2022

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24: O velké večeři, na kterou pozvaní nechtěli přijít. Víme, že ta slavnostní hostina je obrazem věčné svatby s Beránkem Božím v jeho království. A víme, že ti původně pozvaní, kteří nechtěli přijít, jsou ti židovští věřící, kteří odmítli Ježíše Krista a stále ještě na svého jiného Krista čekají. A že ti, kteří byli pozvaní na jejich místa u stolu, jsou pohanské národy, které do té doby žili mimo smlouvu s Bohem.

My, pravoslavní křesťané, teď patříme k novému Izraeli a k nové smlouvě, kterou uzavřel s lidmi Pán Ježíš Kristu během Poslední večeře. Ta nová smlouva je zpečetěna jeho krví, která se prolévá za naše hříchy. A my jíme Kristovo tělo a pijeme jeho krev, abychom měli v sobě život (Jan 6,53). A to je důležité. Pán říkal svým posluchačům, že Otec má život sám v sobě a dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. My stvoření lidé nemáme automaticky život sami v sobě. Nejsme majiteli života. Jsme pouze oživováni Bohem a závislí na tomto neustálém přítoku života. Stejně jako všechno ostatní stvoření. Boží Trojice je majitelem života a my jsme příjemci. Ale lidé, se kterými uzavřel Bůh novou smlouvu jsou nové stvoření. A pokud zůstávají skrze křest, víru, pokání a Euchatistii v jednotě s Bohem, i oni mají v sobě život. A co více, otevírá se jim cesta k tajemství theose – zbožštění. V tom pozvání na svatební hostinu se tedy ukrývá mnohem víc. Víc, než si jen dovedeme představit.

Možná, že ti, kteří odmítli pozvání, to udělali proto, že si nedovedli představit, proč je tak důležité. Jejich mysl se toulala více po zemi. My si to, pravda, také nedovedeme úplně představit. Ale když naše mysl nebude tulákem, ale stane se poutníkem, který ví proč putuje a kam, tak s pomocí Boží na tuto velkou hostinu doputujeme.

(A pak už si za tím stolem můžeme spolu v klidu popovídat. Tak co, jaká byla cesta….) Čtení z Nového zákona: Mt 1,1-25. Neděle Otců.

Tato předvánoční neděle je ve znamení ohlášení očekávaného příchodu Spasitele. Vyvolený Boží lid čekal na jeho příchod už dlouho. Bylo předpovězeno, že to bude mocný zachránce. Lidé do něj po celé generace vkládali své naděje. I když každý člověk, samozřejmě, trochu jiné, podle toho, co koho soužilo. V době narození Pána soužila izraelský lid římská okupace a často i chudoba. A asi bylo mnoho zklamaných, že Pán Ježíš, přestože konal zázraky, neudělal nic aby právě toto změnil. Asi proto, že velké pozemské říše pomíjejí, i bohatství se může rozplynout jako pára nad hrncem, ale úděl člověka, ať už v Nebesích, nebo také v pekle, je na věky. Odtud Pán Ježíš začal své působení a zde nabídl vysvobození.

Dnešní lidé se od tehdejších moc neliší. Také hledají, v co nebo v koho by doufali, že se postará o spravedlnost a lepší život. Dříve se u nás doufalo v socialismus, který se zaklínal ideály komunismu. Dnes u nás mnozí doufají v liberální demokracii, která se zaklíná ideály humanismu a ekologické spásy. V co budou doufat zítra, těžko říci. Někteří jsou již nyní zklamáni tím i oním a doufají v moudré mimozemšťany nebo laskavé rádce z duchovních světů.

My křesťané doufáme v Krista. Ale co od něj každý z nás skutečně očekáváme? Nejsme trochu zklamaní, že svět vypadá tak jak vypadá? Že Bůh nic nedělá a nepomáhá? Ale on dělá a pomáhá. A zase tam, kde je to nejpodstatnější, v jednotlivých lidských životech, které se potácí mezi vášněmi a vnitřním pokojem, hříchem a svatostí. Protože z toho vzejde náš věčný úděl. Hlavní ovšem je, jestli to za nejpodstatnější považujeme také i my...
Čtení z Nového zákona: Mk 1,18. Vystoupení Jana Křtitele.
O Janu Křtiteli se říká, že byl posledním prorokem po způsobu Starého Zákona. Zatímco ostatní starozákonní proroci ohlašovali příchod Krista před mnoha staletími, Jan Křtitel ohlašoval Toho, který už je tady.

První proroctví o Kristu (ještě v Ráji), stejně jako dávná proroctví o narození Předpovězeného, pak jeho ohlášení Janem Křtitelem a vše další, to je proces, který zahájil sám Bůh a ten proces běží a už se nedá zastavit, ani zrušit. Běží a doběhne k cíli, ať o něm lidé vědí, nebo ne, ať se o něj zajímají denně, nebo jen v neděli, nebo jen o svátcích, nebo vůbec ne.

Jak řekl Pán: S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“

Ať věříme, nebo ne, ať si lidé tohoto světa o tom myslí cokoliv a nebo nic, ten Boží proces běží a týká se každého člověka a jeho budoucnosti. My lidé se toho buď můžeme zúčastnit, zapojit se, nebo se věnovat tisíci jiných věcí. Jak kdo chce. Úžasné požehnání i prokletí svobody. Tedy, viděno od konce, neboť všichni směřujeme ke konci pozemského života a k okamžiku, který vyjeví nám i celému vesmíru, jací vlastně jsme. Pak zůstane svoboda jen některým. Zatímco jiní zjistí, že o svobodu přišli už dávno na zemi, když se stali nevolníky zlých vlastností a vášní a sloužili běsům, kteří s těmi vášněmi umějí zacházet jako zruční řemeslníci s nástroji.

My bychom se měli osvobodit od potřeby takových řemeslníků. Sami bychom se totiž měli stát zručnými řemeslníky vlastní duše, abychom jí, ve sjednocení s Bohem a s Jeho pomocí, sami vládli a nesvěřovali ji takovým. A je to třeba umět – přetavit a překovat zlé vášně v jim opačné ctnosti. Jak jinak bychom mohli naplnit Boží záměr, kterým jsme byli stvořeni podle Jeho obrazu a podoby?

Čtení z Nového zákona: Mt 3,13-17. Svátek Zjevení Páně.
Kající se lidé přicházeli k řece Jordán, aby se nechali pokřtít od Jana Předchůdce, na odpuštění hříchů. Proč se ale nechal pokřtít i Pán Ježíš Kristus? Jan Křtitel tomu také nerozuměl a zdráhal se Pán pokřtít. A Pán Ježíš mu řekl, že je třeba, aby naplnili všechno, co Bůh žádá.

Proč to Bůh žádá, zůstává pro nás tajemstvím. Ale možná proto, že bez ponoření Pána do vod Jordánu by nedošlo k jejich posvěcení. Zde poprvé se na zemi zrodila svatá voda, nebo, jak se někdy říká, svěcená voda. Bůh vybral k takovému posvěcení právě živel vody, protože voda sama o sobě je látka velmi podivuhodná. Má paměť. Může absorbovat a přenášet energie například dobrých i zlých slov, stejně jako pokojné i zuřivé hudby. A je-li skutečně posvěcena, může se sama stát nositelkou posvěcení. Proto i my vodu světíme (zvláště na svátek křtu Páně) a proto touto vodou potom posvěcujeme sami sebe, když ji pijeme a posvěcujeme i naše příbytky, ve kterých žijeme případně zahrady kolem nich, světíme jídlo, které jíme, auta, ve kterých cestujeme, a vlastně cokoli, co užíváme. Trochu nadneseně bychom mohli říci, že posvěcujeme celý svět. Ale to se, bohužel, nemůže podařit, neboť není možné vše posvětit. Tento svět se posvěcení brání, zvláště mysl a srdce zlých lidí.

A tak zjišťujeme, že nejdůležitější je, abychom posvětili právě hlavně svá srdce. Vírou, láskou a všemi ctnostmi, které nás přibližují Božímu obrazu. Sice se nebudeme úplně hodit do tohoto světa, ale co, stejně je tu každý člověk jen na zkoušku. Důležité je, abychom se hodili do světa Božího, až na to přijde.

A tento svátek a posvěcování vody a vodou nás i všeho kolem nás, to je takový Boží dar a připomínka věcí budoucích.
Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10. Neděle o Zacheovi.
Tato neděle o obráceném exekutorovi nám připomíná, že se pomalu blíží Velký půst. Pro někoho je to pocit povznášející, na některé věřící (mezi něž se počítám), padne určitá tíha, u vědomí budoucích zápasů. Nejedná se jen o zápas duchovní, postní doba přináší i těžkosti rázu ryze praktického. Zachovávání prastarých původních postních pravidel je stále komplikovanější ve světě, který se od Boha vzdaluje stále rychleji. Hříchy, které se předevčírem krčily v temných zákoutích, byly včera tolerantně uvedeny na denní světlo a dnes jsou již oslavovány, coby ctnost. A pravoslavní se stále brání rozumnému kompromisu s tímto světem. Dobře dělají, protože by byla veliká škoda sestoupit z „nejvyšší ligy“. Vybrali jsme si cestu, na které musíme mnoho dávat, ale také může o to více získat. Pravoslavná asketika (stejně jako dogmatika) je výsledkem duchovní zkušenosti. A také k duchovní zkušenosti vede. Vezměme si nejvyšší cíl lidského života, „theosis“, neboli „probožštění“ člověka, k němuž díky našim otcům máme v rukou theorii i praxi.
Ne každý nás z dosáhne již na zemi theose, spíše málokdo z nás. Stejně jako ne každý dokáže dodržovat velkopostní pravidla v plnosti. Ale jde o cestu správným směrem, o úsilí, které jsme ochotni vynaložit. Vždyť celý křesťanský život je o usilování, protože tisíce ručiček tohoto světa se neustále snaží nás otáčet zády k Bohu. Nás, kteří jsme byli stvořeni podle Jeho obrazu. A my se stále snažíme všem těm ručičkám vyprostit a obracet se zpátky k Bohu svou tváří. Tak se na své životní cestě trpělivě snažme a usilujme. Protože kdo je obrácen k Bohu svou tváří, ten k Němu dojde. Kdo je k Němu obrácen zády, dojde úplně jinam. A co bysme tam dělali...

