2025

Čtení z Nového zákona: Mt 1,1-25. Neděle Otců. Moje úvahy nad nedělním čtením se mohou jevit jako teologicky poněkud odvážné, ale přesto snad inspirující.
Text předvánoční neděle začíná dlouhým rodokmenem pozemských předků Boho-člověka Ježíše. Vypadá to na nudný výčet jmen, který nás nemusí tolik zajímat. Ale na druhé straně se dnes mnoho lidí zajímá o své rodové kořeny a jsou ochotni zaplatit odborníkům bádajícím ve starých kronikách. Většinou známe své pradědy a prababičky z vyprávění tak tři čtyři generace zpět, možná ani to ne, takže žádná sláva. Ale je tu jedna pozoruhodná a velmi dlouhá dějinná linie našich předků, která spojuje lidi po celém světě. Tedy konkrétně křesťany, kterým koluje v žilách krev Ježíše Krista. Ta krev, kterou přijímají skrze Eucharistii.
Společná krev značí příbuzenství a tedy i společné předky. Když se v chrámu podíváme na ikony svatých, i oni přijímali Kristovu krev a jsou to naši příbuzní. Někteří už z prvního století, jako třeba apoštol Pavel, Petr či Jan. Ale patří mezi ně lidé všech dob, včetně knížat Ludmily a Václava, arcibiskupa Metoděje, svatého Mikuláše Divotvůrce, a další a další. Pozoruhodná rodina! A vezmeme-li to do důsledku, když se podíváme na ten rodokmen z dnešního čtení, kde je zmiňován třeba praotec Abraham, král David, nebo Šalamoun, s těmi všemi byl příbuzný Pán Ježíš a tím pádem, jsme s nimi příbuzní i my. A samozřejmě s Adamem, který byl od Boha. A hlavně máme příbuzenství především s novým Adamem – Ježíšem Kristem, který je Bůh sám v lidském těle. A příbuzenství s Bohem, to se věru může hodit.
Tedy ovšem za předpokladu, že se z člověka nestane černá ovce rodiny, začerněná zlem, hříchem a svéhlavostí. Člověk není ztracený případ, pokud je ovcí trochu začouzenou, ovcí zatoulanou, protože zatoulané ovce náš Pastýř Kristus sám od sebe hledá a přivádí k sobě – pokud jen trochu chtějí. Jen abychom tedy my lidé chtěli, abychom stáli o smíření s Bohem a druhými lidmi, pak bude dobře.
Jsou totiž i takoví lidé a bývalí Boží andělé, kteří o žádné přátelství ani příbuzenství s Bohem a ani s nikým jiným nestojí. Takový tvor je jen sám sobě jediným přítelem a bohem. Nu, je to každého svobodné rozhodnutí.
Důležité pro nás je, že kdo chce být Božím přítelem, může se jím skutečně stát. Každý člověk se může stát skrze Ježíšovu eucharistickou krev příbuzným s Bohem. A může tak na věky zůstat, pokud s Ním bude příbuzný i svou myslí duší, a srdcem...

Čtení z Nového zákona: Lk 2,1-20, Mat 2,1-12. Narození Pána Ježíše Krista.
I když se to stalo před dávnými časy a daleko od nás, přesto se to týká osobně každého z nás. To souvisí s tím tajemstvím zmíněným na počátku Bible, že člověk byl stvořen podle Božího obrazu a podoby. Byl stvořen pro tento pozemský svět jako hmotný bůh hmotného světa. Takový Boží podpis na zemi, takový správce Božího stvoření. Pak se něco zvrtlo, což souvisí s dalším tajemstvím, se svobodnou vůlí této stvořené bytosti. Pán Bůh, který ví vše, věděl, jak se to bude vyvíjet a vzhledem k tomu je dar svobodné vůle trochu překvapivý. Ale on souvisí s tím Božím obrazem a podobou. Je to vlastně základní věc.
Starý Adam měl obstát v prověření, jak umí se svobodou hospodařit, ve svobodném rozhodnutí pro dobro. Rozhodl se ale jinak. A protože byl hmotným bohem a správcem stvořeného světa, za který nesl odpovědnost, jeho rozhodnutí ovlivnilo celý ten stvořený svět. Svět se stal špatným, protože Adam se stal špatným. Hmota zhrubla, ztratila neporušitelnost, tělo ztratilo nesmrtelnost, duše čistotu.
Už tehdy zaznělo proroctví, a během dějin navazovala další, že na špatném světě se má jednou narodit nový Adam, který má navrátit stvoření zpět ke Stvořiteli. Tento nový Adam nebude jen tvor podle Božího obrazu a podoby. Bude to Stvořitel sám. Druhá osoba božské Trojice, Boží Slovo, skrze nějž bylo vše stvořeno. Toto Slovo sestoupilo do svého stvořeného světa a přijalo tělo stvořeného člověka Ježíše. Tak se navěky sjednotily v jedné Kristově osobnosti dvě přirozenosti, Boží a lidská. Toto spojení je tak nepochopitelné, že je dalším velkým tajemstvím.
Na počátku Janova evangelia je psáno, že přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali, že svět byl skrze něj stvořen, ale nepřijal ho. A přece to neplatí úplně, neboť dále čteme, že těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, které se narodily z Boha. Až se budeme letos, nebo v dalších letech, dojímat pohledem na malé dítě v jesličkách, mějme na paměti, co všechno spolu s tím děťátkem souvisí. A také, jak to souvisí s každým člověkem na našem světě, jak to souvisí s každým z nás.

Čtení z Nového zákona: Mt 2,13-23. Neděle po Narození Páně. Z týdne na týden se dostáváme od radostných lidí, kteří vítají malého Ježíška a přejí mu vše nejlepší do života, k lidem zlostným, kteří ho nevítají, a nepřejí mu do života nic, ba ani ten život sám. Král Herodes a jeho nemilosrdní rádci a vojáci si zajistili, aby žádné nevítané dítě neohrozilo trůn. Totiž vlastně nezajistili. A v tom je to tajemství dějin spásy a životů všech lidí, kteří budou později pokřtěni ve jméno Dítěte.
Je to tajemství protivenství, pokušení, nepřátelství a trápení, které na věřící čeká. Protože ďábel, našeptavač Herodův, se snaží, aby všichni lidé spojení s Kristem, zahynuli. Především duchovně. A je tu tajemství Boží prozřetelnosti, která tehdy ochránila malého Ježíše a stále ochraňuje i všechny pokřtěné v Jeho jméno. Proč se to všechno takto děje? Proč se tak chová ďábel, tomu není těžké rozumět. Chce ukázat „Nazaretskému“, že není sám, který (se svými démony v závěsu) kvůli svému odvrácení od životodárného Boha skončí v pekle, ale že tam spolu s ním skončí i mnozí a mnozí lidé, kteří se právě ke Kristu (alespoň formálně), hlásili. Každého takového zmařeného člověka považuje za své vítězství nad Bohem, podle hesla „čím hůře, tím lépe“. Ale často si klademe otázku, proč tuto ďáblovu snahu Bůh toleruje?
Pán Ježíš řekl při Poslední večeři apoštolu Petrovi: „satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ Slovo tříbit znamená probírat kvůli zkvalitnění, vylepšení. A v tom je to tajemství. Vývoj člověka nekončí po devíti měsících v lůně matky jeho narozením. Pokračuje během dětství i v dospělosti, a duchovně po celý život. Nejvyšším cílem vývoje člověka je dosažení Boží podoby (viz kniha Stvoření). Ale to nejde samo od sebe, protože člověk je od přirozenosti plný všeho možného zla a často je toto zlo v něm propojeno s nějakým benefitem. A proto proměna člověka k Boží podobě vyžaduje jeho snahu, zápas, sebepřemáhání. A život nám v tom pomáhá.
Všechno nepohodlí, těžkosti a strádání, které zažíváme, má dvojí funkci. Jednak diagnostickou, protože díky tomu vyplouvají na povrch naše vlastní špatné vlastnosti, které někde spaly a zůstaly by jinak nepovšimnuty a proto neřešeny. A jednak léčebnou, když všechny naše špatné věci zároveň řeší a mění. Ty o kterých jsme věděli i ty, o kterých jsme se dověděli.
Kde není zápas, nebude vítězství. Staří asketové, zejména syrští, někdy přirovnávali křesťana k zápasníkovi v aréně a Pána Boha k trenérovi. Zápasník se nemusí třást, protože nikdy se proti němu nepostaví nepřítel, který by byl pro tu chvíli silnější. To ohlídá Boží prozřetelnost. Takže pokud jsme opravdu dobře trénovaní křesťanským duchovním životem, zvládáme trpělivé nesení kříže a důvěrnou modlitbu, pak zlého nepřítele a jeho snahy porazíme. Můžeme říci: „tady stojím ďáble a nebojím se. Jednu ránu dáš, jednu dostaneš!“ A s každým takovým vítězstvím, které je i překonáním sebe sama, člověk duchovní roste a sílí.
Každý máme na Zemi vyměřeno tolik času, abychom mohli všechny své zápasy úspěšně dokončit, pokud o to budeme stát a připravovat se na ně poctivě pod vedením Trenéra. Jen musíme mít stále na pamětí, že jsme byli stvořeni podle Božího obrazu, abychom dosáhli Boží podoby. Komu se tento životní cíl líbí a komu stojí za to, ten zvítězí.

Čtení z Nového zákona: Mt 3,13-17. Zjevení a křest Pána Ježíše Krista.
Tak už je to tady! Lidé, kteří byli u toho, když Pán Ježíš vstoupil do Jordánu a Jan Křtitel ho přitom zjevil zástupům jako Mesiáše, nebo-li Krista, se mohli radovat. To je on. V té době totiž bylo mezi lidmi židovské víry veliké očekávání, že Mesiáš, neboli zachránce víry a národa, kterého slibovali proroci, už musí co nevidět přijít. Když na poušti vystoupil Jan Křtitel, mnozí si říkali, jestli to už není on. Dokonce za ním přišla oficiální delegace z Jeruzaléma. Ale on je zklamal, když řekl, „Já nejsem Mesiáš“. Ale zároveň řekl, že pro něj připravuje cestu. Takže tu musí být co nevidět. A teď tu byl, jak to dosvědčil Jan Křtitel i Boží hlas.
V dnešní době také mnozí lidé hledají velkého zachránce. A čím více je svět rozvrzaný, a nevypočitatelný, tím více cítí, že ho potřebují. Ve skutečnosti hledají Ježíše Krista, ale nevědí o tom. Totiž, o Kristu snad něco slyšeli, ale pro ně je to zastaralá značka, už všelijak zprofanovaná, jednak činností mnohých jeho nepřátel (zvláště ateistů či komunistů) a jednak činnosti mnohých jeho služebníků, kteří byli a jsou vlastně také v srdci nevěřící. Ale přesto lidé po zachránci touží, ať už z obav o budoucnost nebo kvůli prázdnotě v srdci.
Většinou vkládají naději v různé politiky, strany a unie, protože oni slibují. Slibují že zachrání... Nebo se lidé chtějí s něčím identifikovat, někam patřit. A nebo hledají naplnění života, či spíše pocit, že vůbec žijí, tedy vlastně zážitky. Někdo obyčejné, někdo neobyčejné, někdo extrémní.
Hledají a nenalézají. Asi proto, že hledají tam, kde najít nemohou a také proto, že bývají hodně sebestřední. A to je problém, protože sebestředný člověk si nevšimne Boha, ani kdyby šel kolem něj.
Naštěstí ale Pán Bůh tohle všechno ví a řeší to tím, že hledá nás. Skutečně nás hledá a dává lidem taková svoje zjevení a životní „náhody“, osudová setkání, nebo prostě rovnou člověka osloví. Buď to přichází postupně, nebo naráz, jak u koho. A to je pak pro toho člověka takový soukromý svátek Zjevení Páně. A je to velká věc, a člověk by měl tu příležitost, jak se říká, chytit za pačesy. Jak pravil Kristus v Apokalypse (3,20): „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“
To ale neplatí jen pro lidi hledající. To platí i pro nás věřící, kteří jsme obklopeni rozvrzaným světem a neustálým tlakem, abychom kladli na první místo jeho pomíjivé starosti a zachránce...

Čtení z Nového zákona: Mat 4,12–17. Neděle po Bohozjevení: „Světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti“.
Dá se říci, že tento text Písma je o šanci, o možnosti, která se člověku naskytne. Platí to ne jen pro obyvatele krajiny, kterou prorok Izaiáš nazýval Galileou pohanů, ale zajisté pro všechny lidi - smrtelníky. A pokud jde o temnotu, o které prorok mluví, ta je se stínem smrti spjata bezprostředně; jak je psáno, skrze člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt. A dnes čteme o velikém světle, které uvidí lid bydlící v těchto temnotách. Světlo je zde míněno jednak symbolicky, jako dobrý protiklad zlé tmy, ale také doslovně, protože Bůh je skutečně Světlo. To mohou dosvědčit mnozí a mnozí svatí hesychasté, kteří se cestou modlitby mysli už v těle setkávali a setkávají s Kristem, i lidé, jimž se zjevil nečekaně, apoštola Pavla nevyjímaje.
Je to velká šance, která se lidem v jejich bezvýchodné situaci naskýtá. Ale vidět Boží světlo ještě neznamená být zachráněn před smrtí a zlem. Neboť člověk je vybaven svobodnou vůlí. A tato svobodná vůle může být člověku spásou i prokletím. A záleží to právě na něm samotném.
Někteří lidé s radostí a vděkem přijímají Pána Ježíše Krista. Přijímají jeho Světlo i jeho pravidla pro život, aby v člověku Světlo nezhaslo, aby se po zbytek pozemského života udrželo, ba mohlo i růst; i když ta pravidla nejednou směřují proti pozemské lidské přirozenosti, a přinášení zápasy těla i ducha. Jiní lidé kalkulují a váhají. Světlo Boží by sice rádi přijali, ale ta životní pravidla nevnímají jako ochranu božího života v člověku, ale jako omezení ve svém lidském životě. Tito lidé pak hledají jiné možnosti, jak by mohli dojít nesmrtelnosti, ale zároveň si ponechat způsobu duchovního života podle vlastních sobě příjemných představ o seberealizaci. A další lidé rovnou všechno zavrhnou a prostě se smíří se zlem a smrtí jako s čímsi od přírody nevyhnutelným. Tedy pokud takové smíření je v lidském srdci skutečné možné.
Pokud se setkáme, nebo už jsme se setkali s Božím světlem, neváhejme a vytrvejme. Buďme mezi těmi, kteří této příležitosti využijí až do posledního pozemského dne. Protože lidé, kteří Světlo odmítnou, nebudou moci v Poslední den vinit ze svého neštěstí nikoho jiného, než jen sami sebe. A není větší trest než ten, který na sebe člověk seslal sám. Bůh vlastně nikoho netrestá. Bůh zachraňuje.

Čtení z Nového zákona: Luk 19,1-10. O setkání celníka Zachea s Pánem.
Každý člověk se rodí jako pohan (i když někteří otcové píší, že lidská duše je od přirozenosti křesťankou). Proto jsme museli během dětství nebo pozdějšího života o Kristu nějak slyšet, nějak se s ním setkat.
Pán připravuje pro každého člověka takové setkání, abychom jej mohli svobodně buď přijmout a nebo odmítnout. To pak má další vliv na utváření povahy, duše a osudu každého člověka.
Setkání Zachea s Pánem bylo dosti dramatické, ale známe i dramatičtější, jako třeba u velkého pronásledovatele křesťanů Pavla, později velkého apoštola. Jiní to zažili také naráz, i když poklidněji, jako třeba apoštolové Ondřej, Petr či Jan. A další zase k tomu dozrávají postupně, možná i dosti dlouho. Jako třeba člen židovské velerady Nikodém, který napřed s Ježíšem diskutoval, pak se snažil ho nepřímo hájit při poradě velerady s veleknězem a nakonec se k Pánu veřejně přiznal, kdož jej sundal z kříže pohřbil.
Máme své různé osudy a také naše duchovní cesty se liší, ale každému člověku alespoň jednou za život Pán Bůh položí tu otázku: „Vybereš si život se Mnou, a nebo jen se sebou?“ Píši „alespoň jednou“, protože si myslím a doufám, že člověk může být postaven před toto rozhodnutí vícekrát. Čím více šancí, tím lépe.
Tím, že se člověk rozhodne, ale nemá všechno za sebou. Vlastně to tím teprve začíná, protože se pak duch člověka začne podle toho utvářet a vyvíjet. Každého nějak spoluutváří společnost či parta, ve které žije. Na cestě k Bohu získává člověk kromě spojení s Bohem i společenství. Jednak ze světa neviditelného - andělů a svatých lidí, a jednak z pozemského - křesťany podle srdce, kteří jdou a klopýtají a zase jdou za svatostí; i když pozná i křesťany jen podle jména, kteří se vlastně nesnaží a tomu jménu spíš dělají ostudu (přece jen, pořád ještě nejsme v nebi). A tady se člověk zase rozhoduje, mezi kterými se bude cítit doma (rozhodně doporučuji mezi těmi prvními, protože ti druzí spíše spadají mezi lidi, o nichž píši níže).
Ovšem, pokud se člověk rozhodne žít bez Boha jen pro sebe, také nezůstane bez společnosti. Získá zde na zemi kumpány stejného ducha, a k tomu neviditelný doprovod ďábla a démonů, kteří ho postupně ovládají stál víc, ať už si je toho vědom, nebo není. Až jednou opustíme těla, opustíme i svou společnost pozemskou, a bude nás vítat společnost oněch dříve neviditelných a budeme v ní žít podle toho, jak jsme se rozhodli a čem jsme vytrvali.

