2023

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1-14. O pozvaných na královskou hostinu, kteří nechtěli přijít.

Je to opravdu zvláštní, že by si někdo nechal ujít královskou svatbu, když už patřil mezi pozvané. Ale zdá se, že ti pozvaní neměli nejlepší mínění o tom panu králi a jeho oslavě. Soudě podle toho, že považovali za lepší a důležitější shlédnou své pole nebo vyrazit za obchodem. Co si tak asi představovali, že by je na té hostině čekalo? Asi si mysleli, že nic moc - pokud nějaké představy vůbec měli. Své pole znali, o svém obchodě věděli všechno – ale ten král a jeho palác? Kdo ví, jaké to tam je a vlastně, jestli tam vůbec něco je. Třeba si to ti poslové celé vymysleli, aby vypadali důležitě. Vyhnat je ze dveří! Zpráskat, ukončit jejich bídný život!

Ach, ty představy. Ať už byly jakékoli, připravily ty původně pozvané hosty o všechno. Toto podobenství navazuje na text z minulé neděle. Tam majitel vinice, zde král, a jeho poslové – proroci. A slova Pána o záhubě vrahů a vypálení jejich města je proroctvím o zkáze Jeruzaléma a druhého chrámu za císaře Vespasiana roku 70.
Ale text Evangelia má význam i dnes. My totiž také patříme mezi pozvané. Každého člověka zve Stvořitel k sobě. A záleží na tom, jak moc to člověku stojí za to. A to záleží na tom, co si člověk o Bohu myslí, jakou má představu o Kristu a jeho Království. Protože tento náš svět a jeho radosti i strasti dobře známe. Každý na světě hledá své štěstí, a když něco pozná a něčeho se domůže, třeba mu připadá Bůh moc vzdálený a nejistý. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. A tak mohou být představy o Bohu dost chabé v porovnání s kouzlem peněz a radostmi klamných vášní, které jsou na dosah.
Možná proto je lepší mít víru, než představy. Skutečnou pravou křesťanskou víru, která nás dovede až za práh smrti a dál, kde „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Čtení z Nového zákona: Mat 22,35-46. O největším přikázání.
Které zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“. A druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Myslím, že toto je nejvyšší příčka, které může člověk v životě dosáhnout. Ale zřejmě není veliké procento lidí, kteří jí dosáhli. Co se týče nás „obyčejných“, budeme rádi, když se dostaneme alespoň trochu blíže vrcholu, podle toho jaké kdo zvolí úsilí v přemáhání vlastní pozemské přirozenosti.

I když by to nemuselo být tak nemožné, či přetěžké, protože Bůh Otec nás přece miluje už teď nám jde vstříc. Vždyť proč by jinak poslal na svět Bohočlověka, aby přinesl oběť za naše hříchy? Pán Bůh sám tluče na naše dveře.

Jistě by to bylo jednoduché, pokud by mne Bůh hned přijal takového, jaký jsem. Jenomže mám na své straně trochu problém, protože nejsem s věčným životem v Božím království kompatibilní, nebo-li propojitelný. Znáte ten problém? Když chci třeba propojit mobil s počítačem a ono to pořád nejde a něco tomu brání a nevíte co? Tady je to možná jednodušší, protože když půjdu do sebe a trochu se poradím s Písmem a s duchovním otcem, tak zjistím, čím to je. Nebo už to třeba vím dávno. A mám pocit, že když se chci zcela odevzdat Bohu, brání tomu kus mé přirozenosti. Jako bych si musel odříznout kus nohy, nebo ruky. Tak je mi ten hřích vlastní.

Ale ve skutečnosti mi vůbec není vlastní. Byl jsem přece stvořen k Božímu obrazu. Ty moje vlastnosti, myšlenky a pocity, které tomu Předobrazu neodpovídají, jsou ve skutečnosti něčím cizím. Jakýmsi parazitem, který se stal součástí mého ducha, jako se tasemnice stává součástí těla.

A tak nezbývá než se parazita zbavit. Vlastě je to taková duchovní operace. S pomocí Božích nástrojů...
Čtení z Nového zákona: Mat 25, 14-30. O svěřených hřivnách. Zdá se mi, že z těchto podobenství o Posledním soudu, je pro nás dnes hlavním poselstvím to, že jednou skutečně přijde. Neboť málokdo žije tak, jako by s tím vážně počítal.