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. Neděle o celníku a farizeovi.
Ctihodný farizeus, tedy učený vykladač Božího zákona, to měl velmi těžké. Chodil v důstojné říze, ve společnosti patřil k váženému stavu, kdekdo ho uctivě zdravil a naslouchal jeho naučením. To se pak snadno člověk utvrdí v přesvědčení, že i Hospodin si jej považuje. Velké pokušení. V takovém rozpoložení mysli nemá člověk potřebu prosit o Boha o odpuštění. Za co také? Dosáhl dokonalosti a za tu Pánu Bohu samozřejmě děkuje, přičemž nezapomene připomenout všechny možné hříšníky ze svého okolí, ba i přímo z chrámu, aby jej bylo s kým porovnávat.

Farizeus měl problém, který není radno podceňovat ani u nás. Hodnotil se jinak, než jej hodnotí Bůh, a nevěděl o tom. Měl šanci se o tom dovědět?
Když se kdysi abba Makarios zeptal anděla, který hřích je nejhorší ze všech, anděl odvětil: „Domýšlivost. Tento jediný hřích zahubil celý svět. Kvůli němu byly všechny skutky farizeje marné. Pokud se člověk nakazí touto vášní, těžko se z ní léčí.“
Ano, tu měl anděl na mysli právě toho farizeje, o němž budeme číst v chrámu tuto neděli. Ten druhý člověk z příběhu, celník, mohl být také domýšlivý, kdyby chtěl. Minimálně na své bohatství a moc. A jistě i na osobní chytrost, která mu k obojímu dopomohla. Ale on nebyl domýšlivý, protože mu z milosti Boží došlo, že bohatství ani moc člověka na Božím soudu nezachrání. Farizeus si to udělal těžší. Domýšlivé srdce se totiž Boží milosti poměrně úspěšně brání. Proto je to nejhorší hřích ze všech. Ze všech hříchů, kterých se dopouštíme, pokud na nás přijde lítost, se můžeme s vyzpovídat, s prosbou o Boží milosrdenství. Ale domýšlivost nevidí, z čeho by se zpovídala, a k čemu je vlastně Boží milosrdenství dobré. Snad proto byli farizeové k hříšníkům tak nemilosrdní?

Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32. Neděle o marnotratném synu.
Co se týče vztahu otce a syna v tomto příběhu, pánové Freud, Jung a jim podobní by si jistě přišli na své, s bonusem další postavy – syna nemarnotratného. Nevíme ovšem, jestli by došli k závěru, který by jim odhalil to podstatné. Totiž, že tento příběh je i o nich samotných. A také o nás samotných. Neboť je mnoho marnotratných synů i dcer. Tedy ve vztahu k Bohu, nebeskému Otci.

Podstatou marnotratnosti mladšího syna je, řekl bych, nedostatek pocitu životního štěstí. V jeho případě ono blaho, který nám mohou zprostředkovat tělesné smysly. A slovo marnost, které slyšíme v označení marnotratný, ukazuje k tomu, že všechno takové štěstí je pomíjivé. A blaze tomu, kdo na to přijde dříve, nežli své tělo opustí, a má tak ještě čas začít hledat štěstí v něčem jiném. Protože pekelné trápení spočívá mimo jiné i v tom, že duch člověka touží ukojit navyklou žádost skrze tělesné smysly, ale nemůže, protože tělo již nemá. Marnotratný syn, po bolestné životní zkušenosti (která někdy nemíjí ani nás), a po pokorném uvědomění si životní reality, přišel na to, že jeho štěstí je v náručí otce.
Ovšem je tu ještě starší syn, který od otce nikdy neodešel. Ale podle jeho reakce slyšíme, že ani on není šťastný. Proč to? Celý čas přece žije s otcem a co je otce je i jeho. Ale on vlastně nežije s otcem. Žije vedle něj, zaměřen jen sám na sebe. Jeho problém nejsou ani tak vášně tělesné, jako duševní. Trochu nám připomíná pyšného a domýšlivého farizeje z minulé neděle. Má svoji pravdu. Logickou z jeho pohledu, ale sebestřednou. A to mu až dosud brání k přístupu ke skutečnému štěstí v náruči otcově.
A jak ono je to vlastně s naším pocitem životného štěstí?
Čtení z Nového zákona: Mat 25,31-46. Masopustní neděle.
Už se to blíží. Tedy ne jen Velký půst, ale i Velký soud, o kterém pojednává text Evangelia pro následující neděli. Tím nemám na mysli, že Velký soud začne, stejně jako půst, 27. února. Možná to přijde později, možná o dost později. Ale přece jen, i kdyby to bylo až za tisíc let, můžeme říci, že každým uplynulým dnem jsme tomu blíž.
Je zajímavé, že když si člověk řekne, že to bude až za tisíc let, tak to může mít na jeho myšlení a chování jiný vliv, než když si řekne, že to přijde už 27. února. Kdybychom to věděli na tuty, to by se asi děly věci! To bychom nejspíše (tedy snad alespoň my věřící) začali dávat honem do pořádku svou duši, vymetali temné kouty, hleděli si všeho dobrého a dávali rudce pryč od zlého. Vlastně bychom začali žít tak, jak bychom měli žít pořád. Proto také otcové radí, abychom pamatovali na smrt. Neboť smrt je vlastně takový náš soukromý konec světa i soud. A to určitě nebude za tisíc let.
Pokud budeme mít na paměti na jedné straně dočasnost našeho pozemského pobytu a na druhé straně věčnost, která nás potom čeká, nebudou nás tolik zahlcovat pozemské záležitosti. Vždyť na zemi ani není jasné, co je pravda a co lež, co je dobro a co zlo. A mnozí lidé a především běsi se o to pilně starají, aby to dál nebylo jasné.
Díky Bohu máme Svaté Písmo, anděly strážce a především milujícího Boha. Ten nám uzpůsobuje životní cesty tak, abychom si mohli, chceme li, očistit rozum i duši a rozpoznat v šedi života černé od bílého. Jeden z velmi praktických návodů je i v masopustním biblickém textu.

A nejdůležitější je upřímnost před Bohem. Pán Ježíš se zlobil na farizeje, když se jich ptal, proč nejsou schopni sami od sebe rozpoznat, co je správné. Nebyli schopni, protože nechtěli. Bránilo tomu příliš mnoho pozemských zájmů. My bychom naopak měli mít hlavně zájmy nebeské a podle nich jednat. Pak budeme schopni rozpoznat, kudy nás Bůh chce vést a také tudy k němu dojít. Ať už to bude 27. února, nebo trochu později... Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Sysropustní neděle.

Podle toho co je mi známo, Syropustní neděli máme v kalendáři jen my pravoslavní. Máme také přísnější postní pravidla, podle kterých by se měl člověk postit ne jen od masa, ale i od sýra mléka a vajec, prostě všeho, co pochází z živých tvorů. (A také od cigaret, nebo počítače, TV a pod., ovšem v době ustálení postních pravidel tyto civilizační vymoženosti ještě nebyly).

Vezmeme-li v úvahu, že se my pravoslavní během roku postíme ne jen v pátek, ale i ve středu, je to - zvláště v dnešní době ve znamení „užij si a zažij“ dost náročné. Ovšem, jak říkával generál Suvorov, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když na člověka přijdou zkoušky trápení a těžkosti, nebo útoky destruktivních vášní a démonů, kteří s nimi pracují, pak je-li člověk otužilý duchovním zápasem a tělesnou sebevládou, neutrpí škodu a zahanbí démony. Taková je cesta postupného duchovního růstu a rozvíjení osobnosti podle Božího obrazu a podoby. Možná jsme ještě jen na začátku, ale hlavně, že už na cestě. Každý neumí hned žít podle všech postních pravidel, ale jde o to, abychom uspěli podle svých sil, a nešidili zbytečně půst, ani svou duši.

Je tu ovšem ještě jedna důležitá věc. Syropustní neděle na prahu Velkého půstu je nedělí vzájemného odpuštění a usmíření. Možná, pravda, zápasíme tu a tam s půstem, ale poprosit o odpuštění, nebo odpustit někomu, kdo se chce usmířit – to přece nedá tolik práce. Nebo ano? Inu, někdy opravdu ano. Ale Pán Bůh slibuje, že když odpustíme všechno svým bližním, i On nám všechno odpustí. A to si zopakujme ještě jednou: Když my odpustíme všechno lidem, Bůh odpustí všechno nám. A to je hodně důležitá věc. Je to otevřená brána do Nebes! A nepotřebujeme k otevření té brány nic jiného, než jen naši dobrou vůli. Když se to vezme takhle, pak nejspíše to odpouštění už nedá tolik práce. A vlastně ani ten půst. Tím se povzbuzujme, a to si říkejme, až nám bude těžko na cvičišti...

Čtení z Nového zákona: Jan 1,43-51. První postní neděle - neděle Pravoslaví.
Ve filmovém dokumentu o pravoslavné církvi v Japonsku vzpomíná jedna paní, jak před 25 lety poprvé vešla do tokijského chrámu a pocítila obrovský klid, jako v lůně matky. Myslím, že tak by se dalo charakterizovat Pravoslaví.

V každém pravoslavném chrámu, ba i v malé kapli, je přítomen Bůh, jenž nás stvořil.
Někde to můžeme vnímat víc, někde méně. Atmosféru chrámu utváří ne jen Boží přítomnost, ale také místní věřící včetně kněží, jejich víra ať velká či menší, jejich osobnost a povaha. Jako všude i tady, na základě Boží vůle, působí boholidská synergie, spolupráce. Pán Ježíš Kristus je Bohočlověk a je hlavou Církve, kterou vytváří společné působení Boha a lidí. A myslím, že také i touto spoluprací Boha a lidí by se dalo charakterizovat Pravoslaví.

Může se stát, že někteří lidé nepatří mezi Boží setbu (v některých časech mnozí) a v chrámu je to znát. Což platí ne jen o místní církvi v tom kterém chrámu, ale také o Církvi jako celku. Ale nic není zmařeno, protože Boží moc i tak zůstává. I když lidé jsou nevěrní, Bůh zůstává věrný. A proto v časech dobrých i zlých může člověk v každém pravoslavném chrámu najít Boha, pokud o to stojí. A můžeme říci, že i tato podivuhodná jistota je také charakteristická pro Pravoslaví.

