Poučení svatého Serafíma Sárovského o duchovním životě

přeložil prot. ThDr. Jiří A. Novák

Aby Bůh našeho Pána Ježíše Krista,
Otec slávy, dal vám ducha moudrosti
a zjevení, v poznání Jeho.
(Ef. 1,17)

Předmluva

Milý čtenáři, vkládáme vám do rukou knížečku nebohatou sice na stránky, přesto však zřetelně otevírající přístup do hlubin křesťanské duchovnosti. Její autor svatý Serafím žil a zesnul v Sárovském monastýru roku 1833. Jeho poučení, určená nejbližším bratřím, od té doby pomohla dalším statisícům hledajících Trojjediného, Živého Boha.
Pro toto vydání jsme použili „Poučení" publikovaná V. N. Ilinem r. 1925 v Paříži. Jejich překlad a výběr připravil otec ThDr. Jiří A. Novák za svého nasazení na nucené práce do Německa po likvidaci české pravoslavné církve v roce 1942. Rukopis „Poučení" věnovaný manželce Ludmile nám požehnal k vydání vladyka metropolita Dorotej. kterému jej otec Jiří před smrtí svěřil. Tato knížečka je proto také památkou na otce Jiřího, duchovního s velkým srdcem, pochopením a ničím nezničitelnou vírou v Boží pomoc každému, kdo o ní usiluje.
Do svého věnování připojeného k „Poučení" otec Jiří v roce 1944 napsal: „...Proč nás pokušení tenkráte pronásledovala? Byli jsme asi málo hodní života poklidného, museli jsme neustále zápasit se sebou a s druhými. Jedno nechť nás těší, že jsme zůstali čestnými do konce, čestnými a vděčnými. Je to hlavně díky milosti Boží, která se dokonává v nemocech a protivenstvích. Bůh však na nás nikdy nesesílá protivenství nad naše síly... Jsem velmi rád, že ty žena a Češka, našla jsi ve své duši hodně zájmu o tohoto pravoslavného veleducha. Proto jsem ti vypsal několik z jeho poučení, aby sis je četla, až budeš sama. Kéž nás svatý Serafím svými modlitbami všechny ochraňuje a osvěcuje..."
Svatý Serafím psal svá „Poučení" na počátku minulého století daleko na Rusi.
V Duchu svatém však zůstává s námi stále: včera, dnes i zítra. Ale nade vše zítra. V duchovním životě však také platí, že je „zítra jako dnes a dnes jako zítra."
biskup Kryštof
Olomouc Obětování Páně 1994

Bůh

Bůh je oheň, hřející a rozpalující srdce a nitro. A tak, jestli-že pociťujeme ve svých srdcích chlad, který je dílo ďáblovo, vzývejme Pána a on přijde, ohřeje vaše srdce láskou dokonalou, ne pouze k němu, ale též k bližnímu. Před tímto teplem potom ustoupí chlad nešlechetníka. O díle Božím se nemá rozmýšlet po jídle. Plný žaludek nevidí tajemství Boží.

Naděje

Všichni, kdož mají pevnou naději v Boha, jsou k Němu vedeni a osvěcováni světlem věčným. Jestli člověk nemá zbytečné péče o sebe a koná vše z lásky k Bohu a pro skutky dobré, chová pravou a moudrou naději. Pakli člověk všechnu naději skládá v sebe a k Bohu se obrací modlitbou pouze tenkráte, když ho postihne nepředvídané neštěstí, jež nestačí vlastními silami odstranit a tak počíná doufat v pomoc Boží;
taková naděje je marná a lživá. Pravá naděje hledá pouze království Božího a je přesvědčena, že vše pozemské, potřebné pro dočasný život, nepochybně bude dáno... Srdce nemůže míti klidu, dokud nezíská této naděje. Ona ho uklidní a vlévá do něho radost. „Přijďte ke mně všichni..." (Mat 12. 28).

