Osoby z případů vražd u Kestřan:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze pan Bohuslav mladší bratr pana Šimona pantáta Matěj Adámek a paňmáma Marie, mlynář a jeho žena ze Zátavského mlýna Davídek, farář kostela sv. Kateřiny v Kestřanech Benedikt, farář kostela sv. Jiljí v Heřmani a místní představitel Vyšehradské kapituly pan Heřman Tejmal z Heřmaně, zeman na Heřmaňské tvrzi pan Hynek z Klokočína, zeman na Klokočínské tvrzi a jeho mladší bratr Purkart pan Mikuláš Baroch, zeman z kestřanské Dolní tvrze a jeho dcera Lída pan Mikuláš z dobevské tvrze, syn zemana Albery z Dobevi pan Diviš Radkovický, zeman na tvrzi v Mirovicích pan Budivoj z Březnice, kastelán píseckého hradu a krajský sudí Pivoda, hospodský v Putimi

Osoby z případu Olomoucké kapituly:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav mladší bratr pana Šimona
Gotthard, kanovník a notář olomoucké kapituly U svatého Václava
Mikuláš, kanovník a písař olomoucké kapituly
Havel, kanovník a hospodář olomoucké kapituly
Bruno, kanovník a knihovník olomoucké kapituly
Dorota, číšnice a hampejznice U Mlýnského potoka
Kliment, černokněžník z Černovíru
Prokop, černokněžník z Hory sv. Klimenta
pan Konrád z Unčovic rytíř a man olomouckého biskupství

Kapitola I.

Jak popsaný pergamen malým klukem nalezen byl a jak se nad ním všichni divili.

Za říční zátočinou, kde už nebylo vidět na Zátavský mlýn, ztrácela hladina zlatonosné Otavy svou poklidnou hladinu a přecházela v bílou pěnu peřejí, zurčících nad nízkým dnem z ohlazených kamenů, aby se zase po chvíli vrátila ke svému poklidu s občasnými stříbrnými zrcátky od slunečného nebe. Po obou stranách stoupaly od travnatých břehů řeky zalesněné stráně.
Vrcholky zelených stromů až nahoře lemovaly modrou oblohu. Psal se rok 1360 od narození našeho Pána Ježíše Krista. V zemi vládl z moci Boží král český a císař římský Karel, toho jména čtvrtý. Královské město Písek, jakož i celý kraj Prácheňský, spravoval v jeho jménu pan Budislav z Březnice, a v Kestřanech na Horní tvrzi seděl pan Šimon z Kestřan. Byl počátek léta a v českých zemích, z milosti Boží, vládl mír. Poblíže úzké cestičky, vyšlapané kolem břehu řeky na mlýnské straně, hned při kraji lesa pod malinovým keřem, ležel v trávě pergamen. Nebyl tu dlouho. Dal by se ještě dobře číst. Očichaly ho srna i liška cestou k vodě, přeběhla přes něj veverka, která si v dutině stromu nad keřem zvelebovala domov, ale jinak o něj obyvatelé lesa nejevili zájem. Na rozdíl od malého Kuby, který odbočil z pěšiny od řeky a loudal se travou ke keři s malinami. Ještě nebyly úplně červené, ale Kuba se rozhodl, že mu chutnají náramně. Když plival na zem zelenou stopku, všiml si pergamenu. Takovou věc přece už jednou viděl. U pantáty mlynáře Adámka. Držel to tenkrát v rukou jako nějakou svátost. Asi to bude tuze vzácná věc. „Vezmu to do mlýna“, řekl si Kuba. „Třeba mi za to něco dají. Kdyby tak malinový koláč“, říkal si s pusou plnou malin. Někdy mu malý kousek dala ochutnat taky mladá Madla z kuchyně, ba někdy dostal i u stolu. Jenže koláče se nepečou jako chleba. Ani každou neděli. Kdepak by se vzal koláč. Tak med. Třeba dostane trochu medu.
Starý mlynář Matěj Adámek seděl ve mlýnské síni na široké lavici pod okny nad náhonem, držel v ruce pergamen a mračil se, až se mu nad nosem dělaly tři vrásky. Vedle něj seděli z každé strany mlynářka a stárek a také se na ten list mračili, jako kdyby jim kdovíco udělal. Prohlíželi si ty úhledné řádky, jako by z nich chtěli vyčíst, kde je ten poklad pana Tejmala z Heřmaně, co prý ten starý lapka stačil zakopat dřív, než mu písecký kat sťal hlavu. Jenomže nevyčetli nic, protože číst neuměli. Totiž mlynářka a stárek. Mlynář uměl. I jeho otec, který vystavěl mlýn, číst uměl. Pantáta Adámek nebyl jen tak někdo. I když nebyl člověk erbovní, mezi prostými lidmi měl stejnou vážnost, jako mnozí z prostých zemanů, kteří stejně byli jen lepší sedláci s erbem.
„Nejspíš je to po latinsku“, řekl nakonec Adámek mlynářce. „Stejně jsem chtěl zajet do Kestřan, do kovárny. Zastavím se na faře u svaté Kateřiny. Plebán Davídek se vyzná. A zadám tam mši za tvoji matku, Maruško, však víš, bude mít výročí.“
Farář Davídek, navzdory svému jménu vysoký a statný třicátník, poslal svou farskou hospodyni Žofku sobě i pantátovi Adámkovi pro medovinu a sám pak mu pohostinně nalil kalíšek. Byl to takový zvyk, vždycky když mlynář zavítal na faru. A ne, že by občas také s sebou něco nepřinesl. Měl Davídka rád, i s jeho hospodyní. Na vsi se moc nehledělo na to, jak kněz drží celibát. Lidé ho ctili, když s nimi žil jejich radosti i starosti, a přestože už dávný biskup Vojtěch horlil proti ženatým kněžím, a před dobrými třemi stovkami let v Čechách vyhlásil papežský legát celibát za povinnost, venkovský svět si stále žil svým životem a farář byl jeho součástí. A bylo dobře, pokud to tak viděly i jeho ovečky, že je jedním z nich, o to více možná dbali na jeho dobře míněné rady.
Plebán Davídek si vzal od mlynáře pergamen, došel k oknu se skleněnými terčíky a pečlivě list zkoumal. Latinsky uměl číst i odříkat mši a breviář tam i pozpátku. „Ano, je to latina. Ale vidím tu i slova, která neznám, neužívají se v našem oficiu. Vypadá to nejspíše na testament, tedy závěť, neboli odkaz. A skutečnost, že se to válelo jen tak v lese, jak říkáš pantáto, je opravdu znepokojivá. Nečtu tady ecclesia, ani templum, takže se podle všeho nejedná o donaci pro církev. Bude to světská listina. Nu což, vezmu to po poledni do Horní tvrze. V kapli svaté Máří Magdalény posloužíme večerní mši a pak musím s panem Šimonem projednat poslední věci toho pocestného, jak ho našli v lese u Bílé skály. Nebo spíše pod ní. Také si zaslouží křesťanský pohřeb. Neznal jsi ho? Na mlýně se přece každou chvíli někdo staví. Byl to krajánek, takový starý tulák, Bartoloměj se jmenoval. Vždycky když šel tady kolem na Písek, stavil se pro nějakou almužnu.“
„Starý Bartoloměj? Podivil se Adámek, „tak už není mezi živými? Bodejď bych ho neznal. Také se u nás čas od času stavil, ale ne na práci, byl už starý. Vždycky jsme mu něco dali. Nu, každý máme svůj vyměřený čas.“ Oba se přežehnali křížem a ztratili modlitbu za starého tuláka.
„Půjdeš-li, velebný pane, do Horní tvrze, vezmi tam ten list s sebou. Mám tam sice taky cestu, do kovárny, ale lepší bude, když to panu Šimonovi předáš ty, přece jen, jste líp k sobě. Myslíš-li, že z toho vyčte něco víc než ty sám?“
„Pan Šimon, milý příteli, je člověk vzdělaný, přestože je představitelem světské moci. Počítám, že si bude vědět rady, však už přišel na kloub jiným věcem. Ale nechme už tu záhadu být. Tvá kuchařka Madla by se ráda dostala pod čepec, a slyšel jsem, že také nejsi proti. Pekařský tovaryš by prý do mlýna pasoval.“
„Jak pravíš,“ řekl mlynář, přičichl znalecky k medovině a zavdal si. „Máš tuze dobrou, otče. Takovou jsem dlouho nepil. Dříve bývala pec v každé chalupě, ale dnes už bude pekařina rovnou řemeslem a vypadá to, že i váženým.“
„Gut.“ Dodal plebán. „Pak bychom měli dojednat ohlášky. A s medovinou se neostýchej, mám dost pro nás pro oba. A až se bude chystat nějaká další veselka, dej mi vědět. V dnešní době není mnoho příležitostí pro hojné posezení.“
„Bohužel, pane Davídku, dalšího na obzoru nic. I když by se pohledal i tovaryš kovářský. Je třeba zvelebit mlýn. Můj otec, dej mu Pán Bůh nebe, ho vyzdvihl, já jsem ho přestavěl na horní náhon, aby kolo mělo větší sílu. Ale sám víš, ve mlýně se mele nějakých sto dní v roce. Co jsem ale slyšel, v Němcích pohánějí mlýnská kola leckde i velké železné kobyly které mají sílu za deset kovářů. To by, panečku, mohla být práce i výdělek na celý rok. Ale zřídit takový hamr, to není zadarmo. Musí se našetřit, mistry pozvat, třeba se do toho ještě pustím, třeba až syn. No nic, děkuji za uctění dobrým mokem, velebný pane, teď se vydáme na tvrze, jak se říká, každý za svým.

Kapitola II.

O panu Šimonovi z Kestřan a tvrzi zvané Horní.

A tak se ona tajemná listina dostala na stůl pana Šimona z Kestřan, řečeného Podkova. Byl to muž asi Kristových let, vysoký a zajímavé tváře, tmavých vlasů i plnovousu, očí živých, ale zadumaných. Vyrůstal zde na tvrzi v houfu vrstevníků, ať už z rodiny nebo z čeledi, u dětí rozdílů nebylo. Jako malého kluka ho nejvíce fascinovala místní kovárna. Když viděl, jak se tvrdé a nepoddajné železo náhle ohýbá a tvaruje v ohni, připadalo mu to jako zázrak, a kovář Vaněk byl pro něj jakýmsi kouzelníkem. A pak, když kalil čepel, bylo to jako největší dobrodružství. Zkroutí se, nebo ne? Bude všude stejně tvrdá? Nebo, nedej Bože, přepálená a křehká? Však si také často zkoušel přiučit se tomu řemeslu, až mu přátelé mezi sebou začali říkat Šimon Podkova. Ale jemu to nevadilo. A jak byl hrdý, když si ve dvanácti letech, právě k narozeninám, ukoval svou první dýku! To už se mu kluci nesmáli, ale škemrali, že by také chtěli. Jeho nejlepším kovářským počinem byl ale meč, který si Šimon, už jako rytíř, sám ukoval a zakalil a který měl dodnes. Udělal ho přesně na svou ruku, pečlivě vyvážený, takže šetřil sílu a zbývalo více na obratnost a šermířské figury. Kromě obratných rukou měl totiž i šikovnou hlavu, což mu vyneslo přízeň některých velkých pánů, když jej tu a tam pověřovali různými úkoly, vyžadujícími bystrého ducha. A pokud farář Davídek řekl, že pan Šimon je, navzdory svému světskému stavu, člověkem vzdělaným, nemýlil se. Vladykové zemanských tvrzí, i někteří významnější šlechtici, se v těch dobách raději oháněli mečem, než perem a nějaké vzdělání nepotřebovali, pokud měli správce, který uměl ne jen číst, ale hlavně počítat. I pan Šimon byl původně určen jen k meči. Jako druhorozený syn, který nezdědí rodný dvorec, se sice mohl vydat na duchovní dráhu, ale spíše se dbalo na získávání rytířských ostruh a to ve službách královských, protože kestřanští páni měli manství ke královské koruně a byli v případě potřeby povinni postavit čtyři kopí (čímž se myslí čtyři ozbrojenci na koni s kopími). Když Šimonův otec, Albert z Kestřan, padl léta Páně 1346 v bitvě u Kresčaku, spolu se svým králem Janem Lucemburským, skončil Šimonovi čas mladosti. Jeho bratr Michal, jako nejstarší, se ujal tvrze a Šimon nastoupil na výcvik a do služby královského oddílu píseckého hradu. Učil se pracovat s dýkou i mečem, kopím i kuší a ve vojenském umění nezaostával nijak za svými druhy. Protože však byl povahy hloubavé a, jak se říká, hlava otevřená, doporučil sám královský kastelán Budislav z Březnice jeho matce Kateřině i bratru Michalovi, aby mladého Šimona poslali na studia, čímž se rozumělo studia církevní, protože světské vzdělání se platilo draho. Šimon tomu byl rád, a už to vypadalo to, že stráví zbytek života jako prelát, ať už v kněžské službě, nebo v nějakém úřadu vyžadujícím vzdělaného člověka. Nejprve studoval několik let Na bakalářích v Písku. Odtud ho pak vyslali, coby onu hlavu otevřenou, na další studia do samotné Prahy, na Vyšehradskou kapitulu. A když císař Karel založil slavně Pražskou univerzitu, stal se pan Šimon tehdy jedním z jejích prvních studentů.
Ale kmotřička smrt rázem změnila jeho plány. Ke konci druhého roku vysokých studií, zahynul jeho starší bratr Michal nešťastně na lovu. A tak se pan Šimon, chtě nechtě, musel vrátit, aby převzal správu rodné tvrze. A nebyla právě malá, na rozdíl od Dolní tvrze, kde už dlouho sídlil starý rod Barochů, nyní pan Mikuláš s dcerou Lídou. Jim patřila menší část Kestřan, zatímco větší díl náležel rodu pana Šimona.
Horní tvrz byla obehnaná dobrou kamennou hradbou s jedinou branou. Kolem dokola byl příkop, který bylo možno napustit z Brložského potoka a k bráně vedl jen dřevěný most, který se dal v čase nebezpečí snadno rozebrat. Běžné zemanské tvrze, větším dílem dřevěné, byly schopny odolat nepříteli tak dva, tři dny. Kamenné Kestřany na tom byly lépe. Hned vedle brány, dost vysoké aby bylo možno projet bez potíží s kopím, vystupovala z tvrze jako součást hradby široká hranatá věž, dříve obytná, na kterou navazoval pícný dům pro zásoby. Za ním stál nový obytný dům, nebo, jak se i tady říkalo „palác“, vystupující do nádvoří. Přes nádvoří, či spíše nádvoříčko, stála kaple, také nově zbudovaná, zasvěcená svaté Máří Magdaléně. Kolem dokola pak ještě byly hospodářské budovy, částečně z kamene, pokud také tvořily součást hradby. Celá stavba působila spíš jako malý hrad. A také tu bylo hojně různých zákoutí a skrýší, na které vzpomínal z časů dětství. Na jednu stranu byl pan Šimon rád, že se vrací. Přece jen, doma je doma. Ale bratr Michal mu chyběl. Často vzpomínal, jak spolu, jako malí kluci, prožívali dobrodružství u řeky Otavy, nebo na ostrovech Podvesného rybníka. Vyváděli spolu větší či menší lumpárny (nejmladší bratr Bohuslav byl na ně ještě tehdy moc malý) a plánovali si slavnou budoucnost. Michal mu pomohl poprvé zdolat žebřík ve věži a často spolu prožívali tiché chvíle v tajemném přítmí kaple. Na studiích se pan Šimon často těšil, jak jednou jako hotový kněz, nebo písař, bude navštěvovat Michala a malého Bohuslava na rodné tvrzi a nad trochou píseckého piva budou vzpomínat na na ty staré společné zážitky.
Ale někdy se stane, že všechno je jinak. Michal i všichni z čeledi věděli, že divočák i přes svůj neohrabaný vzhled dovede být po čertech rychlý a pro člověka, i ozbrojeného kopím, opravdu nebezpečný. Ale když se s ním najednou a ještě k tomu nečekaně setkáte, tak to prostě člověka zaskočí. Hlava toho divočáka teď visí v síni nad krbem. Pomstili se, jen co je pravda, ale život Michalovi to nevrátí. Zůstal po něm šestiletý syn Arnošt, kterého bral pan Šimon za vlastního, a Michalova žena paní Marie. Zlé jazyky tvrdily, že ji pan Šimon také bral jako vlastní, ale k jejich překvapení se po nedlouhé době paní Marie rozhodla, že vypořádá své pozemské věci a vstoupí do nově zbudovaného kláštera v Českém Krumlově. Přinesla tam s sebou slušné věno a přijala jméno Klára, po zakladatelce řádu. Malý Arnošt to bral tak, jak to přišlo. Tatínek je teď andělíček v nebi a maminka je andělíček v klášteře a až umře, bude také andělíček v nebi. Na tvrzi měl teď tatínka Šimona a když se potřeboval poňuchňat, zaběhl za paní Sovkou, správcovou ženou, která sama měla dětí požehnaně, tak jedno navíc, to už se ztratí. Pan Šimon ovšem občas sestru Kláru v Krumlově přece jen navštívil. Abatyše Alžběta neviděla takové návštěvy ráda, konec konců klášter je klášter a svět je svět, jaké je mezi nimi souznění? Ale u pana Šimona přimhouřila oko. Snad proto, že věděla, že má církevní vzdělání. Dokonce, i když to bylo proti pravidlům, nechávala někdy Šimona i Kláru v návštěvní cele o samotě. Koneckonců, svatý František se svatou Klárou měli také čistý a hluboký vztah, a že mezi panem Šimonem a sestrou Klárou vzniklo časem jakési duchovní vnitřní pouto, to by viděl i slepý. Klára jej ráda viděla a pan Šimon nějaký jiný vztah nehledal. Snad to bylo seminární výchovou, ale světské ženění jej nelákalo. Koneckonců, má malého Arnošta, a pokud Bůh dá a Arnošt dožije, bude mít tvrz dědice. Teď seděl pan Šimon u svého dubového stolu pod okenicí otevřenou na nádvoří v malé „myslivně“, jak říkal místnůstce v přízemí pod schody, kam se vyjma studeného zimního čas rád stahoval do samoty, a která shodou okolností vypadala trochu jako mnišská cela. Teď se právě díval trochu roztržitě okénkem na dvůr, jakoby jej zajímal ten každodenní ruch. Ve studni nabírá pacholek vodu, děvečka jde přes nádvoří se slepicí, z kovárny je slyšet zvonivé údery velkého kladiva. Od kuchyně až sem zavoněl skopový vývar. Pak se ale opět zadíval na tu latinskou listinu. Z jejíhož obsahu nebyl dvakrát moudrý. Ne, že by nerozuměl o čem se píše, na rozdíl od kněze Davídka vládl latinou ve větší šíři, než jen tou mešní. Ale k jejímu pochopení by asi potřeboval pohovořit s tím, kdo ji nechal napsat, nebo s tím, komu byla určena. Nebo alespoň s jejím písařem. Což, bohužel, nebylo možné. A tak se musí pokusit přijít na to sám.
Podle všeho tedy, jakýsi muž jménem Bartoloměj zde přenechává panu Heřmanovi Tejmalovi z Heřmaně do vlastnictví tři vzácné předměty, jmenovitě bronzový džbán se zdobnou mísou a zlatou náušnici, spolu s tou vlašskou listinou, za záruku, že pan Heřman jej nechá dožít na své tvrzi, s vymíněním čelední stravy a dobrého zacházení. Pana Šimona zaujalo hned několik věcí. Jednak už to, že je listina v latině, i když nijak dobré. Vzhledem k jejímu obsahu to nebylo nutné a podobné dohody se běžně sepisovaly v němčině, nebo v češtině. Dále zmínka o panu Heřmanovi Tejmalovi z Heřmaně, protože, jak se obecně vědělo, jeho děd Lev Tejmal z Heřmaně byl loupeživým rytířem a někteří lidé měli za to, že ani dnes Tejmalové nepohrdnou nějakým přilepšením z cizího zboží. Ačkoli, popravdě, nebylo známo, že by v kraji v posledních došlo k nějakému přepadení na Zlaté stezce nebo v okolních lesích. Každopádně, proč se tento neznámý Bartoloměj, patrně člověk neurozený, obracel právě na pana Heřmana? A pak ta vlašská listina, která není zmíněna jako nějaká, ale jako ta, tedy konkrétní a určitá vlašská listina. A proč zrovna vlašská. A co to vůbec je vlašská. Pod tímhle názvem, pokud si pamatoval ze studií, se nedalo určit nic konkrétního, snad jenom směr kamsi na jih či na východ od zemí české koruny.
Pozoruhodné. Velmi pozoruhodné. A na zde tvrzi se teď právě neděje nic zajímavého... „A pročpak by ne. Po obědě si uděláš si malou projížďku po kraji“, řekl si pan Šimon.

Kapitola III.

O rodinném stolování na Kestřanech a co od toho vzešlo.

V místní kuchyni stále vládla pevnou rukou vdova po Albertu z Kestřan paní Kateřina. Jistě, už měla věk, někdy by se i ráda podělila o své zkušenosti s nějakou mladší paní domu, ale vdova po Michalovi, paní Marie, byla nyní sestrou Klárou v Krumlově. A tak musela paní Kateřina doufat, že se o novou nástupkyni ve vedení domácnosti postará mladý Bohuslav, ačkoli, žel Bohu, nic tomu zatím nenasvědčovalo. Ale koneckonců, sil měla paní Kateřina ještě dost a někdy jsou dvě kuchařky a dvě hospodyně na jednu kuchyň až moc. Hlavně, že je z čeho vařit a za co domácnost spravovat. Letošní počasí, kdy parno vysušovalo půdu, zatímco jinde kvůli dlouhým dešťům a povodním hrozilo, že úroda shnije ještě na polích a nebude ani píce pro dobytek, v ní vzbuzovaly úzkost. Byla už skoro stařena a měla na krku pět křížků, to už je věru víc než dost. Jako malé dítě zažila dvouletý hladomor, který postihl nejen české království, a který se malé holčičce vtiskl tak hluboce do paměti, že představu šťastného rodinného života měla vždy spojenou s dostatkem jídla na stole a zásob ve spíži. Zatím je to dobré, ale bude co dát na stůl příští rok?
Rodina měla ve zvyku jíst společně ve vysoké síni sousedící s kuchyní v prvním patře „paláce“ u velkého stolu. V zimě se sice těsnali u menšího stolu vedle v kuchyni, kde příjemně hřál oheň pod dýmníkem, ale jak to běh roku dovoloval, sedali ve své oblíbené síni. Nebyla kdovíjak velká, ale malbami zdobená s dvojí křížovou klenbou nad hlavou. Ačkoli to ještě všude nebylo zvykem, měli stůl postavený a už tam měl stálé své místo. Pan Šimon měl rád ta posezení. S Bohuslavem vždy vedle sebe, s malým Arnoštem, kterému už bude pět let a třemi nejbližšími služebníky, Václavem, kovářem na tvrzi a blízkým druh pana Šimona, Oldřichem, který pečoval o zvířata, především o koně, a Benešem, jenž se vyznal v polních pracích. A pak tu byla pomocnice v kuchyni Madla, děvečky Sovka s Dorotou a sem tam i nějaký host, který na tvrz zavítal, ať už přítel, nebo pocestný. Jídlo nosila na stůl s pomocí Madly sama paní Kateřina, která se stále zajímala, jestli všichni mají dost a jak jim chutná. Dnes byla kaše. Skoro pořád byla kaše, dnes vlastně varmuže, s trochou mletého skopového, zahuštěná drobeným chlebem. Šimonovi byla po chuti, ale mlsnější Bohuslav se ošíval: „Někdy by mohla být zvěřina se sladkou omáčkou. A potom oplatky s povidly.“
„Já by si dal oplatky s povidly“, přidal se malý Arnošt. Dopoledne jsme s klukama žvýkali šťovíky. A po obědě nám Mikuláš ukáže lišku. Udělal si ze starého postroje prak a my ji trefíme.“
„No, opatrně,“ usmál se Bohuslav, „jen abyste netrefili někoho z vás po hlavě, až ten prak roztočíte.“
„Jen je nech,“ řekl Šimon, „ať se učí. Taková práčata se na tvrzi vždycky hodí.“
„A budou teda někdy ty placky s povidly, nebo s medem?“ zeptal se Arnošt“.
„A co takhle koláče, to byste nechtěli? Nebo dokonce perník z Norimberku?“ Zchladila jedlíky paní Kateřina. „Až najdeme ten Tejmalův poklad, tak budete mít, co hrdlo ráčí. A teď pěkně jezte moji kaši. A buďte rádi, že je masová. Za časů krále Jana jsme byli někdy vděčni i za tvrdý chleba.“
„No jo,“ povzdychl si Bohuslav, „za časů krále Jana, to říkáte, maminko, pořád. Ale dneska už je dobře, dokonce i na Zátavském mlejně si jistě vyvařují k dobré chuti!“ „Tak to bych se tam mohl podívat,“ usoudil Šimon. „Právě se tam chystám a pak za Tejmalem do Heřmaně, zeptat se ho na ten poklad.“
„Tak to mne musíš vzít taky sebou, Šimone“, chytl se toho Bohuslav.
„Ale ty jsi ještě trochu malý“, dobíral si ho pan Šimon, „tedy, na tak důležitá jednání.“
I když, pravda, Bohuslav už dávno nebyl malý, bude mu dvacet požehnaných let, ale pan Šimon svého bratra Bohuslava asi už pořád bude vnímat jako malého.
„Jenom si jedu něco zjistit, ale nevím, jestli by tě to bavilo.“
„Ale jo, jen mě s sebou vezmi. Projedem se na koni, už dlouho jsme si ani spolu nepopovídali a na koních, vedle sebe, se přece dobře mluví.“
„Víš, Bohuslave, já se chci ptát více lidí na různé věci a to bych ti musel napřed vysvětlovat o co jde, abys tam nepostával jen tak“.
„No vidíš, to se dobře hodí, aspoň budeme na těch koních o čem povídat. Ty mi řekneš o co jde a já ti budu k ruce, můžu třeba pozorovat lidi a říct ti pak pěkně, jak se kdo kolem tvářil. To někdy docela pomůže.“
„No dobře, pane královský vyšetřovateli Bohuslave“, usmál se pan Šimon“. „Tak si osedlej“.
Pan Šimon měl Bohuslava rád, byl jediným bratrem, který mu zbyl. Pravda, býval dříve trochu lehkomyslný, u děvčat spoléhal na svou pohlednost a v mužské společnosti na svou bezprostřednost. Také se rád oblékal (na rozdíl od usedlého Šimona) podle poslední módy, do přiléhavých šatů ušitých s šachovým vzorem, samozřejmě v barvách Kestřanů, modré a červené. Ale pod světlou čupřinou měl hlavu plnou různých nápadů, které někdy Šimona trochu zaskočily, někdy pobavily, ale někdy, to musel uznat, i pomohly. Od čtrnácti let si Bohuslav zažil na píseckém hradě stejný výcvik jako předtím pan Šimon a byl mu už několikrát pomocnou rukou i dobrým druhem na cestách. Jenom ho musel držet drobet zpátky, protože se rád vrhal do věcí trochu po hlavě. Ale to ho jistě věkem přejde, nebo i dřív, až si tu hlavičku o něco malinko natluče. Takový je holt život.

Kapitola IV.

Jak páni Šimon a Bohuslav do Zátavského mlýna zavítali, také o tom mlýně a o jedné nešťastné smrti.

Zástavský mlým byl od tvrze, co by kuší dostřelil, hned na konci Kestřan. Cesta byla široká a dobře udržovaná, aby se na ní, v případě potřeby, mohly vyhnout dva vozy, přičemž naložený měl vždy přednost př
ed prázdným. Pan Šimon cestou Bohuslavovi vypověděl, co všechno z listiny vyčetl a co ho k tomu napadlo. Napřed se spolu zastaví ve mlýně, protože tam se často schází různí pocestní, chudí krajánci i bohatí kupci a není tam nouze o novinky. „A novinky, milý Bohuslave, ty my teď potřebujeme. Pak zajedeme do Heřmaně a zeptáme se pana Tejmala, jestli se u něj usadil nějaký Bartoloměj a jestli mu nechybí nějaká listina. Na zpáteční cestě si pak na mlejně necháme nabídnout dobré pivo a hned potom budeme chytřejší.“
„Ale pokud vím, Šimone, páter Davídek s tebou přece mluvil o pohřbu toho potulného Bartoloměje. A to by mohlo souviset s tou listinou.“ „To by mohlo, ale také nemuselo. Tedy, byla by to velká náhoda, kdyby se jednalo o téhož Bartoloměje. Nebo spíš záhada? Snad ještě ve mlýně stihneme posezení po obědě, kdy budou všichni u stolu. Někdo by snad mohl říci něco pro nás důležitého.“
Zátavský mlýn byl už druhou generací osedlý rodinou Adámkových v dědičném nájmu. To znamená, že mlynář platil jednou ročně na písecký hrad „ourok“ a během roku se ve mlýně mohl zařizovat po svém. Řeklo by se, že za to mohl být panu Budislavovi z Březnice vděčný, protože ne všichni mlynáři na tom byli s vrchností tak dobře a navíc hospodařil na řece, na velkovodském mlýně, nebyl tedy žádný potočník, nebo žabař na luční strouze. Ale i královský kastelán byl rád, že měli v Kestřanech na mlýně zručného člověka. Vyučený mlynář se kvůli provozu mlýna musel vyznat ve více řemeslech, musel trochu být truhlář a kovář a také obchodník, vyznat se v polních pracích i v domácí havěti, protože každý mlýn měl také nějaké malé hospodářství. A Zátavský mlýn nebyl úplně malý. Sice měl jenom jedno kolo, ale byl dílem patrový, s obytnými jizbami oddělenými zvlášť od mlýnice a dokonce pan otec přistavěl na straně k lesu dvě pěkné hostovské komůrky, protože se tu čas od času zastavovali kupci na cestě po Zlaté stezce. Někteří z nich totiž dávali přednost poklidnému nocování ve mlýně, než v píseckém zájezdním hostinci U zlatého kola, který byl sice zařízený pro trhovce a kupce, prostornými stájemi a dvorem pro jejich potahy a vozy, ale občas se tam stavovala i pěkná čeládka.
Polední posezení ve mlýně vskutku ještě neskončilo, stůl byl pořád postavený vprostřed síně a Adámek si právě na chuť zakrojil trochu sýra, když bystře vstal z lavice k uvítání vzácných hostů.
„Tak Maruško, přines nám přeci ještě dva korbele, páni z Kestřan nám jistě povědí, co je u nich nového!“
„Inu“, řekl Šimon a poděkoval panímámě za pivo, „vlastně jsme spíš zvědaví, co by se tady u vás dalo slyšet.“
„Á, tak to jste bohužel přišli pozdě, vzácní pánové. Nejzajímavější novinky mají totiž vždycky cizí hosté, ale náš taliánský kupec Filuta odejel právě před chvílí s panem Hynkem na tvrz do Klokočína. A také pan Mikeš z Dobeve se tu s nimi ukázal a ten se tu staví zřídka. Tedy ten kupec se jmenuje António Filetti, ale my mu říkáme Filuta, protože toho jen tak někdo neošidí. Každoročně putuje lán světa až z nějaké Venécie, přes německý Solnohrad k nám a pak až do Prahy. Cestou prodává pěkné šperky a nabízí inějaký ten štůček sukna.“ „Ale to sukno, to je něco“! Přidala se mlynářka. Je to jemňoučké jako pavučina a leskne se jak otavská hladina. Prý je to z dalekého světa. Filuta nosí na krku šátek z téhle látky, takový jasný, červený, to byste měli vidět“!
„A když jsme u těch hostí, jako z udělání u nás ještě pány Hynka a Mikeše zastihl pan Diviš z Mirovic. Dřív se tu stavoval často, ale teď už taky vzácně,“ dodal mlynář. „Proč vzácně?“ zajímal se u stolu mládek.
„No, dříve Radkovičtí seděli na Putimi, ale pak ji prodali Píseckému městu. Tak už se tu pan Diviš moc neukazuje. Z Mirovic je daleko. Ale nebyl tu, podle všeho, jen tak náhodou. Měl jakési jednání s Filettim, ale dost bouřlivé, počítám, protože bylo slyšet až do mlýnice, že spolu nejsou ve shodě. Pak přijeli pro Filutu pan Hynek s panem Mikešem, vzali ho na Klokočín, a pan Diviš si šel po svém. Nám nic neřekl. Toť se ví“
„Nu, co se dá dělat,“ zalitoval pan Šimon, opřel se zády o zeď nad náhonem a udělal si pohodlí s korbelem před sebou. „Ale stejně jsme dnes zvědaví spíš na místní události a, konečně, není divu. Nevíte-li tady něco víc o tom chudáku starém Bartolomějovi?“
„Jak bychom nevěděli, vzácný pane“, opáčil stárek. „Našli ho dřevorubci ze Lhoty. Ležel prý v lese pod Bílou skálou. Vypadá to, že z ní nějak spadl dolů a potloukl se. Však je to dost vysoko. A ležel tam už nějaký den. Zlá smrt a těžký život. Takhle sám vandrovat. Když je člověku zle, nebo, nedej Bože, přijde k úhoně někde po cestě, nikdo mu nepomůže. A jemu holt taky nikdo tam v lese pod skálou nepomohl.“
„Jen jestli mu někdo nepomohl z té skály,“ přidal si mládek. „Ale jdi s tím“, ulekla se panímáma, ještě začínej s mordama.“
„No nic, já jen, že je mi to divný, proč by tam sám vůbec lezl. Už měl svůj věk, počítám, že už přes padesát. Tuhle tady přece povídal, že by se nejraděj někde usadil. Zimy se bál.“ „No však není divu,“ povzdechl si mlynář. „Léta jsou teď parná, zato zimy mnohem krutější.
„No, a taky už neměl valnou sílu“, pokračoval mládek. „Podle mě byl rád, že se mu dobře šlape po rovině. Tak proč by se, dědek, hrabal na Bílou skálu? Beztak je prostřed lesa, vidíš z ní leda stromy. Je mi to prostě divný. Tedy, když si vezmu, o čem předtím tady vykládal.“
„Ale,“ ožil Bohuslav. „A o čem že vykládal?“
„Ále,“ mávl rukou stárek, „byl to takový pohádkář. Ten vám toho vždycky napovídal!“
Mládek dal k lepšímu: „Třeba jednou vyprávěl, jak bojoval pod naším králem Janem a římským králem Ludvíkem Bavorem u Muhldorfu proti Habsburkovi. Líčil nám tu bitvu tak barvitě, jako by tam opravdu byl a všechno viděl.“
„Ale jdi ty“, dobíral si ho stárek, „teď se tomu směješ, ale tenkrát jsi poslouchal s pusou otevřenou.“
„Ale ne tak, já náhodou věděl, že si vymejšlí.“
„A nebo jak nám vyprávěl, že byl pomocným písařem v biskupském skriptoriu v Příbrami“, vzpomněl si sám pantáta. Uměl to podat všechno moc pěkně, to je pravda. Dobře se poslouchal. Svojí kaši si zasloužil. I když vždy říkával, že nejchutnější kaší je mu pivo.“ „No a naposledy, jak našel ten poklad,“ špitl nejmladší pomocník, malý prášek.
„Poklad?“ Zajímal se Bohuslav. „Snad ne ten Tejmalův, to by mne mrzelo, sám si na něj dělám zuby.“
„Kdepak Tejmalův“, mávl rukou mládek. „To prý byl jinačí poklad. A že ležel někde u Písku. Chudák. Tak jsem se ho hned zeptal: „Jářku, Bartoloměji, když jsi takový boháč, tak proč pořád chodíš v tom svém odrbaném žlutém kabátci ?“
„Žlutý kabátec?“ Optal se stárek. „Ti dřevorubci říkali, že ten mrtvý měl na sobě nějaké žluté hadry. Tak už je to vážně Bartoloměj a je po něm.“
„Musíme za něj dát odsloužit mši,“ rozhodl mlynář. „Však jsme ho všichni znali. Tak, a teď to práce, chaso, však tu nejste vzácní hosti jako tuhle páni z Kestřan. Ti ještě mohou posedět.“
„Rádi bychom,“ řekl pan Šimon, aby to chase nebylo líto. „Pěkně se tu sedí, ale i my také máme ještě co. Děkujeme za pohoštění, však se zase s potěšením zastavíme.“

Kapitola V.

Jak byli páni Šimon a Bohuslav hosty v Heřmani a jak nevěděli, co si o tom myslit.

