Přední osoby z případu tajemství zvíkovské věže:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav mladší bratr pana Šimona
paní Lída, žena pana Bohuslava
Smil Brada, písecký rychtář
pan Gerhard, rytíř z Toušic u Kouřimi
Ondřej u Jakule, ozdobník
pan Vojíř z Bezdězu, kastelán píseckého hradu
Mechtylda, kuchařka ze Zvíkova
Vincek, mladý zbrojnoš ze Zvíkova
Zachař, převozník u píseckého ostrova

Přední osoby z případu z rýžoviště na Starém Písku:

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav, mladší bratr pana Šimona
Beneš, urbíř na Starém Písku
Zdich, kovář z rýžoviště
Vojka, hostinská z dolní hospody na rýžovišti

Přední osoby z případu v městě Kouřimi

pan Šimon, vládce kestřanské tvrze
pan Bohuslav mladší bratr pana Šimona
bratr Petřík, arcibiskupský knihovník v Příbrami
Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup Pražský
Matěj, sedlák od Kouřimi
Královské město Kouřim
hostinský Adam s ženou Pavlenou z hospody U Hradeb v Kouřimi
Konrád z Písku, arcijáhen a správce velkého kostela sv. Štěpána v Kouřimi
pan Gerhard, rytíř z Toušic u Kouřimi
Ivan, sázavský černokněz

Úvod

O hradě Zvíkovu, proč se strážní dohadovali a jak z toho sumou nic nevzešlo.

BYL podzim léta Páně 1368. Ještě jen začátek podzimu. Vlahý a mírný, s dozvuky léta, i když od řeky někdy už nepříjemně zafoukalo. Vlastně od řek.
Nad soutokem Otavy a Vltavy se na vysokém skalním ostrohu v mě síčním světle přízračně a tiše tyčil hrad Zvíkov. Jeden z nejkrásnějších a nejpevnějších královských hradů. V podstatě nedobytný, protože skála, na které stál, a pod níž se kdesi hluboko slévaly dvě velké řeky, jej obepínala skoro po celém obvodu. Jen úzká cesta přes padací most vedla dovnitř, chráněná vysokou obranou věží. Proto také, jak se alespoň říkalo, Zvíkov sloužil svého času jako bezpečný úkryt krá lovských korunovačních klenotů, nežli český král Karel po své císařské korunovaci určil k tomu účelu svůj vznosný Karlštejn.
Obestavěné nádvoří hradního paláce bylo v bledém svitu jako tiché. Zdobně klenuté am bity lemující nádvoří, přízemní i horní, vrhaly skrze sloupy do nitra svých ochozů ostré stí ny, občas změkčené chuchvalci mlhy, stoupajícími sem od vody. Zdálo by se, že hrad je uprostřed noci bez života, když tu náhle proťal vzduch srdcervoucí výkřik, který se nesl nad hradbami a zanikl kdesi ve tmě pod nimi. A pak zase ticho.
Na horním ambitu se se skřípěním otevřely dveře Malé strážnice a na ochoz vyhlédl sta rý zbrojnoš Záhoř. Pozoroval v měsíčním světle nádvoří a naslouchal. Když se nic nedělo, zase zavřel a vrátil se k zahřáté sesli u malého stolku se svíčkou, kusem chleba a kostkami, kde na něj čekal mladý Vincek. Rád by se zeptal, co se děje, ale přece jen se ještě neosmělil. Po chvíli to Záhořovi nedalo, s heknutím vstal, vyhlédl úzkým oknem v široké zdi do noci nad řekou a ještě jednou prošel strážnicí ke dveřím, které opět otevřel do chladné noci. Přes rameno mu tentokrát nakukoval i mladý Vincek, dychtivý nějakého dobrodružství. Však při šel na Zvíkov z písecké posádky teprve před dvěma měsíci. A na to, co všechno o Zvíkovu slyšel, mu zdejší služba připadala pořád docela nudná a bez překvapení. Starý Záhoř, ne dbaje jeho citů, tiše zaklel, přibouchl těžké dveře a vrátil se zase k malému stolečku, s po hledem upřeným na rozházené kameny. Tvářil se zachmuřeně. Aby starý voják prohrával s mladým pacholetem, to se nesluší. Dosedl těžce na svou sesli, hrábl po kostkách, poplival si řádně pěst a hodil. Tvář se mu rozjasnila. Vida, začíná se dařit. Vincek, když viděl, že Záhoř má lepší náladu, si hned pospíšil s otázkou: „Co to asi bylo?“
„A teď myslíš co?“ Opáčil starý.
Vincek z otázky pochopil, že Záhoř to také viděl. Sám se na to nechtěl vyptávat, kdo ví, jestli se mu to jen nezdálo. Ale jestli to viděl i Záhoř?
„Já nevím.“ Povídá Vincek. „Ten výkřik šel jakoby od vltavských hradeb. A teď je takové divné ticho. Ale jestli jsem teda dobře viděl, tak kde se tu na hradě v noci vzal řádový rytíř bratří Johanitů ze Strakonic? Na hrad přece nepřibyla žádná návštěva?“
„Návštěva přibyla. Večer se ohlásil nějaký mnich, nejspíš františkán. A asi ne ledajaký. Známý našeho pana purkrabího, nebo snad příbuzný. Seděli tu vedle večer spolu ještě dlouho po klekání. To říkala Mechtylda, která jim posluhovala.“
„Ona s tebou mluvila?“ Podivil se s trochou závisti Vincek.
„Náhodou jo. Ale ty na ní oči nedělej, seš ještě moc mladej a taky malej pán. A rozhodně to tedy nebyl žádný Johanita, i když tvrdíš, že jsi ho teda viděl.“
„Na mou duši, viděl. Sice trochu v mlze a za sloupovím, ale viděl. Šel západním ambitem přímo naproti nám přes nádvoří ke Hlízové věži.“
„Tak to ti chlapče, povím, když už to chceš vědět, že jsi viděl špatně.“ Všiml sis pláště?“ Jaký kříž nosí Johanité?“
„No, pokud vím, bílý na červeném.“
„Pravda. A všiml sis, při té mlze, pláště toho rytíře?“
Vincek se chvíli zamyslel. „No jo. Vlastně obráceně. Červený kříž na bílém. To neznám.“ „To ti chválím.“ Řekl spokojeně Záhoř. „A dejž Bůh, aby při tom i zůstalo.“ Zachař se opět sklonil ke stolku a začal přemlouvat Štěstěnu.
„Počkej ještě,“ nedal se Vincek. „Ty to určitě víš. Jsi takový zkušený, vyznáš se. Vždycky si se vším víš rady.“
„No to bych řek,“ odfrkl spokojeně starý. „Tak abys věděl, červený kříž na bílém nosívají templáři. Ale tady široko daleko, jak známo, žádní nežili a nežijou. Takže to žádný templář být nemohl. To dá rozum.“
Vincek si pro sebe představil tu postavu v mlze. „Ale ano, byl to červený kříž na bílem plášti. A když říkáš, že tady široko daleko žádní nežijou...“
„No tak asi nebyl živej.“ Dopověděl za něj Záhoř a konečně hodil. „Kolik jsi měl napo sled?“ Zeptal se Vincka.
„Ježišmarja já nevím. Úplně jsem na kostky zapomněl. Cos to říkal, jako že teda jako ne byl živej?“
„To co ví každej, kdo tu nějakej pátek slouží. Občas se prostě ambitem za noci, projde templář. Jde odněkud někam, většinou tam, kde jsi ho viděl, od Hlízové věže, nebo zase k ní. A tobě radím, mladej, jestli se máš trochu rád, abys ho pustil z hlavy. Raději bys měl mít péči o ty kostky. Řekl bych, jářku, že se ti moc nedaří.“
„Ale co ten výkřik?“ Nedal se Vincek. Přece se něco stalo. Neměl bych zaskočit na Velkou strážnici do věžové brány? Chlapi by mohli vzít pochodně podívali bysme se po hradbách.“ „A co bys jim asi tak řek? Že hledáme ducha?“ Nech to na ráno. V noci s pochodní vidíš na pár sáhů. A jestli někdo takhle vykřikl, tak už není na hradě, za to ti ručím. Copak jsi neslyšel, jak se to neslo dolů? Co s tím teď asi naděláš? Ráno uvidíme pod hradby až k vodě. Ale to už bude starost pana purkrabího. My mu jen podáme hlášení, jak se sluší a patří. Jasný? Tedy vyjma toho templáře, nebudeme ze sebe dělat blázny. Kolik ti ještě zbylo peněz, co?“
Jenomže ráno starý Záhoř ani mladý Vincek hlášení panu purkrabímu nepodali. Hradní správce, pan Pořej z Kouřimi, ve svých cimrách vedle malé strážnice nebyl. Ani jinde na hradě. Nebyl k nalezení. A jeho večerní host jakbysmet

Kapitola II.

O podzimu na tvrzi, poslovi z hradu, a co z toho všeho asi může vzejíti.

PAN Šimon z Kestřan seděl u stolku pod oknem ve své malé „myslivně“ v přízemí paláce a soustředěně si četl. Ani ne před měsícem se mu podařilo zapůjčit si opis Kosmovy kroniky. Přivezl jej posel z pří bramského Ernestina, od páně Šimonova přítele a arcibiskupského knihovníka Petříka. Oplátkou žá dal na něm Petřík, aby pan Šimon hleděl prožít opět něja ké dobrodružství, které by stálo za zapsání. Páter Petřík totiž navštívil, dle svého slibu, asi před rokem kestřanskou tvrz a za mnohého vzpomínání, při dobrém jídle a troše medoviny, přisvojil si příbramský knihovník mnohé pří běhy pánů Šimona a Bohuslava, aby se pustil do jejich literárního zpracování. A už byl dychtiv dalších příběhů pro svou kroniku.
Pan Šimon se pousmál, narovnal záda, pohlédl na okno a strčil do proskleného okna s vý hledem na malé nádvoří a bránu tvrze, nyní otevřenou. Byl rád, že si doložil na to sklo, byť nebylo levné. Dříve bylo okno kryté proti chladu jen dřevěnou okenicí, a nechtěl-li pan Ši mon někdy úplně mrznout, musel ji zavřít. A třebas byl venku slunný den, seděl v „myslivně“ při svíčce, jako v jeskyni. Teď je to jiné. Dnes ovšem také nebylo nijak zvlášť teplo. Sychravé počasí, které opanovalo nádvoří i zdi tvrze, připomnělo panu Šimonovi, že ne jen na přírodu, ale i na člověka přichází podzim.
„Tak, milý Petříku“, pomyslel si.“ Když člověku táhne na padesátku, častěji se mu chvíle v závětří u ohně jeví příhodnější pro život, nežli dobrodružství, po kterém voláš. Ono psát o něm na pergamen, v teple knihovny, se sklenkou na stole, je medle něco jiného, nežli na něm mít skutečnou účast. Ruka sice stále vládne mečem, ale dříve se unaví. A stejné to máš v koňském sedle. A hlava, věru ještě slouží, ale tu a tam nějaké to jméno, nějaká ta myš lenka, jako by se pustily svou cestou a bloudily kdesi mezi pravým a levým uchem, marně hledajíce cíl.“
Pan Šimon se opět sklonil ke starým vyprávěním děkana svatovítské kapituly, když maně zahlédl jakýsi pohyb na cestě venku před tvrzí. Pootevřel tedy více okno a skrze bránu viděl na cestě Peška, řečeného Hlava, zbrojného z písecké hradní posádky, jak na rychlém koni spěchá ke tvrzi. Za časů krajského sudího a píseckého purkrabího pana Budislava z Březnice vždy takový posel přinášel pozvání na hrad a pověření k nějakému pátrání a šet ření zločinů či záhad. Ale pan Budislav již odešel cestou všeho těla. Písecký hrad a Prácheň ský kraj je nyní spravován, z rozhodnutí milostivého císaře, panem Vojířem z Bezdězu. Toho viděl pan Šimon zatím jenom jednou, ani spolu nemluvili, vlastně se jen pozdravili. „Tak to jsem zvědav, jestli Pešek nese zase nějaké pozvání, jako za starých časů.“ Přes všechno nepohodlí a ba i nebezpečí, které takové vyšetřování a pátrání slibovalo, pan Šimon nemohl popřít, že by se vlastně na něco takového trochu i těšil. Přece ještě není starý pecivál na venkovské tvrzi, na kterého už všichni zapomněli. „To jsem věru zvědav. Možná se, milý Petříku, ještě dočkáš nějakého příběhu hodného zapsání pro příští pokolení“.

Kapitola III.

Jak pan Šimon s Bohuslavem navštívili nového sudího Prácheňského kraje a na co podivné ho nad koláčky přišla řeč.

KDYŽ pan Šimon s bratrem Bohuslavem na druhý den vjížděl na nádvoří pí seckého hradu, byl trochu nesvůj. Hrad znal důvěrně, ale ne tak nového purkrabího. S panem Budislavem, pokoj jeho duši, se znali dlouhá léta, jednali spolu často úředně i neúředně a zvlášť v posledních letech si rozumě li, dá se říci, i beze slov. Jak se časy mění a lidé s nimi! Nicméně pana Šimo na i Bohuslava potěšilo, že nový kastelán si zvolil za svou pracovnu stejnou místnost, ve které je přijímal i nebožtík pan Budislav, s výhledem na zlatistou řeku Otavu a kamenný most.
„Vítám vás na hradě pánové. I když, dá se říci, znáte to tady lépe než já.“ Pan Vojíř po vstal, aby uvítal hosty a pokynul ke stolu s připraveným malým pohoštěním. Měl na sobě tmavě modré šaty lemované stříbrnou nití prostého střihu, i když vzácné látky. Mohlo mu být něco přes třicet let, černých vlasů, očí, i pečlivě střiženého vousu. Působil dojmem člověka, který rád jedná věcně a nezdržuje se řečmi okolitými, jak měli ve zvyku někteří dvořané na pražském hradě.
„Ještě jsme neměli tu možnost lépe se seznámit,“ pokračoval pan Vojíř, „a dnešní naše posezení bude, žel, spíše pracovní, nežli společenské. Ale to neznamená, že musíme být o hladu a žízni.“ Pan kastelán opět ukázal na lákavě prostřené mísy a dvě židle s vysokými vyřezávanými opěradly pokryté kožešinou, na které kestřanští usedli. Sám správce hradu se usadil naproti nim přes mohutný stůl a nalil z tepaného cínového džbánu víno do tří skleně ných pohárů. Nikdo ze služebnictva tu nebyl, což znamenalo, že se bude jednat o záležitost, která je určena pouze některým uším. Kestřanští s díky připili na zdraví císaře Karla i na zdraví pana purkrabího a vyčkávali, neboť bylo na hostiteli, aby promluvil první. Chvíli to trvalo. Kastelán se věnoval hodnocení chuti vybraného vína, ale přitom si pokradmu Kestřanské prohlížel, jako by zkoumal, co se v nich skrývá. Nakonec přece jen položil číši na stůl: „Tedy, jak jsem pravil, ještě se neznáme, pánové, ale královský kancléř pan Jan ze Středy má ve vás plnou důvěru. A také na Vyšehradské kapitule jste, zdá se, velmi dobře za psáni.“ Pak se na chvíli odmlčel. „Omlouvám se za ten zvláštní úvod, ale během mého vý kladu pochopíte. Jak jsem již slyšel, před dvěma roky jste častěji pobývali na hradě Zví kově.“
„Tak jest,“ odpověděl pan Šimon. „Z pověření vašeho předchůdce pana Budislava z Břez nice.“ „Ano.“ Přikývl pan Vojíř. „A jak jsem též vyrozuměl, vaše poslání mělo jeden důvod oficiální a jeden neoficiální.“ Pan Šimon zpozorněl: „Máte o té věci dobrou povědomost, pane Vojíři. Ale, samozřejmě, jako nástupce pana Budislava ji mít musíte. Skutečně, ofici álním důvodem našeho pátrání byl spor mezi správcem hradu Zvíkov, panem Pořejem z Kouřimi a generálním převorem strakonických Johanitů, panem Martinem ze Žitavy. Pan Pořej si totiž stěžoval, že Johanité bez jeho vědomí čas od času v nočních hodinách navště vují Zvíkov. Generální převor rytířského řádu svatého Jana k tomu jen lakonicky podotkl, že buď straší panu Pořejovi v hlavě, nebo na hradě.“
„Tedy vzhledem ke znalosti prostředí,“ doplnil pan Bohuslav, „bychom se přikláněli spíše k druhé možnosti, neboť je méně nepravděpodobná.“
„Ovšem,“ pousmál se k tomu pan pan Šimon: „Ten neoficiání důvod byl ale závažnější. Jednalo se o korunovační klenoty, konkrétně tedy korunu, která podle všeho byla uchovává na v Hlízové věži ještě v době, než byl Zvíkov zastaven rodu Vítkovců. Když se po vypla cení králem Janem Lucemburským dostal hrad zpět do jeho rukou, koruna se již ve věži nenacházela, ani jinde na hradě. Ovšem správce hradu, pan Pořej, se nám zapřísahal, že ko runu nikdy neviděl. Stejně prý jako jeho předchůdce, pan Gerhard, který spravoval hrad za Rožmberků. Pan Pořej ale možná o věci ví víc, než nám řekl, protože předchozí kastelán byl, říká se, jeho příbuzný. Předpokládám, ačkoli byl povinen pánům z Růže, že se možná podělil s královským správcem panem Pořejem o nějaké tajemství, které jinak nebylo ur čené uším královských služebníků. Podle mne je právě Pořej z Kouřimi klíčovou postavou v celé záležitosti.“
„Byl, pane Šimone. Žel Bohu, byl.“ Odpověděl stručně pan Vojíř z Bezdězu. „Včera nám došly znepokojivé zprávy, že této noci zemřel. Zřítil se z hradeb. Ovšem, posel ani nena značil, že z nich stejně dobře mohl být třeba i shozen.“
Pan Šimon s Bohuslavem se na sebe podívali. „To ale znamená,“ usoudil pan Šimon, že věci se opět daly do pohybu. Tedy myslím v souvislosti se zmizelou korunou.“
„Došel jsi tedy k závěru, pane Šimone, že smrt pana Pořeje a záhada kolem zmizelé ko runy spolu mohou souviset? Musím říci, že jsem sám dospěl ke stejnému názoru. Proto jsem si dovolil pozvat vás k našemu důvěrnému rozhovoru. Dám vám pověření k vyřešení smrti pana Pořeje z Kouřimi. To bude, řekněme, oficiální důvod vaší přítomnosti na Zvíkově. Dosti výmluvný. A pak tu opět máme tu neoficiální část vašeho úkolu, stejnou jako už mi nule. Musím se vám přiznat, že bych vás pozval i kdyby se pan Pořej těšil nejlepšímu zdraví. Jeho náhlá smrt ovšem celou věc uspíšila a poskytla dobrý důvod. Ještě minulý tý den jsem meškal na pražském hradě, protože si mne předvolal sám pan královský kancléř Jan ze Středy. Projevil jistou starost v souvislosti s tím, že se koruna ocitla v nám nezná mých rukou. Pokud tedy nebyla zničena, což se však nepředpokládá. Taková koruna, i kdy by byla z dob minulých, tedy přemyslovských, je především symbol. Dnes to třebas tak ne vnímáme, protože české království se těší dobrým časům. Ale nevíme, co mohou přinést příští léta. Mohou přijít zmatky, války, hladomor, či nemoci. Což jsme to nezažili už dříve za krále Jana? Často v Praze nepobýval a to vedlo k oslabení královské autority. Zemi si za čaly dělit mocné šlechtické rody. I některé královské majetky jim připadly do zástavy, u nás na jihu hovoříme především o Bavorech a Rožmbercích. V době těch zmatků se, podle vše ho, právě ta koruna ztratila. Pokud by někdy, nedej Bože, přišly opět zmatky na naši zemi, pak ten, kdo s ní vyjde na světlo, může za sebou strhnout mnohé. A my nevíme, kdo to je. Proto vás velmi žádám, pánové, abyste využili svých schopností a zkušeností v této záleži tosti, kterou pan Jan ze Středy považuje za velmi důležitou.“
„Bude nám ctí, pane Vojíři,“ odpověděl za oba pan Šimon. „Ne jen proto, že máme na Kestřanech manství ke královské koruně, ale předně i pro tu věc samu. Vždyť to dlužíme sami sobě. Už jsme tomu věnovali dost sil a zatím bez úspěchu.“
Pan Šimon s Bohuslavem se trochu uvolnili, když už teď věděli, co se od nich žádá. Pustili se do jablkových koláčků připravených na stole a pan Šimon ještě oslovil nového kastelána: „Potřebovali bychom si ovšem, pokud je to možné, ujasnit, co vlastně hledáme. Vyrozuměl jsem, že by se mělo jednat o korunu přemyslovskou? Existuje v nějaké kronice nebo na minci její vyobrazení?“ Pan Vojiř se pousmál. „Musím říci, že pan královský kanc léř mi k této věci nesdělil nic určitého. Což není na prospěch věci, protože, mohu-li mluvit za sebe, měl jsem při hovoru s ním dojem, že ví více, než mi řekl. S tím ovšem nic nenadě láme. Zřejmě měl k tomu nějaký důležitý důvod. Musíme tedy vycházet pouze z toho, co víme právě teď.“
„Jistě,“ řekl pan Šimon. „Alespoň je zřejmé, pokud si tedy pan královský kancléř nechal cosi pro sebe, že věc je složitější, než se zdá a můžeme se dočkat ještě nějakých překvapení. Každopádně můžeme alespoň zkusit zde nad stolem nastínit různé možnosti. Král Jan Lu cemburský vykoupil už léta Páně 1341, pokud si to dobře vybavuji, Zvíkov od pana Petra z Rožmberka. O pět let později nechal Karel IV. vyhotovit novou královskou korunu, Sva továclavskou, pro svou korunovaci českým králem. Podle všeho ji pak nechal střežit na Zví kově, dokud nedostaví Karlštejn. Samozřejmě se nikam neztratila, proto asi pan Jan ze Stře dy naznačuje, že ztracená koruna, kterou hledáme, byla podle nejspíše přemyslovská. Přece jen mi to ale nedá, abych se nezeptal, zda původní přemyslovská královská koruna nebyla použita při výrobě nové, tedy Svatováckavské. Slyšel jsem na studiích, že je to častá praxe, která u královské koruny zachovává jistou posloupnost. A také se ušetří. Pak by ovšem námi hledaná koruna musela musela být ještě jiná.“
„V této věci nám nezbývá,“ odpověděl pan Vojíř, „než-li vycházet z nemnoha slov pana královského kancléře. Nezapomeňme ovšem, že Zvíkov je starý hrad a od počátku jeden z mála nedobytných. Dalo by se věřit, že ho i Přemyslovci používali jako úkryt koru novačních klenotů a to ne jen královských. Tím myslím třeba i na možnost knížecí koruny, staropřemyslovské. Ale ať byla jakákoli, vypadá to, že někdy v době zmatků po vymření přemyslovců a za nástupu Lucemburků, koruna mizí.“
„Což by ovšem ukazovalo na pány z Růže.“ Podotkl pan Šimon. „Už pod vedením Závi še z Falknštejna přece vedli vzpouru šlechty proti králi Přemyslovi Otakarovi II. Ovládali tehdy celé jižní Čechy. A ještě v našich časech, za Petra z Rožmberka, jak už jsme uvedli, i samotný Zvíkov“
„A máme-li věřit přísaze pana Pořeje z Kouřimi“, podotkl pan Bohuslav, „musela se koru na ztratit ještě dříve, než se stal purkrabím Gerhard. To znamená za starého Hirzy, který hrad spravoval pro Rožmberky. Ale ten už je, samozřejmě, dávno na pravdě Boží.“ „Tedy můžeme mít za to, že se jedná nejspíše o korunu přemyslovskou, ať už krá lovskou, nebo knížecí.“ Uzavřel pan Vojíř. „A ta koruna teď někde odpočívá, dobře střežená, a čeká na svou příležitost. Která, samozřejmě, nikdy nemusí přijít, ale také přijít může.
„A z toho vyplývá,“ řekl pan Šimon skoro s potěšením, „že my tady s Bohuslavem si, s Vaším požehnáním, pane Vojíři, uděláme, abych tak řekl, opět výlet na vznosný Zvíkov. Jis tě ne jeden. Ostatně, teď, za časného podzimu, tam musí být krásně. Ještě, mohu-li prosit, vybavte nás, pane purkrabí, příslušným glejtem a také, najde-li se na hradě, alespoň jednou starou přemyslovskou mincí.“
„Ten glejt je již připraven a potvrzen, pane Šimone. V souvislosti s tím mám k vám jednu věc. Jak víte, jeho císařská milost s chotí Eliškou Pomořanskou, dlí v toho času Římě, kam se na jeho naléhání konečně navrátil i papež Urban V. z avignonského exilu. Chystá se slavná korunovace naší nové královny císařovnou. Počítám tedy, že se panovník v Římě zdrží a to znamená i čekání na jmenování nového purkrabího na Zvíkově. V glejtu máte po tvrzena práva vládnout to té doby purkrabskými pravomocemi. Myslím, že vám to usnadní celé vaše dílo.“
Pan Šimon tento malý diplomatický krok Vojíře z Bezdězu ocenil. „Abych pravdu řekl, pane Vojíři, trochu jsem si na to myslel. Při našich minulých pátráních na Zvíkově k nám nebyli jeho obyvatelé právě vstřícní, krom vyjadřování určité úcty k venkovským šlechti cům. Snad na tom měl hrubý podíl sám pan Pořej, jehož naše přítomnost na hradě nikterak netěšila. Proto jsme také v pátrání moc nepokročili. Doufejme ale, že s takovou novu pravomocí se osvítí nejedna paměť místních svědků a že se ochotněji otevřou mnohá ústa tehdy opatrně zavřená!“

Kapitola IV.

Jak pan Šimon a Bohuslav na hrad Zvíkov přibyli, něco o tom hradě a jaké bylo uvítání.

„TY jsi, Šimone, ně jak omládl,“ řekl ve sele Bohuslav, když spolu už skoro celý den cválali na čers tvých koních z Kestřan ke Zvíkovu a ve předu nad vrcholy stromů poprvé zahlédly špičku věže Hlásky. „Však se tam také se těším. Zvíkov je totiž úžasný hrad. Nikde jinde jsem neviděl místo tak příhodné k opevnění, které by někdo tak mistrně využil.“ „Máš pravdu,“ odpověděl pan Šimon. „A víš, že tady původně vůbec žádný hrad stát ne musel? Celé toto území, zvané Oslovský oujezd, patřil původně klášteru premonstrátů v Doksanech. A pro mnichy to byl jen kus zalesněné ostrožny vybíhající do soutoku Otavy s Vlatvou, se zbytky jakéhosi dávného hradiště. Ale král Přemysl Otakar I. to místo dokázal ocenit. A tak ho za šest vesnic s doksanskými mnichy vyměnil. Mniši byli rádi, protože od vesničanů měli více desátků než od lišek a veverek a král byl také rád za to místo a začal hned se stavbou hradu.“ „To se věru nedivím,“ přitakal Bohuslav. Je to takový neuvěřitelně vysoký poloostrov se strmými skálami, který je skoro celý obehnaný vodou a přístupný jen po uzoučké šíji.“ „Vlastně,“ dodal pan Šimon, „je to skoro ostrov. V té úzké šíji je totiž do skály pracně vytesaná rokle, přemostěná támhle tím dlouhým dřevěným mostem.“ Počkal chvíli, až pod kopyty koní zaduní dřevěné trámy. „Jestlipak ses, Bohuslave, zkusil podívat dolů přes zábradlí, když jsme tudy někdy projížděli?“ „Já se raději držím uprostřed,“ odtušil Bohuslav, který jen tiše doufal, že nebohý purkrabí se dobře staral u údržbu této úzké a ne příjemně dlouhé lávky, která jakoby visela ve vzduchu. „Kdoví, jak by mi bylo, kdybych dostal závrať. A co by se teprve stalo, kdyby doslat závrať můj kůň.“ „Tak tak.“ řekl pan Ši mon. „Člověk žertuje, ale úplně dobře mu tady není. Ale už budeme na konci, nad pevnou zemí“
Poslední část mostu, v časech nouze vytahovaná na řetězech do zárubně v Písecké bráně, byla spuštěna dole, ale brána za ní zavřená. Seshora, z patra nad branou je úzkou střílnou zvědavě pozoroval strážný. V těchto časech, po podivné smrti kastelána, sem mnoho ná vštěv nezavítalo. Tihle návštěvníci vypadali podle plášťů jako lidé erbovní, ale jistě to nebyl nikdo z Rožmberků, či strakonických Bavorů. Byli oblečeni spíše prostě. Kdyby tu byl před léty, možná by se na ně upamatoval, ale tak dlouho tu nesloužil a nebyl si jistý, co mohou chtít. Nemůže přece do hradu pustit každého, kdo se postaví před bránu.
„Hej, pánové, kdo račte být?“ Zvolal, mocným hlasem a z výšky si je měřil. „Pokud je dete za panem purkrabím, tak jste marně vážili cestu!“
„Svým způsobem za panem purkrabím jedeme.“ Zvolal nahoru pan Šimon a zdvihl ruku s glejtem. Jsem Šimon z Kestřan a zde je můj bratr Bohuslav. Mám glejt od krajského sudí ho z Písku pana Vojíře z Bezdězu. A v tom glejtu je napsáno, že jsou mi svěřeny pravomoci hradního správce.“ Strážný se vzdálil od okénka (spíš se asi jen narovnal) a Bohuslav si byl jistý, že tiše zaklel. Co má teď dělat? Je-li to pravda, pak se nesluší nového purkrabího ne chat stát před branou. Ale na druhou stranu ho nemůže pustit dovnitř jen tak, když v paláci nikdo nic netuší. Otočil se k mladému strážnému, který stál na schodech a poslouchal, co se dole děje. Slyšel jsi?“ Tak mazej do paláce, ať se tam přihotoví!“
„Pak se hned otočil ke střílně a volal dolů: „Hned, hned, vzácný pane. Jen co se vrátí mladý Vincek. Jsem tu na potvoru sám, brána se v jednom těžko otevírá!“
„Poslyš, ty brado šedivá“, zvolal nahoru Bohuslav. „Ty tu asi nemáš odslouženo mnoho let. Jinak bys sis vzpomněl, že už jsme na Zvíkově párkrát pobyli. A taky by sis vzpomněl, že ta brána jde i v jednom docela dobře, když ji otevírá pořádný chlap a ne vychrtlá koza. Jenom nevím, jestli nový pan správce hradu bude chtít nějaké staré kozy v hradní rotě. To chce pořádné chlapy. Tak jak ono to s tebou bude?“
Strážný zase tiše zaklel a chtě nechtě se vydal po úzkých schodech dolů. „Snad nebude tak zle, vzácní pánové,“ mručel, když už dole otevíral bránu. Měl s ní, pravda, co dělat. „Když vy jste přijeli tak nečekaně. Já jsem Matěj a dnes sloužím tady na Hlásce. Je nás tu v těhle časech všehovšudy tucet. Někteří v Malé zbrojnici v paláci, někdo je na fortně u Čer vené věže, další jsou u Votavský brány dole u městečka a další zase u Vlavský, na mýtě pro voraře. Je to tu rozlehlý a kolikrát o sobě ani nevíme. Teda, ne že by se někdo flákal. To ani nejde. Náš hejtman Jan, řečený Pivec, ten přehled má. Toť se ví. Občas nás objede na koni, každýmu vynadá, jak se na hejtmana sluší . Teď bude nejspíš právě v Malé zbrojnici v palá ci. Ta Velká zbrojnice, abyste věděli, je tady ve věžní bráně, hnedle v prvním patře.“ Když to strážný Matěj tak všechno vypověděl, rozloučil se s panstvem, s ulehčeným po citem, že jim snad takovým uvítáním nezkazil náladu. Pak zase zavřel bránu a vydal se na horu na strážnici, s vidinou džbánku, který tam zanechal nedopitý. On svou práci odvedl jak uměl, hejtman mu nemůže nic vyčítat. A dál, ať se děje vůle Boží.
Pan Šimon s Bohuslavem projeli pod Hláskou a těsným nádvoříčkem za ní, a pak skrz další fortnu vyjeli na široké travnaté návrší ostrožny, opevněné z obou stran mohutnými hradbami, které zleva postupně přecházely ve stavení se stájemi, chlévy, kovárnou, koň ským mlýnem a skladem obilí. Pokračovali kolem těch stavení až do velkého hospodářské ho dvora, kde se dali vpravo přes příkop do klenutého podjezdu lemovaného po stranách se dálemi, zdobnými výklenky s vyvýšenou lavicí, které usnadňovali nasednutí na koně. Byl to jediný vjezd do paláce, či spíše na jeho malé netypické nádvoří. Mělo tvar nepravidelné ho pětiúhelníku, jehož strany tvořily poschoďové arkádové chodby, dole s kamenným slou povím a nahoře s lomenými oblouky napodobujícími zdobená okna. V prvním patře, jak už bratři věděli, vedly z ambitu dveře do různých komnat pro krále a jeho služebnictvo, byla tam zbrojnice, rytířský sál, kaple, taneční síň a soukromé ložnice. V rohu nádvoří, napravo od průjezdu, stála stará Hlízová věž, která se lišila od ostatních staveb ne jen temnou barvou, ale i pověstí. Právě tato věž, která měla ukrývat kornovační klenoty, bude zřejmě nejdůležitější částí hradu pro jejich pátrání. To ale zatím může počkat. Pan Šimon před pokládal, že v prvním patře paláce najde pro sebe a Bohuslava příhodnou komnatu, kde si vybalí a odloží. Pak se vydají nejspíš obhlédnout kuchyň, protože už bude čas k večeři. A pak začnou náročná jednání s osazenstvem hradu. Po smrti kastelána bude třeba patrně jednat především s hospodářem a s hejtmanem hradní posádky. Podle zbrojnoše Matěje od brány by se měl hejtman nacházet právě tady v paláci, takže toho nebude těžké ho pose hnat. Hospodář zřejmě také nebude daleko.
Když se ale ještě z koní rozhlédli po nádvoří, viděl pan Šimon, že hledat nikoho nemusí. Strážný Vincek splnil svůj úkol a tak na nádvoří stála narychlo sehnaná malá uvítací delega ce. Ve předu hejtman Pivec, se kterým se už znali od dříve, za ním hradní kaplan Zdík, vedle něj, podle dobrého sukna, patrně hradní hospodář a za ním v klerice vrchní písař. A vzadu samozřejmě mladý Vincek, na všechno zvědavý, který si umínil, že se bude snažit dostat co nejblíže k těmhle dvěma šlechticům, kteří budou určitě vyšetřovat i smrt kastelána Pořeje z Kouřimi a kdo ví, jaké ještě další věci.
Pan Šimon a Bohuslav seskočili z koní a svěřili je štolbům, kteří sem za nimi běželi už od stájí. Pak se pan Šimon přátelsky obrátil na velitele posádky: „Pozdrav Pán Bůh, pane hejtmane! Rok se s rokem sešel a zase setu potkáváme a určitě víte, co nás přivádí. Nemusí te nás vítat dlouhými proslovy, ani zde pan hospodář. Najdeme si místo k bydlení a pak si spolu s Vámi a s otcem kaplanem někde sedneme. U večeře probereme, co je třeba. A s vámi, pane hospodáři a s vrchním písařem dáme řeč hned potom.“
Hejtman Pivec oba kestřanské bratry přivítal v dobré náladě. Na rozdíl od nebohého Pořeje se nimi vždy rád viděl, protože už slyšel o jejich skutcích a zejména šarvátkách a soubojích. A to starého vojáka vždycky potěší, když může posedět s lidmi, kteří nenosí meč jen pro ozdobu. Ukázal do rohu nádvoří ke schodům: „Račte si vybrat, pánové. Doporučuji komnaty které užíval kastelán. Jsou pohodlné, je tam dost světla a dobré ohniště s dýmníkem, což člověk teď už ocení. Vlastně, už jsem tam dal založit na oheň. A jsou hned vedle Malé zbrojnice. Doporučuji si ji prohlédnout. Máme nové přírůstky od zbrojířů ze Starého Města pražského. Jistě vás, pánové, zaujmou. Až budete chtít, tuhle Vincek vás provede. Je to hlava otevřená. A vůbec, nejlepší bude když vám tady bude k ruce.“

Kapitola V.

O čem páni Kestřanští s hejtmanem a kaplanem jednali, o čem se shodli a jak byl pan Pořej pochován.

„KAŽDOPÁDNĚ, pane hejtmane, musím pochválit zvíkovského kuchaře“. Pan Šimon právě dojídal divočáka na smetaně s černým chlebem a cítil, že se mu hned Zvíkov jeví v lepších barvách. „To je pravda,“ přidal se Bohuslav.
Pokud by se pan Pořej rozhodl sám ukončit svůj život, rozhodně to nebylo kvůli hradní kuchyni.“
„My tu máme na řeči o jeho sebevraždě vlastní názor.“ Pravil krátce hejtman. „Kastelán nebyl žádná ufňukaná slečinka.“ Nějaké myšlenky, že z těch hradeb sko čil sám, můžete rovnou opustit, pánové.“
„Tempora mutantur, nos et mutantur in illis“ poznamenal k tomu hradní kaplan Zdík. „Pravda,“ souhlasil pan Šimon. „Časy se mění a my s nimi. Ale jak toto moudro souvisí s nebohým hradním správcem?“
„Pan Pořej se asi před rokem trochu změnil.“ Odpověděl kaplan. „Možná to souvisí s ná vštěvou mladého pana Gerharda. Víte, starý Gerhard, jeho otec, tu kdysi dělal hradního správce, ještě za Rožmberků. Má se za to, že s panem Pořejem jsou nějak příbuzní, každo pádně také pocházejí z Kouřimi. Ačkoli, přesněji řečeno, sám pan Pořej je rodem z toušické tvrze, která stojí od Kouřimě nedaleko. Když jej starší bratr vyplatil, zakoupil se pan Pořej v Kouřimi. Je to slušný dům na náměstí, na dohled kostela svatého Štěpána. Teprve od té doby se pan Pořej začal psát ,z Kouřimi'. Ale co jsem chtěl říci, po návštěvě mladého pana Ge tharda, jako by pan Pořej získal novou životní jiskru. Jako by se na něco těšil, nebo chystal, kdo pak ví. Chci tím říci, že nešťastní lidé si sáhnou na život, když si myslí, že ztratili v životě naději, že ztratili smysl života. Ale u pana Pořeje tomu bylo, řekl bych, naopak. Pro to souhlasím s naším hejtmanem, že sebevražedný skok z hradeb nepřichází v úvahu. Vždyť by ho pak ani nebylo možné křesťansky pohřbít. A pan Pořej byl pohřben tak jak náleží.“ „On už byl pohřben? Proč tak rychle?“ Podivil se pan Šimon. „Myslel jsem, že ještě leží v hradní kapli, jak bývá zvykem a že se na něj půjdeme podívat, dokud zbývá trochu svě tal!“
„Pravda, bylo to trochu narychlo, připustil kněz, ale chtěl jsem právě zamezit řečem o se bevraždě. Vždyť je to smrtelný hřích! A proč spojovat památku pana Pořeje s něčím ta kovým? Ostatně, moc byste toho, pane Šimone, ani neviděl. Nebyl na něj pěkný pohled, to mi věřte. Ten pád až dolů byl dlouhý, tělo několikrát narazilo o skálu a to, co dopadlo dolů, by, jak se říká, skoro ani vlastní matka nepoznala.“ Matka možná ne, ale my jo.“ Pozna menal hejtman. „Tedy aby byla jistota kvůli úředním lejstrům. Byl jsem tam u toho, tady s otcem kaplanem a hradním ranhojičem Albertem.“
„No, však víte, jak jsem to myslel,“ pravil kaplan. Ale řekli jsme si, že jej pohřbíme hned, je tu dole pod hradem takový malý hřbitov u kostela svatého Mikuláše. Tělo v takovém stavu by se snad ani nedalo v kapli vystavit!“
Pan Šimon pokýval hlavou. „No, co se dá dělat. I kdybychom prohlédli tělo pana Pořeje, nebo spíš, jak pravíte, co z něj zbylo, těžko by nám to pomohlo určit toho, kdo ho shodil z hradeb dolů. Také se totiž kloníme k mínění, že sám z nich neskočil. A rovnou bychom se mohli zeptat na váš názor. Protože pokud panu Pořejovi někdo dolů pomohl, musel být, místní, z hradu. Ale na hradě je mnoho lidí, které bude třeba vyslechnout, vojáků i úředníků, o služebnictvu nemluvě. Takže nám asi dá trochu práce, než se něčeho dopátráme“. „Co se vyslýchání týče, vzácní pánové,“ mínil hejtan, „nebude moc lidí, kteří by něco vě děli. Seběhlo se to všechno během noci, když všichni poctivě spí. Zkuste zbrojnoše, kteří tu měli službu a taky Mechtyldu z kuchyně, která ten večer obsluhovala ty dva, pana Pořeje a františkána. Počítám, že bude mít co povědět. Tedy soudím podle toho, že pana purkrabího čas od času obsluhovala ne jen u stolu, jestli mi tedy rozumíte.“ Kaplan Zdík si mírně odkašlal, ale hejtman si uznale vedl svou: „A taky není divu, říká se jí tu ,princezna z ku chyně'. Vlasy jak havraní křídlo, trochu snědá ve tváři a modré oči. To se často nevidí. Sluší jí to. A taky myslí. Ten svůj pěknej nosík má maličko nahoru ale v kuchyni svou práci za stane. A jestli měla pro pana Pořeje slabost, určitě vám nic nesmlčí.“ Hejtman si po té radě dopřál trochu ohřátého piva, utřel si knír a pokračoval sebejistě: „Ovšem pokud máte za to že vrah je někdo od nás z hradu, tak vám můžu už rovnou říct kdo to je a taky že z hradu ne byl. Přibyl sem večer před kastelánovou smrtí jako jeho návštěva. Asi vzácná, soudě podle objednané krmě a soukromého jednání zrovna tady jak sedíme. Od strážných, kteří měli službu vedle v Malé zbrojnici, jsem dostal hned ráno barvité hlášení. Hlavně mladý Vincek nešetřil podrobnostma, abych tak řekl. Ten člověk co přijel na panem Pořejem byl oblečený v hábitu Menších bratří. Říkám přijel, protože byl na koni. Na což u členů žebravého řádu nejsme, pravda, zvyklí. Takže ať mě vlastní kůň kopne, jestli to byl skutečně pravý mnich. Jednali tady spolu dlouho do noci. A potom v noci se to událo. A ráno nebyl k nalezení ne jen kastelán, ale ani ten františkán. Kudy zmizel, to ví Bůh. Brány byla zavřené jak se patří a strážní se dušují, že nepustili ven ani kočku a já jim věřím. No, závěr si udělejte sami. Ale co vám budu vykládat, vedle na strážnici už čeká mladý Vincek, celý natěšený, že vám podá hlášení, jak se říká, z první ruky. Já musím jít po svém díle. Ale zítra můžeme zase usednout, tady nebo jinde, dle vašeho přání, a projednat, co jsme k už tomu zjistili.“ Hejtman rázně dopil, hřmotně vstal a vyšel na arkádu. Otevřel vedlejší dveře a houkl do strážnice na Vincka, který seděl na lavici vedle okna: „Všechno, co jste viděli se starým Zá hořem, tady pánům pěkně vylíčíš. Koukej na nic nezapomenout, ale taky nic nepřidávej. Žádný fantazie. Jasný?“ Pak se hejtman uklonil Kestřanským a zamířil ke schodům dolů na nádvoří. Na to se s nimi rozloučil i důstojný kaplan Zdík, který je do strážnice už nechtěl doprovázet, se slovy, že má raději zbraně duchovní, nežli ty železné.