Láska k Bohu

Kdo získá dokonalou lásku, žije jakoby ho nebylo. Neboť se počítá za cizího pro viditelné, očekává netrpělivě neviditelné. Celý se proměnil v lásku k Bohu a zapomněl na každou druhou lásku... Duše naplněná láskou Boží v době svého odchodu z těla. se nebojí knížete zlého, nýbrž s anděly spěchá jakoby z ciziny do vlasti.

Bázeň Boží

Dvojí bázeň: Nechceš-li páchati zla, boj se Pána a nic zlého nedělej, avšak chceš-li konati dobro, boj se Pána a konej! Chraň poznané pravdy! Není nutno bez potřeby odkrývat své srdce; z tisíce najdeš možná pouze jednoho, který tvé tajemství zachová. Když my sami v sobě jej nezachováme, jak můžeme doufati, že je zachovají druzí? S člověkem tělesným nutno mluvit o věcech lidských, s člověkem mající rozum duchovní je potřebné hovořit o nebeských. Lidé naplněni duchovní moudrostí posuzují ducha kteréhokoliv člověka podle sv. Písma dbajíce, zda jeho slova odpovídají vůli Boží, pak činí o něm závěr. Když se stane, že jsme uprostřed lidí ve světě, není nutno mluvit o věcech duchovních, zvláště nepozoruje-li se u nich přání naslouchat (Mat. 7. 6). Proto je dobré tehdy v sobě skrývat poklad duchovních darů. Jinak ztratíš a nenajdeš.
Bude-li potřeba anebo nutno-li pro slávu Boží zjevně působit, dojde i na slova, neboť cesta už se zjevila...

Mnohomluvení

Mnohomluvení s těmi, kteří mají jiné mravy než my, velmi rozrušují lidské nitro. Nejsmutnější je, že z něho může zhasnout oheň, který Pán náš, Ježíš Kristus, přišel vložit do srdcí; neboť nic tak neuhasí oheň Duchem svatým vdechovaný k posvěcení duše, jako marné mnohomluvení a besedování. Ovšem mimo to vedené s dítkami o tajemství Božích.

Modlitba

Kdož se rozhodli sloužit Pánu Bohu, musí se cvičit v pamatování na Boha a v neustálé modlitbě k Pánu Ježíši, říkajíce v umu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným." Po jídle lze se modliti: „Pane Ježíši Kriste. Synu Boží, na přímluvy Bohodorice, smiluj se nade mnou hříšným!" Anebo se utíkat zvláště k Přesvaté Bohorodici s modlitbou: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás." Nebo pozdravením andělským: „Zdrávas Bohorodice Panno!" Takovým cvičením zachovavše se od roztěkanosti a zachovavše klidné svědomí, je možné se k Bohu přiblížit a sjednotit se s ním. Neboť podle slov sv. Izáka Syrského krom neustálé modlitby, se k Bohu nemůžeme přiblížit. Sv. Zlatoústý říká: „Modlitba je velkou zbraní, pokladem nechudým, bohatstvím nikdy nevyčerpatelným, přístavem tichým, příčina a základ mnohého blaha."
Pakli-že se při modlitbě přihodí, že myšlenky bloudí, nutno se pokořit před Pánem Bohem a prosit o odpuštění slovy: „Zhřešil jsem. Pane. slovy, skutkem, pomyšlením a všemi svými smysly."
Proto je potřeba vždycky pečovat, aby myšlenky netěkaly, neboť tím se duše odvrací od připomínání Boha a jeho lásky vlivem ďáblovým, jak praví sv. Makarij: „Úsilím našeho nepřítele je, odvracet naši mysl od vzpomínání Boha, od bázně a lásky." Když se rozum a srdce sjednotí v modlitbě a myšlenky v duši netěkají, tehdy se srdce zahřívá duchovním teplem, v němž září světlo Kristovo, plníc celého člověka pokojem a radostí...