A je jistě ještě řada věcí, které by se daly takto vyjmenovat, pokud bychom měli připomenout poselství první postní neděle. Víme, že Bůh člověka volá, stojí o něj a nabízí mu všechno potřebné pro záchranu věčného života. Je jen jedna věc, kterou za člověka nezařídí ani Bůh, ani Církev. A to je svobodné rozhodnutí člověka obrátit se k Bohu tváří a začít s ním spolupracovat na svém věčném údělu. Pokud se však člověk pro to rozhodne, najde v pravoslavném duchovním prostředí všechno, co k tomu bude potřebovat. Díky Bohu za vše.

Čtení z Nového zákona: Jan 10,9-16. Druhá postní neděle – sv. Řehoře Palamy. Učení o nestvořených Božských energiích má v Pravoslaví takový význam, že jeho velkému obhájci byla věnována jedna z postních nedělí. Protože však už o tom bylo napsáno mnohé, chtěl bych se dnes zaměřit na „druhý konec hole“. Neboť před člověkem leží ne jen možnost účasti na božské přirozenosti, jak píše apoštol Petr (2Pt 1,4), ale i možnost opačná.

Padlému a zvrácenému cherubínu Lucifeovi byla dána možnost líčit na lidi své pasti. Proč mu bylo dovoleno pokoušet člověka? Protože je to duchovní diagnostika dobra a zla. Může člověku velmi pomoci, a nebo ho zahubit. Jak se člověk rozhodne sám. Tak jako netopýři z odrazu svých signálů vyhodnocují terén, tak ďábel a jeho běsi vysílají na člověka signály svých vlastních zlých povah a vášní a zkoušejí zda něco v člověku zarezonuje. A když se jim signál vrátí, zaradují se, jako by našli vlastní půdu pod nohama, kde budou moci pracovat nebo se snad i usadit. I když to ještě nevědí. Ďábel zasévá, ale neví, jestli bude sklízet.

My lidé, i věřící, máme svá temná zákoutí, kde si hýčkáme potěšeníčka a štěstíčka z různých negativních vášní. Když na ně ďábel narazí, hned usiluje o jejich povzbuzení a nabízí vábivě svou pomoc (něco jako půjčku na 1000% úrok). A člověk někdy takovou půjčku podepíše v jakémsi duchovním polospánku, aniž by to nějak moc vnímal či o tom přemýšlel. Chyba. Proto nás otcové učí, že člověk má být bdělý, že má dobře poznat sám sebe a mít svá vlastní svobodná rozhodnutí pod kontrolou.

Někdy o těch svých temných zákoutích i trochu víme, někdy si je ještě vůbec neuvědomujeme. Až pokušení nás na ně upozorní, abychom si je uvědomili a také abychom s tím začali něco dělat. Třeba v pokání a - s Boží pomocí - v přepólování duchovní energie těchto vášní na jim opačné ctnosti. Jak píše apoštol Jakub: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“(Jak 4,7). Ďábel nemá rád, když nemá čeho se chytit a ještě méně má rád Boží světlo v člověku.

Nu a postní čas je velmi vhodný na to, aby člověk začal o sobě přemýšlet a poznávat sám sebe, zvláště ta temná zákoutí. Vlastně, buďme vděčni za pokušení. A pokud v nich třeba někdy neobstojíme, vězme, že za to nemohu „ti druzí“ a vlastně především ani ten ďábel (a už vůbec ne Bůh). Je to náš problém v nás. A díky Bohu, že jsme se o něm dověděli. Můžeme pak ty své různé problémy rozpoznávat a začít řešit, dokud na to ještě máme (pozemský) čas.

Vášně žijící v našich temných zákoutích (už ze své povahy blízké běsům) odmítají Boží lásku.

A to je škoda. Vždyť apoštol Jakub také píše: „Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Čtení z Nového zákona: Mar 8,34-9,1. „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Význam Kristova kříže se pokusím ilustrovat na pozadí učení sv. Jana Hesychasty o stavu člověka protipřirozeném, přirozeném a nadpřirozeném. Vnímám to tak (zjednodušeně řečeno), že protipřirozený člověk má zálibu ve zlu, přirozený sám v sobě, a nadpřirozený v Bohu. Protipřirozený se rád vrhá do zla a hříchu, přirozený do něj (byť nechtě) upadá, nadpřirozený je od něj svobodný - zatímco předtím utíkal před zlem, teď utíká zlo před ním. To je stav, kterého už na zemi dosáhli svatí. My ostatní se o to pokoušíme. Většina z nás, kteří jsme se ve křtu odřekli satana a přijali Svatého Ducha, se během života pohybujeme v prostoru mezi přirozeností a nadpřirozeností. Přesněji – jsme na cestě. Od pokání k odpuštění, od hříšnosti ke svatosti. Jak se nám daří, záleží na odhodlání. Bylo by krásné, kdybychom po přijetí Svatého Ducha v tajině myropomazání hned vstoupili do nadpřirozeného stavu. Ale nejde to, neboť jako Boží obrazy máme tu svou požehnanou a zatrolenou svobodu. Takže ten Boží dar Ducha je nabídka, šance. Vzpomeňme na Pánova podobenství. Kdo přinese úrodu třicetinásobnou, šedesáti, nebo stonásobnou? Kdo rozmnoží pět hřiven, nebo dvě a kdo tu svou zakope v zemi?

Chceme, jistěže, chceme, ale není to snadné. Ďábla jsme zapřeli, ale zapřít sám sebe, odhodlat se a dovolit Bohu změnit mou vlastní přirozenost, to je těžší. A tu nám přichází na pomoc Kristův Kříž. Ne jen jeho svatá oběť, ale také utrpení. Neboť v zásadních věcech se hříšný člověk mění často jen pod tíhou utrpení. Až potom je za tu změnu rád, když to utrpení už je pryč.

Možná, že za svého pozemského života ještě nedosáhneme nadpřirozeného stavu, nestaneme se svatými a zbožštěnými. Ale jako ti, kdo jsou na dobré cestě, dojdeme svého cíle tam, před tváří milosrdného Boha. Pokud budeme následovat slovo Pána, které je uvedené v úvodu tohoto zamyšlení.

Nakonec si dovolím takové amatérské podobenství. Potřebujeme být schopni otevřít Nebeskou bránu. Mít s sebou klíč, který zapadne dobře do toho zlatého zámku, otočí se a odemkne. A je pro nás jen jediný správný tvar takového klíče. Tvar Kristova kříže. Čtení z Nového zákona: Mat 4,25-5,12. Blahoslavenství, nebo-li kdo je blahosloven, či požehnán.

Kristova Blahoslavenství slyšíme v chrámu při každé Liturgii. Popisují vlastně křesťanský životní styl, který přivádí člověka od země k Nebi. Už je máme dost „oposlouchaná“. A tak si myslím, že jejich význam nejlépe vynikne v zrcadlovém porovnání. Jak by asi zněla „pozemská“ blahoslavenství? Co vnímá tento svět jako požehnané? Pokusil jsem se cosi vytvořit. Snad najdete i lepší přirovnání:
Blaze pyšným, neboť oni si užívají pozemskou moc a slávu. Blaze bezstarostným, neboť oni se těší zábavou. Blaze nestoudným a hlasitým, neboť oni ovládají tuto zemi. Blaze nespravedlivým, protože oni se tím dobře uživí. Blaze nemilosrdným, neboť oni dojdou daleko. Blaze těm, kdo mají špinavé srdce, neboť do nich nikdo nevidí. Blaze těm, kdo působí rozepře a boje, neboť jsou dětmi knížete tohoto světa. Blaze těm, kteří jsou nepostižitelní za nespravedlnost, neboť se cítí dobře na tomto světě. Blaze vám, když vás vychvalují a vyznamenávají za lež a klam. Radujte se a veselte se, neboť hojná je vaše pozemská odměna.

Všimněme si, že všechna tato blahoslavenství jsou psána pro přítomný čas. Neboť budoucnost patří těm, které blahoslaví Pán Ježíš Kristus:
Blaze chudým (skromným) v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.

Čtení z Nového zákona: Lk 7,36-50. Neděle ctihodné Marie Egyptské.
Ctihodná Marie Egyptská dokázala během svého pozemského času podivuhodně vystoupat z hlubiny protipřirozeného života až k výšinám nadpřirozeného. Za svého mládí se v Alexandrii vášnivě oddávala smilstvu a při zlomovém okamžiku svého života se cele oddala Bohu. A se stejnou silou odhodlání, kterou dříve sloužila běsům, se náhle obrátila proti nim a svedla s nimi zápas, který si těžko dovedeme představit. Neboť zatímco na počátku svého života zcela podléhala zákonům „přirozené“ tělesnosti, ke konci svého života překonávala zákony přírody. Podivuhodná duše.

Pán Ježíš Kristus ji k sobě přivedl tím, že ji odmítl. Když ještě byla plna vnitřní temnoty, snažila se spolu s křesťanskými poutníky dostat v Jeruzalémě na svátek Povýšení svatého Kříže. Nebyla ale schopna překročit práh chrámu, jako by ji neviditelná síla zastavila na prahu a lidé vycházející ven ji vždy, zahanbenou, vytlačili zpět. Pak si v chrámové předsíni před ikonou Bohorodice uvědomila svůj duchovní stav, tak vzdálený od Nebes. A rozhodla se k úplné změně života. Později vyprávěla svatému Zosimovi, že to byla Bohorodice, jejíž přímluva umožnila, aby konečně mohla vstoupit do chrámu a políbit svatý Kříž. A také to byla pomoc Bohorodice, která jí ukázala cestu do pouště a umožnila žít další život, v podmínkách, které se přežít nedají. Vedro dne a chlad noci, hlad, žízeň a především zápas s běsi, kteří nechtěli pustit svůj bývalý majetek a snažili se rozněcovat fantazii, aby snad ještě nalezli v kajícnici něco svého.

Těžko nás, obyčejné, čeká takový zápas, jaký vybojovala ctihodná Marie Egyptská, těžko bychom ho asi také vybojovali. Ale Pán Bůh od nás nejspíše také nechce, abychom se během modlitby, tak jako ctihodná, vznesli půl metru nad zem (a slyšel jsem očité svědectví o jednom starci naší doby, jenž se tak modlil), ani nemusíme chodit po vodě jako po souši, tak jak ona přešla Jordán. Úplně postačí, když budeme žít svou duchovní cestu podle Blahoslavenství, v důvěře v Boha a v upřímném pokání. I tak budeme mít každý svůj duchovní zápas a nebude malý. Ale když nad Zlým zvítězila ctihodná Marie, proč bychom neměli zvítězit i my, hříšní, s pomocí Boží?

Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Květná neděle.
„Nemohu vám splnit to, co ode mne čekáte, ale mohu vám dát nekonečně víc toho, co byste ani nečekali.“ Tak nějak, myslím si, mohl Pán promluvit k zástupům, které ho v Jeruzaléme vítali jako nového židovského krále.

Co od něj zástupy čekaly? Zkusme hádat. Jejich vlast byla už mnoho let okupována Římskou říší. Všude byly cizí vojenské posádky, v zemi rozhodoval říšský protektor Pilát Pontský. A v mnoha proroctvích bylo řečeno, že Kristus osvobodí svůj lid a udělá z něj nejmocnější národ. Jdou tam věru taková proroctví, že by se z toho utiskovanému člověku až hlava zatočila. A tento přijíždějící Ježíš říká, že je Kristus. Slovem, křísí mrtvé, chodí po vodě, sytí celé zástupy pár bochníky chleba. Co je to pro něj pár pozemských římských legií? Čas se naplnil!

A jaké osvobození přišel Pán nabídnout člověku? Osvobození od hříchu a věčné smrti. Od klamu tohoto světa. „Poznejte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“. Také Pilátovi řekl Pán, že přišel na náš svět proto, aby vydal svědectví pravdě. A Pilát odpověděl otázkou, která je matkou všech politických výroků: „Co je pravda?“ Tuto otázku můžeme chápat dvojím způsobem. Někdo se ptá: Co je Boží pravda? A někdo se ptá: „Co je to pravda?“ Nezáleží jen na tom, kdo a co odpovídá, ale také na tom, kdo a jak se ptá. Jinak se ptají lidé, o kterých Pán řekl, že nejsou z tohoto světa, jinak se ptají ti, kteří se tu cítí doma. Když Pán vjížděl na oslátku do hlavního města, volali: hosana, dokud ještě čekali, že zázračně usedne na trůn svého předka Davida. Ale pak se nechal chytit v noci několika strážemi, svázat, poplivat, a bez odporu odsoudit židovskou veleradou. Jaké zklamání. A jaký div, že titíž lidé budou za pár dní rozzlobeně volat ukřižuj! Podle smrtelně lidských a politických měřítek Ježíš potupně prohrál. Ale kdo vidí dál, ten ví, že tady se hrálo a hraje o víc. O nekonečně víc.

Čtení z Nového zákona: Mt 28,1-20. Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista.
Když si vezmeme Velikonoční události, jak je slavíme: Ustanovení Eucharistie, ve které křesťané jedí svého Boha, ukřižování Bohočlověka za hříchy lidí, osvobození duší z pekelné propasti a vzkříšení Ježíše Krista v duchovním těle – všechno to směřuje k obnovení plnohodnotného života v člověku. Plnohodnotným životem myslím život v jednotě se Stvořitelem, kdy člověk přijímá účast na existenci Boha (jak píše i apoštol Petr, 2 list,1,4). Člověk byl povolám k tomu, aby tuto jednotu s Bohem prožíval svobodně, bez donucení, ne bez možnosti vybrat si podle svého i něco jiného. Proto zde byla dána alternativa jiného způsobu existence, kterou si již předtím vybrali někteří andělé, nyní nazývaní démony. A člověk si vybral a dodnes vybírá. Jsme ovšem díky tomu v takovém duchovním stavu, že mnozí z nás by si sice rádi vybrali dobro a zavrhli zlo, ale cesta, která by vedla od rozhodnutí k realizaci, není v lidských silách. Proto Kristova oběť a proto vzkříšení z mrtvých. Hřích (který plodí smrt), přestal být nevyléčitelnou nemocí. Stal se zase jen alternativou. Zase si můžeme vybírat. A pokud si vybereme Boha (tedy i dobro a nesmrtelnost), můžeme toho tentokrát i dosáhnout. Ve spolupráci s Bohem. Ta naše spolupráce je nezbytná, protože je výrazem naší svobody. Je to realizace úplně jiného způsobu života, a člověk se při tom namáhá, přemáhá, učí se, bojuje, vyhrává i prohrává a znovu vstává (poučen a změněn) a znovu se namáhá a přemáhá, až dojde do cíle. Naším problémem trochu je, že si ten cíl nedovedeme tak úplně představit. Kdybychom přesně věděli a znali o co jde, zápasilo by se líp. Ale na takové poznání musí mít člověk duchovní kapacitu a ta se vytváří právě tím usilováním a přibližováním ke Stvořiteli A čím jsme blíže, tím se nám více odkrývají Boží tajemství. A proto, rok za rokem, žádné Velikonoční svátky nejsou stejné. Pokaždé lépe rozumíme (tedy, pokud jsme šli tou cestou), velikonočnímu událostem a jejich ústřednímu zpěvu: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!

Čtení z Nového zákona: Jan 20,19-31. Neděle apoštola Tomáše.
Vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých se týká naší budoucnosti. A už od mala nám moudří radili připravit se na budoucnost. „Uč se ve škole, aby ses dostal na další lepší školu. Uč se na ní, abys dostal dobře placenou práci. Dokud jsi mladý, připravuj si všechno na spokojené stáří. Když jsi starý, našetři si na pohřeb, abys nezatěžoval rodinu.“ Vzato takto lineárně, cílem lidského života je našetřit si na pohřeb. Ale to asi není ta budoucnost, která souvisí s Kristovým vzkříšením.

Začněme tím, že lidská duše je nesmrtelná. Tak jak přemýšlím a žiju, budu přemýšlet a žít už pořád a pořád. A pořád. Jistě, je tu malá komplikace tělesné smrti, přesněji – odloučení duše od těla. Člověku je z toho trochu úzko, protože neví, co má čekat. Ale asi to nebude tak hrozné. Když umřela moje matka, stál jsem u ní. Trochu nevolnosti, krátký vzdech, a to bylo všechno. Jistě, někteří lidé umírají v bolestech, ale možná to není o nic horší, než jejich nejhorší zážitek u zubaře. Ne, tělesná smrt není největší problém. Problém je to, co bude potom, až zjistíme, že jsme zřejmě už zemřeli, ale existujeme dál. A co bude dál? Nepůjde už o kvantitu života (tedy jak bude dlouhý), ale o kvalitu. Protože naši nekonečnost a nesmrtelnost můžeme žít dvěma základními způsoby. Nebe a peklo. Mezi tím není nic, protože jsou od sebe vzdálené tak jak je to jen možné.

Asi nás napadne, jestli a jak moc můžeme ovlivnit svou budoucnost v tomto směru. Můžeme a moc. Každý den. Každou myšlenkou, slovem i skutkem. Přesněji řečeno, teď už to můžeme ovlivnit, potom, co nám Kristova oběť na kříži otevřela možnost odpuštění hříchů. A jeho vzkříšení nám otevřelo cestu do nové kvality života.
Proč bychom se jinak o Velikonocích tak radovali z Kristova vzkříšení, když jsme tak jako tak nesmrtelní? Protože nebyl vzkříšen zpátky do naší pozemské existence. Například takový Lazar, ten ano. Ten byl vzkříšen zpátky do pozemského života (a pak zase pozemsky umřel). Ale Pán Ježíš Kristus, jakožto pravý Bůh a zároveň pravý (tedy úplný a opravdový) člověk, vstal z hrobu do nového života nejen se svou nesmrtelnou lidskou duší, ale i s novým nesmrtelným lidským tělem, nepodléhajícím nemocem, bolestem a zániku. A pak odešel k Bohu Otci žít do nové nekonečné existence, která byla pro lidi připravena už kdysi, při založení světa. A za Ježíšem Kristem od té doby odcházejí mnozí, pokud ho následovali v pozemském životě. A mnozí zase ne, ti odešli jinam, tam kde hoří plamen nenávisti, nedůvěry, osamělosti, strachu, lži a sobectví. Čeho byli v pozemském životě plni, to si odnesli s sebou, tam kam to patří. Pro úplnost, před Posledním soudem všechny duše získají zpět i své (duchovní) tělo, které ponese podobu podle jejich duchovního stavu. Různě zářivé tam nahoře, různě znetvořené tam dole.

A tak se tady v tom našem pozemském životě připravujeme na svou budoucnost. A ne jen, že se na ni připravujeme, my ji také, ve spolupráci s Bohem, spoluutváříme. A díky Bohu, že nám to bylo umožněno.

Čtení z Nového zákona: Mar 15,43-47;16,1-8. Neděle Myronosic.
Myronosice patřily mezi zbožné ženy, které provázely Pána Ježíše s učedníky a pomáhaly jim ze svých prostředků. Mnohé z nich stály pod Kristovým křížem a některé se později jako první staly svědkyněmi jeho vzkříšení.

Hned jak to dovolovalo ukončení sobotního klidu, vydaly se Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome ke hrobu, aby prokázaly Pánu Ježíši poslední poctu a dokončily pohřební obřady. K tomu účelu si opatřily velmi drahý (ale opravu velmi drahý) vonný olej, tak zvané myro. Musely mít velkou víru, že to nebude nadarmo, protože v jejich silách nebylo pohnout velkým (možná i dvoutunovým) kamenem, kterým byla zavalena pohřební jeskyně. A nebo prostě tak milovali svého Mistra, že jim to bylo jedno a prostě šly. Nakonec se ukázalo, že myro opravdu kupovaly zbytečně, ale rozhodně toho nelitovaly. Kámen byl odvalený andělem a hrob byl prázdný, protože Pán už v něm neležel. Nepotřeboval, aby se o něj postaraly. A v tom je velké tajemství pravé víry a vztahu skutečného Boha k lidem. Bůh se totiž naopak stará o nás, vychovává a vede nás. Protože má k nám vztah. Má nás rád. Pokud ovšem mají někteří lidé pocit, že se musí o svého boha postarat, nejedná se o skutečného živého a existujícího Boha, nýbrž jen o neživou ideu v jejich hlavách. (V lepším případě, v horším případě se jedná o běsy, kteří si tak rádi hrají na božstva). Pokud je bůh jen ideou v mé hlavě, pak ho musím já sám prosazovat (po dobrém či po zlém, dnes bychom řekli dotací i směrnicí, protože tím sám sobě potvrzuji svou ideologii). A když mého boha někdo urazí, musím ho já sám bránit a mstít se za něj. Ale to nemá s pravým živým Bohem nic společného.