Normální by přece bylo, aby s tím počítali všichni. Představme si, kdyby v TV a na internetu byly osvětové pořady o Posledním soudu. Kněží a theologové by vyprávěli o tom, jak správně žít a připravovat se. Na ČT2 by každý čtvrtek večer běžel seriál BBC, který by se v každém díle zabýval jednou z celnic, ve výlohách knihkupectví by byly lákavé tituly na toto téma od světových kapacit… ale z nějakého důvodu to tak není. Co si vzpomínám, viděl jsem v TV jen jeden pořad kde toto téma, vědci, teologové, archeologové, filologové a další x-logové probírali ze všech stran, aby nakonec došli k názoru, že to v té Apokalypse apoštol Jan vůbec tak nemyslel (natož jak to myslel Bůh), a že žádný konec světa nepřijde. Radujme se, veselme se.

Jenže tu je problém. Když člověk tělesně zemře, tak je to pro něj takový malý konec světa. Jeho osobní Apokalypsa. A toho se zatím dočkali (až na dva) všichni lidé. A ten časový horizont není na staletí.
A co z toho plyne? Nevíme přesně, kdy přijde Pán Ježíš k Poslednímu soudu. (I když, jak se tak dívám na svět, připadá mi, že už by to moc dlouho trvat nemuselo). Ale každopádně se s Pánem a s vyúčtováním svěřených hřiven setkáme každý v duševně dohledném časovém horizontu. Většina lidí s tím asi moc nepočítá a žijí na zemi tak, jako by tu měli být věčně. My víme o jiné věčnosti a rozhodně lepší. Chystejme se tedy, nevědouce dne ani hodiny, a mějme na paměti slovo našeho Pána (Lk 12.35): „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří!“

Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28. O víře kananejské ženy.
Když Pán s učedníky procházel pohanskou krajinou, prosila ho o pomoc jedna nešťastná matka. Přestože byla syrofeničanka, oslovila ho „Synu Davidův“. Musela tedy znát alespoň něco z židovské víry a slyšet o zaslíbení příchodu Krista pro izraelský národ. Možná už zkoušela žádat bez úspěchu o pomoc svá pohanská božstva a tak si řekla, že zkusí i Boha od sousedů. Pro svou dceru byla ochotna udělat cokoliv, jak i dokázala, když ji Pán napřed zkoušel příkrým odmítnutím.

Ta žena je příkladem pro všechny, kteří ztrácejí naději. Je dost lidí, kteří se domnívají, že Bůh jim nebude chtít pomoci, protože žili zle, nebo o něj dosud moc nedbali. (A ještě více je možná „spravedlivých“, kteří si to o nich myslí také). A možná, že na každého někdy přijde myšlenka, že Bůh na něj zapomněl nebo zanevřel.
Naštěstí Bůh nezapomíná. U každého člověka má spočteny i vlasy na jeho hlavě. A pokud člověk udělá upřímný krok blíže k Bohu, i Bůh se mu přiblíží. Všechno špatné, co leží jako překážka mezi námi a Bohem lze řešit. Mezi lidmi to tak snadné není. Každé usmíření vyžaduje vůli obou stran a někdy je dobrá vůle jen na jedné. Ale u Boha to tak není. Tam stačí, abychom my povzbudili svou dobrou vůli protože Bůh ji má vždy. Kromě pozoruhodné výjimky, kdy bychom nechtěli mít dobrou vůli vůči bližnímu. Neboť jak se chováme k lidem, tak se Bůh zachová k nám. Z toho tedy vyplývá, že jsme sami strůjci svého osudu. Je to jen v našich vlastních rukou. A to je ta naše veliká naděje. Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. Povolání rybářů.

