Přední osoby z případů tajemství píseckého ostrova:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav mladší bratr pana Šimona
paní Lída, žena pana Bohuslava
písecký purkmistr Odolen Hlavín a rychtář Brada
převozník Mareš a jeho žena Vaňka
konšel Lopata a jeho žena paní Zbyňka
pan Petr z Borovan, likérník
hostinský Mikula a jeho žena Keruše
dominikánský převor Albrecht a mnich Reginald
kupec Valentin Verona
arcilotr Jakub Hák a lotr Černej
pan Heřman Tejmal z Heřmaně, zeman na dubenské tvrzi
pan Diviš Radkovický, zeman na tvrzi v Mirovicích
pan Budivoj z Březnice, kastelán píseckého hradu

Přední osoby z případů z Březových Hor:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav, mladší bratr pana Šimona
bratr Petřík, arcibiskupský knihovník v Příbrami
Pešek, důlmistr na Březových Horách
havíři Odolen, Bláha, Hynek Klih a Plch
bohyně Kuna
šenkýřka Kačka
černokněz Gorazd

Kapitola I.

O rybáři a jeho ženě, a neb kterak písecký rychtář Brada ke starostem přišel.

„TAKHLE dlouho tam ještě nikdy nebyla. A už bude, herdek, tma.“ Předměstský rybář Mareš postával na pravém břehu řeky Otavy, naproti ostrovu. Měli tu už léta se ženou svůj domek, takhle kousek od břehu, hned při cestě kolem řeky, s hospodářstvím. Mareš čekal, kdy se jeho Vaňka konečně objeví na břehu ostrova, jako vždycky dole mezi keři u kůlu a zavolá, aby ji převezl zpátky. Už je tam od oběda. Na Mareše s Vaňkou se nedavno usmálo štěstí, když si ostrov od podskalského mlynáře Aleše pronajal písecký kupec Valentin Verona. To byl takový světoběžník. Mělo se za to, že se narodil v Itálii, sám o tom moc nemluvil, jenom pořád velebil rodnou Veronu. Proto mu asi lidé dali to příjmení. Obchodoval s fajnovým zbožím. Koření, víno a samozřejmě sůl. Využíval svých obchodních kontaktů v rakouském Linci, kde prý vyrůstal od mládí s rodiči. Však si také na chudobu nemohl stěžovat. Uzené ryby, to prý byla spíš jeho libůstka a kratochvíle. On si totiž ten ostrov pronajal proto, aby si na něm, hned na špičce proti proudu, dal postavit velkou udírnu ryb. A to bylo požehnání pro Mareše s Vaňkou, protože k tomu potřeboval ty ryby. Nemluvě o tom, že Mareš často na své pramici vozil vyuzené ryby na břeh, buď Veronovým pacholkům nebo přímo lidem z města, kteří si sem chodili. To byl také výdělek. I chlapi z udírny platili za svezení na ostrov a domů. To se ví, dalo by se tam i přespat, ale každý stejně kvečeru spěchal na břeh, za tou svojí. A jinak nebylo jak se suchou nohou dostat. Kromě Mareše měli loď už jenom v Podskalském mlýně a pak ještě přes řeku, v katovně. Ale kat Mohr k ostrovu nejezdil. Proč by si k němu zajížděl? A pak, kdo by se nechal převážet od kata. To by se rovnou mohl ve městě rozloučit s dobrou pověstí. Dnes hned po obědě zavezl Mareš svou ženu do udírny, protože nad rodinným obchodem bděla Vaňka. Někdy na ni čekával hned u ostrova pod břehem, dneska ho poslala domů, že přes řeku zavolá. Ale furt nic. Uzenáři už se nechali odvést domů a Vaňka nikde. Ptal se jich, nevěděli. A už se vážně stmívá. Tak ještě sedl na loď a vrátil se na tam. Obešel ostrov kolem a prošel křížem krážem a nic. No to je záhada. Přece by se ozvala. Vaňka se vracívala domů vždycky za světla. A to i když byla na návštěvě u své sestry Kuny ve starém Písku. A byl to až od Václava pořádný kus cesty, a ještě přes brod. Tohle mu nejde do hlavy. Čekal na ostrově do tmy, ještě naposledy ho prošel, pak přejel zase ke břehu. Třeba už bude doma, nějak se dostala. Ale doma nikdo. Co měl dělat. Zavdal si ze své butylky a šel spát. Ráno moudřejší večera.
Hned jak se probudil, nebyl k ničemu. Jako vždy zrána svezl uzenáře na ostrov, cestou se vyptává, ale nikdo nic neví. Ještě jednou prolezl mezi stromy a keři celý ostrov za božího světla, ale pořád nic.
A tak uběhl celý den. Lidé co mají cestu kolem rybárny se už vyptávají, co je s ženou, jestli nemarodí. Co jim má vykládat? Že by mu utekla s jiným? Tomu sám nevěří. Nikdy se moc nehádali, spokojeně žili. Zvláště teď, poslední dobou. Jen děti jim Pán Bůh nenadělil, ale ještě by na to nebylo pozdě. Však kvůli tomu Vaňka pořád posedávala po kostelech. Ale znáte lidi, napadne je ledacos. Večer si Mareš řekl, že zítra už musí zajít za rychtářem. Ještě si lidi začnou říkat, že ji utopil, když byl pod obraz Boží. On se Mareš občas napil. To lidi vědí. Raději to ohlásí sám, že je stará v luftě.
„Tak ty mi tvrdíš, chlape bídná, že jsi ji neutopil!“ Písecký rychtář Smil Brada se opřel oběma rukama o dubový stůl a naklonil se přes něj k Marešovi: „Tak abys věděl, ty mizero, náhodou ti to věřím. Známe svoje lidi, ty nejsi žádnej svatoušek. Ale máš štěstí, že i jiný lidi mají svoje neštěstí. Ta tvoje Vaňka totiž není první, po kom se na ostrově slehla zem. A zatím o nich není povědomost. Takže teď běž domů a nějak se postarej o sebe a o řemeslo. Co já s tím můžu dělat? Jsem snad Pán Bůh vševědoucí? Když se ty lidi ukážou, tak o nich budeme vědět. A nezapomeň, že máš ještě nějaký ten dloužek u městské pokladny. To abys přišel na jiný myšlenky.“ Rybář se ocitl přede dveřmi a byl rád, že nenechal na rychtě kalhoty.
„Co já s tím můžu dělat, co já s tím asi tak můžu dělat“, mumlal si Smil Brada a vyhlédl z okna na Malý rynek. Rychta stála hned na rohu ulice stoupající k velkému kostelu. Na začátku protější ulice, co se zvedala k Budějické bráně, stál zájezdní hostinec U zlatého kola, kde bylo pořád živo. Brada si prohlížel dva kupecké vozy projíždějící pod okny rychty širokou dlážděnou ulicí od Velkého rynku, doprovázené čtyřmi jezdci na koních. To nejspíš jedou tady zrovna ke Zlatému kolu. Tady na Malém rynku měl na co koukat. Od kostela Narození Panny Marie sem pořád přicházeli na lidé ze mše nebo z trhu, jiní měšťané si to zase vykračovali přes náměstí dolu k Floriánskému plácku a další přecházeli kolem rychty od Budějické brány dolů na Velký rynek, ke klášteru nebo k hradu. Někteří v prostých režných kytlicích, navrch vestu s dlouhou kapucí, jiní v barevných šatech pěkně vypasovaných, s dlouhými špičatými střevíci a širokými čepci nebo módními klobouky připomínající obrovský ptačí zobák a jistě i s naditým váčkem u pasu. Jen by si ho měli hlídat. Taky se tu pohybuje všelijaká cházka. Někteří lidé pod okny jakoby pořád někam spěchali, jiní se spíš spokojeně procházeli, jako každý den. Když se vyklonil směrem k Velkému rynku, uviděl před kostelem Svatého Kříže i posedávající žebráky. Holota mizerná, jsou s nimi jen potíže. Z malé uličky od masných krámů vyběhla parta malých kluků a o něco se hádají. A biřici vedou nějakého pobudu a právě na rychtu. „No jistě, copak mám málo svojí práce?“ Ale něco s tím dělat bude muset. Tak aspoň míní purkmistr, po kterém to zase chtějí ctění konšelé. Když se v Písku jen tak do vzduchu ztrácejí lidé, rozkřikne se to, a to neprospívá pověsti města ani obchodu. „Vyřídím tohodle darebáka a pak se rozjedu do Kestřan,“ dostal rychtář spásný nápad. „Však on pan Šimon na to přijde.“ A i kdyby ne, tak aspoň on, rychtář, to bude mít z krku.

Kapitola II.

Jak bylo na kestřanské tvrzi a jak na ni rychtář Brada darmo cestu vážil.

NA kestřanské tvrzi bylo, zaplať Pán Bůh, živo a zdrávo. Stále zde vládl pan Šimon z Kestřan. Byl to muž téměř již čtyřicetiletý, vysoký a zajímavé tváře, tmavých vlasů i plnovousu, očí živých, ale zadumaných. Původně, coby druhorozený, studoval na kněze a díky bystré hlavě to dotáhl až na pražskou univerzitu. Ale po nešťastné smrti nejstaršího bratra Michala se musel vrátit, aby se ujal rodné tvrze. Protože už jako malý kluk miloval a obdivoval práci v kovárně a sám se jí i naučil, někteří mu říkali Šimon Podkova. Občas byl požádán královskými úřady, nebo městem, aby se podíval na zoubek některým záhadám a pomohl rozplést zamotaná přediva různých zločinů a nepravostí. V tom mu už léta byl platným pomocníkem mladší bratr Bohuslav. Byla to trochu horká hlava, rád se oblékal (na rozdíl od usedlého Šimona) podle poslední módy, do přiléhavých šatů s šachovým vzorem, samozřejmě v barvách Kestřanů, modré a červené. Ale pod světlou čupřinou měl hlavu plnou různých nápadů. Jako šlechtic z tvrze povinné královské koruně si od čtrnácti let si zažil na píseckém hradě stejný výcvik jako předtím pan Šimon a byl mu už několikrát pomocnou rukou i dobrým druhem na cestách.
Od doby jejich poslední velké cesty na Moravu uplynulo už pět let. Rány po létech zlého hladomoru, jak ho seslal za naše hříchy Pán Bůh roku1362, se už valem zacelily. Zbyly po nich jen smutné vzpomínky a Hladová zeď v Praze, jak ji nechal stavět císař Karel. Vzpomínkou už byla, zvláště pro pana Šimona, i jeho bývalá švagrová a později řádová sestra Klára. Když během těch těžkých let ošetřovala nemocné, nakazila se hlízou a Bůh si ji povolal do počtu nebešťanů. A zde na zemi jde život dál. Mladé zemance Lídě, ženě pana Bohuslava, se narodil kluk, malý Šimek a pan Bohuslav byl nejšťastnější táta na světě. Bydleli stále všichni v Horní tvrzi, jak si to přála nebožka paní Kateřina. I když stará zemanka také nepřežila hladová léta, mladí manželé se nakonec nepřestěhovali na menší Dolní tvrz, odkud byla paní Lída původem. Už si zvykli a Horní tvrz stejně jinou hospodyni než paní Lídu neměla. Jak by tu bez ní vyžili pan Šimon, jeho synovec malý Arnošt a starý otec paní Lídy, Baroch a všechna chasa? Všichni byli rádi, že jsou pohromadě a u jednoho stolu.
Teď právě u toho stolu v kestřanské síni seděl rychtář Brada s prosíkem. „Darmo jsi vážil cestu, rychtáři“, sdělovala mu zemanka s malým Šimkem v náručí. Kuchařka Madla zatím nesla od vede z kuchyně zázvorové placky s korbelem piva a spěšně prostřela před hostem.
„Pan Šimon s Bohuslavem jsou na královském hradě Zvíkově, mají tam nějaké pořízení, požádal je o to sám písecký kastelán pan Budislav. Kdo ví, co na tom hradě hledají. Ale počítám, že se vrátí až k večeru. Tak se aspoň nechte pohostit, aby vás ta cesta tolik nemrzela. A že vy jdete kvůli těm ztraceným duším na píseckém ostrově?“
„Máte recht, zemanko. A děkuji za pohoštění. Tak už se to doneslo i k vám, na Kestřany. A zrovna dneska přišel na rychtu další, rybář Mareš, že se mu z ostrova nevrátila žena. Byla to taková bába svíčková, rozhodně nebyla do větru. Co já mu můžu říct? Tak jsem chtěl poprosit pana Šimona. Já můžu, zemanko, zrychtovat nějakého darebu, který okrádá měšťany u trhových stánků, nebo urovnat vádu sousedů, jak už to chodí. Ale takovéhle věci, kdy na jednom místě mizí počestní lidé, jako by se do země propadli, to není moje gusto. V takových záležitostech se já nevyznám. Když bude pan Šimon od tý dobroty a zajede do Písku na rychtu, nebo o jedny schody vejš, rovnou na radnici, byl bych mu moc povděčný. Však se někdy taky můžu ze svého úřadu revanšovat.“
„Neboj se, rychtáři, ráda mu to vyřídím. Sama jsem zvědavá. A lepší, když se na to podívají naši chlapi, než aby nějaký horlivec přišel s nápadem pozvat na tu záhadu svatou inkvizici.“
„Bože chraň“, ulevil si rychtář. „Ne, že bych měl něco proti inkvizitorům, ale člověk se vedle nich necítí ve svý kůži. Tož, paní Lído, snědl jsem a vypil, pozvání vyřídil. Vezmu to domů přes Putim, když už jsem na cestě, jako úřední osoba, abych se podíval, jestli se tam věci ději podle městského práva.“

Kapitola III.

O písecké radnici a z které příčiny měl purkmistr starost a páni z Kestřan radost.

PAN Šimon s Bohuslavem se o těch zmizelých samozřejmě také už doslechli a rozhodně to vzbudilo jejich zvědavost. Ale nechtěli strkat nos do věcí města. Důstojní páni konšelé byli na takové věci hákliví, aby jim panstvo nechodilo do zelí. S královským kastelánem Budislavem už na to také přišla řeč. Ale řekli si, že počkají, jak se s tím purkmistr a konšelé popasují. Popasovali se tak, že to hodili na krk rychtáři. A rychtáře konečně napadlo, že by si na ně vzpomněl. A tak se na druhý den vydali zrána do Písku na radnici, jakože se tedy nechají uprosit
Purkmistr Odolen Hlavín, jinak kožišník a velký fořt, přecházel neklidně sem a tam po zasedací síni písecké radnice. Jindy by kestřanské hrdě upozornil na pěkné nástěnné malby a zdobený trámový strop a určitě by neopomněl říci, že je to tu mají skorem jako na hradě, ale teď neměl ani pomyšlení. Zastavil na druhé straně dlouhého stolu za který pány z Kestřan usadil. I víno dal přinést, ten starý držgroš, aby viděli, jak si návštěvy váží. „Jistě chápete, ctění páni, že čím déle ty dohady kolem těch zmizelých budou trvat, tím hůře pro město. A to se muselo stát zrovna když já jsem purkmistrem. Že jsem to tenkrát nepřenechal řezníku Havlovi, když se o ten úřad tolik ucházel. To bych byl zvědav, jak by si s tím teď poradil. Na schůzi rady má vždycky nejvíc rozumů. Ale což,“ ukončil svoje nářky, „jsem rád, že jste vyslyšeli naši prosbu. Dám vám k dispozici rychtáře, písaře, biřice, co bude potřebí. A říkám rovnou, že nám vytrhnete trn z paty.“
„Napřed bychom potřebovali o tom něco zvědět, pane purkmistře, pravil pan Šimon. „Povězte nám sumou všechno, co o tom víte.“
„Právě, že o tom vím skoro tak málo, jako ta poslední písecká trhovkyně, pánové. Napřed jsem se dověděl o hostinském Mikulovi z krčmy Na tržišti. Ta je, jak nejspíš víte, kousek od Budějické brány, taková chalupa přilepená k hradbě, s jednou stěnou otevřenou na tržiště u velkého kostela. On byl Mikula takový ňouma. Ne, že by nezastal výčep, ale prostě, moc se na to nehodil. Přiženil se do krčmářské rodiny. Ti byli rádi, protože mladá krčmářka nebyla valná krasavice. No, teď už je to jedno, když už není až tak mladá. A Mikulu by zase jiná nechtěla, vždyť říkám, byl to ňouma. Jak mu to jen přišlo vhod, tak se vytratil ze šenku naproti do velkého kostela, protože mu kadidlo vonělo odjakživa víc než kořala. Divnej patron. Taky moc nevydělávali, protože, poctiva jeden, nešidil. Jeho stará to pak doháněla, jak se dalo, ale to sem nepatří. Ještě že nemají o zákazníky nouzi. Však se v krčmách uzavírají i trhové smlouvy, takže Mikula ani stará Keruše hlady nemřeli. Ale co se nestalo. Můžou to být tak dvě neděle, kdy ho poslala na ostrov pro uzenáče. A od té doby ho neviděla. Ani ty uzenáče. A to mu dala na ně peníze. Člověk by nevěděl, čeho želí víc, když si tak stěžovala, ale pravdou je, že Mikula prostě není. Už tři neděle.
Ale co je do Mikuly. Mnohem horší je, vážení páni, úplně nejhorší,“ a purkmistr Hlavín se naklonil přes stůl ke kestřanským a ztišil hlas, „že potom zmizela paní Zbyňka! Přišel s tím Matěj Lopata, její manžel. Představte si to, manželka městského konšela! Lopata je obchodník suknem a žijí si dobře. Určitě by mu jen tak nepláchla, i když on je prostý měšťan a ona pochází ze zemanské rodiny, z Doudleb. Ale nikdy si nestěžovala a s životem ve městě byla určitě spokojenější než tam u nich na tvrzi. Byla totiž dost řečná, víte? Ale taky štědrá, jen co je pravda. Plebán tuhle z velkého kostela jí má za co vděčit. No, a cirka před týdnem přišel za mnou Lopata, že paní Zbyňka se vydala do starého Písku, do kostela svatého Václava. Chtěla se nechat převézt ze mlýna. A cestou že se podívá na ostrov. Tak mlýnský mládek čeká s lodí u schodů na břehu, kdy zase paní Zbyňka nastoupí, aby ji popovezl k Václavu. A ona pořád nikde. Ale to by vám určitě mládek vypověděl líp sám, když zajdete dolů na mlýn. Nikdo jiný z mlýna lidi nepřeváží, jen mládek. Pro úplnost, ještě vozí lidi rybář Mareš a samozřejmě svojí loďku má kat Mohr, ale ten nikoho nepřeváží a na ostrov stejně nejezdí.
A do třetice všeho neštěstí, ten bratr Reginald z kláštera Řádu bratří kazatelů od Povýšení svatého kříže. Který den přesně zmizel, vám nepovím. Klášter je takový svět sám pro sebe a bratři dominikáni jsou zvyklí řešit si věci sami, nebo to alespoň napřed zkoušejí. Takže když za mnou právě včera převor Albert přišel, byl bratr Reginald, počítám, už v luftě nějaký den. Poslali prý ho na ostrov, taky skrze ty ryby. Před časem půstu bylo třeba ze zásobit. Měl ho tam převážet taky mládek z Podskalského mlýna. Ale dál mi převor nic neřekl, ačkoli mám dojem, že o tom ví něco víc. Ale znáte to. Co se doma uvaří.... Moc vás prosím, pánové, pokud byste tomu mohli věnovat trochu svého vzácného času, vždyť ten Lopata mě umoří! Má krám hned tady pod radnicí a chodí se ptát každej den dvakrát! Běduje, že jí určitě někdo zabil kvůli tomu náhrdelníku.“
„Náhrdelníku?“ Zeptal se pan Šimon. „Nosila něco vzácného?“
„Ale, jak se to vezme. Takový řetízek a na něm zlatá jakoby kapka a v ní zelený kámen stejného tvaru. Měla ten přívěšek ráda, i když na poměry soukeníka nebyl drahý. On by jí dražší nekoupil. Ale zato teď dělá, jako by paní Zbyňka byla celá ze zlata.“
„Snad trochu i byla,“ poznamenal pan Šimon. „Určitě přinesla pěkné věno.“ „To přinesla, ale jak jsem slyšel, věno už je pryč. A když je už manželka bez věna a taková řečná, že prý už se k ní neměl jako dřív. Ale to jsou jen takové pomluvy, víte, co všechno se povídá. Tuhle něco o kupci Veronovi nebo panu Petru z Borovan, tuhle o paní Zdeňce, vem to čert. Mnohem horší je ale, co se povídá mezi lidmi o tom ostrově, znáte to. Dnes se mluví o zmizelých, zítra budou všichni tvrdit, že je někdo zamordoval a pozítří řeknou, že je všechny vzal čert a že uprostřed ostrova je rovnou díra do pekla. To by nám tak ještě scházelo! A máme tu v klášteře dominikány a právě ti jsou jedna ruka se svatou inkvizicí! Ještě, že je v tom namočený ten jejich bratr Reginald, kvůli tomu, myslím, budou přeci jen, jak se říká, našlapovat zlehka.“
Pan Šimon rozvážně pokýval hlavou: „Jistě víte, pane purkmistře, že jsme pověřeni správcem královského hradu a prácheňským sudím panem Budislavem řešit cosi na hradě Zvíkov, takže času věru nezbývá. Ale protože dbáme na dobré vztahy s městem a vážíme si vašeho úřadu, a také chápeme vaši těžkou situaci, slibuji, že si vyšetříme potřebný čas i síly a pustíme se do hledání vysvětlení těch záhad. A začneme hned ve mlýně v Podskalí. Tedy pokud budou všichni uvědoměni, že jednáme z vašeho pověření a budu nám ve všem nápomocni.“
„V tom není problém, pánové, již jsem si v dobré víře dovolil napsat potřebný pověřovací glejt. Kdyby bylo třeba, ale snad ani nebude. Všichni vědí, že je to v obecném zájmu a jak jsem říkal, rychtář, biřici, písař, všichni jsou vám k rukám!“ Purkmistr Hlavín na místě podepsal a zpečetil pověřovací list podle městského práva a rozloučil se v naději, že se snad věci přece jen obrátí k lepšímu.
Když bratři vyšli z radnice na Malý rynek, šťouchl Bohuslav pana Šimona trochu do boku: „A že jsi dělal takové drahoty, Šimone, vždyť ta věc se Zvíkovem nijak nespěchá.“ „To máš recht, Bohuslave, ale takhle bude město ochotnější ke spolupráci, pro případ, že by se okolnosti změnily. Znáš to. Dnes tě prosí o rázné vyšetření, zítra žádají držet vše v tajnosti a vůbec raději na všechno zapomenout. To víš, ve městské radě je mnoho lidí a mnohé záměry a úmysly. S nimi nikdy nevíš. Ale věc je to věru nešťastná, a zapeklitá. A rozhodně pro nás zajímavá.“

Kapitola IV.

O Podskalském mlýně a co padlo kolem ostrova.

PODSKALSKÝ mlýn byl věru větší než ten Zátavský za Kestřanami. Byl také větším dílem zděný, hlavně v obytné části. Měl náhon mezi břehem řeky a malým mlýnským ostrůvkem, kudy bystře proudila voda a otáčela hned dvěma koly. Mlýn stál pod hradbami, které se nad ním tyčily hned za zpevněnou cestu podél břehu, a nahoře nad hradbách stál kostel Povýšení svatého kříže s klášterem. Podskalská cesta, po které teď přicházeli šli pan Šimon s Bohuslavem, byla široká na dva vozy a vedla pod hradbami od Putimské brány až ke kamennému mostu. Do samého mlýna se vstupovalo sice ještě na břehu, ale obytná část byla až vzadu přes lávku, na ostrůvku. Co paměť sahala, měla mlýn v dědičném nájmu rodina Honsů. Každoročně odváděli královské koruně slušný ourok a měli povinnost zásobovat královský hrad vodou. Zásobovali i klášter, ale to už ne zadarmo, takže to přinášelo mlýnu slušný zisk.
Současný mlynář, František Honsa, měl pověst člověka nerudného a podmračeného, protože správa takového mlýna, to nebylo jen tak, měl starostí až nad hlavu. Ale k panu Šimonovi a Bohuslavovi se měl vstřícně. Dokonce je pozval na malé posezení a vzkázal, aby mu teď všichni na mlýně dali pokoj. Toť se ví, také byl trochu zvědavý, či spíše znepokojený.
„Máte recht, pánové, že ostrov patří ke mlýnu. Už před drahnými léty ho naše rodina koupila od rodiny Alšových. I když nám vlastně moc k ničemu nebyl. Jsou tam jen stromy, jeden na druhém a pod nimi samé křovisko, kapradí a trní. Takový kus lesa uprostřed řeky. Ale na zvíře tam nenarazíš. Ani zajíc. To by musel mít křídla. A tak jsem docela uvítal, když přišel kupec Verona, že si ostrov pronajme na udírnu. Proč by měl jen zbůhdarma stát uprostřed vody? Takhle máme vejdělek za nájem a ještě zadarmo tucet uzených ryb v měsíci, podle dohody. A ryby jsou dobré. Co tam ale jinak na ostrově Verona dělá, to vám nepovím, sám jsem tam od té doby ani nebyl. A co tam dělali ti nešťastníci, které tam prý viděli naposled, to Bůh suď. Na to se ptejte snad mládka, ten tam s lodí převáží.“ „Poslyš, pantáto,“ zeptal se pan Šimon, mohl by se tam na ostrově někdo před lidmi ukrýt? Nebo tam i tajně přebývat?“
„Jo, pane Šimone, to ti takhle nepovím. Schovat se tam, to jo, jak říkám, mezi stromy je křoví a kapradiny, dost hustě a dost vysoké, nikdo to tam neudržuje. Ale jestli by se tam dalo přebývat? Těžko. Čím by se takový člověk živil? Leda by kradl ty uzenáče, ale na to by brzy chlapi přišli. Mají o svých rybách přehled. A pak hlavně, proč by to kdo dělal? Všichni ti zmizelí měli v Písku svoje. Jídlo i střechu nad hlavou.
„To by si člověk skoro řekl, že je tam někdo zamordoval.“ Zauvažoval Bohuslav. „Když si purkmistr stěžoval, že se brzy začne mluvit o mordech, nemusel být daleko od pravdy. Když by se tam v podrostu mezi stromy mohl schovat kdokoli, mohl by se tam schovat i lotr s tesákem.“
„To máš pravdu, Bohuslave,“ řekl pan Šimon, „je to samozřejmě jedna z možností. Ale že by hned čtyřikrát? Počítám, že by si ti chlapi z udírny něčeho museli všimnout. Jak je ten ostrov vlastně veliký?“
„Zas tak velký není, pane Šimone. Na šíř nějakých osmdesát kroků a na dýl ho člověk přejde za pět minut. A taky není snadné se tam dostat. Vozí buď náš mládek, nebo pod Putimskou branou rybář Mareš. A co já vím, my jsme nikdy cizího nevezli. Všechny tady z Písku známe. A Mareš určitě to samý. Co vím, převáží ještě uzenáře, ale ti tam nevostávají. „A co z druhé strany, od katovny?“ Zajímal se Bohuslav.
„Tam žádnej nejezdí. Loď má jen kat a ten vesluje vždycky rovnou ke svý brance tady v Podskalí. K ostrovu se ani nepřiblíží.“ Pak se krátce zamyslel. „Tedy, ještě ta lotrovká peleš, na Plechandě, ti mají svůj vor. Ale přejíždějí jen přes řeku hned podle mostu. Tady z pohledu od mlejna vlastně tedy mostem. Aby nemuseli platit mýto. V mostecký bráně by je zadarmo nepustili. A možná by některýho hned i sebrali. Proto mají ten svůj vor. Ale na naší straně, před mostem jsem je ještě nikdy neviděl.“
„Leda ještě přeplavat.“ Řekl pan Šimon.“
„To by se dalo, i z druhýho břehu za ostrovem. Ale plavat umí málokerej. A pak, chlapi z udírny by ho snadno viděli.“
„Co bys nám, pantáto, ještě o tom ostrově mohl říct?“
„Akorát, pane Šimone, že nám tyhle zmizelé byl čert dlužnej. Doufám, že kvůli tomu Verona neskončí s udírnou. Bylo by po vejdělku. Ale vyptejte se ještě mládka. Teď ho najdete za lávkou ve mlýnici, nahoře na násypu, měl by bejt u koše.“
Pan Šimon s Bohuslavem se poděkovali a přešli lávkou přes náhon do vysoké roubené stavby. Vylezli opatrně po vratkém žebříku do prvního patra, kde zastihli mládka, který do velkého dřevěného koše právě sypal nakropené zrno. Když se ho zeptali, jen zakroutil hlavou.
„Já jsem nahoru na ostrov nikdy nelezl,“ křičel na ně do toho lomozu. „Vždycky jen někoho vyložím a jedu pryč, nebo když mám čekat, tak čekám v lodi. Z těch zmizelejch jsem vezl paní Zbyňku a Reginalda z kláštera. Tedy Reginald mi připadl kapku přehorlivej. Celou cestu mi vykládal, že Boží soud už bude co nevidět a jak na to musím bejt připravenej. Je to jeho chleba, tohle kazatelství, ale že toho nenechá ani na lodi... No a pak jsem na ně čekal, jak na jednoho tak i na druhýho, ale oni se neobjevili. Já tam nemůžu čekat kdo ví jak dlouho. Mám tady taky svojí práci. A tak jsem vesloval zase domů. Říkám si, ať je sveze Mareš. Ostatně, ten Mikula musel jet s Marešem, toho já nevez.“ Dole pod košem bylo slyšet zacinkání zvonečku. „Zas je to prázdný,“ ukazoval mládek. „To je kalup, co! Jinak už nevím, co bych vám tak řek.“ Pan Šimon s Bohuslavem se rozloučili a slezli zase po žebříku dolů, zatímco mládek svižně sundal z dřevěné kladky za sebou objemný pytel a sypal další várku.
Když vyšli z toho hlomozu na cestu před mlýnem, na chvíli se zastavili a dumali, co dál. „Celkem máme před sebou díla dost,“ zhodnotil stav věcí pan Šimon. „Hodilo by se obejít domácnosti všech zmizelých a zjistit, co se zjistit dá. Kromě toho jsem velmi zvědav na toho cizího kupce Valentina Veronu. Musíme se na něj ještě něco doptat, než k němu půjdeme. Mohli jsme se sice zeptat na mlýně, ale Podskalský mlýn to není jako u nás na Zátavském. Tam se stavějí pocestní i sousedé, člověk se tam dozví ledacos. Tady ve městě musíme hledat jiné místo, kde se semele páté přes deváté a to bude nejspíš na Malém rynku v zájezdním šenku U zlatého kola. Je akorát čas na oběd ne? Ale ještě předtím by sme se mohli namlsat v trochu jiném hostinci. Byl jsi někdy, Bohuslave, v té staré říční krčmě u mostu?“
„Ani v nejhorších snech, Šimone. Ale že bych se tam nechtěl podívat, to bych, medle někdy chtěl.
„Já tam také ještě nebyl. Do oběda trochu času máme, tak se tam pojďme zastavit.
Oficiálně, samozřejmě, jako pověřenci pana purkmistra k vyšetřování. Ne, že bych si dělal naděje, že by sme se tam něco vskutku dověděli, ale většina píseckých nepravostí s touhle krčmou nějakým dílem souvisí, a já jsem tam na to vážně zvědavý.“

Kapitola V.

O krčmě Plechandě, kterak tam Kestřanští vstoupili a jakým pěkným uvítáním uctěni byli.

PO kamenném mostě přešli bez mýta, k tomu byl purkmistrův glejt dobrý. Vchod do krčmy byl hned pár sáhů od mostu po proudu. Až ven před vchod se zevnitř táhl podivný odér. „Už jen tohle vyžaduje statečnost hodnou rytíře,“ utrousil Bohuslav, když nasál vzduch. Pak rázně prošli předdveřím a vstoupili do místnosti. Chvilku se rozkoukávali, protože světlo sem šlo jen dveřmi za jejich zády dvěma malými okny, na ulici a k řece. Krčma měla čtyři hrubé stoly, všechny obsazené, se stoličkami bez opěradel a natěsnané tak, že se mezi nimi sotva dalo projít. U stěny před nimi stál u sudů šenkýř Ras. Před sudy měl malý stolek, u kterého seděla zkřivená postava s kapucí až na oči. Či spíše na oko, protože ten chlap měl jenom jedno, přes druhé měl barevný špinavý šátek. Kestřanské ale hned upoutala jeho levá ruka, či spíše pahýl, protože místo dlaně s prsty měl obrovský železný hák na plechové obruči, omotané nějakým hadrem.
I pan Šimon s Bohuslavem upoutali pozornost místního osazenstva, protože zatímco před jejich příchodem se celou místností ozýval mnohohlasý hovor a křik, když vstoupili dovnitř, nastalo ticho, jako když utne. Všichni se na vetřelce otočili a z jejich pohledů a popuzených výrazů bylo jasné, že narušili jejich svět. To ticho trvalo docela dlouho a tak měli možnost si šenk ještě trochu prohlédnout. Zatímco štamgasti se mačkali na svých místech u stolů, v těsném prostoru za židlemi se v jednom koutě na hliněné podlaze krčily dvě ženské. Jedna docela mladá, druhá už starší. Z jejich oblečení bylo patrné, že se živí nejstarším řemeslem. Byly tam za zády těch chlapů sotva vidět. Na druhé straně pod oknem na řeku, vedle toho s hákem, bylo mezi stolkem a stěnou trochu místa pro starého Henslina s jeho rozmečenými dudami, které teď také ztichly. A jak to ticho trvalo dlouho, pomyslel si Bohuslav, jestli opravdu nepodcenili trochu situaci. Ještě by byl čas rychle vycouvat na ulici, ale vlastně už ne, protože se ozvalo šoupání židlí a pobudové se začali zvedat, aby se postavili nezvaným hostům za zády. Chtěli je přivítat podle místní dobré tradice. V tom se pohnul ten s kapucí a pořádně udeřil hákem do stolku před sebou, až to zadunělo.
„Zalezte, vy krysy, zase zpátky do svých děr!“ Loupl vztekle očima po osazenstvu. „Co si o nás vzácní pánové Šimon a Bohuslav z Kestřan pomyslí!“ Když lotři slyšeli jména pánů z Kestřan, zase si posedali a zvědavě na ně pokukovali. I ty dvě děvky se zvedly z podlahy a prohlížely si je s nestydatou zvědavostí.
Chlap s hákem se opřel o sud za sebou a trochu posměšně se zahleděl na hosty. „Dovolte, pánové, abych se představil. Jistě vám nebude vadit, když zůstanu sedět. „Říkají mi Jakub Hák. A už přes dva roky se snažím vychovat z těhle hovad slušný lidi. A jak vidíte, ani vaše jména tu nejsou v neznámosti. Ta vaše rvačka v Masných krámech před pěti lety už se stala oblíbenou místní vyprávěnkou. Panečku, dva proti pěti a to jste neměli ani škrábnutí! Samozřejmě, ti paznechti se moc bít neuměli. Kdyby na jejich místě byli chlapi z naší ctihodné společnosti, jistě byste se jinak zapotili. Ále, komu čest, tomu čest! Co vás, vzácní pánové přivádí, do naší tak trochu uzavřené společnosti?
„Pouhá zvědavost, hejtmane Jakube,“ odpověděl pan Šimon hlasem co možná nejpokojnějším.“ Vyšetřujeme zmizení těch lidí na ostrově, o tom už jste určitě všichni slyšeli. A možná byste o to i něco věděli.“
„Co vás nemá, pánové,“ roztáhl Jakub Hák ruce v bezradném gestu. Jak říkám, už dva roky zcela slušná společnost. A kdyby jen dva roky. Víte sám, že i na to vaše přepadení si museli zjednat lidi odjinud. Tady o nás se povídá ledacos, ale vždycky jen pomluvy, pánové, pouhé nečestné pomluvy. Vždyť se rozhlédněte kolem. Už jste viděl poctivější obličeje? Ti chlapy tady jsou mírní jako ovce. Mírní a zcela bezelstní. A nebo zase úplně blbí, alespoň někteří, viď, Hensline,“ obrátil se Hák zvesela na dudáka, „ty starej zmetku, řekni, že jsi úplně blbej!“ Henslinova bezzubá ústa se roztáhla v nejistém úsměvu. Holky se zachichotaly a ostatní darebové obdařili starého dudáka pohrdavými úšklebky.
„Když je to tak, nebudeme už rušit zábavu vaší ctihodné společnosti,“ řekl pan Šimon. Ale počítám, že spolu nehovoříme naposledy.“
„Budete vítáni, pánové, vždy vítáni!“ Jakub Hák se rozloučil s hosty vznešeným gestem a zvesela se obrátil na dudáka: „ A ty hraj, starej paznechte!“
Pan Šimon s Bohuslavem vypadli na čerstvý vzduch. „Musel jsem to ukončit, svěřil se pan Šimon Bohuslavovi. „Jinak bych musel tomu darebákovi už jednu vrazit a to nevím, s jakou by jsme se pak potázali.“ Zamířili zpátky přes kamenný most, zatímco z Plechandy se do mečení dud rozjařeně nesl nespořádaný hrubý zpěv, přerušovaný rámusem, jak chlapi mlátili do stolů, do taktu své oblíbené odrhovačky:

„Tancuj, holka po síni, dáme tě co v kuchyni,
kdo se vadí nad chlebem, do hlavy mu kamenem,
Tancuj holka na židli, nacpeme tě povidly,
kdo se vadí nad pivem, do hlavy mu kladivem.
Tancuj holka na stole, nasypem tě fazole,
kdo se vadí vo holku, tomu kudlou do krku...!“

Kapitola VI.

O tom, jak si páni z Kestřan U zlatého kola chuť pospravili, na mnohé se vyptali a o věcech stran lučby a jemné destilace nové věci zvěděli.

PAN Šimon s Bohuslavem to vzali přes Velký rynek a zkrátili si cestu Masnými krámy, kde si zavzpomínali na to staré přepadení, aby si spravili chuť U zlatého kola.
„Zdejší šenkýř musí mít dobrý přehled o místních kupcích. Vždyť ti lepší tu u dobrého jídla a pití spolu uzavírají obchody“, řekl pan Šimon Bohuslavovi, když už seděli nad telecími knedlíky. „Ovšem, napřed je třeba se dobře najíst, potom dobře zaplatit a pak teprve se můžeme ptát.“ Když se tedy dobře najedli a dobře zaplatili, zavolal si pan Šimon hostinského a pochválil mu jeho telecí knedlíky s rozinkami. „Jen se na chvilku u nás posaď, šenkýři, potřebovali bychom se ještě na něco zeptat. Jistě už jsi slyšel, že vyšetřujeme ty zmizelé na ostrově a ty můžeš udělat mnoho pro dobré jméno města, když nám pomůžeš. Vždyť z dobrého jména města žije i hostinec U zlatého kola.“
„To máte recht, pánové.“ Ještě, že mezi zmizelými není žádný kupec. Taková věc se rozkřikne. A kupci jsou navíc dosti pověrčiví. To víte, mají na cestách nemálo nástrah a nebezpečí.“
„To ano, a přesto jim to pořád za ten výdělek stojí,“ usmál se Bohuslav.
„Jak pravíš, pane Bohuslave. A jejich výdělek i můj výdělek. Co byste potřebovali vědět, rád posloužím.“
Pan Šimon zvážněl:“ Chystáme se navštívit kupce Valentina Veronu. Má totiž písecký ostrov v nájmu od mlynáře. A také tam má na ostrově svoje lidi. A rádi bychom na tu návštěvu byli trochu připraveni. Není špatné něco o něm vědět. Sem jistě také chodí a občas tu o něm někdo utrousí slovo. Co bys o něm řekl?“
„Nic špatného, pánové.“ Šenkýř se obezřetně rozhlédl kolem, ale z hostů právě nebyl nikdo v doslechu. „Totiž, moc se o něm vlastně neví. V rodné Veroně prý nepobyl dlouho, rodiče se brzy odstěhovali do rakouského Lince. Proto asi neumí ani italsky, nebo ho alespoň nikdo italsky mluvit neslyšel. V Linci prý měli obchod, který po předčasné smrti rodičů zdědil. Tehdy za časů hladomoru zemřeli oba. Ačkoli je to s podivem, kupci zrovna nepatřili mezi chudinu, která by měla problém obstarat si jídlo. Ale snad je to tím, že obchodovali s kožešinami a šperky. Za jiných okolností mají svou cenu, ale v době hladu se jimi nenajíš. Každopádně po jejich smrti se ujal obchodu, ale moc se mu tam asi nevedlo. Proto se před třemi léty přestěhoval do Českého království, prý v zemi kde žije císař se obchodu daří lépe. Snad je to tak. Každopádně nechce úplně ztratit spojení s Lincem a tak se usadil tady, v Jižních Čechách.“
„Má nějakou svou rodinu?“ Zeptal se Bohuslav. „Ženu, děti?“
„Žije tu úplně sám, pane. A pokud vím, ani ho u něj doma moc lidí nenavštěvuje. Je to zvláštní povaha. Takový mrzutý pavouk.“ Pak se šenkýř zahleděl k jednomu stolu: „Ale jestli se chcete něco dovědět o Veronovi i o tom, co se v Písku děje, tak si přisedněte támhle k panu Petrovi z Borovan. Prodává šnaps a přijde tak v Písku do styku s kdekým. Řekl bych tím pádem, že bude taky ledacos o zdejších lidech vědět.“
Kestřanští poděkovali za radu a přesunuli se k ukázanému stolu, zatímco šenkýř si oddychl a šel po své práci.
„Dovolíš, abychom na chvilku přisedli, pane Petře?“ Optal se pan Šimon. „Abychom se představili....“ „Ale není třeba,“ usmál se zeširoka Petr z Borovan, pomenší kulatý chlapík s mohutným černým knírem, oblečený do módních úzkých šatů. „Račte se posadit. Pan Šimon a pan Bohuslav? Tak jsem se trefil. Máte snad zájem o vynikající jemnou pálenku?“ „Tedy slyšel jsem, že ji prodáváš,“ začal rozhovor pan Šimon. Pan Petr se usmál“ „Ne jen prodávám, ale i vyrábím. Mohu vám vydestilovat i speciální nápoj přesně podle vašeho přání a ze surovin, o kterých ani netušíte, že se dají tak příjemné zkapalnit. Od vína a různého ovoce, přes černý bez až k obilí či pivním kvasinkám.“
Pan Šimon se podivil: „Poslyš, pane Petře, ty jsi podle všeho člověk erbovní. Jak jsi došel k takové činnosti, řekněme, při našem stavu poněkud neobvyklé?“
„Tím, že jsem se narodil jako třetí,“ zažertoval Petr z Borovan. „Víte, náš rodný dvorec zdědil nejstarší bratr Markvart. Druhorozený Adam se dal na vojenskou službu a mně by podle toho příslušelo vstoupit do kláštera, či tak nějak. Ale to není nic pro mne. Ani na to bojování moc nejsem, při mé postavě. A něčím se člověk živit musí. Mne už od mala bavilo míchat různé tekutiny a vůně. Kolikrát jsem naší kuchařce Perchtě pěkně zamotal hlavu, když viděla, co všechno jsem v kuchyni natropil. No, tak jsem si z peněz, co mne Markvart trochu vyplatil, opatřil skutečnou destilační soupravu. Mohu říci, že je to vlastně jediný můj pořádný majetek. Část je, prosím, i ze skla! Mám takovou malou pálenici ve starém Písku, hned první domek přes ulici za kamenným mostem.“
„A často si zavdáš?“ Zeptal se Bohuslav. Pan Petr zakroutil hlavou: „Ne, to by opravdu nešlo. Člověk musí mít jasnou hlavu pro obchod. Proto moc alkoholu neholduji. Jen tak ochutnám při výrobě. Víte, destilace není jen o tom že si člověk přivodí řádnou opici. Takový destilát se dá použít i k účelům lékařským, třeba na dobré zažívání, či krevní oběh. Však také proto se destilují různé bylinné lektvary i v některých zbožných klášterech. Nebo se dá destilát použít k výrobě různých vonných esencí, které zase ocení frauncimór na hradě i v kupeckém domě. A to nemluvím o takové specialitě, že se dá použít i při výrobě střelného prachu.“ Pan Šimon se zamyslel: „To ovšem znamená, že při nabízení a prodeji svých výrobků poznáš nejrůznější lidi a také z nejrůznějších prostředí.“ „To máš pravdu. Mohu jít z královského hradu do temné putyky. Pak navštívit dům bohatého kupce a od něj hned do kláštera.“
„A znáš-li tedy,“ zeptal se pan Šimon, „i kupce Valentina Veronu, a nebo ženu soukeníka Lopaty?“ „Samozřejmě, pane Šimone. I když kupec Verona není dobrým zákazníkem, abych tak řekl. Za nápoj pro slušného člověka považuje pouze víno a to ještě nad naším českým ohrnuje nos. Ale co se týče paní Zbyňky, ta opravdu dovede ocenit mé vonné esence. Je to velmi jemná dáma, pánové a velmi pozoruhodná.“
„A to ještě nevíš že není doma?“ Zeptal se Bohuslav. „Prý odjela na ostrov pro uzené ryby a už se nevrátila. Ostatně stejně jako šenkýř Mikula z hospody za kostelem, rybářka Vaňka, nebo mnich Reginald z kláštera.“
Petr z Borovan zůstal trochu zaražený. „To je nějaké podivné. Víte o Mikulovi vím, teď jsem byl jednat o pálence s Keruší. Ale to mně, abych tak řekl, nijak nepřekvapilo. On nebyl k tomu. Tak si říkám, že se prostě sbalil a vydal se do světa, nebo tak něco. Ale paní Zbyňka? Kam by tak asi, proboha, šla? A co se týká těch ostatních, z toho věru nejsem moudřejší. V tom tedy, je mi líto, nemohu sloužit, pánové. Ovšem, když už tak sedíme, kdybyste v Kestřanech užili k nějaké příležitosti jemné a chutné pití k povzbuzení dobrého trávení, samozřejmě se můžeme domluvit. A jak říkám, z ingrediencí dle vašeho přání!“

Kapitola VII.