Lesní cesta od Zátavského mlýna do Heřmaně zabrala jen něco přes hodinku volnou jízdou. Když objeli rybník Řežabinec, otevřela se jim krajina, kde lesy náhle ustupovaly políčkům a pastvinám. Sem tam stálo u cesty pár roubených chalup, nejčastěji s valbovými střechami pokrytými došky, nebo střechou sedlovou, podepřenou kůlem uprostřed otevřené půdy.
Za nimi se táhla dlouhá obdělá pole na šíři chalupy. Když už oráč zapřáhne, aby nemusel často otáčet. Obyčejnou vesnici obvykle tvořilo tak deset, patnáct chalup, ale Heřmaň, to už bylo městečko. Skládalo se dlouhé řady roubených stavení lemujících cestu z obou stran, jen mezi nimi bylo pár proluk na cestu do pastvin. Uprostřed městečka stál na vyvýšením náměstíčku velký bílý zděný kostel svatého Jiljí, se hřbitovem obkrouženým malou kamennou hradbou. Pan Šimon zavzpomínal, jak právě sem jej tehdy vzali bratr Michal s matkou, kvůli jeho pražským studiím, protože místní kostel je pod správou Vyšehradské kapituly svatých Petra a Pavla.
Pan Šimon zaváhal, zda by neměl napřed navštívit na faře otce Benedikta, kněze vzdělaného, a zásadového i v prostředí volnějších mravů, čehož si pan Šimon cenil. Ale návštěva může počkat až po jednání na tvrzi.
Skromný dvorec Tejmalů ležel na samém kraji, v ohbí řeky Blanice. K majetku tvrze patřila jen část Heřmaně, ta druhá, větší, spadala pod Vyšehradskou kapitulu. Tejmalové měli manství ke královské koruně, stejně jako Kestřanští, ale i s Vyšehradskou kapitulou žili v pokoji. Koneckonců, za krále a císaře Karla nebylo sporů, mezi církví a panovníkem. Jak si alespoň pan Šimon myslel.
Heřmaňská tvrz se nerovnala Kestřanské, byla to vlastně jen obytná hranatá věž, v přízemí kamenná s roubeným patrem. Zděná byla i brána do tvrze, ale hradba kolem byla dřevěná, ze zašpičatělých kůlů a roubené bylo i hospodářské stavení, které stálo uvnitř dvorce, jen na nízké kamenné podezdívce. Když pan Šimon s Bohuslavem vjížděli otevřenou branou, všimli si jich pacholci na dvoře, ale šli za svou prací. Když seskočili z koní, vyšel po hodné chvíli z věže vysoký chlap připomínající vojáka, s tím, že se o koně hostí postará, pan Heřman že je ve věži, nahoře v jizbě. Vešli tedy nízkým klenutým vchodem do přítmí chladného přízemí kde se skladovaly zásoby a po bytelném žebříku vylezli nahoru do síně. Okénka roubeného patra byla úzká, jak bylo moudrým zvykem, spíše to byly střílny, než okna, na každé straně po třech. V síni naproti výlezu s žebříkem, pod okénkami s výhledem na Blanici, seděl na široké lavici pan Heřman a zvědavě si je prohlížel.
„Nečekaná návštěva“, pravil. „Neříkám, že nezvaná, ale jistě nečekaná. Máte štěstí, právě jsem se vrátil z Dubného, a to je až za Budějicemi. Mám tam jakési řízení, odúmrť po příbuzném. Pojďte se tedy posadit ke mně na lavici, nebo tam naproti na truhlu, pánové a Heřmaň
zavdejte si piva. Bude asi trochu řidší, než jste uvyklí z Kestřan, ale není zlé. Co vás sem přivádí? Nevídáme se tak často.“
„Přinášíme dobré pozdravení, pane Heřmane, pravil Šimon. „A také něco, co možná postrádáte. Našlo se to v lese a přinesli mi to ze mlýna.“ Při těch slovech položil pan Šimon na lavici popsaný pergamen a zvědavě pozoroval Heřmanovu reakci. Pan Heřman si listinu se zájmem prohlédl. „Musím říci, že už jsem dlouho takovou věc neviděl. Pěkně to vypadá, tyhle věci, na kterých jsou namalovaná slova. Ale pro mne to nemá valný význam, pokud mi to někdo nepřečte. Budete tak laskav?“ Šimon přikývl a přečetl Heřmanovi obsah listiny, totiž spíše rovnou přeložil z latiny a položil ji zpět na lavici.
„Myslím, že ten Bartoloměj, nebo vy sám, byste to mohl postrádat.“
„Ten Bartoloměj možná, pane Šimone, ale já určitě nikoli. Můžu vám říct, že jsem nikdy žádnou takovou listinu nenadiktoval, ani o ní neslyšel, ba ani o tom Bartolomějovi, kterého bych měl, podle toho, ubytovat a živit. Ani tady na tvrzi nikdo takový není a ani nikdy nebyl. A už vůbec nevlastním jakési vzácné předměty, ačkoli neříkám, že by se snad nehodily.“
„To je zvláštní,“ podivil se teď zase pan Šimon, „jak tedy můžeme tu listinu vysvětlit?“ „To věru nevím, pane Šimone, ale budu rád, pokud nebudete zpochybňovat má slova. Věřte mi, prosím, a já na oplátku zase budu věřit vám, že na té listině je napsáno opravdu to, co jste mi říkal.“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Šimon, nehodlám vůbec zpochybňovat vaše slovo. Vyvozuji z toho ovšem zajímavou skutečnost, že někdo tu použil vaše jméno k sepsání úřední listiny a jistě to mělo nějaký důvod a na ten se snažím přijít. Zvláště, když v márnici kestřanského kostela leží tělo pocestného Bartoloměje, víte-li už o tom něco.“
„Teprve do vás, pane Šimone. A nejsem tomu rád, že se objevuje jméno Tejmalů v takové souvislosti. Naši místní pověst to zajisté nevylepší. A docela rád bych dostal do rukou toho člověka, který si s mým jménem takhle zahrává“.
„V tom případě máme stejný zájem, pane Heřmane.“ Chytil se toho pan Šimon. „I já ho chci vypátrat a těší mne, že v tomto bodě, tedy přinejmenším v tomto bodě, můžeme být spojenci.“
„To souhlasí, pane Šimone. V tomto jsme za jedno. A nebo je také možné, že jsem starého Bartoloměje okradl a ubezdušil a celou dobu vás tu tahám za nos.“ Pan Heřman nepohnul ani brvou a těžko by i Bohuslav odhadoval, jestli se tváří vážně, nebo je to pokus o žert. „Ale nebojte se,“ pousmál se teď Heřman. „Já lidi nepodřezávám ani neokrádám, navzdory rodinné tradici.“ Rád jsem vás oba viděl a pokud se k věci něco dovíte, dejte mi vědět. Já vám slibuji totéž.“
„Nezdá se ti, Šimone, že se s námi pan Heřman rozloučil trochu spěšně, tedy neřku-li, že nás tak trochu vyhodil?“
„Zdá se mi, že nás tak trochu vyhodil, Bohuslave. Ale je to také trochu divný pavouk. Buď má někde v truhle bronzovou konvici s mísou, zlatou náušnici a starého Bartoloměje na svědomí, nebo je prostě jenom nevrlý, protože je mu jasné, že ho z toho můžeme docela dobře podezřívat.“ „A podezříváš ho, Šimone?“
„Nejsem si jistý. Všiml sis, jak řekl, že lidi nepodřezává?“ Bartoloměj nebyl podřezaný. Pan Heřman zjevně neví, jakou smrtí náš pocestný sešel. Pokud by byl vrahem, jistě by to věděl.“
„A nebo,“ bral to z druhé strany Bohuslav, „je vrahem, ale řekl to schválně, aby odvrátil podezření?“
„No, schopen takové lsti by jistě byl. Ale přece se mi to jen nezdá. Představ si, že jsi vrah a přijede k tobě člověk s pověstí, že řeší zločiny a je zadobře s píseckým hradem. Snažil by ses zanechat ten nejhorší dojem? Nebo naopak bys dával najevo nejvřelejší přátelství a vstřícnost? Nu, jak se říká, na závěry je ještě brzy. Pojeďme do Kestřan. Zastavíme se ještě na faře u svaté Kateřiny. Zítra bude pohřeb starého Bartoloměje. Už je taky načase.

Kapitola VI.

Jak přibyl nebožtík v márnici kostela svaté Kateřiny.

Ale Bartoloměj musel počkat. O to by nebylo, i za pozemského putování měl na všechno dost času. Ale ten důvod! Když totiž pan Šimon s Bohuslavem přibyli na faru ke svaté Kateřině, tu ke svému překvapení zjistili, že v márnici není jeden nebožtík, ale hned dva. Ten druhý ale nebyl žádný pobuda. Měl na sobě vzácné prošívané šaty, drahé zdobené střevíce a kolem krku měl červený šátek z látky jako pavučina a lesknoucí se jako hladina Otavy. Přivezli ho lovci z Horní tvrze. Ležel prý v lese kousek od Bílé skály. Na první pohled bylo vidět, jak opustil svět. V hrudi měl ohromnou tržnou ránu od kančího klu. Šimona bodlo u srdce. Vzpomněl si na bratra Michala. „Bohuslave. Na koně a okamžitě jedem do mlýna. Zítra je pohřbíme společně, ale musíme dnes ještě vyřídit tuhle věc.“
Sotva odjeli, zamkl farář Davídek za sebou dveře márnice a vydal se zamyšleně do kostela. Je třeba se modlit. Co se to s tím světem děje? Do země pronikají z Bavor valdenští kacíři, kteří brojí proti hierarchii a památce svatých, na polích jednou bahno a jindy suchopár, a teď ještě mordy jeden za druhým! Ach, Bože, kolik nebožtíků bude snad v márnici zítra?
Ve mlýně bylo z toho hotové pozdvižení. Když pan Šimon popsal mlynáři mrtvého Filutu z márnice, protože to byl António Filetti, kdo by to byl jiný, vyrojily se nejrůznější teorie. Kupec odejel ráno s panem Mikešem z Dobeve a Hynkem z Klokočína na jeho tvrz. Proč tam jel, to teď není tak důležité, to se ostatně určitě brzy zjistí. Co se ale stalo cestou zpátky? Proč nejel Filuta nejkratší cestou kolem řeky Blanice rovnou ke mlýnu, ale udělal si cestou zajížďku až doprostřed lesa? A proč ho vůbec v tom lese kanec napadl? Většinou se přece člověku vyhýbá. To zvláště znepokojovalo pana Šimona. „Něco se mi na tom nezdá,“ řekl, když se všechno uklidnilo a usadili se s Bohuslavem, mlynářem a mlynářkou zase v síni nad náhonem. „Když se kanec nerozzuří, na člověka nezaútočí. Když už se ale rozzuří a zaútočí, tak ten chudák člověk dopadne o mnoho hůř, než Filuta. Náš Michal byl jinak zřízený! Kanec přece neskončí s tím, že jednou člověka nabodne na tesák a pak uteče.“ „Ledaže by ho něco vyplašilo.“ Zauvažoval Bohuslav.
„Snad, ale nedovedu si moc představit, co by to muselo být, aby se tím rozzuřený kanec nechal vyplašit.“ Na chvíli zavládlo u stolu ticho.
„Měl něco s sebou, nebo byl nalehko?“ Zeptal se pan Šimon.
„Nic si s sebou nebral“, odpověděla mlynářka. „Počítal, že za půlden bude zase tady a po obědě chtěl zajet do Písku nabídnout ozdobníkům nějaké šmuky. Byl rád, že díky královským právům i písečtí mohou se šperky obchodovat. A všechno to teď zůstalo v jeho hostinské jizbě. Vlastně, začala uvažovat se mlynářka, co s tím teď bude, takové drahé věci.“
„Co by s tím asi bylo?“, opáčil pantáta Adámek. „Mlýn je povinen královské koruně a tady je nám nejbližším panstvem pan Šimon. Když je teď teď Filuta nebožtík, ať rozhodne pan Šimon co teď a pan písecký purkrabí co potom“.
„Ze všeho nejdříve se, mlynáři, spolu Bohuslavem podíváme do jeho komory. Podle toho pak mohu rozhodnut, co a jak dál.“
Hostinská jizba nebyla právě veliká, ale pohodlí zajišťovala. Stála tu u zdi bytelná postel, pod oknem lavice s dřevěným svícnem, naproti posteli velká kovaná truhla a nad ní na stěně police na pár korbelů. Pan Šimon otevřel víko truhly s mohutnou kovanou petlicí bez zámku. Filetti zřejmě mlynáři už natolik důvěřoval, že ji nezamykal. Postupně si s pantátou prohlíželi věci naskládané pěkně úhledně uvnitř. Bohuslav zatím zkoumal obsah cestovního vaku, který zůstal ležet na lavici. Shledali, že tu mají před sebou opravdu slušné bohatství. Umělecky vytvořené šperky, většinou prsteny, čelenky a jeden náhrdelník. Našli i štůček toho jemného červeného sukna a ještě druhý štůček modravého brokátu. A také jeden naditý váček se stříbrnými groši a několika zlatými florény. To všechno ovšem víceméně v pozůstalosti kupce čekali. Ale jeden zajímavý nález byl ukrytý až skoro na dně truhly v trubkovém koženém obalu. Když ho pan Šimon otevřel, vysunul ven starý pergamen, tmavý a popraskaný, popsaný sotva znatelnými řádky nějakým cizím písmem, které ani panu Šimonovi nic neříkalo. Zasunul ho zpět s tím, že na něj také přijde řada.
Ale truhle ani v místnosti toho už víc nebylo. Z toho co měli, mohli stěží vyvodit nějaké důvody, proč kupec odjel a hlavně proč se už nevrátil. Pan Šimon si vzal s sebou jenom tu starou listinu a nařídil mlynáři Adámkovi, aby jizbu pečlivě zamkl.
„Musím se vydat do Písku na hrad za královským správcem. Tady jde o velký majetek. Pan Budislav z Březnice je ne jen kastelánem, ale i sudím prácheňského kraje, ať rozhodne on, podle královského práva.“

Kapitola VII.

O tom druhém pergamenu, o tom jak byli páni Šimon a Bohuslav hosty na Klokočíně a vyprávění o píseckém hradu.

„Vlašský pergamen, vlašský pergamen,“ mumlal si pod vousy pan Šimon, když se spolu s Bohuslavem tísnili u stolku v jeho kestřanské myslivně a dívali se na ten pergamen asi stejně zamračeně, jako předtím zátavský mlynář na ten první. „Řekl bys, milý Bohuslave, že toto by, kupříkladu, mohla být vlašská listina?“
„Mohla by to být jakákoli listina, milý Šimone. Tedy vlastně ne jakákoli, protože to není listina latinská, německá, ani česká. A z toho důvodu by to jistě mohla být listina vlašská. Tedy neskrývám, že bych tomu byl rád“, zasvítilo Bohuslavovi v oku, „když už se o ní psalo v té první. Další dílek do skládačky.“
„Ta skládačka je ale podivná. Pokud je to vlašská listina, proč ji nemá pan Heřman, nebo proč se nenašla u Bartoloměje? A co by s ní mohl, u všech všudy, mít společného nebožtík António Filetty? A nad to, co by kupec mohl mít společného s panem Heřmanem, nebo s Bartolomějem? Zatím víme jen tolik, že měl něco společného s panem Hynkem z Klokočína, případně s pane Mikešem z Dobevi, se kterými odjel ze mlýna. A u těch je třeba začít. Už jsme objezdili kde co, je na čase navštívit Klokočín. Koneckonců, sousedé se mají navštěvovat a při hovoru se jeden může zeptat na lecos, když už se nám v kraji dějí takové věci.“
Když si to pan Šimon s Bohuslavem namířili přes nádvoří pro své koně, vjel do brány starý Martin, voják z písecké hradní posádky. A že prý pan správce Budislav z Březnice dává vyřídit, aby k němu pan Šimon prvního dne po neděli zavítal. A jestli prý nemají krapet piva. To už nevzkazoval pan Budislav, to byl Martin, protože taky už začíná být horko.
„Zajdi do kuchyně, Martine,“ ukázal mu pan Šimon. „Máme i co k pití, i co k jídlu. A panu Budislavovi vzkazuji, že se poroučím a rád přijedu, chtěl jsem za ním stejně také s jednou věcí, tak to vyřídíme sumou.“
Krajina kolem Kestřan a vůbec kolem Písku je
milá na pohled. Mírně zvlněná, protkaná říčkami a
potoky, které se postupně vlévají do řek Blanice a
Otavy. Pokud zatoužíte po výhledu, můžete zabočit
k Mehelníku a do Píseckých hor. Staleté
hospodaření vtisklo kraji domácký ráz, i když,
pravda, v dřívějších časech, před tou morovou
ránou a hladomory, bývalo vesnic i obdělávaných
polí více. Lidu ubylo, lesy si vzaly některá pole
zpět. Ale cesty ještě zcela nezarostly. Jen některé
teď vedou jinudy, jiné se musely zpevnit kvůli podzimním a jarním dešťům. Ale na té cestě, kudy se ubírali, nic z toho nezanechalo stopy. Jako vždy tu míjeli dost lidí, kteří šli sem i tam za svým, a občas se vyhnuli s nějakým jezdcem, nebo vozem s volským spřežením. Klokočín byl ještě za Heřmaní a když člověk nespěchal, mohl tam být za dvě hodinky příjemné jízdy. Bude příjemné i přivítání? Tvrz bratří Hynka a Purkarta stála na okraji vsi, na stráni spadající k řece Blanice. Na pohled se trochu podobala té Heřmaňské. Jen život uvnitř kolové hradby vypadal veseleji. Děvečka rázovala od studny do kuchyně, v trávě u hradby seděli dva malí kluci nad nějakým pokladem a sotva Kestřanští vjeli do dvora, vítal je uctivě pacholek, který se ujal jejich koní. Páni Hynek a Purkart jsou oba doma, v přízemí obytné věže. Usměvavý Hynek byl starší o dobrých deset let a tak byl zamlklý Purkart vždy trochu v jeho stínu, i když oba byli svou hubenou a vysokou, jak se říká „vyčáplou“ postavou nepřehlédnutelní. Jakmile ve stinném přízemí věže uvítali hosty a posadili je na Klokočín širokou lavici u chladivé kamenné zdi, poslali pro pití a čekali, s čím Kestřanští přijeli. „Je to tak trochu smutné, ta naše návštěva,“ začal pan Šimon. „Vlastně ani nevím, zdali už k vám došla zpráva, že ten kupec, António Filetty, našel svůj konec daleko od domova, tady v našich lesích.“
„Ale to není možné“! Vykřikl překvapeně pan Hynek. „Vždyť jsem s ním ještě dneska dopoledne mluvil!“
„Ano, slyšeli jsme na mlýně. Že s vámi odjel sem na tvrz. Měl snad v plánu nějaký obchod?“ „No,“ usmál se trochu rozpačitě pan Hynek. „Obchod to tak trochu byl, ale sotva s tím jeho vzácným zbožím. Víte, není mi snadné o tom mluvit, ale vy jste šlechtici a hospodáři, jistě to pochopíte. No, nejsme na tom teď úplně nejlépe, tvrz potřebuje péči, pořád je co vyspravovat, neřku li zvelebovat, no zkrátka, potřebovali jsme takovou výpomoc, jen na čas. A Filetti, že by něco půjčit mohl, jen se chtěl podívat k nám, jak si to tu stojí a co by tu bylo třeba. Po žních bude lépe a až by se za rok objevil, tak bychom mu to splatili, úrok si neřekl vysoký. Dohodli jsme se docela dobře. Jenomže, když říkáte jak dopadl, vypadá to, že z půjčky nebude nic. Ale to zní trochu sobecky, že, měl bych ho asi řádně politovat. Jakou že smrtí chudák sešel?“
„Podle všeho ho napadl kanec. Připletl se mu nějak do cesty.“
Aha,“ pokýval hlavou pan Hynek. Takže takovéhle nenadálé neštěstí. Že se tak ta neštěstí někdy sejdou. Už jsme slyšeli i o pocestném Bartolomějovi.“v „Vida,“ řekl Bohuslav, novinky se šíří rychle. „Ale my zase slyšeli řeči, že ten pád ze skály nemusela být náhoda.“
Pan Hynek se trochu zarazil. „Je na tom něco? Ještě toho trochu, aby člověku za humny pobíhal mordýř. Bůh toho nedopusť. Ona se ale taková věc snadno může stát. Když je člověk na kraji skály a suché jehličí je potvora. Klouže rychle, jako by tu skálu člověk v mrazu polil. Asi bychom neměli chybět na pohřbu. Přece jen, aspoň toho kupce jsme znali.“ „Tak tak, pravil pan Šimon.“ Ovšem je pravda, že pokud by ten Bartoloměj nezemřel úplnou náhodou, zaslouží si ne jen křesťanský pohřeb, ale i spravedlnost. Alespoň myslím, že pan královský kastelán je toho názoru, protože mi vzkázal, abych k němu po neděli přijel. Počítám, že mne pověří vyšetřením těch záležitostí.“ Pan Hynek pokýval hlavou. „Takže by na tom vážně něco bylo? No, sám uvidíte, co vám na píseckém hradě povědí. Jak to tam vlastně vypadá? Vy to tam znáte, já tam jaktěživ nebyl, máme manství k panu Jindřichovi z Rožmberka. Když Rožmberkové drželi v zástavě Zvíkov, jako malý kluk jsem tam byl. I do Písku občas zajedu, toť se ví, ale co se píseckého hradu týče, uvnitř jsem nikdy neměl co. Prý jsou tam před rytířským sálem schody pro koně.“
„Schody pro koně?“ Podivil se pan Šimon. „Ale kdeže. Může být, že v Praze, aby slavní rytíři nemuseli sesedat a vyjeli až do sálu k prostřeným stolům. Ostatně, ani si nepamatuji, že by se v písecké velké síni pořádala nějaká rytířská klání, jak bývají venku před hradbami. Na to je i tenhle sál trochu pod míru. Třebaže si tam člověk pokaždé připadá takový malý. Jak je ta síň dlouhá a jak vysoko jsou klenby. A jak je vyzdobená! Celá je kolem dokola malovaná. Je tam na zdech vyobrazené všelijaké panstvo, rytíři na koních i velké postavy panovníků z křesťanské Evropy. Dokonce je tam vymalovaných i na pět kop erbů českých rodů. Škoda, že také ty naše tam nejsou, pane z Klokočína, i když si myslím, že by tam měly být, vždyť jsme přece k Písku nejblíže, a stejně tak i Dobev. Vlastně, teď mne napadá, pan Mikeš z Dobevi byl prý také s vámi na mlýně. Měli jste pak s Filettim společnou cestu na Klokočín?“
„Ale kdeže,“ usmál se pan Hynek a pohlédl stranou na svého mladšího bratra. „Pan Mikeš si vzal do hlavy, že tuhle Purkarta ožení se svou sestrou, Bětou. Potřebovali by ji z domu. Jeho otec, pan Albera, si totiž po smrti první ženy paní Kunhuty, dej jí Pán Bůh nebe, našel novou ženu, o dost mladší. Synové jsou s tím srozuměni, ale pro Bětu je to hořká bylina. Ale víte, nač by nám tu na Klokočíně byla paní tvrze, která nic nesmlčí? Běta má hlavu jako křemen, pane Šimone. Jak si udělá na nějakou věc svůj názor, je s tím navždy hotová. A názor si umí udělat rychle. To mi věřte. Na Dobevi jsou všichni takoví. Ale však víte, máte je za kopcem. My jsme tu na Klokočíně s Purkartem, díky Pánu Bohu, spokojení. Tak jsem to taky panu Mikešovi řekl rovnou. Však se známe od mala, on se pro to hněvat nebude. Dáte si s námi trochu hrachové kaše? Stará Kunhuta tu vaří pro všechny. Určitě bude dost.“ Až někdy na to dojde,“ odpověděl pan Šimon. Teď už musíme popojet. Je třeba ještě se dnes stavit na mlýně. Po kupci Filettim tam pozůstaly nějaké věci. Sice je to u nás v Kestřanech, ale mlýn patří králi a já sám mám manství ke královské koruně a tak musím projednat věc s panem purkrabím. Je třeba spočítat tu pozůstalost, šperky i peníze, aby pan Budivoj z Březnice měl o tom dobré povědomí.“

Kapitola VIII.

O šenkýři Pivodovi a jeho nezvyklých zástojích.

Pan Šimon si chtěl po těch všech událostech a jednáních se sousedy spravit náladu a tak navrhl Bohuslavovi, aby se po cestě zastavili na putimské hospodě. Bylo tam takové pěkné posezení. Hostinec byl nízký, ale dlouhý roubené dům, s kamennou podezdívkou až k oknům. Stála akorát při cestě u mostu přes Blanici a dalo se tam příjemně pobýt a dobře pobavit, když na to přišlo.
Šenkýř, který měl krčmu pronajatou od putimského rychtáře, byl ostatně známou postavou. Jmenoval se Havel, ale všichni mu říkali Pivoda. Snad kvůli tomu pivu, které šenkoval, ale spíš kvůli jeho dobré radě „pij vodu“, kterou rád častoval každého, kdo měl některý večer hluboko do kapsy. Pivoda byl růžolící tlouštík, jak se na hostinského patří, ale nemohl se měřit s bohatýrskou postavou své ženy, která si dokázala zjednat pořádek v šenku hlasem tak mohutným, který by se do jemnějšího těla zajisté nevešel. Mezi štamgasty se šla řeč, že v putimské hospodě nemají v oknech skla ne proto, že jsou drahá, ale protože by nevydržela ani od neděle do středy. Že prý když Pivodová na někoho pořádně houkne, tak se zvlní i hladina Blanice pod mostem a několik splašených ryb vždycky vyskočí na břeh (a hostinská je posbírá a potom co je upeče, chce za ně ještě nekřesťanské peníze). Pravdou ovšem bylo, že masem přilepšoval do kuchyně Pivoda, protože to byl vyhlášený pytlák. Město Písek, jemuž patřila Putim i s okolními pozemky a lesy, si vždycky dokázalo na pytláky rázně došlápnout, ale Pivodovi to pořád tak nějak procházelo. Snad to bylo tím, že konšel Odolen, jinak kožešník, který měl tyhle věci na starosti, býval v Putimském šenku častým hostem a někdy strávili s šenkýřem u stolu celé hodiny hovorem o zvěři a jejích zvycích, kudy si šlape ztezky, kde jsou napajedla a dokonce i o rozličných vlastnostech jednotlivých kusů v lese, zvláště kanců a jelenů. Pivodová, která zatím musela běhat po kuchyni a šenku sama, si mručela pod vousy něco o dvou bláznech, ale na konšela Odolena si houknout netroufla. A také měl Pivoda zvláštního koníčka, kromě toho pytlačení, že vyráběl ze svých trofejí všelijaké roztodivné věci které rozvěšoval v šenku na zeď. Nejraději napodobeniny různých zbraní. „Rytíři chodí ke kováři a já do lesa“, říkával. Zhotovoval roztodivné dýky z paroží, měl dřevěný palcát osazený umně do všech stran vlčími zuby, a nade dveřmi kopí, které končilo místo železného hrotu kančím klem. Na to byl zvláště hrdý. „Já vím,“ chlubil panu Šimonovi s Bohuslavem, když jim uctivě nesl zeleně glazované korbele s přetékající pěnou, „že to nejsou žádné skutečné zbraně jaké mívají na stěnách někde ve tvrzi, ale přece jsou dost povedené. Však tu visely i povedenější a z většího kance. Dokonce i pan Diviš z Mirotic je nepohaněl, a to už je co říci. A páni z Klokočína je také ocenili, jak se tu zastavili spolem panem Mikešem z Dobeve. Ale pak jednoho dne mi odsud zmizel jeden palcát a pak jednou ještě kopí. Toť se ví, bylo na ráně hnedle nade dveřmi a chodí sem od Zlaté stezky všelijací lidé, občas je šenk nehlídaný, žena je v kuchyni a já tu taky nemůžu být pořád. Ale tenhle nový palcát a kopí také nevypají zle, že ne! Ještě bych chtěl vyrobit řádný meč, pořád ale nemám vymyšlené z čeho. Leda tak z jednorožce. Ale já na něco přijdu.“ S uctivou poklonou se otočil k vedlejšímu stolu, posbíral prázdné džbánky a se zasněným pohledem se vrátil k sudům.
Cestou domů si pan Šimon s Bohuslavem říkali: „Mít tak starosti krčmáře Pivody“.

Kapitola IX.

O Bílé skále a na co se pan Šimon ptal.

Nedělní mše svatá se nelišila od všech jiných, ale přesto se pan Šimon nemohl úplně soustředit na posvátný děj. A to na rozdíl od vesničanů rozuměl co plebán Davídek odříkává, i smyslu a významu jednotlivých kněžských úkonů. Přesto se všeho účastnil tak nějak napůl. I když si to vyčítal, pořád se mu v hlavě s různou naléhavostí točily světské myšlenky. Měl dojem, že během hovoru v Klokočíně řekl pan Hynek něco důležitého, něco důležitého pro posouzení jedné nebo druhé smrti, ale nemohl si vybavit co. Ještě před „ite missa est“ se rozhodl, že se zajede podívat k Bílé skále. Nechal vzkázat do Lhoty a hned po svátečním obědě s rodinou a chasou za stolem, vytáhl Bohuslava z nedělního klidu.
„Je sice den Páně, kdy se nedělá,“ vysvětloval Bohuslavovi po cestě, „ale pátrání v zájmu pravdy a spravedlnosti vlastně nelze nazvat prací. Tedy prací k získávání obživy, od které si má člověk odpočinout v den Boží.“
„Ty máš určitě něco za lubem, Šimone,“ usmál se Bohuslav, který svého bratra dobře znal. „Zajisté tam nejedeme jenom se tak podívat, jestli nám náhodou nenarazí zlatá šiška na nos.“
„Narazíme tam na dřevorubce ze Lhoty, alespoň doufám, že na jednoho z těch, kteří tehdy Bartoloměje našli. Chci si tam na místě něco ověřit.“
Nechali koně s pacholkem Benešem na cestě vedle řeky při úpatí lesnatého kopce.
Nedaleko od místa, kde mlýnský Kubík našel tu první listinu, se vydali mezi stromy pěšinou vedoucí nahoru k Bílé skále. Nebyla nijak pohodlná, ani rovná, někdy byla vyloženě příkrá, pod nohy se pletly vystouplé kořeny a nohy se zachytávaly o ostnaté šlahouny divokých malin. Nakonec je pěšina dovedla pod koruny vonících borovic na malý plácek před úpatím Bílé skály. Bylo vidět, že už vícekrát tenhle plácek někdo použil jako ohniště před jeskyní. Dole u země byla totiž taková malá jeskyně, kam se člověk mohl schovat před nepohodou, nebo i přespat, když bylo třeba. Když se dostali až sem, vylezl z té jeskyně Havel, jeden z dřevorubců, který tady čekal, jak panstvo poručilo. Pan Šimon mu vtiskl do ruky stříbrňák, aby to nedělní poručení nebylo tak bolavé a také, aby měl Havel ochotnější paměť, protože na tom docela záleželo. Napřed se museli vydat ještě o kus výš, až nahoru na skálu. To znamenalo lézt skoro po čtyřech po její straně do prudkého kopce pod vysokými stromy, cesta tam žádná nevedla. Pan Šimon si vybavil slova mládka ze mlýna, proč by měl starý Bartoloměj potřebu se šplhat do tohohle krpálu a musel mu dát za pravdu. Nohy ujížděly, občas se musel chytit nějakého výhonku nebo kořene, aby se nesesunul zpátky. Když byli konečně až nahoře na skále, rozhlédli se mezi vrcholy stromů. Opatrně se přiblížili ke kraji. Většinou byla skála holá, bez hlíny, ale na bělavém kameni byly prohlubně vystlané vrstvou starého jehličí, které na tvrdém podkladě podkluzovalo pod nohama. Když pak lezli dolů, vzpomněl si pan Šimon a vybavilo se mu, co důležitého v Klokočíně slyšel. Před jeskyní se optal dřevorubce: „Poslyš Havle, kde přesně leželo tělo starého Bartoloměje?“ „Tady, Pane.“ ukázal Havel dolů z kopce pod ohništěm „Tady jak se to svažuje k řece, pár metrů pod námi.“
„Tak“, řekl pan Šimon. A teď mi řekni. Dřevorubec má přece dobré oko, musí umět odhadnout, kam padne strom. Je to tak?“
„Jak pravíte, pane. Porazím vám strom a položím ho přesně tam, kam si budete přát.“ „Výborně, řekl pan Šimon. Tak teď se tím svým dřevorubeckým okem podívej na skálu a řekni mi, kam by dopadl starý Bartoloměj, kdyby nahoře jen tak uklouzl.“
Havel si změřil skálu a pak řekl: „Nejspíš sem, pane, jak tu stojíme.“ „Tedy na ohniště,“ řekl pan Šimon. A teď mi řekni, kam by dopadl, kdyby ho z té skály někdo strčil a nebo hodil dolů.“ Havel se podíval na skálu, pak na svah pod nimi, pokřižoval se a ukázal. „To jsem chtěl vědět,“ řekl spokojeně pan Šimon. „Tady máš ještě jeden stříbrný, abys věděl, že jsi odvedl dobrou službu.“ Havel se skoro zachvěl radostí nad takovými dary a s díky se poroučel.
„Takže?“ Optal se Bohuslav.“
„Takže tu máme o jednu nešťastnou náhodu méně. Smrt nebohého Bartolomějě byla vražda. Někdo ho zabil tím, že ho shodil ze skály. Nebo ho zabil už dříve a pak tělo shodil ze skály, aby to vypadalo jako neštěstí. Nu. aspoň zítra na píseckém hradě nebude stát řeč. Všiml sis toho jehličí? Celou nedělní mši jsem propřemýšlel co to zaznělo u pana Hynka důležitého a nahoře mi to došlo. Odkud ví pan Hynek, jak to vypadá nahoře na skále a že tam člověk může uklouznout po jehličí? Kdy tu byl naposledy? Jako malý kluk? Nebo zcela nedávno jen tak procházkou, do toho šíleného kopce? Zvláštní náhoda, že? Není těch náhod nějak příliš?“

Kapitola X.

Kterak bylo ve mlýně Boží dopuštění.

Pan Šimon rozhodl, že se s Bohuslavem ještě na zpáteční cestě zastaví ve mlýně a spočtou šperky a peníze, aby mohl panu purkrabímu dát lepší zprávu o té pozůstalosti. Když však dorazili do mlýna, bylo tam Boží dopuštění. Nešťastný mlynář běžel jezdcům po cestě naproti: „Poslal jsem k vám do tvrze malého práška, pane Šimone, abyste přijel. Měli jsme mu zloděje. A jakého zloděje! Za bílého dne se vlámal oknem do jizby kupce Filuty. Vypadá to tam jak po nějakém klání!“
„Za bílého dne?“ podivil se pan Šimon, když sesedali.
„Muselo to být ještě před obědem,“ potvrdil mlynář. Komůrka je až u lesa, na konci mlýna, takže jsme nic neslyšeli. Musel vylomit okenici, ale když je spuštěný mlýn, tak je slyšet jenom mlýn, to víte, je to hrubý lomoz. Přišli jsme na to před chvílí, když šla Maruška poklidit protější hostovskou jizbu. Jak natřásala z okna houni, viděla že okenice z okna u Filuty leží v trávě pode zdí.“
Mezitím prošli všichni přes mlýn a sednici do úzké chodby až k té jizbě. Byla odemčená, teď už nebylo proč ji zamykat. Uvnitř bylo všechno vyházené ven z truhly i z vaku. Šperky i peníze byly samozřejmě pryč. Jen po zemi se válely odmotané štůčky hedvábí a brokátu. Zloděj zřejmě neznal jejich cenu. „Srolujte ty látky, mlynáři a schovejte se u sebe.“ Řekl pan Šimon. „Je v nich možná tolik bohatství, jako v těch ukradených špercích. A teď bych si tady na chvíli sedl.“
„Pojte do síně,“ zvala je mlynářka. „Poseďte. Ať se vám seřadí myšlenky. Přinesu trochu piva a taky něco k zakousnutí.“
Když tedy přistavili stůl k lavici pode zdí, donesli židle a rozesadili se, snažil se pan Šimon „seřadit“ myšlenky. Bohuslav poznamenal, že si alespoň prozatím ušetřili rozhodování o tom, jak naložit s pozůstalostí.
„Stejně se to nakonec objeví.“ Řekl pan Šimon. U peněz se to nepozná, ale takové prsteny, čelenky, nebo náramky se nevidí každý den. Počítám, že zloděj nebydlí daleko, když se už o mrtvém Filettim doslechl. Bude chtít ty šperky nabídnout nejspíš některým ozdobníkům, nebo aspoň zámečníkům v Písku. Promluvím o tom s purkmistrem Dětřichem. Dáme si na to pozor. Co už ale začíná být jasné, že se mi potvrzuje to podezření u smrti Antónia Filettiho, které jsem měl hned zkraje. Napřed to vypadalo na dvě nešťastné náhody, dnes u Bílé skály už na jednu vraždu a jednu nešťastnou náhodu. A teď po tom vyloupení hostovské cimry jsem spíš názoru, že se jedná rovnou hned o dvě vraždy. Jak Bartoloměje, tak Filettiho. Jen by mne zajímalo, jestli je oba ubezdušil jeden a ten samý mordýř. U toho Filettiho nevím, jak to zařídil s tím kancem, ale nějak to udělat musel. I kdyby zabíjelo divoké zvíře, bylo jen nástrojem člověka, který to nějak navlékl. A také je otázka, co za tím vším vězí. Zabít dva lidi, i když jeden z nich je pouhý tulák a vykrást za bílého dne komoru v obydleném domě, to přece už musí nějaký pořádný důvod!“

Kapitola XI.

O Píseckém hradě a čeho se pan Šimon nenadál.