Čtení z Nového zákona: Luk 18,10-14. Farizej a celník.
Tato neděle je již začátkem postního triodu (kdy už se užívají tematické modlitby), i když samotný Velký půst začíná až 3. března.
Příprava na toto období začíná příběhem dvou odlišných lidí, kteří se přišli modlit do chrámu. Neznáme jejich jména, pouze charakteristiky. Farizea charakterizuje příslušnost k učené vrstvě vykladačů Mojžíšova zákona. Dnes je slovo farizeus synonymem pro pokrytce, ale jistě takoví všichni nebyli, například slavný učitel Gamaliel byl upřímně věřící a otevřený Boží vůli, i kdyby měla přijít prostřednictvím odsuzovaných křesťanů.
Ovšem náš farizej, který právě přišel do chrámu, byl zbožným pouze povrchně. Ne snad neupřímně, protože byl sám o sobě přesvědčen, že opravdu vše dělá dobře a chvályhodně (jen si vezměte – dokázali byste Církvi věnovat každý měsíc desetinu platu?) Ale jeho sebehodnocení bylo přesto mylné. Nebyl si vědom své pýchy a samolibosti, což je nejhorší z duchovních pastí. Ani si neuvědomil, že z chrámu odejde bez odpuštění hříchů, protože o nic takového ani nežádal v domnění, že žádný hřích nemá. Podstatou jeho modlitby bylo v poděkování, že je lepší než ostatní. A hlavně než tamten celník.
Tamten celník stál docela vzadu, ani se neodvážil vstoupit hlouběji do chrámu, protože na něj najednou padly všechny jeho hříchy. A že jich nejspíše měl! Celníci byli nejednou přirovnáváni k lupičům se státním razítkem. (Představme si, že tak jednou v neděli nečekaně přišel do chrámu exekutor, který je všeobecné známý jako nelítostný, mazaný a cynický sup hodující na cizím neštěstí. Co tady tenhle dělá?) Ale ten celník měl v chrámu svou práci. Prosil Boha o smilování a odpuštění všech hříchů. Zdá se, že Božím řízením přišla na něj lítost a nelítostné sebepoznání, že tak dál už nemůže žít. Možná, že ještě včera byl také samolibý a pyšný, na svůj majetek, na svou moc. Ale teď najednou není. Přešel ke správnému sebehodnocení, neboť vidí své hříchy, které dříve neviděl, prosí kvůli nim a odchází očištěn.
Přijít ke správnému sebehodnocení, to je veliký Boží dar. A dobře je na tom člověk, který tím darem nepohrdne. A také je to možná i nejdůležitější poslání Velkého půstu a přípravy na něj.
Čtení z Nového zákona: Luk 15,11-32. Podobenství o marnotratném synu.
Toto podobenství vlastně není jen o marnotratném synu, i když je hlavní postavou; díky vlastní zkušenosti se skutečným životem prošel vnitřní proměnou, takže poznal a vidí v novém světle sám sebe i domov, do kterého se chtěl vrátit.
Dnes bych se ale chtěl zaměřit na jednu důležitou věc v příběhu, kterou možná považujeme za samozřejmou. Totiž, že se měl kam vrátit. Co kdyby jeho otec reagoval jinak? Co kdyby dal za pravdu staršímu bratrovi? Představme si, že mladší bratr, který odešel jako rozmazlený hejsek s plnou kapsou peněz, se vrací domů jako žebrák poznamenaný krušným životem. Jsou na něm vidět jen hadry a špína, není vidět proměněné srdce. A otec jej ani nechce vidět. A starší bratr (teď už jediný syn) ho vyhání od svého prahu. „To se nestydíš se tu ještě ukázat?“
A člověk světa znalý by se mu nedivil. Vždyť mladší bratr lehkomyslně prodal svůj dědický podíl po otci. Ne jen stáda ovcí a koz, ale nejspíše i velkou část rodinných pozemků, na kterých hospodařili předkové po generace. Teď o ně rodina přišla a nedá se to napravit. A další věc. Kdyby otec zbloudilého syna přijal zpět, co když mu bude chtít znovu zanechat aspoň nějaké dědictví? Bude se dělit majetek, který má po právu připadnout už jen staršímu synovi? Jak nespravedlivé! Ano, člověk znalý tohoto světa by se nedivil. Ale my nejsme děti tohoto světa.
Když milosrdný otec vysvětluje staršímu synovi, proč opět přijal mladšího domů, a proč se z toho tak raduje, mluví i o nás samotných. V tomto podobenství se máme ztotožňovat s marnotratným dítětem, které činí pokání a touží po odpuštění hříchů, protože to tak je. Už to tak je, že máme své chyby, vášně a sebestředné zájmy. Jsme v tomto světě sice něčím ukotveni, ale zároveň bezvýznamní a trochu ztracení a potřebujeme domů. A pokud už jsme dost zmoudřeli tak víme, že potřebujeme i odpuštění, abychom mohli skutečně překročit práh.
Že Bůh je milosrdný, a lidem odpouští, považujeme za samozřejmost. A věru, že je to samozřejmé. Ale my bychom to, z pedagogických důvodů, za tak samozřejmé mít neměli. Abychom si Boží lásky nepřestali vážit. To bychom se totiž dostali zase na začátek celého příběhu, kdybychom si Božího milosrdenství vážili tak málo, jako ten mladý nerozumný syn otcova majetku, a hlavně jeho lásky.

Čtení z Nového zákona: Mat 25,31–46. Masopustní neděle - O Posledním soudu.
Je dobré si alespoň jednou za rok připomenout Poslední soud, protože jednou přijde den, kdy se nám připomene sám. A není nad to, když je člověk připraven.
Vzpomněl jsem si na svá školní léta, protože mi to trochu připomnělo zkoušení před tabulí. Několikrát za těch devět let se stalo, že jsem se vážně učil a cítil jsem se na takové zkoušení připraven, ba jsem se snad i hlásil, abych zazářil. Ale pak mne nějaká otázka pana učitele zaskočila, a pocit nastávajícího triumfu se náhle vytratil, zjistil jsem, že na spoustu věcí jsem se zapomněl podívat a nakonec jsem byl rád, že jsem prolezl jak se říká, s odřenýma ušima.
I na ten Poslední soud se připravuji, ale rozhodně se bráním být si tak jist triumfem. Někteří lidé to tak ale možná mají, snad jim dává tu jistotu mnoho dobrých skutků, nebo neochvějní víra.
Viděno pozitivně, rozhodně je dobré, že mají poslední věci na paměti a snaží se, aby byli připraveni. Jak moc, to se prověří u tabule.
Horší variantou je přístup, kdy se člověk vůbec nepřipravuje a přesto je v klidu a přesvědčen, že se „tam nahoře“ s Pánem Bohem nějak domluví. Ale protože se nepřipravoval, tak neví, že největší potíž není s „těmi nahoře“, ale s „těmi dole“, protože žalobcem člověka není Pán Bůh, ale zákeřní a po čertech mazaní démoni, kteří znají každý hříšek i hřích člověka za celý život. A pokud mají obhájci-andělé z té žaloby člověka vysekat, musí mít po ruce nějaké argumenty. A ty argumenty jim může poskytnout jen ten člověk sám ze svého pozemského života. Samozřejmě, pokud tedy může, a pokud budou stačit. Stojí tu veliké váhy, přesně vyvážené, a každá strana klade vše co může na svou misku vah. Zapeklitá situace. Někdo může namítnout: „Dobrá, je tu Boží spravedlnost, ale také je tu přece Boží milosrdenství!“ To je pravda, ale do to nemůžeme mluvit, to je pouze věcí samého Boha, který pravil: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“
Největší překvapení čeká na lidi, kteří jsou přesvědčeni, že je žádná taková zkouška nečeká. I oni se snaží a připravují aby obstáli – na tomto světě. A protože život na zemi se s nikým nemazlí, musí tomu svou povahu a své skutky přizpůsobit.
Ale nebudeme jim mluvit do života, zvláště pokud o to nestojí. Abychom snad nezapomněli při posuzování druhých na vlastní hříchy. A abychom také nakonec prošli, třebas s odřenýma ušima, až jednou shůry zazní hlas: „A k tabuli půjde...“

Čtení z Nového zákona: Mt 6,14-21. Vzpomínání Adamova vyhnání z Ráje. Neděle všeobecného smíření.
Adam (nebo-li Člověk) musel opustit Ráj, protože ztratil spojení s Bohem. Byl stvořen podle Božího obrazu a podoby, jako jakýsi hmotný bůh hmotného světa, aby byl hospodářem a ochráncem tohoto stvoření. Dokud se v srdci podobal Bohu, tak to bylo dobré, protože byl, dá se říci, v jednotě s Originálem, podle kterého byl utvořen. Ale pak se to zvrtlo, protože svou svobodnou vůli podřídil temné straně. Do té doby neměl se satanem nic společného, ale teď se mu připodobnil. Protože ale nebyl původně stvořen podle obrazu a podoby satana, nefungovalo to úplně. Člověk se dodnes potácí mezi dobrem a zlem. Není sám sebou. Po ztrátě jednoty s Bohem je člověk duchovně invalidní tvor. Není celý, protože celý a úplný může být jenom ve spojení se svým Originálem. Přece však, díky Boží milosti, je tady možná cesta k uzdravení. Člověk, protože je sluhou satana, už sice nemá sám od sebe možnost vrátit se k Bohu, ale Bůh má možnost přijít za člověkem. A to se stalo, když druhá Osoba božské Trojice sestoupila do hmotného světa a stala se jedním z lidí, Ježíšem. A protože bylo třeba otevřít cestu ke smíření a odpuštění, přinesl dokonce Bohočlověk Ježíš oběť na kříži. Lidé teď mají skrze Ježíše Krista možnost smířit se s Bohem a najít svou celost a úplnost, tu kterou měl původní Adam v Ráji. A ne jen možnost. Ono už se to děje, jak je patrné u mnohých, kteří dosáhli božské moudrosti a lásky, poznali věci budoucí, zaháněli nemoci, křísili mrtvé, odvraceli katastrofy, měnili lidské osudy, a mohou s tím pokračovat i po své tělesné smrti. Není jisté, jestli i my se během pozemského života staneme svatými. Tedy, nechci se nikoho dotknout, ale alespoň u sebe to považuji za poněkud nepravděpodobné. Ale jedna možnost utéci zlu a smrtelnosti se otevírá nám všem. Pán Bůh totiž slíbil, že pokud se smíříme se všemi lidmi a ze srdce odpustíme, i Bůh se s námi smíří a všechno nám odpustí. Jak řekl Pán Ježíš: Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení (Mt 6,14-15).
Smířit se s druhým člověkem je někdy těžké, protože on třeba nebude chtít. Ale co mohu udělat určitě i jen sám za sebe, to je právě odpuštění. Jistě, ani to není někdy snadné, zvláště pokud trváme na principu spravedlnosti (je však třeba připomenout, že kdyby Bůh trval na principu spravedlnosti vůči hříšníkům, neměli bychom šanci). Jednou jsem měl rozhovor s paní, která byla smrtelně nemocná a chystala se k odchodu. Věděla to, a bylo třeba rozloučit se a zhodnotit život. Ptal jsem se také, zda všem odpustila, a ona se přiznala, že jednomu člověku nemůže odpustit kvůli ošklivé zradě. Probírali jsme to a ona se nakonec rozhodla, že té osobě tedy odpouští. Požehnané rozhodnutí! Bylo to rozhodnutí, které určilo, kterým směrem se duše vydá po opuštění těla. Chceme-li se vydat vzhůru, následujme příkladu této požehnané ženy a odpusťme, odpusťme všem, abychom Bohu poskytli dobrou záminku k našemu spasení.

Čtení z Nového zákona: Jan 1,43-51. Oslava Pravoslaví.
Pojmem oslava Pravoslaví se nemíní oslava nějaké skupiny věřících křesťanů. Míní se tím oslava obsahu a způsobu křesťanské víry, která přináší jistotu spojení s životodárným Bohem. Jednak zde na zemi uprostřed zmatků a nejistot, a jednak ve velkém duchovním světě, kde mimo spojení s Bohem existuje i varianta izolace od Něj. Což je věc důležitější, protože tato izolace od Boha má parametry věčnosti. Je zároveň frustrující i dobrovolná, stejně jako je frustrující i dobrovolné rozhodnutí člověka, že s někým dříve blízkým už v životě nepromluvím, a ne a ne. Způsob pravoslavné víry vychází ze zkušenosti a vede ke zkušenosti. Řeklo by se sice, že prvním impulzem pro nás je nauka, čtení Bible a informace o Církvi, ale to, co je napsáno třeba v Evangeliích bylo napsáno právě na základě zkušenosti lidí s Pánem Ježíšem Kristem. Další společné duchovní zkušenosti křesťanů vedly k ustálení obsahu Bohoslužby a věrouky. Vždyť ne náhodou vlivní církevní otcové byli zároveň lidé s hlubokým duchovním životem (dnes v západním pojetí bychom asi řekli mystickým).
A zároveň, když se člověk drží toho, co v prostředí Pravoslaví poznává a zažívá, vede to k jeho osobní duchovní zkušenosti a růstu osobnosti. Člověk roste směrem k ideálu, tedy Božímu obrazu a podobě, alespoň tak jak je to v lidském rozměru možné (a u některých svatých i nad lidské možnosti).
Tedy, jak jsem naznačil, v ideálním případě. Ideál je něco, za čím směřujeme, ale v realitě to není jen tak snadno dosažitelné. Snažíme se třeba žít podle Božích rad, abychom se naučili poznávat duchovní souvislosti, které běží „na pozadí“ osobních i světových událostí, a tím získali větší jistotu na duchovní cestě. Ale zároveň si to sabotujeme svými nepěknými vlastnostmi, pohodlnostmi a tvrdohlavostmi (případně tvrdosrdcostmi). A s různým úspěchem se s tím přetlačujeme, což je vlastně ten mnohokrát zmiňovaný duchovní zápas.
Tady právě nám může pomoci postní doba a praxe. Neboť jsme duchové. Já jsem duch a vy, kteří to čtete, jste také duchové. Všichni lidé jsou duchové, oblečení do těla. A naše pěkně masité a tučné tělo má značný podíl na duchovní otupělosti. Neříkám, že může za všechno, například pýcha nebo nenávist jsou vlastnosti na těle zcela nezávislé, ale přece jen má přitěžující vliv. Nu a když tělu odepřeme trochu toho masa a tuku, tak se duch začne prosazovat a sílit trochu více.
Zkusme to a uděláme zkušenost. A zkušenost s půstem a posílením ducha povede k dalším zkušenostem, kdy vlastní srdce i Boží věci začneme vnímat, řekněme, s vyšším rozlišením...

Čtení z Nového zákona: Mk 2,1-12: Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘
Druhá neděle postní je věnována připomínce svatého Řehoře Palamy, mnicha (biskupa) a theologa, který v polovině 14. století byl nucen opustit pokojnou krajinu svého srdce a vystoupit na veřejnost s obranou hesychasmu. Tak se začalo říkat modlitební praxi zejména athoských mnichů, která otevírala srdce člověka nestvořeným Božským energiím. Učený kalabrijský mnich Varlaam, který tehdy působil jako profesor na konstantinopolské univerzitě, totiž navštívil horu Athos, byl zděšen teorií i praxí modlitby srdce a prohlásil ji za neužitečný omyl a herezi. Jako autor traktátu o logice a astronomii si nedovedl představit, že se člověk za pozemského života může setkat přímo s živým a nepostižitelným Bohem. A tehdy na žádost svých přátel vystoupil svatý Řehoř na obranu hesychasmu, jak ústně v disputacích, tak i písemně, což přispělo i ke zveřejnění a systematickému popsání tohoto způsobu duchovního zápasu a života. Vlastně je to cesta jak vyjít naproti Pánu, která řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“(Apokalypsa 3,30).
Jako by se zde trochu odrážel spor lidí, kteří se dohadují, jestli je lépe sedět a modlit se, nebo vstát a jít pomáhat chudým a nemocným (i když v tom vlastně rozpor není, protože záleží na tom, k čemu je kdo povolán). Zdálo by se, že druzí by měli v argumentech navrch, protože užitečnost pomoci druhým je hned vidět a dá se nějak vykázat. Zatímco pomoc skrze hlubokou modlitbu je skrytá. I když ne vždy. Jeden ze svatých našich dnů, nedávno zesnulý Efrém Arizonský, doporučil lidem z Řecka hledajícím radu a pomoc, aby se obrátili na jeho duchovního syna Efréma na Athosu se slovy: On je lepší než já, neboť svými modlitbami zastavil dvě války.“ Nedělal si legraci a nebyla to nadsázka. Tito svatí modlitebníci jsou užiteční skrytě, ale často mnohem mocněji. Vždyť je vyhledávají stovky, ba tisíce lidí, kteří se ptají proč a jak žít.
Ale aby člověk mohl pomáhat druhým a zachraňovat druhé, musí napřed s pomocí Boží pomoci sám sobě a sebe zachránit. To začíná u domácího úklidu v duši. Proto Pán Ježíš ochrnutému člověku napřed odpustil hříchy. Ty byly příčinou jeho ochrnutí. I naše hříchy nás vnitřně paralyzují, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A když ano, tak je dobře, protože víme, že je čas na pokání, na úklid. Vždyť každou chvíli může přijít návštěva. Může přijít ten, který řekl: „Stojím přede dveřmi a tluču“.