Jak páni z Kestřan hostinskou Keruši i velký kostel navštívili, co z toho vyzískali a čeho zase pozbyli.

PAN Šimon a Bohuslav vyšli ze Zlatého kola a zastavili se chvíli na dláždění před hostincem. „Zdá se,“ řekl Bohuslav, „že o těch zmizelých se panu Petrovi nechtělo moc mluvit. Nějak rychle přenesl řeč na pití a obchod.“ „Ano“, souhlasil pan Šimon. Ale z toho teď zatím nemůžeme vysoudit nic určitého. Jistě jsme s ním ale nemluvili naposled. Teď si musíme rozmyslet, kam se pustíme dál.“ „Zkusil bych toho Veronu,“ navrhl Bohuslav. „A také jsme ještě ani nebyli na ostrově, ten by bylo třeba U Keruše
pořádně prohledat.“ Pan Šimon s tím souhlasil: „To všechno je zapotřebí, ale ještě než půjdeme za Veronou, rád bych si promluvil s jeho muži na ostrově. A ještě než navštívíme ostrov, měli bychom se podívat do krčmy za kostelem, odkud pochází ztracený Mikula. Když už jsme odtud jen pár kroků, tak tam zaskočíme.“
„Chcete vědět pánové, jak to tu vypadá, když tu Mikula není?“ Hostinská Keruše si odvázala od pasu šátek a zvířila prach na stoličkách, aby si páni mohli sednout. „Úplně stejně, jako když tu byl. Protože buď byl naproti v kostele, nebo seděl támhle v koutě a ke každý práci ho člověk musel volat extra. Myslíte, že ho napadlo, když hosti odešli, aby po nich poklidil? Né, to se na něj muselo zavolat. A nebo když v sudu už bylo na dně, že by došel pro jinej? Né, to se mu muselo říct. Von nebyl na hospodu. To támhle Ota, ten přemejšlí. Hned sám ví, co a jak.“ Ota byl mladík s rozčepýřenými světlými vlasy, který se právě objevil ve dveřích s prázdnými korbely v obou rukou. Snášel je ze stolů před hospodou. „Jak se tu takový Ota vzal?“ Ptal se Bohuslav. „To už je tu dlouho?“ „Ale kdeže. Je to tovaryš z Plzně, vydal se na zkušenou. Vyučenej se dřevem, ale tady se mu zalíbilo. Má jídlo, pití i postel. A vydá za pět Mikulů.“ Pan Šimon to nechtěl moc rozvádět a tak zavedl řeč rovnou na Mikulu. „A to se za ty dva týdny vůbec neozval?“
„Ten mlčel, i když seděl tady. Já si teda myslím, že už toho měl na hospodě dost a tak prostě zmizel. Kdo ví, jestli na ten ostrov vůbec šel. Však měl taky peníze na uzenáče. No věřili byste tomu? Pět grošů. Za to bych měla deset kuřat pro hosty. A nemám ani kuřata, ani uzenáče, ani Mikulu. Dáte si něco?“
Kestřanští poděkovali za nabídku a zvedli se. Přece jen ale pan Šimon vtiskl hostinské do dlaně alespoň groš za ten žal. „Aspoň na dvě kuřata,“ komentoval to Bohuslav, když se obrátili směrem ke kostelu.
„Měli bychom se také ukázat doma,“ zauvažoval pan Šimon. „To máš pravdu,“, kývl Bohuslav. Pořád se někde harcujem a já abych už pomalu zapomněl, jak vypadá malej Šimek. Aby tak ještě Lída zapomněla, jak vypadám já!“
„Víš co?“ Navrhl pan Šimon. Dneska toho už necháme a jedem domů. Zítra před obědem zajedeme na ostrov a po obědě navštívíme doma Veronu. Pak už zbývá jen klášter.“ „A pak už jen přemýšlení a přemýšlení a to můžem dělat taky doma,“ dodal Bohuslav. „Pojďme dolů, na hrad pro koně.“
Když procházeli bakalářským náměstím kolem porty velkého kostela Nanebevzetí Panny Marie, vyšel ze dveří velebný děkan Havel a významně na ně hleděl. Pozdravili ho křesťanským pozdravením a on je, jak se sluší, ale pořád bylo vidět, že jim chce něco říci. Tak se ještě zastavili zeptali se ho, co má na srdci.
„Pojďte tuhle dovnitř, vážení pánové.“ Vedl je z předsíně, kde na ně dýchla vůně kadidla, stranou kolem velkých nástěnných maleb, zahnul vpravo do malé boční kaple a tam se zastavil. V kostele právě nikdo nebyl, jen o hodný kus dál v sakristii někdo s něčím cinkal za polozavřenými dveřmi. Jinak bylo ticho a velebno, jak v kostele bývá.
„Chtěl jsem vám jen říci, pánové,“ šeptal děkan, „že v posledních týdnech jsem tu vídával jednoho z bratří dominikánů, což není příliš obvyklé. Víte, oni mají svůj vlastní kostel, klášterní, na Velkém rynku. Ale hlavně vědí, že tu nejsou, s odpuštěním, příliš vítáni. Při vší úctě a křesťanské lásce, tyhle žebravé řády, ať už dominikáni, nebo františkáni, nedělají v našich městech dobré dílo. Abyste rozuměli, pokud jen kážou a povzbuzují k dobrému životu, prosím. Ale někteří z mnichů jsou zároveň i kněží a jen tak na ulici zpovídají a vůbec vysluhují svátosti. Jenomže věřící mají chodit na zpověď a k svátostem na svoji faru a do svého kostela, kde je jejich farář dobře zná. A také to pro faru a kostel znamená příjmy! Já vím, že žebraví mniši musí z něčeho žít, ale proč na úkor řádné církevní správy? Tedy, tady v Písku alespoň mají vlastní farnost, no budiž. Ale i tak je to zásah do řádného života našich věřících a do církve to vnáší chaos. Odpusťte, pánové, asi vypadám jako hamižník, ale naše farnost ne jen přijímá peníze, ale také vydává. Máme své chudé a nemocné. Ale o tom jsem vlastně nechtěl mluvit. Chtěl jsem vám říci, že ten bratr dominikán, vzbudil mou pozornost, samozřejmě. A tak jsem si nemohl nevšimnout, že několikrát hovořil i s paní Zbyňkou, manželkou konšela Lopaty. A také s tím ňoumou Mikulou z krčmy na tržišti. A protože vím, že oba patří mezi ty ztracené duše, tak mne napadlo, že byste to měli vědět. A vlastně to nejdůležitější, ten bratr dominikán, myslím, že to byl ten Reginald, co zmizel naposled. No, řekl jsem, co bylo třeba. Buďte sbohem, pánové, a nezapomeňte na nějaký ten milodar.
Kasička je u dveří.“
Když dali hostinské Keruši, dali i do kasičky děkanu Havlovi. „To se to vyšetřování nějak prodraží,“ shrnul dnešní den Bohuslav. „Když jsme jeli na Moravu, tak nám pan kastelán Budislav dal pár váčků se stříbrnými na výlohy. Zdá se, že konšelé nejsou tak štědří.“ „Ale jdi ty,“ usmál se pan Šimon. Vždyť jsou to výlohy na dobrou věc. Takhle si střádáme nebeské poklady. Ostatně, ty jsi našel i pozemský poklad. Ještě si stěžuj.“
„Copak já si stěžuju? Já si vůbec nestěžuju!“ Mezitím došli přes Velký rynek k hradní bráně a přes nádvoří, se vydali ke stájím.
„Doma nám připraví paní Lída dobrou večeři a potom zasedneme k poradě,“ rozhodl pan Šimon. Bohuslav nebyl proti tomu.

Kapitola VIII.

O rodině pana Bohuslava, jak paní Lída zvědava byla a k čemu dobrá krmě dopomohla.

„NO to je dost, že se doma ukážete.“ Paní Lída osobně donesla z kuchyně velkou mísu s vonící krmí a rázně ji postavila na stůl. „Ale ani lžíci nesmočíte, dokud mi neřeknete, co všechno jste o těch zmizelých zjistili.
A to musíš, Bohuslave stihnout rychle, dokud malý Šimek spí. Jinak ho budeš muset uspávat sám. Ty moje písničky už moc nezabírají. Stejně nejraději poslouchá, když si vymýšlíš povídání, jak jsi někde slavně bojoval.“ Já si nevymýšlím, já jsem slavně bojoval.“ Nedal se Bohuslav. „Ale od čeho je tu Madla? Vždyť ho dokáže taky pochovat a ráda. A už se nezdržujme. Hrozně dobře to voní.“ „Bodejď by ne. Je tam vepřový jazyk, sýr i smetana. Tak povídejte!“
Pan Šimon s Bohuslavem tedy vylíčili paní Lídě všechno co zjistili. Nebylo to jen k uspokojení ženské zvědavosti. Sami si tak také uspořádávali myšlenky a nacházeli různé souvislosti.
„Tak třeba, podotkl pan Šimon“, co všechny ty zmizelé spojuje?“
„Podle toho, co říkáte, tak jsou to lidé z rozličných společenských vrstev,“ zauvažovala paní Lída. „Člověk by ani nepředpokládal, že se někde spolu potkají.“
„A právě, že se potkali,“ řekl pan Šimon. „Od děkana Havla víme, že se potkali ve velkém kostele a to ne jednou. A to nás právě vede k tomu, co mají všichni společné. Horlivou zbožnost. Víme přece od purkmistra, že paní Zbyňka byla zbožná duše a dobrodinka děkanského kostela. A zmizela na cestě do kostela U Václava. Od purkmistra i hostinské Keruše víme, že její Mikula byl taky každou chvíli v kostele. A bratr Reginald, byl rovnou mnich. Podle všeho horlivý, když i mládkovi na lodi kázal o konci světa.“
„No vidíte,“ přidala se paní Lída. „A mně tu rychtář řekl, že zmizelá rybářka byla taková svíčková bába. To znamená, že také často navštěvovala kostel.“
„Takže je máme všechny pohromadě.“ Shrnul poznatek Bohuslav. „Ale co z toho můžeme vyvodit? U bezbožným lotrů není divu, že občas některý zmizí. Mají svoje různé kšefty a spory. Ale co vyvodit z toho, že mizí zbožní lidé?“
„Zatím nic, řekl pan Šimon. „Ale uložíme si to pod klobouk a tam to budeme mít schované. A až to bude potřeba, tak to z toho klobouku vytáhneme.“
„No tak“, povzbudila je paní Lída. „Hlavy máte plné a žaludky pořád prázdné. Rozumujete a nejíte. Koukejte si nabrat, když to tak voní.“

Kapitola IX.

O jednom strašlivém zjevení a co se divného dělo na ostrově.

RÁNO se pan Šimon a Bohuslav vydali z Kestřan rovnou k píseckému ostrovu. Ještě pod Putimskou bránou sjeli na cestu vedoucí ke Hradišti a dali se podle Mehelnického potoka ke břehu Otavy. Tady měl naproti ostrovu svou chýši rybář Mareš. Uvázali koně u olší před rybárnou a šli pro něj.
Chalupu našli s dveřmi dokořán, ale rybář nikde.
Nepřevážel, protože pramice s dlouhými vesly byla napůl vytažená na kamenitý břeh. Byla velká, ne taková co se vydlabává z jednoho kmene. Sesazená z prken a vysmolená. Takových nebylo mnoho a byly drahé. Kestřanští obešli chalupu a za ní na malé neupravené zahrádce našli rybáře. Seděl na nízké kamenné zídce, v ruce malou hliněnou láhev, jejíž nelibá vůně varovala už na dálku a díval se nepřítomně před sebe. Příchozích si asi ani nevšiml. Bohuslav se zastavil před ním a před oči mu dal stříbrný groš. Mareš se na minci podíval lhostejně, jako by mu někdo ukazoval říční oblázek, kterými byl jako obsypaný celý břeh.
„Hej, rybáři,“ zkusil to pan Šimon. „Už nepřevážíš? Nechceš si vydělat?“ Teprve teď Mareš jakoby si uvědomil, že před ním kdosi stojí. Postavil se na nejistých nohou, odložil láhev na nerovnou zídku a nehledě na to, že se překotila a spadla do trávy, kam z ní vytékal zbytek kořalky, vydal se pomalu k lodi. Zatlačil mohutnou silou a dostal ji na vodu. Když se posadil k veslům, narovnal se a trochu se probral. Pan Šimon s Bohuslavem si sedli na lavičku na zádi naproti němu. Čekali, až se Mareš opře do vesel, ale ten se jich jen držel a díval se na ně.
„To mi nebudete věřit, pánové. Taky bych nevěřil. Sám nevím, jestli se mi to jen nezdálo. Ale to určitě nezdálo.“
„Co se stalo?“ Zajímal se hned pan Šimon.
„Já jsem jí viděl. Na mou duši. Zjevila se mi dneska v noci. Je nebožka. Utopená. Všichni jsou utonulí. Všichni tak přesně vypadali.“
„Jak vypadali? A kdo?“
„Mě to v noci probudilo, šplouchání vody, někdo byl v řece. Tak vstanu, du se podívat, a oni právě vylézali z vody. Takový mátohy v cárech v měsíčním světle. Tadyhle stáli,“ ukázal na místo kousek od lodi, kde se Mehelnický potok vlévá do Otavy. „A když mě viděla? Bože můj.“ Mareš se pokřižoval. „Ta začala vyvádět.“
„A kdo pořád?“
„No přece Vaňka. Hrozila mi rukama a zaháněla mně, jako bych já byl duch a ne oni! Ti ostatní stáli za ní, nehýbali se a jen se dívali a nic neříkali. I s Vaňkou byli čtyři. Tak to jsou všichni, ne? Ona vlastně taky nic neříkala. Ale ten její výraz. Jako bych měl mor. No jo, mrtvý se prý nesmí potkat s živými. Tak jsem se otočil a utek do chalupy. Pak už jsem neusnul. Ani když jsem se pořádně napil. Ráno jsem to tu prošel kolem, ústí potoka bylo rozhrabaný, jako by tu řádil kanec. Kanci tu někdy mezi kamením hledaji škeble. „A to neřekla opravdu ani slovo? Nic se nepokoušela vysvětlit?“ ptal se pan Šimon. „Vůbec nic. Jako by nade mnou a nad tímhle světem už udělala kříž. Ale co, třeba to byl opravdu jen bláznivej sen.“ Mareš se opřel do vesel.
„Poslyš,“ zeptal se Bohuslav, převážíš na ostrov pořád stejné lidi?“
„Vlastně jo. Uzenáři, nebo jejich zákazníci. Nebo ten z Borovan, co prodává uzenářům drahej šnaps. Jinak nic. Tam nikdo jen tak pro zábavu nejezdí, Co by tam taky hledal. Vlastně jednou jsem tam převážel čtyři havíře, ale to už bude drahnej měsíc. Zpátky je asi bral mládek ze mlejna. A taky konšel Lopata, soukeník, se nechal párkrát převézt.“
„Havíře?“ Zajímal se pan Šimon. Jak to víš, že to byli zrovna havíři?“
„No, měli s sebou věci. Špičáky, lopaty, šlígle. To já poznám. Bratranec kutá na Zlatý Hoře u Ražic. Tam jsem u něj viděl, co a jak.“
Loď přirazila k ostrovu. Mareš hodil provaz přes kůl a řekl, že tu na ně počká, jak bude potřeba.
Pan Šimon a Bohuslav vylezli nahoru. Od vody vedla jen krátká strmá písčitá cestička. Na zadním konci ostrova, po proudu směrem ke mlýnu, byly aspoň položené kamenné schody. Nad cestičkou od vody byla pod stromy mezi kapradím a šípkovými keři vyšlapaná pěšina k udírně. Několik dřevěných budek tu stálo na malém vyklučeném plácku na špici ostrova. Nejvyšší bouda byla udírna, u které stál mistr uzenář a zrovna vysvětloval malému chlapci, jak přikládat a udržovat správný oheň.
„Pomáhej Pán Bůh!“ Pozdravil pan Šimon. „Dejž to Pán Bůh,“ odpověděl mistr, postarší vysoký chlapík v umouněné kožené zástěře a pak se teprve k nim otočil. „Snad nejdete pro ryby, Ještě tak dvě hodiny potřebují viset v udírně.“
„Jdeme pro rozumy, když dovolíš,“ odpověděl Pan Šimon, představil se a ukázal glejt. „Máme od purkmistra na starosti zjistit něco o těch zmizelých tady na ostrově. Ale budeme rádi, když nás zasvětíš i do tajemství dobrého uzení ryb, jak to tady probíhá.“
„To žádné tajemství není. Jenom práce. Tady nalevo v boudě pod střechou, jak stojí Beneš nad tím stolem, ryby kucháme, větší porcujeme. Pak se řádně omejou, nasolí uvnitř i z venku a navěsí tady v udírně do kouřové komory. To dělám já, nebo Dětřich. Ten tu dneska není. Dole se musí přikládat s fortelem. Napřed víc, aby se ryby vysušily a potom na uzení už jen trochu. Některé ryby před uzením nakládáme. Ale to už je opravdu tajemství. To je taková esence, kterou si připravuje osobně kupec Verona. Obchoduje s kořením a tak sám ví, co a jak.“
„A ta malá roubená bouda u vody je pro vyuzené ryby?“ Zajímal se pan Šimon. „Ale ne, tu si nechal pro sebe Verona, nevím, co tam má, je na zámek, my tam nechodíme.“ No a ryby se skladují támhle v tý kůlně naproti.“ Ukázal na další boudu za Benešem. „Ale rozhlídněte se tu sami. I když toho už k vidění moc není. A co se týče těch zmizelých, to nemohu sloužit. Tady se, co já vím, neukázal ani jeden. Kdo ví, jestli vůbec byli u nás na ostrově. Ale my se s chlapama držíme jen kolem udírny a jak vidíte, pár sáhů od nás už je les a vysoký křoviska, takže stejně nevidíme, co se tam někde děje.“
„Nechodíte se po ostrově ani podívat?“ Divil se Bohuslav.
„No, když jsme přijeli poprvé, tak jsme to tu prošli. Hledali jsme místo na udírnu. Ale je to tu všude stejný tady není co objevovat. A kromě toho, máme tady každej den svý práce dost.“
„A kolik vás tu bývá?“
Tak tři, čtyři, podle potřeby.“
Taky tu prý byli havíři,“ zajímal se pan Šimon. To je docela nezvyklé, že. Co by tu měli na práci?“
„Havíři?“ Podivil se mistr. „Tady žádní havíři nikdy nebyli. A máte recht, co by tu dělali?“ „Aha. No, to je právě to, co by tu dělali.“ Řekl pan Šimon. „Poslyšte, potřebujeme se trochu podívat po ostrově. Je tu nějaká cesta na druhý konec?“
Mistr ukázal na malého kluka, asi desetiletého: „Tady Vítek vás provede, pánové. Je tu podél vody prošlapaná cestička na druhý konec ke schodům, kde přiráží loď ze mlýna. Ale jinak jen trní a hloží.“
Mladý Vítek se ochotně postavil před pana Šimona a Bohuslava a ukázal k malé pěšině vyšlapané kolem břehu ostrova, na straně naproti Putimské bráně. Začínala u cestičky, kde dole čekal Mareš s lodí. „Dá se tudy jít,“ vykládal chlapec, „ale někde se tam stromy vyklánějí až k vodě a musí se přelézt nebo podlézat.“
Když byli z dohledu udírny a hlavně z doslechu, Vítek se najednou zastavil: „Mohl bych si, pánové, u vás něco vydělat?“
„A jak třeba?“ Optal se Bohuslav.“
„No, já bych vám něco pověděl. Ale nesmíte na mě říct mistrovi.“ Bohuslav se zasmál. „No, tak nám to řekni a my to potom oceníme.“ Chlapec chvilku váhal a potom vyhrkl: „On vám neřek pravdu. Mistr. Byli tady havíři. Říkali mi, že jsou z Příbramě. Z Březových hor. Něco tu kopali, ale co, to nevím. To u nich byl vždycky jenom mistr. Ani jídlo a pití jsem jim nenosil. To jen on sám.“
„Ale to jsou věci.“ Bohuslav nasypal Vítkovi šest parvů. „Tady máš, za ten půlgroš to stálo. A kdyby sis chtěl ještě něco vydělat, tak si na nás vzpomeň.“
Zanedlouho byli na druhé konci ostrova u schodů k vodě. „Vida,“ řekl pan Šimon a přehlížel širokou řeku. „Mlýn je odtud blíž, než by se od hradeb zdálo. Katovna je asi někde tam před námi, na levém břehu za stromy. Takže kat, když vesluje ke své brance v Podskalí, se k ostrovu opravdu ani nepřiblíží. Prolezme to tady trochu.“ Ještě chvilku se prodírali sem tam mezi trnitými šípky, lískovým porostem a kapradím pod vysokými duby a břízami, ale na nic zajímavého nenarazili. Pan Šimon se zastavil na břehu, kudy řeka obtékala ostrov z druhé strany. Byla tu stejně široká, jako ostrov sám.
„Kdyby chtěl někdo nepozorovaně přeplavat, tady odtud by možná mohl. Co myslíš, Vítku, viděli by ho od udírny?“ „Neviděli, ale nejspíš slyšeli. Teda přes den. V noci tu nikdo není. Nad vodou se všechno nese daleko.“ „Máš pravdu. No, víc už tu neuvidíme. Zkusme se ještě pana mistra na něco přeptat.“
Zastihli ho u ohniště, opatrně přikládal. „Pane mistře, začal pan Šimon, ještě jsem si vzpomněl, říkal převozník Mareš, že ti havíři byli z Březových hor. Něco tu měli kopat.“ Mistr se narovnal a podíval se přivřenými víčky na Vítka. Ten se tvářil jako nevinnost sama. „Aha, ti chlapi, co tu kopali. No, ani jsem nevěděl, že jsou to havíři. Kopali studnu. Pan Verona je poslal. Na ostrově není voda. A to víte, když se pracuje se solí a s uzeninou, člověk má žízeň. Voda z řeky není vždycky dobrá. A ryby je třeba omývat. Tady před udírnou“, ukázal. „Jak je ta hromada hlíny a písku. Kopali docela hluboko, ale pramen žádný. Tak to zase zasypali a odjeli.“
„Škoda,“ zalitoval pan Šimon. „Studna se hodí všude. Tady by přišla k užitku. Nu což, tak popojedem.“ Když se vraceli k lodi, dohnal je zase Vítek. „Můžu si ještě něco vydělat?“ „Zkus to,“ usmál se Bohuslav a rovnou mu dal další půlgroš.
„Víte, ti havíři nekopali před udírnou. To bych přece věděl. Kopali někde na ostrově. Ale kde, to nevím. Nesměl jsem za nimi.“
„Dobře,“ řekl Bohuslav. A teď zase upaluj za mistrem, aby nepřemýšlel, proč jsi se vytratil.“
Cesta zpátky proběhla v mlčení. Když byli zase u břehu, zaplatili Marešovi štědře, i za ty věci, co jim vyprávěl. Měli o čem uvažovat.
Když Mareš zalezl do své chajdy, pan Šimon se ještě zastavil u ústí Mehelnického potoka, kde podle rybáře strašili ti utopenci. Ale nic zvláštního tu nebylo, je zpřeházené kameny a mezi nimi tu a tam velká škeble, jinak jen zelené řasy v mělké vodě a dočista ohlazené oblázky.

Kapitola X.

Jak se páni z Kestřan radili a ani dobrá krmě nepomohla.

BYL čas na oběd. Už si zvykli stavět se U zlatého kola, kde měli vzadu ve dvoře také dost místa pro koně. V šenku si sedli až do rohu, stranou od ostatních. Budou jíst a při tom přemýšlet. „Tak si to shrňme,“ řekl pan Šimon a opřel o bytelné opěradlo židle, když spořádal svou hazmuku. Před nimi se na stole v kalíšcích objevil pulment, strouhaný a okořeněný perník rozvařený v červeném víně.
„Dnes dopoledne jsme se dověděli víc věcí, než za celé dny předtím. Tak za prvé: podivné zjevení rybářovy ženy a ostatních zmizelých. Za druhé: havíři na ostrově. Za třetí: mistr uzenář o nich napřed neví a pak o nich nemluví pravdu. Co probereme jako první?“
„Jako první bych probral za prvé,“ řekl Bohuslav. „Ale nevidím tomu hlavu ani patu. Ledaže ti čtyři utopenci budou teď strašit kolem ostrova.“
„Dobře, za prvé zatím přeskočme,“ řekl pan Šimon. „Až budeme vědět ještě víc, možná si to dáme s něčím dohromady. Spíš mě zajímají ti havíři. Proč by kopali studnu u udírny? A když už uzenáři potřebují studnu, proč ji nekopou studnaři z Písku nebo z okolí? A když už by kopali, že by nenarazili na vodu, když kolem teče řeka? A proč právě havíři až z Příbrami?“
„Že by se Verona pokoušel pod ostrovem tajně dolovat zlato?“ Napadlo Bohuslava. „Ne, to nedává smysl. Tady se zlato rýžuje z písku, na dřevěných korytech s houní. A pod ostrovem nebude jiný písek než v řece. To by museli ten nakopaný písek stejně zase přerýžovat, aby se dostali ke zlatěnkám. Ovšem je fakt, že by na to nepotřebovali urbovní povolení a tedy by ani neodváděli daň královské koruně. Dobrá, je to možnost.“
„A co takhle podzemka?“ Nadchl se Bohuslav. „Podzemní chodba pod řekou z ostrova na břeh. Aby se někdo mohl dostat na ostrov nepozorovaně, bez převozníka!
“ „Teď z tebe promluvil malý kluk,“ zasmál se pan Šimon. „Pamatuješ, jak jsi plánoval podzemku z našeho nádvoří pod Kestřanami až do Dolní tvrze? Dokonce si ji začal sám kopat. Sotva jsi unesl špičák a lopata byla dvakrát větší než ty.“ „Ale kus díry jsem opravdu vykopal!“
„To jo, Madla si tenkrát málem zvrkla nohu, když nesla díži v obou rukách a šlápla do té tvé podzemní chodby.“ Ale vážně, víš kolik by to stálo sil a peněz? A ke všemu v tom písku? Co by vykopali, to by se jim za chvíli sesypalo na hlavu. Proč by to všechno někdo dělal, když se může nechat převézt? A když už by chtěl na ostrov tajně, může za tmy přeplavat. Ale proč by chtěl někdo na ostrov tajně?“
„No dobře.“ Vzdal to Bohuslav. Tak já se vracím k myšlence dolování zlatonosného písku pod ostrovem.“
„Může to být ovšem ještě jednodušší,“ zauvažoval pan Šimon. Třeba to opravdu zkusili se studnou u udírny. Malý Vítek u toho být nemusel, přece tam není pořád. A když nenarazili na čistý pramen, mohli to zkoušet jinde na ostrově, třeba i na více místech.“
„To jo, ale proč by s tím mistr uzenář dělal takové tajnosti?“
„To je nejdůležitější otázka. A kromě toho, jak už jsem řekl, nedovedu si představit, že by při kopání na ostrově uprostřed řeky nikde nenarazili na vodu. Už jsi dopil? Poctíme návštěvou pana Veronu. Jsem zvědavý, co a jak nám na tyhle naše otázky odpoví.“

Kapitola XI.

Jak bratři Kestřanští za kupcem Veronou bez ohlášení zavítali a jaký z toho vzala paní Lída užitek.

VYDALI se po svých od Zlatého kola kolem radnice dolů, širokou ulicí vedoucí od shora od Budějické brány, na Velký rynek. Před klášterem zatočili nahoru do ulice vedoucí k Putimské bráně. Verona bydlel nedaleko rynku a přece stranou městského ruchu jakoby ukrytý v boční slepé uličce. Jeho dům stál přímo nad městskou hradbou, s výhledem na řeku a ostrov. Svou návštěvu kestřanští schválně předem neohlásili, proto nevěděli, jestli ho zastihnou doma. Ale pokud ne dnes, tak jindy. Ještě mají co jednat dole v klášteře a tam by převora měli zastihnout vždycky. Měli ale štěstí. Když zabušili na těžké dubové dveře v kamenných veřejích, přišel jim otevřít nějaký chlap, který, pravda, vyhlížel spíše na pacholka ve vojenském stanu, než na příručího u kupce. Ale když cestujete s drahým zbožím opuštěnou krajinou, lépe si vybrat za doprovod člověka cvičeného ve zbrani. Pacholek je šel ohlásit. Valentin Verona, asi čtyřicátník s pěstěnou černou bradkou, oblečený v trochu výstředních elegantních šatech, je přijal ve své oblíbené prostorné komnatě v prvním poschodí s výhledem na řeku. Pokynul ke stolu s malým pohoštěním. Poslužte si, pánové, Vyklejn, který vám přišel otevřít, je ne jen sluha, ale i kuchař. Rozumu sice moc nepobral, ale jídlo připravuje s citem.“ Bratři se tedy posadili na tmavé vyřezávané židle s vysokými opěradly. I masivní stůl byl zdobený řezbou, stejně jako truhlice vedle dveří a police na zdi, na kterých stálo zdobené cínové nádobí. Jen nábytek v této místnosti musel stát celé jmění. Sám Verona zůstal stát u okna.
„Mám takhle dobrý přehled, co se na ostrově děje a jak se moji lidé činí. Člověk aby je pořád hlídal. I vás jsem viděl, pánové, jak vás rybář převážel. Pak jste se dívali po ostrově, že. No, není divu, při té záhadě. Samé smutné věci. Ještě, že ty ryby zákazníkům většinou sami vozíme na břeh. Teď se asi na ostrov nikdo moc nepohrne. A přitom s tím nemám zhola nic společného. Jak já k tomu přijdu, signore, jak já k tomu přijdu? Nemám s tím vůbec nic společného, ale náklady samozřejmě ponesu! Ale co bych si vám stěžoval, jsem rád, že se aspoň někdo snaží, vždyť pomáháte i mně. Berte si, signore, jsou tam medové koláčky, cizokrajné ovoce, a ořechová kaše je jako mandle. Vyklejnova specialita. Co já vám k tomu mohu říci?“ Podíval se bezradně na kestřanské a rozhodil ruce v bezmocném gestu.
„Přece něco,“ pravil pan Šimon. Slyšeli jsme, že na ostrově byli před měsícem i nějací havíři z Březových hor. Nejspíš to s tím vůbec nesouvisí, ale zaujalo nás to.“
„Nesouvisí, jistě, že to nesouvisí, pánové, ale pokud to chcete vědět, potřeboval bych na ostrově studnu. Mlynáři ten ostrov vlastní celé generace a nebyli schopni se o něco takového postarat. Tak to musí udělat nájemce. A to na své náklady, pánové! A ještě k tomu nadarmo. Tomu se říká pech. A nebyli z Březových Hor. Byli ze Zlaté Hory od Ražic. Kdo by sháněl lidi někde z Příbrami a platil jim cestu, že?“ Já si mince sám ve sklepě nerazím. Ostatně, jistě také máte s vyšetřováním své náklady. Jestlipak na to pan purkmistr pamatoval, když vás tak snažně prosil o pomoc, jak jsem slyšel? Ten starý držgrešle? Ani mi nemusíte odpovídat. Znám ho jako své boty, i celou tu slavnou radu konšelů. Mama mia! To jsou poměry. Ale počkejte. Verona přešel k malému stolku u okna, zjevně dovezeného z daleké ciziny, otevřel malý šuplík vykládaný perletí a vyndal nějaký drobný předmět. Pak ho položil na stůl před Bohuslava. Byl to malý prstýnek, který měl uprostřed věnce spleteného ze stříbrných drátků, usazenou růžovou perlu. Nebyla veliká, ale zajímavá na pohled. „Pan Bohuslav má krásnou signoru, jak jsem slyšel. Vyřiďte jí prosím pozdrav od mé maličkosti. Takové prsteny se vyrábí ve Florencii a perla je až z Rudého moře. Jen berte, jak říkám, také máte svá vydání a vaše dílo je i k mému prospěchu. Už aby se to nějak vysvětlilo! Děkuji vám, pánové, velmi děkuji a teď mne omluvte, vyprovodím vás, protože musím na radnici.“
Kus cesty měli společný a tak se pan Šimon zeptal ještě na Itálii a na rodinu kupce, i když se jevilo, že žije sám. „Vlastně italsky ani moc neumím, signore, těch pár slov užívám z nostalgie. A co se týče krásné Verony, nepobyli jsme tam dlouho. Spíš si pamatuji na mládí v Linci. Ne, rodinu nemám. Už tak mám dost vydání. Kdo žije sám, je svým pánem.“ Tímto filosofickým konstatováním se kupec rozloučil a zamířil nahoru na Malý rynek k radnici, zatímco Kestřanští se zastavili před kostelem Povýšení svatého Kříže.
„Mně se zdá, že už jsem někdy toho kupce viděl a že jsem s ním mluvil, řekl pan Šimon. „Ale musí to být už dlouho. Nevzpomenu si na nic, co by se mi vybavilo, ale někde už jsem se s ním potkal.“
„No,“ mínil Bohuslav, „tak dávno to být nemohlo, žije tu prý nějaké tři roky. To by si člověk pamatoval. A v Linci jsme nikdy nebyli.“
„Je to tak,“ souhlasil pan Šimon. „Ale přece... Tak mne napadá, že ještě není tak pozdě a stihneme ještě navštívit tady klášter bratří kazatelů a promluvit s převorem. Bratr Reginald je poslední, o kom toho moc nevíme a také poslední, kdo zmizel.“

Kapitola XII.

O návštěvě v klášteře Řádu bratří kazatelů,o otci převorovi, a o čem hořce bědoval.

BRATR fortnýř přivítal uctivě bratry Kestřanské, a když vyslechl jejich žádost, rovnou ukázal na konec klenuté chodby, která ústila do prosvětleného ochozu kolem rajského dvora. „Otec převor Albert tam právě prodlévá.“ Když k němu došli, postával tam smutně mezi štíhlými sloupy podloubí a díval se do zahrady osázené květinami. „Vítejte, pane Šimone a pane Bohuslave. Ať Pán žehná vašemu snažení.“ Pak se zase mlčenlivě díval na květiny. „Náš klášter má uprostřed Rajského dvora pěknou zahradu. Vidíte ty růže? Bratr zahradník Šimon míní, že by tu měly být růže, když to má připomínat Ráj. Já jsem si ale tuhle říkal, že by tam také měla být jabloň. Víte, jabloň přece byla také v Ráji. I když, samozřejmě, uznávám, že právě to jablko bylo příčinou lidského pádu. I když, víte, pánové, že to vlastně nebylo jablko? V Písmu svatém se hovoří o stromu poznání dobra a zla, ale nikoli o jablku. Ta představa vznikla až později díky latině, v níž se zlo i jablko řekne shodně malum. Tak asi bude mít pravdu bratr zahradník, že. Ta jabloň tam vlastně ani býti nemá.“
Pan Šimon se po sobě s Bohuslavem podívali a pomysleli si, jestli otec převor není až příliš vzdálen pozemským záležitostem. Ten si toho povšiml a omluvně se usmál: „Asi si teď přátelé říkáte, že žvaním. A máte pravdu, skutečně žvaním. Protože bych s vámi raději hovořil o čemkoli jiném, než o nešťastném bratru Reginaldovi. Ne, že bych chtěl před vámi něco tajit, chraň Bůh. Ale je to tak nešťastná věc. Pojďte, prosím se mnou, do mé cely, tudy napravo, hned první dveře. Ty, co jsou otevřené. Usaďte se třeba tady u zdi na lavici, já si sednu ke svému stolu naproti vám. Vždycky, když chci nějakému bratru láskyplně vyčinit, sedí tam, kde jste vy a já tady za stolem. Už zase žvaním.“ Převor si povzdychl. „Tak se, prosím, ptejte.“
„Slyšeli jsme, otče převore, že bratr Reginald byl velmi zbožný.“ Začal opatrně pan Šimon.
Dominikánský klášter
„Ano, byl velmi zbožný. Ale jeho zbožnost kvetla, jak bych tak řekl, na záhonku velmi jednoduché mysli. Snad mu tolik neublížím, když řeknu, že nebyl výrazně rozumově nadán. Víte, u nás, v Řádu bratří kazatelů, klademe velký důraz na vzdělání. Dokonce, a to se asi málo ví, na rozvíjení schopností ne jen duchovních. V našich školách se nevyučuje pouze theologickým a navazujícím vědeckým naukám. K učební náplni náleží i cvičení ve střelbě lukem a kuší, šerm a boj, tedy jde o skloubení vzdělání ducha i těla. Ovšem, bratr Reginald, žel Bohu, neprošel dominikánským vzděláním. Tělesně byl poněkud sláb a, Bůh mi odpusť, jak jsem již naznačil, byl rovněž slabého ducha. Těžko říci, proč kdysi požádal o náš noviciát. Myslím, že by byl svým založením šťastným mnichem mezi menšími bratřími, samozřejmě, při vší úctě k Františkánům, ale rozumíme si jistě, jak to myslím.“
„Ovšem, během noviciátu se to jistě projevilo,“ namítl pan Šimon.
„To máte pravdu. Přísně vzato, pokud by byl novicem zde v Písku, myslím, že bychom jej do řádu nepřijali. Ale k nám už přišel jako hotový mnich, z kláštera v Berouně, a tam si také odbyl noviciát. Domnívám se, že tamní převor bratr Tomáš je v těchto principiálních otázkách až příliš laskavý, či snad málo důsledný. A to vlastně souvisí s mou představou o dalším osudu našeho bratra Reginalda. Jak asi víte, poslali jsme ho s určitou částkou peněz pro ryby na ostrov, ale za sebe se domnívám, že tam ani nedorazil. Patrně se, z určitých důvodů, rozhodl opustit naše bratrstvo.“
„V tom ti musím oponovat, otče,“ přerušil ho pan Šimon. Už jsme se dověděli, že mládek z Podskalského mlýna jej na ostrově skutečně vysadil.“
Převor zakroutil hlavou. „Pak už opravdu nevím. Ale přesto se domníván, že od nás odešel, ať už na ostrov dorazil nebo ne, a že vydal se na cestu do Berouna. Nějaké peníze měl a lidé už jsou koneckonců zvyklí, že bratra z žebravého řádu pohostí, nebo nechají na cestě přenocovat.“
„Do Berouna?“ Podivil se Bohuslav.
„Ano. Mám svůj dobrý důvod domnívat se, že měl k tomu zase on svůj určitý důvod.“ Otec Albert se opřel lokty o stůl a začal si soustředěně, či spíš unaveně, třít kořen nosu. „Je to taková věc, jak bych to řekl. Bratr Reginald mne totiž ve své jednoduché horlivosti několikrát žádal, abych mu dal doporučení vstoupit do služeb svaté inkvizice. Já vím, já vím, inkvizice se u nás netěší mezi lidmi zvláštní přízni. Obával jsem se, že by jeho horlivost tuto situaci nevylepšila. Víte, protože nosíme bílou kutnu a černý plášť, obviňují nás někteří lidé, že máme i jakési černobílé myšlení, že až příliš stroze a bez porozumění odlišujeme co je pravda a co je lež, co je pravověrnost a co je kacířství. Ale my jsme povinni se vzdělávat právě proto, že s lidmi pobloudilými ve víře se musí hovořit, diskutovat, přesvědčovat je správnou argumentací, nikoli je jen obviňovat. Obávám se ovšem, že Reginald je opravdu poněkud černobílý. Proto jsem mu také své doporučení nikdy nedal. Bojím se ale, že jeho horlivá touha jej odvedla z našeho společenství, a že se vydal zpět do Berouna, protože, jak jsem již pravil, otec převor Tomáš je až příliš laskavý. Mohu vás, pánové, o něco poprosit? Nebudete snad mít cestu tím směrem? Ale jistě, že ne, To byl jen takový nápad.“
„Zatím jsme o tom vskutku neuvažovali.“ Řekl pan Šimon. „I když vyloučit to samozřejmě nemohu. Některé stopy nás, abych tak řekl, vedou do Příbrami a to je, pokud vím, také stejným směrem.“
„Pokud by tomu tak bylo, pánové, poprosil bych vás, abyste navštívili klášter našeho bratrstva v Berouně a poptali se, zda tam, bratr Reginald skutečně dorazil. A také, že vzkazuji převoru Tomášovi s tou inkvizicí, no však víte. Aby s nějakým doporučením nespěchal. Pokud skutečně bude v Berounském klášteře, ať si ho tam, s Pánem Bohem nechají. Jistě se tam pro něj najde nějaká jednodušší práce.“

Kapitola XIII.

O začátku daleké cesty a jak pan Bohuslav otcoval.

„TO je ale zajímavý nápad, s tou Příbramí a Berounem“, řekl Bohuslav, když se odpoledne vraceli po prašné cestě mezi poli z Písku na večeři do kestřanské tvrze. Co kdybychom skutečně vyrazili na Březové Hory, popátrat po těch havířích? Co by nám k tomu asi řekli?“ A máme tam ve skriptoriu přítele Petříka. Rád bych ho zase viděl.“„No, také už mne to napadlo,“ usmál se pan Šimon, „ale nechtěl jsem ti dělat pokušitele. Co by tomu řekla paní Lída, že zase někde trajdáš po světě?“
„Já myslím, že by nebyla proti tomu, když jí potom všechna ta naše dobrodružství pěkně vylíčíme.“
„Každopádně,“ rozhodl se pan Šimon, „chci ještě zítra zajet na ostrov, vyptat se nenápadně toho kluka, Vítka, jestli ti havíři byli opravdu z Březových Hor. Jestli se nepřeslechl a nebyli ze Zlaté Hory, jak říkal Verona. Je to důležité kvůli tomu, abych si o kupci udělal svůj obrázek. Buď se totiž Vítek přeslechl a byli od Ražic, nebo to Vítek ví přesně a v tom případě chtěl Verona odvést pozornost od Příbrami. Jednání jeho mistra uzenáře mi nepřipadalo moc upřímné a pokud je na tom Verona podobně, je to věru důvod k zamyšlení.“
Na druhý den odpoledne vyjeli Kestřanští ze své tvrze v dobré náladě. Nenápadně totiž večer naznačili, že by se mohli vydat na nějakou delší cestu, třeba na Příbram a Beroun, a paní Lída to přijala se shovívavým porozuměním. Že by v tom hrál nějakou úlohu ten stříbrný prsten s růžovou perlou od Rudého moře? Po večeři si vzala ke stolu malého Šimka a Bohuslav musel vyprávět, jak to bylo na té Moravě, dokud Šimek i s Lídou neusnuli. Pak se zase vzbudili aby šli spát a na druhý den dopoledne si dal Bohuslav za úkol pořádně seznámit malého Šimka s tvrzí, takže ho nosil od kaple ke kovárně, od kovárny do kuchyně a z kuchyně zase do paláce a všechno mu rozumně vysvětloval. Jestli malý Šimek něco z toho vskutku rozuměl, Bůh ví. Ale určitě se tak tvářil a celou tu dobu ani nezaplakal. Na to byl Bohuslav hrdý až do oběda, takže do Písku vyrazili až po poledni.

Kapitola XIV.

Co ještě bratry v Písku zdrželo, o arcilotru Hákovi a loupežnících Na Vyhlídce.

