18. Květná neděle.
Když vjel Pán Ježíš Kristus na oslátku do Jeruzaléma, židovští hierarchové bědovali, že se za ním dal celý svět, a lidé volali hosana! Vypadalo že Pán všechno vyhrál a všichni to viděli. Potom, když byl zajat jako obyčejný bezbranný člověk a souzen jako zločinec, lidé volali ukřižuj! A vypadalo to, že všechno prohrál a všichni to viděli. A pak když vstal z mrtvých, skutečně všechno vyhrál, ale uvidí to jen někteří. Apoštol Filip se Pána ptal: „Proč se chceš zjevit nám a ne světu?“ Dobrá otázka. Asi proto, že svět o nějakého Ježíše Krista nestojí. Vždyť když se Pán ptal farizeů, odkud měl Jan Křtitel pověření křtít, zdali od Boha, nebo od lidí, odpověděli, že nevědí. I když věděli. Proto se jich Pán na jiném místě ptá, proč nejsou schopni sami od sebe posoudit, co je správné. Nebyli, protože nechtěli. Tak co s takovými? Jaký má smysl házet perly před vepře? Nechcete, neuvidíte, nepoznáte.

Díky Bohu jsou ale i takoví, kteří chtějí. Jako apoštolové a další následovníci Ježíše Krista až podnes. A protože chtějí, tak vidí a poznávají. Má to pro ně smysl. A všechno co se to stalo, včetně vjezdu Pána do Jeruzaléma, se stalo kvůli nim a pro ně. A naději mají mnozí. Vždyť Pán řekl, že nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí.

Někoho možná občas napadne, že by bylo moc potřeba, aby se Pán Ježíš zjevil celému světu aby všichni i ti nejzatvrzelejší ho viděli v jeho pravdě a moci, a aby to s nimi zatřáslo a přišli k rozumu. Zatřáslo by to s nimi, ale k rozumu by asi nepřišli. Jak se říká, když někdo nechce, tak je to horší, než když nemůže. A proto se Pán zjevuje jenom těm, kterým řekl, že nejsou z tohoto světa.

I když jednou se opravdu zjeví ve své moci a pravdě celému svět, těm, kteří po něm touží, i těm, kteří o něj nestojí. Ale to už nebude tichý a na oslátku...

Čtení z Nového zákona: Jan,20,19-31. Antipascha – Tomášova neděle.
Nevěřící Tomáš vešel do lidové slovesnosti. Nemyslím si ale, že by prostě nechtěl uvěřit. Myslím si, že se jen bál uvěřit. Možná by moc chtěl a bylo by to úžasné. Vždyť to také byla úžasná zpráva, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Ale co kdyby se nakonec ukázalo, že ne, že nic? Možná se Tomáš bál riskovat to strašné zklamání. Vždyť už jednou to zažili. Vjezd do Jeruzaléma na Květnou neděli vypadal jako triumf. A pak najednou bum! Zatčení, výsměch, odsouzení, smrt. Konec a frustrace. Všichni se rozutekli. A teď, že prý vzkříšení. Pravda, Pán Ježíš to říkal učedníkům předem. Že bude vydán do rukou lidí, zabit a třetího dne vstane. Ale mnohokrát je psáno, že apoštolové tomu nerozuměli. A najednou Tomáš slyší, že se to stalo. Kéž by se to skutečně stalo! Ale ne, je to až příliš krásné, než aby to mohla být pravda. „Dokud neuvidím, neuvěřím“.

Možná jsme Tomášovi v lecčems podobní. Taky jsme zažili naděje a slyšeli hesla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. A kam to došlo. Jistě, tenkrát to slibovali jen lidé a mnozí tomu ani sami nevěřili. Boží Evangelium hovoří o nádherném ráji, o věčném životě poctivých následovníků Krista, které Pán nazývá svými bratry. O milosrdném milujícím nebeském Otci. A do lidského srdce se plíží ďáblova skepse. Nic z toho na světě (Bohem kdysi stvořeném) nějak není vidět.

Ale nám bylo řečeno, že nejsme z tohoto světa. Asi tomu také moc nerozumíme. Přesto bychom se měli odvážit uvěřit. Naši učitelé duchovního života nás mohou poučit, jak ty věci fungují. Když se člověk odváží uvěřit všem božským nadějím, ušetří si mnoho trápení s tím, co kolem sebe vidí a čeho se obává. Nalezne v srdci podivuhodné uklidnění a povzbuzení. Jak říká Pán Tomášovi: Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42. O Samařance, která se potkala s Kristem.

Dalo by se říci, že tato žena měla, na rozdíl od ochrnutého z minulého čtení, zase naopak obrovské štěstí. Také už slyšela o Mesiáši, kde kdo o něm v té době mluvil, a najednou se s ním setkala sama. Spousta lidí předchozích generací se toho nedočkala, včetně mnoha proroků. A generace po Kristu už o něm jenom slyšely. Měla tedy výjimečné štěstí. I když to vlastně nebylo štěstí, protože to bývá spojováno s náhodou. Ale Kristus se s nikým nesetkal jenom náhodou. Na tuto ženu čekal. Některé lidi dokonce sám vyhledal.

Co bychom asi řekli Pánu Ježíši Kristu, kdybychom ho dnes potkali? A co by asi řekl nám? I když chodil po zemi už dávno, přece nejsme o možnost setkání s Pánem ochuzeni. Po jeho vzkříšení se s ním přece lidé mohli také setkat, byť jiným způsobem než předtím. A od té doby ta možnost stále trvá. Stejně jako Kristovo zaslíbení o tom, že kdo hledá, najde a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

V této souvislosti se chci zmínit především o důležitosti pravoslavného chrámu. Mnozí věřící to podceňují, ke své velké škodě. U nás nestojí v každém městě a pokud už někdo má možnost do něj chodit a nevyužije jí, je jako člověk, který byl něčím omámen a v té chvíli si neváží vlastního života. Chrám je zvláštní místo naplněné božskými energiemi a to ne jen při svaté liturgii. Podobně jako velvyslanectví jiného státu je jeho územím, Boží chrám je územím Nebes. Jestliže se chci setkat s Kristem, tak tady mám největší šanci. Na vypadnutí z koloběhu pozemskosti, zamyšlení, pokání, odpuštění, přijetí Boha do svého těla i duše v Eucharistii. Chrám je duchovní léčebna, někdy i tělesná. Kde jinde se mám připravit na odchod z těla a vstup do duchovního světa, kde jsem v životě nebyl? Co mě tam čeká? Jsem připraven na obžaloby nachystané běsi? Jak mám blízko s Bohu Spasiteli? Jak směšné a marné se v té chvíli budou zdát věci, které jsem na zemi možná považoval za prvořadé? Jedině chrám mne naučí, co je v životě skutečně důležité. Vzpomeňme si na slova žalmisty, když právě přemýšlel o bezstarostných svévolnících, kde si klade otázku: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ A pak přichází odpověď: Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.“ (Žalm 73, 13 a 17). Boží chrám, to je škola života. A především budoucího života.

Čtení z Nového zákona: Mar 15,43-16,8. „Kdo nám odvalí kámen od hrobu?“
Ten kámen byl kruhový a musel mít v průměru dost přes metr, aby zakryl pohřební jeskyni, takže tato otázka žen Myronosic byla nasnadě. Uzavřít hrob mohl jeden člověk; stačilo povolit klínek a kámen nad hrobem se dal do pohybu a zavalil vchod. Ale dostat se pak dovnitř to vyžadovalo pár silných chlapů. Proč to tak rozebírám? Protože v Písmu se uvádějí dvě verze vysvětlení prázdného hrobu. Ta první je křesťanská a formuloval ji anděl, který kámen odvalil a vysvětlil vyděšeným ženám, jak se věci mají. Druhá je židovská a formulovali ji velekněží, když dali nešťastným strážným peníze, aby řekli, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, když ti strážní na hlídce usnuli. Je to dost absurdní vysvětlení. Asi jako že je neprobudili ti chlapi, kteří se mořili s kamenem a když ten tunový balvan žuchl na zem, tak se vojáci jen obrátili na druhý bok. Ale jiné vysvětlení tehdejší velekněží neměli a tak jim muselo stačit.

Ono vůbec na světě existují mnohá absurdní vysvětlení pro mnohé události. A ti, kteří je vymýšlejí, často z vysokých postů, sami vědí, že jsou pochybná a vědí to i ti, kteří je opakují, ale také všichni vědí, že nic jiného nemají a tak to musí stačit. Tedy, v našem pozemském životě to často kupodivu stačí.

My bychom se však neměli řídit jejich příkladem. Snažme se, především před sebou a před Bohem, udržet pravdivost svých životů, a to i tam, kde je nám to nejméně pohodlné, tedy včetně chyb a hříchů. Žádné vytáčky a přerůzná vysvětlování. Kdo nezakrývá své chyby, může je vyznat, politovat a dosáhnout jejich smazání. Není nic důležitějšího pod nebem. Bohužel, v našem pozemském životě není důležitost vnitřní pravdivosti a pokání až tak naléhavě viditelná. Proto to asi mnoha lidem nepřipadá jako nějaká otázka života a smrti. Jenomže je to otázka života a smrti. To jako křesťané víme. Kéž bychom dokázali, aspoň čas od času hledět až za hranici své pozemské smrti a přizpůsobovat svůj život potřebám věčného života...

Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. O uzdravení mrtvicí raněného.
Ten člověk měl vyloženě smůlu. Každý den ležel u zázračného rybníka, ve kterém anděl vířil vodu - a první kdo se po zavíření vody do ní namočil, byl uzdraven, ať trpěl čímkoli. Ale tento náš mrtvicí raněný už po léta neměl šanci, vždycky ho někdo předběhl. Člověka napadá – proč vlastně anděl Boží neuzdravil všechny, kteří se ve vodě namočili?
S uzdravováním od Boha je to stále takové. Modlíme se, olejem mažeme, někdo se uzdraví, někdo ne. Proč? Pán Ježíš jednou řekl židům, že bylo mnoho malomocných v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman. Tehdy je pořádně rozzlobil, ale je to pravda. I v časech Ježíšových bylo mnoho nemocných, Pán jich uzdravil hodně, některé i z mrtvých vzkřísil, ale určitě se nedostalo na všechny. Proč právě ten ano a ten ne?

Je v tom skrytá vůle prozřetelnosti Boha, který zná naše srdce a ví, co nemoc nebo uzdravení s tím kterým člověkem udělá. Jediným cílem pro všechny je Boží nesmrtelný život. U Boha se lidský život realizuje vrcholně podle schopností a „velikosti srdce“ toho kterého člověka (na rozdíl od naprostého zmarnění života v podsvětí). A k tomuto jedinému Božímu a našemu cíli přivede některého člověka zkušenost zázračného uzdravení a jiného naopak zkušenost nemoci, která nasměruje jeho intelektuální a citové schopnosti na to co je v životě podstatné. Stejně, jako lékař předepisuje na různé nemoci různé léky, dělá to i Bůh s námi, neboť každý se trápíme nějakou svou vlastní duchovní nemocí. A někoho z ní uzdravuje pozemské uzdravení, někoho naopak uzdravuje pozemská nemoc. Máme to se sebou těžké… i Bůh to má s námi těžké… ale hlavně, že máme svého milujícího Lékaře, který přemohl všechny nemoci plynoucí z hříchu i samu smrt. A my to jednou zažijeme naplno. Jak se praví v Písmu: „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj. 21,4). Vstal z mrtvých Kristus!

Čtení z Nového zákona: Mat 8,5–13. „Tak velkou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho“. To řekl Pán o víře, kterou měl římský setník. Patrně přišel do Izraele služebně jako voják místní posádky a svou víru v jednoho Boha si zde sám našel a v srdci probojoval. Věděl, proč věří. A věřil, že slovo Bohočlověka má nadpřirozenou moc. A to skutečně má. Ale k tomu, aby se tato moc projevila, je potřebná synergie – spolupráce člověka s Bohem. Bůh to tak určil, protože nás stvořil podle svého obrazu a podoby. Vlastně se na každém takovém zázraku člověk, jako Boží obraz, má alespoň vírou spolupodílet. Jaký význam má tento náš podíl můžeme vidět na události uzdravení krvotoké ženy, kde Pán praví“ Já jsem cítil, že ze mne vyšla síla“ (Luk 8,46).

To ovšem neznamená, že se věřícímu člověku splní každé přání. V liturgii se modlíme, aby Bůh splnil každému přání k jeho prospěchu. Přání a potřeby máme mnohé, ale co z toho je, vzhledem k budoucnosti, k našemu prospěchu, nevíme. Možná by bylo dobré, abychom se jako Boží obrazy svou vírou podíleli ne jen na Boží všemohoucnosti, ale také vševědoucnosti. Hned bychom věděli, za co se modlit. A víte, že takoví lidé jsou? Není jich dnes moc, těchto bohonosných svatých, ale jsou. Měli bychom se snažit aspoň trochu se jim vírou a duchovním životem přiblížit. Boží milost je veliká. Třeba by to šlo. Rozhodně by nám pak měli co závidět různí mocipáni tohoto světa, kteří také touží po všemohoucnosti a vševědoucnosti. Ale protože jednají tak, jako by Bůh nebyl, tak to zkouší pomocí různého psychična a sociologična a technických vymožeností. A to my zase jednáme přímo s Bohem. A i kdybychom měli jen tu víru a nic víc, ale pořádnou, budeme na tom mnohem lépe než oni. A ne jen tady a teď na zemi. Hlavně potom. Kéž nás provází Boží pomoc a požehnání!

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38. O uzdravení slepého od narození.
Někdy to nejde spolu složit dohromady, ať se člověk snaží, jak se snaží. Teď mám na mysli na jedné straně přesvědčení náboženských elit židovského lidu o tom, jak má vypadat Boží vůle a zákon, a na druhé straně slova a činy Pána Ježíše Krista, který hovořil o tom, že Bůh a on jsou jedno a dotvrzoval to mnoha znameními. A tato dvě poselství o Bohu, ty dvě představy, prostě nešly spolu sladit. Ze strany farizeů viděno: Kdyby Pán Ježíš jenom mluvil (i když i s tím byly problémy), ale on i dělal zázraky. A to uzdravení slepého od narození bylo už do očí bijící. Všimněme si, jak farizeové postupovali, protože někdy postupujeme stejně. Napřed zkoušeli přesvědčit toho uzdraveného, jeho rodiče, i sami sebe, že ten slepý vůbec nebyl slepý, že se vlastně nejednalo o uzdravení a když ano, tak kdo ví, jak to bylo a když to bylo tak, jak to bylo, tak je to stejně špatně, protože ten člověk (Ježíš) je hříšník. Čímž se vysvětluje všechno a svět je opět v pořádku.

My totiž také máme někdy svá přesvědčení, co a jak by Bůh měl a neměl dělat (v našem životě, či ve světě vůbec), v čem dělá chyby, co je proti rozumu a proti všemu co o sobě sám Bůh říká… a myslíme to jistě dobře a jsme z toho nešťastní. Ale stejně se nakonec ukáže, že Bůh měl pravdu. A to „nakonec“ může být někdy opravdu až na konci. Starec Josef Hesychasta píše, že základem úspěchu a vítězství v duchovním životě je trpělivost, která člověka naučí mnohému. A Jan Zlatoústý píše, že nemáme soudit Boží cesty dokud se nedokončily. Někdy se dokončí ještě za našeho pozemského života, někdy až potom.
Stejně nakonec není nejdůležitější, jak se za různých okolností (podle nás správně nebo nesprávně ) zachová Bůh, ale jak se v nich zachováme my. Protože ty okolnosti mají svůj úkol a když jejich úkol skončí, tak pominou. Ale naše slova a činy, z těch okolností vzešlé, utvářejí duši a zůstávají v ní jako svědectví až do toho skutečného konce. A podle stavu naší duše se potom uvidí, čeho ten konec věcí pozemských bude začátkem...

Čtení z Nového zákona: Jan17,1-13. Neděle otců I. Všeobecného sněmu.
Ve čtvrtek slavíme svátek Nanebevstoupení Pána. Slíbil, že se vrátí. Ale nalezne na zemi víru, až přijde? (Luk 18,8). Toť otázka. Víra se může ztratit úplně (viz podobenství o rozsévači), nebo se může změnit tak, že se z ní vytratí Kristus jako ukřižovaný a vzkříšený Bohočlověk. A pak by se ztratila i možnost odpuštění hříchů a navrácení člověka do podoby Božího obrazu. O takovou víru zápasili ve městě Nikaji otcové prvního všeobecného sněmu již v roce 325. A zápasíme o ni dodnes. Někteří například pod násilným tlakem Islámu, někteří třeba pod nenápadným tlakem moderního humanismu, kde každý má svou pravdu a držet se za každou cenu té své je necitlivé a nekorektní. Jako bychom se vrátili do doby Kristova soudu před Pilátem, kdy Pán řekl: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ A Pilátova odpověď: „Co je (to) pravda?“ Je výmluvná. Je to stejné tehdy, jako dnes. Akorát že tehdy stál před soudem Pán Ježíš Kristus. Dnes už víme, že zanedlouho potom stál před soudem Kristovým sám Pilát. A dříve nebo později před ním budeme stát i my. A za pár generací možná celý svět. Až se Pán vrátí, nalezne víru na zemi?

Pán Ježíš dal zaslíbení, že brány pekel Církev nepřemohou. I v dobách Antikrista, až do samého dokonce budou na zemi pravoslavní křesťané. Hodně, nebo málo, ale budou. Aby ti kdo slyší Kristův hlas, měli za kým jít. O to se tedy bát nemusíme. Musíme mít ale péči o jinou věc. Jestli Pán nalezne víru v nás, až před něj sami za sebe přestoupíme. Jestli se mu budeme podobat. Neboť proto jsme přece byli původně stvořeni. K Božímu obrazu a podobě.

Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52; 8,12. Svatodušní svátky a den Svaté Trojice. O třetí božské Osobě, kterou podle vzoru Pána Ježíše nazýváme Svatým Duchem, je obtížné psát. Stejně jako o tajemství Svaté Trojice. Pán Ježíš Kristus řekl, že až přijde na zem Duch Svatý, či spíše do srdcí křesťanů, uvede je do veškeré pravdy. Jistě to souvisí s dalším slovem Pána: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. A i s tím, že Ducha Svatého nazval Utěšitelem. Když totiž člověk zažije setkání s Duchem a je s ním jeden duch, usídlí se v srdci vnitřní jistota, spojená a uklidněním a radostí. Zmizí veškeré nejistoty a pochybnosti. Je to jako neviditelné vnitřní světlo. Není to záležitost psychologická, pouze duševní, kde by člověk přesvědčoval sám sebe, že něco takového cítí. Je to z jiného světa. A je to jako by někdo posbíral střepy lidského ducha a složil je dohromady v jeden celek, jako by se nikdy předtím nerozpadly.

Dnešní svět je plný nejistot a lidé jsou plní pochybností. I ti, jejichž zaměstnáním je, aby se tvářili chytře a sebejistě. Protože spoléhají jen na zdroje, které můžou dát dohromady pouze lidé. A každý tuší, že to nestačí. A zároveň je tu Duch Svatý, který může v každém člověku všechno změnit.

Teoreticky by to u nás, křesťanů, mělo fungovat. Ale zdá se, že to moc nefunguje. To proto, že naše hříchy a hříšky nás vzdalují od jednoty s Bohem. A zbavit se závislosti na hříchu není snadné. Věru není. Ale pokud se pustíme do tohoto duchovního boje, máme před sebou tuto vizi a naději. Funguje to. Skutečně to funguje. A vlastně na tom ani není nic divného. Vždyť je to od Boha.

Čtení z Nového zákona: Mt 10,32-38,19,27-30. Neděle všech svatých.
Když si přečteme text Písma, který na tuto neděli připadá, verše 34 - 38 nevyznívají příliš povzbudivě. Pokud má někdo představu, že se před tímto chaotickým a nespravedlivým světem skryje v duchovním závětří, kde si bude v klidu meditovat, užívat si vnitřního míru a žít v jakési předsíni Nebe, asi bude tímto textem zaskočen. Protože přiznat se ke Kristu, nejen slovem, ale i životem, může přinést problémy. A to nejen s lidmi cizími a neznámými, ale i s blízkými, což je bolestnější. A samozřejmě také s mocnými. To všechno prožil na zemi i Pán Ježíš. Proto říká: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“

Tak proč tedy lidé, když znají Písmo a toto všechno vědí, se přesto na takovou životní cestu vydávají? Proč jim to stojí za to? Na to bychom se mohli zeptat právě lidí, kteří v tomto životním zápasu dosáhli svatosti. Pokud nikoho takového neznáme (a asi neznáme), můžeme přesto najít odpověď. Jednak – vezměme si, kolik nevěřících lidí se v životě trápí problémy, které si způsobují navzájem, nebo vyvolávají svou povahou. A nepřináší jim to žádný duchovní užitek pro budoucí život. A hned jsme u dalšího – právě ten užitek. Pokud člověk prochází těžkostmi a zápasy proto, že nese Kristův kříž, nic z toho není marné a zbytečné. Všechno se to zhodnotí a přinese změnu srdce, odpuštění hříchů a nevídaný život v nesmrtelnosti. A až si to všechno, s pomocí Boží vyzápasíme a zvítězíme, budeme už jen vzpomínat v duchovním závětří a vnitřním míru Božího světa. Tam už ano. Tam už to nebude útěk před realitou, kterou nezvládám. Tam už to bude vstup do reality, kterou jsem si s pomocí Boží milosti vybojoval. Dej nám Bůh sílu a vítězství!

Čtení z Nového zákona: Mt 4,18-23. Neděle všech svatých našich zemí.
Naše země nedaly světu velké zástupy pravoslavných svatých. Spiritualita, jak ji přinesli na Moravu svatí Cyril a Metoděj, se v Čechách vytrácí koncem prvního tisíciletí s vyhnáním slovanských mnichů ze Sázavského kláštera. (Byť lidé ještě dlouho chodili tu a tam do lesů a samot za „černokněžníky“ - knězi v černém, což jako problém řešil ještě císař Karel IV., mimo jiné vznikem kláštera Na Slovanech). Pravoslavná duchovnost se k nám pak ve větší míře navrací až po roce 1918, především s osobou mučedníka Gorazda II. A protože svatost není jen otázkou minulosti, ale (jak doufáme) i budoucnosti, uvádím zde několik úryvků z modlitby tohoto novodobého světce. Snad i nám budou inspirací:
„Naprav, Hospodine, rozvrácený život, nesouhlasící s křesťanskou zbožností; učiň, abychom my pravoslavní žili všichni svatě a bezúhonně, aby v našich srdcích zakořenila spasitelná víra, přinášela ti libé plody, rozšířila se v celém národě, posvětila ho, napravila jeho mravy, učinila ho v tobě zdatným a silným a spasila ho. Neodvracej od nás svou tvář a dej nám radost ze své spásy. Uděl našim duchovním pastýřům ducha svaté horlivosti, naplň je duchem Evangelia, aby pečovali o obrácení a spásu bloudících a vedli nás všechny tam, kde je dokonalost víry, vyplnění naděje a opravdová láska… Vzbuzuj si v našem národě schopné učedníky, zasvěť je do svých úradků, prohřej jim srdce posvátným zápalem obětavého nadšení, aby uměli rozněcovat duše spasitelnou touhou po tvém království, aby se celý národ sešel ve velkém příbytku tvé pravdy a spásy. Zjemni, Hospodine, duchovní žízeň našeho českého lidu, abychom přestali pít z mělkých nádrží, ale zažíznili po věčných pramenech živé vody. Amen.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,22–33. „Nemějte starost o svůj život“.
Tedy na vysvětlenou, tím myslel Pán Ježíš Kristus život pozemský. Protože o nás pečuje Stvořitel, stejně jako o ptáky a květiny. Místo toho máme mít starost o svůj život věčný, protože je to na nás, jak ho budeme prožívat. Ne, že by o náš věčný život Pán Bůh nepečoval. Pečoval o něj natolik, že poslal Pána Ježíše Krista, který kvůli tomu zemřel na kříži, vstal z mrtvých a po svém odchodu nám místo sebe seslal Ducha svatého. Tak Bůh pro naši spásu udělal co mohl. Ale je jedna věc, kterou ani Všemohoucí nemůže udělat. Rozhodnout se za nás mezi dobrem a zlem. To musíme my, každý za sebe. To je ta naše svobodná lidská vůle. A díky Bohu za ni. Každý člověk touží po svobodě. A také ji od Boha má. Ale problém je v tom, že se můžeme svobodně rozhodnout tak i tak. Jak pro záchranu duše, tak pro záhubu. A ne jen, že se můžeme rozhodnout, ale dokonce musíme. A musíme to stihnout během lhůty pozemského života. Pán říká, že člověk nemůže zároveň sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. To znamená, že když si chci zabezpečit nějaké to svoje životní štěstí a jistotu, tak to nemohu dělat tak, jako kdyby Pán Bůh nebyl. Mnoho lidí to tak dělá. Včetně toho, že se nebojí dělat zlé věci ve svůj prospěch, protože nemají bázeň před Bohem a z lidí si nic nedělají. Jaký div, že těmto neznabohům jednou Bůh řekne: Neznám vás.“ Ale my na to musíme jinak, protože víme, že Bůh je. A Bůh zase ví, co my potřebujeme. Tedy přesněji, co skutečně potřebujeme. My se musíme starat (a sami se sebou bojovat) především o svou spásu a šťastnou nesmrtelnost. Abychom se podle toho rozhodovali a podle toho jednali až do konce naší pozemské lhůty. Tak nám bude nyní dáno vše potřebné pozemské a získáme i vše nesmrtelné nebeské. Když se ta takhle napíše, tak to zní docela jednoduše, že… však ne nadarmo svatí otcové hovoří o přemáhání se a duchovním úsilí. Život je boj (především vnitřní boj) o věčný život.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1-8. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“. Ten člověk, jemuž Pán odpustil hříchy, byl ne jen špatné mysli, ale i špatného těla. Byl ochrnutý. A zástup lidí kolem byl překvapen, když ho Pán (ještě) neuzdravil a místo toho mu „jen“ odpustil hříchy. Přítomní vykladači Božího zákona byli dokonce pohoršeni. Vždyť odpouštět hříchy si netroufali ani oni sami. Ale Pán Ježíš Kristus zjevně považoval odpuštění hříchů za to nejdůležitější, co mohlo ochrnutému pomoci. Vlastně celá Kristova pozemská činnost, smrt na kříži i vzkříšení, se týkají především odpuštění našich hříchů. Tedy vytvoření takové možnosti – vzhledem k lidské svobodné vůli. Jenomže lidé většinou moc nevnímají, proč je to tak zásadní. A to přesto, že hřích přímo souvisí se smrtí, neboť smrt je následek hříchu a bez existence hříchu by vlastně ani smrt vůbec neexistovala. A přestože hřích i smrt jsou dvě strany jedné mince, lidé k nim mají velmi odlišný vztah. Smrti se bojí skoro všichni a hříchu skoro nikdo. Před smrtí lidé utíkají, je málem neslušné se o ní zmiňovat a umírající lidé jsou často přestěhováni mimo dohled společnosti, ve které „to žije“. Zkusme si představit společnost, ve které všichni utíkají před hříchem, kde se o něm raději ani nemluví a kde jsou hříšníci odsouváni někam za obzor. Utopie. Problém je v tom, že na hříchu je pro běžného člověka cosi docela přitažlivého, zatímco přitažlivost smrti je patologická. Mnohé druhy hříchu člověka uvolňují, baví, dává jim aspoň na chvíli pocit štěstí, či svobody. Je to skoro, jako kdybych psal o nějakých drogách. Ale stejně jako droga, i hřích člověka vnitřně svazuje a postupně o svobodu okrádá, neboť jak říkal Pán, kdo hřeší, je otrokem hříchu. A samozřejmě, jak je psáno, plodí to smrt.