Tím povoláním nemyslím rybářské řemeslo, ale povolání mnohem důležitější, povolání Boží, k apoštolské službě. A také další důležitý fakt. Že i každý z nás je Pánem Bohem v životě k něčemu povolán. A to je věc veliká a tajemná.
Například mladý rybář Jan měl před sebou jednoduchý život. Možná už jeho praděd a děd byl rybářem na Galilejském jezeře, jeho otec také, i Jan měl takový úděl, a nejspíše jím měl být i jeho syn a vnuk. Jak by ho mohlo napadnout, že jednou odloží sítě a bude následovat nového proroka a Mesiáše Ježíše? Že se dokonce dostane do jeho nejbližšího kruhu apoštolů? Že bude stát pod křížem, přijme za svou matku Přesvatou Bohorodici, uvidí prázdný hrob i vzkříšeného Pána a uvidí i hrozivé a útěšné výjevy Apokalypsy? Když lovil s otcem ryby na jezeře a vypíral sítě, bylo to ještě skryto v nepředstavitelné budoucnosti. I my máme své povolání a nevíme, co nás čeká. Život v dnešní době není jednoduchý i tak. Zaběhnuté stereotypy se vytrácejí, životní jistoty mnoha lidí se ocitají na vodě a ačkoli moudré hlavy v médiích věští, jak bude planeta vypadat za dvě stě let, nikdo neví, co bude za týden. A v této době nás všechny vede Boží prozřetelnost. Dostali jsme své hřivny a Duch svatý nás chce učit, jak jimi hospodařit. Ostatně, Bůh se snaží oslovit každého člověka, i když ne každý Ho chce slyšet. Podle toho se také svět ubírá tam, kam se ubírá... Ale my víme, že máme své povolání od Boha. Povolání, jehož význam překračuje náš pozemský konec i konec celého pozemského světa. Někteří z nás si tím povoláním třeba zatím ještě nejsou jisti, ale nejsou na to sami, Bůh je provází. A nikdo z nás neví, kam nás toto Boží povolání ještě v životě přivede. To opravdu netušíme. Ale důležité je, že nás určitě jednou přivede až před trůn Toho, který nás povolal.

Čtení z Nového zákona: Luk 6, 31-36. O lásce k nepřátelům.
Myšlenka lásky k nepřátelům je tak nepozemská, že ji nemohl vyslovit nikdo jiný než Ten, který přešel shůry. A uplatňovat toto přikázání v našem pozemském světě je téměř nemožné. Teoreticky to jistě odsouhlasíme. Ale život je těžký, někdy až příliš, zvláště když stojíme tváří v tvář triumfu nespravedlnosti, lstivé nenávisti, bezcitné pýše, či čemukoli podobnému, co by se dalo přisoudit našim nepřátelům (a někdy to tak i skutečně je). Ani další přikázání, uvedená v dnešní čtení Písma, nejsou příliš „rozumná“ a splnitelná. Asi existují lidé, kteří podle toho dokážou žít i v těžkých situacích a mají můj hluboký obdiv. Ale není to vůbec snadné.

Naštěstí nám přichází na pomoc hned první věta Pána Ježíše z dnešního čtení: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“.
Tedy bezpochyby bych uvítal, kdyby moji nepřátelé (nebo i nepřátelé víry), měli ke mně pozitivní vztah. A kdyby mne dokonce milovali, byl bych už úplně klidný. Opravdu bych to uvítal. Ale to znamená, že bych se měl stejně chovat k nim. Nebo je dokonce v tom dobrém jednání předběhnout a začít první, jak také radí Písmo a svatí otcové. Samozřejmě riskuji, že se podle mého příkladu vůbec nezachovají a budu pak za blázna, což není příliš výhodné. Ale jednu důležitou výhodu to přece jen má. Protože podle toho, jak se já zachovám k těmto lidem, zachová se ke mně Bůh. A to ve chvíli, kdy to bude pro můj věčný život nejdůležitější. Možná tedy není podstatné, jestli se moji (naši) nepřátelé zachovají podle mého (našeho) příkladu, nebo jestli se zachovají ze své pozice „logicky a rozumně“. Jednou se jim to vrátí jako pověstný bumerang. Vrátí se jim to od Boha, až před ním budou stát v situaci, kdy se rozhoduje o podobě věčného života a o důsledcích života pozemského. Nu, a pak se uvidí, kdože byl za blázna. (Neboť „...bloud si v srdci říká: ,Bůh tu není´…). Čtení z Nového zákona: Luk 7.11-16. O vzkříšení mládence z Nain.