KDYŽ dorazili k přívozu na ostrov a uvázali koně u chatrče, viděli, jak rybář leží rozvalený v lodi jak široký, tak dlouhý. „Ale ale, řekl pan Šimon. Buď je zase namol opilý, a nebo... „ „A nebo má rozbitou hlavu,“ doplnil Bohuslav, když viděl krvavou ránu na temeni. Ani nemuseli hledat, čím ho praštili, těžké veslo s krvavou skvrnou leželo v lodi hned vedle Mareše. Chvilku se na děj dívali a přemýšleli o té nové situaci.
„Že by jsme byli dnes první, kdo ho tu našel? Vždyť už je odpoledne. Nikdo od rána nechtěl převézt? A co uzenáři? Jak se dostali ráno na ostrov?“
Vtom se z rybářova domku vynořil městský zbrojnoš Vacek.
„Buďte zdrávi, vážení pánové. Rychtář pro vás před chvílí poslal do Kestřan. Tak to jste se asi s naším Přibíkem minuli. Mareše tu takhle našli kolem deváté hodiny. Už by sme ho odnesli do márnice k dominikánům, ale rychtář chtěl, abyste ho tu viděli, tak jak leží.“ „Dobře ho to napadlo.“ Řekl pan Šimon. „A jinak tu od devíti nikdo nebyl? Ani uzenáři?“ „Ale jo, byly tu ty dvě babky co ho našli, že prý tu měli čekat na ryby. Ale o uzenářích nevím. Ani odtud není vidět, jestli tam jsou.“
„A ty dvě ženské tu nikoho neviděli?“ Zeptal se Bohuslav.
„Ale jo, prej šel od řeky ten Petr z Borovan, ale ani neodpověděl na uctivý pozdravení. Že prej nějakej úplně zamyšlenej.“
„No,“ pokýval hlavou pan Šimon. Snad ho dnes v Písku někde zastihneme, zeptáme se, co viděl. A toho Mareše, Vacku, ať už odnesou do márnice. My teď půjdeme na rychtu.“ Cestou na rychtu se zamyšleně loudali, koně vedli vedle sebe. Když vystoupali k Putimské braně, uviděli rychtáře Bradu, jak a spěchá proti nim. Když je viděl, ještě přidal. „Neutíkej tak, rychtáři,“ volal pan Šimon. Jdeme zrovna za tebou.“
„Tak pojďte, pánové, tohle nám ještě scházelo. Napřed ta jeho Vaňka a teď i Mareš. Půjdeme tady přes malý Drlíčov, je to blíž.“
Na rychtě zasedli na stolicích za velký stůl pokrytý různými písemnostmi. V první chvíli nikdo nic neříkal. „Přišli už jste na něco, pánové?“ Zeptal se nakonec rychtář. „Ano,“ odpověděl pan Šimon. Na něco už jsme přišli, ale na něco ještě zatím ne. Chce to ještě chvíli času.“ Za rychtářem vrzly dveře. Dovnitř vstoupil purkmistr Hlavín a kývnutím pozdravil. Posadil se vedle rychtáře.
„Tak co, už jste na něco přišli, pánové?“
Teď o tom mluvíme.“ Řekl pan Šimon. Víme už ledacos, také od Mareše. A myslím si, že rybář dostal veslem do hlavy právě proto, že něco věděl. Ať už ho zabil kdokoli, určitě to má něco společného s těmi zmizelými.“
„Slyšeli jste o tom, jak tam u řeky straší? Jak se zjevili Marešovi?“, zeptal se rychtář. „Přímo od něj.“ Odpověděl pan Šimon. Ale nemyslím si, že se tam budou teď ještě zjevovat a s nimi i Mareš s krvavým veslem v rukou.“
„S tím nejsou žádné žerty, pane Šimone,“ pokřižoval se rychtář.
„Já vím. S takovými věcmi určitě nejsou žerty. Ale je také možné, že si někdo tropí žerty z nás. Už jste někdy viděli, aby duchové šplouchali ve vodě a rozhrabali kameny v ústí potoka? Zatím v tom nemám ještě jasno, ale některé věci si už třeba časem začneme skládat dohromady. Mimochodem, jedna zajímavá stopa vede do Příbrami a my se tam budeme muset vydat. A také do Berouna, z pověření otce převora Alberta.“
„Takže ten svůj dluh do městské pokladny rybář Mareš už nezaplatí.“ Pravil zasmušile rychtář.
„Což mi připomíná, navázal pan Šimon, „jednu otázku, kterou nám položil kupec Verona, jestli nám bohaté město Písek přispěje na výlohy vyšetřování. Víte, že se o městské radě v této věci vyjádřil poněkud nelichotivě?“ Purkmistr si povzdychl a kývl na rychtáře. Ten vstal, došel ke kované truhlici u zdi vedle dveří a vytáhl z ní váček s penězi. „Abys neřekl, pane Šimone. Zapíšeme to až potom, nebo to podepíše přímo tady pan purkmistr. Tak nám aspoň řekněte, co teď budete dělat?“
„Teď zajdeme na Plechandu u mostu. Ne, že bych od těch lotrů čekal nějaké nám prospěšné slovo, ale trochu, jak se říká, rozčeříme hladinu. Třeba nám nějaká vlnka časem něco přinese.
„To jsi mi, pane Šimone, připomněl,“ řekl rychtář, „říkali mi tuhle naši chlapi, že zahlédli Háka, toho z Plechandy, jak se o něčem dohaduje s Lopatou.“
„S naším konšelem Lopatou?“ Podivil se purkmistr. „Co by vážený soukeník a městský konšel dojednával s takovým jako je Hák?“
„Jo, to nevím,“ opáčil rychtář. Jak jsem koupil, tak prodávám. Jen říkám, co chlapi viděli. Když už tam tuhle páni mají namířeno, aby věděli.“
„To se určitě hodí vědět,“ řekl pan Šimon. „On ten Jakub Hák není žádný hlupák a můžem se od něj nadít ledasčeho. Ale slyšel jsem, že prý je v Písku jen krátce. Neví se, odkud se vzal?“
„Co jsem zas já slyšel,“ odpověděl podmračeně rychtář, „tak se tu objevil asi před rokem. Odkud, to nikdo neví. Snad prej z Vyhlídky. To je takové hnízdo pocestných lupičů, čert aby je vzal. Seděj nahoře v Píseckých horách. Maj tam prej kromě nějakého brlohu postavený i velký kamenný stůl a do něj vprostřed vytesanou širokou prohlubeň jako mísu a na okrajích menší, jako talíře. A že tam nejspíš vesele hodujou, dyž se jim něco poštěstí. Viděli to tam lidi z hradní posádky, co se je snažili pochytat.“ „A nepochytali?“ Zajímal se Bohuslav. „Ale kdeže, lotři jsou mazaní a vybrali si dobré místo. Proto se tomu říká Vyhlídka. Vidí daleko do kraje a když z Písku vyrazí vojenský oddíl, tak se rozprchnou po lese. A hledejte si je pak, když to tam znají jako svoje boty. Jsem věru rád, pánové, že to není věc města, ale pana krajského sudího z hradu, už je to daleko nad městem. Jinak bych měl ještě zamotanější hlavu než mám teď.“
„Takže odtud sem nejspíš Hák přišel?“ Chtěl vědět pan Šimon.
„No snad, ale kdo ví, nejspíš. Ale že je nějaký spojení mezi těmi lotry na Vyhlídce a tady na Plechandě, za to bych dal krk. Třeba se vám povede na něco přijít, když už jste se do toho pustili, ne? Pomohlo by to.“
„No, uvidíme, uzavřel skepticky Šimon. Jak říkám, na Plechandu máme cestu. Přece jen víc si ale slibuji od té cesty do Příbramě.“
„Jak dlouho tam asi budete?“ Zajímal se purkmistr. „To nevím, ale hned jak se vrátíme, slibuji, že zajdeme za vámi povíme si, co a jak. Počítám, že v Písku se do té doby jistě také něco uděje, a že nám to taky něco napoví.“

Kapitola XV.

Jak ještě bratři Kestřanští opět Plechandu navštívili a co padlo mezi řečí.

tentokrát čeká. Pro jistotu si vedle svých mečů přichystali do jezdeckých bot ještě dýky s širokým ostřím. Když ale vstoupili do tmavé krčmy, seděli tam jen u jednoho u stolu dva štamgasti a vedle sudů stál hostinský Ras. Bylo ještě brzy, ten správný rachot tady začne tak až kolem páté, šesté hodiny večer. Šenkýř se obrátil na hosty:
„Vzácná návštěva! Vítejte, pánové v našem počestném hostinci. Dáte si něco? Naše pivo je nečekaně dobré a kořalka voní jako rajská bylina.“
„Děkujeme za nabídku,“ odpověděl pan Šimon. Nebudeme obtěžovat objednávkou. Stačí, když nám dáte nějaké rozumy. Jakub Hák tu není?“
„Ten chodí vždycky až večer. Má svý kšefty. Kde je, to nevím, nesvěřuje se.“
„A o smrti převozníka Mareše jste slyšeli?“
„Tak vida, ono je po něm.“ Hostinský vzal hrubý neglazovaný korbel z víka jednoho sudu, stálo jich tam sudech asi šest. Plivl na něj a začal ho leštit rukávem. Pak zavolal na jednoho z hostů, s černými hustými vlasy a vousisky, který seděl ztuhle zády k výčepu. „Slyšíš, Černej? Mareš už je v pekle. Co ty na to?“ „Mně je to jedno,“ na to Černej. Chlap v zelené hučce, který seděl naproti němu pokrčil rameny: „Pro každýho si jednou přijde.“
„To ano,“ otočil se k nim Pan Šimon. „Ale Mareš byl na to ještě krapet mladej.“
„To jako, že mu tam někdo pomoh?“ Šenkýř si vzal do parády další korbel: „Slyšíš,
Černej? Že prej mu někdo pomoh!“
„Mně je to jedno,“ odtušil Černej.
„Jo, to víte,“ šenkýř zvedl z podlahy malou hliněnou butylku s kořalkou, odšpuntoval a znalecky přičichl. K Bohuslavovi se donesla neblahá vůně, kterou cítil z lahve od rybáře. Mareš tedy určitě chodil pro kořalku sem. Takovou kvalitu by člověk jinde pohledal. „Jak říkám,“ pokračoval šenkýř Ras. „S čím člověk zachází, s tím také schází. Rybář zacházel s veslem, tak taky sešel. Co se divit. Nebo se ho měl pořádně držet a starat se o svý.“
„Nebo měl spíš držet hubu,“ zasmál se ten s hučkou. Ras po něm loupl očima.
„Poslyš, šenkýři, jak ty vlastně víš, že to mělo co s veslem?“ Zeptal se Bohuslav. „Když jsme sem přišli a prve se ptali, tak jsi vypadal, že ani nevíš, že je nebožtík.“ „Tak jsem vypadal?“ Podivil se šenkýř a zašpuntoval kořalku. „No tak asi jo. Se mnou to máte těžký. Kdopak se ve mně vyzná?“
„Máme si to tedy přebrat tak,“ řekl pan Šimon, že nikdo z Plechandy Mareše nepraštil a nikdo o tom nic neví?“ Šenkýř začal pilně pucovat další korbel.
„Jak řikám, život je těžkej.“ Zdvihl korbel k okénku na světlo od řeky a prohlížel si znalecky výsledek svého úsilí. „Víte, jak to chodívá. Chudák někoho praští, protože boháč mu za to zaplatí. A jeden si řekne, kdo z nich by vlastně měl viset, že jo. Co ty myslíš ty, Černej! Jak vono to je?“ Chvilku bylo slyšet jen mouchy. Ten s hučkou odtušil: Je mu to jedno.“
Když se vraceli po mostě do města, zeptal se pan Šimon Bohuslava: „Šenkýř není žádný hlupák. Všiml sis, jak si u nás nenápadně udělal oko?“
„On si u nás udělal oko? To ale bylo hodně nenápadně.“
„Ale jdi, Bohuslave. Právě jsme slyšeli, že za ten mord rybáře někdo zaplatil. Někdo bohatý. To nebyla jen rvačka o kořalku. A potvrdilo se mi i to, proč musel zemřít. Protože řekl něco, co neměl. A řekl to nám. Teď jsem moc rád, že jsme dneska už nemluvili s tím chlapcem Vítkem. Moc by mne mrzelo, kdyby snad měl, nedej Bůh, skončit jako Mareš“.

Kapitola XVI.

Jak se radili na Kestřanech a znovu o daleké cestě.

KE stolu se v síni u večeře sešli pan Šimon, Bohuslav, paní Lída, Václav z kovárny a koňák Oldřich. Starý pan Baroch už se držel nahoře v patře. Dolů z příkrých schodů to ještě šlo, ale nahoru už to bylo horší. Z kuchyně mu ale vždy přinesli nejlepší kousky. Malý Arnošt byl s kluky někde na Dolní tvrzi a Madla si na chvíli vzala nezbedného Šimka. Bylo třeba nad dobrou krmí probrat situaci před odjezdem.
„Čím dál víc si myslím,“ začal pan Šimon, „že tady jde o nějakou velikou věc. Když si tak vezmeme, co všechno už se stalo. Všechny ty zmizelé, nejasnosti kolem havířů i ten mord. Otázka je, kdo za tím stojí. Buď v tom jedou uzenáři a Verona nic netuší. Nebo v tom jede Verona i s uzenáři. Nebo v tom také mohou jet všichni ti zmizelí, kteří vůbec nejsou nebožtíci. A pak je tu ještě Petr z Borovan, který se vždycky někde přichomejtne. Vlastně se zná skoro se všemi, o kterých je řeč. Na ostrov jezdí za uzenáři, s Keruší vyjednával prodej pálenky, za paní Zbyňkou chodil s voňavkami.“
„A bydlí hned přes ulici naproti Plechandě.“ Doplnil Bohuslav.
„Ale je přece také možné,“ přidala si paní Lída, že se nakonec ukáže, že ty věci spolu vůbec nesouvisely.“
„To možné je,“ řekl na to Bohuslav, „ale raději bych, aby souvisely, protože pak vyřešíme všechno najednou. I když se dozvídáme stále nové věci, pořád se nějak nemůžeme hnout z místa. Na Plechandě určitě vědí mnohem víc, než i jen naznačují.“
„A co takhle,“ řekl kovář Václav, chlap jako hora, „co takhle půjčit si některého z těch lotrů. Většinou jsou dost zbabělí, když nejsou v houfu s ostatními.“ Významně si zamnul své medvědí tlapy.
„Jako poslední možnost,“ zasmál se pan Šimon, „nejsem proti tomu.“ Ale zkusme to ještě napřed v té Příbrami. Zjistíme aspoň, jestli ti havíři byli skutečně z Březových Hor. A jestli je najdeme, tak se určitě dozvíme něco co nám pomůže. A jako bych měl takové tušení, že hodně pomůže.“

Kapitola XVII.

Jak konečně vyrazili na cestu a kdo jim dělal nečekanou společnost. O mirovické tvrzi, panu Radkovickém a co rychle ujednali.

BRZY ráno se pan Šimon s Bohuslavem při cestě ještě zastavili na píseckém hradě kvůli té zvíkovské záležitosti a potom už vyrazili Pražskou branou a kolem Plechandy přes starý Písek k Mirovicím. Už včera se dohodli, že cestou překvapí návštěvou (doufali, že příjemně), pana Diviše Radkovického. A budou doufat v jeho křesťanskou pohostinnost ve věci přenocování a snad i příjemného večerního posezení.
Do večera bylo ovšem ještě daleko a Kestřanští věděli, že nemusí chvátat. Proto dávali na široké cestě přednost všem jezdcům, kteří spěchali po rušné Zlaté stezce a sami si spíše udržovali tempo kupeckých vozů a soumarů naložených pytly se solí. Vzhledem k tomu, že tudy putovalo nemálo lidí na Prahu i zpět, až po čase si všimli, když se tak kochali zvlněnou krajinou, že ve slušné vzdálenosti za nimi si udržuje odstup jeden jezdec, který zvolil podobné tempo jako oni. I když slovo jezdec je trochu přehnané. Jeho jezdecké umění spočívalo v tom, že se udržel v sedle a nadto jeho kůň jistě pamatoval lepší časy. Když si Kestřanští přizastavili na cestě, zastavil se rovněž a něco kutil s řemeny pod sedlem. Když se rozjeli, v mžiku byl hotov a následoval je.
„Ten bída chlap nás sleduje.“ Usoudil Bohuslav. „Nevadí,“ usmál se pan Šimon. Při jeho způsobu jízdy a kvalitě koně ho snadno setřeseme, jen co vyrazíme rychlejším tempem.“ „S tím souhlasím,“ řekl Bohuslav. Ale přece bych rád věděl, co je to za člověka. Souvisí-li to s událostmi v Písku.“ „Není nic snazšího,“ řekl pan Šimon. „Tady před Podolím se dlouho jede lesem. Ještě pod kopcem s koni zastavíme. Zavedeme je ke kraji cesty do stínu stromů a postoupíme spolu do toho březového mlází, aby to stále vypadalo, že jsme oba spolu v lese. Nesmí si všimnou, že jsi zmizel.“ „A kam zmizím?“ Zajímal se Bohuslav. Vydáš se mu pěkně po svých okrajem lesa naproti. Opatrně. Podívej se, co je to za ptáčka a rychle se vrať.“ Zajeli tedy ke kraji cesty a přivázali koně. Bohuslav se opatrně vydal zpět mezi břízami a držel se pro jistotu za porostem lísek, na dobrých pět sáhů od cesty. Když chlap za nimi viděl, že zastavili, zastavil taky a starostlivě prohlížel koni podkovy. Bohuslav už byl dost blízko, aby viděl čupřinu jako uhel a rozježená vousiska. „Ať se do země propadnu,“ řekl si Bohuslav, „jestli to není Černej z Plechandy.“ Chlap už prohlédl všechny podkovy a když viděl, že se Kestřanští před ním pořád nehýbají, vzal koně za uzdu a odvedl na kraj cesty do ke stromům. Naštěstí na druhou stranu, než stál Bohuslav. Ten byl rád, že je od lotra trochu dál a může si s návratem pospíšit.
„Takže Černej,“ řekl pan Šimon. „Zdá se, že někoho zajímá, kam jedeme a zaplatil si za to.“ „Ano,“ uvažoval Bohuslav. „Možná potřebuje vědět, jak dlouho budeme pryč. Až se budeme vracet, přinese Černej varování.“ „To může být,“ souhlasil pan Šimon. „A nebo také někdo potřebuje vědět, jestli jedeme zrovna do Příbrami. Každopádně to můžeme vyřešit už v Mirovicích. Podle toho, jak bude pan Diviš nakloněn nám pomoci.“
Mirovická tvrz stála v ohbí řeky Skalice, nedaleko kostela svatého Klimenta. Brána tvrze byla už k večeru zavřená, ale Kestřanští nemuseli čekat dlouho. Na jejich volání jim otevřel pacholek a když viděl dva erbovní jezdce, na nic se neptal a zavedl koně do stáje. Rádi by se toho nemluvy zeptali, zdali zastihli pana Diviše doma, když tu na ně sám pán tvrze volal z jednoho z úzkých oken obytné věže: „Hleďme, jaká překvapivá návštěva! Vás už jsem neviděl léta, pánové Kestřanští. Stále někomu na stopě? Pojďte sem za mnou. Musíte mi vyprávět, co je nového v Písku a v Putimi!“
Byli rádi, že pan Diviš Radkovský, který platil spíše za mrzouta, je vítá tak srdečně a vděčně přijali místo na dlouhé truhlici u roubené stěny v prvním patře věže. Síň měla v každé stěně dvě úzká okna a mezi nimi násady pro louče. Na stěnách viselo i obvyklé příslušenství, pěkný štít s erbem dvou zkřížených seker, dva různě velké meče a lovecké kopí. Uprostřed podlahy, hned za otvorem pro žebřík, po kterém sem vylezli, ležela černá kančí kůže a u stěny naproti truhle byla kamenná podezdívka pro zimní oheň. „Máš pravdu, pane Diviši, že jsme na stopě, ale zároveň jsme zjistili, že někdo je na stopě nám. Jeden daremný chlap, řečený Černej, který patří k tlupě na Plechandě, nás sleduje už od rána, co jsme vyjeli z Písku.“
„Že z Plechandy?“ Pan Diviš se opřel zády o stěnu a zamyslel se. „Tak to s tím něco vymyslíme. Náš rod má totiž s těmihle darebáky už pár let nevyřízené účty. Můj strýc, pan Předota z Radkovic, dej mu Pán Bůh nebe, měl před třemi lety nějaké řízení ohledně lesa. Prodával kus, protože chtěl zase jinde koupit. Však to znáte. Ale když šel ze starého Písku k mostu, už to bylo za tmy, tak ho zákeřně přepadli nějací lotři a zabili. Zezadu. Podle všeho nějakou dýkou, nebo tesákem. Museli mít povědomost, že má u sebe dost peněz. Tak jsem to tenkrát od rychtáře slyšel. Že prý po hospodách, kde se uzavírají obchody, vždycky některý z nich sedí a poslouchá, co a jak. Pak běží a dá vědět svým. Paznechti! Tenkrát jsem se hádal s rychtářem, aby je vytáhl z té díry u mostu, ale za nic nechtěl, že by je musel za ruku chytit při tom mordu, jinak, že z těch lidí žádné přiznání nedostane. No viděl jsem to jinak. I když, i rychtářovi bylo jasné, že to pošlo z té zatracené krčmy. Ale tvrdil, že by se mu akorát divili do očí a smáli do zad. Mám na ně zatraceně spadeno, pánové. A jestli vás sleduje jeden z těch lotrů, má se na co těšit. Viděli jste ho za sebou pořád, i tady v Mirovicích?“
„Myslím,“, řekl pan Šimon, „že se nebudu moc mýlit, když budu hádat, že se utábořil v těch vrbách za řekou naproti tvrzi. A ráno, až uvidí že odjíždíme, hne se za námi. O tom mordu pana Předoty jsem se také doslechl a je mi to líto. Teď ale můžeme pomoci sobě navzájem. Navrhuji, abychom ho hned ráno, jen co se rozední, čapli.“
„A co třeba hned? Totiž co když se rozmyslí?“ Zapochyboval pan Diviš, „Co když se do rána vypaří?“ „Nemyslím si,“ ujistil ho pan Šimon. „Drží se nás jako klíště, má určitě svoje rozkazy. A navíc, kdybychom po něm šli teď za tmy, spíš by se vyplašil a v té tmě zmizel.“ „Snad máš pravdu,“ usoudil nakonec to pan Diviš. „Ale řeknu ti, že už dlouho jsem nevstával rád tak časně, jako si přivstanu zítra.“

Kapitola XVIII.

Další host na tvrzi a jak byl pan Radkovický spokojen.

HNED ráno čtyři zbrojní pana Diviše přebrodili Skalici o hodný kus dole po proudu, aby lotra nevyplašili. Potom se po druhé straně vrátili přes louku ke břehu naproti tvrzi. Nad vysokým rákosím u řeky viděli hlavu koně, nebo spíš herky, jak jim ji barvitě popsal pan Bohuslav. Černej se pomalu balil a vyhlížel přes řeku. Právě se vyšplhal na koně, když ho mirovičtí obklíčili. „A vida,“ zavolal jeden ze zbrojnošů a namířil na Černého kuší. „Tady máme nějakého špeha, který obhlíží tvrz. Chceš nás vykrást co? A kde jsou ostatní lumpové. Sám tu určitě nebudeš.“ Další ze zbrojných pořádně udeřil Černého násadou kopí do ramene a srazil ho z koně. „Lež kde jsi spadl a ani se nehni,“ zahřímal. Zbylí dva mu svázali ruce. Provaz přivázali k sedlu herky a vraceli se do tvrze. „Ten tvůj mizernej kůň se zabavuje, aby bylo jasno. A o tobě rozhodne pan Diviš. Ale milost od něj nečekej.“ Marně se Černej vymlouval a prosil, že je jen pocestný, poctivý člověk a jaká je to nespravedlnost a že ničeho se nedopustil a špehování, to je prosím mýlka. Dovlekli ho do tvrze a hodili do sklepa pod věží.
O dvě podlahy výše pan Diviš spokojeně rozlil víno do zeleně glazovaných číší ne jen sobě a Kestřanským, ale i svým zbrojnošům. „Dobrá práce, chlapi! Už dlouho jsem neměl tak dobrou náladu. A teď, co s tím darebákem uděláme. Zatím má jistě tvrdou palici, ale myslím, že naše sklepení už ho pohne k lítosti.“
„Přemýšlím, jestli se mu dáme znát,“ řekl pan Šimon. Ale máte pravdu, pane Diviši, teď je ještě plný vzdoru. Za nějaký ten týden se budeme vracet z Příbrami, jak jsme vám včera vyprávěli. Do té doby ho můžeme nechat uležet. Alespoň v té naší věci. Jinak je samozřejmě ve vašich rukou, co se týče přepadení a mordu pana Předoty.“
„To uvidí brzy, v jakých rukou se ocit, darebák jeden.“ Ulevil si pan Diviš. I když ho možná také nechám chvíli změknout. Jestli má na svědomí ten mord, provaz ho nemine. Jestli bude mluvit a vydá svědectví po pravdě, uvidíme.“
Poté se Pan Šimon a Bohuslav s povděkem rozloučili a zamířili dál, na Příbram. Na cestu dostali chléb s tučným sýrem a večeřet snad už budou v družné společnosti bratra knihovníka Petříka v Ernestinu. Když jim Bůh bude přát, může být, že Petřík zná někoho mezi havíři. Sami
nevěděli, jestli uspějí a zdali bude snadné získat potřebná svědectví, a nebo až příliš obtížné. Ale i když v hlavě probírali ledacos, tomu co je v Příbrami čekalo, by nevěřili ani v neskutečných snech.

Kapitola XIX.

O příbramském Ernestinu, a jak bratr Petřík vzbudil zvědavost Kestřanských, avšak i varoval.

„NIC mi neříkejte! Já to uhádnu sám.“ Kulaťoučký bratr Petřík, knihovník příbramského Ernestina, takto sídla jeho milosti arcibiskupa pražského, vesele rozléval mělnické víno do hnědě glazovaných
žejdlíků na stole. Měl takovou radost z návštěvy kestřanských bratří, že osobně zašel do kuchyně vypátrat, čím by nečekané hosty uctil. „Našel jsem jen čočku, ale je hodně maštěná a s kousky špeku. Neostýchejte se, nic jiného tam není, ale té čočky je dost.“ Potom ukázal prstem na pana Šimona: „Takže. Opět v královských službách. A jedete opět na Vyšehradskou kapitulu a to v diplomatické věci týkající se založení univerzity ve Vídni.“ Pan Šimon však zavrtěl hlavou. „Dobře, tak jinak.“ Petřík naklonil hlavu přemýšlivě ke straně a ukázal na Bohuslava: „Jedete v důvěrné věci. Pověřil vás krajský sudí Budislav cosi vyjednat s novou císařovnou Alžbětou Pomořanskou. Pan kastelán něco potřebuje od císaře.“ Bohuslav zavrtěl hlavou. „Dobrá, vzdávám se. Tak o co půjde?“
„Přikládáš nám příliš velkou důležitost, bratře Petříku. Jsme jen pouzí zemané ze zapadlého koutu Jižních Čech.“ „O tom mi něco povídej,“ podotkl Petřík s plnou pusou. „Tak, medle, povídej“.
„Nu, tentokrát potřebujeme něco zjistit ve službách píseckého purkmistra. Ale samozřejmě, jak to bývá, také ve službách spravedlnosti. Je to taková záhada, která by tě mohla zajímat.“ Pan Šimon si přidal kaše a vylíčil Petříkovi celou tu historii s tajemnými zmizeními různých lidí na ostrově a také s tou vraždou a nevynechal ani podivné pronásledování, které zažili při cestě do Mirovic.
„Vlastně bychom potřebovali nějakou cestou zjistit, jestli někteří havíři z Březových hor nestrávili delší čas v Písku a pokud možno, promluvit s nimi. Kromě toho máme jednání v berounském klášteře Řádu bratří kazatelů, ale ti havíři jsou důležitější. Neznáme samozřejmě ale poměry na Březových Horách. Ani nevíme, ke komu se v té věci obrátit, aby dospěla ke zdaru. A tak jsem si řekli, že se obrátíme na tebe. Určitě o tom budeš něco vědět. Třebaže nemáš přímo co dělat s havíři, alespoň jsi místní.“
„Nikdy nepodceňuj vzdělání, Šimone. Pořád to říkám. A ty, pane Bohuslave, už umíš trochu číst? Ne jen mečem živ jest člověk.“
„No, někdy se trochu snažím pochytit cosi od Šimona,“ pravil nejistým hlasem Bohuslav. „Takže žádná velká snaha. A vidíš? Kdyby se hormistr z Březových Hor stavěl ke vzdělání jako ty, nevím nevím, jak bych vám teď byl užitečný. Ale díky Bohu mi má být za co vděčný. Když se stal před dvěma lety správcem dolu, přišel za mnou, abych ho zasvětil do tajemství písmen a cifer. Potřebuje to ke svému dílu. Tak jsem ho trochu učil a oplátkou jsem se dověděl něco i o záležitostech havířství a dění na Březových Horách. Asi byste řekli– na co mi to bude, ale člověk se pořád musí něčemu učit. A teď, jak se ukazuje, to bude na prospěch vám, přátelé. Hned zítra pozvu toho hormistra k nám na Ernestinum. Věřím, že přijde ochotně.“
„No výtečně!“ Zaradoval se Bohuslav. To jsme ani nečekali. S takovou pomocí budeme brzy hotovi. Ještě zajedeme na obrátku do Berouna a počítám, že do týdne můžeme být zase v Mirovicích. Máme tam, jak již víš, pořízení s jedním hříšníkem, který nám tam zraje k pokání.“
Petřík se zatvářil trochu starostlivě. „Já bych, pane Bohuslave, nedělal předčasné závěry. Věřím, že hormistr vám rád pomůže, ale také tuším, že přijde, když už tu bude, s jednou takovou záležitostí, ve které byste zase vy mohli pomoci jemu. A je to věc zatrolená, čouhá z toho nějaká čertovina. Víte oba, přátelé, že jsem člověk vzdělaný a na pověry havířů nic nedbám. Ale, no však uslyšíte. Já jenom předesílám, abyste byli připraveni. Raději to nechám na hormistrovi, jestli s tím vůbec vyrukuje, a s jakou. U všech všudy, Šimone, ještě jsme si ani pořádně nezavzpomínali!“
„A co myslíš“, nedal se pan Šimon. „Takhle jsi teď namlsal naši zvědavost a teď chceš vzpomínat na dávné časy? Dal jsi nám ovonět z poháru a napít se nesmíme ani kapku?“ Ale ať se vyptávali jak chtěli, více z Petříka nedostali. Prý až uslyší, pochopí. Jsou to havířské záležitosti a do toho se Petřík sám nepustí. A tak jim nakonec zbylo jenom to vzpomínání. Ale copak že jenom! Dobře se vzpomínalo na společná studia, kapitulu i univerzitu, Prahu i hostince v podhradí, a Bohuslav nejednou při tom hovoru a dobrém víně si dával předsevzetí, že by se někdy přece jen k tomu učení písmen a různých věd trošičku mohl přisnažit.

Kapitola XX.

O záhadě na dole, havířské pověrčivosti a věcech nevysvětlitelných.

RÁNO už se pan Šimon s Bohuslavem nemohli dočkat té místní záhady. Hned poté, co bratr Petřík, či správněji otec Petřík, odsloužil v místní kapli mši pro písaře a čeleď Ernestina, zasedli v knihovně. Do kaple dorazil na pozvání i důlmistr Pešek, který si na to přivstal, a teď s nimi seděl za stolem a čekal, až ho panstvo osloví. Byl to starší podsaditý muž, skoro plešatý, v zelené hornické perkytlici přepásané bitým opaskem, přímého pohledu a mohutného kníru, který mu jistě zjednával u havířů vážnost. „Mistře Pešku, tady páni by rádi věděli, jestli někteří havíři nekopali před nedávnem v Písku,“ uvedl hovor bratr Petřík.
Důlmistr se trochu zakabonil: „To nevím, ale mohu zjistit. Víte, vzácní páni, havíři na důl různě přicházejí a odcházejí. Podle vydatnosti žíly je práce pro víc nebo míň lidí a ti, kteří nemají, jak se říká, do čeho kopnout, nechávají se najímat pro nějaký čas jinde. Někteří mi řeknou, kam jdou a kdy se vrátí. Totiž měli by mi to říct všichni. Ale znáte to. Někteří se vytratí a pak se zase objeví, někdy se jich zeptám, někdy mám jiné myšlenky. Jak říkáte, v Písku? To bych si asi připomněl, kdybych věděl, protože je to divná štace, ne? Co já vím, je tam zlato, ale žádný důl, rýžuje se z řeky. Tak proč by havíři chodili do Písku? Ale pokud chcete vědět, poptám se. Za to člověk nic nedá.“ Důlmistr se odmlčel a vypadalo to, jako by chtěl ještě s něčím ven, ale nevěděl, jestli se to hodí. Petřík mu přišel na pomoc: „Budeme rádi, mistře Pešku, když něco vyzvíš. Však ti tady páni taky mohou prospět i celému dolu. Mají nos na všelijaké divné příhody a zapeklité záležitosti.“
Důlmistr se vděčně zavrtěl na židli: „Tak, zapeklité. Přesně jak pravíš, otče, peklem to přivání. Já jen nevím odkud začít.“
„Začni třeba tímhle,“ povzbudil ho Petřík a nalil mu do kalíšku mělnického. Pešek se s díkem napil, otřel si knír, zase se trochu zamračil a začal: „Tedy, pánové, abych to vzal od Adama.
Ono se u nás na Březových Horách rube dlouho. Ale pořádné důlní dílo založili až někdy před deseti lety, když se ukázalo, že je tam dost stříbra. Já u toho nebyl, jsem tu teprv třetím rokem, předtím jsem byl šichtmistr na Rudolfově u Budějic, to je daleko na jihu. Na tomhle místě kde dnes rubeme, bývalo, toť se ví, i pár chalup. Ale když lidi viděli, k čemu se chystá, tak raději odešli. Dostali i nějaký ten groš, aby nebyli škodní. Byl tam i jeden takový pěkný roubený domek. Ne zrovna nad žílou, tak na tu babu zpočátku nikdo netlačil. Totiž, bydlela tam tenkrát bohyně Kuna s vnukem.“
„Bohyně?“ Podivil se pan Šimon. „Důlmistr pokrčil rameny. „Tak jí všichni říkali. Chodilo za ní hodně lidí, pro nějaké byliny a zaříkání. A platili. Tedy, hlavně chodily ženské.“ Pešek se odmlčel, jako by přemýšlel, jak dál.
„Jen do toho.“ Povzbudil ho Petřík. „Já vím, že je to kyselé jablíčko, ale ať páni vědí všechno.“
„No, zkrátka,“ začal důlmistr. „Já teda, s odpuštěním, nejsem žádnej páter, abych kázal o manželské věrnosti, nebo ctnostných pannách, no víte, jak to chodí. Přísně v kostele, po něm vesele. Když nějaká ženská zjistí, že je samodruhá a není jí to vhod, nejde každá ke zpovědi. Některý, a nebylo jich málo, chodili za bohyní. Jak říkám, pro nějaký koření a zaříkání. Někdo snad tvrdí, že i Kuna se uměla přičinit. U všech čertů, jak o tom mluvit. No zkrátka, děly se tam domě věci asi hrozný. Však taky páter Dětřich od svatého Prokopa se lidem něco nakázal, varoval a napomínal, ale když viděl, že s některými stejně nepořídí, dohodl se s tehdejším důlmistrem Ježkem, že babu vyženou, ať si jde po svých. Ježek ostatně potřeboval nějakou příhodnou roubenici na svůj cechaus, kde by úřadoval a rozděloval práci. A ta její roubenka byla, jak říkám, slušná. Však měla baba peněz dost. Ona napřed o tom nechtěla ani slyšet, ale pak najednou obrátila. Dali jí nějaký groš, řekli ať si vezme co unese a i s vnukem jde kam chce. A byl pokoj.“
„Až do nedávna.“ Připomněl Petřík. „No bať, až do nedávna.“ Přikývl Pešek. „Až do toho neštěstí.“ Budou to tak tři neděle, co jednoho havíře, starého Odolena, zasypalo na šachtě svaté Anny. A od té doby se v té roubence začaly dít moc divné, až strašidelné věci. Neřeknu vám, kolik je to neděl, ale přesně vím, kolik je to pátků. Od minulého už čtyři. A dneska budeme mít pátej. Každý pátek, po tom neštěstí, hned jak ponocnej pod svatým Prokopem odtroubil dvanáctou, tak byl najednou zevnitř slyšet strašnej rachot. A taky zvuky, jako by někdo sypal hrách a dětskej křik a pláč. A potom, když v sobotu ráno naši chlapi přijdou na rozdělení práce, tak pokaždý je skříň jinde než byla a po podlaze se válí roztřískaný nádobí. Čert vem nádobí, aspoň si hrnčíř vydělá, ale ta skříň, pánové ta je pořádně těžká. Dubová, široká. Jaká síla jí může jen tak odsunout z roku kde stává, na čtyři lokte až před okno, to je záhada. Havíři nejsou žádný roztřesený baby, ale těžko dám o sobotě dohromady takový tři, čtyři, abychom tu skříň šoupli zase tam, kde má být. Lidi se bojí na ni šáhnout, jako by byla zakletá.“
„A nikdo neviděl, co se uvnitř vlastně děje?“ zajímal se Bohuslav.
„Kdo viděl, už nepoví.“ Odpověděl lakonicky důlmistr. „Totiž, abyste rozuměli, nabízel jsem dost peněz, opravdu dost, kdyby někdo měl tu odvahu a vydržel tam. Alespoň třeba jen ve dveřích, že by mohl hned utéct, kdyby něco. Přihlásili se tenkrát dva, starej Bláha a mladej Plch. To bylo předminulej pátek. Jenže Plch měl večer plný kalhoty a tak starej Bláha, že půjde i tak, sám. Měl by peníze za oba. A hádejte. Ráno jsme ho našli nebohýho, na hlavě měl vzadu sečnou ránu. Od té doby tam v noci nikdo nevleze.“
„A byli jste s tím za knězem?“ Zajímal se pan Šimon.
„No jestli!“ Hned jak to začalo, šlo za ním pár chlapů co rubou na svatý Anně. Ale páter Dětřich jim leda vynadal, že jsou banda pověrčivá a aby s tím dali pokoj a líp poslouchali jeho kázání. No, což oni jsou havíři trochu pověrčiví. Ale lze se jim divit? Každej den lezou pod zem, tam se člověk pomoci nedovolá, kdyby něco, nedej Bože. A tak se obracej tu ke svaté Barboře, tu k permoníkům, no tak už to chodí. Jenomže když to nedalo pokoj, potom co se to stalo Bláhovi, šli za ním zase a já s nimi. Tenkrát vzal páter svěcenou vodu a pořádně to celý vykropil. Víc, že nemůže dělat, jenom se máme modlit. Je tedy pravda, že ty zvuky, jako ten hrách co se sypal a ten dětskej křik a pláč přestaly, jako když utne. Ale ta skřín se stěhuje pořád, i to nádobí pořád lítá a tříská.“
Pak se Pešek na chvíli odmlčel. Podíval se na otce Petříka, a trochu váhavě spustil: „Ale je tu ještě jedna věc, kterou nevědí ani havíři, ani páter Dětřich. Zatím jsem si to nechal pro sebe. Víte, je tam taky velká dubová truhla. Zůstala tam po bohyni, stejně jako ta skříň. Byly moc těžký, aby to brala s sebou. V té truhle, hned nahoře ve vnitřním víku, mám váčky s groši na výplaty chlapů a taky na tu chystanou novou šachtu svatého Prokopa. Ta truhla je samozřejmě dobře zamčená a klíč je jen jeden a ten mám já. Ale přesto, každý ráno v sobotu, jak jsem si všim, po tom všem strašení, jeden váček vždycky zmizí. Jak říkám, je jich tam hodně, normálně by si člověk ani nemusel všimnout, ale já umím počítat, pánové. A počítám je denně každý ráno. Takže to vím. A to je zlá věc pro mě. Až přijde na založení nové šachty, ty peníze se budou nedostávat. A kdo si to odnese? Kdo jediný má od té truhly klíč? Důlmistr Pešek, pánové. A to mně trápí ještě víc, než celé to strašení. A tak vás moc prosím, jako křesťan křesťany, o pomoc. Budu vám k ruce se vším co budete potřebovat. Jenom mi pomožte, u všech svatých, hlavně s těmi penězi.“
Pan Šimon vstal od stolu a začal přecházet po místnosti. Potom se zastavil u stolu a zase si sedl: „Zeptám se na několik věcí. Asi tě nepřekvapím, důlmistře, nezvažoval snad páter Dětřich, že by na pomoc přizval svatou inkvizici, nebo alespoň dominikány z Berouna? „S odpuštěním, pane Šimone, páter od Svatého Prokopa je člověk opatrný. Nač dělat zbytečný rozruch? Kdo má rád co do činění s takovými? Ráno je pozvete, v poledne jste vyslýchán jako svědek a večer jako obviněný. Člověk nikdy neví. Nejsou mezi inkvizitory vždy lidé moudří a rozšafní.“
„Dobře, rozumím,“ odpověděl pan Šimon. Ale další otázka. Co se stalo s tou starou Kunou?“
„Ta má teď takovou nuznou chatrč v lese kus dál od dolu. Ale co vím, už za ní moc lidí nepřijde. Moc dobře si asi nežije. Ani se neukazuje na oči, dlouho už ji nikdo z nás neviděl.“ „A co se stalo s tím jejím klukem, jak jsi říkal, že s ní odešel?“
„Jo, její vnuk. Ten někam zmizel. Říká se, že si ho jednoho dne vzali s sebou nějací kočovníci, kteří hráli někde v Příbrami na svatbě. Kdo ví. Tenkrát to byl takový malý zmetek, kolik mu mohlo být. Tak deset, dvanáct let? Často kradl, když ho chytili, dostal na hornu, ale stejně zase kradl. Potom ale, jak říkám, někde zmizel.“
„A viděl ho někdo od té doby?“
„Nikdo ze starejch nic neříkal. Ostatně, je to dost let, určitě vyrostl, změnil se, kdo ví, zda by ho ještě někdo poznal.“
„Tak co, bratři moji,“ obrátil se na Kestřanské bratr Petřík. „Nepodíváte se na Březové Hory?“
„Podíváme, milý brachu. A ne jen na Březové Hory. Hlavně do toho domku, kde teď ty úřaduješ, důlmistře. A neskrývám zájem podívat se tam rovnou takhle v pátek o půlnoci.“ „Bůh mě netrestej!“ Zhrozil se Pešek. „A kdo mi pak pomůže, vážený pane, když vás ti divocí permoníci docela zamordujou?“
„Tentokrát tam budeme dva.“ Přidal se Bohuslav. A to se uvidí, co tam vlastně uvidíme.“

Kapitola XXI.

O čerstvém nebožtíkovi, o tom, co umřel předtím a jestli ho zabila zlá moc a o třetím, co ho ještě předtím zavalilo.