Kapitola VI.

Jak se pan Šimon s Bohuslavem podivovali nad novými kusy ve zbrojnici a také, že už všech no slyšeli, vyjma zjevení, o kterém měl Vincek nakázáno nemluviti.

KDYŽ bratři vešli do Malé strážnice, Vincek vyskočil z lavice a tvářil se tak ochotně, až se pan Šimon musel zasmát. „Vidím, že budeme mít platného pomocníka,“ řekl na uvítanou. Máš li nám co říci, tedy se posaďme tady u stolku a spusť.“ Pak se ale ještě rozhlédl po zbrojnici. „Hejtman mluvil o nových kusech od zbrojířů ze Starého Města.“
„Tak to jistě myslel, vzácný pane, tuhle pušku,“ ukázal Vincek na malé polní dělo na fortelné dřevěné kolové lafetě, které zabíralo celý roh místnosti. Pan Šimon i Bohuslav se ještě zvedli a šli si ho se zájmem prohlédnout. „Už jsem o tom slyšel,“ řekl pan Šimon. „Naši zbrojíři se vpravdě činí. Udělat takový kus, aby byl nebezpečný nepříteli a ne tomu, kdo z něj vypálí, je umění. Na píseckém hradě už mají dvě takové pušky a místní kovář zkoumal, jak se vyrábí.“ „Vypadá to,“ řekl Bohuslav, že z pořádně hrubého plátu.“ „Ano,“ přitakal pan Šimon. Silný plát se stočí kolem formy a zkove. Ale jak vidíš, pro jistotu je po délce zpevněn ještě kovanými prstenci. Když se nabije černým prachem, tak může koule letět dobrých dvě sta sáhů.“
„Jářku,“ řekl Bohuslav, „taková koule, ať už kamenná, nebo olověná, prorazí jistě i těžkou zbroj. Jestli se to rozšíří, tak železná jízda na koních bude ve velkém nebezpečí.“
„Rozšíří se to jistě. Však už i v Němcích a ve Vlaších začali s takovými kusy. Ale moc rychle to asi nepůjde. Taková hrubá puška má cenu dobrých 400 krav, nebo i malého pan ství. A také každý výstřel něco stojí.“
„Kdyby panstvo dovolilo,“ osmělil se Vincek, „máme tu i dvě menší, takové píšťaly. Ty asi budou snadněji k pořízení. A může z nich vystřelit i pěší. Prý i sedmkrát za den.“ Vincek se naklonil za pušku a vyndal jeden menší kus opřený v roku. Vyhlížel vskutku jako var hanní píšťala s dírou uprostřed na palec a krátkým dřevěným špalíkem na druhém konci. „Ten se strčí tuhle pod rameno, “vykládal Vincek zasvěceně. „Dobře zapře, pomocník a nebo sám střelec přiloží doutnák k zápalné dírce tuhle před pažbou a vydá to ránu s malou kulí.“„Vida,“ řekl pan Šimon a zkoušel si zamířit píšťalou. „O tom jsem ještě neslyšel. Stálo by za to, pořídit takový kus na Kestřany, podle toho, zač by byl.“ „Nu,“ mínil Bohuslav, jestli to střílí sedmkrát za den, to už je lepší pořádná velká kuše. Ta také prorazí těžkou zbroj a střílí mnohem rychleji.“ „To je pravda, na to pan Šimon, „ale musíš vzít v úvahu, že stře lec z kuše musí mít dobrý výcvik. Ale z takovéhle píšťaly může vystřelit bez potíží i nový rekrut. Myslím, že se to časem hojně rozšíří u nás, i po světě.
No, ale to jsme si zaválčili a vyšetřování stojí. Pojďme se tedy posadit. A ty nám,Vítku, povíš všechno, co jsi viděl. A víte co? Posadíme se vedle, v kastelánském, tam už hoří oheň a na stole pár svic.“
Pan Šimon u stolu dobročinně nabídl i Vinckovi trochu piva, aby nepolykal naprázdno, až si budou páni dopřávat a pro jistotu shrnul všechno co už vědí. Pak pokynul Vinckovi, aby jen doplnil a upřesnil, co k tomu může říci jako očitý svědek.
„Vlastně, vzácní pánové, už jste se asi dověděli všechno, co se stalo. Tedy až na toho templáře, ale říkali mi, že o něm nemám mluvit. A potom také, pana Pořeje s tím minoritou obsluhovala Mechtylda z kuchyně. Mohla třeba něco zaslechnout. I když myslím, že před ní o ničem zajímavém nemluvili.“
„Tak za prvé,“ řekl pan Šimon s úsměvem. „Ty vzácné pány si nech od cesty. Já jsem pan Šimon a to je pan Bohuslav. Tak nám ří kají všichni. A za druhé. Proč mluvíš o nějakém templářovi, když ti nakázali, abys o něm nemluvil?“
„No, protože jsem ho opravdu viděl, pane Šimone. Na mou duši, na psí uši! Nebyly to jen cáry mlhy. Napřed jsem ho měl za Johanitu. Ale pak mi starý Záhoř řekl, jak je to s těmi barvami. Měl bílý plášť.
A na něm červený kříž.“
„To by ukazovalo vskutku na templáře, i když kde by se tu vzal,“ podivil se pan Šimon. „A kde že jsi ho viděl?“ „Prosím, za slou povím v protějším ambitu. Šel směrem k Hlízové věži. Ale Záhoř říkal, že si toho nemám všímat, protože to není poprvé, kdy se tu ob jevil a taky proto že je to duch, nebo takové strašidlo, že to nevěstí nic dobrého a že budem za blázny, když to budem hlásit.“
„Tak vida,“ zasmál se Bohuslav. „Strašidla se nehlásí. Ale neboj, dobře jsi udělal. Nás roz hodně zajímají i takováhle strašidla.“
„Věru, pravil pan Šimon. Takový duch, který se potuluje po hradě v době vraždy rozhodně zajímavý je. Víš ty co, Vincku? Ještě je trochu vidět. Tak si projdeme ty ambity, Hlízovou věž a hradbu odkud se pan Pořej zřítil a ty nám všechno ukážeš.“

Kapitola VII.

O tom, jak bratři Kestřanští na hradbách pobyli, o strašných věcech ve věži Hlízové slyšeli a nakonec se náhle brali pryč.

NAPŘED se vydali na ochoz hradby, která se stala osudnou panu Pořejovi z Kouřimi. Vítek je vedl rovnou ze strážnice postranními dvířky ve zdi, vedoucími na hradby. Stáli venku na větru, pod nohama ne příliš široký ochoz vyvýšeného opěvnění a kolem nich napravo i na levo prázdno, z jedné strany dole nádvoří, z druhé řeka. Vincek se rozhlédl a ukázalo ko lem: „Jak vidíte, tady u nás hradba přiléhá paláci a odtud pak obkružuje celý hrad. Všude kolem je hloubka a dosti strmá skála až k řece. Nepadá ale rovnou do vody. Dole je mezi skálou a řekou úzká písečná lavice. Na té ležel pan Pořej. Nespíš spadl z toho místa, kde teď stojíme my. Kdyby dopadl je o kus dál, do vody, už bychom ho asi nenašli.
Pan Šimon se opatrně nahnul přes cimbuří. Bylo mu, jako by hleděl do propasti. Výšky neměl moc rád. „Podíváme se i tam dolů k řece?“ Zajímal se Bohuslav. „Vede tam odtud nějaká cesta?“
„Cesta tam vede, odpověděl Vincek. „Musí se ale oklikou. Takhle dál po hradbě až k Čer vené věži a pak dolů skrz Železnou bránu na cestu k přívozu. Cesta je ale dlouhá, protože nemůže jít z prudkého kopce rovně, všelijak se kroutí po svahu. A od přívozu kolem Vltavy se pak musíte vrátit zase sem pod hradbu.“
„Stálo by za to se tam podívat, ale ne teď,“ rozhodl pan Šimon. „Jsem totiž docela zvě davý na Hlízovou věž. Pokud si vzpomínám, říkal jsi, Vincku, že ten podivný templáře šel k Hlízové věži?“
„Ano,“ ožil Vincek. Horní arkádou. Vchod do přízemí věže je z nádvoří, ale do prvního patra se může jen z horní arkády.“
„Takže je možné,“ uvažoval Bohuslav, že duch měl co dělat v prvním patře Hlízové věže? My už jsme tam také několikrát byli. Před lety jsme tu po čemsi pátrali, ale na templáře jsme tam, pravda, nikdy nenarazili. Jestli se ale někdo takový pohybuje v noci po hradě, a jestli to není duch, tak bychom se mohli ve věži porozhlédnout po něčem, co ho tam mohlo zajímat.“
„Ačkoli, pokud si pamatuji,“ uvažoval pan Šimon, „v Korunní síni, jak se tomu prvnímu patru říká, je jen lavice, jinak holé zdi, žádné truhly ani skříně, kde by se dalo něco uložit. Je vlastně zvláštní, že ta místnost není obývaná. Byla by tam i šikovná strážnice.“
„Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ pokřižoval se Vincek. A když viděl udivené pohledy Kestřanských, vysvětlil: „Takhle to vždycky dělá starý Záhoř, když se zmíním o Hlízové věži. Prý tam nikdo přebývat nechce a přenocovat tam je přímo o život. Je tedy pravda, že tam kdysi ubytovali tři zedníky, kteří pracovali na hradě. A ráno je našli všechny ubezdu šené. Ani hradní felčar ale nepoznal, jak mohli umřít. Jen podle tváří, říkal, že byly vy strašení k smrti. A zase jiní lidé, kteří si tam prý jen uložili věci, je našli ráno rozházené a některé i rozbité a roztrhané, jako by tam řádil rarach. Já sám tam vůbec nechodím.“ „A s námi se tam taky budeš bát?“ Zeptal se Bohuslav. Vincek se na chvíli zarazil. „Tak já tam tedy s vámi půjdu.“
Když vstoupili už v začínajícím přítmí do Korunní síně, pan Šimon si okamžitě připo mněl ten nepříjemný, jakoby stísněný pocit, který měl z této místnosti už před léty. S Bo huslavem se tehdy shodli, že na tom byl podobně. Podle pověstí byly právě tady uchovávány korunovační klenoty. Prohlédli to tu už tenkrát důkladně, i když vlastně prohlížet nebylo moc co. Naproti dveřím kterými vstou pili, byl pod klenutými kamennými veřejemi vchod na schodiště, které vedlo uvnitř široké obvodové zdi do druhého patra. Do třetího se už jenom lezlo po žebříku. Pan Šimon pokročil k těm vnitřním schodům a první se vydal nahoru. Ostatní za ním. Ty schody, na to, že vedly uvnitř zdi, ani nebyly nijak zvlášť úzké. Ostatně obvodová zeď věže byla široká na pět kroků. Z malého okénka dopadalo na schodiště jen málo světla. I hořejší síň s dvěma úzkými okny, či spíše střílnami, byla prázdná. Nebyly tu ani ty lavice. Tajemný templář mohl něco chtít samozřejmě i tady naho ře. Ale co by dělal uprostřed holých stěn? Vrátili se zase dolů. Pan Šimon se posadil na malou lavici při stěně krátké vstupní chodby. Zřejmě tu někdo sedával i v zimě, protože na podlaze před lavičkou byla dřevěná podlážka. Teď ležela stranou, u stěny uvnitř věže. Bo huslav pozoroval u úzkého okna ruch na hospodářském dvoře před palácem, kde přes den přecházeli za svou prací lidé i zvířata jako každého dne, vyjma neděle. Pan Šimon se plácl do kolena, až mu pod nohama zadunělo: „No nic. Jestli máme něco najít, tak tady to roz hodně nebude.“ Bystře vstal: „ Myslím, že pokud je nějaká slibná oblast k pátrání, tak je to nejspíš minulost pana Pořeje. Ty návštěvy, které měly na něj takový vliv a ta poslední dokonce osudový, jsou spojeny s Kouřimí a s jeho příbuznými.“
„Tak to můžeme pátrat i z pohodlí domova. Vrátíme se ráno na Kestřany?“ Zeptal se Bo huslav.
„To bych rád.“ Odpověděl pan Šimon a zamířil k východu. „Ale úplně jsem zapomněl, že jsem slíbil hradnímu hospodáři a vrchnímu písaři, že s nimi také promluvíme. Hospodaření takového hradu je velmi komplikovaná záležitost. Stojí to hodně peněz a často se stává, že ne všechny jsou utraceny ku prospěchu hradu a královské koruny. I tady by se možná mohl najít důvod náhlého skonu pana kastelána. Poslyš, Vincku, zaskoč za nimi a požádej je, aby nás hned zrána laskavě navštívili v purkrabských komnatách. A až za námi půjdeš, vezmi to přes kuchyň, abychom neseděli na sucho.“
Bohuslav si představoval, že první noc na Zvíkově, kterou oba stráví v komnatách ze snulého kastelána, by třeba ve snu mohla přinést nějaké znamení či nápovědu, ale nedočkal se návštěvy pana Pořeje z Kouřimi, prahnoucího po spravedlnosti, ani neznámého františká na, o tajemném templáři ani nemluvě.
Ranní jednání s hradním hospodářem Štěpánem také nepřineslo žádné překvapení. Písař Bernard přinesl spoustu listin, které rozvinoval na stole a ve kterých se snažil hospodář ukazovat panu Šimonovi, coby prozatímnímu správci hradu, že hospodaření i účty jsou v naprostém pořádku. Pan Šimon, který pravidelně vyřizoval na Kestřanech věci kolem hos podaření a účtů se v tom docela vyznal, což ovšem neprozradil a čekal, s čím oba přijdou. Podle všeho však opravdu bylo vše v pořádku, nebo aspoň to hlavní. Hospodář byl, co se týče znalostí, muž na svém místě, i když zjevně nejednal s takovou srdečností a otevřeností jako hejtman. Inu úředník. A zřejmě osoba panu Pořejovi blízká, na hradě možná nejbližší. Podle zvyklostí, pokud pan Šimon opustí na delší dobu hrad, měl by starost o jeho správu předat právě hospodáři. Ale rozhodl se, že práva svěří raději hejtmanovi. Víc mu věřil. Na konci jednání se ještě zeptal hospodáře i písaře, co si myslí o nešťastné smrti kastelána, pří padně o jeho vrahovi. Oba se ovšem vyjádřili opatrně a diplomaticky. Jako by se obávali, jestli je náhodou nepodezírá, nebo dokonce víc než ostatní. Pan Šimon je samozřejmě také podezíral a možná opravdu víc, než ostatní, ale rozloučil se s nimi ve vší úctě k jejich dů ležitým funkcím.
„Tihle panáci jsou jako hadi,“ ulevil si Bohuslavovi, když jednání skončilo. Naštěstí to neslyšel Vincek, který už byl vedle na strážnici. „Co uděláme teď? Zeptal se Bohuslav. „Po jedeme domů? Kvečeru bychokm tam byli.“
Pan Šimon zavrtěl hlavou. „Ještě budem pokračovat tady na místě. Zajímalo by mne totiž, kudy a jak mohl zmizet ten tajemný mnich, který jednal s panem Pořejem před jeho smrtí. Žádnou z bran, podle všeho, neprošel. A pokud také neskočil z hradeb, je to záhada. A nevy řešené záhady já nemám rád, i když Zvíkov je jimi pověstný.
Ale člověk míní a Pán Bůh mění. Sotva se vrátili z kaple po mši a svatém přijímání a chystali se vyslechnout kuchařku Mechtyldu, která podle starého Záhoře obsluhovala pana Pořeje s jeho hostem, dorazil na Zvíkov posel v královských barvách. Musel jet celou noc. Pan Vojíř prosí oba kestřanské bratry, aby se neprodleně dostavili za ním na písecký hrad v naléhavé záležitosti.
Čehož bratři samozřejmě uposlechli. Spěšně přenechali správu hradu hejtmanovi a roz loučili se s tím, že prozatím nevědí, kdy se budou moci vrátit.
„To by mne opravdu zajímalo,“ řekl pan Šimon Bohuslavovi, když jejich koně dusali po vysokém dřevěném mostě od Písecké brány, jestliže vyšetřovaní tady na Zvíkově je naléhavé, co to může být, že je to ještě naléhavější.“

Kapitola VIII.

Jak se pan Šimon s Bohuslavem dověděli, které dílo je přednější zvíkovského a tou záhadou zaskočeni byli.

KE svému překvapení nalezli bratři Kestřanští v kanceláriu pana píseckého purkrabího i městského purkmistra Havla a dokonce i rychtáře Bradu. Bylo patrné, že ani jeden se necítí na hradě ve své kůži. Kde byly časy Přemysla Otakara II., který miloval město a rád přijímal jeho zástupce na hradě, kdykoli sem zavítal. I Císař Karel sem jezdíval, ale takového vztahu k zá stupcům města již neměl. Královský hrad byl dnes spíše jakýmsi městem ve městě a žil si vlastním životem a vlastními právy. A ačkoli správce píseckého hradu byl zá roveň i sudím a správcem celého Prácheňského kraje, nebo spíš právě proto, hlídala si městská rada pečlivě zase svoje práva, svěřená městu panovníkem, ne nepodobná právům Starého Města pražského. Zástupci města neměli, pravda, moc příležitostí k návštěvě hradu a mezi nimi a kastelánem vládla jakási obezřetná zdvořilost. Jak vidno, vyskytlo se něco patrně opravdu důležitého, co je tentokrát přimělo, jak se říká, táhnout společně za jeden provaz.
Pan Šimon s Bohuslavem se dobře znali s rychtářem Bradou, z doby, kdy spolu řešlili zá hadu kolem píseckého ostrova. S novým purkmistrem, který byl hlavou cechu řeznického se až dosud takto nesetkali. A byli zvědavi, co z toho dnešního sezení vlastně vzejde. Vždyť měli rozdělané dílo na Zvíkově a rádi by se tam co nejdříve vrátili, než čas pokryje prachem stopy i vzpomínky svědků.
Pan Vojíř z Bezdězu se obrátil na pana Šimona, sotva se s Bohuslavem usadili ke stolu, kde již pro ně byly nalité číšky s medovinou: „Chtěl jste po mně, pane Šimone, abych pro vás našel, půjde li to, nějakou starou přemyslovskou minci. Tak co říkáte tomuhle?“ Podal mu zlatou minci. Pan Šimon si ji prohlížel, otočil ji v prstech a ukázal Bohuslavovi. „To je zvláštní,“ řekl. „Chtěl jsem ji proto, že je na ní alespoň obrysem vyobrazena tehdejší krá lovská koruna. A ta tu skutečně je. Ale groše byly přece vždy ze stříbra. Nevěděl jsem, že se razily i zlaté.“
Z toho si nic nedělejte, pane Šimone,“ pousmál se pan Vojíř. „Já jsem to také nevěděl a zajisté ani zde purkmistr a rychtář to nevěděli. Jednoduše proto, že žádné groše se ze zlata nikdy nerazily.“
„Ach tak.“ broukl si pan Šimon a už mu začínalo svítat: „A také ta mince vypadá pěkně, nově, že. Jako by ji teprve včera vynesli z preghauzu.“
„Proč by ale někdo razil zlaté mince namísto stříbrných?“ Zauva žoval Bohuslav. „Opačně bych to chápal. Ale takhle z toho neřádné ho díla nic nevytěží, spíše prodělá.“
„Pouze v případě, že by musel zlato na ně kupovat za řádnou cenu.“ Odpověděl pan Šimon. „ Ale je-li třeba, kradené? I kdyby musel zlodějům něco dát, pořád hodně vydělá, pokud mince udá mezi lidmi. Samozřejmě pokud by razil z kradeného stříbra, bylo by to méně nápadné. Ale tady se nikde stříbro netěží.“
„Takže falešná ražba!“ Vydechl purkmistr. „A to se musí stát, když jsem já purkmistrem. Že jsem to nenechal Hlavínovi, když o to tak stál! Asi se chystal ještě dál lamentovat, ale Bohuslav ho přerušil: „Vypadá to snad, že se objevily prvně tady v Písku? Ale lidé přece vědí, že pražské groše jsou stříbrné. Jak by taková falešná ražba mohla mezi lidmi, a zvláště třeba mezi protřelými kupci, uspět?“
„To je pravda, že lidé znají jen stříbrné groše.“ Odpověděl pan Vojíř. „Ale také se mezi lidmi ví, že Jan Lucemburský dal razit zlaté florény. Nebylo jich mnoho a platí se jimi spíše cizím kupcům, a tedy nevešly příliš do povědomí lidí. Takže mnozí mohou tyto mince prostě považovat za méně časté florény.“
„Kolik se jich objevuje?“ Ptal se prakticky pan Šimon. „To ještě přesně nevíme,“ odpově děl pan Vojíř a obrátil se na purkmistra. „To je pravda, potvrdil Havel. Tenhle přinesl na jednání městským konšelům, soukeník Lopata. Jestli jsme to prý už viděli a kolik je za to asi stříbrných. Za florén totiž bývá až dvanáct grošů. A několik konšelů si vzpomnělo, že jim prošly rukama. Pekařský mistr Matěj dokonce zalovil ve svém váčku a jeden tam hned na šel. To bylo předevčírem. Ale protože nám to nějak neštymovalo, přece mnozí jsme kupci a víme, jak takový florén má vyhlížet, tak jsme se obrátili tady na pana sudího. Bude to nej spíš nová věc. Čítám, že jich nebude nějaké hrubší množství.“
„To se zdá pravděpodobné,“ souhlasil pan Šimon. K takové ražbě je třeba dost zlata. A to se na ulici neválí.“ „Moje řeč.“ přidal se purkmistr. „Ale hojně se tady rýžuje kolem Písku a taky doluje, v Píseckých horách i v Ražicích.“
„Takže můžeme mít za to,“ řekl pan Šimon, že někde tady v okolí se z rýžovišť nebo z dolů zlato pokoutně ztrácí. Ale ještě by se přece někde muselo tavit, nadělat pruty a roz klepat a sřížky přihotovit a hlavně razit. K tomu je třeba raznice. Tu není snadno vyrobit. A pak, kdo by vytvořil raznici bez královského glejtu, propadne hrdlem.“
„Jestli smím něco podoknout,“ ozval se nesměle rychtář Brada. „Tady v Písku v době, kdy byl postaven kamenný most, bývala také mincovna. Nežli král Václav soustředil všech nu ražbu v Čechách do Vlašského Dvora v Kutných Horách. Ve Starém Písku býval za Pře mysla II. i mlým na zlato a tavírna. A kde se razily mince, byla i raznice.“
„Dobrá připomínka,“ Pochválil ho pan Vojíř. „Nejspíš ta falešná ražba probíhá právě tady v Písku. Tedy falešná možná ne v šizení na zlatě, pokud by ty mince byly kvalitní, ale podle mincovního zákona je falešná tak jako tak.“ Na to se ozval purkmistr: „Ani s tím čistým zlatem to není valné. Apatykář Olbram, který také zasedá v konšelské radě, to prubnul léká renských na vahách, ale nesedí to. Nejspíš v tom bude i měď. Ale když je mince nová a pěkně se leskne, na oko se to tak nepozná. „Takže falešná ražba, a ještě šizená.“ Shrnul problém pan Vojíř. „Navíc je to ten druh prohřešku proti královské koruně, na který jsou panovníci velmi citliví. Díky Bohu dlí náš nejmilostivější císař právě v Itálii. Ale nežli se vrátí, bylo by velmi dobře pro nás všechny, kdybychom ještě před tím mohli oznámit krá lovské kanceláři v Praze ne jen objevení falešné ražby, ale také její vyřešení. Proto jsem vás, pánové Kestřanští, tak narychlo povolal. Vím, že pátrání po vrahovi zvíkovského purkrabí ho je velmi důležitá věc, ale tohle má rozhodně přednost.“
„Chápu.“ Řekl pan Šimon. „Není tedy na co čekat. Myslím, že hned začneme tím, že navštívíme velké rýžoviště ve Starém Písku. Potom objedeme další splavy a pak okolní doly. Purkmistr by se mohl postarat o to, aby lidé neměli tyto zlaté groše za bernou minci.“
„To udělám.“ Souhlasil Havel. „A chcete-li naši pomoc, tuhle rychtář Brada vám bude kdykoli k ruce. Nu, však už jste spolu byli v díle, jistě vám bude co platen.“
„Když už jsme tak pospolu, pane purkmistře,“ obrátil se pan Vojíř na řezníka Havla, „co kdybychom probrali ještě výroční trh. Jak to bude s cizími kupci v Písku, kolik čeho smějí prodat a další a další, však víte. Jarmark už je za dveřmi.“
Když pan Šimon s Bohuslavem viděli, že hovor se obrací k věcem pro ně nedůležitým, rozloučili se a vyrazili si do královských stájí pro koně. Pravděpodobně by je pan Vojíř po zval i na oběd, ale nač poslouchat o trhu, uzenkách, žemlích a slanečcích...“
„Najíme se U zlatého kola a podíváme se na rýžoviště pod svatým Václavem.“ Rozhodl pan Šimon. „Je tady největší a pokud se někde ztrácí zlato, tak to bude nejspíš tam, kde se ho těží nejvíc.“ „A nepodíváme se taky domů?“ Zeptal se Bohuslav. „Už se mi věru stýská po malém Šimkovi, o mé paní Lídě ani nemluvě.“
„ A proč asi myslíš, Bohuslave, že začínáme na podváclavském rýžovišti?“
„No protože se tam hodně těží.“
„To jistě, jak jsem sám pravil, Ale také proto, že je to na cestě na Kestřany. Takže, sedne me ke stolu, najíme se, a pak chutě a vyrazíme naším směrem.

Kapitola IX.

Jak pan Šimon s Bohuslavem navštívili rýřoviště, jaké překvapení na ně čekalo a kterak se zlato rýžuje a hlídá.

I KDYŽ by se dalo dojet i podél řeky, lepší cesta pro koně vedla přes ka menný most a dál směrem na Kestřa ny. Za mostem minuli přikrčenou dřevěnici s krčmou Na Plechandě a Bohuslav poznamenal s podivem, že jejich vyšetřování s tímhle doupětem, odkud se ještě za nimi táhl podivný puch a hrubé hlasy ja kési hádky, tentokrát nesouvisí. „Máš pravdu, při takal pan Šimon. Je to podivné vyšetřování. U ně jakého mordu, nebo krádeže, už jsme byli a víme, co a jak. Ale tahle falešná ražba, to je jiné dílo.“
Vyklusali s koňmi na kopec nad Otavou a za krátko projeli kolem příkopů a valů, minuli pár prvních chalup Starého Písku, až stanuli před dřevěným kostelíkem svatého Václava. Byl to nej starší písecký kostel, i když se vlastně mezi Pí secké nepočítal. Obyvatelé trhové osady Starý Pí sek se k novému královskému Písku za řekou nehlásit nechtěli a vyprosili si dokonce u Pře mysla Otakara II. přiznání samostatnosti. Byli hrdí na to, že se tady se bydlelo a rýžovalo zlato od dávných časů. Kostelík stál na malém náměstí, kde už byla rovina nad svahem k řece, přes cestu dolů byl starý radhaus s horní hospodou a na protilehlé straně několik pat rových dřevěných domů s krámky, za kterými se táhly úzké pruhy polí až k lesu. Nejvíc chalup ale stálo pod náměstím, kolem cesty k vodě. Spíše to byly obyčejné roubenice s doškovou střechou, v nichž bydlely povětšině rodiny lidí, kteří pracovali u rýžovnických splavů. Ještě níže, skoro až u řeky, stál na malém trojúhelníkovém náměstíčku s velkou lípou uprostřed dlouhý roubený dům s věncem nad vchodem, který neomylně označoval dolní hospodu. Kousek za ní pak byla malá stavba na podezdívce z neotesaných kamenů slepených hlínou, s dveřmi právě otevřenými, za nimiž byl vidět špalek s kovadlinou. Na proti hospodě přes náměstíčko stál další kamenný dům, větší, poctivě vzdělaný z pískov cových kusů a střechou z šindele. Tady bezpochyby sídlil královský urbíř, který dohlížel na celé důlní pole. Podle práva totiž všechno bohatství skryté v zemi náleželo panovníkovi, ať už bylo na pozemku kohokoliv. Lidé, kteří dolovali a nebo rýžovali zlato, měli svá dolová pole jen propůjčená od panovníka, a z výtěžku odváděli královskému úřadu urburu, většinou osmý díl. Na vše vždy dohlížel vyšší úředník zvaný urbíř. Teď měl ale zřejmě jiné starosti, protože Kestřanští už na hoře na kopci viděli jak je vyhlíží a mává na ně.
„To jste si pospíšili,“ zvolal spokojeně, když sesedali z koní. „Pojďte, ukážu vám, kde leží. Našli jsme ho hned zrána a poslali jsme na hrad Jimrama, nejmladšího písaře, aby o všem spravil urozeného pana Vojíře. Počítal jsem, než pošle do Kestřan a než přijedete, bude večer. Ale jsem rád. Asi jste byli právě v Písku, že. To je jistě Boží řízení.“ Překvapený Bohuslav už otevíral pusu aby se přeptal urbíře o čem to proboha mluví, ale pan Šimon ho na poslední chvíli zarazil a naznačil mu očima, aby počkali, co se z toho vyvrbí. „Jmenuji se Beneš.“ Představil se jim urbíř po cestě přes náměstíčko k řece. A úřaduji tu už pěknou řádku let. Ustanovil mne ještě pan Budivoj z Březnice, dej mu Pánbu nebe. A o vás jsem samozřejmě slyšel, vždyť jsem vyšetřovali kolem těch otavských perel. To jsem si říkal, že zase pošlou pro vás, už budete vědět, co si s tím počít. Tak tady leží.“ Vedle dřevěného koryta ku plavení písku, s hlavou skoro ve vodě, ležel muž středních let, v kytlici ze zeleného sukna a červené vestě. Stejně jako hnědé nohavice byla z dobrého suk na, přepásaná koženým opaskem zdobeným mosaznými cvočky. Opodál ležel hnědý klo bouk s dlouhou úzkou špicí, zdobený zlatou nití. Na první pohled byla vidět rána na hlavě, která ho sprovodila ze světa. Posloužit mohl kterýkoli z kamenů, kterých tu na břehu bylo plno.
„Tak to je on, ukázal urbíř. Můj písař Zikmund. Musel se tu nejspíš večer pohádat s někte rým z rýžovníků. Kaplan už u něj byl. A taky spousta lidí, toť se ví, každý se na něj přišel podívat. Ale to bylo ráno. Teď už šel každý po své práci. Nechali ho ležet, jak leží. Ale do zpěvu nikomu není. Však víte. Každý se po očku dívá na toho, nebo na toho, jestli náhodou třeba… nejraději ze všeho by to svedli na starého Blažeje.“
„A kdo je starý Blažej?“ Zajímal se Bohuslav.
„Ten už je dávno na pravdě Boží.“ Mávl rukou Beneš.
Když viděl udivený pohled pana Šimona, mávl rukou ještě jednou: „No, tak dobře: „Vidíte támhle na náměstíčku ten zpustlý dům? Vpravo uprostřed. Tak tam bydlel starý Blažej. Když umřel, a to už budou čtyři zimy, přišel nějaký člověk z Písku, že prý je z přízně a musí vypořádat dědictví. I když v domě toho moc pořádného nenašel, až na tu niněru. On ten Bla žej na ní hrával. O svatbách, veselicích, nebo jen večer v hospodě. Veselá kopa. A byl to pěknej nástroj. Nebožtík na něj dbal. No proč to říkám: ten příbuzný si tu niněru zabalil do šátku, že si ji hned ráno vezme. Asi ji chtěl prodat. Starý ještě ležel na půdě na marách. Jenomže v noci prý z těch már vstal a přišel na toho příbuzného a chtěl ho škrtit. Prý skrze tu niněru. Ten příbuznej z toho měl málem taky smrt. Nechal ještě v noci všechno v domě jak bylo a zmizel za řeku. Už se nevrátil. A do toho domu teď taky nikdo nejde. Leda mladí výrostci, když si chtějí hrát na hrdiny. Ale to jen ve dne. No a mezi lidmi se tu povídá že Zikmunda nejspíš ubezdušil starý Blažej, protože chtěl v noci z jeho domu něco vzít. Jo, to tak. Zikmund a něco vzít! Ten byl i v maličkostech tak poctivý a akurátní, až to lidi otravovalo. A kromě toho“, podíval se urbíř úkosem na nebožtíka, „Zikmund nebyl uškr cenej, ale praštěnej kamenem. Že jo.“
„No, rozhodně bych byl za to, že vrah byl z masa a kostí. Utrousil pan Šimon. „A jestli tu chodí někde mezi vámi, tak to asi chodí. S tím se dá dělat jenom to, že co nejdříve přijdeme na to, co je zač.“
„Když jsme takhle na začátku,“ obrátil se Bohuslav na pana Šimona, „rychtář už tu byl? Určitě nás viděl od Písku přijíždět. Bylo by asi slušné na něj počkat.“ „Když dovolíte,“ odpověděl urbíř místo pana Šimona, „nemyslím že by sem sám od sebe přišel. Bude dotčený, že mu do pravomocí zasahuje vrchnost z Nového Písku. Pan Vojíř je sice sudím a správcem celého kraje, ale co naplat, takhle se to tady na Starém Písku bere. „No, nechme tak, možná je i dobře. Ale jeho knechty nejspíš potřebovat budem, však je to i v jeho zájmu.“ řekl pan Šimon a rozhlédl se kolem.
Stáli na širokém place, který vybíhal do Otavy jako takový mírný poloostrov. Na straně od řeky, směrem k chalupám, pomalu rostly sejpy, malé haldy propraného materiálu. Břeh řeky, tam kde ho omývaly vlny, byl hrubě písčitý a kus od vody byl na celém place svrchní drn odhrabaný, takže všude pod nohama byl jen štěrk a písek. Jen sem tam se tu povaloval větší valoun nebo balvan. Občas to od řeky, jak to bývá, zaválo rybinou, ale ryby nebyly cí lem místní práce, leda tak pro zábavu nebo do hospodské kuchyně. Hlavní bylo zlato. O kus dál proti proudu stály ještě další čtyři dřevěné splavy, pořádné, na dobrých deset kroků. U každého se činilo několik lidí.
„Poslyšte,“ obrátil se pan Šimon na urbíře. Toho nebožtíka ať už odnesou nahoru do márnice. A vy nám povězte, jak to tady chodí. Rád bych, abychom tomu rozuměli, může to být důležité pro další vyšetřování.“ „Samozřejmě, rád.“ Řekl urbíř. „Zrovna můžem začít u tohodle splavu. Jak vidíte, je z jednoho kusu, udělaný podobně jako se žďáří a dlabou čluny z dlouhého stromu. Jinde se koryta také stloukají z prken, ale to já nechci. Prkna k sobě nikdy nepřilehnout tak aby někde nebyly škvíry a i malou škvírou se mohou ztrácet zla těnky. Pravda, někde do koryt přímo vrtají díry, aby těžší zlato vyplavené z hlušiny propa dalo dolů, ale to mají pod splavem ještě propírací necičky. Tady ta pevná koryta jsou podle mne nejlepší. Jak si můžete všimnout, nejsou úplně vyhlazená, dokonce jsou tu a tam vlože ny i malé svlaky. Za těmi všemi přepážkami a svlaky se uchytává zlato. Napřed se splav na plní tady nahoře v hlavě písem z řeky. Předtím se samozřejmě vyberou větší kousky napla vené hlíny a nebo klacky a tak. Pak se splav od shora prolévá vodou. Ostatně, teď už můžou pracovat i tady, ukážou vám to. Urbíř houkl na pár chlapů, kteří v hrubých pytlových šatech lelkovali opodál a ti hned přiběhli a pustili se do díla. Celý tenhle mord je jenom zdržel v rýžování a byli rádi, že už zase můžou pokračovat. Mají co dohánět. Bystře nabrali do štoudve písek od břehu, trochu probrali a navršili v hlavě splavu. Potom do štoudve nabírali vodu a začali odshora pomalu proplachovat. „Vidíte,“ ukazoval urbíř. „Dokud teče dolů kalná, pořád proplachujeme. Teď už začíná být pomalu čirá. Ještě jednu štoudev a necháme odkapat. Pak se vybere hrubý šlicht který se zachytil na hrbolech dna nebo na svlacích. Ob sahuje těžší částečky písku a zlato. Každý splav má dole při zemi ještě rouno, tedy kožešinu, do které se nakonec zachytí i ty nejmenší zlatěnky. A těch je také v písku nejvíc.“ Dělníci opatrně vybrali a vymetli hrubý propraný materiál a každý si trochu nasypal do své pánve a zalil vodou. „Celé rýžování se dokončuje na rýžovacích pánvích,“ popisoval vše urbíř. „Musí se jemně kroužit, trochu houpavě. Chce to samozřejmě cvik. Z toho co zbývá na pánvi je zlato nejtěžší a tak se hlušina vyplaví k okrajům. Několikrát se mění voda, až se hlušina úplně vyplaví přes okraje pánve. Vidíte? Ukaž, chlape,“ obrátil se na jednoho. Chlapík ukázal Kestřanským dno pánve, kde se leskly jemné kousíčky zlata. Pak přistoupil k rýžovníkům písař, který zatím čekal a dohlížel na vše opodál a ujal se své práce. Vyndal malé jemné váhy. Zlatěnky byly sesypány na misku, a jejich váha zapsána do urbovní knihy. „Tak to děláme pořád dokola,“ vysvětloval urbíř. Pod datem každého dne přibývají zápisky, a večer se všechno sečte. Váha vytěženého zlata musí odpovídat váze zlata odtud odvážené ho a to se hlídá. Ale o to už se stará nájemce důlního pole, kterým je místní kupec Henlin. Má největší dům na náměstí, naproti kostelu. A na to vemte jed, že si své zlato hlídá dobře. Dokonce tu a tam, jak chlapi odcházejí z pole, nechá některého zevrubně prošacovat. A jak někoho nachytá, dostane na hřbet a tady skončil. Pár takových už bylo. A protože si tu nevy dělají málo, každý si dává pozor. Henlin je jedna ruka s rychtářem, však si vzal jeho dceru. A tak má knechty trochu k ruce. Dokonce namátkou šacují i v povozech, které odtud odjíž dějí pryč. A také ponocný Mašek dostává svou odměnu, aby měl oči otevřené, jestli se někdo v noci nekrade přes valy, nebo po řece. Tedy, občas je na knechty nějaké reptání, ale to není moje věc. Já mám na starosti předně to, aby urbura od Henlina odpovídala osmému dílu vytěžené váhy, jak ji tu mám zapsanou. A Henlin platí co má a vždycky včas. S ním nejsou problémy. Ty jsou tak akorát s chlapy, když se nahrnou do hospody a večer pokročí. No a teď samozřejmě tady s písařem Zikmundem. Byl to dobrý chlap. Poctivý. Jak si všiml nějaké nepravosti, nedal pokoj, až tomu přišel na kloub. No, kdo ví, jestli právě to ho nepři vedlo k tomuhle konci.“
Pan Šimon i Bohuslav měli za to, že právě to ho zřejmě k tomu konci přivedlo. Rozloučili se s urbířem a slíbili, že nazítří zase přijedou. Už se začínalo smrákat.

Kapitola X.

Jak se pan Šimon s panem Bohuslavem radili, na Starém Písku vyšetřovali a čeho v kovárně a čeho v krčmě venkoncem zvěděli.

