2024

Čtení z Nového zákona: Luk 18,18-27. Neděle otců. Poslední neděle před svátkem Narození Krista je v pravoslavném kalendáři věnována památce jeho pozemských předků. Jsou mezi nimi králové, jako David nebo Šalamoun, ale i prostí lidé, o kterých krom jména nevíme nic víc, než že se narodili, žili a zemřeli, a tím splnili své poslání. Samozřejmě, až tak jednoduché to nebylo, každý z nich měl svůj příběh, rozhodoval se mezi dobrem a zlem, vírou i svéhlavostí, stejně jako my sami. Ale patřili k řetězu předků, táhnoucímu se až od Adama, který jako první slyšel proroctví o příchodu Spasitele. Od té doby lidé čekali a často si říkali: „Kdy už se to stane?“ A zatím co čekali, ono už se dávno něco dělo a připravovalo na to, až se narodí pozemská žena, schopná pojmout do svého lidského nitra Boha. Neboť nezáleží jen na Bohu, který nabízí, záleží i na lidech, kteří, nakolik jsou schopni přijmout.

Pán Ježíš se narodil už dávno a zdálo by se, že my už nemůžeme patřit do toho ukončeného řetězu vyvolených. A přece i my máme své poslání, protože Pán Ježíš Kristus přijde na svět ještě znovu, podruhé, na konci dějin. Otcové praví, že datum není pevně dáno předem, protože bude záležet na tom, kdy a jak moc se lidé a svět budou odvracet od Boha, na míře lidské zloby, která umožní nastolení vlády Antikrista. A to záleží i na nás. Na tom, jak my se rozhodujeme mezi dobrem a zlem na našich myšlenkách a skutcích.
Ovlivňujeme běh světa víc, než si myslíme, neboť v duchovním světě jsme propojeni s rozhodováním a činy druhých lidí a oni s našimi, i když by se zdálo, že spolu vůbec nesouvisí. Podobně jako stromy v lese jsou propojeny navzájem podhoubími různých hub, ale je to skryto v podzemí a lidskému oku neviditelné, i lidé jsou neviditelně propojeni navzájem. Ovlivňujeme životy lidí, které ani neznáme, a společně ovlivňujeme duchovní dějiny světa způsobem, který ani netušíme.

Proto bychom se měli soustřeďovat ne jen na pozemský život a jeho věci, ale především na své životní poslání, které každý od Boha máme, neboť to je smyslem našeho života. Žij tak Boží obraze, aby ses podobal Bohu. Pozemské pomine, Boží přetrvá.
Čtení z Nového zákona: Mat 2,1-12. Narození našeho Pána Ježíše Krista.
Apoštol Jan píše o Ježíši Kristu jako o Božím Slovu, skrze něž všechno vzniklo. Píše, že v něm byl život a ten život byl světlem lidí. A světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Tmou se myslí zlo tohoto světa, upadlého do marnosti. Snad proto se Bůh stal člověkem, protože právě člověk, Adam, tento svět marnosti vydal. Snad proto je Pán Ježíš Kristus nazýván druhým Adamem, do něhož můžeme vkládat své naděje.

Apoštol Pavel také píše, že Kristus přišel do svého vlastního (do světa, který byl skrze něj stvořen), ale jeho vlastní ho nepřijali. A přece, lidé potřebují v něco doufat, do něčeho vkládat své naděje, Takoví lidé, kteří milují víc sebe, než Boha, nechtějí Ježíš Krista. Ale co tedy pro ně zbývá? Někdo může pro sebe vyřešit problém zla ve světě tak, že se k tomu zlu přidá. Někdo může doufat v pozemské mocnáře, kteří tvrdí, že to myslí dobře. I kdyby desetkrát zklamali, přece se k nim upnou, pokud se před dalšími volbami zatváří trochu rozumně, protože co jiného zbývá? Jiní raději doufají už jen v síly mimozemské, protože ufouni, nebo tajemné duchovní bytosti, se přece už také na to nemohou dívat. Nu, každý ať doufá pole svého.

Lidem tohoto světa možná připadá naše doufání v Kristovo Nebeské království příliš vzdálené časem i prostorem. Kdo ví, co bude až po smrti? Ale to je veliký omyl, protože Boží království začíná už tady na zemi. Člověk má možnost zemřít tomuto světu a duchovně se narodit pro svět věčný. Vždyť Ježíš řekl, že k lidem milujícím Boha přijde, a s nebeským Otcem si v nich učiní příbytek. Tak můžeme vstoupit do Nebes a dokonce musíme, protože kdo do Nebes nevstoupí během svého pozemského života, ten už pak bude cestu hledat těžko, neboť je úzká a málokdo ji nalézá. Jak říká jeden mnišský nápis: „Musíš zemřít dřív než zemřeš, abys nezemřel, až zemřeš.“ To není citát o umírání, ale o narození. Pán Ježíš se narodil ve tmě tohoto světa proto, abychom mu otevřeli srdce a On se narodil i v nich. Říká nám: „Stojím přede dveřmi a tluču. Otevře-li mi kdo, vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ To je ten způsob, jak se už teď (a právě teď) stát jedním z mnohých obyvatel Jeho království.

A dobré bude nejen dokázat tam vejít, ale také o tom dát vědět ostatním. Proto také Pán řekl apoštolům: „Vy jste světlo světa“. Máme práci. Sami se sebou i se světem kolem. Máme moc práce….

Čtení z Nového zákona: Mar 1,1-8. Neděle před Bohozjevením.
V tomto textu Evangelia vystupuje před našimi zraky tajemná postava Jana Křtitele. Dalo by se o něm říci, že byl zázračné dítě. Zázračné dítě se pozná třeba podle toho, že má v dětské tváři pohled dospělého člověka. Ale u Jana Křtitele předcházel zázrak už jeho narození, zvěstované andělem a potvrzené znameními. Už od mala byl vychováván ne jen lidmi, ale především Duchem Svatým ke svému poslání proroka stojícího na přelomu Staré a Nové smlouvy mezi Bohem a lidmi. Žil přísně jako asketa a tak i mluvil a jednal. Neboť přišel v době, kdy lid i představitelé starozákonní Církve byli daleko od Hospodina. Byl-li kdo ztělesněním akrivie, důsledného a nekompromisního dodržování pravidel, pak to byl on. Nebral si servítky vůči malým ani velkým, včetně vládce Heroda, což jej nakonec stálo pozemský život. Ale to už měl, jak se říká, „splněno“. Sám hovořil o tom, že přišel křtít vodou proto, aby národ poznal Ježíše Krista, jenž bude křtít Svatým Duchem. Na to se Jan těšil a připravoval. To by smysl a cíl jeho života. Když tento cíl naplnil, pravil:„teď musí On (Ježíš) růst a já se menšit“. Nakonec Bůh dovršil a oslavil Janův život mučednickou korunou.

Stejně jako Jan Křtitel, i každý z nás máme své poslání, svůj cíl života. A měli bychom se snažit spolupracovat s Boží prozřetelností tak, abychom ten cíl poznali. Nemusíme být hned zázračné děti a nemusíme mít na světě tak význačné poslání. Stačí něco malého, ale našeho, Bohu milého. V Božích očích je každý úkol důležitý.

Když poznáme svůj životní cíl, budeme se mít, tak jako Jan, na co těšit. Člověku se hned lépe žije, když se má na co těšit a když zná smysl svého života. V tomto nelehkém pozemském putování je to světlo, které osvěcuje naši cestu.

Čtení z Nového zákona: Mt 4,12-17. „Světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Křest Pána Ježíše a jeho veřejné vystoupení je přirovnáváno k oživujícímu duchovnímu světlu. Nejen, že posvětil živel vody, skrze nějž je možno posvětit vše ostatní, ale zaplašil stín smrti, visící na hříšným lidským pokolením.

Člověk přímočaře myslící by řekl: „Co zaplašil? Lidé dál umírají, i když se nechají sami pokřtít a snaží se žít podle Božích přikázání!“ I to je pravda. Ale co by si chtěl, člověče? Nesmrtelnost pozemského života? Se všemi jeho bolestmi, nemocemi, a všelijakými trápeními, při kterých bolí ne jen tělo, ale i duše? Copak člověk nestárne? Byl by to věčný život, nebo věčné stáří? A možná, že by mi takový člověk odpověděl, že i tak by mu to stálo za to. Vždyť i lidé trápení těžkými nemocemi a rozvrácenými vztahy stejně na tom svém pozemském životě často lpí a končit se jim nechce.

A v tom je právě jádro věci. Že se nekončí. Že existuje i život bez nemocí, bez bolestí a bez starostí a strachů. Život spokojený, veselý a naplněný smysluplností bytí spojeného s bytím Božím. Samozřejmě, pochybovač řekne: „No, jen jestli, však se odsud ještě nikdo nevrátil.“ Ale vrátil. I když to není nejpodstatnější. Nejpodstatnější je víra v dobro, v potřebnost dobra, která vede člověka přirozeně k víře v Bohočlověka Krista a tím i k víře v život věčný. A teprve potom přijde i duchovní zkušenost. Protože člověk musí napřed na tu cestu vstoupit, aby mohl poznat, co to s sebou nese. A my jsme na tu cestu vstoupili a na jejím konci je nekonečný věčný život. Tak odlišný ode všeho, co tu zatím známe, a přece náš. Velkolepý věčný život, který zatím nedokážeme ocenit ani v představách. A přece to bude náš život, a vlastně už je, protože v pozemském životě začíná a začít musí. Jsme-li už na té cestě, je dobré si to připomínat a povzbuzovat se tím. A není-li kdo ještě na té cestě, je dobré na ni vstoupit vydat se po ní, tak jako my, za věčným životem.
Čtení z Nového zákona: Luk 18, 35-43. O slepém u Jericha.
Zkuste zavřít oči a chodit po bytě, nebo dokonce po ulici, či po lese. Najíst se, najít co na sebe. Těžký je život, nemá-li člověk dar zraku. Dnešní vyprávění ovšem lze chápat i v duchovním smyslu. Pokud je člověk duchovně slepý, také je ochuzován o mnoho věcí. Pozoruhodné ovšem je, že si toho za celý život vůbec nemusí všimnout. Na rozdíl od tělesné formy slepoty, ta duchovní není tak zřejmá, protože se v plné síle ukáže až tehdy, až člověk to své tělo opustí. A potom se mnoho věcí změní. Člověk, který neměl dar zraku, náhle uvidí vše kolem sebe. (Takové je například svědectví nevidomé ženy, která přežila tzv. klinickou smrt. Po opuštění těla viděla nemocniční zařízení, krajinu před nemocnicí, i lékaře kolem bezduchého těla. Po návratu do zbytku pozemského života byla opět nevidomá.) Ale například bezbožný člověk, který měl tělesné oči zdravé, po opuštění těla pozná, svou duchovní slepotu. Jak byl v pozemském životě slepý ke všem varovným životním událostem, které mu Bůh posílal, k pravdám Evangelia i svatých otců a všemu, co připravuje člověka na přímé setkání s Bohem. S Bohem, který je pro jednoho životodárným světlem a pro jiného nesnesitelným ohněm - to podle stavu duše, na který máme podstatný vliv my sami, podle toho, zda se během života připodobňujeme Bohu a nebo běsům, podle toho, jaké si volíme duchovní příbuzenství. Abychom uspěli, musíme si napřed uvědomit a přiznat svou hříšnost a duchovní slepotu. Pak s tím teprve můžeme, chceme-li, začít něco dělat. Pán Ježíš vyčítal duchovně slepým farizeům: „Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Oni nehledali pomoc u Boha, v přesvědčení, že ji nepotřebují. A tak je blahoslavený ten člověk, který vidí, že nevidí.

Čtení z Nového zákona: Luk 17, 12-19. Uzdravení deseti malomocných.
Také u tohoto příběhu je prostor pro duchovní význam, protože kromě tělesného malomocenství existuje i malomocenství duševní a duchovní.
Název této nemoci znamená prý nedostatek fyzické síly. Člověk sám o sobě má málo moci zvítězit nad zhoubným údělem těla. Co se pak týče malomocenství duševního, dala by se k němu přirovnat psychická nemoc, kdy člověk sám nemá moc, nemá kontrolu nad svou psychikou. A malomocenství duchovní, to je neschopnost kontroly nad hříchem. Člověk nedokáže nehřešit.

Tělesným malomocenstvím trpí dnes mnohem méně lidí, než dříve. Duševní malomocenství je, zvláště dnes, bohužel častější. Ale co se týče duchovního malomocenství, trpíme jím všichni. A pokud člověk není duchovně slepý (jak jsem o tom psal minule), uvědomuje si to, snaží se s tím bojovat, a zjišťuje, že nevítězí. Z toho důvodu je tak důležitá oběť Pána Ježíše Krista za naše hříchy. Západní theologie má tendenci považovat hřích za provinění v právním smyslu, ale to není přesné. Hřích je především nemoc (nemohoucnost), která potřebuje lékaře. A my lékaře máme. Vlastně Lékaře, s velkým L. Bohočlověka Ježíše Krista.

Ale aby léčba byla úspěšná, potřebuje Lékař takového pacienta, který spolupracuje, drží se Jeho rad a dodržuje léčebný režim. Jinak to nemá smysl, ani výsledek. Pokud ale pacient dobře spolupracuje, výsledek to má. A to ne jen v oblasti duchovní, ale často zároveň i duševní a někdy i tělesné. Podle Božího úradku.

Až budeme jednou v té nejvyšší ordinaci stát na vahách duchovního zdraví, nebude tak podstatné, nakolik jsme byli na zemi nemocní tělesně či duševně. Duchovní zdraví rozhoduje o všem. Zdali člověk, toužící vejít do Božího světa, uslyší: „schopen“ a nebo:
„neschopen. Nechme se Bohem uschopnit a udělejme pro to vše, co je třeba.
Čtení z Nového zákona: Luk 11,37-44. „Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“

Tato slova, řečená Pánem Ježíšem Kristem farizeům a zákoníkům, jsou hrozným obviněním, pro které není omluvy. Musíme si dát, pozor, abychom z vlastní nedbalosti nedopadli jako oni. Neboť každý pokřtěný člověk byl zasvěcen a jako podílník všeobecného kněžství přijal klíč poznání, pro sebe i pro svědectví druhým, ať už slovem, nebo životem. Běda křesťanu, který zavrhl svou cestu spásy. A dvakrát běda knězi, který tak učinil a třikrát běda biskupovi, pokud se dal cestou lidí tohoto světa. Základem úspěchu na duchovní cestě je nepřizpůsobovat se tomuto světu, protože svět si cení jiných hodnot, než Bůh.

Pán Ježíš dal křesťanům duchovní radost, kterou jim svět nemůže dát, ani vzít. A protože svět takovou radost nepoznal, hledá si jiné radosti, tak jak může. Těmi nejzákladnějšími jsou vždy peníze, moc a náruživosti duše i těla.

Takové vlastnosti, jako neupřímnost, závist, sebestřednost, pýcha a podobné, připraví i člověka, který byl (a nebo říkal, že je) Božím služebníkem, o duchovní radost. A co potom takovému nebohému (v pravdě ne-bohému) člověku zbývá, než hledat radosti pozemské?
Klíč poznání je ztracen, ale aby takoví lidé oklamali ostatní i své svědomí, snaží se působit oficiálně jako zbožní. Chodí do chrámu, možná ho i sponzorují, kněží nosí zlaté mitry, chovají se předůstojně a vzletně hovoří, no však to známe. Stejně jako kdysi ti farizeové a zákoníci.

Ale všechno jednou skončí. A pak se ukáže, kdo má klíč od nebeské brány, a kdo nemá. Pečujme si o něj a nepřizpůsobujme se tomuto světu. A to ani tehdy, když se mu začínají přizpůsobovat i lidé, kteří si říkají křesťané, ale přitom jsou, bohužel, klíčníky bez klíče. Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10. O Zacheovi.

Tento příběh je, mimo jiné, o vnitřním životě. A o životních rozhodnutích, ke kterým nás může přivést, ba o celé životní cestě. Tak se to alespoň stalo s vrchním exekutorem Zacheem.

Byl to velký pán a vysoký úředník. No, řekneme si možná, jaký vnitřní život může mít úředník? (Omlouvám se zbožným úředníkům, ostatně sám jsem byl přes deset let úředník veřejné správy). Nikde není zmíněna jeho rodina, patrně žil sám. A o to víc se možná zabýval sám sebou, svými myšlenkami a směřováním svého života. Někdo se zabývá sám sebou způsobem sebestředným a o životní směřování má postaráno. Prostě směřuje celý život jen sám k sobě. Zacheus, díky Bohu, to tak neměl, nebo už to tak neměl, v době kdy slyšel o Ježíši Kristu. Pokud člověk nesměřuje svůj život jenom sám k sobě, k něčemu či někomu ho směřovat musí. A Zacheus k tomuto poznání došel v pravý čas, a tak se ocitl ve správné době na správném místě. Tedy na tom stromě, který se pro něj stal stromem života. Jenomže to, že se Zacheus ocitl na té sykomoře ve chvíli, kdy pod ní procházel Pán Ježíš, nebyla náhoda. Z Boží strany určitě ne, soudě podle slov Pána, že dnes musí nocovat v Zacheově domě. A nebyla to samozřejmě náhoda ani ze strany Zachea. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho naděje a odhodlání. Kdyby se rozhodl, že ještě počká, nechá to na jindy, že je směšné aby lezl (považte, on velkopán), přede všemi lidmi na strom, tak by se „to“ nestalo. Pán Ježíš by prošel kolem a Zacheus by tam nebyl. Všechno co se mělo stát záleželo teď už jen na jeho vlastním a svobodném rozhodnutí.