Pán Ježíš vzkřísil mladého muže, kterého z městské brány vynášeli na hřbitov. Byl to jediný živitel své matky, protože její manžel už také zemřel. Jeho vzkříšení byl čin soucitu s opuštěnou vdovou, ale zárověň to bylo znamení, které ukazovalo ke Kristovu vzkříšení. A Kristovo vzkříšení ukazuje ke všeobecnému vzkříšení lidí před Posledním soudem. Ale není vzkříšení, jako vzkříšení. Ten mladík z města Nain se po svém vzkříšení vrátil do stejného života a světa, ze kterého před krátkým časem jeho duše odešla. Jen dočasně, neboť ho čekala znovu tělesná smrt, a potom vše další - poslední spor s běsi na celnicích, poklonění se Kristu, zvážení pozemského života a čekání na všeobecné vzkříšení v duchovním prostředím odpovídajícím tomu, kam a jak moc se váhy naklonily.
Pán Ježíš se ale po svém vzkříšení už nevrátil do pozemského života. Když po čtyřicet dní navštěvoval apoštoly, měl proměněné tělo a pak v tomto duchovním těle odešel na Nebesa. A také každý z nás, po všeobecném vzkříšení a velkém soudu, se vrátíme do svého těla, které se bude lišit od jeho pozemské podoby. Bude naprosto odpovídat duchovnímu stavu. Zde na zemi je možné, aby darebák vypadal jako anděl a dobrák měl odpuzující zjev. Ale duchovní tělo bude v jednotě duchem. Je psáno, že spravedliví budou zářit jako hvězdy (i když ne každý stejně). Zatímco lidé zlí, ačkoli byli původně stvoření podle Božího obrazu, přijmou podobu svých kumpánů, běsů.

Takže vidíme, že vzkříšení mládence před městskou branou obsahuje mnohem víc.
Obsahuje vlastně všechno, co se týká každého z nás. A je to všechno také poselství pro nás. Protože dokud jsme v pozemském těle, máme důležitý vliv na to, jak bude jednou vypadat naše tělo duchovní. Až pozemské tělo opustíme, už na to žádný vliv mít nebudeme. Takže, jak říká klasik, Memento mori. Pamatuj na smrt...

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Podobenství o rozsévači a rozličné půdě. Toto podobenství je vlastně o svobodě a odpovědnosti člověka za vlastní osud. Bůh udělat pro záchranu lidských duší vše potřebné. Včetně oběti Bohočlověka Ježíše Krista na kříži. A teď je to na každém, jak se podle toho zařídí.

Mnozí lidé (pokud vůbec věří v Boha) si na Boha stěžují, že je moc přísný. Představují si ho jako nebeského policajta, který už se těší, až spácháme nějaký hřích, abychom si to odnesli. Ale to je mylná představa. Takto k nám přistupuje ďábel a nikoli Bůh. Bůh nám dává na výběr, zda si chceme vybrat cestu dobra nebo zla, života, nebo smrti. Zda budeme v životě hledat Boží vůli, nebo jen tu svou.

Pán Ježíš vysvětloval učedníkům, že tím rozsévaným semenem je Boží slovo. Půda je lidské srdce a je rozličná. Někde se Boží slovo neuchytí vůbec, někde jen na krátko, někde se uchytí, ale radosti a starosti světa ho udusí, a někde se chytne a roste a přinese plody. A každý se rozhodujeme, do které té kategorie chceme a budeme patřit.
Slyšel jsem, jak někteří nedbalí lidé říkali, že si na tom Soudu všechno před Bohem dobře zodpoví, uhájí si své činy, a pokud budou za něco odsouzeni, stejně si budou myslet své, protože Bůh je nepochopil a je nespravedlivý. Ale to nebude možné, protože se ukáže, že každý se rozhodoval podle své svobodné vůle a na nikoho jiného nemůže házet vinu. Proto se hovoří o pláči a skřípění zubů, neboť každý pochopí, že si svůj život zmařil sám a že už je na všechno pozdě. Taková šance! Taková možnost spásy skrze oběť na kříži! Ale on o to nestál. Měl tolik jiných důležitých zájmů a věcí…

A na druhé straně, pokud se rozhodneme pro Boha a dobro, nic nás nemůže připravit o Boží lásku, o společenství svatých, o vnitřní duchovní radost už na tomto světě a věčnou radost ve věčném životě. Nemůže nás o to připravit ani tento svět, ani zlí lidé a mocnosti, ani sám ďábel. Jak je psáno, nic a nikdo nás nemůže vytrhnout z náruče Otcovy...