PANÍ Lída byla ráda, že rodina zase večeří u jednoho stolu. Už si zvykla, že někdy přijde čas, kdy její Bohuslav s panem Šimonem trajdají po světě, ale nemuselo by to být moc často a moc dlouho. Žádnou velkou odměnu za to nikdy neměli, kromě ctěné pověsti a vděčnosti konšelů či koruny (ke které stejně měli manskou povinnost) a za to si člověk víc koláčů nekoupí. Abychom jí nekřivdili, i ona byla hrdá že její muž je dobrý rytíř a pomáhá spravedlnosti, ale když jsou chlapi doma, tak aspoň ví, že jim nic nehrozí. Toho se bála nej víc. Aby malý Šimek nebyl sirota, když druhé dítě je na cestě. Dneska s děvečkou Madlou připravily zvěřinu s chlebovými plackami a červeným vínem. U velkého stolu v malé síni se pod dvojí křížovou klenbou sešli opět po čase i s chasou. Pan Šimon s Bohuslavem, paní Lída s malým Šimkem, který už jedl sám jako velký chlap, koňák Václav a kovář Oldřich. Otec paní Lídy, starý pan Baroch, už byl na pravdě Boží. Pochovali ho před rokem. Chyběl tu také Arnošt, osiřelý syn nejstaršího z kestřanských bratří Michala. Už dorostl věku, když je třeba nastoupit cestu obou strýčků a zažít řádný výcvik v písecké hradní posádce. Přišel na hrad rovnou z Bakalářů kam chodil do školy při děkanském kostele, na přání Pana Šimo na. Jednou jeho synovec převezme správu velké tvrze. A k tomu se nějaké vědomosti vž dycky hodí.
„Co jsi tak zamyšlený, strýčku,“ zeptal se malý Šimek pana Šimona. „Budete mít s tátou nějaké dobrodružství?“ Všichni se zasmáli. „Hleď si krmě, ty mastná brado,“ šťouchla do něj jemně paní Lída. „Když strýček přemýšlí, tak ho nech. Čím dřív něco vymyslí, tím dřív to dobrodružství zase skončí. No, jen řekni, Bohuslave, jestli se jinde po světě najíte a vy spíte tak dobře, jako doma.“ „To slavně potvrzuji!“ řekl obratem Bohuslav. „Ale aby Šimek nepřišel zkrátka, budeme mít s Šimonem ne jedno dobrodružství, ale hned dvě. Ale zatím není co vyprávět. Zítra jedeme zase do Písku na rýžoviště. Dějí se tam věci. Ještě jsme tam ani nedorazili a už na ně dolehlo neštěstí s mordem.“
„Pro ně určitě neštěstí, ale pro nás štěstí.“ Řekl pan Šimon. „Ten mord napovídá, že se to zlato nejspíš ztrácí opravdu tady ve Starém Písku. To by nám ušetřilo spoustu času a ná mahy, nemuseli bychom už objíždět ostatní rýžoviště ani důlní díla kolem města.“ „V tom případě,“ řekl Bohuslav,“ jsme nejspíš při prvním kopnutí narazili na pramen.“ „Dejž to Bůh.“ Řekl pan Šimon. „A hlavně, kdyby ten, co tam krade zlato, slyšel, že jsme tam kvůli tomu, dal by si větší pozor a hned zametl stopy. Takhle si bude myslet, že jsme tam skrze ten mord. A my budeme mít větší šanci zjistit, jak se co má.“
„Lépe by bylo,“ zalitoval Bohuslav, „kdyby jsme měli k někoho, kdo něco viděl, nebo alespoň komu se ten nebožtík s něčím svěřil. Jak se ale zdá, všiml si ten zamordovaný něče ho podezřelého a rozhodl se přijít na to sám. A to je velká chyba. Navíc, stalo se to s určitos tí v noci, kdy jsou všichni v limbu. Copak tam nemají žádnou noční stráž?“ „Mají ponocného. Prostě se budeme se vyptávat.“ Řekl pan Šimon. „Myslím, že nejlepší na to bude bude hospoda. V takové hospodě se povídá o všem možném. A taky mne zajímá ta kovárna. Za kovářem pořád někdo chodí, prohodí spolu slovo...“ „Jenomže,“ zakroutil hlavou Bohuslav, „alespoň jak to líčil urbíř, vytěžené zlato je pořád pod dohledem. Dokonce občas šacují i rýřovníky a povozy. Je to záhada, kudy se může dostávat ven a kam. Od vytě žených kousíčků zlata je přece k hotovým mincím dlouhá cesta. Jak se taková věc může uta jit?“
„Však se taky neutají.“ Ujistil ho, i sebe, pan Šimon. „I kdyby to měli nakrásně promyš lené jak chtěli, žádný plán nikdy úplně nevyjde. Vždycky se někde objeví nějaký zádrhel, něco se zvrtne. A kvůli tomu my musíme mít oči otevřené.“
Za ráno, když dorazili k Václavu do Starého Písku, zamířil pan Šimon ze všeho nejdříve ke kovárně. Kovárny měl rád. Už jako malý kluk se motal na Kestřanech kolem výhně a kovadliny a starý Vaněk mu rád ukazoval jak se co dělá. A taky se pan Šimon ledacos sám naučil. V téhle staropísecké kovárně byl ovšem mistr kovář krapet nerudný. Ne, že by se stavěl k dílu nedbale, ale na Kestřanské trochu zahlížel. Neměl rád ve své kovárně cizí ná vštěvy, které zdržují dílo.
„Co bych vám mohl zrovna já povědět, vzácní páni? Ve dne dřu a v noci spím. Když při jde někdo, že potřebuje okovat lopatu, vyklepat rýžovnickou pánev, nebo nevím co ještě, tak to udělám. Ale jinak se s nikým nevybavuju. Tady ví každej, že kovář Zdich pochází z druhé strany řeky, z Písku. Koval jsem i na hradě a to mě kór nemají moc v lásce a já je taky ne musím. Jsou to burani, kteří jen rejou ve štěrku a večer křičej v šenku. Jáká s nimi řeč? Nic nevím.“
„Opravdu vůbec nic?“ Podivil se Bohuslav. Ani jsi netřeba neslyšel zdali se nesla řeč o tom mrtvém?“ Kovář se narovnal. Jo jestli jde o tohle, tak to jsem něco slyšel“. „Ten nebož tík měl divný pletky s ženou hospodského, tady hned od vedle. Ale to tu věděl každej. Dokonce i ten hospodskej. Takže mu Zikmund nesměl do šenku ani páchnout. A protože ve čer neměl co dělat, strkal noc do věcí, do kterým mu nic nebylo. Byl to divnej pavouk, žil sám. Když tedy nepočítám tu šenkýřovu Vojku. Jo, tam v šenku byste se měli zeptat. Však každej čekal, kdy už hospodský tomuhle písařovi zmaluje hubu. A teď, s dovolením, musím dodělat to udidlo. Je tu i pár koní, co potřebujou občas něco přihotovit.“
„Však hledím,“ řekl Pan Šimon, který se porozhlížel kolem a shýbl se i k nejspodnější polici za výhní: „Zrovna tuhle vzadu leží forma jako na podkovu, pěkně zdusaná z černého písku. Copak, kováři, nekujš podkovy obyčejně, jak se to dělá jinde?“ Kovář se sklonil, po díval se na formu, pak nabral z pytle za sebou dřevěné uhlí, nasypal do výhně a chvíli šlapal na měch, aby se rozpálilo. „Když se už panstvo tak zajímá vo obyčejný podkovy, s tímhle začali nedavno v Bavořích. Je to rychlejší, než ukovat kus z prutu a taky pevnější. Tedy pokud se to umí. Ale teď už bych rád dělal svý a určitě dobře pořídíte, když se zastavíte v támhle v šenku.“
„To je tedy neruda,“ zhodnotil řeč s kovářem Bohuslav. „Co myslíš, jsou všichni kováři takoví? I ti co se hledí kovařině přiučit?“ „Jestli narážíš na mne,“ odvětil Pan Šimon, „tak už sis jistě všiml, že jsem člověk laskavý. Zvláště pak k vlastnímu bratru, který vede ne vhodné řeči. Ale když jdeme kolem hospody, bylo by škoda, kdybychom se tu neporozhléd li. Na jídlo je ještě brzy, ale určitě zastihneme šenkýřku u plotny. Zeptáš se jí na toho pí saře.“
„Proč zrovna já?“
„Protože jsem srdce laskavého a vím, jak rád se na takové věci ptáš.“
Pan Šimon strčil Bohuslava ho dveří a vstoupil hned za ním. Šenk byl zhotovený ze si lných kmenů, umně roubený, delší stranou k řece, s lavicemi a stoly u stěn, na zemi jen hlí na, jak už to bývá. Uprostřed mezi stoly z hrubých prken byla ulička, kudy hospodská nosila pivo a krmi. Až vzadu byla kamenná pec s železnou plotýnkou a pánvemi v jednom koutě, a narovnané dubové sudy v druhém. Šeknýř tu nebyl, jen jeho žena a to přišlo vhod. Stála zády ke dveřím, její kulaťoučká postava byla dobrým doporučením pro hosty žádostivé dob ré kuchyně. Když slyšela, že jdou lidi, otočila se od kamen a zvědavě na ně koukala. Zpod bílého čepce jí vykukovaly slámové vlasy a oči měla trochu zvlhlé, buď od cibule, která byla cítit až ke dveřím, nebo možná od pláče.
„Ještě je brzy,“ řekla přesto rázně. Pivo vám dám, ale k jídlu leda kus tvrdého sýra s chle bovou plackou.“
„My se tu na jídlo, počítám, ještě zastavíme,“ odpověděl Bohuslav. „Ale teď bychom chtě li, abys nám, šenkýřko, něco pověděla. My tu totiž vyšetřujeme ten mord.“
Vojka spráskla ruce a zírala na ně jako na zjevení. „A pro pána Jána, proč jdete sem? Však tady přece neležel. Von sem ani nemoch páchnout. To musíte dolů, k řece!“
„Ale my víme, kde ležel, zasmál se Bohuslav. My se jenom jdeme zeptat, šenkýřko, moc li jsi ho znala. Ono se totiž ledacos mluví.“ Šenkýřka z toho byla trochu ruměná, ale řeč ne ztratila: „Však já vím co se mluví. Ale falešně. Takoví jsou lidi. Von byl Zikmund hezkej chlap. A dobře v životě zavedenej. No a co. Občas mi něco přines, dárek. Můj starej se čílil, ale moh bejt rád. Někdy to byly drahý věci. A rovnou vám říkám, vzácní pánové, že nic ne bylo. Teda jestli si myslíte, že bylo něco o čem lidi řikaj, že něco bylo. Nic nebylo, ale můj starej si nedá říct, věčně hromoval.“
„No,“ začal opatrně Bohuslav, „šenkýřko, o to právě běží. Zda-li pak zůstalo jen při tom? Tu noc, co zamordovali písaře Zikmunda, byl tvůj muž doma, nebo si také vyšel na vzduch? A rozvaž, co odpovíš.“
„Co bych si rozmejšlela, vzácní pánové. Já vím dobře, že bylo doma. Však spíme na jednom loži, jak se na počestný manžele sluší. Ale to mi věřte, kdyby měl starej něco s tím mordem písaře Zikmunda, to já by to nesmlčela. To zas ne. Ale páč byl doma, tak tím nic mít nemoh. To dá rozum.“
Když byli venku před hostincem, musel se pan Šimon smát, jakou měla Vojka vyřídilku. „Co myslíš,“ zeptal se ho Bohuslav. „Mluví pravdu, nebo se bojí svého muže a pravdu zapí rá?“ „Těžko říct,“ odpověděl pan Šimon. „Na jednu stranu, do nebožtíka byla zahleděná, alespoň kapku. To je znát. Takže kdyby ho její muž v noci zamordoval, možná by se nesna žila až tak moc se za něj brát. Na druhou stranu, kdyby byl tím vrahem a skončil na oprátce, tak by zůstala s šenkem sama a kdo ví, jak by se jí vedlo, bez mužského zastání. Možná se prostě jen bojí o živobytí. Ale když to tak zvažuji, řekl bych spíš, že jí věřím a že hospodský nebude naším mordýřem.“
„Což je trochu škoda,“ vzdychl si Bohuslav. Už bychom ho měli a přes něj našli cestu k tomu kradenému zlatu.“ „Pravdu díš,“ souhlasil pan Šimon. Ale to by asi bylo moc jedno duché.“ Teď se stavíme tady naproti za urbířem, aby nám jednoho po druhém přivedl všech ny písaře, tak jak se budou moci uvolnit od splavů. Přece jen, byli se Zikmundem v jednom kolegiu. Můžeme se od nich, při troše štěstí, dovědět něco co by za to stálo.“ Ale byla to planá naděje. Písaři vesměs potvrdili, že nebožtík byl samotář a s nikým se moc nepřátelil, ani o sobě nic nemluvil. Pokud občas strkal nos do cizích věcí, i to si ne chával pro sebe.
„Je to pech,“ zhodnotil jejich výpovědi urbíř Beneš. „Najisto něco věděl. Kdyby ten chlap nebyl jen takový medvěd a rozhodl se to říct mně, nebo aspoň rychtářovým knechtům. Ještě moh běhat za šenkýřkou a my bysme měli po starostech.“

„No, pravil pan Šimon, možná to nebude už trvat tak dlouho. Jenom bych potřeboval vaši pomoc a taky rovnou i těch knechtů. Zastavíme se za rychtářem, dáme mu nějaký rozum a zbrojnoše si přivedem. Posedíme chvilku pospolu a povíme si, co a jak. Jestli si to myslím dobře, tak budete mít za pár dní opravdu po starosti. Dáme si na to týden, do svatého Tadeá še. A jestli se do uděje jak hádám, hned nám dáte vědět na Zvíkov.“ „Na Zvíkov?“ Podivil se urbíř. „Tak,“ řekl pan Šimon. „Nemůžeme tu jen čekat tak dlouho. Máme tam svoje dílo. Ale dejte vědět hned. Musíme pak přijet co nejrychleji.“

Kapitola XI.

Co napadlo ve Starém Písku pana Šimona a co na mostě pana Bohuslava a jak si to povědít nechtěli .

„TY si to vážně necháváš pro sebe, písaři Zikmunde?“ Dorážel na pana Ši mona Bohuslav cestou ke Zvíkovu. Bylo ještě slušně teplé dopoledne, byli odpočinutí z vyspání doma na Kestřanech a měli dobrou náladu.
„Počkej si. Bude to překvapení.“ Odvětil pan Šimon. A třeba to ani nevy jde a za týden budeme muset do Starého Písku zase zpátky a zkoušet štěstí. To by mne spíš zajímal ten tvůj nápad, na který jsi si vzpomněl, když jsme ze Zvíkova odjížděli a ty říkáš, že jsi ho zase zapomněl.“
„Ale to vůbec žádná legrace není,“ zabručel Bohuslav. „Určitě to bylo důležité. A já vím právě jen, že to bylo důležité, ale nevím, co to bylo a to je na tom to nejhorší.“
„A vzpomínáš si aspoň, co jsem ti na to řekl?“ Ptal se pan Šimon.“
„To si vzpomínám. Že když mě to napadlo na mostě před bránou, tak si na to můžu vzpo menout, až tudy zase pojedeme. No, třeba.“
A vzpomněl. Vzpomněl si na to, zrovna uprostřed mostu nad propastí, a teď zase Bo huslav začal dělat tajemného. „No víš, Šimone, já vlastně taky nevím, jestli se ukáže, že je to k něčemu. To víš, taky ti to hned nemůžu říct. Ale když hned jak přibydeme na hrad, seženeme mladého Vincka, tak vás někam dovedu. Ale pak to bude taky na tobě. Jinak nikomu ani muk. Necháme si to pro sebe. Tedy, jestli bude co a jestli je to vážně dobrý ná pad.“
Když nový zastupující kastelán pan Šimon s bratrem panem Bohuslavem dojeli na arký řové nádvoří, ještě z koní se ptali po Vinckovi a vzkázali, aby za nimi přišel ho prvního pat ra Hlízové věže. Pak se zastavili ve svých pohodlných komnatách, převlékli se z cestovních šatů a nechali rozdělat oheň. Mezitím je našel Vincek celý natěšený, protože tušil, že se bude něco dít a on u toho bude. Tak honem to ale nešlo. Pan Šimon ještě musel věnovat čas hejtmanovi, který cítil povinnost spravit kastelána o tom, co se za jeho nepřítomnosti na hra dě dělo. Ale protože se nedělo mnoho co by stálo za řeč, tak spolu nemluvili dlouho, čemuž byl hejtman rád, protože na mluvení moc nebyl. Pan Šimon byl také rád a hned jak se hejtman poroučel, obrátil se na Bohuslava: „Tak co?“ Že bychom ještě chvíli poseděli a dali si pozvat hradního hospodáře?“ „Jen ne cifry a dlouhé seznamy,“ bránil se Bohuslav. „Dobrá, přestal ho škádlit pan Šimon. „Už se taky nemůžu dočkat, co žes to vymyslel.“ Bo huslav se obrátil na mladého zbrojnoše: „Vincku, máš ve zbrojnici nějaké křesadlo a lojové svíce? Vezmi jich víc.“ Vincek ani neodpověděl a vyběhl za dveří. Za okamžik byl zpátky a nesl všechno potřebné. „Dobrá“, nadechl se Bohuslav. „Jdeme.“
Když vstoupili do Korunní síně, zase na ně padl ten podivný místní pocit, ale Bohuslav na to nedbal. Vedl je k výklenku, ve kterém minule seděli panem Šimonem. Zůstal ale stát před ním. „Vincku, ty máš důležitý úkol hlídat a nikoho sem nepustit. Ne, že by sem někdo moc chodil, ale člověk nikdy neví. Může dokonce být, že ten vrah je pořád na hradě, a nebo, i když sám uprchl, že tu má komplice. Postav se do dveří. Tak, dobře.“
Pak se obrátil k bratrovi: „Vzpomínáš si, Šimone, když jsme odsud odcházeli, a jak jsi vstával, plácl jsi se do kolena, až to pod tvou nohou zadunělo? Vzpomněl jsem si na to, když jsme odjížděli přes dřevěný most a dunělo to pod kopyty. Pak jsem na to zapomněl, ale když jsme se vraceli, tak jsem si zase vzpomněl. Takový dunivý zvuk je přece znamením, že pod tím je něco duté. Bohuslav vstoupil do výklenku a několikrát dupl. Ozval se skutečně dunivý zvuk. Ne všude. Jen pod širokou kamennou dlaždicí uprostřed. Byla veliká, po stranách alespoň na krok.“
„Počkej, počkej,“ řekl pan Šimon. To ale nedává smysl. I kdyby byla pod tím kamenem nějaká dutá kapsa, takhle by to nedunělo. Taková kamenná dlaždice, aby nepraskla, musí být aspoň na píď tlustá. Takový kámen neduní, ani kdyby pod ním byla propast. To prostě nedává smysl.“
Chvíli si hladil bradu a přemýšlel, zatímco Bohuslav stál vedle toho kamene a ještě párkrát na něj dupl. Mladý Vincek ode dveří koukal tak fascinovaně, že by kolem něj prošel celý oddíl nepřátel i s polním dělem. „Ledaže by,“ řekl pomalu pan Šimon, „ledaže by to ne byl tak úplně kámen. Vyňal dýku a zasunul ji do škvíry na okraji dlaždice. Bohuslav mu hned se svou dýkou přispěchal na pomoc. Nadzdvihli jeden roh, popadli, zvedli, a odklopili celou dlaždici stranou. Pod ní zel hluboký otvor, kterým by se i člověk při těle mohl protáh nout, pokud by se chtěl dostat dolů po žebříku. A žebřík tam byl. Fortelný, ze železa kovaný. A opravdu dlouhý. Tam dole, kde se do tmy ztrácel konec téhle podivné díry, viděli, či spíše tušili, začínajícího schodiště vedoucího někam dolů.
„No jistě,“ řekl pan Šimon. Zdi jsou tu přece široké na pět kroků. My tady ve výklenku vlastně stojíme na zdi. A když odtud z Korunní síně vede nahoru do patra nad námi uvnitř zdi jedno schodiště, proč by ještě nějaké další schodiště nemohlo vést zase odsud dolů. Otázkou je ovšem, kam.“ „To můžeme zjistit,“, řekl Bohuslav. „Pro ten případ jsem totiž předem poslal Vincka pro křesadlo a svíce.“
Takže je to tajná chodba, o které nikdo nevěděl!“ Vykřikl ode dveří Vincek, který se samým vzrušením zapomněl. „Věděl o ní vrah,“ řekl tiše pan Šimon, aby naznačil, že Vin cek moc křičí. „A samozřejmě také pan Pořej. Každý kastelán musí znát systém tajných chodeb pro případ obléhání. A některé věci jenom on. Protože čím více lidí ví o nějakém tajemství, tím větší je nebezpečí, že se prozradí. A pak by se mohlo stát, že místo aby obrán ci zásobovali přes tajné chodby obležený hrad, případně tudy prchli, obléhatelé by naopak mohli použít tytéž chodby k obsazení hradu. Proto zná tajemství některých chodeb jen purkrabí, který je na konci služby předává nastupujícímu purkrabímu. Což ovšem už nebož tík pan Pořej udělat nemůže. Díky Bohu jsme na něco přišli a budeme to moci to udělat my. Alespoň tak, že s tím seznámíme krajského sudího v Písku.
„Ale je tedy divné, že ji ještě nikdo nezasvěcený před námi neobjevil. Copak po něčem takovém tady lidé nepátrali?“ Divil se Bohuslav. „Počítám, že pátrali.“ Odpověděl Pan Ši mon. „A asi ne jednou. Ale určitě jen dole, v přízemí věže. Koho by napadlo, že podzemní chodba začíná v prvním patře? Chytře udělané. Vezmi si, že se musely sejít tři různé věci, aby se nám to podařilo. Napřed jsem se musel plácnout do kolena, když jsem vstával. Pak tebe muselo napadnout, že je divné, jak to zadunělo. A pak také, ten dřevěný rošt, který tu jinak ve výklenku leží, byl vysunutý pryč. Jindy je vždy na svém místě a ne náhodou. Dřevěná podlážka vždycky trochu duní, když se po ní šlape. Co je na tom divného, že. Mys lím, že když prchal vrah pana Pořeje touto chodbou z hradu, zaklopil za sebou poklop, ale tu dřevěnou podlážku už samozřejmě vrátit na místo nemohl. Proto jsem ji našli, jak jsme ji našli.
„Ale jak to, že ten kamenný poklop duní?“ Neudržel svou zvědavost Vincek ode dveří. „Pan Šimon mu vysvětlil: „Ve stavebních hutích znají takové malé kouzlo, jak proměnit dřevo na kámen. Vezmou kus z jednoho druhu starého smrku a položí do kádě s vápenným mlékem. Správně to má trvat velmi dlouho, třeba až desítky let, až vápno prostoupí celým dřevem. Pak se to dřevo vyndá, vysuší a ztvrdne na kámen. A také tak vypadá. Často se tak vytvářejí různě tvarované hlavice, zdobení a zakončení žeber klenby. Tahle dřevěná dlaždice se ale úplně na takový dokonalý kámen neproměnila. Nejspíš neměli čas máčet ji tak dlouho. Ale rozhodně jako kámen na první pohled vyhlíží. I když je, samozřejmě lehčí. A také duní. Kolik máme času do oběda?“ „Počítám,“ řekl Bohuslav, dvě, tři hodiny.“ „To by ještě stálo za to.“ Řekl pan Šimon. „Poslyš, Vítku. My se teď s panem Bohuslavem podívá me dolů. A ty budeš mít velmi důležitý úkol hlídat vchod do věže. Zatáhneš za námi dlaždici na její místo a budeš hlídat dveře. Nikoho sem za žádnou cenu nepustíš. Řekneš, že je to rozkaz purkrabího.“
Vincek by se samozřejmě také moc rád podíval dolů, ale když dostal tento důležitý úkol, i s tím se spokojil. Když oba Kestřanští slezli dovnitř, zavřel za nimi poklop a postavil se od hodlaně ke dveřím. „Jen ať si někdo zkusí přijít!

Kapitola XII.

Co panu Šimonu s Bohuslavovi prozradila tajná chodba a co jim pak ještě pověděla Mechtylda, i když to Mechtylda nebyla.

I KDYŽ měli každý svou lojovou svíci, stejně moc světla nebylo. Jakmile Vin cek poklop za nimi nahoře zavřel, viděli matně tak na dva kroky kolem sebe. Musí to holt stačit. Pustili se opatrně po schodech dolů a cestou se pan Šimon se snažil odhadovat, jestli už budou na úrovni podlahy v přízemí, což se mu potvrdilo, když sestoupili pod vrstvu kamenných kvádrů tvořících zeď věže a dál sestupovali po stupních vytesaných do skály. Tato samotná skalní chodba byla nižší, na stropě i stěnách kolem nich byly vi dět rýhy od železných špičáků. Bohuslavovi pro létlo hlavou, že lidé, kteří to tu hloubili museli mít ve velmi omezeném prostoru krušnou práci. Stěny kolem nich nebyly úplně natěsno, ale i tak museli jít za sebou. Bylo, ticho, trochu dusno, a skoro tma. Po chvíli se schody pod jejich nohama stočily trochu doleva a byly přerušené rovnou podestou, ze které vlevo vystupoval výklenek, který měl na dně dřevěný poklop. Tentokrát ničím nemas kovaný alespoň z jejich strany, se železným kruhem, aby se dal zvednout. Bohuslav to zku sil. Napřed jen trochu, opatrně, jestli neuvidí světlo, nebo něco neuslyší. Potom ho otevřel úplně. Posvítil svící dolů, kam dosáhl rukou. Zdálo se, že dole pod poklopem je nějaká chodba. Ale odkud kam vedla a jak daleko, nebylo vidět. Chvilku postáli, přemýšleli, zdali ji prozkoumat, ale schody je lákaly víc. Zavřeli tedy poklop a vydali po nich dolů. Tentokrát to trvalo opravdu dlouho, jeden stupeň po druhém, krok a dech, kolem tma, krok a dech, už ani nevěděli, kolik času uplynulo. Sem tam překročili vyhořelou pochodeň, které se tu na zemi povalovaly, jak je kdo odhodil, a jednou Bohuslav kopl do kusu železa, až to zazvonilo. Asi kus zlomeného špičáku, památka na dávné podzemní práce. Pan Šimon si pomyslel, jestli snad už nejsou pod řekou. Podle směru, nejspíš pod Otavu. Ale to všechno mohlo být jen zdání. Náhle přišla opět rovná podesta a nalevo od nich se otevřela boční chodba. Tentokrát si řekli, že schody počkají. Zahnuli do té chodby, ale hned zjistili, že je to vlastně jen prů chod do prostornější místnosti vytesané do skály. Byla dost vysoká, aby se do ní vešlo velké dvojité dřevěné kolo s příčlemi na šlapání. Taková viděli v některých dolech. Používala se k odčerpávání vody ze šachet. I tady byly na silných konopných provazech připevněné řady dřevěných štoudví. Spodní řada mizela ve tmě jakéhosi tunelu, který vedl skálou dolů sou běžně se schody, po kterých sem přišli, a další řada štoudví z té tmy nahoře vycházela. Dalo se odhadnout, že pokud se kolo roztočí, spodní štoudve kdesi nabírají vodu a vracejí se plné horem. Při překlopení přes trám, připevněný nahoře ke konstrukci, pak vylijí vodu na zem. Byl tam pod kolem i kamenný žlab k tomu účelu vytesaný, který měl vodu odvádět po dně ještě další, menší chodbičky, která vedla z velké místnosti dál, směrem od schodů. Bylo vi dět, že ta chodbička je úzká a člověk by se musel i trochu přikrčit a přitáhnout ruce, aby dalo se projít. Protože je zajímalo, kde voda nakonec vytéká, přikrčili se a vydali se tudy po malými kroky, se svícemi stále před sebou. Po nějakých padesáti krocích uviděli náznak denního světla. Chodba se ještě trochu snížila, takže museli jít skoro dřepem. Nakonec se prudce stočila doprava a když došli za záhyb, uviděli ve světle zvenčí obrys nízkého výlezu vyplněný roštím. Když tudy v podřepu vylezli na vzduch a rozhrnuli porost před sebou, zjis tili, že jsou na úpatí skály, pár metrů nad písečným břehem Otavy. Napravo viděli dlouhou písečnou kosu vybíhající do soutoku obou řek a nalevo byl opuštěný přívoz.
„Tak vida,“ řekl pan Šimon. Takže už víme, kudy se dostal vrah z hradu ven. Je ovšem otázka, jak o tom východu věděl. Je to tu nenápadné, z venku od řeky je vidět jen roští a skála. Pokud by právě čerpali uvnitř vodu, vypadalo by to jako obyčejný skalní pramen. „Nepodíváme se, odkud se ta voda čerpá?“ Zajímal se Bohuslav.
„Ano, vrátíme se chodbou.“ Odpověděl pan Šimon. Mohli bysme se sice vrátit do hradu Železnou branou, ale někomu by mohlo připadat divné, že nás neviděl jít ven.“ Otočil se a začal se prodírat roštím k průlezu. Museli se zase přikrčit a po chvíli už zase oči musely při vyknout přítmí. Za nedlouho se dostali do místnosti s kolem a vrátili se průchodem na schodiště. Pustili se po něm zase dolů, ale už po několika krocích je zastavila vodní hladina. Schody před nimi mizely pod ní a zřejmě tam pokračovaly dál.
„Tak tady asi vede skutečně cesta pod řekou.“ Řekl pan Šimon.
„Vypadá to ale,“ usoudil Bohuslav, „že se strop někde provalil a podzemní chodba je za topená. To je ale zatracená škoda.“
„Možná to tak je,“ usoudil pan Šimon. Ale doufám, že to bude přece jen jinak. Tahle podzemní chodba pod řekou je jiná, než ta písecká. Tam se z ostrova na druhý břeh prokopávali štěrkem a pískem, takže se to tam snadno může zhroutit, pokud už se to ne zhroutilo. Tady se ale kopalo skrze pevnou skálu, takže nějaké zhroucení klenby by hrozit nemělo. Spíš si myslím, že voda z řeky prosakuje dovnitř do chodby a postupně ji zaplňuje. Proto je tu to čerpací zařízení, aby udržovalo cestu průchodnou. Zdá se ale, že v tomto ohle du pan Pořej trochu zanedbal své povinnosti. Budeme to muset napravit.“
„Třeba nechtěl, aby se chodby prozradily.“ Uvažoval Bohuslav. „Museli by sem přijít dělníci, nebo členové hradní posádky aby obsluhovali to zařízení.“
„To je možné,“ souhlasil pan Šimon, „ale bylo to na úkor bezpečnosti hradu. Pokud by přišlo obležení, neměli by jeho obyvatelé kudy doplňovat zásoby. Ostatně, ve válečných do bách se musí také v chodbách pohybovat více lidí, ne jen sám kastelán.“ Pan Šimon ještě za svítil k hladině, ale kolem odrazu plamene ve vodě byly vidět jen strmé schody ztrácející se v hlubině. „No nic, vraťme se nahoru. Mladý Vincek už je určitě jako na trní. A kdo ví, kdo se tam po nás shání.“
Už chvíli si hověli si v příjemně vytopené a pohodlně zařízené komnatě kastelána. Na dlaždicích teplá kožešina, stejně jako na židlích, oheň hřeje, slunce sem prosvítá dvěma za sklenými okny. Pěkně v suchu, na stole horká medovina. Když si Pan Šimon a Bohuslav od počinuli a slitovali se nad Vinckem – totiž že mu pověděli aspoň něco z toho, co tam dole viděli, rozhodli se, že je čas aby pokračovali s vyšetřováním tam, kde přestali, když byli od voláni na píseckém rýžoviště. Rozhodli se poslat Vincka do kuchyně pro Mechtyldu. Byli zvědavi, zdali je tak hezká, jak líčil hejtman a také chytrá. Protože potom by toho mohla vě dět dost. K jejich překvapení ale do dveří nevešla snědá krasavice chrpových očí, ale děvče s vlasy jako len, s očima hnědýma a právě vyplašenýma jako srna. Za ní stál ve dveřích roz pačitý Vincek a ani nemusel říkat, že tohle děvče je jiné, než pro které poslali. Protože pořád stála ve dveřích a zdála se tak vystrašená, nechtěli ji jen tak beze slova mávnutím ruky po slat pryč. Proto jí Bohuslav laskavě pokynul, aby šla dál a posadila se na lavici naproti nim. Tiše si sedla na krajíček lavice a sepjala ruce.
„Poslyš, děvče,“ začal Bohuslav. My jsme poslali pro Mechtyldu. Ty jsi Mechtylda? Divka tiše přikývla. Vincek viděl, že si musí pospíšit s vysvětlením. „V kuchyni mi řekli, že je to jediná Mechtylda, kterou teď můžou váženým pánům posloužit. Totiž, tak pravá Mechtylda, tedy, tohle je taky Mechtylda, ale není to ta pravá Mechtylda, protože to je ta pro kterou jste poslali, ale ona se už od předvčírka neukázala v kuchyni a ani na hradě není k vidění. A v její komůrce prý zmizely šaty a boty. Tak se mnou poslali alespoň tohle děvče, prý abych nešel s prázdnou. Ale ona nic neví. Je nová, včera ji pan hospodář ráčil přijmout, poněvadž, když zmizela ta pravá Mechtylda, potřebují v kuchyni člověka.“
Pan Šimon se zamyšleně naklonil nad stůl, opřel se lokty a podepřel si čelo. „Pak se obrá til k děvčeti: „Poslyš. Mechtyldo, Ty jsi tu opravdu první den?“ Dívka zase tiše přikývla a seděla jako na trní. „Podívej, děvče,“ ozval se najednou Vincek ode dveří, celý odhodlaný pomoci: „Tuhle pánové jsou opravdu moc hodní. Já vím, že tu ještě nikoho neznáš, jsi sama a tak, ale pověz všechno, na co se tě budou ptát. Já ti pak na hradě všechno ukážu a budu ti pomáhat, když budeš potřebovat a tak.“ Bohuslavovi se zdálo, že se možná Vincek do nové kuchařské pomocnice trochu zakoukal, ale vlastně proč ne, když se jí ujme. Vypadala na si rotu. „Ty jsi úplně sama?“ Zeptal se jí a trochu se usmál, aby ji nevyplašil. Děvče se ko nečně odhodlalo: „Já hledám bratra, Mikeše. My jsme kejklíři. Hráli jsme a tancovali pro panstvo na Orlíku. Pak najednou říkal, že budeme mít velkou spoustu peněz a že má tady pod Zvíkovem záskok. Jen na jeden den. Ale pořád se nevrací. Já ho hledám. Ale měla jsem už hlad. Když řekli, že by tu byla v kuchyni práce, nevyhánějte mne, prosím. Nekradu. A umím i zpívat a tancovat s tamburínou. A všelijaké cviky a figury pro pobavení panstva!“ Pan Šimon viděl, že se od téhle Mechtyldy asi moc nedozví. „Poslyš, děvče,“ zeptal se „A když jsi se toulala tady v podhradí, neviděla jsi náhodou františkánského mnicha? Anebo něco divného, co se tu obvykle nevidí?“ Mechtylda pokrčila útlými rameny. Pak si ale vzpo mněla: „Ráno, tedy brzy ráno, skoro za tmy. Vzbudila jsem se zimou. A jak se ráčíte ptát na františkánského mnicha, tak já jsem tedy nějakého viděla. On stál na břehu u přívozu. Jako když tam na někoho čeká.“ „Tak vida!“. Řekl pan Šimon a trochu pookřál. Usmál se na děvče. „Doprovoď ji, Vincku zpátky do kuchyně a přines nám něco na zub.“
Páni Kestřanští si k černému chlebu odřezávali dýkami z pečeně a Vincek jim doléval. „Nakonec je dobře,“ pochválil ho Bohuslav, „že jsi tu nepravou Mechtyldu přivedl. Zprvu to vypadalo marně, ale nakonec jsme se dověděli důležitou věc.“ Dvě důležité věci,“ doplnil ho pan Šimon. „A sedni si už také, Vincku, támle na lavici a najez se. Nalít si umíme sami.“ „Pravda.“ Uznal Bohuslav. „Dvě věci. Ještě o tom zmizení pravé Mechtyldy. Je třeba mít o ni nějaké obavy? Byla důležitý svědek. Možná ji někdo umlčel, nebo unesl?“ „To nejde dohromady s tím, jak zmizely její šaty a boty.“ Nesouhlasil pan Šimon. „Spíš to vypadá, že se narychlo sbalila a utekla. A bude důležité zjistit kterou cestou. Vincku, pak obejdeš lidi, kteří měli předevčírem službu u všech bran.“
„A také bude důležité přijít na to proč tak najednou utekla.“ Řekl Bohuslav. „Bála se někoho, kdo by ji mohl chtít umlčet? Nebo se bála nás a nechtěla s námi mluvit?“
„Dobré otázky.“ Souhlasil pan Šimon. „Nezapomeneme na ně, ale abychom se také dosta li k tomu tajemnému bratru ve františkánské kutně. Začíná to do sebe zapadat. Totiž, že znal tajný vchod do podzemí z Korunní síně v Hlízové věži, že prošel chodbou až k výlezu nad břehem Otavy a že se, nejspíš, nechal převézt pryč.“ „A že už ho neuvidíme.“ Doplnil Bohuslav.
„Možná neuvidíme, možná uvidíme,“ poznamenal pan Šimon významně. Bohuslav se na něj se zájmem podíval: „Že bys na něco přišel? A řekneš mi to?“ „Možná přišel, možná ne přišel. Poslyš Vincku,“ obrátil se na mladého zbrojnoše: „Hradní plebán nám říkal, že za panem Pořejem asi před měsícem přijel jakýsi pan Gerhard. Syn bývalého kastelána, z doby kdy tu na hradě vládli Rožmberkové. Víš o tom něco?“
„Jen málo, pane Šimone. Tedy, když pan Gerhard tehdy přijel, už jsem na Zvíkově byl. A toho mladého pána jsem viděl. Ale jinak o tom ničeho nevím. S námi on se nebavil.“ „Jistě,“, řekl pan Šimon. „On se bavil jen s panem Pořejem. Možná před měsícem a možná tajně znovu před třemi dny.“ Bohuslav zbystřil: „Takže myslíš, že tím tajemným františkánem mohl být mladý pan Gethard?“
„Je to jen takový nápad. Ale je to jediný člověk který mi k tomu sedí. Mohlo totiž jít do cela dobře o rodinnou záležitost. Možná o dědictví. Jsou přece příbuzní. Možná se rodina nemůže shodnout a Gerhard tu byl na zapřenou, aby to jiní příbuzní nezjistili.“ „A možná měl pro pana Pořeje nějakou svou nabídku, o které nechtěl s dalšími příbuzný mi jednat.“ Rozvíjel teorii Bohuslav. „Pan Pořej byl svou hodností kastelána zřejmě v rodu nejvýznamnější.“
„Můžeme si tam dosadit ledacos, řekl pan Šimon. Každopádně to ale vypadá, že se nepo hodli. Možná hodně nepohodli. To se stává, co se týče věci majetků a statků.“
„A pan Gerhard vylákal pana Pořeje v noci na hradby a shodil ho dolů!“ Vykřikl vzru šeně Vincek, který úplně zapomněl, že se nesluší vstupovat panstvu do hovoru. Pan Šimon se jen usmál: „Mohlo to tak být. Neříkám, že to tak bylo, ale také skutečně mohlo. Stejně jako je pravděpodobné, že potom zmizel tajnou chodbou. Jeho otec jako bývalý kastelán o ní věděl a tedy o ní může vědět i mladý pan Gerhard. To je další důvod, proč si myslet, že tajemným hostem a vrahem je právě on.“
„A my víme, kde ho hledat.“ Doplnil Bohuslav.
„Ano. Víme, že je z Kouřimi.“
„Což předpokládá,“ dodal Bohuslav ne bez potěšení, „že bychom se zase mohli vydat na cesty.“
„Tak jest“. Přitakal pan Šimon, byť s trochu menším potěšením. „Ale předtím si tady ještě musíme ověřit pár věcí. A také uzavřít tu záležitost v Písku. Kéž by se to podařilo do toho svatého Tadeáše, jak jsme se o tom radili s urbířem. No nic. Jde se spát. Ty běž také Vincku, poklidíš tady ráno.“

Kapitola XIII.

Jak pana Šimona s Bohuslavem převezl Smrt a co se u něj dověděli a jak se spěšně brali na cestu.