Pan Šimon seskočil z koně až na nádvoří píseckého hradu. Předal otěže podomkovi a zamířil rovnou ke dřevěným schodům v rohu dvorany, které vedly na krytý ochoz. Byla to jakási veranda táhnoucí se jako podsebití podél rytířského sálu nad nádvořím. Od strážných u brány se dověděl, že je očekáván právě nahoře, ve velké síni. Jako kluci sem s bratrem Michalem občas doprovázeli svého otce Alberta z Kestřan. Připadali si tam v tom vysokém prostoru ještě menší. Pozorovali na zdech kolem sebe vymalované postavy rytířů a představovali si, jak (až budou velcí a slavní), vcházejí v plné zbroji do sálu, kde je vítá sám král a vyznamenává je za statečné činy před očima rytířů ze všech slavných českých rodů, jejichž erby se skví na stěnách sálu, a k nim teď přibývá i erb Kestřanských. Inu, kluci. Jak by to také mohlo být jinak? Pan Šimon zaplašil vzpomínky a uprostřed ochozu sestoupil pod lomeným obloukem na práh síně. Všiml si s překvapením, že kromě pana královského správce Budislava je zde i heřmaňský plebán Benedikt, který vstal ze svého sedále pod vysokým oknem naproti dveřím a s úsměvem mu vyšel vstříc:
„Tak vida, pane Šimone, já vím že jste byl nedavno v Heřmani a ani jste se nestavil. Nu, jak říkají pohané, když nejde hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře.“
„Nehněvejte se, otče, měl jsem hlavu plnou myšlenek na události, které nás teď trápí. Však jistě víte“
„Už se nám doneslo.“ Pokynul mu pan Budislav z Březnice, sedící naproti plebánovi. Také nás to zajisté znepokojuje, ale přesto, bude to muset chvíli počkat“. Pozdravil pana ukázal na volné místo na kamenné lavici vedle kněze. Byly ty lavice ve výklenku naproti sobě, s pohodlnými polštáři. Přímo nad nimi čnělo do úctyhodné výše lomené okno, což vzbuzovalo zvláštní pocit. Stejně jako dvě další okna směrem na řeku bylo zasklené umnými terčíky, což se vidělo málokde. Na kestřanské tvrzi byli hrdí na to, že takové okno mají ve své síni, ale samozřejmě mnohem menší. Pana Šimona musel myslit na to, že zde, kde usedají, zajisté nejednou seděli i čeští králové, od Přemysla II. Otakara, který nechal hrad zbudovat a rád tu pobýval, až po dnešního císaře Karla, který čas od času městem projížděl do Rakous a nebo do Němec.
Když se pěkně uvelebili naproti sobě, ukázal purkrabí Budislav panu Šimonovi na okenní parapet, kde stál cínový džbán a několik vysokých sklenic s perličkovým zdobením, které dobře drží v ruce (zvláště slábne li pod tíhou vypitého vína): „ Jak jsem říkal,“ začal pan Budislav, když si pan Šimon naplnil číš, o těch neštěstích jsme už slyšeli.“ „Bůh buď milostiv jejich duším“. Odpověděl pan Šimon. „Ale možná tě, pane Budislave, na nich znepokojuje totéž co mne, totiž že to zřejmě nebudu jen prostá neštěstí?“ „Tak daleko jsem o těch věcech dosud nepřemýšlel,“ řekl pan Budislav. „Ale pokud snad máš takové mínění, pane Šimone, nebudu ho brát na lehkou váhu. Známe se. A rozhodně nechci snižovat závažnost těchto událostí, ať už náhodných, nebo způsobených lidskou rukou. Proto tě také teď pověřuji objasněním těch úmrtí, ve jménu našeho panovníka, který je strážcem Božího řádu v Praze jako v Písku. Ale, jak už jsem říkal, pokud už jste něco zjistili, nebo vás s panem Bohuslavem napadá něco k tomu co se dělo, bude to muset počkat. Vydáš se na cesty, pane Šimone a nebudou to jen cesty tady po okolí. K tomu dám ale slovo spíše zde panu prelátu Benediktovi. Jak víš, je nejen plebánem heřmaňského kostela svatého Jiljí, ale také zástupcem kapituly Petra a Pavla na Vyšehradě. Jako heřmaňský farář se ti sice zle pomstí za nezdvořilost, když jsi k němu nezavítal, ale jako zástupce kapituly tě poctí posláním, kterého se, jak hádám, ujmeš rád. Nu, otče Benedikte!“ „Byl jsi překvapen, pane Šimone, že mne tu vidíš. A mám za to, že tě ještě více překvapí, když tě teď ze tvé poklidné tvrze vytrhneme do bouřlivých vln velkého světa. Tedy, abych to upřesnil, do světa tak řečené veliké církevní politiky. Snad si o něm ještě něco vybavuješ z dob svých studií. V porovnání s tím budou dvě nešťastné smrti na tvém panství, byť možná i záměrné, jen malým vyrušením z fádnosti vesnického života. Ale, jak řekl pan Budislav, opravdu potřebujeme, jak královská kancelář i Vyšehradská kapitula, tvých služeb. A také jich má mnoho zapotřebí jeden tvůj kolega a přítel z univerzity, Mikuláš z Mikulovic , řečený Písmák, na něj se jistě připamatuješ. Dnes je jedním z kanovníků Olomoucké kapituly. A zdá se, že právě čelí silné nevoli některých bratří, kteří ne úplně správně pochopili záměry našeho nejmilostivějšího panovníka. Jak možná víš, je tomu už více než deset let let, kdy na přání našeho milostivého císaře a po mnohých žádostech ke svatému stolci, byl v Praze na Novém Městě, právě nedaleko naší kapituly za kostelem svatého Michala, založen klášter. Jsou do něj povoláni bratři benediktýni z Dalmácie, aby zde sloužili svatou mši v jazyce našich slovanských předků. Náš císař tím zajisté vzdal hold svému slovanskému původu po matce, Elišce Přemyslovně, ale ve skutečnosti jde ještě o mnohem víc. Země České koruny a především Morava, byly v dávnějších časech územím, kde se setkával západ s východem. Vždyť i na místě naší Vyšehradské kapituly stával chrám svatého Klimenta, při němž už kníže Bořivoj založil křesťanskou školu, a slovanský biskup Notarij zde postřihl po řeckém způsobu svatého Václava, jako malého chlapce. A náš panovník, jakožto významný císař svaté říše Římské, má určité záměry, které někdo nazývá (snad až příliš) smělými, na možné sjednocení římské a řecké církve. Nebylo by to poprvé, kdy se některý z velkých panovníků Evropy o takový čin pokouší a jeho význam by byl mimořádný, zvláště dnes, kdy křesťané stále více čelí hrozbě tureckých sultánů, kteří svou dobyvačností postupně ukrajují z křesťanských území. Dokonce drží i svaté město Jeruzalém a Svatý hrob! Znáš naši kapitulu, pane Šimone, a víš, že vyšehradský probošt je tradičně královským kancléřem. U nás v Praze v této věci nepanují mezi panovníkem a církví žádné různice, avšak kapitula Olomoucká, předně její notář Gotthard, se velmi protiví tomuto záměru. Nutno říci, že má na papežském dvoře v Avignonu dobré a vlivné přátele. Tvůj spolužák Mikuláš je zastáncem císařova úmyslu, i když se o tom v Olomouci příliš nešíří, jak jistě chápeš. Ale pro svůj postoj je pro nás v Olomouci velmi cenný a potřebný. Zdá se však, že ze stejného důvodu je trnem v oku někomu z Olomoucké kapituly, kdo přece jen odhalil jeho smýšlení, snad samému notáři. Biskup Olomoucký, pan Jan Očko z Vlašimi, je rovněž na straně císařově, také proto, že míří časem na stolec arcibiskupa pražského. Ale tím pádem v dohledné době svou katedru opustí a nevíme kdo bude jeho nástupcem a jak se k věci postaví. Mohl by to být, nedej Bože, i notarius Gotthard. Potřebujeme, abys pane Šimone navštívil Olomouckou kapitulu a na vlastní oči a uši zjistil, jak se tam věci mají. Jistě při tom rád pomůžeš i svému spolužákovi Mikulášovi rozplést tu pavučinu, která se kolem něj spřádá. Jednak pro vaše přátelství a jednak pro potřeby královské koruny. Jak říkám, bratr Písmák je pro nás v Olomouci důležitou osobou. Pokud se tvá mise zdaří, král jistě tvé služby ocení, nemluvě o vděčnosti Mikulášově.“
Pan Šimon si hluboce zavdal ze své číše. Pak si zavdal ještě jednou.
„Jako prelát církve svaté se umíš mstít rafinovaně, otče Benedikte, za to malé opomenutí návštěvy. Čekal jsem dnes ledacos, ale na něco takového jsem ani nepomyslel. Starý dobrý Mikuláš. Tak vida, člen olomoucké kapituly. Vedl si vždycky dobře a měl jsem ho rád. A jsem samozřejmě poslušným služebníkem královské koruny. Taková cesta mne vpravdě, jak říkáš, vytrhne z mého klimbání na Kestřanské tvrzi. Ale co ty dvě podivné vraždy? Vrah si užívá plodů svého díla a nyní jich bude bez potíží užívat dál.“
„Jen do času, podle vůle Boží, pane Šimone,“ pravil otec Benedikt. „Ty ho musíš jednou vypátrat, ale Bůh už ho zná teď. Světská spravedlnost ho musí jednou potrestat, ale anděl pomsty už se mu postavil za zády a jeho hříchy jsou zapsány. Jak říká v Písmu Kazatel – všechno má svůj čas.“
„Dobře dovedeš mluvit, otče Benedikte,“ usmál se pan Šimon. Budiž tedy, soustřeďme se nyní prvně na Olomouc. Počítám, že čím je pozadí celé věci důležitější, tím má být moje cesta nenápadnější?“
„Ale naopak, pane Šimone,“ pravil kastelán Budislav. Tvá cesta bude tím nenápadnější, čím bude okázalejší, samozřejmě s jasným oficiálním posláním. Jeho královskou milost zajisté mrzí ta různice mezi kapitulami Vyšehradskou a Olomouckou, a protože Vyšehradský probošt je královským kancléřem, vyprosil si u panovníka vyslání královského posla, jehož úkolem je usmířit obě kapituly. Jistě by tím poslem mohla být i nějaký prelát, ale kdo ví, zdali by byl, jako syn církve, nestranným vyslancem? O tobě je známo, že jsi světský šlechtic, ale zároveň máš teologické vzdělání. Jsi proto k takovému poslání velmi vhodnou osobou. Vezmi si s sebou jednoho člověka s heraldickým kopím, budete tak mít cestu všude otevřenou.“ Pan Budislav se otočil ukázal panu Šimonovi několik kopí, opřených ve stojanu poblíž zadních dveří síně. Byla to samozřejmě poctivá kopí, ne jen pro parádu, ale pod hrotem opatřená menším praporcem s královským znakem. „Zastav se tu pro něj, pane Šimone, až vyrazíte z Kestřan. Napřed ovšem do Prahy, na kapitulu Petra a Pavla. Počítám, že můžeš vyrazit po svatém Filipu, máš tedy ještě čas se vystrojit. Nuže, ujednáno. Pozval bych tě rád, pane Šimone i tebe otče Benedikte, na naši skromnou večeři, ale mám ještě další jednání s panem Jindřichem z Rožmberka. Když Zvíkov připadl zpět koruně, chtěl by prodat i některá manství. A tak se omlouvám, že se vám nemohu dnes dále věnovat. „Nevadí,“ pravil pan Šimon. V hostinci U zlatého kola je můj bratr Bohuslav, zajdu na večeři tam, jenom si zde s dovolením ještě necháme ustájené koně, večer si je vyzvedneme a vyrazíme domů. Zvedli se tedy s otcem Benediktem, který se rozloučil s tím, že využije pohostinství bratří blízkého kláštera.
„Myslím,“ řekl panu Šimonovu na rozloučenou, „že by bylo vhodné, abys s sebou vzal právě bratra Bohuslava. Nemá sice naše vzdělání, ale je bystrý. Je to dobrá příležitost, aby nabyl trochu zkušeností z prostředí vysokého učení a také z jednání s církevními hodnostáři. Ať se otrká.“

Kapitola XII.

Jak páni Šimon a Bohuslav poseděli v šenku s panem Hynkem a kterak je pan Hynek varoval.

Prostorný šenk U zlatého kola měl nízké valené klenby a dlouhé stoly i lavice z poctivých fošen. Nejvíce malých oken bylo na straně k Malému rynku, několik i do dvora, kde bylo vidět na formanské vozy a stáje. Pan Šimon tu musel svého bratra Bohuslava chvíli hledat. Byla tu hlava na hlavě, lidé spolu živě hovořili a zesilovali hlasy, aby se navzájem slyšeli v tom hučení, které připomínalo včelí úl. Nakonec pan Šimon Bohuslava uviděl až úplně v roku u okna do dvora, kde seděl na jedné lavici s několika německými kupci. Když se ještě trochu víc postrčil, mohl si přisednout i pan Šimon a všechno Bohuslavovi vylíčit. Že by je někdo poslouchal, toho se nebáli, jednak kvůli tomu hluku a jednak proto, že němečtí kupci česky nikdy nerozuměli. V Písku se ostatně, podobně jako v jiných městech, vůbec hovořilo spíše německy.
Bohuslav nemohl jít s panem Šimonem na hrad, protože nebyl pozván, a tak měl za úkol sledovat, zda se U zlatého kola někdo nezmíní o mrtvém Filettim a zda to bude k něčemu. „Je faktum,“ líčil Bohuslav, „že tu padlo pár slov a někteří kupci zapíjeli jeho památku (s modlitbou za vlastní osud při tom stálém cestování), ale nového či zajímavého nebylo slyšet nic.“ Když se pan Šimon dočkal pečeně a chutě se do ní pustil, objevil se najednou před jejich stolem usměvavý pan z Klokočína a popřál jim dobré chuti. „A vida, pan Hynek!“ Neobjednáte si také nějaké to sousto? Divočáka já ze zásady nejím, od smrti Michala, ale mají ho, i srnčí. S chlebovou plackou bude vynikající.“
„Děkuji, pane Šimone, už jsem pojedl. Stavil jsem se tu proto, že se tu scházejí kupci a zkouším, jak víte, štěstí s tou půjčkou, když už je Filetti na pravdě Boží. A náhodou vás vidím. Říkal jste u nás, že jste byl pozván na hrad a tak jsem vás tady U zlatého kola ani nečekal, jistě tam na purkrabství mají jinačí večeře.“
„To jistě mají, ale tentokrát pro pána z Rožmberka.“
„Aha. A co se dělo, jestli to smím já zvědavý zvědět? Mluvili jste také o těch mrtvých?“
„Mluvili, byl jsem oficiálně pověřen vyšetřením těch věcí, jen co se vrátím z jedné štrapáce.“
„Takže pan purkrabí je také mínění, že se nejednalo o nešťastné náhody?“
„A nejspíš také nejednalo. U starého Bartoloměje jsem měl jasno už dříve a u Filettiho mne v tom utvrzuje, že někdo bystře vykradl na mlýně jeho komoru a odnesl si nemalý lup.“
„Ale! Tak to si asi přilepšil“, řekl pan Hynek. „Určitě tam měl jako bohatý kupec cenné věci.“
„Měl. Šperky a peníze jsou pryč. Jen látky zůstaly. Viděl jsem to Boží dopuštění na vlastní oči, když jsme jizbu prohlíželi. Ale hleďme, pane Diviši, co ty tady!“ Pan Šimon si všiml, že mezi stoly se prodírá pan Radkovický z Mirovic.
„Buď zdráv, pane Diviši, prý jsi se také stavěl na mlejně.“
„Dej Bůh dobrý večer. Ano, stavěl jsem se tam na chvíli za tím kupcem, Filettim.“
„A prý jste se hrubě nepohodli, povídal mlynář Adámek.“
„Že nepohodli? To má váš mlynář tuze tenké uši! Nu, Filetti ještě loni slíbil mé ženě, paní Dorotě, že jí přiveze pěkný prsten. Ale dal si moc velkou cenu. Říkám mu, že za takové peníze si tady v Písku koupím dva. A on zase že sotva, protože stejně všechny šperky v Písku jsou od něho. Což ale samozřejmě není pravda. Ale teď už je to jedno, Filetti je na pravdě Boží i s prstenem a mně aspoň zbyly peníze. Buďte s Bohem, pánové dobrou chuť.“ Když pan Diviš šel po svém, usmál se pan Hynek trochu pod vousy a přidal: „Co jsem slyšel, tak ani nešlo mezi panem Divišem a Filettim o prsten pro jeho ženu, ale spíš o tu jeho ženu. Ale to můžou být drby, to se ví. Ještě že já s Purkartem jsme svobodní mládenci. Alespoň nemáme nic proti kupcům. A to jsem se chtěl zeptat, pane Šimone, nebyla tam u Filettiho v komoře i nějaká nějaká listina?“
Bohuslav ožil: „Listina? Proč se ptáte na listinu, pane Hynku?“
„Inu, sepsali jsme s Filettim takovou smlouvu na tu půjčku, on totiž uměl psát, a to ne jen taliánsky a i německy a snad prý i řecky. Vzdělaný člověk. Tak se jenom ptám, jestli to tam náhodou někde nebylo. Teď už to sice ztratilo na významu, ale dal by se podle toho, jak to sestavil Filetti, napsat úpis na půjčku od někoho dalšího.“
„Takovou smlouvu jsme nenašli“, odpověděl Bohuslav. „Jen nějaký pergamen psaný cizími písmeny, ale to určitě vaše smlouvy nebude, je už na pohled hrubě starý.“
Pan Šimon dostal nápad. „Říkáte, že se snad Filetti vyznal i v řečtině? Co myslíte, je tohle řečtina?“ Vyňal z brašny starý kožený obal, vyjmul pergamen opatrně ho rozvinul. Pan Hynek z Klokočína na něj hleděl s velkým zájmem.
„Nu, to mohu těžko posoudit. Ale protože, jak jsem slyšel, řecky skutečně znal, mohlo by to tak být. Bylo by to zajímavé, rozluštit obsah, že? Ale to se asi jen tak nepodaří. Pojedete už domů? Asi máte koně na hradě.“
„Tak. Jen co dojím, dojdeme si tam pro ně a vyrazíme, už se připozdívá.“
„Máte pravdu, už bude tma, i když měsíc svítí jako rybí oko. To byste ale raději měli obejít Malý rynek a vzít to na Velký rynek hořejší ulicí. Nejkratší cesta je sice přes Masné krámy, ale to je ulička tak úzká, že se tam člověk ani pořádně nerozmáchne mečem, kdyby něco. Vždycky když jdu tudy za tmy, říkám si odkud na mně nějaký lotr vyskočí.“ „No, my jsme dva a měsíc svítí, jak pravíte. Písek je město spořádané, tak si myslím, že se nemusíme ničeho obávat.“
„Tak já se rozloučím, pane Šimone, tamhle už se zvedli moji známí kupci, nesmím si je nechat utéct.“ Pan Hynek se spěšně vydal za kupci odcházejícími z šenku a pan Šimon s Bohuslavem je ve chvíli následovali. Před Zlatým kolem si protáhli nohy po tom krčení se na lavici a vydali z kopečka dolů se na hrad.

Kapitola XIII.

Jak byli páni Šimon a Bohuslav překvapeni.

Když procházeli skrze uličku zvanou Masné krámy, připomněl si Bohuslav varování pana Hynka. Je poměrně dlouhá, mírně zahnutá, takže z jednoho konce až na druhý je sotva vidět. Úzká je, jen co je pravda, když člověk rozpaží, zvláště tam dole u Velkého rynku, má dojem, že se už už dotkne obou stran najednou. Za noci je pustá, neobývaná, ve zdech jsou jen dvířka a okenice krámků, které mají ve stálém nájmu řezníci, protože podle městských práv musí, stejně jako pekaři, nabízet své zboží na stálém místě, jak ve všední dni, tak o jarmarcích.
Když shůry svítí měsíc, je to jako byste procházeli podivnou jeskyní, kde se ostře střídá stříbrný svit s černými stíny různých přístřešků a výklenků. Bohuslav podvědomě sledoval, jestli z nějakého toho stínu nevyskočí záludný darebák, ale ničeho takového se nedočkali. Zato, když byli ani ne v polovině uličky, uslyšeli z obou stran dusot nohou. To ovšem nebylo nic, co by patřilo ke klidnému večeru na spořádaném městě a tak, vědomi si slov pana Hynka, pro všechny případy tasili meče a opřeli se o zeď jednoho z krámků. Před nimi z obou stran byl v uličce trochu širší prostor osvětlený bledým svitem, do kterého se ze shora i zespoda vhrnulo pět postav. Už na první pohled u slušného člověka nevzbuzovaly příliš důvěry. Jeden s kapucí přes oči, druhý s širokým kloboukem po straně naškublým, třetí na hlavě čupřinu do všech stran, čtvrtý byl pořádný hromotluk s širokým koženým pásem přes úctyhodný břich, a pátý ve předu, s pomačkaným studentským baretem, byl asi jejich vůdce.
Oblečeni byli nevábně a stejně tak voněli. V rukou měli obnažené tesáky a z jejich výrazů nebylo pochyb, že mají zálusk na něco pro oba cennějšího, než pouze váčky s penězi u pasu. Oba kestřanští se tak nečekaně, téměř na dohled od hradu, ocitli ve velmi nebezpečné situaci. Nejen kvůli výrazné početní převaze pobudů, ale i proto, že v tomto úzkém prostoru mohl být kratší tesák výhodnější zbraní, než meč. Jeden z darebů, ten vepředu, zkřivil tvář do úšklebku a chtěl patrně pronést něco, co považoval za vtipné. Ale než stačil něco říci, Bohuslav poskočil dopředu a propíchl ho mečem jako kuře. Takže to bylo rázem jen čtyři na dva. Ostatní pobertové zůstali na chvíli zaskočení a toho Bohuslav využil k tomu, že odstrčil darebu s čupřinou na dveře v protější zdi, až to zadunělo, a bleskurychle vyrazil k dolnímu, vzdálenějšímu konci uličky. Lotr s kapucí se hned s nadávkami vrhnul za ním a ten s kloboukem se tam rozběhl také. Vzápětí se ale zastavil a chvíli váhal, jestli má běžet za Bohuslavem, nebo zůstat u pana Šimona, nakonec se ale zase rozběhl dolů. Tam první z lapků už Bohuslava doháněl. Ten se ale najednou prudce zastavil a obrátil se s mečem zpět, takže pronásledovatel s překvapeným obličejem naběhl rovnou na Bohuslavovu nastavenou čepel. Když to viděl druhý, zastavil se a zase váhal, jestli má sám bojovat s Bohuslavem, který už zabil dva jeho druhy, nebo se vrátit do houfu ke dvěma kumpánům u pana Šimona. Vlastně už jen k jednomu. Pan Šimon totiž k nelibosti soupeřů vytáhl dýku, takže tu stáli dva proti jednomu soupeři, ale proti dvěma zbraním. Pan Šimon nechtěl hned naplno útočit, napřed chtěl zjistit, jestli některý z lotrů má vojenský výcvik. Ale podle toho, jak se chovali a jak drželi zbraň, to nevypadalo. Mrkli na sebe a rozhodli se, že zaútočí oba najednou. Napřáhli ruce s tesáky, čímž si odkryli tělo a pan Šimon vrazil dýku do lotra po pravé straně a zároveň jako tanečník uskočil ještě více doprava, aby se vyhnul tesáku levého soupeře, hromotluka. K němu zatím zezdola doběhl, už bez klobouku, váhavý pronásledovatel, tentokrát sám pronásledovaný Bohuslavem. Najednou to bylo dva na dva. Pobudové se rozhlíželi uličkou, zjevně nevěděli, jestli mají ještě bojovat, nebo vzít nohy na ramena. Z horního konce uličky od malého rynku ale bylo v tu chvíli slyšet spěšné kroky ještě jednoho člověka. Mohl to být další darebák, ale mohl to být i někdo, kdo by se postavil na stranu Kestřanských. „Vydržte, pánové, běžím na pomoc!“ Ze černého stínu se skoro až u hloučku náhle vynořil pan Hynek z Klokočína s taseným mečem. Hromotluk se k němu otočil a chvíli na něj překvapeně koukal. Než však stačil zdvihnout tesák, pan Hynek mu prohnal meč tělem. Poslední lotr se náhle ocitl sám proti třem. To nečekal. Díval se kolem sebe jako štvané zvíře a rozmýšlel se, co má udělat. Potom pustil tesák a sesunul se na kolena, s prosbou o milost.
Pánové z Kestřan i pan Hynek se dívali na klečícího pobudu a rozvažovali, co s ním. Než se stačili rozmyslet, bylo z dolního konce uličky od Velkého rynku slyšet další spěšný dupot a zaleskly se pochodně. Za chvíli už stál u kestřanských rychtář Brada v doprovodu tří městských biřiců. Někdo na velkém rynku slyšel hluk boje a třesk zbraní a konečně zavolal pomoc.
„Co se to tady u všech svatých děje?“ Ptal se rychtář a podmračeně si v přítmí měřil přítomné. Když poznal, že jsou to páni z Kestřan a pan Hynek z Klokočína, byl o poznání vlídnější, ale přesto trval na vysvětlení.
„Přepadení, pane rychtáři,“ oznámil pan Šimon. „Omlouvám se vám za rušení nočního klidu, ale snad nám bude přičteno k dobru, že jsme zbavili Písek několika pobudů.“ Díky Bohu, že jste živi a zdrávi, pane Šimone,“ odpověděl rychtář. Pak pohlédl na klečícího lotra. „Tohodle ještě neznám.“ V bledém světle měsíce si prohlédl pozorně jeho tvář, zatímco ten už jen mlčel a čekal na svůj osud. „Chlapi!“ zvolal na biřice. „Prohlédněte si ty paznechty, kdo to je a jak na tom jsou.“ Počítám že tu budou i nějací naši známí z krčmy u mostu.“

Kapitola XIV.

O té nečisté krčmě, v Písku pověstné, od které tam mnohé zlo pochází.

Na druhé straně řeky, hned u mostecké věže, stále tehdy těsně nad vodou knajpa nevalné pověsti, kde se scházeli ctění představitelé píseckého podsvětí. Jmenovala se U mostu, ale říkalo se jí Na Plechandě. Byla to krčma i za dne tmavá a nevětraná, kde pro kouř z ohniště často nebylo vidět ani na vlastní pivo, a kumpány za stolem musel člověk oslovoval po paměti. Tady uvnitř měl totiž každý ctihodný štamgast své místo, a když některý z nich trávil nějaký ten čas v městské šatlavě, tak jeho sesli otočili na stůl aby mu na ní nikdo neseděl. Když někoho zhoupl kat, židli nezvedali, protože dlouho prázdná nezůstala. Pro hluk a křik tu často nebylo slyšet ani rozmečené dudy starého Henslina, který tu hrával za trochu piva. Ale hostům to nijak nekazilo náladu. Zloději, podvodníci, děvky různého věku, občas se pohádali, i na na pěsti a nože došlo, pak si spolu se starým Henslinem zazpívali, každý si tu dával majzla na všechny ostatní, ale nikdo tu nebyl zbytečně zvědavý.
Zato o zábavné historky zde nebyla nouze. Nejčastěji se připomínalo, jak katův pacholek opřel jednou v zádveří o zeď nebožtíka, protože ho nechtěl nechat na káře lidem na očích a zašel na žejdlík. Opil se tak, že odjel s károu bez mrtvého a šenkýř Bezucha se v noci, když zavíral, divil, že jeden host pořád nechce odejít. Ostatně i ten název Plechanda měl svoji historku, ale ta není vhodná pro společnost vyznávající rytířské ctnosti. Právě sem bylo možno přijít a za levný peníz sjednat nějakou práci, ke které poctivější lidé neměli ty správné předpoklady. Tolik tedy o tom hostinci, jak ho rychtář zmínil, a jeho ctihodné společnosti.

Kapitola XV.

Jak pánové Šimon a Bohuslav na Písecké radnici nové věci zvěděli a z té příčiny k myšlence přišli, že docela ničeho nevědí.

Proto také biřici čekali, že uvidí známé obličeje a doufali, že alespoň některé z nich naposledy. Postupně otočili všechny tváře ke světlu pochodní. Dva mrtví, dva těžce zranění,“ hlásil jeden z biřiců. „Ale městu se tedy moc neuleví. Řekl bych, pane rychtáři, že ani jeden není odsud.“ „A nebo jsou to nějací noví,“ dodal další biřic. „Do města poslední dobou přicházejí z venkova všelijací lidé, kteří se tam na polích těžko živí a tady hledají štěstí.“
„No co, odtahejte je, živé do šatlavy, mrtvé do do márnice u svatého Kříže,“ rozhodl rychtář. „A na rychtě ať se na ně podívají ještě ostatní, jestli je někdo nepozná. A tuhle toho kajícníka si taky vezmem s sebou, určitě nám bude chtít něco povědět.“
Pan Hynek ale namítl: „Neměli by o tom rozhodnout pan purkrabí? Má přece královskou soudní moc nad celým krajem.“
„Když dovolíte, pane Hynku,“ zamračil se rychtář, „město Písek má svoje privilegia, podobně jako Staré Město Pražské, a stejně jako pražští máme už, jak jste jistě slyšel, i svou vlastní radnici. A tam ve sklepě je moc pěkně zařízená místnost, ve které už náš mistr ostrého meče rozvázal nejeden jazyk. Tohle přepadení se událo na území města a proto ten lotr patří nám.“
„Myslím, že pan rychtář má pravdu,“ řekl Pan Šimon. „Ale ta věc, že ti lotři nejspíš nejsou zdejší, mne zaujala, pane rychtáři. Rád bych se o tom dověděl něco víc.“ „A já se zase s dovolením rozloučím, řekl pan Hynek“. „Přeji dobré pořízení a klidnou cestu domů. A kdyby vás ještě někdo přepadl, pane Šimone, dejte vědět, rád si zase procvičím ruku“.
Jak rychtář předpokládal, nemuseli ani posílat za řeku pro městského kata. Když pobuda viděl vybavení mučírny, řekl si, že si ušetří alespoň tohle trápení, když šibenice ho za napadení šlechticů čekala tak jako tak. Zapřísahal se ale, že mnohem víc než on věděl ten hromotluk. Oni tři jsou z Protivína a ti dva další prý z Milevska. Hromotluk mu před akcí víc nechtěl říct, ani kolik přesně dostal slíbeno stříbrných. Prý se mělo jednat o pomstu, protože mladý pan z Kestřan, tedy Bohuslav, údajně zprznil dceru jednoho šlechtice. Jméno přesně neví, snad se mluvilo o nějakém Heřmanovi. Měli za úkol oba Kestřanské zabít a všechno co u nich najdou donést tomu šlechtici, co se chtěl pomstít. Nějaké peníze a cennosti prý si pak rozdělí navrch k té odměně.
Cestou domů pan Šimon i Bohuslav promýšleli různé možnosti, jak co bylo. Takže pan Heřman. I když na druhou stranu, Tejmal z Heřmaně žádnou dceru nemá, jen dva malé synky a je s nimi sám, žena mu zemřela při porodu toho mladšího, Václava. Vlastně se ten původa, který to přepadení zadal, mohl vůdci lotrů snadno představit falešným jménem. Jestli byli z Protivína a Milevska, tak žádný z nich určitě nikdy pana Tejmala neviděl. A nebo zase naopak se mohl pan Heřman klidně představit za sebe s tím, že to právě proto bude vypadat nepravděpodobně a historku s dcerou dát ještě k lepšímu?
„Nějak se mi to jeví zamotané“, uzavřel pan Šimon. On tu totiž může být ještě někdo další. Pořád se nám sice pletou do cesty pan Hynek (s bratrem Purkartem) a pan Heřman. Ale on může být ještě někdo třetí, který nás takhle vodí za nos.“ A řekl bych, že se musí dobře vyznat v chování zvěře, předně kance. Pokud se mohl klamně představit jako pan Heřman, mohl koneckonců klamat i v tom, že je šlechticem.
Domů dorazili až pozdě v noci. Dlouho trvalo, než se dobušili na uzavřenou bránu, aby se konečně dostali z koní a do postele. Ale i přes tu únavu se ani jednomu dlouho nedařilo usnout.

Kapitola XVI.

Jak se pan Šimon do města Krumlova vydal, o tom velkém klášteře a jak se na abatyyši vymlouval.

Ráno si pan Šimon přispal trochu déle než měl v úmyslu. Zchystal si nějaké zásoby na cestu a vyrazil na Krumlov. Jel sám, do kláštera za sestrou Klárou jezdil vždycky sám, ostatně Bohuslav se vydal v Kestřanech na zdvořilostní návštěvu do Dolní Tvrze k Barochům. „To by mne zajímalo,“
říkal si Šimon, „ke komu bude zdvořilejší, k panu Mikulášovi, nebo k panně Lídě?“ Rozhodl se vydat kratší cestou přes Vodňany a Netolice. Měl to tu raději, nespěchal, při cestě si chtěl odpočinout, urovnat myšlenky. Ve Vodňanech se v hospodě na náměstí vždy na chvíli zastavil aby se posílil pečenou rybou, místní specialitou, a pak už jel rovnou přes Netolice do hlavního města Rožmberků.
Vodňany spolu s Pískem a Českými Budějovicemi tvořily oporu královské moci v Jižních Čechách a Netolice, které po dávném vyvraždění Slavníkovců drželi Přemyslovci, se nyní nacházely v majetku kláštera Zlatá Koruna. Za nimi ale už začínalo panství mocného jihočeského rodu, který mohl svým významem konkurovat i královské koruně. Však také jeho představitelé, za dob křehkých příměří mezi jejich rodem a králem, zastávali na královském hradě nejvýznamnější funkce. Za pana Oldřicha z Rožmberka však tomu tak nebylo. Vzhledem k určitým sporům se krumlovský pán držel stranou politického dění, ale o to více se staral, dle tradice svých předků, o zvelebování dominia a zejména svého hlavního města. V Krumlově stála už téměř stovka zděných domů a také zřízení kláštera, na podnět matky vdovy, Kateřiny z Rožmberka, bylo součástí tohoto pozdvihování významu rodového sídla.
Účel kláštera se už svou povahou brání umístění v rušném městě. Původní domovinou mnišského života, zprvu poustevnického, je z nejstarších dob nehostinná poušť, vzdálená od lidských příbytků. Ale i v poušti se časem někteří mniši sdružovali do malých společenství kolem jednoho kostela, nebo i do větších, uspořádanějších bratrstev s pravidelným rozdělením úkolů, a už tu byl klášter. Vlastně se dá říci, že opravdu velké městské kláštery, to jsou taková malá města uprostřed velkých. Vždyť i v Římě existují odnepaměti, a v jiných městech říše, ba dokonce i v dalekém Konstantinopolu. Ani Krumlovský klášter nebyl právě malý. Ale to bylo dáno i jeho neobvyklým dvojím určením, protože to vlastně byly kláštery dva na jednom místě, mužský a ženský, což bylo dost nezvyklé, ale prý se tím chtěli Rožmberkové přiblížit pražskému vzoru. I toto malé řeholní městečko bylo ohrazeno vysokou zdí, aby se život uvnitř mohl ubírat tiššími a pomalejšími cestami, než tam venku, v rušných ulicích Krumlova.
Když pan Šimon sesedl z koně, uvázal ho k železnému kruhu ve zdi vedle brány Klarisek před branou Klarisek a zaklepal na fortnu. Po chvíli se otevřelo ve dvířkách malé okénko a ukázala se tvář dveřnice, kterou tu ještě pan Šimon neviděl. Zřejmě nová sestra. Ani ona ho neznala a tak se zatvářila značně nepřístupně. „Vstup do mužské části kláštera je od Latránu, milý synu. Bůh s tebou.“ „Počkejte, zbožná sestro,“ musel si pospíšit pan Šimon. „Jsem Šimon z Kestřan a jdu navštívit matku představenou, jsem tady u vás dobře.“
To byla samozřejmě jen poloviční pravda, ale rozhodovala rychlost a hlavně zmínka o abatyši. A na tu polovinu to pravda vskutku byla, protože pan Šimon při návštěvě kláštera vždy ctnou abatyši pozdravil. Sestra vrátná zaklapla okénko a pan Šimon slyšel jen vzdalující se klapání dřeváků. Nezbylo mu než čekat, jestli se ještě vrátí. Ale za nějaký čas se okénko opět otevřelo a za ním byla sama abatyše Alžběta.
„Tak vida, pane Šimone, dnes jsi tedy přijel za mnou? To bude sestru Kláru jistě mrzet, nebo se má naopak radovat, že už ji nebudeš vyrušovat ze zbožného rozjímání?“
„Odpusť, ctná abatyše,“ kál se pan Šimon. „Ale obávám se, že tu neznámou sestru vrátnou bylo schopné obměkčit jen jméno Boží a nebo tvého váženého úřadu.“
„Jen se nerouhej, pane rytíři. Neber nadarmo jméno Boží, o mém váženém úřadu ani nemluvě. Máš na návštěvu půl hodiny. Právě teď zvoní na devátou hodinku, jsou tedy tři hodiny. Do půl čtvrté. Bůh tě provázej.“
Návštěvní cela byla prostá,chladná a klidná stejně jako, alespoň na první pohled, sestra Klára. Přesto bylo vidět, že ji návštěva příbuzného těší. Samozřejmě, že předmětem hovoru nebyla rodina ani kestřanský dvorec. Nic z toho tu nemělo valnou hodnotu. Pan Šimon pouze potřeboval její bystrý úsudek a souhlas s vlastními myšlenkami.
„Odjíždím na Moravu. Úředníci císaře i svaté církve mne vytrhují z mého malého světa do světa velkého, snad příliš blyštivého, okázalého a stejně tak svým způsobem nebezpečného.“
„Nebezpečného?“ optala se Klára.
„Ne snad pro tělo, ale možná pro duši, pro její klid a rozvahu.“ Pan Šimon se v tu chvíli nechal trochu unést náhlou vzpomínkou: „Samozřejmě, když jsem býval studentem na Vyšehradě a pak na univerzitě, vnímal jsem to jinak. I když je student vlastně mimo všechno závažné dění ať již na výsluní královského dvora, nebo častěji v šerých chodbách biskupského paláce, a nebo dokonce na tajných schůzkách mocných, přece se cítí být trochu toho všeho i sám účasten, protože z kapituly zná profesory a hierarchy, kteří jsou u toho všeho, denně se s nimi stýká. A pak, učené akademické prostředí je přece svým významem vyzdviženo nad zaprášenou dlažbu všedního pražského života, nemluvě o životu venkovském. Ještě jsme sice tenkrát, coby mladí učenci, nic nedokázali, ale také jsme ještě ani nic nezkazili. A tak jsme byli přesvědčení, že teprve my, až vezmeme řád světa do rukou, všechno dokážeme a snadno napravíme vše před námi nepodařené. Tolik nadějí! Jaké to byly časy!“
„A ty se snad bojíš, pane Šimone, že podlehneš tomu lesku a tomu nebezpečí být znovu opojen velkým světem?“
„Proč by se pokorný křesťan, sestro Kláro, neměl někdy bát sám sebe? Velký svět je vzrušující. Nechceš mi dopřát alespoň iluzi tohoto nebezpečí, které by mne trochu navrátilo do mládí? Ale máš pravdu, prokoukla jsi mne. Co si to namlouvám. Nic z toho mne vlastně už neláká. Je to spíš naopak. Zvykl jsem si spokojeně na svůj „malý“ ale skutečný svět, a jakékoli vytržení z něj, už jen ta představa, mne znepokojuje. Ještě jsem se ani nevydal na cestu, a už jsem z ní skoro unavený. Zestárl jsem, ale nejspíš i dosti zpohodlněl. Bylo by milé lenochovi, vymlouvat se na starostlivost o duši.“
„Pohodlnost patří mezi nebezpečné hříchy, pane Šimone, protože spoutává duši nenápadně. Snad proto tě Pán posílá tak daleko. Jistě nechceš říci, že tě posílá jenom písecký kastelán, nebo heřmaňský plebán. Já v tom vidím něco víc. Myslím, že tě posílá Bůh. Můžeš mu být užitečný.“
„Užitečný se snažím být i tu. Ještě jsem ani pořádně nezačal s pátráním kolem dvou zabitých. Ale jak se říká v Písmu, nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé a nestřeží-li Bůh, město, nadarmo bdí strážný. Pokud Bůh nepožehná, mohu pátrat celý rok a k ničemu. Jestli ale má pro mne Pán jinačejší práci, bude potřebné a dobré za ní jít. „Budu se za tebe modlit, pane Šimone.“ Až všechno vyřešíš, ať už tady nebo tam, přijď se mi pochlubit. Chlouba sice nepatří mezi křesťanské ctnosti, ale já ti za to vyčiním a tak každému z nás se dostane, co potřeba. Jsem ráda, když za námi ze světa zavítá přítel. Poslední dobou, jako by se zdálo, že někteří lidé venku nejsou nakloněni uznávat prospěšnost našeho mnišského života.
„Ano, občas u nás takové stesky také slyším od vesnických lidí. Mají mnoho námahy a nemnoho živobytí. A mniši se prý jenom modlí a darmo jedí chleba.“
„A přitom také pracujeme. A modlitba se ne bez důvodu nazývá vnitřním dílem. Zbožnost a duchovní vnímavost jakoby upadaly. Obávám se ovšem, že často více přímo řadách v kléru nežli prostých lidí. A to může působit pohoršení zase u těch zbožných laiků, kteří nám až dosud přejí a znají význam modlitby,“ posteskla si Klára. „Bůh ví, jaké časy nás čekají.“ „Myslím, že osvícení lidé v církvi to také vnímají. Slyšel jsem že i sám císař chce povolat kazatele volající po nápravě církve. A co se těžké doby týče, cožpak Pán v Písmu neříká, že kárá a trestá ty které miluje? Jistě se to týká i nás. Takže ať se bude dít cokoli, platí, že všechno napomáhá k dobrému tomu, kdo věří.“
„Ne nadarmo jsi studovat svaté učení i rétoriku, pane Šimone“, usmála se Klára. „Ale je to tak. Bůh tě na cestách provázej.“
Půlhodina v jiném světě utekla jako voda ve Vltavě pod Krumlovem.