Můžeme si z toho vzít poučení. Bůh nám vytváří životní možnosti velkého setkání. A my je buď využijeme, nebo ne. Je to na nás. A protože každé takové rozhodnutí je výsledkem našeho vnitřního života, pečujme si o něj, s pomocí Boží. Vytvořme z našeho vnitřního života Boží zahradu, Boží sad se stromy přinášejícími ovoce. A taky s jedním stromem Zacheovníkem, který nám připomene, že nejlepší je očekávat Boha tam, kde On bude očekávat nás.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. O celníkovi a farizeovi.
Tento příběh nám odkrývá jedno zásadní tajemství cesty k nesmrtelnosti. Pokud tedy nesmrtelností myslíme Boží svět. Vzato důsledně, každý lidský duch je nesmrtelný ze své podstaty, jedná se „jen“ o to, kde svou nesmrtelnost bude trávit. S Božím světem je obyčejně věčný život spojován zejména proto, že „tam dole“ se to životem nazvat nedá. Peklo je věčná deprese ze zmarnění vlastní existence. Ovšem tu marnost nemá na svědomí Pán Bůh. Za tu si tam každý člověk může sám, protože je výsledkem jeho vlastního pozemského života a preferencí, co bylo pro něj důležité a žádoucí. A to, že vinu za svůj zmarněný život nemůže nakonec hodit na Boha, ani na nějakého jiného člověka, rozhodně náladě nepřidá.

A tím tajemstvím nesmrtelnosti, je pravda. Pravda o sobě samém, kterou jsem ochoten přiznat napřed sám sobě a pak i Bohu. Tak to udělal ten celník, či chcete-li, exekutor. Byl to nejspíše předtím velký bídák tak jako všichni jeho kolegové. Jak by ne, to společenské postavení k tomu přímo svádělo. Pán nad dluhy, proti němuž nebylo odvolání. Kdo by odolal? Ale exekutor šel jednoho dne do sebe a uviděl tam o sobě hroznou pravdu, které se ulekl. A spěchal s ní za Hospodinem do chrámu.

Naproti tomu farizeus neměl žádnou motivaci chodit do sebe. Všichni ho ctili jako spravedlivého, byl prostředníkem mezi lidmi a Božími přikázáními. On určoval druhým, co je pravda, on měl tu pravdu. Myslel si. A kdo si myslí, že něco má, proč by to hledal. Farizeus odešel z chrámu bez Božího odpuštění, protože o něj nepožádal, v domnění, že nic takového nepotřebuje. Vždyť odpuštění potřebují jen pobloudilí hříšníci.
A protože jsme z Písma poučováni o tom, že všichni jsme hříšníci, je nám třeba podniknout cestu do sebe a pohledět na pravdu. A potom s pravdou ven. Jako ten celník, pospíšit si za Hospodinem. Dokud je čas. Až skončí čas, nastane věčnost.

Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32. O marnotratném synu.
Tento příběh je příběhem návratu. Především možnosti návratu. A to poté, co člověk učinil zkušenost s realitou světa a s hodnotou svých vlastních představ a snů. Anglický spisovatel G.K.Chesterton se jednou chystal na cesty, a když zamykal dům a chtěl popadnout kufry, ptal se ho jeden přítel, co šel kolem, kam má namířeno. Spisovatel odpověděl, že domů. Přítel se podivil, protože Chesterton právě z domova odcházel. Spisovatel mu vysvětlil, že se chystá na dlouhou cestu a těší se, jaké to bude, až se vrátí a uvidí domov novýma očima.

Podobné to měl i ten marnotratný syn. Protože považoval lásku svého otce a jistotu domova za samozřejmost, nedovedl vnímat jejich skutečnou hodnotu. Zato si cenil svých představ o svobodném a bezpracném životě co nejdál odtud. A tak se vydal na svou velkou cestu. Když pak zažil, jak nestálá a pomíjivá taková „svoboda hřešit“ byla, začal vidět domov novýma očima. Čím více ve světě strádal, tím byl otcovský dům cennější.
Je to podobenství o Bohu Otci a lidech, kteří se kdysi vydali vlastní cestou a o tom, že Bůh v každém člověku vidí, svým způsobem, své dítě. A předně o tom, že každý takový ztracený syn (a dcera) se může vrátit. Může se vrátit za předpokladu, že po prožitých životních strádáních člověk uvidí svůj ztracený domov u Boha novýma očima. Je to o poznání, pokání, smíření a sjednocení. Je to o naší budoucnosti. Chceme-li.
Čtení z Nového zákona: Mt 25,31-46. O ovcích na pravici a kozlech na levici.
To není o politických směrech. Je to ještě horší. Je to o nebi a pekle. A o nás lidech, kdo z nás skončí své pozemské putování jako Kristova ovce, a kdo jako kozel, který půjde z kola ven.

Masopustní neděle je i v naší kultuře provázena veselím, hody, a někde i průvody roztodivných masek. Lidová tradice je to zajímavá, ale z hlediska duchovního jde význam této neděle opačným směrem. Lidé si nemusí nasazovat masky, protože často i jejich vlastní tvář je maskou. Maskou, pod kterou se skrývá skutečná (běžně neviditelná) tvář, která svým zjevem odpovídá duchovnímu stavu člověka. A protože máme tendenci skrývat svůj skutečný stav i sami před sebou, je právě tato neděle dobrou příležitosti k odmaskování. Upřímnost před sebou samým i před Bohem je velmi spasitelná. Je to jediný způsob, jak se vyhnout poslednímu překvapení, kdybychom si třeba pořád mysleli, že jsme Kristovou ovečkou, ale při „velkém odmaskování“ bychom najednou zjistili, že se naše tvář až příliš podobá kozlovi. To bychom neměli radost a neměl by ji ani náš Pán Ježíš Kristus. Neboť Bůh čeká trpělivě na každou duši, až se jí v srdci rozsvítí a zatouží po svém Stvořiteli. Můžeme si být jisti, že nás má rád a že nás přijme do svého zázračného ovčince, budeme-li hledat jeho lásku. Problém kozlů je v tom, že po ničí lásce netouží a ani ji nechtějí dávat. Vystačí si sami se sebeláskou. Ale takové duchovní nastavení není kompatibilní s Božím světem. Nikdy se to s Bohem nepotká, ani se skutečnou láskou, dobrem a šťastnou radostí. Nejde to.

A jestliže svým ovcím Pán říká: „Pojďte je mně, požehnaní mého Otce a ujměte se království“, pak je to proto, že mohou. Mohou ne jen kvůli Kristovým slovům, ale i kvůli sobě, kvůli svému duchovnímu stavu. A tak to pak bude na věky.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,14-21. Syropustní neděle.
Tato neděle, která je branou do Velkého půstu, se také nazývá nedělí všeobecného smíření. Křesťané se prosí navzájem o odpuštění a také já vás prosím, pokud jsem svými myšlenkami někoho zarmoutil, nebo se dotkl, o odpuštění. Musíme se připravit na Velký půst tak, aby nám k něčemu byl.

Všichni vnímáme, že toto období nám něco bere. Ne jen podstatnou část stravy, na kterou jsme zvyklí, ale bere i sílu, ne jen fyzickou, i duševní. Neboť se snažíme postit i od špatných myšlenek a rozptylujících či časozbytečných aktivit. Proč se vlastně lidé o to všechno dobrovolně připravují? Aby na druhé straně získali. Aby získali něco, co se nedá získat jiným způsobem a co není běžně k dostání.

Maso, mléko, sýry, to vše je (díky Bohu) u nás k dostání a může si to obstarat člověk věřící i nevěřící, dobrý i zlý. Ne tak je tomu věcí duchovních. Během postní doby můžeme získat užitek, který není za peníze a není pro každého. Je pro lidi, kteří se vydávají úzkou cestou, a právě ve Velkopostní době je ta cestička ještě užší. Ale pro každého z nás, duchovních poutníků a duchovních zápasníků, má Pán Bůh na ní něco připraveno. Skoro bych řekl na míru. Na míru podle osobnosti každého z nás, a na míru podle velikosti asketického zápasu - pro každého duchovního atleta, který zápasí podle známých pravidel. Samozřejmě - lidé nemocí, oslabení, staří, mají úlevu, ale ta pravidla jsou v podstatě pevně daná, na základě zkušeností mnoha duchovních učitelů, kteří tím vším procházeli před námi. V zásadě platí, že čím víc člověk dá, tím víc dostane.

A tak usilujme, abychom dostali co nejvíce. Co nejvíce toho, co svět nemůže dát. Vždyť jaký by jinak vůbec mělo smysl se snažit postit a všelijak omezovat, zatímco si lidé všude kolem nás dopřávají všeho z tohoto světa, co hrdlo ráčí?
Čtení z Nového zákona: Jan 1,43-5. Oslava Pravoslaví.
Občas se mne někdo zeptá: „A jaký je vlastně rozdíl mezi tou vaší pravoslavnou církví a katolickou, nebo jinými?“ Mám za to, že největší rozdíl je v žité theologii. Tou žitou theologií myslím především duchovní zkušenosti starců, které potvrzují dědictví víry od Kristových apoštolů. Tyto duchovní zkušenosti byly časem vtěleny do theologických spisů, například Řehoře Palamy, o nestvořených Božích energiích, které prosvěcují srdce člověka a dávají pochopit slovo apoštola Petra o naší účasti na božské přirozenosti (2Pt 1,4). Všechno, co se týká společenství Boha a člověka, ať už v Nebeském království, nebo už tady na zemi, je tedy obsaženo ve zkušenosti Církve a zapsáno pro naše poučení a žití. V pokladu Církve jsou každému nově narozenému člověku k dispozici všechny osvědčené rady o cestě do Boží náruče, vše o správném směru a konání, o všech úskalích, klamech a nástrahách, o všech způsobech jak získat duchovní soudnost, aby se jim člověk vyhnul, o vášních a ctnostech, hříchu a pokání, o duchovním tréninku a zápasení o věčný život. A ne jen to, také jsou zde k dispozici nadpřirozené posilující prostředky, tajiny (svátosti) Církve, které člověka proměňují v obnovené Boží stvoření a vytvářejí „chráněné prostředí“ uvnitř Kristova těla, Církve. Církev je duchovní nemocnice, která léčí lidskou padlou přirozenost, aby měla zdravou schopnost sjednocení se Stvořitelem. Dokud bude Pravoslaví žít všechnu tuto theologii, bude zůstávat samo sebou a bude Bohu k užitku a lidem ke spáse.
Říká se, že v posledních časech se to vše začne vytrácet a zapomínat. Samozřejmě, vše bude teoreticky k dispozici, ale lidé už to nebudou vědět a hlavně už to nebudou žít. Jen nemnozí. A až přijde ta doba, o níž je řečeno, že se bude žít v klášterech jako ve světě a ve světě jako v pekle, stále tu v malém stádečku Kristových oveček bude poklad, ze kterého bude moci čerpat každý, kdo bude chtít. Ale to se vlastně týká každé doby, i té naší. Prostě, jen chtít...

Čtení z Nového zákona: Jan 10,9-16. Neděle svatého Řehoře Palamy.
V minulém příspěvku jsem zmiňoval jeho theologické dílo, jako typické pro Pravoslaví, a právě jeho památce je věnována druhá postní neděle. Athoský mnich Řehoř Palama vedl na počátku 14. století spor s kalabrijským mnichem Barlaamen, který odmítal možnost přímého poznání Boha za pozemského života. Zkušenosti východních mnichů však hovořily (a dodnes hovoří) jinak, když nauku o nestvořených Božských energiích přivádějí do života vlastní modlitební praxí. Jádro věci je právě v tom slově „nestvořených“, protože je to sám Bůh, který vstupuje s člověkem od obecenství a tak se uskutečňuje „probožštění“ člověka, podle slova dávných otců, že Bůh se stal v Kristu člověkem, aby se člověk skrze Krista mohl stát bohem.

To se ale nestane jen proto, že si to člověk přeje. Vlastně i sám Bůh si to přeje a tak by to mělo být jednoduché a snadné. Ale není. Brání tomu smrtelně nemocná lidská přirozenost, postižená egocentrismem a destruktivními vášněmi, kterých nemáme nedostatek. (Jen pro zajímavost, i lenost je vášeň byť to zní paradoxně). Přerod člověka od prvního Adama – hříšníka propadlého smrti, ve druhého Adama – Krista přinášejícího nesmrtelnost, je přetěžká a někdy i nad naše síly. Proto se také zrodila Církev, v níž se naše přirozenost může léčit. Je k tomu potřeba lék (tajiny – svátosti) a dodržování léčebného režimu. S tím druhým míváme obvykle problém. A proto je postní doba velkým darem pro každého, kdo se chce nad tím zamyslet a zvýšit úsilí léčebné kázně. A proto je asi také tato neděle věnována sv. Řehořovi Palamovi, abychom měli před očima nejvyšší cíl lidského života, sjednocení se Stvořitelem. Možná je takový cíl pro mnohé z nás v nedohlednu, ale je tam. To je důležité. Je tam. A s pomocí Boží….

Čtení z Nového zákona: Luk 1,24-38. Zvěstování přesvaté Bohorodici.
Tento svátek vychází letos na třetí postní neděli, věnovanou uctívání svatého Kříže, tedy v podstatě oběti Kristovy za lidské hříchy. Jde to dobře skloubit, protože když archanděl Gabriel seznámil Pannu Marii o Božím rozhodnutí, že právě ona má porodit očekávaného Spasitele, bylo v tom obsaženo ne jen narození Pána Ježíše Krista, ale i jeho ukřižování, tělesná smrt a vzkříšení, celý jeho život. A vlastně ještě mnohem víc. Bylo v tom obsaženo také jeho nanebevstoupení, seslání Svatého Ducha na první křesťany, zrod Boží Církve, její dějiny a také nakonec i my samotní, kteří dnes zde o tom všem píšeme a čteme. Mnoho věcí na světě by totiž bylo jinak, kdyby se tehdy Pán Ježíš nenarodil. Ale byla to Boží vůle, bylo to poslání Pána Ježíše, i jeho Matky, a potom také všech apoštolů a jejich následovníků. Což nás může přivést i k úvahám o našem vlastním životním poslání. Nevíme samozřejmě přesně, co a jak by na světě bylo jiné, kdybychom se my sami nenarodili, ale my jsme se narodili a také to nebyla jenom náhoda. Také to byla Boží vůle. A máme své poslání. Někdo už ho zná, někdo ještě ne, někdo si myslí, že ho zná… jak by bylo jednoduché, kdyby také ke každému z nás promluvit anděl a prostě a srozumitelně by nám řekl, co je naše poslání. I když by to samozřejmě ještě nebylo zárukou, že by ho každý chtěl plnit. To totiž záleží na naší svobodě. Přesvatá Bohorodice také mohla odmítnout. Řekla ale: „Staň se mi podle tvého slova.“ To je dobrý příklad pro nás. A moudrý. A budeme li chtít, pak poznáme že jsme na té dobré cestě naplňování našeho životního poslání, třeba i podle vnitřního pokoje. A není nad to jej v sobě mít. Ať Bůh žehná našim dobrým cestám (a ať nás na ně milosrdně navrací).

Čtení z Nového zákona: Mat 4,25-5,12. Neděle sv. Jana ze Žebříku.
Ten žebřík je míněn duchovně, je v názvu knihy od sv. Jana, mnicha ze Sinaje, kterou napsal pro ostatní mnichy, o cestě do nebe po jednotlivých stupních duchovního zápasu. Doporučuji přečíst i nemnichům, každý si z toho může něco vzít. Pro nás, lidi žijící ve světě, je ovšem dobrým návodem na duchovní život text čtvrté postní neděle, což jsou v podstatě blahoslavenství. Neboť zatímco pozornost mnicha je (ideálně) soustředěna na jeden jediný směr (co nejrychleji a nejstrměji do Nebe), my lidé světa máme pozornost rozdělenou do mnoha směrů, takže jdeme do Nebe cestou pomalejší, méně ambiciózní, jak se dnes říká, a právě blahoslavenství jsou pro nás dosti vhodným návodem pro život. To neznamená, že se má člověk spokojovat s pohodlnějšími cestami, protože i tak to není pro nás cesta jednoduchá a snadná. Ale určitě vede do cíle, což je podstatné. Protože dnes mají lidé před očima tolik návodů pro „správný život“ život těla i ducha, od stravy na talíři po hesla na praporech, až oči přecházejí. A vše se děje tak, jak to řekl Pán Ježíš, o široké bráně a pohodlné cestě vedoucí do záhuby a úzké cestě a těsné bráně vedoucí do Života. Cesta blahoslavenství je příliš úzká a náročná pro dnešní svět. Samozřejmě, i pro nás je náročná. Je to cesta změny sebe sama. Ale pokud máme jistotu, že nás dovede k Bohu, kudy bychom jinak šli?