Pokud by se lidé báli hříchu aspoň tak jako se bojí smrti, ušetřili by si mnoho problémů. A je tu ještě vyšší stupeň, kdy je vše naopak vůči běžnému stavu. Kdy se člověk bojí hříchu, ale nebojí se smrti. A to je duchovní cesta křesťana. Jistěže, v ideálním případě. Ale ta cesta tu je. A funguje. Vždyť jenom člověk který se, s pomocí Boží, přestal bát smrti, získal skutečnou svobodu.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,27–35. O uzdravení slepých a posedlého.
Pán Ježíš Kristus pomáhal lidem aby je povzbudil v naději v Boha a v to, že všechno dobře dopadne. Tedy pokud si uvědomujeme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a podobě a chceme se s Bohem setkat, spojit, sjednotit. Lidská duše je jako Boží nevěsta. Tak jako nevěsta je oděna v bílém a ozdobena, tak lidská duše musí být na svou svatbu čistá od hříchu a ozdobena ctnostmi. To nepřijde samo od sebe. Chceme-li se blížit podobě Boha, musíme se hodně snažit a dokonce i přemáhat. A proto nás Kristus povzbuzuje a dává naději.

Svět kolem nás je v mnohem horším stavu, než si lidé obyčejně myslí. I jejich vlastní nitro bývá v horším stavu, než si obyčejně myslí. Proto je křesťanský zápas o vlastní duši tak těžký. Zápasíme především v hlavě a v srdci. Trápí nás ne jen stav světa, ale i to, že ho Bůh dopouští. Jaký je to Bůh, když dopouští tak hrozné věci? Jaký to má všechno smysl? Má cenu hledat takového Boha a držet se ho? Ale když se ho pustíme, zbyde nám jen tento svět a to je ještě horší. A tu přichází do srdce a přes něj do hlavy pozoruhodná Boží útěcha a vnitřní pomoc. Pán řekl, že až bude vyvýšen, potáhne všechny k sobě. Potáhne je do nebe.
My bychom chtěli, aby nebe bylo už zde na zemi. Pokud možno. Ale ono to není možno.
Protože tu pohromadě žijí lidé, kteří usilují o Boží obraz v sobě, i lidé, kteří se přetvářejí k obrazu démonů. Obilí i plevel. A Pán v Evangeliu říká, že nechá obojí růst až do žně. Pak až se oddělí jedno od druhého. Proto svět vypadá tak jak vypadá. Ale to pro nás není to nejdůležitější. Pro nás je podstatné, jak vypadáme my, k jakému obrazu rosteme, o co snažně usilujeme. Pšenice, nebo plevel?...

Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34. Kristus kráčí po moři.

Apoštol Jan v Prologu svého Evangelia píše, že skrze Ježíše Krista bylo stvořeno vše, co existuje. Farizeové se pobuřovali, když jim Pán řekl: „Dřív než se Abraham narodil, já jsem“. On, Boží Slovo, byl dříve než svět. Ale nebyl vždy Ježíšem Kristem. Jméno Ježíš a titul Kristus přijal, až když se narodil v Betlémě. Ten, skrze něhož bylo vše stvořeno, se stal součástí svého vlastního stvoření. Protože se zkazilo. A bylo třeba dát šanci k nápravě. A toto stvoření v Něho nevěřilo, posmívalo se mu, bilo Ho, a zabilo na kříži. Přesto, že Ho poslouchaly vítr i moře, že rozmnožil chleby, slepým navracel zrak a vyháněl běsy svým slovem. Když si toto vše uvědomíme, tak si také uvědomíme, že Pán Ježíš je mnohem víc, než jen dokonalý člověk, než jen prorok, učitel a zázračný lékař. Je Pantokrator, vesmírný vševládce. Je Logos, Boží slovo. Když je psáno: „ I řekl Bůh, ,budiž světlo´, to „řekl“, to je Boží Slovo, Ježíš Kristus, skrze nějž byl stvořen vesmír, svět i lidé.

Apoštol Jan píše, že Bůh Logos přišel do svého vlastního a jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. A proto se také mohlo stát, že když se obyčejný rybář Petr pomodlil ke Kristu, tak na slovo Slova člověk (aspoň chvíli dokud neztratil víru) kráčel po vodě. Podobně, jako později někteří další křesťané.

Pravoslavní otcové učí, že Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk skrze Krista mohl stát bohem. Asi nemáme takovou víru, abychom mohli (aspoň na chvilku) kráčet po moři. Ale zkusme vyvinout duchovní úsilí, abychom se aspoň v něčem během zbytku života přiblížili našemu Pravzoru, Božímu Logu, Ježíši Kristu. Máme dobrou naději. Vždyť když to vypadalo, že Petr k němu nedojde, Pán vztáhl ruku a vytáhl toho rybáře z moře. „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Čtení z Nového zákona: Mat 17,14-23. O víře jako zrnko hořčice, a o tom, jak se apoštolové zarmoutili, že Ježíš bude vydán do rukou lidí, zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen. Podle různých průzkumů a odhadů je v Čechách asi 80 % ateistů, neboli bezbožníků. V takovém prostředí není snadné stát se věřícím. Nemluvě o tom, že víra je široký pojem. Možná, že někteří ateisté občas v „něco“ věří.

Ovšem Pán Ježíš Kristus měl na mysli jinou víru. Víru, která představuje spojení s Bohem. Ne nadarmo se říká, že víra je Boží dar. Někde uvnitř člověka se cosi propojí, nastane synergie, nebo-li spolupráce člověka s Bohem a pak jsou možné věci, které jsou jinak nemožné. A co musí člověk udělat, aby se to stalo? Asi bychom měli hledět na příklad Panny Marie: Staň se mi podle Boží vůle. Ona dala světu Spasitele. My máne mnohem skromnější úkoly. Každý jsme na světě k něčemu. Někteří lidé tak najdou smysl svého života, zatímco jiní nechají život zplanět. Někdo se v srdci vydá vstříc Bohu a „naváže s Ním spojení“, a někdo se zachová jako ti farizeové, o nichž je v Písmu psáno, že zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl. Asi si chtěli dělat věci po svém. Ale pak zůstane člověk na světě sám, bez Boha. Může to nahrazovat tím, že se spolčí se sobě podobnými a pustí se do stavby Babylonských věží. Ale protože ztratili spojení s Bohem, ztratili také možnost víry a nic se pořádně nedaří. Ani v pozemském životě, a už vůbec ne po něm. Zato naopak, kdo se vydal cestou spolupráce s Bohem, tomu se daří i ve zlých časech, protože na jeho životní cestě dokonce i utrpení má smysl.

Proč se tehdy vlastně apoštolové zarmoutili? Protože si uměli představit, jak bude Pán zatčen a zabit, ale vzkříšení si ještě představit nedovedli. A přece to vzkříšení přišlo a utrpení Pána bylo navždy pryč. I na nás, z Boží prozřetelnosti, někdy těžce doléhají životní trápení. A přece jednou přijde i naše vzkříšení a všechna trápení navždy skončí. Teď si to „jednou“ ještě neumíme představit. Nevadí. Pak to půjde. I když si to už vlastně ani nebudeme muset představovat. Budeme to žít.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,38-42; 11,27-28. Svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice.
Děti rády sledují pohádky a někteří dospělí detektivky, protože to tam dobře dopadne.
„Zlo prohrává a dobro žije“. Kéž by to tak bylo i v životě. Ale není. Tedy v pozemském, dočasném životě. Protože existuje život věčný a tam to možné je. Vidíme to na životní cestě Přesvaté Bohorodice. Když zesnula, definitivně pro ni skončilo zlo tohoto světa. Protože byla bez osobního hříchu, tak odcházela a měla, jak se říká „čistý stůl“. Proto jako první ze všech lidí dosáhla zbožštění.