Kapitola XVII.

Jak se páni Šimon a Bohuslav na cestu vypravili a co v Příbramě za rozumy pobrali.

Hned po svatém Filipu vyrazili, pěkně zčerstva zrána. Jako doprovod s heraldickým kopím vzal s sebou pan Šimon samozřejmě Bohuslava. Když cestujete pod královským erbem, máte všude dveře otevřené. Ti, kteří je otevírají, ovšem předpokládají, že také budete mít otevřený váček s penězi. Aby na tom úkolu pan Šimon netratil, dostal nějaké váčky od purkrabího, když se zastavili na píseckém hradě. „Tady máš, pane Šimone, pozdrav z kutnohorské mincovny, ze Vlašského Dvora“, řekl, když mu je podával. „Ze Vlašského Dvora? Poslyš, pane Budislave, proč se vlastně jmenuje Vlašský? Nevíš, odkud se tu ti Vlaši vlastně vzali?“
„Pokud jsem povědom, byli to mincíři z Florencie, kteří začali v Kutných Horách ze stříbrných prutů razit mince. Předtím se ovšem groše razily také i u nás v Písku. Pak za krále Václava II. přišli ti Florenťané. Tenkrát se jim říkalo Vlaši. Dnes už samozřejmě máme vlastní mincmistry. Ale důležité je, že máme hlavně v Kutných Horách především vlastní stříbro na groše. Berte, pane Šimone a hodně štěstí.“ „Ještě než opustíme náš kraj a naše pátrání, zastavíme se v Dobevi.“ Rozhodl pan Šimon. „Pan Mikeš z Dobeve se ukázal ve mlýně s panem Hynkem a odjeli společně s Filettim. Může něco vědět, co nám pan Hynek neřekl a nebo třeba i nechtěl říci.“
„A také by mne zajímalo,“ řekl Bohuslav, „jestli neměl pan Mikeš sám s Filettim co do činění. Třeba něco, co nakonec skončilo mordem?“
„Jestli měl, sotva poví.“ Odpověděl pan Šimon.
„Stejně ale dnes nemáme čas na dlouhé řeči. Prostě to jenom zkusíme.“
Málem už od rybníka viděli na rozcestí před dobevskou tvrzí stavební ruch. Na lešení z pevných trámů se právě houpal kameníkům na kladce obří kvádr, asi ho chtěli zasadit vedle kamenného ostění vysokého okna s lomeným obloukem. Pan Mikeš stál dole pod lešením a byl celý napnutý, jako by chtěl tlačit ten kámen nahoru očima. Kestřanských si všiml, až když sesedali z koní vedle něho.
„A vida, další pomocníci!“ Zvolal a ukazoval hrdě na rostoucí zeď. „Rozhodli jsem se s bratry vystavět nový kostel, zasvěcený svatému Briksí z Tours. To byl žák svatého Martina. Vsadím se o tři kopy grošů, že na žádném panství, ba ani v Praze, nebo na Krumlově, nemají kostel takového jména! Je pěkně posazený na samý kraj tvrze, takže bude zároveň tvořit kus kamenné hradby. Chytré že?“ Pak si všiml královské zástavy na kopí při sedle Bohuslavova koně.
„Ale, zdá se, že máte důležitou cestu. Tak to vás ani nepozvu dál. Stejně se odsud nemohu hnout, jinak ti kameníci postaví tenhle nádherný kus kamene někam, kde ho nechci mít.“ „Také se nechceme zdržovat, pane Mikeši.“ Ujistil ho pan Šimon. „Je se chceme zeptat.
Už jste jistě slyšel o těch dvou nebožtících.“
„O dvou?“ Podivil se pan Mikeš. „Slyšel jsem o tom kupci, Filettim. A kdo se ještě odebral k Pánu?“
„Jeden starý krajánek, jménem Bartoloměj.“
„Nějaký žebrák?“ Takových je dvanáct do tuctu. Ale ten Filetti, to byl liška podšitá a dobrý společník. Žádné posezení nezkazil.“
„Znal jsi ho dobře, pane Mikeši? Prý jste se potkali tuhle na Kestřanech ve mlýně a pak odjeli ještě s panem Hynkem na Klokočín.“
„S panem Hynkem jsem měl sám svoje řízení. To nesouvisí s Filettim. Leda by ho založil nějakým grošem. Protože Hynek nemá ani parva. A měl by mít, protože mi má co vracet.“
„Prý jsi mu, Mikeši, nabízel pro Purkarta nevěstu.“ Nadhodil slovo Bohuslav.
„To vám vykládal? No, coby. Nabízel. Však by ta jejich rozvrzaná tvrz potřebovala dobrou hospodyni jako sůl. Ale o tom větší řeč nebyla. To se nepochlubil, že jsem mu půjčil tři kopy grošů? Už dávno je měl vrátit, ale kroutí se jako hádě. Teď zase slibuje, prý až dostane půjčku od Filettiho. Proč by mu Filetti něco půjčoval? Z laskavého srdce? Leda, že by Hynek ručit samou tvrzí. No, to by si tak pomohl! Já nejsem včerejší, pane Bohuslave. A každý, kdo mne potkal aspoň dvakrát ví, že mne nikdo nebude tahat za nos. Jo, kdyby si vzal Purkart naši Bětu, to by byla jiná. Naše sestra není bez věna. Ty tři kopy bych od něj odečetl a ještě by mu dosti zbylo. Ale když nechce, ať nechá. Ty groše ale z něj dostanu, na mou čest!“ Pak se náhle pan Mikeš obrátil nahoru a zlostně vykřikl: „Opatrně s tím kvádrem, vždyť zlomíte okno, dřeváci:“ Pak se obrátil je Kestřanským: „Takové tenké kamenné ostění je jemná práce a stojí majland. Ale však víte, také jste stavěli kapli, ba i a palác. Měli jste Zvíkovskou huť?“
„Měli. Stavěla i v Písku na hradě a v klášteře. Šikovní mistři.“
„Tak to jste měli štěstí. Tohle jsou takoví mamalsové, škoda povídat. Nejraději bych si to postavil sám.“
„No, nebudeme už zdržovat, pane Mikeši.“ Rozloučil se pan Šimon. „Ať se dílo daří!“
Pan Mikeš místo pozdravu cosi zabručel a zase už se podmračeně díval nahoru na lešení.
„To je zajímavá myšlenka,“ pravil pan Šimon,
když pokračovali v cestě.
„Která? Pan Mikeš přímo hýřil myšlenkami.“
„To s tou tvrzí v zástavě. Když jsme byli návštěvou na Klokočíně, tak o tom nepadlo slovo.
Ale jako možnost to má něco do sebe. A hned člověk vidí, proč by panu Hynkovi nemuselo vadit, že je Filetti dva sáhy pod zemí.“
„Já to tedy nevidím.“ Řekl Bohuslav. „Povídej.“
„Je to jen možnost. Doopravdy to nevíme. Ale jen si to představ. Pan Hynek chce půjčit od Filetiho peníze. Asi ne málo. Aby kupce obměkčil, nabídne, že bude ručit tvrzí. Proč by jinak Filetti jel na Klokočín? Chtěl tvrz vidět, jakou má asi hodnotu. Líbí se mi to víc, než ten důvod, který uváděl pan Hynek, že se chtěl Filetti podívat, co je třeba opravit. To mu přece mohlo být úplně jedno. Co je mu do oprav. On je kupec. Chce jen výhodně půjčit peníze, aby je dostal zpět i s úrokem. Předpokládejme, že pan Hynek je celý natěšený, když Filetti souhlasí. Dokonce už mají sepsanou smlouvu o té půjčce. A dokonce už totiž možná ta půjčka proběhla. To je důležité. Pak se to ale panu Hynkovi rozleží v hlavě. Spočítá si, že v tom prvním nadšení si neuvědomil, že až se bude blížit čas splacení nebude mít kde brát. Pokud tedy všechny peníze padnou na opravy a budou pryč. Není moc bohatý a těžko může posehnat tolik peněz a ještě i s úrokem.“ „A dluží panu Mikešovi.“ Připomněl Bohuslav.“
„Možná ne jen jemu.“ Souhlasil pan Šimon. „Pokud peníze nevrátí, tvrz připadne Filettimu. Pro koho to vlastně pan Hynek všechno opravoval? Nakonec pro Filettiho! Pokud by ovšem kupec nešťastně zahynul, pan Hynek může slavit.“
„Takže důležité bude zjistit,“ uvažoval Bohuslav, „ jestli už ta půjčka už proběhla nebo ne. Jestli ano, pan Hynek má radost, že nemusí vracet. Jestli ne, pan Hynek má starost, od koho si půjčí. Pak ovšem, se smrtí Filettiho bude mít sotva co společného.“
„A nebo,“ otočil vše pan Šimon, „nebo našel pan Mikeš v panu Hynkovi ideálního podezřelého. Co když nám tu myšlenku o možné zástavě Klokočínské tvrze nadhodil, aby odvrátil podezření od sebe? Vždyť nevíme, jestli byl ve mlýně kvůli panu Hynkovi, nebo kvůli Filettimu. A jestli jen kvůli panu Hynkovi, proč si to s ním nevyřídil o samotě? K čemu potřeboval někam odjet společně i s Filettim? Ano, vrahem může být klidně i pan Mikeš, i když my zatím neznáme důvod.“
„Jak zdá,“ poznamenal Bohuslav, povahu by na to měl. S ničím se moc nepáře. Ty ho znáš lépe, jste spíš vrstevníci.“
„To máš pravdu. Mikeš, kdyby došel k názoru, že to tak musí být, by ubezdušil člověka a pak by si klidně nalil kalíšek medoviny, jako by skolil zajíce. Jen mi to nějak nesedí s tím přepadením v Masných krámech. Pan Mikeš by za sebe do bitky nikoho neposílal.“
„Zkrátka,“ řekl Bohuslav, „ještě nic pořádně nevíme a už odjíždíme pryč.“
„Však se vrátíme, dá-li Bůh. Teď ale máme Kestřany i Dobev za zády a Prahu před sebou. Musíme promyslet cestu. A já už vím, kde ji promyslíme v teple a v příjemné společnosti.“ Pan Šimon počítal, že pokud si trochu pospíší, mohou být na svých dobrých koních do večera v Příbrami. Chtěl se tam zastavit v arcibiskupském skriptoriu u svého spolužáka z univerzity, mistra Petříka. Ten se stal knihovníkem na nově přestavěném hrádku Ernestinu, pojmenovaném po arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic, který tu rád pobýval. V době jeho nepřítomnosti měl právě plebán Petřík na starosti duchovní správu nad kostelem svatého Jakuba i nad příbramským svatým pramenem. Pan Šimon předpokládal, že ve jménu křesťanské lásky je přítel Petřík nenechá o hladu, ale především mu chtěl ukázat onen „vlašský“ pergamen. Páter Petříček totiž už jako student vynikal talentem na jazyky. Učil se cizím řečem a písmům snadno a s potěšením. Když měl dobrou náladu, tak svým spolužákům (nejčastěji v šenku) i cizokrajně prozpěvoval a to nejen v jazycích, které jakž takž dokázali uhodnout, ale i v jazyku, o kterém by každý slušný člověk zapochyboval, zda je možno se za pomoci takových zvuků dorozumět.
Jen chvíli před tím, než na svatém Jakubu zvonili večerní klekání, minuli pod městem rozcestí k poutnímu prameni a vystoupali nahoru k arcibiskupskému hrádku. Ernestinum, po přestavbě v péči arcibiskupa, ještě zářilo novotou. Zdi byly zkrášleny třemi štíhlými arkýři s úzkými vysokými okny a z jednoho z nich jim mával na uvítanou překvapený páter Petřík. Skoro to vypadalo, jako by je vyhlížel, ale ve skutečnosti se díval na svatojakubskou zvonici a čekal na zvonění. Byla to taková jeho chvíle rozjímání a povznesenosti.
„Pojeď, milý Šimone!“ Volal radostně. „Koho to máš s sebou, je ti nějak podobný. Na syna moc veliký, to bude bratr. Hned dám prostřít pro hosty. Koně nechte na dvoře konvršům, postarají se o ně. Pak do velkých dveří, vlevo, a po schodech nahoru!“
Páter Petřík měl vždy kulatý obličej, ale teď byl kulatý celý. Pan Šimon jej skoro ani nemohl obejmout.
„Zdá se, otče Petříku, že arcibiskupská služba ti prospívá!“
„Ne jen po těle, Šimone, pokud narážíš na mou nepřehlédnutelnost, ale i na duchu. Vidíš tu knihovnu? Některé police jsou ještě prázdné, ale pan arcibiskup nemusí šetřit na knihách, to věru ne. A v Praze jich máme ještě víc. Úplný ráj! Pán Bůh nám zde v Příbrami dopřál stříbrnou rudu na Březových Horách. Nejsou to sice žádné Hory Kutné, ale díky Bohu za to. Ale posaďte se už a povídej, co tě přivádí!“
Pan Šimon představil páterovi Petříkovi Bohuslava a než došlo na jejich společné poslání, začalo samozřejmě vzpomínání na studentská léta, že až skoro zapomněli na plnou mísu před sebou. Na rozdíl od Bohuslava, který si pečlivě nabíral omaštěné hrachové kaše a poslouchal. Pro něj to byl nový svět. Vždyť Šimon s ním o svých studiích mnoho nemluvil, nebylo k tomu ani moc příležitostí. A tak Bohuslav hltal každé slovo starších druhů a hleděl si zapamatovat ty věci ze světa, který sám nikdy neokusí. Někdy se osmělil ke zvědavé otázce, ale ještě zvědavější byl určitě sám pan Šimon, a to samozřejmě na odborné posouzení té tajuplné vlašské listiny. Když dojedli a konvrš sklidil ze stolu, páter Petřík si pečlivě omyl a osušil ruce, usedl, rozvinul vzácný pergamen a začetl se do něj. Už to, že se začetl, bylo dobré znamení.
„Poslyš, Šimone, to je zvláštní. To písmo je opravdu řecké. Nejsou to klasické antické řecké litery a už vůbec ne biblická koiné, ale určitě je to alfabeta. Oproti tomu ovšem sám jazyk této listiny, a to je zvláštní, vůbec řecký není. Těžko říci, kam ho zařadit. Některé výrazy mi foneticky připomínají jedno léto strávené v Bretani. Je ti doufám známo,“ upřel na Šimona z pod hustého obočí profesorský pohled, „že Bretonci hovoří jiným jazykem než Frankové. Mají svůj, podobný jazyku Irů, Skotů a též Velšanů.“
„Teď už to díky tobě vím, milý Petříku. Ale řekni mi, dá se to vyluštit?“
„Z těch jen pár slov, které mi něco připomínají, bohužel moc nedá, Šimone. Vidím tu tha sibch elevgadch, což by mohlo být i tha sibh aleughadh - ,čtete'. Nebo tady s yrreain dchyibch mi připomíná s urrainn dhuibh – ,můžete'. Ještě bych řekl, že fiosrich může být, ale nemusí fiosraich , což je ,prozkoumat'. Pak ještě by se dalo říci, že earrais je earras, to jest je ,majetek' a aelos může být eòlas tedy ,vědění'. Jinak je to ale jak odrazy na vodní hladině. Významy slov se proměňují podle toho, odkud na ně hledíš. Zajímavá věcička, tenhle pergamen. Nechceš mi ho tu nechat? Takovéhle tajemné listiny mám rád. Ale je mi jasné, že co pro mne radost, pro tebe žal, protože ta tajemná listina, jak se to jeví, tajemnou i zůstane. Sumou tedy, jsem ti moc neprospěl.“
„Vezmu ji ještě s sebou na Vyšehradskou kapitulu. Kdo ví, třeba některý z našich profesorů to přečte. Alespoň jsi mne o něčem poučil, Petříku, i Bohuslava a za to ti dík. A to ani nezmiňuji dobré jídlo a příjemné vzpomínání na mladé časy. Musím říci, že jak jsem po Praze nikterak netoužil, dokud jsem byl doma, už se teď začínám trochu těšit, až zase uvidím stará místa, Vyšehradskou a Svatovítskou kapitulu, Staré Město a také jsem zvědavý na to Nové, budované císařem Karlem. Prý podle rozvržení ulic Jeruzalémských.“
„Praha se změnila, Šimone, od našich časů. Je tam mnohem víc ruchu, lidí, zvířat a vozů, všude se staví, převážejí se trámy a kameny, spousta cizinců, je víc zboží na tržištích, ale také víc zlodějů, pobertů a žebráků, a také žebravých mnichů. I měšťané, dříve usedlí, teď nosí vypasované šaty pestrých látek, dokonce i ti s objemnou figurou, což je na pováženou. Nad starými ctnostmi vítězí touha po bohatství a zábavě. A šlechtici se rojí kolem císařské komory jako včelky toužící po medu. A naše slavná univerzita se stává místem vášnivých disputací nad věcmi, na které jsme my při poctivém studiu neměli ani pomyšlení. Ale naši staří preláti a profesoři jsou stále ještě při síle. Doufám, že je uvidíš a vyřídíš mé uctivé pozdravení. Kudy se ku Praze vydáte?“ „Počítám, že přes Dobříšský hrádek a Zbraslavský klášter. Tak jezdím já, je to nejlepší cesta. Ale samozřejmě až ráno. Koně si u nás dobře odpočinou a my můžeme ještě nechat přinést nějaké mělnické a poučit pana Bohuslava o studentském životě. Jestlipak se umí alespoň podepsat?“
„Inu, počítal jsem trochu s tvou křesťanskou láskou, Petříku, co se týče noclehu, a ještě opravdu nemusíme hned jít spát. Jak se říká, noc je ještě mladá.“
„Skvěle! Dám vám ustlat v nejlepších pokojích a než půjdete na kutě, můžeme ještě trochu probrat knihovnu a pokusit se zjistit něco o těch tvých Vlaších.“
Tu napadlo Bohuslava: „Pane Petříku, nepamatuješ si, náhodou, jestli tu v Příbrami nesloužil jako pomocný písař nějaký Bartoloměj?“
„Bartoloměj, říkáš? A v kterém čase? Já jsem tu pátým rokem a žádného Bartoloměje nepamatuji. Ale je možné, že tu byl ještě za knihovníka Klicha. Jen si tak vzpomínám, co se tradovalo, sloužíval tu prý jeden podivín, který se vždy čas od času vytratil na pár dní a jednoho dne se takhle ztratil a už se neukázal. Nespolehlivý člověk. Jak se jmenoval, nevím. Je to důležité?“
„Asi ne, řekl Bohuslav.“ Jen jsem slyšel, že jeden takový krajánek se chlubil, že tu sloužil, ale byl to takový pohádkář, nebo si to o něm alespoň lidé mysleli.“
A tak spolu poseděli, pohovořili a také studovali a zjišťovali, protože, jak pravil prelát Petřík, ten svitek nazývaný vlašskou listinou, to už je přímo badatelská lahůdka. Nakonec šli spát s tím, že označení za vlašskou může mít listina mylně snad kvůli té alfabetě, protože pod jménem Vlaši někteří kronikáři rozuměli i Řeky, ale patrně ne jako národ nýbrž jako způsob víry, který mají například v Sedmihradsku, ve Valašském knížetství a vůbec na jih nebo na východ od našich zemí. I když, jak je dnes známo, pod jménem Vlaši se obecně rozumí obyvatelé Itálie. A aby to nebylo tak jednoduché, někdejší obyvatelé české kotliny tak prý označovali keltské kmeny, které k nám ze severu Itálie přicházely, což je ale ještě pohanská historie. Víc jim určitě nikdo nepoví. A tak šli spát. Ale i v noci pan Šimon bádal ve snách. Jakýsi podivně oblečený člověk k němu mluvil nesrozumitelným jazykem a potom ho lámanou češtinou nutil hádat, jestli je Vlach, Valach, nebo Velšan. Ačkoli si pan Šimon sliboval, že vyrazí s kuropěním, probudil se trochu později než počítal a také rozloučení s prelátem Petříkem nemohlo být krátké. Nakonec přece vyrazili, s jeho požehnáním a ječnými plackami s uzenu rybou na cestu. Při svém putování se zastavili na nocování v Dobříšském hrádku, který se nyní pyšnil úřadem vrchního královského lovčího, pak ještě v kupecké osadě Mníšek, ale kláštr Aula Regiea na Zbraslavi už minuli, spěchajíce po cestě podél Vltavy, aby stihli před zavřením bran dorazit na Vyšehrad, kde už byli očekáváni.

Kapitola XVIII.

Jak páni Šimon a Bohuslav na Vyšehradskou kapitulu přibyli a co jim bylo od profesorů pověděno.

Není mnoho míst, na kterých může člověk cítit v ovzduší jakousi zvláštní sílu, tvořenou velkými událostmi, které už minuly, a třeba i dávno, ale stále po nich zůstává památka v podobě, kterou někteří nazývají genius loci, duch místa. Staroslavný Vyšehrad nesporně tuto zvláštní atmosféru má a pan Šimon ji dnes pocítil po letech stejně intenzivně, jako poprvé, když se přišel jako vyjukaný student. Ale už nebyl student, dnes byl vyslancem v královských službách a samotného jej zajímalo, jak na něj budou působit místa, kde dříve skládal kolokvia a naslouchal scholám. Dnes si vyslechnou podrobnosti důležité pro nastávající cestu. Když za večerního soumraku stoupali po schodech, po kterých by opravdu mohl jít i po tmě, nadechl ze zase trochu toho studentského života. Vedl Bohuslava známými chodbami konventu až ke dveřím, kdysi obávaným, kde sídlil přísný examinátor pan Vojíř z Landštejna a odhodlaně na ně zaklepal. Pokud si pan Šimon představoval po těch letech pana děkana jak bude sedět za pulpitem s brkem v ruce a cosi zapisovat na pergamen, tak přesně tak ho našel. Jeho magnificence pan Vojíř, hned potom co vyzval aby klepající vstoupili, pohlédl zvědavě ke dveřím a jistě poznal svého bývalého žáka. Odložil brk s takovou úlevou, že to až vypadalo na příjemné vyrušení ze soustředěné práce a radostně vítal hosty. „Jen pojďte dál, studenti, pojďte a posaďte se na lavici tady za tímhle stolem v rohum.“ Pan Vojíř se chopil těžkého kodexu a odsunul ho na kraj stolu. Od pulpitu přenesl dvě svíce a usedl naproti návštěvníkům. Potom poslal mladého studenta, který se ještě stále uctivě skláněl nad opuštěným pulpitem, pro jeho magnificenci pana Hynka z Myslova, kapitulního notária a dodal, že si přeje, aby je dále nikdo nerušil.
„Pan bakalář Šimon, se svým pážetem. Nebo snad synem? To ne, to by bylo brzo.“ Pan Šimon představil bratra Bohuslava. „Vzal jsem ho s sebou, protože na naší cestě mi bude nejlepším druhem. Nemá sice akademické vzdělání, ale vojenské ano, a to se při takovém putování také cení. Ačkoli, nezdá se, že by naše poslání mělo být až tak nebezpečné.“ „Člověk nikdy neví, pane Šimone,“ odtušil pan Vojíř. „Člověk nikdy neví. Chystal se ještě cosi dodat, když vrzly dveře. „A vida, pan Hynek!“ Zavřete a posaďte se zde, vaše magnificence. Ještě než půjdeme na skromnou kapitulní večeři, zasvětíme pana Šimona a pana Bohuslava do několik důležitých věcí.“
Když pan notář usedl vedle děkana, ten ještě chvíli mlčel, jakoby chtěl usebrat myšlenky a hleděl na prázdnou desku dubového stolu před sebou. „Předpokládám, že ti, pane Šimone, náš prelát Benedikt už něco naznačil o záměru našeho krále a císaře římského, pokusit se o sjednocení křesťanstva pod otcovskou pastýřskou berlou našeho papeže Inocence VI. Doba je vhodná, protože řecký císař Jan V., tísněný obavami před tureckými bašizobuky, i vnitřními spory ve zbytku říše, by teď nebyl proti tomu. Ovšem tento záměr našeho panovníka není jen velkolepým činem, který snad od křesťanského císaře Evropa očekává. Má i své velmi praktické naše, místní důvody. Sám papež se o nich zmiňuje, když ve své bule hovoří o žádosti milostivého císaře Karla, že v českých krajích existují mnozí schismatici, tedy rozkolníci, kteří, když se jim Písmo svaté vysvětluje nebo káže latinsky, nechtějí rozumět a nedají se lehce obrátit na křesťanskou víru. Náš panovník si mu totiž postěžoval, že má v království plné lesy těchto černořízníků, či černokněžníků, jak je nazývá prostý lid. Neboť oni skutečně chodí v černých řízách a někteří z nich jako kněží různě po lesích, po mýtinách a pasekách, slouží ty své slovanské liturgie. A prostým lidem podávají eucharistii podobojí, jak se zvykem u Rusínů a to i dětem, včetně nejmenších. Je samozřejmě obdivuhodné, to musím uznat, že docela krátké působení řeckých misionářů Cyrila a Metoděje zapustilo tak hluboké kořeny, že se jejich výhonky derou na povrch i po téměř čtyřech stech a padesáti letech!
„Ale jak by bylo možné,“ přerušil ho s podivem pan Šimon, „aby ti rozkolníci měli v zemích České koruny své kněze? Nemají přece, kdo by jich světil. Katoličtí biskupové je jistě nesvětí a žádní ti jejich tu nejsou.“
„Nastálo nikoli,“ odvětil pan Vojíř. „Ale čeští panovníci přijímají cizí poselstva, ne jen z Němec, Frank, či Vlach, ale občas i ze zemí rozkolnické víry. A kromě šlechticů bývají v těch poselstvech i biskupové, kteří mohou schismatikům ne jen světit kněze, ale i zaopatřovat je vším potřebným pro jejich slovanské mše. Však i opat Žitavský zmiňuje ve Zbraslavské kronice, že král Václav II. se svým dvorem měl možnost seznámit se s východní liturgií. Ale není-li možno ty schismatiky přesvědčit, jak píše i sám papež, pak je třeba je navrátit, třebas se slovanskou liturgií, do lůna církve Římské. A nebylo by to nic nového, vždyť sám císař Karel za svého mládí se v Dalmácii seznámil s bratry řádu svatého Benedikta, kteří slouží mše slovanským jazykem. A u nás by bylo škoda takovou odolnou sílu nechat zplanět, zvláště za situace, kdy se do země derou novodobí kacíři. Ostatně právě u vás v jižních krajích Českého království se tato víra, objevuje nejhojněji. Jak se zdá, je odvozovaná od jakéhosi Petra Valdese a odsouzena byla již bulou papeže Lucie III. Ad abolendam, ale to jistě ze studií znáš. Původ má podle všeho ve Francích, ale k nám přichází z Bavor a Dolních Rakous s německými zemědělci a řemeslníky. Protože tito tak zvaní Valdenští nedoceňují význam latinského jazyka, mohlo by se snadno stát, že by tato kacířská víra měla úspěch i u těch českých lidí, kteří ,nechtějí rozumět' latinským mším. A opravdu bychom byli neradi, kdyby naše země získala pověst nějakého kacířského království.“ Pan Vojíř si k tomu povzdychl: „Kdyby alespoň byla církev vnitřně pevná a příkladem všech ctností, ale bohužel právě v naší době je úpadek zbožnosti a mravů, zvláště u kléru patrný. A to je velký argument pro nespokojence! Ne nadarmo napsal opat Žitavský ve své kronice, že nyní nosí kněží na hlavách jen malé tonzury, svými vlasy zakryté, ale po boku meče a dýky, zatímco oproti tomu zřídka vidíme člověka světského, který by neměl u pasu růženec k modlení. Prostí věřící se zdají být Bohu blíže, než mnozí kněží, zvláště ve městech. Někteří už ani nenosí kněžský oděv, ale oblékají světské šaty podle nové německé módy! Jakoby už ztratili bázeň před Bohem. Tak tak, přátelé,“ rozohnil se pan děkan, „v kléru vládne lhostejnost k víře, rozmařilost a hrabivost. Nakazují lidem přísná pravidla života, ale sami se jich nedrží. Ne jen že se přežírají, ale ještě přitom i mlaskají, aby je slyšeli ti, kteří mají poloprázdné talíře. Proto náš panovník, i na radu pražského vysokého učení, se rozhodl zakročit a obnovit pořádek v církvi. Míní pozvat do Čech vyhlášené kazatele, aby rozhlašovali čas nápravy a návratu k bázni Boží. A součástí toho snažení je i záměr zřídit na několika důležitých místech kláštery, kam budou moci přijít z Dalmácie mniši římské víry, ale slovanského jazyka. Zatím je to téměř důvěrné, ale kromě Prahy jsou zvažována místa nějaký způsobem historicky spojená s minulostí slovanské misie.
Samozřejmě Stará Boleslav, kde kanovníci kapituly Kosmy a Damiána střeží ikonu Panny Marie, Paladium české země, kterou dostala darem kněžna Ludmila od samotného Metoděje. Pak například moravské Hradiště svatého Klimenta a Znojmo. V Čechách klášter Sázavský, ale snad by připadal v úvahu u Kostel svatého Kříže ve tvém Písku, protože jeho zasvěcení je typické spíše pro Řeckou církev nežli Římskou. Prozatím ovšem, jen stěží a s různými podmínkami, povolil papež Inocenc VI. jen jediné takové místo, a to na Novém Městě Pražském.“
„A tím se dostáváme k neblahé postavě mého olomouckého kolegy, notáře kapituly U svatého Václava, preláta Gottharda,“ vložil se do hovoru pan Hynek z Myslova. „Možná vás udivuje, pánové, jak může mít pouhý notárius takový vliv na chod celé kapituly, ale situace je taková, že pan kapitulní probošt Jan z Tasova se v Olomouci téměř nezdržuje, protože markrabě moravský Jan Jindřich sídlí se svým dvorem v Brně a pan probošt tam často pobývá s ním jako doprovod biskupa Jan Očka z Vlašimi. Kapitulní děkan Půta z Podštejna je nyní na uherské hranici v Hradišti, protože už několik měsíců jedná s diplomaty krále Ludvíka, a když se nezdržuje v Hradišti, tak je rovnou v Budíně. Z čelných představitelů kapituly je v Olomouci pouze arcijáhen Hynek z Bítova, ale je při svém vysokém věku už velmi nemocný a prakticky upoutaný na lože. Takže proto je možné, že na kapitule svatého Václava získal takový vliv kancléř Gotthard. A nemá, žel Bohu, vliv jen na dění v Olomouci. Má mocné přátele, snad i příbuzné, i u samotné papežské kurie a máme za to, že právě ten jeho vliv, podepřený autoritou olomoucké kapituly, stojí za konečným rozhodnutím papežovým, povolit zatím jen jediný slovanský klášter. Totiž úplně zamítnout žádost císaře si papež Inocenc nedovolí, ale může ji, abych tak řekl, diplomaticky minimalizovat. Vždyť z Avignonu je k nám daleko a papež málo rozumí naši místním poměrům. A kromě toho je také málo nakloněn podpoře ,schismatického jazyka'. V takové situaci i hlas olomoucké kapituly, jinak pro papežský dvůr málo významný, může být dobrým důvodem k Inocencovu rozhodnutí podpořit záměry Katla IV. jen symbolicky. A celá císařova i naše snaha potom nebude mít potřebný úspěch. Určitou nadějí je ovšem jeden z významnějších kanovníků, tvůj spolužák, pane Šimone, který má u některých svých bratří přirozenou autoritu a může snad do budoucna vyvažovat Gotthardův vliv, zatím aspoň na kapitule, když už ne v Avignonu, kde zase pracujeme jinými cestami. Zdá se však, že bratr Mikuláš je právě proto v nebezpečí. Někdo kolem něj nenápadně utahuje síť. V tom je třeba mu pomoci a tím pomocníkem má být tvá otevřená hlava.“
Pan Šimon trochu zaváhal: „Rád se ujmu jakéhokoli úkolu od vás, magnificence, i od samotného panovníka, ale jsem ten správný člověk, abych rozpřádal pavučiny intrik a utkával se s protivníky na poli církevní politiky? Nejsem si vědom, že bych měl nějaký talent v tomto oboru.“
„S tím si nedělej starosti, pane Šimone,“ usmál se děkan Vojíř. „Jiného člověka a šikovnějšího než ty, stejně právě teď nemáme. Pokud neuspěješ, nedělej si výčitky. Ale pokud uspěješ, Bohu díky za to.
V té chvíli se atmosféra u stolu trochu uvolnila, jako by měli už dost složitých a závažných témat a začal přirozenější hovor. Děkan se ptal pana Šimona jak žije a zdali jeho studia přinesla prospěch i do života hlavy zemanského dvorce, a pan Šimon zase vykládal o posledních událostech a vraždách, se kterými si láme hlavu. Zmínil přitom i „vlašskou listinu“ a jak se marně pokoušeli s prelátem Petříkem vyluštit její tajemství. „Nevím, pravil pan Šimon, jestli ještě můžeme o tomto pergamenu zjistit něco důležitého, asi spíše zůstane jen zajímavou památkou. Jaká škoda,“ zažertoval, „třeba se tam píše o nějakém pokladu“. „Ukažte“, pravil sekretář Hynek a když mu pan Šimon přes stůl podal svitek, opatrně ho rozvinul. „Poslyšte, možná bych mohl skromně přispět jednou studentskou vzpomínkou k záhadné historii této listiny, která je, jak se zdá, velmi dlouhá. Víte, na univerzitě v italské Bologni, jsme jako mladí žáci občas sedávali s našimi profesory v taverně, v takové příjemné uličce nedaleko kampusu. Znáte to, po obědě je tam vždy čas na siestu, život města se zastaví, ale nikoli rozhovory. Při takových sezeních jsme se od ctěných učitelů mnohdy dovídali věci zajímavější, než při samotných přednáškách. A teď, když vidím ty řecký litery a neřecký text, se mi vybavil profesor Puppi a jeho vyprávění o písemnictví starých pohanských národů. Představte si, že existoval jakýsi národ Keltů, původem právě ze severu Itálie. Měli svou intelektuální vrstvu vzdělanců a žreců, řečených druidové. A ti měli pozoruhodný zvyk. Oblíbili si totiž zápisy v řecké alfabetě, Měli ovšem i své vlastní písmo, kterého běžně užívali, stejně jako jejich lid. Pokud ale chtěli svěřit inkoustu a pergamenu nějakou důvěrnou zprávu, napsali ji sice svým jazykem, ale použili řecké písmo. Aby si ten zápis mohl přečíst pouze zase jiný druid, který alfabetu rovněž ovládal. Vy jste říkal, pane Šimone, že prelátu Petříkovi se při fonetickém čtení vybavila Bretaň. Víte, v Bretani, stejně jako u národů obývajících západ Anglie, je užívána jazyková rodina gaelštiny. A v tom případě není úplně nepravděpodobné, že právě teď držím v ruce pergamen starých keltských druidů.“
„Ukaž?“ Pan děkan si se zájmem vzal listinu od notáře a pozorně si ji pod svíčkou prohlížel, z popsané i prázdné strany. „Je li tomu tak, a to by býti i mohlo, pak ti musím říci, pane Šimone, že pro vzdělaného člověka je už jen tento samotný list větším pokladem, než o jakém by se v něm případně mohlo psát. Je to jedinečný kus!“
„Vidím,“ řekl pan Šimon, „že tvá Magnificence ten pergamen skutečně dokáže ocenit. Mohu jej tedy věnovat univerzitě. Pro mé pátrání už, bohužel, asi nebude mít další význam. Ledaže bych někde potkal dobrého znalce gaelštiny, aby mi jej přeložil.“
„To už bude málo pravděpodobné“, řekl sekretář Hynek. „Pokud si vzpomínám, náš jazykový labužník Petřík ovládá i gaelštinu velmi slušně. Pokud ten list nepřečetl on, sotva s tím uspěje někdo jiný. A dále vezměme v úvahu i to, že dnešní gaelština už je časem vzdálená od jazyka starých keltských druidů.“
„V tom případě využiji tvé nabídky, pane Šimone,“ pravil pan děkan „a uložím tento úžasný pergamen do naší knihovny. A oplátkou za tuto vzácnost věnuji tobě i zde panu Bohuslavovi, naši klášterní večeři a příjemný nocleh.“
„Na obojí občas rád zavzpomínám, takže takový obchod je jistě výhodný pro obě strany,“ pravil s úsměvem pan Šimon, když se zvedali, aby se odebrali do kapitulního refektáře.