Slzy

Všichni svati a monachové, kteří se odřekli světa, po celý svůj život plakali, očekávajíce věčné útěchy, podle důvěry v slova Spasitele světa: „Blažení plačící, neboť oni potěšeni budou" (Mat 5, 4). I my jsme povinni plakat a prosit za odpuštění svých hříchů. Viz Žalm 126, 5-6. (Izák Syrský k tomu říká: „Omoč tváře své pláčem očí svých, aby spočinul na tobě Duch svatý a omyl tě od skvrny zloby tvé. Slzami učiň Pána milostivým, aby přišel k tobě.")
Když pláčeme při modlitbě, připadáme si někdy směšně. Děje se tak ale z ďábelské lstivosti. Těžko je postihnouti tajemná a jemná působení našeho Nepřítele.
Komu tekou slzy lásky, toho je srdce ozářeno paprskem slunce pravdy a spravedlnosti, Krista Boha.

Zármutek

Duše plná světského zármutku se stává nerozumnou a pošetilou, nemůže klidně přijmout dobré rady ani pokorně odpovídat na předkládané otázky. Zármutek je červ srdce, který hryže svou vlastní matku (samotné srdce).
Kdo zvítězil nad vášněmi, ten porazil zármutek. Podrobený vášněmi nikdy neunikne okovům zármutku. Jako se nemocný pozná podle barvy tváře, tak podrobený vášním podle zármutku. Kdo miluje svět, nemůže se nermoutit! Kdo opovrhuje světem, vždycky je veselý. Jako oheň čistí zlato, tak zármutek po Bohu čistí hříšné srdce.

Nuda a prázdnota

Tato nemoc se léčí modlitbou, zdrženlivostí od prázdných slov, zesílenou prací rukou, čtením slova Božího a trpělivostí, protože se rodí z malověrnosti, prázdnosti a prázdnomluvnosti. Sklíčenost u sv. otců se někdy nazývá prázdnotou a leností.

Zoufalství

Jako Pán pečuje o naši spásu, tak se vrah lidský - ďábel stará, aby člověka přivedl k zoufalství... Jidáš, zrádce byl malověrný, nezkušený v boji, pročeš Nepřítel, vida jeho zoufalství, zaútočil na něho a přiměl ho, aby se oběsil. Avšak Petr. tvrdý kámen, když páchal velký hřích, jsa zkušený v boji, nezoufal si a neztratil ducha, aby litoval a přeléval hořké slzy z vroucího srdce. Nepřítel spatřiv je, jako by byl pálen ohněm, prchal daleko od něho.
A tak, bratří, učí sv. Antioch, až zoufalství bude na nás útočit, nepodvolujme se mu.
avšak upevňujíce se a obklopujíce se světlem víry s odvahou rceme lstivému duchu: „Co je nám po tobě, odcizenče Boha, utečenče s nebes, vrahu lstivý? Ty nám nemůžeš nic učinit. Kristus, Syn Boží, vládne nám a všem... Vzdal se od nás!"

Nemoce

Tělo je služebník, duše královna; jest milosrdenstvím Božím, přijde-li nemoc na tělo. Tím se oslabují vášně, člověk přichází k sobě (jde do sebe). Tělesná nemoc také někdy vzniká z vášní. Přestaň hřešit, nemoci odejdou. Pán stvořil tělo, ne však neduh, duši, ne však hřích. Co je nade vše nutné a úspěšné? Sjednocení s Bohem, bytí s Ním pomocí lásky. Ztrácejíce lásku, odpadáme od Něho, odpadajíce, podléháme různým neduhům. Kdo snáší nemoc s trpělivostí a díkučiněním, stává se pro něho duchovním úkolem, ba více... nemoc je privilegium odiosum stvoření, které chce „zůstati při sobě".

Trpělivost a pokora

Jest nutno vždy něco trpěti s díku činěním pro Boha. Náš život je minuta ve srovnání s věčností (Řím. 8, 18). V mlčení snášej, když tě nepřítel trápí a tu Pán ti odkryje své srdce. Když někdo tvou čest uráží, snaž se mu všemožně odpustit podle slov Evangelia (Luk. 6. 30).
Když vám lidé zlořečí, jsme povinni považovat se za nehodné pochválení. Kdybychom byli hodnými, lidé by nás chválili.
Jsme vždy a přede všemi povinni sebe ponižovat. podle slov sv. Izáka Syrského: „Pokoř sebe a spatříš Boží slávu."
Proto milujeme pokoru a uvidíme slávu Boží, neboť, kde je pokora, tam i Boží sláva.
Bez světla je vše temné, bez pokory není v člověku nic než tma.
Sláva Božská, světlo Božské, získává se pokorou, která je nejvyšší ctností, již proto je nerozlučně spjata s láskou.