Naším posláním je najít cestu k Bohu skrze vztah k němu, což nám pomůže i najít dobrý vztah k lidem, které On má rád stejně jako nás. Jedině když se přiblížíme ke skutečnému Bohu, zjistíme, že v porovnání s jeho svatostí není s námi něco v pořádku a najdeme skutečné pokání. Skutečné pokání je takové, které obsahuje skutečnou lítost nad naším zlem a skutečnou radost z osvobozování od něj. A skutečný vztah k živému Bohu je takový, který obsahuje bázeň z jeho velikosti a odlišnosti, i radost, že nám jeho láska umožňuje ten rozdíl (nám přiměřeně) překlenout.

No, a to je skoro všechno...
Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. Uzdravení mrtvicí raněného.
Tento příběh o zázračném uzdravení člověka, který byl už mnoho let ochrnutý, připomíná příběh člověka vůbec. Tak jako ten ochrnutý byl kdysi zdráv, člověk byl kdysi v Ráji, v jedné domácnosti s Bohem. Pak kvůli hříchu ochrnul, ztratil schopnost společenství se Stvořitelem a změnil se k nepoznání. A také byl bez naděje na záchranu, dokud nepřišel Pán Ježíš Kristus.

Na rozdíl od toho mrtvicí raněného, si své ochrnutí lidé moc neuvědomují. Kdyby tehdy kolem Bethesdy a v Jeruzalémě byli všichni lidé ochrnutí jako ten nešťastník, asi by mu to taky připadalo běžné. I když to nebylo normální. Ani hřích není normální. Jenom je běžný. Ani smrt není normální, ani nemoci, bolesti, zloba, sobectví a namyšlenost. Ani duchovní tupost a slepota. Jsou jenom běžné.

Kdybychom měli nějaké srovnání, kdybychom věděli, jak ve skutečnosti může a má vypadat člověk, to by bylo jiné. I když vlastně srovnání máme. Pán Ježíš byl přece Bohočlověk. Skutečný Bůh a skutečný člověk. Tady máme porovnání. (I když – je to už dávno. A také to měl s tím dokonalým lidstvím „jednodušší“, protože byl i Bůh). Dobrá. Máme ale přece i naše svaté. S těmi se můžeme porovnávat, jako s příklady lidských možností. Uměli vládnou sami nad sebou, nad přírodními zákony, i nad běsi. A byli to jen lidé. Přesněji řečeno, začínali jako hříšní lidé, ale díky víře, odhodlání a sebepřekročení, byli obdarováni zbožštěním, jednotou se Stvořitelem, kam až je člověku možno.

Každý z nás může dosáhnout takové blízkosti Bohu, kolik je v nás odhodlání. Odhodlání k zápasu s vlastním duchovním ochrnutím. S našimi zlými vlastnostmi a vášněmi, s překročením vlastního temného stínu. Bohu je známo, kolik se v nás skrývá odhodlání, a podle toho nám předkládá míru životního cíle, božské milosti i utrpení. Někomu svěří jednu hřivnu, jinému dvě, dalšímu pět. Každý nějakou máme. Hlavně ji nezahrabat v zemi. Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42. O setkání Pána se Samařankou.

Neznáme její jméno, ale Pán Ježíš o ní věděl všechno, znal celý její příběh. Ostatně, každý z nás máme svůj příběh a Bůh je všechny zná. Samozřejmě lépe než my sami. Protože paměť už nám neslouží, o budoucnosti se jen dohadujeme, a z toho, co o svém příběhu sami víme, možná považujeme za důležité ty chvíle, které Pán Bůh vůbec jako důležité nevidí, a zase naopak. A ke všemu ještě platí, že člověk si myslí, že je jen to, co sám o sobě ví, ale ono je toho mnohem víc. Zkrátka jsme tajemstvím i sami pro sebe. Jak by tedy pro nás neměla být tajemstvím i Boží prozřetelnost, která nás vede životními cestami, kterým někdy vůbec nerozumíme a šli bychom určitě jinudy? Ale jistě je dobře, že to tak je. Alespoň soudě podle jednoho příběhu svatého Antonia. Když jednou nahlédl do hlubiny Božích soudů, zeptal se Boha. „Pane, proč někteří lidé umírají mladí a jiní zase velmi zestárnou? A proč jsou někteří lidé chudí a jiní bohatí? A proč jsou nespravedliví bohatí a spravedliví chudí?“ A ozval se hlas, který mu říkal: „Antonie, měj starost o sebe, protože tohle jsou soudy Boží, a tobě není k užitku, abys je znal.“ No, a máme to. I nám může někdy Pán Bůh, nějakým způsobem, odpovědět na naše otázky. Ale ono není důležité jen to, co nám Bůh odpoví, ale i to, na co a jak jsme se ptali. Ta Samařanka se zeptala dobře a získala užitek. Takže z toho vyplývá, že zdar naší životní cesty nezáleží pouze na Pánu Bohu, ale i na nás samotných. Jak o životě přemýšlíme, co je pro nás důležité. Protože o to se zajímáme a na to se ptáme. A když nám Bůh neodpoví na to, na co jsme se ptali, ale třeba někdy odpoví na něco, na co jsme se vůbec neptali, taky dobře... Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38. O slepém od narození, uzdraveném v sobotu. Židovští strážci svého náboženského pořádku stáli před obrovským problémem. Takový zázrak, a už se rozkřikl! Byl jim nepohodlný, stejně jako sám Pán Ježíš. Stále na sebe naráželi a nebylo možno se shodnout. Židé měli svou představu Boha a Pán Ježíš byl Bůh sám a nešlo to dohromady. Pán upozorňoval své učedníky (a skrze ně i nás), že to bude ještě horší. Dokonce budou křesťany pronásledovat i zabíjet v představě, že tím slouží Bohu. Ale bude to služba jen jejich představě o Bohu. O bohu v jejich hlavách, kterého chápou, protože ho mají pod kontrolou svého rozumu.

Od té doby se mnoho změnilo. Především v mnohých hlavám už ani nemají svého boha, protože jej nahradili různými idejemi a filozofiemi na nejrůznějších základech. Ale stále to nesedí a nejde to dohromady se skutečnou vírou a následováním Ježíše Krista. A ani nemůže, protože skutečný a živý Bůh není pouhou ideou a nemůže být pod kontrolou lidského rozumu, ani lidské vůle, aby nějakým způsobem vyhovoval lidské hříšné přirozenosti.

Je proto marné snažit se přizpůsobovat Boha člověku. Jedinou cestu k vítězství nad zlem je přizpůsobit člověka Bohu. Což je vlastně skutečné křesťanství.
V mnoha chrámech jsou chovány ostatky svatých, skrze něž působí Boží milost. Velikým přínosem těchto ostatků je ovšem i jejich důkazní hodnota. Důkaz, že je to možné. Že to jde. Aby se člověk přizpůsobil Bohu a sjednotil se s Ním dokonce až ke zbožštění. Tento důkaz nelze ničím popřít, ani zpochybnit, či zamést pod koberec. Je tady mezi námi. Pro jedny je podivným či nevysvětlitelným jevem, pro druhé je povzbuzením a nadějí. Tím spíše, že čas lidí i světa je omezen.

Jedni lidé chtějí co nejdéle být na světě, zatímco jiní už by nejraději chtěli být u Boha. A obojím běží čas. Ale zatímco skutečným křesťanům se „to“ blíží, lidem milujícím svět se to už jen krátí.
Čtení z Nového zákona: Jan 17,1-13. Neděle otců I. všeobecného sněmu. Dnešní text je z tzv. Velekněžské modlitby, kterou se Pán Ježíš obracel k Bohu Otci ke konci svého pozemského času, když se chystal opustit svět a navrátit se k němu. Můžeme si z toho vzít dvojí poučení. Jednak to, že i my budeme jednou stát před koncem své pozemské cesty. A potom také to, že to nebude žádný skutečný konec. Jsme totiž zvyklí jen na tento svět, a není divu. V jiném jsme nikdy nežili a (většina z nás) ani nebyli. Proto, i když známe Písma a nauku víry, přece jen podvědomě počítáme s tím, že by se mělo všechno uzavřít a vyřešit ještě na tomto světě, protože potom už bude pozdě. Hlavně na nápravu a vyřešení nespravedlností.
Ale ono nebude pozdě. Protože konec pozemského života je především začátek. Teprve potom totiž budeme schopni si uvědomit, co je to nekonečno a věčný život. V porovnání s věčností je celá naše pozemská existence jen kraťoučkou epizodou, z hlediska trvání času, téměř bezvýznamnou.
Přesto však není bezvýznamná z hlediska naší budoucnosti. Protože právě zde a teď na Zemi se rozhoduje o našem osudu. Přesněji řečeno, my sami si o něm rozhodujeme. O své budoucnosti, která bude bez konce.
Ale ještě předtím bude samozřejmě uzavřeno a vyřešeno všechno, co se nestihlo během pozemského života. A bude toho hodně a vyřeší se opravdu všechno. Takže mysleme na to, že jednou budeme stát na konci svého pozemského života, a také na to, že to žádný konec života není. Bude to vlastně začátek.
Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52 a 8,12. Padesátnice – Svatá Trojice.
Seslání Boha-Svatého Ducha na apoštoly a svátek Svaté božské Trojice jsou velká témata; každé z nich jistě vydá na samostatný svátek. Proč jsou tedy spojena do jednoho dne? Protože toho dne se uzavřel „proces“ uskutečnění lidské zkušenosti s celou Boží Trojicí.

Boha jako Otce znali věřící již dlouho. Pak přišla do světa druhá Osoba, božské Slovo, v osobě Pána Ježíše a lidé ho poznávali skrze jeho slova a skutky. A dnes přichází třetí Osoba, Bůh – Svatý Duch, podle slibu, že po odchodu Pána Ježíše nezůstanou křesťané osiřelí. A věřící lidé ho poznávají uvnitř sebe.
Zatímco o Bohu Otci přemýšleli jako o někom nad nimi, Bůh Syn byl vedle nich a spolu s nimi. A Bůh Duch je v nich samotných. Je to skutečně proces Boží prozřetelnosti, kdy k sobě navrací své stvoření, jež bylo stvořeno podle Jeho obrazu a podoby.
Samozřejmě ale, jak kdo bude chtít. Člověk jakoby znovu stál pod stromem poznání dobra a zla. Tak jak to bude tentokrát? A každý se rozhoduje jednotlivě sám za sebe. Mám nad sebou Boha Otce a jsem tomu rád. Někdo ale nechce mít nad sebou nikoho. (Jak krutá ironie – neznám nikoho takového, i král nezávislých, Satan, musí respektovat hranice, které mu Bůh určí).