Kapitola XIX.

Kterak se páni Šimon a Bohuslav vypravili na dalekou cestu a kudy putovali.

Zrána přijali pan Šimon a Bohuslav požehnání na cestu od jeho magnificence Vojíře z Landštejna a rovněž důležitý průvodní glejt, který pan děkan, jako panovníkův kancléř, opatřil královskou pečetí. Vyjeli prvně na jihovýchod, skrze nově zbudovanou a mohutně opevněnou bránu zvanou Špička, která střežila Vyšehrad, aby objeli rušnou Prahu z jižní strany a pak zamířili ke Staré Boleslavi, kde s doporučením vyšehradského děkana přijali pohostinství a nocleh v staroslavné kapitule Kosmy a Damiána. Při ranní mši uctili památku Paladia země České, starodávnou ikonu Panny Marie, kterou dostala od svatého Metoděje kněžna Ludmila a pokračovali dále k Olomouci. Čekala je dlouhá cesta. Pokud nechtěli zbytečně unavit koně a konec konců ani sebe, rozhodli se strávit v sedle nanejvýše pět, šest hodin volné jízdy. Vyrazili si celkem nalehko, bez zátěže drátěných košil, jen s meči, jedním samostřílem a samozřejmě heraldickým kopím. Bohuslav nechal doma i své módní oblečení. Tradiční jezdecký oděv byl mnohem praktičtější. Další nocování je čekalo v Poděbradech, kde vedle mohutného hradu pánů z Kunštátu a Poděbrad už vyrostlo malé městečko, ve kterém nechyběl ani zájezdní hostinec. Pak pokračovali přes šternberský Chlumec nad Cidlinou, Pardubice pana Arnošta z Hostýně a Vysoké Mýto, město založené králem Přemyslem II. Otou, jež se pak stalo věnným městem českých královen. Když dorazili do Svitav, již byli na území podřízeném olomouckým biskupům a Mohelnice už byla přímo majetkem olomoucké kapituly. Odtud pak spěchali, aby navečer, ještě před zavřením bran, dorazili do velkého města Olomouce.

Kapitola XX.

O kapitule v městě Olomouci, kanovníkovi Mikulášovi, kterak pan Šimon uviděl třetí pergamen a jak měl pan Bohuslav hlad.

Pan Šimon věděl, že olomoucká kapitula se datuje již od roku 1063 při tehdejším biskupském kostele sv. Petra. Biskup Jindřich Zdík ji pak roku 1141 přestěhoval blíže nově postavenému kostelu svatého Václava. Ačkoli sama budova kapituly se jevila poměrně rozsáhlá, denní život kanovníků byl vymezen menším prostorem. Ani kapitulní refektář nebyl veliký, stejně jako kaple, ze které právě přišli ke stolu po ukončení jitřní mše. Bylo u něj místo jen to pro dvanáct kanovníků a několik hostů. Refektář byl však čistý a příjemný, od černé kuchyně byl oddělený kamennou zdí s dveřmi, kterými stále procházel jeden k konvršů. Měl plné ruce misek s jáhelnou kaší, které postupně kladl na stůl před kanovníky a jejich hosty. Pan Šimon s Bohuslavem seděli vedle sebe na židlích s vysokými opěradly, naproti třem štíhlým oknům s výhledem do kapitulní zahrady. Bohuslav by byl raději, kdyby na stole byly společné mísy, ze kterých si stolovníci nabírají podle chuti, ale musel se spokojit s porcí ve své misce, víc toho nebude. Měl skoro pokušení zakousnout se i do své dřevěné lžíce. Tato jejich mise bude zřejmě krušná ne jen po stránce diplomatické. Umínil si, že při první možné příležitosti se vytratí z kapituly do olomouckých ulic a najde nějaký šenk s kuchyní, kde si spraví chuť. Když včera dorazili a zabušili na bránu s malým okénkem, bratr fortnýř se jen uklonil při spatření královského glejtu, pak beze slov otevřel, koně svěřil konvršům a dovedl je do kaple, kde končily večerní modlitby. Tam se jim ztratil. Po skončení modliteb se zase objevil a dovedl je do jedné z cel na dlouhé přízemní chodbě s podloubím otevřeným dovnitř rajského dvora a zase se jim ztratil. Byli unavení po cestě a hlavně hladoví, takže je zachránil Šimonův dávný spolužák Mikuláš, který už po chvíli tiše zaklepal na dveře a donesl jim alespoň několik krajíců suchého chleba a džbán s vodou. Pak se pozdravil s Bohuslavem, objal se Šimonem, a pak si začali tiše vyprávět a vzpomínat na staré časy mladých studentů. Nicméně ze všeho povídání bylo nejdůležitější a nejpalčivější to, co se děje právě teď. Většinou tu prý nechystají hostům tak strohé přivítání, ale notář Gotthard, který je v těchto dnech hlavou a mozkem kapituly, zřejmě chce pražským hostům naznačit, že nepřijíždějí právě vhod. Tedy pokud snad chtějí nějak zasahovat do domácího života kanovnického kolegia. A součástí tohoto domácího života jsou právě určité potíže, které má učený bratr Mikuláš.
„Nikdo mi tu neřekne přímo, že bych měl změnit své smyšlení, nebo odejít,“ řekl panu Šimonovi a Bohuslavovi, „ale dějí se kolem mne věci, které mne mají zjevně postupně dotlačit alespoň k tomu odchodu. A zajisté ne smírnému a důstojnému. Tak si vezměte: Před časem jsem nabídl kněžím od svatého Petra, že pro ně opíšu Bibli v našem, českém jazyce. Notář Gotthard je přesvědčeným zastáncem latiny, ale nakonec souhlasil, jenom proto, že to přinese naší kapitule nemalý finanční příjem. Asi před čtrnácti dny jsem opis s pomocí Boží dokončil . Můj kodex sice neobsahuje tak krásné iluminace jako jsou v Brevíři mistra Lva, protože nemám tak jemnou ruku, ale i tak je, myslím, důležitým vkladem pro život farnosti i kolegia kněží kostela svatého Petra, kteří na mou nabídku s radostí přistoupili a také dílo ve stříbře zaplatili. A tu jsme u toho. Celou sumu pěti kop grošů jsem před těmi čtrnácti dny předal bratru hospodáři Havlovi, a byl u toho tehdy ještě i bratr knihovník Bruno. Samozřejmě jsem od nich nežádal žádnou kvitanci, že jsem jim peníze odevzdal, nikdy se to přece u nás nedělalo, věříme si. Tedy alespoň já jsem jim věřil. Hned na druhý den potom si mne ovšem předvolal bratr notář Gotthard, že by mi rád připomenul, abych odevzdal tři sta grošů stržených za Bibli, bratru hospodáři. Když jsem řekl, že už jsem stříbrné odevzdal, tak se jen podivil a pravil, že mám zajisté o tom potvrzení. A nemám-li, že mám pamatovat na svou křesťanskou poctivost a peníze rychle odevzdat, neboť bratr Havel tvrdí, že nic neobdržel a bratr Bruno prý mu potvrzuje, že jsem s nimi sice mluvil, řekl jim, že kodex je prodaný, ale peníze prý jsem nepředal. Notář Gotthard tvrdí, že je velmi znepokojen, ale vypadá přitom docela spokojeně. Je prý velkomyslný a tak vyčká do návratu děkana kapituly, aby rozhodl celý spor. Ovšem je to jen mé slovo proti svědectví dvou bratří, byť falešnému. Nevím, jestli je to celé práce notáře Gottharda, ale ne-li jistě mu to přišlo vhod a je jisté, že se vynasnaží, aby děkanovi celou věc podal tak jak mu to bude vyhovovat. Pokud mu děkan uvěří, a pro ta svědectví je to možné, čeká mne osud nedobrovolného kajícníka v nějakém zapadlém klášteře hodně daleko od Olomouce. Ale to ještě není konec.“
Mikuláš sáhl pod svůj hábit a vyňal pergamen, z obou stran popsaný a položil jej na stůl ke svícnu, aby si ho pan Šimon a Bohuslav mohli prohlédnout. Jednalo se určitě o nějaký text, ale v písmu, které pan Šimon dosud neviděl. Byla to už třetí zajímavá listina a druhá v neznámém písmu. „Co je to za pergamen?“ zeptal se Mikuláše.
„Rád bych věděl,“ odtušil Mikuláš. „Ale dnes odpoledne jsem ho držel v ruce poprvé.“ Vím sice, co je to za písmo, ale to je vše. Přečíst to neumím. Co je ale teď důležité, Šimone, ponech si ten pergamen tady u sebe a dobře ho uschovej. Zítra si povíme víc. Počítám, že během dne si tě pozve Gotthard na audienci, možná vás oba. Přijďte potom ke mně do cely, nebo do skriptoria, podle času. Teď dobrou noc, musím jít, už tak jsem se tu zdržel déle, než jen jako milosrdný samaritán, který donesl hostům trochu chleba.“
A teď tedy, po ranní mši, seděl Bohuslav vedle pana Šimona za dlouhým stolem ve společné jídelně a prohlížel si postupně tváře kanovníků. Chtěl by se Šimona na něco zeptat, ale neodvažoval se, coby host, rušit posvátné ticho, které nastalo, když jeden z bratří dočetl z lekcionáře a s urychlenou důstojností, spěchal ke své misce. Bohuslav se snažil uhodnout, který ze ctihodných kanovníků je notarius Gotthard. Je to ten drobný vrásčitý stařík, který po něm a Šimonovi občas loupne podezíravým pohledem? Nebo ten vyšší asketický typ s nosem připomínající lovícího sokola? A co ti dva kulatí braši vedle něj? Vypadají jeden jako druhý. Bohuslav měl intuitivní nedůvěru k lidem, kteří se tváří, jako když se vůbec nijak netváří. Později se dověděl, že jsou to hospodář Havel a knihovník Bruno. Obličeje těchto dvou bratří byly tak bezvýrazné, že nevyjadřovaly vůbec nic. Za takovým nic se většinou skrývá ledacos. Bratra Mikuláše už zná, jako jeden z nemnohých tu nosí plnovous, zatímco většina kanovníků si po způsobu římských kněží holí brady, takže vypadají trochu jako ženy. V té chvíli ten vysoký asketa povstal od stolu a ostatní jej následovali. Bratr, který předtím četl lectio vyskočil od nedojedené misky, do níž místo lžíce zabořil naposledy aspoň pohled, a pronesl děkovnou modlitbu. Kanovníci se tiše sunuli ke dveřím a kolem nich se opačným směrem blížil jeden z těch bratrů bez tváře, aby vyřídil panu Šimonovi a Bohuslavovi laskavé pozvání do pracovny kapitulního notáře.

Kapitola XXI.

Jak s notářem Gotthardem byli a na co sobě trpce stěžoval.

Bohuslavovo odhadování vyhrál sokolí zobák. To je tedy notář Gotthard. Spolu s ním byl v pracovně ještě jeden kanovník, ten malý vrásčitý. Byl ale stranou, na lavici pod oknem, ruce schovaném v rukávech kutny, a vypadal, jako by se o dění v pracovně vůbec nezajímal. Bohuslav si stoupl za pana Šimona, aby bylo jasné, kdo je hlavním poslem.
„Pan Šimon z Kestřan, nemýlím li se, zástupce kapituly Petra a Pavla, a jeho bratr pan Bohuslav. Posaďme se, pánové. Už se mi doneslo, že váš příjezd má bohulibý účel, totiž nastolit bratrské vztahy mezi našimi kapitulami, v těchto těžkých dobách. Samozřejmě to vítám. Musím ale předem upozornit, že jsou to především kroky vyšehradské kapituly, které narušily naše bratrské obcování a že není na nás, kanovnících od svatého Václava, abychom nabízeli ruku k nějakým kompromisům. Naše pozice i pozice Církve svaté je jasná a pokud s upřímností uznáte své pochybení, dveře ke vzájemnému usmíření jsou stále otevřeny.“
První dojem, který Bohuslav z Gottharda získal byl, že je jen málo lidí, kteří jsou si tak jisti svou pravdou a tak spokojeni se svou jistotou. To už ale notář pokračoval: „Nerad bych došel k názoru, že v Praze poněkud podceňují nebezpečí, ve kterém se Církev nachází. Pokud se snad mýlím a ono nebezpečí nepodceňujete, pak rozhodně nevolíte správné kroky, jak mu čelit. A říkám to k zahanbení ne jen kapituly vyšehradské, ale i svatovítské! Její kapitulní kanovník, slovutný pan magistr Beneš Krabice z Veitmile, si více hledí stavby velké katedrály, po hříchu po vzoru svého předchůdce Mikuláše Holubce, než aby dbal o správné vzdělávání studenstva i lidu obecného a stál na stráži čistoty víry. Do těla Církve se dnes zakusují rozkolníci a kacíři, aby ji trhali na kusy. Od vyšetřovatelů svaté inkvizice jsme dobře spraveni, jak se hereze Valdenských šíří zvláště ve vašich Jižních Čechách, pane Šimone. Neslyšel jste snad o malé obci Bednáreček u města Jindřichova Hradce? Já tady v Olomouci ano. Až na několik jejích obyvatel se celá ta obec proměnila v kacířskou. A co k tomu vymysleli v Praze? Vyhlásíme prý, že posvátný jazyk latinský, který spojuje a sjednocuje všechny řádně věřící křesťany na celém světě, postavíme na roveň kacířskému jazyku staroslovanskému. No jistěže to tak je. Pokud povolíme jen jedinou mši ve staré slovanštině, znamená to, že tyto jazyky jsou liturgicky rovnocenné. Jako by stará řecká hereze byla přijatelnější než nová francouzská, potažmo německá! Nenechte se mýlit, pánové, tady nejde jen o jazyk. Se staroslovanskými texty se oživí i staroslovanská, či spíše, řecká víra! A což už se to neděje? Copak už nejsou u nás skoro za svaté bráni rozkolní heretici Cyril a Metoděj? A přitom již papež Jan X. psal ve svém listě Chorvatům, že Metoděje v žádné knize mezi svatými nenachází, a papež Alexandr II. jej přímo nazývá kacířem! Toho je třeba se držet. Kdyby byly v Církvi pokojné časy, dalo by se, možná, teoreticky a na půdě akademické, disputovat o liturgických jazycích. Ale doba je neklidná a vratká. A snaha našeho nejmilostivějšího císaře, ač jistě dobře míněná, věru nepřispěje k řešení, ale naopak otevře dveře k mnoha dalším problémům. A co dělat, pokud ne jen profesoři, ale i nevzdělaní věřící, začnou klást otázky, které jim neprospívají? A především neprospívají Církvi. Nejsem slepý, také vidím úpadek zbožnosti a mravnosti, a to i u pastýřů, nebo především u pastýřů, ale to všechno je třeba řešit uvnitř církve, uvnitř kléru. Opravdu nevidím jako dobrý nápad zvát do země nápravné kazatele, kteří nic nenapraví, ale jen na všechna ta pohoršení zbytečně upozorní kde koho a tím je učiní lákavými! A v takové situaci otevírat staré rány Církve a vyhlásit slovanskou bohoslužbu za povolenou a požehnanou? Díky Bohu, že náš prozíravý papež zatím povolil k tomu jen jedno jediné místo. Děsím se toho, že by jich mělo být více a nebo snad dokonce mnoho!“ Gotthard trochu ztišil hlas: „Copak sám král Karel si nestěžoval papeži Inocencovi, že jsou u nás lesy plné rozkolníků? Pro vás, pánové, je to možná jen jakási teoretická zajímavost, ale ne pro nás, pánové, ne tady pro nás. Zde na Moravě, se nachází hora Svatého Klimenta, kterou lidé stále spojují s památkou těch řeckých misionářů. Býval tam takový starý opuštěný kostel, který se proto stal jakýmsi poutním místem. Z prozíravosti našeho markraběte Jana Jindřicha tam mohli předloni přijít z Brna bratři augustiniáni, aby vedli nevědomý lid ke správné víře. Ale co dělá nevědomý lid? Chodí někam do lesů a do jeskyň za černokněžníky, kteří jim matou hlavy. Dokonce předvádějí jakési zázraky, což jsou ve skutečnosti jen čáry a kouzla těchto černokněžníků, před kterými varoval už Pán Ježíš v Evangeliu, že tak budou činit služebníci satana, aby by svedli i vyvolené, pokud by to bylo možné. A není li toho důkazem, že za nimi stojí mocné síly, že ačkoli prostí lidé k nim nacházejí cestu, tedy když za nimi vyrazí biskupská stráž, nebo zvědové svaté inkvizice, nikdy nikoho nepřivedou? Darmo je nechával kdysi i biskup Zdík honit v lesích jižní Moravy. Až sem, do své kanceláře, slyším, pánové, ďáblův výsměch! Tak vypadá skutečné setkání s tak zvanou staroslovanskou tradicí! Netušíte, pánové, netušíte, jakou morovou ránu mohou přivést na naši zemi ti, kteří si zahrávají se slovanskou bohoslužbou! Pokud se mé obavy naplní, tak vám pravím, pánové, že poctivým katolíkem zůstane v naší zemi jeden z deseti. A to včetně šlechty, která se pod záminkou nápravy církve těší především na její majetek!“ Notář Gotthard dokončil svůj projev a vyzývavě se podíval na pana Šimona. Bohuslav si říkal, že teď by nechtěl být v jeho kůži. Teď je třeba věru vysoké diplomacie!
„Velmi silně vnímám tvoje znepokojení, bratře notáři,“ začal opatrně pan Šimon. „Neumím však posoudit vzájemnou sílu a mocnost argumentů ve věcech natolik závažných, které překračují kompetence pouhého posla smíření. Slibuji, že věrně vyřídím tvá slova a tvé obavy tam, odkud mne posílají. Za sebe snad mohu říci, že jsem poslem dobré vůle a že mne i mého bratra těší, že jsme měli možnost navštívit tak krásné město, jako je Olomouc i staroslavnou kapitulu U svatého Václava, zvláště, když jedním z kanovníků je i bratr Mikuláš, můj spolužák.“
„Bratr Mikuláš je tvůj spolužák?“ podivil se Gotthard. „Tak on je tvůj spolužák?“ To ovšem vysvětluje mnohé, pakliže studoval na pražském vysokém učení. Musím tě upozornit, pane Šimone, že se poslední dobou vyjevují některé problémy, které se bratra Mikuláše týkají dosti nepříjemně. Snad bys mohl u něj ztratit slovo o nápravě hříšníka a o nemožnosti sloužit Bohu i mamonu. Kromě toho, mám poslední dobou jisté pochybnosti o čistotě jeho úmyslů co se týče právě zájmu o slovanské liturgické texty. Člověku hrozí, že upadne do hereze, aniž by si to vůbec uvědomil a potom je povinností milujících bratří přivést jej k nápravě a to jakýmikoli prostředky! Vždyť jde o spásu lidské duše! Zdržíte li se dlouho, pane Šimone?“
„Vážili jsme na Moravu dlouhou cestu. Nebude snad vadit, pokud využijeme vašeho pohostinství ještě několik dní? Je to zde pro mne neznámá země.“
„Jak myslíte, pane Šimone. Dej Bůh, abyste těch pár dní zde strávili ke svému duchovnímu prospěchu.“
Audience skončila.

Kapitola XXII.

Ještě o třetím pergamenu, nepořádcích v církvi a nenadálé návštěvě u bratra Mikuláše.

„Pfů!“ Oddechl si pan Šimon, když dosedl v hostovské cele na své lože. Pak se zase zvedl, otevřel dveře a opatrně se rozhlédl po dlouhé chodbě a rajské zahradě, zda je někdo v doslechu. Pak je zavřel a zase si sedl. „Tedy řeknu ti, milovníci jídla říkají: de gustibus non est disputandum, tedy proti gustu žádný dišputát, ale zde by se dalo konstatovat: de Gothhardus non est disputantum. Proti tomu člověku je skutečně nemožno disputovat. Možno pouze pokorně souhlasit.“
„Tak tedy, jaký je závěr disputace?“ Optal se Bohuslav.
„Můžeme prohlásit, že naše oficiální poslání, tedy nabídka smíru mezi kapitulami, je možno považovat za splněné.“
„Nebo nesplnitelné,“ podotkl Bohulav.
„Z tebe nikdy nebude diplomat,“ pokáral ho pan Šimon.
„A proto se nyní můžeme plně věnovat našemu poslání neoficiálnímu. Po obědě bude snad Mikuláš u sebe v cele. Navštívíme ho, konečně také i na žádost samého pana notária, abychom hříšníkovi promluvili do duše.
Byla to náhoda, že když později vcházeli do cely bratra Mikuláše, šel po chodbě hospodář Havel, který je uctivě zdravil s nevýrazným obličejem?
„Nemusíme mluvit moc nahlas“, řekl na uvítanou bratr Mikuláš. „Ale ono vlastně není moc o čem. Nechal jsi tu listinu schovanou u sebe v cele, Šimone?“
„Je tam dobře schovaná,“ ujistil ho pan Šimon.
„Myslím, že je to důležité, protože se tu nemohla vzít jenom tak. Když jsem včera přišel ze skriptoria, něco se mi tu v mé cele nezdálo. Jako by tu někdo slídil. Nevím, jestli mi budete rozumět. Všechno bylo na svém místě, ale zdálo se, že ne úplně na svém místě. Prohlížel jsem celou místnost, jestli se něco neztratilo, ale nakonec jsem zjistil, že naopak něco přibylo. Tady v sekretáři v tom zavřeném šuplíku pod velkou policí, jsem našel ten pergamen. Předtím tu určitě nebyl a nikdy předtím jsem ho neviděl. Je psaný staroslovanskými bukvami. Takže si myslím, že je to nějaká další past na Mikuláše, protože v očích notáře Gottharda je jakékoli spojení se staroslovanštinou zároveň i spojením s církevním rozkolem a kacířstvím. Obávám se, že pokud ustojím ten problém s pěti kopami grošů, což není tak pravděpodobné, těžko budu vyvracet obvinění z rozkolnictví a kacířství. Svatá inkvizice nepotřebuje těžce shledávat důkazy, že se člověk vskutku provinil. Spíše sám obviněný musí prokázat, že je nevinen. A jak mohu v jejich očích přesvědčivě dokázat, že něco nejsem?
Co ale určitě jsem, to jsem s několika přáteli kanovníky zajedno v tom, že církev čekají těžké časy a je třeba promýšlet všechny možnosti, jak jim čelit, teoreticky i takové, které by notáře Gottharda jistě obraly o spánek. Ano, v této věci jsem vinen, protože studuji způsoby, jakými se již po staletí řídí život církve u Řeků. Ale posaďte se, to je na dlouhé povídání. Snad se nebude zde pan Bohuslav nudit, je to o věcech církevních a politických. Budu se snažit být stručný.
Jak asi víš, Šimone, někdy před padesáti roky odmítl papež Bonifác VIII. korunovat francouzského krále Filipa Sličného římským císařem. Na to král donutil papeže přestěhovat papežské sídlo z Říma do Avignonu. Není žádným tajemstvím, že mocní hodnostáři římské kurie a někteří evropští panovníci nepřejí Francii. Proto přesvědčují papeže, aby přesídlil zpět do Říma. A je jisté, že dříve nebo později k tomu dojde. Zvláště když je zastáncem té myšlenky i císař Karel IV. Na druhé straně Francouzský král, jeho příznivci a hierarchové spjatí s avignonským dvorem, také mají svou váhu. Pokud však v Evropě budou proti sobě stát dvě přibližně stejně silné strany podporované jak různými světskými vládci, tak i církevními hierarchy, co bys řekl, že se nejspíš stane, pokud náš starý papež zemře a vyvstane potřeba zvolit nového?“
„Řekl bych, že každá strana bude chtít zvolit toho svého.“
„Právě tak, Šimone. A tedy se může snadno stát, že bude jeden papež sedět v Římě a jeden v Avignonu. Stejně jako tomu bylo už bezmála před třiceti léty, když papež Jan XXII. v Avignonu odmítl uznat Ludvíka Bavora císařem a ten nechal zvolit v Římě protipapeže Mikuláše V. Trvalo po dvě léta a těžce to poznamenalo důvěru křesťanů v posvátné úřady. Jaký dopad může Šimone mít na křesťany v Evropě, pokud se něco takového bude znovu opakovat?“ A to bylo tehdy všem jasné, že byl pravým papežem Jan, protože Mikuláš byl zvolen během jeho pontifikátu. Ale jestliže po smrti papeže budou zvoleni hned dva další, podle čeho posoudit, který je ten pravý?
„To by bylo nešťastné. Pokud má církev dva papeže, vlastně nemá žádného. Pokud se papežové vzájemně vyhlásí za falešné, svým způsobem budou oba falešní. Těžko říci, jakým způsobem by se to dalo řešit.“
„Tak, Šimone. Také si nad tím lámu hlavu. A právě proto se zajímám o způsob života řecké a slovanské církve, protože u východních křesťanů není nejvyšší autoritou římský papež, ani žádný z jejich patriarchů, dokonce ani ten Jeruzalemský. Nejvyšší autoritou je pro ně všeobecný koncil, shromáždění všech biskupů a teologů; a jeho rozhodnutí považují za rozhodnutí Svatého Ducha. Jestliže u nás na Západě dojde k papežskému rozkolu, vidím autoritu koncilu jako jedinou spolehlivou možnost. Církev musí být zachráněna koncilem, jehož autorita bude postavena nad autoritu papežskou. A hlavou koncilu měl by být císař římský, jak tomu bylo i s prvním koncilem, který do řecké Niceje svolal roku 325 císař Konstantin Veliký.
„Hm, to je velmi odvážné theologumenon!“
„Ano, Šimone, a proto ho jen šeptám. Ale co v takovém případě bude zbývat jiného? Jakmile jednou bude znevěrohodněna autorita papežství, bude to jako temný duch z arabských pohádek Tisíce a jedné noci, který byl vypuštěn z lahve, ale už nikdy se tam nenacpe zpátky celý. A v té době opravdu bude platit pořekadlo: kdo je připraven, není zaskočen. Mnozí preláti a teologové se dnes kloní k myšlence konciliarismu a není to nic rozkolného, ani kacířského. Naopak. Vždyť, když papež Jan XXII. držel bludné mínění, že duše očištěných křesťanů nespatří Boha hned po smrti, ale až na Posledním soudu, což to neodvolal brzy poté, co císař Ludvík a kardinál Orsini žádali svolání koncilu k této věci?“ V cele zavládlo přemítavé mlčení. A trvalo by možná dosti dlouho, kdyby náhle někdo nezabušil na dveře. Pak se bez vyzvání otevřely a dovnitř vstoupil bratr knihovník Bruno, doprovázený mnichem, kterého ještě neznali, a který určitě nepatřil do řádu svatého Augustina. Knihovník Bruno se mírně uklonil: „Omlouvám se, že rušíme, milý bratře Mikuláši a také hostům se omlouvám, ale je třeba cosi prošetřit. Představuji vám zde otce Petra, z řádu svatého Františka, který je vyslancem svaté inkvizice a provede malou prohlídku zdejší cely. Prosím, abyste mu nebránili v jeho povinnosti, ale byli mu nápomocni, pokud toho bude žádostiv.“ Františkán se rovněž uklonil a zběžně prohlédl celu, zatímco tvář bratra Bruna nabyla výrazu nejhlubší pokory. Páter Petr se zastavil zvláště u sekretáře a pečlivě prohlédl obsah šuplíku pod velkou policí. Potom se trochu zklamaně otočil k Brunovi a řekl: „Je mi radostí konstatovat, že v cele vašeho milého bratra Mikuláše nebylo shledáno nic podezřelého.“
Pan Šimon řekl: „Ostatně jak jsem předpokládal. Jako vyslanec našeho nejmilostivějšího panovníka a dlouholetý přítel bratra Mikuláše mohu vydat dobré svědectví o jeho bezúhonnosti. Ostatně, aby výsledek prohlížení byl zcela bezpochybný, můžete, otče Petře, prohlédnout i nás samotné. Nalezl byste snad něčeho v našem oblečení?“ „To jistě nebude nutné, odvětil inkvizitor. Zdá se, že šlo o plané udání. My jakožto svatá inkvizice máme mnohé zkušenosti i s takovýmito případy a máme radost, pokud se prokáže, že nebezpečí rozkolu či kacířství byly jen planými obavami. Sbohem pánové.“ Inkvizitor rychle opustil celu, následován bratrem Brunem, s tváří již opět nevýraznou.

Kapitola XXIII.

Jak se pan Šimon ještě nechtěl té listiny zbavit a co mu bratr Mikuláš poradil.

„Zdá se“, řekl Bohuslav, „že ten prázdný výraz ve své tváři udržoval bratr Bruno z posledních sil.“ Mikuláš jen vyslal děkovnou modlitbu k nebesům a šel se podívat za dveře. Chodba prázdná. „Tak jste to viděli, přátelé. Zdá se, že bratr Gotthard nepoleví. Teď si musím promyslet, co dál. Není to dobrý pocit, jen tak čekat, odkud zase přijde rána. Ještě, že jsem k vám včera s tou listinou zašel. Zřejmě jim ta moje včerejší návštěva přece jen unikla a měli za to, že pergamen je pořád tady. Měl by ses ho ale také zbavit, Šimone.“
„Právě o tom uvažuji. Ale znáš můj zájem o záhady. Snadněji bych se toho pergamenu zbavil, kdybych věděl, co tam vlastně bylo napsáno.“
„To ti mohu dát dobrou radu. U starého hradiska za řekou Moravou je místo, kterému se říká Černovír. Nevím, zda ten název souvisí s vírou černoknězů ale když Bůh dá, najdeš tam starce Klimenta. To je právě jeden z těch černokněžníků, za kterými lidé chodí. Popíšu ti cestu. Sám jsem s ním mluvil jenom jednou. Jestli ti ale někdo přečte ten pergamen, tak jedině tenhle černokněz. A rovnou mu ho tam nech, jako pozdrav ode mne a poděkování“ „Stejně by mě zajímalo,“ řekl Bohuslav, kde Gotthard k tomu pergamenu přišel.“ „Nejpravděpodobnější bude,“ odpověděl Mikuláš, že ho má od bratra Bruna. Musel na něj narazit někde v kapitulní knihovně. Je tam spousta takových jednotlivých pergamenů. Jako knihovník vzdělaný v literatuře určitě hned poznal, že jsou to staroslovanské bukvy. Stačilo pochlubit se nálezem před Gotthardem.“
„Dnes už je na takový výlet pozdě,“ usoudil pan Šimon. Vyjedu si zítra ráno. Ale bude lepší, Bohuslave, když tam pojedu sám.“ „Nevadí,“ řekl Bohuslav. „Já má totiž také svoje plány.“
Bratr Mikuláš se rozhodl: „Teď vás oba zvu do skriptoria, podíváte se, jak se malují iniciály písmen zahajujících kapitolu v knize. Budeme nejméně nápadní, když se budeme věnovat práci.“
„Hned tam dorazíme“, řekl pan Šimon. „Jenom bych si rád něco zkontroloval.“ Když opouštěli celu bratra Mikuláše, potkali se náhodou na chodbě s bratrem Havlem, který je uctivě pozdravil a důstojným krokem kráčel do své pracovny vedle kanceláře notáře Gottharda.
Pan Šimon zavřel dveře cely a požádal Bohuslava, aby na ně přiložil ucho a sledoval, jestli se neblíží kroky. Potom sáhl po meči, který byl opřený v koutě pod oknem a povytáhl ho z pochvy. Zkontroloval, že pergamen omotaný kolem meče je v pořádku a zase meč zastrčil do pochvy a uložil do kouta.
„Tak, do rána snad takhle vydrží. Teď se můžeme jít učit písařskému umění.“
Při ranní mši se pan Šimon trochu uklidnil, když se, sám dobrý zpěvák, zaposlouchal do Gregoriánského chorálu, citlivě zpívaného kanovníkem Jiřím a třemi dalšími bratry, Mikulášovými přáteli. Vzpomněl si na přirovnání, že rozjímavý Gregoriánský chorál je vlastně takové lidský hlasem zesílené posvátné ticho. Něco na tom může být.

Kapitola XXIV.

Jak pan Bohuslav lepší krmě žádostiv byl a z té příčiny do hampejzu přišel.

Po mši projevili kestřanští bratři přání poznat město Olomouc a okolí. Šimon si vzal koně a vyrazil na sever. Bohuslav se rozhodl jít pěšky.
Určitě to nebude mít daleko. Sotva vyšel z kapitulní brány, opřel se o zeď a zhluboka se nadechl. „Tak, a teď se vydám někam do města, kamkoliv, najít pořádný šenk s dobrým jídlem. Chci vidět rožeň nad praskajícím ohněm a cítit vůni pochoutky!“ Rozhlédl se, kudy se vydat nazdařbůh, když tu uviděl na konci ulice ctěné bratry Havla a Bruna, jak zacházejí za roh kapituly. „Vida!“ Řekl si Bohuslav, mám-li se vydat kamkoli, proč se nevydat za kanovníky. Co pak mají asi ti dva svatí za lubem. Že by také nepohrdli lepší krmí? Ti jistě budou znát cestu někam, kde se dobře vaří. Trochu si popoběhl k rohu, aby je neztratil u z očí. Kanovníci obešli kapitulu a zahnuli ještě za další roh a po nedlouhé chvíli došli před nábřeží potoka. Tu zase zahnuli do ulice podél vody, ale když tam Bohuslav doběhl, nikde je neviděl. Zato hned spatřil velký šenk s mohutným věncem nad vchodem. „Vida,“ řekl si. „Kanovníky jsem ztratil, ale zato jsem našel hospodu.“ Vešel dovnitř a spokojeně shledal, že šenk je prostorný, světlý, čistý a poloprázdný. Usedl za jeden stůl výhledem na velký travnatý dvůr s hospodářskými staveními, který byl na konci uzavřený dalším domem. „Kdepak máme hospodského?“
Bohuslav se zadíval ke dveřím do kuchyně, vedle nichž byly na nízké lavici narovnané čtyři velké sudy. Z kuchyně právě vyšel mohutný chlap, který vypadal na krčmáře. A hned za ním vyšli bratři Havel s Brunem. O něčem se s šenkýřem živě dohadovali. Když hospodský viděl Bohuslava, nechal je stát a spěchal k jeho stolu: „Pán bude mít přání?“ Bohuslav nemohl zabránit tomu, aby si ho kanovníci s údivem nevšimli, ale teď se zase on tvářil, jako když se vůbec netváří. Hospodský odhadoval očima jeho dobré oblečení a meč u pasu. „Dám si dobré maso, šenkýř!“ „Máte štěstí, pane, od rána máme na rožni mladé tele, chutná jako mandle. S krajícem chleba a džbánkem piva, za groš to není drahé.“ Bohuslav kývl na souhlas, rovnou zaplatil a za chvíli si pochutnával na telecím jako mandle. Po očku pozoroval kanovníky. „Tvářili se velmi spokojeně. Co ti dva tady v hospodě mohou mít za dílo, že se při své věčné nevýraznosti najednou tváří tak spokojeně?“ Nejraději by se na to někoho nenápadně zeptal, ale nikdo takový nebyl po ruce. Po malé chvíli se u stolu zastavila mladá šenkýřka a naklonila se k němu, dosti důvěrně. „Hostinskej nechává pozdravovat a jestli pánovi chutnalo, tak můžu nabídnout i jiné potěšení.“
„Ale,“ podíval se na ni Bohuslav. Světlé, trochu nazrzlé vlasy, zelené oči, sem tam piha, holka jako proutek. „A osobně?“ Už chtěl s laskavým úsměvem odmítnout, když tu dostal nápad. „Mohli bychom si tady někde v soukromí promluvit?“
„Jistě, pane. Za devět parvů, to není draný. A o soukromí se postarám.“
„Poslyš, děvče, jak ti říkají?“ „Jsem Dorota.“
„A což, Dorotko, šlo by to teď hned?“ Šenkýřka se rozhlédla po lokále a pokrčila rameny. „Sklidím ti ze stolu a hned přijdu.“ Odnesla misku, prkénko a džbán do kuchyně a za chvíli se objevila ve dveřích a kývla na něj. Bohuslav spokojeně zaznamenal, že oba kanovníci si toho všimli. „Aspoň se už nebudou divit, proč mne tu vidí.“
Vyšli z šenku dveřmi na dvůr a Dorota vedla Bohuslava k tomu druhému domu. Sledoval ji, jak šla klidně před ním, s hlavou trochu nakloněnou, a říkal si: „Kolikrát už takhle s někým šla přes dvůr?“ Lehat s hosty pro ni bylo zřejmě stejně přirozené, jako nosit jim jídlo a pití. Když byli naproti u domu, ze dveří právě vyšla další holka s hostem. „Vem to chvíli za mě,“ řekla jí Dorota, když se míjeli a dovedla Bohuslava do komory hned za vchodem, s oknem k šenku. Místnost nebyla veliká, tak na postel, židli a truhlu, na které stál džbán. Sedla si na postel. „Je tu i víno, jestli chceš, ale pak to bude za celý groš. A nestůj u dveří. Nemáme na to celej den, musím zase do šenku.“ Začala si rozvazovat halenu. „Počkej,“ řekl Bohuslav a položil na truhlu vedle džbánu groš. „Zaplatím za tebe i za víno, ale ty tkanice nech.“ Dorota se na něj zadívala, zarazila se a pak se rychle zavázala. „Nelíbím se ti?“
Bohuslav si sedl na židli proti ní. „Líbíš. Mně se líbí hezké holky. Ale ještě víc se mi líbí hezké a chytré. A to ty určitě jsi.
„Hospodskej říká, že nejsem moc chytrá. Ale ten o tom nic neví.“
Bohuslav se podíval na stříbrňák na truhle: „Tenhle je stejně pro hostinského, že.“ Dorota pokrčila rameny. Bohuslav vyndal ještě jeden groš a podržel jí ho před očima. „Tenhle ale může být jenom pro tebe.“ Dorota se podivila: „Bože, a jako za co?“
„Já jsem takový zvědavý host. A moc by mne zajímalo, co mají za jednání ti dva kanovníci s hostinským. Myslíš, že bych se to nějak mohl dovědět? Neboj se, nezajímá mne, co má hostinský. Zajímají mně jen ti páteři.“ Dorota se zadívala na stříbrňák a pak nastavila svou štíhlou ruku. Ale přijď až zejtra. To musim zjisit přes noc.“
„Naprosto praktická,“ řekl si Bohuslav. „Jak dlouho už tady v hospodě sloužíš?“ Dorota ukázala prstem přes dvůr. „Tam je hospoda.“ Pak ukázala směrem k podlaze. „Tady je hampejz.“ A jsem tu už skoro od mala. Naši mě sem přivedli z Dolan, když byl hlad. Byla jsem nejstarší.“
„A byla jsi pak ještě někdy v Dolanech?“
„Ne, proč. Tady jsem doma.“
„Kolik holek tu je?“
„Teď jsme tu čtyři, ale to se mění.“
„A všechny sloužíte v šenku?“
„Nejvíc já, mě má nejraději.“
„Tak dobře, když budu zítra s tou zprávou spokojený, dám ti ještě šest parvů. To je celý půlgroš.“ Dorota se podívala na peníz v dlani. „Ty holt víš, pane, jak na ženskou.“
Když se vraceli přes dvůr, Bohuslavovi to nedalo, aby se nezeptal: „A neříkal ti farář, že takhle žít je hřích?“ „To von říká při každý zpovědi. Já se totiž chodím zpovídat každou neděli. A důkladně. To by ses, pane, divil, na co všechno se farář vyptává. A pak mi dá rozhřešení.“
„Nic víc po tobě nechce?“
„Ne. Jenom, abych pamatovala na chudý. A taky že, když mám peníze, tak do kasičky něco dám.“
A ty nejsi chudá?“
Dorota pokrčila rameny. „Proč bych byla chudá? Mám kde bejt, když přijde zima jsem v teple a jíst je co. I svý peníze někdy mám. Někdy se totiž do mě nějaký host zamiluje a pak mi dává jenom pro mě. Jako ty. Ale ty nejseš zamilovanej. Tu seš jenom zvědavej.“

Kapitola XXV.