Čtení z Nového zákona: Mk 8,34-9,1. Neděle uctívání svatého Kříže.
K této neděli se hodí dvě lidová přísloví: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a „bojí se toho jako čert kříže“. To první přísloví je snad ozvěnou otcovských slov Pána: „Já kárám a trestám ty, které miluji“ (Apokalypsa 3,19). Tím křížkem je myšleno trápení. Nesení kříže má zvláštní význam pro očištění od hříchů a přiblížení se Bohu skrze Krista. Skoro by se sem hodilo pořekadlo z úplně jiného světa, totiž ze váš účetní za vás vyřeší problém o kterém nevíte, způsobem, kterému nerozumíte. My totiž máme na duši spoustu hříšků a hříchů na které jsme už zapomněli, nebo které jsme si ani neuvědomovali. A jejich následky, které mohou být dlouhodobé, už vůbec nejsme schopni sami dohlédnout. Jak by se člověk mohl očistit, když o tom ani neví? A pak je tu ještě problém příčiny těchto hříchů, totiž naší povahy, vlastností a různých vášní. I když se třeba někdy snažíme s tím něco dělat, abychom se přiblížili Božímu obrazu a podobě podle nichž jsme stvoření, je to těžké a zdá se někdy i nemožné. Protože vlastně musíme zápasit sami se sebou, a jak zvítězit, když obě strany mají stejně sil, protože je to vlastně strana jediná? A tu přichází tajemně na pomoc Kristův kříž. Tím, že na nás dolehne, způsobuje změny v našem duchovním organismu, v naší vůli, emocích i rozumu. Je jako lék, který spolknu a on uvnitř působí, i když přesně nevím, jak. Samozřejmě ovšem za podmínek, že léčbu trápením přijmu. Jako třeba Jan Zlatoústý, který byl celý život pronásledován a ve vyhnanství umřel se slovy: „Díky Bohu za vše“. Protože nic, co nás potkává, není náhoda. Na druhou stranu, pokud někdo léčbu nepřijímá, běduje, reptá a bouří se proti osudu, nic mu to neprospěje, jen se ve svých hříších utvrdí. Jako když vyplivneme lék, protože je moc hořký a ještě počastujeme lékaře nějakým nelichotivým výrazem. Těžko pak k němu získáme důvěru, o přátelství ani nemluvě. Ale možnost přátelství s Bohem je přesně to, k čemu tato tajemná léčba nakonec vede. A to věru stojí za to, ne jen pro pozemský život, ale hlavně ten další.
A pak je tu to druhé přísloví. Čertiska, neboli běsi a démoni, se skutečně bojí kříže. Pán Ježíš Kristus svou obětí na kříži připravil ďábla o jeho absolutní moc nad lidským rodem. A všude, kde se objeví kříž provázený živou vírou, tak ďábel ustupuje, ba dokonce utíká.
Kristův kříž nás očišťuje a přibližuje k Bohu, zatímco ďábla přemáhá a zahání. Nás léčí, ďábla spaluje. Proto se křesťané tak moc kříže drží a ctí toto znamení jako znamení vítězství. I přesto, že je zároveň symbolem duchovního zápasu a trápení. Ale jenom tady na zemi. Jenom do času. Jak se říká: „Všeho do času, Pán Bůh (a my) na věky.“

Čtení z Nového zákona: Mk 9,17-31. Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“
Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“
S vírou to není snadné. Oč lepší by bylo prostě mít jistotu na základě nějakého důkazu. Ale víra je asi moc důležitá. Jak píše apoštol Pavel: „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ Víra je důležitá pro vývoj duchovní osobnosti člověka.
Jistě by se nám věřilo lépe, kdybychom si něco uměli alespoň nějak dobře představit. Třeba Boží království. Ale ani to není jednoduché, podle toho, co Pavel píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Apoštol Pavel „tam“ totiž byl. Ale jako by nám říkal: „Rád bych vám to nějak popsal a přiblížil, ale nejde to.“ Neboť, jak píše jinde: „Vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.“
A přeci je tu jedna důležitá a pro posilu víry dobrá věc. Právě to, že apoštol Pavel „tam“ byl. A nebyl (a není) sám. Tou důležitou věcí je svědectví lidí, kteří mají vlastní zkušenost. I když se o tom mluví obtížně, přece jen o tom víme. To nás může povzbudit, když už vlastní zkušenosti nebudeme mít.
Ale proč vlastně říkat, že vlastní zkušenosti nebudeme mít, nebo nemáme? Přicházející neděle je věnována památce svatého Jana Klimaka, nebo-li též Žebříkovce. Napsal knihu o duchovním vzestupu člověka nazvanou příhodně Žebřík (do Nebe), kde každá příčka znamená zápas s nějakou překážkou, ať už uvnitř člověka (vášně a zlé sklony), nebo vně člověka (závistiví démoni). A právě takový duchovní zápas a vzestup umožňuje každému člověku získávat vlastní zkušenosti a posilovat víru i vztah k Bohu. A to i proto, že Bůh nás stále provází. A i takové zápasy, kdy se nám zdá, že jsme v tom zůstali sami a naděje hasnou, jsou provázeny jeho tajemnou přítomností a pomocí. Jen s ní můžeme zápasit sami se sebou s odhodláním a nést trápení s trpělivostí. Existuje pravidlo, že nikdy nebudeme postaveni před boj nad naše síly. A jeden ze zkušených k tomu dodal, že toto „zatížení“ člověka je váženo na lékárenských vahách. Je to jakýsi trénink, který nás uschopňuje postupovat vítězně po příčkách žebříku a přibližovat se bez nebezpečí stále víc k Bohu. Člověk by si možná někdy rád řekl: „A ty námahy a trápení, které už mám za sebou mi stačí, víc už se Bohu a ke svatým přibližovat nepotřebuji. Ale věřte, že pokud by nám Pán Bůh vyhověl, nebyli bychom rádi. Až přijde poslední den a staneme se před Jeho trůnem, kde nám bude ukázáno naše místo a úroveň pro věčný život, pak by nás to najednou mrzelo, že jsme „nezabrali“ víc. Až bude po boji, jak rádi budeme za každý ten minulý úspěch a za každé i nejmenší vítězství. Protože zhodnocení bude veliké.
Poznámka ke zkušenostem – hodně jich obsahuje kniha „Kde se ocitne duše po smrti“ vydaná na hoře Athos v kelii sv. Mikuláše. Je přístupná určitě v řečtině a v ruštině. Český překlad mám k dispozici v PDF. Pokud bude mít někdo zájem, ať mi napíše svůj mail, rád pošlu.

Čtení z Nového zákona: Luk 7,36–50. Neděle ctihodné Marie Egyptské (nar. 345).
Marie Egyptská během svého života poznala, co je to duchovní hrdinství. Dá se říci, že obsáhla v životě cestu z pekla do Nebes, od krajnosti do krajnosti. Na počátku vidíme mladou dívku Marii, která se s v bohatém přístavním městě Alexandrii s potěšením živí prostitucí, a na konci matku pouště, která se vysmívá démonům, suchou nohou přejde řeku Jordán a při soustředěné modlitbě se nedotýká nohama země. Abychom nepochybovali, že svědectví svatého Zosimy o těchto věcech je reálné, mohu uvést co jsem slyšel očitého svědka, který na řecké hoře Athos viděl mnicha při takové modlitbě. Moderní člověk reagoval tak, že se štípal do ruky, jestli to není sen, a nebyl. Často se hovoří o obrovském vnitřním zápasu, který Marie Egyptská postoupila. Já chci vedle této lidské stránky dnes zdůraznit i tu Boží. Neboť Pán Ježíš pravil: Beze mne nemůžete učinit nic“. A je to skutečně Boží milost, či přesněji církevně slovansky blahodať, která inspiruje a zmocňuje člověka k velkým cílům a spolu s ním je uskutečňuje a dovršuje. Na druhou stranu je ovšem dlužno připomenout, že to podobně může fungovat i pro působení z dolního světa.
Josef Hesychasta opakovaně píše, že vše dobré co děláme pochází od Boha a všechno zlé od ďábla. Lidé by nejspíše páchali mnohem méně zla, kdyby to bylo jenom na nich samotných a některé zlé činy by zůstali jen v představách, nebo by snad ani člověka nenapadly. Kdosi dobře napsal, že není žádné zlo na světě, které by démoni neiniciovali a kterého by se neúčastnili. Lidé konající zlo v tom ale samozřejmě nejsou nevině. Je v nich něco, co to umožňuje. Zlá vůle člověka, která tomu vychází vstříc, vzájemná duchovní podobnost a sympatie s myšlením běsů.
Stejně tak ale dobří lidé umožňují Boží blahodati, aby s nimi spolupracovala a přivedla je k velikým věcem. Abychom tomu mohli porozumět, je nám umožněno trochu to zažívat i v běžném životě. Třeba když před námi stojí nějaký úkol a ostatní o nás pochybují, protože nás znají. Ale my cítíme odhodlání, věříme že to půjde, že na to máme a skutečně se to zdaří! Protože Bůh nás provází i tím „obyčejným“ životem. Ale i tady platí slovo, že bez něj nemůžeme nic udělat. Když z nějakého důvodu blahodať od srdce poodstoupí, splaskneme jako vyfouknutý balónek. Možná proto, abychom si uvědomili, jak se věci mají a nemysleli si o sobě kdoví co.
Svatá Marie Egyptská toto vše už znala. Byla skromná, přesto že byla schopna věcí nadlidských. Věděla, co je Boží blízkost, dobře si pamatovala svou minulost, své obrácení ke Kristu, svůj strašný zápas na poušti i velikou Boží pomoc. A znala čas svého odchodu i to, kam odchází. A přesto, že byla jako andělské zjevení, byla jednou z nás, člověk z masa a kostí.
Kéž je nám to povzbuzením, abychom i my se snažili žít podle Božího obrazu a podoby, a abychom tak byli otevřeni Jeho blízkosti a pomoci pro tento život i budoucí. Čtení z Nového zákona: Jan 12,1–18. Květná neděle.
Kdybychom chtěli uvažovat o něčem, o čem k tomuto svátku asi ještě nikdo neuvažoval, tak bychom jej mohli také nazvat svátkem zklamaných nadějí.
Tedy v případě, že bychom se na událost slavného vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma dívali očima davu. Očima zástupu lidí, kteří stáli kolem cesty, mávali zelenými ratolestmi a volali hosana! (něco jako dnešní hurá! nebo sláva!). A k tomu také: ať žije nový zázračný král, seslaný přímo Bohem, aby vyhnal římské okupanty a ustanovil židovské království na věky.
Takové naděje měli tehdy jásající lidé a možná i samotní apoštolové, kteří Pána sedícího na oslátku provázeli. Jen On jediný věděl, že je to jinak. Že za pár dní brzy stál před římským Pilátem, kterému řekne: „Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18,26). Ano, království Pána Ježíše Krista, tolik očekávaného Spasitele a Mesiáše je z jiného světa. A z jakého! Ale o tom lidé v ulicích nemají ani tušení. Oni slyšeli o zázracích, o vzkříšení Lazara z mrtvých, o tom, jak Ježíš chodil po moři, poroučel bouřím a rozmnožil chleby. Jak by si takový zázračný král neporadil s několika římskými legiemi? Proto jej všichni tak vítají, a jeho největší nepřátelé, velekněží, farizeové a vykladači Mojžíšova zákona, si připadají bezmocní. „Celý svět se dal za ním!“(Jan 12,19). Ale ještě přijde jejich chvíle. Jidáš si to už spočítal. Dobře slyšel, jak v Lazarově domě Pán Ježíš začal mluvit s o svém pohřbu (Mt 26,12). A už se v duchu s veleknězi domlouvá, jak jim ho zradí. Paradoxně on jediný z apoštolů už chápe, že žádné nové pozemské království nebude. Ale přesto, že pochopil jako první, vlastně nepochopil vůbec nic.
Ale lidé kolem cesty, kteří dnes vítají nového krále, také brzy pochopí. Až uslyší o tom, že ten Ježíš, který si měl poradit s římským vojskem, se nakonec nechal v noci chytit a zatknout několika lidmi z chrámové stráže. Jak je to možné? Jaké zklamání! Co byl tedy ten Ježíš vlastně zač? Byli podvedeni! Zasloužil by, pryč s ním! Jaký div, že ani ne za týden budou volat ukřižuj! Budiž to vše pro nás poučením, abychom se nenechali oklamat. Nikoli Pánem Bohem, ale sami sebou. Záleží totiž na tom, co od Boha chceme a co ve svých představách očekáváme. Protože opravdu dobrý lidský život není na tomto světě možný. (A už vůbec ne nesmrtelný). Jak by také mohl být? Vždyť se podívejte, jak ten svět vypadá. Zlo je tu promícháno s dobrem jako mléko a cukr v krupicové kaši. Jako obilí a koukol na jednom poli (Mt 13,25-30). Dobrý život je možný jenom tam, kde není žádné zlo. A to proto, že se tam ani žádní zlí lidé nedostanou. (Ti budou mít přidělený svůj vlastní svět). A my bychom se měli starat a o to pečovat, abychom byli schopni dostat se do toho Ježíšova království, které není (a nemůže být) z tohoto světa. Pilát tehdy nepochopil a vlastně se ani nesnažil. Snad na tom jsme a budeme lépe, s pomocí Boží! Čtení z Nového zákona: Mk 15,43-16,8. „Kdo nám odvalí kámen od hrobu?“

Tato obava žen, které se chystaly dokončit procedury pohřbu Pána Ježíše, byla realistická. Takový kámen míval až dvě tuny. Takže bylo velmi pravděpodobné, že se dovnitř nedostanou. Proč tedy ale nakoupily za velké peníze všechny ty vonné masti? Přece jen doufaly, že jim u hrobu někdo pomůže?
Když viděly kámen odvalený, bylo to velké překvapení. A což teprve prázdný hrob a andělé! Pán Ježíš Kristus ale těm ženám i apoštolům několikrát opakoval, že taková situace nastane. Takže to věděli předem. Samozřejmě teoreticky. Po praktické stránce nic z toho, co dosud věděli o světě, tomu nenasvědčovalo.
A to my známe. Také se můžeme ocitnout a ocitáme v situaci, kdy věci nemají žádné dobré východisko. Ať se člověk kolem sebe rozhlíží sebevíc, žádná, ani malá možnost, žádný příslib, žádné světýlko na konci tunelu. I když jsme slyšeli o Boží prozřetelnosti a o tom, že Bůh všechno řídí. Víme o tom. Teoreticky.
Ale nelze vyloučit překvapení. Překvapení ne jen pro nás, ale především pro různé zlouny a mocipány, kteří mají všechno tak pěkně promyšlené a pojištěné. Protože mají chytré plány a mají dost prostředků na to, aby je mohli uskutečnit, takže vždycky tahají za delší konec provazu. Protože na překvapení se nelze připravit. Proto je to překvapení. Modleme se za Boží překvapení. Není to prosba o nemožné, protože Bůh s tím počítá, vždyť nám to v Písmu dal vědět a my to tedy teoreticky víme.
A nebo ještě lépe, modleme se za víru a poznání. Aby to už pro nás nebyla jenom teorie. Abychom potom, až to přijde, nebyli zaskočeni. Zlouni a mocipáni mohou být zaskočeni. Budiž jim to přáno. Ale my se snažme být trochu i těmi spolupracovníky Božími, ať pro nás platí přísloví: Kdo je připraven, není zaskočen.

Čtení z Nového zákona: Jan 5,1-15. O člověku raněném mrtvicí.
Pán Ježíš, poté co toho člověka uzdravil, mu řekl: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího“.
Každý náš skutek má nějaké následky, a dá se to určitým způsobem vztáhnout i na slovo. Tyto následky mohou být dobré i zlé. Některé odezní hned, některé mohou trvat dlouho (ne-li napořád), a poznamenávají životy jiných lidí. A některé zpětně poznamenají i nás samotné. To byl případ tohoto ochrnutého člověka, jehož jméno neznáme. Podle toho, co mu Pán řekl, byl stav toho člověka následkem nějakého hříchu (nebo hříchů), který se projevil jeho pozemském životě. Každé naše konání má ale i následky v duchovním světě, kde si buď člověk shromažďuje poklad, nebo mu roste dluh. Ta druhá možnost může být neblaze osudová pro věčný život. Ale díky Bohu je na světě možnost pokání a odpuštění.
Ten člověk – dřívější hříšník, patrně prošel během svého ochrnutí nějakou vnitřní proměnou. Což byl ostatně také účel této nemoci. Usuzuji tak z toho, že již přišel čas na jeho uzdravení. A tato vnitřní proměna měla být trvalá. Což ovšem nikdy není jisté. Někdy se stává, že když je člověku zle volá Boha, ale když se mu zase uleví, tak na Boha zapomíná. Proto asi také Pán řekl tomu uzdravenému, aby už se nevracel k dřívějšímu způsobu života, protože by jej potkalo něco horšího. To by měl každý polepšený hříšník mít na paměti. Když nevyužije pomoc, kterou mu Bůh poskytl, následkem bude, že klesne ještě níže, než byl předtím. Velice varovné.
Dá se říci, že všichni, kteří se snažíme přiblížit Bohu podle rad Pána Ježíše Krista, jsme polepšení hříšníci. A proto to platí i pro nás. Díky našim skutkům i slovům (které se rodí z myšlenek a pocitů), dáváme do pohybu řetězce následků, které nám mohou přinést požehnání, nebo prokletí. Stále samozřejmě platí, že je tu Boží pomoc, i Boží láska Ale to podstatné záleží na našem vlastním výběru mezi dobrem a zlem.
Máme velikou moc nad svým vlastním osudem. Držme se proto naučení Písma a svatých otců a promýšlejme svůj život. Trénujme odolnost vůči pokušení a, jak radí syrští otcové, staňme se ukázněnými zápasníky proti zlu, jejichž trenérem je sám Bůh.

Čtení z Nového zákona: Jan 4,5–42. O živé vodě.
To by mohl být klidně název pohádky (a možná i je), ale nejúžasnější na tom všem je, že to není pohádka. Pán Ježíš řekl té samařské ženě u studny zajímavou věc. Kdyby ho požádala, mohl by jí dát živou vodu. Zajímavé na tom je, že jí živou vodu nenabídl přímo. Mohla by jí dostat jen, kdyby ho požádala. Možná v tom někdo nevidí velký rozdíl, ale je to rozdíl mezi věčným životem a smrtí. Je totiž na světě mnoho lidí, bohužel, kteří živou vodu od Boha nedostanou, protože o ni nežádají. Nežádají, protože ji nechtějí, protože o ni nestojí. A to přesto, že se v člověku stane pramenem vyvěrajícím k věčnému životu. Ale aby člověk požádal Krista o tuto živou vodu, musí znát co dává Bůh a vědět kdo tuto vodu nabízí, jak Pán Ježíš řekl.
Tato živá voda je totiž Bůh sám. Je to Bůh - Duch svatý, který se ubydluje v člověku, když ten člověk, podle slova Pána, miluje Krista a zachovává jeho slovo (Jan 14,23). Tím pramenem vyvěrajícím k věčnému životu je theosis, zbožštění člověka. Pro toho, kdo se neorientuje v pravoslavné theologii, můžeme mluvit o sjednocení s Bohem, o prostoupení člověka energiemi Božími, o naplnění cíle našeho stvoření podle Božího obrazu a podoby.
Ale toho dosáhnout je velmi, velmi těžké. Zvláště v dnešní době, kdy svět krade naši duchovní sílu, kdy se svět aktivně nezajímá o Bohočlověka Krista, kdy se i vysmívá a zlehčuje. Není to nic divného, Pán přece říkal, že jej svět nenávidí a předpověděl to i svým následovníkům: „Kdybyste patřili, světu, svět by miloval, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15,19).
Ale takové bezbožné životní prostředí které je charakteristické pro převažující část dnešní západní civilizace, není zase něčím až tak neobvyklým. Byly přece i doby otevřeného pronásledování křesťanů. A když to někdy vypadalo, že je církev se světem zadobře, o to horší a bezbožnější to bylo uvnitř. Vlastně v každé době bylo moc těžké dosáhnout zbožštění. Ale Boží láska nám otevírá i jinou naději. Stačí totiž, když s tím člověk aspoň začne. A když až do posledního výdechu vytrvá. Když se rozhodne pro cestu do Boží náruče, ukázní se, a spolupracuje s Boží milostí. Když do poslední chvíle neopustí své místo, jak říkají mniši, a neztratí směr. Protože to je také zárukou, že se neztratí ve světě. Že ve svém životě nebude tulákem bez cíle, ale poutníkem, který ví kam jde a proč.
A to by nemělo být tak těžké. Vlastně je to trochu těžké, ale není to nemožné. A možná, že to vlastně opravdu není těžké. Vždyť Pán Ježíš řekl: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt. 11,29-30).

Čtení z Nového zákona: Jan 9,1-38. O uzdravení slepého v sobotu.
„Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí.“ Tak odpověděl člověk dříve slepý, kterého Pán Ježíš uzdravil, když se jej farizeové opakovaně ptali, jak se to stalo.
Oni se ho vlastně neptali, jak se to stalo. Oni se ve skutečnosti ptali, jak se to vůbec mohlo stát. Protože se to stalo v sobotu, v posvátný den Božího klidu. I když je pravda, že ještě předtím se ptali jeho rodičů, jestli se to vůbec opravdu stalo, jestli byl vůbec předtím slepý.
Oni s tím totiž měli problém, protože nevěděli, jak na to reagovat. Ježíše už prohlásili za nežádoucí osobu a kdo by v něho uvěřil jako v Krista, měl být vyloučen ze synagogy, tedy z židovské církve. Ale ten Ježíš dokáže dělat takové nadpřirozené věci, které oni nedokážou, což za ním přitahuje lidi a navíc to vypadá, že to potvrzuje pravdivost všeho, co dělá a říká. Například toho, když říká, že ho poslal Bůh. Proto s tím měli problém.
Nejlépe se problém řeší tehdy, když se ukáže, že žádný není. A proto chvíli doufali, že ten člověk vůbec nebyl slepý a tedy že se nestal žádný zázrak. Když se to ale nedalo popřít, tak se rozhodli, že to prostě nevezmou na vědomí. Tak, jak jim to říkal ten uzdravený. Protože se jej ptali znovu, jak se to všechno seběhlo, jako by doufali, že podruhé nebo potřetí řekne něco jiného, něco, co by sami chtěli slyšet.