Čtení z Nového zákona: Lk 7,36-50. Pátá postní neděle- ct. Marie Egyptské.
Na úvod se pokusím o takové podobenství. Není to nic moc, ale snad poslouží.
Představme si, že má někdo ruce ušpiněné od hlíny, popela, nebo něčeho méně vyslovitelného, a rád by se toho zbavil. Ostatní lidé se k němu raději nechtějí moc přibližovat, aby ho nenapadlo utřít si ruce o jejich šaty. A velmi se ti lidé diví, když jeden člověk se mu vůbec nevyhýbá. Nevědí ovšem, že má v kapse mýdlo a vede špinavého člověka k vodě, kde mu ruce umyje.

Tak nějak podobně vypadal rozdíl mezi židovskými náboženskými autoritami a Pánem Ježíšem Kristem. Farizeové a zákoníci se úzkostlivě vyhýbali zjevným hříšníkům, aby se kontaktem s nimi neposkvrnili. A to i tehdy, když se hříšník chtěl svého hříchu zbavit. Nevěděli o jiném řešení, jak se v blízkosti takového člověka chovat, nebo o tom nepřemýšleli. Oni byli čistí a on byl fuj. Prioritou pro ně bylo neposkvrnit svou čistotu. Byl to, řekněme, defenzivní přístup. Proto se divili, ba i pohoršovali, když Pán Ježíš se s hříšníky stýkal. Nevěděli, že jeho přístup je, řekněme, ofenzivní. On měl moc ne jen se od hříšníka neposkvrnit, ale naopak jej i očistit. Ale to už patrně přesahovalo jejich duchovní obzor. Stejně jako myšlenka, že i oni sami jsou hříšní, protože každý člověk je hříšný. Oni měli za to, že tomu tak není a tím pádem ani necítili potřebu se svého hříchu zbavit. V tomto ohledu na tom byli zjevní hříšníci paradoxně lépe, protože věděli jak na tom jsou. A někteří byli rozhodnuti to změnit. Až do příchodu Pána Ježíše moc nevěděli jak, a nikdo jim nedával šanci. Ti, kteří by jim měli poradit, před nimi prchali a pohrdali jimi. Proto taková láska obrácených hříšníků k Ježíši Kristu a proto takové odhodlání právě jeho následovat. Každý z nás máme něco, co nás stále duchovně špiní. Jsme-li si toho vědomi, je dobře, chceme-li se toho zbavit. Jak veliká je naše láska ke Kristu a naše odhodlání? Vypráví o tom i příběh svaté Marie Egyptské. Nejspíš nejsme tak velcí hříšníci, jako byla v mládí ona a nejspíš ani nedosáhneme takové duchovní velikosti, jako později ona. Každý máme svou vlastní cestu. Ale i tak, nás může její příběh v něčem inspirovat. Vždyť se snažíme jít stejným směrem a za stejným cílem jako svatí. Bůh nás provázej.

Čtení z Nového zákona: Jan 12,1-18. Květná neděle.
Vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma vzrušil celé město, protože mnoho věřících z města i z venkova jej vítalo jako nového židovského krále. Nejspíše čekali, že usedne na trůn Davidův, vyžene římské okupanty a nastolí šťastný věk. Někdo si možná říká, že by bylo zajímavé být u toho a zažít to. Narodili jsme se ale v jiné době. Nemusíme toho však želet. My totiž, a to všichni lidé bez výjimky, zažijeme také něco takového, ovšem ještě velkolepějšího. Příchod Pána Ježíš Krista, jako věčného krále Nebe i země. Tehdy to vzruší ne jen Jeruzalém, ale celý svět. Ne jen část lidí, ale všechny. A ne jen ty, kteří tou dobou budou obývat Zemi, ale i ty, kteří už budou v duchovním světě, po své tělesné smrti. Protože se to bude týkat všech. Věřících i nevěřících, dobrých i zlých, živých i mrtvých. Tehdy už nebude čekat Pána Ježíše žádná zrada, zatčení, a ukřižování, jako při slávě Květné neděle. Celá ta doba, kdy mělo zlo na Zemi volné ruce, kdy tak často vítězilo násilí, lež, zloba a lest, bude pryč. A ukáže se, kdo jak obstál, kdo si co zvolil, v čem kdo našel zalíbení. Ukáže se, čím kdo naplnil svou nesmrtelnou duši, jakou podobu získala jeho pravá tvář. Jak kdo využil svůj čas pozemského života, v podmínkách tohoto pozemského života – kdy trest za špatnost a odměna za dobro byly odloženy, aby se každý mohl svobodně rozvíjet (či deformovat) podle své volby.

Všichni tedy tento velký příchod Pána Ježíše zažijeme. Ať už v těle pozemském, nebo duchovním. A požehnaní budou ti, kteří budou schopni zvolat: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově“.
Čtení z Nového zákona: Jan 1,1-17. PASCHA
Vstupujeme do Velkého Týdne.
Ve středu si připomeneme Jidášovu zradu Krista. Když Pán v sobotu mluvil u stolu v domě Lazara o svém blízkém pohřbu, nejspíše si Jidáš uvědomil, že bude třeba operativně změnit strany a zavděčit se vítězům, veleknězi a veleradě. A ještě by na tom mohl vydělat, konec konců, třicet stříbrných se neválí jen tak na ulici.

Ve čtvrtek večer ustanovil Pán Ježíš největší tajinu (svátost), přijímání jeho Těla a Krve. Dá se to vyjádřit i tak, že jíme svého Boha, abychom se stali bohy. Ale to není jen tak. Božské Tělo a Krev může také člověk přijímat nehodně ke své záhubě, k nemoci těla i duše. Aby bylo člověku přijímáni této tajiny na prospěch, musí jako křesťan ne jen věřit ale i žít. Musí pečovat o to, aby se neodvracel od Boha, ale stal se Jeho přítelem.

V pátek byl Ten, skrze něhož bylo vše stvořeno, ukřižován stvořenými. Byla to z Jeho rozhodnutí věčná oběť za naše hříchy. To proto, aby byl člověk osvobozen z pravomoci ďábla a mohl, bude-li chtít, dojít záchrany pro věčný život se Stvořitelem. Když Pán připravoval apoštoly na svou smrt, a když byl pak skutečně zabit, jeho blízcí tomu stále ještě moc nerozuměli. Žádný div. My tomu také ještě moc nerozumíme. Samozřejmě teoreticky, teologicky, nejspíš ano. Ale lidský mozek, lidský duch, i lidské srdce, jsou přece jen na Zemi omezeny hranicí naší přirozenosti. Třeba nám jednou bude to vše dáno to nazřít skutečně v plnosti.

V sobotu procházel Kristus peklem a mocí své oběti otevřel bránu smrti, aby mohl spolu s ním vyjít ven každý, kdo chtěl. Tedy každý, komu bude milý život s Bohem a jeho svatými. Až dosud totiž, po pádu Adamově, bylo směrem nahoru zavřeno. A zase naopak, komu byl bližší hřích a odpor vůči dobru, ten dole zůstal. Kam by chodil. V pekle je to sice sotva snesitelné, ale Nebe by pro jeho pýchu bylo naprosto nesnesitelné. Proto existuje duchovní prostor, kde ve zlobě existují ti, kteří chtějí, aby Bůh nebyl.

V neděli Pán Ježíš Kristus tělesně vstal z mrtvých. V těle obnoveném, duchovním. Pokud by ho chtěli jeho nepřátelé znovu chytit a zabít, už to nejde. (Tak budou alespoň chytat a zabíjet Jeho následovníky, ačkoli ti, kteří zabíjejí tělo, nemohou zabít duši.) Pán Ježíš svým vzkříšením a nanebevstoupením znovu otevřel cestu lidí k Bohu. Už ji nikdo nezavře. Teď už je to dobré. A kdo tomu věří a kdo tím žije, dočká se chvíle, kdy si skutečně s plným uvědoměním a velkým oddechnutím bude moci pro sebe říci: “Amen, teď už je to dobré.“ Třeba si to tam jednou řekneme i spolu...

Čtení z Nového zákona: Jan 20,19-31. Neděle apoštola Tomáše.
Někdy mu také říkají nevěřící Tomáš, protože nevěřil ostatním apoštolům, že viděli vzkříšeného Pána. Bývá to myšleno i jako výčitka, ale apoštolu Tomášovi se není co divit. V nastalé situaci to byla normální reakce. Stejně jako předtím apoštolové nevěřili ženám Myronosicím, že se setkaly se Vzkříšeným, a stejně jako předtím nevěřili ty ženy, přestože jim o vzkříšení Krista řekl anděl osobně.

Vždyť mnoho lidí vidělo na vlastní oči jak Ježíš zemřel. Pak byl ještě pro jistotu probodnut a pak pohřben. Konec, Teď už jeho nejbližším zbývalo jen zamykat se a bát se, kdy přijde řada na ně. Jak často se v dějinách tohle opakovalo a opakovat bude. Židovské elity byly na koni, protože „problém Ježíš“ byl uspokojivě vyřešen. Dokud se ovšem v neprostupné hradně jejich pozemské logiky neobjevila trhlina. A ta trhlina nejen, že nejde zacelit, ale začíná se rozšiřovat.

Jak paradoxní. Vzpomeňme si, proč chtěli velekněží na Pilátovi, aby byl hrob hlídán. Aby apoštolové náhodou neukradli tělo Pána a pak netvrdili, že vstal z mrtvých. A pak najednou titíž velekněží dali spoustu peněz vojákům, aby řekli, že zatímco spali na hlídce, apoštolové tělo Pána Ježíše ukradli a teď mluví o tom, že vstal. Židé sami „pustili do oběhu“ tvrzení, kterého se předtím hrozili. Protože žádné lepší řešení v nastalé situace po ruce neměli. Museli se s tím spokojit.

To následovníci Ježíše měli a mají něco lepšího. Vzkříšeného Krista. Není lidem snadné, při pozemské logice, tomu uvěřit. Dokud nepřijde víře na pomoc duchovní zkušenost. I Tomáše nakonec přesvědčilo setkání s Pánem. Stejně jako od té doby mnohé další. Z toho plyne, že je dobré o duchovní zkušenost usilovat. Díky Bohu, víme jakou cestou. Mnozí církevní otcové a starci ji prošli před námi. Když budeme mít jejich horlivost a trpělivost, pak z milosti Boží k naší víře i zkušenost přibude.

Vstal z mrtvých Kristus!
Čtení z Nového zákona: Mar 15,43-47;16,1-8. Neděle Myronosic.
Myronosice byly ženy, které chtěly dokončit pohřební obřady Pána Ježíše Krista, přerušené sobotním svátečním klidem. Pán byl uložen do hrobu a narychlo ovinut plátny, ještě ale zbývalo pomazat tělo vzácnými vonnými oleji (myrem).
Obětavé ženy utratily spoustu peněz za tyto opravdu drahé oleje, protože cítily jako svou povinnost udělat správnou věc. I když z hlediska praktického se to jevilo jako trochu nerozumný počin. Jednak, obecně vzato, do budoucna už nedávalo velký smysl upínat se k mrtvému Mistru, a konkrétně vzato, stejně se do hrobu nedostanou, protože s tím tunovým kamenem nehne do kopce ani pár chlapů, neřku-li žen. Leda, že by s ním pohnul anděl. Což ovšem v tu chvíli ještě nemohly vědět. Věděli jen, že měly a mají svého Mistra rády a chtějí uctít jeho památku. A tak se vydaly s nádobkami k hrobu. Možná tam jen tak do večera postojí a pak se vrátí, a myro bude k nepotřebě. Ale možná, že se něco stane a dostanou se nějak dovnitř. Nakonec se něco stalo. Kámen byl odvalený (i když myro bylo i tak k nepotřebě, sláva Bohu).

Někdy se to prostě povede. I v našem životě. Byť i všechno mluví proti tomu, protože se to ze všech rozumných a logických důvodů povést nemůže. A ono se to povede. Když Bůh vidí věrnost, odhodlání a lásku. Přijde řešení, které nikdo nečekal a ani by nebylo možné něčemu takovému věřit, aby člověk sám sebe nepovažoval za blázna, ba ani si to reálně představit. Tak jako si nezle představit, například že někdo přitluče hřebíkem sklenici skrze dno do zdi. Nemožné. Sklenice se musí rozbít při prvním úderu kladivem. Ale je to tak, že Bůh takové věci nějak umí. A v tom je a bude mnohdy naše naděje.

Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. O uzdravení ochrnutého v den sobotní.
Ten člověk byl nemocný třicet osm let a marně doufal v uzdravení, dokud se nesetkal s Pánem Ježíšem Kristem. Tato dávná událost má význam i pro nás, byť ne třeba doslovný, protože lidská přirozenost, lidská duše, je také svým způsobem ochrnutá. Jak píše apoštol Pavel – „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci“ (Řím 7,18-19). A to teď ani neberu v úvahu lidi, kteří chtějí rovnou konat zlo. Ti ovšem nemívají se svým rozporem úmyslu a skutku obvykle takové problémy. My, kteří jsme (doufejme), spíše jako apoštol Pavel, je míváme. A to je ta naše duchovní nemoc, ono duchovní ochrnutí.

Je to snad nemoc vůle, nebo rozumu, nebo vůbec lidského srdce? Tak nějak to bude. Nemáme v této věci plnou kontrolu a plnou moc sami nad sebou. Ale Pán Ježíš Kristus ji pro nás má. Může nám podat duchovní lék a doporučit léčebný režim – křesťanský životní styl. Nejlepšími pacienty jsou v tomto ohledu svatí otcové a matky, světla asketického života. Samozřejmě, ne každý z lidí je povolán k životu v pustině, kde člověk narazí na víc démonů, než lidí. Každý jsme povolán k vlastní životní a duchovní cestě. A každý máme od Pána Boha svůj léčebný režim, podle podmínek, kdy a kde a do jakého světa jsme se narodili. Možná si někdo řekne, že je těžké na ten režim přijít. Ale vlastně ne. Každý má přece svědomí a může si číst Písmo i zapsané zkušenosti svatých, chodit do chrámu, přinášet pokání a přijímat svaté Tajiny. A hovořit k Bohu, protože On také s člověkem nějak hovoří. Někdy prostřednictvím životních událostí, někdy napřímo. To proto, že by nám rád pomohl, budeme-li s ním, jako s naším Lékařem spolupracovat. Je k tomu i takové přísloví: „Přičiň se, člověče, a Bůh ti pomůže. To platí vždy a všude, i v našem životě. Každý tělesně ochrnutý se moc rád své nemoci zbaví. Kéž je nám to příkladem v životě duchovním.
Čtení z Nového zákona: Jan 4,5-42. O samařské ženě u studny Jákobovy.
Ta mladá žena, jejíž jméno neznáme, nebyla možná hluboce vzdělaná a chytrá, ale poznala hned, že se setkala s někým neobyčejným, s prorokem. Stačila k tomu, jen jedna poznámka o něčem z jejího života. Ženě bylo jasné, že tento cizinec to nemůže vědět jinak, než že mu to odhalil Bůh. Uznala jeho autoritu ve věcech, v nichž měla pochybnosti, i ve věcech zcela zásadních, jako je pravdivost její víry a duchovní cesty. Měla štěstí, že se setkala s někým „shůry“. To se nestává každému.

I když „štěstí“ nebo „smůla“ vlastně neexistují, protože vše souvisí s Boží prozřetelností. A také vlastně není pravda, že se to nestává každému. Neboť Pán Bůh se snaží oslovit každého člověka. Vždyť jsme jeho stvoření. Každého oslovuje takovým způsobem, aby podle své povahy a podle svých znalostí a zkušeností mohl poznat, že teď se setkává s něčím „shůry“.

Ale poznat něco takového a uznat vyšší autoritu, zvláště ve věcech zásadních, není pro nás samozřejmost. Zvláště pokud si myslíme, že nejsme žádní hlupáci. Ta žena možná nebyla vzdělaná filozofka, ale měla jednu důležitější výhodu, měla upřímnost a pokoru. Samozřejmě, upřímnost a pokoru mohou mít i lidé velmi chytří. Ale mají to těžší. Těžko posoudit, jak jsme na tom. Ale určitě máme šanci rozpoznat důležitý okamžik oslovení „shůry“, budeme-li mít onu upřímnost a pokoru. Ta prostá žena ze samařské vesnice nebyla, jak vyplývá z „odhalení“ učiněného Pánem, možná ani vzorem ctnosti. Ale věřme, že se napravila a našla svého Mesiáše. Určitě na to svou vírou měla. Stejně jako my na to máme, nebo bychom jistě mohli mít, když na to přijde…

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38. O uzdravení slepého v sobotu.
Když se lidé nemohou shodnout, tak se říká, že každý má svou pravdu. Záleží to na hodnotách, ze kterých vychází a které hájí. Farizeové a náboženské autority hájily pravidlo sobotního klidu, které považovaly za úhelný kámen skutečného ctění a dodržování víry. To, co hlásal Pán Ježíš a co dělal, to bylo pro ně nepřijatelné, i kdyby mrtvé křísil, z jednoho prostého důvodu. Kdyby skutečně ctil víru v jednoho Boha, tak by přece především zachovával sobotu a sklonil se před jejich autoritou. Odtud měl začít. Přijít za nimi, představit se, a respektovat jejich názory. Pak by byl uznán za pravého proroka. Ale oni se pohybovali na jiné myšlenkové rovině, než Pán.