Almužna

Příklad Petra Chlebodárce, který za kousek chleba darovaný chudému získal odpuštění všech hříchů, jak mu bylo ukázané ve vidění, vede nás k tomu, abychom byli milosrdní k bližním, neboť i malá almužna mnoho pomáhá k získání království nebeského. Konat almužnu jsme povinni s dobrou myslí, podle učení sv. Izáka Syrského: „Dáváš-1i něco potřebnému, nechť je tvář tvá veselá, a slovy blahými potěšuj jeho zármutek. Almužna může být prostředkem získání Ducha svatého pouze v tom případě, je-li udílena pro Krista (třebas jinak zůstává dobrým skutkem). Blahá mysl, dobrá slova, radostný obličej nutno považovat za příznaky opravdové almužny, udílené pro Krista.

Bližní

K bližním se chovej laskavě, nedávej jim nikdy pocítit, že jsi uražený. Člověka stísněného nebo sklíčeného nutno dobrým slovem povznést. O tom velmi dobře uvažuje svatý Dimitrij Rostovský: „Tam vidno, že je nesprávná láska k Bohu u křesťana, kde se srovnává stvoření s Tvůrcem nebo se stvoření více ctí než Tvůrce. Tam je ale pravá láska, kde se Spasitel miluje a ctí více, než všechno stvoření."

Neodsuzování

Nesmíme odsuzovat nikoho, i kdybychom viděli na vlastní oči, že hřeší nebo vázne při plnění přikázání Božích podle slova Božího (Mat. 7, l; Řím. 14. 4).
Bůh nám nařídil nepřátelství pouze proti hadu. t. j. proti tomu, kdo na počátku obelstil člověka a vypudil jej z ráje, proti vrahu lidí - ďáblu. Máme bojovat proti nečistým duchům cizoložství a smilství, kteří sejí do srdcí myšlenky nečisté a špinavé.

Péče o duši

Veškerou péči máme mít o duši: tělo posilujeme jenom proto, aby působilo k posile ducha. Jestli-že sami své tělo oslabíme, že se tím oslabí i duch, tehdy taková činnost bude nerozvážná, třebas by byla myšlena kvůli ctnosti. Duši je stále třeba poskytovat slovo Boží, jímž se podle svatého Řehoře Bohoslovce jako chlebem andělským živí duše, která lační po Bohu. Nade vše je třeba se cvičit ve čtení Nového Zákona a Žaltáře. Tím se osvěcuje rozum, který doznává Božskou proměnu.
Třeba se tak cvičit, aby rozum trvale přebýval v Zákonu Páně a jím řídil vezdejší život. Velmi užitečné je číst slovo soustředěně a přečíst postupně celou Bibli. Za jedno takové přečtení, krom druhých dobrých skutků, Bůh člověka naplňuje svou milostí a darem rozumu. Když člověk dá své duši i slovo Boží, tehdy začne chápat to, co je dobré, a to, co je zlé. Čtení slova Božího má být soustředěné také proto, aby celý um byl zahloubán do pravd svatého Písma a přijal tím duchovní vroucnost, která právě při zachování soustředěnosti vzbuzuje slzy, jimiž se celý člověk zahřívá duchovními dary, které dávají nevýslovnou radost umu i srdci.
Je také třeba poskytnout duši poznání o Církvi, jak se od počátku do dnes dochovává, jak trpěla v různých dobách. Je dobře si uvědomit, že uvedené konáme pro sebe, aby člověk získal duševní mír podle slov žalmisty: „Mnohý mír milujícím Tebe, Pane" (119, 165).