Jsem vděčný za možnost mít společenství s Bohem Synem, vždyť učedníky nazval svými přáteli. Ale někdo se nechce kamarádit s Bohem. Hledá si přátele podle svého zaměření, ale nenajde přátele, nýbrž jen sebestředné spojence proti Bohu, kteří si ani navzájem nemohou věřit. Těžký život, stále ve střehu.

Jsem rád, že mé srdce je schopné otevřít se Bohu Duchu Svatému. Ale někdo má raději srdce co nejvíce obrněné. Takže do něj nepustí nikoho, kromě démonů, kteří k takovým lidem vcházejí bez klepání.
Celý životní postoj proti Bohu je jen samá ztráta. Nepočítáme-li dočasné hromadění moci a peněz (a to se ještě nepodaří každému z nich). A pro ty, kterým se to podaří, je to poslední radost, krátká radostná epizoda na počátku nekonečné existence bez útěchy... Životní postoj křesťanů je naproti tomu samý zisk (nepočítáme-li moc a peníze). Vždyť Pán pravil, že dokonce i utrpení napomáhá k dobrému tomu, kdo věří.
Takže vpravdě je co slavit. A jistě ne jen tuto jednu neděli v roce...
Čtení z Nového zákona: Mt 10,32-38; 19,27-30. Neděle všech svatých.
Co je to vlastně svatost? Slovo svatost se v dnešní češtině příliš nevyskytuje, a pokud ano, tak spíše jako ironie. Myslím, že většina lidí u nás už nemá přesnou představu, co znamená.

Kdo je svatý, je dobrý, bezhříšný, má spoustu kladných vlastností. Umí pomáhat, může mít i zázračné schopnosti. Má blízko k Bohu a umí u něj ledacos zařídit. Tak nějak si snad můžeme představovat svatost.

Nejdůležitější ale asi bude, že svatý je takový člověk, který se stal Božím přítelem. Který dosáhl pravého cíle lidského života, podobnosti s Bohem. Byli jsme přece stvořeni podle Božího obrazu a podoby. Boží obraz v nás zůstává, hlavně rozum a svobodná vůle, ale s tou podobností je to problém. Kazí nám to náš vrozený sklon ke zlu. A aby se člověk stal svatým, tak se musí v tomto ohledu postavit proti své vlastní přirozenosti. Svým způsobem proti sobě samotnému. Proto Pán praví, že ho nemůžeme následovat, dokud se nezřekneme sami sebe. A to není snadná věc. Už jen rozhodnout se pro něco takového není snadné. A pak to začít uskutečňovat. Nejlépe to můžeme pozorovat sami na sobě například v postní době. Jak se nám daří dodržovat půst? (A proč to vlastně dělat a jak moc nebo málo…). Postní zápas ne jen bystří duchovní smysly, ale také nás trénuje v sebezapření a sebepřekonávání. Od pondělka (12.6.) zrovna jeden půst začne. Můžeme si to vyzkoušet. A kdo se naučí vítězit nad svými chutěmi a zvyky, naučí se časem vítězit i nad svými vášněmi a sebelítostí, resp. sebestředností. A otevírá se mu pomalu cesta ke svatosti. Vpravdě, je to boj, zápas a úsilí. Ale Pán přece řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Tak tedy, kdo je odhodlán, ať následuje...
Čtení z Nového zákona: Mt 4,18-23. Neděle všech svatých našich zemí.
V našich zemích nemáme mnoho vlastních pravoslavných svatých a tak by asi bylo dobré „splatit dluh“ svaté Orosii, která je dnes patronkou starého španělského města Jacy, ačkoli pocházela z Čech, které byly tou dobou součástí Velké Moravy. Podle historických pramenů byla dcerou knížete Mstislava, který zahynul v bojích s Franky a stala se schovankou kněžny Ludmily, Spolu s ní byla i pokřtěna. Na žádost aragonského krále, prostřednictvím papeže Jana VIII., ji doporučil svatý Metodějem jako vhodnou nevěstu pro prince Fortunia Garése, který se chystal nastoupit na trůn.

Šestnáctiletá moravská princezna se v září roku 880 vydala na dalekou a nebezpečnou cestu za svým neznámým manželem, se kterým byla oddána „v zastoupení“, (což tehdy nebyla ve vládnoucích kruzích výjimkou), aby se stala dobrou královnou Aragonie. Ale Bůh ji chtěl proslavit jiným způsobem. Na cestě, již téměř před cílem, byla zajata maurskými nájezdníky, jejichž vůdci se zalíbila. Dal pobít její doprovod a nutil ji, aby odmítla ruku svého manžela a přijala islám. Když neuspěl, dal ji rozsekat.

Mladý král se o celém neštěstí dověděl pozdě a tak mu nezbývalo, než pohřbít její ostatky na místě mučednické smrti a pronásledovat maurské vrahy. Vládl pak ještě dalších dvacet let, ale už se nikdy neoženil.

Dva roky po mučednické smrti princezny Orosie našel jeden pastýř za podivuhodných okolností její ostatky, o které se podělila města Yebra a Jaca. Vůně jejích ostatků prý léčila nemocné.
V Čechách upadlo její jméno v zapomenutí, ale Španělé, Francouzi a Italové ctí její památku 25. června při svátku Fiesta Santa Orosia. Bylo by jistě vhodné, abychom se nenechali zahanbit jejími ctiteli z dalekým zemí.
Čtení z Nového zákona: Mat 6,22–33. Hledejte nejprve Boží království … a vše ostatní vám bude přidáno.

Pán Ježíš nám říká, abychom neutápěli svůj čas a energii ve starostech o pozemské věci, když naše budoucnost je jinde. To znamená plně důvěřovat Božím soudům a cestám, co se týče ne jen světa obecně, ale i mého vlastního života. Ale na to člověk potřebuje pořádnou víru a není snadné to v sobě vyzápasit.

Jistě, existují i lidé, kterým to jde samo, nestarat se o zítřek, o jídlo, oděv či střechu nad hlavou. Když jsem pracoval s uživateli drog, poznal jsem jich dost. Jenomže oni se nestarají ani o svou duši a jde jim to tak lehce, protože zpravidla nejsou „zatíženi“ zodpovědností. Naopak člověk věřící má zodpovědnost zažitou jako samozřejmost, nebo se to aspoň předpokládá. Je to velmi důležitá a základní vlastnost, ale paradoxně právě ona nám brání následovat Krista v tomto jeho přikázání. Přece jen, člověk má závazky vůči svým blízkým, a vůbec vůči lidem, ale i vůči institucím a úřadům a bankám, atd... atd… ale také jsme zvyklí na určité pohodlí a byť někdy, nebo častěji, cítíme, že tento svět není náš svět, nemáme ani duševní, ani fyzickou kondici k tomu, abychom se vydali bydlet v dutině stromu.

A přece, když to Pán řekl, tak na tom určitě něco bude. Jak tomu rozumět?
Myslím, že když necháme Pánu Bohu volné ruce, tak nás v tom vyučí. Prostě nás někdy postaví do situace, kterou nebudeme mít pod kontrolou, a pokud si skutečně chceme říkat křesťané, tak se vydáme po cestě spolehnutí a víry. A ty životní situace se řetězí a vedou nás určitým směrem. Až uděláme zkušenost, že to opravdu funguje…

Čtení z Nového zákona: Mt 8, 5-13. O víře setníkově.
Římský setník byl, řekněme, něco jako plukovník. Velká šarže. A nebyl jen tak nějaký plukovník, byl to plukovník okupační armády, která byla posádkou ve městě Kafarnaum. Jaké asi bylo překvapení lidí na ulici, když tudy procházel „ten známý prorok“ Ježíš a najednou k němu přistoupil římský setník a začal se s ním bavit. A kdyby jen bavit. On Ježíše prosil! A za koho prosil? Další pozoruhodnost. Ne za sebe, nebo za někoho z rodiny. Za svého ochrnutého sluhu. Zajímavý člověk, tenhle voják. A pak došlo na další překvapení a překvapeným byl sám Pán Ježíš. To když mu setník řekl, že se necítí hoden, aby Ježíš vešel pod jeho střechu, že stačí, když Pán řekne slovo, prostě vydá rozkaz, a sluha se uzdraví. A Pán na to řekl, že takovou víru nenašel u nikoho v Izraeli. Předpověděl, že mnozí pohané předčí svou vírou židovské věřící a budou stolovat s praotci vyvoleného národa v království nebeském.

Takový pohan jsem i já a jsou to i mnozí další. Kéž bychom měli tak velikou pokoru před Kristem a víru. Nutně ji potřebujeme. Žijeme v takovém světě a v takové době, že nic jiného, než taková víra nám nemůže pomoci. A máme velikou naději v tom, že Bůh zná naše srdce a když uvidí jen trochu upřímnosti, tak nám dá do srdcí dar takové víry. Takový dar, že člověk bude mít pocit, jako by někdo věřil za něj. A přece je to v něm samotném a on tím souhlasí a vítá to. A nechce to ztratit. Prosme o takovou víru. Pomůže nám vydržet až do konce, než se všechno srovná a napraví. Jak pravil Pán: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 24,13).“ Na konci totiž všechno dopadne dobře. Pro každého, kdo věří. A dokud ještě ten konec nepřijde, tak ať se děje cokoli, platí slovo, že všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha (Řím 8,28). Je to víra, která je zároveň i duchovní zkušeností. Moc ji potřebujeme. A Pán říká: „Proste, a bude vám dáno“ (Mt 7,7).

Čtení z Nového zákona: Mat 8,28 -9,1. O vyhnání běsů ze dvou posedlých.
Když se podíváme na učení „moderní teologie“, zjistíme, že nevěří v možnost posedlosti člověka démonem. Pod pojmem posedlost rozumí různé duševní potíže, projevy zlých vlastností a tak podobně. Je zajímavé, že ačkoli neodmítají existenci Božích andělů, od existence padlých andělů se drží dál. Jako by se báli, že na ně možná také něco skočí, když tomu začnou věřit.