KESTŘANŠTÍ se domluvili s páterem Petříkem, že budou přespávat v Ernestinu a každý večer dají spolu hlavy dohromady. Tedy až na ten dnešní pátek. To budou, jak byli slíbili, v noci na Březových Horách, v cechausu. Pak se vydali s dobrým Peškem na důl, ke kostelu svatého Prokopa. Tam se pomodlí, vyslechnou, co k tomu má páter Dětřich a vydají se spolu s důlmistrem mezi havíře. Když však dorazili ke svatému Prokopu na faru, byl v márnici čerstvý nebožtík. Havíř Hynek, mladý. Řeklo by se ještě kluk. Havíři ho našli před šachtou svaté Anny. Musel tam v noci spadnout. Asi přitom narazil hlavou do nějakého kamene, jinak by to tak zle neskončilo. Jeden šutr je tam prý dole od krve. Páter Dětřich, vysoký hubený plebán s šedivými vlasy, dlouhým tenkým nosem, kterým jakoby i mluvil, a malým strništěm na tvářích, poznal, že by teď Pan Šimon raději nechal delší povídání s ním na jindy a tak se rozloučil, s tím, že se teď za nebohého Hynka pomodlí. Pan Šimon se obrátil na Peška: „Pojď, důlmistře, půjdeme se tam podívat. Řekneš nám, tady s Bohuslavem, jak to při rubání chodí a jak člověk může do takové šachty spadnout.“
Nebyla to taková fáršachta, která vede zprvu jako malá propast kolmo dolů. Tady se to dělo tak, že se napřed vykopala široká jáma, tak na dva lokte do země. Samotná šachta pak z jejího kraje, nejraději směrem ke stoupající stráni, mířila dolů pod zem. Ne tak prudce, aby bylo možné vynášet nahoru narubanou rudu v kožené zástěře, nebo vyvážet malým trakařem. Takováhle šachta se svažovala dolu rovně, bez zákrut a bočních štol. Zával po starém Odolenovi už byl prokopaný a všude byl nový cimr, výdřeva s pořádnými
podpěrami. Poctivá podpěra byla i pod drnem a vrstvou země, která tvořila strop šachty hned na kraji. To kdyby tam někdo stoupl, ale tam se raději nestoupalo. Proč by tam kdo lezl. A odtud Hynek spadl.
„Není to tu od stropu šachty dolů na dno jámy ani pět loket. „Taková výška snad člověka nezabije.“ Poznamenal k tomu Pešek. „Leda, že by spadl nešťastně, jako tenhle kluk.“ „A nebo,“ doplnil pan Šimon, leda že by mu někdo pomohl, aby dopadl nešťastně. Ostatně, jak se pozná, jestli padl hlavou na šutr a nebo jestli mu ten šutr ještě tady nahoře padl na hlavu? A pak šel dolů Hynek a šutr za ním.
„U svatý Barborky,“ podivil se Pešek, ty hned o mordu, pane Šimone?“ „My napřed o mordu, mistře Pešku, a pak se uvidí.“ Odpověděl místo pana Šimona Bohuslav. „Asi už jsme trochu podezřívaví, ale ne jednou už jsme takové věci zažili.“ „Poslyš, Pešku,“, rozhodl Pan Šimon. „My si teď sedneme do toho tvého domku a ty nám tam přivedeš všechny havíře, kteří o Hynkovi něco vědí. Pěkně jednoho po druhém. To by bylo, abychom večer nevěděli víc, než co víme teď.“
Když je důlmistr dovedl do svého cechausu, shledali, že je dosti prostorný a čistý. Přesto tam pan Šimon cítil ve vzduchu jakousi tíseň. Pečlivě si s Bohuslavem vše prohlédli, i v rozích, zastavili se u skříně.
„To je tedy ta skříň?“ Byla to zvláštní skříň, těžká, bytelná a stála na čtyřech nohách, alespoň na dlaň vysokých. Pan Šimon se za ni zapřel a pokusil s ní pohnout od roku k oknu, ale ani s ní nehnul. „Pořádně fortelná. Na kterém místě ji nacházíte v sobotu ráno?“ Důlmistr přešel doprostřed stěny k oknu a ukázal.
„Zakryje skoro celé okno. Proto ji taky šoupeme zpátky, potřebujeme tu světlo. Kdyby toho nebylo, tak ať si s Pánem Bohem stojí, kde se jí chce.“
„A tady hnedle u stolu je ta truhla,“ ukázal Bohuslav přes sednici naproti od okna. Uprostřed místnosti stál stůl s lavicí, při stěně za stolem další lavice a truhla hned vedle ní. „Truhla se nehýbe?“
„Ne,“ odpověděl Pešek. Zatím se ani nehnula. Jen ta skříň.“
„A kde ležel ten mrtvý Bláha?“
„Tuhle uprostřed síně pod lavicí, skoro až pod stolem. A vedle něj krvavá sekera. Jenže ta už tu není. Chlapi jí zakopali v lese a dali na ní pořádnej kámen, aby nemohla škodit. Ještě pořád tu chcete dneska o půlnoci zůstat?“
„Uvidíme,“ řekl pan Šimon. Také záleží, co se teď dovíme.“
„Tak já zavolám Matouše. Oni rubali s Hynkem spolem, dobře ho znal.“
Matouš už měl léta. Jako všichni havíři měl na sobě dlouhou perkytlici se špičatou kapucí na zádech, na kterou při rubání přišla ještě kožená zástěra, převázaná provazem. Bylo vidět, že ho to s Hynkem sebralo a že by teď byl nejraději sám a nejspíš v rovnou kostele, ale co se dá dělat.
Ani nepozdravil „zdař Bůh“ a hned začal: „Přišlo to nevhod, pánové.“ Mladej kluk. A zrovna tak šťastnej. Víte, on se zakoukal do Kačky, to je naše šenkýřka. Tedy naše, z naší havířský hospody, pěkný děvče. Před týdnem si dali slovo. Starej Klih ostrouhal. Ale co, moh nabídnout leda peníze, ale Hynek byl holt mladej a uměl vzít za práci. I ty peníze by přišly. Ostatně, poslední dobou si prej zrovna na dost peněz přišel sám.“ „Starej Klih je havíř?“ Zajímal se pan Šimon.
„Jo,“ je tu s námi už dlouho. A po Kačce koukal, co pamatuju. A jak do ní hučel. Až se mu chlapi smáli. No, a pak přišel Hynek a bylo.“
„A co na to Klih?“
„Koukal jako kakabus. Ale co moh dělat ne? Ti dva mladí si už dali slovo. I první ohlášky už se chystaly.
„Povídal jsi že poslední dobou Hynek dost vydělal?“
„Jo, byl někde pryč, co já vím, snad že v Písku. A když se vrátil, měl se Kačce čím chlubit.“
Pan Šimon se na chvíli odmlčel. „Poslyš, Matouši, slyšel jsi ještě o někom že byl s Hynkem v Písku? Neříkal Hynek nic?“
„Tedy, on o tom nechtěl moc mluvit. Prej měl nakázáno. Ale jednou se zmínil, že tam nebyl sám.“
„Neřekl s kým tam byl?“
„Kdepak, bál se mluvit. Že prej slíbil. A taky že dostal zaplaceno.“
„Tak děkujeme za ty odpovědi, Matouši, teď můžeš jít za prací.“
„Půjdu do kostela. Dneska už stejně z práce nic nebude.“ U dveří se Matouš zastavil. „Jo, ještě mi Hynek svěřil, tenkrát celej radostnej, že prý mu vzkázala Kačka, aby se sešli v noci nad tou štolou. Že si, holka, nedala pokoj. Ještě tu moh bejt. Tak zdař Bůh.“ Když Matouš odešel, začal si pan Šimon bubnovat prsty do stolu. Pak se podíval na Bohuslava a nabídl: „Chceš se vsadit?“ „Ne,“, odpověděl Bohuslav. To já se chci vsadit s tebou.“ Důlmistr se díval z jednoho na druhého. „No nic,“ řekl pan Šimon. Abys rozuměl, Pešku, vsadil bych boty, že ten nebožtík, starý Odolen, byl taky v Písku. Jenomže nevím, jestli nám to může někdo odsvědčit. No nic. Bylo tam s ním na šachtě ještě nějaký pachole, říkal jsi?“ „Tak“. Potvrdil důlmistr. „Takovej pulec, říkají mu Plch.“ „Dobře.“ Dej ho někde sehnat. Schválně, co nám poví.“
Plch byl takový prcek, spíš nedomrlý, na šachtě by moc nenarubal. Ale dělal nějaké pomocné práce. Ani pořádnou perkytlici pro něj neměli, každá mu byla velká. Seděl naproti Kestřanským a koukal do stolu.
„Tak tys byl s Odolenem v šachtě svaté Anny?“ Zeptal se ho mírně pan Šimon. „Jak to s tím závalem bylo?“
„Von šel napřed. Já nes šlígle. Von byl hodně napřed. Už skoro u rabuknu, jak se začíná s kopáním.“
„A pak co?“
„Pak povolily štemple a Odolen bác, najednou pod fiřtem.“ Pešek se nahnul k panu Šimonovi: „Chce říct, že povolily podpěry a strop se svalil na Odolena.“ Plch pokračoval. „Byly vidět jen nohy. Tak jsem zahodil šlígle a běžel za chlapama. Já se bál.“ „A znal jsi Odolena dlouho?“ zeptal se Bohuslav.
„Něco přes rok, co jsem mu byl k ruce.“
„A neříkal ti někdy, že byl rubat v Písku?“ Plch se podivil. „Neříkal.“ „A ty jsi byl někdy v Písku?“
„Já jsem byl v Praze. Vím jak to tam vypadá. Je tam spousta ulic a hospod a holek.“ „No dobře. Tak zase běž po svým.“
Když Plch odešel, důlmistr si povzdechl: „To pachole moc rozumu nepobralo.“ Pan Šimon byl ale zamyšlený. „Možná víc, než se zdá. Pusu má hloupou, ale oči chytré. Nebo spíš vychytralé. Ten kluk ví víc než nám řekl. Ale nemá cenu na něj tlačit. Spíš bych se rád zeptal toho děvčete, té Kačky, jak to bylo s tím nočním dostaveníčkem nad šachtou. A vůbec, jak to celé bylo s Hynkem.“
„Mám pro ni poslat?“ Zeptal se Pešek. Pan Šimon zavrtěl hlavou. „Ne, zítra ráno zajdem za ní do šenku. Tady v tomhle domě by se asi moc nerozpovídala.“ „Máš pane recht,“ potvrdil Pešek. „Ale ani v šeku vám asi nic nepoví. Vona nemluví. Vona furt jenom brečí.“

Kapitola XXII.

Jak se bratři Kestřanští počkali na strašidla, co uviděli na vlastní oči, jak Bohuslav prolil krev a zatroubili na ústup.

UŽ se schylovalo k večeru a byl čas připravit se na noční hlídku v důlmistrově dřevěnici. Kestřanští sedli koně a odjeli na Ernestinum, kde šli s Petříkem na večerní mši do mariánské kaple a na také přijímání, aby měli silného ducha. Pak ještě něco pojedli u stolu v knihovně, ne moc, popovídali si s Petříkem, taky ne moc, a vydali se na Březové Hory. Pešek už tam čekal před cechausem dveřmi a předal jim klíč od dveří.
„Raději zůstaňte jen u těch dveří,“ radil. „A kdyby jste si to rozmysleli dřív, a to by se nikdo nedivil, tak až půjdete, zamkněte za sebou. Ráno mi zas ten klíč dáte. Jinej nemám, tak přijďte brzy.“ A poručil je do rukou Božích.
Pan Šimon a Bohuslav si pro všechny případy přichystali k ruce své zbraně, i když věděli, že při takových věcech s mečem nebo kuší člověk nic moc nepořídí. Na to se musí s modlitbou a s fortelem. Postavili si štokrdlata hned ke dveřím, sedli si a čekali. V držácích na stěnách hořely naproti sobě dvě louče a matně osvětlovaly vnitřek ztichlého cechausu. Do té dvanácté se nedělo vůbec nic. Jen měli takový divný potit, ale to už od chvíle, kdy se smrklo. Pak bylo slyšet od svatého Prokopa vyvolávání ponocného:

„Odbila dvanáctá hodina,
chval každý dům Hospodina,
i Ježíše jeho Syna,
ať nás chrání ve dne v noci,
Březovým Horám ku pomoci!“

Jakmile odeznělo jeho táhlé odtroubení, ozvala se rána z rohu cechausu, kde stála skříň. A potom se ta skříň začala skutečně hýbat. Sama od sebe. S velikým skřípotem se dřela nohama po prkenné podlaze a pomalu se posouvala, až zakryla skoro celý otvor okna, nyní zaklopený zvenku okenicí. Pak nic. Chvíli bylo ticho. Pak náhle z police nad tou lavicí, co byla u stěny, sletěl hliněný talíř. Ale nespadl obyčejně. Naklopil se z police, že by už skoro spadl, ale potom se rychle rozlétl ke stolu a rozbil se o něj, až to třísklo. V panu Šimonovi i Bohuslavovi hrklo. Dostat tak takovou ránu talířem do hlavy, už by je ráno nesli jako starého Bláhu. Jen si to domysleli, další talíř z police obrovskou silou vrazil do jedné louče, až vypadla z držáku a dopadla na dřevěnou podlahu. Panu Šimonovi to nedalo, bystře vstal ze židle, doběhl rychle k louči a udupal oheň, aby nezahořelo. Bohuslav také vstal, ale v tom se pohnul na stole džbán, ze kterého si odpoledne nalévali, a jako by ho někdo hodil, letěl ke dveřím. S velkou ránou se roztříštil o futro těsně vedle jeho hlavy, až ho zasypaly střepy. „Troubíme ústup!“ Zavolal na něj pan Šimon. „Už jsme viděli dost.“ Doskočil rychle pro druhou pochodeň, aby neskončila jako ta první, a spolu vyběhli ven ze dveří. Zavřeli je za sebou a opřeli se o ně. Hned nato se zevnitř o ty dveře roztříštil další talíř. Už dveře neotevřeli. Dobře je zamkli a pan Šimon schoval klíč do kapsáře. „Důlmistr udělal dobře, že tam tu sekeru nenechal,“ pochválil si Bohuslav. „Co teď?“ Obrátil se na pana Šimona. „Teď jedem na Ernestinum za Petříkem. Určitě nespí a čeká, s jakou se vrátíme.“
V kapli se svítilo. Petřík opravdu nespal a celou tu dobu odtud nevytáhl paty. „Díky Bohu, živi a zdrávi!“ Zvolal, když je uviděl. „Tak honem vyprávějte, co jste tam viděli? Vydrželi jste uvnitř až do dvanácté? Jak se na vás tak dívám, Bože můj, tak ano. A ty, Bohuslave, máš tvář celou od krve. Pojď tady ke svícnu. Vidíš to, Šimone?“
„To je od těch střepů, od toho džbánu.“ Řekl Šimon a prohlížel v matném světle kostelní svíce šrámy na Bohuslavově tváři. „No bodejď,“ dodal Bohuslav. Však se mi to roztřísklo těsně u hlavy.“ Vydali z kaple ke knihovně a cestou Petříkovi všechno vylíčili, vyprávěli jeden přes druhého.
„Ale že bysme z toho něco vysoudili, co by nám bylo k čemu, to nevím.“ Uzavřel pan Šimon. „Ráno je moudřejší půlnoci,“ řekl Petřík. „I když teď už je drahně po půlnoci. Půjdeme raději ještě spát. Jestli usneme.“
„No, vstáváme brzy,“ zalitoval pan Šimon. „Musíme dát důlmistrovi hned zrána klíč, aby mohl začít úřadovat.“

Kapitola XXIII.

Jak byli Kestřanští za hrdiny, o havířském šenku a o čem začaly řeči.

STEJNĚ si musel důlmistr Pešek na klíč trochu počkat, tak brzy to Kestřanským přece jen nešlo. Ale to mu pranic nevadilo. Nikdo neměl do práce naspěch, všichni byli zvědavi, s jakou pan Šimon a Bohuslav přijdou. Jestli přijdou. Prvně se báli, že oba leží uvnitř, ale že bylo zamčeno, tak měli za to, že přece jen odešli, nebo utekli. Jakmile se objevili, nabalil se kolem nich chumel havířů, každý křičel něco jiného a všichni se ptali se najednou. Sotvaže se mezi nimi protlačili ke dveřím k důlmistrovi.
„Co bysme vám řekli, chlapi!“ Zavolal na ně pan Šimon. „Vlastně jsme viděli jen to, co jste už všichni slyšeli. Skříň se opravdu odsune sama a nádobí opravdu lítá samo a rozbíjí se o všechno možné. Tady Bohuslav má ještě šrámy od střepů.“ Chlapi si ho obdivně prohlíželi. „Zatím taky nevíme, jak to zastavit. Ale brzy se chystáme do kláštera v Berouně, tak uvidíme, jestli přivezeme nějakou pomoc.“
Když havíři viděli, že už se víc nedozví, pomalu se rozcházeli a začali se starat o svoje každodenní záležitosti. Důlmistr s pomocí pana Šimona, Bohuslava a dvou chlapů odtlačili skříň zase na její místo. U zdi ji museli vzít hákem pod nohama, jinak by to nešlo až ke stěně, aby stála kde patří. Chcete ještě posedět, pánové?“ Optal se Pešek. „Nádobího tu ještě zbývá dost. Můžeme si nalít.“
„Myslím, že mám lepší nápad,“ řekl pan Šimon. „Nalijeme si v šenku a taky bych něco zakousl. A přitom se zeptáme té šenkovní pomocnice, Kačky, na co bude potřeba.“ Havířský šenk stál na samém kraji revíru. Hned za ním začínaly domky havířů a jejich rodin, kde se denně matky a ženy s dětmi modlili, aby se jim ten jejich dneska vrátil živý a zdravý. Proto bylo taky v šenku po večerech živo, havíři tu nechali něco z toho, co vydělali a zapíjeli dřinu, tmu a dusno ze šachty. Teď ale ještě bylo do večera daleko. V podlouhlém roubeném stavení bylo jen pár hostů. Kačka měla práci za dveřmi v kuchyni. Kuchyň tu byla uzavřená, aby při vaření nečoudilo mezi hosty. Pan Šimon s Bohuslavem a důlmistrem sedli ke stolu hned vedle kuchyňských dveří a za chvíli z nich vyšla pěkně rostlá holka s očima zelenýma jako kočka, ale uplakanýma. Slámové vlasy jí smutkem trčely zpod bílé loktuše do čela i do všech stran.
„Pojď sem, Kačko, nic se neboj a sedni si u nás,“ řekl důlmistr. „Tady páni se tě na něco budou ptát. A nech těch slzí, pořád, to ti Hynka nevrátí.“ Kačka se posadila a podívala se na Bohuslava:
„Vy ste tam prej v noci byli? To sou škrábance od těch temnejch potvor?“ Pan Šimon se zasmál. „Byli jsme tam, ale to teď není důležité. Já se tě zeptám na něco co je opravdu důležité. Posílala jsi Hynkovi nějaký vzkaz, že se sejdete tu noc u šachty svaté Anny?“
„Ježišmarjá!“ Zděsila se mladá šenkýřka. „Co bych mu vzkazovala? Dyť sme chystali vohlášky, už sme se nepotřebovali scházet někde potajmu!“ Strhla si z hlavy loktuši, zakryla si oči a dala se do usedavého pláče.
„Počkej,“ řekl Bohuslav. „Dobře jsi to řekla. Ale jak pravil tuhle důlmistr, pláč ti Hynka nevrátí. Ani my to neumíme, ale umíme chytit toho lotra, co mu to udělal.“
„Kačka se vysmrkala do loktuše a přestala s brečením: „Vážně?“
„Vážně.“ Potvrdil pan Šimon. Když nám ale trochu pomůžeš. A pak ti ho přivedeme.“ Bohuslav s Peškem se překvapeně podívali na pana Šimona. „Dostal jsem takový nápad.“ řekl. Za pokus to stojí.“
Kačka se chytla naděje: „Voči mu vyškrábu!“
„To by si určitě zasloužil, ale napřed ho musíme lapit,“ souhlasil pan Šimon. Potom si objednali u šenkýře masové knedlíčky v mouce a než je osmaží, dali hlavy dohromady a dlouho se radili. Ještě po jídle se u piva dohadovali, přemlouvali Kačku a dávali k lepšímu nápady.
Za krátký čas se revírem mezi horníky začaly šířit takové řeči. Že hezká Kačka na svého Hynka brzy zapomněla. Že najednou hledá štěstí u toho mladého hrdiny, Bohuslava. „Toť se ví,“ říkali jedni. „Ten má ve váčku víc grošů než chudej Hynek. Udělala by štěstí.“ „Ale jděte,“ říkali jiní. „Neznáte to? Panská láska po zajících skáče. Mladej pán si užije, pak zmizí někam pryč odkud přišel a bude. Ještě aby nešťastná Kačka nakonec neběžela s outěžkem za bohyní.“ A někdo měl zase zaručené zprávy, že mladá šenkýřka balí a že si ji ti šlechtici odvezou s sebou do Písku.
„Tak,“ řekl spokojeně pan Šimon Bohuslavovi. A teď je, myslím, ta správná doba na to, abychom si zajeli do Berouna. Tady nám mezitím situace pěkně uzraje.“
„No, co se mne týče, řekl Bohuslav, zmizím odsud docela rád. Tobě se to žije, ale já tady musím vydržet ty různé pohledy a řeči. A což teprve chudák děvče.“ Pan Šimon se usmál. „Chudák děvče to všechno dělá proto, aby mohlo nějakému darebákovi oči vyškrábat, a to jí jistě pomůže vydržet těch pár dnů, než to skončí. Teď pro koně, a jedem“

Kapitola XXIV.

O městě Berouně, klášteru bratří kazatelů a bratru Reginaldovi.

MĚSTO Beroun bylo, stejně jako Písek, městem královským. Stejně jako Písek získal Beroun od panovníka majestát, že může být spravován právem Starého Města pražského a stejně jako v Písku i zde stojí klášter Řádu bratří kazatelů. Ne sice právě na náměstí, je v nenápadné ulici cestou napravo od radnice při městské hradbě, ale je bohatý a rozlehlý, s kostelem Panny Marie a pěkným hřbitovem.
Když se pan Šimon s Bohuslavem ohlásili na fortně, že přinášejí pozdravení od převora Alberta a píseckých bratří, ochotně je zavedli širokou chodbou kolem vysokých okem s výhledem na vnitřní zahradu až ke dveřím prostorné cely, kde žil i úřadoval místní převor Tomáš. Byl to už vetchý stařec, který se málokdy zvedal ze své židle a měl stále u sebe pomocníka, sekretária Hyacinta, jak se mnich hostům představil.
„Posaďte se, pánové, tady naproti mně na lavici,“ uvítal je otec Tomáš.“ A povídejte, jak se vede bratřím v Písku a jak si stojí převor Albert. Známe se totiž, jeden čas trávil noviciát i tady v Berouně. Byl to velmi nadaný mladík. Není divu, že je teď v čele kláštera. Jistě si vedou dobře.“
„Ano, klášter si vede dobře, otče,“ začal pan Šimon. „Ale převor Albert i bratří mají velkou starost, protože se zčista jasna ztratil bratr Reginald, původem zde z Berouna. Poslán pro ryby, už se nevrátil a je to dlouho, počítám, už několik týdnů.“
„Tak bratr Reginald.“ zasmušil se převor Tomáš. „Ano, vzpomínám si. Vstoupil do našeho řádu tady v Berouně. Tedy, snad by byl šťastnější u Menších bratří. Ve studiu nevynikal a určitý nedostatek rozumového nadání, abych tak řekl, nahrazoval horlivostí. Což je ovšem někdy poněkud nešťastné. Ale on tady ve městě vyrůstal. Jiný klášter v Berouně není. Byl polosirotek a po smrti matky zůstal jako tělo bez duše. Tak jsme se ho ujali. Velmi toužil po řádovém šatu.“
„Náš převor Albert snad doufal,“ řekl pan Šimon, „že se Reginald vydal zpět k vám do Berouna.“
„Ach ne, neviděli jsme ho, od té doby co se rozhodl zůstat v Písku. Víte, doprovázel před rokem našeho hospodáře, bratra Martina, na nějaké jednání v píseckém klášteře a velmi se mu tam zalíbilo. Nu, byl trochu nestálého ducha. Prosil mne i Alberta o požehnání zůstat, a tak se i stalo. Od té doby jsme o něm neměli zpráv. Až teď. A jak pravíte, nejsou potěšitelné.“
Převor se odmlčel, jako by se ponořil do minulosti. Bratr Hyacint na ně kývl: „Teď už vám nic neřekne. Jedině snad až ráno, ale velmi pochybuji, že byste se dověděli něco jiného než dnes. Když půjdete, pánové, hned vedle nás a zaklepete na celu podpřevora, otce Matyáše, pošle s vámi někoho, aby vám ukázal hostinskou celu. Donesu vám tam trochu skromného jídla. Sejdeme se za nedlouho v kapli na večerních modlitbách. Bratři se po jejich skončení odebírají ještě k osobním modlitbám do svých cel, ale vy už pak můžete spát. Jistě máte za sebou únavnou cestu.“

Kapitola XXV.

Jak pan Šimon poučoval Bohuslava o historii, koně se nechtěli hnout a čeho se nadáli od nečekaného setkání.

RÁNO se pan Šimon s Bohuslavem uradili, že už nebudou unavovat převora návštěvou, která by nic nového nepřinesla. Po jitřní mši se vydali zpět na Březové Hory. Pan Šimon se ale nechtěl dát stejnou cestou, kterou už projeli.
Zamířil proto s Bohuslavem směrem k Loděnici. „Je to historické místo,“ vykládal po cestě Bohuslavovi. „Před necelými dvěma sty léty se tam odehrála jedna bitev o český trůn, mezi knížaty Bedřichem a Soběslavem Druhým. Ale až na to samotné místo bitvy jet nemusíme. Mne zajímá událost ještě o dalších dvě stě let starší. Tady v lesích se totiž v dobách knížete Neklana usadil poustevník Ivan, který se stal prvním světcem naší české země. Osobně se s ním setkal kníže Bořivoj, když na lovu postřelil laň, která živila lesního mnicha svým mlékem. Kníže pozval Ivana žít na hrad, ale co by poustevník dělal na knížecím dvorci! Měl raději svoji jeskyni, kterou si také těžce vybojoval. Knížecímu knězi Pavlovi před smrtí svěřil, že ho z té jeskyně chtěl ďábel vystrnadit tak vytrvale, že už to Ivan málem vzdal a rozhodl se přestěhovat. Když se ale bral pryč, aby si našel jiné místo, potkal samotného Jana Křtitele, patrona poustevníků. Ten mu dal dřevěný kříž, díky němuž svatý Ivan ďábla vyhnal.“ „No,“ povzdech si Bohuslav, který pozorně poslouchal, takový kříž bysme teď potřebovali na Březových Horách, co?“
„To bych si taky dal líbit,“ přizvukoval pan Šimon. „Počítám, že už jsme někde blízko studánky svatého Ivana. Dnes tam stojí malý klášter benediktýnů, kteří o to místo pečují.“ Jak si vyprávěli, jeli skoro krokem s koňmi vedle sebe po široké lesní cestě, vyšlapané určitě mnoha poutníky, kteří cestovali každoročně o svátcích, ale i mimo ně, k zázračnému prameni prvního poustevníka. Najednou se koně zastavili. Zůstali stát sami od sebe, na opuštěné cestě. Pan Šimon i Bohuslav se rozhlíželi, co se děje, ale nic zvláštního neviděli. Byli obklopeni jen klidem lesa. Vpředu ani živáčka, za nimi, kam až viděli, taky nikde nikdo, ale koně stojí. Oba jezdci je pobídli kupředu, ale koně na to nic. Jen stojí dál vprostřed cesty, stříhají ušima, občas skloní hlavu. Kol dokola jen šumění stromů, občas se ozve křik sojky, nebo klepání datla. Najednou se na cestě o kus dál před nimi objevil stařec. Nejspíš sešel ze svahu po nějaké lesní pěšince. Měl starou černou řízu, na prsou dřevěný kříž na provázku. V jedné ruce vysokou hůl a v druhé nějakou hliněnou nádobu. Pan Šimon kývl na Bohuslava, seskočil z koně a vzal ho za uzdu: „To je, hádám, nějaký černokněz. Pojďme blíž.“ Stařec počkal, až k němu dojdou, uklonil se a pozdravil: Pomáhej Pán Bůh, chlapci. Já jsem Gorazd a žiji tu už dlouho u svatého pramene.“
„Dejž to Pán Bůh,“ odpověděl pan Šimon. „Já jsem...“ „Ne ne, nic neříkej,“ připomněl mu stařec první setkání s Petříkem. Pak trochu naklonil hlavu, ukázal prstem na pana Šimona: „Stále ve službách spravedlnosti, že.“ Potom se obrátil na Bohuslava: „Ale že je ta Kačka pěkné děvče, co? No, však jí ještě štěstí vykvete.“ Bohuslav překvapeně zamrkal. „Ale to není tak...“
„Však vím,“ řekl stařec. Moc dobře jste to nastrojili. Ona se také rybka chytí. A toto je pro tebe, pane Šimone.“ Podal panu Šimonovi nádobu. Byl to takový džbán s úzkým hrdlem, dvěma uchy proti sobě a uzavřený dřevěnou zátkou. „Je tam voda z pramene svatého Ivana. A je posvěcená. A dobrá, klidně si zavdejte.“ Ne, že by pan Šimon neměl žízeň. Odzátkoval džbán a trochu se napil, podal i Bohuslavovi. Ten se také napil a ucítil uvnitř sebe jakoby mravenčení, jakoby ho doušek občerstvil novou životní silou. „Pořádně tím vykropte celý ten jejich havířský cechaus,“ poradil Gorazd. „Dál už bude klid. Nu a tu vodu dejte tomu, kdo si řekne.“
„Za takový dar jsme vpravdě vděční, otče Gorazde,“ řekl Bohuslav. „Už jsem dneska v noci myslel, jak jsme v tom cechausu byli, že skončím jako starý havíř Bláha.“ Starec zavrtěl hlavou. „Bláhu sprovodila ze světa lidská ruka. Ty čáry akorát člověka spletou. Starou ropuchu sice vyhnali, ale dům se jí nezbavil“
„A víš-li, starče, zeptal se rychle pan Šimon, „byl ten Bláha taky v Písku?“
„Přemýšlej sám, synku. Že právě tihle tři nešťastníci jsou po smrti. Je to náhoda? Neučil ses, synku, náhodou na těch bohosloveckých studiích, že nic se neděje náhodou?“ usmál se stařec a pak odpověděl: „Čtyři tam byli. Tři jsou mrtví a čtvrtý je všechny zabil. Ale k tomu jistě sami přijdete. Máte bystré a hlavy a dobrá srdce.“ Gorazd se otočil zpátky k pěšince a chystal se odejít.
„Starče,“ zavolal za ním ještě pan Šimon, „a co ti zmizelí na píseckém ostrově, jak je to s nimi?“
„Á!“ Zastavil se stařec. „Pan Šimon by chtěl přijít k hotovému. Ale o tom já povědomost nemám. Víš, chlapče, kdyby Bůh chtěl, abych ti to řekl, věděl bych to. Ale jak se říká, člověče přičiň se a Pán Bůh pomůže.“
Požehnal jim a vydal se zpátky do lesa. „Přece jsem si na něco vzpomněl,“ ozvalo se ještě mezi stromy. Pane Šimone klíč bude za černou cihlou!“ Pak už po starci Gorazdovi nebylo ani vidu, ani slechu. Chvíli se dívali na místo, kde ho viděli odcházet, pak otočili koně na Příbram a rozjeli se, přece jen povzbuzeni, k Březovým Horám. „Co to znamená, zeptal se Bohuslav, „že klíč ¨bude za černou cihlou?“ „Teď to nejspíš neznamená nic.“ Odpověděl pan Šimon. „Ale určitě přijde chvíle, kdy to bude něco znamenat. Na to bych vsadil poslední groš.“

Kapitola XXVI.

Jak bratr Petřík poučoval pana Šimona a Bohuslava o historii, jak se nechtěl napít, a jak se těšil na dobrodružství.

VEČER se sešli u stolu s bratrem Petříkem v knihovně Ernestina, aby spolu zase probrali, co všechno se událo. Bratr Petřík se hlavně zajímal o nádobu s posvěcenou vodou a také ho zaujalo černoknězovo jméno. Jako by se v něm trochu probudila mladá léta na univerzitě a badatelská vášeň v jeho oblíbené oblasti filologické. „Asi to nevíte, přátelé, ale Gorazd se, podle starých knih, jmenoval člověk, kterého kdysi na Moravě sám arcibiskup Metoděj doporučil za svého nástupce. Ačkoli s tím jménem, Šimone, to je zajímavé slovní cvičení. Tedy, samozřejmě, je to jenom můj osobní názor. O Gorazdovi se praví, že byl rodem Moravan. To jméno někteří odvozují od města či tvrze Horažďovice (zadávna se říkalo Gorazdovice). Ale ty jsou, pokud vím, dost daleko od Moravy. Proto mám takovou teorii, že se původně nejednalo o jméno, ale o vlastnost, kvůli které ho Metoděj doporučoval.“
„Vlastnost?“ Podivil se Bohuslav.
„No jistě. Víš, co znamená, když se řekne, že je něco nehorázné?“ „No,“ zamyslel Bohuslav, „řekl bych, že je to takové chování, které velmi překračuje meze poctivosti a čestnosti.“ „Pravda,“ stvrdil Petřík. A už jsi naopak někde slyšel, že je něco horázné?“ Bohuslav se zasmál: „To tedy nikdy.“ „Já také ne.“ Souhlasil Petřík. „Už se to nepoužívá. Ale dříve, logicky bych předpokládal, že se užívalo obojího označení, ve smyslu negativním i pozitivním. Nehorázný i horázný. Slovo horázný mohlo znamenat, poctivý, čestný. Třeba – někdo je nehorazd (nepoctivec) a jiný je zase horazd (poctivec). A takový byl, podle mne, člověk, kterého doporučoval Metoděj. Poctivý a čestný, dobrý kandidát na biskupa. Byl to prostě takový horazd. Po staru gorazd.“
Aha,“ řekl pan Šimon. Jako když se řekne, že někdo je poctivec a pak se to ujme jako jeho jméno. Z poctivce se stane Poctivec. „Přesně tak,“ shrnul věc Petřík. „Z gorazda se stal Gorazd. Ovšem, samozřejmě, je to pouze můj skromný akademický názor, na naší Alma mater bych s tím nejspíše do veřejné disputace nevyrukoval.“ Potom Petříka zaujala zase ta svatá voda. „Zavdej si,“ nabídl mu pan Šimon. Na vysvěcení cechausu je jí dost. Je opravdu dobrá a osvěžující.“ „Ne ne, děkuji,“ Petřík otáčel ten podivný džbán v rukou. „Já už jsem slyšel svoje o duchovní moci těhle černokněžníků. Ne, že bych se bál, že mi narostou oslí uši, ale koneckonců, každý z nás máme nějaké ty hříšky a může se stát všelicos. Já zůstanu raději u svých knih a vy si to nechte do Březových Hor. Máte už nějaký plán, Šimone?“ „No, byli jsme na cestách už pár dní, takže zítra máme čtvrtek a je už třeba pokročit v té věci, abychom se mohli vrátit domů. Napřed zjistíme, jak nám uzrála ta záležitost se zamilovanou šenkýřkou. Tuhle Bohuslav (šťouchl do bratra) bude očekávat milostné psaníčko.“ „Kdybys dal trochu pokoj,“ bránil se Bohuslav. „Tohle jsou ty způsoby vzdělanců, bratře Petříku? Napřed mne do toho naveze a pak si ze mne šprýmy tropí“. „Jen aby to šprýmem i skončilo“, zvážněl pan Šimon. „Víš že budeš muset možná s kůží na trh?“ „O čem to pořád mluvíte?“ Zajímal se Petřík. „No tak přijď zítra za námi a uvidíš,“ pozval ho pan Šimon. „To jsme mluvili o čtvrtku. Ale v pátek máme také co. Napřed řádně vykropíme dřevěnici důlmistra a budem zase držet hlídku uvnitř. Uvidíme, co to udělá.“
„Dobře,“ souhlasil Petřík. „Zítra jedu s vámi. Zatím jsem o takových dobrodružstvích jenom četl tady v některých našich starých spisech. Nezaškodí být u něčeho takového, jak se říká, na živo.“ „Dejž Bůh, aby to nebylo jinak, než na živo.“ Uzavřel starostlivě pan Šimon.

Kapitola XXVII.

O milostném vzkazu, jak dostaveníčko skončilo a jak mladý Hynek byl duši vypustil.

NAZÍTŘÍ se tedy všichni svorně vypravili na Březové Hory. Zkontrolovali cechaus, obešli šachty, kde panoval obvyklý denní ruch, a zašli do šenku, zatím poloprázdného, kde se Bohuslav dal vidět s Kačkou. A hnedle po obědě, když se vydali každý svou cestou obejít revír, zastavil Bohuslava za šenkem, mezi chalupami hornické osady, malý rozčepýřený kluk. Uculoval se a dožadoval se nějaké odměny, protože pro něj má vzkaz. „A za kolik ten vzkaz stojí?“ Zajímal se Bohuslav. „Za hodně.“ Na to klučina. „Však až uslyšíte, sám to zvíte.“ „Stojí za tři parvy?“ Kluk se nedal: „Aspoň pět. No vážně.“ Bohuslav už nesmlouval a odpočítal mu do dlaně pět drobných mincí. „Tak. Koupil jsem a teď ty prodej.“ Kluk se zase uculil a zašeptal: „Mám vyřídit, že se prej máte sejít vo půlnoci s Kačkou ze šenku nad jámou svaté Anny.“ „A poslyš,“ na to Bohuslav, „to ti řekla přímo sama?“ „Ona ne, někomu řekla, ale já jsem si chtěl něco vydělat.“ Otočil se a utíkal, jako by mu za patami hořelo.
Pan Bohuslav si také pospíšil a před cechhausem uviděl panu Šimona s Petříkem, které tou novinou potěšil. „Výborně,“ oddychl se pan Šimon. Takže to zabralo. Krysa ucítila sýr a poběží k pasti. Vezmi s sebou aspoň dýku, Bohuslave. My ostatní budeme nedaleko. A nezapomeň na světlo.“
Jak už věděli, dílo svaté Anny začínalo širokou nehlubokou jámou, ani ne sáh, ze které vedla šikmo dolu do země samotná štola, bez bočních chodeb. Hned od začátku byla výdřeva, takže bylo možno postavit se zkraje na „střechu“ štoly. Tady stáli zhruba před týdnem i pan Šimon s Bohuslavem a důlmistrem, když zkoumali místo, odkud spadl, nebo byl shozen nebohý Hynek. Teď tu stál ve tmě sám Bohuslav a vedle sebe měl do země zapíchnutou hořící louč. Schylovalo se k půlnoci. Podle vzkazu měl sice čekal na šenkýřku Kačku, ale čekal na vraha, nebo vrahy. Podle pana Šimona jich muselo být víc, a pokud jeden, musel Hynka (asi zasněného?) překvapit a udeřit do hlavy kamenem. Bohuslav měl pohotově dýku a čekal. Díval se do tmy kolem sebe, odkud co přijde. Pak si ale řekl, že pokud bude ve střehu, nebude se dít nic. Vrah nejspíš čeká někde opodál, aby ho mohl překvapit. A tak se otočil čelem k jámě. Ztichl a nehýbal se. Ve svém odhadu se nemýlil. Jen co takhle chvilku postál, uslyšel za sebou tiše šelestit trávu. Přece jen se ohlédl a spatřil na okraji světlého kruhu louče postavu s kapucí, jak se k němu blíží. Ruce natažené před sebou, jako by ho chtěl ten neznámý už zdálky shodit do šachty, v pravé dlani velký kámen. Když ten chlap viděl, že je prozrazen, nedal se na útěk, ale zuřivě se vrhl na Bohuslava, aby na každý pád dokončil svůj záměr. Bohuslav ho ale chytil za ruku s kamenem a snadno jím smýkl o zem. Pak na něj přiklekl. To už přibíhali ostatní. Petřík zdvihl louč aby posvítil na útočníka a pan Šimon mu strhl kapuci. Dostaveníčko skončilo.
Pan Šimon, Bohuslav, bratr Petřík a důlmistr seděli kolem stolu v cechausu. Byli zaražení a smutní. I když se věc ukázala, jak předpokládali, přece jim bylo líto, že zahynul mladý život kvůli marnivé vášni.
„No, tak ho přiveďte,“ kývl bratr Petřík na jednoho ze zbrojnošů. Přivedl si totiž s sebou z Ernestina dva arcibiskupské zbrojné. Jak řekl Kestřanským, jako intelektuál je v klání málo platný, ale má za sebe náhradu. Zbrojnoš přivedl spoutaného Kliha a přitlačil ho k zemi před stolem. Starý Klih klečel a zamračeně se díval do země. Pan Šimon se ujal výslechu: „Tak jak to bylo s mladým Hynkem. Chceme slyšet všechno.“ Klih nic, dívá se do země. Pak přece spustí: „Co bych vám vykládal. Stejně už na mě kejve zubatá.“
„Poslyš, ty neřáde!“ Rozčílil se důlmistr. „My tě můžem k té zubaté strčit do náruče rychle a bez velký bolesti, nebo tě taky ta tvoje nová milá může dostávat pomalu a po kouskách. Tak se dobře rozmysli a řádně vol svoje slova.“ Klih se na něj poděšeně podíval. „A co tedy?“ Zeptal se.
„Ptal jsem se, jak to bylo s Hynkem.“ Zopakoval pan Šimon.
„Co by asi bylo. Začal se motat kolem Kačky, ale na tej už jsem dlouho pracoval já. Řikám si, už mám svůj věk. Čas na rodinu. Ženská by přišla vhod. A tady v revíru jich moc není. Svobodnejch. A taky už mě to, sakra, něco stálo. A najednou příde takový pachole a vona mu de na ruku. Tak jsem byl hořkej a stěžuju si u piva Plchovi.“ Starý se odmlčel. „No,“ pobídl ho důlmistr, „a co z toho, že sis postěžoval Plchovi?“
„No, já tim nic nemyslel. Jen jsem si tak ulevil, jak je život zlej. A von hned do mě, ať si to nenechám líbit, že by si jako věděl rady. Že by mi jako pomoh. Ze známosti. A ten skřet to taky pak vymyslel. S tou šachtou u svatý Anny.“ „A tam jsi ho praštil?“ Zeptal se pan Šimon. „Ale já vůbec nevěděl, že z toho bude mít smrt! Přísahám při svatý Anně a při svatým Prokopovi!“
„Nerouhej se,“, zahučel na něj důlmistr. „Tak kdo ho praštil?“
„Já myslel, že ho jenom pořádně zmydlíme, aby slíbil, že už dá s Kačkou pokoj, nebo že jako dostane znova. Jenomže najednou měl Plch v ruce kámen a vzal ho vší silou po hlavě. No a pak Hynek spad dolů, já tam na něj už neviděl, byla tma. A Plch, že se podívá, co s nim je a já ať du domů a nikoho ať nevolám. Že se vo něj postará sám, kdyby byl zraněnej. Tak jsem šel. To až ráno jsem slyšel, že je Hynek nebožtík. Při svatý Barboře přisahám, že to tak bylo, Dyť já mu chtěl jen trochu dát za vyučenou. A Plh rovnou ho takhle praštil!“ „Nevymejšlej si, ty starej darebo!“ Houkl na něj důlmistr. „Tady pana Bohuslava jsi chtěl praštit ty sám. Však my se i mladýho Plcha optáme.“
„To tedy na každý pád.“ Řekl pan Šimon. „Ale teď, jak to bylo tuhle s panem Bohuslavem. To jsi taky běžel za Plchem? A že jsi byl v noci u jámy s tím kamenem v ruce docela sám!“
„Já jsem musel. Už to bylo rozjednaný, tuhle s tou schůzkou, jako minule. A najednou Plch, že nepude. Že už ztratil zájem, co by mi prej taky furt pomáhal. Vykašlal se na mě. Tak co mi zbejvalo. Řek jsem si, že si tu Kačku ujít sakra nenechám.“
„A že ses jí, chlape, nezeptal, jestli o tebe vůbec stojí?“ Divil se Bohuslav. „Co bych se jí ptal?“ Divil se zase Klih. Peněz mám naspořeno a to je pro ženskou to hlavní.“
„Ty už ti teď nebudou nic platný, ty paznechte.“ Řekl důlmistr a podíval se na ostatní. Petřík kývl na knechta, ten škubl Klihem, zvedl ho s podlahy aby ho odvedl do kostela, kde v kryptě počká na svůj další osud.
„Ty moje peníze“ volal ještě Klih od dveří, „ty moje peníze dejte Kačce, ať má počinek!“ „Blázen jeden starej,“ ulevil si důlmistr. „Tak teď bysme nejspíš měli skřípnout malýho Plcha. Ať nám ptáček taky něco zazpívá.“
Jenomže po mladém Plchovi se slehla zem. Ptali se po něm mezi havíři, v šenku i v kostele, po celém revíru, ale zmizel jako pára nad hrncem. „Něco tušil, darebák,“ hartusil důlmistr. „Vsadil bych se, že toho už tady neuvidíme.“ Ještě, že se nevsadil doopravdy. Prohrál by i kalhoty.
Bylo třeba se přihotovit na páteční noc. Večer pan Šimon s Bohuslavem celou chalupu řádně vykropili. Pak se uradili, že budou čekat uvnitř, zatímco důlmistr, bratr Petřík se svými zbrojnoši a pár odhodlaných havířů, budou hlídat kolem domu a čekat. Sice se vlastně neví na co, ale pro všechny případy, kdyby se něco semlelo. A proč by se, konec konců nesemlelo? Všichni byli povzbuzeni, že díky lapenému Klihovi vědí už alespoň část pravdy. A věřili, že ještě něco k tomu přibude.

Kapitola XXVIII.

Znovu ve strašidelné sednici. Kdo utekl tentokrát, a jak všichni viděli, že důlmistr nebyl poberta.