Nakonec uzavřeli celou věc tím, že to neplatí, protože oni vědí, Pán Ježíš je hříšník. Uzdravený namítal, že nikdo hříšný nemůže uzdravit slepého od narození. A tak farizeové prohlásili i toho uzdraveného za hříšníka a vyhnali ho.
I to je řešení. Samozřejmě je otázkou, jestli správné. A pro nás to může být poučením. I nám se totiž třeba může stát, že nebudeme z nějakého pro nás důležitého důvodu chtít vidět Boží vůli, nebo že sejdeme z Boží cesty. Pán Bůh nám v takovém případě posílá varovné signály. I my bychom je měli vzít na vědomí. I když, jak říkám, budeme mít právě nějaký pro nás důležitý důvod, proč to nechceme udělat. I ti farizeové měli, podle nich, velmi důležitý důvod, proč nebrat na vědomí to, co se dělo a co jim Pán Ježíš říkal. Museli by něco hodně změnit. Museli by sami sebe hodně změnit. A určitě ne jen nenápadně uvnitř, ale i veřejně před lidmi.
Je to však jediné řešení, které někam vede. Totiž Někam vede, protože vede do Nebes. Jinak je už jen jedna alternativa – stále více se vzdalovat od Boha a bloudit po cestách vlastního ospravedlňování a ukřivděné argumentace. A to je smutná cesta. Komu z nás by přinášela radost? Leda, že by se člověk obrnil sebeklamem a stále se v něm ujišťoval.
Takže pokud by se nám něco takového někdy stalo, berme na vědomí Boží signály a znamení. Bůh nám je bude posílat, protože nás má rád. A už proto to stojí za to.

Čtení z Nového zákona: Jan 17,1-12. Neděle otců 1. všeobecného sněmu.
Roku 325 se ve východořímském městě Nikája (dnes turecký Iznik) sešel všeobecný sněm všech křesťanů. Je považován za první (pokud nepočítáme apoštolský sněm, o kterém píše sv. Lukáš v 15 kapitole Apoštolských skutků). Svolal ho římský císař Konstantin kvůli sporům o Boží přirozenost Ježíše Krista. Tu popíral alexandrijský kněz Arios a získal si mnoho stoupenců, což nebylo s podivem, protože Ariův výklad víry byl pro lidský pozemský způsob uvažování pochopitelnější. Tajemství Boží Trojice je pro běžného člověka trochu moc vysoko, proto je také lidem zjevená pravda o jediném Bohu ve třech Osobách spíše předmětem víry než pochopení. Jsou tři, nebo jeden? Problém tkví v odlišení toho, co je to přirozenost a co je to osoba. Když máme v rodině tátu a dva bratry, tak tu máme tři osoby, které mají odlišnou rodinnou hierarchii (synové poslouchají otce), ale jsou si rovni ve své lidské přirozenosti, protože nikdo z nich není víc a nebo méně člověkem. Podobné je to s tajemstvím božské Trojice. Tři Osoby mají stejnou božskou přirozenost, stejnou a jedinou. Proto jediný Bůh. Ale Osoby jsou tři, každá s vlastní charakteristikou, tak jak Bůh Otec chtěl. Proto to vyjadřujeme tak, že Bůh Syn není stvořený, ale je zplozený a v božské přirozenosti rovný Otci. Ale Arios tvrdil, že jediný Bůh je Otec, ale Syn (po vtělení a narození na zemi Ježíš) je jenom stvořený, stejně jako ostatní lidé, nebo zvířata, stromy a kameny. Tomu běžní lidé rozuměli lépe. Jenom jim nedošlo, že v takovém, případě by se nekonala spása lidstva. Protože pokud by na kříži zemřel jen obyčejný stvořený člověk (a nikoli Bohočlověk), pak by se nestalo nic. A pokud lidé tomu takto uvěří, kdo může být jejich Spasitelem?
Říká se tomu náboženský populismus. Je to podobné jako třeba politický populismus, kdy lidem v jednoduché formě naslibujete pomoc a záchranu ve všem možném, ale ve skutečnosti se nic takového nemůže splnit. Přesto jsou s tím ale mnozí spokojeni.
Ariánství bylo v Církvi rozpoznáno jako nebezpečí pro cestu spásy, a postupně zaniklo. I když ne na dlouho. Našlo své pokračování, například v Islámu, nebo různých novodobých herezích, pro které je tajemství Boží Trojice příliš neuchopitelné rozumem.
Zajímavé také je, že sám svolavatel sněmu císař Konstantin byl nakloněn spíše Arianismu.
Připadal mu jednoduší, praktičtější a očekával, že se na tom lidé snáze shodnou a bude klid. Ještě že prvnímu sněmu předsedal ve skutečnosti Bůh – Duch Svatý, a ne císař.
Pán Ježíš varoval, že přináší mezi lidi kvůli své osobě rozdělení. Kvůli pravdě se vůbec lidé často neshodnou. Proto tu také máme mnoho církví a věr a s tím se (tady na zemi), dá těžko něco dělat. Samozřejmě i tak se můžeme navzájem respektovat, lidsky si pomáhat, a přitom se ve vší slušnosti shodnout na tom, že se v božských věcech neshodneme. I když je tu ještě další možnost, pokud si lidé řeknou, že vzájemné přátelství a ekumenismus jsou pro ně důležité natolik, že rezignují na spornou otázku pravdy, aby jim bylo spolu dobře. Problém je pak ale v tom, že pokud rezignovali na Boží pravdu, tak už jim není moc platné, že je jim dobře spolu.
Boží láska i pravda ať jsou u nás vždy spolu, nikdy jedna bez druhé...

Čtení z Nového zákona: Jan 7,37–52; 8,12. Svatodušní neděle.
Svatý Nikolaj Velimirovič porovnává působení Ducha Božího a působení ducha tohoto světa tak, že co je pro Svatého Ducha sladké, je pro ducha světa hořké, a co je podle ducha světa sladké, je podle Svatého Ducha hořké.
A my žijeme v tomto světě, obklopeni duchem světa a zároveň usilujeme o získání Svatého Ducha a udržení v srdci. Duch tohoto světa si na nás dennodenně dělá nárok, a Svatý Duch nám nabízí svou lásku. Takový zápas nemožno ustát bez Boží pomoci. Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě, když se loučil s apoštoly, modlil k Otci za své věřící: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého“ (Jan 17,15).
Jak jednoduché by bylo, kdyby člověk, sotva uvěří v Boha, byl hned vzat z tohoto světa k Němu. Ale asi to nejde. Totiž určitě to tak nejde. Protože uvěření je teprve nastoupení na začátek cesty. A máme tu svůj úkol. Účelem duchovní cesty je vnitřní proměna člověka, tak aby přestal milovat hřích a cítil se dobře v blízkosti svatosti. Je to nezbytné, protože Boží svatost je oheň, který hříšníky spaluje a svaté osvěcuje. Takže na začátku cesty, i když jsme už uvěřili, bychom byli pořád ještě Boží svatostí spalováni. Teprve během života a duchovních zápasů se odcizujeme hříchu a blížíme svatosti, abychom se na konci mohli setkat s Bohem pokojně, v radosti a osvícení. A Duch svatý je náš průvodce na této cestě.
Dokud byl Pán Ježíš na zemi a apoštolové byli s ním, bylo jim dobře. Mohli se ho vždy na něco zeptat, když potřebovali, mohl jim vždy pomoci, mohli sledovat a učit se, co a proč dělá. Ale Pán Ježíš po svém ukřižování a vzkříšení vystoupil zpátky k Otci. Učedníci zůstali sami. Pán Ježíš jim slíbil, že po svém odchodu jim místo sebe sešle někoho jiného, Boha - Svatého Ducha.
Zkusme si přečíst v Bibli jak to bylo, když učedníci od chvíle ukřižování zůstali jako osiřelí. Jakým způsobem přemýšleli, jak se báli a ukrývali. Jak se to zaradovali, když se s nimi Pán Ježíš po svém vzkříšení po čtyřicet dní setkával. Ale především jací byli odhodlaní, utěšení a mocní v poznání i činech, když za nimi a do jejich srdcí přišel Duch svatý. Samozřejmě, když o tom člověk jenom čte, tak to není ono. Chtělo by to zažít.
Ale to právě my můžeme. Dokonce bychom měli. Protože to patří ke křesťanské duchovní cestě. Zažít setkání se Svatým Duchem, který člověka naplňuje, učí a provází. Ne vždy stejně silně. Někdy poodstoupí, kvůli našemu zlobení, nebo sebepoznání, někdy Jeho společenství prožíváme silněji či dokonce mocně.
A až na to budeme připraveni, naše pozemská cesta skončí. Či lépe řečeno, bylo by dobré, abychom byli připraveni, až náš pozemský zápas skončí. Připraveni na setkání s Bohem Otcem. Jako lidé, které Boží Svatost nespálí, ale osvítí, a bude osvěcovat na věky a věky věků. Tak se staň!

Čtení z Nového zákona: Mat 10,32–38; 19,27–30. Neděle všech svatých.
Když si přečteme text Písma této neděle, překvapí nás možná jeho radikální náročnost, kterou požaduje Pán Ježíš Kristus po svých následovnících. Svátek všech svatých je o lidech, kteří se rozhodli odpověděli na tuto výzvu celým svým životem. Samozřejmě v první řadě mučedníci, kteří dali přednost věčnému životu ve chvílí, kdy měli na výběr mezi životem a smrtí, často krutou a zlou. Tedy mezi životem pozemským a pozemskou smrtí. Když si čteme svědectví o těchto hrdinech víry, překvapí nás často, s jakým odhodláním, či dokonce radostí si vybrali svůj úděl. V těch chvílích byl Pán Ježíš s nimi a Duch Boží v nich, takže snášeli s podivuhodnou lehkostí to, čeho se okolní diváci děsili. Dokonce se někdy svým katům a soudcům vysmívali, protože nad nimi neměli už žádnou jinou moc. Podle slov Pána“ „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale víc už nemají, co by učinili“. Často to bylo tak působivé, že uvěřili i lidé z davu kolem, ba dokonce i sami kati, a přijali společně mučednickou smrt a tím i věčný život. Je v tom veliké tajemství, jak může Bůh v té chvíli ochránit své věrné od strachu a bolestí.
A pak tu máme také nekrvavé mučednictví, jak se nazývá cesta mnichů. I tito lidé, pokud jsou upřímní, jako by zemřeli tomuto světu a ještě v pozemském těle přijali život budoucí, což se nezřídka projevuje na slovech i činech, které mají sílu nebeského života.
Jak to ale máme dělat my, obyčejní lidé a hříšníci? A co vlastně Pán Ježíš žádá konkrétně po nás, abychom zdědili věčný život? To je důležité, protože každý člověk má svůj úkol na zemi, každý je povolán k něčemu jinému. Nejsme-li povoláni k mnišské, nebo mučednické cestě, jak pro nás platí dnešní slovo Písma? Můžeme v tom navázat na minulou sváteční neděli a na zamyšlení nad duchem tohoto světa v porovnání s Duchem Svatým. Jestliže mniši učí své žáky, aby chránili svou mysl před nečistými či marnými myšlenkami, představami či pocity, platí to i pro člověka ve světě. Ustanovme ve své mysli „vrátného, aby bděl“ (Mk 13,34). Často si totiž ani nevšimneme, jak se do mysli a odtud to srdce vloudí zapáchající myšlenka a naše mysl se jí začne bezděčně zabývat. Chce to cvik a naučit se to jako řemeslnou dovednost. Když se v mysli objeví takový podnět, který žádá o pozornost, už tehdy ho můžeme odstřihnout v počátku. Problémy začínají až tehdy, když jej začneme rozvíjet a on sílí. Když se myšlenka promění ve skutek a více skutků ve zvyk. Někdy člověk rozpozná hned nepřítele na prahu, ale dělá chybu, že s ním začne diskutovat, obhajovat se, nebo obviňovat to zlé. Už tím totiž tomu věnuje pozornost a udržuje to v mysli. To netřeba. Když je nepřítel naší duše odhalen a poslán pryč od dveří ihned, udrží se mysl čistá a tak budeme mít i čisté srdce. A v tom je to základní tajemství jak porozumět vlastnímu životu i tomu co Bůh žádá. Blahoslavení čistého srdce, protože oni uvidí Boha....
Čtení z Nového zákona: Mat Mat 4,25– 5,12. Neděle všech svatých našich zemí.
Ve srovnání s historicky pravoslavnými zeměmi nemáme samozřejmě tak početný zástup svatých. Je to paradoxní, protože co se týče slovanského pravoslaví, tady u nás to všechno začalo. Samozřejmě - v Jeruzalémě a celé Svaté zemi, a také řeckém a římském světě, měli ještě několik století navíc. Ale nám by bohatě stačila ta doba od devátého století, kdy přišli řečtí misionáři Cyril a Metoděj. Stalo se ale, že sice na Moravě a v Čechách v krátké době zasadili sémě slovanského Pravoslaví, ale plody sklízeli naši sousedé na jihu a východě, protože u nás byla linie orthodoxní víry přerušena na déle než tisíc let. Přesto bychom si měli naše místní svaté připomínat, protože i když se od století ke století životní podmínky mění, lidská povaha se nemění a co se týče boje dobra se zlem, jsou duchovní zápasy stále postaveny na stejných principech, jak o nich hovořil Pán Ježíš Kristus.
A proto i životní příklady lidí z devátého století, stejně jako z devatenáctého, mohou být pro nás stejnou inspirací. Když člověk stojí na zásadách, které jsou pro něj životodárné, když se připodobňuje Bohu a svůj skutečný a šťastný život očekává v Jeho nebeské vlasti, vždycky bude mít v pozemském světě problémy. Pozemský svět totiž pozná, že takový člověk není jeho.
Mohl bych si posloužit životní zkušeností člověka, který po finančním debaklu na nějaký čas skončil mezi bezdomovci, ale měl jasný cíl zase se vyhrabat nahoru. Psal o tom, jak to ostatní bezdomovci vycítili, že není a nebude jejich, a dávali mu to znát. Protože oni přijímají mezi sebe jen lidi duchovně spřízněné, kteří už všechno vzdali. Vědí, že někdy přijde konec a že jejich život za moc nestojí, ale neřeší to. Či spíše řeší to zapomněním, nejčastěji alkoholickým.
A stejně tak děti tohoto pomíjivého světa poznají, že nejste jejich, pokud jdete za Bohem a chcete se vyhrabat z tohoto nedobrého a smrtelného bytí. Lidé tohoto světa takovou ctižádost nemají, pokud jsou alespoň relativně spokojeni s životnímu podmínkami, kterými je pozemský život vymezen. Stačí přistoupit na to, že dobro a pravda jsou ideály sice pěkné, ale nerealistické, že plodný kompromis mezi dobrem a zlem je rozumné řešení a že připomínat fyzický konec života je netaktní.
My, kteří jdeme k Bohu, můžeme hovořit o fyzické smrti s větší svobodou, ale sami sebe omezujeme co se týče uzavírání „rozumných“ kompromisů. Proto je také život boj. A je to úplně stejný boj, který bojovali už i naši svatí. A proto nám také mohou přijít na pomoc. A proto je dobré o nich vědět a znát je. Proto si je připomínáme, počínaje Ivanem Českým, nebo Cyrilem a Metodějem, a konče novomučedníky popravenými za druhé světové války. Jejich jména si můžeme najít na pravoslavných stránkách. Ale kromě nich je mnoho a mnoho dalších, jejichž jména neznáme, o jejichž svatosti věděl jen Bůh. Nebo lépe řečeno ví jen Bůh. Protože i dnes chodí mezi námi....