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. Boháč a Lazar.
K tomuto známému příběhu by se dobře hodilo slovo svatého Tichana Zadonského: „Křesťan, který žije na tomto světě, si nemá přát nic jiného, než věčný život. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce (Mt 6,21). Kdo se chce spasit, ten se musí od světa odpoutat srdcem, ještě než ze světa odejde duší. Kdo na tomto světě hledá jak zbohatnout a jak se proslavit, ukazuje tím, že za svůj domov nepovažuje Nebe, nýbrž svět. Ale jak velice se mýlí, to pozná až v den své smrti.“

Ubohý žebrák Lazar prolezlý nemocemi a bez milosrdenství boháče, před jehož domem sedával, se sotva mohl cítit na tomto světě jako doma. Naopak boháč, který tam uvnitř ve skvostném šatu denně skvěle hodoval, by s ním nesouhlasil. Lepší život a svět si nemohl přát. Jenže naše smrtelnost a nutnost odejít do jiné reality vše změnila. Jak řekl o Lazarovi praotec Abraham zoufalému boháčovi: „Nyní on se tu raduje a ty trpíš“. Ne náhodou. Pokud se někdy budeme cítit na tomto světě dobře a spojeně, vzpomeňme si na boháče. A že na tomto světě, kde se vše začíná stavět na hlavu, se sotvakdo může cítit dobře a spokojeně? Jistě se najdou mnozí, kteří by nesouhlasili. Kteří blahořečí této době a své chytrosti, že jejich lodička života pluje šťastně s velkolepým proudem. Ale oni neví, co je čeká.

Až se zas někdy budeme na tomto světě cítit nešťastně, odcizeně a vůbec bídně, vzpomeňme si na Lazara. A blahořečme Bohu, že nám životní okolnosti nedovolí, cítit se tu jako doma. Ještě to tak. Ano, máme tu přechodný pobyt, ale trvalý domov máme, s pomocí Boží, v Nebi. A když vydržíme v duchovním zápasu, čas pracuje pro nás.
Čtení z Nového zákona: Luk 11,37-44. „Běda vám, farizeům! S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví.“
Náboženské autority doby Ježíšovy již vesměs zapomněly, co je to duchovní život a jaké je jejich poslání vzhledem k Božímu lidu. Zbyla jen prázdná skořápka, hojně pozlacená a předůstojná.

Bohužel, ani dnes, téměř 2000 let po Kristově oběti na kříži a slavném vzkříšení, tohoto jevu nejsme ušetřeni. Všechno, co je pokladem Pravoslaví, vnitřní vztah k Bohu, láska ke Kristu a společenství svatých, hluboká zkušenost duchovního zápasu o podobu s Božím obrazem, vytrvalost v bojích s vášněmi uvnitř a pokušeními zvenku, Boží pomoc k zahanbení běsů a v utrpení pro Kristovo jméno, to vše může být rychle zapomenuto. Pak postačí k prožívání víry jen zlaté mitry na hlavách, barevné brokáty a třpytivé kříže, medaile a řády, pocty a „nahrady“, a když člověk není knězem tak alespoň naleštěné mercedesy, velké domy a nadité peněženky. Mnozí si tak představují Pravoslaví, stejně jako kdysi tak vnímali svůj náboženský život farizeové, zákoníci a jejich velekněží.
Pán Ježíš jim řekl, že se zpronevěřili svému poslání a oni se uráželi. A přece byli původně posláni k tomu aby pečovali o Boží lid a jako zkušení pastýři všechny přivedli do věčného Království. Vůbec ji nedocházelo, že pasou jen sami sebe a jim svěřené skleslé stádo duchovně hladoví.