Podobně třeba, někdo může kladně hodnotit rozhodnutí židovského velekněze zbavit se Ježíše. Vždyť jeho argument byl přesvědčivý. „Když nezakročíme, všichni v něj uvěří, přijdou Římané a vezmou nám i toto svaté místo a národ.“ Tedy – raději ať zemře jeden, než aby bylo zničeno vše. Jistěže to má logiku. Ovšem církevně politickou. Či spíše hlavně politickou. Ale politika, ani ta církevní, v Božím království nehraje roli. Ani v boji proti hříchu a vysvobození z jeho moci. V Nebi se nehlasuje ani neintrikuje. Stejně jako nehraje roli mechanické dodržování sobotního klidu.

Vidíme tu dva základní přístupy. V tom prvním, který hlásal Pán Ježíš, Bůh pečuje o člověka a zastává se ho. V tom druhém, farizejském, se člověk musí zastávat Boha a pečovat o jeho věci na zemi. Ten první je možný pouze při živém kontaktu člověka s Bohem. Ten druhý je možný pouze na lidské rovině, bez přímého kontaktu s Bohem. A přesto i farizeové a velekněz se považovali za věřící. Jenomže věřili ve svou vlastní představu o Bohu.

I dnes se křesťanovi může stát, že spadne na tuto úroveň a ani si toho třeba nevšimne. A pak dělá nespravedlivé věci ve svévolném přesvědčení, že dělá spravedlivé. Musíme si na to dávat pozor. Živý kontakt s Bohem se ztratí snadno. Stačí modlitební nedbalost a uznávání především dobových hodnot tohoto světa. Člověka to pohltí, dřív než bys řekl „klam“… Čtení z Nového zákona: Jan 17,1-13. „Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji“.

Tato sedmá paschální neděle je zasvěcena církevním otcům prvního všeobecného sněmu. Pro dnešního člověka by se všeobecný sněm dal přirovnat k jakési valné hromadě. Takové valné hromadě předsedá vždy někdo důležitý. V našem případě to vypadalo, že jí předsedá římský císař Konstantin. Možná si to i myslel, ale faktem je, že mu předsedal Bůh – Duch Svatý. Můžeme tak soudit i podle výsledků jednání, které nedopadly zcela podle přání císaře.

Všeobecný sněm zástupců všech křesťanských obcí (většinou biskupů) je nejvyšší autoritu ve věcech chápání víry, života Církve, a realizace duchovního života. Když se sejde jakákoli světská valná hromada, tak ústředním tématem bývají peníze. Jak finančně ozdravit jejich společnost v případě krize, nebo jak zvýšit zisky v případě, že se daří. Když se sejde křesťanský všeobecný sněm, je jeho hlavním tématem (či mělo by být), jak uchovat pravdu přijatou od Krista a apoštolů, když na ni v každé době útočí svět se svými zájmy, prioritami a pokušeními. Protože uchovat pravdu, znamená uchovat pro každou generaci lidí možnost tu pravdu najít a tak najít i spásu od světského zániku a smrti. Tedy najít věčný život. Pán Ježíš hovořil o vnitřním pokoji, který člověku tento svět nemůže dát. Podobně mluvil i o plnosti radosti od Boha. Jsou věci, které tento svět nemá ve své moci. Nejvíce je to vidět na smrtelnosti. Věčný život je pro takové lidi, kteří jsou doma jen na tomto světě, jen věčným snem. Ale ne pro křesťany. Nehledejme tedy nikdy svá štěstí v tom, co nabízí tento svět. Nabízí mnohé. Ale to podstatné v jeho nabídce chybí...

Čtení z Nového zákona: Jan 7,37-52; 8,12. Svátek seslání Svatého Ducha.
Když hovoříme o seslání Svatého Ducha, trochu to zavádí mysl k představě, jako by Duch Svatý byl jen něco. Nějaké síla, energie a moc. Ale důležité je nezapomínat, že Duch svatý je především Někdo. Je to Bůh, třetí osoba Svaté Trojice. K onomu zvěcnění Boha - Svatého Ducha v lidských myslích napomohla i západní vsuvka filioque ve vyznání víry, tedy tvrzení, že Duch svatý vychází z Otce i Syna. Neboť pokud vychází z toho i onoho, spíše si jej představíme jen jako energii, než jako osobu. Duch svatý však vychází pouze z Otce, podobně, jako Otec rodí Syna, Ježíše Krista. Pána Ježíše by nás nenapadlo vnímat jen jako energii. Určitě především proto, že se stal člověkem. Duch svatý se člověkem nestal, neboť to nebylo jeho posláním, ale přichází k apoštolům a k Církvi tak, jak pravil Pán Ježíš: „Odejdu-li, pošlu Ho k vám“ (Jan 16,7). Ale nejde jen o celou Církev jako Kristovo tělo. I každý člověk ho může přijmout do svého srdce. Jako přítele, učitele a průvodce životem. Duch svatý nás stále vede nejkratší cestou k Bohu. Když však odmítneme jeho rady a pomoc, vzdaluje se. Jako by se snadno nechal zaplašit, podobně jako holubice, která je jeho symbolem. Nikoho totiž k ničemu nenutí. Ukazuje prostě jen stále stejnou cestu a směr, i tehdy, pokud člověk už má dost bloudění a pádů a začne pravou Boží cestu znovu hledat. Boha – Ducha Svatého si nedovedeme moc představit. Ale známe ho mnohem více, než si myslíme. A máme s Ním i mnohem bližší zkušenost, než si myslíme. A On zná velmi dobře nás. Ale to všechno se úplně dozvíme až opustíme tělo a překročíme hranici dvou světů. Pak budeme vidět vše to, co tělesnýma očima nebylo možno. Ale samozřejmě, také i své hříchy, abychom nezapomněli na to podstatné na Boží cestě. Těch se musíme zbavit co nejdříve, dokud ještě žijeme v těle. A Duch Svatý nám v tom rád pomáhá. Vždyť je psáno, že se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním (Řím 8.26).

Čtení z Nového zákona: Mt 10,32-38; 19,27-30. Neděle všech svatých.
Nebylo by snadné spočítat, kolik je v Církvi věřících, ale i kdyby to někdo zkusil, musel by počítat s tím, že se nedopočítá, protože podstatná část našich bratří a sester je v Božím světě, který je pro nás zatím jen těžko představitelnou budoucností. (Při našem nedokonalém životě a vzhledem k Boží milosti, doufejme, že i pro nás).

Z životopisů svatých, kteří nás předešli, víme, že ne všichni byli úplně dokonalí, či neomylní, nebo zázrační. Čím se tedy definuje svatost? Jak se pozná? Samozřejmě nejdůležitější je, že ji pozná Bůh. Na našem lidském posuzování zase tolik nezáleží. Snad jen můžeme říci, že prostě u člověka, který dosáhl svatosti je Ten kdo jej stvořil životní prioritou. Svatý člověk uvěřil, že pokud bude nejprve hledat Boží království a jeho spravedlnost, bude mu vše ostatní opravdu přidáno. A v tomto přesvědčení vytrval. Byť mu byly přidány do života i věci, o které lidé moc nestojí. Někdy včetně utrpení a předčasné smrti. „A co“, mohl by si říci svatý. „Což Kristus netrpěl na mé hříchy? A jakápak předčasná smrt, když u Boha čas neexistuje a smrt vlastně také ne?“

Svatí lidé mají jiný pohled na spoustu věcí. Mají lásku k lidem tam, kde my bychom asi neměli, jsou obětaví tam, kdy bychom se hodně rozmýšleli, nepotřebují spoustu světských opor a potěšení, které my potřebujeme. Nejspíš proto, že mají zvláštní sílu a poznání od Ducha Svatého, kterou my nemáme. Ale to k nim nepřišlo jen tak. Všude platí – napřed zápas a potom vítězství.

I my máme své malé duchovní zápasy. Když se nedáme zastrašit a zlenošit, nebo obelstít, můžeme v nich obstát a přiblížit se Bohu a jeho (a našim) svatým alespoň na dohled. Třeba i ta snaha, ta naše volba směru, bude stačit. Boží láska je veliká.
Čtení z Nového zákona: Mt 4,18-23. Neděle všech svatých našich zemí.
Myslím, že životní svědectví svatých je pro nás stejně důležité, jako Bible, protože je to Bible uvedená do života. Jako by to bylo dvojí zábradlí, které v prostoru mezi sebou vymezuje cestu k Bohu. I když někteří toto vymezení mohou vnímat jako omezení. Napadlo mne k tomu jedno podobenství, které jsem kdysi prožil:
Jednou jsem šel přes dlouhý úzký most, či spíše lávkou, která vedla vysoko nad nad řekou. Kvůli husté, ale opravdu husté mlze nebylo vidět dál, než nějakých deset metrů. Někde uprostřed té lávky jsem se ocitl jakoby v jiném, tichém světě. Neviděl jsem už odkud jsem vyšel, ani nebylo vidět, kam mám dojít. Jako bych jen já sám s kusem lávky pod sebou visel v prostoru. Všude bílá tma, nalevo i vpravo, nahoře i dole. Přišlo mi to jako podobenství života – narození a rané dětství už si nepamatuji, budoucnost se doslova ztrácí v mlze a jak daleko jsem od konce, netuším. Byl to i obraz duchovní cesty. Úzké cesty, protože na obou stranách jsem dosáhl na zábradlí. Moc důležité zábradlí, protože pode mnou byla neviditelná prázdnota a pod prázdnotou hlubina. Věděl jsem, že tam je, i když jsem ji nemohl vidět. Musel jsem se držet uprostřed, dívat dopředu a jít.

Ovšem pozor - někdo by si také mohl říci: „Co tu dělá to zábradlí? Vadí mi a omezuje mne. Chci být svobodný! Proč bych měl jít jen úzkou cestou mezi ním? Já si chci chodit kudy chci, proč bych se nemohl vydat třeba

nalevo, nebo napravo? A že je dole hlubina? Já věřím jen tomu, co vidím na vlastní oči a dole žádnou prázdnotu ani hlubinu nevidím. Jen samou bílou tmu, vepředu i vzadu, nalevo i napravo, dole i nahoře, takže je to vlastně úplně jedno, kudy se rozhodnu jít. A vůbec, mám přece dost rozumu, abych nechtěl tam dolů. Jen bych prostě chtěl zkusit svou vlastní cestu,“ Jak takovému člověku vysvětlíte, že dát se doprava znamení dolů a doleva znamená také dolů? Těžko. Kromě svého rozumu totiž potřebuje i víru. Víru, že tam někde ve předu na konci lávky začíná pevná zem, a když bude mít pod nohama pevnou zem, tak zábradlí skončí. Podobně jako v Nebesích - kde už není žádné zlo, nepotřebujeme žádná ochranná omezení. Tam můžeme být skutečně svobodní. Ale jenom tam.

A tam už jsou svatí lidé, kteří se uměli opřít o zábradlí, když zakolísali, nebo běžet mezi ním za svým cílem, když bylo dobře. A my jdeme cestou, kterou prošli oni. A protože už ji mají za sebou, mohou nám v lecčems pomoci. A pomáhají.

Čtení z Nového zákona: Mat 6,22–33. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe… Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Ve škole (socialistické) jsme se učili, že lidský život se skládá z věcí základních (jídlo, oděv, bydlení atd.), a když má člověk zajištěny tyto základní potřeby, může dojít na hodnoty nadstavbové, tedy kultura, ideály, sport apod.). Prý to tak (nebo rak nějak) napsal nějaký pan Marx či Engels.

Zdá se, že to, co říká Pán Ježíš Kristus, je pravý opak. Tedy když se budeme starat především o věci „nadstavbové“, pak ty „základní“ nám budou přidány.

Na světě je určitě spousta lidí, kteří se řídí radou pana Marxe. Neboť lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše. Bylo by zajímavé zjistit, jestli při všem materiálním zajištění života se jim daří nacházet též Boží království a jeho spravedlnost. A nejde jen o to, jestli jim na to zbývá čas, ale hlavně jestli mají takové duchovní zaměření, aby toho byli schopni. Ale to může pravdivě zjistit jenom Bůh. Není to v našich možnostech, a ani v možnostech oněch lidí. Mohou jen spoléhat na to, že jim vychází obojí, zabezpečení pozemské i nebeské. A existují mnozí křesťané, i pravoslavní, kteří mají patrně za to, že jim to vychází. Na světě jsou i takoví lidé, kteří se řídili a řídí radou Pána Ježíše Krista. U těch můžeme zjistit, zda jim to vychází, protože máme svědectví o jejich životech, jak nám je zanechali otcové k povzbuzení.

Osobně bych nechtěl jít cestou podle rady pana Marxe. Ani náhodou. Ale ani nemám dost odvahy a víry, abych šel zcela cestou podle slov našeho Pána. Možná ale, že je to otázka míry, či spíše osobního Božího povolání. Pokud někdo opustil materiální zajištění a vydal se do pouště, aniž věděl kam dojde a zda brzy nezahyne žízní a hladem, pak už v tom odhodlání je znát povolání Bohem k této cestě. Možná to není tak, že bychom se všichni zítra ráno měli bez ničeho vydat do pouště nebo hlubokých lesů. Ale přesto, podle našeho povolání a sil, bychom v nějaké míře měli naplňovat tato slova našeho Pána a vždy dávat přednost duchovním hodnotám před hmotnými. Nemusíme se nutit do asketických výkonů tam, kde to po nás Bůh nežádá (abychom při neúspěchu nepropadli malomyslnosti), ale ani bychom si neměli zbytečně ulevovat a dělat kompromisy se světem tam, když máme od Boha dost sil hledat nejprve jeho království. Vždyť jak jinak bychom ho mohli najít? Čtení z Nového zákona: Mat 6,22–33. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe… Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Ve škole (socialistické) jsme se učili, že lidský život se skládá z potřeb základních (jídlo, oděv, bydlení atd.), a když má člověk zajištěny tyto základní, může dojít na potřeby nadstavbové, tedy kultura, ideály, sport apod. Prý to tak (nebo tak nějak) napsal nějaký pan Marx. Zdá se, že to, co říká Pán Ježíš Kristus, je pravý opak. Tedy když se budeme starat především o věci „nadstavbové“, pak ty „základní“ nám budou přidány.

Na světě je určitě spousta lidí, kteří se řídí radou pana Marxe. Neboť lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše. Bylo by zajímavé zjistit, jestli při všem materiálním zajišťování života se jim daří nacházet též Boží království a jeho spravedlnost. A nejde jen o to, jestli jim na to zbývá čas, ale hlavně jestli mají takové duchovní zaměření, aby toho byli schopni. Ale to může pravdivě zjistit jenom Bůh. Není to v našich možnostech, a ani v možnostech oněch lidí. Mohou jen spoléhat na to, že jim vychází obojí, zabezpečení pozemské i nebeské. A existují mnozí křesťané, i pravoslavní, kteří mají patrně za to, že jim to vychází. Na světě jsou i takoví lidé, kteří se řídili a řídí radou Pána Ježíše Krista. U těch můžeme zjistit, zda jim to vychází, protože máme svědectví o jejich životech, jak nám je zanechali otcové k našemu povzbuzení – tedy, že jim to vycházelo.

Osobně bych nechtěl jít cestou podle pana Marxe. Ani náhodou. Ale musím přiznat, že nemám dost odvahy a víry, abych šel zcela cestou podle slov našeho Pána. Možná ale, že je to otázka míry, či spíše osobního Božího povolání. Pokud někdo opustil materiální zajištění a vydal se do pouště, aniž věděl kam dojde a zda brzy nezahyne žízní a hladem, pak už v tom odhodlání je znát povolání Bohem k této cestě. Není to tedy zřejmě tak, že bychom se všichni zítra ráno měli bez ničeho vydat do pouště nebo hlubokých lesů. Ale přesto, podle našeho povolání a sil, bychom každý ve své míře měli naplňovat slova našeho Pána a vždy dávat přednost věčným hodnotám před dočasnými. To se týká věcí zásadních i všedních. Třeba pokud nám při modlitbě utíkají myšlenky ke starostem materiálním, pan Marx vítězí. Pokud při světské činnosti alespoň část mysli zůstává u modlitby, jdeme cestou našeho Pána. Věřím, že se nemusíme se nutit do vysokých asketických výkonů tam, kde to po nás Bůh nežádá (abychom při neúspěchu nepropadli malomyslnosti), ale ani bychom si neměli zbytečně ulevovat a dělat kompromisy se zanikajícím světem, když právě máme od Boha dost sil hledat především Jeho věčné království. A jak praví Pán: „“Kdo hledá, nalézá.“ Čtení z Nového zákona: Mt 8, 5-13. O víře setníkově.