Čtení z Nového zákona: Mat 6,22–33. Nemějte starost o pozemské věci.
I když bývá českým ideálem bezstarostný život, stejně to nikdo dlouho nevydrží. Protože nic nedělat a o nic neusilovat je nuda. Člověk musí něco dělat, alespoň proto, aby se zabavil. Aby nějak zabil čas, jak se říká. Zabil, nebo nějak využil, podle toho jak k tomu kdo přistupuje.
Člověkem, který jen tak zabíjí čas, je smutno se zabývat, protože, aniž tuší, zabíjí i svou duši. Spíše se zamyslíme nad tím, jak se dá náš čas využít, protože z pohledu Písma jsou dvě základní možnosti. Věnovat svůj čas věcem pozemským a nebo věčným.
Člověku dá rozum, že starat se o věci věčné je významně výhodnější. Co je pozemské pomine, i sám můj pozemský život pomine, a jaký bude výsledek všeho toho snažení a starání? Kdežto věčnost nabízí věčné uchování plodů a výsledků mého úsilí. Na tom by se asi všichni shodli. Jen je tu jeden háček, že by ti všichni museli předpokládat, že po tělesné smrti život pokračuje a že existuje věčnost, ve které se činy a starání každého člověka posoudí a zhodnotí. Ale je dnes mnoho lidí, kteří na věčnost nevěří. Pro ně samozřejmě dává smysl starat se o věci pozemské, protože lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše. A pokud nenacházejí nějaké štěstí v obecných ušlechtilých ideálech či prosté lidské slušnosti, těžko se jim bude po opuštění těla nacházet nějaký důvod, proč byl jejich život alespoň trochu užitečný.
Chtěl bych se zaměřit na nás, kteří věříme ve věčný život utvářený podle toho, kam jsme směřovali svou péči během života pozemského. A tady je třeba abychom si připomínali slova Kristova, protože každý z nás máme čas od času náchylnost k tomu, abychom se připodobnili k těm, kteří svůj čas zabíjejí, nebo k těm kteří ho užívají jen pro pozemské pachtění. Jako by se nám někdy z mysli a ze srdce vytratil ten nekonečný obzor Božího světa, ke kterému spějeme každou minutou. A můžeme si připomenout slova Pána Ježíše o vyzískaných hřivnách, nebo o úrodě na třicet, šedesát, nebo sto procent. Když se nad tím zamyslím, je mi přece jen trochu úzko z představy onoho místa předělu dvou světů, před velikými váhami pozemského života. Abych se snad nakonec necítil jako žák vyvolaný k tabuli, který přišel pln sebevědomí, jak se na všechno připravil, ale pak vidí, jak málo to byla pravda, a jak moc i před celou třídou zklamal sám sebe.
A tak si připomínejme často slova Kristova: „Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ A také mysleme na modlitbu z Velké večerní: „Bídná duše, uvědom si svou božskou vznešenost a neporušitelnou domovinu, a dobrými skutky stále usiluj o její dosažení. Nic pomíjivého ať tě nezaujme, jsi součástí nebes. Tělo je země a zetlí. Ať nezvítězí horší nad lepším.“

Čtení z Nového zákona: Mat 8,5–13. O víře římského setníka.
Tento vysoký důstojník římské armády byl asi trochu netypický. Většinou vojáci a úředníci protektora Piláta neměli příliš porozumění pro obyvatele dobytého území a jejich náboženské zvyky. Několik se jich ale našlo, jak víme z Písma. Byli nějakým způsobem osloveni vírou v jednoho Boha a nalezli v ní svou vnitřní kotvu, svůj smysl života. Mělo to patrně vliv i na jejich povahu, soudě podle toho, že tento setník nepřišel prosit Pána Ježíše Krista za sebe, ale za svého trpícího sluhu, na kterém mu záleželo.
Řekli bychom, že asi existuje málo věcí, které by mohli Pána Ježíše Krista překvapit. Zde to vypadá, že byl překvapen velikou vírou římského vojáka. Taková prostá, nekomplikovaná a bezpodmínečná víra je katalyzátorem velkých zázraků. Často se Pán ptal prosícího člověka: „Věříš, že to mohu učinit?“ A apoštolů se nejednou ptal, kde je jejich víra, třeba když se loď na jezeře v bouři hrozila potopit a šlo jim o život. Víra a neobyčejné události jsou nějak propojeny. Boží moc konat věci, které se v našem světě jeví jako zázraky, je neomezená. Ale i lidská víra má velikou moc. Což se pozná, když nastane jejich synergie, neboli spolupráce. Z nějakého důvodu Pán Bůh chce, aby s Ním lidé spolupracovali. A naše víra je něco, co máme nejblíže po ruce. Nemusíme ji někde shánět, objednávat, kupovat, nebo hledat a dolovat. Máme ji zadarmo v lidské výbavě už od narození.
Víra tedy umožňuje zázraky. V rámci úplnosti je třeba dodat, že ale nepůsobí zcela automaticky. Někdy náš vševědoucí Bůh ví, že si ve víře přejeme něco, co by nám vskutku neprospělo a pak se zdá, že víra vychází naplano. A jindy zase se naopak stane div divoucí tehdy, když to sice potřebujeme a uvítáme, ale vlastně jsme na to ani nepomysleli. Zažil jsem již obojí. Jsou to jakési výjimky na jednu i druhou stranu, které potvrzují pravidlo. A pravidlo je, že víra otevírá cestu k Božím věcem na Nebi, a zázrakům na zemi.
Někdy se říká, že víra je dar. Což je pravda, protože jsme ji dostali zadarmo. A je možné, že Dárce nám pomáhá i tím, že už předem povzbuzuje naši víru tam, kde by nám něco prospělo a pomohlo. Ale jestli tam svou víru upneme a jak moc, to už záleží na nás.
Konec konců spolupráce je i o tom, jestli někdo chce spolupracovat, a nebo nechce. Obojí je projev naší svobody. Bůh může mnoha způsoby zasahovat do lidského života, ale v tomto případě nikdy. Tato svoboda rozhodnutí o spolupráci je naše právo. A je důležité zdůraznit, že je to právo a ne povinnost. Je to možnost. Člověk by skoro řekl, že zázračná...

Čtení z Nového zákona: Mat 8,18-22; 28-9,1. Vyhnání běsů ze dvou posedlých.
V celém čtení se jedná o duchovní cestu. Což je vlastně cesta životní, protože na konci pozemského života čekají dvě možnosti jeho vyústění a záleží právě na duchovním stavu člověka, kterou cestou bez konce se dále může nebo musí vydat.
Napřed čteme o dvou lidech, kteří měli jít za Kristem. Jeden, učitel Mojžíšova zákona, byl hotov jít s ním kamkoli. Ale Pán ho upozornil, že sám nemá, kam by hlavu složil. Ta odpověď není hned srozumitelná, pokud si neuvědomíme co mnozí lidé tehdy očekávali, totiž že Pán Ježíš se stane novým králem jejich země. Ale Jeho království, jak řekl později Pilátovi, není z tohoto světa. Druhý následovník se chtěl napřed ještě vrátit domů a pochovat svého otce. Což nám připadá dobré a slušné. Ale Pán mu to nedovolil s nezvyklými slovy: Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“. Jakoby lidem, kteří se starají jen o věci tohoto světa a stále se k nim vrací, nepatřil svět budoucí. Je to jakýsi fenomén „Lotovy ženy“, který je připomínán v Evangeliu častěji. Kdo se vydává za Kristem, neměl by se ohlížet zpět a neměl by se start zároveň o pozemský užitek. Neboť je tu nebezpečí, že kvůli dvojakému formování povahy může přijít o ten hlavní duchovní užitek věčného života.
A pak jsou tu zmíněni další dva lidé, lidé posedlí, které Pán vysvobodil od jejich duchovních parazitů. To je jiný případ, protože jejich cesta byla vskutku duchovní. Ostatně, bydleli v hrobech, takže s běžným světským životem neměli věru nic společného. Jejich duchovní cesta byla však opačná než Ježíšova. Žel Bohu, o i lidech nevěřících, kteří žijí podle mravně pochybných pravidel tohoto světa se dá říci, že směřují ke stejnému cíli jako ti dva posedlí, ale postupně a nevědomky. Ti dva to vzali zkratkou a byli v pekle už za živa. Pocházeli z pohanské krajiny, kde byla běžně provozována magie a démonské kulty. Možná byli v těchto věcech horlivější než ostatní a dostalo se jim „odměny“. Neznali však jinou duchovní cestu než právě tuto (to je varování všem novopohanům dnešních dnů). A protože nic není náhoda, přišel k nim Kristus, vysvobodil je a přivedl na skutečnou životodárnou cestu duchovního života.
V dnešních časech však tato skutečná životodárná duchovní cesta připadá lidem už příliš samozřejmá, obyčejná a nebo neosvědčená a nicneříkající. Což ale není problém té cesty samé, nýbrž nehodných služebníků zaprodaných výhodám světa, nebo bázlivých před mocnými světa, kteří ji během staletí svými slovy a skutky takovou učinili pro oči ostatních. Ve skutečnosti je stejně mocná a pozoruhodná jako za časů Kristových. Což pozná sám na sobě jedině ten člověk, který se vydá touto duchovní cestou bez podmínek, aniž by ji rozředil a zeslabil kompromisy s duchem tohoto světa. Nelze sedět na dvou židlích. Jak říká Pán: Vzpomeňte na Lotovu ženu“...

Čtení z Nového zákona: Mat 9,1-8. „Odpouštějí se ti hříchy.“
To řekl Pán ochrnutému člověku a popudil tím vykladače Mojžíšova zákona. Podle nich to bylo rouhání. Vždyť kdo jiný může odpouštět hříchy, nežli jen sám Bůh?
Pro nás je dnes především důležité, že Bůh naše hříchy ne jen může odpouštět, ale že je především chce odpouštět. Vždyť je to jediná možnost, jak se vyhnout věčnému zmaru. Říci „odpouštějí se ti hříchy“ je snadné. Tak odpověděl Pán zákoníkům. Snadné je ale také říci ochrnutému „vstaň a choď“. Ale stane se to? Vstane ochrnutý z lůžka a začne chodit? K tomu je potřeba zázračná moc. Pán uzdravením toho ochrnutého prokázal, že tuto moc má, stejně jako odpouštět hříchy. Protože k tomu je také potřeba zázračná moc. Protože říci „odpouštějí se ti hříchy„ může kde kdo kdekomu. Ale stane se to?
Ve starém Izraeli to nebylo nic jednoduchého. Museli jste někde opatřit obětní zvíře, berana, tele, nebo holuba, když jste byli chudí, a jít s ním do chrámu. Ovšem tehdy nebyl kostel v každém městě či vesnici. Ať jste bydleli v kterémkoli izraelském městě a nebo i okolní zemi, museli jste se vydat na cestu do Jeruzaléma. Jinde žádný jiný chrám nebyl. Tam jste zvíře dali kněžím, kteří je rituálně zabili, zbavili krve, kterou se pokropil oltář, rozporcovali a na oltáři zcela spálili. Zvíře zemřelo místo vás, za vaše hříchy.
V dnešní době nemusíme kvůli odpuštění hříchů putovat až do Jeruzaléma. Chrámy máme mnohem blíže, řeklo by se, po ruce. Také nemusíme shánět obětní zvířata. Za nás byla přinesena oběť jednou provždy. Stačí přistoupit ke knězi s odvanou, pokáním a upřímností. Když Bůh kvůli nám poslal na zem Toho, skrze nějž byl svět stvořen, a když se Ten stal člověkem, a když se nechal ukřižovat jako oběť za naše hříchy, snad je to dostatečný důkaz, že Bůh chce odpustit hříchy každému člověku. Ale je tu jedna podstatná otázka. Chce to pro sebe každý člověk?

Čtení z Nového zákona: Mat 9, 27-35. „Podle vaší víry se vám staň!“
To řekl Pán Ježíš dvěma slepcům, kteří věřili, že je může uzdravit. Z jejich strany to byla spasitelná víra, která souvisela i s tím, že uvěřili v Krista. V příběhu se ovšem objevuje ještě jeden druh víry. Farizeové tvrdili, že Pán Ježíš vyhání démony ve jménu knížete démonů. Byli ochotni věřit takové absurdnosti, protože nebyli ochotni uvěřit v Krista. Připomíná mi to jeden moudrý výrok který praví, že je až neuvěřitelné, čemu všemu musí věřit člověk, který nechce věřit v Boha. Každý člověk totiž něčemu věří. I ten, který tvrdí, že je nevěřící. Ale je velmi důležité, čemu, nebo komu. Protože svou víru vkládáme často do toho, do čeho vkládáme i své naděje. Když člověk věří, že Bůh není, do čeho vkládá své naděje? Svět, ve kterém žijeme, není v pořádku. Někdo by ho měl spravit, nebo ukázat cestu do světa lepšího. Ale kdo? Křesťané vkládají své naděje v Boha. Lidé, kteří v Boha nevěří, musí své naděje vkládat do lidí, nebo do vědeckého pokroku, někdo prý i do mimozemšťanů, možností je na výběr jistě více. Jen není jisté, jestli se nevěřící člověk, který jim uvěří, nezklame. Jak mohou například politici darovat lidem odpuštění hříchů a nesmrtelnost? A kolik lidí ještě dnes do nich vkládá své naděje i ve věcech pozemských? Kolik lidí ještě věří ve spásu pomocí vědeckého pokroku, když vezmeme v úvahu, že o jeho využití rozhodují zase jen lidé? A co se týče mimozemšťanů, no nevím nevím. (Po zhlédnutí filmu Mars útočí a podobných bude asi víra mnohých trochu nalomena). Objevují dokonce se i kombinace mimozemšťanů, moudrých duchovních rádců a spiritistických médií. To už se ale pomalu dostáváme ke knížeti démonů. Upínat svou víru a naděje do těchto oblastní s nezřetelnými obrysy je už vyloženě hazard s vlastní duší.

Člověk totiž má skutečně moc svou duši prohrát. Tu moc mu dává jeho svobodná vůle. Pokud mám pocit, že mne zklamal Bůh, vždy se to dá nějak urovnat, protože Bůh se o člověka stará i přesto dál a vede ho k poznání. Ale pokud člověk přesto odmítne Boha a hledá všude mimo něj, čeká ho zklamání určitě, a zůstane v tom nakonec sám. Zůstane tam, kam ho zavedla jeho víra. Ta slova „podle vaší víry se vám staň“ mají pak úplně jiný význam.
Proto je dobré přemýšlet o své víře i svých nadějích.
Čtení z Nového zákona: Mat 14,14–22. Zázračné nasycení pěti tisíců.
U Jana 6,14-15 se píše: Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. A poté, co se s ním krátce na to setkali, řekl jim: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ Měli totiž usilovat o pokrm nepomíjející, o zvěst o hříchu a spáse, a ne o pokrm pomíjivý, kterým se sytí jen tělo. Ale lidem často ten tělesný chléb stačí ke štěstí.
Zdá se, že existuje určitá hierarchie hodnot v pochopení díla Pána Ježíše Krista. Ti nejméně přemýšliví ho následovali proto, že jim zabezpečí život vezdejší. Kvůli tomu ovšem lidé nepotřebují následovat Pána Ježíše Krista. Zabezpečení dobrého pozemského života jim může slíbit kdokoli (zvláště před volbami) a někdo to možná i na čas splní.
Další lidé následovali Pána proto, že viděli zázraky a znamení. Protože pozemské živobytí není všechno. Někdy se v životě přihodí věci, třeba nemoci, nebo neštěstí, které ani hora jídla nevyřeší. Tady přijde k dobru zázračná pomoc shůry. Těmto lidem Pán říká: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ (Jan 4,48). Lidé, kteří hledají zázraky a nadpřirozené jevy ovšem k tomu také nutně nepotřebují Pána Ježíše. Na takové věci mohou narazit i u různých fakírů, léčitelů, kartářek, spiritistů a mnohých dalších, spojených nějakým způsoben s běsy. Ostatně, Pán předpověděl, že na konci časů vyvstanou i lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné (Mt 24,24). Takže zázraky samy o sobě také nejsou zárukou pravé a věčné životní cesty.
A pak jsou lidé, kteří následují Krista proto, co od něj slyší a jak na ně jeho život, smrt a zmrtvýchvstání působí v srdci. Tak jako chodili předtím za Janem Křtitelem, který neudělal nikdy žádný zázrak, ale přesto mnoho lidí oslovil. A takové následování Krista otevírá cestu k odpuštění hříchů.
Jistě – ne, že by člověka nějaký ten zázrak občas nepotěšil, když třeba zažije jak fyzikální zákony tohoto světa měknou jako vosk. Ale je to jen k povzbuzení víry, kterou už člověk v sobě musí mít. Židovští velekněží a zákoníci viděli mnoho Ježíšových zázraků a přece neuvěřili. A naopak, jak pravil Pán Tomášovi: „Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili (Jan 20,29).
Kdo myslí jen na pozemské živobytí, měl by postoupit o krok výš a hledat Boží znamení a zázraky, neboť ne jen chlebem živ je člověk. Kdo hledá Boží znamení a zázraky, měl by postoupit o krok výš a hledat čistou víru v Krista. Neboť tato víra je skutečným cílem, protože má moc zachránit duši člověka.

Čtení z Nového zákona: Mat 14,22–34. Apoštol Petr šel po mořské hladině.
Dnešní začátek mi trochu připomíná rádio Jerevan. Ano, je to pravda, až na to, že chvíli šel a pak se topil, a že to nebyla hladina (protože ta je hladká), ale byly to vlny rozbouřené větrem. A právě ty zapříčinily, že se apoštol Petr začal topit. Když předtím viděl Pána Ježíše Krista jak jde po moři, nadchl se a chtěl jít také. Pán řekl: „Pojď“. A Petr vylezl opatrně z lodi a šel. Dokud se díval ke svému cíli, ke Kristu, skutečně šel, ale pak se podíval na vlny a lekl se větru a hlubiny a začal se potápět.
Často se to rozbouřené moře vykládá jako podobenství světa v němž žijeme a našeho života. Dokud nespustíme oči z Krista, jsme nad vodou. Jednu věc je ale třeba zdůraznit. A to, že apoštol Petr si tuto cestu sám zvolil. Můžeme to tedy vidět jako podobenství cesty duchovní, na kterou jsme se z vlastního rozhodnutí vydali. A když jde člověk duchovní cestou, tu je zvlášť důležité, aby se nerozptyloval okolním rozbouřeným světem, ať už láká, nebo hrozí. Když se apoštol Petr topil, Pán ho vytáhl za ruku se slovy: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Malověrnost nás potápí, protože bezbožný svět kolem nás nám připadá až příliš skutečný. Ale ve skutečnosti tak skutečný není. Věřit, to znamení považovat nově poznanou realitu za jedinou skutečnou. A pro člověka na duchovní cestě je nově poznanou realitou Bůh.
Říká se: „Všeho do času, Pán Bůh na věky“. Protože On je vpravdě jedinou skutečnou realitou. Svět, ve kterém žijeme, není tak absolutně skutečný ne jen proto, že se neustále mění a každého času vypadá jinak. Ale především proto, že se jednou změní tak, že už nebude vypadat nijak, protože vůbec nebude. Náš hmotný dočasný svět je odsouzen k zániku, stejně jako naše hmotné dočasné tělo. A proto není až tak úplně skutečný. Je pravda, že světu to trvá déle, než jednotlivému člověku, a tak se nám zdá, že je tady pořád. Ale není. Kdysi neexistoval a zase jednou přestane existovat. Stejně jako naše pozemská těla. Ale není čeho litovat a čeho se bát. Vždyť jsou ta naše těla často nemocná a bolestivá. Stejně jako svět je nemocný zlem a bolestivý jeho následky. Už proto se vyplatí hledat novou realitu, která je jediná skutečná. A to je Bůh a věčný život. Proto se vyplatí věřit a zůstat nad vodou až do konce cesty.
Až přejdeme rozbouřené moře pozemského života, dorazíme do nebeského přístavu. Jen se nebát té hlubiny. Je pravda, že už pohltila mnohé. Ale ti nemířili k Bohočlověku Kristu. Dobro, pravda a láska, jim nebyly tak vzácné. Vlastně se rozhodli, že se stanou součástí toho rozbouřeného živlu. Proto nezamířili na břeh a nepatří tam. Stali se, bohužel, součástí bouřlivého moře a v něm i zůstali. My se můžeme jen utěšovat tím, co platí – všeho do času, Pán Bůh na věky. A také tím, že pro všechny toužící po věčnosti v Bohu platí – všeho do času, ale Pán Bůh, a my s ním, na věky.