V NOCI se panu Šimonovi zdálo, že toho lotra na rýžovišti chytili v místní krčmě. A byl to mladý pan Gerhard, který vypadal jako pan Pořej a měl na sobě pěkný oděv písaře a přes něj umouněnou kovářskou zástěru. Ráno si mnul čelo a říkal si, že už se mu to všechno v hlavě plete. Z Písku však stá le nepřicházely žádné zprávy a tak nezbývalo než čekat a doufat, že se aspoň do toho svatého Tadeáše vydaří to, co má.
Jak začalo venku svítat, probudil pan Šimon Bohuslava, aby se měl k činu a za chvíli už sestupovali od nádvoří dolů kamenitou cestou mezi šípkovými keři a bezinkami, která se točila svahem od královského paláce k Železné bráně.
„Kam že to vlastně jdeme?“ Ptal se Bohuslav, ještě trochu rozespalý. „Ke přívozu.“ Odpověděl pan Šimon. „A počkáme, až přijde Smrt.“
„Cože?“ Bohuslav se docela probudil. Co se, proboha, bude dít?“
Pan Šimon se smál: „Nic hrozného. Ale tady pod Zvíkovem provozuje převoznické ře meslo už po generace rodina Smrtů. A já jsem vzkázal převozníkovi, že se sejdeme na na šem břehu.“
„Rodina Smrtů,“ opakoval Bohuslav. „To jsou mi věci. Takže když je převozník nemocný, je vážně bledý jako Smrt?“
„No, asi si za život vyslechnou s rodinou všelijaké žertíky a připomínky. Ale také vyslech nou ledacos když převážejí lidi na druhý břeh Otavy. A my se budeme zajímat, koho převá žel před pár dny.“
„Jako jestli Smrt převezl vraha?“
„Přesně tak, Bohuslave. A vida, už tam na nás čeká.“
Na písčitém břehu stál muž asi ve věku pana Šimona. Oblečen byl v režné kytlici, na ní koženou vestu a přes ramena a černý plášť. Měl dlouhý šedivý vous, úplně holou hlavou a pronikavé tmavé oči. Na vodě poblíž břehu se tiše pohupoval rozměrný prám. Když si muž všiml přicházejících, uklonil se a čekal, až ho osloví. „Pozdrav Bůh. Máme k tobě, převozníku, je několik otázek.“ Řekl pan Šimon. „Snad tě nezdržíme dlouho. Převážíš tu sám?“
„Buď já, nebo můj nejstarší syn, pane., odpověděl převozních trochu chraplavým hlasem.“ „Chce převézt hodně lidí?“ Zajímal se Bohuslav. Uživí tě ta práce a rodinu? A co v zimě, to přece nepřevážíš.“ „To je pravda, pane. Ale dělám také pomocné práce v kostele svaté Anny. A v zimě kácím a svážím dřevo pro mnichy z Doksan.“
„Máš dobrou paměť na lidi?“ Zeptal se pan Šimon. „Předevčírem jsi prý převážel františ kánského mnicha. Neřekl náhodou cestou přes řeku, kam má namířeno?“
„Ne pane. Ani nevolal přes vodu. Jen se postavil na břehu, abych ho viděl. Kápi měl přes oči a mlčel celou dobu, jak se na mnicha sluší. Ale všiml jsem si, když jsme přirazili, že pak nešel po cestě na Zbonín jako většina lidí, ale dal se do stráně nahoru lesem, kudy se chodí vá na Kopaninu. Tedy, pokud se na něj takhle ptáte, asi vás také bude zajímat, že tam na něj nahoře čekali. Ale to jsem sám neviděl. Vyprávěli mi to moji malí synci. Samozřejmě, pokud by panstvo chtělo zvědět víc, můžete to od nich mít z první ruky. Rád vás převezu. Beru groš za osobu.“
Kestřanští na sebe kývli a vstoupili za převozníkem na rozkolíbaný vor. Proč mu nedat ně jaký výdělek? Smrt se chopil dlouhého bidla a zručně se odpíchl od břehu. Řeka tu nebyla tak široká, jako v Písku, ani zvlášť hluboká, někde bylo vidět pod vodou i obrysy velkých kamenů ze dna. Stoupal od ní chlad.
Když přirazili naproti, poblíž převozníkovy chalupy, Bohuslava napadlo: „A náhodou ně jaké děvče z hradu jsi nepřevážel? Černovlasé, s modrýma očima.“ „Pán má na mysli princeznu Mechtyldu?“ Usmál se trochu se převozník. „Baže, vezl jsem ji. Ale také moc řečná nebyla. Co by si taky říkala s převozníkem. Asi se schystala na delší putování, měla festovní plášť s kapucí a pěkný ranec. Ale skoupá nebyla. Tedy napřed mi dávala obyčejný groš, jak jsme ujednali, ale když viděla u břehu děti před naší dřevěnicí, tak mi dala celý florén.“ Smrt sáhl do měšcce a pochlubil se zlaťákem. Pan Šimon se podí val a nevěřil svým očím, když na jeho dlani viděl falešnou ražbu z Písku. „Tohle, že je flo rén?“ Řekl. „Tohle je florén.“ Sáhl do svého měšce a vyndal zlatou minci. „Vidíš? Tohle je florén krále Jana. Je větší a těžší. Víš co? Vyměníme si je.“ „Budete tratit, pane,“ řekl převozník.
„Nevadí.“ Řekl pan Šimon. „Ber to jako odměnu za tvou ochotu. A čtyři groše budou k tomu. Povezeš nás přece ještě zpátky.“ Smrt se uklonil, přijal florén, dal panu Šimonovi zla tý groš, potom popošel k lesu, dal dva prsty pod vousy a silně zapískal. „ Kluci tu za chvíli budou, pánové. Teď jsou věčně nahoře v lese. Mají tam takový svůj tajný pelech, někdy tam i přespí. Podzimní chlad jim nevadí, jsou otužilí jako my všichni. Však ještě i teď cho díme plavat. Ale pojďte do chalupy, už tam hřeje oheň.“ Vstoupili nízkými dveřmi do rou benky s hliněnou podlahou. Uprostřed jediné místnosti přikládala na oheň Smrtová, drobná žena ve staré suknici s režnou plachetkou shrnutou na ramena. Dým odcházel doškovou střechou ale trochu ho bylo stále uvnitř.
„Nečekala jsem návštěvu, pánové,“ omlouvala se plaše a rozhlížela se kolem, jako by hodnotila nepořádek. Ale chatrč byla skoro prázdná, jen za ženou leželo na proutěném roštu přes sebe pár kožešin, po kterýxh capkala malá holčička. Tady spávala celá rodina. Vedle lože byl hliněný hrnec, který se obyčejně stavěl na trojnožce na oheň. Zatím prázdný. Jedlo se až k poledni.
Zvenku bylo slyšet dupot a do dveří se vhrnuli dva kluci, asi osmiletí, podobní si jako vejce vejci. Když viděli dva cizí pány, zarazili se a vyjeveně si prohlíželi jejich bohaté šaty, pláště s erbem Kestřanů a hlavně velké meče. „Tak, kluci,“ vybídl je převozník. „Teď pěkně povězte pánům, co jste viděli nahoře. Myslím, jak jste mi říkali to s tím mnichem.“ Kluci ale jen dál vyjeveně koukali, pořád hlavně na ty meče. Bohuslav věděl. Povytáhl meč z po chvy a řekl bližšímu z kluků: „Chceš si ho podržet?“ „Já taky!“ Přidal se druhý. Bohuslav vytáhl meč úplně a podal ho klukům. „Ale opatrně!“ Oba kluci se chytli jilce a prohlíželi si zblízka ostří. „Vopravdickej meč!“ Vykřikl ten první. „Ty brďo!“ řekl ten druhý. „Tohle nám Bouďáci nebudou věřit.“ „Tak dobrá, to stačí.“ Řekl Smrt, vzal klukům meč a vrátil panu Bohuslavovi. „A teď spusťte.“ Druhý z kluků začal: „My tam máme nahoře taky svůj hrad. Tedy jako hrad. Hrajeme si s Bouďákama na rytíře a lapky. Oni chtěj bejt pořád rytíři, pro tože jsou větší. A my jsme zase lapkové. Když jde někdo lesem nahoru na Kopaninu, tak ho nenápadně sledujem, jako to dělají lapkové, když chtějí někoho přepadnout.“ Starý převoz ník si odkašlal. „Odpusťte, pánové, jsou to ještě kluci.“ Bohuslav se jen usmál a kývl na kluka: „A toho mnicha jste chtěli také jako přepadnout?“ „No jasně.“ Vložil se do toho ten první. „Ale ono by to nešlo. Nahoře na cestě byli dva cizí jezdci a tři koně. Už zezdola skrze stromy bylo vidět, že na něj čekají.“ Pan Šimon se hned zeptal. „Jak ti jezdci vypadali? Měli na pláštích nějaké erby?“ „To ne, pane. Měli takové šedé pláště oba stejné, ale na nich nic. Ale taky měli meče. Jak je ten mnich viděl, přiběhl k nim, nasedl na koně a pak hned všich ni odjeli. Ale nejeli po cestě. Odjeli lesem, někam jako na Boudy.“ „A neslyšeli jste, co si říkali?“ Zeptal se Bohuslav. „Něco si říkali. Ale drželi jsme se raděj dál za malou skalkou a tam slyšet nebylo.“
„Dobrá“, pokýval hlavou pan Šimon. Máš šikovné syny, převozníku.“ Teď nás vezmi zpátky na Zvíkov.“ Pak se ještě zeptal kluků: „A takovou mladší paní, černovlasou, s mod rýma očima jste neviděli:“ „Princeznu Mechtyldu?“ Zeptal se první kluk. „Tu známe. Je z hradu. Jenže neviděli.“
Pan Šimon s Bohuslavem za vrátili k prámu a Smrt odrazil od břehu. „Poslyš, převozníku, řekl pan Šimon. „Mám za to, že tvé řemeslo zdědí jen nejstarší syn, nemýlím li se.“ Vž dycky nejstarší.“ Odpověděl Smrt a zapřel se bidlem o dno. „Já byl taky nejstarší.“ Pan Ši mon mu navrhl: „Tak až dvojčata vyrostou, můžou zkusit štěstí u písecké hradní posádky. Když budou k tomu, můžou jednou honit lapky po lesích.“
„Dám na vaše slovo, pane.“ Řekl Smrt. „Když jsem zdědit tohle živobytí, moji bratři se protloukali, jak se dalo. Někteří i stavěli tuhle na hradě. Je to požehnání, když má člověk v dnešních časech svoje jisté.“
Když pan Šimon s Bohuslavem byli zase na zvíkovském břehu a stoupali cestou od řeky k Železné bráně, probírali ten zlatý groš. „Zdá se, že ta falešná ražba začala dříve, než jsme mysleli, soudě podle většího rozšíření mincí než jen v Písku,“ zauvažoval pan Šimon. „ A nebo, že by Mechtylda byla s tou falešnou ražbou nějak ve spojení?“ Spekuloval Bo huslav.
„To je trochu přitažené za vlasy.“ Usoudil pan Šimon. „Pokud ale přijdou dobré zprávy z rýžoviště, tak to celé rozpleteme, neboj.“
Vyšli už hodný kus nad řeku a pan Šimon se rozhlédl se po krajině. Do tváře je hladil chladný vítr od vody. Dole na písčitém břehu stáli mladý Vincek s nepravou Mechtyldou, sbírali ze země placáky a zkoušeli házet žabky. Z ochozu Červené věže je pozoroval strážný a nahoře skrz bránu bylo vidět spěchajícího vrchního písaře.
„Už jsem trochu na trní, že nejdou žádné zprávy z rýžoviště, řekl Bohuslav.“ „Do svatého Tadeáše ještě zbývá čas.“ Odpověděl pan Šimon. „Víš co? Teď ještě můžeme stihnout začátek mše, pak si dáme přinést teplé víno a poradíme se s hejtmanem. Pokud Vin cek všechno vyřídil a neházel jen žabky s děvčetem, měl by hejtman už vědět, kterou branou Mechtylda odešla z hradu. Pokud ovšem vůbec prošla některou branou,“ dodal významně. „Jak vlastně vypadá zvíkovské podzemí?“ Zeptal se Bohulav. Je s ním ta chodba, kterou jsme našli, nějak propojená?“
„Co jsem slyšel, řekl pan Šimon, „tak pod hradem je několik pater sklepení pod sebou.“ Možnost, že by byly propojené s chodbou vedoucí z hradu ven je pravděpodobná, ale moc takových míst bych nečekal. Spíš bych předpokládal, že se je chodba snaží obejít, tedy pokud má zůstat tajná.“
Mezitím došli do hospodářského dvora a vrchní písař doběhl až k nim: „Pánové, přijel rychlý posel z Písku, prý ze Starého Písku. Když vás nezastihl, nechal jen vzkázání a odjel. Mám vyřídit, že už se to děje. Tedy, co se děje, to já nevím. Neříkal. A že prý budete vědět.“ Pan Šimon se hned rozhodl a zavolal na sloužícího lelkujícího u sedále v průjezdu k ná dvoří: „Přiveďte nám koně! Bohuslave, teď záleží na rychlosti. Musíme hned na rýžoviště.“ Vrchní písař se poroučel, spokojen s tím, že vše vyřídil. A zdálo se, že i s tím, že bratři opět opouštějí Zvíkov a zas bude od nich klid. „Ten chlap možná něco ví,“ bručel si pod vousy pan Šimon, když se hnali s Bohuslavem po dřevěném mostě za Píseckou branou. „Vypadá to, že ten chlap něco ví.“
„Neodjel?“ Ptal se ještě ze sedla pan Šimon urbíře Beneše, hned jak dorazili před radnici. „Ještě ne, pane, ale chystá se. Zatím nic neví. Jen jsme na něj dávali pozor, jak jste ráčil poručit. Tedy, napřed to vypadalo, že bude zase klidná noc, ale před ránem se vyplížil na břeh a něco tam kutil u splavů hned při zemi. Protože byla tma a my byli daleko, aby si ne všim, tak jsme neviděli co. Potom se vydal za zátočinu a s něčím tam šplouchal. Po ránu byl u sebe a bylo slyšet, že tam něco dělal, tak jako jindy. Teď ale osedlal koně.“
Pan Šimon se zeptal: „Strážní si pamatují co a jak? Jsou na místě?“
„Jak jste ráčil poručit.“
Pan Šimon tedy kývl na Bohuslava, seskočili z koní a spolu s ubířem se vydali jakoby pro cházkou k cestě na Písek. U posledních domků tam mezitím knechti mávnutím zastavili kováře. „Kontrola jako vždycky.“ Řekl jeden ze zbrojnošů a ukázal kopím nahoru na koně. „A najdete žabí trus, jako vždycky.“ Odfrkl pohrdlivě kovář, ale zastavil a slezl dolů. Knechti ho řádně prohlédli a podívali se i pod sedlo a do vaku k němu přivázanému. „Hlásíme, že nic, jako vždycky!“ Zavolal knecht na přicházejícího urbíře. Kovář už se chystal nasednout, když na něj zavolal pan Šimon: „Poslyš kováři. Zdá se, že jedna podkova nesedne. Kůň kulhá. Nechtěl by ses na ni podívat?“ Jak to kovář slyšel, strčil ze všech sil do jednoho z knechtů, až ten zavrávoral, a rozběhl se, co mu nohy stačily, pryč nahoru loukou k lesu. Pan Šimon se hned vyhoupl na kovářovu kobylu a brzy jej dohonil. Tasil meč a naplo cho udeřil kováře do hlavy. Ten ztratil krok, nohy se mu podlomily a svalil se do vysoké trávy. Ostatní už mezitím přibíhali od cesty. Knechti už měli od sedel svých koní vytažené řemeny a svázali kováři ruce a nohy, dokul ležel bez sebe a nemohl se kroutit. Byl pořádný kus chlapa, měli by s ním dost práce. Pak ho těžce zvedli, přehodili přes jeho sedlo a vrátili se s kobylou zase na cestu.
„Proč se zbláznil, když jste začal s tou podkovou?“ Zeptal se udiveně urbíř Beneš pana Ši mona.
„Pro tohle“. Odpověděl pan Šimon, poklepal koni na zadní nohu a zvedl ji. Vzal dýku, otřel bláto z podkovy a seškrábl kovářskou šmíru. Na podkově pod dýkou zasvítilo zlato. „Už jsi někdy, urbíři viděl zlatou podkovu? Ne? Já taky ne. Pojďte všichni sem. Tohle uvidí te v životě poprvé a nejspíš i naposled.
Zbrojnoši dostali poručeno, aby řádně převezli kováře na hrad a předali ho do rukou pří mo panu purkrabímu. Že se pan Šimon poroučí, a brzy s Bohuslavem a urbířem Benešem dorazí. A jestli by pan kastelán byl tak laskav a pozval na hrad i purkmistra s rychtářem, protože jistě bude všechny zajímat, jak se to vyvrbilo.
Potom se pan Šimon obrátil na urbíře. „Teď se ještě na chvíli vrátíme k řece. Přece tě také zajímá, jako královského úředníka, co tam asi v noci kovář kutil. Něco mne totiž k tomu na padlo“. Vydali se spolu Bohuslavem dolů, prošli přes valy k placu s koryty a na břehu viděli obvyklé rojení rýřovníků a písařů. Když přišli k nejbližšímu spalvu, pan Šimon poklekl na koleno u jeho dolního konce, kde bylo koryto pokryté rounem a zalovil rukou dole pod dřevem, kde se splav dotýkal země. „Urbíři!“ Zavolal. „Sáhni si.“ Pak se zvedl a uvolnil místo. Urbíř poklekl a hmátl pod splav. „Pro pána! Je tu díra. Akorát jen na dlaň široká, ale aspoň na loket hluboká. Tak takhle se kovář dostal ke zlatu!“
„Přesně tak,“ zasmál se pan Šimon. „Napadlo mne to, když jsem si vzpomněl, jak jsi líčil různé druhy koryt. Že v některých jsou na dně schválně díry a pod tím je dřevěná kolíbka na vymývání. Kovář měl pod čepicí. Prostě navrtal tuhle do koryta malé dírky. Pod tou kožeši nou ani nejsou vidět. A protože se splav dole dotýká země, není vidět ani ta jímka pod ním. Se splavem se nehýbá, proč taky, takže se dlouho na nic nepřišlo. Promývané zlatěnky dír kami postupně propadávaly dolů do jímky a za nějaký čas se nashromáždily tak, že už stálo za to v jímce zalovit. To dělal kovář i dnes v noci. Pak odběhl za zátočinu, kde bylo lepší vi dět ve světle měsíce a dokončil rýžování na pánvi. Počítám, že aby takhle nasbíral zlato na celou podkovu, musel lovit z jímky hodně dlouho. Ale bylo to zlato, které nebylo ani zvá žené, ani zapsané.
„Darebák!“ Ulevil si urbíř, když vstával a čistil si nohavice. „Jestli tedy mohu s vámi na hrad, pane Šimone, budu rád u toho.“
„Pojeďme. Už víme všechno, co je třeba panu purkrabímu ohlásit. Alespoň prozatím.“

Kapitola XIV.

O tom, jak na píseckém hradě pan Šimon všechno líčil a jak chytili jeden konec provazu, ale druhý jim utekl.

V KANCELÁRIU píseckého purklabího pana Vojíře z Bezdězu skoro ne bylo k hnutí. Jindy posvátná komnata se změnila na malou zasedací síň, kde se kolem stolu tísnili zástupci rozličných stavů, panského, měšťanské ho i úřednického. Na připravené pohoštění neměl zatím nikdo ani pomyš lení, protože všichni napjatě poslouchali vyprávění pana Šimona o vraždě písaře Zikmunda a tajném rýžování na Starém Písku.
„Vrahem je tedy kovář Zdich,“ uzavřel pan Vojíř. „Předpokládám, že byl jedné noci vyru šen písařem Zikmundem, když kontroloval obsah tajných jímek.“
„Ano, zřejmě to bylo právě tak.“ Souhlasil pan Šimon. „Zikmund kováře obvinil, vznikla z toho váda a z vády vražda. Kovář je člověk, který má pádnou ruku a k ráně nemá daleko.“ „Díky Bohu, už je po všem.“ Ulevil si urbíř. „Jak jste ale, pane Šimone, přišel na tu jeho lest se zlatou podkovou?“ „To by mne tedy také zajímalo,“ přidal se purkmistr Havel.“ Pan Bohuslav vedle pana Šimona se jen pousmál: „To bude tím, že můj vznešený bratr má u nás doma přídomek „Podkova“. Tomu ovšem ostatní přísedící nerozuměli a tak pan Šimon musil vše objasnit: „Víte, už jako kluk jsem se lecčemus přiučil v naší kovářské dílně a pro to mi nemohl tenhle nerudný kovář věšet bulíky na nos. Když jsem v kovárně narazil na for mu pro podkovu, samozřejmě mne to zaujalo. Někdo by možná uvěřil, že v Bavořích začali podkovy odlévat, protože je to rychlejší a výrobek pevnější. Řeklo by se, že kovář jde s dobou. Ale kovárna není zvonařská dílna a výheň není pec. Ve výhni, i když máte dobré měchy, většinou kujete železo, řekněme, barvy světlečervené. Málokdy ho rozpálíte do záři vě bílé, nebo dokonce s jiskrami. Ale ani pak železo nepovolí, aby se dalo nalít do formy. Ale se zlatem je tomu jinak Zlato vložené do tyglíku se dá v takové výhni skutečně roztavit a pak vylít do formy s podkovou. Předpokládám, že to nejde bez vnitřních bublin, takže ta ková podkova se nedá moc použít, ale na cestu od Václava do Písku to stačí. A knechti si mohli oči vykoukat, šacovat kováře i sedlo horem i dolem, nic naplat.“
„Ale teď tu máme jednu otázku.“ Vpadl nedočkavě do vyprávění rychtář Brada: „Kam tu podkovu vezl a komu ji předal.“
Pan Vojíř pominul, že se Brada ozval trochu nevhod, vzhledem ke svému postavení, pro tože sama otázka byla nanejvýš vhodná: „Ano. To mne samozřejmě zajímalo jako první. A protože pacholek našeho kata měl už možnost nějaký čas si s kovářem vážně pohovořit, mohu vám všem sdělit, že Zdich, už nejméně jednou, ale věřil bych, že vícekrát, dorazil se zlatou podkovou přímo sem na hrad. Sám tu totiž dříve pracoval a byl domluvený s naším kovářským pomocníkem Kunešem, který mu tehdy býval k ruce. V hradní kovárně se ková řově kobyle dostalo řádné podkovy a tu zlatou si převzal právě kovářův pomocník. Při vhodné příležitosti z ní pak tajně vykoval tenké cány. A a ty potom už za úplatu donesl fa lešnému pregéři, který z nich nastříhal farfule, zakulatil na střížky a postaral se o ražbu.“ „Díky Bohu!“ Zvolel purkmistr. „Takže už máme kováře, jeho pomocníka a teď si ještě tuhle rychtář dojde pro toho šelmu píseckého pregéře!“
„Kéž by tomu tak bylo!“ Zchladil jeho radost pan Vojíř. „Musím bohužel přiznat, že sice máme kováře, ale nemáme pomocníka Kuneše a tím pádem ani jméno pregéře. Když totiž knechti přivezli Zdicha na hrad, tak přehozeného přes sedlo, bylo z toho na našem nádvoří menší pozdvižení. A mezi chasou, která se na to přišla podívat, byl nejspíš právě i kovářův pomocník. Takže asi nikoho nepřekvapí, když jsme pro něj poslali stráž, že nebyl k nale zení.“
„No jistě“, ujal se slova opět rychtář Brada. „Pokud má všech pět pohromadě, tak rychle sbalil co mohl a utekl z města nejbližší branou.“
„To můžeme snadno zjistit.“ Řekl purkmistr. „Obejdi, rychtáři, všechny brány a vyptej se, zda tudy Kuneš prošel. Naši strážní ho přece znají.“
„Jak si přejete, purkmistře, počítám, že uspěju hnedle tady u mostu. Je to pár kroků.“ Rychtáře hřmotně vstal, zavadil pohledem o pohoštění, která leželo zatím netknuté na stole, u dveří se uklonil a vyběhl.
„Tak to bychom měli.“ Shrnul vše pan Šimon. Či spíše zatím neměli. Ale není vše ztra ceno. Falešný pregéř alespoň přišel o možnost jak získat lacino zlato k ražbě. „Ovšem, pokud už měl s ražbou jednou úspěch,“ navázal Bohuslav, „bude se snažit si ně jaké zlato, nebo možná i stříbro, opatřit jinde. A také mu ještě mohly zbýt nějaké kousky ze střížků.“
„To mohly,“ souhlasil pan Šimon. Ale nemá už kde je znovu roztavit. Teď mne ale něco napadá. Bude-li chtít ještě něco vydělat, mohl by se pokusit ty zbytky zlata prodat některé mu řemeslníku, který se zabývá výrobou šperků.“
To je pravda, souhlasil Purkmistr. Městu Písek to královské právo umožňuje. A může to být, konec konců i zámečník.“
„A zrovna my jednoho známe.“ Napadlo pana Šimona. „Zámečníka Míku, který bydlí na proti domu pana Petra z Borovan, dříve Veronova. Možná, že se sám šmukéřstvím ne zabývá, ale bude jistě znát nějakého píseckého ozdobníka. Možná i povícero. Je třeba s nimi o tom co nejdříve promluvit.“
„Tak jest,“ souhlasil purkmistr. „Jakmile jim někdo nabídne ke koupi zbytky zlata, budou povinni nám to nahlásit. Třeba se ještě kuna chytí.“
Zámečník Míka si na pana Šimona s Bohuslava samozřejmě dobře pamatoval, i na to, jak naproti vyšetřovali spolu s rychtářem. Proto by jim rád pomohl, ale jak se ukázalo, oz dobnictvím se on sám skutečně nezabýval. „Není to tak snadné,“ vysvětloval. „Víte, ruce i hlavu bych na to možná měl, ale chce to veliký základní vklad a také být hodně zadobře s městskými konšely. Ale jedno vám poradím. Tadyhle, když projdete malým Drlíčovem na Bakaláře, tak hned před vámi je dům kupce Ondřeje. Říká se mu tady v ulici Ondřej z Ja kule, i když není člověk erbovní. Zabývá se obchodem s kabátci, klobouky a podobným zbožím. A na ty kabátce a klobouky také vyrábí ozdoby. Většinou tepané, i zlaté a stříbrné. A má také nevelkou nabídku skutečných šperků. Je to člověk příjemného jednání. Pokud jej zastihnete doma, jistě vám rád vyjde vstříc.“ „Děkujeme za tvou ochotu.“ Řekl Bohuslav. „Když už jsme tady, napadlo mne zastavit se u pana Petra z Bohorovan, jestli ho zastihneme. Neviděl jsi ho odcházet? Máš okénko přímo na ulici.“
„No, přehled mám. Sedím tu u stolku celý den. “ Míka ukázal na malý pracovní stolek, na kterém vévodil mohutný špalek svrchu do hloubi naštípnutý. Ve štěrbině byl pevně zaražený velký klíč, který právě opracovával. „Měl jsem přehled o Veronovi, mám i o panu Petrovi. Ale odcházet jsem ho viděl. Přesněji odjíždět, protože byl na koni.“
„Dobrá“, řekl pan Šimon. „Tak někdy jindy. Stejně nemáme času nazbyt a pan Petr je dost řečný. Říkal jsi, mistře Míko, malým Drlíčovem a přímo naproti?“
„Tak, pánové“. Zámečník se uklonil a vrátil se ke své práci.
Když pan Šimon s Bohuslavem zaklepali na dveře ozdobníka Ondřeje z Jakule, byli na něj samozřejmě zvědaví. Dveře otevřel sám šmukýř. Měl na sobě obyčejnou koženou zástě ru bez kapes, ale pod ní slušný kabátec. Rozhodně na sebe dbal. Mohlo mu být tak ke čtyřem křížkům. K překvapení Kestřanských je hned poznal a ochotně pozval dál do své díl ny. Byla hned za domovním vchodem, s okny na ulici, dosti světlá a příjemně vytopená. O to se staral dýmník v rohu přiléhajícím k hlavní chodbě domu. Protože měl u stolu jen jednu židli a Kestřanské neměl kam posadit, zůstal také stát. Uklonil se a čekal, s čím hosté přišli. Pan Šimon mu krátce vysvětlil důvod své návštěvy a zdůraznil i povinnost vyhlášenou purkmistrem, že je nutno hned ohlásit podezřelou nabídku zlatých odstřižků. „Pokud jde o to, pánové, samozřejmě vím, co je povinností řádného měšťana. Zvláště ta kového, zdůraznil, který bude možná vbrzku zasedat v konšelské radě. Tedy konšelů je vždy jen dvanáct, ale starý apatykář Olbram na tom už není nejlépe, dej mu Pán Bůh zdraví. Oči mu neslouží a tuhle naznačil, že by to položil, ale to jste jistě asi nechtěli slyšet, jsem to hlu pák. S tím oznámením se můžete spolehnout. Když už jste tady, nezajímaly by vás snad ně jaké šmuky, nebo ozdoby? Nejsou o nic horší než na Starém Městě Pražském, ba co dím, než ve Vlachách. Žil jsem tam pár let a od tamních ozdobníků jsem se lecčemus pilně přiu čil. Jak vidíte, mám zde pár ozdob měděných, zlatých i stříbrných, některé jsou i s kameny, či aspoň barevným sklem. A například tento kousek by byl za pakatel. Materiál mi už totiž zaplatili, počítal bych si jen práci.“
Bohuslav vzal do ruky plášťovou sponu ve tvaru růže. Byla opravdu pěkná, umně udělaná, spletená ze slabých stříbrných drátků. „Vida,“ naklonil se ke sponě pan Šimon: „Skoro jako pě tilistý erb Vítkovců.“ „Ne zcela,“ odpověděl šmukéř. „Vítkovci mají mezi ši rokými okvětními plátky ještě tenké lístky. Ale tady chybí. Osobně bych i samotné okvětní plátky udělal užší, z este tického hlediska, ale zákazník si přál tento tvar.“ „Pokud už ale materiál zaplatili,“ pravil Bohuslav, když sponu se zájmem obracel v ruce, „jistě si pro ni někdo při jde.“
Ozdobník Ondřej zakroutil hlavou. „Pochybuji, pánové. Tuto sponu si totiž u mne již před časem objednal osobně sám zvíkovský purkrabí, pan Pořej z Kouřimi. Ale protože, jak jsem se doslechl, se stala jakási nešťastná událost a už je na pravdě Boží, zůstala mi tady ležet. Jestli se vám líbí, udělám vám cenu.“
„Tak pan Pořej?“ Podivil se pan Šimon. To jsou věci. Nebyl by to, Bohuslave vhodný dá rek pro tvou paní Lídu?“ „Pravda, myslím, že by se jí líbil.“ Odvětil Bohuslav.
A tak Ondřej z Jakule udělal cenu a bratři se vydali domů na Kestřany. Bohuslav si po cestě prohlížel stříbrnou sponu, která měla zdobit plášť nebohého Pořeje z Kouřimi. „A pak že se pozoruhodné náhody nedějí,“ zamyslel se nad ní.
„Náhody neexistují, všechno jsou cesty Boží.“ Poučil ho teologicky vzdělaný pan Šimon. „A my se nejspíš také vydáme na cestu. Tady v Písku necháme vše v rukou purkmistra a rychtáře. Alespoň co se týče rychtáře, myslím, že v dobrých rukou.“
„Ty myslíš, jak jsme hovořili o té cestě do Kouřimi?“ Zeptal se Bohuslav.
Pan Šimon pokýval hlavou. „Vypadá to, že právě v Kouřimi teď můžeme zjistit víc, než na Zvíkově, pokud se věci mají někam pohnout.“

Kapitola XV.

O tom, jak se páni Kestřanští chystali na dlouhou cestu, jak hovořili s panem Divišem na Mirovicích o nicnedělání a s páterem Petříkem v Příbrami o různých tajemstvích.

NA Kestřanech se podávala večeře a paní Lída byla trochu rozmrzelá.
„Zase jedete do Tramtárie“, povzdechla si, když ukládala na stůl mísu s horkým vývarem. Madla za ní nesla nakrájený chléb. „A já abych tu Šim kovi dělala mámu i tátu. Ale co se dá dělat, je-li vás tam potřeba.“
„Je nás tam potřeba,“ odvětil pan Šimon. „Ale dá Bůh, že tam nebudeme dlouho.“
„Hlavně, abyste všechno zařídili v pokoji a nevystavovali krk nepřátelskému železu.“ Va „Chtěl bych jet s vámi.“ Ozval se lítostivě malý Šimek. „Ach jo. Že já jsem ještě tak malý. rovala hospodyně. „Jedeme hledat spravedlnost a proto nás Bůh ochrání.“ Ujistil ji Bohuslav. „Ostatně, pokud nebudu konat další hrdinské činy, o čem pak budu po večerech vyprávět Šimkovi?“ „Chtěl bych jet s vámi.“ Ozval se lítostivě malý Šimek. „Ach jo. Že já jsem ještě tak malý. Ale už jsem přerostl tátův meč!“
„Ještě ty začínej!“ Napomenula malého paní Lída. „A to jedete do zimy.“
„Máme pod pláště vlněné prošívanice a také čapky.“ Řekl Bohuslav.
„A já dokonce i teplé nohavice.“ Přidal se pan Šimon.
Malý Šimek s obrátil na pana Šimona: „Prošívanice se berou pod brnění, že jo. Aby netla čilo. A čapka pod helmu.“
„To je pravda, ale brnění je těžké a drahé. Necháme ho pěkně doma.“ Řekl mu na to pan Šimon. „Nejedeme nikam do bitvy. Jenom na výlet. A potom už se budeme držet tady, nebo na Zvíkově a tam je o nás dobře postaráno.“ Paní Lída se s tím konečně spokojila. Ostatně, je dobré, že její muž není jen tak nějaký zapomenutý venkovský zeman. Jméno Kestřanů něco znamená v Písku a dokonce i v Praze. Vlastně si ani moc nestěžovala. Život rytířů a jejich žen už je takový. „Tak to dojezte všechno.“ Pobídla je. „Ať máte sílu na cestu.“ Řeklo by se, že když vítr studeně fičí a prsty kolem uzdy po ránu už trochu mrznou, člověk má jiné myšlenky, než radovat se z cestování, ale přesto, bylo kolem nich krásně. Pole již začala odpočívat, ozdobená na hroudách jiskřící se ranní jinovatkou, na lesních cestách byl mezi stromy zvláštní přísvit podzimního slunce, které prosvětlovalo krajky po stříbřených pavučin, ale potoky a řeky byly stále ještě modravé, i když se po ránu halili do mlžných oparů.
Pan Šimon a Bohuslav se vydali, už pokolikáté, pražskou cestou. Počítali, že se na ní tro chu zdrží. Stojí to za to, přece vidět se zase po čase se ctihodným otcem Petříkem, kni hovníkem arcibiskupského Ernestina. Pan Šimon mu vezl vrátit rukopis Kosmovy kroniky. Sice neměl čas ho celý dočíst, ale určitě ho nebude mít ani nadále a nač by měl ten vzácný spis ležet na Kestřanech ladem. Třeba na něj v Příbrami už někdo čeká. A také po letech rádi uvidí pana Diviše Radkovického na mirovické tvrzi. Samozřejmě doufali, že také on je rád uvidí, i když měl pověst mrzouta.
„Ale minule byl velmi společenský.“ Vzpomínal Bohuslav.
„Také proto, že jsme řešili společného protivníka.“ Připomněl pan Šimon.“
„Pravda,“ Bohuslav se otočil a sledoval cestu za sebou. „Minule jsme byli sledováni značně nešikovným špehem. To dnes máme klid a nikdo za námi neslídí.“ „A nebo je ši kovnější.“ Dodal pan Šimon, ale spíše žertem.
Když byli na dohled mirovické tvrze, začínalo se již smrákat a tak byli rádi, když pan Diviš projevil radost z nenadálé návštěvy a pozval je ne jen ke stolu, ale i na nocleh. Brzy u vydatné večeře, podávané v roubení obytné věže zdobené kančím kopím, kožešinami a ští tem místního pána, zjistili důvod jeho radosti ze setkání. Pan Diviš se totiž zabýval ne činností, což jej naplňovalo značnou nespokojeností.
„V této době bych ještě rád vyrazil na nějaký hon, nebo na výlov rybníka. Ale tady široko daleko žádný rybník není, leda ta louže u Zalužan. A na koně teď nesednu ještě dobré tři ne děle, když jsem z něj o minulém honu tak nešťastně spadl. Věřili byste tomu? Měl jsem támhle kančí kopí, takhle nahoru a nevšiml jsem si osamělé větve borovice. Jel jsem dost rychle a kopí do ní narazilo a pak mně do hlavy.“ Pohladil si spánek. „Byl jsem dole, než by člověk vystřelil z kuše. Tak jsem rád za každou návštěvu. Nechcete zůstat déle? Ve sklepích ještě něco mám, k snědku i k napití. A kromě toho mi dělá starosti náš plebán od svatého Klimenta. Nejedete i do Prahy? Poslal bych stížnost panu arcibiskupovi. Ten chlap má nos pořád ve džbánu a zanedbává svatou službu. Tedy ne pan arcibiskup, samozřejmě. Ale ten páter Petr tady od svatého Klimenta. Chceš po něm křest, pohřeb, nebo dům vysvětit. Ne odlepí se od truňku dokud nezaplatíš. Má svoje pevné ceny. Věřili byste tomu? Lidé už rep tají. A já chci na panství klid.“
„Myslím, že bychom v tom mohli pomoci, slíbil pan Šimon, „i když se nebudeme zdr žovat přímo v Praze. Ale známe se s knihovníkem příbramského Ernestina, kam i nový pan arcibiskup rád zavítá. Tudy vede cesta.“
„Alespoň že tak, řekl pan Diviš poněkud spokojenější. Ale že jsme minule těm lotrům z Plechandy vypálili rybník, co? Jak se to vlastně dělo dál? Vždyť ani nevím, jak jste po chodili u těch lapků na Vyhlídce!“ A tak Kestřanští vyprávěli a noc pokročila, už se všem z toho vzpomínání zavírali oči, až se tedy rozloučili a šli spát.
Ráno pana Šimona a Bohuslava nechal vypravit pan Diviš na cestu s dobrými zásobami a rozloučil se s nimi s tím, že se opět bude věnovat svému nicnedělání. Ačkoli možná, že to bude už tak hroz né, že se odhodlá projít hospodářství tvrze. Což dě lal věru nerad, protože sotva uměl číst. Bratři jej ne chali jeho mirovickým starostem a vyrazili na Pří bram. Pan Šimon se těšil, že se dozví od Pertříka ně jaké novinky z pražského vysokého učení, a také jak to běží s novým panem arcibiskupem Janem očkem z Vlašimi. Už je to tak dávno, co sám musel opustit Karlovu alma mater, do které nastoupil ještě na Vyšehradské kapitule, aby se ujal správy tvrze, po nešťastné smrti bratra Michala. Spolužák Petřík měl větší štěstí. A pro tože měl i dobrou hlavu na jazyky, což jednou prospělo nemálo i Kestřanským, mohl se po dokončení studií usadit v oblíbením výletním sídle pražských arcibiskupů. Zde také oba bra try i tentokráte milerád uvítal a byl hotov utišit páně Šimonův hlad po novinkách v učeném světě i vyplísnit Bohuslava, že stále málo dbá na vzdělání a má ještě co dohánět.
„Pravíte plebán v Mirovicích?“ Páter Petřík se nad stolem zachmuřil. „To je věru mrzutá věc. A ne jen v nějakých Mirovicích. To bystě měli vidět v Praze! Však už dobrých pět let káže proti těmto nepravostem vídeňák Konrád Waldhauser. Sám náš císař Karel ho povolal a usadil v kostele svatého Havla. A že je to věru ohnivý kazatel! Vypouští tak výmluvná slova proti svatokupectví a rozmařilému životu kněží, že na jeho kázání chodí, podržte se, i židé! Na druhou stranu, všem křesťanům to není po chuti. Zvláště žebravé řády se cítí dotčeny. Teď je právě Waldhauser na cestě do Říma za naším milostivým císařem, protože je v ja kémsi sporu s karmelitány. Ději se to věci podivné v našem křesťanském světě.“ „To mi připomíná,“ vzpomněl si pan Šimon, „že ti otče Petříku vezu zpět Kosmovu kro niku. Při čtení o věcech minulých člověk mnohdy nalezne útěchu a poučení i pro naše časy přítomné.“
„Zlatá slova, milý Šimone,“ stvrdil tu myšlenku Petřík a vstal, aby uklidil knihu do poli ce. „Říkáš, že jedete do Kouřimi?“ Optal se když se vracel ke stolu.
„A ty se tam vyznáš?“ Zajímal se pan Šimon. „Mohl bys nám poradit, na koho se obrátit, je-li purkmistr spolehlivý člověk, a nebo někdo jiný.“
„Nikdy jsem tam sám nezavítal,“ odvětil Petřík. Ale vím, že ve velkém kostele u svatého Štěpána je teď arcibiskupským arcijáhnem Konrád z Písku. Toho bys mohl znát. A rovnou ti povím, že je také písařem císařovny Alžběty Pomořanské, takže má významné postavení. To by vám mohlo být ku prospěchu.“ Pan Šimon ožil: „Ale Konrád je spolužák z Bakalářů! Člověk by řekl náhoda,“ obrátil se přitom významně na Bohuslava, „ale všechno je prozře telnost Boží.“
„Dobrá, nechme už vašich tajemství,“ řekl Petřík. „Všímáš si jistě, pane Šimone, že jsem neprojevil přílišnou zvědavost, co se vašeho poslání týče. Mám totiž teď právě plnou hlavu vlastních tajemství. Ale protože mohou souviset zase s vaším tajemstvím, z přátelství vám ho trochu poodhalím. Tedy, celé nemohu, to dá rozum, jinak by to nebylo tajemství. Jeho milost arcibiskup pražský mne totiž pověřil zvláštním úkolem. Mám v dostupným pra menech zjistit vše o dávném vymřelém rodu Slavníkovců.“
„To je věru dosti zvláštní,“ poznamenal pan Šimon. Vždyť už je to skoro 400 let. A co je mi známo, až na biskupa Vojtěcha byli dočista vyvražděni. A protože Vojtěch neměl poto mky, jak se na biskupa sluší, rod vymřel.“
„Tak úplně ne, jak jsem právě zjistil.“ Oponoval Petřík. „Zrovna u Kosmy se píše, tam jsi asi ještě nedočetl, že krvavému vyvraždění na Libici ušel jeden ze Slavníkovců, jakýsi Pořej. Podle všeho se uchýlil do Polska, kde jej Boleslav Chrabrý přijal s poctami a jeho po tomci se v Polsku rozrostli pod zkomoleným jménem Porajové. Mají v erbu planou růži a získali dokonce určitý majetek i vliv.“ „Pořej?“ Bohuslav se podivil: „To už ale opravdu ne může být náhoda. Že by náš nebožtík Pořej z Kouřimi měl něco společného s historií dávných Slavníkovců?“ Teď se zase podivil Petřík: „Z Kouřimi?“ No, viděno z určité strany, tedy čistě teoreticky, vyloučit se to úplně nedá. Zvláště když stará Kouřim kdysi byla vý znamným slavníkovským sídlem.“ Pan Šimon se narovnal na židli: „Mohla by s tím nějak souviset jeho vražda? Předpokládejme tezi, že Pořej opravdu pochází z rodu polských Po rajů, což by se snad dalo někde dopátrat. Jaký by to mělo pro nás význam?“ „A co když“, pustil se do spekulací Bohuslav, „se Pořej vydal z Polska do Čech, aby získal důvěru panovníka a v příhodném čase se pomstil za svůj dávný rod? No, a někdo to zjistil a Pořej skončil pod hradbou?“
„To je trochu přitažené za vlasy.“ Mínil pan Šimon. Co by sám Pořej zmohl, byť jako purkrabí Zvíkova. A komu by se po čtyřech stech letech mstil? Vždyť Přemyslovci už na trůnu nesedí“.
„Pokud vůbec,“ podotkl Petřík, „přepadli tehdy Libici Přemyslovci. Mohli to být i Vršov ci. Další mocný rod, který už zmizel v propadlišti dějin.“
„Ale,“ nedal se Bohuslav, „Náš císař Karel je přece ještě napůl Přemyslovec. Po matce Elišce.“
„Je to příliš dávno.“ Řekl pan Šimon. „Těžko by se mi věřilo, že by někdo čekal na něja kou pomstu tak dlouho. A co by vůbec sám zmohl?“ Ne ne, tato hypotéza je, myslím, zby tečná ztráta času.“
„Souhlasím s tebou,“ navázal Petřík, „že o pomstu za Libici půjde sotva. Ale nesouhlasím s tou ztrátou času. Už proto, že téma Slavníkovců nastolila sama jeho milost Jan Očko. A jeho arcibiskupská milost není člověk, který by jen tak ztrácel čas. To jsem vám jenom chtěl tak naznačit, než vyrazíte na Kouřim.“
„Poslyš, Šimone“. Obrátil se na bratra při dlouhé cestě mezi poli Bohuslav: „Když jsme jednou projížděli u nás přes Netolice, tak jsi mi říkal že kdysi ten kraj patřil rodu Slavníkov ců. A když si vezmu, kdo leží Kouřim, to museli mít vládu nad obrovským územím!“ „To měli.“ Odpověděl pan Šimon. „Mohli se měřit s Přemyslovci. Dokonce razili vlastní mince.“
„Zvláštní. Opravdu zvláštní.“ Zadumal se Bohuslav. „A stačí jeden den, kdy se všichni sjedou na svátek do Libice a jedno nelítostné přepadení, a to všechno je najednou pryč. Všechna ta moc a sláva.“
„Tak. Všechna sláva, polní tráva, jak se říká.“ Promluvil moudře pan Šimon. „Kdo ví, co jednou zbyde po nás. Ale teď bychom už měli nechat spát minulost i neznámou budoucnost a soustředit se na přítomnost. Až dorazíme do Kouřimi, což bude, počítám, už tak za dvě hodiny, najdeme si nejprve slušný hostinec na přespání. Ráno musíme předně navštívit purkmistra. Kouřim je totiž město královské, stejně jako Písek, ale nemá žádný hrad. Takže purkmistr je nejváženější osobou. A pak rovnou za Konrádem ke svatému Štěpánu. Oba by mohli o mladém panu Gerhardovi něco vědět. Musíme zjistit, zdali se pan Gerhard v době Pořejovy smrti skutečně pohyboval v jižních Čechách. Nebo se aspoň ujistit, zda byl a nebo nebyl tou dobou v Kouřimi.“

Kapitola XVI.