To přímočaré vojenské myšlení se ukázalo jako nejrychlejší cesta k cíli. My Češi jsme národ hloubavý, většinou chceme přijít věcem na kloub a jednáme spíše podle hesla „budu tomu věřit, až to uvidím“. (Nehledě na slova apoštola Pavla o tom, že kdo něco vidí, už nepotřebuje věřit). Možná proto jsme (prý) nejateističtější národ na světě. Nicméně je pravda, že s takovým přístupem by onen setník asi nepořídil. Prostě věřil, že Pán Ježíš může jeho sluhu uzdravit na dálku rozkazem, tak jako důstojník rozkazuje a přijímá rozkazy. Žádná věda. Když už jsme u toho, s vědou je to těžké. Když je psáno, že Pán Ježíš (i Petr a poté další křesťané) chodili po vodě, fyzikové jsou schopni položit na stůl spoustu argumentů, proč to není možné. S takovým přístupem by ten setník za Pánem ani nešel. Lékařská věda, je opatrnější. Dobří doktoři vědí, že nemoci a uzdravení se vždy nevejdou do předem daných zákonitostí. Protože už mají své zkušenosti.

A právě zkušenost je zde důležitá. Samozřejmě člověk spíše uvěří v zázraky poté, co už sám nějakou zkušenost se zázrakem udělal. Pán Ježíš ale požadoval po lidech opačný přístup. „Věříš, že to mohu učinit?“ Protože tento přístup je efektivnější. Víra otevírá prostor pro událost, jež se vymyká zákonitostem na které jsme zvyklí. Víra umožňuje člověku získat zkušenost. Je to účinnější než čekat na zázrak, abych poté byl schopen věřit. Trochu je to komplikované skutečností, že člověk může věřit a moc moc to chtít a ono nic. Tam ale není problém v té víře, ale v tom chtění. Protože naše myšlenky a přání jsou často ovládány nerozumnými vášněmi, a také neznáme věci budoucí (a jejich důsledky). Může se tedy stát, že vytoužená věc se nesplní (a to i tehdy, když to vypadá, že chci něco rozumného, co určitě a logicky musí chtít i Bůh). A ono nic. Zde není třeba se rozčilovat, jednou za to Pánu Bohu třeba ještě poděkujeme. I proto je rozumná taková modlitba, aby Bůh splnil vše oč prosíme k našemu prospěchu. Možná je někomu k prospěchu, aby nikdy žádný zázrak nezažil. A někomu zase to, že ho zažije. Ale to jsou cesty Boží prozřetelnosti, které jsou mimo naši režii...

Čtení z Nového zákona: Mat 8, 18-22;28 -9,1: O vyhnání běsů ze dvou posedlých.
Jeden mladý mnich si postěžoval svému duchovní otci, že ho trápí běsi. Ať se snaží zahnat je čímkoli, stále neodcházejí. Starý poustevník mu řekl: „Máš v sobě jejich nástroje. Zbav se těch nástrojů. Pak nebudou mít čím by v tobě pracovali a odejdou.“
Těmi nástroji jsou naše vášně ovládající vůli, zlé návyky a zlé vlastnosti.
Aby mohli démoni „intervenovat“ do našich životů, potřebují se něčeho chytit. Nejraději v nás nalézají „multifunkční“nástroje, jako je pýcha nebo domýšlivost, které lze použít na mnoho způsobů. A naopak naše ctnosti a dobré vlastnosti je odpuzují, protože jim nejsou rodné. Nejvíce jim vadí pokora a kajícnost; svatou zpověď přímo nesnášejí, protože je připravuje o všechny možnosti. Pokud člověk upřímně vyzná vše ve zpovědi a přijme rozhřešení, běsům zůstanou jen prázdné pařáty.

Ti dva nešťastníci posedlí mnoha běsy měli asi v sobě mnoho jejich nástrojů. Možná se hojně zabývali pohanskými kulty a magií, neboť pohanské náboženství je založeno na společenství s běsy. Ale i oni dostal možnost záchrany. Snad proto že toužili po nejsilnějším spojení s čímsi vyšším a pravého Boha neznali. Ale Pán znal jejich srdce, osvobodil je a ukázal cestu.

My pravého Boha známe a známe i lstivost a nenávist běsů. A také pravidla, jak se jimi nenechat ovládat. Protože jádro problému není v démonech, ale v nás. Věnujme se duchovnímu dílu a pracujme na svých vlastnostech a zvycích. Není nic lepšího, než když kolem nás budou běsi jen bezmocně obletovat a zlostně křičet „máme prázdné ruce!“ Není to snadné pracovat sám na sobě a přemáhat sám sebe. Ale ještě je tu Boží láska a pomoc. Když Pán pomohl i těm dvěma duchovně za živa pohřbeným pohanům, jak by nepomohl i nám, kteří toužíme po životě s Ním!

Čtení z Nového zákona: Mat Mt 9,1-8. O odpuštění hříchů a uzdravení mrtvicí raněného. To, že Pán napřed tomu ochrnutému odpustil hříchy a pak jej uzdravil, ukazuje k důležitosti duchovních zákonů. Duchovní zdraví je na prvním místě, protože je potřebné pro věčný život. Věčný život ve sjednocení se Stvořitelem, anděly a všemi lidmi stvořenými k Božímu obrazu, kteří během pozemského života zápasili sami se sebou, světem i ďáblem, aby získali i Boží podobu, která také byla původním záměrem stvoření lidí.

Nemusí to ale tak být se všemi lidmi. Někteří, ba mnozí, se Bohu podobat nechtějí, protože to pro ně na tomto světě není výhodné. A také je to nebaví. Cesta nepoctivosti, nepravdy a zla poskytuje větší vzrušení a zábavu. Alespoň na počátku. A nejdéle pak do doby, než duše opustí tělo. Když poté člověk v pekle sklízí plody svého života uprostřed trápení a marnosti existence, už ho to nebaví.

S cestou dobra a pravdy a poctivosti je to naopak. Málokdy je na tomto světě výhodná. A rozhodně to není takový adrenalin. Alespoň na počátku. Později, když člověk získá trochu duchovní vyrovnanosti a síly, když se naučí práci se svým vlastním životem, začíná to být jiné. Apoštolové Pána se rozhodně nenudili, dokonce ani poustevníci ztracení kdesi v písku pouště, kde je minimum duševních podnětů. Jim bohatě stačily podněty duchovní. Což byl boj s vlastními vášněmi uvnitř a běsi venku, pokojná společnost andělů a pokrok vlastní osobnosti směrem k podobnosti Boží.

Člověk ale nemusí být usazen uprostřed písku v poušti, aby zažil totéž. K tomuto „zážitkovému životu“ jsme povoláni všichni.
O procesu hry se říká, že je tím více vzrušující, čím více je v sázce. Něco podobného platí i o našem životě. I lidský život je pro poučeného velmi vzrušující, neboť v sázce je to nejvyšší - právě ten jeho život. Na věky.
Čtení z Nového zákona: Mat 9,27-35. „Ale farizeové říkali: ,Ve jménu knížete démonů vyhání démony’.“
Dokud se neobjevil Pán Ježíš Kristus, měli farizeové spokojený život. Nebyla zpochybněna jejich autorita, důstojnost, ani životní jistoty, které jejich učenecký stav dědil z pokolení na pokolení. Lidé neměli kromě vykladačů Mojžíšova zákona nikoho jiného a byli zcela odkázání na jejich interpretaci Boží vůle. Asi proto zástupy vyhledávající Pána Ježíše mu připadaly jako ovce bez pastýře. Farizeové požívali všechny výhody společenské důležitosti, ale byli úplně vedle.

V hebrejštině prý je slovo hřešit možno vykládat také jako „minout cíl“. Farizeové se nacházeli ve stavu hříchu a lidé se od nich odvraceli, protože hledali cíl. Potřebovali najít skutečný cíl a smysl života.

Podle slov Pána to vypadá jako složitá a náročná věc, neboť k Bohu vede cesta úzká, kterou málokdo nalézá a brána těsná, kterou se budou snažit vejít mnozí, ale nebudou schopni.

Co nám tedy pomůže najít tu pravou cestu a nesejít z ní, a dojít k úzké bráně a tou branou projít? Snad to, že budeme hledat Boha pravého jaký je, a ne boha, který by vyhovoval naší vůli, představám a životu, který se nám líbí. Jinak bychom nemohli rozumět slovu „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“. Neboť tajemství duchovní cesty je v tom, že sami sebe proměňujeme podle Boha a nikoli, že si přizpůsobujeme Boha podle sebe. To dělali farizeové a proto necítili potřebu pokání, nebo korekce života. A přitom obojí tolik potřebovali, aby mohli změnit svůj směr a vstoupit na cestu k pravému cíli a věčnému životu. Je tak důležitá! A co říci na závěr? Kdo ji nehledáš, začni, kdo ji hledáš, najdi, kdo jsi našel jdi, kdo jdeš nesejdi, kdo nesejdeš dojdi až k bráně, kdo jsi došel k bráně, projdi…

Čtení z Nového zákona: Mat 14,14-22. Nasycení pěti tisíců.
Myslím že tato událost byla i znamením, které odkazuje k věčnému životu. K nasycení lidského ducha Božím Duchem, ke stavu, kdy člověk je zcela naplněn něčím, co zatím jako smrtelníci sotva můžeme pochopit. Dalo by se to třeba nazvat štěstím, ale v tom by nebyl obsažen ten prvek seberealizace. Ten ale vlastně není tak úplně seberealizací, protože zde musí chybět sebestřednost. Dá se to nazvat Bohorealizací v člověku? To je zas trochu zavádějící; už tak jako tak málo rozumíme fenoménu zbožštění člověka. A také tam může být přítomen jakýsi tvůrčí prvek, nebo spolutvůrčí ve spolupráci s Bohem. Člověk je přece šťastný, když se může realizovat tvořením a daří se. Zkrátka nedá se to vše úplně popsat a pochopit, čím se v Nebi budou sytit duše Božích věrných.

Zde v pozemském životě nemůže žít člověk úplně spokojený a pohodový a šťastný život. Dokonce nesmí, pokud jde za Bohem. Protože kdyby byl už na zemi naprosto šťastný a spokojený, tak by to byl signál, že něco je špatně. Chyběl by duchovní zápas definovaný slovy „sebe, svět, ďábla přemáhám“, chyběl by vývoj, proměna a zrání osobnosti. Naprosto spokojený člověk nechce nic měnit, ba nemůže, protože změnou riskuje narušení spokojenosti. Spokojený pozemšťan se nikdy nezačne zbavovat smrtelné nemoci hříchu. Budiž požehnána naše nespokojenost, budiž požehnány komplikace a trápení, které nás vedou k vyhledávání Boží pomoci a proměňování sebe sama podle Jeho podoby.
Tady na zemi tedy zajisté nelze (tak úplně a trvale) zažít totéž, co v Nebi. Ale lze to zažít v Nebi. Celé Evangelium není o ničem jiném. Kéž se toho ve svůj čas dočkáme. Amen. Čtení z Nového zákona: Mat 14,22-34. Kristus kráčí po moři.

Bylo to něco výjimečného, co apoštolové ještě neviděli, a co překračovalo lidskou přirozenost. Ale i my všichni křesťané jsme povoláni k něčemu výjimečnému, co překračuje lidskou přirozenost. Totiž k překonání zla v nás. Mohlo by se zdát, že špatné vlastnosti a myšlenky jsou pro člověka něčím přirozeným, ale vůbec to tak není. Člověk byl přece stvořen podle Božího obrazu a má se Bohu podobat. Takže cokoli špatného je pro nás nepřirozené. Původně nepřirozené. Zato je to zcela přirozené pro zlé anděly odpadlé od Boha. A potom, co od Boha odpadli i lidé, skrze prvního Adama, i pro nás. Jsme sice stvořeni podle Božího obrazu, ale podobáme se padlým andělům. A to až tak, že lidem připadá, jakoby všelijaké zlo a špatnost bylo cosi přirozené lidského, protože nám to někdy působí i potěšení a přináší pocity štěstí. Ale nemá to tak být. Proto nás Bůh učí, že je třeba se z tohoto nepřirozeného stavu vysvobodit. Zachránit duši pro věčnost.

Když se ale pokoušíme svých zlých či nepatřičných vlastnosti a sklonů zbavit, připadá nám to tak těžké, jako bychom se měli naučit chodit po vodě. Ale vzpomeňme si, apoštol Petr po vodě šel. Dokud nespustil oči z Krista. Když dostal strach, začal se topit. A Pán Ježíš mu podal ruku a vytáhl ho. A tak to funguje. Když se snažíme dostat výš, nad svou padlou „přirozenost“, daří se to, skutečně se to daří, pokud jdeme a hledíme ke Kristu. A dokonce, když se díky malé víře utápíme v tomto hříšném světě, Kristus nás vytáhne a řekne: Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Mysleme na to, jaká je naše skutečná přirozenost. Proč by mělo být tak výjimečné dosáhnout s potřebným úsilím a s pomocí Boží toho, k čemu jsme byli původně stvořeni? Čtení z Nového zákona: Mat 17,14-23. O síle víry, modlitby a půstu.

Budeme to muset vyzkoušet. Tedy, pokud už dávno podle toho nežijeme, což je jistě mnohem lepší. Pak už jen záleží na tom, nakolik hluboce, pravidelně a důsledně bere člověk vážně svou víru, modlitbu a půst. Samozřejmě cestou křesťanskou, jejíž základ je položen silou oběti našeho Pána Ježíše Krista a jeho vzkříšením z mrtvých.

Na světě je mnoho lidí a každý něčemu věří. Včetně ateistů (přesvědčení, že žádný Bůh není, je také druh víry). Tedy každý něčemu věří. Mnohem méně z nich se nějak modlí a mnohem méně z těch modlících se postí. Ovšem aby víra člověka, jeho modlitba a půst, měly tu moc přiblížit jej k Bohu bezpečně, aby mohl zažít ve svém životě zázraky tak, že to budou skutečně Boží zázraky a ne pouťové kejkle démonů, to není samozřejmé. Vyžaduje to pravou víru, jak jsem naznačil výše, aby modlitba byla skutečným setkáním s Bohem a půst měl větší smysl než kůra k ozdravení těla o osvěžení duše.

Na světě je mnoho věr a mnoho z nich slibuje člověku zajistit šťastný život a snad i úspěšný. Někdy na základě vnějších okolností (např. materiální zajištění), někdy na základě vnitřních (např. silná vůle, duševní stabilita). Křesťanská víra je zaměřena především na šťastnou věčnost. O pozemském životě platí slovo Pána: „Ve světě budete mít soužení.“ To je mi zaslíbení, že? Tak proč je tolik odhodlaných křesťanů, kteří se přesto na tuto cestu vydávají? Protože Pán také řekl: „Ale nebojte se, já jsem přemohl svět.“
A tak to je. A kdo to chce zažít, ať to vyzkouší. Skrze pravou víru, modlitbu a půst. Čtení z Nového zákona: Mat 18,23-35. „ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“

Bůh je dobrý a proto jeho velkou starostí je, aby zlo, pokud se někde vyskytne, bylo ukončeno a už nepokračovalo. To byl i důvod Kainova znamení. Když se bratrovrah Kain obával, že teď ho bude moci každý zabít, Bůh mu dal na čelo znamení, aby to nikdo neudělal. Jedna násilná smrt stačila, už žádná další nemá být. Kdyby to tak záleželo jen na Bohu! Ale ono to záleží i na lidech, jejichž duše, bohužel, nejednou připomíná v morálním smyslu cosi jako odpadkový koš. To je totiž tak – Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, jako Boží obraz. To nás předurčuje k tomu, abychom byli dobří. Ale nejde o to, abychom byli otroky dobra, aby byl člověk dobrý jen proto, že mu nic jiného nezbývá. To by samozřejmě nebyla svoboda. Člověk byl postaven před výběr, aby si dobro sám mohl svobodně zvolit. Aby byl dobrý, protože chce být dobrý.

Výběr je výběr. Člověk si mohl zvolit, že bude dobrý, ale také si mohl zvolit, že dobrý nebude. To byla nutná alternativa svobodného výběru. Sice nezbytná, ale v podstatě nežádoucí. Takový vedlejší produkt té svobodné volby dobra, v podstatě odpadový produkt. A člověk si svobodně zvolil tento odpadový produkt. A to skutečně mohl. Byl svobodný. Od té doby každý z nás stále volíme mezi dobrem a zlem a Bůh nás stále učí tomu, aby zlo skončilo a už nepokračovalo. A udělal pro to v Ježíši Kristu ještě mnohem víc. Kdyby se ten nemilosrdný služebník zachoval ke svému kolegovi tak, jako předtím dobrý pán k němu samotnému, zlo by už nepokračovalo. Ale nemilosrdný služebník se rozhodl jinak. Takoví lidé se v Božích očích stávají pro svět neužitečným plevelem (vzpomeňme podobenství o pšenici a plevelu). Jednou přijde den, kdy plevel bude pokosen a odpad vyvezen. Podle toho, zda má člověk ve svém srdci lásku k dobru, nebo ke zlu. Nebo v lepší alternativě aspoň vytrvalou snahu o dobro. Kdo nemá snahu o dobro, tomu není pomoci, protože svou svobodu používá jako štít proti Bohu a jeho milosrdenství. Kdo zápasí o dobro, tomu Bůh pomůže, protože mu to člověk umožňuje. Bůh vždycky chce, aby v nás dobro zvítězilo. Podstatné pro naši spásu tedy je už jen to, zda to vždycky chceme i my sami.