Čtení z Nového zákona: Mat 17,14-23. O tom, jak apoštolové nerozuměli.
V tomto příběhu vidíme apoštoly, jak se snaží vyhnat běsa z postiženého člověka, ale nakonec musí přijít Pán Ježíš, aby trpícímu pomohl. Byl to tehdy takový paradox. Na jedné straně se lidé přesvědčují, že nic nezmohou bez Ježíše Krista, ale na druhé straně předpovídá Pán učedníkům, bude vydán do rukou lidí, lidmi zabit a pak třetí den vzkříšen. Jak jde dohromady na jedné straně ta nevídaná, přímo zázračná moc Kristova, a na druhé straně jeho obyčejná smrt od lidí? Je pravda, že Pán zmínil i své zmrtvýchvstání, ale z několika případů víme, že to apoštolové nebrali tolik v potaz, protože tomu nerozuměli. Pro ně prostě byl nepochopitelný především ten výše zmíněný paradox.
Jak to může jít dohromady?
Dnes, po letech a zkušenostech jak samotných apoštolů tak i později celé Církve víme, že to jde dohromady. Jenomže nám to v některých věcech stejně moc nepomáhá. Křesťany trápí další paradox. Jak může být Bůh na jedné straně hodný, milosrdný a spravedlivý, a na druhé straně dopouštět na světě tolik nespravedlnosti, utrpení a zkázy? Ale co na světě – nejednou během dějin i v samotné Církvi! Jak je možné tohle pochopit?
Je jisté, že to vše pochopíme na Posledním soudu. Až se tam poskládá dohromady mozaika všech souvislostí viditelných i neviditelných, z nichž některé jsme znali, některé tušili a o některých neměli ani ponětí. Tam se zváží a probere historie celého světa i každého jednotlivého lidského života. A tam zažijeme to naše pochopení, něco jako eschatologický „aha efekt“.
Jenomže tak daleko ještě nejsme. Zatím jsme na své pouti slzavým údolím a hledáme odpovědi buď v částečném pochopení, vysvětlování si, nebo ve víře. A zkušenost Církve je nám oporou. A samozřejmě v první řadě Písmo Svaté. Z něho víme, že i samotní apoštolové, kteří znali Krista osobně několik let a denně se jej na něco ptali, nedovedli některým porozumět. I takovým věcem, kterým už my v našem čase rozumíme. A s tím současným paradoxem to bude stejné. Tak holt jsme na tom s tím naším nechápáním stejně jako tehdy apoštolové. To nejsme v zas tak špatné společnosti. A až jednou v budoucnu přijde i ten náš čas, také pochopíme.
Jen se hlavně snažme, abychom to pochopení, až ten náš čas přijde, prožívali „tam nahoře“, a ne „tam dole“. A tomu určitě dobře rozumíme už teď...

Čtení z Nového zákona: Mat 18 23-35 „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Totiž tak, že se člověku nedostane odpuštění. Je-li něco nemožné, či lépe řečeno naprosto nemožné, existuje na to takové české rčení, že přes to vlak nejede. A to platí i v tomto případě. A vůbec nezáleží na tom, nakolik je Pán Bůh milosrdný a shovívavý. Protože zde se nejedná o milosrdenství Boha, ale o milosrdenství člověka. Sám člověk si totiž určuje svůj vlastní věčný úděl. A pokud dopadne na Posledním soudu špatně, nemůže za to vinit nikoho jiného, nežli sám sebe. A v tom je ta největší spravedlnost.
Podobenství o nemilosrdném služebníku uvádí Pán Ježíš Kristus slovy: „S královstvím nebeským je to tak...“ Pán nás uvádí do tajemství vstupu člověka do Božího království. A protože tam nemůže vstoupit každý, je to i tajemství výběru, kdo ano a kdo ne. Tento výběr se nazývá Posledním soudem. A i když u toho bude přítomno velké množství andělů a lidí a démonů a především sám Pán Ježíš Kristus, hlavní slovo bude mít u každého člověka jeho vlastní život, jeho slova a skutky. Pán říká: „Podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Mt 12,37). A na jiném místě praví: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“(Mt 7,12).
Takovou velikou moc máme každý z nás nad svým osudem, zda do nebe, nebo do pekla. A vlastně je k tomu potřeba jen málo: Pokání nad vlastními hříchy a milosrdenství ke hříchům druhých. Jak říká Pán Ježíš: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ Je to tak těžké?
Někdy to těžké. Ve skutečném složitém a bolestném lidském životě je to někdy opravdu velmi těžké. Ale není to nemožné. Je v našich možnostech mluvit a jednat, jak radí Pán. A když člověk k tomu zrovna necítí sílu, může se obrátit o pomoc k Tomu, který člověka v dobrém vždy podpoří. Takže se dá tak trochu říci, že s pomocí Boží je v našich možnostech vejít do Nebe. Dá se to snad tak trochu říci. A to je povzbudivé, ne?

Čtení z Nového zákona: Mat 19,16–26. O zlé moci bohatství.
Otcové říkají, že co člověka ovládá, toho je otrokem. Pán Ježíš vysvětloval lidem, že člověk je od přirozenosti otrokem hříchu a nutně potřebuje osvobodit. Jinak nebude mít společný život s Bohem, protože má jiného pána, kterého musí následovat. „Otrok nezůstává v domě navždy;
navždy zůstává syn“ (J 8,35). Člověk se má stát Božím synem, aby se vpravdě mohl modlit „Otče náš, jenž jsi na nebesích“.
Jak se to stane? Pán říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“(J 8.32). A také říká: „Já jsem ta pravda, cesta a život“ (J 14,6). V Písmu má slovo „poznání“ i velmi intimní význam (i poznal opět Adam svou ženu a ta porodila Šéta, Gen 4,25). Takže člověk musí poznat pravdu – Boha, velmi blízce. Pak v Božím světle uvidí, co jej ovládá a čemu svými vášněmi a sklony slouží. A pak musí s pomocí Boží vykročit ke svobodě, aby se z otroka stal synem.
V dnešním příběhu čteme o člověku, který byl připoután ke svému bohatství. Bylo jeho pánem. A proto nebyl zatím schopen pravdivě říci „Ježíš je Pán“. To je velká překážka. Ovšem, pokud někdo není tak bohatý, ještě není v bezpečí. Člověk může být ovládán bohatstvím, které ještě ani nemá, po kterém touží, nebo je někomu závidí. A nejde jen o bohatství, duše může být spoutána mnoha věcmi a tužbami. Otrokářů je tolik, kolik je démonů.
Podívejme se upřímně do svého srdce, abychom poznali, kdo je naším pánem. A o to se vždy snažme a bojujme, abychom byli schopni říci pravdivě Ježíš je Pán, a modlit se pravdivě Otče náš. Protože jednou přijde chvíle, kdy se žádný člověk pravdě nevyhne a kdy vyjde najevo, co je v člověku skryto a kdo je jeho pánem. A blaze tomu, komu v ten den Pán Ježíš řekne: „Ano, ty jsi skutečně můj bratr a syn nebeského Otce.“

Čtení z Nového zákona: Mat 21,33–42. O zhoubě nepoctivých vinařů.
Když Pán Bůh dává zlým lidem ještě další a další šanci, není to proto, že by byl naivní. Tak jako dobří rodiče mají rádi své děti, i Bůh má rád všechny lidi, které stvořil. Proto většinou oddaluje onen čas, kdy na zlé lidi dopadnou následky jejich činů. Naopak ale, ti zlí lidé jsou často naivní, protože si představují, že Boha uchlácholí vnější zbožností, nebo že Bůh také všechno nevidí nebo nechce vidět a tak jim to pěkně prochází, nebo že Bůh ani není, takže jaké pak strachy. Zlí lidé tak uvažují proto, že nerozumí lásce, nechápou, proč by měl někdo někoho mít rád a ještě k tomu jen tak, zadarmo, nebo dokonce k vlastní škodě. Zlí lidé bývají zaslepení svou třeba momentálně příznivou situací a nechápou, že pokud ubližují druhým, nebo je okrádají, nebo dokonce někdy i škodí Církvi namísto aby jí byli na prospěch, pak ubližují sami sobě, sami se okrádají o šťastnou věčnost, a sami sobě osudově škodí.
Celý problém je v jejich omezeném životním rozhledu. Peníze a moc zaslepují, takže člověk nevidí zeď do které jednou musí svou hlavou narazit, ani když je daleko, ani když je už velmi blízko. A zeď se blíží sama od sebe, protože čas běží, a nemusíme mu v tom ani pomáhat a ani nemáme moc mu v tom bránit. Jde to samo. Toto plynutí času je hrozbou zlých lidí, ale i určitou nadějí, že alespoň někteří z nich zmoudří, než jejich vyměřená doba skončí. A co se týče těch, kteří nezmoudří, co naplat. Jeden z otců je přirovnal k myši, která vlezla za vůní sýra do pasti s padacími dvířky. Spokojeně si pochutnává a neví, že past už sklapla.
Co nás ale někdy trápí víc, to jsou následky činů zlých lidí vůči jejich obětem. Je sice určité zadostiučinění v tom, že zlé lidi tyto následky pohřbí za živa a navěky v místě pláče a skřípění zubů. Ale nehledě na to, činy zlých lidí přinesly a přinášejí trápení mnoha nevinným lidem. Jak tito lidé k tomu přijdou? Je také pro ně nějaká spravedlnost?
Určitě ano, protože nic, co potkává lidi na zemi není náhoda. Pán Bůh miluje samozřejmě ne jen ty zlé, ale i všechny dobré a nevinné. A jeho láska jim chystá budoucnost, která bude pokojnější a radostnější o to více, o co více byli očištěni od svých hříchů, a o co více překročili své vlastní vrozené možnosti, právě díky těm utrpením a zkouškám, kterými vítězně prošli. Někomu to může připadat jako útěcha bez záruky, ale zkušenosti Církve ukazují pravdu. Snad nejsilněji to poznali lidé v nejkritičtějších okamžicích svého života, či spíše smrti, mučedníci za Krista. Přečtěte si někdy taková svědectví, jak se nebáli, jak se i vysmívali svým mučitelům. Museli zažít nadpřirozenou Boží pomoc, aby toho jako lidé byli schopni, a někteří ještě v těle viděli svou budoucnost v Boží náruči a Boží slávě.
My ve svém každodenním pozemském životě to tolik nevnímáme, protože máme jiné starosti A ty jsou způsobeny ponejvíce právě tím, že žijeme své životy uprostřed války mezi dobrem a zlem. Je to válka, která se odehrává v první řadě v lidských srdcích, ze kterých vycházejí myšlenky, slova, činy a jejich následky. A je to válka, která má své opravdové padlé, i své vítěze. Na věky.

Čtení z Nového zákona: Mat 22,1–14. O pozvání na královskou hostinu.
Je to podobenství o tom, jak Bůh, nebeský Král, zve všechny lidi k sobě do svého království. Hostitel pro své hosty všechno připravil, aby jim u něj bylo dobře. Nespoléhá na to, jestli někdo z lidí začne Boha hledat, nebo ne, sám je aktivní a vyhledává lidi, přímo je zve. Ale přesto Pán Ježíš konstatoval, že cestu do Nebe málokdo nalézá. Čím to může být, když se Pán Bůh tak namáhá, aby jeho pozvání mělo úspěch?
Že by se málo namáhali ti pozvaní lidé? Někteří určitě ano, nemají zájem a jdou si po svém tady na zemi. Ale jsou mnozí, kteří se také namáhají, také sami hledají Boha (nebo alespoň Někoho, nebo Něco). A přesto se to nesejde. Čím to může být?
Když si posloužím zkušeností z vlastního života, také jsme kdysi s přáteli začínali hledat. Šlo to těžko, protože tehdy ještě vládl oficiální ateismus a o duchovních věcech nebylo moc informací. To, co jsme znali, kostely, věřící a jejich věrouky, to vše nám připadalo příliš placaté, hledali jsme mystiku, hloubku, duchovní adrenalin. A protože jsme to nenacházeli v tom, co jsme znali, byli jste přesvědčeni, že to najdeme v tom, co ještě neznáme, v náboženstvích východu, nebo ve spisech místních okultních badatelů. Pravda nalezli jsme ledacos a také jsme si odnesli nejeden duchovní šrám a infekci. Někteří se s tím spokojili, jiní byli rádi, že našli východ z tohoto zrcadlového bludiště. A jaké je z toho poučení?
Zajímalo nás sice, jak vypadá Bůh, jak vypadá pravá duchovní cesta a jak máme vypadat my. Ale ve skutečnosti jsme měli své podmínky. Své předem dané představy, jak by měl vypadat Bůh podle našich očekávání, jak by měla vypadat pravá duchovní cesta, abychom ji byli ochotni akceptovat, a jak bychom měli vypadat my, abychom se cítili spokojeni sami se sebou. Jenomže takhle to nefunguje, protože nic z toho není lékem na lidskou hříšnou povahu. Spíše naopak. Asi proto, i když Pán Bůh pro nás lidi všechno připravil a Sám nás zve, to tak málo funguje. Protože lidem by se často líbila vlastní představa o Bohu i o sobě samých.
My jsme ale byli stvořeni podle Božího obrazu a podoby Proto na to musíme jít jinak a snažit se ten obraz v sobě očistit a Pánu Bohu se v srdci podobat. Vyléčit se ze zla, sebestřednosti, pýchy a všech takových chorob pro duši smrtelných. Ne aby se Bůh podobal našim představám, ale abychom se my podobali Jeho stvořitelskému záměru. Pak to určitě vyjde.
A pokud člověk hledá duchovní hloubku, najde ji zde, stejně jako cestu k duchovním výšinám. A konec konců, nelze vyloučit, ani ten „duchovní adrenalin“. Vždyť co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9).

Čtení z Nového zákona: L 10,38-2; 11,27-28. Narození přesvaté Bohorodice.
Je to vlastně takový nenápadný předsvátek Vánoc. Protože kdyby nebylo narození přesvaté Bohorodice, nebylo by ani narození Ježíše Krista. Ona vůbec ta posloupnost dění v čase je zajímavá. Kdyby se něco stalo jinak nebo nestalo, co by bylo a co by nebylo. Ale protože nic není náhoda, všechno je vedeno Boží prozřetelností, stejně jako narození rodičů přesvaté Bohorodice, Jáchyma a Anny a jejich předků.
Svatý Jáchym pocházel ze zchudlého a již nevýznamného královského rodu Davidova a matka Anna pocházela z velekněžského rodu Áronova. Byli již pokročilého věku a stále bezdětní, což bylo neobvyklé, protože u jejich sousedů a příbuzných, tak jako všude kolem, se to dětmi jen hemžilo. Děti byly považovány za Boží požehnání a jakési znamení, že život jejich rodičů je Bohu milý, a byly i nadějí, že zestárlí rodiče nezůstanou bez pomoci. Jáchym a Anna, i když byli zbožní, přece by se s dětmi těšili u lidí větší vážnosti a u sebe větší jistoty o Boží blízkosti.
A potom se jim po mnoha modlitbách narodila dcera Marie. Rodiče už předtím slíbili, že Bohem darované dítě zasvětí Bohu a proto ji v jejích čtyřech letech přivedli do Jeruzaléma, aby vyrůstala při chrámu. Zde byla Božím řízením připravována na své budoucí poslání, které jí jednoho dne oznámí archanděl a které s odvahou přijme.
Dá se říci, že přesvatá Bohorodice byla darována Bohem ne jen svým rodičům Jáchymovi a Anně, ale vlastně celému lidstvu. Narodila se předem zasvěcená, splnila požehnaně svůj úkol a odešla k Bohu, aniž přitom opustila náš svět.
I my jsme dostali od Boha veliký dar. Dar našeho života. I my máme každý své poslání, které nám Bůh připravil ještě před narozením. Kéž ho s odvahou přijmeme, požehnaně naplníme a budeme se moci, až přijde náš den, setkat s přesvatou Bohorodicí. A to není řečeno jen obrazně, nebo symbolicky. My se s ní skutečně setkáme osobně a poznáme ji tak, jako ona pozná nás. A kdo ví, jestli se s námi nesetkala, a jestli nám někdy nepomohla v našem pozemském životě. Už se to stalo mnohým.

Čtení z Nového zákona: Mt 25,14-30. O svěřených hřivnách.
Bůh svěřil každému člověku něco, co pro něj sám stvořil. Lidské tělo, duši a ducha. Především ducha. Je to něco jako kdyby každému z nás svěřil vzácný strom a řekl: „Buď ho budeš zalévat a pečovat o něj a on vydá plody, nebo ho budeš zanedbávat a on uschne. A pak ještě by dodal: A ten strom jsi ty.“
Ale ne vždy tomu člověk tak umí rozumět. Zvláště když to, co dostal, považuje za své soukromé vlastnictví. Jako když třeba mladý uživatel drog argumentuje, že je to jeho tělo a jeho mozek a proto si s tím může dělat co chce. Do jisté míra má dokonce pravdu, vzhledem k božskému daru svobody v rozhodování. Ale není to pravda celá, protože tady existuje i zodpovědnost v tom, k čemu člověk svou svobodu využil.
Vlastně se dá říci, že Bůh svěřil člověku ze všeho nejvíce něco jako šanci. Možnost. Příležitost. Buď té příležitosti využije a nebo ne. Jako s tím stromem. Každý strom má v sobě zakódovanou možnost vyrůst do krásy a přinést plody. Když dostane svou šanci a péči, možnost se stane realitou. Když ne, možnost se nestane ničím a strom uschne.
Samozřejmě, že Božím záměrem je, aby se všechny dobré možnosti ukryté ve svém zárodku realizovaly. A dokonce k tomu i sám pořád pomáhá, pokud člověk ocení spolupráci s Bohem na svém vlastním růstu k Božímu obrazu a podobě. A samozřejmě, pokud by Bůh chtěl, tak by to všechno dopadlo dobře hned, beze zbytku a bez debat. Ale to by nemělo tu hodnotu partnerství a svobodného přátelství člověka s Bohem.
Všechny ty uschlé stromy a duše jsou daní za tuto možnost svobody. Je jich škoda, ale bylo to jejich rozhodnutí. Je to skutečný zápas o skutečný věčný život, není to jen hra. O to větší cenu a význam pak mají mají ty příběhy a ti lidé, kteří se rozhodli, tváří v tvář Boží nabídce, že si vyberou dobro z vlastního rozhodnutí, jako tvorové, kteří spolupracují se svým Stvořitelem protože mohou a protože chtějí. Má to velikou cenu a veliký význam. Jen proto je člověk člověkem.