Mír duševní

Není v Kristu nic lepšího než mír, který ničí každý útok zlých duchů (Ef. 6, 12). Rozumnou duši má člověk, který se zahloubá do sebe a jehož srdce je činné. Tehdy jej milost Páně zastíní; chování je mírné a nadsvětské. Mírné - pro klidné svědomí, nadsvětské - ježto rozum v sobě spatřuje milost Svatého Ducha: „V míru místo jeho" (Žalm 75. 3).
Je důvod k radosti, když spatříme slunce smyslovým zrakem. Radostnější však je, když um vidí vnitřním zrakem Slunce spravedlnosti, Krista. Tehdy se člověk opravdu raduje radostí andělů, o čemž apoštol píše: „Náš život je na nebi" (Filip. 3. 20).
Kdo přebývá v míru, čerpá duchovní dary. Svatí otcové měli pokojné nitro, zastíněni milostí Boží, žili dlouho. Když člověk získá niterný mír, může ze sebe i druhým dávat světlo osvícení rozumu. Nesmí však zapomenout prorockého slova: „Nemluvte již více hrdě!" (I. Sam. 2.3) a slovo Páně o pokrytci (Mat, 7, 5). O tomto míru viz též Evangelium podle Jana 14,27 a list Filipenským 4,7: ,A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši." Jsme tedy povinni všechny své myšlenky, přání a práci soustředit k tomu, abychom s celou Církvi stále volali: „Pane, Bože náš, pokoj svůj dej nám!" (Iz. 26. 12)
Všemožně je potřeba pečovat o zachování duševního míru a nevzrušovat se urážkami druhých. Nutné je také všemožně zadržovat hněv a pomocí soustředěnosti a srdce hájit se od špatných hnutí. Je nutné se všemocně varovat odsuzování druhých. Neodsuzováním a mlčenlivostí se zachovává mír duševní. Když člověk bývá v takovém stavu, získává Boží zjevení.
Aby se člověk vyvaroval odsuzování, musí pozorovat sám sebe, nepřijímat ničích rad, postranních myšlenek a být ke všemu jakoby mrtvý.

Stráž srdce

Máme pozorně chránit své srdce od nevhodných myšlenek a vjemů (Přísloví 4, 23). Když je srdce stále chráněné, očišťuje se. Takové srdce vidí Pána podle slov věčné pravdy: „Blažení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou" (Mat. 5, 8). Co vteklo dobrého do srdce, nemáme opět lehce vylévat; neboť pouze tehdy může být shromážděné v bezpečí před viditelnými i neviditelnými nepřáteli, ochraňujeme-li to uvnitř srdce. Srdce pouze tenkrát vře. je-li zahříváno Božským ohněm a je-li v něm voda živá. Vylije-li se, srdce chladne a člověk zamrzá.

Radost srdce

Přijme-li člověk cokoliv Božského, raduje se v srdci, když přijme něco ďábelského, zachmuřuje se. Srdce křesťanské, přijme-li něco Božského, nepotřebuje cizího přesvědčování, že je to od Pána. Ale samo se přesvědčuje, že je Božské to, co přijalo, ne boť pociťuje v sobě duchovní ovoce: lásku, radost, mír, dlouhotrpělivost, blahost, milosrdenství, víru, tichost, zdrženlivost (Gal. 5, 12).
Kdyby se ďábel proměnil i v jasného anděla (2. Koř. 11, 14) a říkal krásné myšlenky, srdce bude pociťovat jakousi nejasnost, zmatek v myšlenkách i smyslech. Svatý Makarij Egyptský k tomu uvádí: „Kdyby satan i světlá zjevení představoval, nemůže věru nijak dobře působit, což je nejlepším rozpoznávacím znakem jeho činnosti." Svatý Řehoř Sinajský jasně říká: „Podle působnosti můžeš tedy poznat zda světlo, které zasvítí v tvé duši, je Božské či satanovo.