Ale ono to není jen tak, aby na člověka „něco skočilo“. To má svá pravidla. Myslím, že nejdůležitější jsou asi dvě. Jednak, když člověk sdílí s běsi nějaké vlastnosti a svou vůlí se jim podobá. Pak k takové „symbióze“ dojde v podstatě vědomě, podle pravidla něco za něco. Asi jako když se v pohádce upíše chamtivec čertu za pytel zlata. V tom druhém případě se člověk dostává do společenství s běsy z duchovní naivity, protože se nechal obelstít. Tady je značná naděje, že ho Pán Bůh z tohoto svazku zachrání, když člověk na základě dosti neblahé zkušenosti začne hledat cestu ven. To jsem trochu i sám zažil a Bůh mi skutečně pomohl. Nebylo to hned a nebylo to v jediném kroku. Ale našel jsem cestu k Bohu, možná o to bližší. Ač, musím říci, že bych si tuto zkušenost docela rád ušetřil, Bůh ji dopustil, možná proto, že jsem měl roupy a dokud to člověk nezažije, neuvěří, že je to opravdu tak, jak nám Bůh říká.

Takové záležitosti ovšem mají hodně daleko od posedlosti, o které se píše v dnešním textu. To už byl jiný level. Patrně proto, že v té pohanské krajině se lidé intenzivně zabývali magií, které byla vlastně běžnou součástí jejich náboženství. Pohanská mysteria nabízela věru rozličné duchovní zážitky (podobně jako některé drogy, které byly při práci i tam), ale člověk opravdu nemusí zažít všechno. Jakým požehnáním je pokojná a hluboká duchovní cesta Pravoslaví. I když ji sem tam zpestří nějaké ty zázraky, rozhodně to na nich nestojí. Osobní vztah s Bohem, to nás připravuje na nebeské království. Protože je to to nejpodstatnější. Tady i Tam.

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1-8. O nečekaném odpuštění hříchů.
Četl jsem, že vše o co Boha upřímně prosíme, se do večera v božské míře stane. Je důležitá ta božská míra. Neboť mnozí mají zkušenost, že se – nakolik vědí, nestalo nic, a nebo že se stalo něco jiného, než o co Boha žádali. Jako tady. Přinesou před Pána ochrnutého člověka na lůžku, jsou rádi, že Pána zastihli, že se k němu prodrali, a že se ochrnutý dočká pomoci. A Pán Ježíš mu řekl, aby byl dobré mysli, že se mu odpouštějí hříchy. Pravda, následně jej i uzdravil, ale hlavně kvůli pohoršeným farizeům, aby jim dokázal, že má moc hříchy odpouštět. A že uzdravení nesmrtelného ducha je důležitější, než uzdravení smrtelného těla.

I když to tak sami často nevnímáme. Kdyby mne například bolel zub a Pán ho zázračně uzdravil, jistě bych to na sobě silně pocítil. Když jsou ale člověku po zpovědi odpuštěny hříchy, cítí něco? Projděte si vlastní zkušenost.
Může být, že člověk při tom necítí nic. Ale záleží na otevřenosti duchovních smyslů. Pokud má člověk zbožným životem zostřené duchovní smysly, tak odpuštění hříchů pocítí. A někdo hodně. Těžko to porovnávat s pocitem úlevy, když náhle přestane bolet zub, ale člověk vskutku může pocítit odpuštění hříchů. A pokud je na duchovní cestě blízko Bohu, pak možná stejně intenzivně, jako někdo ten svůj zub.

Hřích je jako neviditelná zeď, která nás odděluje od Stvořitele. Podobně, jako když se s někým pohádáte, s někým hodně blízkým, což zvláště bolí, a náhle je mezi vámi neviditelná překážka. Nechcete si přijít na oči. Vzpomeňme si, jak se Adam s Evou po prvním hříchu před Bohem schovávali. Setkání se Stvořitelem jim bylo nepříjemné a obávali se ho. Odpuštění hříchů a usmíření s Bohem mění situaci. Otevřenému a požehnanému setkání člověka s jeho Stvořitelem už nic nebrání. A hlavně setrvání v tomto setkání. To je duchovní stav, který bychom si měli uchovat až do opuštění těla. Ovšem, kvůli naší padlé přirozenosti to tak úplně nejde. Díky Bohu ale existuje pokání, zpověď a odpuštění, kdy člověk opět do tohoto stavu vystupuje. A bude-li třeba, může vystupovat až do konce svých dní.

Kterýžto vlastně žádným koncem není. A jak to bude dál, inu to právě záleží na našem duchovním stavu.
Čtení z Nového zákona: Mat 9,27-35. „Ve jménu knížete démonů vyhání démony!“ Dali se slyšet vykladači Mojžíšova zákona, když Pán Ježíš uzdravil dva slepce a posedlému vrátil řeč. Řekli bychom, že si farizeové vymysleli pěkný nesmysl, což jim Pán připomněl, neboť nemá logiku, aby ďábel mařil své vlastní dílo.
Ovšem to platilo v prostředí židovské spirituality. U pohanských národů tomu bylo jinak. Různí šamani, kmenoví kouzelníci a zasvěcenci pohanských mystrerií dovedli ulevit lidem trápeným různými neduhy. Teď nemám na mysli čisté bylinkářství, ale skutečné spojení s duchovními energiemi temných sil, jak se to děje i dnes u tak zvaných přírodních národů, nebo skrze různé léčitele u nás, „civilizovaných“. Někdy dokonce paralelně a to i v tradičním pravoslavném prostředí, kde vedle chrámu na náměstí přežívají ještě zvyky z dob pohanských u zaříkávaček na předměstích. Aby se jinoslavní nekasali, je třeba připomenout, že ze stejného temného pramene čerpají i mnozí věřící (většinou z denominací zrozených v Americe), domnívající se nadšeně, že uzdravují jménem Kristovým. Abych předešel různým hádkám a diskusím, musím uvést, že zde nečerpám z literatury, či internetu, ale z vlastní zkušenosti z dob svého duchovního hledání.

Proč to tedy běsi dělají, že se snaží „pomáhat“ lidem? Potřebují ty uzdravené navázat na sebe a své duchovní energie. Když například vlažný křesťan zažije uzdravení pomocí šamanských či léčitelských praktik, je samozřejmě nalomený, aby opustil křesťanství úplně. Někdy se také běsi pomocí svých lidských „kanálů“ snaží mařit Boží prozřetelnost, která seslala nemoc na hříšníka kvůli jeho nápravě a duchovnímu prospěchu.
Farizeové chtěli pomluvit působení Pána Ježíše Krista. Cílili ovšem ne jen na jeho mocné skutky, ale především na jeho mocné a působivé slovo. Lidé upřímně hledající Boha opouštěli farizeje a odcházeli za Ježíšem. A farizeové bojovali o tyto duše. Z hlediska dějin spásy je vlastně všechno, co se na tomto zmateném světě děje a co prožíváme, boj o lidské duše. A ne jen obecně, i konkrétně, také o ty naše. Naštěstí máme slovo Pána o tom, že On jako dobrý Pastýř zná své ovce a ony znají jeho hlas. Tak mějme duchovní uši otevřené.
Čtení z Nového zákona: Mat 14,14-22. Nasycení pěti tisíců.

Na nás tento příběh nepůsobí tak, jako na současníky Pána Ježíše. Většina lidí u nás má jídla dost a mnozí i přemíru. Těžko si vzpomenout, kdy jsme naposledy měli skutečný hlad a přitom neměli jistotu, kdy se podaří ho zahnat.
Přesto ale naše společnost hladoví. Hladoví po Boží pravdě, po životních jistotách (především té od Boha), po smyslu života a cíli, pro který stojí za to žít. A ne jen žít, i trápit se a něco obětovat. V tom se naši současníci příliš neliší od obyvatel dávné Palestiny, o kterých Písmo píše, že byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Jen se tolik nehonili jako my, ať už pro cokoli. Někteří dnešní lidé jsou uhnaní, aby získali peníze, jiní, aby získali zážitky, a život nějak utíká mezi prsty.

Přesto je božské nasycení na dosah. Nikdo nám nehrozí vězením, pokud u nás najdou Bibli. Nikdo nehrozí smrtí člověku, který se chce nechat pokřtít. Můžeme, budeme-li chtít, mít plnou polici pravoslavné duchovní literatury, a to i v češtině, a pravoslavné chrámy nejsou od nikoho sto verst vzdálené.

Ale to víme my. Jsou mnozí, kteří to nevědí, a hladoví. A snaží se nasytit vším možným co je po ruce a co jejich duše často zavede do bludiště křivých zrcadel.

Měli bychom tu být, aby měli kam přijít, až uslyší hlas skutečného Pastýře. Aby mohli navštívit chrám, a v něm potkat kněze a věřící, kteří jim budou rozumět a budou ochotni a schopni jim pomoci.

Ale to není jen tak. Napřed musíme být sami duchovně syti, abychom mohli nabídnout druhým. A to jistě budeme, pokud budeme chtít, protože můžeme. My přece ,doufejme, neutrácíme zbytečně svůj čas v honbě za penězi či zážitky.

Mysleme na to a modleme se za to, abychom byli užitečnými služebníky. Vždyť služba ve jménu Božím je už sama o sobě smyslem života.
Čtení z Nového zákona: Mat 14,22 - 34. Kristus kráčí po moři.
K zázraku „chození po vodě“ zaujímají lidé různé postoje. Za dob rozkvětu egyptského poustevnictví takto někteří otcové překračovali Nil, když potřebovali vyřídit to, či ono, takže pro věřící, kteří jsou Božími přáteli, na tom není nic překvapivého. Ale v takzvané moderní době to pro mnohé věřící problém byl, takže modernističtí theologové se pokoušeli tento fyzikálně neobhajitelný odstavec Písma vysvětlit například prkny skrytými pod hladinou, nebo prostě jen úmyslem evangelisty něco vyjádřit jazykem symbolické obraznosti. Mysleli to jistě dobře – v rámci úrovně své duchovní zkušenosti, ale pokud i křesťané měli tak daleko k živému skutečnému Bohu, kde se v té době ocitli nevěřící? A na tom to všechno stojí a padá – jak blízko má člověk k Bohu a jaká míra duchovní zkušenosti jeho život provází.