Jak pan Šimon nalezl černokněžníka a pak už ho nenašel.

Pan Šimon se vydal na sever. Přebrodil s koněm na vhodném místě Mlýnský potok a řeku Moravu, a ocitl se pod starým hradištěm. Podle Mikulášova návodu vjel do lesa a vydal se mezi stromy do mírného kopce k Černovíru. Když pak uviděl úzkou pěšinu, která obchází malou skálu, slezl z koně a vedl ho za uzdu. Po chvilce dorazil na malou mýtinu uprostřed lesa, a přes mýtinu viděl roubenou polozemnici na druhé straně. Před roubenkou hořel oheň s trojnožkou a hliněným hrncem. Kolem ohně stálo několik špalků, které sloužily k posezení. Na jednom z nich seděl starý muž, šedivých vlasů i vousů, v černé říze, na hrudi dřevěný vyřezávaný kříž na obyčejném provázku. V ruce držel nožík a pracoval na dalším takovém křížku. Když uviděl hosta, trochu se narovnal v zádech a pokynul: „Vítám tě, pane Šimone. To je dost, že ses ukázal. Už na tebe čekám.“ Pan Šimon se podivil: „Odkud mne znáš, starče?“
„Tak. Znám,“ řekl stařec Kliment. Pojď se posadit tady naproti mně k ohni.“ „Šimon ucítil ve vzduchu zvláštní vůni připomínající růžové keře, i když žádné tu neviděl. Posadil se.
„Máš žízeň, chlapče? Za tebou za špalkem je džbán. Za chvíli bude i polévka z toho co les dal.“ Šimon se s povděkem napil. Stařec zamíchal v hrnci a přivoněl. „Pěkný havran jim tam po kapitule poletuje, což? Na někoho kráká, na někoho kálí, a ty bys mu rád přistřihl křidélka.“
Pan Šimon si až po chvilce uvědomil, že je řeč o kancléři Gotthardovi:
„Rád, starče, ale nepřistřihnu. Já nejsem z takového dřeva, abych se vyznal v umění všelijakých intrik a zákulisních pletich.“
„To je dobře, chlapče. Kdyby ses v takových věcech vyznal, spoléhal bys na svůj rozum a snažil se to vyřešit jak to bývá, po lidsku. Takhle, když jsi s rozumem v koncích, zbývá trošičku místa i pro Pána Boha. Pak stařec na chvíli ztichl a věnoval se vyřezávání. „Už bude pomalu na čase, aby ses vydal na cestu domů. Dokud budeš v Olomouci, nedá se udělat nic.
„Tomu nerozumím, otče Klimente. A když z Olomouce odjedu, tak se to vyřeší?“
„Člověk hned nemusí rozumět všemu.“ Stařec trochu foukl do dřeva, aby očistil reliéf od hoblinek a pokračoval: „A kdybych ti pověděl, že zvítězíš, až když přestaneš svírat meč a jeho rukověť nabídneš Bohu, tak byl rozuměl?“
„Věru, že úplně ne.“
„Hm. Takový studovaný člověk,“ řekl otec Kliment s vážnou tváří, ale v očích měl veselé ohníčky. „Jako malý kluk. Ani číst neumí.“
Pan Šimon pochopil a podal starci pergamen. „Mám vyřídit od kanovníka Mikuláše pozdravení a poděkování. Otec Kliment rozvinul pergamen a přečetl první větu: „Iz načálě bě Slóvo, i slóvo bě k Bogu i Bog bě slóvo. „To je Prolog, nebo-li úvod k Evangeliu podle svatého Jana“. Pak pergamen otočil. A tady je modlitba ke Svatému Duchu: Carju něbjésnyj, utěšitělju, duše istiny, iže vězdě sij i vsja ispolňjájaj, sokróvišče blagích, i žízni podátělju, priidi i velisja v ny, i očisti ny od vsjakija skvěrny, i spasí, bláže, dúši náša. Také máte v latině modlitby ke Svatému Duchu?“
„Teď si úplně nevzpomenu, otče.“
„Není divu. Potom, co v Římě doplnili do Vyznání víry to slovo filioque, tedy že Duch Svatý vychází i z Pána Ježíše Krista a ne jen z Boha Otce, modlitba ke Svatému Duchu nějak utichla. Ale notáři Gotthardovi takové věci neříkej. Moc by se zlobil.“ „On se zlobí pořád“
„To proto, že to vzal špatnou cestou. Cestou síly a moci. Víš, i Bůh je samozřejmě mocný, ale především je dobrý. A chce, aby za ním lidé přicházeli pro jeho dobrotu a ne kvůli jeho moci. Vždyť i ďábel v porovnání s člověkem je mocný a přece člověka nespasí. Proto holt někdy v našem světě Bůh vypadá jakoby slabý. To proto aby jej lidé hledali předně kvůli jeho dobrotě. Víš, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě? Víš. Studoval jsi. Tedy i člověk má být dobrý. Ale zároveň svobodný, stejně jako Bůh. Ó, to je těžké zařídit! Jak bys takovou věc zařídil, pane Šimone, kdybys byl Bůh?“
„To si dovedu těžko představit.“
„Ale dovedeš. Je to docela jednoduché. Člověk je zároveň úplně svobodný i dobrý, když sám od sebe dobro chce. Když dostal možnost rozhodnout se mezi dobrem a zlem a vybral si sám dobro. Pak to teprve platí.
Našeho ale Gottharda trápí, že tahle Bohem daná svoboda je až příliš riskantní záležitost. Že přivádí lidi i ke špatným rozhodnutím. A tak tomu často i je. Už jsi o tom přemýšlel, pane Šimone? Hospodin, když dal člověku svobodnou vůli, dost riskoval. Není liž pravda? To Gotthard, kdyby byl Bůh, by to udělal jinak. Udělal by z lidí spíš takové nějaké otroky dobra. Jeho svoboda by byla taková: Tady máš dobro a vyber si.“
„Máš pravdu, otče Klimente. Nebo spíše to, co Gotthard považuje za dobro.“
„Ano, chlapče. A z toho může vzejít zase mnoho zlého, a také vzejde. Něco ti poradím.
Když se koupeš v řece, koupeš se s mečem? Ne? Koupej se s mečem. Prospívá to lidskému zdraví.“ Stařec dokončil svou práci s vyřezáváním. „Vezmi si ten křížek. Potom cestou, až pojedeš domů, přes hradisko svatého Klimenta, dej ho starci Prokopovi. Řeknu ti cestu. A že mu vzkazuji, aby nebyl takový lenoch a mrzout. Když bude mít od rána trochu náladu, také ti něco poví.“
Pan Šimon byl na zpáteční cestě z Černovíru už za řekou Moravou, když si vzpomněl na tajemství vlašské listiny. Když stařec Kliment tak lecos ví, nemohl by mu říci, co se tam vlastně píše?“ Rozradostněn tím nápadem otočil koně a spěchal zpátky do lesa. Když došel pěšinou na mýtinu, vypadala docela jinak. Starce nikde neviděl. Polozemnice byla prázdná a zdála se neobývaná, oheň vypadal jako dávno vyhaslý. Všude jen ticho a klid. Vracel se domů trochu zmatený. Našel jsem vůbec to správné místo? Vždyť se tu moc nevyznám. Už se věru nedivím, že biskupští zbrojnoši, ani špehové svaté inkvizice, nikdy nikoho nepřivedli.
Když za sebou pan Šimon zavřel dveře své pohostinské cely, cítil se z toho všeho unavený. Natáhl se na postel, tak jak byl oblečený a usnul jako špalek. Vzbudil ho až Bohuslav, který se vrátil z hostince u Mlýnského potoka. Hned za čerstva porozprávěl panu Šimonovi celé své dobrodružství. „Nevím sice“, dodal, „jestli to nějak pomůže bratru Mikulášovi, ale rozhodně se z toho může něco zajímavého vyklubat. A co ty, Šimone, já se vydávám do dobrodružných pátrání a ty si tady vyspáváš!“
Pan Šimon se ještě pořád trochu rozkoukával. „Ani teď nevím, jestli jsem byl opravdu v tom Černovíru, nebo jestli se mi to jen nezdálo.“ Zvedl se z lůžka, povytáhl meč a podíval se po pergamenu. „Není tady. Tak jsem tam přece jen byl a nechal ho u starce Klimenta.“ Pak ho jen na chviličku přepadla znepokojivá myšlenka. Zatímco spal, mohl přece jeho celu někdo nenápadně prohledat a pergamen v pochvě meče objevit. Podíval se mimoděk na dveře, jestli se v nich nečekaně neobjeví nezvaný host ze svaté inkvizice. Pak si vzpomněl na náprsní kříž a sáhl do si kapsáře. Je tady.
„Už asi z téhle klášterní kapituly začínám trochu bláznit. Podívej, Bohuslave, to jsem dostal od starce v Černovíru, abych to předal dalšímu černokněžníkovi u hory svatého Klimenta. Vlastně nás posílá tak otec Kliment domů jinou cestou. A hlavně brzy. Co říkáš, že bychom se zítra sbalili a odjeli?“
„Hned ráno nemůžu. Musím ještě do hostince pro zprávu od Doroty.“
„Dobře. Já půjdu na ranní mši, ty zatím sběhneš do města. Pak se oficiálně rozloučíme s notářem Gotthardem, neoficiálně s Mikulášem a vyrazíme. A víš co? Už se opravdu těším domů.“

Kapitola XXVI.

Jak se kanovníci rozpomenuli a bratr Mikuláš z toho měl prospěch.

Před večeří ještě navštívili bratra Mikuláše ve skriptoriu. Seděl za sklopeným pulpitem vedle vysokého okna a rýsoval jemným rydlem na pergamen rovné řádky.
„Připravuji se na na nové dílo, ale obávám se, že už ho tu ani nezačnu.
Přemýšlel jsem o tom dnes od rána a myslím, že bude nejlepší, když vyklidím pole. Přinejmenším, do doby než se vrátí děkan kapituly.“ Pan Šimon se podivil:
„Snad nechceš odejít? A kam půjdeš?“
„Nebudu daleko. Pan Albert ze Šternberka mne již několikrát zval k sobě na hrad. Chtěl by začít psát kroniku rodu Šternberků. Pustím se do toho a pokud se situace uklidní, vrátím se zpět a dokončím ji tady ve svém skriptoriu. Tak jako tak to bude příjem kapituly. Myslím, že notář Gotthard se nebude zlobit, pokud odsud odejdu a bratry Havla a Bruna to také nezarmoutí. Bude to asi líto ostatním, mým přátelům, ale Šternberk není daleko.“
„Kdy chceš odjet?“
„Rád bych do týdne. Potřebuji svolení bratra Gottharda, což asi v tomto případě nebude problém a potom se hned přestěhuji na Šternberk.“
„To vypadá, zasmušil se pan Šimon, „jako by se naše mise moc nevydařila. Ale nedivím se ti. My se chystáme pryč už zítra. Jen co si přetrpíme vítězné zakrákání havrana.“ „Cože?“ podivil se bratr Mikuláš.“
„Ale nic“.
„Co si tím myslel,“ zeptal se Bohuslav pana Šimona,
když se vraceli do své cely.
„Že nás zítra čeká to oficiální rozloučení s notáriem a
jistě bude vypadat velmi spokojeně.“
Ráno se Bohuslav vytratil z kapituly a když se vrátil,
tajemně se usmíval, což neušlo panu Šimonovi a
Mikulášoví, kteří opět seděli pod oknem ve skriptoriu.
Mikuláš právě nanášel jistou rukou zelenou barvu do obrysu iniciály. Pan Šimon si tuhle velkou a světlou místnost provoněnou pergamenem a barevnými pigmenty za svůj krátký pobyt docela oblíbil. Ale nejspíš proto, že ji měl tak spojenou s Mikulášem. „Myslím,“ začal Bohuslav, „že když teď navštívím s Šimonem bratra knihovníka, je více než pravděpodobné, že se vrátíme s kvitancí na pět kop grošů.“
„Cože? Co se to stalo?“ zeptal se Mikuláš, s určitou nadějí v hlase. „Stalo se to, že ctnostní bratři Havel a Bruno jednají s hostinským U Mlýnského potoka, že by zakoupili hrubý podíl na provozování a zisku jeho hampejzu.“
„Bože, To je ale novina!“
„To bych řekl. Ta informace mne stála dva a půl groše a ještě zápas s pokušením (a jakým!) A víte za kolik chtějí koupit? Náhodou za pět kop grošů. A teď: V jakém postavení by se asi ocitli naši ctihodní bratři, kdyby se o této skutečnosti dověděl děkan kapituly? Nebo dokonce biskup?“
„Nebo dokonce notář Gotthard,“ doplnil pan Šimon. „Gotthard?“ Zeptal se bratr Mikuláš.

„Ano. Jsem si jistý, že tohle s tím hampejzem šlo mimo jeho povědomost. Je to sice divous, ale není hlupák. A ty, Bohuslave, bys chtěl navzdory křesťanské lásce ty dva bratry trochu, jak se říká, přitlačit ke zdi?“

„Vůbec ne, Šimone. Já navrhuji, abychom jim ve jménu křesťanské lásky zabránili v hříšném skutku. Když totiž vyplní kvitanci pro bratra Mikuláše, budou muset těch tři sta stříbrných vyúčtovat kapitule a nezbudou už jim žádné peníze na hampejz.“
Pan Šimon s Bohuslavem navštívili bratra hospodáře Havla, u něhož překvapivě nalezli i knihovníka Bruna, a předložili jim pravý stav věcí. Jak se dalo předpokládat a jak se také i slušelo, na bratry Havla a Bruna přišla nenadálá lítost, jejíž upřímnost pan Šimon s Bohuslavem nezkoumali, ponechávajíce tu věc Bohu Vševědoucímu. Byla to však lítost účinná alespoň v tom směru, že se oba rozpomenuli, že skutečně obdrželi od bratra písaře oněch pět kop pražských grošů. A tak přišli oba k nápravě života a bratr Mikuláš ke své kvitanci.
„Teď nás čeká trochu složitější jednání, než s těmi dvěma,“ řekl pan Šimon Bohuslavovi, když stanuli přede dveřmi pracovny notáře Gottharda.

Kapitola XXVII.

Kterak bratr Gotthard opět sobě trpce stěžoval a jak pan Bohuslav mu přitížil.

Notář byl v pracovně tentokrát sám. Přecházel po místnosti a ani nenabídl kestřanským, aby si sedli. Bylo vidět, že ho cosi rozmrzelo, ale nechtěl to nechat na sobě příliš znát. Nakonec se ale přece do nich pustil: „Těší mne, pánové, že již odjíždíte, nebudu to skrývat. Vaše smírná mise se jaksi nepodařila. To, že pan Bohuslav, namísto rozjímání v posvátných prostorách kapituly, navštěvuje hampejz, no prosím, to je otázka vychování. Ale u vás, pane Šimone, mne udivuje, když už si chcete prohlédnout Olomouc, že namísto mnoha vhodnějších a důstojnějších míst navštívíte Černovír! To jsem od vás nečekal. Moje názory na jakékoli styky s těmi černokněžníky se patrně minuly účinkem. A byly dobře míněné, to mi věřte!“
„Vy jste mne nechal špehovat, bratře notáři?“
„Náhodou, samozřejmě náhodou, vás tam spatřila jedna zbožná duše!“

„Pak si také ta zbožná duše možná všimla, že to místo je zhola opuštěné.“ Gotthard něco zavrčel. „Rozhodně mne, bratře notáři, jako královského vyslance, zajímají místa spojená se slovanskou tradicí, zvláště když se o tuto tradici zajímá předně i náš nejmilostivější císař.“ „Náš nejmilostivější císař je velmi schopný panovník, ale věci duchovní by měl nechat církvi a zvláště papežům. Pokud již papež Štěpán V. zapověděl slovanskou bohoslužbu, pak by to měl každý respektovat, protože výnos papeže považují zbožní katolíci za neomylný.“ Tu se, k údivu pana Šimona, ozval Bohuslav. „Vaše ctihodnosti“, pravil pokorně,“ mohu využít tohoto rozhovoru a požádat vás o křesťanské poučení?“
„Copak?“ pravil překvapeně Gotthard.
„Víte, na pražské kapitule jsem při rozhovoru zaslechl, že papež Hadrián II. svého času slovanskou bohoslužbu naopak povolil, když byli Cyril a Metoděj na návštěvě Říma. A teď mám ve svém nitru trochu zmatek. Můžete mi, jako učený teolog říci, který z těchto papežů byl tedy neomylný a který se snad mýlil?“
Bratr Gotthard se prudce nadechl, vytřeštil na Bohuslava oči a potom to vypadalo, že snad zkameněl. A trvalo to chvíli. Pan Šimon se jenom tiše díval do stropu. Když bratr Gotthard ožil, sedl si za svůj stůl a zcela klidným hlasem pravil. „Já vás tu vlastně zbytečně zdržuji v odjezdu, pánové.“ Potom pro něj přestali existovat.
„Poslyš, Bohuslave, ty opravdu nejsi moc diplomat. Musím tě vážně pokárat. Už jsem se začínal obávat o zdraví bratra Gottharda.“
„Promiň, Šimone. To prostě nešlo. Když on je takový neotřesitelný. Já bych se do konce života trápil, kdybych se ho v tu chvíli na něco takového nepozeptal.“
„Jen aby ten život byl dosti dlouhý, Bohuslave. Faktum totiž je, že bychom se možná měli začít obávat samotného bratra Gottharda. Lidé jako on jsou přesvědčeni, že jsou nástrojem v Božích rukou. A takový člověk některé věci neodpouští. Rozloučíme se s Mikulášem, který se už také už pomalu loučí, a jedem. Čím dříve vyjedeme, tím lépe pro nás.“

Kapitola XXVIII.

Jak se pan Šimon koupal s mečem a jaký prospěch z toho vzal.

Vlastně od rána ještě neuplynulo tolik času. Měli na cestu skoro celý den. S takovou mohou dorazit už odpoledne do Prostějova. Jak se slunce nad jejich hlavami blížilo k poledni, začali myslet na nějaké stinné místo, kde by pojedli trochu ze zásob, které jim ze zásob kapituly připravil na cestu bratr Mikuláš. A rozhodně by ani neodmítli, kdyby se v tom horku mohli někde svlažit. Proto pan Šimon uvítal, když ho Bohuslav upozornil na malou říčku, která se táhla po levé straně, asi dvě stě loket přes pastvinu. Sjeli tedy z cesty, dojeli k říčce a hledali vhodné místo na břehu. Většinou byl porostlý starými vrbami, jejichž silné kmeny a větve se proplétaly i těsně nad zemí jako hadi, ale nakonec našli vhodnější místo, přístupnější k vodě. Svažitý břeh byl travnatý, nehluboké dno písčité. Říčka nebyla o mnoho širší, než Mlýnský potok v Olomouci. Uvázali koně u vrb, shodili těžké cestovní šaty, i spodní lněné kytlice a ponořili se do chladivé říčky. Pan Šimon si na něco vzpomněl a vrátil se ke koni pro meč, který si opřel do vrboví nad sebou. Bohuslav pomalu vylezl z vody, oblékl kytlici a vrátil se ke koním, aby se na slunci osušil. V dáli na cestě viděl malebnou skupinku jezdců, rytíř s dvěma zbrojnoši. Rytíř bral asi svou cestu velmi vážně, protože i v tom horku byl navlečen v plátové zbroji s přilbou, zatímco zbrojnoši byli nalehko, v heraldických kabátcích a s železnými klobouky na hlavách. Skupinka zpomalila, když viděla Bohuslava u koní a nakonec zastavili. Chvilku se radili. Pak se vydali z cesty směrem k potoku. To už skupinka nepřipadala Bohuslavovi tak malebná. Pro všechny případy sáhl po kuši v trávě a natáhl tětivu s šipkou. Hned vedle měl kopí. Instinktivně se mu to nějak nelíbilo. Podíval se, kde je Šimon, ale ten nebyl pod vysokým břehem vidět. Když jezdci ujeli kus cesty, jeden z nich náhle zvedl samostříl a v jízdě vystřelil po Bohuslavovi. Protože byl ještě daleko a na koni, těžko mohl počítat, že trefí. Šíp zmizel v říčce za Bohuslavem. Na takový výstřel bez opovědění znal Bohuslav jen jednu odpověď. Počkal si, až se jezdci trochu přiblíží, zvedl svou kuši, zapřel se do trávy a oplatil výstřel. Zbrojnoš pustil samostříl, roztáhl ruce, spadl na zadek koně a potom na zem. Jeho výkřik zaslechl pan Šimon a vyhrabal se z říčky na břeh. Blahořečil si, že má svůj meč po ruce, jen tak tak na sebe hodil kytlici. Jezdci se rozdělili, druhý zbrojnoš se hnal s napřaženým mečem na Bohuslava a rytíř vyrazil k panu Šimonovi. Ten, jak tak byl, jen v kytlici a pěší, nemohl proti rytíři na koni obstát. Rozhodl se proto bystře prolézt do vrboví, protože tam není kůň nic platný.
Zbrojnoš, který se hnal na Bohuslava jej měl za neozbrojeného, protože si nevšiml kopí skrytého v trávě. Bohuslav ho ve vhodnou chvíli zvedl, zapřel o zem a namířil na hruď koně. Ani ho snad moc nezranil, jenom po straně škrábl. Kůň sebou ale škubl a vzepjal se, spíš úlekem, než bolestí. Přitom zavadil kopytem o kopí, které Bohuslav stále pevně svíral v ruce a ratiště ho udeřilo bolestně do ramene. Padl prudce na záda a chvíli nemohl popadnout dech. Ani jezdec to ale nečekal, neudržel meč v ruce, zvrátil se dozadu a vypadl ze sedla přes bok koně, jen jedna noha zůstala v třmenu. Kůň ho táhl za sebou, jak běžel od řeky, ale po chvíli se noha uvolnila a zbrojnoš zůstal ležet na trávě. Nevypadalo to, že by se hýbal. Bohuslav se vleže opřel o kopí a pomalu se zvedl , aby šel, jak jen mohl, na pomoc Šimonovi. Toho ale neviděl. Rytíř před vrbovím slezl z koně a snažil se porostem prolézt nebo prosekat za Šimonem. Za vrbami byla v zátočině říčky na břehu plážička naplaveného písku. Když Bohuslav doběhl blíž, stál rytíř na tom písku a rozhodoval se, jestli při své váze železa vlézt do říčky za Šimonem. Bohuslav zjistil, že s dlouhým kopím se vrbami neproplete, tak ho odhodil a snažil se dostat skrz ty větve aspoň beze zbraně. Rytíř mezitím pokročil do vody. Pan Šimon už vystupoval na protější břeh, ale ten byl příkrý a tráva klouzala. Nebyl od rytíře daleko, tak na pět loket. Rytíř ještě postoupil do mělké vody a rozmáchl se mečem. Pak se ale zarazil, protože pan Šimon udělal něco podivného. Vyhodil meč kolmo do vzduchu, chytil ho oběma rukama nad špičkou a pak, jako by to byl kyj, vší silou udeřil rytíře rukojetí do helmice. Tomu se rázem podlomila kolena, pustil meč, celý se roztřásl a svalil se jako pytel pšenice, hlavou akorát na tu pískovou náplavu. Pan Šimon přeběhl říčku, Bohuslav se propletl z vrb a postavili se nad ním. Pan Šimon mu zdvihl hledí. Ukázaly se rezavé vlasy a vousy. Rytíř vztekle koulel očima a byl bledý jako stěna. Pak polkl a zachrčel: Der Teufel! Schizmatici, kacíři! Smrt. Der Tod, ich spreche!“
Pan Šimon se chvíli zamyslel a rozhodl se por diplomatickou taktiku: „Dovolte, pane, abych se představil. Jsem Šimon z Kestřan a zde je můj bratr Bohuslav. Patrně jste se musel zmýlit. My nejsme schismatici, ani kacíři. Jsme vyslanci zbožné pražské kapituly svatých Petra a Pavla z pověření samotného císaře.“ Pak něco pošeptal Bohuslavovi. „Zdá se, pane rytíři, že jste právě propadl majetkem a možná i hrdlem, protože jste, jako nějaký lupič a bez opovědění, přepad dva šlechtice, a nad to v královských službách! Bohuslav bystře přiběhl mělkou vodou s glejtem z Vyšehradské kapituly. Rytíř patrně neuměl číst, ale zato poznal symbol na královské pečeti. Vytřeštil oči a zbledl ještě víc.
„Aber, ale notarius Gotthard..., přísahal, prosil... nezbytné...“
„Zdá se, pane rytíři,“ pokračoval mírně pan Šimon, „že jste byl hrubě oklamán. A teď jste se kvůli notáři Gotthardovi dostal do velkých potíží.“
„To já.. nenechám. Na sobě nenechám!“ „Šimon řekl Bohuslavovi: „Pojď, pomůžeme panu rytíři na nohy. Jistě se všechno vysvětlí.“ Rytíř se postavil: „dovolte, Herren, jsem Konrád z Unčovic. Máme manství k olomouckému biskupství. Byl jsem pověřen... Herrgott! Ne pověřen, oklamán!“
„Pane Konráde,“ pravil pan Šimon přátelsky, „zapomeňme na to. Není to vaše vina. Ta zajisté padá na notáře Gottharda. Kdy by si pomyslel, že navede biskupského mana k přepadení královských poslů! Budete-li ochoten, před kastelánem olomouckého hradu o tom vydat svědectví?“
„Natürlich, přirozeně, pánové. Vás chtěl připravit o život, mne o čest! To si líbit nenechám.“ „Jen mne mrzí, řekl pan Šimon, že při boji přišli k úhoně vaši zbrojnoši.“ „S tím si nelomit hlavu, herr Šimon,“ řekl pan Konrád. „Ti půjdou na vrub notáře Gottharda!“
Nakonec se ukázalo, že mrtvý je jenom jeden, ten zastřelený kuší. Druhý zbrojnoš, Bedřich, byl jenom bez sebe, ale když Bohuslav nabral vodu do jeho železného klobouku a párkrát ho polil, přišel k životu. Nakonec se dohodli, že bude lepší, když se rozdělí. Bohuslav s heraldickým kopím a pan Konrád se zbrojnošem se vrátí ve vší svornosti zpět do Olomouce. Mrtvého naloží na jeho koně a vezmou s sebou. Aby se pan Šimon nezdržoval, protože má ještě jeden svůj úkol, Bohuslav pojede potom domů sám, po cestě, kterou připutovali. Sejdou se doma na Kestřanech. Když se Bohuslav balil, zeptal se pana Šimona: „Jak jsi na to přišel, s tím mečem na přilbu?“
„To je taková šermířská figura, popsaná a namalovaná v jedné soubojové příručce. Je to jediná možnost, jak může zvítězit neoděný bojovník na soupeřem v plné zbroji. Když máš na hlavě plechovou přilbu a někdo tě do ní pořádně praští, tak slyšíš v té chvíli všechny zvony římské baziliky. Kdyby pan Konrád uměl číst, nebo si aspoň prohlížel obrázky, věděl by to. Nepodceňuj vzdělání. Stále ti to říkám, bratříčku!“
Bohuslav s panem Konrádem naložili mrtvého na koně, dali ho na starost zamračenému Bedřichovi a vydali se na sever k Olomouci.
Pan Šimon se s nimi rozloučil a vydal se na uherskou stranu. Pojede sám, ale měl takový dojem, že to tak má být. Však se doma s Bohuslavem sejdou. A hlavně, aby už doma byl.
Tentokrát nebude šetřit koně ani sebe.
O první noci přespal ve velké trhové vsi Prostějov, nazítří požádal o nocleh v morkovické tvrzi a na třetí den již od Koryčan vyhlížel Horu svatého Klimenta.
Cestou přemýšlel o tom co prožili. Když zdvihl ten meč rukojetí k nebi, nevypadalo to, jakoby přestal svírat rukojeť a nabídl ji Bohu? A nestalo se potom všechno tak, že se problém v kapitule vyřešil, sotva opustil Olomouc? Zavrtěl hlavou. Podivuhodné jsou cesty Boží.

Kapitola XXIX.

Jak pan Šimon se starcem besedoval a s jakou radou od něj odejel.

Pan Šimon objel hradisko svatého Klimenta pod nově zřízeným augustiniánským klášterem a zamířil k Pěti Pramenům. Hned u prvního na kraji lesa uvázal koně, mezi druhým a třetím odpočítal kroky a narazil na pěšinu stoupající ke skalám. Došel řídkým lesem mezi vzrostlými duby k jeskyni, před kterou byl malý palouček, na němž ho přivítala už známá vůně, jakoby od růží. Vedle vchodu do jeskyně ležel hranatý kámen, dost veliký a dlouhý, aby posloužil za lavici. Na něm seděl stařec Prokop a pletl košík. Právě zpevnil dno a začal ho vyplétat nahoru. „Vzácná návštěva!“ Uvítal pana Šimona. Pojď se posadit vedle mne. Jak se ti líbí moravská krajina? Pěkná, že?“
„Je tu krásně, starče, kopce a louky, říčky a pole, ale škoda, že začalo teď przy po povodních zas takové sucho. Jako u nás. To nevypadá na dobrou úrodu.“
„Pravda. Však příští rok přijde velký hlad. A vytrvá po dva roky.“
Pan Šimon si pokýval hlavou: „Bůh nás trestá za naše hříchy.“
Stařec zacitoval z Písma: Já kárám a trestám ty, které miluji. Ale, víš, vlastně je to tak, že si lidé sami ta trápení způsobují.“ Pak ještě chvíli pletl z proutí a vypadalo, jako kdyby na pana Šimona zapomněl.
„Vidíš, pane Šimone, ten dub s velkou s holou větví dole? Je to asi tři dny, dívám se, a na té větvi sedí běs. Takový temný, hnusný. Rozhlížel se kolem a kýval si nohama. Tak mu říkám: ,Co tam tak sedíš? Už nemáš co na práci?' A on se jen zle usmál a povídá: ,Co bych pracoval. Lidi sami na mě pracují. Mě stačí jen sedět na větvi, pozorovat je, a kývat si nohama'. Tak co o tom soudíš, při svém vzdělání, kromě toho, že démoni nemají o lidech valného mínění?“
„Že jsou jim někteří lidé dost podobní, otče Prokope.“
Víš, pane Šimone, veškeré hříšné konání, závist, pýcha, nenávist, sobectví, to nejsou jenom zlé vlastnosti a činy. Také jsou to energie, které posíláme do Božího světa kolem nás. A ony se tu jen tak neztratí. Když se podíváš nahoru, na nebe, tak tam nad námi vidíš modrou oblohu. Ale já tam vidím temný mrak. Všechny ty zlé energie se shromažďují nad krajinou a vytvářejí takový duchovní temný mrak. A tem mrak působí na lidi na zemi a podněcuje je k dalším hříchům a díky nim dál mohutní a sílí. A když je dost velký a nasycený vším tím naším zlem, začne působit ne jen na lidi, ale i na svět kolem nich. To jsou pak ty zlé živly, které trápí lid, zvířata i pole. A když už je velmi ztěžklý, spustí se z něj krvavý déšť. Takový, jaký za dvě pokolení zalije i českou zemi.“
„Jak to bude vypadat?“
„Co bys o tom chtěl vědět? Ty už se toho nedožiješ, ani já ne. Modli se. Takový mrak se rozpouští mnoha upřímnými modlitbami. Jen si pamatuj, že všechno zlé, co se zrodí v lidských srdcích, se jim už i tady na zemi vrací. To aby mohli pochopit, a svá srdce změnit.
„Bůh buď světu milostiv.“ řekl pan Šimon. „Bude ještě pro svět možná náprava?“
„Lidé se o to budou snažit, ale stále víc jenom po lidsku, takže konce budou horší, než začátky. Ale ono vlastně nejde ani tak o svět, pane Šimone. Proč myslíš, že se náš Pán říká v modlitbě za apoštoly: ,Za ně prosím a ne za svět?' Znáš přece Apokalypsu. Osud světa je daný a je předem známý. Ale co není dopředu dáno a není předem známo, je osud každé lidské duše. U toho je třeba začít. Každý u sebe. Řekni mi, jak se nejhruběji zkouší ostří meče?“
„Na železe. Na štítu.“
„Tak. A co kováře zajímá víc? Co udělá meč se štítem, nebo co udělá štít s mečem?“
„Spíš to druhé.“
„Správně. A podobně – nejdůležitější není, co udělá člověk se světem, ale co udělá svět s člověkem a s jeho duší. O tu se bojuje. Znáš podobenství o rozsévači? Podobně i ďábel se snaží. Také zasévá, ale přitom ještě neví, jestli bude sklízet. To záleží na člověku. I kdyby přišly všechny přírodní metly, nemoci a války, a všechna pokušení světa, nemohou způsobit škodu lidské duši, pokud zůstane v Bohu pevná až do smrti. Jeden moudrý muž, Eferém Syřan, k tomu říká: ,Pokorný člověk není nikdy ukvapený, uspěchaný, nebo vzrušený, nikdy nemá žádné prchlivé, nebo nestálé myšlenky, ale stále zůstává pokojný. I kdyby nebe mělo spadnout a přitisknout se k zemi, pokorný člověk se nevyděsí.' Na to můžeš myslet, pane Šimone, až si budeš říkat, že tenhle svět vůbec nevypadá k světu. Tím se posiluj. A co mi posílá otec Kliment?“
„Vida, skoro jsem zapomněl, tady ten kříž.“
„Aha, no ještě má pevnou ruku a dobré oko. A nevzkazuje něco?“ Pan Šimon se začal trochu ošívat. „Jen si nedělej starosti,“, řekl stařec skloněný nad košíkem, „já vím dobře, co mi ten starý náfuka vzkazuje .“ Kdyby pan Šimon neviděl malý úsměv ve staré tváři, věru by nevěděl, co si o tom myslet. Asi by odcházel opět trochu zmatený.
„Bůh s tebou,“ rozloučil se s ním stařec. Ten křížek je tvůj. Nech si ho na památku. A až pojedeš dál, zastav se určitě v Hradišti, na ostrově svatého Jiří. Je to moc důležité

Kapitola XXX.