Světlo Kristovo

Abychom mohli přijmout a vidět světlo Kristovo v srdci, je zapotřebí se co možná nejvíce odvrátit od viditelných věcí. Napřed nutno očistit srdce pokáním a dobrými skutky, a pak vírou v Ukřižovaného zavřít tělesné oči, ponořit rozum do srdce a tam vzývat jméno Pána Ježíše Krista. Tehdy podle míry úsilí a duchovní vroucnosti nachází člověk ve vzývání jména. Pána Ježíše Krista, sladkost, která podněcuje touhu po hledání vyššího osvícení. Když skrze takové cvičení rozum vstoupí do srdce, tehdy mu zasvítí světlo Kristovo, které jej osvěcuje a chrání (Malachiáš 4. 2).
Tímto světlem je i život, jak to říká Evangelium: „V něm život byl a život byl světlem lidí (Jan 1,4). Když člověk vidí uvnitř svého srdce věčné světlo, tehdy rozum bývá čistý a nemá v sobě nijaké smyslové představy. Je cele ponořen do zření nestvořené krásy a přeje si ukrýt se třeba až do srdce země. jen aby se nezbavil pravého Blaha - Boha.

Vášně

Nečistý duch má silný vliv pouze na vášnivé; ke zbavivším se od vášní přistupuje jen vnějškově. Um pozorného člověka je jako stráž nebo nikdy neusínající stráž vnitřního Jerusalema. Stoje na výši duchovního zření, dívá se čistým okem na obcházející a k duši se lepící nepřátelské síly: „Na nepřátele mé zřelo oko mé." (Žalm 53, 9)
Je nutné dbát o to, aby se člověk neobracel k cizím skutkům, nemyslil na ně a nemluvil o nich: „Ústa má nebudou mluvit o skutcích lidských." (Žalm 18, 13-14)

Odříkání

Pakliže se duše neosvobodí od světa, nemůže Boha milovat upřímně. Neboť pozemské, podle sv. Antiochia, jest pro ni jako záclonkou.

Zápas

Duši je nutné vyjít vstříc v jejích nemohoucnostech a nedokonalostech: Své nedostatky snášet jen jako cizí. Zároveň však nelenošit a stále se povzbuzovat k lepšímu.

Pokání

Začátek pokání vzniká z bázně boží a pozornosti. Svatý mučedník Bonifác k tomu říká: „Otcem pozornosti je bázeň Boží, pozornost je matkou vnitřního pokoje." Pokoj rodí svědomí, skrze něž duše jako v čisté vodě nekalné vidí svoji nekrásu, a tak se rodí začátky a vznikají kořeny pravého pokání.

Půst

Každý nemůže pochopit, že k ulehčení vlastní nemohoucnosti může posloužit, když člověk na sebe vloží přísné pravidlo zdrženlivosti nebo se zřekne všeho.
Jíst nutno denně tolik, aby tělo bylo posilněno a stalo se přítelem a pomocníkem v konání dobra, jinak se může stát. že tělo zeslábne a s ním i duše. V pátek a ve středu, zvláště pak o čtyřech postních obdobích je dobré, užívat pokrmu jedenkrát denně a anděl Páně se k tobě připojí.

Pokušení

Jsme povinováni vždy v pokoře vzývat Pána a modlit se, aby nedovolil pokušení větší naší víry a aby nás zbavil od zlého. Neboť zůstaví-li Pán člověka samému sobě, ďábel je přípraven jej rozdrtit jako mlýnský kámen zrno pšeničné.