Člověk může být nad vodou jako apoštol Petr, když vystoupil z lodi a šel k Ježíšovi. Nebo už není nad vodou, jak Petr, když se soustředil na vichr a vlny kolem sebe místo na Krista před sebou a začal se topit. A nebo může být už dávno na dně, jako člověk, který vzdal zápas o víru v Boha i o víru v dobro.
Protože o to se bojuje. Pokud důvěřuji Bohu a jeho moci nad přírodou i osudy světa, pak také věřím v konečné vítězství dobra, i když na tomto světě vypadá slabší, než síly zla. A pokud nevěřím, nemám žádnou oporu a jistotu, že dobro zvítězí, neboť z pohledu pozemského červíka to věru tak nevypadá. Samozřejmě, jsou i nevěřící lidé doufající v dobro. Ti potřebují nějakou náhražku Boha, velkou lidskou autoritu, nebo instituci, která do „zařídí“, doufají v politiky, ekonomy, mezinárodní organizace a podobně. Ovšem pokud tito „náhradní bohové“ nemají s Bohem nic společného, nebo se dokonce staví proti němu, těžko zde nalézti pomoc, a po zoufalé důvěřivosti vždy následuje zklamání.
Po tom, co jsem zažil během mnoha let v Pravoslaví mne zázraky nepřekvapují. Ale to není podstatné, Podstatné je, že mohu důvěřovat v konečné vítězství dobra a účastnit se toho. Než ten konec nastane, může to často vypadat, že zlo má navrch. Ale jen chvíli, jak říkal Pán – toto je vaše hodina, vláda tmy. To odnese čas. Jak se říká, všeho do času, Pán Bůh na věky. Takže, přátelé, buďme nad vodou!

Čtení z Nového zákona: Mat 17, 14-23. „Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a půstem“.
To řekl Pán učedníkům, když pro svou malověrnost nemohli vyhnat běsa, i když k tomu měli, řekněme, všechny předpoklady. I my, pokřtění, máme všechny předpoklady k vyhánění běsů a uzdravování nemocných. Vždyť jsme ve křtu přijali pečeť daru Svatého Ducha. Ale není dnes mnoho křesťanů, kterým se to daří, většinou jen v monastýrech, kde se intenzivně věnují duchovnímu životu, modlitbě a půstu.

Ale je ještě jeden důvod. V každé době mají křesťané své poslání. Jiné měli na počátku života Církve, kdy konali mnoho divů na svědectví pohanům, jiné budou mít v posledním věku, kdy se zázraky prý už dít téměř nebudou, protože zázrakem bude už to, že si lidé udrží svou víru. Dnešní doba mi trochu připomíná poslední věk. Jako by se na světě začalo stmívat. To je ale právě příležitost pro nás, pro světlo víry v nás, které má být svědectvím pro svět. Neboť čím větší je tma, tím více si lidé všimnou světla. Je takové přísloví, že ani ta největší tma nemá moc uhasit ani tu nejmenší svíci. A také, že ve veliké tmě i malá svíce svítí do daleka.

Jak psal již apoštol Pavel, časy jsou zlé. Ale naše úsilí a zápas o duchovní život, čtení Písma, modlitba a půst, společná účast na Liturgii a tajinách Církve, určitě vydá svůj plod v podobě duchovního světla. Někdy se bude dařit více, někdy méně. Ale v každém případě to světlo bude vidět a může si ho všimnout někdo, kdo právě v nejistotách a přítmí tohoto světa touží po nějakém světle, po nějaké naději, po smysluplné životní cestě. Proto také řekl Pán: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi…“ (Mt 5,16).

Čtení z Nového zákona: Mat 18,23-35. O nemilosrdném služebníku.
V Evangeliích je více podobenství, kterými se Pán Ježíš snažil přiblížit lidem Boží království, tak aby pochopili jeho zákonitosti. Jedním z nich je i příběh o nemilosrdném služebníku, který zpronevěřil svému pánu tak velké množství peněz, že by je nemohl nikdy splatit. Nezbylo mu, než prosit, aby jeho pán zapomněl na spravedlnost a rozpomněl se na milosrdenství. A skutečně mu bylo odpuštěno. Sám ten služebník se ovšem nezachoval podle příkladu svého pána a nechal uvrhnout do vězení kolegu, který mu dlužil mnohem menší sumu. Když se to pán dověděl ve spravedlivém hněvu služebníka potrestal. Původní odpuštění a milosrdenství se zde ukázalo jako marné, protože zlý služebník ho nebyl hoden. A přitom byl tak blízko záchraně, už ji prakticky měl zajištěnu. Ale sám si to zkazil, když nenásledoval příkladu svého pána.

I my jsme jen kousíček od Božího království. Jen malý kousíček, protože Bůh je milosrdný k těm, kdo ho prosí o odpuštění dluhu-hříchu. Stačí nám jen to, abychom „byli jako Bůh“.
Samozřejmě, pro při správném pochopení. Neboť mnoho zlých lidí už chtělo být jako Bůh – podle svých představ moci a síly. Ostatně, ten nemilosrdný služebník se také možná cítil trochu jako Bůh, když svého nešťastného kolegu posílal do vězení. Jaký krásný pocit, mít nad někým moc! A ještě k tomu mít „za zády“ spravedlnost! Ale jaký to byl omyl! Kdyby s námi jednal Bůh jen na základě spravedlnosti a jen na základě moci a síly, kde bychom byli? Možná už bychom ani nebyli. Cesta do Božího království není cestou sebejistých, kteří spoléhají na spravedlnost. (O těch, kteří spoléhají na nespravedlnost ani nemluvě). Je to cesta kajícníků, kteří spoléhají na milosrdenství, a také ho uskutečňují. A takto musíme konat i my. Možná zjistíme, že být jako Bůh není není tak úplně nemožné…. Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-26. Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: „Kdo potom může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“

Nemáme to snadné. Ale to jsme věděli, když jsme se vydali na cestu z Kristem. Nebo aspoň tušili. Například bohatý mladík z tohoto příběhu to měl tak, že celkem dobře zvládal dodržovat různá Boží přikázání, ale nebyl schopen vzdát se svého velkého majetku. Jsme na tom všichni určitým způsobem podobně. Něco nám na naší cestě k Bohu jde celkem dobře, něco jakž takž, a něco vysloveně vázne. Nemusí to být vždy bohatství (dokonce i u bohatých). Každý bychom našli to své. A to je právě pro nás to ucho jehly. Abychom jím prošli, musíme něco odložit, vzdát se něčeho, čeho se nám vzdát vůbec nechce. Je to téma našeho osobního individuálního duchovního zápasu.
A Pán Bůh to zařídil tak, že právě v tom musíme zápasit a namáhat se, ba i trápit. Protože je to zároveň duchovní proces, který nás zbavuje vášní a vší té přítěže, jež nás poutala k zemi, vnitřně znečišťovala a nedovolovala vzlétnout za vyšším cílem. A kdybychom tento svůj zápas nemuseli svádět, nic by nás nenutilo k vnitřnímu přerodu a proměně. Protože v některých věcech je člověk schopen změny (nutné změny) jen pod tlakem utrpení.

Můžeme si pročíst ten příběh a namísto bohatství si tam dosadit každý toho svého „miláška“.
Někomu se může zdát, že žádný takový problém nemá. Nu, kéž se nemýlí. Někomu se naopak může zdát, že je na to slabý a že vítězství je nemožné, ale – jak jsme četli, u Boha je možné všecko. Možná, že Bůh hodnotí aspoň snahu, aspoň úmysl, kdo ví. Možná, že až nám skončí lhůta zápasu, si Bůh schovává ještě nějakou milost, něco, co nás na poslední chvíli zachrání. Je dobré mít takovou naději. Ale není dobré na to spoléhat...
Čtení z Nového zákona: Mt 21,33-42. O zlých vinařích.
My, co jsme zažili v naší zemi tak zvanou velkou privatizaci, si jistě umíme představit, že privatizovat je možné kde co, ne jen výrobní podniky - známe například i privatizaci menších politických stran. Není tedy divu, že se někdo může pokusit privatizovat církev (nebo aspoň část). Prostě dostat se k rozhodování, udělat si to po svém a nikoho dalšího k tomu nepustit. Ani Pána Boha.

Něco takového se dělo i ve starém Izraeli v době příchodu Pána Ježíše Krista. Jak se píše v Prologu apoštola Jana: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ Tuto smutnou situaci Pán Ježíš popsal v mnoha podobenstvích a dnešní evangelní čtení je jedno z nich.

Když přišel Bůh v lidském těle, tak ho nejspíše měli okamžitě přivést do jeruzalémského chrámu, s úklonou mu předat všechny pravomoci velekněží a zákoníků, šířit ve všech synagogách země Pánova slova a v neposlední řadě se očišťovat od hříchů a připravovat se na příchod Božího království.

Ale nic takového se kupodivu nedělo. Dělo se to, že na Pána brzy zanevřeli, pak ho chtěli veřejně znemožnit před lidmi, nebo aspoň před římskými okupanty, pak ho chtěli zneškodnit a pak ho v inscenovaném politickém procesu nechali odsoudit a popravit. Nejvíce člověka udiví, že těm lidem, kteří se podíleli na privatizaci Boží Církve, to vůbec nedocházelo. Vůbec jim nedocházelo, že ve srovnání s Bohem jsou prach a popel, že za to jednou ponesou strašlivou odpovědnost. Nic takového neviděli. Viděli jen své zájmy, slávu, moc a peníze. Podivuhodná slepota.

I dnes jsou samozřejmě na světě takoví lidé. Ale nechme je Božím soudům. Stejně jejich chování nemůžeme ovlivnit. Můžeme ale ovlivnit vlastní chování. Pořád je tu totiž nebezpečí, že zapomeneme na soudnost a pokusíme se zprivatizovat náš život. Kterému říkáme náš, ale sami jsme si ho nevytvořili, ani tělo, ani duši. Také (teoreticky) můžeme říci jako mnozí – a co, žádný Bůh není, nebo je moc vysoko, a já si se svým vlastním životem můžu dělat co chci.

Můžu – to je moje svobodná vůle a odpovědnost. Ale chraň nás Bůh před duchovní slepotou. A dej nám víru a poznání, aby každý z nás dovedl říci: teď už konečně pořádně vím co v životě chci. Díky Bohu...