Jistě byli i tehdy dobří Boží služebníci, kteří poctivě sloužili Bohu a hned poznali v Kristu svého Velekněze. I dnes jsou jistě mnozí dobří služebníci a dobří křesťané. Vyhledávejme je, mysleme na ně a modleme se za ně, aby vytrvali a posilujme se navzájem. Kolem nás je v Církvi ledaskde přítmí nevědomosti o Bohu, a venku kolem Církve v širém světě sílí antikristovská tma, která se zdá všechno obestírat. Ale v nás je světlo. Kristovo světlo, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila...

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení Jairovy dcery.
Kdo pročítá Písmo a žije liturgickým životem, jistě si již navykl číst a slyšet o vzkříšení z mrtvých. A jistě také o tom přemýšlel. Není to častý div, kdy se lidský duch, který z Boží vůle opustil tělo, se do něj navrátí. Ale stává se to a vždy to má nějaký důvod související s poučením lidí a jejich spásou (na rozdíl od případů, kdy lidé opouštějí své tělo bez Boží vůle a ochrany, ale to není předmětem této úvahy).
Předmětem této úvahy je, čteme-li o vzkříšení a přemýšlíme o něm, nakolik v našem všedním každodenním životě počítáme vážně a napevno s tím, že se nás to týká. Návrat ducha do těla a pozemského života se nás může teoretický týkat, i když nevíme jak moc, ale konečné vzkříšení nás čeká všechny. Nakolik to tedy ovlivňuje náš všední každodenní život? Nakolik jej ovlivňuje už jen ten fakt, že po tělesné smrti život pokračuje? Pokud nejsme nevhodnou půdou pro Boží slovo (viz podobenství o rozsévači), tak to náš běžný život nějak ovlivňovat musí. Otázkou je – jakým způsobem a jak moc? Dnešní text také souvisí s ujištěním Pána, že ani vrabec nespadne na zem bez dopuštění Otce, že i všechny vlasy na naší hlavě jsou spočteny a máme pro Boha větší cenu než mnoho vrabců (Mt 10,39-30).

Zkusme si představit, jak by vypadal ten náš všední každodenní život, kdyby tato fakta ovlivňovala naše myšlení a jednání na sto procent. A pak to porovnejme se současnou skutečností…

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37. O milosrdném Samařanovi.
Ten příběh vyprávěl Pán v odpověď na otázku zákoníka:„A kdo je můj bližní?“ Totiž, koho mám milovat jako sám sebe a koho už nemusím, neb mým bližním není? A Pán odpovídá nepřesně, ač tím přesněji – kdo byl v tom příběhu pro zraněného bližním? Příběh vyniká dramatičností tím více, že dobrý Samařan se věnoval záchraně židovského poutníka. A Židé se Samařany ne jen že nemluvili, ale navzájem se ze srdce nenáviděli.
Řeklo by se, že mým bližním je nejspíše ten, kdo je mi blízký. Tomu i rád pomohu, ale to není nic záslužného, neboť podle Pána i hříšníci pomáhají svým spřáteleným hříšníkům. Aby člověk překročil hranice své hříšné přirozenosti, měl by pomáhat i lidem, s nimiž se nepřátelí, dokonce i přímo nepřátelům. Ale to jen tak nejde. Totiž v hranicích naší přirozenosti to nejde. Problém je, že musíme k tomu překonat tuto lidskou přirozenost a to nemůžeme, dokud jsme uzavřeni v hranicích lidské přirozenosti. Je to něco jako Hlava 22. Je jedna cesta, jak to dokázat. Když se mým bližním stane sám Bůh. A jeho svatí. Napřed musím získat sílu a schopnosti od Boha, nadlidskou sílu a nadlidské schopnosti, které překonají hranice obyčejné lidské hříšné přirozenosti. A pak už se mohu spojovat s Bohem a společenstvím Jeho svatých neustále, v každém dobrém skutku. Neboť každé milosrdenství, které dokážu projevit, mne spojuje s milosrdným Bohem. Každé dobro, které dokážu vykonat, mne spojuje s dobrým Bohem. Každá nesobecká obětavost, neobyčejná trpělivost, božská pokora. Cokoli, co je vlastní Bohu, mne s Ním spojuje a sbližuje. A zároveň i s bližními, i s těmi, kteří by mi jinak nebyli blízkými vůbec ničím a někdy ještě hůře.