Jak pan Šimon město Hradiště navštívil, ale nevěděl, čeho se tam nadíti.

Pan Šimon původně měl za to, že se domů bude vracet rovnou přes Znojmo, ale tihle starci nemluví jen tak do větru. Ztratí dva dny, ale určitě i něco získá. Když už ujel kus cesty, uvědomil si najednou, že se úplně zapomněl zeptat na tu vlašskou listinu. Má se ještě vrátit? A najde starce? „Ale co,“ mávl rukou. „Člověk asi vážně nemusí vědět všechno.“
Co důležitého ho může čekat v Hradišti? Pan Šimon si vzpomněl na notáře kapituly Petra a Pavla na Vyšehradě, pana Hynka z Myslova. Mluvil přece o tom, že děkan olomoucké kapituly pan Půta z Podštejna v nynější době přebývá v Hradišti, při hranici s Horními Uhrami, odkud se podle potřeby vydává na cesty do Budína. To by ovšem dávalo smysl. Pokud se má děkan Půta dovědět o událostech kolem notáře Gottharda, pak bude nejvhodnější, pokud se o tom dozví přímo pana Šimona, jakožto zamýšlené oběti přepadení. Hradiště byla mohutná pevnost. Založil ji na svatojiřském ostrově ještě král Přemysl II. Otakar, na prosby opata Habarta z Velehradského kláštera, který trpěl uherskými nájezdy. Do města byla přivedena blízká kupecká cesta, mezi lidmi zvaná jantarová, po které přijel i teď pan Šimon. Když po pěkně stavěném novém mostě překročil řeku Moravu, dostal se skrze Staroměstskou bránu na podlouhlé náměstí s patrovými kamennými domy, kde se chtěl doptat na radnici a na nějaký slušný šenk. Radnice ale kupodivu nestála na přímo náměstí. Hradiště mělo vlastně náměstí dvě. Postavili si je osadníci, kteří město obydleli, jedni z Kunovic a jedni ze Starého Města. A protože se často neshodli, stála radnice v Prostřední ulici, která obě náměstí spojovala. A pěkná hospoda stála hned na proti ní. Pokud by snad místní purkmistr nejevil ochotu pohostit pana Šimona jak se patří, zajde si přes ulici. Ještě přemýšlel, zda by neměl předně navštívit faru u Svatého Jiří, nebo při kostele Zvěstování Pany Marie. Rád si v cizích městech prohlížel místní kostely a pomodlil se v nich za sebe, rodinu i království. Ale řekl si, že bude zdvořilé, pokud jako královský posel navštíví nejprve purkmistra, protože žádný hrad ani kastelán zde nebyl. Jak se ukázalo, pan purkmistr Blažej byl člověk vlídný a pohostinný, hned nechal připravit váženému hostu dobrou krmi, ale ve věci jednání s děkanem Půtou z Podštějna mu vyhovět nemohl. Děkan olomoucké kapituly je totiž již po dvě neděle v Budíně a zatím není zpráv, že by se vracel, takže ani není jasné, jak dlouho by musel pan Šimon ve městě na něj čekat. S tím nemohl Pan Šimon nic dělat a zdržovat se nemohl. Poděkoval purkmistrovi za pohostinství, vyptal se na cestu ke Znojmu a spěšně vyrazil k domovu.
Cestou přemítal, jak si to srovnat v hlavě, že si tak zbytečně zajel. Nakonec, ovšem, to že podá zprávu olomouckému děkanovi, byl jeho vlastní nápad, starec Prokop o Půtovi nemluvil. Co tedy jiného důležitého měl v Hradišti pořídit? Asi se starý poustevník nějak spletl. Kdo ví, jak je to s prorockou moudrostí těhle černokněžníků.

Kapitola XXXI.

Jak pan Šimon nocoval pod nebeskou klenbou a podivnými hlasy ze sna vytržen byl.

Pan Šimon se čím dál více těšil domů. Protože zajížďkou do Hradiště ztratil den cestou tam a den zpátky, rozhodl se, že si přispíší a na noc dojede až do Břeclavi.
Přece jen ale po dlouhé jízdě byli oba i s koněm utrmácení a museli zvolnit. Když začalo světla ubývat, zalitoval trochu, že nezůstal alespoň v Hodoníně. Ale řekl si, když už spěchá, přece se nebude vracet. Přenocuje tam, kde to půjde. Cesta ho vedla k mírné vyvýšenině, kde v začínajícím přítmí viděl zbytky starých valů. Tady bude vhodné místo. Za valy se rozkládala veliká louka, kde se kůň může napást po libosti. Pan Šimon chvíli hledal až našel pramen, u kterého se usadil a pojedl placky, které chtěl sníst už na dříve, ale to neměl čas, přece jen chtěl stihnout tu Břeclav. Natáhl na zem plášť a uvelebil se. Vzpomínal, kdy naposledy spal takhle venku. Vlastně už si ani nevzpomněl.
Možná jako kluk. Nu což, vrátí se do dětství. Bude spát pod hvězdami.
V noci pana Šimona vzbudily hlasy. Posadil se rozespale, podvědomně sáhl po meči a podíval se do louky, odkud přicházely. Musel to být ale nějaký zvláštní sen. Na té louce před ním stály kostely. Hodně kostelů. Velké i malé, hranaté i kulaté. V jejich oknech zahlédl svit, který trochu osvěcoval i trávu kolem nich. Napočítal jich rovnou dvanáct. Zvědavě vstal a vydal se k nim. Procházel mezi nimi a poslouchal, odkud slyší zpěv. Zvláštní zpěv. Nebyl to gregoriánský chorál. Byl takový vemlouvavý, hluboký, či spíše mhohohlasý: Upokoj, góspodi, dúši usópšich ráb tvójich... Došel až k velkému kostelu s půlkruhovou absidou. Jedním z nízkých oken nahlédl dovnitř. V kostele hořela spousta svic. Stěny byly od spoda až nahoru vyzdobeny podivnými postavami. Na nebesky modrém pozadí stály v několika řadách nad sebou. Vysoké, se svatozáří kolem hlavy, s podivnými gesty, jakoby strnulé, ale přitom působily dojmem vnitřního života. Jako kdyby na člověku, který na ně pohlédne, přenášeli nějaké sdělení. Jinak byl ale kostel prázdný. Zpěváky nikde neviděl. Obešel skoro celý kostel až došel ke dveřím, aby se podíval dovnitř. Ale našel je zavřené. A pan Šimon v tom snu věděl, že i ostatní kostely na louce mají dveře zavřené. Určitě bývaly často dokořán. Teď už jsou nepřístupné.
Hned jak se pan Šimon ráno probudil, připomněl si ten zvláštní sen. Pohlédl do louky, ale všude byla jen tráva. Prošel celou pastvinu křížem krážem, ale nenarazil na nic, co by ten jeho sen mohlo připomínat. Byl nový den a bylo potřeba pokračovat v cestě. Přistihl se, jak si na koni brouká Upokoj, góspodi, dúši usópšich ráb tvójich.... Měl cit pro melodičnost a nějak se mu to vtisklo do duše.

Kapitola XXXII.

Jak se pan Šimon z Moravy vracel a krom Znojma nikde zdržeti se nechtěl.

Hned po Lichtenštejnském Mikulově ho čekalo Znojmo, kde se chtěl jen na chvíli zastavit v hradní rotundě svaté Kateřiny, protože vyšehradský kapitulní děkan Vojíř hovořil o Znojmě jako o jednom z míst, kde je zvažováno to zavedení slovanské mše. Pan Šimon se nechtěl zdržovat oficialitami s kastelánem, chtěl jenom nahlédnout do rotundy, kterou naštěstí našel otevřenou. I když zvenku nebyla veliká, přece, když vešel, cosi na něj dýchlo, že si připadal menší a nebo ten prostor větší, než vlastně byl. Vnitřní malby na stěnách a v kupoli mu trochu připomenuly jeho sen a ony malby na stěnách zavřeného chrámu. „Ano,“ řekl si, „tady by vskutku bylo příhodné obnovit mši ve slovanském jazyce.“ Nezdržel se ale dlouho. Fresky starých vládců a světců jsou sice krásné, zajímavé, ale Kestřany volají. „Že bych také,“ napadlo ho cestou „nechal vyzdobit náš kostel takovými freskami? Nebo alespoň kestřanskou velkou síň?“
Ze Znojma nebylo daleko do Jemnice, držené Lichtenburky a další noc strávil v Jindřichově Hradci, který byl jedním z důležitých hradů a měst mocných Vítkovců, stejně jako Krumlov. Pan Šimon si vzpomněl na sestru Kláru. Slíbil, že po návratu z Moravy ji navštíví. Musí doma zařídit tolik věcí! Další noc, strávenou na březnické tvrzi u pohostinného pana Václava z Buziců, už ani nemohl dospat, přesto, že poseděli dlouho do noci a on měl co vyprávět. A když potom projížděl hvozdem pod Jelenovým vrškem, už začal pociťovat krajinu domova.
Nedá se říci, že by ho na tvrzi přímo vyhlíželi, ale rozhodně paní Kateřina a Bohuslav byli jako na trní, že se pořád nevrací, zda jsou cesty bezpečné, přijede-li zdráv a zda se při svém poslání vrátí se štítem a nebo na štítě. A že radost byla veliká a že nešetřili ani slovy, ani vínem, ani dobrým jídlem, a že i hosty pozvali, tož, kdo by se divil? Vždyť byli i s Bohuslavem pryč z domu hrubě přes měsíc.

Kapitola XXXIII.

Jak se pan Šimon doma těšil, ale pan Hynek mu zlé noviny vypověděl.

První, co pan Šimon udělal, když následujícího dne (trochu opožděně) vstal bylo, že si řekl, že nebude dělat nic. Ale nakonec to nevydržel. Po ránu se oproti zvyklostem najedl a dal se do obhlídky hospodářství. Vršek hradby za stájemi potřebuje vyspravit. U studny by se slušelo vylepšit rumpál. V kovárně pomalu dosluhuje měch. Koně vypadají spokojeně, ale už je třeba myslet na zimní zásoby píce a vůbec na jídlo ne jen pro koně. Když pan Šimon obešel vnitřní dvůr, objevil se ve dveřích paláce Bohuslav a přidal se k němu.
„Nepodíváme se do mlýna?“ Navrhoval.
„Pravda, přikývl pan Šimon. „Už jsme tam dlouho nebyli, že? Jestlipak pokračuje oprava náhonu, zdali sehnali správné dřevo. Skoro jsme zapomněli na to, že jsme tady doma zanechali nedokončenou práci s pátráním po vrahovi.“
Ale to se jim mělo připomenout samo, protože po obědě navštívil Kestřany pan Hynek z Klokočína. Byl zvědav na jejich zážitky na Moravě, zdali pokročili ve vyluštění té řecké listiny a také, že má pro ně nové zprávy. Poseděli a pan Šimon s Bohuslavem vylíčili svá dobrodružství, i jak a proč se ta listina ocitla ve sbírce Vyšehradské kapituly, když se o jejím obsahu můžeme patrně už jenom dohadovat.
„To je škoda“, uzavřel to pan Hynek, „mohlo to být určitě hodně zajímavé. Co když se tam píše o tajemství keltského pokladu? To, že se najednou objevily a pak zase zmizely nějaké staré zlaté věci, může znamenat, že někde toho leží mnohem víc. Jo, když už jsme u toho, slyšel jsem, že pan Tejmal bude zvelebovat heřmaňskou tvrz. Vidíte to? Já se tu sháním u kupců po půjčce a on pěkně potichu už někde peníze sehnal. No jo, holt Tejmal.
Ale mám ještě jednu smutnou novinu. Putimský šenkýř Pivoda je na pravdě Boží.“
To se pan Šimon a Bohuslav podivili.
„Tak, tak. Než jste se vrátili, už ho v Putimi pohřbil velebný otec Vít. Tady se potvrdilo přísloví, že kdo s čím zachází, s tím také schází. Tak dlouho lovil v lese zvěř, až jednou ulovila jeho. A představte si, na mrtvého natrefil v lese rovnou pan Diviš z Mirovic. Prý se vracel z Putimi, měl tam nějaké řízení. Kdo ví, proč nejel obvyklou cestou a bral to přes les. Pivoda prý tam ležel s ranou v hrudi a v ruce ještě svíral za uši uloveného zajíce. Takže tam vlastně ležely mrtvoly dvě. I když, pravda, toho zajíce, na rozdíl od Pivody, nikdo nepolitoval. Prý ho skolil kanec. Asi pořádný. Zkusili jsme ho s Purkartem stopovat po lese, ale marně. Jo, když už jsme u toho, za týden, na svatého Víta, pořádáme u nás v Klokočíně hon. Zkusíme na toho lidomordného kance dostat, pokud by jsme ho na našem natrefili.
Někdo už tomu řádění musí udělat konec. Přišel jsem vás oba pozvat. Nemáme kdovíjakou honitbu, ale když nebude kanec, bude jiná zvěř. Pak bude i hostina, posedíme, popijeme.“
Když pan Hynek odejel, zeptal se Bohuslav pana Šimona: „Půjdeme na ten hon? Až doteď nás pan Hynek na hon nezvával, ani my jeho. Chce nějak utužovat vztahy?“
„Ano, milý Bohuslave, půjdeme na hon. Ale předtím bych ještě chtěl stihnout pár věcí.
Nějak už mi to do sebe začíná zapadat.“
„Aha. Mně tedy zatím do sebe nic nezapadá.“
Tak dávej pozor, co budu dělat já. Schválně, jak brzy na to přijdeš. Takže: musíme promluvit s panem Heřmanem, navštívit putimský šenk a také pátera Víta. Na mlýn teď nebude čas, ledaže bychom tam sjeli ještě dnes a zítra se celý den věnovali naší věci.“
„Jo, nechme mlýn na jindy. Dneska chci ještě zajít do Dolní tvrze, pozdravit pana Mikuláše. Utužovat vztahy.“
„Utužovat, nebo navazovat?“ Zajímal se pan Šimon. Ale Bohuslav neodpověděl, jen zvesela kráčel do paláce.

Kapitola XXXIV.

Jak byli páni Šimon a Bohuslav opět hosty na Heřmani a jaké zprávy z Olomouce zvěděli.

„A na co se vlastně pana Heřmana chceme ptát, Šimone? Jestli nezvelebuje Heřmaň za stříbrňáky od Filettiho?“
„No jestli chceš, tak se takhle rovnou zeptej. Asi by ho to překvapilo.
Samotného by mne zajímalo, co on na to a jak by se tvářil.“
„Já se ptát nebudu. Ptej se ty, já budu pozorovat. Zastavíme se na faře u otce Benedikta?“
„Zastavíme, určitě, jen teď přemýšlím, jestli před návštěvou u pana Heřmana, nebo až po ní.
Spíše až po ní. Třeba nám řekne pan Heřman něco, co si budu chtít na faře ověřit.“
Heřmanská tvrze zatím nevypadala, že by ji někdo začal opravovat. To už by chtělo začít stavět rovnou z kamene, ale to stojí náramné peníze! Ve dvorci byl docela čirý ruch a pan Heřman stál také venku a ukazoval někam rukou jednomu svému pacholkovi. Když uslyšel koně, otočil se směrem k bráně a zavolal na Kestřanské: „ Pozdrav Bůh, pánové! To jste přišli krapet nevhod, do pěkného mumraje. Ale co. Pojďme do věže, taky si rád chvilku posadím. Máme tam i co ke svlažení hrdla. Koně nechte Adamovi“, ukázal na svého pacholka, který vypadal jako voják.
Když zdolali žebřík a usedli ve smolou provoněné roubené síni, zase na lavici pod okénky, které připomínaly střílny, pan Heřman napřed nalil řídké pivo do hnědých korbelů, podal jim je a pozdvihl k nim tázavě oči.
„Byli jsme dlouho pryč, a tak jsme se přišli poptat, co je nového v té naší společné věci,“
začal pan Šimon.
„Já vím, na Moravě,“ řekl pan Heřman. „Tajné poslání. Ta společná věc se asi moc nepohnula, pokud s tím nesouvisí neslavný konec šenkýře Pivody. Taková nešťastná náhoda by se zkušenému pytlákovi stát neměla. Tedy pokud to byla náhoda.“
„A někdo říkal, že nebyla?“
„Proč by nebyla. Možná byla. Ale jak říkám, kdo je zvyklý slyšet v lese, černou zvěř nepřeslechne. Leda že by byl opilý na mol. Ale to on nebýval ani v šenku. Dost vydržel.
Škoda ho, bez něj už to v Putimi nebude ono. Ale mně to pálit nebude, budu se stěhovat.
Viděli jste to pozdvižení na dvoře. Než se jednou stěhovat, lepší třikrát vyhořet, se říká, ale abych se nerouhal.“
„Stěhovat?“ Podivil se Bohuslav. Zrovna nám říkal pan Hynek z Klokočína, že chce tu chcete zvelebovat tvrz.“
„A kdy to říkal?“
„Včera byl u nás.“
„Tady byl taky. Nevím co tu viděl. Přece chce přestavovat u sebe, ne? Nebo si to popletl s panem Mikešem z Dobeve, který už vrazil do svého kostela celý majland. Asi se mu to trochu motá. Já se budu stěhovat do Dubného, až za Budějice. Dědictví po bratranci, Markvartu z Dubného. Umřel na horkou nemoc. Zbyla po něm Dubenská tvrz a žena Mlada, obě pěkné, že to tak řeknu.“
A víc z něj nedostali.
Pan farář Benedikt měl radost, že má hosty. „Ještě jste vlastně, pane Šimone, ani nepodal raport o cestě. Ale do Prahy kvůli tomu nemusíte. Já to v naší kapitule řádně vyřídím. Jen mi to povězte a nešetřete podrobnostmi. Mohou být důležité.“
A tak mu to oba všechno pěkně vylíčili. „Jenom by mne zajímalo,“ dodal pan Šimon, „jak to teď bude s kancléřem Gotthardem. Světskému rameni přece nepodléhá. A jakým způsobem to může biskup zařídit, aby se mu dostalo po zásluze?“
„Takové věci, jako útok vysokého církevního hodnostáře na královské posly, se pane Šimone, řeší delikátně.“ S hodnostářem se pastýřsky pohovoří a předloží se mu několik možností. Ostatně, už se stalo. Páter Gotthard překvapil kanovníky kapituly zbožným přáním, že chce zbytek života strávit v malém nevýznamném klášteře v rodném Sasku, jak prostý mnich, samozřejmě v pokoře a odříkání. Bylo to poněkud náhlé rozhodnutí a zajisté nečekané, ale nikdo, ani jeho milost pan biskup Jan Očko, mu to nerozmlouval.“
„Pravda,“ řekl pan Šimon. „Církev svatá vždy dokáže řešit problémy cestou nanejvýš diplomatickou. Jen se obávám, že bratr Gotthard, při své cílevědomé horlivosti, nezůstane v tom saském klášteře dlouho jen prostým mnichem.“
„I to je možné,“ uzavřel otec Benedikt. Ale pro nás a pro bratra Mikuláše je hlavní, že nezůstal vlivným kanovníkem Olomoucké kapituly a hlavně, že už se na ni nevrátí.“

Kapitola XXXV

Jak se pan Šimon v Putimi vyptával a jak byl tak spokojený, že i groš utratil.

„Tak a teď do Putimi,“ zavelel Pan Šimon, když ukončili návštěvu na faře. „Můžeme si tam v šenku dát oběd, pokud ovšem vdova bude vařit. Kdo ví, v jakém stavu to tam teď leží.“
Když dorazili do hospody, vdova kupodivu ne jen vařila, ale byla v plném kalupu, všude hosti, jako by byl každý jiný den a hostinský Pivoda se měl každou chvíli vynořit ze sklípku nebo z kuchyně.
„No co,“ odpověděla jim Pivodová, když se na to pan Šimon taktně zeptal. „Slzičky mi peníze nevydělají. To víte, že jsem si poplakala, ale copak hospoda může mít zavřeno, tady u Zlaté stezky, když jsou hosti zvyklí vejít a posadit se za stůl? Pivoda by mi dal recht. Vidíte? Všechny ty jeho trofeje a samoděly tady na zdi nechám. Na památku. Však sem taky táhnou hosty.“ A odběhla k dalšímu stolu. „Tak to bychom tedy měli,“ konstatoval
Bohuslav. Na co tady vlastně ale máme přijít? Říkal jsi, Šimone, že mám dávat pozor, co budeš dělat. Ale tady zatím žádný užitek nevidím.“
„Jak to že ne? A co ten oběd. Na místní faře by nám asi takový nedali. A tam právě teď půjdeme. Chci se zeptat plebána Víta na jednu věc, která mne moc zajímá. A nad tím pak můžeš přemýšlet do sytosti.“ Kostel svatého Vavřince se nacházel stranou od Zlaté stezky, až za dřevěným mostem přes širší rameno Blanice. Dříve na místě kostela stávala tvrz, ještě dnes byl obehnaný zdí s malou brankou. Kéž by tam ještě v márnici bývalo leželo tělo šenkýře Pivody. Ale protože ho pan Šimon nemůže vidět, musí se alespoň zeptat a tak zamířili na faru naproti kostelu. Na faře právě narazili i na pana Diviše z Mirotic, který přišel za Vítem kvůli rodinným hrobkám pod kostelem.
„Jak že vypadalo to zranění?“ Plebán Vít se podivil, že to pana Šimona zajímá. „Inu, taková velká rána od kance. Přímo v hrudi. Sama o sobě by možná nebyla k smrti, Pivoda byl kus chlapa, ale jak tam zůstal ležet, ztratil moc krve.“
„Jenom jedna rána, a jen od jednoho klu? Ani žádné další zranění a žádná kost zlomená, pane faráři?“
„To se tak nepozná. Co jsme si všiml, jinak vypadal v pořádku. Prostě jedna rána, ale, jářku, pořádná.“
„Něco se vám na té smrti nezdá, pane Šimone?“ Zajímal se pan Diviš. „Vždyť už je to jedno. Já myslím, že dostal, co si zasloužil, napytlačil se dost. Když jsme tu ještě na Putimi seděli, nic takového jsme netrpěli, i kdyby z té zvěřiny pak vyvařovali jako pro císaře.
Buďte sbohem, pánové, a my jsme domluveni, důstojný otče.“
„Tak vám děkuji, otče Víte, my taky půjdeme, a taky něco na přilepšenou.“ Pan Šimon vtiskl překvapenému faráři stříbrňák a vyšel s Bohuslavem ven před faru.
„Pane jo, stříbrňák!“ To jsi asi slyšel něco důležitého, nad čím bych se měl zamyslet?“ Ptal se Bohuslav.
„Řekl bych, že to bylo hodně důležité, Bohuslave. Jsem s tou plebánovou odpovědí moc spokojený. Teď si užijeme poklidný týden a pak nás čeká ten hon na lidomorného kance!“ Celý týden se Bohuslav motal kolem pana Šimona a zkoušel z něj vytáhnout nějaké slovo, ale ten byl jako vyždímané vemeno. Ani kapka, ani půlka myšlenky, nebo náznak stopy.
Jenom se usmíval a z Bohuslava si utahoval: „Já jsem se přece nedověděl o nic víc, než ty.“
Takže jestli mám v hlavě nějaký nápad, máš stejnou možnost na něj přijít.“ Ale Bohuslav nic. Tak si řekl, že si počká na svatého Víta. Stejně už to vypadá, že se to všechno co nevidět ukáže. Pak mu to nedalo, začal si dávat různé věci dohromady. Tak i tak zleva zprava, ale stejně nic nevymyslel.

Kapitola XXXVI.

Jak šli páni Šimon a Bohuslav na hon a jak moc se ten hon vydařil.

Ráno na svatého Víta sešel Bohuslav za panem Šimonem do myslivny.
„Tak co, vyrazíme na lov toho divého kance? Bereme kuše, nebo jen kopí do ruky, se zvěří na blízko, jak se na rytíře sluší?“
„Ba, vyrazíme na lov.“ Odpověděl pan Šimon. „Ale na trochu jiný lov, než si myslíš. Podívám se do tvrze na Klokočín.“
„Tam ale nikdo nebude, Hynek a Purkart budou už od rána v lese.“
„No právě. A ty, milý Bohuslave, pojedeš za nimi, ale nedáš se znát, dbej, abi tě neviděli. Doufám totiž, že v tom lese zůstanou dlouho. A pokud by se chtěli vracet, musíš za mnou na Klokočín dorazit ještě před nimi, a varovat.“
„To nevypadá jako řádná návštěva, že?“
„Ne, to uznávám. Ale potřebuju něco zjistit a to můžu jenom bez těch dvou. Je to v zájmu spravedlnosti a pokud najdu co hledám, všechno se rychle vysvětlí. Ostatně, dá se to vyložit i tak, že jako pozvaný host jdu napřed za bratry na Klokočín a když tam nebudou, trochu na ně počkám a přitom se budu rozhlížet tu a onde. Ale hlavně, abys stihl dorazit před nimi, kdyby se vraceli dřív, což nepředpokládám. Ta návštěva mi určitě nezabere dlouhý čas a pak také hned přijedu do lesa za tebou.“
Bohuslav měl sice o celém tom plánu své pochybnosti, ale vydal se do klokočínské honitby. Koně nechal na kraji lesa na dlouhý provaz u louky. V tichu lesa začal opatrně našlapovat borůvčím mezi stromy a keři, kde uslyší honce. Nikde ale nic neslyšel, kromě datla na stromě nad sebou. Pod nohama mu občas zašustilo něco malého a rychlého. Mezi stromy a maliním se tak pomalu propletl k mlází, které obkružovalo malou mýtinu. A na té mýtině uviděl Purkarta, ale samotného. Mladší z klokočínských „vyčáplů“ byl pěší, v ruce držel samostříl a rozhlížel se pozorně do všech stran. Přitom pomalu postupoval kolem mlází a obcházel mýtinu, takže za nějakou chvíli bude u Bohuslava. Slušelo by se, aby ho vyšel pozdravit, poděkovat za pozvání a zapříst hovor, ale zdržovací taktiku si nechá na potom, až uvidí, že se Purkart chystá domů. A tak zůstal Bohuslav kde byl a nehýbal se, už proto, že každý pohyb znamenal nepříjemné píchání od jemných malinových trnů. Ale spokojený nebyl. Purkart sice nevěděl o Bohuslavovi, ale Bohuslav zase nevěděl o panu Hynkovi a za takových okolností by nemohl včas varovat Šimona, kdyby pan Hynek z nějakého důvodu vyrazil na Klokočín. Rozhodl se tedy, že přece jen vyleze na paseku a Purkarta pozdraví, i když ten jeho vyčáplův střeh s nataženou kuší se mu pranic nelíbil. Ale pokud se chystá vystřelit po zvěři, tak nebude natahovat kuši až potom, co ji uvidí, to se rozumí. Rozhrnul opatrně haluzky před sebou, když vtom se kvapně rozhrnulo i mlází hned za Purkartem, z něj vyskočili dva pořádní chlapi a srazili ho k zemi. Jednoho z nich Bohuslav poznal, to byl ten pacholek co vypadal jako voják, Adam z heřmaňské tvrze. „Tak přece pan Heřman Tejmal!“ Pomyslel si Bohuslav. Co teď? Mohl by skočit Purkartovi na pomoc, ale ten už má svázané ruce a proti těm pacholkům, z nichž nejméně jeden je cvičený v boji, by nemusel sám dobře obstát. Navíc by se prozradil a to by byla škoda. To, že pacholci z Heřmaně nemají o něm tušení, je třeba využít. Počká, co se bude dít dál. Jestli uvidí, že Purkarta vedou do Heřmaně, mohl by rychle pohledat pana Hynka, nebo dojet pro Šimona na Klokočín pro pomoc. Pacholci zvedli Purkarta ze země, jeden z nich mu dal pořádnou herdu do zad a vedli ho před sebou. „Měl bych si teď dojít pro koně,“ napadlo Bohuslava.
„Vida, to ale není pan Hynek z Klokočína,“ ozvalo se těsně za ním.“ Rychle se otočil a před ním stáli další dva pacholci, v rukou měli meč a samostříl, a podezřívaně si ho měřili. „A vy račte být kdo?“ Zeptal se jeden z nich. „To je pan Bohuslav z Kestřan,“ řekl ten druhý, „Už ho poznávám. Přece u nás byli, s panem Šimonem.“ „Aha. Dnešní lov už skončil, pane Bohuslave. Jak vidíte, docela se vydařil. Předpokládám, že neodmítnete naše pozvání do Heřmaně. Nebo byste snad raději na Klokočín?“

Kapitola XXXVII.

Jak šel pan Šimon nepozván na návštěvu a co z toho vzešlo.

Pan Šimon uvázal koně k zábradlí můstku před branou a vešel na dvorec. Všude bylo prázdno a ticho, jako by tvrz byla opuštěná. Pan Šimon předpokládal, že tu nebudou Hynek s Purkartem a ještě nějací chlapi, co jsou s nimi v lese, ale že by vůbec nikdo? Nějaká děvečka s vědrem, kuchařka se svazkem cibule, nebo pacholek u brány... ani živáčka. Ne, že by to vadilo. Pan Šimon měl sice připravené slovo, že počká v obytné věži na pány, až se vrátí z lesa, z čeledi by ho těžko někdo vyhazoval, ale takhle je to ještě lepší. Rychle zašel do široké věže, jejíž kamenné přízemí tvořilo velkou obytnou místnost. Bylo tu jen pár lavic u zdi, po pravé straně ode dveří stála místo lavice velká truhla a naproti ní přes místnost vysoká skříň. O skříň bylo opřené kančí kopí. Ale ne masivní lovecké se zarážkou za hrotem. Byla to taková tyč, která místo kovaného hrotu mělo kančí zub. A byl pořádný. Uprostřed místnosti, kde se v čase jídla rozkládal stůl, ležela kančí kůže. Úzká okna nedávala moc světla, ale teď se do nich opíralo slunce, takže uvnitř bylo světla hojně a to se bude hodit. Pan Šimon věděl, že skoro ve všech tvrzích mívali v podlaze padací dveře s ukrytým sklepním prostorem. Většinou byla v hospodářské místnosti, tady ale bylo rovnou přízemí obytné, takže je třeba začít pod tou kůží. Pan Šimon odhrnul kůži a v prkenné podlaze se skutečně rýsoval obdélníkový poklop s petlicí, který se příliš nelišil od toho, jaký měli v Kestřanech. Vytáhl jednoduchou závlačku a poklop zvedl. Musel pořádně škubnou, byl natěsno. Sklepní prostor pod ním nebyl o mnoho širší než poklop sám, ale byl hodně hluboký. Pan Šimon odhadoval, tak pět, šest loket. Asi pamatoval lepší časy tvrze, protože byl velice pečlivě vyzděný kamenem. Pod okrajem na Šimonově straně byl opřený žebřík vyrobený ze stromu, jednoduchá ostrve, jediná bezpečná cesta dolů. Pan Šimon neztrácel čas a slezl po něm až na dno. Pod nohama mu začvachtala voda, bylo jí tam po kotníky. Díky slunečním paprskům bylo i tady dole trochu vidět. Hned si všiml, že v delších stěnách sklípku byly naproti sobě v kamenné zdi dva vysoké výklenky, v nichž si všiml kromě nějakých soudků, asi s lepším vínem a dvou menších truhliček, zajímavého džbánu stojícího na kulaté míse. Měl neobvykle dlouhý zobák, spíš takové malé korýtko. Když ho vzal do ruky, byl těžký, nejspíš bronzový. Uvnitř něco rachotilo. Když obrátil džbán, na dlaň mu vklouzl malý zlatý předmět, jako srpek měsíce, nebo spíš jako lodička stočená do tvaru srpku, s tenkou úchytkou. Mohla by to být náušnice.
„Ty Filettiho groše a florény tam nejsou!“ Pan Šimon zvedl překvapeně hlavu a na okraji otvoru uviděl usměvavou tvář pana Hynka z Klokočína. „Ty byste našel tady nahoře v truhle, aby byly po ruce. Ale nepodcenil jsem vás, pane Šimone, jste chytrá hlava, dřív nebo později byste na nás stejně přišel. A já mám v té věci trochu naspěch, proto jsem si dovolil nastrojit na vás tuto past, za což se upřímně omlouvám.“
„Past?“ Podivil se pan Šimon. Víte, pane Hynku, já tento zločin vyšetřuji jako pověřenec krále a na šlechtice ve službách krále není radno líčit pasti.“
„Ale já vám, pane Šimone, nezkřivím ani vlas na hlavě, to jsme se ve mně zmýlil. Jsem počestný šlechtic dbalý zákonů království.“
„To jsem rád,“ konstatoval pan Šimon a chystal se i s džbánem na žebřík. „Když dovolíte, pane Šimone, tu ostrvi si vytáhnu k sobě. Přihodí se totiž takové malé neštěstí. Já jsem na neštěstí specialista. A představte si, že o něm vůbec nebudu vědět! Totiž ne hned. Já jsem totiž s Purkartem právě na lovu, jak jsme všude ohlásili. A z čeledě tu také na potvoru nikdo není. Všechny jsem dnes poslal pryč, za různou prací. Jak bych mohl tušit, že pan Šimon, při svém pátrání, navštíví bez pozvání Klokočínskou tvrz a sleze až do sklípku? Jestlipak víte, že ten poklop je hodně natěsno? Když se náhodou za člověkem zavře, zapadne tak prudce, že se zezdola sotva dá otevřít. Zato západka je moc volná. Snadno při té ráně zapadne do objímky a pak už se nikdo nedostane ven. Leda že by někdo přišel a slyšel vás, ale jak říkám, jako na potvoru je trvrz uplně prázdná.“
„To vám moc nepomůže, pane Hynku, dříve nebo později stejně někdo přijde a rozhodně Bohuslav ví, že jsem tady. I když schováte poklop pod kůží, uslyší mne.“
„Že bych to měl tak nedomyšlené?“ Aha, já jsem vám to ještě neřekl. Víte, jsme nedaleko od řeky a nahoře za tvrzí máme v louce takovou nádrž, do které stále doplňujeme vodu, pro dobu sucha a také pro válečné časy. To pak do tohohle sklípku schováváme cenné věci, kterým voda neuškodí a pak ten sklípek zatopíme vodu z nádrže. Naši tvrz sice není těžké dobýt, to přiznávám, ale kdo by se pokoušel hledat nějaké cennosti tak hluboko pod vodou? Někdy se ovšem stane, že se stavidlo unaví, staré dřevo praskne a voda zaplaví sklípek nečekaně, až po ten těsný poklop. Proč vám to ale říkám, když je to staré tajemství naší tvrze? Aha, vy už to totiž nikomu neprozradíte. Všechno to bude taková souhra nešťastných okolností. A co se týče Bohuslava, víte ten náš Purkart, když je na lovu, to je takový hrom do police. Jak dostane do rukou kuši, tak střílí napravo, nalevo. Kolikrát byl zázrak, že někoho při lovu nezabil. Ale i štěstí se jednou unaví. Uznávám, je to podezřelé, když dva bratři z jedné tvrze přijdou o život v jeden den, ale jak říkám, trochu spěchám. Jsem totiž stále ještě manem pana Jindřicha z Rožmberka, ale bohužel už ne dlouho, protože pan Jindřich prodává koruně po Zvíkovu i naše manství. Ovšem, jak jistě víte, páni z Rožmberka nebývají českými králi právě přáteli. Je to rodová tradice. Počítám, že pokud, ač neradi a vlastně nevinně, budeme příčinou smrti dvou královských manů, jistě bude pan Jindřich posuzovat věc velmi shovívavě. Neříkám, že mne rovnou pochválí, ale jistě bude velmi shovívavý. Mám na to už jen pár dní, pane Šimone, a tak se omlouvám, že tak tumluji, jistě byste si chtěl užívat života trochu déle, chápu, ale přírodním živlům, ani hloupým náhodám, člověk neporučí. Já vím, je těch nešťastných náhod poslední dobou nějak mnoho, nejednoho by napadlo, že je to už trochu divné, ale když už tu vy nebudete, kdo by do toho šťoural? Při nejhorším, vždycky se to svést na Heřmaň. S tou jejich pověstí! A pan Heřman najednou opouští tvrz a honem se někam stěhuje, pročpak asi? Lidé už si to dají dohromady. Důkazy sice nejsou, ale hlas lidu, to je hlas Boží. Když dovolíte, pane Šimone, odskočím si teď ke stavidlu a pak lehce fouknu do toho poklopu. Nepochybuji, že pro svou zbožnost a zásluhy brzy dojdete nebeského království. Tam já, bohužel, nesměřuji, a tak se musím postarat o nějaký ten ráj pro sebe tady na zemi.“ Hynkova hlava z okraje otvoru zmizela.
Pan Šimon byl neschopen pohybu a marně přemýšlel, co říci rozumného, nebo alespoň důstojného, nebo alespoň vtipného, když tu se hlava pana Hynka objevila v otvoru znovu. Ale tentokrát se neusmíval. Z úst mu začal vytékat pramínek krve, která pomalu kapala na panu Šimonovy boty. Nad Hynkovou hlavou se objevila jiná usměvavá hlava, která patřila Heřmanovi Tejmalovi.
„Tak jsem ho, paznechta, přece jen dostal, pane Šimone. A koukám, že už jste mu taky šlapal na paty. Počkejte, hodím vám tam žebřík, na tohle si musíme připít a na to jsme od sebe trochu daleko. A vemte tam zespoda nějaký ten soudek. Pan Hynek se pro něj jistě už zlobit nebude!“

Kapitola XXXVIII.

Jak se sešli na tvrzi v Heřmani a co pan Šimon nevěděl.