O jednom nezdařeném přepadení a jaký měli páni z Kestřan v Kouřimi počinek.

ALE pan Šimon míní, a Pán Bůh mění. Když vyjeli zas na jeden táhlý kopec, vnořila se široká kupecká cesta do lesa s hustým lískovým pod rostem mezi mohutnými stromy a asi po půlhodině jízdy se jim za zátoči nou otevřela zvláštní scéna. Uprostřed cesty stál vůz s plachtou a z obou stran stáli dva ozbrojení chlapi. Na první pohled lapkové. A třetí, asi hlava té nevelké tlupy, právě stál s vozkou vzadu na voze, držel mu hrot své píky na krku a vysvětloval patrně, že se bude muset se s nimi rozdělit o všechno, co má. Vozka prosil o smilování, ale nezdálo se, že by se mu ho mělo dostat. Kestřanští hbitě tasili meče a pobídli koně. Když lotři vedle vozu uslyšeli hluk a shledali jeho příčinu, na nic nečekali, bystře se otočili a několika skoky se ztratili v lese. Vůdce bandy se také otočil, seskočil z vozu, vytasil tesák a s píkou v jedné ruce a tesákem v druhé, srdnatě čekal na oba jezdce. Pak chtěl dát znamení svým kumpánům, ale zjistil, že za ním nikdo není. Spustil tedy proud jadrných kleteb a rychle následoval své druhy, kteří už dávno zmizeli mezi v roští mezi duby a břízami.
Pan Šimon a Bohuslav už jen volně přiklusali k vozu, kde je vítal pomenší muž při těle, oblečený po selsku s očima ještě vytřeštěnýma a vlasy rozcuchanými, protože jeho hučka se válela dole pod levým kolem.
„Pánové!“ Volal na uvítanou. „Vznešení pánové! Tisíceré díky! A Pánu Bohu. Já se nikdy nemodlil tak úpěnlivě jako teď. Vždyť mi šlo o holý život. Já jsem, prosím, Matěj. Čert ven věci a peníze, vracím se z trhu, něco mám, ale tihle lotři jsou tu známí. Nikoho nešanují. Nespokojí se s tím, že našince okradou. Mordýři to jsou. Já už se viděl před soudem Božím a přímo bez zpovědi! A moje rodina, jak by vyžili?“ Vy jste moji dobrodinci. Jak se vám od vděčím? Přijměte, prosím, pohostinství pod mou skromnou střechou. Bydlím tady kousek před Kouřimí. Takové malé hospodářství. Zasedněte, prosím u nás ke stolu, už se smráká, i světnička na nocleh se najde!“
Takovému pozvání bratři nemohli odolat. A tak vzali za vděk chlebovou polévkou se zelnými listy a podstřešní komůrkou, pravda trochu chladnou, ale s teplými peřinami. Po těch dobrodružstvích usnuli, jako by je do vody hodil.
Časně ráno probudilo kestřanské bratry bečení ze dvorka, kde bylo několik chlévů. Podle velikosti vypadaly na příbytky několika koz a dokonce i krávy, takže jejich hostitel nebyl zas tak docela chudý. Když sešli dolů, aby se rozloučili, dal jim sedláček Matěj doboru radu: „V Kouřimi má můj švagr Adam blízko hradeb hostinec, hnedle za Kolínskou branou. Toť se ví, není tak velký, jako ten kamenný na rynku, ale je slušný. Tam se budete mít jako v ráji. Dejte mu, prosím, od nás tohle.“ Hospodyně přitom vyndala z truhly barevný vyší vaný šátek. „Adam ho pozná, sám ho tady pro svou sestru, moji Bětu, v Kouřimi koupil. Když mu řeknete, proč šátek nesete a co a jak, postará se o vás jako o svou rodinu.
Pozdravujte ho prosím od nás a tisíceré díky. Dám za vás na modlení u svatého Štěpána.“ Bratři se poloučili s vděčným sedlákem a dali po straně hospodyni pár mincí na při lepšenou. Pak vyrazili na Kouřim, rádi, že mají o jednu starost méně, totiž kde se v cizím městě usadit. Jakmile bez potíží projeli Kolínskou branou do města, vyhlíželi v řadě domů hostinec příhodného jména U hradeb. Byl to hned třetí dům o jednom poschodí, kde v příze mí byl napohled prostorný šenk s kuchyní a v patře několik hostinských cimer. Bylo tu i dost světla, protože naproti nestály žádné domy, ty začínali začínaly tvořit ulici až o kus dál, takže před šenkem byl prázdný plac porostlý travou, kopřivami a různým býlím, páslo se tu jen pár koz, mezi nimiž hrabaly slepice. Zato uvnitř šenku bylo útulno, při každé roubené stěně tu stály tři pěkné stoly s lněnými ubrusy a širokými lavicemi, zatím prázdnými, pro tože bylo ještě celkem brzy. Měli tak možnost si s hostinským pohovořit v klidu a všechno mu vysvětlit. Jakmile hřmotný šenkýř Adam uslyšel co se stalo, hned zavolal na Pavlenu, svou vysokou kostnatou ženu a všechno jí ještě jednou převyprávěl a ukazoval šátek. Zatím co novým hostům děkoval za svého bratra, praktická Pavlena hned běžela připravit pokoj. Byl sice s výhledem jen na širý plac za hospodou před hradbami, stejně pustý a zarostlý jako ten před šenkem, ale zato byl největší, s vlastním ohništěm. A také hned zatopila. Kestřanští byli spokojení. Hned se ubydleli a požádali o trochu horké medoviny. Hostinský jim sice na bízel, že jim vše poskytne bez placení, ale to hned odmítli a museli se pousmát, když viděli, že se mu ulevilo. Inu vděčnost je ctnost, ale člověk z ní nevyžije. Protože do šenku začali přicházet první hosté, a také z horních světnic už sestoupilo po vrzajících schodech z ochozu pár kupců, kteří se chystali na cesty, uklidili se bratři do své světnice, aby uspořádali plány. „Punktum číslo jedna bude, že se zahřejeme“, navrhl pan Šimon a natáhl ruce k ohni.
„Souhlasím, a pak navštívíme purkmistra?“ Optal se Bohulav. „To bude punktum dvě.“ řekl pan Šimon. „Počítám, že to bude jen zdvořilostní návštěva a snad nebude trvat dlouho. Ško da, že jsme si od pana Vojíře v Písku nevyžádali doporučující glejt s královskou pečetí. Jednalo by se nám snadněji. Pak se tu stavíme na oběd a hned potom navštívíme Konráda z Písku. To jsem zvědav, jestli se ještě poznáme. Bože, takových let!“
Bohuslav mezitím na svém loži vybaloval a z vaku mu vypadla spona pana Pořeje, vlastně teď paní Lídy. „Já hlava děravá!“ Zalitoval Bohuslav a zdvihl ji proti světlu okna: „Chtěl jsem ji dát Lídě, abych jí udělal radost, když byla tak smutná, že zase odjíždíme. A zapomněl jsem ji ve vaku. A tak by se to hodilo.“
„Nic si z toho nedělej, těšil ho pan Šimon. Všechno zlé je k něčemu dobré. Když budeš té bratrské lásky a půjčíš mi ji, nebude mi foukat na krk. Moje spona se někam poděla. Asi jsem ji ztratil na té cestě, kde ti lotři přepadli vůz, nebo kde. Když byli připraveni, vydali se na ceremoniální návštěvu.

Kapitola XVII.

Co pan pan Šimon s panem Bohuslavem zvěděli na radhausu, co viděli v šenku a co slyšeli u Lechova kamene.

Z HOSTINCE U Hradeb nebylo na kouřimský rynek daleko. Byl trochu větší než velký rynek v Písku a také radnice v jeho čele, obklopená širokými ulicemi, ve doucími na náměstíčko s koste lem svatého Štěpána, byla ho nosnější než písecká, která se významem přece jen krčila ve stínu královského hradu. Snad proto, že v Kouřimi nebyl utvrzen žádný hrad, ale pouze založeno královské město. Či spíše, jak po cestě poučil pan Šimon Bohuslava, hrad zde kdysi býval, a pevný, nedaleko odsud. Ale za sporů mezi přemyslovci jej dobyl a zničil Přemysl Otakar I. Ten pak na tomto místě zalo žil nové královské město, pro jistotu bez hradu. Proto je kouřimský purkmistr ne jen před stavitelem městského práva, ale svým způsobem i královského. v
Kouřim Když dorazili na radhaus, zjistili, že purkmistr Milota není k zastižení. Ale jak se po domě roznesla zvěst o nových erbovních hostech, bystře se jich ujal rychtář, který se před stavil jako Milhost. Byl menší podsadité postavy, vypadal na první pohled trochu nemotorně, ale oči měl bystré, schované pod hustém obočím, nad nímž na holé hlavě trůnila kožešinová čapka, kterou neodkládal ani uvnitř na rychtě. Snažil se urozené hosty něčím uctít, ale našel jen trochu mělnického vína. Sedli si tedy ke stolu pod širokým oknem, odkud bylo přes skleněné terčíky matně vidět na rynek. Jak se ukázalo, žádný glejt s královskou pečetí nebyl potřeba. Bratři totiž zjistili, že na kouřimské radnici jsou o jejich příjezdu už předem spraveni. „Vlastně jsme vás čekali už včera večer.“ Řekl jim rychtář.
„Vy jste nás čekali?“ Podivil se pan Šimon. „A jak jste se o nás dověděli?“
Rychtář rozpřáhl ruce: „Na to jsem malý pán. Musíte se optat purkmistra. Mě jen nařídil, aby strážní u bran ohlásili, až přijedete. Ale žádné strachy,“ dodal, když viděl, že je pan Ši mon trochu znepokojen. Jinak o vás nikdo nemá péči, na mou duši.“ Po chvíli pokračoval: „Zdá se, že tu máte nějaké zvláštní řízení, pokud to není tajné?“
„Proč by to bylo tajné. Přijeli jsme kvůli nenadálé smrti zvíkovského purkrabího pana Pořeje.“ „Ach ták.“ řekl rychtář. No jo, slyšeli jsme. Člověk neví dne ani hodiny. Tak to bys te měli zajít tamhle do hostince.“ Rychtář ukázal z okna na pravou stranu rynku, kde byl skoro uprostřed pěkný patrový dům vzdělaný z kamene, s vyvěšeným věncem nad širokým vchodem.
„Ten panu Pořejovi patřil. Zakoupil se tu v Kouřimi, ale brzy na to ovdověl. Když pak po výšil na Zvíkov, dal dům do správy svému švagrovi Hynkovi. To je ten hostinský, který dole provozuje šenk. Počítám, že se teď bude muset vypořádat majetek. To se Hynkovi bude lí bit. Za groš by si nechal koleno vrtat. Jí se u něj dobře, i pije, ale kapku draho.“ „Ale nebude se o dědictví hlásit také pan Gerhard z Toušické tvrze?“ Optal se pan Šimon. Rychtář se na něj pozorně podíval: „No, říká se, že se vyznáte. Tedy i o Toušicích máte po vědomost. Snad ano, možné je všechno, ale co já vím, tak se pan Pořej s panem Gerhardem moc často nevídali. Když tu v Kouřimi pan Pořej ještě bydlel, tak se vlastně ani nenavště vovali, i když je to odsud na Toušice kousek.“
„Slyšeli jsme, podotkl Bohuslav, že asi před měsícem navštívil pan Gerhard hrad Zvíkov. A že si s panem Pořejem rozuměli.“
„Tak to nemohu sloužit,“ zakroutil hlavou rychtář. „To snad jedině, abyste zajeli do Tou šic, vzácní pánové, jestli tam pana Gerharda zastihnete. Ale, upřímně, pochybuji, že se s dobrou potážete.“
„Pročpak?“ Zajímal se pan Šimon.
„Protože jsou dost uzavření. Nemají hosty v lásce. A ty, které neznají, už teprv ne. Ale zkuste to. Samotného by mne zajímalo, jak u nich pořídíte.“
Když bratři stáli zase venku na rynku před radnicí, zahleděli se na Pořejův dům. Ko neckonců, je dobré, že je dole hostinec. Může tam dovnitř přijít a porozhlédnout se kdokoli, aniž by to bylo nápadné. A také, což je důležité, pokud se chce člověk něco dovědět o tom, co se ve městě děje, není snad lepší příležitost, než v takovém šenku.
Když bratři vstoupili na práh hostince, zastavili se a chvíli pozorovali dění uvnitř. Šenk byl opravdu větší než ten jejich u hradeb, více stolů i lavic a také víc šenkýřek. Jedna z nich je hned zaujala. Vysoká, černovlasá, trochu snědá a oči jako chrpy. Pan Šimon zarazil Bo huslava, aby ještě počkal. Trochu uhnuli z cesty třem hostům, kteří právě vycházeli ven. „Máte tu ale pěknou šenkýřku,“ oslovil je pan Šimon a ukázal na štíhlou černovlásku. „Nej menuje se náhodou Mechtylda?“ „Kdepak,“ odpověděl poslední z nich, blahobytně vyhlíže jící kupec v zeleném kabátci, se zlatě obitým opaskem. „To je naše Markéta.“ Tedy, říkám naše, i když je tu pár dní. Ale pěkná, že? Tedy, ne že by si na ni hosté nějak moc dovolovali jako na ty ostatní holky. To člověku nedá. Však vidíte, jak se nese.“ Zálibně se podíval do šenku. „Jak praví tuhle Břeněk,“ přidal se do řeči druhý host a také se otočil nazpět. „Ta když projde kolem vašeho stolu, tak skoro cítíte závan andělských křídel. A když před vás položí na stůl pivo, tak chutná jako nektar, to vám říkám.“ „No, jen tu nestůjte, pánové, po nás se uvolnily tři místa, jestli zaváháte, už si nesednete, je tu pořád plno,“ pobídl je zase ten kupec Břeněk a se smíchem se rozloučili.
„Tak pár dní.“ Řekl pan Šimon.“
„Půjdeme dovnitř?“ Optal se Bohuslav.“
„Nevím. Přemýšlím.“ Odpověděl pan Šimon. „Jestli je to Mechtylda, tak nás nejspíš pozná. Na Zvíkově nás jistě viděla, i když my jí ne. A já teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.“ „Máme na pláštích erb Kestřanů,“ namítl Bohuslav. „Může nás tady poznat kde kdo.“
„To si nemyslím,“ měl za to pan Šimon. Náš erb tu sotva někdo zná. Mechtylda by nám mohla chtít pomoci, pokud byla v blízkém vztahu s panem Pořejem. Ale na druhou stranu...“ „Na druhou stranu nevíme, jestli není v ještě bližším vztahu s o dost mladším panem Ger hardem.“ Doplnil Bohuslav. „A mohla by ho varovat.“
„Dobrá.“ Shrnul věc pan Šimon. „Nerad bych si nechal zmařit celou naši cestu. Opatrnosti není nazbyt. Přeci jen se naobědváme v našem hostinci, jak jsme původně plánovali. Pak navštívíme konečně arcijáhna Konráda. A potom, podle času, i Toušice. A popřemýšlíme, co pro nás může znamenat skutečnost, že Mechtylda, pokud je to ona a asi ano, ze Zvíkova vůbec utekla, a že možná utekla před námi, a že teď pod jiným jménem šenkuje v Kouřimi v domě nebožtíka Pořeje.“
„Jinak řečeno,“ doplnil Bohuslav, „proč utíkala až do Kouřimi a proč se usadila v domě nebožtíka, když už k němu žádný (natož blízký) vztah mít nemůže, že?“
Bratři vstoupili do tichého přítmí velkého kostela. Na konci hlavní lodě před sebou viděli tmavý vyřezávaný oltář s deskovými malbami znázorňujícími ukamenování svatého Štěpá na. Před oltářem směrem k nim byl dlouhý vyvýšený prostor presbytáře se zdobnými lavice mi po obou stranách, oddělený od hlavní lodi malou přepážkou. Po obou stranách hlavní chrámové lodě byly ještě dvě nižší a užší, spíše chodby, oddělené širokými sloupy. Na kraji jedné z nich, poblíž příchozích, cosi umetala nějaká žena v plášti se špičatou kapucí, přes který měla krátkou kožešinovou vestu. Pan Šimon k ní přistoupil a tiše ze zeptal na arcijáh na Konráda. Žena jen mlčky ukázala do předu do presbytáře a věnovala se své práci. Bratři prošli středem kostela, minuli hlouček lidí hovořící s mladým knězem v jedné boční lodi a uviděli na konci lavice, nejblíže k oltáři, vysokou hubenou postavu. Prelát seděl skloněn, trochu sklesle, snad v přemýšlení, či modlitbách. Když jej přicházející pan Šimon oslovil, otočil se k návštěvníkům s výrazem zprvu netečným, který se však hned změnil v pře kvapení a srdečný úsměv.
„Ale to je přece pan Šimon s Kestřan! A ten mladík bude zajisté také z rodiny, jak vidím. Zaplať Pán Bůh za takovou návštěvu. Alespoň něco člověka dnešního dne potěší!“ Arcijá hen vstal a přistoupil k bratřím aby se s nimi srdečně objal. „Ale copak? Něco důležitého se v Kestřanech změnilo za ta léta, co jsme se neviděli?“ Podivil se Korád a ukázal na pláš ťovou sponu pana Šimona. „Jste teď povinni Rožmberkům?“
„Ale kdeže, usmál se tomu pan Šimon. „Stále máme věrné manství královské koruně. Jen já jsem zestárl a můj bratr Bohuslav zmužněl“ „Tak ty jsi malý Bohuslav?“ Podivil se Konrád. „Máš pravdu, Šimone. Mladí rostou nahoru a my do země. Ale co vás přivádí až sem k nám do Kouřimi? Ale vlastně ano. Předčasný skon pana Pořeje. Slyšel jsem. Pro jeho rodinu je to rána. Dotáhl to ze všech nejvýš.“
„A vidíš?“ Zrovna na tu rodinu jsem se tě chtěl přeptat. Jsi tu jako doma, jistě budeš o nich lecos vědět, předně o panu Gerhardovi z Toušic.“
„A pročpak to pana Šimona zajímá?“ Podivil se arcijáhen. „Snad nevyřizuješ za zvíkovský hrad nějaké pozůstalosti s rodinou?“
„Ta věc kolem pozůstalosti také může být důležitá. Ale tobě to řeknu bez obalu. Smrt pana kastelána Pořeje byla ne jen náhlá, ale i podezřelá. A nový krajský sudí, pan Vojíř z Bezdě zu, mne požádal o vyšetření celé té záležitosti. Je to v zájmu královských úřadů. Pokud bys nám mohl nějak pomoci, prospěješ dobré věci.“
Konrád z Písku pokýval hlavou. „Aha.“ A ztišil hlas. „Tak se věci mají. Takže královské úřady pojaly podezření a věc se nyní zkoumá. Dobrá. Upřímnost za upřímnost. Možná vám mohu prospět. Jen ale, abych vám neprospěl až příliš.“ Pak se zahleděl zkoumavě na pana Šimona. „Ale ne tady. Raději někde o samotě a dál od lidí. Víš, kde je za Kouřimí místo zvané Lechův kámen? Řeknu ti. Sejdeme se tam za chvíli. Každý se tam vydáme vlastní cestou. Pak jim požehnal znamením kříže a nahlas řekl: „Buďte s Bohem, děti Boží!“
Nejkratší cesta na Lechův kámen vedla koňmo od kostela sv. Štěpána cestou podle hradeb a pak Malotickou bránou. Za městem bratři přebrodili malou Středovku i větší Výrovku a vyklusali na kopec, odkud se odkrýval pěkný výhled na město i do krajiny. Jejich pohled hned upoutal pořádný ká men, či spíše kus skály, bratru aspoň deset stop vy soký, který osaměle trčel na vrcholku kopce jako nějaké sedátko pro obra, který by se snad chtěl pokochat pohledem na Kouřim. Chvíli tu skálu ob cházeli a Bohuslav měl chuť na ni i vyšplhat. Byli tu totiž trochu dřív, protože Konrád šel pěšky. Ale už ho viděli přicházet. Arcijáhen byl trochu zadýchaný, nebyl žádný mladík a taky pospíchal.
„Tady jsme na velmi starobylém místě.“ Řekl bratřím, když se trochu vydýchal a ukázal kolem sebe. Podle pověstí právě zde Lech se svými lidmi, bratr praotce Čecha, dal rozdělat oheň, aby ho viděli až na Řípu a dal tak vědět, že v pořádku dorazili na bezpečné místo. Také tu prý vystavěli palisádu a nějaký čas tu pobyli, než se vydali do dnešního Polska. Ne daleko nás později vybudovali staří Zličané velké hradiště, které svým významem ku peckým i mocenským se mohlo směle měřit s přemyslovskou Prahou. Proto také jednoho dne Boleslav, řečený pro vraždu svatého Václava a jiné věci Ukrutný, přitáhl sem a panství Zličanů vyvrátil. Neměl však moci, aby tento kraj ovládl nastálo a tak se tu časem usadili mocní Slavníkovci. Po jejich vyvraždění zde Přemyslovci vystavěli hradisko, Starou Kouřim. Tu však zase vyvrátil Přemysl Otakar I., po vzpouře Děpoltově a založil novou Kouřim, kterou vidíte tady pod námi.“
„Pohnutá historie.“ Řekl pan Šimon.
„A krvavá.“ Doplnil Bohulav.
„Baže.“ Souhlasil Konrád. „A pohnutá a krvavá nemusí být jenom historie, přátelé moji. Proto jsem se chtěl sejít raději zde. Rád tu čas od času rozjímám o pomíjivosti lidské moci a slávy. Také tu člověk tu a tam narazí i na nějaké památky z těch starých časů. Tuhle,“ za lovil v kožené taštičce u pasu, „ti něco dám, Šimone.“ Podal panu Šimonovi drobný peníz. „Prohlédni si ho pořádně.“
„To je ale vpravdě stará mince.“ Zkoumal peníz pan Šimon a ukázal ho Bohuslavovi.
„Vpravdě stará.“ Potvrdil Konrád. Takové razili ještě Slavníkovci. A to je také moje nápo věda ke tvému pátrání. Už druhá.“
„Nápověda?“ Podivil se pan Šimon.“ A druhá?“
„První byla s vaším manstvím, příteli.“ Řekl arcijáhen. A snad ještě třetí, ale to přece víš sám. Slavníkovci vládli tam, kde dnes vládnou Vítkovci, ale Vítkovci nevládnou tam, kde kdysi vládli Slavníkovci. Chytrému napověz. Já víc napovědět nemohu. Tedy mohl bych, ale raději nechci, protože, jak jsem řekl, prospěl bych vám snad až příliš. A příliš znalostí ne bývá bez nebezpečenství. Nechtěj po mně víc, prosím, zvedl ruce,“ řekl když viděl, že se chystá pan Šimon protestovat.“ „Sám mám obavy. Věř mi. A ne nadarmo poslední dobou přemýšlím o tom, co je vlastně správné. Ty jsi moudrá hlava. Co myslíš? Je zrada zrádců ná pravou, a nebo dvojí zradou?“ Arcijáhen nečekal na odpověď, otočil se a spěchal k městu. Pan Šimon chtěl za ním zavolat, ale něco mu říkalo, aby si to rozmyslel. Místo toho pohlédl na ruku s mincí. Už ji chtěl schovat, když jej Bohuslav upozornil: „To je zajímavé. Ta hlava na minci. Vypadá to, jako by měla dokonce nějakou jednoduchou korunu. To tedy za těch časů Slavníkovci mířili vysoko.“

Kapitola XVIII.

Jak páni z Kestřan viděli podivného jezdce a pak zas neviděli, jak ho opět viděli při ještě po divnějším přepadení, a také o nečekaném daru pana opata a jak se rozhodli, že musí odjet.

DOLŮ do města jeli oba pomalu v jakémsi zamyšlení. Pořád jim nešla z hlavy poslední Konrádova slova. A vůbec, celá ta schůzka u Lechova ka mene byla taková zvláštní. Když vjeli do Kouřimi, už se začínalo stmívat. Za chvíli se ozve ze zvonice klekání a zavřou se brány.
Když přijeli na náměstíčko při velkém kostele, pan Šimon zarazil koně a ukázal Bohuslavovi k portálu. Před vchodem do kostela svatého Štěpána právě slézal z koně jezdec v šedém plášti. Sňal z hlavy kožešinovou čepici s pavím pérkem nad čelem zamířil dovnitř.
„Vzpomínáš si, Bohuslave, jak jsme šli po stopách zvíkovského vraha? Podle převozní kových kluků na něj čekali jezdci v šedých pláštích bez erbů. Napřed jsme tu v Kouřimi na razili na Mechtyldu, a teď i na jezdce v šedém plášti. Je to zjevně rytíř, ale žádný erb na plášti jsem neviděl.“ Taky jsem si nevšiml.“ Přitakal Bohuslav. „Dobrá. Uvážeme na chvíli koně a podíváme se tam za ním.“ Přivázali koně k železnému kruhu na patníku před portá lem, sňali čapky a vešli do tichého přítmí. Uvnitř stálo porůznu jen několik lidí a ve předu před oltářem kostelník vyměňoval svíce na stojanu před mříží. Prošli chrámem až k oltáři, nahlédli do bočních lodí, ale jezdec v šedém plášti ale nebyl nikde k vidění. „Třeba je ve zpovědnici.“ Napadlo Bohuslava. „To může být na dlouho. Nezajdeme ještě za tvým přítelem Konrádem, když už jsme tady?“
„Raději teď ne.“ Zašeptal pan Šimon. „Myslím, že by nechtěl, aby ho tady někdo spolu s námi viděl. A pochybuji, že by nám řekl něco víc, než tak u kamene. Má strach. Nevšiml sis? No, nebudeme tu čekat příliš dlouho, když vlastně přesně nevíme na co. “ Ještě chvíli se rozhlíželi po vznosném chrámu a pak zamířili ven. Kůň šedého jezdce už před kostelem nebyl. Nasedli tedy a pokračovali před velký rynek ke svému šenku. Projeli kolem Pořejovy hospody, odkud se ozýval hlahol a zpěv, a skoro už za tmy zahnuli do své ulice. Než ale dojeli k samotnému hostinci, přiklusali z nenadání z prázdné pláně naproti hospodě čtyři ozbrojení jezdci a zastoupili jim cestu. Kvůli nedostatku světla jim nebylo pří liš vidět do tváří. Na sobě měli dlouhé šedé pláště bez erbů, jejich vůdce měl kožešinovou čepici s pavím pírkem nad čelem.
„Tak vida,“ pomyslel si Bohuslav. „Hledali jsme ho a on si našel nás.“ Vtom zaslechl šramot za koněm, otočil se a viděl skupinu jakýchsi pobudů, ozbrojených holemi a tesáky. Jezdec v kožešinové čepici před nimi tasil meč, beze slova přijel až k panu Šimonovi a namířil zbraní na jeho hruď. V tom se však zarazil, zadíval se pozorněji a zjevně upadl do rozpaků.
„Pánové prominou.“ Řekl melodickým hlasem. „Připletli se do sporu a mohli by dojít úhony. Máme co do činění tam s těmi“. A ukázal na pobudy za Kestřanskými. Pak dal rukou znamení ostatním jezdcům a ti bratřím uvolnili cestu ke dveřím do hostinského dvora. Co se dělo na ulici dál Kestřanští neviděli, protože zavedli koně dovnitř. Žádný hluk a třesk šarvátky však z ulice slyšet nebylo. Když své koně ustájili a vrátili se do šenku, hned si pospíšili ke dveřím a vyhlédli ven. Ulice byla prázdná a tichá. Vrátili se tedy a sedli si ke stolu, kde za nimi hned přispěchal hostinský s dvěma plnými korbely s pivem. Hned za ním nesla jeho žena chleba a sýr.
„Chci vám jenom říci, pánové,“ řekl tichým hlasem hostinský, „že se tu na vás odpoledne někdo ptal. Jako, jestli tu v hostinci přebýváte. A bylo mi to divný, protože tvrdil, že je ku pec z Písku a že vás zná. Ale sem kupců zavítá dost, já kupce poznám, pánové. A to on urči tě nebyl.“
„A neměl takhle náhodou dlouhý šedý plášť?“ Zajímal se Bohuslav. „Když se na to ptáte, pane tak měl.“ Odpověděl hospoda. A šenkýřka přidala: „Vypadal spíš jako knecht ve služ bách nějakého šlechtice, ale žádný erb jsem na jeho plášti neviděla.“ „A co jste mu povědě li?“ Zajímal se pan Šimon. „Coby.“ Řekl hostinský Adam a položil korbely konečně na stůl. „Ať se zeptá jinde. Že jo, Pavleno. Co je komu do mejch hostů. A zvlášť takovech, jako rá číte být zrovna vy. Ale mám z toho takový tušení, že byste si měli dát majzla, jak se říká. Nějak se mi to dvakrát nelíbilo. Aby tak byl spřaženej s těma lotrama, co přepadli našeho Matěje a který jste vy zahnali!“ Pak šli s Pavlenou po svých.
Pan Šimon s Bohuslavem si svými dýkami zakrojili chléb, každý si odřízl kus sýra a tro chu se uklidnili. „Dobrá.“ Řekl Bohuslav. „Nahlásíme to přepadení na radnici? Asi by o tom měli vědět.“ „To jistě můžeme,“ odvětil pan Šimon. „Ale když si to tak vezmeš, nepůsobilo to na mě, jako by nás chtěli okrást, nebo dokonce ubezdušit. Proto jsem ani netasil, ostatně, ty sám také ne. Spíš to vypadalo, že nás chtěli jen vystrašit. Někomu asi vadí, že jsme v Kouřimi a vyptáváme se.“
„Ale pak najednou z toho strašení sešlo.“ Řekl Bohuslav.
„Ano a to je zvláštní.“ Přitakal pan Šimon. „Namířil na mne mečem a pak se něco stalo. Stálo by za to vědět, proč tak najednou couvli. Mohlo by nám to být napříště k užitku.“ „Očekáváš nějaké napříště?“ Zeptal se Bohuslav. Pan Šimon pokrčil rameny. „Vezmem si pivo s jídlem s sebou nahoru a ještě si to znovu projdeme.“
„I ten podivný rozhovor s Konrádem u Lechova kamene?“ Optal se ho Bohuslav už na schodech. „I ten.“ Pokýval hlavou pan Šimon. „A vůbec, celý den od rána. Bylo toho věru na jeden den až dost.“
Ale den ještě nekončil. Bratři za sebou zavřeli dveře a s povděkem konstatovali, že Pavle na jim pod dýmníkem založila oheň. Odložili pláště na postele a usedli těžce ke stolu. „Takže začneme s rychtářem na radnici.“ Řekl pan Šimon. Ale v tom je přerušilo zabušení na dveře. Chvilku přemýšleli, kdo to může být, když se zabušení ozvalo znovu. Bohuslav tedy nakonec vstal, postavil se s dýkou stranou dveří a opatrně otevřel. Dovnitř se vhrnul objemný cisterciácký mnich s jakýmsi rancem, který položil vedle korbelů na stůl, až to za zvonilo:
„Dobrý večer, vážení pánové. Náš ctěný opat otec Leopold nechává pozdravovat a posílá malý dárek, že snad vám bude k užitku. Bůh vám žehnej, při vašem díle.“
Než stačili odpovědět, nebo spíše na něco se zeptat, mnich jim požehnal a zavřel za sebou dveře zvenku. Pak slyšeli jen zvenku vrzání schodů, jak spěchal dolů. Kdyby na stole ne ležel ten vak, mohli si myslet, že měli jakési podivné vidění. Chvíli nad ním jen tak stáli a potom se Bohuslav odhodlal a rozvázal uzly. Vlastně to byl takový spíše ubrus, svázaný kří žem. Obsah je překvapil. Uvnitř byly dva červené pláště rytířského řádu svatého Jana, s bí lými maltézskými kříži na rameni. A také k nim dvě tuniky s bílými kříži na hrudi a drátěné kukly na hlavu a ramena. Bratři si sedli každý na svou postel a dívali se na to nadělení. „No to mě podrž.“ Řekl na to Bohuslav. „Co to má, proboha znamenat? Složili jsme někde v nějakém omámení řádové sliby? A to u cisterciáků, nebo u maltézkých rytířů? O takové věci medle nemám žádnou povědomost.“
„Já bych raději u Johanitů,“ zažertoval pan Šimon. „To jsou aspoň muži meče.“ Ale pak zvážněl: „Nezdá se ti Bohuslave, že jsme se zapletli do nějaké záležitosti o které víme moc málo na to, abychom mohli pořádně zjistit o co skutečně běží? No, jen si to vezmi. Pan Vojíř nám řekl, že když byl předvolán do královské kanceláře, měl pocit, že pan Jan ze Středy vě děl víc, než mu řekl. Totéž jsme ale později slyšeli od Petříka a nakonec i tady i od Konrá da. Ale ti nám alespoň řekli na rovinu, že je tu něco, co nám nemohou povědět. V takovém případě ale tápeme jako v mlze. Naše zkušenosti i úsilí jsou nám k ničemu, když jsou před námi nějaké věci pořád utajovány. A zřejmě velmi důležité.“
„Nemohli bychom aspoň na něco přijít, když si dáme dohromady všechno, co už víme?“ Optal se Bohuslav.
„Možná. Ale také by to byly možná jen naše fantazie.“
„Chytrému napověz.“ Nedal se Bohuslav. „Tak to Konrád řekl. Slavníkovci vládli tam, kde dnes vládnou Vítkovci, ale Vítkovci nevládnou tam, kde kdysi vládli Slavníkovci. Že bychom na to nepřišli?“
„Mám lepší nápad.“ Rozhodl se pan Šimon. „Zítra tu všeho necháme a rozjedeme se na Příbram za Petříkem. A ví Bůh, že s ním nevypiji ani jeden pohár vína, dokud nám neřekne, co všechno ví.“
„Jsem pro.“ Souhlasil Bohuslav. „Ale proč neudeřit na Konráda? Je to blíž.“ „Konrád se bojí. Ta jeho podivná otázka, je-li zrada zrádců nápravou a nebo dvojí zra dou... My bychom to jistě považovali za nápravu. Ale obávám se, že je tu někdo jiný, kdo to může považovat naopak za zradu. Konrád se má čeho bát. Už nám zřejmě víc nepoví. Zato Petřík má pro strach uděláno a je odtud daleko. Ráno se rozloučíme s laskavými hostiteli a vyrazíme za ním.“
„Jinak nikomu nic neřekneme, ani purkmistrovi? A co tady s těmi řádovými šaty?“ Optal se Bohuslav.
„Co se týče purkmistra, nezdá se, že by ho mrzelo, pokud se nerozloučíme. Však jsme se s ním ani nevítali. Prostě zmizíme. Naši podivní šedí přátelé z ulice před hospodou si mohou myslet, že jsme se vážně zalekli a vzali do zaječích. Takže všichni budou spokojení. A co se týče těhle johanitských šatů, vracet do kláštera je nebudeme. To by bylo neuctivé a nemoudré. Necháme je hostinskému na památku. Třeba se sem ještě vrátíme. A třeba se nám ještě budou hodit. Kdo ví?“
„Dobře, tak si ještě aspoň objednejme pořádné jídlo, než vyrazíme. A na co se Petříka ze ptáme?“ Zajímal se Bohuslav.
„Chytrému napověz.“ Odpověděl pan Šimon. „Zeptáme se ho, třeba, jestli nedostal od jeho arcibiskupské milosti ještě jeden podivný úkol, kromě bádání o Slavníkovcích. Třeba, jestli nedostal úkol bádat o původu Vítkovců“.

Kapitola XIX.

O historickém bádání pátera Petříka, o příjezdu jeho arcibiskupské milosti a jedné velmi smutné zvěsti.