Boží Slovo při svém vtělení v Betlémě přijalo lidskou přirozenost a probožštilo ji svými Božskými energiemi. Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk skrze Krista mohl stát bohem. A Přesvatá Bohorodice je první z nás, která došla do tohoto cíle.

Má všechno zlé za sebou. Smrtelnost, nemoci, utrpení, zlobou tohoto světa. Ďábel a jeho sluhové ne jen, že už na ni nemohou nedosáhnout, ale prchají, kdekoli se Panna Maria objeví. A ona se vrací na zem pomáhat nám. Pomáhá ve zdánlivých maličkostech i při velkých duchovních zápasech. Abychom také mohli být jako ona.

Sice nedokážeme žít bez úplně hříchu jako ona, ale můžeme se stále od hříchu očišťovat.
Máme stálou možnost pokání, dokud dýcháme. A až vydechneme naposled, kéž nás naše duchovní Matka doprovodí skrze všechny úklady a žaloby běsů, kteří by chtěli zastavil duši na cestě k Bohu. A nebo ještě lépe, kéž se snažíme žít v Božím světle tak, abychom se na té poslední cestě nemuseli bát žárlivých běsů, ale aby oni utíkali před námi, tak jako prchají před ní. No, to by bylo dobré.

Ne každý se dokáže už za pozemského života stát svatým. Ale když se budeme ve víře chránit před zlem světa, usilovat o dobro, litovat hříchů a zápasit o svou duši do poslední chvíle, máme dobrou naději, že Bůh doplní co nám schází, a s Jeho pomocí i všech, kteří již dosáhli zbožštění, i my dopadneme dobře. Tak jako v pohádce. Ale nebude to jenom pohádka.

Čtení z Nového zákona: Mt 21,33-42. O zlých vinařích.
Stejně tak by se to mohlo jmenovat „O pošetilých (neřku-li hloupých) vinařích“. Ale oni nevěděli, že jsou hloupí. Mysleli si naopak, že jsou chytří. Ó, kolik je na světě takových… Jejich problém (a kéž by to nebyl i náš problém) je v tom, že každé rozhodnutí a čin člověka má dalekosáhlé a řekl bych až osudové následky, nehledě na to, na jak daleko plánujeme my sami. Od bezdomovce, který ukradne v sámošce krabici s vínem, aby se poměl příští půlhodinu, až po „světovládné“ stratégy, kteří plánují na příštích tisíc let. Ať už myslíme a konáme s jakkoli dlouhým výhledem do budoucnosti, pořád není dost dlouhý, protože naše mysl není schopna (ani teoreticky) postihnout věčnost. Jsme odkázáni jen na to, čemu rozumíme. A kdo chce, ten rozumí slovu našeho Pána: „Co prospěje člověku, kdyby i celý svět získal, ale svou duši ztratil?“ A zase naopak kdo nechce, ten tomu nerozumí.

Ti vinaři byli schopni jakéhokoli zlého činu, jen aby získali do svého vlastnictví vinici. Chtěli být na ní pány a těšit se sami z jejího výnosu. A vzhledem k tomu, že se jednalo o podobenství odkazující na tehdejší židovské duchovní vůdce (a potažmo i na dnešní křesťanské), závěr si může udělat každý sám. Ovšem s přihlédnutím k tomu, že se to týká všech věřících a vlastně i nevěřících.

Dočasné potěšení z výhod získaných zlou cestou je past na mysl člověka. A jak se ukazuje, velice lákavá a silná, vzhledem k našim vášním. Slova „Nebuď hloupý a budeš se mít dobře“, by se dala vyšít na prapor všech těch, kteří si myslí, že na to díky své chytrosti vyzráli, jako ti vinaři. A můžeme je snad přesvědčit, že jsou vlastně hloupí a škodí především sami sobě? Sotva. Ale můžeme aspoň přesvědčit sami sebe, že není dobré přidávat se k nim, nebo jim nějak závidět, či spravedlivě se na ně hněvat a soudit. My nejsme jejich soudci. Stačí přece jen počkat pár let. Jen co vstoupíme do věčnosti...

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1-14. O pozvání na královskou hostinu.
Protože u nás nemáme krále, a tam kde ho mají, nežijeme (a vlastně to už dnes ani nebývají skuteční králové), tak si asi těžko dovedeme představit, co je to pozvání na královskou hostinu. A zvláště svatební. Je to vlastně podobenství o pozvání k věčné hostině s Bohem v jeho království. Ale to si dovedeme představit ještě méně.

Nejde jen o to, že na královské hostině je dostatek všeho dobrého a nejlepšího, radostná nálada, dobří spolustolovníci, a vše lahodí oku, uchu i srdci. Jde i o to, že král je člověk ve své zemi všemocný. Není to jen tak někdo. Jeho vůle je zákon. A když už se rozhodne pozvat někoho na svatbu svého syna, tak je to příležitost, která přijde jednou za život. Jak by se řeklo dnes, nabídka, která se neodmítá. A přece byla v tom podobenství odmítnuta mnohými. A ne jen v podobenství. Byla mnohými odmítnuta i jako pozvánka do Božího království. A ještě více mnohými je odmítána dodnes. Což je tedy zvláštní. Nepochopitelné. Ale my nejsme ti nejvíce nechápající. Především to vůbec nechápe většina těch pozvaných. Nechápou, protože neznají, nevědí, o co ve skutečnosti jde. A o co přijdou. Asi mají své vlastní představy o tom, kdo je Bůh a co je Jeho království. Je to zlý nejvyšší Policajt? Je to nejvyšší Žalobce, který si všechny prohřešky pilně zapisuje a čeká, až nám to natře? Je to bezcitný pokrytec který nechává trpět nevinné lidi? Vlastně to vše, co jsem tu vyjmenoval a co lidé často připisují Bohu, se ve skutečnosti týká ďábla. Přesně to na něj sedí. Dosti podivná záměna, že? Stejně jako názor, že v Nebesích je nuda, ale v pekle je ta správná zábava. Pokud mají lidé všechny hodnoty takto popletené a pokud jim to vyhovuje, může se opravdu stát, že odmítnou nabídku, která se neodmítá. A pokud nebudou chtít do Nebe, další alternativa je už jen peklo, prostor pro ty, kteří chtějí, aby Bůh nebyl. Jenomže teprve až tam člověk zjistí, jak moc se spletl a jak pošetile se svého omylu držel. Proto se tam také bude ozývat ten pláč a skřípění zubů. Dostojevský řekl, že peklo se dá vyjádřit slovy: „Příliš pozdě.“

A pro nás, kteří jsme nabídku rádi přijali, bude dobré přečíst si tu část o hostu bez svatebního šatu. Protože nezáleží jen na Hostiteli, zdali na tu hostinu patříme. Bude to záležet zajisté i na nás.
Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe.“

To je podle Pána nedůležitější přikázání. Asi proto, že může člověka zbavit všech pochybností. Člověk má duchovní jizvy z minulosti a také dost obav z budoucnosti. Všelijaké starosti a nejistoty. Víra, a realita tohoto světa spolu svádějí zápas o duši. Apoštol Jan píše, že dokonalá láska zahání strach. A když si přečteme, co všechno píše o lásce apoštol Pavel ve 13. kapitole listu do Korintu, ani se tomu nedivíme. Má to jen jeden háček. Jak můžu milovat Hospodina Boha? Vždyť ho ani pořádně neznám. A kolikrát mi přinesl zklamání, když dopustil něco, co by podle mne určitě dopustit neměl? Taková láska celým srdcem, duší a myslí, to nejde samo od sebe! Možná nám pomůže opět apoštol Jan, když píše: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás.“ (1 Jan 4,10). Takže ta láska už tu existuje. Takže to svým způsobem může jít samo od sebe. Jen je škoda, že si to ve všední každodennosti moc neuvědomujeme. Necítíme to. Asi, jako když týdny vytrvale prší a člověk už ani neví, že nad těmi mraky existuje nějaké slunce. Asi bychom se měli ve svém srdci na tu Boží lásku více zaměřit. Protože je tam. Jako je slunce nad mraky. Pokud se k tomu zdroji Boží lásky přiblížíme, mnohem lehčeji už nám půjde i ta druhá část přikázání, o lásce k lidem. A vůbec nám všechno půjde mnohem lehčeji. Když člověk pozná skutečnou lásku, unese tíhu života v jedné dlani. Apoštol Jan píše: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. (1. Janův 4, 12). Ano, Boha nikdy nikdo neviděl. Ale můžeme se s ním přesto takovým způsobem setkat. A bude jen dobře, pokud se s ním setkáme ještě v tomto těle. Po smrti těla se s Ním samozřejmě setká každý. Ale bude záležet na tom, jestli ve vzájemné přitažlivosti lásky, nebo nějak jinak...