Pan Šimon si hodně oddychl, popadl soudek (raději ten lehčí) a vylezl nahoru. Byl zvědavý, co se stalo. Mrtvý Hynek ležel ještě u otvoru, v zádech měl šipku z lehké kuše.
„Vím,“ omlouval se Heřman, „že rána zezadu je trochu nerytířská, ale když člověk přijde takhle na návštěvu, a hned slyší, jak na něj pan hostitel chce hodit všechny ty mordy, nějak mi ta kuše sama spustila. No, když už jsme na tom lovu, lepší ránu jsem ještě nedal.“ Pan Heřman trochu kopl do ležícího těla. Pojďte, odtáhneme ho zatím ke zdi. A ulijeme ze soudku, korbele jsou tady na polici. A pak vás zvu k nám na tvrz, stejně to máte po cestě. Možná už tam bude na nás čekat i pan Bohuslav.“ Na tázavý pohled pana Šimona se pan Heřman jen usmál: „Všechno vyložím a myslím, že moje vyšetřovací metody, jakožto odborník, také trochu oceníte.“
Pan Šimon se ještě vrátil do sklípku pro ten džbán s mísou a náušnicí, pan Heřman vzal na cestu soudek (stejně už je načatý, a to byste viděli, co všechno by tu uměl pobrat náš dědek) a vyrazili na Heřmaň. Vrata tvrze nechali otevřená, časem se začne vracet chasa, to se budou divit, ale nějak se s tím prozatím musejí vypořádat.
Ještě ani nedojeli mezi poli k lesu, když jim naproti letěl na koni jako o závod Bohuslav. Když viděl pana Šimona a Heřmana, jak si něco vykládají, zvolnil, pak zarazil koně a čekal, až dojedou.
„Měl jste pozvání do Heřmaně, pane Bohuslave.“ Volal na něj Heřman. „To jste si zbytečně zajel. Ale když už jste tady, vezměte ten soudek. Máte u sedla delší řemeny, mně tu pořádně nedrží. Už jste někdy zkoušel přivázat kulatý soudek, tak aby na něčem držel?“ V heřmaňské tvrzi seděli nahoře ve věži pan Šimon s Bohuslavem, pan Heřman a jeho dva synkové a pacholek Adam. Ostatní chasa se veselila na dvoře. A bylo proč se veselit, protože konečně se všechno vyřešilo, z heřmaňské tvrze spadlo podezření a zbavili se souseda, od kterého se dalo čekat ledacos, ale nic dobrého. Pan Purkart byl svázaný a hlídaný ve chlévě a neveselil se. Čeká ho cesta na písecký hrad.
„Když už si po několikáté připili, začal pan Heřman líčit: „Měl jsem vlastně stejný nápad jako vy, pane Šimone, chtěl jsem to na Klokočíně prohledat. Bylo mi totiž náramně podezřelé, když za mnou asi před třemi nedělemi pan Hynek přijel, že když už se budu stěhovat pryč, proč bych mu tvrz neprodal. Prý pro Purkarta. Jo, zlaté oči! Ještě nedávno všude běhal a vyhlašoval, jak shání půjčku od kupců, a najednou má peněz, že by koupil tvrz. Já nejsem zdejší, pane Šimone a od dědka o těch věcech něco vím. Už když jsem byl mrňous, tak mi vykládal, když člověk takhle nějak přijde k penězům, že s nimi musí ven pomalu a po troškách. Asi si dědek myslel, že budu pokračovat v jeho černém řemesle, když na to táta neměl chuť, protože věděl, že dědek jednou skončí v Písku na stínadlech. Ani já zrovna nejsem z lapkovského těsta, i když mne Lev tak rád zaučoval. Ale pan Hynek, to byl trouba. Hned, že koupí tvrz! A pak, když mne pozval na ten lov, tak mi to už vůbec nesedělo. V životě mě předtím nepozval. Ne, že bych šel, řekl jsem mu rovnou, že nemám kdy, ale pak mi to nedalo a řekl jsem si, že se do Klokočína podívám, zatímco budou v lese. Chtěl jsem vědět, co mají za lubem, ještě než ten lov začne. A tak jsem si, na rozdíl od vás, pane Šimone, trochu přivstal. Svoje chlapy jsem poslal do lesa, aby se o klokočínské postarali. Chtěl jsem mít na tu návštěvu klid. Takže jsem viděl, jak všechna čeleď vyrazila z tvrze jako na povel a potom se objevil Purkart a sám odjel do lesa. Hynek se pořád neobjevoval. A pak jste přijeli vy, pan Bohuslav se také rozjel k lesu a ty jsi zmizel uvnitř. No, to se ví, že jsem byl zvědav, co se tam děje, zvlášť, když jsem věděl, že Hynek neodjel, což jsi, pane Šimone netušil. Tak mi to nedalo a šel jsem taky dovnitř. No, a dál už to víš.“ Když tak seděli, a že už se pomalu Kestřanští zvednou, Bohuslavovi to nedalo: „A poslyš, pane Heřmane, ne, že bych chtěl klást nezdvořilé otázky, chraň Bůh, ale jak je to vlastně s tím Tejmalovým pokladem?“
„Tejmalův poklad? Jo Tejmalův poklad!“ Pan Heřman se rozesmál. „To je docela roztomilé, že si tahle historka žije v kraji svým životem. Ale, to víte, starý Lev nebyl žádný lakota a také byl trochu do větru. Jak se říká, lehce nabyl, lehce pozbyl. Takže místo abych teď měl vystaráno v truhlici tady na Heřmani, počítám, že je ten poklad rozesetý po mnohých truhlicích v okolí. A že nejedna selka i děvečka v širokém kraji opatruje šperk, po své babičce, která ovšem cudně smlčela, jak se jí dostal do rukou. Svým způsobem se vlastně dá říci, že se ty cetky tak trochu vrátily tam, odkud se vzaly.“

Kapitola XXXIX.

Jak jel pan Šimon na hrad a Bohuslav na Hradiště a s jakou se každý vrátil.

Na druhý den ráno pan Šimon doma oznámil, že jede do Písku na hrad, protože bude výslech pana Purkarta a on je na to velmi zvědavý.
Bohuslav se přihlásil, že pojede s ním, ale ne až na hrad, jen na Hradiště. „Proč na Hradiště?“ Podivil se pan Šimon. „Nechceš být u toho výslechu a slyšet, jak to všechno bylo?“
„Mám takový svůj nápad, Šimone. Přišel jsem na to, když jsem si večer prohlížel ten pěkně tepaný bronzový džbán s mísou a tu zlatou náušnici. Co když na tom keltském svitku bylo skutečně napsáno, kde se skrývá jejich starý poklad? Nahoře na Hradišti jsou takové zvláštní kopce. Táta nám přece jednou říkal, co se vyprávělo ve vojenských leženích mezi rytíři, že v takových mohylách bývají poklady. Co když starý Bartoloměj našel ten džbán s náušnicí právě na Hradišti? Mohlo by tam toho být někde víc.“ „Nu, jak myslíš, Bohuslave. Ale musím tě upozornit, že i kdybys o něco opravdu zakopl, stejně z toho nic mít nebudeš. Co leží v zemi, náleží králi.
„To nevadí, Šimone, jsem hlavně zvědavý, jestli tam opravdu něco objevím.“
Oba bratři se tedy rozjeli k Písku. Bohuslav se s Šimonem rozloučil před brodem přes Otavu a vydal se hned od řekyk Hradiště, kde byla cesta do kopce nejmírnější, protože tam, kde řeka horu obtéká je přístup hodně strmý. Osada Hradiště, stejně jako celý kopec, se tak jmenovala od nepaměti, protože v dávných dobách tu bývalo, jak se mělo za to, nějaké opevněné sídlo. Bohuslav přejel přes hradišťské Hrůby, pojmenované podle valů z kamene a hlíny. Celý vrchol hory snad býval kdysi takovým valem obkroužený, dnes již byl ale málo patrný. Během věků lidé kámen rozebrali na stavby chalup a hlínu rozvozili po polích. Bohuslav přejel vrchol hory a zastavil na místě zvaním Na Dolinách. Tady se uprostřed smrků zdvihaly dvě mohyly, dlouhé asi šedesát loket a na čtyři lokte vysoké. Představoval si, že mohli být kdysi mnohem vyšší. Právě tyhle zvláštní lidmi navršené kopečky Bohuslava zajímaly. Obešel je ze všech stran, chodil po nich nahoru i dolu, hledal, jestli tady někde starý Bartoloměj nekopal. Ale kromě pár mravenišť a různých nor a děr menších obyvatel lesa nenarazil na nic zajímavého. Chvilku koukal do jedné takové díry vedoucí kamsi pod zem a říkal si: „Kdybych byl liškou, nebo jezevcem, co bych asi tam dole viděl?“ Pak ho to přestalo bavit a zašel si sednout pod mohyly ke studánce, kde předtím nechal koně, aby se mohl napít. Studánka sice nebyla hluboká, člověk by i dosáhl na písčité dno, ale voda byla průzračná a dobrá. Bohuslav si lehl do mechu a řekl si, že trochu popřemýšlí. Asi to nebylo přímo v mohylách. Popravdě řečeno, těžko si Bohuslav dokázal představit, při Bartolomějově stáří a vetchosti, jak se takový hrochadlný člověk ohání špičákem. Muselo mu to padnout někde přímo do oka. Ale tady o mohlo vlastně kdekoli. A aby Bohuslav pochodil celé hrůby křížem krážem, nota bene, když by nejspíš ani nic nenašel, nota bene, když by to, co by třeba i našel, stejně musel donést na hrad... A tak se Bohuslav vrátil domů s nepořízenou. A byl celý netrpělivý, stejně jako všichni na tvrzi, s jakou se vrátí Šimon z Písku a co jim o Purkartovi a o těch všech mordech poví.
Když se pak konečně večer pan Šimon vrátil, jenom se usmíval a nechtěl nic říct. Všechno už vím“, řekl Bohuslavovi, „A taky vím že jsi hrozně zvědavý. Ale nejsi sám. Přece to nebudu všechno říkat dvakrát, nebo kdoví kolikrát. Co takhle naši ostatní doma, a pan Heřman, a pan Diviš, pan Mikeš a nebo náš plebán Davídek, a otec Benedikt a konečně i náš zvídavý mlynář pantáta Adámek, ti by to také rádi slyšeli. Uděláme to tak, že pozveme zítra večer všechny k nám za stůl, v kuchyni připravíme něco lepšího, ani na vínu nebudeme šetřit, a já to všem najednou vyložím.“

Kapitola XXXX.

Jak na pana Bohuslava přišel sen o zlaté vodě.

K ránu se Bohuslavovi zdál zvláštní sen. Byl zase na Hradišti, pod mohylami u studánky. A najednou vidí, že ve studánce se třpytí zlatá voda.
I písek na dně byl zlatý. A když do té vody ponořil ruce a vytáhl je, byly také zlaté. A když se napil té zlaté vody, tak najednou dostal v tom snu takový nápad...“
Hned po probuzení, když na tvrzi zavládl všeobecný ruch a nejvíc v kuchyni, se Bohuslav vytratil a rozjel se na Hradiště. Ještě to zkusí. Třeba je to nesmysl, jen takový nápad ze sna, ale zkusit to přece může. Dojel netrpělivě k Hradišti a přes hrůby až ke studánce. Pustil volně koně, klekl si do mechu a díval se dovnitř. Voda samozřejmě nebyla zlatá, byla průzračná a krásně průhledná až na písek na dně. Bohuslav se naklonil a ponořil ruce do vody, aby dosáhl až dolů. Zabořil prsty do písku a naklonil se, že měl vodu až po bradu. Nahmatal něco pevného a když to osahával, tak se zdálo, že kulatého. Voda se zvířila dohněda, takže nic neviděl, ale zabořil ruce ještě víc, že měl vodu až po nos. A zabral a táhl a točil s tím ze strany na stranu a zase táhl, až vytáhl z vody hliněný hrnec. V průměru, jářku, aspoň na půl lokte. Byl plný mokrého písku. Ale na to Bohuslav nedal. Překlopil ho a vytřásal, až vysypal písek z hrnce na zelený mech. A v tom písku se to žlutě lesklo. Byly tam náušnice, takové jako byla ta ve džbánu, ale bylo jich tu mnohem víc, byly tu i zlaté kruhy, v průměru aspoň na tři palce, tlusté a těžké a taky jich nebylo málo, byly tu nějaké umně zpracované jehlice do vlasů, nejspíš bronzové, a nějaké zlaté ozdoby a nápažníky. Bylo tam toho spousta. Má to! Bohuslav našel pěkný kus starého keltského pokladu! Bohu díky! Opláchl ty nálezy ve studánce, zabalil do šátku, šoupnul zpátky do hrnce, hvízdl na koně a hurá domů.
Sotva se Bohuslav vrátil, běžel za panem Šimonem a hned se za tepla mu všechno vypověděl a ukázal. Jinak nikomu nic neřekl. Zavřeli v myslivně dveře, rozložili ty věci na stole a koukali na ně. Brali je různě do ruky a prohlíželi, otáčeli proti světlu, leštili rukávem a zase otáčeli. A pak je schovali zpátky do hrnce. Jejich čas ještě přijde.
„Poslyš, řekl pan Šimon Bohuslavovi, napadlo mne, co kdybys došel do Dolní tvrze, pozvat taky starého Barocha? A už sis také, jak tam tak chodíš, všiml, že tam bydlí taky jeho dcera?“ „Všiml,“ povídá Bohuslav. „Ona si mne taky všimla.“ „Aha,“ pokýval hlavou pan Šimon. „No jo, jsou všímaví, tihle mladí.“

Kapitola XXXXI.

Jak pan Šimon všechny pozval a všechno vypověděl a co ještě dohodli.

K velkému stolu v síni kestřanského paláce se tentokrát skoro nevešli. Kromě domácích Šimona s Bohuslavem a paní matkou Kateřinou se tu skutečně sešli i všichni pozvaní. Přijel soused pan Heřman, a dokonce i Diviš z Mirovic, a také Mikuláš Baroch přišel, vedle něj usedla dcera Lída, černovlasá modrooká krasavice štíhlé postavy, z fary svorně dorazili i plebáni Benedikt s Davídkem a nechyběl ani pantáta Adámek, který byl u stolu s panstvem trochu nesvůj. Jen pan Mikeš se omluvil, že na taková posezení nemá čas, však vědí, jak to má s kostelem. Nu, nevadí, nechce-li přijít, zbyde víc na ostatní. Na prostřeném stole bylo v mísách a talířích a v glazovaných korbelech spoustu Božích darů, maso i chléb a dokonce koláč, pivo i víno, jak kdo chtěl a pan Šimon požádal otce Benedikta, aby ty dary požehnal. Potom pokynul všem, aby si brali podle chuti a nic se neostýchali poslouchat jeho vyprávění s plnou pusou, protože on se nebude ostýchat s plnou pusou vyprávět. I když to nebyla tak úplně pravda, bral si velmi střídmě a pil po troškách. „Tak tedy, jak už víme, všechno to započalo starým Bartolomějem, kterému se při jeho toulkách krajem poštěstilo najít onen džbán s mísou a náušnici a především tajemný vlašský pergamen. Vlastně ani nevím, jestli to slovo poštěstilo je na místě, protože mu ten nález nakonec štěstí nepřinesl. Pergamen v koženém pouzdru musel být, předpokládám, ukrytý v tom džbánu, a přikrytý bronzovou mísou, aby se dovnitř nedostala voda, a proto se tak zachoval. Nejspíš byl schovaný někde ve zbytku hrůby, mezi kameny a černá zvěř ho jednoho dne vyhrabala. Takový kanec si snadno poradí i s velkými balvany. Tak se to dostalo na světlo Boží. A ten starý pergamen v sobě ukrýval tajemství, které se stalo Bartolomějovi osudným. A ne jen jemu. Už víme, že ten krajánek s toulavými botami měl svou pravidelnou trasu, kudy stále chodil a tu cestu neměnil. A protože na ní nebyla ani Heřmaň ani Klokočín, mohlo se stát, že se mu vychytralý pan Hynek z Klokočína představil pod jménem pana Heřmana Tejmala aniž Bartoloměj co tušil. Myslím, pantáto Adámku, že se poprvé potkali právě u vás ve mlýně. Starý tulák, jak jsme už slyšeli, měl strach před příchodem zimy, sháněl kde se usadit a měl za to co nabídnout. Pan Hynek byl však člověk ne jen vychytralý, ale i chamtivý. Proto podlehl pokušení zmocnit se Bartolomějova nálezu, aniž by se o starého musel pak na dožití pod svou střechou starat. Postaral se o něj jinak, počítám, že i za pomoci Purkarta, ačkoliv ten to popírá. Řeknu vám, že ani nadalo moc práce mu otevřít pusu, když už jsme na Klokočíně našli Filettiho věci i to Pivodovo kančí kopí, jakou by mělo cenu zapírat. Purkart mluvil ochotně, ale trochu si to určitě upravil po svém. Kdo ví, co by k tomu řekl pan Hynek, ale podle Purkarta všechny mordy spáchal jeho starší bratr a on jen tak stál vedle.“
„No,“ řekl Bohuslav, je jasné, že hlavou a hybatelem těch zločinů byl pan Hynek, protože Purkart moc důvtipu nepobral, je to spíš takový boula.“
„To jistě,“ souhlasil pan pan Šimon. „Ale na některé věci stačí jen ruce a hlavy netřeba. Mám za to, že přinejmenším na Bílou skálu panu Hynkovi pomáhal Purkart s tělem starého Bartoloměje a pak ho společně hodili dolů.“
„A nezapomeň, pane Bohuslave,“ ozval se pan Heřman, „že chtěl zabít i tebe, když číhal v lese s kuší. Ještě že to byl takový trouba. Kdyby tam místo něj číhal pan Hynek, mohlo to dopadnout hůř.“
„To je pravda,“ stvrdil pan Šimon.“ „Ale protože máme jenom slovo Purkarta a pan Hynek už k tomu nic nepoví, myslím, že už se toho víc o Purkartově podílu na těch zločinech nedozvíme. Musíme se s tím spokojit. Ale pojďme dál. Zabili tedy tedy Bartoloměje a udělali to pod jménem pana Heřmana. Bartoloměj, protože byl opravdu kdysi pomocným písařem v Příbrami, chtěl k tomu všemu napsat smluvní list. A pan Hynek nebyl proti, protože tak bylo jméno pana Heřmana Tejmala černé na bílém, kdyby s tím „náhodným pádem“ ze skály byly nějaké potíže.
„Ale to by mne zajímalo, osmělil se optat mlynář Adámek, „jak se ta listina ocitla u cesty na řece za naším mlýnem?“
„To nám ani Purkart nemůže říct. Vypadlo z něj jenom, že Bartoloměj strávil pár dní na Klokočíně a pak se jim pokoušel utéct i s tou smlouvou, asi aby se díky ní mohl někde dovolat spravedlnosti. Počítám, že podle jejich chování k němu začal mít nějaké podezření, že se možná nechal napálit, že pan Hynek asi nebude pan Tejmal a navíc se, oprávněně, začal se bát o holý život. Proto se pokusil utéci, tedy v jeho případě spíš ubelhat. Možná chtěl na mlýn? Kdo ví. Každopádně ho pan Hynek s Purkartem nechtěli nechat jen tak upláchnout a vyrazili za ním. A když už mu byli v patách, honem schoval v lese tu smlouvu do první skrýše, kterou natrefil a rozloučil se životem. Jenomže v té dutině stromu bydlí veverka, která zřejmě nebyla spokojená s takovou velkou věcí v hnízdě a tak po nějaké době listinu vystrčila ven. A tak se ocitla v trávě pod stromem, kde ji malý Kuba našel. „Aha,“ pravil Bohuslav. „Takže tajemství té první, latinské listiny, můžeme považovat za vyřešené.“
„Ano, navázal pan Šimon. „Ale důležitější je ta druhá listina, vlašská, která je spojena s druhým mordem, s kupcem Filettim. A s Hynkovou chamtivou hloupostí. Pan Hynek kupce Filettiho znal už léta a věděl, jak nám ostatně sám řekl, že umí více jazyků, a snad i řecky. Každopádně potřeboval tu listinu přeložit, protože doufal, podle těch věcí ů u Bartoloměje, že se v ní píše o cestě k nalezení velkého pokladu. Počítám, že hned první den co přišel Bartoloměj na Klokočín, vyhledal pan Hynek Filettiho, přinesl mu ten vlašský pergamen a nabídl mu podíl na zisku, když to přeloží. Ale pak se několik dní nic nedělo a pan Hynek začal být nervózní, proto dojel zase do mlýna. To bylo v den, kdy jsme vás navštívili, pantáto. A tam pozval kupce na Klokočín. Filetti ale nemohl panu Hynkovi nijak vyhovět a proto se mu stále neozýval. Jistě poznal řecké písmo, ale protože se jedná o text ve staré keltštině, nebyl samozřejmě schopen ho přeložit. Něčemu takovému ovšem pan Hynek nevěřil. Jediné, co ho napadlo bylo, že Filetti jen předstírá, že textu nerozumí, a teď už ví, kde poklad najít a chce si pro něj dojít sám. Což bylo v očích pana Hynka samozřejmě neodpustitelná zrada. A tu si vzpomněl, že v putimské hospodě visí na stěně naše známé kančí kopí, kterým se mu hostinský chlubil, protože se chlubil kde komu. A člověk zabitý takovým kopím, může být přece považován za oběť útočného divočáka. Pan Hynek, jak mi sám řekl v jedné ne příliš šťastné chvíli, měl rád náhody. Možná že Purkart kupce Filettiho bohatě hostil, než se pan Hynek vrátil s kopím, ale byla to jeho poslední hostina. Ovšem pokud si pan Hynek představoval, že kupec má jeho pergamen u sebe, tak se mýlil. Jediným místem, kde by se ještě dal najít, byla tedy Filettiho hostinská komora ve mlýně. Myslím, že na ten lup šli oba, s Purkartem. Oba hostinské pokojíky jsou hned na kraji lesa, stačilo jen přeběhnout kousek louky a spěšně vylomit okenici. Vzali s povděkem všechny šperky a peníze, ale ten pergamen nenašli. A nemohli hledat moc dlouho, protože každou chvíli mohl někdo přijít. A to už se dostáváme i k našemu posezení U zlatého kola, kde jsem večeřel s Bohuslavem po jednání na píseckém hradě. Při naší dřívější návštěvě na Klokočíně jsem se totiž zmínil o tom, že jsem na hrad pozvaný. A také jsem panu Hynkovi sám řekl, že podle mne smrt Bartoloměje nebyla náhodná a že mne nejspíš pan purkrabí pověří jejím objasněním.
„Takže pan Hynek už po té naší návštěvě na Klokočíně začal jednat?“ zeptal se Bohuslav. „Ano, i když, podle Purkarta, byl připravený na několik možností. Pro jistotu si na den naší návštěvy najal lotry z Protivína a Milevska, kde ho nikdo neznal a kterým se představil opět pod jménem pana Tejmala z Heřmaně. Potom se k nám „náhodně“ přitočil na večeři U zlatého kola, pod starou záminkou, že shání půjčku od kupců, a snažil se zjistit co všechno víme. A proto se také ptal na „nějakou“ tu listinu. Pamatuješ si, Bohuslave, jak mu zasvítily oči, když jsem vytáhl ten vlašský pergamen a ptal se ho na to písmo? Měl ho na dosah ruky! Nenápadně zavedl řeč na uličku Masných krámů a vyběhl dát povel svým lotrům. Ale protože to byli chlapi zvyklí bojovat tak akorát v hospodě o holku, nedařilo se to podle plánu. Pan Hynek pozoroval boj ze tmy na horním konci uličky, a když viděl, že se karta obrací, honem zvolil záložní plán. Přiběhl jako zachránce a v prvním výpadu zabil jediného lotra, který ho osobně znal a mohl by na něj ukázat. Vzpomínáš si, Bohuslave, jak na něj ten hromotluk překvapeně zíral, když se pa Hynek najednou objevil? Ten, který ho najal, aby nás zabil, nám teď běží na pomoc! Proto také ten lotr zůstal zaraženě stát a to ho stálo jeho bídný život.
„Jenom by mne zajímalo,“ řekl pan Heřman, co s tím vším měl společného ten šizuňk Pivoda z putimské hospody.“
„Nu, Purkart svatosvatě přísahal, že si za to Pivoda mohl vlastně sám. On byl totiž na peníze, ostatně jak se na hostinského sluší. A jednoho dne mu začalo vrtat hlavou, že se mu to první kančí kopí ztratilo zrovna, když se v hospodě zastavil pan Hynek a že to bylo zrovna v ten den, co Filettiho našli s tou podivnou kančí ranou. No a tak si spočítal dvě a dvě, navštívil pana Hynka a nevrhl mu, že když už mají to společné tajemství, tak by mohli mít také společný měšec. Vůbec mu ale nepřišlo na mysl, že když pan Hynek bez skrupulí zabil Filettiho, tak může stejně skončit i sám Pivoda. A skončil. A končí vlastně i moje vyprávění, protože teď už o těch mordech víte to, co já.“
„Tak tak,“ povzdechl si otec Benedikt. „Jak píše svatý Pavel, kořenem všeho zla je láska k penězům. Jak u pana Hynka, tak u Pivody.“ A tímto moudrým biblickým citátem, jako by otec Benedikt celé to objasňování uzavřel.
„A ještě úplně nakonec, „ pravil pan Šimon, „bych vám chtěl povědět o jedné věci, která se týkala jenom mne a Klokočínských. Pan Hynek prý vymyslel plán, jak si na mne počíhat, až se budu vracet z Moravy. Samozřejmě jsem spěchal domů co nejrychleji, ale přece jsem se v jedné věci pár dní zdržel, zatímco Bohuslav přijel dřív. Když Klokočínští zjistili, že se už Bohuslav vrátil a mne doma ještě čekají, tak se rozhodli že na mne budou také čekat, ale v záloze s kušemi, pod Jelenovým vrškem. Číhali tam prý celé dva dny, ale pak je to omrzelo. A představte si, den na to, co se vrátili na Klokočín, jsem pod Jelenovým vrškem projížděl. Kdyby nebylo toho zdržení u Hradiště na Moravě, tak už jsem neměl tu čest vám tady o tom vyprávět.“
„Tak vida, podotkl plebán Davídak, „Pán Bůh má také rád náhody.“
„Ačkoli,“ doplnil páter Benedikt, „ve skutečnosti to zajisté náhoda nebyla.“
„Ne,“ řekl pan Šimon a vzpomněl si na otce Prokopa. „Nebyla to náhoda.“
„Poslyš, Šimone, zeptal Bohuslav“, ale kdyby tě střelili kuší, tak by přece bylo jasné, že je to smrt způsobená lidskou rukou, to pan Hynek moc nedomyslel.“
„Ale domyslel. Do rány po šipce by stačilo bodnout kančím kopím a další neštěstí je na světě.
„Tak si říkám,“ napadlo Bohuslava, „že starého Pivodu určitě nenapadlo, když ty svoje trofeje všelijak upravoval, že některou z těch jeho „zbraní“ někdo skutečně vážně použije a že dokonce i on sám svým vlastním výtvorem sejde ze světa.“
„Vlastně,“ řekl pan Šimon, „ ho napadlo, že to kopí sehrálo svou úlohu. Ale kdyby s tím nápadem přišel na námi a ne za panem Hynkem, ještě mohl roznášet pivo a pytlačit.“
„Pane Heřmane, když tu tak sedíme,“ optal se heřmaňský plebán Benedikt, „ jak je to s tím tvým stěhováním?“ A jak naložíš s tvrzí?“
„Mám za to, otče, že na svatého Petra a Pavla už budu najisto v Dubném. Co v Heřmani náleží k tvrzi, prodám vaší Vyšehradské kapitule, pokud s tím budete svolní. Samotná stavba tvrze ale velkou cenu nemá, je dost zanedbaná a tak ji nechám svému osudu. Počítám že kámen si časem lidé rozeberou na domy a dřevo léty shnije. Tak to chodí. Za nějakou dobu už ani nebude znát, že v Heřmani nějaká tvrz byla. A s tím zanikne i pověst o lapkovském rodu Tejmalů. V Dubném o té historii nikdo nic neví, začneme tam žít, jak se říká, s čistým štítem. A jak tu spolem sedíme, přijeďte někdy do Dubného na návštěvu, kdo bude chtít. Je to trochu z ruky, ale rád vás tam pohostím a věru že budu mít z čeho.“
„A jak bude s klokočínskou tvrzí?“ Optal se pan Diviš z Mirovic pana Šimona.
„Sám nevím,“ odpověděl pan Šimon.“ Zítra pojedeme s Bohuslavem za panem purkrabím do Písku, bude to třeba projednat. Ale berte si, přátelé, dobře posloucháte, ale špatně jíte. Na stole ještě zbývá dost!“
„A věru dobrého, pane Šimone, pěkný dík zde paní Kateřině. Když už je takového jídla, to si u vás rovnou někdo mohl vystrojit svatbu, aby se to vzalo při jednom,“ pochválil tabuli plebán Davídek a nenápadně se podíval po Bohuslavovi a panně Lídě. Panna Lída zruměla jako růže a Bohuslav se díval tak nějak pod stůl.
„Myslím, že to slovo bude na mně, jsem tady nejstarší, ozval se pan Baroch. Tedy, pane Šimone, zda byste měl něco proti? Já za sebe bych jim požehnal, však mají oba věk a já už taky, a chtěl bych se dožít vnoučete.“
„Je-li to tak, pak bych tě vzal za slovo, pane Barochu.“ odpověděl pan Šimon. „Ale co na to naši mladí? Teď něco pověz, Bohuslave!“
„I coby. Když jinak nedáte. A když panna Lída přijme moje slovo, koneckonců, můžeme si zařídit v Dolní tvrzi vlastní domácnost.“
„Žádnou vlastní domácnost,“ vpadla do hovoru paní Kateřina. „Tady Horní tvrz potřebuje hospodyni. Mám svůj věk, nohy mě bolí a při zlém počasí už taky dechu sotva popadám.
Budete pěkně tady. A pan Baroch taky může, bude li chtít, aby tam nebyl sám ve čtyrech stěnách. Dolní tvrz může zůstat na čas prázdná, však ji z Kestřan nikdo neodnese.“
„Hurá!“ zakřičel vesele malý Arnošt. „Zabírám si ji, od zítra bude moje!“
„No, od zítra, to je trochu kách,“, usmál se pan Baroch, „ale co vy na to, pane Šimone.“
„Já myslím, že na svatého Ivana by mohly být první ohlášky.“
Bohuslav trochu za stolem povyrostl, zato panna Lída jakoby duchem u stolu nebyla, všichni ostatní kolem byli dobře najedení a spokojení, že už vědí jak co bylo, a tak se pomalu rozešli, každý za svým.

Kapitola XXXXII.

Jak páni Šimon a Bohuslav jeli na Písecký hrad, co s sebou vezli a co sobě odvezli.

Na další den vyrazili pan Šimon s Bohuslavem v doprovodu čtyř kopí na písecký hrad za panem Budislavem z Březnice. Vezli s sebou bronzový džbán s mísou a náušnicí, Filettiho stříbrňáky a zlaťáky co zbyly v truhlici v Klokočíně, a také ten velký keltský poklad. Bohuslav dělal ramena, že je mu to vlastně úplně jedno, jestli z toho nic nebude mít, ale trochu líto mu to zase bylo. A navíc teď, když se chystá svatba a nový život, každá zlatá náušnice dobrá.
V purkrabské části královského paláce našli pana Budivoje v jeho oblíbené místnosti, odkud měl výhled na řeku a kamenný most. Těšil se z něj dvakrát, jednak proto, že ten pohled byl milý pro oči a jednak proto, že v mosteckých branách vybírali strážní slušné mýto, nejvíc od kupců, kteří platili i za vůz. Pan Budivoj uctil hosty jak bylo zvykem, a když ze stolu, kromě vína, zmizely koláče a oplatky plněné povidly, ocitly se na něm poklady. A Bohuslav vyprávěl, jak měl ten sen a jak vytáhl ten hrnec ze studánky.
Pan Budivoj se na to chvíli díval, chvíli přemýšlel a pak rozhodl. „Všechny ty věci po právu náleží králi. Ale co se týče toho tvého hrnce, pane Bohuslave, ten si zase odnes i s tím zlatým pokladem. Když ti tu cestu k němu ukázal skrze noční sen Pán Bůh, tak já do toho přece nemůžu Pánu Bohu zasahovat. To je vyšší instance, než ta královská.“ Ale co bych měl a můžu jako zástupce instance královské udělat je, že tě pověřím, pane Šimone, abys vyřídil tu věc s Klokočínskou tvrzí a Purkartem podle práva.“
To bylo radosti! „Ale Bohuslav měl ještě jeden důvod, proč si přál, aby mu poklad zůstal, nebo alespoň něco málo z něj:
„Na hostině jsme se o tom nechtěli zmiňovat,“ zdůvěřoval se cestou přes Velký rynek panu Šimonovi,“ ale Dolní tvrz je zadlužená. Před léty se musel pan Mikuláš z Barochů vyplatit z manské povinnosti, protože se sám staral o dceru a nemohl opustit tvrz kvůli službě. A také se nedařilo za hladomoru, zkrátka dluží píseckému měšťanovi a kupci Abrahámu Grošovi. A pokud do konce života dluh i s úroky neuplatí, tak po jeho smrti padne celá tvrz i s majetkem tomu měšťanovi. „Takže, když už jsme v Písku, co kdybychom trochu sáhli do hrnce a navštívili kupce Abraháma?“

Kapitola XXXXIII.

Jak to bude s Klokočínem, o nových událostech, a jako to bude s panem Bohuslavem a pannou Lídou.

Asi tak za čtrnáct dní navštívili pan Šimon s Bohuslavem Zátavský mlýn a dali si pozor, aby přišli vhod, když ještě na stole něco zbývá a chasa se ještě nezvedá. Byli zvědavi na novinky a také jednu nesli.
„Představte si“, začal pan Šimon, když se uvelebil nad stolem a chutným kouskem kozího sýra, který tak pěkně vrzal v zubech, „že s Klokočínem to dopadlo úplně jinak než kdo myslel. Zpočátku to vypadl jednoduše. Pan Purkart měl sice svůj díl na některých mordech, ale protože se jednalo o lidi neurozené, podle práva se může z viny vykoupit. Ale pak se ukázalo, že Purkart je chudý jako kostelní myš. Když už teď nemá Filettiho groše a florény, tak nemá, kde by vzal. To už vypadalo, že shnije pod píseckou věží a Klokočín padne králi. Ale pak se zase objevila mladá panna Běta z Dobeve. Pamatujete přece, jak ji pan Mikeš chtěl už před časem provdat za Purkarta. Ale pan Hynek tomu nepřál. Teď už pan Hynek v cestě nestojí a paní Bětě by ta tvrz přišla vhod. Její otec, Albera z Dobeve, totiž ovdověl, když jeho žena Zbyňka zemřela při porodu nejmenší dcerky. A časem, jak už to bývá, přišla k dětem mladá macecha, paní Mareta z Drahonic. A jak už to také bývá, s nejstarší dcerou Bětou si nekáply do noty, pořád jsou tam nějaké vády. A tak se prý nakonec dohodli, že pokud si paní Běta půjde po svých, dostane slušné věno. Nu, když z toho zaplatí pokutu za Purkarta, ještě jí zbyde, bude mít svoji tvrz a zemana nádavkem. A tak to dopadlo, jak nikdo nečekal. Klokočínská tvrz neosiří, Purkart bude mít koho poslouchat, a když ho paní Běta nebude posílat, aby zamordoval macechu v Dobevi, tak se to nějak všechno časem porovná.“
„A já musím říci, pane Šimone,“ navázal mlynář Adámek, že určitě ještě nevíte, že v putimské hospodě už mají nového Pivodu. Nějaký místní chlap, štamgast. Dal se slyšet, že už se dost naseděl za stolem a dost se naplatil, teď že bude běhat a peníze vybírat. Brzy se prý od hostinské zaučil co a jak a pusu má taky řádně prořízlou. Jen do lesa nechodí. Zato ale k vodě. V kuchyni mají hojně ryb a sám nový Pivoda z nich, libují si místní, připravuje zázraky na talíři.
„A já zase zaslechla historku přímo strašidelnou,“ přidala k dalšímu mlynářka. „Že prý zemanka z Trocnova, jsa těhotná, spěchala z pole před bouří, ale nestihla a prostřed lesa pod velkým dubem porodila syna. Představte si, dneska si ženská není jistá životem, i když rodí doma na loži. A ta paní Kateřina pod dubem, a nad lesem hromy a blesky! Jo, podivné jsou cesty Boží. Kdo ví, co v životě takového chlapečka asi čeká.“
„A že jsem tak smělý, pane Šimone,“ optal se pantáta Adámek, „jak je to tedy vlastně s tím tajemný vlašským pergamenem? Dozví li se někdo, co v něm vlastně stojí psáno? „Už nedozví,“ povzdychl a pan Šimon. „Ale co, Bůh s tím. Budeme se muset smířit, že tajemství zůstane tajemstvím.
„Když o tom tak přemýšlím,“ řekl Bohuslav, „pamatuješ přece, Šimone, jak nám na Vyšehradě jejich magnificence říkali, že staří Keltové, kteří v pohanských dobách přicházeli z Itálie do naší země, byli tady nazýváni Vlachy? Z toho můžeme vyvodit pozoruhodný závěr. Totiž, že starý Bartoloměj, když si sám tu listinu nazval vlašskou, se sice mýlil co do písma, ale vlastně se nemýlil co do jazyka. Tudíž: u písma se mýlil, aniž věděl že se mýlí, kdežto u jazyka se nemýlil aniž věděl, že se nemýlí.“
„Ale ty filosofe!“ pan Šimon dal Bohuslavovi herdu do zad. „Ty bys mohl od hodiny nastoupit na vysoké učení pražské. Že dám vědět otci Benediktovi!“
„Já nikam studovat nejdu,“ bránil se Bohuslav. „Já se na svatého Myrona žením!“
A byla svatba. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli... ale to už patří do úplně jiného vyprávění.