„DOSTAL, milý Šimone, ty hlavo chytrá. Dostal. Takový byl už na univerzi tě,“ obrátil se páter Petřík na Bohuslava a ukazoval na pana Šimona. „Kaž dou šlupku oloupal, každou skořápku roztloukl, aby se dostal k jádru věci. Ale to vám povídám. Ať vám oběma příbramští permoníci ukroutí uši a nacpou nos hlušinou, jestli někde prozradíte jen půl písmenem, že vám to řekla tahle huba.“ A ukázal na svá usmívající se ústa. „Ale teď bez legrace. Mohl bych taky skončit jako kajícný a hlavně zapomenutý mnich někde ve sklepeních praž ského hradu. A o vašich hrdinských činech by také už nikdo neslyšel. To mi věřte.“ Pan Šimon si trochu uvolnil kytlici u krku: „O co tady jde, Petříku. K čemu jsme se při pletli. Musíme to vědět, jestli máme ještě nějak prospět královské koruně. A nebo případně zalézt do Kestřan a žít už jen klidným životem venkovského šlechtice“
„To se vám už asi nepodaří, přátelé,“ uklidnil je Petřík. „A krom toho, stejně by vám to nadalo spát. Tak tedy poslyšte, já vám povím, co jsem vyčetl ve starých knihách. O posledních Slavníkovcích máme zprávy od Kosmy, když píše o přepadení Libice léta Pána 995, kdy byli všichni úkladně přepadeni a vyvražděni. Tedy kromě svatého Vojtěcha, který zemřel v na misii Prusích až o dva roky později. Ovšem, na živu byl ještě stále po slední slavníkovký kníže, jménem Slavník. Ten unikl vraždění na Libici, protože v té době doprovázel krále Přemysla Otakara II. na pruské výpravě. Slavník ale padl během polsko české války léta Páně 1004 na pražském hradě, když kryl ústup polských vojáků. A nakonec, roku 1006 umírá poslední přeživší, bratr Vojtěchův svatý Radim, jenž byl arcibiskupem v Polském Hvězdně. Nikdo z nich nezanechal další potomky.“
„Ovšem, kromě jakéhosi Pořeje, který podle Kosmy unikl z Libice.“ Doplnil pan Šimon. „No dobrá, kromě Pořeje.“ Souhlasil Petřík. „ Ale ten není pro naše vyprávění důležitý, protože jeho rod, dnes Porajové, se usadil nadobro v Polsku, takže v Čechách už nikdo ne zbyl. Důležité je, že Slavníkovci mizí z našich dějin na přelomu tisíciletí. A potom, na konci dvanáctého století se zhruba v jižní části bývalé slavníkovské državy objevují Vítkovci.“ „Co by ale mohli mít společného? Vždyť je tu mezera dvě stě let.“ Podivil se Bohuslav. „Pane Šimone,“ obrátil se Petřík na staršího z bratří. „Tys vůbec nevyučil mladšího bratra pravidlům učené disputace. Jako že necháme řečníka dokončit nit. Až pak, prosím, možno oponovat, a to prosím, učeně oponovat.“
„Už jsem ticho jako pěna.“ Ujistil jej Bohuslav.
„Dobrá tedy. Vezmu tvou nevychovanou poznámku v potaz a odpovím otázkou. Kde se tak najednou vzal v jižních Čechách pan Vítek z Prčice, tak mocný a bohatý, aby si mohl dovolit rozdělit svým synům, včetně levobočka, hnedle pět panství? Jak dlouho může trvat nějakému rodu, aby ze svého skromného počátku, se rozvinul do také síly? Vezměme si to: už léta Páně 1169 je Vítek z Prčice zmiňován jako stolník krále Vladislava II. a také knížete Soběslava II. Za knížete Bedřicha byl dokonce správcem a sudím Prácheňského kraje. Takže buď nabyl během svého vlastního života tolik majetků, že je mohl rozdělit mezi pět synů, a nebyly to majetky malé, a nebo byl tou dobou správcem nějakého rodového majetku z dob minulých.“
„Když si to vezmu:“ Začal vypočítávat pan Šimon: „Krumlov, Rožmberk, Hradec Jindři chův, pak Třeboň, Landštejn a Sezimovo ústí. Tolik majetků by za jeden život nenastřádal ani bájný Krésus.“
„A to ještě vezmi v potaz majetky na Rakouské straně a ve středních Čechách.“ Doplnil Petřík.
„Takže sumou?“ Zeptal se pan Šimon. „Takže sumou,“ odpověděl Petřík. „Mojí tezí je, že se v jižních Čechách zachránil značný majetek Slavníkovců spravovaný kdysi pro Libici, jak bývalo zvykem, vedlejší rodovou větví. Pak Přemyslovci, nebo snad Vršovci, ale dejme tomu, že spíše Přemyslovci, přepadli, vyvraždili a vypálili Libici ve východních Čechách. Ale v jižních Čechách žádný pogrom nebyl. Mám za to, že jihočeští Slavníkovci, když vidě li krutý osud hlavní rodové větve, se začali raději hlásit k jiným kořenům. Každý rozvětvený rod má přece více kořenů. Členové bohatých rodů se žení a vdávají s příslušníky jiných rodů, různě se to proplétá. Mohli se třeba začít hlásit k nějaké rodové linii už tehdy známých Markvarticů. A nebo pro jistotu někoho méně známého či pokud možno téměř neznámého. Třeba nějakých Vítkovců.“ Petřík se narovnal za stolem a díval se na bratry, jak na ně jeho objevná teze zapůsobí.
„To je ovšem dosti odvážné tvrzení, milý Petříku.“ Pravil na to pan Šimon. „Našly by se ještě nějaké indicie, které by to mohly tvou tezi podepřít?“
„Indicie? Snad.“ Na to Petřík. „Všichni Vítkovci mají od počátku ve znaku pětilistou růži. Ve starších dobách, v dobách Slavníkovců, ovšem nebylo v Čechách tak rozšířeným zvykem, aby se šlechtické rody honosily erby a rodovými znameními. Přesto však je památ ka svatého Vojtěcha spojována s pětilistou růží. Je to opravdu jen indicie, nic víc, ale může být významná.“
Bohuslav se zatvářil učeně: „Takže sumou, co z toho pro nás vyplývá?“
„Takže sumou z toho pro nás vyplývá,“ ujal se slova pan Šimon, „že můžeme navázat na naše minulé zde povídání o snaze potomků dávných Slavníkovců o jakousi pomstu, či alespoň rehabilitaci? Totiž minule jsme tuto tezi odmítli jako nepravděpodobnou, vzhledem k mizivým možnostem pana Pořeje, byť zvíkovského kastelána, uspět v jakékoli snaze proti královským zájmům.“
„Tak jest.“ Pravil Petřík. „Ovšem dejme tomu, že pan Pořej by nebyl jen sám. Že by měl za sebou sílu a peníze nějakého mocného rodu? Možná v Čechách dnes nejmocnějšího?“ Nad stolem nastalo rozmýšlivé ticho.
„Ale proč to všechno?“ Zeptal se pan Šimon. „Kdyby byla země ve zmatcích a kdyby každá hlava rodu byla malým králem na svém území a kdyby na základě vzájemně vý hodných dohod a ústupků mezi rody bylo možné klást slabému panovníkovi nějaké poža davky, pak chápu. Ale situace taková není. Karel IV. je nejen králem českým, ale i císařem římským. Žádný náš král, snad kromě Přemysla II. Otakara, nebyl tak mocný a pevně usazený na trůnu.“
„To je pravda.“ Přitakal Petřík. „Ovšem vždy je pravidlem ptát se cui bono. Tedy kdo z toho může mít prospěch a jaký. Dejme tomu, že se za nějakým účelem rod jihočeských Vít kovců dohodl s rodem polských Porajů, protože mají společné slavníkovské kořeny. Na padne nás nějaký důvod, nějaký jejich plán, který by byl dnes v Čechách opravdu možný a uskutečnitelný?“
„A co když“, napadlo Bohuslava, „nejsou hlavním hybatelem celého tohoto dění Vítkovci, ale Porajové z Polska? Nemůže to souviset s tím, že nová česká královna Eliška Pomo řanská pochází právě z Polska? Nechtějí toho Porajové využít k získání vlivu i v Čechách?“ „Možné by to bylo,“ zauvažoval Petřík, „ale královna není král. Může svým vlivem na panovníka možná získat pro některého z Porajů nějaké dvorské úřady, ale nic víc.“ Pana Šimona něco napadlo: „Máš pravdu, Petříku. Královna není král. Ale její syn by mohl být. Letos v únoru se přeci Královně Elišce narodil syn Zikmund.“
„Ovšem,“ měl za to Bohuslav, „nástupcem trůnu se stává vždy prvorozený syn. Tedy dnes sedmiletý Václav.“
„Pokud to nedopadne jinak.“ Podotkl lakonicky pan Šimon.
„Ovšem. Pokud to nedopadne jinak.“ Opakoval Petřík.
„Nechme si přinést večeři.“ Navrhl pan Šimon. „A trochu medoviny. Už se mi nechce dál o takovýchto věcech přemýšlet. To všechno jsou úvahy, které jsou na míle vzdáleny poklidnému životu venkovských zemanů.“ „Máš recht, Šimone,“ řekl Petřík. Sám zaskočím do kuchyně a něco dobrého pro nás vyberu.“
Knihovník Petřík se vrátil s košem jídla, ale bohužel i s nečekanou novinou. „Mám nedob ré zprávy, přátelé. Přijela jeho arcibiskupská milost Jan Očko z Vlašimi. Zvěděla o vás a chce vás vidět.“
„To snad ještě nebude tak hrozné, jak se tváříš, Petříku.“ Zažertoval pan Šimon. „Ne.“ Odpověděl Petřík. „Mám horší novinu. Kaplan jeho milosti Václav, který ho do provází z Prahy, mi právě zdělil, že Kouřimslý arcijáhen Konrád je po smrti. A nebyla to přizozená smrt, Šimone. Našli ho v sakristii s dýkou v zádech. Už včera. Rychlý posel jel celou noc s tou zprávou na arcibiskupství.“
Pan Šimon vstal tak rychle, že strčil do stolu a skleněné poháry o sebe zazvonily. „Včera?“ Nevíš kdy včera? To jsme tam přece ještě byli. Uvažovali jsme, že za ním zajdeme a já nechtěl. Třeba kdybychom ne odjeli...“ nedopověděl a zase si sedl. Bohuslav se ozval. „To by ale asi nic nezměnilo, Šimone. Když jsme odjížděli, byl už mrtvý, řekl bych. Vzpomínáš na toho jezdce v šedém plášti, kterého jsme viděli před kostelem a uvnitř už ne? Já ti povím, proč jsme ho ne viděli. Protože nebyl v kostele ale v sakristii s dýkou v ruce. Zabil zbaběle Konráda zezadu, rychle opustil kostel, odjel za svými a pak si ještě počkali na nás.“ „Ať je to jak chce, musíme tam hned vyrazit.“ Roz hodl se pan Šimon.“
„Plně tě chápu, Šimone,“ řekl Petřík. „Ale to nepůjde. Ráno vás očekává jeho milost arci biskup. A kromě toho, co uděláš, když teď vyrazíš do noci? Cesta na rychlém koni trvá pět dní. To už je jedno, jestli pojedeš teď, nebo ráno. A musíte si s Bohuslavem rozmyslet, co tam vlastně chcete pořídit a jak. Jste jen dva a cizí. Jich je mnohem víc a domácích. Přemýš lej.“
Máš pravdu, Petříku.“ Uznal pan Šimon. Ale hned po audienci vyrazíme. Bůh ať vede naše kroky. Možná neuspějeme. Možná přijdeme k úhoně. Ale jet tam musíme. Alespoň tohle Konrádovi dlužím.“

Kapitola XX.

O čem se vyslovila jeho arcibiskupská milost, o čem tajemní lapkové a o čem rytíři řádu svatého Jana.

RÁNO po arcibiskupské mši přijala jeho milost Jan Očko z Vlašimi oba kestřanské bratry sama ve své pracovně, provoněné voskovými svícemi a plné pergamenových svitků a těžkých svazků na rozměrném stole . Arcibis kup byl již šedých vlasů, ale přesto se zdál plný energie. Když bratři povstali po požehnání, ukázal na stoličky, aby se spolu posadili. Žádné pohoštění, žádné poháry. Vypadalo to na krátkou audienci:
„Skoro se známe, že?“ Oslovila je Jeho milost. „Před sedmi lety jste dobře posloužili krá lovské koruně v Olomouci, jejíž biskupský stolec jsem tehdy spravoval. A nyní jsem v Praze něco zvěděl o vašem díle od pana Jana ze Středy. A také, samozřejmě, i zde od našeho mi lého učence Petříka. Předpokládám, že naopak už i vám sdělil všechno co měl, a možná i co neměl.“ Jeho milost se trochu usmívala. „Před dvěma lety jste i zde v Příbrami prokázali bystrý rozum a statečnou mysl. Takových služebníků je královské koruně třeba. Jak jistě víte, náš nejmilostivější císař dlí v Římě. A jak se říká, když je kocour z domu, myši myjí pré. Ačkoli by snad bylo příhodnější říci krysy, Bůh mi odpusť. Buďte opatrní. Prý se chys táte na cesty. Než odjedete, náš Petřík vám vydá můj pověřovací glejt. Není to, pravda glejt královský, ale i tak snad něco zmůže. A snad prospěje i toto.“ Jeho milost vzala ze stolu ob jemný váček, v němž to slibně zacinkalo a podala panu Šimonovi. Učinili jsme i jistá opat ření k vašemu bezpečí. A modlíme se, aby dostačila.“
Bratři tentokrát nešetřili koně a večer na nocleh vzali za vděk hostincem i prostou chalupou, jak se namanulo. A tak už dopoledne pátého dne dorazili ke známému místu, na kterém zachránili peníze a snad i krk sedláku Matějovi. Když opět vyjeli na onen kopec a vnořili do lesa, naskytla se jim za zátočinou zajímavá scéna, jako by to místo bylo oča rované. Tentokrát ale nikdo nečekal na selský nebo kupecký vůz. Tentokrát čekali lapkové na pana Šimona a Bohuslava. Uprostřed cesty stáli čtyři jezdci v šedých pláštích. Když k nim pan Šimon a Bohuslav dojeli, ten s kožešinovou čepicí a pavím pírkem opět tasil meč na namířil na pana Šimona: „Tentokrát už mne pán svou sponou neoklame!“
Pan Šimon si nahmatal plášťovou sponu a podíval se pozorně na jezdce naproti. Jeho šedý plášť byl spojen nachlup stejnou sponou. A pláště jeho druhů stejně tak. Jezdec v čele pokračoval: „Už víme o pánech co je třeba. Jen prosíme, pány, aby si dali dobře poradit. Ne chceme životy pánů, stačí nám jejich moudré rozhodnutí.“
„Co je podle pána moudré rozhodnutí?“ Zajímal se pan Šimon.
„Pánové budou tak laskavi a obrátí koně. V Kouřimi nebudou vítáni. Mohou odjet na svoji malou tvrz stranou světa a v klidu dožít. Nač si pálit prsty za zájmy cizích pánů? Když jsou dva medvědi v zápase není dobré myším, motat se jim pod nohy. Jistě to pánové uváží.“ „A když neuváží?“ Zeptal se pan Šimon plný odhodlání, při vzpomínce na přítele Konrá da.
„Pak je mi pánů líto.“ Dal znamení svým lidem a všichni odhodlaně tasili meče.
„Jsme čtyři a vy jen dva. Máme stejně dobrý výcvik v boji jako vy, pánové. Možná lepší. Ať už pánové obrátí koně nebo ne, do Kouřimi tak jako tak nedojedou.“ Pan Šimon a Bo huslav rovněž tasili, pobídli koně a vyhlíželi si, s kým jako prvním v tom nerovném zápase zkříží zbraň. Vtom se za nimi na kraji lesa ozval dusot rychlých kopyt. Rytíři v šedých pláš tích zaváhali. Pan Šimon s Bohuslavem se otočili a viděli, jak se k nim blíží čtyři maltézští rytíři. Šedý jezdec s kožešinovou čapkou dal znamení svým mužům a všichni zastrčili meče do pochvy. Pak se významně podíval na pana Šimona, otočil koně bokem a zmizel mezi stromy vedle cesty. Jeho druhové ho následovali.
Mezitím johanité dorazili až ke Kestřanským. Bůh buď pochválen, pánové,“ řekl jeden z nich. „Zdá se, že jsme vás zastihli v nesnázích. Už jsme slyšeli, že tato cesta před Kouřimí není bez nástrah. Prý tu žije banda jakýchsi lapků.“
„Skutečně to byla Boží pomoc.“ Odvětil pan Šimon. „Zvěsti o lupičích mohu medle potvr dit, sami jsme je už jednou viděli. Ale tito jezdci nebyli místní lupiči. Byli nebezpečnější.“ „Patrně ano.“ Odpověděl Johanita. Dovolte, abych se představil. Jsem Adalbert a vedu naši malou skupinu ze strakonické komendy na cestě do Kouřimi. Máme tam cosi k vyřízení v klášteře bratří cisterciáků. A vy jste, nemýlím-li se páni z Kestřan. Možná si na mne nepa matujete, ale viděli jsme se v Písku na jednání ještě s nebožtíkem Budislavem z Březnice.“ „Ano, jistě, pamatuji se,“ Připomněl si pan Šimon. Jednalo se, tuším, o stížnostech pana Pořeje ze Zvíkova.
„Tak.“ Stvrdil rytíř. Tehdy se mýlil, dej mu Pán Bůh nebe. Nebudete-li proti tomu, do provodíme vás do města. Doporučujeme přijmout s námi pohostinství opata Leopolda. V klášteře je příjemno a bezpečno.“
„Rádi přijmeme s bratrem Bohuslavem váš doprovod, pánové.“ Poděkoval pan Šimon. „Ovšem, co se týče ubytování, máme už v Kořimi své přátele, kterým můžeme plně důvě řovat.“
„Doufejme.“ Dodal Afdalbert. „Doufejme.“
Do hostince U Hradeb dorazili kolem poledního. Rádi seznali že hostinského Adama s šenkýřkou Pavlenou jejich příjezd potěšil. Pamatovali si, že Kestřanští dovedou být štědří. Protože byl právě čas k jídlu, donesli jim hned ke stolu hutný hovězí vývar a ještě měkký chléb od rána.
„Vaše komůrka je už bohužel obsazená.“ Sdělil jim šenkýř. „Hosté se tu pořád mění. Ale připravíme vám komůrku hned naproti schodům. Ráno se uvolnila. Také s ohništěm, samo zřejmě. Pavlena už tam šla se dřívím. A mohu-li se zaptat, copak sem pány tak brzo přivá dí?“
„Smutná událost, šenkýři.“ Odpověděl pan Šimon. Už jsi jistě slyšel k mordu arcijáhna Konráda?“
„Bůh naše město opatruj.“ Pokřižoval se hostinský. „Za tohle na nás přijde trest Páně. Věřte mi, pánové. Arcijáhna! A v kostele! A pánové ho, počítám, znali.“
„Ne jen znali. Odvětil pan Šimon. „Byli jsme dobří přátelé. Mám svůj úmysl usvědčit vraha, ale nevím, jak pochodím. Budeš li nám, Adame, v této věci zase ku pomoci?“ „Cokoli, co může sejmout tu kletbu z Kouřimi, pánové.“ Hostinský se uklonil a odešel pro víno.
„Je dobré, že nám chce i hostinský pomoci.“ Mínil Bohuslav. „Je místní, zná spoustu lidí. Ale v čem nám vlastně bude pomáhat, Šimone? Máš nějaký plán?“
„Myslím, že se můžeme obrátit o pomoc také na klášter. Aspoň se mi to tak jeví. Máme ar cibiskupský glejt. Ale první, co je třeba udělat, je navštívit konečně toušickou tvrz.“ „Jen tak sami?“ Zapochyboval Bohuslav.
„Žádné dobrodružství pod rouškou tmy.“ Odpověděl pa Šimon. Vyrazíme hned teď po obě dě. A máme ten glejt. Jen si uložíme věci nahoru do své nové komory, vyptáme se hostin ského kudy na Toušice, a vyrazíme.“

Kapitola XXI.

Jak pan Šimon a pan Bohuslav pořídili v Toušicích, čeho se dočkali v Kouřimi a jak to vy mysleli.

KOUŘIM opustili Malotickou branou a na Toušice dorazili za půl hodinky. Drželi se cesty po levé straně řeky Výrovky, která je dovedla přes samotnou ves až ke tvrzi. Stála o samotě a překvapivě jen na malé mýtině uprostřed lesní vyvýšeniny. Obyvatelé tvrzí se většinou snažili vyklučit kolem hradeb, či palisád všechny stromy tak, aby byly od tvrze co nejdál, kdyby se v lese chtěli shromáždit nepřátelé k překvapivému útoku. Zde se patrně něčeho ta kového neobávali. Přesto ovšem obranu nezanedbávali. Vstupní brána byla široce obezděná z kamenných kvádrů, se zastřešenou lávkou nahoře. Kamenná hradba, která navazovala na bránu, pak začala od pravé strany postupně nahrazovat val s dřevěnou palisádou, což muse lo být velmi nákladné. Tvrz tedy měla být pevná, ale ne příliš na očích. Bratři zamířili z toušické cesty napravo k dřevěnému mostu, který před nimi překlenoval hluboký příkop před samotnou branou. Pan Šimon odhadoval, že v době nebezpečí se dal příkop patrně na pustit vodou z Výrovky. Brána za ním byla zavřená. Postavili se s koňmi před mostem, aby na ně z tvrze dobře viděli. „Mám zavolat?“ Ze ptal se Bohuslav pana Šimona. Někteří rytíři ohlašovali svůj příjezd i troubením na roh, ale nic takového s sebou neměli. „Ještě chvilku počkáme.“ řekl pan Šimon. Určitě už o nás vědí.“ A skutečně, za malou chvíli se na dřevěné lávce nad branou ukázala vousatá hlava v přilbici:
„Kdo jste a co chcete?“ Zvolala na ně hlava dolů trochu stroze, jako by před branou stáli dva obtěžující potulní kejklíři, nebo žebráci.
„Pan Šimon se nedal vyvézt z míry. Zvedl ruku se svitkem: „Máme glejt s pečetí jeho arci biskupské milosti! Pátráme po okolnostech smrti arcijáhna Konráda z Písku.“ Vousatá hlava se otočila a vypadalo to, že mluví s někým dole za sebou na nádvoří. Pak se zase obrátila ke Kestřanským: „My nejsme poddaní jeho milosti arcibiskupa pražského! Jsme tu lidé svo bodní. S takovým glejtem si můžete jet leda do kláštera v Kouřimi!“
Pan Šimon ještě zvolal nahoru: „Přece se nebudeme zatěžovat formalitami. Jde jen o přá telské setkání. Chceme jen pohovořit s panem Gerhardem z Toušic!“ Vousatá hlava se zase otočila na nádvoří a po chvíli zpátky ke Kestřanským:
„Pan Gerharg tu není. Je v Polsku. Takže to můžete zkusit zase jindy. Ale aby bylo jasno, vraťte s královskou pečetí, nebo už nejezděte vůbec!“ Vousatá hlava zmizela. Tvrz zůstala tichá a netečná.
„To byla krátká návštěva.“ Poznamenal Bohuslav, když otočili koně. „A moc jsme se ne dověděli.“
„Něco přece.“ Řekl pan Šimon. Že tu žijí lidé nezdvořilí. A kromě toho, je pro nás lépe, že nám neotevřeli. Při takovém jednání by se mohlo stát, že bychom uvnitř skutečně přišli k úhoně.“
„Co tedy uděláme?“ Zeptal se Bohuslav. Vrátíme se domů jen tak s nepořízenou?“
„Také se ti nechce, že?“ Mrkl na něj pan Šimon. „Víš co? My teď uraženě odjedeme na cestu k řece a tam se schováme mezi stromy. Možná se něco začne dít.“
A dělo se. Chvilku poté, co bratři zmizeli toušickým z dohledu, se v bráně tvrze otevřela menší vrátka. Se skloněnou hlavou jimi projel jezdec v šedém plášti, na hlavě kožešinovou čepici a pavím pírkem. Dal se na cestu ke Kouřimi.
Kestřanští, schovaní za stromy, ho nechali přejet a po chvíli se pustili za ním. „Dáme mu náskok, aby si nás nevšiml.“ Řekl pan Šimon. Stejně jede do Kouřimi, tak nám nikam ne zmizí. Za Malotickou branou ho dohoníme, mezi lidmi ve městě se spíš ztratíme, kdyby se rozhlížel kolem. Podíváme se, kam má pán namířeno“.
„Jen aby se nemotal po městě moc dlouho,“ mínil Bohuslav, „Už se začíná šeřit. Možná, že jede do hostince za Mechtyldou?“
Ukázalo se, že šedý jezdec měl namířeno k náměstí, ne však do hostince, ale na radnici. Před vchodem do radhausu seskočil z koně, uvázal ho ke kruhu vedle dveří a vběhl dovnitř. Kestřanští čekali, ale jezdec byl uvnitř dlouho. Rozhodli se proto, že přejedou rynek do Pražské ulice, aby byli blíže svému hostinci, protože slunce už zapadalo. A také teď odtud lépe uvidí na dveře radnice. Ještě chvíli čekali na rohu své ulice, když šedý jezdec vyšel z radnice ven, koně nechal na místě a rychle vykročil jejich směrem. Za ním spěchal rychtář s městským právem v ruce a dva knechti. „Co má tohle znamenat?“ Broukl Bohuslav. Raději sesedli z koní, vzali je za uzdu a popošli dál od rohu a od ulice s šenkem. Šedý jezdec se svým doprovodem zahnuli k jejich šenku. Kestřanští se zase přiblížili k rohu, aby mohli po zorovat, zda nemají namířeno do jejich hostince. Skutečně se tam všichni zastavili, jednoho knechta nechali před vchodem a vešli dovnitř.
„To vypadá na malér.“ Řekl pan Šimon. „Vsadil bych se o všechny falešné groše, že nás ten dareba z Toušic u rychtáře pomluvil a z něčeho obvinil.“
„Věru,“ uvažoval Bohuslav. „Teď není nejpříhodnější doba k návratu do šenku. Ale co bu deme dělat? Máme tam věci, ještě jsme je ani nestačili vybalit. Mohli bysme se tam dostat nějakou cestou zezadu, přes dvůr, popadnout naše věci a zmizet?“
„To by bylo dobré, kdyby to bylo možné.“ Odtušil pan Šimon. Ale co potom? Můžeme požádat o nocleh v klášteře, jak radil johanita Adalbert. Ale to bychom zůstali v klášteře jako ve vězení. Brány z města určitě už hlídají a ve městě nebude dobré nechat se vidět.“ „Stejně je to ale jediné možné řešení.“ Přesvědčoval ho Bohuslav. Zkusíme se tady něku dy dostat za hostinec. Ale nerad bych tam uvnitř potkal toho toušického a knechty. Nechtěl bych se odvděčit našemu hostinskému tím, že mu při potyčce rozbijeme krčmu.“
Vtom viděli, jak z hostince vyšel na ulici šedý jezdec s rychtářem a druhým knechtem.
Toho prvního nechali pořád hlídat u dveří a vraceli se, podle všeho, s nepořízenou, na radni ci. Kestřanští si trochu oddechli, když tu za sebou uslyšeli rychlé kroky. Otočili se a v přítmí rozpoznali vysokou hubenou postavu šenkýřky Pavleny:
„Díku Bohu, pánové, že vás vidím! Říkala jsem si, že vás musím někde po městě najít a varovat. Představte si! Do naší krčmy vpadl najednou pan Gerhard z Toušic s rychtářem a knechtem. A rychtář hned, že vás pan Gerhard obvinil z vraždy arcijáhna Konráda. Ten pan Gerhard tam stál a chtěl aby vás odvedli na radnici. A že prý má na to očité svědky, kteří vás viděli v kostele a jak jste ho tam mordovali. A že jich prý přivede, kolik jen purkmistr bude chtít! Řeknu vám, ňák se mi ta jeho řeč nezdála, ale rychtář na to, že s ním budete muset jít do šatlavy a že se to musí řádně vyšetřit. Ale pojte, vezmu vás k nám zadem přes dvůr. Knecht zůstal ve předu na ulici. Ani ho, troubu, nenapadlo, že se chodí taky jinudy. „Tak vida:“ Řekl pan Šimon, když šli za Pavlenou, každý koně za uzdu. „Pan Gerhard osobně.“ Viděl nás minule v kostele. Ale my jeho taky. A že si přivede zástup očitých, byť falešných svědků, tomu věřím. Peníze mu zřejmě nechybí.“
„Myslel jsem si to, že Konráda zabil.“ Řekl Bohuslav.„Prohlíželi jsme přece kostel, ale nikde jsme ho neviděli, ačkoli tam vstoupil před námi.“
„Ano.“ Přitakal pan Šimon.“ Neviděli jsme ho, protože byl v sakristii a mordoval Konrá da. A pak nám zmizel. Chystal jsem se, že ho obviním, jen co seženeme důkazy. Ale přede šel nás a důkazy si zaplatí sám, jak mu bude libo.“
Mezitím došli Pivovarskou ulicí přes prázdný plac zarostlý travou a všelijakým bejlým k zadnímu plotu hostince spleteného z proutí mezi kůly. Koně nechali za plotem, ať se napa sou, budou potřebovat sílu. Zadní vrátka ze dvora vedla rovnou do lokálu pod schody. První šla Pavlena a když viděla, že od stolů se právě nikdo nedívá, kývla na ně. Přeběhli na scho dy a do své komůrky. Za nimi hned přišel i hospodský Adam, který dole narážel sud a ještě si utíral ruce do zástěry.
„Povídám si,“ řekl, „že nevím, zdali ještě nepřijdou. Byli i tady vevnitř a hledali kdoví co. Kestřanští se podívali kolem, jejich věci byly z vaků vyházené na postele a na zem. Ale vy padalo to, že se nic neztratilo. Bohuslav začal rozházené věci dávat zpátky do cestovních vaků.
„Jářku“, řekl hospodský, „neměli by ste tu přebejvat přes noc. Nejlíp, kdybyste přeno covali venku na statku u našeho Matěje. A pak už můžete jet, kam, libo. Vemte i ten vyší vaný šátek pro hospodyni, určitě by ho zase chtěla. A my řeknem, že nic nevíme. Když vás neuvidí knech na ulici, tak vás neviděl nikdo.“
„No jo. Ozvala se praktická Pavlena. „Jenomže brány se už za chvíli zavírají. Je třeba si pospíšit. A taky jak to, medle, zařídit, aby vás strážní pustili ven. Určitě mají befel od rych táře. Zvlášť tady hned vedle na Kolínské bráně.“
Tu pana Šimona něco napadlo. „Poslyš, Adame, máš tady ještě ten vak s johanitským odě ním?“ „Jak pak by ne, pane!“ Hostinský se uklonil, vyběhl ven a za chvíli byl zpátky i s va kem. Kestřanští mu štědře zaplatili za pohostinství i věrnost.“
„Děkujeme a Pán Bůh zaplať“. Řekla Pavlena, když viděla, kolik drží Adam v hrsti.
„A já řeknu rychtářovi,“ na to hostinský, „že jste zmizeli bez placení. To aby nám víc věřil a míň se vyptával!“
Po chvíli jeli směrem od cisterciáckého kláštera k Pražské bráně dva maltézští rytíři. „Že se vám chce, chlapi, teď za tmy z města!“ Volal na ně přátelsky jeden ze strážných, kteří stáli u branné věže. „Je tam, věru, na cestách všelijaká cházka.“
„My máme pro strach uděláno.“ Odpověděl jeden z johanitů a požehnal jim.
„To víš, Vaňku,“ řekl druhý zbrojnoš. „Řádoví rytíři, to jsou chlapíci.“ Na zvonici svatého Štěpána se ozval zvon oznamující večerní klekání.
„Je na čase zavřít bránu, Havle,“ řekl Vaněk, když rytíři projeli. „Tak opři se do toho dřeva. Já podržím závoru.“
Když se bratřím Kestřanským za zády zavřela brána města Kouřimi, oddychli si. Teď je nikdo pronásledovat nebude. Matějův statek nebyl od města daleko.
Ale zatímco ve dne by to byla otázka chvíle, v noci to bylo složitější. Ne, že by byla tma jako v pytli. Ale je až s podivem, jak krajina, kterou ve dne znáte, se v noci jeví jako docela jiná. Asi po půl hodině jízdy si řekli, že určitě to místo přejeli a měli by se vrátit. Nakonec cestu našli a to už byli hodně unavení. Když zabušili na vrata statku, začaly kolem nich poletovat drobné vločky. Byl to toho roku první sníh.
Ráno byl dvůr i střechy chlévů poprášené jako bílým cukrem. Kestřanští sešli dolů, stále oblečení v červených pláštích s maltézskými kříži a v kroužkových kuklách přes teplé vlněné čepce. Hospodyně jim včera v noci zprvu ani neotevřela, když je skrz prkna dveří viděla, a zvolala ra ději Matěje. Ten je poznal až po hlase. Ale věděl, že je slušné na nic se nevyptávat. Pan Šimon s Bohuslavem jim pak stejně to hlavní vylíčili u pozdní večeře. Teď ráno byli sbaleni a připraveni odjet. Rozloučili se s přáním, aby se shledali v lepších časech a bratři dostali nějaké zásoby na cestu. Hospodář Matěj jim popřál Boží ochranu a šel po své práci. Když se otočili, viděli jen hospodyni Bětu, jak jim ještě ze vrat mává vyšívaným šátkem.

Kapitola XXII.

Jak pan Šimon poučil pana Bohuslava o válečné hře, jak je dohonili a předhonili a potom a jak se vydali novou cestou.

„TAK kam vlastně jedeme, Šimo ne?“ Zeptal se Bohuslav. „Za jeho arcibiskupskou milostí na Příbram, nebo rovnou do Prahy za krá lovským kancléřem Janem ze Stře dy?“ Odtud je to do Prahy jen dva „Myslím, řekl pan Šimon po chvíli, že ani do Pří bramě, ani do Prahy. Nejvíc mne to teď táhne do Kestřan. Nechat všechno to, co se tu stalo, za sebou. Ještě tak vyšetřit tu falešnou ražbu v Písku. To by nám příslušelo. Ale na ostatní věci ať si pan královský kancléř zjedná jinačí služebníky.“
Bohuslava ta slova překvapila. „A co Konrád? A vražda pana Pořeje a ta zmizelá koruna na Zvíkově? To bys nechal jen tak? Co tě k tomu, proboha, přivedlo?“
„Co mne k tomu přivedlo?“ Zeptal se pan Šimon. Jedna zvláštní cizokrajná hra pro zá bavu. Slyšel jsi někdy o hře v šachy?“
„Tuším, že od Petříka, ale nejsem si jistý. O co jde?“
„Je to taková válečná hra, která k nám přišla z východních zemí. Na dřevěné desce jsou malé figurky, jako dvě malá vojska. Nad nimi stojí z každé strany jeden člověk a posouvá figurkami tak, aby získal výhodu a vítězství. A já se teď, Bohuslave, cítím, jako taková malá dřevěná figurka, kterou někdo odněkud postrkuje. A to se mi hrubě nelíbí. Tak jen si to vez mi. Na jedné straně se nám staví do cesty lidé, které vůbec neznáme a obviňují nás a usilují nám o život z důvodů, o kterých nic nevíme.“
„Jako třeba ti muži v šedých pláštích?“
„Jako třeba.“ Odpověděl pan Šimon. „A na druhé straně nám pomáhají vpodstatě neznámí lidé, po kterých jsme to nežádali a z důvodů, které netušíme.“
„Jako třeba ten cisterciácký mnich, který přinesl johanitské oblečení, nebo ti Johanité před Kouřimí?“ Ozval se Bohuslav.
„Právě tak.“ Odpověděl pan Šimon. „Pamatuješ si na ta slova Gerharda z Toušic, když nás chtěli zastavit před Kouřimí? Řekl, že když se rvou dva medvědi, není pro myš dobré, motat se jim pod nohama. Pěkné varování pro dvě myši z Kestřan. Jen stále úplně nevíme, kdo jsou ti medvědi a proč, a o co se vlastně rvou. Jenom tušíme. Ale to, co tušíme, mne právě vede k myšlence, nechat to všechno na povolanějších a vrátit se k poklidnému životu na Kestřany, kde jsme svými pány.“
„Rozumím.“ Řekl Bohuslav. „Ale když si vezmeme to, co říkal Gerhard z Toušic před Kouřimí, nechceš náhodou udělat přesně to, co po tobě tehdy chtěl? Otočit koně, zapo menout na Kouřim a vrátit se na svou venkovskou tvrz?“
„Máš pravdu, Bohuslave,“ řekl po chvíli pan Šimon. „Vypadá to, že vyhrál, že?“ Ale má nás to mrzet? On zřejmě dobře ví, o co hraje. Ale my se máme té hry účastnit, a přitom to nevíme. Hrát, nebo nehrát? To je to, oč tu běží.“
„Každopádně,“ ujistil se Bohuslav, nevyhrál tak, jak by si přál. Nejsme zavření v Kouřimi a on neví kam jsme se poděli a zda už jsme s ním skončili. Tedy, na chvíli mne, Šimone, na padlo vydat se do rukou spravedlnosti, vždyť jsme nevinní. Mohli bychom se na soudu očis tit a přitom naopak usvědčit Gerharha jako vraha. Ale asi by to nebylo tak jednoduché.“ „To by věru nebylo,“ usmál se pan Šimon. Tedy, bylo by to mnohem snazší, kdyby mord Konráda, coby arcijáhna, řešil církevní soud, kde má hlavní slovo jeho milost pražský arci biskup. Ale pochybuji, že by byl purkmistr Milota svolný jít touto cestou. Spíš počítám s tím, že jako představitel královského města by trval na tom, že rozhodnout musí sám panovník. Jako šlechtice nás nemůže odsoudit nikdo jiný. A protože Konrád, de fakto, šlech tic nebyl, vyšli bychom z toho s nějakou pokutou, i kdyby nás přece jen falešně odsoudili.“ „Nešlo by nám tedy o hrdlo?“ Zeptal se Bohuslav.
„Oficiálně ne. Ale museli bychom čekat na Kouřimské radnici, než se vrátí náš císař z Říma. A to bychom si ještě počkali. A určitě spíše někde ve sklepení radnice, než v příjemně vytopené komůrce s výtečnou krmí. Může se zajisté stát i neštěstí a člověk zatčený a obvi něný se ani soudu, natož spravedlivého, dočkat nemusí. Proto jsem nanejvýš rád, že nás ti kouřimští přece jen nechytili. Rychtářovi bych snad ještě věřil. Ale o purkmistrovi Milotovi nevíme, komu vlastně slouží a u Gerharda z Toušic je to jasné. Ale máš pravdu. Tak úplně nevyhrál.“
Když tak oba bratři cestou uvažovali, uslyšeli náhle za sebou ostrý dusot kopyt. Vypa dalo to na několik koní, kteří jeli tryskem a blížili se k nim. „Jenom v klidu, Bohuslave.“ Řekl pan Šimon. Nezrychlovat, ani se příliš neotáčet. Ruku na jilec meče a uvidíme, co se bude dít.“ Skupina jezdců už dorazila až k nim. Minuli je ale bez povšimnutí, jen se za nimi zaprášilo a jejich šedé pláště za nimi vlály jak spěchali dopředu cestou před nimi. „Vida,“ oddychl si Bohuslav, když pronásledovatelé zmizeli za zátočinou. Dva maltézští rytíři je nezajímají.“
„To je pravda,“ pravil pan Šimon. „Ale dříve nebo později dojdou k myšlence, že jsme se určitě ukryli někde na cestě. Otočí se a pojedou nám naproti, nebo tam někde před námi bu dou čekat. Ze předu by nás nejspíš poznali i v těch kuklách. Ale víš co? Ať si počkají. My totiž opustíme cestu k domovu a vydáme se tudy nalevo, kolem tohohle velkého potoka. Doufám, že nás dovede až k Sázavě.“
Co máš zase za lubem, bratře?“ Zeptal se Bohuslav.
„Uvidíš.“ Odpověděl pan Šimon. „Vždycky jsem chtěl aspoň jednou navštívit klášter na Sázavě a projít ta stará místa spojená se svatým Prokopem. A teď se nabízí příležitost velmi vhodná. Odjedeme na posvátné místo a všechno to, o čem jsme teď uvažovali, necháme za sebou i s panen Gerhardem.“
„Budeme na Sázavě hledat klid a mír?“ Zeptal se Bohuslav.
„Klid a mír.“ Přitakal pan Šimon. „A kdo ví, možná i odpověď?“

Kapitola XXII.

Jak pan Šimon poučil pana Bohuslava o válečné hře, jak je dohonili a předhonili a potom a jak se vydali novou cestou.