Čtení z Nového zákona: Mat 25,14-30. O svěřených hřivnách.
Tyto hřivny většinou vykládáme jako různé dary od Pána Boha. Je ale asi dobré zdůraznit, že se jedná především o ten nejzákladnější dar, který jsme získali při křtu s myropomazáním a který se dá ztotožnit s duchovní výzbrojí, jak o ní píše apoštol Pavel křesťanům v Efezu: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.“ V modlitbě prvého exorcismu křestního obřadu se Církev modlí za „nově vyvoleného vojína“. Protože křesťanský život je skutečný boj a křesťanská Církev se účastní skutečné války proti silám zla. Každý z nás tuto válku vyhlásil ďáblu, když jsme na něj při křtu plivli a odvrátili se od něj. Pokud člověk časem zapomene na své hřivny a začne spoléhat více na pozemské „zbraně“ (někdy bez uvozovek) a metody, neznamená to, že mezi tímto křesťanem, který složil zbraně, a ďáblem, nastalo nějaké příměří. Satan podporuje lenost u lidí, ale u svých běsů ji nestrpí. Proto je třeba hospodařit s našimi hřivnami – duchovní mocí, která nám byla svěřena, a s pomocí Boží je rozmnožovat, tedy duchovně růst a bojovat. Proti vlastním destruktivním vášním i proti běsům, kteří díky nim na lidech parazitují.

Lidé dnes mají celé vědecké systémy a postupy na to, jak řešit osobní i společenské, neřku-li světové problémy. Málokdy tak činí bez postranních zájmů. Média jsou dnes plná rozumných rádců a řešitelů mnoha současných krizí, znalců a odborníků, kteří se na ničem neshodnou. Mediálním prostorem vlaje mnoho praporů různých ideologií slibujících spasit svět, ve kterém se válčí slovy, penězi, ale, bohužel, i zbraněmi. A nic se nevyřeší. Protože nic není vyřešeno, dokud to není vyřešeno správně.

A proto má na Zemi Pán Bůh své vojáky. A ti mají své zbraně. Bojují především za svou vlastní duši, a potom také za duše svých blízkých, i dalekých. Neslibují, že vybojují lepší svět, protože ten už dávno existuje. Musíme si vybojovat cestu do něj a pomoci v tom i druhým. Držme se blízko Boha a podpírejme se navzájem. Prostě, je to boj...
Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
Pán Ježíš Kristus, jako náš Pastýř, pečuje o duchovní růst každého člověka. Přesněji řečeno každého, který chce. A pokud chceme následovat Krista a svěřit svého ducha do Jeho péče, musíme počítat s tím, že nás bude nutit, abychom překročili svůj vlastní stín. Abychom překročili hranice běžné lidské přirozenosti. Například v hranicích běžné lidské přirozenosti by bylo, aby se kananejská matka kvůli odpovědi Pána Ježíše urazila a nechala se pohoršit. Ale ona překročila hranici přirozenosti díky své lásce k dceři a velké pokoře. A proto se stal zázrak.

Součástí našeho padlého přirozeného stavu jsou rozličné vášně a nectnosti, které člověku znemožňují prosoukat se úzkou branou vedoucí k životu. Cílem duchovního života je, aby člověk z těchto věcí vyrostl, jako z jakýchsi dětských nemocí. A abychom mohli duchovně růst, musíme být zítra trochu výše než dnes a pozítří trochu výše než zítra. Milovníci mystiky by řekli, že musíme stále růst v poznání. Jenomže křesťanská cesta je trochu realističtější a proto nás vede k růstu pokáním a sebepřemáháním. Strom roste sám od sebe, květina také, ale člověk ne. Člověk se musí přetlačovat se svou pýchou, pohodlností, poživačností a dalšími vlastnostmi, které nejen blokují růst, ale rovnou nás táhnou dolů. Když roste strom, asi ho to nebolí. Člověka to často bolí a trápí. Říká se tomu „podvig“ tedy duchovní (ba i fyzické) úsilí sebepřemáhající vůle, kterou člověk musí vyvinout, aby duchovně rostl. A protože je přirozenější hovět si v pohodlí, potřebujeme duchovního Pastýře, aby o nás pečoval a nutil nás překračovat vlastní stín. Jak se říká, koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Když budeme mít například tolik lásky a pokory, jako ta pohanská žena, necháme postupně za sebou všechnu přítěž zla, všechno to, co nás činilo příbuznými běsů. Když už jsme byli původně stvořeni podle Božího obrazu, bude dobré dosáhnout i podobnosti s Bohem. Pro budoucnost určitě. Nevíme sice přesně jak, ale Bůh to ví. Nám stačí vědět jen tolik, že to musíme vydržet, tak jako pacient musí vydržet náročnou léčbu. Musíme to chtít vydržet. Konec konců, Bůh není od nikoho z nás daleko.
Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. Zázračný rybolov.

Nevíme, jestli se všichni rybáři od Galilejského jezera horlivě zajímali o duchovní věci, ale tito čtyři, Petr, Ondřej, Jakub a Jan, určitě. Soudě podle toho, že byli ve svých srdcích připraveni na spolupráci s Bohem. Víme například z Písma o Ondřejovi, že přemýšlel o příchodu Krista na svět a stal se také jeho prvním učedníkem.

V synagoze každou sobotu tito mladí rybáři slýchali čtení z Písma o Božích divech a o setkávání lidí s Bohem. Možná přemýšleli o tom, jaké by to bylo, kdyby něco takového sami zažili. A potom se jednoho dne stalo, že to zažili. Jestlipak to bylo takové, jak si to představovali?

Kdo ví, možná ne, protože Petr prosí Pána Ježíše Krista, aby od něj odešel: „Odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný“. Pocítil příliš velký rozdíl, ba nepřekonatelný, mezi hříšností a svatostí, mezi člověkem a Bohem. Ale Pán Ježíš ten rozdíl překlenul. On proto přišel, aby ho překlenul.

Také bychom měli být připraveni na spolupráci s Bohem. Slýcháme z Písma a také sami čteme o Božích divech a setkání s ním. A on může přijít. A ne jen, že se můžeme s Bohem setkat. My se s ním určitě setkáme. Nejpozději po opuštění těla. Ale kdo ví, možná i dříve... Čtení z Nového zákona: Jan 17,1–13. Památka otců 7. všeobecného sněmu.

Tento den je příležitostí zamyslet se nad významem Církve. Někteří lidé vnímají Pravoslaví jako blyštivá roucha a zlaté kopule, pod nimiž se skrývá jakýsi mystický nejasný obsah. Ovšem musíme mít na paměti, že všechna ta zdobnost se týká jen liturgie. Biskup v běžné říze se sotva liší od prostého kněze či mnicha. Myslím, že křestané se (více-méně dle místních tradic) snažili viditelně zvýraznit fakt, že chrám je místem, kde se neviditelně (ale vnímatelně) stýká Nebe se zemí. Ta touha po blyštivé kráse by se ale neměla přenášet na tu zdejší zemi (když kněz odloží liturgická roucha, opustí chrám a sedne do svého auta za tři miliony, tak je něco špatně).

Pokladem Pravoslaví je totiž ve skutečnosti něco úplně jiného. Jeho theologie. A ta vskutku nemá nejasný obsah, ale velmi konkrétní. Učí nás o životě a smrti, hříchu a svatosti, vášních a ctnostech, dočasnosti a věčnosti, a hlavně jakým způsobem se mohu skutečně osvobodit od nadvlády ďábla a zla tohoto světa. Největší perlou tohoto pokladu je důslednost. V odhodlání činit si násilí a stále se obracet k Bohu tváří. Pravidla života se jeví přísná, půsty nekonečné, požadavky dokonalosti nedosažitelné. Ale to není náhoda. Jak mne poučil jeden jeromonach, když budeme držet a vyžadovat stoprocentní obsah toho, co jsme přijali od Krista, apoštolů a svatých otců, tak běžný život z toho udělá padesát procent. (A blaze tomu, říkám si já, kdo si uchová aspoň padesát jedna a raději víc). Ale když theologii změníme, zmírníme, kvůli lidské pohodlnosti, rozumnosti, pokrokovým ideálům, tlaku mocných, či z jiných důvodů, pokud půjdeme na kompromis a z toho co držíme a požadujeme budeme mít těch „praktických“ padesát procent, tak běžný život z toho udělá dvacet pět. A je to.

Tak proto je tak důležité, držet poklad víry nedotčený. A navíc, Pravoslaví nemá jenom nedotčenou nauku pro naši mysl, ona má také od Boha duchovní pomoc pro naše srdce i těla. Svaté tajiny, jejichž síla přichází z Nebeského světa. A to jsme se teoreticky vlastně zase vrátili k tomu chrámu. (Ale my se do něj máme vracet i prakticky.) Protože v chrámu je celá Církev. Boží Trojice, andělé a svatí, kteří už žijí v nebi, někdy i svatí, kteří ještě žijí na zemi, i my kající se hříšníci.

Ano, zatím je to tak, že někteří z Církve žijí v Nebi a někteří na zemi. Ale protože jednou budeme muset zemi opustit, a potom už ani nebude, měli bychom se vážně starat, abychom měli kde dobře žít.

Čtení z Nového zákona: Lukáš 7,11-16. Vzkříšení mládence z Nain.
Vzkříšení to bylo vlastně jen z pohledu lidí kolem. Stejně jako při vzkříšení dvanáctileté dívky, nebo Lazara. Protože lidský duch (v lidovém pojetí „duše“) je nesmrtelný. Ve skutečnosti se jednalo o návrat do těla.