Jaké z toho plyne poučení? Jděme, a spojujme se s Bohem...
Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Musím se přiznat, že i sám sobě jsem už trochu otravný tím, jak pořád připomínám ten přechod ze života tělesného do duchovního, ale vydržte to se mnou, prosím, já to se sebou také vydržím, protože je to opravdu moc důležité. Což se samozřejmě člověku běžně tak nejeví.

Onen boháč z podobenství nebyl určitě žádný hlupák, konec konců, dokázal spravoval velký majetek, možná uměl i číst a určitě uměl počítat. Uměl si spočítat ledacos, jenom tu poslední chvíli ne. V tom se přepočítal.

Představme si, co se asi pak dělo. Boháč, se najednou ocitl mimo své tělo. Protože to byla skutečná tělesná smrt, chopili se ho dva andělé. Jeden byl „vítací anděl“ a druhý jeho anděl strážný. Ten byl asi smutný, protože věděl, že na cestě k Božímu trůnu čeká na duši boháče mnoho nepříjemných a velmi nepříjemně položených otázek. Řečeno kulantně. Na své si jistě přijde zvláště představený „celnice“ mamonu - démon, který boháče dobře zná, protože mu tento nešťastný člověk dobře sloužil. A zde také pravděpodobně cesta této duše skončí. Dál nahoru už ne. Už jen dolu, protože nejspíše uslyší: „Kampak bys chtěl pokračovat? Nepoznáváš mne? Já sem tvůj pán a vždy jsem byl. A ty jsi teď po právu můj.“ Hrozná slova. A hrozný osud této duše. Neboť ani anděl strážný zde nenajde nic z boháčova nevelkého pokladu, kterým by tento hřích vyvážil. Doufám, že taková, nebo podobná slova od běsů nikdy neuslyšíme. Určitě bychom nechtěli. Ještě máme čas obrátit se celým srdcem ke Kristu a zahanbit jednoho dne všechny běsy na těch podivných celnicích. A Pán sám nám usnadňuje cestu. Vždyť říká: „Stojím přede dveřmi a tluču. Otevře-li mi někdo, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Čtení z Nového zákona: Luk 13,10-17. Uzdravení sehnuté ženy v sobotu.
Toto uzdravení opět vyvolalo konflikt mezi Pánem a židovskými náboženskými autoritami a opět kvůli sobotě. Sobota byla pro zákoníky téměř tak důležitý atribut jako víra v jediného Boha. Asi proto, že se právě tím zjevně lišili židé od pohanů. Zřejmě to byla otázka národně-náboženské identity. Ale Pán Ježíš se prohlásil autoritou nad sobotou. Protože smyslem lidského života je získat Ducha Svatého a sjednotit se s Bohem. Přikázání o sobotě mělo být tehdy jedním z prostředků, jako toho dosáhnout, ale pro mnohé se tento prostředek stal vlastně samotným cílem. A kdo spokojeně spočine v takovém nepravém cíli, ke skutečnému cíli se již nedostane, ani k němu nepokračuje. Mimochodem, doslovný překlad pojmu hřích je prý „minout cíl“. Proto asi Pán řekl farizeům, že vzali klíče od nebeského Království, sami nevešli, a těm, kdo chtěli vejít, v tom zabránili.

I naše Církev má pro poutníky na duchovní cestě mnoho pravidel a přikázání. Všechna jsou podpůrnými prostředky k dosažení cíle, ale ne cíl sám o sobě. Bez osobního vztahu k Bohu, bez důvěřivého a upřímného pokání před Bohem, bez námahy zápasu s vlastními sklony, které nás táhnou pryč od Boha, bez nového narození v Kristu, nám tyto podpůrné prostředky nebudou nic platné, ba mohou se stát se pastí. Onen představený synagogy ztratil schopnost soucitu s trpící duší, protože pravidlo soboty zatvrdilo jeho srdce sebejistotou téměř úřední spravedlnosti.