„TAK kam vlastně jedeme, Šimo ne?“ Zeptal se Bohuslav. „Za jeho arcibiskupskou milostí na Příbram, nebo rovnou do Prahy za krá lovským kancléřem Janem ze Stře dy?“ Odtud je to do Prahy jen dva „Myslím, řekl pan Šimon po chvíli, že ani do Pří bramě, ani do Prahy. Nejvíc mne to teď táhne do Kestřan. Nechat všechno to, co se tu stalo, za sebou. Ještě tak vyšetřit tu falešnou ražbu v Písku. To by nám příslušelo. Ale na ostatní věci ať si pan královský kancléř zjedná jinačí služebníky.“
Bohuslava ta slova překvapila. „A co Konrád? A vražda pana Pořeje a ta zmizelá koruna na Zvíkově? To bys nechal jen tak? Co tě k tomu, proboha, přivedlo?“ „Co mne k tomu přivedlo?“ Zeptal se pan Šimon. Jedna zvláštní cizokrajná hra pro zá bavu. Slyšel jsi někdy o hře v šachy?“
„Tuším, že od Petříka, ale nejsem si jistý. O co jde?“
„Je to taková válečná hra, která k nám přišla z východních zemí. Na dřevěné desce jsou malé figurky, jako dvě malá vojska. Nad nimi stojí z každé strany jeden člověk a posouvá figurkami tak, aby získal výhodu a vítězství. A já se teď, Bohuslave, cítím, jako taková malá dřevěná figurka, kterou někdo odněkud postrkuje. A to se mi hrubě nelíbí. Tak jen si to vez mi. Na jedné straně se nám staví do cesty lidé, které vůbec neznáme a obviňují nás a usilují nám o život z důvodů, o kterých nic nevíme.“
„Jako třeba ti muži v šedých pláštích?“
„Jako třeba.“ Odpověděl pan Šimon. „A na druhé straně nám pomáhají vpodstatě neznámí lidé, po kterých jsme to nežádali a z důvodů, které netušíme.“ „Jako třeba ten cisterciácký mnich, který přinesl johanitské oblečení, nebo ti Johanité před Kouřimí?“ Ozval se Bohuslav.
„Právě tak.“ Odpověděl pan Šimon. „Pamatuješ si na ta slova Gerharda z Toušic, když nás chtěli zastavit před Kouřimí? Řekl, že když se rvou dva medvědi, není pro myš dobré, motat se jim pod nohama. Pěkné varování pro dvě myši z Kestřan. Jen stále úplně nevíme, kdo jsou ti medvědi a proč, a o co se vlastně rvou. Jenom tušíme. Ale to, co tušíme, mne právě vede k myšlence, nechat to všechno na povolanějších a vrátit se k poklidnému životu na Kestřany, kde jsme svými pány.“
„Rozumím.“ Řekl Bohuslav. „Ale když si vezmeme to, co říkal Gerhard z Toušic před Kouřimí, nechceš náhodou udělat přesně to, co po tobě tehdy chtěl? Otočit koně, zapo menout na Kouřim a vrátit se na svou venkovskou tvrz?“
„Máš pravdu, Bohuslave,“ řekl po chvíli pan Šimon. „Vypadá to, že vyhrál, že?“ Ale má nás to mrzet? On zřejmě dobře ví, o co hraje. Ale my se máme té hry účastnit, a přitom to nevíme. Hrát, nebo nehrát? To je to, oč tu běží.“
„Každopádně,“ ujistil se Bohuslav, nevyhrál tak, jak by si přál. Nejsme zavření v Kouřimi a on neví kam jsme se poděli a zda už jsme s ním skončili. Tedy, na chvíli mne, Šimone, na padlo vydat se do rukou spravedlnosti, vždyť jsme nevinní. Mohli bychom se na soudu očis tit a přitom naopak usvědčit Gerharha jako vraha. Ale asi by to nebylo tak jednoduché.“ „To by věru nebylo,“ usmál se pan Šimon. Tedy, bylo by to mnohem snazší, kdyby mord Konráda, coby arcijáhna, řešil církevní soud, kde má hlavní slovo jeho milost pražský arci biskup. Ale pochybuji, že by byl purkmistr Milota svolný jít touto cestou. Spíš počítám s tím, že jako představitel královského města by trval na tom, že rozhodnout musí sám panovník. Jako šlechtice nás nemůže odsoudit nikdo jiný. A protože Konrád, de fakto, šlech tic nebyl, vyšli bychom z toho s nějakou pokutou, i kdyby nás přece jen falešně odsoudili.“ „Nešlo by nám tedy o hrdlo?“ Zeptal se Bohuslav.
„Oficiálně ne. Ale museli bychom čekat na Kouřimské radnici, než se vrátí náš císař z Říma. A to bychom si ještě počkali. A určitě spíše někde ve sklepení radnice, než v příjemně vytopené komůrce s výtečnou krmí. Může se zajisté stát i neštěstí a člověk zatčený a obvi něný se ani soudu, natož spravedlivého, dočkat nemusí. Proto jsem nanejvýš rád, že nás ti kouřimští přece jen nechytili. Rychtářovi bych snad ještě věřil. Ale o purkmistrovi Milotovi nevíme, komu vlastně slouží a u Gerharda z Toušic je to jasné. Ale máš pravdu. Tak úplně nevyhrál.“
Když tak oba bratři cestou uvažovali, uslyšeli náhle za sebou ostrý dusot kopyt. Vypa dalo to na několik koní, kteří jeli tryskem a blížili se k nim. „Jenom v klidu, Bohuslave.“ Řekl pan Šimon. Nezrychlovat, ani se příliš neotáčet. Ruku na jilec meče a uvidíme, co se bude dít.“ Skupina jezdců už dorazila až k nim. Minuli je ale bez povšimnutí, jen se za nimi zaprášilo a jejich šedé pláště za nimi vlály jak spěchali dopředu cestou před nimi. „Vida,“ oddychl si Bohuslav, když pronásledovatelé zmizeli za zátočinou. Dva maltézští rytíři je nezajímají.“
„To je pravda,“ pravil pan Šimon. „Ale dříve nebo později dojdou k myšlence, že jsme se určitě ukryli někde na cestě. Otočí se a pojedou nám naproti, nebo tam někde před námi bu dou čekat. Ze předu by nás nejspíš poznali i v těch kuklách. Ale víš co? Ať si počkají. My totiž opustíme cestu k domovu a vydáme se tudy nalevo, kolem tohohle velkého potoka. Doufám, že nás dovede až k Sázavě.“
Co máš zase za lubem, bratře?“ Zeptal se Bohuslav.
„Uvidíš.“ Odpověděl pan Šimon. „Vždycky jsem chtěl aspoň jednou navštívit klášter na Sázavě a projít ta stará místa spojená se svatým Prokopem. A teď se nabízí příležitost velmi vhodná. Odjedeme na posvátné místo a všechno to, o čem jsme teď uvažovali, necháme za sebou i s panen Gerhardem.“
„Budeme na Sázavě hledat klid a mír?“ Zeptal se Bohuslav.
„Klid a mír.“ Přitakal pan Šimon. „A kdo ví, možná i odpověď?“

Kapitola XXIII.

Jak pan Šimon a pan Bohuslav našli nocleh, co se tam na ně čekalo a proč pan Šimon promluvil o mladém Arnoštovi k Kestřan.

LES je jiný svět. I stromy jsou živé bytosti, byť nemluvné. Prohlížíte si je, projíždíte mezi nimi vyhýbáte se trnitému podrostu, snažíte se neztratit potok z dohledu, stále z kopce až k řece. Občas se zastavíte, napijete se a napojíte koně, seberete podzimní houbu, pro strýčka příhodu, a pokračujete v cestě. Bratři vyjeli brzy ráno, ještě za tmy a vida, nyní už se zase začínalo šeřit.
Na podzim světla ubývá. Tentokrát byla obloha jasná, nad jejich hlavami mezi větvemi stromů tu a tam začaly probleskovat první hvězdy.
„Požádáme o nocleh v Sázavském klášteře?“ Zeptal se Bohuslav. „Nějakou prostou stravou bych nepohrdl.“
Pan Šimon si nebyl jistý: „Přemýšlel jsem o tom, ale zatím se ještě nechci zbavit johanitského odění. Člověk nikdy neví. Také ale nechci v klášteře budit i mnichů neprav divou představu, že jsme z jejich stavu, tedy také mniši, jen z jiného řádu. Raději bych se na noc uložil někde poblíž kláštera. Aspoň nám ty houby přijdou vhod. Ráno se pak uvidí.“ „Což o to, zažertoval Bohuslav, „já si na mnicha hrát opravdu nemohu, ale u tebe by to ne byl takový hřích. Vždyť vlastně žiješ skoro jako mnich.“ „To máš pravdu,“ pravil zamyšleně pan Šimon. „To máš medle pravdu.“
Když dorazili už skoro za tmy na dohled Sázavského kláštera, vydali se do zalesněného kopce kousek za ním. „Raději dál od řeky.“ Rozhodl pan Šimon. „Od vody půjde zima.“ „Mohli bychom rozdělat oheň.“ Napadlo Bohuslava. „Mám kamenec i troud.“
„To si zaslouží pochvalu.“ Uznal pan Šimon. „Najdeme vhodné místo. Ale hleďme, podí vej, nejsme tu první, koho to napadlo.“ V lese někde před nimi se mezi stromy míhalo svět lo. Sesedli z koní a tiše se vydali tím směrem, aby prozkoumali, koho mají za sousedy. Mohli to být docela dobře i lapkové, nebo naopak zbožný poutník. Když se přiblížili ke světlu, dokonce narazili na úzkou cestičku. Ta je dovedla až na malou paseku, kde uprostřed hořel oheň. U něj seděl na velkém kameni jakýsi muž, podle všeho mnich, zabraný do myš lenek, nebo do modlitby. V rudých odlescích ohně pan Šimon viděl, že má na sobě černou řízu. Vlasy i dlouhé vousy měl šedivé, ale nebyl shrben slabostí věku, spíše vnitřním sou středěním. Na hrudi měl na provázku dřevěný kříž. Když se bratři přiblížili, zaslechl stařec šramot, otočil se k příchozím a pak zase zpátky k ohni. Nijak ho neznepokojilo, že na kraji paseky stojí dva ozbrojení Johanité a právě vidí kacířského mnicha zapovězené církve. „Pojďte se ohřát.“ Zavolal na ně stařec a ukázal na dva velké kameny naproti přes oheň. „Koně nechte, neutečou.“
Pan Šimon s Bohuslave si přisedli. Chvíli tak spolu mlčky se děli a dívali se do plamenů. Bratři nechtěli jako první porušit to ticho. Stařec vzal kus větve, zahrabal mezi uhlíky a vytáhl ke kraji několik pečených jablek. Nahrnul je na dřevěný talíř, při dal kus chleba a podal pan Šimonovi. „Podělte se.“ Bratři vděčně žvýkali skromnou večeři a neodvážili se porušit star covo zamyšlení. Konečně mnich promluvil: „Měli jste na mále, že? Jevilo se to tak. Ale vy se nebojte. Ti šedí vlci, kteří se ženou po vaší stopě, vás nikdy nedoženou. Nebude jim to dáno. Můžete si oddechnout.“
„Už se tedy s nimi neuvidíme, starče?“ Zeptal se Bohuslav.
Mnich zavrtěl hlavou. „Jen s tím jedním. Vy ho uvidíte, ale on vás vidět nebude. A ty křižácké pláště můžete směle odložit a stát se zase sami sebou. Já jsem Ivan a žiji tu už čtyřicet let. Je tu požehnané místo. Malá kaplička, studánka, když se tu člověk posadí, složí tu celou tíhu života.“
A skutečně, panu Šimonovi se zdálo, jako by se mu ulevilo a naplnil ho pocit klidu. Chtěl toho využít a zeptat se starce na to, co ho trápilo, o čem předtím mluvili s Bohuslavem. Ale stařec promluvil první. „Položil jsi ruku na pluh, pane Šimone, a máš už půlku brázdy. Opři se do toho ještě na chvíli. Však je to tvá poslední orba.“ Ale o tom až zítra. Položte si houně tady u ohně, ještě chvíli bude hřát.“
„Šimone!“ Zašeptal Bohuslav, když leželi u ohně. „Co tím stařec myslel, že je to tvoje poslední orba?“ Proč mluví tak tajemně?“
„To nevím.“ Zašeptal v odpověď pan Šimon. „Musíme počkat do zítra. A teď spi.“
„Jak můžu spát?“ Zašeptal Bohuslav. „Pořád na to musím myslet.“
Ale nakonec přece usnuli. Měli noc beze snů, po dlouhé době klidnou a pokojnou. Brzy ráno je stařec vzbudil k modlitbě. Došli na kraj lesa k malé kapličce, kde pod šinde lovou stříškou byl obraz Panny Marie, který panu Šimonovi připomněl Palladium země čes ké, jak je viděl kdysi ve staroboleslavské kapitule. Mnich začal zpívat. Bylo to poprvé v životě, kdy se pan Šimon a Bohuslav účastnili modliteb, které nebyly v latině. Byly v jazyce blízkém tomu, co znali. Mnich se modlil dlouho. Potom se otočil k bratřím, požehnal jim, vzal svou hůl a pokynul panu Šimonovi, aby ho následoval. Bohuslav zůstal stát před kap ličkou a nevěděl, co dělat. Poklonil se ikoně a pokřižoval, jak to viděl u starce, a pak si sedl na svůj kámen. Shromáždil trochu chrastí a rozhodl se rozdělat oheň. Byl z toho celý zma tený. Měl uvnitř zvláštní pocit, že se ocitl na prahu nějaké změny, která se dotkne jeho živo ta. Zakřesal a pomalu rozfoukal oheň. Pan Šimon se vracel z lesa. V rukou nějakou velkou knihu. Zapískal na svého koně a uložil ji do koženého vaku u sedla, ve kterém vezl k Petří kovi Kosmovu kroniku. Pak se otočil k Bohuslavovi: „Zavolej si koně, Bohuslave! Jede se domů!“
Bratři vzali své koně za uzdu a šli s nimi zpátky cestičkou, po které přišli včera. Vedla je kolem malé lesní tůně, které si v noci nevšimli. Na kraji tůně stál stařec Ivan a zavolal je. Pustili uzdy a přistoupili k mnichovi:
„Zajímavé, že?“ Řekl a ukázal dolů. „Když se dívám na svůj odraz ve vodě, vypadá to, že ten mnich tam dole drží hůl v levé ruce a ne v pravé, jako já. I náprsní kříž má posunutý na opačnou stranu. Všechno je tam naopak. Pamatujte si to, chlapci. Kdybyste se dívali z duchovního světa dolů na ten náš, pozemský, bylo by to stejné. Zdálo by se, že lidé kteří kradou, vraždí, podvádějí a postrkují druhými jako figurkami, všem svým obětem ubližují. Ale je to jenom zdání. Klamný obraz na hladině. Ve skutečnosti totiž okrádají, podvádějí, postrkují a vraždí sami sebe. Jen o tom nevědí. Okrádají se o věčnost. Vráží dýky do vlastní duše, a podvádějí svou vlastní budoucnost. A sami sebou postrkují, až k propasti. Pamatujte na to, až na vás přijde lítost, jak je ten svět nespravedlivý. Ve skutečnosti je nespravedlivé jen to zdání. Jen klamný odraz na hladině. A všichni jednoho dne zažijeme, jak ten klam zmizí.“
„Ale co s tím zbytečným utrpením, které ti lidé při tom způsobují druhým?“ Zeptal se Bo huslav. „Žádné utrpení není zbytečné. A teď jeďte s Bohem.“
Pojedeme teď za Petříkem a Příbram?“ Zeptal se Bohuslav.
„Raději ne.“ Odpověděl pan Šimon. Když pomyslím, jak dopadl Konrád, jen proto, že s námi mluvil o důležitých věcech. A to vlastně ani nic důležitého neřekl. A byl to arcijáhen a královnin písař! Když se neostýchali vztáhnout na něj ruku, báli by se ublížit Petříkovi? Sotva. Nechci ho teď ohrozit. Naši protivníci jsou si opravdu hodně jistí v kramflecích, jak se říká. Kdo ví, kdo všechno za nimi stojí. Budeme se držet původního plánu a pojedeme domů.
Bratři přebrodili řeku pod budovami klášterem a vydali se na Benešov. Bohuslav byl samozřejmě zvědavý:
„O čem s tebou mluvil ten mnich v lese? A co ta kniha? Proč ti ji dal?“ Pan Šimon neod pověděl hned. Ne, že by to nechtěl Bohuslavovi říci, jen přemýšlel jak: „Poslyš, Bohuslave, náš synovec Arnošt je teď cvičen ve zbrani na písecké posádce. Byl bych sice raději, kdyby pak nastoupil na vysoké učení, jako já. Hlavu na to má. Ale asi mu to nebude souzeno. Bude se muset vrátit na tvrz, jako já jsem se musel vrátit, když zahynul náš nejstarší bratr Michal, jeho otec. Budeš ho muset začít zasvěcovat do vedení tvrze. Co na jaře, co na podzim, no znáš to.“
„Počkej,“ podivil se Bohuslav. „Počítal jsem s tím, že se toho ujmeš ty, jako hlava tvrze.“ „Musím ti něco povědět, Bohuslave,“
V Bohuslavovi zatrnulo. Teď to přijde.
„Ještě na nějaký čas se, Bohuslave, ujmeš Horní tvrze po mně. A až Arnošt dozraje, stane se hlavou, po svém otci Michalovi. Já už na tvrzi nebudu.“
Bohuslav jel mlčky, jako by se raději už nechtěl ptát. Nakonec se přece na pana Šimona obrátil: „Tak ven s tím, Šimone. Už chci vědět, co nás čeká.“
„Dobře.“ Odpověděl pan Šimon.“ Až dokončíme tahle naše pátrání, rozloučím se s tímto světem a odejdu do kláštera. Vlastně jsem o tom začal přemýšlet už dávno, ještě když jsem občas jezdil do Krumlova za Klárou, Arnoštovou matkou, která po smrti Michala vstoupila ke Klariskám.“
„Ty chceš jít do Krumlova k Františkánům?“ Divil se Bohuslav.
„Ne, do Krumlova ne, ale do Prahy. Je tam na Novém Městě, poblíž Vyšehradu, jeden klášter. Zatím jediný, kde se slouží ve starém slovanském jazyce. To je ten jazyk, kterým zpíval ráno stařec Ivan.“
Bohuslav posmutněl: „Je pravda, že se to někdy děje. Že vstupují lidé ze šlechtických rodů ve zralém věku do kláštera. Ale budeš muset přinést s sebou nějaký dar, tak jako řádové novicky dávají klášteru své věno.“
„Ten dar mám tady, u sedla.“ Pan Šimon ukázal na knihu v kožené brašně. Je to soubor Evangelií, psaných ve slovanském písmu a jazyku. Stařec Ivan mi kladl na srdce, abych ho v klášteře svěřil konkrétní osobě, jakémusi otci Prokopovi. Když vše řádně vyřídím, tak prý na tuto knihu budou jednou přísahat králové. Prý ne naši, ale francouzští. Nu, tihle starci,“ zavrtěl pan Šimon hlavou. Člověk občas neví, jestli žertují a nebo jestli mluví vážně.“ „A to pak budu na tvrzi s Arnoštem na všechno úplně sám?“ Zeptal se Bohuslav.
„Jednou to přijít muselo.“ Odvětil pan Šimon. „Co kdyby mne v Kouřili zabili? Taky bys musel.“
„Bohuslav si hluboce vzdychl: „Arnošt se za čas ožení a bude žít s rodinou na Horní tvrzi. Nejlepší bude, když začnu pomalu připravovat na život Dolní tvrz a přestěhujeme se. Lída bude ráda. Však tam vyrostla.“
„Nebuď smutný.“ Povzbudil ho pan Šimon. Teď mysli na naše nedokončené dílo. Punk tum jedna, dořešit falešnou ražbu v Písku a punktum dvě, dořešit vraždu pana Pořeje na Zví kově a, dá li Bůh, i ztracenou korunu. Pak teprve nastane punktum tři, odchod do kláštera a punktum čtyři, stěhování na Dolní tvrz.“ „A punktum pět,“ dodal Bohuslav, „je Boží pro zřetelnost, která ještě může lecos zamíchat. Sám to přece tak říkáš.“

Kapitola XXIV.

Jak pan Šimon a pan Bohuslav jednali na hradě v Písku, s jakou se vrátil rychtář z Putimi a o návštěvě, o které Ondřej z Jakule nevěděl.

NA Kestřanské tvrzi seděli všichni opět zvečera kolem stolu i s čeledí. Pan Šimon s Bohuslavem jeden přes druhého vyprávěli, co bylo a co by bylo kdyby, raději vynechali scény, kdy jim šlo trochu o krk, protože to paní Lída s Šimkem na klíně a s outěžkem pod srdcem neslyšela ráda. Ráda vi děla, jak všem chutná a že je Bohuslav zase doma živ a zdráv. Až potom po večeři, když byli sami, jí Bohuslav zasvětil, jaké změny je čekají.
„No co.“ Usoudila paní domu. „Zatím hospodaříme tady jak je třeba, a až se Arnošt ožení, půjdeme dolů, do našeho. Jenom jsem zvědavá, jak nová paní na Horní tvrzi bude obstojná. Asi jí budu muset kapánek vést ruku, aby z toho všeho nebyla tak vykulená jako já, když jsem si tě vzala a tady vládla pevnou rukou stará paní Kateřina.“
Pan Šimon i Bohuslav se shodli, že by teď nejraději z Kestřan takový týden nevytáhli paty. Všechno spolu obešli, kapli, kuchyň, kovárnu, stáje, i sklepy. Pan Šimon ukazovat Bo huslavovi co a jak, až to bude na něm a on to pak ukáže Arnoštovi. Obešli sádky nad tvrzí, i pole a prošli kus lesa. Koneckonců i na takové tvrzi a kolem je dost práce. Ale co se dá dě lat, rozdělané dílo na žádost pana Vojíře se sluší dokončit.
Začali návštěvou pana purkrabího na píseckém hradě. Vyložili smutné události z po sledních dní a navrch přidali i svoje znepokojení a podezření, která se týkala ne jen zločinců na Zvíkově nebo v Kouřimi, ale i těch, jako říkal pan Šimon, nad tou šachovnicí. Pan Vojíř jim nalil dobrého vína, a pak jim opatrnými slovy potvrdil, že příměr se šachovnicí a figur kami není od tak zcela věci, ale nijak je v té záležitosti neuklidnil. „Pokud mám být upřím ný,“ řekl jim, „a mám-li použít tvůj příměr, pane Šimone, i já sám jsem v této záležitosti jen taková figurka. Sice ne hned pěšce, který stojí na ráně, ale i střelci či věže se musí mít stále na pozoru. Proto bude pro nás pro všechny nejlepší, a věřte, že i nejbezpečnější, když se ty záležitosti vyřeší co nejdříve. V této věci jste právě vy dva nenahraditelní, pánové. Spoléhám na vás.“
Kestřanští se poděkovali a zamířili na radnici, s nadějí, že snad alespoň purkmistr Havel, či rychtář Brada, budou mít nějaké lepší zprávy. A rychtář je nezklamal, i když zpočátku dělal trochu drahoty. „Tedy, abyste věděli, pánové, tak dneska jsme zase my tady na radhau su trochu napřed s rozumem.“ Usadil je za stůl a dokonce nechal nalít do číšek trochu me doviny: „Tedy, samozřejmě nevím, jestli to k něčemu bude, ale tuhle předvčírem jsem byl v Putimi, podívat se, jak se mají věci v majetku našeho města. A taky jsem, toť se ví, zašel do krčmy k Pivodovi. Však to tam znáte. A co byste řekli, kdo tam u jednoho stolu zrovna ne seděl? Seděl tam kovář Boreš z Dobevi. Já ho znám, on je to švagr mojí sestřenice z Miro tic. No a tak mu povídám, co že on tady přes sedm polí v Putimi. A víte-li pak, co mi pově děl?“ Rychtář udělal dramatickou pauzu, a kdyby měl ještě před sebou putimské pivo, tak by si určitě mohutně zavdal a utřel si významně knír. A protože Kestřanští nic neříkali, pokračoval: „Tak tenhle Boreš z Dobeve byl takhle za kovářem z Putimi, protože od něj po třeboval radu. Ale jakou radu! On za tím Borešem totiž do Dobevi přijel nějaký měšťan od nás z Písku, ale to Boreš neví, jestli zámečník, ozdobník, či co. Nevyptával se. A ten měšťan měl moc zajímavou žádost ohledně zlata!“ Teď se zas rychtář krátce odmlčel, protože si všiml, že Kestřanští zpozorněli. „No, však říkám, že jsme tu na radnici napřed. Ta žádost zněla tak, jestli by Boreš dovedl zkovat ze zlatěnek a z nějakých odstřižků a starých měďá ků tenkej pásek. A to podle síly těch odstřížku, tak jak mu je přinese. No, kovář na to, že ještě neví. Ale nechtěl hned přijít o kunčovta a tak se domluvili na třetí den a Boreš se vy dal tady za putimským, jestli by mu s tím poradil, co a jak.“ „A poradil?“ Zeptal se Bohuslav.
„Jářku, prej taky ne.“ Odpověděl rychtář. „Putimskej kovář jen ví, že by se to muselo na před ztavit. Ale v čem, o tom on nemá povědomost.“ To prej se nedá jen tak nasypat do žejdlíku od piva a strčit na výheň. No, ale já mu hned povídám, jářku, Boreši, až za tebou ten měšťan přijede, koukej vyzvědět, co on je zač. Co říkáte? Já říkám, že už ho, chlapa mizernýho, na jisto máme!“
Pan Šimon se zamyšleně narovnal na židli: „Vida. Řeklo by se náhoda. Ale náhody, jak víme, se nedějí. Slibná stopa. I když je samozřejmě pořád možné, že některý zámečník nebo šmukéř potřebuje takový tenký zlatý pásek pro výrobu nějakého šperku nebo ozdoby. Je to přece jejich práce.“
„No právě, že je to jejich práce.“ Oponoval Bohuslav. „Za tímhle důvodem se taková fa lešná ražba může dobře krýt. Ty poslyš, Šimone. My přece jednoho ozdobníka známe. A ne říkal nám náhodou, že se učil svému řemeslu ve Vlaších?“

„A ve Vlaších se mohl přiučit i pregéřské dovednosti, chceš říci.“ Navázal pan Šimon.“ „Může být. Ne náhodou se razí naše groše ve Vlašském dvoře v Kutných Horách. Mistři pregéři, které král Václav pozval přišli právě z Itálie.“
„No, ať je to jak chce, pánové, už je jasné, na koho si budem dávat majza.“ Uzavřel rych tář a zamnul si rukama.
„Mám takový jeden nápad.“ Navrhl ještě Bohuslav. Šmukýř Ondřej žije v domě sám. Někdy také cestuje z Písku za obchodem. Co kdybychom se, v doprovodu městského práva, přirozeně, podívali do toho jeho domu. Jestli najdeme razidla nebo alespoň zlaté střížky, budeme mít v rukou důkaz a věc je hotova.“
„Ale, pane Bohuslave, tak snadné to zase není.“ Bránil se rychtář. „Když jsme tenkrát za pomocí zámečníka Míky otevřeli dům kupce Verony, byl to naléhavý případ. Jevilo se, že může jít o jeho život. Ale zde, prosím, žádná naléhavá situace není. Kdyby si ozdobník stě žoval konšelské radě, přijdu rázem o rychtářský živobytí a budu mít z ostudy kabát!“ „To je nutno uvážit.“ Souhlasil pan Šimon. „A což takhle, kdybychom k tomu měli svo lení nikoli městského práva, ale královského? Pan Vojíř, jako krajský královský správce a soudce, by mohl naznat, že jde o důležitou věc. Vždyť se to týká případu falešné ražby!“ „No, pan Vojíř je najisto jiná váha.“ Souhlasil rychtář. „Když přinesete glejt z hradu, pá nové, vezmu dva biřice a sám vás tam doprovodím.“
Pan Vojíř měl trochu tenké svědomí z posledního rozhovoru s Kestřanskými. Proto byl rád, že alespoň v něčem ji může být nápomocen a vybavil je potřebným glejtem s krá lovskou pečetí, kde nechal zapsat, že pro zdar pátrání po původci falešné ražby je třeba pro hledat i domy takové, které rychtář za podezřelé prohlásí. A protože pátrání takového význa mu nesnese odkladu, je třeba k prohledání přistoupit, ať už je majetník nebo nájemce domu právě přítomen, či nikoli.
„Dobře to napsal, ten pan kastelán Vojíř.“ Pochvaloval si rychtář. „Vyzná se. Je nasnadě, že pokoutní pregéřství lze předpokládat právě, mimo jiné, v domech ozdobníků. Proti tomu nikdo vnésti stížnost nemůže. A pak, prohlédnutí takového domu za nepřítomnosti majitele není zde zmíněno jako přední úmysl, ale jako možnost z nezbytí. Inu, pan Vojíř je hlava štu dovaná.“
„Teď jenom zjistit, kdy odjede Ondřej z Jakule na cesty a nadlouho-li.“ Řekl Bohuslav. Pan Šimon zavrtěl hlavou: „To bychom mohli čekat řadu dní. A když odjede, jak se rychle svoláme, když třeba právě budeme na Kestřanech? Pojďme na to jinak. A sice tak, jak je v glejtu právě napsáno. Můžeme ještě v tu chvíli sebrat stráž a prohledáme úředně dům, ať bude šmukéř doma, nebo nebude. A stejně tak to můžeme provést podle času i u dalších podezřelých domů, pokud bude potřeba. Když už máme ten glejt. Jen si trochu zajdem přes Putimskou ulici za zámečníkem Míkou. Je to od Bakalářů za rohem.“
U domu Ondřeje z Jakule měli štěstí, dá se říci. Ozdobník byl pryč. Dveře zavřené, na bu šení nikdo neodpovídal. Při pohledu z ulice skrze okno nebyl v dílně vidět žádný pohyb. Zato u zámečníka Míky nepochodili. Byl také pryč. Soused z domu, který uzavíral nádvo říčko, jim to potvrdil.
„Kam to pořád všichni cestují?“ Mudroval rychtář. „Copak zámečník nemá sedět doma a věnovat se řádně řemeslu?“
„On tak často zas pryč nejezdí, rychtáři.“ Sděloval soused. Sedí tu skoro pořád. Ale jeho tchyně prý ochořela. Tuhle byl za ní v Dobevi. A dneska nejspíš zase musel.“
„A jo tak.“ Na to rychtář. „Tak děkujeme, sousede. Poohlédnem se jinde.“ Pak se obrátil ke Kestřanským: „Skočíme parkánama kolem hradeb za Bonifácem. To je zámečník od Budě jovické brány. Stejně ho mám raději. Víc mu věřím. A pak, ta Dobev, to už má jeden pode zření.“
„Počítej, rychtáři.“ Řekl mu pan Šimon, když prošli Putimskou branou. „Však už počítám. Jak jsem říkal.“ Odpověděl Brada. „V Putimi jsem byl předvčírem, dnes to máme třetí den. Jestli právě odejel zámečník Míka do Dobeve, řekl bych, jářku, že je to přesně tak, jak říká te vy, pane Šimone. Že náhody neexistují.“
„Takže máme hned další dům k prohlédnutí.“ Řekl Bohuslav. „Třeba časem přibydou i další.“
„Byl bych nejraději, kdyby stačil hned ten první.“ Řekl na to pan Šimon. „Není to příjemná práce.“
Se zámečníkem Bonifácem se vrátili na Drlíčov bez okolků. V domě stále nikdo nebyl a tak na pokyn rychtáře zámečník Bonifác úředně a šikovně odemkl mohutný zámek. Chodba za dveřmi byla tmavá a zatuchlá, jen zezadu ji prosvětlovalo okno vedoucí patrně na dvorek. Dílna hned napravo byla tak malá, že se do ní sotva vešli tři lidé. Rychtář nařídil biřicům, aby se tam porozhlédli, ale na nic nesahali a nebo věci vrátili zpět na místo. Sám šel dál s panem Šimonem a Bohuslavem. Zámečník čekal podle rozkazu před domem.
„Řekl bych, pane Šimone, že pokud něco ukrývá, tak to ve předu v dílně nebude. Tam z ulice každý vidí. Šanoval bych to na půdu, nebo na sklep.“
„Vidím to stejně,“ Řekl pan Šimon. „Dal bych přednost sklepu.“ Rozdělili se tedy. Pan Ši mon hledal dveře do sklepa a Bohuslav se dal po zatočených kamenných schodech nahoru do patra. Mezitím se k nim připojili biřicové s tím, že s malou dílnou byli hned hotovi. „Má tam, chlap, ordnung, pane rychtáři!“ Hlásil jeden. „Ale na podlaze místa tak na pět ník, poklop žádný, dlaždice sedí. Na zdech žádné sarapatičky, hned to člověk obhlídne. Za policema zas jen zeď“
Rychtář jim nařídil prohlédnout místnosti v přízemí a sám se vydal na schody za Bo huslavem hledat vchod na půdu. Dům byl celkem prostorný. Bohuslav prošel v patře velkou pěkně zařízenou místnost s okny do ulice a pár tmavých komor s okénky na malý dvorek. Všude se díval na podezřené spáry mezi prkny a praskliny ve zdi. Opatrně otevíral skříně, prohledával police, díval se pod stolem i pod židlemi, ale nic podezřelého neshledal. Proto sešel dolů, jestli narazí na pana Šimona. Ten právě vracel do držáku na zdi hořící louč, po tom co obešel celý sklep.
„Je tu tma jako v pytli.“ Řekl Bohuslavovi. „Pokud je tam dole něco šikovně schované, bude těžké to najít. Chtělo by to víc světla a víc lidí.“
„Nejspíš se sem, pane Šimone, budeme muset ještě vrátit!“ Volal na něj z horní chodby domu rychtář, který prosmejčil půdu plnou pavučin. „To jsme rovnou mohli tomu ozdobní kovi říct, že mu tady trochu poklidíme. Výsledek díla by byl stejný.“
Vyšli ven a neskrývali zklamání. Zámečník Bonifác za nimi zase poctivě zamkl.
„No, nic.“ Řekl pan Šimon. Bylo snad bláhové doufat, že budeme mít úspěch s prvním pokusem. Je-li tím falešným pregéřem Ondřej z Jakule, má ty raznice schované fortelně. Ale zase, není to nic, co by potřeboval jednou za rok. Poslední dobou je musel mít často po ruce. To se mi nezdá, že by je někam zakopával jako poklad.“
„A nebo je to zámečník Míka. Tedy, teď to spíš vypadá na něj.“ Řekl Bohuslav.“
„A nedej Bože,“ zahudroval rychtář, „aby to byl někdo ještě úplně jinej, o kterém ještě nevíme ani zbla.“

Kapitola XXV.

Kterak pan Bohuslav dostal chuť na uzenáče a co z toho vzešlo ve věci té falešné ražby.

„U ZLATÉHO kola nevaří zle,“ řekl Bohuslav panu Šimonovi, když se chystali na pozdní oběd. „Ale já jsem dneska po tom šmejdění po všech koutech nějak dostal chuť na uzenáče. To nejspíš mi zavoněla ta pochodeň. Pamatuješ, jak chutnaly ty z ostrova, od mistra toho lotra Verony?“ „Tos mi připomněl.“ Řekl pan Šimon. Jestli tam pořád udí stejný chlap, tak by to stálo za to. Docela rád bych se po létech zase na ostrov podíval.“ „A na tu zasypanou díru.“ Doplnil Bohuslav. Hned dostali lepší náladu. Doklusali volně na koních k řece, koně uvázali novému převozníkovi u boudy a zavolali oknem dovnitř, je li kdo doma. Uviděli Vaňku, která je s úklonou uctivě pozdravila a hned běžela pro toho svého za boudu.
Převozník Zachař se ani trochu nezměnil. „To zase po čase na ostrov, vzácní pánové? To asi pro ryby, né? No do tej díry sotva, počítám, né? Usadil je na zádi a převezl je na břeh os trova ke kůlu pod písčitou cestičkou vzhůru, že počká. Kestřanští byli potěšeni, že rybám se věnuje stále stejný mistr uzenář a nechali si zabalit pár kousků, že si hned přijdou. Pak obe šli ostrov ke schodům na druhé straně ke mlýnu a podívali se i na tu díru. Skoro už ale nena šli místo, kde byla. Všechno to nějak zarostlo.
Uzenáče ochutnali hned na místě a museli je pochválit. Taky dobře zaplatili a zase sedli zpátky do lodě. „Povídám,“ řekl jim Zachař při veslování zpátky. „Zrovna pány by to mohlo zajímat, né? Taková divná věc. Byl za mnou tuhle ten Ondřej z Drlíčova. Ten bohatej, co dělá se zlatem a stříbrem. Přišel za mnou až do boudy. Jo, takovej zámožnej pán a do mý boudy. A že prej, jestli jsem kopal v Ražicích. No, jářku, já, že kopal. No on hned, jestli bych neznal někoho, kdo by měl k prodeji nějaký to hotový zlato. Rozumí se lacino, pod ru kou. Na to zas já, že pánovi nemůžu sloužit. To se hrubě hlídá, né? A on, že bych nebyl škodnej a abych si to rozmyslel, že se eště vobjeví. No neni to divný, né?“ Pan Šimon s Bo huslavem se potěšili z takové noviny. „A neřekl náhodou, kdy se objevi?“ Zeptal se pan Ši mon. „No řikal za tejden, z večera. Teď je to třetí den.“ Pan Šimon se podíval na Bohuslava: „Tak že by přece ten Ondřej z Jakule? Zdá se, že někoho už ho svrbí ruce. S tím kovářem na rýžovišti a pomocníkem na hradě to měl zařízené moc pěkně. Teď neví, jak by si pomohl.“ Pak se obrátil k převozníkovi: „Ty poslyš, Zachaři. Můžeš si dobře vydělat, kdož nás teď pozveš do své chaloupky a my ti řekneme, co a jak bude třeba. Však spolu nebudeme v díle prvně.“
Čtvrtého dne večer, už za tmy, Ondřej z Jakule uzamkl svůj dům a vydal se k řece. Strážný Kuba, který se ochometal kolem, s tou novinou spěchal na rychtu a za chvíli se vrátil v do provodu rychtáře s městským právem v ruce. U domu už, na přikázání, čekal na ně zá mečník Bonifác.
Ondřej z Jakule se chvíli dohadoval v Putimské bráně se strážnými, protože by rád, aby ho ještě po setmění pustili zpátky do města. A že to bude chvilka. Přidal ke slovům nějaký ten groš. Pak se spěšně vydal k řece k domku převozníka Zachaře, u dveří se rozhlédl ko lem k městu a po řece a zmizel uvnitř. Bylo slyšet, jak tam rokuje s převozníkem. Totiž sly šel to pan Šimon, Bohuslav a dva městští biřici, kteří byli ukryti kolem stavení. Dohadování bylo dlouhé, protože šlo o peníze. Zachař tvrdil, že za riziko se musí připlatit, né? A oz dobník zase, že je to zlato stejně za pět prstů, takže co bude od něj, tedy od Ondřeje, je čistý výdělek. Převozníkovi zase přitvrzovala Vaňka, že jestli se to provalí, tak bude ona bez živi tele a nějaký slušný počinek mít doma musí. Nakonec se asi přece dohodli, protože nastalo ticho. A do toho ticha zbrojnoš Bláha pšíknul tak, až mu kopí zazvonilo o helmici. Jak to Ondřej z Jakule uvnitř zaslechl, shrábl spěšně ze stolu groše, kterými se chystal zaplatit, vy běhl ven z chalupy a vyjeveně koukal na Kestřanské i na zbrojnoše, kteří stáli kolem na všech stranách. A ještě ke všemu přibíhal od Putimské brány zbrojnoš Kuba se zámečníkem a za nimi funěl rychtář, sotva dechu popadaje, ale s pusou od ucha k uchu, a ukazoval ve světle pochodně panu Šimonovi vrchní raznici. Jak to ozdobník uviděl, už se rozhlížel, kde nechal tesař díru. Ale protože všichni stáli kolem něho, nevěděl nic lepšího, než že se rozbě hl k řece a skočil do ní, co nejdál od břehu. „Mamlasové!“ Volal rychtář rozčileně na zbrojnoše: „To nemoh bejt někdo u vody?“
Snad si ozdobník myslel, že je všude mělko a nějak se dobrodí a doplácá na ostrov a pak ještě na druhý břeh. Kdyby tu by vyrůstal jako kluk, tak by řeku znal. Teď jen s hrůzou zjis til, že nohy nenarazily na dno. Odhodil groše a odepnul rychle celý kapsář, ale ke dnu ho netáhlo těch pár stříbrných, především totiž neuměl plavat. Začal se plácat ve vodě a volat o pomoc ze všech sil. Trvalo ale chvíli, než Zachař vyběhl z chalupy a skočil na loď. Doves loval podle odhadu k místu, kde se ještě před chvilkou ve tmě zmítal Ondřej z Jakule, ale na hladině už nebyl ani vlas. Zachař šmátral na slepo pod lodí, jestli ho zachytí. Nic. Vrátil se na břeh, popadl bidlo a se zbrojným Kubou se ještě znovu vvdali na vodu. Chvíli prohle dávali dno, píchali bilem naslepo tu a tam, ale po půl hodině toho nechali. „To chce ráno, za světla.“ Řekl převozník a odplivl si do unaveně do vody.
Rychtáře a věc moc nemrzela. Po cestě do města líčil všem, jak zámečník Bonifác otevřel na příkaz městského práva dveře a začali hledat nejprve hned za nimi v dílně, dokud bylo ještě trochu vidět. „Jak jsem se shybal k podlaze, tak jsem zavadil o stůl pod oknem a shodil shodil jsem nějakej klobouk, takovej špičatej, zdobenej. Je tam málo místa.“ Líčil rychtář. „A koukám, že pod tím kloboukem bylo něco zabalenýho v takovym červenym lesklym suknu. Tak sem po tom šáh. A bum ho, razidla. Vrchní i spodní. Ten neřád to měl schovaný takhle na očích, i z venku tím oknem musel bejt ten klobouk vidět. Holt myslel, že pod svícnem bejvá tma.“
„A kdyby ten klobouk nespadl, tak bys pod ním hledal, rychtáři?“ Zajímal se Bohuslav. „No, popravdě, asi ne.“ Uznal Brada. „Spíš zase někde ve zdi, nebo pod podlahou. Koho by to napadlo, takhle na ráně.“
„Tedy, byl to šejdíř,“ řekl zámečním Bonifác, „ale takovou smrt si snad nezasloužil. Hrůza, takhle se utopit jako zvíře.
„Jen ho nelituj, sousede,“ Odpověděl rychtář. „Zvířata aspoň uměj plavat a tak měl taky umět. A hlavně se měl držet práva. Kdyby se zabýval řádným řemeslem, nemusel mu hrozit provaz. Jak to říká to přísloví? Koho mají oběsit, ten se neutopí. No a tady to bylo tak nějak skoro naopak. Kdo se utopil, toho už neoběsí.“
Třetího dne dovezl posel z Písku na Kestřany zvěst, že tělo Ondřeje z Jakule se nakonec našlo, ale ne tam kde se utopil. Proud ho donesl skoro až ke mlýnu.
„A tím se nám uzavřel případ kolem falešné ražby v Písku.“ Řekl pan Šimon Bohuslavovi. Teď už nám zbývá jen ten Zvíkov.“

Kapitola XXVI.

Jak pan Šimon a pan Bohuslav mysleli na oběd, co je čekalo v kuchyni a pod kuchyní a jak hledali v kapli klid.