VŠUDE vůkol tma. Jen v chalupě hoří na stěnách jako minule naproti sobě přes sednici dvě pochodně. Pan Šimon a Bohuslav zase u dveří. Sedí na štokrdlatech a čekají. Ty minuty před zatroubením ponocného se vlečou. Pak zaslechnou troubení na roh a zpěv:
„Odbila dvanáctá hodina,
chval každý dům Hospódina,
i Ježíše jeho Syna,
ať nás chrání ve dne v noci,
Březovým Horám ku pomoci!“.
V chalupě pořád ticho. Žádné skřípění skříně o prkna podlahy. Na polici se nepohnul ani talíř. Džbán na stole stojí, jak ho tam naposled někdo položil. Jenom to vypadá všechno trochu přízračně a neskutečně v tom mihotavém svitu pochodní. Najednou se ale pod skříní ozvala dutá rána. Tak přece něco! A potom ještě jedna rána. A za chvíli třetí. Potom čtvrtá, ale ta zněla trochu jinak. Čekali, že teď se začne hýbat skříň, ale ta stojí. A už zase všude ticho. Uslyší ještě něco? Hodnou chvíli to vypadalo, že už se nebude nic dít. Vtom se od okna ozval praskot. A potom venku dupání a hlasy. „Držte ho, paznechta!“ Slyší Pan Šimon a Bohuslav venku před chalupou volat důlmistra. Hned vyskočili, otevřeli dveře a oběhli dům kolem k oknu. Tady ve světle pochodní drží zbrojnoši za ruce malého chlapíka v kapuci. A on to Plch! „Ale vida!“ Zvolal pan Šimon. Všude ho hledáme a on nám vběhne rovnou do náruče.“
„Co jsi tady dělal, ty zmetku!“ Udeřil na něj důlmistr. I když bylo jasné, co dělal. Snažil se vypáčit okenici, aby se dostal dovnitř. „Hned uvidíme,“ řekl pan Šimon. „Držte ho pořádně, chlapi, prohledáme ho, co má u sebe.“ Jak to Plch slyšel, začal se kroutit jako had, ale chlapi ho nepustili. Prohledali mu kapsář, tam nic, ale z mošny u pasu vylovili hned tři věci. Dva klíče, jeden velký a jeden malý a pak malou kuličku, která se ve světle pochodní matně leskla. „Ať do mne hrom,“ zahudroval důlmistr, co je tohle za nález.“ „Řekl bych, že perla,“ odhadl to pan Šimon. Ale víc budeme vědět až na pořádném světle. Všichni se dívali se zájmem na tu podivnou matně lesklou věcičku. Vtom sebou Plch rychle škubl, vytrhl se knechtům a nabral do zaječích. Viděli jen, jak mizí ve tmě. „Vy troubové!“ Obořil se na ně důlmistr. „Dyť vám utek! Jak jste ho drželi? Kde ho teď budem hledat?“ Zbrojnoši se dívali na své prázdné ruce a zaraženě přešlapovali. „To ta perla,“ řekl jeden z nich. Uhranula nás. Já v životě nic takovýho neviděl.“ Důlmistr chtěl zase začít klít, ale pan Šimon ho zklidňoval“ „Teď už je pozdě honit bycha. Když dá Bůh, však ho ještě najdem. A když ne, co by nám asi řekl? Určitě by se zapřísahal, že Hynka praštil starej Klih a že to byl všechno jenom Klihův nápad. Nechme mrzoutování a podívejme se na tohle. Vždyť přece něco máme! S tou perlou si poradíme později ale zajímavé jsou ty dva klíče. Co tenhle menší?“ Důlmistr si ho prohlédl a pak sáhl do svého kapsáře. „Na moutě kutě, jestli on to není druhej klíč od tý truhly s penězma!“ Všichni se hned na penízku otočili a hnali se do chalupy. Důlmistr zkusil oba malé klíče a byly v zámku truhly jeden jako druhý. „Tak to je záhada, dumal důlmistr, „jak moh ten malej zmetek přijít k takovýmu stejnými klíči.“ „Ano, to je opravdu záhada.“ Souhlasil pan Šimon. „Ale alespoň už víme, jak mohl někdo přijít k penězům z té truhly.“ „A to je svatá pravda!“ Zvolal důlmistr. „Teď je to jasný a nikdo nemůže říct, že jsem si tady přilepšoval. Dneska každej viděl, kdo je zloděj.“ „S tím souhlasím, řekl pan Šimon. Ale moc rád bych věděl, jak se předtím ten kluk dostával do chalupy a k té truhle. Nikdo si zatím nestěžoval, že by někdy byla okenice vylomená. Peníze z truhly mizely jenom v páteční noc.“
„A kromě toho,“ upozornil Bohuslav, „okno bylo pokaždé skoro celé zakryté tou přesunutou skříní, takže by tudy nemohl dovnitř, ani kdyby tu okenici vypáčil.“ Pan Šimon zkusil velký klíč ke dveřím do domku. Ale nepasoval. „Tudy se tedy dostat nemohl. „Zámek je novej.“ Komentoval to Pešek. „Jak jsem tu začal úřadovat, pro jistotu jsem ho dal vyměnit.“ „To jsi dobře udělal.“ Pokýval hlavou pan Šimon. „No co, už je dost pozdě ne? Počkejme si na světlo Boží. Ráno se tu sejdem a ještě tu všechno vevnitř i kolem pořádně prohledáme.“ „Taky myslím,“ souhlasil důlmistr.“ Pořádně zamknu, ale někdo by tu přece jen měl hlídat až do rána.“ Dva havíři, kteří tu byli, celí zvědaví, už od večera, se přihlásili, že pohlídají. Teď, když už uvnitř nestraší, klidně tu zůstanou. A jestli se ještě objeví Plch... výrazy jejich obličejů byly výmluvné.

Kapitola XXIX.

Co našli v koutě, co našli v lese a čím se ve staré chatrči topilo v peci.

KDYŽ se pan Šimon s Bohuslavem a bratr Petřík se zbrojnoši vrátili do Ernestina a rozešli se spát alespoň na chvíli, pan Šimon se převaloval na loži a ne a ne usnout. Hlavou se mu rojily všelijaké myšlenky jako mravenci jeden přes druhého, ale celkem žádný užitek z toho nebyl.
Ráno, či spíše dopoledne, se zase všichni i s důlmistrem sešli v havířském cechausu a dva noční hlídače poslali na kutě. Pan Šimon měl přece nějaký nápad. Přinesl si s sebou kus prkna a v rohu místnosti si lehl ke skříni, aby se podíval co je dole pod ní.
„Tady se v noci ozývaly ty rány, než začala praskat okenice. Ty si je Bohuslave slyšel taky. Tak poslechni a dávej pozor.“ Pan Šimon strčil prkno pod skříň a dvakrát bouchl zespodu do dna.
„Je to ono? Já myslím, že jo.“ „Já bych taky řek,“ na to Bohuslav. Takhle zněly ty tři rány. A pak byla čtvrtá, trochu jiná.“ Pan Šimon vstal. „Pojďte, chlapi, zahrajem si na duchy. Popadneme tu skříň a odsuneme ji na místo, kdy jste ji vždycky v sobotu ráno našli.“ Vzali hák aby ji zdvihli u stěny, nadlehčili ji trochu i ve předu, opřeli se do ní a poponesli, nebo spíš pozatlačili. Šlo to ztěžka. A to na to byli čtyři. Postupně ji dostrkali, až zakryli skoro celé okno. V místnosti ubylo světla a tak pan Šimon požádal o louč. Posvítil s ní do rohu a ukázal na podlahu. „Vidíte? Předtím jste si toho nevšimli, tady v rohu je vždycky přítmí a zvlášť v sobotu, když to okno bylo zakryté. Ale teď to vidíte. A viděli. Na podlaze se matně rýsoval poklop. „To byly ty rány,“ řekl pan Šimon. Někdo se prostě pokoušel otevřít ten poklop, ale narazil s ním do dna skříně, protože se už nepřesunula ale zůstala v rohu, jak byla. Za minulých pátků se dal poklop snadno otevřít, když se skříň přestěhovala kus dál. A jak se teď ten někdo pokoušel zdvihnout poklop, tak několikrát narazil. Tak ho pustil zpátky a to byla ta čtvrtá rána. Došlo mu, že skříň se tentokrát nehnula. Ale to znamenalo, že okno je volné. A tak se potom vrátil a pokusil se vylomit okenici.
„Šikovnej zmetek,“ ulevil si důlmistr. „Ale jak se dostal dolů pod ten poklop a jak zase potom ven z domu k okenici?“
„To hned zjistíme, když ten poklop zvedneme“, odtušil pan Šimon.
Podal louč důlmistrovi, poklekl na podlahu, vytáhl dýku, zasunul do spáry mezi prkny a poklopem a trochu zapáčil. Bylo vidět, že poklop není nijak zajištěný. Trochu se nadzdvihl. Bohuslav se svou dýkou zabral vedle a zvedli ho nahoru ke stěně. Dole byl prostor, hluboký a temný. Ale to se změnilo, když dovnitř posvítili loučí. Viděli malý sklep. Poklop se nacházel akorát v rohu sklepního stropu. Kolem něj se rozbíhaly dvě kamenné zdi a o jednu byla zespod opřena ostrve, jednoduchý žebřík vyrobený z rovného stromu a větví. Nebyl dlouhý, tak na výšku vzrostlého chlapa. Pan Šimon se obrátil na důlmistra: „Až budu ve sklepě, tak mi podáš světlo.“ Slezl pomalu dolů a když si vzal louč a posvítil, zavolal na ostatní. „Pojďte sem za mnou, nějakých šest se nás sem vejde a vemte víc pochodní.“ Sklípek byl protáhlý, pokračoval od poklopu pod stěnou dřevěnice, ještě asi na dva sáhy dál. Na konci sklepa byly masivní dřevěné dveře s velkým zámkem. „Kdo má ten velký klíč?“ zeptal se pan Šimon. „Tady,“ odpověděl Bohuslav. „Hádám, že to bude on.“ „A já hádám, že tam bude ještě další komora, možná větší,“ měl za to pan Šimon. Klíč pasoval. Když dveře otevřeli, zjistili, že za nimi není další sklep, ale šachta. Mohla mít takových dvacet sáhů, dobře vyfutrovaná. Cimr byl už letitý, ale stále fortelný. Vedla mírným sklonem vzhůru. „Tak takhle se dostával dovnitř“, řekl důlmistr. „Odněkud zvenku vlezl do šachty, pak dveřmi do sklepa a poklopem do cechausu k truhlici. Ale jak je jenom možný, že se ten panchart nebál všech těch duchů a toho strašení?“
„To možná ještě zjistíme,“ odpověděl pan Šimon. „Teď projdeme šachtou, kudy chodil Plch s tvými stříbrňáky ven a uvidíme, kam nás to dovede.“ Pustili se šachtou vzhůru a ani ne za pět minut z ní vylezli na vzduch provoněný borovicemi v otevřeném lese mezi stromy a letitým bezovým porostem. Skrz něj pokračovala od šachty v mechu malá vyšlapaná pěšinka, který vedla rovně do volnějšího lesa borůvčím a vysokými kapradinami. Zhasili pochodně. „Musíme teď potichu jako zloději,“ zavelel pan Šimon. „Kdo ví, na co na konci pěšiny narazíme.“
Cestička je asi po čtvrt hodině dovedla na dohled paseky, kde stála dřevěná chajda s doškovou střechou. „Ať se propadnu,“ zahučel si pod vousy důlmistr. „To je přeci chajda starý bohyně. Tady teď přebejvá, po tom do odtáhla z cechausu.“ A vskutku, z chatrče právě vyšla Kuna, ve špinavých hadrech a rozcuchaná. Nesla vědro. Za chajdou byl slyšet potok. „Asi se jí teď moc nedaří,“ poznamenal Bohuslav. „Dny staré slávy jsou pryč.“
„Víte co?“ Navrhl pan Šimon. „Mám takový tušení, že uvnitř bude ještě někdo. A jestli je vzadu v chajdě nějaké okno, tak určitě, jak nás uvidí nebo uslyší, bude chtít tím oknem za chajdy ven. Petříku, řekni svým zbrojnošům, ať se tam podívají, až se Kuna vrátí od potoka. Obejděte to ale trochu dál, aby nebylo slyšet.“ Když se Kuna vrátila s vodou a zmizela v chýši, pan Šimon s Bohuslavem a důlmistrem ještě chvíli počkali, až budou knechti jistě vzadu, a potom vyšli na palouk.
Stará, když slyšela šelest kroků v trávě, vykoukla podezřívavě ze dveří. Bylo znát, že nečeká nic dobrého. Když viděla důlmistra Ježka s nějakými pány, postavila se jim a zavolala: „Co tady pohledáváte! Zbavili jste se mě, tak mi dejte pokoj. Vari od mého prahu! Odkud jste přišli, tam se zase vraťte!“
„Však my se vrátíme, Kuno,“ odpověděl pan Šimon. „Ale když se poštěstí, někoho si i odvedeme.“ Pak se podíval na střechu: „Ale ale, že by ti do chajdy skočil červený kohout?“ Ve spárách mezi došky se začal valit kouř. Někdo v chalupě nejspíš zapálil na ohništi, nebo v peci.
„Nestarej se, vznešenej pane, a jak říkám, ani krok! Jinak vás všechny prokleju, že do konce života budete jako mátohy! Mně vaše meče strach nenaženou, mám na to dobrý mazání a taky mám věru mocný zaklínání!“
„Ta baba zdržuje.“ Napadlo pana Šimona. „Tak už uhni, uvidíme co se v té chalupě děje!“ V tom bylo slyšet za chalupou nějaký výkřik, nadávky a rvačku. Bohyně zavyla jako vlčice a vrhla se dovnitř. To už ale zbrojnoši přiváděli zezadu malého Plcha. Kroutil se jako had, ale drželi ho pevně. Takovou ostudu, aby jim utekl podruhé, si udělat nechtěli. Pan Šimon s Bohuslavem a důlmistrem vešli dveřmi dovnitř za babou. Důlmistr uviděl na hambalkách nad malou pecí kus provazu a hodil ho zbrojnošům: „Svažte ho, paznechata, pořádně, ruce i nohy.“ Stará se na něj obořila: „Nechte ho jak je! Ten kdo mýho vnuka sváže, tady se se zlou potáže!“ Popadla nějaký svazek větviček a vyběhla kolem pana Šimona a důlmistra ven na zbrojnoše a tvářila se tak zle, jako by je chtěla proměnit v kámen. Přitom ze sebe chrlila všelijaké staré kletby, že by se i otrlý žoldák zachvěl v kostech. Však také jeden zbrojnoš už se začal trochu ošívat.
„Nech toho, ty babice!“ Vykřikl na ni druhý a praštil ji přes rukou pusu, až sebou škubla a mezi zuby se jí objevila krev.
„My jsme ve službě samotného arcibiskupa, a jestli ti naše návštěva není po chuti, tak pozveme jinou, svatou inkvizici. Ta už tě naučí sekat latinu!“ Baba schoulila hlavu mezi ramena a zmlkla. Přece však potichu, pro sebe si něco mumlala a vrásčitou tvář měla zkřivenou bezmocnou pomstychtivostí.
Pan Šimon se ze dveří obrátil na bohyni i na Plcha. „Ale teď vážně Kuno. Kdepak jsou ty nakradené groše? Už jich musí být slušná hromádka.“ Kuna mlčí jako zařezaná, Plch se jen usmívá: „Klidně se podívejte. Nic nenajdete. Nic tam není.“ „A to my se podíváme,“ odpověděl, mu důlmistr a chutě se pustil do prohledávání chatrče. Knechti přistrčili Plcha dovnitř: „Nedělej drahoty a ukaž, nebo uvidíš.“ Ale Plch se jen pohrdlivě usmíval, když důlmistr, Bohuslav a Petřík prohledávali každý kout. Dívali se pod lavici, pátrali na trámech i v koších. Pak se pan Šimon postavil před kamennou pícku. Plchovi ztuhl úsměv. „Ale vida,“ pravil pan Šimon. „Takové teplo je dneska, a ono se topí v peci.“ „Vodu jsem ohřít chtěla,“ vykřikla babice. „Tak vodu,“ usmál se pan Šimon. „To se podíváme, čím se u tebe v chalupě do pece přikládá. Hned ti tu vodu ohřejeme. Popadl okov plný vody, který Kuna před chvílí přinesla, a celý ho vychrstl do ohně. Vyvalil se bílý dým, tak že museli všichni z chatrče utéct. Valilo se to i oknem a dveřmi ven na palouk. Plch sebou škubl, jako by se v tom dýmu chtěl ztratit, ale na zbrojnoše si nepřišel. Však měl i nohy svázané, kam asi tak utekl. Když se vzduch pročistil, pan Šimon vytáhl meč a začal šátrat v peci. Vyhrnul mokré černé uhlíky, které ještě sem tak zasyčely jiskou. „Pěkně už se to rozpálilo,“ řekl, když se díval dovnitř. Pak k sobě přihrnul cosi většího. „Tak takové se, důlmistře, pečou u Kuny koláče!“ Ve dvířkách pícky se ukázal hliněný hrnec, naplněný stříbrnými groši. Důlmistr se k nim hrnul. „Jen pomalu, důlmistře,“ smál se pan Šimon. „Aby sis o peníze ruce nepopálil. Já bych je teď do ruky nebral. Počkáme si, však nám neutečou. A tahle bohyně se svým vnukem taky ne. Vezměte je, Petříku k vám do Ernestina. V hornickém revíru nevím, kam by je přišlo bezpečně zavřít.“
„To já tedy taky ne,“ řekl důlmistr. „Ale půjdu s dovolením s vámi, dokud se nepřesvědčím, že jsou dobře pod zámkem.“
„Neboj se, důlmistře, já s nimi půjdu sám,“ řekl pan Šimon. Mám se ještě Plcha na co zeptat. A ty bys mohl, mistře Pešku, s Bohuslavem, připravit na ráno posezení v šenku. Ať přijdou i havíři. Ti mrtví byli jejich kamarádi, ať slyší, jak se všechno sběhlo. Něco už jsem si v hlavě srovnal, něco se teď dozvím. A pozvěte i pátera Dětřicha od svatého Prokopa.“

Kapitola XXX.

Co zvěděl pan Šimon o těch mordech, co si myslel bratr Petřík o tom strašení a co se pan Šimon nedověděl o Písku.

V havířském šenku bylo plno jako o svátku svaté Barbory, přišel kdo mohl. Havíři seděli za stoly a stáli u stěn. Někteří zapíjeli zabité kamarády, někteří spolu tlumeně probírali minulé události a dohadovali se, s čím pan Šimon přijde. A když pak od kuchyně vešel, rozhostilo se ticho. Pan Šimon přešel k sudům u výčepu a požádal prokopského kněze, otce Dětřicha, o modlitbu za mrtvé. Když se zase všichni od stolů posadili, začal.
„Určitě budete chtít vědět, jak to všechno bylo a kdo má vaše druhy na svědomí. Jsem rád, že vám to dnes už skutečně mohu říci. Něco jsem si postupně skládal dohromady během našeho vyšetřování, něco jsem se dověděl od mladého Plcha. Ukázalo se, že když nemá za zády starou Kunu, vzdorovitost i statečnost ho přešly. Takže, od začátku. Ale kdy to vlastně začalo? Já bych řekl, že už tehdy, když se stará Kuna odstěhovala z dnešního cechauzu. Pamatuješ, důlmistře, jak jsi říkal, že napřed nechtěla ani slyšet a pak se najednou rozhodla, že odejde?“ „To jsem říkal,“ odpověděl důlmistr. „A tak to taky bylo.“ „Ano,“ odpověděl pan Šimon. „A já také už vím, proč to tak bylo. Dohodli jste se, přece, že si vezme co unese. To znamená, že skříň, ale hlavně truhla, zůstaly v domě. A staré bohyni zase zůstal klíč od truhly. Ne, že by se s tím někomu svěřila. Dala ti jeden a určitě svatosvatě tvrdila, že je jediný.“
„Tak jest.“ Potvrdil důlmistr. „A kdyby nebyl, co by jí to bylo platno, když se dům stejně zamykal a zámek byl nový. Jak jsem řekl, o to jsem se postaral.“
„Prozíravé rozhodnutí.“ Řekl pan Šimon. Ale nikdo tehdy nevěděl, co věděla stará bohyně. Že je tam ta štola se sklepem a poklopem. Dala si to vykopat už kdysi, jako únikovou cestu. Kdyby něco. Však dobře věděla, že za to, co tam za peníze různých ženských prováděla, může přijít odplata. A také že teď přišel její čas. Ale to předbíhám. Vraťme se do doby, kdy se odstěhovala do lesa a z domu se stal havířský cechaus.“ „Ale jak to přijde,“ přerušil se zaujetím výklad páně Šimonův důlmistr, „že tam od začátku dlouhou dobu nestrašilo? Bejval tam klid, sám jsem tam někdy přespával. A do truhlice taky nikdo nelez.“
„To přijde tak, „odpověděl pan Šimon, „že věci se začaly hýbat teprve když se ke Kuně vrátil ze světa její vnuk, Plch.“ Šenkem to zašumělo, protože tohle spousta havířů netušila. „Ano,“ pokračoval pan Šimon. Stará Kuna měla ten klíč od truhly připravený, jak se říká, pro strýčka příhodu. A když byl po ruce Plch, přišel jim ten klíč k užitku. Věděli co ví každý, že nejcennější věci je zvykem schovávat v truhle. Napřed ale bylo třeba, aby se Plch zapracoval mezi havíři. A tu nevěděli, jestli ho náhodou někdo z pamětníků nepozná. I když uběhlo dost let a z malého kluka už je výrostek. Člověk se mění, ale přece jen. Proto se hodilo, když přišla na Březové Hory nabídka na práci v Písku. Jak se to baba dověděla, hned se Plch přihlásil. Až se pak vrátí z dalšími z Písku, už nebude nováček, kterého každý okukuje. Bude prostě patřit mezi ty, kteří se vrátili z Písku. Jenomže v Písku to nebyla jen obyčejná havířina. Tam se přece stříbro ani zlato v dolech netěží. Taky tam všichni vydělali dost dost peněz. Ale mladý Plch dostal ještě jednu neobvyklou odměnu navíc.“
Tady se pan Šimon odmlčel. „Nikoho nic nenapadá?“ „Tu perlu!“ Zvolal Bohuslav.
„Ano, tu perlu. A to byl jen závdavek. Celá odměna měla přijít, až tady na Březových Horách splní svůj úkol, o kterém ti tři ostatní havíři neměli ani tušení. A bodejď by o něm něco tušili. Byl to totiž velmi nekalý úkol. Všechny je do jednoho zamordovat.“ Šenkem to znovu zahučelo. „Pro Boha živého, kdo a proč mu dal takový nekřesťanský úkol?“ Zhrozil se otec Dětřich.
„Ten, kdo chtěl, aby se nikdo nedověděl, co se v Písku kopalo. Jeden člověk tam v městě usedlý, svým způsobem dosti mocný, který místo jedné dlaně nosí hák. Vám to nic nepoví, ale já s bratrem Bohuslavem ho známe. Ale protože to sem nepatří, pojďme dál. Ostatně, podle toho, jak lotra Háka známe, skutečnou odměnou za ty mordy by určitě malému Plchovi byla nebyla žádná další perla, ale jen poslední havířská smrt. Takže i kdyby se mu podařilo nám utéci, té zubaté s kosou by stejně neutekl. Ještě by jí sám běžel naproti. Ale nešť.
Povězme si, jak to mladý Plch celé nastrojil. Kdo z těch havířů umřel první?“
„Odolen,“ řekl důlmistr. „Zavalilo ho v šachtě. Byl tam s ním tehdy...Plch.“
„No právě.“ Řekl pan Šimon. „Nebylo to žádné náhodné neštěstí. Odolen šel přece vpředu se světlem. A za ním Plch s kladivem a mlátkem. Hned dvě zbraně.“
„No jistě!“ Vykřikl důlmistr. „Tak to muselo být. Plch prostě v šachtě praštil Odolena zezadu. A když ten upadl, opřel se ten malej paznecht do podpěr u štusů, vytlačil nebo vykopl je z hnízda a čekal, až se fiřt svalí. A pak běžel jakože pro pomoc.“ „Ano.“ Potvrdil mu to pan Šimon. „Tak se k tomu také Plch přiznal. Vykopl podpěry z důlků v zemi a strop se svalil na Odolena, který už byl omráčený, nebo mrtvý. Pak to ještě ten malý darebák musel nějak zařídit s Bláhou a Hynkem. Využil toho, že jste vyhlásil odměnu dvaceti grošů pro ty, kteří vydrží v noci v cechausu a řeknou, co se tam děje. Přemluvil starého Bláhu, že budou hlídat spolu. Jinak by to samotného Bláhu asi vůbec nenapadlo. A když přišel večer, najednou Plch dělal, že má plné kalhoty a tak v tom Bláha zůstal sám. Aby nevypadal, tak se rozhodl, že tedy sám půjde. A taky aby se nemusel dělit o ty peníze. Jenomže Plch nezahálel. V noci tam vlezl naší známou cestou skrze sklep a na smrt vystrašeného Bláhu, zabil sekerou. Pak ji pohodil na zemi mezi střepy, aby to vypadalo, že lítala vzduchem jako všechno ostatní a Bláhu přitom trefila.“
„Promiňte, pane Šimone,“ zeptal se otec Dětřich. „To ale nemohu pochopit, jak to, že se mladý Plch sám nebál toho strašení. Vždyť mohl také přijít k úhoně. Vždyť jen jaká strašná síla musela hýbat tou skříní, a pak ty věci létající co celé síni? A také jsme přemýšlel, jak to, že se vůbec něco takového v tom domě začalo dít, když zpočátku, jak sám důlmistr potvrdil, se tam nic takového nedělo?“
„To je hodně otázek,“ usmál se Pan Šimon. „A zrovna o nich toho moc nevíme. Tady bych spíš hádal. Myslím si, že mladý Plch se těch věcí nebál, protože od mala vyrůstal se starou bohyní. Kdo ví, co všechno tam v tom domě už jako malý kluk viděl a co všechno zažil. Byl tam přece doma a asi mu to nejspíš nepřipadalo tak hrozné jako nám. A proč to začalo tak najednou? Muselo se stát něco, co ty věci spustilo. Jako když máte napnutý samostříl a pak stisknete spoušť. Co na to říkají moudré knihy, bratře Petříku?“ Knihovník byl trochu zaskočený, že se ho najednou pan Šimon přede všemi tak ptá a proto si vyžádal chvilku na přemýšlení. Havíří se na něj zvědavě dívali, s čím ten učený člověk od pana arcibiskupa přijde. I páter Dětřich byl zvědav.
„Inu, pane Šimone, a vážení přátelé, o takových věcech se v knihách moc nepíše. Ale protože jsem jich přečetl už věru hodně, snad mohu na základě toho, jak sám říkáš, alespoň hádat. Vezměme si jen ty hrozné věci, které se na tom místě dlouhé roky dály. A bylo jich mnoho. Smrt tolika nenarozeních Božích dětí, kletby a čáry. Všechny ty věci postupně napínaly tětivu toho samostřílu, abych se držel tvého příkladu, pane Šimone. A myslím si, že tou událostí, která stiskla spoušť, byla násilná smrt starého Odolena. Zvláště, když byla považována za pouhé neštěstí, takže zůstávala nevyšetřena a nepotrestána. Je to podle mne jediné vysvětlení, když vezmu v úvahu to, co nám říkal v Ernestinu tuhle důlmistr, že v té chalupě byl klid až do smrti Odolena.“
„To je pravda,“ stvrdil důlmistr. „A tak to nejspíš taky bude. Takže víme, jak to bylo s Odolenem a taky s Bláhou. Ale Hynka přece zabil ten marně zamilovaný blázen Klih, i když se zapřísahá, že to neudělal.“
„Tentokrát se zapřísahá po právu, důlmistře,“ odpověděl pan Šimon. „Skutečně Hynka přímo nezabil, ale pomáhal. Když Plch viděl, jak starý Klih na Hynka žárlí, nasadil mu do hlavy myšlenku, že pod nějakou falší vylákají Hynka v noci na pusté místo a tam mu spolu dají za vyučenou. Klih souhlasil. Pod záminkou schůzky s Kačkou, jak už víme (podíval se Kačce, ta se otočila a šla do kuchyně), se jim skutečně povedlo vylákat Hynka ke štole svaté Anny. Tam Plch využil příležitosti a praštil Hynka kamenem, takže ten spadl dolů před šachtu. Pak poslal Plch starého Kliha pryč, že se postará. A také se postaral, ale se po svém. A tak všichni tři havíři, kteří s ním v Písku kopali, jsou po smrti.“
„A co tam tedy vlastně kopali?“ Zajímal se Bohuslav.
„To je jediná věc, kterou zatím nechce Plch říct. Poznal, pacholek, že to chci vědět opravdu hodně. A tohle je jeho malá pomsta. Ale však on dneska promluví. O to se zbrojnoši rádi postarají, když to bude nezbytné.“
„A jak to, medle, bude se starým Klihem?“ Zeptal se důlmistr. „Když se ukazuje, že Hynka nezabil, tak ho zřejmě provaz nečeká.“
„Možná čeká,“ odpověděl pan Šimon. On totiž Klih neměl prsty jen ve věci Hynka. On také chtěl zabít, a to už skutečně chtěl, tady pana Bohuslava, když jsme domluvili s Kačkou, že bude předstírat jejího nového milence.“
„Takže ona se Kačka nestěhuje do Písku?“ Podivil se jeden z havířů. „Nestěhuje. Zůstane vám tady. To byla jenom taková hra, abychom nalákali Kliha do pasti. A on se chytil a chtěl nám Bohuslava ubezdušit. A protože je prostého původu, za takové napadení erbovní osoby mu provaz hrozí. Takže teď záleží na panu Bohuslavovi, jestli na Kliha podá patřičnou stížnost u zdejší vrchnosti, tedy u pana arcibiskupa, ergo u bratra Petříka, když tu teď jeho milost není.“
„No, to záleží za starém Klihovi, jak se zachová“ usmál se Bohuslav. „Ale to už s ním projednáme v soukromí.“

Kapitola XXXI.

Jak přišel Klih ke správné myšlence a Kačka k věnu, o loučení s bratrem Petříkem a jak k tomu přišlo, že všechno sepíše.

VŠICHNI havíři se pomalu rozcházeli. Bohuslav zavolal na šenkýřku Kačku, ať jde s nimi, teď mají pořízení, které se jí týká. Pak s panem Šimonem, důlmistrem a plebánem Dětřichem zamířili do kostela svatého Prokopa, či spíše do jeho sklepení, kde čekal Klih na svůj osud. „Máš štěstí, ty neřáde, že se Plch k tomu Hynkovi přiznal.“ Spustil důlmistr zhurta na Kliha. „Ale ještě nemáš vyhráno. Však on ti tadyhle pan Bohuslav poví svoje.“
„Jak to bude s těmi penězi, které máme dát tuhle Kačce, až tě popraví?“ Zeptal se Bohuslav.
Klih chvíli koukal. „Ale oni mě teď snad už nepopraví, že ne?“
„Možná popraví, možná nepopraví.“ Řekl přísně Bohuslav. „To záleží na tom, jestli si vzpomenu, jak jsi po mně skočil s tím kamenem, nebo jestli na to zapomenu. Protože jestli tě napadne, že si ty peníze teď přece jen necháš, tak si na to vzpomenu a půjdeš na šibenici. A potom ty peníze stejně přijdou Kačce, jak jsi sám řekl a jak jsme všichni slyšeli. Ale jestli dáš za svůj čin pokutu, tedy jestli ty peníze přece jen sám necháš Kačce, tak na to zapomenu a to tě asi potom pustíme z téhle díry na svobodu. Já být tebou, tak bych to viděl takhle.“ Nakonec Klih uznal, že by to taky tak viděl. A tak peníze dostala Kačka, když už nemá Hynka. Starý Klih sbalil svých pět švestek a pakoval se do jiného revíru. Tady v Březových Horách už by mezi havíři neobstál. „A ty nebuď smutná,“ domlouval Bohuslav mladé šenkýřce. Když je holka hezká, může udělat štěstí. A když je hezká a ještě k tomu trochu při penězích, tak ho udělá teprve.“ A Kačka se s tím nakonec spokojila. Co jí taky zbývalo? Když se před odjezdem loučili s farářem Dětřichem, zeptal se: „Poslyšte, pane Šimone, co se vlastně stalo s tou svatou vodou, kterou jste dostali od toho černokněžníka? Řekl vám k tomu něco?“
„Voda zatím zůstává ve džbánu v cechausu u důlmistra. Prý ji máme dát tomu, kdo si řekne.“
„Aha. Tak já bych si s dovolením o ni řekl. Víte, v našem kostele se určitě neztratí. A pak, kdyby se dostala nějak do rukou osobě neduchovní, no, víte, havíři jsou jako děti, trochu pověrčiví. Kdo ví, co by je napadlo s ní provádět.“
„Beze všeho, řekl pan Šimon, je vaše.“
„A nebude vadit,“ usmál se Bohuslav, „že je od slovanského rozkolníka?“ „No,“ opáčil páter Dětřich. Já vám něco povím. Tady lidé, když už si nevědí rady, chodili buď za Kunou, nebo co já vím, za nějakou podobnou babou, a nebo do lesa za Gorazdem. A tak to už jsem radši, když chodí za Gorazdem. Ten umí také dělat divy, ale přece jen, arcibiskup mě netrestej, jsou od Pána Boha. A za tu posvěcenou vodu děkuju.“
První, co se rozhodl pan Šimon udělat, když se s Petříkem a Bohuslavem vrátili do Ernestina bylo, že hned sejde do sklepení za Plchem a dokončí výslech. Ale čekala ho nemilá novina. Plch se nějak vykroutil z provazu, kterým byl svázán a pak se na něm v tom sklepě oběsil. Jaké že to bylo to dílo havířů v Písku, si odnesl s sebou. Pana Šimona s Bohuslavem to věru mrzelo. I ta sebevražda, i to neodhalené tajemství. Ale co teď s tím? Plch by provazu stejně neušel, ale aspoň by před smrtí dostal, jako každý odsouzenec, možnost usmířit se s Bohem. Takový člověk si usmyslí, že se sám přičiní, aby byl všemu konec. Ale na to nepomyslí, že když vypudí duši z těla, je to vlastně začátek jiného života. Jaký ten věčný život bude, neusmířený s lidmi a s Bohem?
Bratr Petřík nalil Kestřanským mělnické do skleněných zelených pohárů, posázených na stěnách skleněnými perličkami. To aby neklouzaly z ruky. „Z těch tady pije sama jeho milost arcibiskup,“ dodal pološeptem. „Dovolil jsem si jich použít, protože se loučíme a protože mi bude smutno, až odjedete. Nechtěli byste zase tak za půl roku přijet něco vyšetřovat?“
„Milý Petříku, copak toho nebylo dost?“ Smál se pan Šimon. „Jen mne mrzí, že tu jednu důležitou věc, co tam ti chlapi v Písku na ostrově kopali, jsem se nedověděl. Byla to taková Plchova pomsta. Jeho malé vítězství“.
„Máš pravdu,“ souhlasil Petřík, je to mrzuté, takhle si sám vzít život. I když to byl lotr k pohledání. Alespoň ušetřil práci katovi.“
„A jak bude s Kunou?“ Zajímal se Bohuslav.
„To opravdu nechám až na rozhodnutí jeho arcibiskupské milosti. Jen ať zatím baba sedí kde je a přemýšlí o svých hříších. Ale vy mi budete chybět, přátelé. Víte, knihy, to je skvělá věc a jejich svět je krásný. Ale něco jiného je si v nich číst o zajímavých událostech a něco jiného je, když člověk sám něco pozoruhodného prožije.“
„Tak o tom napiš zase ty nějakou knihu,“ navrhl mu pan Šimon.
„Neříkej dvakrát, nezbedný spolužáku! Nebo se jednoho krásného dne objevím před kestřanskou tvrzí a budu žádat dobré pohoštění. A při tom pohoštění si nechám od vás všechno povyprávět a pak to zaznamenám na pergamen, na paměť a poučení pro věky budoucí!“
A pak ještě dlouho hovořili a pak šli spát. A pak se probudili do pěkného rána a bratři Kestřanští, co se dalo dělat, vyrazili k domovu. Jen krátce se ještě zastavili v cechausu a potom v kostele svatého Prokopa. Zastihli právě konec mše a tak zašli do sakristie a svěřili do rukou pátera Dětřicha tu nádobu se svatou vodou. Když odjížděli, zněla jim ještě v uších česká píseň po „ite misa est“, kterou si havíři, a ještě více snad jejich ženy a děti, vyprošovali pomoc nebeskou:
„Svatá Barboro, v své velké moci pospěš nám, havířům, ku pomoci.
Střez mne tam dole, v mojí hodinu, a zas nahoře, mojí rodinu...“

Kapitola XXXII.

Jak Černej v Mirovicích uzrál a zač jsou Kestřanských boty.

KDYŽ pan Šimon s Bohuslavem dorazili konečně kvečeru do Mirovic, byli zvědavi na promluvu s lotrem Černým, zdali už uzrál. A čekalo je překvapení, protože ve sklepě mirovické tvrze byli lotři hned dva. Přibyl tam takový mladý kluk, jakýsi Čejčo. „Motal se tady kolem tvrze, jak můra u plamene,“ řekl pan Diviš, když ráno zasedli v obytné věži u stolu nad kucmochem sypaným mákem. „Tož jsem si na něj posvítil“. Najíst se hned brzy zrána sice nebývalo zvykem, ale hostitel si chtěl s Kestřanskými popovídat a vyzvědět, jak se dařilo v Příbrami. Právě jim rozléval do hnědě glazovaných pohárků: „Došli jsme si pro toho zmetka, ať tam Černému není smutno.“
„Takže k výslechu budou rovnou dva,“ zaradoval se Bohuslav. „To znamená že se toho dozvíme víc.“
„My na to máme lepší metodu, když dovolíte, pane Bohuslave,“ usmál se pan Diviš. „Vedle sklepa, kde jsou ti dva pobertové zavření, je totiž ještě jeden menší a mezi nimi u stropu je malé okénko, kterým proudí ne jen vzduch, ale je li třeba, tak i slova. Nikdy vám žádný lotr při výslechu neřekne tolik, kolik si toho navykládají mezi sebou. A tak vás také hned musím varovat, abyste se odtud nevraceli do Písku přes Jiherský brod, protože tam na vás bude číhat rota lotrů z Vyhlídky. Tak to alespoň mladý Čejčo vykládal Černému. Že prý se dohodl Jakub Hák z Plechandy se Vzteklým Kozlem. To bude, předpokládám, hlava těch na Vyhlídce. Že prý Hák od Kozla koupí vaše boty.“
„Naše boty?“ Podivil se Bohuslav. Pan Šimon poznamenal: „Vida, jak poetické vyjádření objednávky dvou loupežných mordů.“
„Ano,“ souhlasil pan Diviš. „Zdá se, že mezi sebou užívají jakousi zvláštní formu poezie. Jsou to duše citlivé.“
„Tak to bychom se mohli podívat, jak citlivou duši má ten lotr Černej,“ navrhl pan Šimon. „Jen pojďme,“ souhlasil pan Diviš. Nechal jsem ho malinko vyhládnout. Myslím, že s ním bude řeč. Toho Čejče dám odvést do čeledníku, aby se před ním Černej moc nežinýroval.“ Lotr Černej seděl sklesle v rohu temného sklepa na kusu staré slámy, opřený o chladnou kamennou zeď. Když zbrojnoši odvedli spoutaného Čejče a do jeho zavlhlého příbytku vešlo panstvo, ani se nepohnul.
„Probuď se, ty lumpe,“ zavolal na něj pan Diviš. „Přišla za tebou vzácná návštěva.“ Černej se na ně sotva podíval“ „Mně je to jedno. Stejně už jsem skončil. Jestli chcete pověsit nevinnýho člověka, tak si mě pověste. Taková je na světě spravedlnost.“ „Však dneska ještě pod šibenicí nestojíš,“ řekl pan Diviš. Dám ti trochu času, aby ses mohl rozpovídat. Jak to bylo s tím přepadením a mordem Předoty z Radkovic? Ale teď pravdu, nebo tě tu nechám úplně chcípnout hlady!“
„Mně je to jedno,“ na to Černěj. „Mně už stejně nic dobrýho nečeká.“ Pan Šimon dostal nápad. Pošeptal něco Bohuslavovi a ten vyběhl po schodech.
„Poslyš, ty darebo, obrátil se pan Šimon na Černého. „Nahoře mi pan Diviš nalil číši moc dobré medoviny. Jen se rozplývá na jazyku. Co bys tomu řekl, že bys ještě ochutnal od panského stolu? Třeba by se ti se svlaženým hrdlem lépe povídalo.“ Bohuslav se vrátil se shora s medovinou. Černej se na číši chtivě podíval.
„Vida,“, řekl pan Diviš, když viděl změnu. „Jestli ti medovina rozváže jazyk a budeme spokojení, dám ti sem přinést plný džbánek. Ale musíš vyklopit všechno, co víš.“ Černej vztáhl obě svázané ruce pro číši. Pak ji popadl a vypil ji naráz, jako by to byla živá voda. Také, že ožil.
„Tak dobře. Ale to vám přisahám, že já to opravdu nebyl. Urození pánové nejsou v mym fochu. Já tak leda nějakýho kmána, jako byl ten rybář...“ Černej se zarazil, protože si uvědomil, že z něj vypadlo něco co nechtěl.
„Tak ty jsi praštil rybáře Mareše veslem?“ Zeptal se pan Šimon. Černej pokrčil rameny:
„Musel jsem. Přikázali.“
„Nebo spíš zaplatili.“ Poznamenal pan Diviš. Ale pokračuj, jak to bylo s tím mým
strýcem?“ „To byli Baťka s hostinskym Bezuchou. Dostali hlášku. Ale oba už jsou stejně na
pravdě Boží. Baťku pověsili Na Spravedlnosti a Bezuchu zabil při rvačce Ras, co je teď sám
hostinskym. Von k nám přišel nahoře z Vyhlídky, je to pěknej křivák.“
„Tak z Vyhlídky?“ Zeptal se pan Šimon. „Tys tam někdy byl?“
„Jo, právě s Rasem. Vobčas se tam tak chodívá.“
„A kde se to dá najít?“
„To není žádný tajemství, pod Jarníkem. Vede tam cesta přes Živec.“
Bohuslav se ještě optal: „A co Hák. Ten taky přišel z Vyhlídky?“
„Jo , to já nevím, vzácnej pane. Ten je tajemnej jak zvíkovská věž. Dává si majzla. Nikdo vo něm dodneska pořádně nic neví.“
Pan Šimon se podíval na pana Diviše. „No, myslím, že jsme slyšeli, co jsme potřebovali.“ Pan Diviš pokýval hlavou. „Dobře. Pojďme nahoru, ještě se uradíme, co se týče toho Čejče.“ Zvedli se.
„Dostanu tu medovinu?“ Hlásil se Černej.
„Co jsem slíbil, to splním.“ Odpověděl pan Diviš. Nahoře pak nalil do džbánku a poslal dolů. „Ať si ještě dá, lotr. Bude to naposledy.“ Pan Šimon se zamyslel. „Napadla mne taková věc, pane Diviši. Co kdybyste, dříve než odjedeme, pustil toho Čejče. Zkusíme jet za ním, kam nás dovede. Předpokládám, když se Černej dlouho neozýval, že poslali toho mladého. Aby dal vědět, zda už jsme v Mirovicích a ta rota se přichystala na svoje dílo. Uvidíme, jestli vyrazí na Vyhlídku, nebo už rovnou k brodu přes Jiher. My se každopádně tomu brodu vyhneme, ale můžeme si zajet trochu za Písek.“ Bohuslavovi zasvítila očička: „Třeba takhle k Živci a pod Jarník?“ „Tak nějak. Vyhlídka bude přece opuštěná. Možná tam zůstaví jednoho nebo dva na hlídce, to by pro nás nemusel být problém.“
Pan Diviš uznale pokýval hlavou. „Dobrá myšlenka, pane Šimone. Trochu se tam rozhlédněte. Skoro bych vyrazil s vámi, ale budu tu mít kratochvíli s popravou. Kdyby ten Černej přiznal, že na vás budou číhat ti hrdlořezové, a on to od Čejče dobře ví, asi bych se ještě rozmýšlel. Ale neřekl ani slovo varování. Nejspíš ho těší, že na vás taky dojde. Takový nezaslouží slitování. A teď se ještě trochu posilněte, možná se budete muset drobet ohánět mečem.“ Pan Diviš nechal přinést ještě ječnou kaši na cibulce s houbami a butelku vína. Pan Šimon se při jídle zadumal: „To by mne, medle, zajímalo, nakolik si asi Jakub Hák cení ty naše boty.“

Kapitola XXXIII.

Jak tentokráte Kestřanští jeli v patách, jak pan Šimon půjčil svou dýku loupežníkovi a dalšího zase na hrad pozvali.