Žijeme v době a kultuře, ve které jsou mnozí přesvědčeni, že tělesná smrt znamená konec všeho. Konec vidění, slyšení, myšlení, vědomí. A když pak z pohledu svých pozemských příbuzných a známých zemřou, zažijí „posmrtný šok“. Protože vlastně nezemřeli. Jenom se dostali do způsobu existence, kde platí jiná pravidla. A kde by byl člověk zcela bezbranný, pokud by ho nedoprovázeli dva andělé. Protože se ocitl v prostředí, které je domovem nadzemských duchů zla, jak o nich píše apoštol Pavel v listě do Efezu (6,12: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“) A tady se ukáže, jestli jsme během svého pozemského života svůj duchovní boj proti těmto temným silám skutečně vedli, tak jak nás nabádá apoštol i svatí otcové. Pokud vedli, tedy snažili se o dobré a ze zlého činili pokání, pak se nemusíme obávat. Běsi se nás sice budou snažit zadržet a hledat, zda v nás najdou něco sobě příbuzného, ale bez úspěchu, podobně jak tomu bylo se svatým Antonínem, když byl během modlitby vytržen z těla a později navrácen.

Písmo nás varuje, že pokud se lidé během pozemského života svou povahou připodobní běsům, spějí spolu s nimi ke druhé smrti. Moc o této druhé smrti nevíme. Ale určitě bude významnější a skutečnější, než ta pozemská. Stejně jako věčný život je významnější a skutečnější, než ten pozemský. Když tedy víme, co si vybrat a jakým způsobem žít, je to moc dobře. Vytrvejme v zápasu a zůstávejme na cestě do Nebe. A pokud někdo bloudí, nebo dokonce rovnou míří do společenství běsů, modleme se za něj. Dokud dýchá pozemský vzduch, může změnit směr.

Čtení z Nového zákona: Jan 5,24-30. Dimitrievská zádušní sobota.
Když jsem viděl před mateřskou školkou roztomile vyřezané dýničky, napadlo mne, že právě dnes nezvolím nedělní text, ale sobotní, neb vedle naší „dušičkové“ tradice se u nás usazuje Halloween. Je to vlastně jakýsi duchovní plevel, protože vytlačuje užitečné vzpomínky a modlitby za zesnulé.

Když se člověku ukončí pozemský čas, všechno dobré i zlé je zváženo a uzavřeno. Člověk sám už pro podobu svého věčného života nemůže udělat vůbec nic. Ale my, pozůstalí a známí, kteří ještě žijeme v čase, můžeme. Naše vzpomínky a především modlitby mohou pootočit jeho srdce a tvář více k Bohu. Je to umožněno poutem lásky, které trvá. (Na rozdíl od podstaty starokeltských kořenů Halloweenu kde převažoval strach. A není divu, vždyť skuteční duchové zesnulých už nemají spojení s naším světem. I dnešní spiritistické vyvolávání duchů je vlastně komunikace s potěšenými běsy.) A tak když dnes lidé vytěsní různými halloweenskými bubáky modlitby za zesnulé, zesnulým se neuleví a živým se přitíží.

Sám mám ke keltskému dědictví blízko (základní gen naší rodiny je keltský) zejména k pravoslavným rysům starého keltského křesťanství. Ale tradice našich pohanských předků by měly zůstat pohřbeny hluboko v zemi. Stejně jako ti mrtví (či spíše jejich démonské přízraky), kteří se podle dávných představ každým rokem celí vyhladovělí vraceli mezi živé a žádali své. „Dávej, či strádej!“ Pohanští Keltové měli z těchto návštěv z podsvětí respekt, který se podle podmínek proměňoval ve stesk a strach, nebo hrůzu. A tak dávali, aby nestrádali. Prý se i sami pro jistotu o této temné noci maskovali za temné přízraky (lepší být duchovním kolaborantem než jen čekat, co bude) a druidové přinášeli všechny možné oběti, aby byli všichni zase na rok v bezpečí. Dnes si to mnozí idealizují, ale rozhodně to nebyl žádný americký „hepáč“ pro děti.

Je paradoxní, že dospělí na jedné straně uklidňují děti, že strašidla nejsou, a na druhé straně plní jejich mysl fantaziemi duchů, příšer a čarodějnic. Obojí je omyl. Strašidla jsou. Závistiví démoni slídí po našich temných stránkách a zkoušejí (a pokoušejí), co zabere. Inspirují, lákají, straší. Možná si některý pedagog řekne, že děti se takovými vzrušujícími hrátkami vypořádají se svým strachem z bubáků. Ale to by těmi bubáky musely být jen ty neživé tykve. Samozřejmě, pokud si děti (a někde i dospělí) navléknou kostýmy příšer a vžívají se do nich, není to ještě (zvláště u těch dětí) rovnou smlouva s ďáblem. Ale to čertovo kopyto tam někde schované je. A spokojeně si podupává...

Čtení z Nového zákona: Lukáš 16,19-31. Boháč a Lazar.
Toto podobenství vede k mnohým úvahám. Například o našem vnímání času a trvání pozemského života. Žijeme všichni na zemi a proto i naše myšlení běžně setrvává v pozemských hranicích. Naproti tomu - když se Jan Zlatoústý zamýšlí nad posvátnou chvílí Cherubínké písně, volá: „Běda tomu, kdo zůstane na zemi!“ A ono se to určitě týká i jiných chvil, než té jedné v týdnu.

Ten boháč si žil na zemi dobře, ba skvěle. Proto asi na jiný život nepomyslel. Často se lidé chovají tak, jako by tu měli být na věky.
Pamatuji si, když jsem byl malé pachole, tak mi i školní prázdniny připadaly skoro nekonečné. A představa, že někdy budu dospělý, byla tak vzdálená a v mlhách, jako ty naše nynější představy o věčném životě. A najednou bác! Kde ty dětské časy jsou. Jsem ne jen dospělý, ale už i starý. Najednou je to tady. A podobné je to i s celým pozemským životem. Uteče jako voda. Než se člověk naděje, to co se zdálo v budoucnu tak vzdálené a mlhavé, bude najednou přítomnost. A pozemské časy se změní v minulost a budou nenávratně pryč. Budu připraven? A na co vlastně budu připraven? Malé dítě, mladý člověk, se připravuje na dospělost. Učí se od rodičů a starších sourozenců, pak chodí do školy, pak se něčím vyučí, něco vystuduje a pak se zaučuje v práci.

Existuje v pozemském čase také nějaká taková příprava na věčný život? Určitě ano. Také máme od koho se učit, co studovat a také existuje životní „Boží škola“. Chodíme do ní? A dáváme tam pozor? Je to jako každá škola - jednou přijde poslední zvonění a potom zkoušky. Maturitě se prý říkává „zkouška dospělosti“.

Maturitu každý nezažil. Ale každý zažijeme „zkoušku věčnosti“.
Čtení z Nového zákona: Lukáš 8,26-39. Vyhnání legie běsů z posedlého.
Existence a povaha běsů, nebo-li démonů, je zahalena určitým tajemstvím. Někdo se děsí i jen zmínky o nich, někoho jejich tajemství podivně láká, někdo o nich vůbec nepřemýšlí, pokud vůbec věří v jejich existenci.

Ve skutečnosti to ale takové tajemství není. Démoni, které neznáme (nebo nemáme ponětí, že bychom je znali), se zas až tak neliší od zlých lidí, kterých už jsme za život potkali mnoho. Povaha je stejná. Pýcha, citlivost na vlastní důstojnost, prolhanost, zákeřnost, bezcitnost, zlomyslnost, závist, nepřejícnost, neřestnost a tak dále a tak dále. Pokud se někdo potkal s nějakými takovými lidmi, či je dokonce poznal blíže, ten ví o démonech vše. Samozřejmě, je pravda, že se schopnosti démonů liší od lidských. Bývají například většinou neviditelní, přesouvají se rychle z místa na místo, dovedou měnit podobu, ale to je všechno nepodstatné. Podstatné jsou vlastnosti. Konec konců, když lidský duch opustí tělo, tak má také náhle nové a nevídaní schopnosti. Ale ty také vůbec nejsou důležité, protože nejsou rozhodující pro to, jestli člověk prožije věčnost v Nebesích, nebo v pekle. Jsou to jen jakési „technikálie“. Podstatné jsou skutečně ty vlastnosti. A to do té míry, že člověk, který se vlastnostmi blíží démonům, a nebo je tomu otevřen, může za určitých okolností, ať chce a nebo ne, s nimi sdílet i své tělo. A není to pro člověka dobrá synbióza. Na druhé straně, člověk, který se svými vlastnostmi blíží našemu Předobrazu, Pánu Ježíši Kristu, může za určitých okolností dosáhnout už na zemi zbožštění. Doslova podle slov Pána „ ...aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... (Jan 17,21).