Čtení z Nového zákona: Mat 19,16-26. O bohatém mládenci.
Někteří věřící se trápí otázkou: „Co mám dělat, aby to bylo podle Boží vůle?“ Ten bohatý mládenec z našeho příběhu měl neobyčejnou příležitost zeptat se na to samotného Boha v těle. Měl možnost bez pochyb a s radostí bezpečné jistoty konat vůli Boží. Stalo se ale, že tuto příležitost propásl. Nebyl připraven na takovou odpověď a nebyl připraven se podle ní zachovat. Možná to nebylo definitivní, snad se podle toho zachoval později, protože Slovo v něm pracovalo. Nevíme. Můžeme si z toho vzít poučení, že pokud chceme vědět, jaká je vůle Boží pro náš život, měli bychom být připraveni. Aby pro nás neplatilo ono české přísloví: Kdo se moc ptá, moc se dozví.“

Na druhé straně není dobře ani to, když si je člověk naprosto jist, co je vůle Boží a tak i suverénně jedná, ale ve skutečnosti je to jen jeho lidská vůle. Takový člověk nepociťuje potřebu se Boha ptát. Ostatně, také by se mohlo stát, že by slyšel něco, co by slyšet nechtěl. Hledat Boží vůli je ale dobré, abychom nežili marně. I když nás třeba i zaskočí, je to pořád lepší, a dá se na tom začít stavět, než když člověk tápe a neví nic.

Pán Bůh jako nebeský Otec určitě vede naše životy pro nás prospěšně, abychom se dostali co nejkratší a nejbezpečnější cestou k němu. I když ne vždy nejsnadnější. A když nám nějakým způsobem radí, určitě radí dobře. Jeho rady ovšem narážejí na to, že my přirozeně máme svoje představy o tom, co je pro nás nejlepší. Neradi se jich vzdáváme, protože věříme tomu, že to sami se sebou určitě myslíme dobře. Ale ne vždy to podle našich představ nakonec také dobře dopadá. Ano, pro člověka je těžké svěřit svůj život do rukou někoho jiného, i kdyby to byl Bůh. Pokud ale ten někdo jiný je skutečně Bůh, měli bychom mu důvěřovat. Zná nás lépe, než se známe sami. Zná okolnosti a souvislosti, které my znát nemůžeme. Zná budoucnost. Zná naše síly a možnosti. A přestože jako lidé nejsme vždy na Boží vůli připraveni, neměli bychom se toho bát. On to s námi ne jen dobře myslí, ale zná také cesty, jak všechno i skutečně dovést k dobrému konci. Který bude vlastně začátkem něčeho ještě lepšího.

Čtení z Nového zákona: Mt 21,33-42. O zlých vinařích.
Možná vám také hlavou táhne otázka, co si ti nájemci vinice vlastně mysleli, že dělají? Copak jim nebylo od začátku jasné, že tohle všechno skončí špatně? Proč se chovali tak zle a hloupě? Nejspíše proto, že si o sobě mysleli, že se chovají chytře a pro sebe dobře. Pán vinice byl zřejmě moc daleko, a že by se sám obtěžoval přijít, s tím se nepočítalo. Ale stejně. Jednou nastane den, kdy pán vinice přijde. A co potom?

Židovští farizeové a zákoníci hned poznali, že toto podobenství řekl Pán Ježíš proti nim. Že duchovní autority národa jsou ti nájemci vinice, ti poslové pána jsou proroci a jeho jediný syn je Ježíš Kristus. A když tomu podobenství porozuměli, co udělali? Šli do sebe? Rozhodli se, že budou činit pokání a přijmou Krista, aby si zachránili duši? Ne. Rozhodli se, že Krista zabijí, aby si zachránili svou moc nad pronajatou vinicí. Jak typické pro jejich způsob myšlení.

Ty dávné duchovní autority už jsou pryč, je tu Církev Kristova. I ona má své duchovní autority, nájemce Boží vinice. Nemůže se opakovat příběh zákoníků a farizeů? Bohužel může. Proto by kněží a především biskupové a patriarchové měli číst toto podobenství velmi pozorně. Jistě ho znají. A přesto se zdá, že se ten příběh opakuje častěji, než je Pánu Bohu i lidem milé. Že tu či tam kněz považuje svěřené stádce jen za své ovce k oholení, či biskup eparchii za své knížectví s knězi nevolníky a věřícími ovečkami k ostříhání. Pán vinice je patrně moc vysoko a jeho příchod moc daleko…

Ale nepleťme se. Každý člověk se setká s Pánem v den své pozemské smrti. A příchod Pána na nás svět? Kdo ví, možná je to už jen otázka jedné či dvou generací?
Bude moudřejší, když si na radu Otců každý věřící bude říkat, že se může setkat s Pánem již tuto noc a nebo další den. Pomůže nám to v moudrém nakládáním se hřivnami, či s vinicemi, které stvořeným lidem Pán Bůh svěřil. Věřící člověk spravuje své hřivny, pastýř spravuje své hřivny i svých věřících. Možná zítra, možná později přijde den, jenž ukáže, „který správce je věrný a rozumný“.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1-14. O pozvání na královskou svatební hostinu.
Myslím, že je velice těžké psát něco k tomuto podobenství, protože se jedná o cosi, co si vůbec nedovedeme představit. Samozřejmě se jedná o pozvání lidí do Božího království. Jak o tom psát? Jak vyjádřit, co stojí před námi, do čeho se pouštíme, nebo co nás čeká pokud pozvání uposlechneme, a na druhé straně o co všechno se člověk připraví (a co ho čeká jako alternativa), pokud odmítne?

Pokud člověk nemá ani zdání o Božích věcech a dosud nic z toho neokusil, pak je přesvědčen, že jedinou alternativou je tento svět a mnoho a mnoho věcí, které nabízí. Tento svět totiž už člověk dobře zná, má jasnou představu. Ví jak to chodí a jak v tom chodit. Jak si dopřát co nejvíce potěšení a radosti a vyhnout se pokud možno co nejvíce starostem a nepříjemnostem. Může si říci – jak mám opustit toto všechno, nebo dokonce obětovat toto všechno, kvůli pozvání do jiného světa, o kterém nevím zhola nic? Nevím, co mi to může přinést a zdali se to vůbec vyplatí. Vždyť křesťanský způsob života vyžaduje, abych se mnoha věcí už zde na zemi vzdal, vlastně svým způsobem i sám sebe!

A přesto jsou na světě lidé, kteří na toto pozvání slyší. Pán Ježíš řekl, že každý, kdo je z Boha slyší Jeho hlas. Je něco v nás, co nás tam přitahuje. Ať už hledáme pravdu o životě proto, že jsme napřed zaujati Bohem a pak znechuceni tímto světem, nebo to přišlo v opačném pořadí, v každém případě to tak nějak „funguje“. I když nemáme jasnou představu o tom, jak to v Božím království vypadá, míříme tam, přes překážky kladené nám tímto světem i naší hříšností. Každý z nás to má uvnitř třeba trochu jinak, ale navzájem si rozumíme. Není to pozoruhodné tajemství, pozoruhodná výzva a pozoruhodný život?
Čtení z Nového zákona: Jan 19,6-11,13-20,25-28,30-35. Svátek Povýšení svatého Kříže.
Jako děcko z ateistické rodiny jsem se divil, když jsem někdy náhodou nahlédl do kostela, že se tam lidé klaní nějakému člověku visícími na kříži. Říkal jsem si: „Proč se klanějí někomu mrtvému a bezbrannému, který jim těžko může pomoci?“ Jako kluci jsme vždy byli hotovi uznávat někoho, kdo ukáže sílu, nebo je chytrý tak, že dokáže využít sílu druhých. Ostatně stejně jako dospělí. I když ve městě stálo hodně soch, nejvíce se klaněli takovým, které měly v ruce samopal či jinou zbraň, a nebo měly moc mnoha zbraním poroučet. Takže, když už tihle věřící lidé chtěli někoho uctívat, proč neuctívali třeba něco jako Peruna hromovládného, nebo nějakého Thora se zázračným kladivem? Vždyť ten jejich křesťanský Bůh je nějaký slabý. Nebo ne?
Ve skutečnosti ten náš křesťanský Bůh není slabý. A všichni ti Peruni či Thorové jsou proti němu bezmocný prach. Ale to se ukáže až na Posledním soudu, dříve ne. A proč dříve ne ?

Je to otázka priorit. Pán Bůh totiž chce, aby se mu lidé klaněli a věřili v něho proto, že je především dobrý a ne jen protože je silný. Ukazovat svaly, to dokáže i každý démon (viz Perun, Thor atd. - za všemi těmi modlami vlastně stojí démoni). Ale oni nic jiného ani ukazovat nemohou, protože dobří nejsou. Ani být nechtějí. Rozumí jen moci násilí, nebo lživého slova. A také mnozí lidé na světě rozumí jen takové moci. Ale jiní lidé zase touží po dobru a dávají mu přednost. No a během lidských životů se to tak správně rozdělí. Ti první se klaní a slouží běsům (ať vědomě či nevědomě), a ti druzí Bohu. A pokud takovými zůstanou až do tělesné smrti, získají nasměrování do věčnosti.
Teprve na Posledním soudu se ukáže kdo je nejsilnější, a že je to zároveň i Ten dobrý. Až tehdy ti, kteří rozuměli jen síle zjistí, jak se mýlili. Pozdě.
A ti, kteří věřili v sílu dobra, se budou o to více radovat. Takže my křesťané víme, proč se klaníme Bohu visícímu na kříži.
Čtení z Nového zákona: Mt 13,44-52. Svátek mučednice kněžny Ludmily.
Nedělní svátek české kněžny Ludmily může být pro nás i určitým znamením doby. Ludmila opustila pohanství, protože chtěla přejít ze světa strachu do světa důvěry. Dnes si mnozí představují pohanské doby romanticky, ale byly to drsné časy. Pohanská božstva (v podstatě démoni), měla v představách lidí rozdělena své oblasti působnosti a lidé se snažili v rámci těchto rezortů s nimi nějak vyjít, pomocí obětí, úliteb a uctívání. Důležité bylo, aby jim bohové popřáli klidný život bez komplikací. Trochu to připomíná dnešní výpalné. Bohové byli náladoví a nedůtkliví, a v podstatě nebyli těmi obětními dary k ničemu vázáni, takže lidé měli stále obavy z budoucnosti.

S křesťanstvím přišel opačný vztah Boha k člověku. Bůh už nevyžaduje od lidí obětní rady, naopak On sám se obětoval na kříži za jejich záchranu. Tuto hloubku tajemství Boží lásky Ludmila pochopila a snažila se zprostředkovat i ostatním.

Dnes je jiná doba. Mnozí lidé se od Boha odvrátili v přesvědčení, že bude lepší, když si budou své záležitosti řídit sami. Aby si dodali odvahy, sdružují se do různých komisí, stran a společenství. Společně to dokážeme – tak jako kdysi stavitelé Babylonské věže. Ale toto sdružování přináší zároveň i různice, spory a zákulisní boje. Jaký div, že z toho vzniká zmatek a opět nejistota a obavy z budoucnosti. Spravovat věci veřejné není snadné ani na malé obci, natož ve státě nebo v říši. V ideálním případě byl toho schopen zbožný panovník, protože měl ke svému vládnutí pomoc vševědoucího Boha, pokud upřednostnil zájmy svého poslání před vlastními. Ale to mohl dokázat jen opravdu hluboce zbožný člověk, neboť mít v rukou moc je velké pokušení. Člověk, který nemá Boha, ale jen nějaké ideály, (pokud je vůbec kdy měl), snadno podlehne. Zvláště pokud je vázán nějakými pravidly té své babylonské skupiny, takže se časem stane jen standardizovanou cihlou ve věži, byť třeba někde u vrcholu. Z čehož vyplývá, že bez Pána Boha to nejde.

Ovšem skutečným cílem lidského života je dojít spásy v nesmrtelnosti a nikoli řídit pozemské záležitosti (neřku-li řídit se pozemskými záležitostmi). A to můžeme my věřící stále, ať už žijeme v jakékoli době, neboť zbožní křesťané docházeli spásy v dobách, kdy je vládci a nevěřící pronásledovali, v dobách, kdy Církev byla propojena s mocí a sama pronásledovala jiné, i v dobách relativního klidu. A proto vše, co tento svět považuje za důležité, ať nás míjí jako různorodá krajina kolem naší cesty, ať už na pohled utěšená, nebo neutěšená. V naší zemi tuto vzácnou cestu ukázala svatá Ludmila. I uprostřed politických a společenských zvratů se zachovala jako křesťanka. Na její přímluvy, ať nám Pán naši tuto cestu osvěcuje a posiluje nás na ní.

Čtení z Nového zákona: Mat 25, 14-30. O svěřených hřivnách.
Mám za to, že těmi hřivnami které nám byly od Boha svěřeny, jsou naše schopnosti, temperament, životní možnosti, prostě všechno, co z nás dělá to, čím jsme. Zejména samozřejmě duchovní schopnosti a možnosti, kterými se nejvíce blížíme Božímu obrazu v nás.

Protože se v souvislosti s naší pozemskou poutí často hovoří o synergii - spolupráci člověka s Bohem, můžeme z toho vytušit, jakým způsobem se dají tyto naše hřivny rozmnožit.

Existuje takové přísloví, že člověk nemůže překročit svůj stín. Ale o to právě o to se v synergii jedná, aby člověk s pomocí Boží překročil svůj stín. Dalo by se říci temný stín hříšnosti a smrtelnosti. Samozřejmě, pokud to člověk bude chtít udělat, protože jsme tvorové nadaní svobodnou vůlí. Můžeme své schopnosti a možnosti rozvíjet s pomocí Boží, ale také nemusíme. Je tu i nerozumná možnost zanedbat duchovní růst a používat všechny své schopnosti a možnosti jen ke zpříjemnění života pozemského. K rozmnožení peněz, slávy, moci, a podobně. Tedy také jakési rozmnožení hřiven, ale bohužel těch, které při Velkém účtování nebudou mít žádnou hodnotu. Spíše budou patřit do mínusových položek, vzhledem k tomu, že při takovém rozmnožování se člověk nevyhne tomu, aby zároveň nerozmnožoval i své hříchy.

Když jsme se s kolegy v protidrogových službách snažili varovat klienty před jejich způsobem života, někdy jsem slýchali: „No co, je to moje tělo a můj život, tak si s ním mohu dělat co chci“. A to je krutá pravda. Lidská svoboda může být požehnáním i prokletím. Mohu si svůj život i ničit, pokud dojdu k přesvědčení, že mi to alespoň dočasně něco přináší.

Ale také mohu svůj život povznášet a proměňovat ve spolupráci a ve společenství se samotným Bohem. Skutečně mohu. Představme si jen na okamžik, kdyby taková možnost neexistovala. Prostě žádná možnost spasit duši. Ale ta možnost spolupracovat na vlastní spáse díky Bohu existuje. Není to úplně tak, že musím spolupracovat s Bohem. Nemusím. Ale já mohu. Těžko se to dá vyjádřit, ale to, že mohu, je mnohem víc, než kdybych musel….

Čtení z Nového zákona: Mat 15,21-28. O víře pohanské ženy.
Když Pán Ježíš řekl, že není jeho posláním té nešťastné pohanské matce pomoci, byl to projev Boží vůle, i když to působilo překvapivě. Navíc i proto, že se často myslí, že Boží vůle je neměnitelná. Ale díky Bohu není tomu tak. Bůh je ochoten za určitých podmínek změnit své rozhodnutí. Vzpomeňme si na Abrahamovo „smlouvání“ s Hospodinem ohledně záchrany Sodomy a Gomory (byť nakonec marné, ale to nebyl problém Abrahama, nýbrž obyvatel hříšných měst, nenašlo se jich tam ani deset spravedlivých). Jiný případ změny Boží vůle vidíme v posmrtném údělu lidí. Podle duchovních zákonitostí má být věčný úděl člověka stvrzen tím, v jakém duchovním stavu se nacházel ve chvíli tělesné smrti, kdy se pro něj zastavil čas, a tedy i možnost další změny. Ale i tady je přesto změna možná. Jednak působením modliteb za zemřelého a dobročinnosti v jeho jménu, a také dalšího pokračování vlivu jeho slov a skutků, které za sebou na zemi zanechal. Velikou moc zde mají přímluvy svatých a zejména přesvaté Bohorodice.