KDYŽ se pan Šimon a Bohuslav přistrojili na cestu, s díky a s dalším pozváním na Kestřany, poloučili se. Ozbrojenci pana Diviše mezitím vyvedli z čeledníku na dvůr mladého Čejče a rozvázali mu provazy: „Veleb pana Diviše, kudy budeš chodit, ty paznechte,“ houkl na něj jeden zbrojnoš.
„Pan Radkovský se totiž nad tebou slitoval, že jsi ještě takovej mladej vůl.
Koukej mazat a příště se mirovické tvrzi vyhni obloukem!“ Mladík klekl před zbrojnošem na kolena a děkoval ze všech sil a pak ještě začal prosit: „Vážení pánové, dejte mi prosím, na cestu i toho mýho koně. Von není můj, pán mi ho pučil a pán mě zabije, jestli ho nedovedu. Já taky hrozně spěchám, já jsem jedinej syn mojí matky a vona leží na smrtelnym loži a já za ním musím co nejdřív a tak moc potřebuju toho koně, zapřísahám vás, je to pravda pravdoucí!“ „Aha.“ Na to zbrojný. „Jsi ty ale chudák. No co, tak si tu herku odveď, darmo ji tu živit!“ Jak to Čejč slyšel, rozběhl se do stáje, vyvedl koníka, chvíli se na něj drápal a pak vyjel, svolávaje na chlapy díky a požehnání. Když byl z doslechu, změnily se díky a požehnání v nadávky a kletby tak ponuré, že by je u takového kluka člověk ani nehledal.
Sotva mladý přebrodil Skalici a zmizel z dohledu, vyrazili za ním i pan Šimon s Bohuslavem. Bohuslav se trochu obával, aby si jich Čejč nevšiml, jako oni se všimli Černého, když je sledoval. Ale obavy byly zbytečné. Kluk se ani jednou neohlédl, hlavu měl nakloněnou dopředu, a hnal koně co nejrychleji mohl. Tedy pokud se dá hovořit o rychlé jízdě u člověka, který se sotva drží v sedle, když to sedlo sedí na koni, který už má to nejlepší za sebou. Kestřanským tak nedalo žádnou velkou práci, neztratit ho z očí. Když už se blížili ke kopci před Jihrem, Čejč se dal cestou na Purkratice. Z toho se dalo vysoudit, že chce objet Písek na sever přes Sulanov, k Živci.
„Že by ta banda byla ještě na Vyhlídce?“ Divil se Bohuslav. „To by mne tedy zajímalo, jak nás chtěli zastihnout u brodu přes Jiher. Vždyť je to od Jarníku i přímo městem skoro hodinu cesty. A rovnou cestou přes Písek by určitě nejeli, protože by skončili hned v Budějické bráně.“
„Asi nepočítali s tím, že vyrazíme hned za Čejčem v patách“, řekl pan Šimon. Jak by kluk viděl, že jsme dorazili z Příbrami do Mirovic, jel by jim hnedle dát befel, takže si myslí, že mají dost času. Je to pro nás lepší, protože Čejč nám ukáže cestu až na Vyhlídku. Počítám, že jsou tam kolem Jarníku různé pěšiny a kdo ví, jak bychom se tam motali.“
Až k hoře Jarníku klusali lesní cestou vpovzdálí za ním. Pak Čejč seskočil z koně, vzal ho za uzdu a vedl ho jednou postranní pěšinou do pěkně strmého kopce. Kestřanští se stejným způsobem za ním. Už tu byli s Čejčem široko daleko jen sami, ale naštěstí byla na zemi silná vrstva hrabanky se starým jehličím, takže koně šly tiše, jako by měly nohy obalené prošívanicí. Přesto se drželi pořád raději dál. Po chvíli začali koně střihat ušima a neklidně frkat. Pan Šimon s Bohuslavem na sebe pohlédli, zastavili a zavedli koně z pěšiny za březové mlází. Věděli, že koně něco cítí. Chvilku bylo ticho. Pak ale najednou zaslechli dunění rychlých kopyt a hlasy. Kolem nich pěšinou dolů sjelo na koních pět chlapů. Dva z nich měli meče a kroužkové košile, asi bývalí vojáci. Další dva měli jen tesáky a prošívanice. Čejč jel za nimi poslední. I na té úzké cestičce jeli jistě a rychle. Bylo vidět, že se tu vyznají. Pan Šimon a Bohuslav přejeli koním dlaní po nozdrách, aby věděli, že mají být tiše. Pokud by se lotrům to přepadení na potoce podařilo, neměli by Kestřanští velkou šanci. Ne jen, že aspoň dva z těch lupičů jsou cvičení ve zbrani, ale pokud by to bylo ze zálohy, tak je pravděpodobné, že alespoň jeden z bratří by byl mrtvý či těžce zraněný dřív, než by nějaký pořádný boj vůbec začal.
Loupežnická rota zmizela dole v lese pod kopcem a zase bylo ticho. Teď je řada zase na Kestřanských, aby provedli malé přepadení. Vyvedli koně na cestičku a pustili se po ní na kopec.
Pěšina je dovedla nahoře k pasece, která měla ve předu otevřený rozhled do kraje a na Písek. Kestřanští ovšem vyšli z lesa vzadu, na opačné straně. A to bylo dobře, protože na vyhlídce k Písku stáli dva pobudové, zády k panu Šimonovi a Bohuslavovi. Zřejmě se dívali, jestli neuvidí své druhy ve zbrani na cestě k Jihru. Asi pět sáhů od sebe při kraji lesa si Kestřanští všimli dvou koní, jistě patřili loupežníkům. Odvedli tiše své koně na druhou stranu a uvázali u jedné z borovic. Pak opatrně pokročili k lotrům, kteří pořád vyhlíželi do kraje. Lupiči si jich všimli teprve, když za zády slyšeli zvuky, jako když se tasí meče. Rychle se otočili a překvapeně si prohlíželi nezvané hosty. Takhle se nechat zaskočit! A to přece měli hlídat! Překvapení v jejich tvářích vystřídal vztek.
„Vida!“ Oslovil je pan Šimon. „To ani neuvítáte hosty jak se patří? Nepochlubíte se, jak to tady máte pěkně zařízené? Nějaké pohoštěni na kamenném stole nepodáte?“
„Však my vás, nezvané hosty, uctíme, jak se patří! Stěžovat si nebudete!“ Zvolal jeden s nich, blíže k panu Šimonovi a vytáhl tesák. Měl křivý nos, asi po nějaké půtce. Pan Šimon si ho nazval Křivonosem, zatímco druhého, kterému chybělo v úsměvu pár zubů, si pokřtil na Kolozuba.
„Tady na Vyhlídce platí naše vlastní zákony,“ přidal se Kolozub a ukázal zbraní před sebe na Bohuslava. „A kdo přijde bez pozvání, ať nečeká slitování!“
Pobudové na sebe mrkli a vrhli rozzlobeně na Kestřanské. S tesáky se zjevně ohánět uměli, ale přece jen, meč je bratru dvakrát delší a pokud s ním umí člověk zacházet, není radno se k němu moc přibližovat. A kestřanští s meči zacházet uměli. Lupiči si vypomohli tím, že vytáhli i dýky. To je jistě lepší, protože to rozdělí pozornost soupeře mezi dvě zbraně. Ale i ten, kdo dýku vytáhl, musí svou pozornost dělit podobně, takže je to menší výhoda, než by se zdálo. Když lotři viděli, že s meči soupeřů tak snadno nepořídí, dostali ještě větší vztek. Oni jsou tu přece doma! Musí jim ukázat! Ale vztek není dobrý rádce při boji o život. Křivonos chvíli rozčileně obcházel pana Šimona a hleděl se dostat od okraje Vyhlídky blíže ke kamennému stolu. Pan Šimon si uvědomil, že lotři mohou mít ku pomoci různá překvapení, jsou tu přece doma. Proto by neměl Křivonosovi nechat moc času na různé zákeřnosti přichystané pro nezvané návštěvy. Měl by ho vyprovokovat k útoku, což při lotrově rozčilení nemusí být tak těžké. Malinko ustoupil a narovnal se, jako by polevil v ostražitosti a zavolal na Křivonose: „Pozdravuje tě Černej z Plechandy. Jemu už zdraví moc dlouho nevydrží. Možná se už teď houpe v Mirovicích na šibenici! Ale kdybys ho chtěl taky pozdravovat, pošlu tě hned za ním. Lotr k lotrovi, dareba k darebovi!“ Křivonos na to nic neřekl, ale jen se přikrčil a náhle se rozhodl pro výpad. Přiskočil k panu Šimonovi a vnitřním obloukem praštil tesákem do jeho meče, aby ho odklonil ven. Pak napřáhl ruku s dýkou a vší silou se vrhl vpřed. Jenomže pan Šimon věděl, že jinou figuru než tuto Křivonos v této chvíli vlastně ani udělat nemůže a proto spodním obloukem svůj meč vrátil do středu souboje, takže Křivonos, jak se vrhl dopředu, vlastně sám na ten meč naběhl. Když pan Šimon meč vytáhl z jeho hrudi, už ležel na zemi bez pohybu. Kolozub zatím ustupoval ke stromům na okraji mýtiny. Bohuslav, když viděl, že pan Šimon už dobojoval, řekl si, že je také čas to skončit. Vtom ale ucítil mocnou herdu do zad a zatmělo se mu před očima. Pan Šimon viděl, jak ze stromu nad Bohuslavem seskočil další darebák. Proto tam tedy Kolozub ustupoval! Původně chtěl ten lotr na stromě nejspíš skočit Bohuslavovi na hlavu, ale to se mu úplně nepovedlo. Teď oba leželi na zemi a opírali se o loket a o koleno a snažili se zjistit co kde a jak. Ale nad Bohuslavem stál ten s tesákem. Spokojeně se rozkročil a chystal se k ráně. A pan Šimon si uvědomil, že je v tu chvíli od Bohuslava příliš, příliš daleko. Před očima mu vytanul úzký pařez, který stával na kestřanské tvrzi v kovárně. Byl tam vlastně k ničemu, leda aby si o něj kočky brousily drápy. A malý Šimon, když si ve dvanácti ukoval sám svou první dýku, zkoušel znovu a znovu tou dýkou házet tak, aby se pokaždé do pařezu zabodla. Cvičil to pravačkou i levačkou a radoval se z každého zásahu. Teď jako v hrozném snu popadl v botě svou dýku a připadalo mu, že to dělá hrozně pomalu. Ve skutečnosti to bylo ale rychlé a dýka se zabodla do Kolozubových zad, jak šipka z kuše. Tesák neškodně Bohuslava minul, vypadl z Kolozubovi z ruky na zem a lotr se svalil na něj. Bohuslav se pomalu probíral z otřesu, zabodl meč do země, opřel se o něj a postavil. Dareba ze stromu už byl taky na nohou. Ale když viděl, že je sám proti dvěma a tesák mu při skoku vypadl kdo ví kam, na nic nečekal. Otočil se trochu nejistě na patě a vší silou vyrazil do lesa. Jak byl ale ještě pořád trochu otřesený z toho pádu, vyhnul se sice dvěma borovicím, ale do třetí narazil hlavou, až to zadunělo. Padl na záda a zůstal ležet jako kámen. Bohuslav, který už se dokázal vzpamatovat, doběhl ke koni pana Šimona pro provaz od sedla a pěkně svázali loupežníkovi ruce i nohy a pusu mu převázali šátkem, aby si nestěžoval.
„Myslím, že se můžeme ještě chvilku zdržet, abychom se podívali, jak to tady vypadá.,“ navrhl pan Šimon. Vyklučená planina nebyla příliš rozlehlá, ale na prostředku stál opravdu velký plochý kámen. Uprostřed měl vytesanou mísu na dva lokte širokou a po okrajích stolu menší prohlubně jako talíře. Při kraji lesa, blízko výhledu na město, stála mezi stromy polozemnice s doškovou střechou vystrčenou na pár kůlech. Uvnitř toho mnoho nebylo. Jen na zemi zatuchlá sláma, na níž se válelo pár džbánů, nějaké hadry, bota, nůž a tesák. Ale především tu byl hrozný puch. Bohuslav ještě spočítal vytesané talíře, bylo jich sedm a kolem stolu stály menší balvany jako sedátka. „No vida,“ poznamenal vzdělaný pan Šimon. „Rytíři kulatého stolu. Pojď, Bohuslave, popadnem toho lotra, naložíme na jednoho z těch jejich koní a vydáme se do Písku na hrad. Nerad bych se tu potkal s dalšími, kdyby se náhodou nečekaně vrátili dřív. Už jsme si dneska ruce procvičili dost. Jen si vezmu svou starou dýku, kterou jsem na chvíli půjčil tady tomu Kolozubovi a jedem.“ Cestou domů se Bohuslav zamyslel nad loupežnickým pokladem. „Každá taková banda si přece, aspoň se to říká, někam ty naloupené věci ukrývá. Škoda, že jsme neměli víc času se po nich podívat.“
„Co bys ještě nechtěl, smál se pan Šimon. „Vždyť ty už jsi jeden poklad našel ne? A slušný. Že si nadáš pokoj.
Stejně by to všechno padlo králi.“
„Já vím, řekl Bohuslav. „To jenom, že je to zajímavá věc, ne? Jenže oni ho sotva budou mít na Vyhlídce, když tam už párkrát na ně přišli královští vojáci. Určitě se chlapi z posádky taky po něčem takovém dívali. Počítám, že to budou mít ukryté někde dál, v lese. No, nic. Jen, že by pan kastelán Budislav z toho měl radost.“
„Žádné strachy,“ řekl pan Šimon. Já myslím, že tenhle poklad, a kývl na koně se svázaným lotrem, „ho taky moc potěší. A je to zázračný poklad. Na rozdíl od zlata a stříbra umí mluvit. Zato loupežníci z Vyhlídky se moc radovat nebudou, až zjistí, že přišli o tři chlapy. Dneska to na oslavu kolem kamenného stolu věru nevypadá.“

Kapitola XXXIV.

O čem asi jednal pan Petr s Hákem a ještě o mordu převozníka Mareše.

NA kestřanské tvrzi bylo veselo. Vyprávělo se, také jedlo a pilo, paní Lída měla radost, že nezapomněla, jak Bohuslav vypadá, i děti si přišli na své. Malý Šimek si při usínání vyslechl všechna tátova dobrodružství, i když Bohuslav měl za to, že tomu ještě nerozumí, ale paní Lída tvrdila, že určitě ano a je to moc důležité. Pak si ještě dlouho do tmy hrál Bohuslav s malým synovcem Arnoštem a ostatními dětmi z tvrze na loupežníky a rytíře. A Bohuslav, jako vrchní loupežník, nakonec samozřejmě zahynul bídnou smrtí. Na druhý den se Kestřanští vydali do Písku, aby podle svého slibu zpravili purkmistra a rychtáře o své cestě. Předtím se ještě zastavili u kastelána pana Budislava na hradě, v jeho oblíbené cimře s výhledem na kamenný most a rovnou nechali své koně v péči královských stájí. Omluvili se, že se tentokrát nemohou dlouho zdržet, aby mu vylíčili svá dobrodružství. Ale pan Budislav z Březnice je ujistil že ten lotr, kterého přivezli, je pro něj dosti vítanou společností. Jistě má také co vyprávět.
„Rád bych také někde potkal toho Petra z Borovan.“ Řekl Bohuslavovi pan Šimon, když prošli z hradního nádvoří na Velký rynek. „Jeho domek teď nemáme zrovna při cestě, ale můžeme ještě nakouknout ke Zlatému kolu, kde jsme ho potkali minule. Je to od městské rychty pár kroků.“ Bratři to si to namířili nejkratší cestou skrz uličku Masné krámy, když tu Bohuslav ukázal před sebe: „My o vlku, a vlk za dveřmi, jak se říká. Támhle před námi je Petr z Borovan. A vida o něčem se dohaduje se Hákem! To nás ale bude zajímat.“ Když přišli blíž, Jakub Hák se s Petrem z Borovan rychle rozloučil a aniž by vzal na vědomí Kestřanské, otočil se na podpadku pospíšil si nahoru směrem k Malému rynku.
„Dobrého dne přejeme, pane Petře, zrovna jsme o vás mluvili. Chtěli bychom se na něco poptat,“ zavolal na něj pan Šimon.
„Moc dobrý ten den není, když člověk potká takového vydřiducha,“ ulevil si Petr.
„A co jste to spolu měli? Vždyť jste skorem sousedé, ne?“ Zeptal se Bohuslav.“
„Sousedé?“ Zasmál se hořce Petr z Borovan. „Naštěstí je mezi námi mnohem větší vzdálenost, než jen přes ulici. Ale to víte, kšeft je kšeft. Říkám mu, že by mohli také i na Plechandě přijít k lepší pálence. Tomu co tam prodávají já říkám Chcíplý pes. A Hák na to, že život je mnohem rozmanitější, než se mi zdá, a že kdo žije jako pes, taky jako pes pije. A že ty moje rafinované destiláty by mi jejich chlapi vyplivli do ksichtu. Řeknu vám, tenhle Hák používá některá slova jako učenec, ale je to neurvalý darebák a jde z něj strach.“ „S tím mohu souhlasit.“ Řekl pan Šimon. Ale to jsem se chtěl zeptat, když našli zamordovaného Mareše, prý vás nějaké babky viděly jít zrovna od řeky k Putimské bráně.“ „To jako jestli jsem ho ubezdušil? To nemohu sloužit, pánové. Zbraně a zabíjení nemám v lásce. Však jsem říkal, že jsem ani netoužil být vojákem. Chtěl jsem se tehdy nechat převést na ostrov, protože tam rostou velké šípky. A najednou vidím, jak tam rybář leží v lodi. Ta podívaná mi zkazila celý den. A taky jsem si řekl, ať to na rychtě nahlásí ty babky. Taková drbna z toho má svátek, tak ať užijou ne? A teď mne omluvte. Mám doma do dělat.“ S úklonou se protáhl kolem nich a spěchal dolů na Velký rynek. Bohuslav pokrčil rameny. „Ať se propadnu, jestli ten chlap mluvil pravdu. Co myslíš?“ „Myslím, že se nepropadneš. Něco se snažil zamluvit. O čem se tu ve skutečnosti dohadovali s Hákem?“

Kapitola XXXV.

Jak se rychtář Brada zlobil, že už i kat z něj má dobrý den, ale na všechno zapomněl, když se objevil bratr Reginald.

KDYŽ Kestřanští zavítali na píseckou rychtu, byl samozřejmě rychtář Brada zvědavý na všechny události z Příbrami. O těch věcech na Vyhlídce už se mezitím stačil doslechnout od biřiců. Samotného purkmistra ale na rychtě nezastihli. „Je tuhle nad námi, na radnici,“ řekl rychtář. „Snad brzy přijde. Ale od rána má mrzutou náladu. Měl totiž zase nějaké jednání s kupcem Veronou. Čert nám byl dlužen tohodle Itala. Přižene se jako velká voda, vychrlí spoustu slov, rozhazuje rukama, pak se ani nerozloučí, práskne dveřma, a člověk v posledku ani neví, co vlastně chtěl. Však nespěcháte, nebo jo?“
„Vlastně ne,“ řekl pan Šimon. Chvíli můžeme posedět. S Veronou bychom ostatně také potřebovali mluvit. Jak se ukazuje, nebyl k nám úplně upřímný.“ „V podstatě,“ doplnil ho Bohuslav, „nás vyloženě vodil za nos, aspoň co se týče těch havířů z Březových Hor.“ „Tak.“ Řekl pan Šimon. „Ten kupec má rozhodně svá tajemství. A taky, je to jen takový dojem, má podle mne přes ten ostrov něco společného s Jakubem Hákem.“
„Tak vy myslíte, že má něco s Hákem z Plechandy?“ Zajímal se rychtář.“
„Ano. A možná mnohem víc, než se zdá. Zkrátka, musíme si s ním ještě popovídat. Ale než přijde purkmistr, tak nám můžete pane rychtáři vy říci, co je nového v Písku, co jsme tu nebyli.“
„Co by bylo,“ zachmuřil se Brada, ledaže už i městský kat, osoba bezectná, si tady ze mě utahuje. Když prej za mě dělá mojí práci, jestli bych taky nechtěl za něj dělat tu jeho. Tudle v noci se totiž za řekou porval jeho pacholek s nějakým křivákem z Plechandy, tak prej je vzal oba do katovny a musel je zrychtovat pěkně nahrubo. Tak jsem mu řek, dobře mu tak, když má takovýho pacholka, kterej nasává každej večer do noci. Ale dneska na tuhle práci pořádný lidi sháníte těžko. To už musí bejt povaha.“
Vtom někdo zabušil na dveře a než se stačil rychtář otočit, dovnitř vpadl vysoký dominikánský mnich s očima navrch hlavy. Chtěl honem něco říci, ale byl tak zadýchaný, že ze sebe nemohl vypravit slovo. Asi celou cestu z Velkého rynku od kláštera až nahoru běžel. Nakonec řekl jen: „Bratr Reginald... u mlýna... před chvílí!“ „Pojď si sednout bratře,“ uklidňoval ho pan Šimon. „Pěkně v klidu a po pořádku, co se děje?“
„Pojďte všichni honem!“ Mnich je pobídl rukou a pak zase zmizel ze dveří. Pan Šimon, Bohuslav a rychtář se na sebe podívali, zvedli se a vyběhli se za mnichem.
„Budu v klášteře,“ houkl Brada na písaře ve vedlejší cimře. „Pak přijdu!“ Dominikánský bratr byl už hodný kus před nimi. Otočil se a když je viděl za sebou, jen ukázal ke vchodu klášterního kostela.
Když sestoupili po schodech do kostela Svatého kříže, obklopil je obvyklý klid, provoněný kadidlem. Vpředu před v presbytářem ho však narušoval hlouček mnichů, kteří se vzrušeně o něčem dohadovali s převorem. Mezi nimi na marách leželo tělo, asi nějaký tulák. Měl omšelý červený kabátec s kapucí, špinavé zelené plátěné nohavice a byl bez bot. Když řádoví bratři slyšeli přicházet hosty a viděli, že je to rychtář a Kestřanskými, utišili se a vytratili se malou fortnou z presbytáře do kláštera. Zůstal jen převor a bratr Martin, který měl poslušnost pečovat o nemocné.
Převor se obrátil k příchozím: „Pozdrav Bůh. Vy jste ho asi neznali. Ani já jsem ho málem nepoznal, když ho přinesli. Ani nemá na sobě řádový oděv. Bože můj, proč nemá na sobě řádový oděv? Kde je tunika, kde je posvěcený škapulíř a plášť? Kde má svůj růženec?“ Převor Albert byl viditelně otřesen. „Vypadá jako chudý nádeník, nebo tulák, otrhaný, špinavý a mokrý, no samozřejmě, mokrý...“
„Takže toto je bratr Reginald?“ Zeptal se pan Šimon. „Ano, či spíše jeho tělo. Kde je duše, to ví sám Bůh.“
„Utopený?“ Zajímal se pan Šimon. Tentokrát odpověděl bratr Martin: „Snad. Ale z toho co jsem viděl... něco se mi nezdá. Na zádech má zlou ránu.“ „Ránu?“ Zajímal se rychtář. To jako, že by to byl další mord?“
„Pomůžete mi ho otočit?“ Zeptal se lékař. Když bratra Reginalda opatrně otočili, viděli na zádech tenkou tržnou ránu zvláštního tvaru.
„Vypadá, jako po dýce,“ zahučel rychtář.
„Ano,“ řekl bratr Martin, „ale po velmi tenké dýce. Hádal bych na tulich. Ovšem rána byla zasazena nějak divně. Ne přímo, ale jakoby svrchu a pak musel vrah trhnout tulichem dolů, není rovná.“
„A co třeba hák?“ Zeptal se pan Šimon.
„Jakže?“ Podivil se lékař.
„Hák. Takový pořádný velký, železný, ostrý, zahnutý hák.“ Bratr Martin pokýval hlavou. „To by mohlo být. Ale tomu věru nerozumím.“
„Zato my rozumíme,“ odtušil rychtář. „No už víme všechno, co jsme potřebovali. Já se vrátím na rychtu a posháním naše chlapy. Postavíme jich tak šest, sedm. Vám, pane Šimone, přeji zdar do díla. Až tu budete hotovi, přijďte k nám, za purkmistrem.“
„Co bude dál?“ Zeptal se Bohuslav, když rychtář odešel. „Samozřejmě ho oblékneme do řádových šatů,“ rozhodl převor. Pohřební obřady, zádušní mše, vše jak se sluší. A pak začne konvent žít svým běžným navyklým denním rytmem. Alespoň doufám. Bratry to jistě uklidní. Bratře Martine, počkej zatím u mrtvého. Pane Šimone a Bohuslave, pojďte prosím se mnou do mé cely.“
Když pan Šimon s Bohuslavem doprovodili převora do jeho obydlí, posadili se opět na lavici naproti krucifixu. Pan Šimon a Bohuslav zvědavě, převor zničeně: „Co asi, pro Boha, celou tu dobu dělal? Kde byl a proč ho někdo takto strašně zabil? Ani se neptám, pánové, jak jste pořídili v Berouně, vždyť už je to jasné, kde bratr Reginald skončil. Vlastně naopak, vůbec to není jasné. Promiňte mi, možná zase mluvím nesmysly, ale potřebuji se z toho nějak vymluvit. Vždyť je to jedna rána za druhou. A není to jediná věc která mne trápí, ještě ke všemu. Máme tu teď jednoho hosta. Tedy ne, že by mne trápilo, že tu máme hosta. Jistě mi rozumíte. Nakonec, je to řádový bratr. Rok pobýval v Itálii, ve Florencii. Ale co on vypráví! Šíří se tam prý nové myšlenky, jako by křesťanství už ztrácelo svou posvátnost a církev své základy víry. Jen považte, mezi lidmi vzdělanými se oživuje dědictví pohanské řecké a římské antiky. Věřili byste tomu? Znovu někdo oprášil starého sofistu Protágora s jeho tezí, že člověk je mírou všech věcí. Tedy ne už Bůh, ale člověk! Co z toho vzejde? Bůh je jediný, ale lidí mnoho, který z nich bude mírou všech věcí? Tak je to, pánové. Náš řád si zakládá na vzdělání, ale hle, právě mezi vzdělanci ve světě se šíří takové pohanství. Náš řád si zakládá na zbožnosti, ale mezi křesťany se šíří zesvětštění, i mezi kněžími, či snad zvláště mezi kněžími. Jak se potom divit, že nebohý bratr Reginald zmizí kamsi do neznáma a objeví se ve světských šatech a zamordovaný? Já už jsem starý, nějak dožiju, než mne Pán povolá, ale co bude s mladšími? Co potká další pokolení a co čeká náš klášter? Odpusťte, že vás tím zatěžuji, ale Kestřanští byli vždy dobrodinci a donoři našeho kláštera, snad rozumíte mým obavám.“
Pan Šimon ani Bohuslav honem nevěděli, co na to říci, ale převor snad ani odpověď nečekal. Nebo by mu měl pan Šimon povědět, co uslyšel už před pěti lety na Moravě od starce Prokopa? Asi by převora nepotěšil. „Nu což, pánové,“ zdvihl se převor těžce z lavice. Každý máme svou práci, kterou nám Pán určil. Já se jdu modlit a vy, kteří třímáte v ruce meč, musíte hledat pravdu a dát průchod světské spravedlnosti. Sbohem, pánové a Bůh vám v tom pomáhej.“

Kapitola XXXVI.

O tajemství domku Petra z Borovan, jak Brada rychtoval lotrovskou peleš z Plechandy a jak se v Hákovi zmýlil.

„POŘÁD mi nejde z hlavy Petr z Borovan.“ Řekl pan Šimon Bohuslavovi, když se zastavili na Velkém rynku před klášterní fortnou. „Kdo ví co dělá a kdo ví, co všechno ví. K jeho domku není odtud daleko. Zkusme se tam podívat, jestli bude doma. Taky bych rád viděl ten jeho destilační completus, už ze zvědavosti.“ „Hm, myslím, že u něj můžeme být zvědaví na víc věcí, než jen na destilační náčiní.“ Řekl Bohuslav. „Neobjeví se náhodou nějaký svědek, který si vzpomene, že v době smrti bratra Reginalda se zrovna pan Petr toulal po ostrově?“
Malá roubenka s nízkou střechou, pod okna podezděná, stála opravdu přímo přes ulici naproti hospodě U mostu. Když se chystal pan Šimon zabušit na dveře, všiml si, že jsou lehce pootevřené. „Tak vida, máme štěstí,“ zaradoval se. „Je doma. Hej pane domácí! Nepřivítáte hosty?“ Ale odpovědí mu bylo ticho. Pan Šimon zabušil na pootevřené dveře, ale nikdo se neozval. Bohuslav do nich strčil. Se skřípěním se otevřely do malé temné předsíňky, za kterou byly dokořán otevřené dveře do světnice. Hlavní a vlastně jediná místnost působila nečekaně prostorným dojmem. Uprostřed stál široký stůl. Pod oknem k Plechandě, teď zatemněným okenicí, stála lavice zaplněná různými hliněnými nádobami a nádobkami. Když se člověk naklonil, cítil vůni různých bylin a koření. Ke stěně naproti oknu byla přiražena velká truhla, teď trochu na šikmo vysunutá rohem do světnice. U stěny naproti dveřím stálo prosté lože. V rohu vedle něj na udusané podlaze několik začouzených plochých kamenů Jinak byl prostor prázdný a temný, jenom škvírami v okenici sem pronikaly proužky světla prozrazující prach, který příchozí zvířili. Když se pan Šimon v přítmí trochu víc rozkoukal, všiml si nepořádku, jako by z domu někdo odešel hodně narychlo. Nechtělo se mu otevírat okenici směrem k Plechandě. Přistoupil blíž ke stolu, na kterém zřejmě ještě nedávno stály destilační nádobky a křivule. Na desce byly nedoschlé skvrny různých tvarů a vůní. A ne špatných. Bohuslav u stěny nadzdvihl víko truhly. Na zemi za truhlou, něco slabě cinklo. Pan Šimon se otočil, přešel k truhle a shýbl se. Chvilku šátral v přítmí. Pak zdvihl malý předmět. Asi to leželo na víku, než ho zvedl Bohuslav. „Podíváme se na to na světle.“ Přešli do předsíňky ke dveřím a na dlani pana Šimona uviděli malý zlatý přívěsek, který vypadal jako kapka, se zeleným kamenem stejného tvaru. „Ať se propadnu,“ řekl Bohuslav, „jestli tohle není přívěšek paní Zbyňky, jak nám ho líčil konšel Lopata!“
Pan Šimon s Bohuslavem se otočili na penízku, zavřeli za sebou dveře té podivné palírny a bez meškání se pustili na rychtu. Když purkmistr Hlavín zvěděl, že jsou zase tady, sešel spěšně dolů za rychtářem a tak zase seděli spolu u stolu. Když je Kestřanští seznámili se svým nálezem v prázdném domě Petra z Borovan, rychtář se rozčílil. „Ještě toho trochu! Takže to vypadá, že má na svědomí paní Zbyňku a že vzal do zaječích?“
„Jestli má na svědomí paní Zbyňku, to nejde říct s určitostí, i když ten přívěšek mnohé napovídá.“ Odpověděl pan Šimon a prohlížel si zelenou kapku ve své dlani. „Ale řekl bych, že už se nevrátí, protože ani nezamkl dveře, a to je hned naproti Plechandě značná neopatrnost. Už je mu nejspíš jedno, co s domkem bude. Jenom si sbalil svoje drahé destilační náčiní. Takže asi má kam jít.“
„Do Borovan?“ Zeptal se purkmistr.
„Možná.“ Řekl pan Šimon. Ale tam ho bude hledat každý. Moc bych na to nesázel. Má přece spoustu známých. A jedním z těch známých, je mimochodem Hák. Myslím, že když si posvítíme na tu ctěnou společnost na Plechandě, dostanem se přes ně i k Petrovi z Borovan.“
„No, já myslím, že je jasné, co dělat“ řekl rychtář. „Už jsem sehnal naše chlapy. Dojdem si pro Háka na Plechandu. Když tak přiberem na pomoc i knechty z hradu.“ „Dobře, já sám to s kastelánem vyjednám,“ přidal se purkmistr. „Jakmile budeme mít Háka, ostatní zkrotnou. Někdo z nich začne mluvit, jak co bylo. A pak půjde na šibenici Hák i s dalším doprovodem.“
Pan Šimon je ale brzdil: „Neukvapme se. Ještě není ani poledne a Hák bývá na Plechandě stejně vždy až večer. Jenom bychom je předčasně varovali a Hák by vzal do zaječích.“ „No dobrá, jak myslíte“, zahučel rozmrzele rychtář. „Nejspíš máte pravdu. Tak tedy až večer. Ale to vám zaručuju, že jakmile ho budeme mít v rukou, tak už se dalšího večera na Plechandu nevrátí.“ Rychtář ani nevěděl, jakou má pravdu, ale jistě měl o tom jinou představu. Jakub Hák se totiž na Plechandu nevrátil už hned ten večer, kdy tam zbrojnoši vpadli. A nepřišel ani příští. Jakub Hák zmizel. Rychtář s pomocí všech biřiců i knechtů hradní posádky udělali na Plechandě opravdu pořádný průvan. Odváděli lotry jednoho po druhém, vyslýchali, hrozili, o nějakou tu facku nebo kopanec nebyla nouze, ale lotři se zapřísahali, že o Hákovi vlastně dohromady nikdo z nich nic neví. Nikdo z nich neví, co vlastně dělával přes den, viděli ho jen večer. Nikdo nic neví, kde vlastně bydlel a spal. Nikdo ani neví odkud se vlastně na Plechandě vzal, ale hlavně nikdo nic neví kam zmizel. „Pánové,“ uzavřel výsledek všeho vyšetřování purkmistr, toho už tady neuvidíme.“ Ale to se hrubě mýlil.

Kapitola XXXVII.

Jak se lupiči vloupali k Veronovi, co tam způsobili a proč to prý mohl čekat.

PO panu Petrovi z Borovan tedy nebylo ani stopy a s Hákem to bylo stejné. Ale hned na další den před polednem přiběhl na rychtu jeden ze sousedů kupce Verony, zámečník Míka, že prý se do domu kupce vloupali lupiči. „Považte, za bílého dne! A jak na to šli zhurta, ani se nepokusili odemknout zámek, jak se to někdy dělá. Rovnou ho rozlámali nějakým špičákem a vylomili dveře ven. Teď leží rozvalené na zemi před domem. A Verona je kdo ví kde!“
„A co to bylo sakra za lupiče?“ Zajímal se hned rychtář. „No to je ono,“ na to soused Míka. „Furt jsou tam, podle všeho. Vchod hlídáme, my sousedi i celou uličku. Nikdo z těch lotrů z baráku zatím nevylez.“ „Tak co tu stojíš jako sloup!“ Obořil se na něj rychtář. „Upaluj tam, já vezmu biřice. Počkej ještě. Jak vypadali?“ Míka se zastavil: „Jeden z nich měl na ruce velkej hák, druhej byl takovej vodrbanej, jako všichni takový, ale takovej pomenší.“ „Tak utíkej,“ na něj Brada a začal se shánět po biřicích. Když doběhli Drlíčovem přes Putimskou ulici až k hradbám do slepé uličky kde Verona bydlel, stál tam u vylomených dveří hlouček chlapů. Každý byl něčím vyzbrojený co doma popadl, nůž, kladivo, nebo jen hůl, a když viděli rychtáře, tak hlásili: „Zatím nikdo nevylez. Asi se bojej, je nás tu na ně dost.“ „Dovnitř nikdo z vás nešel?“ Ptá se rychtář. „To se ví, že nikdo. Můžou tam číhat za každým rohem, nebo v nějakym temným koutě. A pak, majitel domu tu není.“
Ale to už se majitel domu, kupec Verona, hnal do uličky jako o závod. „Mama mia! Už jsem to slyšel, běžím až od řeky! Co se to děje! Mám tam věci, šperky, zlato, porka mizéria! To jsou poměry! Pane rychtáři, konejte, hledejte je, chyťte je!“ Zastavil se až u vchodu, popadal dech a vyděšeně zíral na vylomené panty a dveře na zemi.
„Žádný spěch, pane Verono,“ uklidňoval ho rychtář. „My už je máme. Tedy skoro máme. Jsou totiž pořád v domě. A s vaším dovolením se tam podíváme a taky že si je odvedeme. A jak rádi! Hlavně toho darebáka s hákem!“
„S hákem?“ Bědoval Verona. „Tak on je tu ten s hákem? Tak on to přece splnil, mama mia! Taková nestoudnost!“
„Počkat, co že splnil?“ Zajímal se rychtář. Ale než Verona odpověděl, bylo slyšet koňský dusot a do uličky spěšně vjeli pan Šimon s Bohuslavem. „Stavili jsme se na rychtě,“ volal pan Šimon, když sesedali. Takže Hák. Dal o sobě vědět!“
„A bohdá, že ještě dá.“ Řekl rychtář. „Protože za chvíli ho budeme mít v šatlavě, a taky v mučírně, když na to přijde. Ale opatrně, chlapi.“ volal na biřice. „Jsou to rabijáci a nedají svou kůži zadarmo. A co vy, pane Verono, jdete taky rovnou s námi?“
„Samozřejmě, jistě, ale kdyby raději i tady pánové Kestřanští šli taky s sebou.“ Verona přešlapoval nerozhodně na prahu, ale pan Šimon ho povzbudil. „Jen pojďme, vždyť jsou jen dva. Můžou sice vyskočit někde za rohem ze zálohy, ale rozhodně nemají šanci na útěk, stejně je dostanem a oni to vědí.“
Dům měl dvě podlaží, schody nahoru do patra i dolů do sklepa začínaly hnedle za vchodem z ulice, do přízemí se šlo chodbou kolem schodiště. Rychtář s biřici šli prohledat přízemí, kupec Verona s panem Šimonem a Bohuslavem zamířili po úzkých kamenných stupních do patra. Zatím po lotrech nebylo ani stopy.
„Tady už jste přece jednou byli, pánové, pospěšte do mé pracovny, musíte vidět, jak jsem byl okraden!“ V místnosti byl velký nepořádek, věci z truhly a skříně byly poházené po celém pokoji. Verona běžel hned k vyřezávanému stolku pod oknem. Šuplík byl vytažený. „Prázdný, pánové!“ Vidíte to také? Prázdný. Tady jsem měl prsteny, čelenky, perly a zlaté a stříbrné šperky. Je to pryč, všechno je to pryč!“ Pak vyběhl na chodbu a volal na celý dům, až mu hlas přeskakoval: „Kde jste, vy prevíti, vy magoři, kornúto! Neschovávejte se, zbabělci!“ Ale nikdo se, samozřejmě, neozýval.
„Všechno to prohledejte! Pane Šimone, vy máte meč. Všechno prohledejte, každý kout!“ Když ale prohledali skutečně každý kout, nenašli nikoho. Musí být tedy v přízemí. V přízemí ale také biřici všechno prohledali a měli za to, že lotři jsou v patře. Jako by se do země propadli. Verona s Kestřanskými seběhli dolů a zastavili se u schodů do sklepa. „A co ten sklep?“ Zeptal se pan Šimon. „Sklep je dobře zamčený, řekl Verona, vždyť vidíte, dveře pod schody jsou na svém místě, pochybuji!“ „Jenomže vstupní dveře do baráku byly předtím taky zamčené,“ řekl rychtář, seběhl a opřel se do sklepních dveří. Ani se nepohnuly. „Vždyť to říkám, tam být nemohou,“ na to Verona.“ „Přesto bych ten sklep rád viděl,“ trval na svém rychtář. „Člověk nikdy neví.“ Verona tedy sáhl do kapsáře a vyndal velký klíč. Opatrně odemkl a otevřel do tmy. Nic se tam nepohnulo. „Světlo,“ zakřičel rychtář. „Ať někdo přinese louč.“ Za chvilku přiběhl jeden ze sousedů s hořící pochodní. Rychtář ji popadl a sestoupil po čtyřech schodech do prostorného sklepa, ostatní za ním. Ale nic tu nebylo. Jen truhla u zdi a pár prkenných polic. Verona se postavil ke zdi naproti dveřím, kam dopadalo trochu světla z venku a ukázal kolem: „Tak vidíte, jak říkám. Nikde nic.“ Odcházeli zklamaní. „Sakra, už jsme je přece měli“, rozčiloval se rychtář. „Chlapi!“ Obořil se na sousedy venku přede dveřmi. „Neproklouzli vám než jsme přišli? Nebo když jsme byli vevnitř?“
„Neproklouzla ani myš. Jsme tu pořád.“ Dušovali se sousedi. Rychtář rozzlobeně mávl rukou, kývl na biřice a vydal se zpátky na rychtu. Sousedé se také začali rozcházet a kroutili hlavami nad tou záhadou, kam se ti lotři mohli vypařit.
„Poslyš, pane kupče, zarazil pan Šimon Veronu, který už chtěl zajít zpátky do domu. „Ještě bychom s vámi rádi probrali, co jsme zjistili v Příbrami. Moc zajímavé věci a jistě pro ně budete mít nějaké přijatelné vysvětlení. Teď vás necháme na pokoji, ale co kdybyste zítra před obědem navštívil pana rychtáře? Rádi vás tam pohostíme.“ „A co jste zjistili?“ Zajímal se Verona. „To si povíme zítra. Spíš nám řekněte, co měla znamenat ta vaše slova, že Hák něco splnil.“
„Co to mělo znamenat?“ Rozčílil se Verona. „To vám povím rád a taky zítra rychtáři, když to musí být. Ten darebák! Představte si, že mne tuhle na městě oslovil! Lidem na očích, ten pobuda! A že prý jsem člověk majetný a že bych měl pamatovat na chudé. No na jaké asi, co myslíte, na ty jeho hastroše na Plechandě! A když nezaplatím, tak že se můžu dočkat nepříjemností. A viděli jste to, pánové? Viděli jste to? Tady to máte! A teď mne omluvte, jdu počítat a plakat! Proč zrovna já! No řekněte, mio Dio!“

Kapitola XXXVIII.

Jak vzpomínal mládek na tajemství z klukovských let. Co získal a zase hned ztratil pan Bohuslav. Kdo všechno je podezřelý.