A co říci na závěr. Pro všechny lidi platí: „Toto praví Hospodin: Hle, předkládám vám cestu života a cestu smrti.“ (Jer 21,8). Každý člověk si může svobodně vybrat podle svého. A každý si také vybírá.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení dcery Jairovy.
Pán Ježíš navrátil do pozemského života více lidí. Jednak kvůli nim a jejich blízkým a jednak na znamení a potvrzení svých slov. I když někoho ani tím nepřesvědčil. Jan Křtitel neučinil žádný zázrak a přesto mu uvěřilo mnoho lidí. Pán Ježíš uzdravoval a křísil mrtvé a přece mnozí jiní v něj neuvěřili.

To záleží na tom, jestli je člověk otevřený Boží pravdě a svým bližním, nebo jestli je uzavřený a žije jen pro sebe. Jak píše apoštol Pavel v listu Římanům (8,7):, „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ Když kvůli zisku někoho zabiji, ublížím, nebo ho okradu, nejsem to já, kdo umřel, já necítím bolest a nejsem to já, kdo o něco přišel. Naopak jsem získal – třeba peníze, moc nad lidmi, nebo slávu. Takový člověk považuje poctivost nebo ohleduplnost vůči druhým lidem za hloupou slabost. A přikázání o lásce k Bohu ze všech sil a milování bližního jako sebe samého – no to je vyloženě nepraktické. Kolik by se z něčeho takového dalo vyždímat? Boží přikázání nejsou užitečná pro (jenom) pozemský život. Jsou užitečná pro život věčný. Ale člověk uzavřený a soustředěný jen na sebe o věčném životě moc nepřemýšlí. Vždyť tady se dá žít tak dobře, když člověk ví jak na to. O takových lidech jsme zvyklí říkat - no co, Pán Bůh s ním. Ale ono to vlastně neplatí. Když ten člověk není s Bohem, tak ani Bůh není s ním. A právě takoví lidé jednou od Pána Ježíše uslyší: „Neznám vás.“
A naopak, jak dobré je pro nás snažit se poznat Boha a jak dobré pro nás bude, když po vstupu do úplně nového neznámého světa se potkáme s Pánem a on řekne: „Pojď ke mně.
My už se přece známe.“

Čtení z Nového zákona: Luk 10,38-42; 11,27-28. Svátek Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice.
Dnes bychom tříletou dívenku Marii, kterou její rodiče Jáchym a Anna přivedli do Jeruzalémského chrámu, nazvali nejspíše „vědecky“ výjimečně nadaným dítětem. Její výjimečnost ale především spočívala v tom, že byla už před svým narozením připravována na úděl Bohorodice. Neplodní rodiče dali slib, že pokud jim Bůh nadělí dítě, bude zasvěceno službě Bohu. Proto ji také v tak raném věku přivedli na výchovu do chrámu. Praví se, že byla věkem mladá, ale duchem dospělá. Při chrámu tehdy žily dívky a ženy, někdy skoro celý život. Z Písma víme například o Anně Fanuelově, která tam později prorokovala Bohorodici, už jako matce, o věcech budoucích týkajících se dítěte Ježíše. Praví se, že při příchodu mladičké Marie konal kněžskou službu ve svatyni kněz Zachariáš, pozdější otec Jana Křtitele. A z nějakého důvodu, který znal jen Bůh a Zachariáš, ji při přijímání do chrámu uvedl až za oponu do prostor velesvatyně. Tam ovšem jinak směl vstoupit pouze velekněz a to jen jednou za rok, a nikdy ne bez obětní krve pro odpuštění hříchů lidu a smíření s Hospodinem. Chrámová opona, která oddělovala svatyni od velesvatyně, byla tatáž, která se později roztrhla v půli při ukřižování Pána Ježíše Krista. Svátek Uvedení do chrámu je jeden z Dvanáctera, náleží tedy do stejné řady jako svátky Narození a Zesnutí přesvaté Bohorodice, nebo i Vánoce a Velikonoce, jejichž události se Panny Marie samozřejmě také týkají. A také se samozřejmě týkají i všech nás věřících. Ale stejně tak i nevěřících. Jen o tom nevědí. Tady v pozemském životě to na člověka tak moc nedoléhá. Svátek sem, svátek tam… Ani věřící lidé o Uvedení Bohorodice do chrámu někdy moc nepřemýšlejí. Ostatně často ani o podstatě Vánoc a Velikonoc. Jenže význam těchto událostí na každého člověka jednou dolehne. Ať už o tom v pozemském čase věděl, přemýšlel, podle toho žil, a nebo ne. Vždyť se všechny ty události staly kvůli nám a naší spáse. A ty svátky jsou tu proto, abychom o tom věděli, přemýšleli a podle toho žili. Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. O pozemských pokladech a bohatství v Bohu. Co je vlastně bohatství v Bohu, náš poklad, který si máme střádat v Nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí? V Apokalypse se mluví o blahoslavených, kteří umírají v Pánu, neboť jejich skutky jdou s nimi. Naše učiněné skutky a vyřčená slova je to jediné, co si „tam“ vezmeme s sebou. Žádný skutek ani slovo se neztratí, i když pro nás už ho zavál čas. Ať dobrý, nebo zlý. Před Bohem vše stále trvá a platí.

Pokud se nám vybaví nějaký skandál, kdy na toho či onoho politika vyhrabali cosi, co se stalo neznámo kde a dávno před léty a teď to najednou propírají média celého světa, můžeme to použít jako pozemský předobraz a ilustraci slov Pána, že nic není utajené, leč aby to vyšlo najevo a co se šeptalo v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech. Totiž na Posledním soudu, až budou otevřeny knihy. A bude mnoho překvapených příjemně (pokud kdo vykonal dobro na které již zapomněl) i nepříjemně – zvláště těch, kteří „tajně“ tahali za nitky v zákulisí, nebo konali beze svědků něco nekalého. Ale byli u toho démoni a andělé, jako u všeho, co člověk koná, ať už zjevně, nebo tajně. A bude to pak před Bohem a všemi anděli, démony i lidmi probíráno, co a jak a proč.

Každý z nás máme asi nějaké skutky či slova, na která bychom nejraději zapomněli, nebo je vymazali či vzali zpět, i když co se stalo, nejde odestát. Anebo ano? My křesťané máme v tomto velikou výhodu, protože Pán Ježíš nám daroval tajinu zpovědi. Dokonce ji spolu se křtem posvětil jako dva nejdůležitější úkoly apoštolů – aby křtili a odpouštěli hříchy. Je to zázračný prostředek, který jediný může změnit minulost a u kterého může platit: co se stalo, nestalo se. A tak, jako účastníci zázraku pokání, můžeme si u Boha hromadit opravdu jen to dobré a vše zlé nechat smýt obětní krví našeho Beránka. Můžeme a nemusíme. To už je na nás. Ale úžasné je, že můžeme.

Čtení z Nového zákona: Luk Luk 13,10-17. O uzdravení ženy s den sobotní.
Ze čtení Evangelia víme, že současníci Pána Ježíše Krista, zvláště duchovní elity a znalci Mojžíšova zákona, se s ním často přeli o pravidlo sobotního klidu. Byla to pro ně zásadní věc. Sobotní klid odlišoval židovskou víru od náboženství všech ostatních národů (často bohatších a mocnějších) a byl znamením vyvolenosti Božího lidu, jakýmsi hlavním symbolem Božího zákona, který Hospodin svěřil právě Izraeli. A Pán Ježíš Kristus rušil sobotní klid tím, že i v sobotu pracoval (tedy uzdravoval a konal zázraky). Dokonce prohlásil, že sobota je tu kvůli člověku a ne člověk kvůli sobotě a že Syn člověka (tedy Pán Ježíš) je pánem nad sobotou. To muselo farizeům a zákoníkům znít jako neuvěřitelné rouhání. Totiž za předpokladu, že Pán Ježíš není Bůh. A oni byli přesvědčeni, že Pán Ježíš není Bůh. Protože oni přece byli studovaní znalci a zkušení odborníci. Byli přesvědčeni, že až přijde Mesiáš, tedy Kristus, oni ho poznají jako první.

Asi byl problém v tom, že neměli osobní zkušenost s živým Bohem. Díky svému studiu náboženských zákonů (které nebyly všechny od Boha, ale často i od snaživých lidí), měli svou vlastní představu o Bohu. Například takovou, že Bůh nehledí na lidské srdce, protože je spokojen s formálním dodržováním pravidel. Nebo takovou, že Mesiáš, tedy Kristus, bude především politickým vůdcem národa, který pomocí zázraků porazí mocné římské okupanty a obnoví království Davidovo na věky. Pán Ježíš ale chtěl od lidí především upřímné srdce a v jeho slovech nenajdeme ani jediné politické prohlášení. Tím proti sobě popudil a zklamal mnohé.

A z toho plyne poučení, že bychom měli usilovat, dokud je čas, o poznání skutečného živého Boha a osobní vztah k němu. Abychom si nevytvořili jen nějakou svou představu a pak spoléhali na to, že náš život se této naší představě líbí. Představa o Bohu nikoho nespasí. Spasí nás Ten, kdo zemřel za naše hříchy a bude soudit svět.