Vždy je ale podstatné, jakým způsobem se člověk na Boha obrací. Ta pohanská matka se na Pána obrátila s velikou vírou a pokorou. Abraham s velikou vírou a úctou. To je podstatné, protože Boží vůle se nedá měnit pomocí výčitek vůči Bohu a obviňování, že něco udělal špatně a musí to napravit (jako třeba, když démon zuřivě odmítl teoretickou možnost odpuštění s tím, že ne démoni, ale naopak Bůh by se měl omluvit a zrušit jejich zavržení). V takovém případě je dohoda těžko možná, protože se vše odehrává v atmosféře nepřátelství. Člověk toho ví velmi málo o Boží prozřetelnosti a důvodech proč co koná. Svatému Antoniovi k tomu řekl, že ani není k jeho prospěchu, aby to věděl. Pro nás je podstatné vědět, že Bůh vždy sleduje v konečném výsledku náš prospěch. A že je někdy možné způsobit změnu jeho rozhodnutí, když prokážeme velikou víru. Když ve vztahu k Bohu nepálíme mosty jako běsi či lidé jim podobní, ale necháváme skrze pokornou důvěru možnost vzájemného vztahu s Bohem z naší strany otevřenou. Neboť Bůh má ze své strany otevřeno stále, a pak se pak mohou dít i věci podivuhodné.

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11. „Neboj se, od této chvíle budeš rybařit lidi“.
Podivuhodná slova, která řekl Pán Ježíš budoucímu apoštolu Petrovi.
Proč mu řekl „Neboj se?“ Petr se bál Pána Ježíše Krista. Bál se do té míry, že jej na kolenou prosil, aby od něj Pán odešel. Proč chtěl, aby od něj odešel? Protože Petr cítil, že je hříšný. A že se nadále nemůže stýkat s někým takovým, jako je Pán Ježíš. Už jste někdy měli takovou zkušenost setkání s Boží mocí, že jste se jako hříšníci cítili nehodní, vnitřně znejistělí, nebo snad potencionálně nějak ohrožení a raději byste byli někde hodně daleko, nebo alespoň o kus dál? Nejen apoštol Petr to zažil, i obyvatelé Gerasenské krajiny prosili Pána, aby od nich odešel, poté co vyhnal legii běsů ze dvou posedlých.

Ale Pán řekl Petrovi: Neboj se“. Hříšný Petr se nemusí bát svatého Boha, protože hříšný Petr si na své hříšnosti nezakládá, naopak, považuje ji za svoje prokletí. Netuší, že se právě setkal s někým, kdo jej jeho prokletí zbaví. A ne jen jeho, ale mnoho a mnoho dalších, které Pán Ježíš potká a osloví. A ne jen sám, ale s pomocí svých apoštolů. Proto říká Pán rybáři Petrovi, že od této chvíle bude rybařit lidi. Bude apoštolem Kristovým. Stejně jako jeho bratr Ondřej, kolega Jan s bratrem Jakubem a mnoho dalších.

Jistě že ne každý člověk zažije na duchovní cestě nějaký ohromující zážitek, a jistě to také nelze to brát jako měřítko úrovně duchovního života. Zvláště když ne každý z takových lidí zažije tento svůj ohromující zážitek s Boží mocí. Žijeme ve světě, kde působí dobro i zlo. Člověk může zažít i setkání s temnou mocí. A štěstí má ten, jehož zkušenost je zlověstná, protože alespoň hned ví s kým má tu čest a utíká, co mu nohy stačí. Mnozí duchovně hledající lidé ale zažili setkání s běsi převlečenými za anděly, to pak trvá déle, než člověk nahlédne a připustí si hroznou pravdu (pokud si ji připustí). Prostě takový je tento věk a svět. Proto také otcové radí, že ohromující duchovní zážitky není třeba vyhledávat, ani po nich toužit.

Vlastně, pokud to není dáno Boží prozřetelností, ani nejsou pro život víry nezbytné. Nejdůležitější je dlouhodobá každodenní duchovní zkušenost s Božím přátelstvím, která se získává v „Božím těle“, jehož hlavou je Kristus, v Církvi. Zde mohu do hloubi poznávat vlastní hříšnost a Boží svatost, jedno opouštět a k druhému se přibližovat…
Čtení z Nového zákona: Luk 6,31-36. „ Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“

Toto biblické čtení se většinou nazývá „O lásce k nepřátelům“. Ale je tam toho zmíněno ještě mnohem více. Jistěže uznávám pravdu a moudrost tohoto textu. Jednak proto, že to řekl Pán Ježíš Kristus a také proto, že z duchovního hlediska má svou logiku. Ovšem, samotné uznání nějak nestačí. Kdyby nám na cestu ke spáse stačily teoretické životní postoje, tak by to bylo docela snadné. V praxi to mám tak, že skutečně dovedu mít jakýsi pozitivní vztah i ke svým (nebo někoho blízkého) nepřátelům, v případě, že jsou hodně daleko a už dlouho o nich nic nevím. Pokud ale uslyším, že zas něco někomu (nebo mně) vyvedli vzedme se vlna spravedlivého rozhořčení, v lepším případě povzdech a hluboké politování těchto nešťastníků. Je to lepší, než jim přát věčné zatracení, ale pořád to není láska.

Myslím, že moje reakce je prostě hříšnolidská (řekněme, že snad lepší z těch hříšnolidských), ale když chce člověk následovat Pána Ježíše Krista až do nebeského království, kde na věky platí jiná pravidla vzájemných vztahů, musí jednoho pozemského dne překročit hranici prosté hříšnolidskosti. To se týká onoho tajemství theose, neboli zbožštění. Neboť Pán nám říká, že se máme chovat jako Bůh. Pro mne toto překročení hranice prostého hříšnolidství není v tom, že udělám nějaký zázrak, třeba že někoho náhle uzdravím, nebo začnu vidět do budoucnosti, nebo obrátím tok řeky. Na to nemám žádnou moc. Ale snad mám alespoň trochu moci sám nad sebou, abych začal jednat s ostatními lidmi tak, jak bych chtěl, aby oni jednali se mnou. A ne jen s přáteli, ale i lidmi které ani neznám, nebo které naopak znám jako osoby lotrovské a zlopřejné. A když se mi to trochu začne dařit, zdali pak to také nebude trochu zázrak? Možná dokonce, z milosti Boží, už první krůček k budoucímu zbožštění?

Čtení z Nového zákona: Jan 6,20 „On však jim řekl: Já jsem to, nebojte se!“

V tomto zamyšlení se chci trochu vrátit k importovanému svátku Halloween, který se nám každý rok vrací jako chřipka. Halloween je původem svátek strachu ze smrti a strachu z duchů mrtvých. I když se zvláště v minulém století více komercionalizoval a dnes je vnímán spíše jako vzrušující zábava, jsou to právě jeho původní kořeny, které k němu stále lákají. Nevěřící člověk se potřebuje nějak vyrovnávat s tématem smrti a neviditelného či tajemného zla. Mohl by to být také jeden z důvodů, proč se tak ujal i ve školkách a školách? Možná že nějaký moudrý psycholog vymyslel, že to pomůže dětem zbavit se strachu ze strašidel a bubáků. No nevím. Také prý vymysleli, že agresivní počítačové hry pomohou dětem vybít přirozenou agresivitu a pak budou hodnější. Asi to nefunguje, když jsou dnes děti a dospívající agresivnější než předtím. Myslím, že to s tím svátkem mrtvých bude podobné. Obávám u náchylných jedinců rizika probuzení zájmu o okultismus, který vede ke vzniku duchovních i duševních nemocí, a také může dojít ke snižování prahu přirozené duchovní opatrnosti, kterou má dítě vrozené, a která se projevuje třeba strachem ze tmy nebo „bubáků“. Mimochodem, není moudré, když je dospělí s nadhledem ujišťují, že žádní duchové nejsou. Protože to není pravda. Duchové jsou, i ti zlí (démoni) a je jich jako máku. Křesťanští rodiče mají po ruce mnohem lepší způsob, jak děti povzbudit - pomocí víry, modlitby a mocí Kristova kříže, kterého se naopak zase bojí ti „bubáci“.

I když pro učitele ve školách je Halloween hodně tematicky akční a výtvarně vděčný, křesťanským rodičům určitě přidělal nejednu vrásku. Pokud jsou učitelé tolerantní a děti srozuměné s názorem rodičů, je ideální řešení, když se toho reje neúčastní. Někdy je ale domluva se školou i dětmi složitější. Dítě je tvor společenský a těžce nese vyřazení z kolektivu, zvláště když jeho důvod třeba ani kamarádům neumí vysvětlit. A pak také tu může fungovat přitažlivost „zakázaného ovoce“. Pokud se tedy nakonec dítě takové akce zúčastní, mělo by alespoň pro sebe chápat postoj rodičů a především původní význam tohoto svátku, aby na celou akci mělo jiný pohled, či spíše nadhled.

Staří Keltové si někdy při prožívání svátku mrtvých brali na sebe masky duchů zemřelých, aby se cítili bezpečněji. Dobrý pokus, ale ve skutečnosti zbytečný. Duchové zesnulých (kromě svatých) se nemohou vracet na svět a nemají s ním žádné spojení. Pokud se dnes i dospělí lidé převlékají do různých kostýmů, možná si říkají, že je to jen pro zábavu, ale podvědomě se při tom, stejně jako naši pohanští předkové, dotýkají tajemství smrti a zla.

Ta dnešní moderní forma by se ovšem dala nazvat spíše svátkem marnosti. Neboť když se někdo převlékne za kostlivce, možná se dotkne tématu smrti, ale nezíská tím žádnou moc nad ní zvítězit. A když se někdo převlékne za čarodějnici, upíra, nebo ducha, ani to mu nepomůže zbavit se v koutku duše podvědomé hrůzy z temných sil. Tu moc má jenom víra, modlitba a především Bůh.

Staří Keltové měli zhruba mezi 4. a 7. stoletím svoje svébytné a pozoruhodné křesťanské období, které dodnes mnohé inspiruje. Proč si moderní svět neosvojil tuto keltskou historii, ale právě pohanskou? Můžeme třikrát hádat.

Svět nepředěláme. Jako křesťané, poučení poslední knihou svatého Písma, nemáme ambici jej napravovat (na rozdíl od komunistů nebo progresivistů), neboť víme své. Ale především víme, že ať se na světě děje a slaví cokoli, máme a nebo bychom měli mít ambici napravit sami sebe podle příkladu Kristova. A věru, že někdy to dá tolik práce, jako kdybychom chtěli napravit celý svět...

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Podobenství o rozsévači a rozličné půdě.
Na první čtení nám stav oněch různých druhů půdy může připadat statický. Pán Ježíš líčí různé druhy lidských srdcí a jejich reakci na Boží slovo. Ale když to vezmeme jako popis duchovní cesty člověka, proces se stane dynamickým, protože lidská mysl i vůle prochází změnami. Na jedné straně mohou být pozitivní. Třeba ta první udupaná země kolem cesty, tvrdé srdce, do kterého Slovo ani nepronikne, takže ďábel má snadnou práci. I to se může změnit nějakou dramatickou životní událostí. A vezměme si i další. Prohřátá vrstvička země na skále, kde se sémě rychle uchytí a vybují, ale stejně rychle bez vláhy uvadne. Někdo rychle uvěří, ale je nestálý, těžkosti a utrpení kvůli víře mu za to nestojí. A pak půda sice dobrá, ale plná plevele, který Slovo udusí. Jestliže víra a cesta k záchraně duše nemá pro člověka o mnoho větší hodnotu než vyladěné auto nebo pikantní omáčka, víra postupně zahyne. Až čtvrtá zem je vhodná, dobrá, hluboká a bez plevele. Tam má Slovo dobré podmínky k růstu, roste i osobnost člověka a mění se k Božímu obrazu. Mysl a vůle člověka může způsobit, že se jeho srdce postupně promění třeba i z té nejhorší půdy na nejlepší, pokud si člověk uvědomí, co je na životě skutečně živé a podstatné.

Ale existuje i možnost opačného směru. Vlastně tu máme předestřeny všechny základní slepé cesty člověka, všechna základní pokušení. Pán Ježíš varoval apoštola Petra, aby si dal pozor, protože satan si vyžádal, aby směl křesťany tříbit jako pšenici. Tedy pokoušet, klamat, lákat, tísnit a strašit, prostě jakkoli se je snažit odvrátit od života. Proč to Pán Bůh dopustil? Význam slova „tříbit“ je v podstatě zvyšovat kvalitu. Proto to Pán Bůh dopustil. A připomeneme-li co víme z Písma, že Bůh nikdy nedopustí, aby byl člověk pokoušen nad své síly, pak to znamená, že máme jít od vítězství k vítězství a od růstu k růstu, až k Božímu obrazu a podobě. U velkých svatých Božích zápasníků, čteme-li jejich životopisy, to vypadá, že to někdy bylo o vlásek, ale jejich Trenér věděl, co zvládnou. I lidé prostí s menšími zápasy (pravda, někdy se jim vůbec nemusí zdát menší), to zvládnou. Pokud ovšem jejich mysl a vůle nenasměrují srdce na proměnu v horší kvalitu půdy. Tedy pokud nevzdají svůj zápas kvůli zbytečnému strachu a obavám, (stahujíce kalhoty, když brod je ještě daleko), nebo naopak z pohodlnosti na kterou si v nějakém příjemnějším úseku života navykli, nebo pokud nezatvrdí své srdce v nějaké sebelítosti či netrpělivosti.

Písmo říká, že ďábel obchází kolem nás jako řvoucí lev, hledaje, koho by pohltil. Ale nejde mu to, pokud je člověk tou dobrou půdou a má Boží blízkost i vlastní odhodlanost. Proto se šelma snaží změnit mysl a vůli člověka, nasměrovat ho na slepou cestu, kde by nad ním mohla zvítězit. Pokud by člověk odvrátil srdce od Boha k sobě samému, ztratí i Boží sílu a zůstane mu jen jeho lidská, proti šelmě slabá. Ne náhodou Pán říká svým lidem aby se nebáli a ani se nenechali se oklamat. Jak je psáno, Bůh může v duchovním zápasu, obrazně řečeno, posilnit naše ruce. Nebo někdy dokonce bojovat za nás. Ale nikdy ne bez nás a bez těch našich rukou.

Už teď je Bůh naším spojencem. A pokud se v zápasech osvědčíme a duchovně vzrosteme, stane se naším přítelem. A o to přece jde.
Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. Boháč a Lazar.
Toto podobenství je o dvou světech, které jsou si velmi blízko, aniž je to na běžném životě znát, o světě pozemském a duchovním. A o tom, jak jsou naše životy, myšlenky, slova a skutky, v obou těchto světech provázány. Důležitým poselstvím tohoto příběhu je také skutečnost, že to není jen o významném boháčovi (jehož jméno se ani nezachovalo) a ubohém Lazarovi, ale že je to také i o nás. Každý z nás bude totiž jednoho dne následovat buď boháče nebo Lazara tam, kde žijí teď.

V každodenním kolotoči starostí a radostí života si málo uvědomujeme, že k tomuto okamžiku spějeme. Vnímáme sice (neradi), že postupně stárneme, ale málo myslíme na to, že přijde čas opustit pozemský svět. A myslet bychom na to měli, ba ne jen to, měli bychom se na to připravovat. Zjistit si o tom co nejvíce z Písma a od svatých otců a začít podle toho žít, protože kdo je připraven, není zaskočen. A že mnoho lidí zaskočeno bude, o tom existují mnohá svědectví těch, kteří se ještě na čas vrátili zpět.

Měli bychom být připraveni na to, že náš duch prostě jednoho dne opustí tělo. A nemusí to být nutně nic dramatického, vzhledem k tomu, že někteří lidé si říkali „aha, to jsem asi umřel“. Musíme být připraveni na setkání s „posvátně krásnými“ anděli a také na konfrontaci s démony. Jan Zlatoústý píše, že pro nikoho není příjemné setkání s děsivě vyhlížejícími lidmi, kteří vzbuzují strach, natož pak s takto vyhlížejícími zlými duchy. Zmiňuji se o konfrontaci se zlými duchy proto, že právě po ní oni touží. Touží dokázat, že člověk, který právě opustil smrtelné tělo, se ve svém srdci podobá více jim, nežli andělům. Ve snaze pokusit se ho ještě zadržet připomínají všechno zlé, co od dětství řekl či udělal, všechny ty zlé věci, o kterých člověk doufal, že jsou dávno zapomenuty, nebo které zapomněl už i on sám. A andělé člověka hájí, například připomínají běsům, že musí počítat až od chvíle křtu (důležité pro pokřtěné v dospělosti), kladou na svou misku vah vše dobré, co v životě člověka naleznou (pokud naleznou) a také ruší mnohá obvinění tím, že se z toho člověk upřímně vyzpovídal (pokud se vyzpovídal).

Řekneme si možná, že člověk má v sobě přece obojí, dobro i zlo, jak s tedy může podobat buď andělům, nebo démonům? Ale ze svědectví otců víme, že člověk, u něhož na zemi převážilo dobro, pak dále roste v lásce k Bohu a člověk u něhož převážilo zlo, se pak dále utvrzuje v nenávisti k Bohu. Proto tak záleží v pozemském životě na tom, jakou cestu jsme nastoupili, k čemu tíhli a zda jsme v upřednostňování buď dobra nebo zla vytrvali do konce. Samozřejmě jsou případy, kdy u velmi zlých lidí ani k vážení života nedojde, a ani andělé se o nic nesnaží. A naopak jsou lidé, kteří kolem běsů jen projdou a sami běsi se k nim ani nechtějí přibližovat, protože je jim to nepříjemné a božský oheň v srdci člověka je spaluje. Když o tom všem můžeme uvažovat, můžeme se na to všechno to i chystat, dokud nám ještě běží čas. Vlastně se dá říci, že se na to každý člověk nějak chystá už jenom tím, jak myslí, věří a žije. Ale určitě je lepší, když se na to člověk připravuje poučeně a vědomě, s pomocí Boží. Kéž se jednou všichni společně sejdeme tam u Lazara…

Čtení z Nového zákona: Luk 6, 31-36. Jednejte s lidmi tak jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi.