„BUĎ je v tom úplně nevinně,“ řekl pan Šimon Bohuslavovi, když nasedali na své koně, „nebo je to darebák, jemuž není rovno. Musíme se ještě na chvíli zastavit na rychtě. Koně můžem nechat ve dvoře U zlatého kola, rád bych tam pak chvíli poseděl. Strážní v branách by si měli Veronu pohlídat, aby nezmizel z Písku. Pro všechny případy.“
„No jo, Pane Šimone,“ mudroval na radnici rychtář a trochu nejistě si uhlazoval důstojný knír. „To není jen tak. Co když bude chtít přece jen někam odjet?“ „Je koneckonců kupec, pořád někam cestuje.“ „Tak ho musí strážní vrátit zpátky. Se vší úctou a se vší rozhodností. Určitě alespoň do zítra, než se dostaví sem na rychtu. Mám takový dojem, že se mu sem moc nechce. A já se mu, mezi námi, ani nedivím.“
„Tak Veronu bychom zatím měli“, hodnotil stav věcí Bohuslav, když vyšli před rychtu na prosluněný Malý rynek a zamířili spokojeně přes Budějickou ulici ke Zlatému kolu na oběd. „Co se týče Jakuba Háka, ten zmizel, objevil se a zase zmizel.“ Pokračoval Bohuslav, když usedali ke „svému“ stolu. „Tak na co se soustředíme teď?“
„Na to nebohé kuře, které obětovalo svůj život aby podpořilo naše myšlenkové pochody,“ odpověděl mu pan Šimon a usmál se na talíř s kuřecími knedlíčky, doplněnými drobnou zeleninou veselých barev. „S černým chlebem je opravdu dobré. Navrhuji zapít medovinou a dále navrhuji podívat se do mlýna. Nebohého bratra Reginalda přece vylovili z řeky právě u mlýna. Pravděpodobně tam tělo doplavalo od ostrova. Ale my jsme se tam ještě nebyli podívat. Ne, že by to bylo naprosto nezbytné, ale nic jiného teď k dílu nemáme. Vezmeme to kolem velkého kostela horem a v Putimské bráně se přesvědčíme, jestli strážní vědí vše potřebné ve věci kupce Verony a jestli už náhodou nechtěl zmizet.“
Pana Šimona potěšilo, že v Putimské bráně už zbrojnoši věděli co a jak, ale Verona se neobjevil. Kestřanští se tedy dali podél hradby dolů do Podskalí. Při tom se dívali na ostrov, který tam v poledním klidu stál uprostřed řeky, aniž by koho napadlo, že má svá tajemství. Když minuli katovskou branku, uslyšeli po pár krocích, jak na ně někdo volá. Bylo to shora. Zvedli hlavy a viděli jak z úzké skály, která vystupovala z hradby, jim kyne na pozdrav mlýnský mládek. „Dobré poledne pánové! Krásný výhled na řeku, že! Já tady občas v polednách, když mám chvíli klidu, poobědvám a zavzpomínám na klukovské časy. Víte, jako kluci jsme sem lezli na skálu a dokonce i do takové malé jeskyně, kterou jsme tu objevili. Bylo to naše tajemství. Vlastně to není jeskyně, spíš takový průlez skrz zeď, museli ho udělat, už když hradby stavěli.“
„Průlez v hradbě?“ Zajímal se pan Šimon. „Můžeme se podívat k vám nahoru?“ „Ale pojďte. Tady na rohu skály jsou různé díry a výstupky, leze se sem snadno a není to zas tak vysoko, jen čtyři, pět loket. Když sem vylezli malí kluci, určitě to svedete také.“ Pan Šimon s Bohuslavem se vydrápali nahoru a zjistili, že jsou na celkem rovné skalní lavici, tak tři lokte široké a asi deset dlouhé. Tam, kde přiléhala k hradbám, byla lemovaná vysokými travinami, zbytek byl pokrytý nízkým zeleným porostem a mechem. Dobře se tu sedělo. „A říkáte, průlez?“ Ptal se pan Šimon. „Jo, tady,“ ukázal mládek za sebe. On tam za tím porostem není moc vidět.“ Pan Šimon odhrnul trávu a spatřil půlkruhový otvor, ne moc veliký. Vysoký byl něco přes loket a široký na dva. „Už jsem tam dlouho nebyl,“ řekl mládek. „Jako kluci jsme tam lezli přece jen snáz. Když už je člověk velký, sotva se tam vejde. A navíc po pár metrech, kdo ví proč, se průlez kroutí jako had. Takže to odtud vypadá, že vede do domu na konci slepé ulice na hradbách, ale ve skutečnosti vede do toho sklepa vedle. Myslím, že tam teď bydlí ten italský kupec.
„Verona?“ Vykřikl překvapeně Bohuslav. To vede do sklepa kupce Verony?“
„Podle všeho ano.“ Odpověděl Bohuslavovi pan Šimon. „A taky samozřejmě ze sklepa ven. A hned je mnohé jasnější.“ Obrátil se k mládkovi: „A tys tam od klukovských let ještě někdy byl? Pořád se to dá prolézt?“ „No, spíš proplazit“, zasmál se mládek. Ale teď už to nejde. Víte, ve mlýně se dobře jí a je to na mně vidět,“ poukázal na své kulaté bříško. „Takže jsem to opravdu ani už nezkoušel. Při představě, že bych se zašpuntoval někde tam, kde se průlez kroutí..., je celý dost dlouhý, počítám, že tak deset loket. To bych se tak někoho dovolal! Jo, pánové, už to pro mne zůstane vždy jen klukovskou vzpomínkou. Ale už musím běžet, mlýnské kolo na mne nepočká a mlynář teprve ne. Sbohem pánové!“ A mládek, přes svou kulatou postavu, zručně sešplhal ze skály. Kestřanští nahoře osaměli.
Pan Šimon zhodnotil svou, také trochu kulatou postavu. „No, já nemůžu,“ řekl Bohuslavovi. „Bohuslav se podíval na své oblíbené módní (a drahé) vypasované šachovité šaty v barvách Kestřanů. „Určitě je tam spousta špíny a pavučin. A je to tam tak natěsno!“ „Je to v zájmu pátrání,“ přesvědčoval ho pan Šimon. „A neříkej, že nejsi ani trochu zvědavý. Když si ty šaty sundáš, já je pohlídám. Můžeš lézt jen v kytlici.“ „A je tam tma jako v pytli, bránil se ještě Bohuslav. „Vždyť jsi viděl, když Verona odemkl ten sklep, bez louče není vidět nic.“
„Ale uvnitř louče jsou, ve zdech na držácích. Já viděl aspoň dvě. A na truhle bylo křesadlo. A truhla je hned vedle průlezu. Všiml sis, kam se Verona ve sklepě postavil, když jsme si to tam prohlíželi?“
„Do rohu naproti dveřím, vedle truhly“.
„Správně. A proč se postavil právě tam a byl tam dokud jsme neodešli?“ „Protože se postavil před díru. Abysme si jí nevšimli.“
„ Výborně. Takže víme, kde je truhla, kde je křesadlo a kde je díra. A kde bude za chvíli i Bohuslav.“
Bohuslav se tedy vyvlékl z úzkých šatů, kytlici kolem pasu si upevnil řemenem a strčil svou blonďatou hlavu do temné díry. Šmátral před sebou, a jak postupně lezl jako had, nahmatal rukama, že průlez se skutečně stáčí doleva. Vypadal jako takový komín naležato s rovnou podlahou. Byl celý cihlový, jen podlaha byla z kamene.
„Takže,“, říkal si, „za chvíli se bude cesta zase musí začít narovnávat směrem vpravo.“ Když se pak skutečně stočil podle zdi doprava, byl už přímo proti Veronovu sklepu a hned pochopil, že křesadlo potřebovat nebude. Na konci díry se třepetalo mihotavé světlo pochodně. Někdo tam byl. Bohuslav se na chvíli zastavil. Nebyl si jistý, jak moc je jeho pohyb z průlezu tam ve sklepě slyšet. Pak se velmi opatrně a pomalu začal přibližovat k okraji sklepa. Teď svit potemněl. Před díru se postavila noha v kožené vysoké botě a ozval se zvuk, jako když se zasune klíč do zámku. To musí být ten zámek truhly. Verona uvnitř zdvihl víko truhly a chvíli se v něčem přehraboval. Pak Bohuslav zaslechl nadávku a na zem spadla nějaká drobná věc. Chvíli poskakovala po kamenech a pak se skutálela k němu do díry, skoro Bohuslavovi k nosu. Ta věc byla malá a kulatá, jako perla. Bohuslav natáhl ruku před hlavu a chytil ji do dlaně. Hned ale ucukl, protože z druhé strany vlezla do díry také ruka a šmátrala po ztracené perle. Bohuslav začal trochu couvat za sebe a přitom si vyslechl spoustu dalších peprných výrazů, z nichž ani jeden nebyl italský. Už začal jásat nad kořistí, když ruka zmizela, ale vzápětí se v díře objevila louč. Verona ji zastrčil do průlezu co nejdál a Bohuslav cítil horko a zápach svých spálených vlasů. Zase ucouvl, ale za nohama už ucítil zatáčku. Teď už nepůjde couvání tak snadno. Louč zmizela a Bohuslav si tiše, leč mohutně oddychl. Pak uviděl před dírou koleno. Šmátrající ruka teď dosáhla mnohem dál. Jestli si Verona klekl a teď posvítí do díry, nemůže Bohuslav dost rychle couvnout a budou se dívat jeden druhému do očí! Rychle se rozhodl a s lítostí poraženého pustil perlu z dlaně a cvrnkl ji Veronovi k ruce. Ten zašmátral a když nahmatal perlu, na chvíli ztuhl. Potom ruka kuličku sevřela zmizela. Verona se ve sklepě narovnal, chvíli ještě něco kutil, pak zaklapl truhlu, zamkl ji a vydal se ke dveřím. Pak už Bohuslav slyšel jen zabouchnutí, zámek, a bylo ticho. Oddychl si, tentokrát nahlas. Začal se soukat pozadu ven. Škoda té perly.
Když pan Šimon viděl, jak Bohuslav vypadá, skoro se neudržel, ale smát se přece jen neodvážil. Zvláště, když viděl, jak je bratr mrzutý a když si vyslechl proč. Pan Šimon ale mrzutý nebyl.
„Vůbec nevadí, Bohuslave, že tu perlu nemáš. Ty jsi ji svým způsobem totiž přenesl.“ „Jak, přinesl?“ Divil se Bohuslav. „S tím si nelam hlavu. Dneska večer se doma posadíme u stolu v naší milé síni, dáme si teplou medovinu, něco vydatného na zub a zhodnotíme, co víme. A já myslím, že už toho začínáme vědět docela dost.“
A také že se posadili, i s paní Lídou a malým Šimkem, který ovšem moc neposeděl a když se dobře najedli a popili, naznal pan Šimon že je potřeba celé jejich dosavadní dílo zhodnotit.
„Všechno se to točí kolem našeho známého italského kupce. Předně proto, že má pronajatý ostrov, kde ti lidé zmizeli. A zřejmě právě na ostrově byl zabit nebožtík Reginald, kterého pak vylovili u mlýna. Pak také proto, že nám Verona lhal ve věci havířů, i když není ještě úplně jasné proč. A také má ve sklepě průlez ne jen z domu, ale vlastně i z města. Což nám může odpovědět na otázku, proč jsme nenašli Jakuba Háka, ani toho druhého lotra, když jsme hlídali a prohledávali celý dům. Prostě vylezli sklepem ven a utekli pod hradbami.“
„Což ale neodpovídá na otázku,“ připomněl Bohuslav, jak se do toho sklepa dostali, když dveře byly zamčené a klíč měl u sebe Verona. Navíc zprvu dost neochotný nám je otevřít.“ „Ano, to je pravda. Ale tím se zase dostáváme ke nějakému spojení Verony s Hákem, což je další věc, která dělá z kupce našeho podezřelého číslo jedna.“
„A jsou vůbec ještě nějací další podezřelí?“ Zeptala se paní Lída.“
„No,“ odpověděl Bohuslav, „ještě tu máme soukeníka a konšela Matěje Lopatu, kterého viděl rychtář při rozhovoru s Hákem. Co víme, také se nechal převážet na ostrov, a jaké zájmy může mít soukeník na ostrově? Všichni viděli, že velice želí zmizení své ženy Zbyňky z Doudleb, ale rychtář tomu moc nevěří. Také se za ním budeme muset zítra vypravit a vyptat se ho na pár věcí. Slibnější je ovšem další podezřelý, pan Petr z Borovan. Má obchody s uzenáři na ostrově, znal paní Zbyňku a znal i Mikulu. Především ale byl první u mrtvoly rybáře Mareše.“
„A nebo z něj mrtvolu udělal?“ Zeptala se paní Lída.“
„Ne, neudělal. K tomu už se přiznal Černej z Plechandy. Ale mohl za to zaplatit a pak se jít přesvědčit, jestli nevydal peníze nadarmo.“ Soudil pan Šimon. „Sice zatím nevíme, jaký by k tomu měl důvod, ale stejně tak nevíme, jaký měl důvod dohadovat se v Masných krámech s Hákem. A neříkat nám pravdu. Nejpodezřelejší je ovšem jeho náhlé zmizení hned potom, co se našel utopený bratr Reginald a samozřejmě přívěsek paní Zbyňky v jeho domě. Jestli je v tom namočený, tak se nedá vyloučit jeho spojení s Veronou a nebo s Hákem. A pak je tu samozřejmě samotný Hák.“
„Ačkoli,“ mínil Bohuslav, „ten má možná roli jen člověka na hrubé dílo, zaplacené nejspíš Veronou, jak nám naznačoval šenkýř Ras.“
„Může být.“ Řekl pan Šimon. „Ale že si někdo zaplatil mord rybáře Mareše víme vlastně jen od toho hostinského. A Ras z Plechandy může naznačovat pravdu, nebo nás může chtít vodit za nos. Těmhle lidem se nedá tak snadno věřit. Dovedu si to představit i tak, že naopak hlavním hybatelem všeho zla je Hák a Verona jen musí plnit nějakou roli. Nedivil bych se, kdyby Hák na kupce něco věděl a vydíral ho. Kupci si občas vypomohou nějakou nepravostí a na nepravosti je Hák odborník.“
„Jen by mne zajímalo, řekla paní Lída, „proč to všechno. Zmizení čtyř lidí, tajné kopání na ostrově a ti podivní uzenáři, zjevení čtyř utopenců co tak vyděsilo Mareše, a mrtvý Mareš. A pak, jak vás sledoval Černej a ten pokus vás přepadnout na zpáteční cestě (paní Lída se trochu vyčítavě podívala na Bohuslava a na malého Šimka, který mohl být bez táty). A pak ještě mord toho mnicha, a vyloupení Veronova domu Hákem.“
„Ano,“ řekl pan Šimon. „Proč to všechno. Už dlouho si myslím, že jde o nějakou velikou věc. O moc a moc peněz. A pomalu mi už začíná svítat.“ Pan Šimon položil na stůl malou bílou perlu. „To je ta Veronova?“ Vyděsil se Bohuslav, „jak bys k ní přišel?“. „Ne, tahle je naše, kestřanská.“ Řekl pan Šimon. „A jak jsem k ní přišel, to si zatím nechám pro sebe.“ Mám ji jako pomůcku pro vyptávání zítra na rychtě. Myslím, že budeme mít na pana Veronu spoustu otázek.“

Kapitola XXXIX.

Jak se od Verony nic nedozvěděli, jak od něj odcházel mnich, a jak pan Šimon hledal v truhle.

VALENTIN Verona jim ale na žádnou otázku neodpověděl. Jednoduše proto, že na rychtu druhý den dopoledne nepřišel. „To je tedy zvláštní,“ komentoval to rychtář. „Jindy sem běhal nepozván dvakrát týdně, a když ho člověk jednou pozve, tak nic.“ „Asi má svůj důvod,“ řekl pan Šimon. Nebo nějaké velmi neodkladné jednání. No, co se dá dělat, když nejde Verona k rychtě, musí rychta k Veronovi, co říkáš, rychtáři?“ „Říkám, jen si jděte, pánové, spolu. Já mám i tak dost jiné práce, než abych tahal Veronu z postele. Ale samozřejmě, pokud se na něj vážně doboucháte, tak ho přiveďte, to já si zase čas udělám.“ Kestřanští se tedy vydali k Putimské bráně. Bohuslav to vzal horem kolem velkého kostela a Drlíčovem, pan Šimon šel dolem kolem kláštera přes Velký rynek, aby se s ním náhodou neminuli. Když se sešli u jeho domu, nově osazené dveře byly zavřené a tiché, jako poslední ryba v jezeře.
„To se mi ani trochu nelíbí,“ řekl pan Šimon. Zabušili na dveře. Pak volali a zase bušili. Za jejich zády vyšel ze své zámečnické dílny soused Míka: „Musí bejt doma, já jsem neviděl, že by odcházel. Leda že by v noci, to spím.“ Ale včera domu šel a co já vím, nevodešel.“ Zase zabušili a volali. Ale odpovědí bylo jen ticho.
„Je několik možností,“ řekl pan Šimon. „A ani jedna se mi nelíbí. Buď sedí za dveřmi a má gaudium z toho, jak se tu snažíme. A nebo tam někde nesedí ale leží, protože ho v noci navštívil Jakub Hák. A nebo, a to se mi líbí nejméně, tam asi nesedí, ani neleží, protože tam už vůbec není. Dali jsme sice hlídat brány, ale vůbec nás nenapadlo postavit někoho pod skálu.“
„A v tom případě nám foukl přímo pod nosem,“ dodal Bohuslav.“
„No co, rozhodl po chvíli pan Šimon. Teď tu nic nespravíme. Počkáme do zítra, může se ještě ukázat, že to bylo všechno jinak a Verona se objeví s velkým úsměvem na tváři. „Hej, sousede,“ zavolal na zámečníka. „Pro všechny případy, kdybyste ho viděl, vyřiďte mu, ať přijde na každý pád zítra po ránu na rychtu.“
Kestřanští ještě obešli všechny brány, Putimskou, Pražskou i Budějickou, ale všude jim strážní potvrdili, že Verona tudy neprošel. Jen běžní lidé, venkované, měšťané, nějaký ten mnich z kláštera, kupecké povozy, jako vždycky.
Pan Šimon a Bohuslav ještě sešli do Podskalí a zastavili se pod skálou. „Já vím, jak to zjistit, jestli tudy prolezl!“ Zvolal Bohuslav. „Myslíš?“ Podivil se pan Šimon. „Jasně. Když jsem včera vylezl ven, tak jsem ze sebe smetl pavučiny a hodil je dovnitř. Jedna se zavěsila přes okraj díry a zůstala viset dolů. Jestli tam někdo prolez, tak ji musel smést.“ Bohuslav se chutě pustil do lezení a za chvíli volal na pana Šimona: „Pavučina je tady jak byla. Zdá se, že jsem byl opravdu poslední, kdo tudy lezl.“ „Tak to se mi docela ulevilo“, řekl pan Šimon. „Víš co?“ Počkej tam ještě chvilku. Já skočím na rychtu, aby sem Brada někoho postavil. Pro všechny případy.“
Kupec Verona se neukázal ani druhý den. „To už je vážná věc.“ Nadhodil rychtář, jak tam u dlouhého stolu seděli a čekali na něj. „Poslyšte, co kdyby tam vážně ležel zamordovaný, nebo těžce zraněný. To by asi bylo po právu, pokusit se tam dostat dovnitř, ať už na bouchání odpovídá, nebo ne.“ „Jestliže tak usoudíte, rychtáři,“ řekl pan Šimon, „my půjdeme s vámi jako svědkové.“ „A to vám povím,“ rozhodl rychtář, „že usoudím“. Vzali s sebou ještě jednoho biřice, aby to bylo vskutku úřední, a vydali se do uličky k Veronovi. Když stanuli přede dveřmi, ještě pro jistotu zabušili a zavolali. Od naproti zase vystrčil hlavu soused: „Neviděl jsem, že by odešel, ani se tam nepohnulo. Ani světlo jsem večer neviděl.“ „Tak to se nedá nic dělat,“ řekl rychtář. „Byl úředně předvolaný a nedostavil se, kdo ví, co se tam stalo.“ Kývl na biřice, aby se řádně opřel do dveří. Pan Šimon měl ale jiný nápad.
„Poslyš,“ obrátil se na souseda. „Ty jsi přece zámečník. A vsadím se, že ten nový zámek na dveřích je od dělaný tebe.“ Zámečník se na pana Šimona podíval trochu zachmuřeně: „No, jak měl ty dveře vyražené, tak jsem mu opravdu zrovna tenhle zámek přidělal. Tedy řeknu vám, kdyby tu s vámi nebyl rychtář... no tak počkejte, pro něco si skočím.“ Za nějakou chvíli už byly dveře otevřené. Rychtář s biřicem šli první. Kestřanští a soused za nimi. Shledali, že kupec za dveřmi ani nikde neleží, ani zamordovaný, ani zraněný. Na volání neodpovídal. Dům byl ve stejném nepořádku jako posledně, Verona se ani nenamáhal něco poklidit. Prohlédli všechno, dokonce i sklep, protože dveře byly otevřené dokořán. Zapálili všechny čtyři louče co tam byly v držácích na zdech, vyndali je a prometli každý kout. Ale po Veronovi se slehla zem. Vyšli před dům. „To je tedy zvláštní, divil se zámečník. Určitě jsem ho viděl, jak předevčírem přišel domů. A to měl i návštěvu. Večer toho dne od něj odcházel nějaký mnich tady dole z kláštera.“
„Cože?“ Zvolal pan Šimon. „Odcházel od něj dominikánský mnich? A už předevčírem?“
„Ale jo, měl přes hlavu kapuci a v ruce nějaký vak, asi na ryby. Choděj přece pro uzenáče na ostrov.“
Pan Šimon si hluboce vzdychl. „Ale navečer sotva. Poslyš, Bohuslave, ještě pro jistotu, zaskoč do kláštera, jestli pan převor neposlal předevčírem nějakého mnicha za Veronou, nebo pro ryby. Já se tu ještě porozhlédnu. Nebude vadit, pane rychtáři, když se pak sejdeme u vás?“ Rychtář se kupodivu netvářil nijak odmítavě, spíše trochu pobaveně. „Rád tam počkám na vás i na nové zprávy.“ Pak kývl na biřice a odporoučeli se. V koutcích mu malinko cukalo. Soused se omluvil, že kdyby ho potřebovali až zavolají, a vrátil se do své dílny naproti za oknem.
Pan Šimon zašel zase do domu. Rovnou ke schodům dolů a po nich do sklepa. Zapálil zase jednu louč a přešel k truhle. Ta byla zamčená a zámek byl starý a fortelní. A určitě ne od souseda od naproti. Pokoušel se zvednout víko, ale samozřejmě to nešlo. Tak rád by se podíval dovnitř. Mohl by to samozřejmě zkusit zase za pomoci zámečníka, ale chtěl být z určitého důvodu, až ji otevře, u toho sám. Posvítil si kolem truhly i nad ní a tu si všiml ve zdi nad truhlou, přímo v rovině očí, že jedna z cihel je černá. Tedy, tady v přítmí sklepa vypadaly všechny tak trochu jako černé, ale tahle byla skutečně černá jako saze. „Klíč bude za černou cihlou“. Vzpomněl si na lesní cestu a hlas starce Gorazda. Vytasil svou starou dýku a malinko zapáčil ve spáře. Cihla se snadno pohnula. Byla tam jen zastrčená. Vysunul ji ven a posvítil si tam. Pak hmátl dovnitř a vytáhl pořádný klíč. Pak tím klíčem opatrně odemkl truhlu, nadzdvihl víko a dlouho hleděl dovnitř. „No samozřejmě“, řekl si.
„Samozřejmě! Jako bych to celou tu dobu netušil. Měl jsem to před očima. Viselo mi to přímo před nosem!“

Kapitola XXXX.

K čemu byla panu Šimonovi dobrá perla a kdo vyrazí za Veronou.

KDYŽ konečně přišel pan Šimon na rychtu, Bohuslav už tam seděl. A se zprávou, že převor žádného mnicha už pět dní pro ryby neposlal a za Veronou už vůbec ne. Ale rychtáři to na dobré náladě vůbec neubralo. „Tak nám ptáček ulít, že! Samozřejmě, když nebožtík Reginald měl na sobě staré tulácké hadry, tak ten jeho dominikánský hábit musel někde být, že? A teď právě je na Veronovi, který v něm už dva dny uhání, jako by mu za patama hořelo. A taky že hoří. Tedy pánové, nejsem rád, že nám utek. Upřímně, nejsem rád. Ale že se taky Kestřanským občas něco nezdaří, tedy, ne že bych vám to přál, ale to byste nevěřili, jak to jednoho povzbudí!“ Rychtář dobrácky si zamnul ruce. „No, nic ve zlém, ale abyste věděli, pánové, tak teď jsme zase my tady na rychtě o krok napřed. Hádejte, co se nestalo. Paní Zbyňka z Doudleb se vrátila domů! Už včera večer. Před chvílí tu byl konšel Lopata a je blahem bez sebe!“
Pan Šimon rázem zapomněl, že by nejraději vrazil rychtářovi jednu do nosu: „A co Lopatovi o tom všem řekla?“ Rychtář trochu povadl: „No, to je právě ten problém. Ona nemluví. Večer zabušila na dveře, ve starých roztrhaných hadrech. Když přišel sám soukeník otevřít, prý ho objala, pak se šla umýt a rovnou spát a nedostal z ní ani slovo. Ráno myslel, že se rozpovídá, ale ona nic. Sedí u stolu, nají se, vyšívá, nebo se modlí na klekátku, ale tiše. Když se jí Lopata vyptává, jenom kroutí hlavou a mlčí. Když k ní přivede děti, kluk má asi dvanáct a holka deset, jenom je pohladí, políbí na čelo ale neřekne jim nic. Pozval k ní děkana z velkého kostela, ale mluvil jen děkan. Paní Zbyňka prý přikyvuje, sem tam zapláče, ale hlásku nevydá. No není tohle k zbláznění?“
„A vida. Nejvyšší čas, abych jí navštívil.“ Řekl pan Šimon.
„To udělejte,“ na to rychtář, „ale jestli to k něčemu bude, tak dám do kostela na modlení.“ Pan Šimon řekl Bohuslavovi, aby počkal na rychtě, tohle musí vyřídit sám. Pak se vydal o pár domů dolů ke kupci s látkami.
Ne, že by soukeník Lopata neměl z návštěvy radost. Každý pokus dobrý. Ale už to trápení trvalo trochu dlouho. „Máš, pane ,něco, čím na ni nějak zapůsobit, něco víš?“ Ptal se s chabou nadějí v hlase. „To já věru nevím.“ Povzdychl si pan Šimon, když ho viděl utrápeného. „Něco bych snad měl.“ Vyšli nahoru do síně s velkými okny na rynek, kde seděla paní Zbyňka u rámu na vyšívání. „Zbyněčko, máš tu návštěvu a vzácnou,“ hlásil už od dveří Lopata. „Pan Šimon z Kestřan. On ti něco poví.“ Pak mu pohledem popřál hodně štěstí a vytratil se. Paní Zbyňka vstala od okna a posadila se za stůl. Půvabným gestem ukázala panu Šimonovi na židli naproti a tázavě se na něj podívala. Ale pan Šimon také nic neřekl. Sáhl jen do kapsáře, vyndal malou bílou perlu a položil ji před paní Zbyňku na stůl. Když se pan Šimon po hodné chvíli vrátil na rychtu, byl tajemný jak zvíkovská věž. „Tak co? Řekla něco?“ Ptal se zvědavě rychtář a Bohuslav byl taky jako na trní. „Ano. Něco už vím.“ Odpověděl lakonicky pan Šimon. „Ale to nám neuteče. Zato Verona utíká. Přece ho nenecháme jen tak zmizet.“
Rychtář zakroutil hlavou. „Dva dny, to už je sakra náskok. A pak, vždyť ani nevíme, kterým směrem se vydal. Nemám tolik chlapů, abych je poslal z Písku do celýho světa.“ „Můžem alespoň něco zkusit.“ Navrhl pan Šimon. „Když ho necháme běžet, tak budiž, nějak se s tím smíříme, i když uteče spravedlnosti, a to by se nemělo podařit nikomu. Ale když vsadíme všechno na jednu kartu, může to vyjít. Když ne, bude výsledek stejný, jako bychom ho nechali běžet. Pak dobrá, budiž Bohu poručeno. Ale pokud to ale vyjde, tak budeme mít radost. Co říkáte?“
„A co myslíš tou jednou kartou?“ Zeptal se Bohuslav.
„Tím myslím rakouský Linec. Verona tam přece s rodiči žil. A dá se předpokládat, že bude prchat někam, kde má nějaké známé a kde se může zase nejspíš uchytit. Takže tímhle směrem bych se za ním vydal.“
„Ten už bude za horama.“ Zapochyboval rychtář. „A v Rakousích na něj nemáme tak honem žádnej gebír. Jen se vám vysměje. A pokud je jen trochu chytrej, tak za prvním kopcem shodil mnišské šaty, koupil si koně a teď ho štve směrem k hranicím.“
„Verona je chytrý,“ souhlasil pan Šimon. „Ale on je ještě chytřejší, než chytrý, takže si myslím, že se toho mnišského hábitu naopak nezbaví. Touhle cestou na Linec putoval za obchodem často a jako kupce Veronu ho všude znají. A on nemůže vědět, jestli jsme jeho útěk odhalili za dva dny nebo za dvě hodiny. Když je oblečený jako žebravý mnich, s kapucí do čela, nikdo se ho na nic neptá. A proto si také myslím, že pokračuje pěšky, i když je to pomalé. Dominikánský mnich by toho ze hřebu koně moc nevyžebral. To by bylo přece jen trochu nápadné.“
„No dobře, dělejte, jak myslíte.“ Řekl rychtář. „Kéž byste se nemýlil. A já se zase pustím do dalšího díla. Jako písecký rychtář nemám na starosti jen Veronu, zvlášť když už je někde za horama.“

Kapitola XXXXI.

Jak ještě nevyjeli, jak se Keruše měla k návratu Mikuly a pan Šimon s Bohuslavem se u řeky potkali s převozníkem.

SMĚREM na Linec se nevydali hned, protože není dobré cestovat s prázdným žaludkem. Proto se ještě najedli, jak už byli zvyklí, přes ulici U Zlatého kola. Pak spolu vyrazí do Dubného. Však je před léty pan Heřman Tejmal na svoji novou tvrz zval. Pana Šimona k tomu napadlo, když už se objevila paní Zbyňka, jak je to s hostinským Mikulou a rybářkou Vaňkou. Nechali tedy ještě koně ve dvoře a vyběhli kolem rychty nahoru, k hradbám za velký kostel. Hostinská Keruše byla vskutku překvapená, že se ještě na Mikulu vůbec někdo ptá. Už nad ním udělala kříž a bylo znát, že jí to nedalo moc práce. Však měla v hospodě k ruce Otu, který se asi rozhodl, že tu zůstane na nějaký ten čas. A že by se Mikula vrátil? „No to by bylo nadělení!“ A víc z ní nedostali. Tak zase sešli zpátky pro koně a vyjeli z města Budějovickou branou. Pustili se podél hradeb dolů, kolem Putimské brány a k řece. Hádali, že domek rybáře Mareše bude zavřený a opuštěný, ale už zdálky viděli okenice otevřené. Když ale nahlédli dovnitř, nebyla tam Vaňka, ale nějaký sporý chlapík, hádali tak třicet, pětatřicet, zrovna tam dělal pořádek. „Poslyš,“ Houkl na něj pan Šimon. „Co ty děláš v domě rybáře Mareše?“ Chlapík se překvapeně ohlédl a vyšel k nim před chalupu. „Já jsem, vzácný pane, jeho bratranec, Zachař. Kopal jsem rudu na Zlatý Hoře, u Ražic. Tam mi došla zpráva, že Mareš je v Pánu. A tak jsem si řek, že pudu do Písku, no ne? Ta havířina má něco do sebe, to jo. Ale přece je to takovej život, porád skrčenej pod zemí, dejcháte písek a vidíte jen tmu kolem svíce. Tady je jiný povětří, řeka, ryby, no ne? Tak jsem si řek, že to vezmu za něj, když teda nikdo proti tomu nebude, ale proč by byl, ne? I tu Vaňku bych k tomu přibral. Vona je docela pohledná, ne? Když se umeje, ne? Ale že je prej někde v luftě. No co já s tim, kde jí teď hledat, ne?“ Pan Šimon se musel zasmát. „Takže havíř, no, to se bude hodit. Však se tu ještě zastavíme. A taky dám radu k dobrému. Vaňka má prý sestru ve Starém Písku, u kostela svatého Václava. Tam by se teď zrovna mohla objevit. Také by jsme s ní potřebovali mluvit. Tak ji zkus najít a přivést.“
Když všechno obešli a objeli, zjistili, že už je pozdní odpoledne. To už je na cestu do Dubného přece jen pozdě. Šimon tedy navrhl, že pojdou domů a pak vyrazí ráno z Kestřan. Však je to skoro po cestě.
Doma u večeře navrhl Bohuslav udělat nějaký plán pronásledování Verony, ale moc toho nevymysleli, protože stejně přesně nevědí, kudy kupec utíká.
„Můžeme jen předpokládat.“ Řekl pan Šimon. „Tak třeba. Verona utekl z Písku večer, vlastně skoro v noci. Rozhodl se jít celou noc, aby byl co nejdál, nebo si někam zalezl na spaní a pokračoval ráno?“
„Já být Veronou,“ řekl Bohuslav, tak bych šel celou noc a zkusil bych se vyspat někde ve dne a pak pokračoval zase v noci, kdy potkám co nejmíň lidí.“
Paní Lída se zamyslela a vzala to po žensku: „Tedy, já kdybych byla Verona a utekla do tmy, a měla před sebou takovou moc dlouhou cestu, tak bych hledala nějakou spřízněnou duši, abych se vypovídala a na to všechno připravila.“
„No vida, to je zajímavé.“ Řekl pan Šimon. „Verona totiž má hned za Pískem několik spřízněných duší, přece Na Vyhlídce. Tam by mohl přenocovat a ráno pokračovat na Vodňany. V tom případě, kdyby si přivstal, dorazil by tam, počítám, někdy kolem poledního. Mohl by se třeba ukázat v hostinci na náměstí. Poptáme se.“

Kapitola XXXXII.

Jak Kestřanští spěchali pomalu a pan Šimon se těšil na výlet.

KDYŽ se vydali cestou na Budějice, pan Šimon se vůbec netvářil jako pronásledovatel. Jeli sice bystře, ale ne tak, jak by jistě mohli. Bohuslavovi to vrtalo hlavou: „Ty poslyš, Šimone, já myslel, že budeme hnát koně jak nejrychleji to půjde, ale zatím jedeme tak trochu jako na výlet. Co ty máš zase za lubem?“ Šimon se usmál: „Tentokrát, Bohuslave, skutečně nic výjimečného. Pokud narazíme na Veronu, tak budeme mít opravdu velké štěstí. Beru to jako pokus, který může a nemusí vyjít, ale kdybychom to alespoň nezkusili, tak by mne to mrzelo. A vlastně jedeme tak trochu i na výlet. Copak už jsi zapomněl, jak nás zval pan Heřman Tejmal na návštěvu, když se stěhoval z Heřmaně do Dubného? A Dubné je zrovna na cestě k Linci. Když nepopadneme Veronu, alespoň navštívíme pana Heřmana a zavzpomínáme na staré časy. V Písku je stejně celá ta záležitost už uzavřená. Verona utekl, Hák už se neobjeví, zato se určitě dříve či později objeví Vaňka a Mikula. A až se vrátíme, tak si pěkně sedneme na rychtě, s rychtářem, purkmistrem, soukeníkem Lopatou a převorem Albrechtem, a já už vám budu moci říct, jak to všechno bylo. Nebo asi nejspíš bylo. Tak proč bychom se hnali a štvali koně i sebe. Víš jak to říkal kdysi heřmaňský farář Benedikt, dej mu Pán Bůh nebe, jestli zločinec uteče světské spravedlnosti, té Boží určitě neuteče.“ „Na vodňanském rynku, jak jsem říkal, je poblíž kostela je slušný zájezdní hostinec, kde připravují i rybí speciality.“ vyprávěl po cestě Bohuslavovi pan Šimon. „Mají větší sádky než my za tvrzí a také větší výběr ryb. A umí je připravit. Zastavíme se tam na oběd a přitom se optáme, zda tam nenocoval, či aspoň se nezastavil nějaký dominikánský mnich.“ Hostinský už pana Šimona znal, z dob, kdy pan Šimon jezdíval do krumlovského kláštera za svou švagrovou, sestrou Klárou, dříve kestřanskou zemankou a matkou malého Arnošta. „Dominikánský mnich?“ Hostinský se zamyslel. „A víte že ano? Překvapilo mě to, protože tihle Bratři kazatelé, stejně jako Menší bratři z Krumlova, se tu u mne moc nezastavují. Raději zaklepají na dveře fary tuhle u kostela Narození Panny Marie. Hostinec je hostinec, nocují tu lidé všelijací, i hrubí a hluční, to těmhle mnichům moc pod fousy nejde. Tedy pokud by nějaké fousy měli, že. Ale počkejte! Víte, že tenhle měl? U františkánů to tak nepřekvapí, ale u dominikánů je to krapet nezvyklé.“ Pan Šimon a Bohuslavem na sebe mrkli. Zdá se, že jsou na správné stopě. „A kdy se tu tak stavil?“ Ptal se pan Šimon. „Helejte se, někdy předvčírem po obědě. Ale moc neposeděl. Hned jak sněd vokouna, popadl hůl a rázoval pryč.“ „Takže to jsou dva dny,“ řekl pan Šimon. „To mohl odtud do večera dojít ještě do Prachatic. Za další den do Krumlova a dnes bude ve Vyšším Brodě. To už je na hranici, co by kamenem dohodil. No, co se dá dělat. Přece jen má moc velký náskok. Ale do večera jsme v Dubném u pana Tejmala. Pak se rozhodneme, co dál.“

Kapitola XXXXIII.

O tvrzi v Dubném a velké poctě, kterou chystal Veronovi budějovický převor Řádu bratří kazatelů. Ještě o Petrovi z Borovan a klukovských snech malého hejtmana.

KDYŽ pan Šimon s Bohuslavem dorazili na dohed tvrze v Dubném, viděli, že si pan Heřman oproti Heřmani opravdu polepšil. Uvnitř dřevěné palisády byla ještě jedna hradba, kamenná, s širokou hranatou věží, zvýšenou o roubené patro, a s obytným domkem přes malé nádvoří. Panu Tejmalovi se tu zřejmě dařilo dobře a také to na něm bylo vidět. Měl z jejich příjezdu opravdu radost: „Vítejte pánové! Takové hosty k večeři si nechám líbit. Však jsem si říkal, jestli se někdy zastavíte. A pokud jste na cestách ve jménu spravedlnosti a pátráte po zločincích, pak vám hned řeknu, že se vám pletu do řemesla, a myslím, že úspěšně!“
Pan Tejmal usadil hosty v patře obytného domu. Byla tu velká místnost s trámovým stropem, jíž vévodil rozměrný dýmník s ohništěm. Po stěnách byly kromě ručních zbraní i různé lovecké trofeje a jejich chutnější část se ocitla i v míse na stole spolu s mastnou jáhelnou kaší. „Většinou moc víno nepiji, ale dnes udělám výjimku a pošlu pro moje nejlepší. A také vám představím svou paní a děcka, za chvíli přijdou.“ Bohuslav se rád usadil na bytelnou dubovou židli u prostřeného stolu:
„Takové pozvání si nechám líbit. Zdá se, pane Tejmale, že jsi v Dubném spokojený.“ „A také,“ přidal se pan Šimon, „ určitě celý nedočkavý vylíčit nám své pátrání a my posloucháme, pane hostiteli.“
Pan Tejmal z Heřmaně ještě počkal na manželku, malinko přizrzlou, baculatou a srdečnou, která byla zřejmě dobrou hospodyní a také kuchařkou, jak měli možnost ocenit. Za ní přišli tři děti jako stupínky a zrzavé jako lišky, dva větší chlapci a jedna malá cácorka, která sotva chodila. Pan Tejmal si je hrdě přeměřil, připil hostům a začal líčit: „Měli jsme tu za Dubným v lese takovou malou tlupu pobertů. Říkám měli, a to mne velice těší. Dlouho nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač. Když někoho oloupili, a nejednou i zamordovali, nikdy se v Dubném neukázali, ani v Branišově a už vůbec ne v Budějicích. Měli překupníka, který za ně všechno vyjednával a něco z toho také popadl. Až teď jsme na ně kápli a muselo to být Boží řízení, už proto, že v tom byl zapletený zbožný mnich.“
„Mnich?“ Vykřikl překvapeně Bohuslav. „Snad ne dominikán?“ Hostitel se nad sklenkou podíval na kestřanské trochu vyčítavě. „Že vy zase něco víte, co já nevím. Přiznejte se!“ „Nu,“ začal pan Šimon, „my vlastně nevíme, jestli k tomu vašemu případu něco víme. My jsme jenom na stopě jednoho mordýře, který utekl z Písku v převleku za mnicha Řádu bratří kazatelů.“ A pak ve stručnosti, i když ne krátce, to by nešlo, vylíčili u stolu historii s Veronou.
„A tak je to tedy,“ přikývl si pan Tejmal, jako by něčemu porozuměl. „A mně bylo hned divné, že byl takový divoch. Víte, ti naši loupežníci se s nikým moc nepárali. Ale i když mnicha přepadli určitě nečekaně, tak stačil jednoho hned zabít a dalšímu zchromit ruku, než se jim podařilo ho ubezdušit. Měl u sebe pořádný tesák. A také dost hotových peněz a dokonce perly. A právě ty perly nás dovedli k lupičům.“
Pan Šimon a Bohuslav na sebe mrkli. „Tak pokud je řeč o perlách, tak je to najisto náš uprchlík,“ řekl pan Šimon. „Předpokládám, že jich měl u sebe dost, počítám, že ne jen dvě nebo tři.“
„Měl jich devět,“ potvrdil pan Tejml. „A právě s nimi si ti darebáci nevěděli rady. Peníze, boty, brašnu, to oni vědí, co s tím. Ale co tady v Dubném s perlami? A tak je ten jejich překupník zkusil nabídnout jednu místnímu hostinskému. Že se tu staví na cestách dost lidí, někdo by mohl mít zájem a že jich mají víc. No a hostinský, i když mu nějaký prodej pod rukou nedělá starosti, je to liška podšitá, přece jen zavětřil nějakou hrubší nekalost. To by ho mohlo přivést do neštěstí. Na takovéhle věci je holt malej zajíc. Jak víte sami, náš dědek Lev byl stejnej mordýř jako oni, ale v těhle věcech se krapet víc vyznal. Ten by někoho poslal ne sem, ale do Budějic, ne za hostinským, ale za kupcem a taky ne hned. Počkal by, až se věc trochu odleží. Ale naštěstí tihle chlapi byli takoví troubové. Takže hostinský dal snaživě vědět sem na tvrz a přes jeho slovo jsme se dostali na překupníka Mogera. Byl to takový vetešník, v Dubném nám chybět nebude. No a překupníka už jsme přesvědčili, aby si vzpomněl, kde je lapky hledat. Když jsme pro ně přišli, byli opilí pod obraz Boží, takže ani nebyla žádná potíž.“
„A co je s nimi?“ Zajímal se Bohuslav.
„Už je má Budějovický kat. Možná dneska, možná zítra, je pověsí.
„A co ten náš dominikán, co je s jeho tělem?“ Ptal se pan Šimon.
„Ten ještě leží v márnici našeho kostela Nanebevzetí Panny Marie. Chcete se na něj podívat? Ještě je dost světla, i tam uvnitř na něj dobře uvidíte. Ale počítám že to bude na jisto ten váš.“
A byl. V těch řádových šatech se skvrnami zaschlé krve vypadal skoro jako mučedník. Chvíli nad ním postáli.
„Vlastně,“ řekl pan Šimon, „také zemřel za víru. Ale divnou. Za víru v sebe, moc a peníze. Nu, teď už ho tak zbožný pohřeb čekat nebude.“
Na cestě z kostela ale pan Heřman svěřil Kestřanským, že na pohřeb zabitého mnicha má zítra přijet i dominikánský převor Winter z Budějic. Chtějí uctít zamordovaného bratra, slavná mše, dlouhé modlitby, znáte to, jak mniši slouží. No, to se bude převor divit, že málem se všemi poctami pohřbili takového protřelého mizeru.“
Pan Šimon se usmál. „Byl by to takový poslední Veronův darebný žert. To by se k němu hodilo.“ Pan Heřman zauvažoval. „Mohl bych otce převora Wintera alespoň potěšit těmi perlami, jako dar klášteru. Ale podle všeho, co jste říkali, tyhle perly budou patřit do Písku. Dám je vám do opatrování. V Písku je předejte, komu uznáte za vhodné. Ale za jednu nechte sloužit mši za starého Lva. Ať má v tom pekle alespoň na chvíli úlevu. Přece jen, je z rodiny. Pojďte, dáme nějakou lepší večeři.“
Ráno se Kestřanští nevydali hned zase zpátky do Písku. Pan Šimon se rozhodl, když už jsou tady, že ještě zajedou do Borovan. Je to jen na den cesty tam i zpět. „Jestli bychom tam třeba zastihli pana Petra, mám na něj několik otázek. Teď si už snad nemusí tolik věcí nechávat pro sebe.“
A protože tam Petra z Borovan skutečně našli a podle zámyslu pana Šimona pořídili víc než dobře, byl pan Šimon na zpáteční cestě spokojený a radoval se ze sluníčka, řeky, i okolní krajiny. Když míjeli trocnovský dvorec, zavolal vesele na malého špunta asi pětiletého, který tam na kraji lesa sváděl bitvu s vysokými bodláky: „Tak co, malý bojovníku. Nebojíš se takového nepřítele?“ Klučina se zastavil, celý udýchaný. V jedné ruce dlouhý klacek jako meč, v druhé kratší jako palcát:
„Já se nebojím! Já bojuju za pravdu Boží!“ „Ach tak,“ řekl pan Šimon. My také bojujeme za pravdu. Takový statečný pomocník jako ty by se nám hodil.“
„Já až budu velký, tak budu taky rytíř!“ Chlubil se klučina. „A budu jednou slavný vojevůdce. A když budu slavný vojevůdce, tak neprohraju nikdy ani žádnou bitvu!“ Pak zakřičel na nepřítele: „Já vám dám, cizáci! Já vás proženu, bezbožníci. Hrrr na ně!“ A pustil se do bodláků, které ho šlehaly zpátky po tvářích, ale on se nedal a statečně jim to oplácel. Pan Šimon si vzpomněl na svá mladá léta. „Taky jsme chtěli s bratrem Michalem být slavní rytíři, vyznamenaní samotným králem. Ty by sis to tak nepředstavoval, Bohuslave?“ „No to víš, že jo. A to je taky správně. Který kluk z tvrze by nechtěl být slavný bojovník, který pořád vyhrává?“ Ještě se otočili za malým hejtmanem. No jo, klukovské sny...

Kapitola XXXXIV.

Tajemství píseckého ostrova.