BRATŘI Kestřanští se usadili v kastelánské komnatě, přitáhli si těžká křesla s kožešinami k dýmníku a natáhli nohy k ohni. Úzkými okny pronikalo dovnitř skrz skleněné terčíky spousta příjemného světla, protože venku se do nich opíralo slunce. Ale venku mrzlo. „Teď je ta nejvhodnější chvíle pře mýšlet o obědě.“ Poznamenal Bohuslav. „A že bychom neměli už opravdu nic jiného na práci?“ Zeptal se pan Šimon.
„Teď do oběda určitě ne.“ Řekl Bohuslav a přivřel oči. „Ale jestli tě něco napadá, rád si vyslechnu různá punkta našeho zvíkovského plánu.“
„Problém našeho zvíkovského plánu je,“ začal pan Šimon, „že jméno vraha už tu netřeba hledat. Tedy, to samo o sobě by problém nebyl, nakolik jsem přesvědčen o tom že v tom má prsty Gerhad z Toušic. Spíš budeme muset najít způsob, jak ho usvědčit a polapit. Na Zví kově je kopa lidí. Někdo ho tu přece nakonec musel zahlédnout. Náš problém bude asi v tom, že jsme se místní posádky ani služebnictva neptali přímo na něj. Zkusíme to znovu, jis tě si ho někdo připomene.“
„Dobrá“. Souhlasil Bohuslav. Rozhodíme širokou síť a budeme prostě doufat v úlovek, jako rybáři. Stejně nic jiného dělat nemůžeme. Což mne opět přivádí k tomu, že teď bude nejvhodnější myslet na oběd.“
Na dveře jejich komnaty někdo zaklepal. Nesměle a skoro neslyšně. Bohuslav, s očima ještě přivřenýma, otočil hlavu ke dveřím a vyzval příchozího, aby se ukázal. Dveře se otevřely a v nich stál mladý zbrojnoš Vincek s nepravou Mechtyldou z kuchyně. Vincek za čal: „My se, vzácní pánové, jdeme zeptat, co ráčíte k obědu. Ale také vám chceme něco říct. My jsme se Mechtyldou na něco přišli. Ve sklepení pod kuchyní.“
„Ale to rádi slyšíme.“ Řekl pan Šimon a bystře vyskočil z křesla. „Víte co, vy naši mladí? My se na ten oběd vydáme s vámi rovnou do kuchyně a když nám bude chutnat, tak se po tom spolu hned podíváme do toho sklepa pod ní. Co vy na to?“
A protože oběd byl dobrý, ostatně jako vždy a po něm ještě zázvorový koláč, když se pak přiměli vstát, vzali dvě louče a pustili se po schodech dolů, do sklepení, kde se ukládaly zá soby. Byly tam u zdí hluboké police s hrnci medu, cukru a soli, mezi nimi visely na provazech různé byliny, cibule a česnek a pórek, a na jiných zase uzené maso, šunky a jitrni ce, a také tam stály na sobě sudy s pivem, vínem a soudky s medovinou.
Vincek tam přistoupil ke čtyřem sudům, které stály po dvou na sobě, a protože byly prázdné, popadl je oběma rukama jako medvěd, ty svrchní sundal a spodní odsunul. Ukázala se nevysoká chodba. Stačilo se trochu skrčit a vstoupili dovnitř. Chodba měla plochý strop a vedla je stále rovně dopředu. Žádné zatáčky, ani klesání nebo stoupání. Dalo se odhadovat, že vede pod vnitřním nádvořím. Náhle ale skončila svislou stěnou. Nebylo to, jako kdyby dělníci opustili práci uprostřed díla. Konec chodby byl prostě vytesaný do roviny jako stěny kolem. Bohuslav to před sebou prohmatával, různě si svítili loučí, ale nebylo znát, že by to byla později dostavená zeď, kterou někdo chodbu přehradil. Prostě pevná skála a konec. „To je zvláštní,“ zauvažoval pan Šimon. „Kdo by se kopal s takovou dlouho podzemní chodbou, která vede jenom sem a dál nic?“
„Kde teď asi jsme?“ Ozvala se malinko ustrašeně kuchtička Mechtylda.
„Počítám, že někde poblíž Hlízové věže,“ odhadoval pan Šimon.“
„Tohle pátrání je tak pro permoníky“. Postěžoval si Bohuslav. „Člověk se tu nemůže ani pořádně narovnat.“ Zkusil se napřímit, ale narazil hlavou o strop. Ten se ale nad jeho hlavou kupodivu nadzvedl. Bohuslav se sklonil a strop zase zaklapl. Bohuslav si nahoru posvítil loučí a viděl čtvercový obrys. „Podrž mi louč a sviť.“ Řekl Vinckovi. Pak nadzvedl ten čtverec nad sebou a celý ho odklopil. Chytil se rukama někde nahoře, odrazil se nohama od země a vzepřel se o lokty do tmy. „Pak se vzepřel ještě víc a vysoukal se vzhůru. „Je tu asi chodba“ Požádal o louč a rozmáchl se s ní kolem. Viděl, že se ocitl na místě, které poznává. „Vzpomínáš si Šimone,“ volal dolů, „ jak jsme lezli z Hlízové věže do podzemky a po cestě byl v chodbě výklenek s poklopen na zemi? Tak teď jsem v tom výklenku. Nalevo vidím schody nahoru k věži a napravo se svažuje ta dlouhá chodba, co vede až k vodě.“
„Chytře vymyšlené.“ Řekl pan Šimon, když všichni seděli zase nahoře v kuchyni. Poklop je zespoda mineralizovaný vápnem a příhodně zabarvený, takže ve světle louče ho člověk snadno přehlédne. Kdyby tam kdokoli něco hledal, zjistí, že tahle chodba nikam nevede, protože narazí na konec a zase se vrátí. Ale kdo ví o poklopu, při troše šikovnosti nepo třebuje ani nic pod nohy, aby se dostal nahoru do hlavní chodby.“ „Z čehož plyne,“ navázal Bohuslav, že Páně Pořejova Mechtylda neměla žádný problém Zvíkov opustit. Prostě jen zašla do kuchyně a z kuchyně do sklepa.“
„To by mne zajímalo,“ odvážil se do rozhovoru panstva špitnout Vincek, „kolik takových chodeb a vymyšlenin tady na Zvíkově asi bude.“
„To by mne, milý chlapče, také zajímalo.“ Řekl pan Šimon. Ale také mne to trochu zne pokojuje. Protože pokud někdo podzemí hradu alespoň z části zná, a tím myslím rozhodně lépe než my, může se tu objevovat a ztrácet, jak je mu libo.“ „A nebo konkrétněji,“ doplnil Bohuslav,“ objevit se, zabít, a ztratit se.“ Vincek se otřásl: „To člověku na klidu nepřidá.“ „Ani neusnadní vyšetřování.“ Doplnil Bohuslav.
„A proto navrhuji,“ řekl pan Šimon, a zdvihl se od stolu, „abychom teď navštívili jediné místo na hra dě, kde se dá klid najít a kde se dá také najít správná myšlenka. Můžeme tam zůstat už rovnou do večerní mše.“
Zvíkovská kaple svatého Václava byla ne jen duchovním srdcem hradu, ale i největším klenotem. Když člověk vstoupil do jejího ticha, uviděl napřed světlo z vysokého okna nad oltářem a hned si uvědomil, že se ocitl ve společenství svatých. Byli umně vyobrazeni všude kolem něj, ve zdobně vyvedených výklencích lemujících přízemí. Na pravé straně byla nad výklenky tři vysoká a široká okna s kroužkovým sklem, která osvětlovala protější stěnu s dalšími světci stojícími po celé délce kaple ve dvou řadách nad sebou, a z klenby nad nimi na něj mezi kamennými žebry hleděli svatí andělé. Od ozdobných dlaždic pod nohama šla sice zima, ale tady byla jiná, zpříjemněná posvátným prostorem. Pan Šimon se dlouho tiše modlil, zato Bohuslav se nemohl úplně soustředit. V mysli stále bloudil temnými chodbami, průlezy a sklepeními zvíkovského podzemí. Ani si skoro nevšiml že večerní mše už začíná.

Kapitola XXVII.

O hrozném zážitku pana Bohuslava a o tom, že ne jen ranhojič měl dojem, že tohle už jednou zažil.

BOHUSLAVA vyrušila ze spaní rána, která otřásla celou postelí. Otevřel oči a hrklo v něm, protože u nohou postele stál rytíř templářského řádu, který se právě těžkým mečem znovu rozpřáhl a podsekl druhou nohu postele. Bo huslav se vykulil zpod kožešiny na zem vedle lože a honem hledal, kde má meč. Nemohl si vzpomenout, proč si nechal ustlat v Hlízové věži. Templář se rozpřahoval k další ráně. Bohuslav bystře vyskočil a třemi kroky byl ve velkém výklenku. Vytrhl z podlahy poklop od podzemní chodby a skočil dolů na železný žebřík. Ale žádný žebřík tam nebyl. Byla tem jen černá prázdnota beze dna a Bohusla padal dolů a padal a pořád padal, až se najednou probudil a posadil se na posteli. Kolem byla noc, byl v komnatě purkrabího a na vedlejším loži spokojeně oddychoval pan Šimon. Okny sem pronikalo trochu měsíčního světla a v ohništi ještě sem tam zasvítil žhavý uhlík. Nevěděl, kolik může být hodin. Krk mu ještě svírala hrůza toho bezedného pádu a měl pocit, že se dusí. Vstal z postele, zavinul se do kožešiny, otevřel dveře a vyšel ven na ambit, aby se na dýchal čerstvého vzduchu.
Nad malým nádvořím bylo chladno. Světlo měsíce tiše prostupovalo mlhavým závojem, který lehce pokrýval sloupoví a klenby ambitů. Náhle zpozoroval naproti pohyb. Mezi slou py na druhé straně se objevovala a mizela postava v bílém plášti. Směřovala k Hlízové věži. Teď zřejmě zpozorovala Bohuslava stojícího v protějším podloubí, protože se zastavila a otočila k němu. Na plášti měla červený kříž. Byl to templář. Teď na sebe přes nádvoří tiše hleděli. I když to není přesně řečeno. Templář měl přilbici se spuštěním hledím, takže Bo huslav mu do tváře neviděl. Náhle se templář otočil a začal se ambitem vracet zpět, ke dvířkům na hradební ochoz. Bohuslavovi se v bílém světle zdálo, že spíš pluje mlhavým oparem, než že by kráčel. Doplul až k otevřeným dveřím na hradby a zmizel. Bohuslav se rozběhl za ním. Musí ho dostihnout. Zjistit, co za tím vězí. Když ale vyběhl ven, nikoho ne viděl. Jen prázdný hradební ochoz mizející v mlze a někde hluboko dole slyšel řeku. Že by se mu to všechno zdálo? Další podivný sen? Štípl se pořádně do zápěstí. Nezdá se mu to. Určitě by ve mu snu nebyla taková zima. Ale kam ten templář zmizel? Náhle se Bo huslavovi zdálo, že ho vidí. Rytíř v bílém plášti se pomalu vynořoval z mlhy a blížil se mlč ky k Bohuslavovi. Pomalu, pomaličku, jako nějaké zjevení. Bohuslav byl jako očarovaný, jakoby neschopný se pohnout. Procitl rázem, když za ním zaduněly dveře průchodu od am bitu, jako by je zabouchl poryv větru. Náhle se templář rozběhl k Bohuslavovi a v ruce držel obnažený meč. Bohuslav stál beze zbraně. Ustoupil a narazil na zády na dveře. Templář se nakročil před ním a rozpřáhl se k ráně s těžkým mečem nad hlavou. Bohuslava v poslední vteřině napadlo jediné. Sehnul se hlavou až do pasu. Rána dopadla nad ním na kamenné ostění dveří, meč se odrazil a na Bohuslava dopadla malá sprška drobných úlomků. Templář se rozpřáhl znovu. Bohuslav se odrazil svými bedry od dveří, a vší silou vrazil templářovi do břicha. Ten vykřikl, sklonil se dopředu, pak se vší silou rychle napřímil a za klopýtal směrem dozadu převažován mečem za hlavou, hledaje rovnováhu. Narazil však na hradební zeď, pustil meč, zamával rukama, převážil se mezi dvěma zuby cimbuří a s hrůz ným výkřikem padal dolů. Bohuslav stál jako omráčený. Bylo mu horko.
Na horním ambitu se se skřípěním otevřely dveře Malé strážnice a ven vyhlédl starý zbrojnoš Záhoř. Pozoroval v měsíčním světle nádvoří a naslouchal. Když bylo ticho, chtěl už zase dveře zavřít, ale v tom se otevřely vedlejší dve ře kastelánských komnat a na ochoz vyběhl pan Šimon, jen tak ve spodní tunice a bosý, s mečem v ruce. Kolem Záhoře se ve dveřích propletl mladý Vincek a křičel: „Bylo to na hradbách. Tak jako prve!“ To už se v rohu ambitu ale otevře ly dvířka od hradem a v nich se objevil Bohuslav. Celý se třásl. Pan Šimon ho objal korem ramen a dovedl do tepla. Uvnitř poručil Vinckovi, aby přiložil pod dýmník a rozfoukal oheň. Zabalil Bohuslava do pořádné houně, která předtím ležela na zemi u jeho postele a dal mu také také pořádný lok vína. „Tak.“ Řekl. „Sednout k ohni a teď řekni pěkně po pořádku, co se stalo.“ „Když po pořádku, tak popořádku.“ Řekl Bohuslav, už trochu klidnější. Ještě si pořádně zavdal a začal líčit svůj sen a co se stalo potom. Když skončil pádem templáře z hradeb, nikomu se nechtě lo čekat do rána. Poslali Vincka pro chlapy z posádky, ať vezmou louče, kolik mají. A taky aby, pro všechno, vzbudil ranhojiče. Hejtmana budit nemuseli, ten už stál ve dveřích. Starý Zachař se nakonec rozhoupal a doběhl pro něj.
„Bude ležet dole na písku u řeky, nebo na skále nad břehem.“ Odhadoval Bohuslav, když spěchali tmou k Železné bráně. Na celém hradě už bylo pozdvižení, zbrojnoši s loučeni se sbíhali ze všech stran.
„Moc bych se mýlil, pokračoval Bohuslav, kdyby to bylo daleko od místa, kde našli ne božtíka Pořeje.“
Stáli tam nad mrtvým tělem, tedy nad tím, do z něj po pádu zbylo. Červený kříž na roztr haném plášti se ztrácel v krvavých skvrnách.
„Zrovna tady na tom prokletém místě jsme našli pana Pořeje.“ Řekl temně hejtman Pivec. „Byli jste u toho, tuhle s ranhojičem?“ Zeptal se pan Šimon.
„Ano.“ Odpověděl ranhojič. „Byli jsme tu tenkrát oba, jako dneska. Je to jaky kdybych teď prožíval stejnou věc, kterou už jsem zažil. Jen to tenkrát bylo ráno za světla a hlava pana Pořeje byla na maděru. Tenhle má přilbici, takže hádám, že hlava tolik neutrpěla. Pan Šimon se sklonil s loučí a otevřel hledí přilbice. Vytřeštil oči. Pak se narovnal a pozoroval užaslé pohledy okolo stojících. Z přilbice na ně hleděla nehybná tvář pana Pořeje z Kouřimi. Byl to opravdu on.

Kapitola XXVIII.

Jak mladý pan Arnošt hledal tajemství zvíkovské věže, kterak na něj nešťastně natrfil a jak došlo na slova starce Ivana.

„TAK to ne. Tohle já neberu.“ Protestoval Bohuslav nad kalíškem horké me doviny u stolu v purkrabské komnatě. „Tohle vyšetřování stojí na hlavě a celou dobu nás někdo vodí za nos.“
„Vodil.“ Opravil ho pan Šimon. „Ale už je na pravdě Boží.“
„Stejně z toho mám hlavu zamotanou.“ Řekl Bohuslav. No, řekni k tomu něco ty, Arnošte. Jsi tu nový, nic o tom nevíš, hlava se ti z ničeho nemotá, určitě tě napadne něco moudřejšího, než mně.“
„Jen si ze mě neutahuj, strýčku.“ Ozval se mladý Arnošt, v té chvíli již třetí obyvatel Zví kova, s erbem Kastřanů na plášti. Pana Šimona totiž předevčírem napadlo že by v rámci vý cviku řádného vojáka měl nabýt mladý Arnošt také nějaké zkušenosti s pátráním. „Je mu čtrnáct, je už dospělý, může nám začít pomáhat.“ Řekl Bohuslavovi. „Až budu jednou v klášteře, budeš mít k ruce pomocníka.“ A tak si vyžádal pan Šimon od pana Vojíře v Písku pana Arnošta z píseckého hradu na Zvíkov a teď seděli všichni tři u stolu.
„Právě, že jsem tu nový.“ Pokračoval Arnošt. „Jediné co vím, strýčku, je, že jsi holýma rukama porazil ducha s velkým mečem a že o tom budu všem vyprávět.“
„To můžeš, ale kromě tety paní Lídy. Té ani muk.“ Zahrozil pan Šimon. „Ale teď vážně. Co si o tom myslíš?“
„Zatím jen to, co napadne každého. Když ten předešlý mrtvý, co byl shozený z hradeb, ne byl pan Pořej z Kouřimi, tak to musel být někdo jiný.“
„Správně.“ Řekl pan Šimon. „A my se musíme ptát, kde se tady ten někdo jiný vzal, když na hradě, jak se jeví, nikdo nechybí.“
„Jestli bych mohl,“ pravil nesměle mladý Vincek, který pány obsluhoval, „tak vím o jednom, který chybí. Bratr naší nové Mechtyldy. Pořád, holka, ještě čeká, zdali se někde ob jeví.“
Pan Šimon zvážněl: „Dojdi pro ni, Vincku. Ty víš, kde ji najít“ Vincek se vrátil s rozespalou Mechtyldou za malou chvíli a nutno říci, že měla na krajíčku. Před pány se držela, ale oči měla vlhké jako švestka v sudu.
„Upokoj se, Mechtyldo,“ obrátil se na ni vlídně pan Šimon. „Jen mi pověz, jak tvůj bratr vyhlížel. Jakou měl postavu, vlasy, byl-li vysoký.“ Když jim Mechtylda řekla všechno, co chtěli o jejím Mikešovi vědět, shodli se pan Šimon s Bohuslavem, že by záměna mezi ním a panem Pořejem nemusela být tak nemožná, kdyby se na ni někdo s péčí připravil. „Mikeš byl kejklíř a herec. Vydávat se za někoho jiného, bylo součástí jeho živobytí.“ Řekl pan Šimon. „Proto mu ani nemusela nabídka pana Pořeje připadat divná, neřku-li podezřelá.“ Pak se obrátil na Mechtyldu:“ Posaď se tuhle s Vinckem na lavici. Vincku nalej jí horné víno. Bude to potřebovat.“ Pak pokračoval:“ Ty jsi, Mechtyldo, říkala, že za tebou tehdy Mikeš přišel s tím, že bude mít hodně peněz a že má tady pod Zvíkovem záskok. A pak odešel a už se nevrátil.“ Mechtylda přikývla.
„Předpokládám,“ pokračoval pan Šimon, „že ten záskok Mikešovi nabídl sám pan Pořej. Nebavili jste už někdy předtím panstvo a chasu tady na Zvíkově?“ Mechtylda zase přikývla. „No jistě.“ Pokračoval pan Šimon. „Pan Pořej si všiml, že Mikeš by se podle vnější podobnosti v postavě a vlasech dal využít. Předpokládám, že když dal Mikšovi dost ho tových peněz, ten se na nic nevyptával. Dostal za úkol přijít ve františkánském plášti, pak se tady převléci za kastelána a čekat na hradbách. Možná mu ještě sdělil, že za ním má přijít nějaký templář a něco mu řekne, nebo předá. Ale to už mu nesdělil, že ho ten templář náhle shodí z hradeb.“
Mechtylda začala kňourat, ale Vincek ji chlapsky objal kolem ramen a utěšoval: „Nebul. To ti ho nevrátí. A když už je tvůj bratr nebožtík, tak aspoň byl pohřbenej jako pán. S velkej ma poctama. No dožil by se jinak něčeho takovýho?“ Bylo to dost pochybné utěšování, ale kupodivu trochu zabralo, protože Mechtylda si přestala utírat oči šátkem a pořádně si zavda la z pohárku.
Pan Šimon pokračoval: „Dál se dá předpokládat, že potom pan Pořej, coby templář, se vrátil z hradeb a zamířil do Hlízové věže. Tehdy ho pod podloubím viděli Vincek se Za chařem. V Hlízové věži musel už mít připravený ten františkánský plášť, ve kterém přišel Mikeš na hrad. No a dál už víme, jakou cestou se vrah dostal až k přívozu.“
„To znamená,“ ozval se Bohuslav,“ že templářský oděv byl celou dobu až dodnes ukrytý i s přilbou ve věži, nebo spíš někde dole v chodbách a my jsme museli projít kolem něj. Ale nenašli jsme ho.“
„To už by muselo být opravdu veliké štěstí, kdybychom ho tam někde objevili.“ Odpověděl pan Šimon.
„Pořád mi ale není jasné,“ ozval se mladý Arnošt, „proč to pan Pořej všechno dělal. Vždyť je to hrozná věc, takhle zabít člověka.“
„Dělal to proto,“ řekl mu pan Šimon, „protože jako mrtvého už ho pak nikdo nemohl podezřívat z účasti na díle, na které se chystal. A kterého se nemohl přímo zúčastnit jako purkrabí královského hradu. Ale to ti časem všechno povíme. Teď se náš pan kaplan postará o tělo skutečného pana Pořeje, Vincek se postará o Mechtyldu a my se postaráme o tebe, Arnošte, aby sis tady na Zvíkově všechno pořádně prohlédl. Máš tady přece službu. Je třeba vědět, co mají za dílo stráže na věžích, co na cle při vorech, jak se zavírají brány a zajdeme i do zbrojnice. Musíme to stihnout ještě dnes, zítra se rozjedeme do Písku za panem Vojířem z Bezdězu.
Brzy ráno, ještě než odjedou, napadlo pana Šimona, že by mohli s Bohuslavem zkusit, jaké má Arnošt oko na záhady. Schválně, jestli sám objeví tajný vchod do podzemí z ko runní komnaty v Hlízové věži. Samozřejmě, s nějakou tou nápovědou. A protože pan Šimon ještě potřeboval dát hejtmanovi poslední příkazy a pohovořit s hospodářem, vzal Arnošta do věže Bohuslav.
„Jdi napřed dovnitř jako první,“ řekl mu přede dveřmi, jen se rozhlédni kolem a zapřemýš lej. Když neuvidíš nic, co by prozrazovalo tajný vchod, tak zavolej a já tam půjdu za tebou a budu dávat nápovědy.“
Arnošt šel dovnitř a dlouho bylo ticho. A pak bylo ticho už přeci jen moc dlouho. Bo huslav tedy strčil do dveří a nakoukl dovnitř, jak to vypadá. Viděl Arnošta jak stojí jako so cha, ale nedívá se na dřevěný rošt ve výklenku. Stál spíše vzadu, poblíž dveří na schodiště do druhého patra a díval se na podlahu. Jako by spatřil hada a bál se pohnout. Bohuslav při šel tiše blíž. Před Arnoštem ležel na zemi pan Gergard z Toušic. Bohuslav ho málem nepo znal, jak měl zkřivený obličej. Zuby vyceněné ze všech sil jako vlk při rvačce, oči vy třeštěné, jako by viděl hrůzné zjevení. Jeho meč ležel uprostřed místnosti, zlomený hned na dvakrát. Šedý plášť a kožešinová čepice, nebo spíše to, co z nich zbylo, se válely na zemi o kus dál. U výklenku ležela převrácená ovčí houně, zřejmě tu Gerhard nocoval. Vedle ní byly opřené dvě vypálené louče. Nebyla vidět žádná krev, žádné zranění.
„Vy ho uvidíte, ale on vás vidět nebude.“ Připomněl si Bohuslav.
Když Arnoš vycítil, že Bohuslav stojí vedle něj, trochu se uvolnil“ „Proboha živého, co to je, strýčku Bohuslave?“ Bohuslav mu dal ruce kolem ramen a oto čil ho pryč od té scény. „To je tajemství Zvíkovské věže, synovče,“ Pojď, už je čas odjet pryč. Místní se o něj postarají. Doma si dáme něco dobrého.“
„To vás se strýčkem Šimonem potkává pořád, takovéhle věci?“
„Takovéhle ne. Spíš jde o život takovým obyčejným způsobem. Vlastně ne moc často jenom párkrát. Většinou je to dobrodružné a moc zajímavé, uvidíš...“

Kapitola XXIX.

Jak Kestřanští poseděli na hradě v panem Vojířem a purkmistrem Havlem a pan Šimon jim jako vymaloval příběh zvíkovských událostí, které pan Vojíř prohlásil za ukončené.

NA Kestřanech tentokrát do žertů nebylo. I když vlastně už, dá se říci bylo, po všem. Skoro po všem. Všichni se u stolu dívali po očku na mla dého Arnošta, jestli se najednou nesvalí ze židle, nebo nezačne zvracet, nebo něco takového, když měl hned z kraje služby se strýčky takovéhle divadlo, ale mladý Arnošt, jako budoucí pán tvrze, se tvářil statečně. I když v něm ještě byla malá dušička. Hned co přijeli, tak se zavřel do kaple a dal se do čtení takové knížečky, kterou mu půjčil pan Šimon. Byly to příběhy mnichů, kte ří žili daleko na sever, u moře, na ostrově Iona. Potom se trochu uklidnil a před obědem už ho viděli za tvrzí, jak se učí střílet kuše.
„Bude to dobré.“ Řekl pan Šimon Bohuslavovi. „Časem se otrká, tak jako my v tom pří bramském cechhausu, jak tam lítaly džbány a talíře. My kestřanští prostě nevedeme takový moc poklidný a usedlý život.“
V kanceláriu píseckého hradu spolu seděli, s krajském sudím Vojířem z Bezdězu a s pí seckým purkmistrem Havlínem, všichni tři, pan Šimon, Bohuslav, i Arnošt. Pan Vojíř před ně právě postrčil mísu s medovými plackami:
„Překvapuje mne,“ řekl, „že se na Zvíkově tak najednou pan Pořej i Gerhard objevili. A to v době, kdy jste tam byli.“
„Napadá mne k tomu,“ odpověděl pan Šimon, „že přišli asi právě proto, že jsme se vrátili na Zvíkov. Počítám, že přicestovali společně, druh s druhem. A hádám, že šlo o tu korunu. Zřejmě je začalo znepokojovat, že dříve nebo později objevíme některý vchod do podzemí. A ať už je ta koruna ukrytá jakkoli dobře, nemohli si být jisti, že ji nakonec přece jen nenaj deme. Boží prozřetelnost, které se také někdy říká náhoda, dovede překvapit. Jen si vzpo meňme jak se našla ta pregéřská razidla v domě Ondřeje z Jakule.“
„Tak jest. A to tam byl rychtář jen chvíli.“ Promluvil purkmistr. „Kdo ví, co by se tam ještě dalo najít. Mimochodem, prý se odněkud ze světa vrátila Ondřejova dcera a chce dům pro dat.“
„Měli bychom se tam ještě podívat, než bude dům prodaný.“ Řekl se pan Šimon k Bo huslavovi. Pak se obrátil zase k panu Vojířovi: „Ale k tomu Zvíkovu. Počítám, že pan Pořej byl jediný, kdo přesně věděl, kde je koruna ukrytá. Vycházím z toho, že pokud to nikomu ji nému neprozradil, jeho cena, jak se říká, byla mezi ostatními spojenci značně vysoká. Zřej mě chtěl ale teď korunu vyzvednout, aby ji ukryli na nějakém bezpečnějším místě. V úvahu by snad připadal rožmberský Krumlov, ale jistě to nevíme. Každopádně víme, že šel v noci ve svém převleku za templářského ducha horním ambitem.
„Proč ale tam vůbec musel jít?“ Zeptal se Bohuslav. „Předpokládal bych, že vleze dole nad břehem tou úzkou škvírou do podzemí, vezme korunu a stejnou cestou zmizí. Nemusel by ani do Hlízové věže, natož na ambit.“
„Tak by to udělat mohl,“ odpověděl pan Šimon, „kdyby s Gerhardem uměli přeplavat řeku, mimochodem skoro ledovou, a kdyby si nočních plavců nevšimly stráže na Otavské, nebo na Písecké bráně. Jenomže mnoho rytířů plavat neumí, stejně jako je tomu u většiny lidí. A ta hlavní podzemní chodba pod řekou je neprůchodná, protože je zaplavená, jak jsme viděli. Což mne přivádí k myšlence, že někde pod hradbami musí být ještě další cesta ve doucí pod řekou, o které nevíme a která je i teď stále průchodná. Ale podle všeho nevede až do Hlízové věže. Musí mít východ spíš někde u Červené věže. Jinak by nemusel pan Pořej jít napřed přes hradby na nádvoří a před nádvoří ambitem do korunní síně.“
„Jenomže tam nedošel, protože mně uviděl. Chvíli tam stál na místě a dívali jsme se na sebe.“ Řekl Bohuslav. „Asi přemýšlel, jestli má pokračovat do Hlízové věže, protože ho na padlo, že bych ho mohl třeba chtít sledovat až je koruně.“
„A tak se rozhodl vrátit se na hradby.“ Pokračoval pan Šimon. „Měl dvě možnosti. Buďto chvíli počká, až zase zajdeš někam dovnitř, protože byla zima, a on by se vrátil k věži. A nebo druhá možnost, že půjdeš za ním na hradby a on tě překvapí a zbaví se tě.“
„Ale dopadlo to jinak.“ Přidal se mladý Arnošt. „Strýček ho přemohl sám a beze zbraně.“ „Jen s Boží pomocí, Arnošte.“ Zhodnotil to Bohuslav a pro jistotu se přežehnal znamením kříže. „Pan Šimon se vděčně přežehnal také pokračoval. „ Ale co je důležité. Když je teď pan Pořej opravdu mrtvý, nikdo už neví, kde přesně je koruna ukryta. Panu Gerhardu z Tou šic zůstaly také dvě možnosti. Buďto se vrátit s nepořízenou a nebo se pokusit korunu najít sám. Z Hlízové věže si asi chtěl udělat základnu, protože věděl, že v noci se tam lidé bojí chodit. A ve dne by hledal v podzemí.“
„Jenomže,“ konstatoval Bohuslav, „mu to nebylo dopřáno.“
„Zdá se, že zlá duše přitahuje zlé mocnosti a síly, protože mají jakousi příbuznost.“ Řekl pan Šimon. „Alespoň tak by to, myslím, zhodnotil jeden mnich, kterého znám.“
Nastala chvíle ticha.
„Takže koruna je ztracena?“ Zeptal se pan Vojíř.
„Obávám se, že ji můžeme považovat za ztracenou.“ Připustil pan Šimon. „Ono to vlastně nevadí, pane Šimone, řekl pan Vojíř. „Není to tak špatná zpráva. Je-li ztra cena pro nás, je ztracena i pro kohokoli jiného, kdo by se jí chtěl zmocnit. A toho jsme se nejvíce obávali. Takže můžeme popravdě říci, že vaše poslání je úspěšně splněno “ Pan Vojíř pozval všechny přítomné na oběd, který se podával v malé síni s výhledem na druhé nádvoří, ve které se vzhledem k plápolajícímu ohni dobře sedělo a ještě lépe jedlo. O věcech předešlých už nehovořili. Jen vzpomněli na všechny oběti a připili na památku kejklíře Mikeše ze Zvíkova, písaře Zikmunda z rýžoviště, píseckého rodáka Konráda z města Kouřimi, a nakonec, proč ne, i pana Pořeje, Gehrardaz Toušic i Ondřeje z Jakule. „Zkusme se ještě zastavit v tom domě ozdobníka.“ Navrhl pan Šimon Bohuslavovi, když s Arnoštem vyšli po obědě na nádvoří. „Pro koně se sem můžeme vrátit. Vždyť to není žádný lán cesty.“
„Můžeme to zkusit,“ souhlasil Bohuslav a zamířil do Putimské ulice. „Když budeme mít štěstí, tak zastihneme tu šmukéřovu dcera doma, snad nás pustí i do jeho pracovny.“ „Ono je to s tím štěstím jako s náhodou.“ Poučil jej opět pan Šimon. „Všechno je prozře telnost Boží.
Když zabouchali na dveře, uslyšeli za chvíli uvnitř šramot a kroky, takže dcera Ondřeje z Jakule byla doma. Když jim otevřela, zůstali jako opaření. Ve dveřích stála pěkná Mechtyl da.
Napřed otevřela oči překvapením a hned je zúžila přemýšlením. Nakonec poodstoupila a pozvala je gestem dál. Vedla je dovnitř skrze dům do komnaty, kde zřejmě Ondřej z Jakule přijímal lepší návštěvy. Usadila všechny za tmavý vyřezávaný stůl s pěně hlazenou deskou a ze zdobeného kredence vyndala se zručností šenkýřky čtyři poháry a lahev vína. „Nebojte se“, řekla hlubokým melodickým hlasem. „Neotrávím vás, i když by se to sluše lo.“ Pak se posadila za stůl naproti Kestřanským, nalila, rozdělila sklenky, upřela na pana Šimona své chrpové oči a čekala, s čím začnou.
„Viníš nás ze smrti svého otce?“ Zeptal se rovnou pan Šimon, zatímco Bohuslav přemýš lel, čím to je, že některé ženy kolem sebe šíří tak podmanivou atmosféru, aniž by o to usi lovaly.
„Nebyl to úplně můj otec. Ale dům mi odkázal. Kdybyste si žili spokojeně na Kestřanech, žili by i Pořej, Gerhard a Ondřej.“ Neřekla to jako obvinění. Konstatovala to jako fakt.
„Je mi líto jejich zmařených životů, ale jistě víš, že sami pokoušeli osud.“ Odpověděl pan Šimon. A kromě toho, co mladý život kejklíře Mikeše. A písař Zikmund. A co můj dobrý přítel Konrád z Písku? Nikdo z těch tří pokoušet osud nechtěl a přece už nežijí. A nedá se snad říci, že tvé přátele vedla k tomu všemu nepříliš čestná touha po penězích, moci a slávě? Mechtylda neodpověděla a nad stolem zavládlo ticho.
Ačkoli možná,“ začal pan Šimon a zadíval se na ni pozorněji: „Ano, možná, že ano. Třeba i touha hodná rytíře, imponovat jedné ženě? Řekni sama. Nenapadlo tě snad nikdy, že všechno, čeho se dopustili, mohli dělat také i kvůli tobě?“ Mechtyldě v modrých očích tro chu zablesklo.
„Myslíte si, že jdu za svým štěstím a přitom překračuji mrtvoly? Já nejsem žádná Drusilla, pane Šimone. Možná si mysleli, že to dělají i kvůli mně. Možná. Jenomže se zapomněli ze ptat, jestli o to stojím. Chlapi si nakonec stejně udělají to, co sami chtějí. Byla jsem šťastná jako milostnice Pořeje na Zvíkově. A byla bych šťastná i jako manželka Gerharda na Touši cích. Nikdy jsem nesnila o tom, že budu na stará kolena kněžnou nějakého nového dominia pánů Z Růže.“
Bohuslavovi připadalo, jako by jejich hostitelka byla myšlenkami přítomna jen napůl, jako by půlka Mechtildy dlela někde jinde.
„Nového dominia?“ Podivil se pan Šimon.
„Ale samozřejmě. Počítám, že už to víte. Tak přece stála dohoda pánů z Růže a polských dvořanů kolem nové královny. Až bude kralevic Zikmund ve vhodném věku, podpoří Vít kovci a Porajové přání císařovny Elišky Pomořanské a nárok jejího vlastního syna Zikmun da na český trůn. A za to pak mladý král Zikmund rozšíří jejich državy o všechna území, která kdysi ovládali Slavníkovci. Přesně podle toho, jak jsou vypsána v kronice u Kosmy. Vypadalo to tak prostě, že.“
„To by ovšem znamenalo, když nepočítám jih, kde už páni Z Růže vládnou, ještě navíc území od Rokycan po Litomyšl.“ Konstatoval pan Šimon.
„To je ale polovina Čech.“ Doplnil Bohuslav.
„Ano,“ souhlasil pan Šimon. To už někomu může stát za nějakou tu vraždu. Ale nebyla to příliš vysoká hra?
„Jak pro koho.“ Řekla, se s jakousi skrytou výčitkou Mechtylda. „Bylo snad něco slyšet o Rožmbercích? Nechtěli si pálit prsty příliš brzy. Chtěli počkat, až Pořej a polští Porajové přijdou s tou korunou. Hodně kolem ní nadělali, i když to byl jen takový zlatý pásek kolem hlavy s diamémem nahoře a nic víc.“
Pana Šimona něco napadlo. Sáhl do kapsáře a položil na stůl slavníkovskou minci, kterou nosil jako památku na Konráda: „Vypadala nějak takhle, jako tady na téhle hlavě?“ Mechtylda se podívala zblízka. „Řekla bych, že ano. Čí je to mince?“ „Takže to nakonec byla slavníkovská koruna!“ Vykřikl Bohuslav.
„Ano.“ Řekl pan Šimon. A má to svou logiku. Vždyť se svým způsobem mělo jednat o obnovu slavníkovského knížectví.“
„Tak vida.“ Mechtylda si povzdechla: „Nejspíš by to ale stejně sotva vy šlo. Možná to pro ty chlapy byla jen taková velká hra, do které byli nadšení jako malí kluci. Opravdu byli nadšení. No, teď už je to stejně jedno. Pan Pořej a pan Gerhard byli v téhle chvíli nejdůležitější figury na šachovnici. Už jsou pryč. Vy už teď taky víte jak to bylo a proč, takže celá hra končí.“
„Co teď budeš dělat ty?“ Zeptal se pan Šimon.
„Prodám dům a půjdu. Vy byste to viděl jinak, pane Šimone? Pořej byl můj rozum, Ger hard moje srdce, Ondřej z Jakule byl jako můj táta. Všichni jsou mrtví. Nic mě tu nedrží. A Krumlov je malá Praha. Na dvoře vladaře Ondřeje se najde místo pro Mechtyldu.“ „O tom nepochybuji.“ Řekl pan Šimon. „Ale nepřemýšlela jsi někdy o tom, čím to asi bude? Jsi teď bohatá, i dosti chytrá, jistě krásná a podle všeho i vzdělaná. Ale přece nejsi šťastná.“
Mechtilda se smutně pousmála:„Možná, že všechno, co jste teď vyjmenoval, pane Šimo ne, bych za to štěstí vyměnila.“
„Splní se to v Krumlově u ctižádostivých Rožmberků?“ Zeptal se pan Šimon a zvedl se k odchodu. „Nepůjdeš tak po stále stejné cestě, po které za sebou necháváš své mrtvé?“ „Tak co,“ škádlil Bohuslav Arnošta, když se vraceli dolů na hrad pro koně. „Jak se ti líbí takovéhle vyšetřování. Mohl jsi na ní oči nechat.“ Arnošt se začervenal. „Já jsem ale jenom přemýšlel, jestli ta paní je vlastně hodná nebo zlá.“
„No,“ odpověděl mu pan Šimon: „Ona to vlastně není paní, sotva je urozeného původu, i když tak snad působí. Ale jestli je dobrá, nebo zlá, to je dobrá otázka, Arnošte. Myslím, že ji samotnou ještě nenapadlo o tom přemýšlet.
Na píseckém hradě se ještě zastavili krátce u pana Vojíře z Bezdězu, aby ho obeznámili se vším, co vyšlo najevo při rozhovoru s Mechtyldou. A pan Vojíř byl spokojený. „Teď je to tedy už opravdu všechno. Co jste řekli mně, řeknu já panu Janu ze Středy a tím to vše, pá nové, končí i pro mne. A jsem tomu rád. Ale ještě neodcházejte. Vím, že většinou bylo od měnou za vaše služby královské koruně jen dobré slovo. Ale tentokrát je v mé moci, bych prokázal nějakou službu i já vám. Po svém návratu z Říma bude chtít náš nejmilostivější cí sař jmenovat nového purkrabího pro hrad Zvíkov. Jako krajský sudí budu mít k tomu také nějaké slovo. Napadlo mne, že by to mohl být pan Šimon z Kestřan.“
Bratry to překvapilo. „Tedy, je to vskutku velká pocta našemu rodu, pane Vojíři.“ Řekl pan Šimon. Ale musím se přiznat, už ne pro mou osobu. Rozhodl jsem se, konečně po mnoha letech, zanechat tento svět a vyměnit ho za jiný, uzavřený zdmi kláštera.“ Pan Vojíř neupadl do rozpaků: „ To sice mění situaci, pane Šimone, ale ne až tak moc. Pak to může být pan Bohuslav z Kestřan. Vy jste tuším ženat a zploditel syna, pane Bohuslave, takže mám za to že se nechystáte do klausury. Takže jaká bude vaše odpověď?“
„Bude to pro mne čest, pane Vojíři,“ povstal a uklonil se Bohuslav. „Pokud na to nejsem příliš mladý.“
„Žádná starost, pane Bohuslave.“ Pokud tuhle pan Arnošt není příliš mladý, aby se ujal rodového dědictví, pak vy nejste mladý na zvíkovského purkrabího. Až pan Arnošt dokončí výcvik ke zbrani na našem hradě, půjde na Kestřany. Vy s rodinou na Zvíkov, pan Šimon do kláštera ,a tak všichni přijdou tam, kam náleží.“
„S pomocí Boží.“ Řekl pan Šimon.
Ještě je třeba říci, že paní Lída se i trochu těšila, že se časem přestěhují na kestřanskou Dolní tvrz, kde prožila dětství a mládí. Ale když si vyslechla novinky, že bude bydlet na Zvíkově jako hradní paní, zjistila, že jí to zas až tak nevadí. Na jaře roku 1369, na svátek svatého archanděla Gabriela, zaklepal na fortnu Emauzského kláštera, řečeného Na Slovanech, jeden pout ník. Vyžádal si setkání s bratrem Prokopem a svěřil do jeho rukou vzácný rukopis čtyř Evangelií. Bratr Prokop jej doprovodil za opatem Nikodémem, s nímž měl poutník dlouhý rozhovor. Ještě večer téhož dne přijal noviciát a jméno Ivan. Pan Šimon z Kestřan, jak byl řekl, zemřel tomuto světu.
Na svatého Kvida přijal na píseckém hradě pan Vojíř z Bezdězu pana Bohuslava z Kestřan a předal mu královský glejt, z Prahy čers tvě přivezený, o jeho posazení do úřadu správce hradu Zvíkova.
„Mám pro vás ještě takovou zajímavou novinu od císařského dvo ra,“ sdělil mu pan Vojíř při loučení. „Zaslechl jsem při jedné malé hostině, že její milost císařovna Eliška si teď oblíbila jednu novou dvorní dámu, prý jakousi Mechtyldu. Říká se o ní, že je krasavice, nedávno přivdaná do rodu Markvarticů. Ale to bude asi náhoda, že. Ta páně Pořejova Mechtylda přece snad chtěla za Rožmberky na Krumlov.“