Čtení z Nového zákona: Mt 15,21-28. O víře pohanské ženy.
Jak je možné, že pohanská cizinka to věděla a židovští velekněží s farizeji to nevěděli? Totiž, že Pán Ježíš je slíbený Zachránce, neboli Spasitel, neboli Mesiáš, neboli Kristus.
Když šel Pán s učedníky přes území pohanských měst Tyru a Sidonu (v dnešní Libyi), volala na něj jedna žena: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Syn Davidův byl židovský mesiášský titul, podobně jako Syn Člověka. Ta pohanka tedy volala na Pána jako na židovského Spasitele Krista, o němž předpověděli proroci, že bude z rodu Davidova. Co o tom mohla vědět, a proč se vůbec obracela na jinověrce, cizince, který tudy procházel?
Potřebovala pomoc, protože měla posedlou dceru a podle všeho už slyšela o Pánu Ježíšovi a jeho moci. To, že měla posedlou dceru nebylo nic překvapivého, protože obě bohatá a mocná přístavní města Tyr a Sidon byla prosáklá pohanskou magií a krutými obětmi démonickým božstvům.
Překvapivé bylo, že se žena neobracela o pomoc ke svým vlastním vědmám a žrecům. Možná už to zkoušela ale bylo to, nepřekvapivě, ještě horší. A pak uviděla židovského divotvorce, o kterém se i tady mnoho mluvilo. Chtěla ho upoutat, aby se kvůli ní zastavil na cestě, tím, že na něj zavolala Synu Davidův?
Mezi židy a pohany byla propast, která se jevila jako nepřekročitelná. Bylo to jako oheň a voda, jak psal i apoštol Pavel: „Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?“ Byla ochotna tato pohanská matka tu propast překročit? A viděla v Pánu Ježíši opravdu Krista předpovězeného proroky, nebo jen nějakého židovského mága, který je prostě jen mocnější než ti z jejího lidu? Pán Ježíš se rozhodl ji vyzkoušet a proto k ní promluvil způsobem pro pohany velmi ponižujícím. Ale její víra obstála. Skutečně vnímala Pána Ježíše Krista a jeho duchovní cestu jako vyšší než onu místní pohanskou. Proto se jí podařilo překročit propast. Až budou jednoho dne apoštolové chodit okolím Tyru a Sidonu a zvěstovat vzkříšeného Krista, takoví lidé jako ona budou připraveni, aby jim jako první otevřeli dveře i srdce.
Uběhlo mnoho století a propast mezi cestou za Kristem a cestami na něž lákají démoni stále trvá. Pohanská náboženství jsou už mrtvá, či jen čerstvě kříšená, ale cesty běsů nemusí vůbec vypadat jako náboženství. Modlou může být i touha po moci, po penězích, po slávě, po příjemném živobytí, je toho mnoho. Podívejme se někdy, jestli ve sklepení naší mysli nesídlí nějaké takové božstvo. Nejhorší pro křesťana je, když takovou propast nosí sám v sobě. Ale je mnohem méně hrozné, když ji v sobě včas objeví a pojmenuje. To se s tím dá něco dělat. A když se Pán sklonil k neznámé pohanské ženě, skloní se tím spíše i ke kajícníkovi, který potřebuje očištění a pevnou půdu pod nohama. Zatím máme na takovou očistu čas, jen ho nepropást. Kdyby ta pohanská matka váhala a nechala Krista odejít do dáli...

Čtení z Nového zákona: Luk 5,1-11: Zázračný rybolov.
Pán poradil rybářům, kteří se marně namáhali, aby zajeli na hlubinu. Je v tom samozřejmě i poselství pro duchovní život. Ale co to znamená, zajet na hlubinu v duchovním životě, aby se člověk nenamáhal nadarmo?
Napadl mne jeden takový příklad ze světského života. Jsou třeba takoví lidé, kteří jsou naprosto pohlceni fotbalem a vším se kolem něj děje. Znají ne jen všechny fotbalové kluby domácí, ale i zahraniční – a ne jen ty nejslavnější. Dovedli by zpaměti ocitovat, který hráč v kterém roce a za kolik peněz přestoupil z Ajax Amsterdam do FC Barcelona nebo z AC Milán do Bayernu Mnichov či odjinud jinam a naprosto nechápou, jak si někdo může plést Arsenal FC a FC Chelsea. Všude doma mají plakáty fotbalových hvězd, jejich snem je setkat se s nimi osobně, o ničem jiném než o fotbale se vlastně s lidmi nebaví, chodí na všechny zápasy, které stihnou, sledují výsledky zápasů doma i ve světě a každou chvíli, kterou musí strávit jinou činností, považují za ztrátu času. Tak takový člověk se věnuje fotbalu do hloubky.
A teď si to zkusme trochu, byť snad kostrbatě, přeložit do tematiky duchovního života. Představme si člověka, který je jím pohlcen. Zná historii různých chrámů i monastýrů a mnohé navštívil, je-li třeba umí zpaměti citovat z Písma i svatých otců, vyzná se v teologii alespoň natolik, aby si nepletl bytnost s přirozeností v Kristu a Boží Trojici, doma má ikony svatých a jeho touhou je setkat se s nimi a žít s nimi ve věčnosti, s každým by se nejraději bavil jen o duchovním životě, účastní se rád všech Bohoslužeb pokud jen trochu může, má zájem o život křesťanů doma i ve světě, a každou chvíli, kterou nemůže trávit duchovním čtením nebo modlitbou, považuje za ztrátu času. Tak to je člověk, který se věnuje duchovnímu životu do hloubky. Oproti tomu fotbalovému nadšenci má výhodu, že našel cestu spásy a stala se mu štěstím a náplní života. Ten fotbalový fanoušek sice také našel své štěstí a náplň života, ale ani ta největší fotbalová hvězda mu nemůže odpustit jeho hříchy a přivést jej k nebeské nesmrtelnosti. A z toho vyplývá smutný fakt, že pro fotbalového nadšence je ztracený ne jen ten čas, který nevěnoval fotbalu, ale i ten, který mu věnoval. A to vlastně platí pro veškeré pozemské koníčky a vášně.
Když už chceme v něčem nalézt štěstí a náplň života, tak proč ne v hloubce křesťanského duchovního života, abychom se nenamáhali nadarmo?

Čtení z Nového zákona: Luk 6 31-36. O lásce k nepřátelům.
Zkusme si dnešní text skutečně pozorně přečíst. A pak si položme otázku: Může „normální“ člověk takhle žít? Odpověď je jednoduchá. Nemůže. Není to hříšnému člověku přirozené. A z hlediska běžných vztahů, ve kterých lidé žijí doma, v práci i kdekoli jinde, to není ani rozumné. Vždyť rozum radí: „Když si lidé kolem tebe všimnou, že se takhle chováš, udělají si z tebe rohožku. Nemůžeš být takový naivní slaboch.“ Je tu ovšem jedna důležitá otázka: Proč tedy Pán Ježíš říká svým následovníkům, že mají takto žít, když to není možné?
Vlastně je to teoreticky možné, ale to by se z člověka musel stát člověk jiného ducha. Pak by to bylo možné i prakticky. Vlastně je to možné i prakticky, protože někteří lidé tak žili a žijí. Má to ale dva důležité předpoklady.
Jeden už jsem zmínil, tedy stát se člověkem jiného ducha. Konkrétně Ducha Svatého. V Evangeliích je napsáno, jak se to může stát. A ta druhá věc s tím souvisí, jak se ukáže, když se člověk se přiblíží k Bohu natolik, aby pro něj platilo Ježíšovo: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ (Jan 215,4). Protože pak je člověk spojen s Kristem, je na Boží cestě a vše, co se s ním děje se děje k jeho dobru. Takže pokud si budou chtít „normální“ lidé udělat z takového člověka rohožku, tak se to nějak zamotá a nepovede se to. A nebo, pokud se to naopak povede, tak se to pak nějak zamotá a ukáže se, že to bylo k jeho dobru. Vlastně bych asi neměl používat slovo zamotá, protože se ve skutečnosti v životě takového člověka něco narovná. Zkrátka nic není náhoda. To platí všeobecně, i pro „normální“ lidi, ale pro Boží přátele je tam ten bonus duchovního růstu. Aby člověk přerostl svou přirozenost a nebyl jenom „normální“. Aby se vymanil z té normy, která určuje život člověka v hříšném světě.
Někteří lidé říkají, že křesťané, kteří věří v Boha, nejsou normální. Veliká pravda. I já pro sebe alespoň trochu doufám, že nejsem normální. Pojďme, lidé, zkusme to, jaké to je, když nebudeme normální!

Čtení z Nového zákona: Luk 7,11-16. Vzkříšení mládence z města Naim.
Pohřeb patří k životu komunity, ale tento byl pro všechny zvláště smutný, protože vynášeli z brány města mladého člověka, jediného syna vdovy. Tedy jediné její útěchy a hlavně jediného živitele. Když tu šel kolem Pán Ježíš.
Můžeme si představit, jak byli lidé ohromeni, když ten mladík se posadil na marách a Pán jej vrátil matce. Když je člověk takto ohromen, tak se zaměří na vykonavatele zázraku. A také samozřejmě o to pozorněji naslouchá tomu, co říká. Pán Ježíš si jednou posteskl: „Neuvidíte-li znamení, neuvěříte.“ Protože podstatné na tom všem nebyly ty zázraky, ale jeho evangelium, to co přišel lidem říci. Ale je pravdou, že mnozí uvěřili i bez zázraků, protože cítili vnitřní svědectví, že to co Pán říká, je pravda. A cítili vnitřní radost nad obzory, které jim otevíral, i smutek nad dosavadním stavem své vlastní duše. Tak pracuje Duch Svatý a to přivádí člověka k životu i bez zázraků. Ba dokonce i proti nim. Ano, i proti nim, neboť Pán varoval, že v posledních dobách se objeví lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné (Mt 24,24). A apoštol Pavel k tomu píše o antikristovi: „Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky“(2. Tes 2,9). Tato svědectví Písma se ale netýkají jen časů prvních a posledních. Vždyť po celý čas života Církve se děly a dějí mnohé zázraky a lidé i dnes putují za Bohovidnými starci, kteří léčí nevyléčitelné, vidí neviditelné a především dávají spasitelné rady. Zatímco na druhé straně mnozí lidé navštěvují různé léčitele a vědmy, u kterých vidí také mnohé nadpřirozené jevy a naslouchají jejich radám. A tady právě záleží na svědectví srdce. Sám jsem se coby duchovní hledač v mládí pohyboval ve světě léčitelů a dokonce jsem se za takového i považoval. Bylo to vzrušující, ale vše bylo přikryto jakýmsi černým hávem (nehledě na znepokojivou informaci mého prvního mistra, že své schopnosti získal od ďábla, pak se jej zbavil, leč schopnosti zůstaly. Svatá prostoto!). Mnozí takové lidé jsou ovšem přesvědčeni, že své schopnosti mají od pánaboha, nebo od andělů. Nebo od neviditelných mistrů, mimozemšťanů a tak dále. Ať jsou přesvědčeni o čemkoli, ten můj mistr léčitel měl pravdu, jak jsem se sám přesvědčil ještě mnohokrát, než jsem byl z této bažiny vytažen. Tedy záleží na vnitřním svědectví, které přináší Boží Duch člověku, na radosti z Boží cesty, na smutku nad vlastními hříchy a opět radosti nad odpuštěním a věčností. Na skutečné Boží cestě roste člověk v pokoře a bázni před Bohem. Na cestě falešných proroků roste člověk v egoismu, nad svými hříchy se příliš nezamýšlí a namísto radosti jej provází kdesi dole usedlý, jakoby netečný, vnitřní smutek. Což si ale v té chvíli moc neuvědomuje, protože, jako říkám, je to vzrušující. A jak se to může týkat nás? Možná v životě také zažijeme Boží zázraky (možná jsme zažili), možná potkáme i falešné proroky a divotvůrce (a možná jsme potkali). Ale nejdůležitější vždy bude, co kteří lidé říkají a co tomu říká naše srdce.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,5-15. Podobenství o rozsévači.
Pán Ježíš popisuje čtverou rozličnou půdu – lidská duchovní srdce, připravenou nebo nepřipravenou pro sémě Božího slova. Na první pohled by se zdálo, že je prostě nějak dáno, jak je půda připravena pro úrodu a tím je určen i osud toho kterého člověka. Například ta první půda ušlapaná kolem cesty. Jak sémě Božího slova dopadne na povrch, hned přichází ďábel a vezme jej, aby člověk neuvěřil a nebyl zachráněn. Jak k tomu ten člověk přijde, že mu to ďábel udělá a on za to nemůže? Ale není to tak, protože ten člověk za to může. Tvrdá zem nepřijala sémě a tvrdé srdce nepřijalo Boží slovo. Proto o ně člověk přišel a možná si toho ani nevšiml. U ostatních druhů půdy je to podobné. Nakonec vždy záleží na ochotě člověka přijmout sémě - Boží slovo. A ne jen přijmout, ale také si ho uchránit a vytrvat nehledě na vnitřní nebo vnější pokušení. O Boží slovo může člověk přijít kvůli vlastnímu strachem z těžkostí kvůli víře (ďáblův „bič“) nebo kvůli mnoha lákadlům tohoto světa, kterým dá člověk nakonec přednost před Bohem (ďáblův „cukr“).
Ve skutečnosti nemůže ďábel člověka o nic připravit, pokud se o to člověk předtím nepřipraví sám. Ďábel je jako hyena, která hledá duchovní mrtvost. Každého člověka zkouší, jestli se náhodou neukáže, že je jakousi duchovní mršinou. „Zdravé kusy“ ohrozit nemůže. Protože duchovní zdraví je darem Božím a takto je zdravý člověk tehdy, když získává duchovní život od Svatého Ducha. V tom je jedno z tajemství duchovního života. Nemusíme se bát ďábla. Musíme se bát sami sebe. Až poté, co bychom nedbalostí ztratili duchovní zdraví a život, byl by strach z ďábla na místě. Ale to také ještě není konec všeho dobrého. Pán Bůh dopouští tato pokušení, aby si duchovně nemocní a neživí lidé uvědomili, jak na tom jsou, neboť při pokušeních vyplave pravda na povrch. Protože dokud jsme na tomto světě, máme čas se uzdravit. Pokud bude člověk chtít. Pokud chtít nebude a bude mu vyhovovat život daleko od Boha, je to jeho rozhodnutí a na Posledním soudu nebude moci nikoho jiného obvinit. Ani Boha a dokonce ani toho ďábla. Jenom sám sebe.
Zlému a sobeckému srdci nevadí stav duchovní mršiny. Je mu příjemný, protože v temném srdci se hříchy schovají. Člověku, který miluje dobro by byl takový stav odporný, protože touží po plnosti života a blízkosti Božího Světla. Jak praví Pán, každý z lidí se dá přirovnat k různě připravené půdě pro sémě Božího slova...

Čtení z Nového zákona: Luk 16,19-31. Boháč a Lazar.
Je to docela drsný příběh. Ne jen proto, jak se bezcitný boháč choval k nemocnému žebrákovi před vraty svého domu. I když se vlastně k němu nechoval nijak, protože ho vůbec nebral na vědomí. Ten příběh je drsný i proto, že vypráví o pekle. Ale na druhé straně je nadějný, protože vypráví i o Nebesích a také o tom, co je třeba dělat a nebo nedělat, aby se člověk po smrti těla dostal tam či onam. Čili máme důležitou informaci, která nám pomáhá se rozhodnout.

Ta informace je důležitá ne jen teoreticky, v rámci přemýšlení o dobru a zlu a o jejich následcích. Je důležitá i prakticky, protože všichni spějeme tam, kde se usadil buď Lazar, nebo boháč. A ani se nemusíme moc snažit, abychom tam spěli, protože to jde samo, tak jak sám plyne čas. A také se nemusíme snažit se tomu nějak bránit, protože to ani nemá smysl. Čas nezastavíš.
Přece je tady ale nějaká snaha na místě. Velmi na místě, protože svou snahou můžeme zásadně ovlivnit, ba přímo rozhodnout, zda se dříve či později staneme sousedy Lazarovými, nebo toho boháče. Obecně se mezi lidmi říká, že o tom rozhoduje Boží soud, ale vlastně o tom rozhodujeme my, protože na tom Posledním soudu už se jenom změří a zváží náš uplynulý život, především naše rozhodování, slova a činy. Kdybychom neměli k dispozici Bibli a všechny Boží rady jak žít, bylo by to těžší. I když ne nemožné. Jak píše apoštol Pavel, národy, které neznají Boží zákon jsou samy sobě zákonem, pokud se řídí svým svědomím (Řím 2,15). A svědomí je důležitý a mocný Boží hlas v člověku. Kdybychom byli tvorové bez svědomí, bylo by téměř nemožné zachránit duši. Ale díky Boží prozřetelnosti jsme vybaveni svědomím a dokonce máme k dispozici i psané Boží slovo. Takže je o nás velmi dobře postaráno.
Samozřejmě, existují i lidé, které Bible nezajímá (i když ji třeba znají), a kteří se neřídí ani svým svědomím, protože ho nechali uvadnout. Tady žádná Boží pomoc není nic platná. Takovým Bůh řekne: „Postaral jsem se o tebe, ale ty jsi se o sebe nepostaral.“
Pro nás je povzbuzením, že když se budeme starat o svou duši, Bůh se postará o náš život ve všem ostatním. Vždyť řekl: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). A protože to řekl, tak o tom víme. Budeme-li podle toho žít, čas pracuje pro nás.
Čtení z Nového zákona: Luk 19,37-44. Pokrytectví farizeů.
„Udělám si to po svém, protože já to tak chci.“ Nejspíše toto rozhodnutí bylo prvopříčinou pokrytecké zbožnosti mnohých příslušníků tehdejších náboženských elit. Kdyby byl takový člověk upřímný, tak by si musel říci, že už nechce být považován za autoritu židovského náboženství, protože nechce plnit Boží vůli, ale svou. Jenomže to by se asi musel stát rovnou pohanem, jiná možnost tehdy v tom místě nebyla a ateismus neexistoval (a když, tak jako psychopatologie). Takže nosil dál šat židovského učence, přikazoval lidem jak mají věřit a žít, ale uvnitř byl někým jiným, než jak se jevil lidem. Podstatné ovšem bylo, jak se jevil Bohu. A tento rozpor mezi Boží vůlí, jejíž plnění deklaroval navenek a vlastní vůlí, kterou se řídil v srdci, zůstával nedořešen.
Dnes mají lidé mnoho možností. Pokud si chtějí dělat všechno po svém, mohou být bezvěrci, nebo chtějí-li věřit v něco, mohou vyznávat nějakou alternativní spiritualitu podle svého vlastního výběru a výběr je veliký.
Je ale překvapivé, že přesto někteří takoví lidé i dnes stále hledají své místo v Církvi, kde je Boží vůle formulovaná velmi zřetelně, neboť Kristus jako dobrý lékař jasně určuje člověku pravidla léčebného režimu. A ten kdo si chce vybrat křesťanskou cestu uzavírá s Bohem smlouvu o tom, že tuto léčbu duše chce podstoupit a dožít se věčnosti ve zdraví. Takoví lidé přece riskují, že jim Bůh jednou řekne: „Nemusel sis přece vybrat tuto křesťanskou cestu. Mohl jsi být bezvěrec a přijmout úděl bezvěrce, nebo si najít nějakou jinou víru, když jsi chtěl žít po svém a pak sklidit její plody. Ale ty sis vybrat právě tuto mou cestu a zneuctil jsi ji svým pokrytectvím.“
Kdo ví proč. Možná chtěl takový člověk jenom získat originál za cenu nejlevnější kopie a myslel si, že mu to nějak vyjde? Kdopak ví, je to veliké tajemství, proč někteří lidé nevěří, že Boží vůle je pro ně životně důležitá, ale věří, že Bůh si jejich předstírání před lidmi i před Ním nevšimne a prostě to nebude řešit. A tak to tito lidé také neřeší. Ale měli by. Když už se modlí v Otčenáši „buď vůle Tvá“, když přesvědčují všechny kolem sebe, že žijí podle Boží vůle a třeba jim i radí a přikazují, co a jak.
Možná, že takových lidí v Církvi není mnoho. Možná, že vůbec žádní? Tak proč o tom píši? Protože nějaký zatoulaný kousek pokryteckého farizeje se může usadit i v naší duši. Je totiž mnoho nepěkných duchů, kteří se takovým zatouláváním pokrytectví zabývají. Abychom, když už si chceme léčit duši v Pravoslaví, zůstávali bdělí, jak nás nabádají otcové, a abychom na to pamatovali, až se budeme modlit „buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi“.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,41-56. Vzkříšení dcery Jairovy.
Dopadne to dobře. Pro člověka, který věří, že Bůh je, počítá s tím pro svůj život a řídí se tím ve svém životě, všechno dopadne dobře. Chtělo by se říci, že nakonec všechno dopadne dobře, ale z Božího úradku se někdy stane, že něco dopadne dobře už dříve, než až nakonec. Že se ta vítězná Boží pomoc projeví už v tomto smrtelném a bídném světě. A tomu se pak říká zázrak. Takový, jaký je popsaný v dnešním Evangeliu. Akorát, že o tom člověk jenom nečte, jako o nějaké události kdysi, ale že to sám prožije dnes. U nás, v Pravoslavné církvi, se opravdu i dnes takové zázraky dějí. Otázkou je, proč se nedějí stále a všude. Proč vlastně zázraky nejsou tak běžné, že to už ani nejsou nějaké zázraky ale taková normální všední věc?
Vidíte, to jsme se dostali k zajímavé otázce. Hodně lidí, zvláště nevěřících (pokud je to začne zajímat), diskutuje o tom, jestli se zázraky dějí a kdy se dějí a proč. Ale naše otázka je opačná. Proč se nedějí pořád? Přece by mohly. Pokud je Bůh schopen a ochoten konat zázraky tu a tam, může je přece stejně dobře konat i neustále, všude tam, kde to jeho věřící potřebují.
A to je další zajímavá důležitá otázka. Jestli to opravdu potřebují. Pokud je někdo těžce nemocen, nebo jeho blízký, pokud se člověk ocitne v těžké životní situaci, tak je každý přesvědčen, že něco takového potřebuje. Ale Bůh není člověk. Bůh zná budoucnost i souvislosti naší přítomnosti. Zná nás lépe, než se známe my sami. Například ví, jak v budoucnu zareagujeme pokud zažijeme zázrak. Jestli to naši víru posílí, nebo oslabí – paradoxně se to už dělo, že člověk přestal dbát na Boží cestu, když se mu ulevilo a řekl si, že teď už Boha tolik nepotřebuje. Zatímco předtím si byl jist, že ho velmi potřebuje. A správně, protože člověk potřebuje Boha. A to ne jen kvůli záchraně nebo úlevě v životě pozemském. Především Boha potřebujeme kvůli odpuštění hříchů a vyléčení duše pro život věčný.
Teď se to zdá jako taková poučka, kterou jistěže uznáváme, ale moc se nás zatím netýká. Jenomže to se dramaticky změní, až zjistíme, že už se nás to týká. A tady se nedá apelovat na opatrnost ve smyslu – jen počkej, kdyby tě to potkalo, byl bys rád, kdybys s tím předem počítal a byl připravený. Protože tady neexistuje žádné kdyby ano, nebo kdyby ne. My lidé totiž máme jistotu, že nás to potká.
Každého čeká tělesná smrt, a každého potká to, co následuje po ní. Pak to bude jako v té říkance, když na dlani sedí beruška a chystá se odletět – kam poletíš beruško? Nebe, peklo, ráj? Nevíme, podle čeho se rozhoduje beruška, kam poletí, ale víme, podle čeho se můžeme a máme rozhodovat my. Ať už zažíváme každodenní a pro nás všední zázrak života, nebo zažijeme, z úradku Božího, i nějaký ten zázrak nevšední.