Hledejme nejprve pravdu o sobě samých v tom, jak vypadáme před soudem svého svědomí a Boží lásky. Tak budeme soudit sami sebe a ne druhé. A potom také, podle Božího slibu, nebudeme ani my souzeni. Jak vítané to bude v té rozhodné chvíli! Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O pozvání na velkou večeři.

Pán Ježíš zde obrazně hovoří o pozvání nebeského Otce k účasti na Božím životě, tak jak je možno člověku, stvořenému k Božímu obrazu a podobě. Ale ne každý se chce Bohu podobat. Člověk může svobodně zvolit i jiné společenství než s Bohem, třeba jen s dalšími lidmi, nebo jen sám se sebou. A v posledním důsledku toho i s běsy – i když ne každý o tom hned ví.

Původně pozvaní hosté odmítli, protože je více bavilo něco jiného, čeho se domohli v pozemském živote. Možná půjdou, ale až někdy jindy. Jenomže problém je v tom, že žádné jindy zde není. V podobenství je řečeno, že nikdo z nich už Hostitelovu večeři neokusí. A kdo tuto tajemnou večeři okusí, tomu změní celý život. Kdo přijme Boží pozvání k podílení se na společenství Svaté Trojice, ten se totiž změnit musí. Musí změnit své srdce, smýšlení, zvyky, skutky a vlastnosti, aby stále více naplňoval stvořitelský záměr o Boží podobě. Protože ta není nic jednou získaného a už zaručeného. Pro nás, v situaci dnešního světa je to jen možnost, potenciál, který můžeme začít naplňovat, budeme-li chtít. A to ještě buďme rádi za tu možnost, protože kdyby nebylo Kristova narození v lidském těle, oběti na kříži a zmrtvýchvstání, tak by tu nebyla už ani možnost. Ale Kristus se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. Kristus přinesl oběť za naše hříchy, abychom mohli setřást okovy otroctví temným silám, do nichž nás zaklel Adamův první hřích. Kristus vstal z mrtvých, aby mám proklestit cestu panstvím nadzemských duchů zla (Ef 6,12), cestu přivádějící nás až k Božímu stolu, k nekonečné hostině Božích přátel.

A proto, člověče, jestli dostaneš pozvání na Boží hostinu, běž v tu chvíli a nezdržuj se ani hledáním lepších bot. Ale jestli tě místo Boží hostiny právě teď baví něco jiného…. Čtení z Nového zákona: Luk 17,12-19. Uzdravení deseti malomocných.
Události v Písmu se často dají vykládat mnoha způsoby k prospěchu pro duchovní život. Tak se můžeme zamyslet nad duchovním malomocenstvím. Namísto tlejícího a rozpadajícího se těla zde máme tlejícího a rozpadajícího se lidského ducha, rozhlodaného hříchem. Takový člověk nemá lásku k pravdě a k Bohu. Lže sám sobě i ostatním, své pomíjivé štěstí hledá v pozemském světě, a na smrt, nebo i jen nemoc se bojí pomyslet.
Není vnitřně svobodný, protože musí sloužit běsům, kteří tvoří jeho okruh nejbližších, neboť mezi lidmi nikoho skutečně blízkého nemá. Natož mezi anděli a svatými.
To je chmurný obraz. Ale abychom se ve srovnání s tím necítili tak úplně spokojeně, je třeba si přiznat, že ani my nejme v této oblasti zcela zdraví, neboť nejsme schopni nehřešit. Snad se lišíme tím, že hledáme Ježíše Krista jako lékaře našeho ducha a že jsme mu za jeho pomoc vděčni. Tato naše nedokonalost i Boží pomoc nám pomáhají udržet si pokorné vědomí, že naše já není středem vesmíru. (Neboť každý běžný člověk k takovému přesvědčení má nějaké sklony, ať už více, nebo méně). Apoštol Pavel píše, že všechno napomáhá dobrému těm, kteří milují Boha (Řím 8,28). A to je moc důležité. Protože věřícímu člověku napomáhá k dobrému dokonce i to, že je hříšník. Bezbožník to zakrývá, a prchá před Božím světlem, které je mu ohněm soudu. Zbožný člověk to přizná a spěchá k Božímu světlu, které je mu diagnózou i lékem. Jaký to rozdíl! A to ne jen pro život pozemský...