Kdyby vám někdo řekl nebo napsal: „Buďte jako Bůh“, co by vás asi první napadlo? Jaké to je být jako Bůh? A nebo - podle čeho by lidé poznali, že jsem jako Bůh? Pán Ježíš má na to takovou radu: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“.
Když budu k lidem milosrdný a budu je mít rád i tehdy, když si to zrovna příliš a nebo vůbec nezaslouží poznají tito (asi ne moc hodní) lidé, že jsem jako Bůh? Nejspíš ne. Možná si pomyslí, že jsem divý, nebo hloupý, nebo slabý, zkrátka něco podle toho, jak jinak by se oni v takové situaci zachovali. Ale jedna věc je důležitá, totiž že to budu vědět já, že v tu chvíli jsem jako Bůh. A jedna věc je ještě důležitější, že to bude vědět Bůh.

Takže se dá říci, že se takové jednání a takový způsob života vyplatí? (Tedy pokud už uvažujeme v rovině, že se něco má vyplatit). Samozřejmě se to vyplatí. Problém je jenom v tom, že ne hned tady a teď. Vyplatí se to jednou a možná až za dlouho, až budu stát před Bohem. A vyplatí se čekat tak dlouho, až se to jednou v budoucnu vyplatí? Vyplatí se to, protože ono budoucno se jednou stane přítomností. A já proto nemusím vůbec nic dělat, neboť čas plyne sám od sebe. A stejně tak dnešní přítomnost bude jednou dávnou minulostí, možná už zapomenutou. Ale ne před Bohem. Bůh si pamatuje.

Ačkoli pro plynutí času nemusím dělat vůbec nic, musím něco udělat proto, aby to budoucno, které jednou dozajista bude přítomností, bylo pro mne dobré. A proto je už teď dobré zachovat se podle rady našeho Pána Ježíši Krista.

Ono nejde jen o to, že si Pán Bůh bude pamatovat, že jsem byl jako On. Ono jde vlastně o to, abych byl, podle možností člověka, ve všem jako On. Abych mu byl přirozeně blízký a tím pádem i On mně. Protože tak budu blízký i milionům svatých a andělů a všech v tom novém světě Božího království, a samozřejmě i oni mně. To bude dobrý život. Bez konce. Dnešní svět a jeho zvyky skončí. Ten budoucí už ne.

Čtení z Nového zákona: Luk 11,37-44. Pokrytectví farizeů.
Tento text je o tom, jak člověk sám sebe vnímá a hodnotí. Člověk se může hodnotit realisticky, ale také zcela mylně. A pak je veliký rozdíl v tom, jak vidím sám sebe a jak mne vidí druzí lidé. A jak mne vidí Bůh.

Farizeové a zejména vykladači Božího zákona z jejich řad byli, dá se říci, tehdejší duchovní pastýři. Byli učení v tom, co je napsáno v Písmu a také v různých pravidlech, která stanovili pro náboženský život. Byli přesvědčeni, že vše myslí a dělají v souladu s Boží vůlí a tak byli spokojení, hrdí a často i povýšení. Proto také nemohli pochopit, co proti nim ten Ježíš pořád má. Nemohli to pochopit, protože především nepochopili onu Boží vůli. Nepochopili, že mnozí lidé je vidí jinak, než oni vnímají sami sebe, a především, že je jinak vidí Bůh.

Farizeové kladli takový důraz na dodržování svých pravidel a zvyklostí, protože to od nich nevyžadovalo nutně upřímnost před Bohem. Jejich pojetí upřímnosti bylo v tom, že prostě formálně dodržovali co se má a byli přesvědčeni, že Bůh musí být spokojen. Jejich pojetí víry nezahrnovalo nějaký vnitřní boj člověka se špatnými vlastnostmi, sklony a vášněmi. A to právě proto, že je to věc vnitřní. Navenek to není vidět a nikdo to neocení. A také to byl lehčí život, když mohli být pyšní, sobečtí nebo hamižní, ale vše bylo před Bohem ospravedlněno tím, jak přísně dodržovali formální předpisy a jak horlivě vyžadovali, aby je dodržovali i jiní. A to přesto, že mnohé jejich předpisy neměly s Božím slovem a se skutečným duchovním životem mnoho společného.

To všechno Pán Ježíš farizeům vytýkal, protože hubili ne jen své duše, ale jako tehdejší vzory duchovního života přiváděli na scestí mnohé další věřící.
Řeklo by se, že je to už dávno. Ale lidská povaha se nemění. Pravoslavná církev má také mnoho pravidel života. Během věků a mnohých duchovních zkušeností byla ustálena proto, aby lidé mohli bojovat se svými destruktivními vášněmi, vlastnostmi a sklony, aby se očišťovali a rostli coby Boží obrazy, také do Boží podoby. Jenomže u jakýchkoli pravidel je možno dodržovat jen jejich viditelné formální stránky a přitom žít pravý opak. A nadto je možno ještě na tom viditelném přidat, aby se polechtala lidská marnivost. Například, když sebehodnocení některého dnešního duchovního pastýře dojde až do fáze, že základem zbožnosti je třpytivá mitra na hlavě, množství křížů a medailí na hrudi a luxusní auto před farou, pak je problém. Ne jen, že to pohoršuje mnohé věřící, ale člověk klame sám sebe, což ho může stát věčný život. Myslí si, že vše je v pořádku, ale Bůh si to nemyslí. Samozřejmě, i prostí věřící mohou podle své situace spadnout do podobných pastí. Platí to pro každého člověka. A proto je dobré naslouchat slovům Pána Ježíše Krista, kterým kárá dávné farizeje. A občas se zeptat: „Neplatí to v něčem i pro mne?“

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. „Když přišel k domu, nedovolil, aby s ním někdo šel dovnitř, jen Petr, Jan a Jakub s otcem té dívky i s její matkou.“
Zaujala mne jedna věc, která se objevuje i v tomto novozákonním příběhu. Když se Pán Ježíš chystal vzkřísit z mrtvých dceru představeného synagogy, vzal s sebou jen tři své učedníky. Stejné učedníky - Petra s dvěma bratry Zebedeovými, Jakubem a Janem, vzal s sebou i na horu Tábor, kde zazářil božskými energiemi a hovořil s Mojžíšem a Eliášem. A stejné učedníky vzal s sebou také do Getsemanské zahrady, kde se chystal na zatčení a utrpení od nepřátel, a oběť na kříži.

Tito tři učedníci tvořili, zdá se, jeho nejužší kruh. Pak měl Pán širší kruh všech dvanácti učedníků a pak existoval ještě další širší kruh sedmdesáti. Proč byli Petr s Jakubem a Janem Pánu nejblíže? Snad proto, že mu nejvíce rozuměli, snad byli nejotevřenější k chápání duchovních věcí a Božích tajemství?

Tak je to alespoň s lidmi všeobecně. Někteří jsou Pánem Bohem stvořeni vnímavější a povoláni k větším zápasům o Boží blízkost, jiní jsou zase více praktičtí než mystičtí a jejich poslání a úkoly jsou jiné. Asi je to podobné, jako když apoštol Pavel píše o různých částech lidského těla, které mají odlišné úkoly, ale spolupracují a podílejí se na celku. Proto asi nemá cenu měřit našima lidskýma očima kdo je duchovnější, nebo otevřenější Božím tajemstvím. Řeklo by se – no jo, ale jak k tomu přijdou ti lidé, kteří na této zemi nemohou dosáhnout nějakých úžasných duchovních výšin, protože jsou prostě jinak založení? Přijdou k tomu dobře, protože každý je povolán ke svatosti. Nezáleží na povaze nebo schopnostech, ale na tom, jestli si člověk zamiluje Boha, nebo jestli si více zamiluje sám sebe. Myslím, že tak jako jsou v Nebesích různé úrovně andělů, jsou tam i různé úrovně lidských příbytků a nikdo nepociťuje újmu. Jan Hus to přirovnal k různě velkým sudům naplněným až po okraj. Některý sud je sice větší než jiný a obsahuje více vody než menší, ale všechny jsou plné. Nikde ani kousíček prázdnoty.

A tak až budeme vidět, že někdo je vnímavější k duchovním věcem než my, nebo naopak méně vnímavý, nesuďme to ani neporovnávejme, neboť to není k užitku. Lepší je soudit nebo porovnávat sebe sama a svůj vlastní duchovní stav třeba před rokem, nebo před lety, jestli jsem se přiblížil k Cíli, nebo nikoli. A je to velmi užitečné.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,25-37. O milosrdném Samařanovi.
Tento příběh začíná otázkou jednoho znalce Mojžíšova zákona k Pánu Ježíši: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Zajímavá otázka. Tedy, v tehdejší době ani ne, ale kolik lidí si tuto otázku klade dnes? Kolik procent, dejme tomu, všech lidí žijících na na této naší zemi? Ale to vlastně není tak důležité. Důležité je, jestli si ji klademe my sami. A jestli ji myslíme vážně. Ten zákoník ji vážně nemyslel, jen zkoušel jak Pán odpoví, tak se to tehdy mezi učenci dělávalo, takové teoretické disputace. Jenomže život není teorie. Jinými slovy, nejde tu o teorii, ale o život. Doslova.

Pán Ježíš odpověděl příběhem ze života,v němž se setkali na cestě dva zapřisáhlí nepřátelé, které rozdělovala náboženská nenávist. Jeden z nich byl židovský poutník, který si neprozřetelně přes samařské území krátil cestu do Jeruzaléma, a kterého místní obyvatelé přepadli, oloupili a nechali ležet sotva živého. Druhým byl místní obyvatel, který ho našel ležet u cesty. A tehdy se tento Samařan zachoval tak, že by to sneslo označení „nadpřirozeně“. Přirozeně se totiž, vzhledem ke vzájemné nenávisti, zachovali ti samařští lupiči. Ale náš Samařan se židovského poutníka ujal a postaral se o něj, jako by to byl jeho příbuzný. To nebylo z tehdejšího hlediska přirozené jednání. A právě to dává Pán Ježíš za příklad nám, kteří si klademe otázku, co máme dělat, abychom získali věčný život. Máme zanechat přirozeného lidského jednání a překročit svůj stín. Jak Pán říká – když pomáháte jen svým přátelům, není to nic zvláštního, neboť svým přátelům pomáhají i hříšníci. Věčný život s Bohem získá ten, kdo bude jako Bůh. Tuto provokativní větu mohu vysvětlit tím, že jako lidé se můžeme podobat Bohu v málo věcech, ale v něčem to přece jen můžeme dokázat. V tom, že se budeme (aspoň snažit) chovat ke všem jako Bůh, který má rád ne jen příjemné lidi, ne jen spravedlivé ale i hříšníky. Není to z lidského hlediska přirozené a ani úplně pochopitelné, ale je to Boží. Budeme-li tedy chtít, můžeme se začít chovat nadpřirozeně.

Je pravda, že pokud chci chodit po vodě, nebo křísit mrtvé, nestačí mi jen chtít. Ale u překonání sebe sama k dobrému vztahu k nepřátelům to prý stačí. Můžeme to vyzkoušet. Měli bychom to vyzkoušet. Musíme to vyzkoušet. Život pozemský je krátký. V porovnání s věčností je jen jako mrknutí oka. Ale během tohoto mrknutí můžeme získat podíl na věčném životě, nebo ztratit...

Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. O bohatství pozemském a nebeském.
To jest o tom, co zmizí a o tom, co bude pořád. A nebo také o tom, co je nejisté a o tom, co je naprosto jisté. Pán Ježíš nám ostatně radil, abychom si neshromažďovali poklady na zemi, kde je zloději vykopávají a kradou, ale na nebi, kde je nikdo ukrást nemůže. Jenomže, co je to nebeské bohatství? O pozemském máme představu jasnou a mnozí lidé za tou představou jdou jako za svým pozemským životním cílem. Má to ovšem velikou nevýhodu, že pozemské bohatství může zmizet, někdy velmi rychle. A pokud si ho člověk dobře ohlídá, tak není vyhráno, protože zmizí on. Umře a do hrobu si nic z toho nevezme. Totiž, může mít samozřejmě rakev ze zlata, vytapetovanou akciemi a napuštěnou tajemnou vůní kryptomněn. Jenomže tam, kam jde, si za to nic nekoupí, ani exkluzivní členství v Božím království. Samozřejmě je otázkou, zdali o to stojí a zdali vůbec počítal s tím, že po smrti ještě „něco“ bude.

Pokud člověk žije ve víře, že tento pozemský svět je jediný a pak už nic, jistě se pozemské bohatství jeví jako rozumná volba. Stejně jako světská moc a sláva. A na nějaké to neslušné jednání se nehledí, ostatně pozemská spravedlnost je slepá a zákony děravé… Ovšem jiná situace by nastala, pokud by takový zemřelý člověk s překvapením (či spíše šokem) zjistil, že po smrti přece jen „něco“ je. V tom případě by to byl průšvih. Hrozný průšvih a konečný, zakletý v nekonečnosti.

A protože my víme, co po smrti těla následuje, budeme si dobře pamatovat naučení Pána Ježíše Krista o pokladech střádaných v nebi. Což je především schopnost milovat a přijímat lásku. A vše, co s tím souvisí, tedy čistota srdce, upřímná vstřícnost, radost ze všeho dobrého a vše co patří k Božímu obrazu a podobě, podle kterých jsme byli původně stvořeni.

To ale za námi nepřijde samo. V současné pozemské době a situaci připomínají lidé Boží obraz a podobu jen málo. Takže se musíme pustit do díla na sobě, abychom v „chráněném prostředí“ pravoslavné duchovní cesty zúrodňovali schopnost otevřít se Boží všudypřítomnosti a zlepšovat se v zrcadlení Boha.

Pokud člověk ví, že po tomto pozemském životě následuje život věčný, se to jeví jako rozumná volba. A ne jen, že jeví...
Čtení z Nového zákona: Luk 13,10-17. Uzdravení shrbené ženy v den sobotní. Den sobotní byl pro židovské věřící Sedmým dnem, který byl zasvěcený Bohu. A aby se lidé nerozptylovali běžnými starostmi, bylo zakázáno cokoli, nebo téměř cokoli, dělat. Problém byl v tom, že podle představeného synagogy, kde Pán onu ženu uzdravil, se nesmělo dělat ani dobro. A to určitě není poslání Sedmého dne.
Pro křesťany se stala Sedmým dnem neděle. Přišlo to nějak samozřejmě, protože Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli, a také za svými učedníky po svém vzkříšení v neděli přicházel. Proto se křesťané scházejí v neděli, protože je to den Vzkříšení a svatá Liturgie je bohoslužbou oslavující Vzkříšení.

Dnešní svět je ovšem světem peněz. Někteří je shánějí, aby je mohli kupit na hromady, někteří proto, aby měli co do úst. A Sedmý den pro většinu z nich znamená zdržení, ztrátu drahocenného času.

Jenomže my vlastně nemáme možnost ztrácet čas, protože ani žádný nevlastníme. Čas je Boží výtvor a my ho máme půjčený, někdo více, někdo méně. Asi bychom se měli naučit hospodařit spíše s půjčeným časem než s penězi. A hospodařit s časem znamená v první řadě ctít Sedmý den a jeho čas věnovat Bohu. Protože ho tak věnujeme především sobě a své spáse. Bůh nic z toho nepotřebuje, to my máme problém se zlem a se smrtí.

Někteří lidé Sedmý den nevěnují vydělávání peněz, ale dělají něco jiného, co je baví. Nebo odpočívají, vymývají přehřátý mozek před obrazovkou, nebo jinak relaxují, aby přežili další týden. A tak přežijí celý život, aniž by poznali Boha. Jiní lidé jsou o krok dál a navštěvují chrám, třebaže jen ze zvyku, a třeba ani podle toho přes týden moc nežijí. A někteří zase navštěvují Boží chrám a dobře vědí proč a také se snaží poznávat sebe i Boha ne jen v neděli. A to je dobře. Chrám je totiž takovým velvyslanectvím Nebes v našem světě. Když navštívíte třeba japonské velvyslanectví, tak vejdete dovnitř a ocitáte se na území Japonska. A když navštívíte Boží chrám, tak vejdete dovnitř a ocitáte se na území Nebes. V každém našem pravoslavném chrámu je Boží přítomnost. Ta samá, která byla kdysi v chrámu Jeruzalémském, ale odešla z něj. Pán Ježíš, když plakal nad Jeruzalémem, řekl: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami.“ (Luk 13,34-35). Ano, ve svém chrámu zůstali sami, bez Boha. A to je moc smutná věc.

Smyslem lidského života je najít Boha. A když ho najdeme, sjednotit se s ním, tak jak říkal Pán: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (Jan 14,18.20)
Pokud lidé nenaplní tento svůj smysl života, zůstanou sami