Čtení z Nového zákona: Luk 10,27-37. O milosrdenství.
Je mnoho způsobů, jakými je možno prokázat milosrdenství a mnoho situací, ve kterých ho lidé potřebují. Nejčastěji přitom máme na mysli poskytnutí pomoci člověku nemocnému, bez peněz, bez domova, osamělému, a tak podobně. Já se chci dnes věnovat dobrému skutku, který není tolik s milosrdenstvím spojován, ale přesto je důležitý, možná nejdůležitější. Můžeme totiž prokázat milosrdenství i člověku zdravému a bohatému, který je naprosto spokojen se svým životem. Tím skutkem milosrdenství je, že mu ukážeme cestu spásy, věčné nesmrtelnosti.
Všechny skutky milosrdenství, které jsem vyjmenoval předtím, mohou přinést nám užitek pro věčnost, pokud vše děláme upřímně a s láskou, ale pro toho, komu ho prokazujeme, přinášejí užitek jen pozemský. Ostatně, takové pozemské milosrdenství dovedou konat i lidé nevěřící a v komunistickém režimu bylo dokonce zestátněné. Ne že by nebylo cenné a potřebné, máme ho konat všichni, ale je přece jen omezeno pozemskostí. Oproti tomu skutek milosrdenství, ve kterém ukážeme člověku cestu k záchraně duše, přináší užitek pro věčnost nám, i jemu samotnému. A věčnost je věčnost. Trvá pořád a nikdy neskončí.
Důležité ovšem je, aby se člověk snažil konat tento skutek milosrdenství ne jen slovy. Ne jen argumenty, úryvky z Bible, nebo filozofickými vývody. Všechny skutky milosrdenství mají svou náročnost, ale tento je velmi náročný v tom, že člověk musí sám žít to, o čem mluví. Kdosi řekl, že život křesťana je jedinou Biblí, kterou čtou nevěřící. A když budeme žít pravdivý křesťanský život, tak možná ani nemusíme mnoho mluvit. Jak řekl další moudrý člověk, nemáme se snažit vyprávět o Kristu lidem, kteří se neptají, ale máme žít tak, aby se nás ptali.
A protože pravdivý křesťanský život je dřina, je tento skutek milosrdenství nejtěžší ale i nejvýznamnější. Napřed musím mít sám jasno proč jsem křesťan a proč se takhle dřu, především sám se sebou. A pak mohu někomu radit, aby se také začal takhle dřít a namáhat. Lidé se většinou neradi namáhají a dřou. Ale ten užitek pro duši je tak obrovský a nekonečný, že člověk nějak pochopí a vycítí, že to stojí za to, a také se začne dřít spolu s námi.
Přeji všem dříčům na cestě za Kristem pomoc Boží a požehnání!

Čtení z Nového zákona: Luk 12,16-21. O životních jistotách.
Kdysi vznikla politická strana s názvem „Důchodci za životní jistoty“. Chápu, že především staří lidé, kteří už nemají tolik životní energie a vlivu na to, co se kolem děje, potřebují nějaký pocit životních jistot. Zvláště, když vyrostli v minulém světě komunistického dusna, kde o pozemské životní jistoty bylo postaráno, protože na to se dbalo. Ovšem dnešní mladší lidé také potřebují, někdy až zoufale, nějaký pocit životních jistot, protože na něco takového se naopak dnes tolik nedbá. Nemyslím tím jen bydlení a živobytí, ale především vztahy. Když jsme přestali mít společného nepřítele komunistu, který lidi svým způsobem spojoval, ukázalo se, že člověk svobodný je začasté sebestředný a málo empatický vůči druhým. Moudří nahoře si stěžují na rozdělenou společnost, ale často oni sami k tomu přispívají a ani si toho nevšimnou. V takovém světě je životní jistota vzácné zboží. Vlastně vzácný dar, protože koupit se to nedá. Dar od Boha. Vlastně jsem chtěl dnes psát o životních jistotách a ne nejistotách. Či spíše o jedné životní jistotě. Protože, jak dnešní evangelní příběh napovídá, i kdyby měl člověk zásoby na mnoho let a na práci je radovánky, nemusí mu to vydržet ani den. Nějak při tom životním pachtění za penězi či za úspěchem lidé zapomínají, že nejsou nesmrtelní. A k tomu ještě můžeme přidat slovo Pána – „Co člověku prospěje, kdyby získal i celý svět, ale svoji duši ztratil? A za co koupí svou duši zpět?“ A v tom je velký problém. Protože to nejde.
Což nás přivádí k pohledu za horizont pozemského života. Jestli člověk potřebuje v životě nějakou jistotu, tak v první řadě takovou, která přežije smrt. Která bude jistotou našeho života tady i tam. Ale hlavně tam. Protože až bude pozemský život minulostí, tak najednou už nebude platit nic, co v něm bylo důležité. Pokud to nebylo něco, co je důležité nyní i vždycky a na věky věků.

Čtení z Nového zákona: Luk 8,10-17. „Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje nádobou, ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby všichni kdo vcházejí viděli světlo.“
Touto větou končí dnešní úryvek Písma o různé půdě, kam padne semeno, které je podobenstvím o různých lidských povahách, které různě reagují na Boží slovo. Jako by nám Pán chtěl říci, že máme svůj život žít tak, aby to k něčemu bylo, aby to mělo smysl, aby to nebylo zbytečné. Tak jako má smysl naslouchat Božímu slovu s upřímným a otevřeným srdcem, aby člověk přinesl „úrodu“, tedy aby jeho spolupráce s Bohem zplodila očištěnou duši schopnou věčného života. Neboť takový pozemský život, který je využit k přípravě na věčný život, má smysl. Jinak neplní svůj účel a je marný, jako když rozsvítíte světlo a přikryjete hrncem, nebo schováte pod postel. Stejně je na tom duchovní srdce člověka, které je jako kámen neschopný vstřebat Boží slovo, nebo jako tenoučká vrstva ornice, kde sémě Božího slova rychle vzklíčí, ale stejně rychle zahyne. Nebo jako ornice sice dobrá, kde ale roste spolu se semínkem Božího slova kdejaký plevel pozemských vášní a zájmů, které nakonec rostlinku Božího slova udusí. Takž nic, semeno se neujalo a nevyrostlo, natož aby přineslo plody. Dopadlo to jako se světlem pod hrncem nebo pod postelí. Celé to bylo k ničemu. Možná si řekneme, že je to příliš příkré hodnocení, že každý život má hodnotu už tím, že existuje a žije. To je pravda, ale jen tady na zemi. Protože až přijde nutnost přejít ze země do Nebe, tak se zjistí, že ten život najednou někam zmizel, že tady v Nebesích už neexistuje a nežije. Píši, že neexistuje „tady na Nebesích“, protože on někde existovat bude. Žádný život se neztratí, protože duch člověka je od přirozenosti nesmrtelný. Ale takový zmarněný život bude existovat v místě kam se hodí, v místě věčné marnosti. V místě ztracených životních šancí, v místě zahozených příležitostí a věčné pozdní lítosti. Tam by se nám nelíbilo. Ale nikdo nás tam naštěstí neposílá, ani nenutí. Vždyť Bůh dělá všechno proto, abychom naopak dospěli k Němu, abychom mohli využít a využili pozemský potenciál k proměně ošklivé (hříšné) housenky v krásného světlého motýla, abych tak řekl. Proto nás Bůh opatruje a inspiruje k dobru, třeba pomocí strážných andělů, a dává nám dispozici své Slovo. Třeba právě to, nad kterým se teď zamýšlíme...

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. O pozvaných na královskou hostinu.
Znáte to – král pozval hosty, ale měli spoustu výmluv. Tak se rozhněval a pozval místo nich žebráky, slepce a bezdomovce, a ti, kteří odmítli, už zváni nebudou. Toto podobenství mi bylo vždy blízké, protože jsem se z duchovního hlediska na počátku víry identifikoval s těmi žebráky, slepci a bezdomovci. Vyrůstal jsem v nevěřící rodině, o Bibli jsem nevěděl nic, ani co se děje v kostele. Vlastně jsem opravdu bloudil životem bez cíle a duchovního domova, a můj „nebeský poklad“ tam nahoře vykazoval nulu i s úroky. A pak mne najednou Pán Bůh sám zavolal a vytáhl na světlo. Byl to veliký rozdíl, být najednou Bohu tak blízko. Samozřejmě ale bylo důležité v této Boží blízkosti se udržet, což hodně záleží na svobodné vůli člověka a na tom, po čem v životě touží a čeho si cení. Dnes už je všechno jinak, nejsem nově příchozím, ale patřím do kategorie těch napřed pozvaných, které Hostitel znal a oni jeho. A protože Boží pozvání přichází v různých situacích opakovaně, snažím se nevymlouvat a jít. Ale člověk nikdy neví, co s ním udělá pohodlnost, šedivost zvyku, pokušení marnosti, či dohadů o smyslu Božích cest a spravedlnosti, a další a další věci. Když už jsem si zvykl na dobré bydlo a Boží pozvání považuji za samozřejmost, je to příhodný duchovní stav pro postupnou otupělost a pro Boží lekci ztráty této samozřejmosti. Takže rady duchovních otců o tom, že máme být stále bdělí, jsou moc důležité. Neboť jako říká Pán v Evangeliu, komu bylo víc dáno, od toho bude víc požadováno.
Pokud už je někdo delší dobu v Církvi a na cestě, je na tom jako já. Pokud začíná, je na tom hůře v tom, že ještě není nasycen pravdou a Boží blízkostí, ale zase je na tom lépe v tom, že od něho není tolik požadováno. Ale obojí se časem změní, pokud vytrvá. A pak bude dobré, až se člověk jednou stane duchovním „mazákem“, říci si – teď jsem na stejné úrovni jako byli ti farizeové a zákoníci, kteří tehdy nechtěli přijít k živému Bohu. Kde udělali osudovou chybu a proč se tak rozhodli? Je moudré o tom popřemýšlet, neboť chybami se člověk učí. A vždycky je méně bolestivé, když se člověk stačí poučit z chyb těch druhých, než aby musel platit za ty vlastní. A hlavně, nedej Bože, za chybu, která má definitivní dopad.
Jsem přesvědčen, že Bůh nikdy neodmítne člověka, který za ním přichází, a člověk může získat vše, po čem podvědomě toužil. Ale pokud člověk Boha odmítne, tak už se o těchto věcech nikdy nedozví.

Čtení z Nového zákona: Luk 14,16-24. Neděle praotců.
Je to útěšné, když máme na duchovní cestě za sebou dlouhou a dlouhou řadu předků a prapředků, kteří nás podporují a pomáhají nám. To myslím ne jen symbolicky, ale doslovně. Jsou to praotcové víry od Adama až po Jana Křtitele, který stál na rozhraní starozákonních a novozákonních proroků. Patří tam i Noe, Abrahám, Jákob, Josef a jeho bratři, proroci Eliáš, Izaiáš, Jeremiáš a mnozí další. Jsou to přátelé Boží, kteří, ač již tělesně zesnulí, žijí u Boha v Nebesích, ale také zároveň mohou působit i mezi námi na zemi. A to je veliká věc, protože běžní zemřelí lidé nemají už žádnou možnost kontaktu s tímto světem. (Přesto, že různí spiritisté a okultisté tvrdí, že se s nimi mohou spojit, ale ve skutečnosti jsou ke své škodě v kontaktu s démony, kteří rádi předstírají cokoli, jen aby mohli lidi oklamat). Avšak Boží svatí, protože jsou podobní andělům, mají v této věci svobodu, hranice mezi nebeským a pozemským světem není pro ně nepřekonatelná, a z Boží prozřetelnosti mohou za věřícími přicházet a pomáhat jim. Proto píši, že nám naši duchoví prapředkové pomáhají a podporují nás. Někdy o tom ani nevíme, někdy víme, protože jsme je o pomoc požádali. Zde se mýlí i různí protestantští teologové, kteří odmítají možnost obracet se o pomoc ke svatým, když přece máme ku pomoci přímo a jedině Boha. Ale společenství svatých je veliká rodina. Tak jako mohu v pozemském životě požádat o nějakou výpomoc dobrého souseda, nebo přítele, stejně tak mohu požádat o pomoc některého Božího přítele v nebesích. A je v historii Církve bezpočet případů, kdy se tak dělo. Tím se totiž posiluje vzájemnost lidí z Církve pozemské i nebeské, protože Církev je jenom jedna.
Co se týče svatých žijících na zemi ještě před narozením Krista, většinou o nich nevíme tolik, kolik by si zasloužili. A to je škoda, ani ne tak pro ně, jako pro nás. Vezměme si Bibli a podívejme se do Starého Zákona. Je to hodně obsažné čtení, které se může místy zdát méně srozumitelné pro dnešního člověka, ale tam kde narazíme na životy Božích svatých, porozumíme velmi dobře. Vždyť Boží přátelství a zápas lidí o něj, zápas s vlastními hříchy, jsou stále stejné tehdy i dnes, a budou i nadále, dokud tento náš pozemský svět neskončí.

Čtení z Nového zákona: Mat 1,1-25. Neděle otců.
Co se týče neděle otců, platí vše co bylo řečeno minule o pomoci svatých a společenství s nimi. Neděle duchovních otců ( a samozřejmě i matek) se týká našich předků ve víře z doby „nové“ tedy novozákonní a následující historie Církve. Ale tato nová doba trvá už nějakých 2000 let a duchovních otců a matek vyrostlo tolik, že je těžko všechny znát, pokud vůbec o nich zůstaly vzpomínky v historii pozemské Církve. Díky těm nám známým ale víme velmi mnoho o duchovním životě. Například, o tom, že lidská svatost má podoby velmi rozmanité, tak jako se od sebe liší člověk od člověka a jak se od sebe liší Boží povolání ke konkrétní životní cestě. Známe misionáře, kteří za lidmi se svou zvěstí procestovali půlku Evropy, i stylity, kteří strávili desetiletí na sloupu a lidé za nimi chodili odevšad. Známe mladičké mučedníky i bohovidné starce, známe mnichy a mnišky vzdálené do pouště i světlé Boží služebníky uprostřed měst. A jejich životy hovoří ještě o další pozoruhodné věci. O tajemství synergie, neboli spolupráce Boha a člověka. Že charakter člověka se v Božím světle neztrácí, ani nerozplyne, že Boží působení vnímá každý člověk skrze svůj temperament, skrze svou zkušenost o světě a vzdělání své doby, a tak o Božích věcech i svědčí. Jaký to rozdíl oproti působení démonů, kteří chtějí vyřadit osobnost i svobodu člověka, například při seancích, kdy člověk-médium se jakoby vypne a dá se zcela nekriticky k dispozici působení běsům. To Bůh nikdy nedělá, protože chce, aby se člověk sám za sebe podílel na Božím díle a byl Bohu partnerem, tak jak je člověku možno.
A je dobře, že je to možno. A že je to dokonce i žádoucí, a ne jen pro svaté Boží přátele, ale pro každého Bohem stvořeného člověka. Vlastně to má být spolupráce stvoření se Stvořitelem, na vlastním dotvoření k obrazu Stvořitele. A pak, že křesťanství je nějaká suchopárná nuda. Vůbec.
Ani náhodou.