Mlčení

Nade vše je nutné se krášlit mlčením. Sv. Ambrož Milánský praví: „Viděl jsem mnoho spasených mlčenlivostí, žádného mnohomluvením." A opět někdo z otců praví, že „mlčení je tajemství budoucího věku, slova jsou zbraně světa tohoto" (svatí Kalist a Ignác). Seď jen ve svém pokojíku v soustředění a pečuj o to, aby se k tobě přiblížil sám Pán, který je připraven tě učinit andělem (Iz. 66, 2). Když čas trávíme v mlčení, tehdy nepřítel - ďábel ničeho nemůže vzhledem k tajemství srdce lidského. Takto je nutné chápat mlčení v rozumu. Kdo tak jedná, skládej všechnu naději v Pána (l. Petr. 5, 7). Není-li pro tebe stále možné žít v samotě a v mlčení třeba v monastýru, tak aspoň na čas je nutné všeho nechat a posvětit se samotě a mlčení. Za tento malý čin Pán Bůh nebude prodlévat seslat Božskou milost. Ze samoty a mlčení se rodí tichost a laskavost; její působení lze srovnat s tichou vodou Siloamskou, která teče bez hluku a šumu (Iz. 8, 6).
Život v pokojíku mlčení, cvičení modlitby a učení se zákonu Páně dnem a nocí, činí člověka blahorodným podle slov svatých otců: „Pokojík monacha je pec babylonská, v níž tři mládenci našli Syna Božího."
Dokonalé nemluvení je kříž, na němž se má člověk ukřižovat se všemi vášněmi a rozkošemi. Uvažuj, sám náš Pán Ježíš Kristus, kolik vytrpěl napřed urážek a pak vstoupil na kříž. Také i my nemůžeme dosáhnout úplného nemluvení a doufat ve svatou dokonalost, nebudeme-li trpět s Kristem. Neboť praví apoštol Pavel: „Budeme-li s Ním trpět, budeme i s Ním oslaveni. Jiné cesty není." Kdo se podal nemluvení, musí si uvědomit, proč ho začal, aby se jeho srdce nepřiklonilo k něčemu jinému.

O životě asketickém a rozjímání

K rozjímavému životu je nutné přistupovat s bázní a chvěním, s pokorou v srdci a zkroušeností, s mnohým zkoumáním Písem svatých a je-li možno najít, tedy pod vedením nějakého zkušeného starce, ne však svévolně. Svévolný, dle slov svatého Řehoře Sinajského žádá více než zaslouží a dožaduje se předčasně výsledků. Domnívá se bláhově, že dosáhl vysokého stupně poznání. Zatím však nezískal pravdy, nýbrž splnil přání satana, který jej snadno polapí do své sítě jako svého sluhu. Není-li možno nalézt učitele k rozjímavému životu, v tom případě je nutné řídit se Písmem svatým, neboť sám Pán nařídil učit se z Písma svatého (Jan 5, 39).
Cesta asketického života je tvořena: zdrženlivostí, půstem, bděním, klečením, modlitbou a ostatními tělesnými činy, které tvoří těsnou cestu vedoucí do Království Božího (Mat. 5. 14). Cesta rozjímavého života je pozdvihováním umu k Pánu, soustředěnost v srdci, modlitba v umu a zření věcích duchovních skrze taková cvičení.
Není dobré zanechávat asketického života, když jsme v něm úspěšní a přešli jsme již do života rozjímavého, neboť asketický život působí spolu s životem rozjímavým a tento upevňuje.

Modlitba Ježíšova

Také při práci se modli neustále modlitbu Ježíšovu: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Při této modlitbě pozoruj sebe t. j. shromáždi rozum a sjednoť s duší. Z počátku den, dva a více se modli rozumem, uvažuj o každém slovu zvláště. Pak, až Pán ohřeje tvé srdce vroucností milosti a spojí modlitbu s tvým duchem, bude sama z tebe proudit neustále, povždy bude s tebou, bude tě plnit rozkoší a živit tě (Iz. 26, 9). Získáš-li tuto stravu duševní t. j. možnost rozmluvy se samým Pánem, proč bys pak chodil zbytečně navštěvovat bratry, i kdybys byl zván?

Život poustevnický

Utíkáme nikoliv před lidmi, kteří mají stejnou přirozenost jako my a totéž jméno Kristovo. nýbrž před hříchy, které páchají, jak bylo řečeno velkému otci Arsenii: „Uteč lidem a budeš spasen!"

Poslední poučení

A tak, jestli se budeme, seč nám síly stačí, snažit vše uvedené vyplňovat, tehdy můžeme doufat, že brzy zazáří v duších našich Božské světlo vedoucí k „hornímu Jerusalemu!"