KDYŽ pan Šimon s Bohuslavem dorazili zas domů do Kestřan a vylíčili co a jak, paní Lída si oddechla, že už snad bude všemu konec a táta od rodiny se zase bude držet trochu doma. „Vydrž, paní Lído,“ uklidňoval ji pan Šimon. „Ještě je třeba něco málo zařídit a pak už zase budeme domácí peciválové. A tady si vezmi tu naši kestřanskou perlu. Je z Brložského potoka tady za tvrzí. Už ji nepotřebuji a ty to s ní aspoň, do konce té naší patálie, snáze vydržíš.“ S čímž paní Lída souhlasila.
Na druhý den ráno vzbudil pan Šimon brzy bratra Bohuslava a vydali se do Písku. „Napřed zajedeme pro rychtáře a pak za tím novým rybářem a převozníkem. Budeme ho potřebovat.“
Když na rychtě vyložili rychtáři o co jde, hned všeho nechal a vyrazil s nimi za Putimskou bránu. Už z cesty k řece uviděli Zachaře na lodi, jak právě přiráží ke břehu. „Poslyš, převozníku, našel jsi tu Vaňku?“ Volal na něj pan Šimon. Z domku na břehu vyšla Vaňka, která slyšela, jak se po ní ptá. „Co si budete přát, vzácný pane?“ Jestli paní Zbyňka byla zamlklá a nemluvná, tak Vaňka celá zářila, to asi ze Zachaře. Byla veselá a mluvná až kam, což pana Šimona potěšilo. Přijel blíž, něco jí řekl a pak seskočil z koně. „Pojďme na loď,“ zavolal na Bohuslava a rychtáře. Vaňka zaběhla do chajdy a vrátila se s dvěma loučemi. Sotva se usadili v lodi, Zachař zabral do vesel a hnedle byli u ostrova. „Napřed k udírně,“ zavelel pan Šimon. Když přišli na špici ostrova, na plac uzenářů a pan Šimon uviděl mladého Vítka, jak s mistrem přikládá pod rybami, oddychl si. „To jsem rád, mistře uzenáři, že Vítek je živ a zdráv.“ Mistr se překvapeně otočil: „Dobrého dne přeji, vzácní pánové, i vám rychtáři. To jako myslíte, že tehdá Vítek moc žvanil? Proč bych se na něj zlobil. Je to šikovnej kluk. Mě platil Verona za to, že mlčím, tak jsem mlčel. Jemu jste zase zaplatil vy, aby mluvil, tak mluvil. Tak už to na světě chodí.“ Když uviděl Vaňku s loučemi, zeptal se: „Jdete se na to podívat?“ „A nechceš jít s sebou, mistře?“ Optal pan Šimon. „Ale ani ne. Řeku vám, vzácný pane, že mi nebude vadit, když už to nikdy neuvidím. A louče si zapalte tady v ohni. Vítek může jít s vámi.“ Vaňka je vedla napřed cestičkou kolem ostrova. Pan Šimon se usmíval, ale zato Bohuslav, rychtář a Zachař pořád nevěděli, která bije. Až Vaňka odbočila z pěšiny směrem přes ostrov, za pár sáhů uviděl pan Šimon mezi roštím a kapradím jámu, takovou jakou znal už z Březových Hor. „Kdepak máme našeho havíře?“ Zeptal se pan Šimon. Nechceš se na to dílo, Zachaři, podívat jako havíř, jak si to stojí?“ Zachař na tu jámu uprostřed malého ostrova koukal trochu překvapeně, pak vzal od Vaňky louč a řekl: „Já tam vlezu, pane, ale raději počkejte tady. Tohle se mi nelíbí. Koho mohlo napadnout kopat tohle v písku? Vždyť je to marný, ne?“ Zanedlouho se zase vynořil a hlásil: „Jak jsem říkal, bejt vámi tak tam nelezu. Sice je to vyfutrovaný, cimr je až do samýho konce, ale ani ty podélný odkory nic neznamenaj. Já vám řeknu, jediný štěstí je, že se to zatím nechtělo svalit. Protože kdyby se to chtělo svalit, tak všechny ty výdřevy jako by tu nebyly.“
„A poslyš,“ zeptal se rychtář, za jak dlouho to asi tak může spadnout?“ „Pane rychtáři, je to samej štěrk a písek, ne? Vono to mohlo spadnout vlastně hned, jak to vykopali. Ale člověk nikdy neví, ne? Co si ta příroda zamane. Může se to zhroutit zejtra, nebo taky za sto let. Ale nelez bych tam určitě. Kdo tudy chodil pod řekou na druhej břeh, to musel bejt blázen, kterej o havířině neví nic.“ Když to Zachař říkal, tak se udiveně díval na Vaňku, která zbledla jako křída a pak se složila na zem jako potrefená kuší. „Co jí je?“ Divil se Zachař. „Co by bylo,“ odpověděl pan Šimon. Však zrovna tudy taky musela. A nejspíš ne jednou.“ Mladý Vítek skočil pro vodu do klobouku a pořádně Vaňku polil. Ta přišla k sobě, ale zamlkla se, skoro jako paní Zbyňka. Však on už ji nový rybář rozmluví. „Poslyš, Zachaři,“ na to rychtář. „Co bys jako havíř navrhoval s tím udělat?“ „Já bych to, pane rychtáři, zasypal z vobou konců. Tady na ostrově i na druhym břehu. A o zbytek už se postará řeka, ne?“

Kapitola XXXXV.

Jak se sešli na radnici, jak pan Šimon všechny vyděsil, a pak jim o tom pověděl.

NAHOŘE v radhausu se toho dopoledne sešli všichni pozvaní. Purkmistr Hlavín, co by hostitel, se tak trochu tvářil, že vyřešení těch záhad je vlastně větším dílem jeho zásluha, ale nikdo se s ním nepřel. Rozhodně ne jeho rychtář, i když o tom věděl o dost víc, ale ještě více byl zvědav, s čím pan Šimon přijde.
Pozvání přijal tentokrát i písecký kastelán a královský sudí Budivoj, i když vše sledoval z hradu tak trochu s odstupem. Pak tu byl radní Lopata, převor Albrecht a samozřejmě Bohuslav. Ten s sebou přivedl i svou paní Lídu, která právě náhodou nakupovala v Písku a zastihla ho právě náhodou, když šel na rychtu. A k údivu všech se nakonec objevil i pan Petr z Borovan. Posadil se naproti soukeníku Lopatovi a tázavě se podíval na pana Šimona. Pan Šimon už tu byl jako první. Teď seděl v čele stolu naproti purkmistrovi a počkal, až se všichni mezi sebou pozdraví a usadí.
„Vážení sousedé,“ začal pak pan Šimon bez velkých oficialit. „Dnes už vám všem, myslím, mohu povědět, co se to tu vlastně v Písku dělo, nebo co se alespoň pravděpodobně dělo. Když dovolíte, tak se k tomu postavím. Pan Šimon si stoupl a chvíli si vychutnával překvapení, ba zděšení všech u stolu, kteří sledovali jeho levou ruku. Neboť namísto dlaně měl na ní veliký ošklivý hák na plechové manžetě, která sahala do půli lokte. Pan Šimon se usmál a pokračoval. „Jistě se divíte, kde jsem přišel o ruku a kde jsem přišel k tomu háku. Ale ještě se víc budete divit, až vám řeknu, kde jsem ho našel. Pak si pravou rukou sundal manžetu s hákem z levé dlaně a otočil vnitřek manžety k ostatním: „Jak můžete vidět, tato plechová manžeta je dost dlouhá a široká, aby tam člověk mohl strčit dlaň až po zápěstí. A uvnitř je na vhodném místě železná kulatá příčka, kterou je možno dlaní obejmout a pevně chytit. A tak nejen, že tato rekvizita z ruky jen tak nespadne, ale může, v případě potřeby, posloužit i jako zbraň. Což se stalo nejméně jednou, jak víme, ale pravděpodobně vícekrát. A abych vás dlouho nenapínal tak řeknu, že tento hák jsem našel v truhle ve sklepě domu kupce Valentina Verony. A pokud chceme všemu správně porozumět, musíme začít právě u jeho osoby, protože on byl mozkem i hybatelem všech těch podivných a hrozných věcí, které město Písek v posledních týdnech prožívalo.“ Pan Šimon se s dovolením všech opět posadil a dal se do vyprávění:
„Valentin Verona byl mistr klamu. Oč méně měl svědomí, o to více měl bystrého úsudku a drzosti spojené s neuvěřitelným histrónským nadáním. Dokázal přesvědčit obyvatele Písku, že je bezúhonným kupcem jemného italského vkusu. Zároveň ale přesvědčil bezcitnou rotu darebáků na Plechandě, že je drsným a vychytralým lotrem Jakubem Hákem, takže jej tam nakonec přijali jako vůdce. A zároveň dokázal přesvědčit některé zbožné duše, že je prorokem a Božím vyvolencem, jemuž se dostalo nového zjevení. O tom ještě nic netušíte, ale k tomu se dostaneme, protože na tom byl postaven jeden z jeho největších podvodů. Ale od začátku.
První jeho podvodný žert byl v tom, že se představoval jako italský rodák z Verony. Když jsem byl v Berouně, setkal jsem se s převorem tamního dominikánského kláštera. Je to již letitý muž. A jeden z mála místních, kteří na vlastní oči viděli zakládací listinu města Berouna, jak ji nechala vyhotovit jeho milost král Přemysl II. Otakar. Převor se mi svěřil mezi řečí s takovou zajímavostí, že v této listině není název města Beroun vůbec zmíněn. Je totiž psaná latinsky a latinský název města zní Verona. Ano přátelé, a právě v téhle české Veroně, se narodil náš kupec Valentin. Tento ,Ital z Berouna' samozřejmě italsky neuměl, ale uměl velmi dobře vysvětlit proč. Od kolegů kupců na cestách se naučil jen několika italským slovům, kterými zpestřoval svůj projev a bavil se svou hrou, kterou před námi hrál. Ale to by ještě byla hra celkem nevinná. Horší byla jeho hra na hlavu písecké lotrovské peleše.“
„Počkejte, pane Šimone,“ mračil se rychtář. „Tvrdíte nám tady snad, že Valentin Verona a Jakub Hák byla jedna a tatáž osoba?“
„Ano, přesně tak.“ Odpověděl pan Šimon. „A řeknu vám proč. Do Písku se přistěhoval, jak jsem slyšel, asi před třemi roky. Nějaké dva roky se tu zabydloval a získával obchodní a osobní známosti. Ale potom přišel na to, že by mohl získat mnohem víc. Jen co si spočítal, k čemu mu mohou být dobré škeble. Teď nemyslím vzácné ústřice dostupné jen na vybraných panských hostinách. Mám na mysli ještě vzácnější ústřice, totiž perlorodky, které jsou, kupodivu, mnohem dostupnější. Jak jste už jistě slyšeli. V ústí potoků na řece Otavě, ale i v jiných řekách, tyto podivuhodné škeble běžně žijí. Když je vyndáte z vody a opatrně na šíři palce otevřete, vidíte, že uvnitř na stěnách se lesknou jako perly. A v některých z nich se také skutečné perly nacházejí.“
„Ale to se nesmí, sbírat jen tak ty perly. Ani já sám si netroufám.“ Ozval se hned rychtář. „To máte pravdu,“ přidal se správce hradu a královský sudí pan Budislav z Březnice. „Sběr perel je podle práva v moci vrchnosti a za takový nepovolený lov perel hrozí lidem ne jen pranýř, ale na některých panstvích i propadnutí hrdlem!“
„Jak pravíte,“ souhlasil pan Šimon. „A kupec Verona si jistě nepřál stanout na pranýři vprostřed Malého rynku, nebo dokonce pod katovou sekyrou Na Stínadlech. Ale po perlách zatoužil. Zvláště když je měl skoro na dosah ruky. A protože měl vždy plno nápadů, přišel i na to, jak by mohl získat perly díky práci jiných lidí. A dobře se na to připravil. Jako vážený kupec měl dobré společenské postavení ve městě a snadnější přístup na radnici, kde je třeba vyřizovat různé úřední formality. Na druhou stranu ale, při takovém díle, které bude proti právu, se mohou vyskytnout i jiné zádrhele a nepříjemnosti než úřední. Proto potřeboval mít k ruce ještě známosti jiného zrna. Takové, které jsou ochotny vykonat i nějakou tu hrubší, neřku-li krvavější práci. Samozřejmě si mohl u pochybných lidí takové dílo zaplatit. Ale Verona počítal s tím, že bude perly těžit dlouho, co nejdéle to půjde. A proto potřeboval s lotrovskou peleší nějaké trvalejší spojení. A také potřeboval, aby to byl on, kdo v tomto podivném souručenství bude pánem, což mezi takovými lidmi není snadné. A tak se jednoho dne objevil v krčmě U Mostu nový host, Jakub Hák. A tento host si díky svému hereckému umění a chytré hlavě brzy získal autoritu jako vůdce celé bandy. A teď přichází to skoro nejlepší. Už víme, že z domu Verony bylo možno vylézt, ne sice pohodlně, ale přeci jen, za hradby města. Mohl tak dům opouštět a vracet se do něj, aniž by musel projít branami kolem stráží. O tom průlezu mohl sotva vědět, když dům kupoval, ale brzy na to ve sklepě přišel. A kdo ví, jestli právě tato možnost, existence této tajné chodbičky, nestála na začátku všech jeho temných plánů.
Pokud chtěl město opustit ctihodný kupec Verona, vyšel během dne jednou z městských bran. Pokud chtěl město opustit Jakub Hák, vylezl večer ze svého sklepa do Podskalí a pak se dal pod hradbami k mostu a na voru se kolem něj přeplavil do krčmy. A protože jsme se dověděli, že měl na ostrově vedle udírny svou zamčenou budku, dá se předpokládat že tam měl i převlékárnu. Mohl tedy také vyjít Putimskou branou jako Verona, a když byli uzenáři na večer už z ostrova pryč, vybalit v tom domku z vaku svůj nechutný kostým. A pak už jako Jakub Hák se dostat cestou, o níž ještě přijde řeč, na opačný břeh řeky a dojít do krčmy U mostu. Když zapadalo slunce, stával se z Valentina Verony rázem Jakub Hák.“ „Tak proto,“ řekl na to purkmistr Hlavín. „Tak proto, ať jsme ty darebáky vyslýchali jak chtěli, nikdo z nich nevěděl, kde vlastně Hák bydlí, kde přespává a co přes den dělá!“ „Ano,“ Potvrdil jeho slova pan Šimon. Skutečně to nevěděli. Protože Jakub Hák spal v noci v posteli s vyšívanými nebesy a přes den chodil na rychtu pod různými záminkami zjišťovat, jak jsme pokročili v pátrání.“
„No jistě, u všech všudy!“ Ulevil si rychtář. „Proto si ten lotr pořád stěžoval, že proti nepravostem my na rychtě nic neděláme a nic o nich nevíme. Zkoušel, jestli se pochlubím a řeknu mu to, co potřeboval vědět.“
„A řekls mu to, rychtáři?“ Zajímal se purkmistr. „Co bych mu říkal? Štval mě. Tak jsem mu dycky řek, když je tak chytrej, ať na ty věci přijde sám“. Rychtář Hlavín spokojeně pokýval hlavou.
Pan Šimon pokračoval: „A teď se dostáváme k tajemství píseckého ostrova. Verona počítal s tím, že získá k ruce několik lidí pro lov perel. Ale potřeboval, aby se ti lidé k němu shromáždili takovým způsobem, aby nikdo nevěděl, jak se to stalo a kam se poděli. K tomu se mu zdál ideální právě ostrov, za hradbami města a uprostřed řeky. Z toho důvodu si ho od mlynáře pronajal a zřídil tam udírnu ryb. To aby nikomu nebylo divné, na co ten pustý ostrov potřebuje. A navíc, pro ryby se naučili chodit lidé z města na břeh Otavy i na samotný ostrov. Takže nikomu nebylo nápadné, když se na ostrov postupně vydali i rybářova Vaňka, která tam ostatně bývala často, nebo třeba paní Zbyňka z Doudleb, nešťastný hostinský Mikula, a nebo zbožný bratr Reginald. Ti všichni čtyři, když se na ostrov vydali, už předem věděli, že na něm jejich stopa zmizí.“
„Cože?“ Vykřikl překvapeně soukenický kupec Lopata. „Už předem věděli, že tam zmizí? Co je to za nesmysl? A to i moje paní Zbyňka? A jak by to bylo možné a proč, proboha?“
„To je hodně otázek,“ usmál se pan Šimon, „a na všechny, pane konšeli, dostanš odpověď. Ale ještě předtím odpovím na otázku, na kterou se zatím nikdo neptal, ale která je důležitá. Jak zmizeli. Někteří zde u stolu už to vědí, protože byli se mnou na ostrově s Vaňkou a s novým převozníkem, který je původním povoláním havíř. A když je řeč o havířích, tak se dostáváme i k oněm havířům z Březových Hor, kteří se jednoho dne na ostrově objevili. A kutali, až vykutali podzemní chodbu pod řekou, z ostrova na druhý břeh, skoro ke katovně. Ale ne až přímo k ní. Výstup ze štoly byl v lese mezi hustým porostem asi dvacet sáhů od katovny. Říkám byl, protože už je zasypaný, stejně jako vchod do štoly na ostrově. A právě touto podzemní chodbou opustili naši čtyři zmizelí jednoho dne ostrov i svůj dosavadní život.“

Kapitola XXXXVI.

Podobenství o perle.

PAN Šimon se na chvíli odmlčel a do ticha se ozval převor Albrecht: „Co by to muselo být za důvod, aby tak rozdílní lidé se navzájem domluvili a opustili svůj dosavadní život?“ „Tomu důvodu, otče převore, budeš snad částečně rozumět. Byla to víra. Víra v to, že přichází konec našeho zkaženého světa, a že při soudném dni, který se již blíží každou hodinou, bude zachráněno jen nemnoho lidí. A ti budou zachráněni proto, že včas pochopili význam biblického podobenství o perle. Samozřejmě, patřičně vysvětleného.“ „Podobenství o perle?“ Podivil se upřímně převor. „Jak by takové podobenství někoho mohlo přesvědčit, aby utekl ze světa? Vždyť co se tam píše? Že je Království nebeské podobné vzácné perle, kterou kupec objeví na trhu, hned prodá všechno co má a koupí ji. To znamená, že Království nebeské je náš nejvzácnější poklad a vyplatí se vzdát kvůli němu všeho pomíjivého!“
„Ano,“ Souhlasil pan Šimon. „Ovšem při určitém zapojení fantazie, kteréžto měl Verona nepřeberně, se jistě dá toto podobenství vyložit i tak, že království Boží se už už blíží a zachráněn bude ten, kdo všechno opustí kvůli perlám, protože pouze za perly bude možno vykoupit své hříchy.“
„Poslyš, pane Šimone,“ nedal se převor, „sám máš teologické vzdělání a tedy uznáš, že je to hodně přitažené za vlasy.“ „Jistě, otče převore, já to uznám. I ty to uznáš. Ale představme si to v jiném světle. Představme si, že s tímhle poněkud odvážným výkladem přijde Verona za bratrem Reginaldem. Za bratrem Reginaldem, který zřejmě předtím Veronovi, jako kdekomu v Písku, udělil své kázání o Božím soudu. A Verona dostane nápad. Přijde za ním v kostele, oči na vrch hlavy, že měl právě zjevení! A to zjevení mu jasně řeklo, že je vyvolený, a že i bratr Reginald je vyvolený, aby zachránili malé stádečko Božích ovcí před nadcházejícím soudem. Co myslíš, otče, že bratr Reginald udělal?“ „Ach, Bože,“ zaúpěl převor Albrecht. „Nadchl se.“
„Přesně tak.“ Odpověděl pan Šimon. „Nadchl se. A rozhodl se, že osloví další zbožné duše, které nadchne pro stejnou věc a stejné vyvolení. A protože Verona nepotřeboval celé zástupy pomocníků, aby to nebylo nápadné, tak když neúnavný kazatel Reginald získal rybářovu Vaňku, šenkýře Mikulu a paní Zbyňku, přišel za ním Verona s novým zjevením, že čas milosti skončil a nyní začal čas díla na spáse těch, kteří již byli vyvoleni. A to dílo, samozřejmě, spočívalo v tom, že vyvolení začali lovit v potocích kolem Písku perly, aby mohli vykoupit své hříchy.“
„To je ale naprosto bláznivé.“ Řekl kastelán pan Budivoj. „Chceš tedy říci, pane Šimone, že teď u nás široko daleko nejsou žádné perlorodky?“ „Díky Bohu jsou,“ odpověděl pan Šimon. „Ale nejsou v nich žádné perly. Naštěstí je nesbírali tak, že by perlorodky zabíjeli roztržením škeblí. Verona počítal s tím, že se v nich začnou tvořit další perly, které později zase získá. Takže je sbírali šetrně, jen pootevřením. Ale počítám, že za ty noci jich pootvírali dost a dost. Samozřejmě, zdaleka ne v každé perlorodce najdete perlu. Je to spíš otázka štěstí. Takže dohromady jich mohl Verona shromáždit tak tucet.“
Takže je sbírali v noci?“ Zeptal se rychtář.“ „Ano, když všichni spí. Ale jednou se stalo, že při tom probudili rybáře Mareše. Však nám také potom celý otřesený vyprávěl, že viděl svou Vaňku a ty další tři utopence jak celí bledí vystupují z vody a straší. Bledí byli ve svitu měsíce, ale nevystupovali z vody. Jen stáli ve vodě, v ústí Mehelnického potoka poblíž rybárny a otevírali perlorodky. Když viděli, že je Mareš objevil, snažili se ho zahnat, což se jim samozřejmě podařilo. Mareš pak začal všem vykládat, že je viděl a jak je viděl, a to se mu stalo osudným. Na příkaz, a nebo za odměnu, to už je jedno, ho zabil lotr Černej, jeden z tlupy na Plechandě. Ostatně tyto své darebáky využíval Verona i k tomu, aby jeho sběrače perel neustále hlídali.“
„Proboha,“ ozval se kupec Lopata: „Jak vůbec žili a co přes den dělali? Paní Zbyňka mi o tom stále nechce nic povědět!“
„Já jsem s ní o těch věcech hovořil dosti dlouho,“ odpověděl pan Šimon. „Když jsem před ni položil říční perlu, poznala, že už znám jejich největší tajemství. Požádala mne také, abych o těchto věcech dnes mluvil před vámi raději já, proto tu také s námi nesedí. Jistě pochopíme, že se stále stydí za svou důvěřivost. Ale potom, co se ve velkém kostele ze všeho vyzpovídala, již se uklidnila a myslím, že sám vidíš ctěný konšeli, že se vše u vás doma pomalu vrací do starých kolejí.“ „To se vrací, díky Bohu,“ řekl Lopata. „Ale jak říkám, o těchto věcech doma mlčí. Pokud to nechala na tobě, pane Šimone, mluv, prosím.“ „Tedy dobrá,“ řekl pan Šimon a svlažil vyschlé hrdlo trochou vína.
„Kousek od místa, kde na břehu poblíž katovny končí podzemní chodba, je nenápadná polozemnice, či spíše zemnice, kterou již měl Verona připravenou. Jak říkám, v noci otevírali škeble a ve dne spali, nebo dleli na modlitbách a bratr Reginald jim neúnavně kázal. Jedli pochopitelně ponejvíce uzené ryby...“
„Proboha!“ Vpadl mu do řeči zase Lopata: „To žili spolu v jedné místnosti? Muži i ženy? Urození i neurození? Jaká to představa! Co všechno hrozilo? A jestli i sám ten bídák Verona...“
Pan Šimon zvedl ruku a uklidnil ho: „V této věci nemusíš mít žádné obavy. Jsem přesvědčen, že Verona patřil mezi muže, kteří se nezajímají o ženy. A co se týče dalších, Reginald byl přece přísný mnich a Mikula v srdci vlastně skoro také. Jedině to snad vedlo k tomu, že paní Zbyňka často hovořila s Vaňkou a přiblížil se jí tak i život a myšlení prostých lidí. Což jistě povede k většímu milosrdenství a štědrosti paní Zbyňky vůči chudým, a to je jistě chvályhodné.“
„No jistě, jistě,“ pravil poněkud opatrně Lopata a přitom se mimoděk dotkl u pasu svého váčku s penězi. „Ovšem, pokračoval pan Šimon, „Verona nechtěl nechat nic náhodě. Každé nadšení časem vyprchá, zvláště když voda je studená, přes den toho člověk tolik nenaspí a všechny nalezené perly končí v truhle Veronova sklepa. A jakmile by kteréhokoli z těch čtyř přemohla pochybnost, mohl by se chtít vrátit ke svému původnímu životu a objevit se ve městě. Tím by bylo vše prozrazeno. Proto, jak jsem již řekl, nechával Verona, ve své roli Jakuba Háka, své sběrače perel přes den hlídat. Před jejich zemnicí se stále potloukal jeden z lotrů, aby náhodou někoho zevnitř nenapadlo utéci. A první, koho to opravdu začalo napadat, byl bratr Reginald. Zřejmě proto, že Verona přece jen nedokázal na dlouhou dobu předstírat takové náboženské zanícení, jaké by Reginald očekával od nově osvíceného proroka. Zvláště, když perly, které u Verony končily, mohly být jednoho dne vyměněny za mnoho jiných věcí, než právě za hříchy těch čtyř vyznavačů. Reginald tedy prožil cosi jako velké zklamání, či velké prozření. A čekal na příležitost. A nezapomeňme, že to byl právě Reginald, který u ostatních tří udržoval jejich náboženské nadšení. Když uhaslo u něj, uhasínalo i u nich. Také jim postupně začalo docházet, že byli podvedeni. Vzpomínáš si, rychtáři, jak městský kat, jistě že v žertu, si ti dovolil naznačit, že zastává tvoji práci?“ „No baže,“ zavrtěl se nespokojeně rychtář a podíval se chmurně na pana Šimona, který pokračoval: „Totiž stalo se, že jednou k ránu, když už ti čtyři uvnitř měli večer, se vracel z hospody U Václava katův pacholek. Dříve chodil na Plechandu, ale nepohodl se tam kvůli kartám a penězům. Pacholek se vracel cestou podle řeky a narazil tam na jednoho z lotrů, hlídačů z Plechandy. A protože v něm vzkypěl spravedlivý hněv, hned se do lotra pustil a ten mu nezůstal nic dlužen. Až to uslyšel v katovně mistr popravčí. Došel si pro ně, zahnal je do katovny a tam je, jak řekl tuhle rychtářovi, sám zrychtoval. A to byla ta chvíle, kdy se sběrači perel ocitli bez hlídače a také toho využili. První samozřejmě bratr Reginald. Nebylo mu ale dáno, aby donesl do města a do kláštera zprávu o tom velikém podvodu, protože se na cestě ke svobodě potkal se svým vrahem. Ať už přímo v podzemní chodbě, nebo až na ostrově, kde si chtěl možná přivolat loď ze mlýna. Víme jen, že ke mlýnu doputoval, ale už jen jako tělo bez duše. Zatímco Verona konal s Reginaldem své temné dílo, paní Zbyňka se dohodla s Vaňkou, že také utečou. A měli štěstí, protože se rozhodly, žen neutečou podzemní chodbou na ostrov, nýbrž k Václavu, kde má Vaňka sestru. Jak to bylo s posledním, s Mikulou, to nevíme. Zdali ho tam Verona ještě zastihl, nebo už také ne, když přiběhl zkontrolovat situaci. Každopádně mu ale bylo jasné, že paní Zbyňka a Vaňka jsou pryč a on neví kde jsou a vše bude prozrazeno. Patrně už v té chvíli se rozhodl, že musí z Písku zmizet. Ale protože byl chamtivý, bylo mu líto celého jeho domu a obchodů, které tady musí zanechat. Proto se rozhodl ještě k jednomu dílu, kterým se snažil odvrátit od sebe podezření a sám se učinit obětí. Rozhodl se, že se vloupá do svého vlastního domu. V převleku za Jakuba Háka, spolu s jedním lotrem, vyrazili za bílého dne dveře a vůbec dělali veliký rámus, aby si hned sousedi všimli, že se něco děje a zavolali rychtáře. Ten skutečně dorazil a po něm i já s Bohuslavem. Mezitím ovšem Jakub Hák s tím svým kumpánem seběhli do sklepa, zamkli za sebou a vylezli průlezem za hradby. Předpokládám, že Hák si sebou vzal vak s pěkným oblečením, protože za chvíli už se coby kupec Verona vracel Putimskou branou a byl upřímně zděšen vyloupením svého domu. Jenomže pak jsme ho vystrašili tím, že jsme ho na druhý den pozvali na rychtu, aby nám vysvětlil několik nesrovnalostí. Věděl, že jsme byli v Příbrami, ale nevěděl, co všechno víme. Ještě téhož večera na sebe navlékl řádový šat po bratru Reginaldovi, do vaku sbalil perly, pár dalších šperků ze své sbírky a peníze. Pak jako zbožný dominikán, nikým nepoznán a nepodezříván, opustil v klidu Písek Putimskou branou. Což jsme vůbec netušili a ještě další den jsme ho nepovažovali za uprchlého.“
„Poslyš, pane Šimone, teď mne napadá,“ zamyslil se rychtář.“ Někde přece ještě musí být ten Veronův sluha, Vyklejn. Už když jsme prohledávali dům Verony, po tom vloupání, tak nikde nebyl.“
„Mám za to, rychtáři, že zmizel z Písku ještě dřív než Verona. Nevím to jistě, ale předpokládám, že ho Verona poslal do Lince, aby tam pro něj připravil zázemí. Možná tam na něj čeká ještě teď. A protože se vytratil v době, kdy jsme ještě netušili, že Verona uprchne, ani jsme to pořádně nezaznamenali. Ostatně, když už jsme u toho, mimo jiné i proto, že jsme museli přemýšlet o tom, proč a kam uprchl po mordu bratra Reginalda tady pan Petr z Borovan. Nechceš nám k tomu něco povědět, pane Petře? Myslím, že jsi věděl o některých věcech dříve než my a nepověděl.“
Všichni posluchači se otočili k panu Petru z Bohovan. Ten se chvíli díval se do stolu a mlčel. „Tedy, máte pravdu,“ rozhoupal se k slovu. „Víte, pokud si můj otec na tvrzi představoval, že bude mít statečné syny, na mých dvou starších bratřích se to naplnilo měrou vrchovatou. Ovšem já jsem, abych tak řekl člověk mírný a opatrný. A tak, když jsem se dostal do určitých potíží, raději jsem zvolil mlčení. No, zkrátka, jednou jsem se vydal podél řeky do Starého Písku. Rostou tam totiž bezy, které v těch místech velmi dobře dozrávají. Jak říkala moje babička, před šípkem smekni, před bezem klekni. No zkrátka, když jsem trhal ty černé bobulky, tak mi zrak padl na zem a v trávě jsem uviděl něco lesklého. Zvednu to, a on je to přívěšek paní Zbyňky! Taková ta zlatá kapka se smaragdem. Já ho hned poznal, často ho nosila, na zlatém řetízku. A tak si říkám, jestli tam někde nebude ležet i ten řetízek. A jak jsem tak pátral kolem v trávě i ve křoví, najednou jsem se proklestil k místu, kde byla jáma do země. To mne samozřejmě zaujalo. Kde se tu vzala? Kam asi vede? Tak jsem seskočil do jámy, ze které šla pod zem chodba, a nahlédl jsem dovnitř. Ale viděl jsem skoro jen tmu. Ale ne úplnou tmu. V té chodbě se rýsovala nějaká postava, zády ke mně. Já bych jinak nepoznal kdo to je, ale když v přítmí vidíte, že má místo ruky hák, tak je to jasné, že. Já pánové, bydlím na dohled Plechandy a tohodle chlapíka bych poznal kdekoli, i kdyby to byl jen stín. No, hrklo ve mně, protože jsem asi dělal nějaký rámus a on se otočil. Tedy vylít jsem z té díry jako zajíc. Nevím, jestli mě poznal. Či spíše doufal jsem, že mne nepoznal. Nechal jsem bez bezem a utíkal domů jako splašený kůň. Už tehdy mne napadlo, jestli nebude nejjistější se ztratit. Pro všechny případy. No a když pak jsem slyšel, že se našlo tělo nebohého Reginalda, tak už jsem na nic nečekal. Sbalil jsem opatrně to nejcennější co mám, destilační náčiní, a vyrazil jsem domů, do Borovan. Jenom mne mrzelo, že jsem v Písku v tom spěchu zapomněl ten přívěšek pan Zbyňky, taková památka...“ Pan Petr z Borovan se začervenal a soukeník Lopata, který seděl naproti němu, mírně svraštil obočí a naklonil se k panu Petrovi:
„Tak počkej, pane Petře. Ty jste našel památku na moji ženu a já nic nevím? Proč jsi mi ho nevrátil?“ „No,“ pravil pan Petr, pořád se trochu červenaje, „v tom zmatku, jak říkám, nějak jsem na něj zapomněl.“ Bohuslav se naklonil k panu Šimonovi a pošeptal: „Kdybych byl náš malý Arnošt, tak bych do tebe dloubl loktem, ukázal bych na něj a řekl: „Hele, von jí miluje!“ Pan Šimon se pousmál: „Myslíš pan Petr paní Zbyňku? No ano, ale samozřejmě tajně, ve vší počestnosti.“ A pak zase nahlas: „Tak proto jsme našli ten přívěšek ve tvém domku, pane Petře. To víš, že nám vytanula v hlavě nejrůznější podezření.“ Vyndal z kapsáře zlatou kapku a poslal ji podél stolu k soukeníkovi Lopatovi. Ten si ji prohlédl a pak ji spokojeně uschoval: „Paní Zbyňka bude mít radost. Už ho oplakala.“
„Při té příležitosti, ovšem,“ obrátil se pan Šimon ještě na pana Petra, „bys nám už mohl prozradit, jaké jsi to měl jednání s Hákem v Masných krámech, jak jsme se tuhle potkali. To jsi byl také v podezření, že něco tajíš.“
„Tajil jsem., Tajil jsem že mne vydíral.“ Odpověděl pan Petr. „Spustil na mne, že prý si určitě nežiji špatně a musím pamatovat na chudé. Jinak by moje destilační souprava mohla přijít k úhoně. Darebák!“
Konšel Lopata se ozval. „Tak ty také? Tak to jsem nebyl sám. Taky mne jednou zastavil, s řečmi o těch svých chudých. Že prý je lotrům na Plechandě starostlivým otcem a musí o ně pečovat. Jinak prý za ně neručí. A že by mohli provést v mém domě nějakou nepředloženost.“
„A zaplatil jsi mu?“ Zeptal se purkmistr. „Zaplatil, samozřejmě. Co jsem měl dělat. A divil bych se, kdybychom s panem Petrem byli jen sami dva, které si takhle vyhlédl. Tedy povím vám, když tak často chodil tou štolou, škoda, že už mu hned zkraje nespadla na hlavu!“ „Však svému osudu neušel.“ Řekl purkmistr. „Jak se říká, koho mají pověsit, ten se neutopí.“
„Teď mne napadá, pane purkmistře,“ obrátil se na kožešníka Hlavína kastelán pan Budivoj. „Jak to teď bude s tím domem po Veronovi? Je tam ten průlez skrze hradbu z města ven, i tím pádem i z venka dovnitř a to se mi vůbec nezamlouvá.“ „Každopádně, pane správce,“ odpověděl purkmistr, „dům teď padne městu. A když o tom mluvíme, teď když se vrátil pan Petr z Borovan, mohl by si ho snad pronajmout. Za rozumnou cenu. Řeknu totiž rovnou, že po tom, co lidé zjistí, že tam vlastně přebýval Jakub Hák, se nájemci nepohrnou. Co říkáš, pane Petře? Ten tvůj domek naproti Plechandě, to není dobré místo pro život a pro tvé dílo už vůbec ne. Navrhnu to městské radě. Co ty na to sousede, Lopato? Ovšem jistě ten průlez se musí zazdít každopádně, z obou konců.“ Pan Petr byl viditelně potěšen a Lopata vypadal, že by také nebyl proti, ale to se mohlo vyřídit později. „A jak to tedy vlastně je s Veronou teď? Pokračuj, pane Šimone,“ vybídl ho pan kastelán. „Právě se k tomu dostáváme, řekl pan Šimon. Jak víte, když nám konečně došlo, že nás Verona převezl, zkusili jsme ho ještě dostihnout. Ale mezitím ho dostihly, jak se říká, Boží mlýny. V lese za Dubným ho přepadli a zabili tři loupežníci, kteří se neštítili vztáhnout ruku na mnicha Bratří rádu kazatelů. Když jsme sami do Dubného dorazili, už byl i jejich osud zpečetěn. Peníze z lupu u nich nenašli, kdo ví, kde je jim konec, ale našlo se u nich toto.“ Pan Šimon vysypal z váčku na stůl perly, které se trochu rozkutálely kolem. Zbylo jich, po té štrapáci devět, i s tou Plchovou z Březových Hor. Kolik jich nashromáždil původně Verona, se asi nedozvíme. Za jednu z nich by měla být v Písku posloužena zádušní mše za Lva Tejmala. Zbylé by měly snad padnout králi, ale o tom já nemohu rozhodnout.“ „Jaképak rozhodování,“ řekl královský sudí pan Budislav. „Ať si perly ponechá město Písek. Mehelnický potok nepatří do správy královského hradu a pak, nasbírali je místní lidé, ačkoli nikoli podle práva. I když ty samotné lovce perel vlastně tak úplně vinit nemůžeme a Veronovi už se trestu dostalo.“
„Tak,“ řekl převor Albrecht. Jak se lidově říká, Pán Bůh peče oplatky. Bůh mu oplatil podle jeho skutků. Loupil a zabíjel a sám byl oloupen a zabit.“
„A poslyšte,“ zeptal se rychtář. „Ví někdo, jak to bude s tou Vaňkou a Mikulou? Co vím, Mikula se ještě ani neobjevil.“
„Hm,“ ozval se převor. Co se týče Vaňky, je ctnou vdovou a může opět vstoupit do řádného manželství. Jak jsme ostatně už s jejím novým, abych tak řekl, nápadníkem, dojednali. Tam nebude žádná potíž. Poněkud složitější je situace s Mikulou. Objevil se už také a sice v našem klášteře. A projevil přání vstoupit do řádu. Přál by si řádové jméno Reginald. Je to člověk jistě upřímný a zbožný. Ale, abych tak řekl, co se týče rozumu, nenakoupil více, než původní bratr Reginald. A pak je tu vážná překážka, protože je, alespoň před Bohem a církví určitě, stále ve stavu manželském. Velmi nás prosil o vyřízení dispensu u papežské kurie k rozvodovému řízení. Nu, ta jeho Keruše tedy rozhodně není proti tomu. Manželství je bezdětné, z hlediska práva církevního nenaplněné, tedy naděje by tu byla. Ovšem takové řízení trvá dlouho, někdy velmi dlouho. Uradili jsme se s bratřími, že zatím může Mikula pracoval v klášteře jako konvrš, tedy světský pomocník. A myslím, že během té dlouhé doby, než se dispens vyřídí, by mohl dojít k názoru, že při způsobu jeho mysli bude jistě šťastnější ve společenství bratří františkánů v Krumlově. Tedy, při vší úctě k Řádu menších bratří, jistě si rozumíme...“

Kapitola XXXXVII.

Kdož obchodu se věnuje, žárlivosti nepěstuje.

KDYŽ nakonec vstávali a loučili se porůznu mezi sebou, přitočil se trochu romantický Bohuslav ke konšelu Lopatovi: „Tak vidíte, to jste ani nevěděl, že paní Zbyňka má tady tajného ctitele.“ Soukeník na to: „Myslíte Petra z Borovan? No, v té věci jsem u paní Zbyňky úplně klidný. Jen ať za ní dál chodí s těmi svými voňavkami.“ Pak se zamyslel: „Poslyšte, když se to má takhle, to by jí na ty voňavky mohl udělat nějakou slušnější cenu, co myslíte?“
Když se Lopata poroučel, k bratřím přistoupil pan Petr z Borovan a nabídl jim malou hliněnou lahvičku. „Věnuji vám malou ochutnávku, pánové. Recept jsem vymyslel během té doby u nás v Borovanech. Nazval jsem to Aqua vitae Boroviensis. Živá voda z Borovan. Ale je to, uznávám, trochu dlouhé jméno. Lidé u nás tomu začali říkat krátce, Borovička. Musím říci, že pan převor ji velmi ocenil. A jestli začnu dodávat pro klášter, samozřejmě především léčivé extrakty, tak mám věru o živobytí postaráno! Ještě, s vaším dovolením, oslovím tamto pana kastelána, než mi uteče. Konšel Lopata, jak vidím, už je pryč, ale určitě se s ním na nějakém obchodě také dohodnu. Paní Zbyňka teď při své rekonvalescenci bude potřebovat mnohé jemné vůně.“ Řekl poněkud zasněně a poroučel se za kastelánem. Pan Šimon, pokýval hlavou a zamručel si pro sebe: „No, při tak kupeckém přístupu manžela Lopaty i tajného ctitele, by z téhle nenaplněné lásky ani starý řecký divadelník Sofokles žádnou epickou tragédii nevyždímal.“
I rychtář Brada byl při loučení spokojen: „Víte,“ pravil ke Kestřanským, „když teď na Plechandě bude chybět Hák, tak se budou nějakou chvíli rvát a mordovat mezi sebou o to, kdo se posadí na jeho židli. Takže doufám, že město bude mít na čas od těch jejich lotrovin pokoj.“

Kapitola XXXXVIII.

O přemýtání na tvrzi a vůni podzimu.

K večeru u stolu v Kestřanské síni převládalo spíše zadumané ticho. Původně tady usedli všichni i s chasou nad kyselicí a mandlovou babou, s tím, že všechno řádně proberou a zhodnotí a tak, ale spíš jen tak seděli a mlčeli. Až po chvíli promluvil a paní Lída. „To mají ale lidé zajímavé povahy, co? A ty povahy vytvářejí zajímavé příběhy. I když někdy smutné.“ A ty příběhy vytvářejí dobu, v níž se odehrávají.“ Doplnil pan Šimon. Jestli pak si na naši dobu ještě někdy někdo vzpomene?“
„Ty to říkáš, jako kdyby naše doba už končila,“ podivil se Bohuslav. „No“ nekončí, ale našlo by se dnes nemálo lidí, kterým se jeví, že nejspíš ano. Při tom jak náš svět vypadá. Předně pro úpadku víry a mravů. A také se změnily některé věci, které se dříve zdály neměnné. Lidé se už nemohou spolehnout dokonce ani na počasí a úrodu, tak jak byli zvyklí dříve. O to snadněji uvěřili i ty čtyři zbožné duše, že už se blíží Boží účtování.“
„A jak to, pane Šimone, vlastně teď bude s udírnou na ostrově?“ Zeptala se Madla z kuchyně.
„No, to je zajímavé,“ odpověděl pan Šimon. „Udírna, která původně vznikla jen jako kulisa Veronových plánů s ostrovem, začala žít vlastním životem. Co jsem slyšel, tak ji mlynář nechá, jak je. Lidé už si na uzenáče zvykli, konec konců je tu i nový převozník. A ten mistr uzenář, podle všeho, rozumí svému řemeslu. Rozhodně na tom Podskalský mlýn tratit nebude.“
„No jo,“ přidal se kovář Václav. „A co bude vlastně s tou podzemní chodbou?“
„O tom jsem taky přemýšlel,“ řekl Bohuslav.
„No,“ odpověděl pan Šimon. Vchody jsou z obou stran zasypané. Není to tam věru bezpečné. A tam dole úplně pod řekou, kdo ví. Jak říkal byvší havíř Zachař. To záleží na přírodě. Možná se zhroutila právě teď, když si tu pochutnáváme na pečených kourech, které Madla vykouzlila z našich slepic. A možná, že tam bude ještě stovky let, a bude čekat, až ji jednou někdo zase objeví.“
Bratři kestřanští, po dobrém jídle, vyšli od stolu na nádvoří do vlahého večera. Bohuslav nasál vzduch. „Zdá se mi, že už cítím podzim.“
„Máš rád podzim?“ Zeptal se ho pan Šimon.
„No, má svoje kouzlo. Ale hlavně, když je podzim, tak už se člověk jenom otočí a budou Vánoce. Což mi připomíná - na Zvíkově je teď, zdá se, klid, že?“
„Zdá se,“ řekl pan Šimon. „Ale vlastně jsme tam nic nevyřešili. Takže se obávám, že nebude dlouho trvat tak dva, tři roky, a pan Budislav nás zavolá na hrad, abychom se do toho zase pustili a všechno to dílo na Zvíkově ještě dokončili.“
Bohuslav se usmál: „Obáváš se a nebo těšíš?“ Pan Šimon neodpověděl. Nasával vůni podzimu.